MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta Ústav antropologie. Bakalářská práce

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta Ústav antropologie Trasologie stavební keramiky: Cihly z předhradí lelekovického hradu (2. polovina 15. století) Bakalářská práce Vypracovala: Jitka Hyršovská Vedoucí práce: RNDr. Miroslav Králík, Ph.D. Brno 2007

2 Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a s použitím literatury uvedené v seznamu literatury. Jitka Hyršovská

3 Tímto bych chtěla poděkovat vedoucímu práce RNDr. Miroslavu Králíku, Ph.D. za trpělivé vedení a cenné připomínky, kolegyním a kolegům z Ústavu antropologie PřF a dalších institucí Masarykovy university za rady a konstruktivní kritiku a dalším, nejmenovaným, za pomoc.

4 Obsah Obsah...4 Abstrakt...6 Klíčová slova...6 Seznam zkratek Úvod Cíle Teoretický přehled Trasologie v kriminalistice, archeologii a antropologii Otisky prstů Metody zkoumání otisků prstů na keramice Vybrané studie zaměřené na analýzu otisků prstů na keramice Stavební keramika a pojiva Typologie stavební keramiky Cihly Dlaždice Střešní krytina Potrubí Architektonické články Stavební pojiva Výroba cihel a stavebních pojiv v průběhu starověku a středověku Výroba cihel od 4. tisíciletí př. n. l. do 5. století n. l Výroba stavebních pojiv od 4. tisíciletí př. n. l. do 5. století n. l Výroba cihel ve středověku Výroba stavebních pojiv ve středověku Nálezy otisků člověka, zvířat a rostlin na stavební keramice Hodnocení souboru středověkých cihel z předhradí lelekovického hradu Archeologické a historické poznatky o lelekovickém hradu a předhradí Založení hradu ve 14. století, vývoj v průběhu doby a jeho zánik Lelekovické předhradí Materiál Metodika Popis malty a odběr vzorků Čištění povrchu cihel...35

5 Fotografická dokumentace Písemná dokumentace Způsob popisování ploch cihel Výsledky Chemické čištění povrchu cihel Popis cihel, pozorované trasologické útvary Srovnání formátů cihel souboru s příklady z jiných lokalit Závěr Medailon autorky Slovník důležitých jmen a pojmů Rejstřík Literatura Seznam příloh Přílohy...66

6 Abstrakt Práce se zabývá trasologickým popisem souboru středověkých cihel z archeologického výzkumu na předhradí zaniklého hradu v Lelekovicích. V této souvislosti shrnuje dosavadní poznatky v oblasti využití trasologie a dermatoglyfiky v antropologii, a dále popisuje vývoj cihlářství a vápenictví v období starověku a středověku. Hlavní součástí experimentální části práce bylo vytvoření metodiky čištění stavební keramiky od zbytků malty, tak aby byla možná jejich následná analýza. Čištění probíhalo chemicky, testovány byly slabé roztoky několika různých kyselin z nichž se nejlépe osvědčil 4,5 % roztok kyseliny dusičné (HNO 3 ), ani tato látka však není k čištění povrchu optimální. Analýza prokázala na povrchu cihel velké množství otisků a trakčních útvarů, které vznikly v době před výpalem jednotlivých kusů v souvislosti s výrobou, nebo alespoň během ní. Některé z nich mohou být nápomocny při rekonstrukci způsobu výroby cihel, jiné, jako například stopy zvířat či otisky rostlin, jsou přímým dokladem podoby prostředí, v němž výroba probíhala. Klíčová slova Trasologie, dermatoglyfika, Lelekovice, stavební keramika, cihlářství, vápenictví. 6

7 Seznam zkratek použitých v textu aj. a jiné EDTA - kyselina ethylendiamintetraoctová n. l. našeho letopočtu okr. - okres př. n. l. před naším letopočtem sv. svatý/svatého vs. versus tzn. to znamená Seznam zkratek použitých ve formulářích a tabulkách: č. číslo d. délka hr. hrana mater. materiál neměřit. neměřitelný nezn. pův. neznámého původu pap. lišt papilární lišty = epidermální lišty pl. plocha pol. polovina rostl. rostlina/ný skup. - skupina š. šířka vč. včetně žl. žlábek prstování - předchozí útvar, útvar o řádek výše (v tabulkách) Seznam zkratek použitých v seznamu literatury: AV ČR, AV SR Akademie věd České republiky, Akademie věd Slovenské republiky inc. - incorporated MNV místní národní výbor roč. - ročník SNM Slovenské národné múzeum supp. supplementum 7

8 sv. - svazek 1. Úvod Materiální kultura našich předků je základním zdrojem poznání jejich života. Ozdoby, oblečení, předměty denní potřeby, nástroje, stavební materiál a podobně, to vše nám pomáhá vytvořit si představu o lidech, kteří je používali, sociální struktuře společnosti v níž žili, technické vyspělosti, způsobech obživy, uměleckých schopnostech, ale také biologických vlastnostech, například tělesné konstituci či fyzické zdatnosti. Důležitá je také skutečnost, že tyto předměty nesou stopy výroby a používání, což může naše poznatky dále rozšiřovat. S rozvojem možností mikroskopie, digitálního zpracování obrazu ve specializovaných počítačových programech, při výrazném rozvoji vědních disciplín trasologie a dermatoglyfiky se možnosti analýzy hmotných nálezů neustále zvyšují. Pokud se zaměříme na možnosti zachycení a uchování stop na výrobcích, ideální vlastnosti má keramická hmota. Již od pravěku je široce využívaným materiálem. V měkkém stavu tvárná, snadno se deformuje, tvar který je jí dán dobře drží. Otisky výrobce, podložky na které předmět při výrobě leží, používaných nástrojů i náhodné otisky rostlin či zvířat, to vše přijímá velmi dobře a po výpalu, kdy hmota ztvrdne, zůstává odolná vůči působení zevních vlivů. Keramické výrobky patří k nejběžnějším nálezům z archeologických výzkumů, avšak vyhledávání a zkoumání stop na jejich povrchu se ve většině případů neklade velká pozornost. Téma této práce vzniklo na základě analýzy jednoho kusu stavební keramiky, cihly jež byla vyzvednuta při archeologickém výzkumu lokality na předhradí zaniklého středověkého hradu v obci Lelekovice (okr. Brno venkov). Na jejím povrchu byl zachycen otisk lidské nohy, a dva otisky kopýtek. Na Ústavu antropologie Masarykovy university byla popsána a zhodnocena z hlediska trasologie. Vzhledem k množství dalších zjištěných stop a informacím, jež tato jediná cihla poskytla, rozhodli jsme se provést předběžnou trasologickou analýzu také u ostatních cihel z uvedené lokality. 2. Cíle 1. Přiblížit vývoj antropologické trasologie v průběhu minulého a počátku tohoto století a zhodnotit možnosti jejího uplatnění při studiu stavební keramiky z archeologických nálezů. 8

9 2. V souvislosti se zkoumaným materiálem, který představuje soubor středověkých cihel z předhradí zaniklého lelekovického hradu, popsat vývoj cihlářství a vápenictví v období starověku a středověku. 3. Vytvořit metodiku čištění povrchu cihel z archeologických nálezů od malty tak, aby nebyly poškozeny trasologické útvary a materiál byl co nejlépe připraven k následné analýze. 4. Zhodnotit, zda je výskyt stop, otisků a trakčních útvarů na povrchu cihel běžný, které útvary se vyskytují nejčastěji a jaké jsou možnosti jejich další analýzy. 3. Teoretický přehled 3.1. Trasologie v kriminalistice, archeologii a antropologii Trasologie (traseologie, usewear) se zabývá vyhledáváním a zkoumáním stop a způsobem jejich vzniku. Její primární uplatnění je jako pomocná vyšetřovací metoda v kriminalistice (Straus, Porada a kol. 2004, 5-6). Objektem zkoumání trasologie jsou stopy, zanechané na předmětu po kontaktu s jiným objektem. Při vzniku stopy dochází k předání energie, nebo hmoty, popřípadě k obojímu. Předáním energie vzniká deformace, mění se tvar. Předání hmoty může mít charakter převrstvení, což znamená, že stopa vznikla přijetím hmoty na povrch předmětu, anebo odvrstvení, při kterém dochází ke ztrátě části hmoty. Více či méně stopa odráží vzhled objektu, který ji vytvořil a ve většině případů je zkoumání zaměřeno právě na zjištění charakteru tohoto objektu. Oproti skutečnosti je však stopa deformovaná a prostorově obrácená. Vlastní analýza stop se provádí opticky, pomocí lup a optických přístrojů. Tento způsob je neinvazivní, nezasahuje do hmotné podstaty stopy. Výsledkem by měly být informace o charakteru objektu, který stopu vytvořil a okolnostech jejího vzniku (Porada a kol. 2001, 71-76, Straus, Porada a kol. 2004, 5). Archeologie začala poznatků z této oblasti využívat od začátku 19. století při studiu kamenných nástrojů. Snahou bylo objasnit principy vzniku pracovních stop na jejich povrchu, k jakému účelu byly používány a také jak dlouho, případně jak intenzivně. První systematické výzkumy spojené s empirickým ověřováním znalostí pomocí experimentů vznikaly v letech 20. století. Postupně se vydělily dva přístupy. Low Power Approach (LPA) pracuje se stonásobným zvětšením mikroskopu a odhalí stopy způsobené úbytkem hmoty nástroje. High Power Approach (HPA) pracuje se sto až třísetnásobným zvětšením a odhalí lesky a vrypy vytvořené jednak chemickým působením látek 9

10 opracovávaného materiálu, jednak mechanicky při používání (Šajnerová 2004). Později začaly být tímto způsobem zkoumány také kostěné, parohové a kovové nástroje. V antropologii je trasologie využívána pro analýzu zubů z kosterních nálezů (Obr. 1: 1). Na bukální (tvářové) straně stoliček a třenových zubů je možné pod elektronovým mikroskopem pozorovat mikroabraze vytvořené při žvýkání potravy. Z jejich počtu, délky a směru, je možné usuzovat na typ stravy (převážně rostlinná, převážně živočišná nebo smíšená), kterou se jedinec živil (Jarošová 2007, 55-58, Jarošová a kol. 2005). Další oblastí zkoumání jsou otisky v měkkých materiálech, zejména keramické hmotě. Stopy zachované na výrobcích z keramiky je možné rozdělit do několika oblastí. Jednak otisky a trakční linie od nástrojů, které mohou být využity pro rekonstrukci způsobu výroby. Dále jsou to otisky částí těla člověka, hlavně se jedná o papilární linie a otisky prstů, které mohl ve hmotě zanechat výrobce, ale také jiný člen komunity, třeba jen náhodou přítomný při výrobě. Poslední skupinou jsou otisky rostlin, zvířat a předmětů, které byly na místě v době zpracování hlíny. Umožňují nám udělat si představu o podobě prostředí, v němž výroba probíhala Otisky prstů Hlavní pozornost antropologie v oblasti trasologie je zaměřena na otisky prstů a dalších částí lidského těla. Běžné jsou otisky vytvořené barvou, které nacházíme na malované keramice, starých textech či obrazech, a dále plastické otisky na keramických výrobcích. V menší míře jsou pozorovány také na dalších materiálech, jako pryskyřice, vosky, dehet, bronzové a mosazné předměty (vznikají chemickou reakcí s potem) či koroze kovů s obsahem mědi z hrobových výbav (Obr. 1: 2) (Peška a kol. 2004, Králík, Jägerbrand 2005). Dosud nejstarší nalezený otisk prstu člověka nese kousek dehtovité hmoty z období středního paleolitu, kterým byla přitmelena kamenná čepel nástroje k dřevěnému držadlu (Koller, Baumer, Mania 2001) Metody zkoumání otisků prstů na keramice Autoři Miroslav Králík a Vladimír Novotný (2003b) rozdělují otisky v keramické hmotě na záměrně vytvořené (intencionální), kam patří například zdobení keramiky nehtováním, deformace jedné ložné plochy cihel pro zvýšení přilnavosti malty, ve starověké Číně například otisk palce na hliněných destičkách místo podpisu, a dále pak náhodné otisky (accidentální), vytvořené při výrobě a manipulaci s předmětem. Dalším možným kritériem členění je způsob a doba vzniku. Modelační otisk vzniká při modelaci 10

11 výrobku, povrch kůže se tedy otiskuje do měkké hlíny, kdežto desikativní (suchý) otisk je umístěn do hlíny již částečně proschlé a je třeba vyvinout větší tlak pro jeho vytvoření. Aditivní (přídatný) otisk vzniká přenosem řidší hmoty z povrchu prstu na hotový artefakt. Při analýze je v prvé řadě nutné otisk papilárních lišt rozpoznat, odlišit jej od podobných struktur, jako jsou trakční linie, otisky trav nebo textilií. David A. Stoney (1988) uvádí, že na ploše 4 mm 2 by se měla nacházet alespoň jedna minutie (větvení a odchylky od rovnoběžného vedení papilárních lišt). Tloušťka nalezených linií se musí pohybovat v rozmezí odpovídajícímu parametrům papilárních lišt člověka. Pro recentní euro-americkou populaci jsou uváděny hodnoty pro dlaně a prsty od 0,20 mm (novorozenci) po 0,48 mm (dospělý muž), ve standardní II. interdigitální oblasti dlaně od 0,35 mm (novorozenci) po 0,55 mm (dospělý muž). Pokud je součástí otisku dermatoglyfický vzor (oblouček, smyčka, vír) (Obr. 1: 3) nebo trirádius, je to také dostatečný důkaz, že se jedná o papilární linie (Králík, Novotný, 2003b). U předmětů, které byly konzervovány se vyskytují otisky prstů a jim podobné struktury i v konzervačním médiu. Je nutné, ale mnohdy nesnadné, odlišit je od otisků na původním povrchu. V článku Jiřího Svobody a kol. (2004) je popisováno několik vrstev, které překrývají původní povrch a komplikují jeho zkoumání černá vrstva z ohniště (uhlík, popel), vrstva sintru (uhličitan vápenatý), který se usadil na artefaktech během deposice, a konzervační látka. Vlastní analýza může využívat několika rozdílných charakteristik papilárního terénu. První z nich je výskyt dermatoglyfických vzorů. Papilární lišty distálních článků prstů jsou uspořádány do charakteristických obrazců, jejichž nejjednodušší členění je na oblouček, smyčku a vír (Obr 1: 3). Jednu z prvních klasifikací těchto obrazců vytvořil Jan Evangelista Purkyně (Lička, Musil 1975). Francis Galton vydal již v roce 1892 publikaci, v níž se zabýval rozdíly ve výskytu vzorů u různých populací a také jejich dědičností (Bartsocas 1982). Další možností je měření tloušťky papilárních lišt, nebo též určení jejich počtu na jednotku délky. Arthur Kollmann (1962, cit. Lička, Musil 1975) počítal lišty protínající středovou osu prstu na jeho jednotlivých článcích od jedné ohybové rýhy ke druhé. V současné době je více využívána metoda Rene Forgeota (1891, cit. Lička, Musil 1975), kdy se počítají rovnoběžné lišty protínající v kolmém směru konstantní měrnou jednotku délky pět nebo deset milimetrů. Zjištěné údaje mohou vést k určení pohlaví jedince, jež otisk zanechal, a u dětí také k určení věku (Kamp a kol. 1999, cit. Králík, Novotný 2003b, Primas 1975, Svoboda a kol. 2004, Basiliade, Rişcuiţa 1974, cit. Lička, Musil 1975). Z umístění otisků na artefaktu je možné odvodit způsob jeho výroby 11

12 a manipulace s ním, u otisků více prstů ruky, lze odvodit stranovost (pravá vs. levá ruka), při větším počtu otisků s rozdílnými somatometrickými hodnotami zase minimální počet jedinců, kteří s předmětem při výrobě manipulovali (Obr. 2) (Šefčáková 1998, Králík, Novotný 2003b, Králík, Urbanová, Hložek 2006) Vybrané studie zaměřené na analýzu otisků prstů na keramice Jednou z nejstarších studií zaměřenou na morfometrii papilárního terénu je publikace Arthura Kollmanna z roku 1883 (cit. Lička, Musil 1975). Snažil se potvrdit teorii o pohlavních rozdílech v hustotě papilárních linií na rukách. Toto sice ze svých závěrů konstatovat nemohl, zjistil ale korelaci mezi počtem linií a výškou postavy člověka. Zároveň prokázal, že působení mechanické zátěže může u plodů ovlivnit uspořádání jejich dermatoglyfů. Rozsáhlý výzkum četnosti dermatoglyfických vzorů prováděl v šedesátých letech 20. století Němec (1969, cit. Lička, Musil 1975). U skupiny mužů a žen zjišťoval frekvenci vzorů na každém prstu, zvlášť pro každou ruku. Na ukazováku pravé ruky zaznamenal výskyt radiální smyčky u 21,14 % mužů z celkového počtu a jen u 12,64 % žen. Také výskyt obloukovitých vzorů byl u mužů celkově vyšší, než u žen. Paul Åström a Sven Eriksson (1980) uskutečnili rozsáhlou studii souboru řecké (mykénské), krétské a kyperské antické keramiky. vyhledávali otisky prstů v hlíně a glazuře keramických nádob a tabulek s texty, a statisticky hodnotili výskyt tří základních dermatoglyfických vzorů (oblouček, smyčka, vír). V souborech z Kréty a Kypru je překvapil vysoký výskyt vírových vzorů na úkor obloučkům. Poměrový index těchto dvou znaků činil v obou souborech 0,8 %, což odpovídá současné čínské populaci (0,9 %), případně populacím v Severní Americe (0,7 %). Naproti tomu mykénská keramika vykazovala hodnotu tohoto indexu 1,1 % srovnatelnou s dnešními obyvateli USA. S ohledem na tyto výsledky vytvořili autoři hypotézu, že na Krétě a Kypru zůstávalo ještě dlouho po příchodu nových, indoevropských populací původní mongoloidní obyvatelstvo, které patřilo k nižší společenské třídě. V Řecku je naopak původní populace ve stejné době již zcela vytlačena. Výsledky jejich výzkumu byly později zpochybněny. Hlavním problémem je skutečnost, že při uchopování nádob a dalších keramických předmětů se do hlíny obvykle otiskne palec a jeden nebo dva další prsty ruky proti němu. Je prokázáno, že na palci se častěji než u jiných prstů vyskytují vírové vzory. Studie recentních populací však počítají se všemi deseti prsty rukou každého jedince. To mohlo být důvodem vyššího zjištěného podílů vírů v souborech uvedené keramiky (Králík, Novotný 2003a). Přesto je 12

13 směr, kterým se autoři ubírali bezesporu přínosný, zejména poukazuje na současné populační rozdíly ve výskytu dermatoglyfických vzorů a možnosti jejich uplatnění při studiu populačních změn v minulosti. Autoři Basiliade a Rişcuiţa (Basiliade, Rişcuiţa 1974, cit. Lička, Musil 1975) se zaměřili na odhad pohlaví z otisků prstů na keramice boianské kultury z východního až jihovýchodního Rumunska. Zjišťovali počet papilárních linií kolmo protínajících linii délky 1 cm. Došli k závěru, že se na výrobě této keramiky podíleli muži i ženy. V případě otisků určených jako ženské však uvádějí možnost, že jde o děti mužského pohlaví ve věku let. Hodnoty tloušťky papilárních lišt se u těchto dvou skupin překrývají (Basiliade, Rişcuiţa 1974, cit. Lička, Musil 1975). Podobný výzkum provedla Margarita Primas (1975) na keramických nádobách golasecké kultury z Heuneburgu v Německu (doba železná). U otisků ve hmotě a barevných otisků na povrchu mimo vlastní barvu nádob, zjistila průměrný počet 19,1 linií (v negativu jde o žlábky, v barvě o barevné linie) na 1 cm kolmé délky. Průměrné hodnoty pro ženy srovnávací recentní populace byly 23,2 linie na 1 cm, pro muže pak 20,8 linií na 1 cm. Lze tedy usuzovat, že otisky na pravěké keramice patří mužům a že se jedná o výrobky řemeslné, nikoli podomácku vyráběné. U nás se otisky prstů na keramice začal zabývat Emanuel Vlček (1951). Zhodnotil soubor pěti zlomků z objektu 2 v Dolních Věstonicích datovaných do období let př. n. l. Pokusil se rozlišit otisky dlaní od prstů ruky a upozornil, že se tloušťka papilární linií ani detaily kresby neliší od parametrů dnešního člověka. Jeho závěry ohledně lokalizace otisků následně zpochybnil Jindřich Valšík (1951) alternativním hodnocením téhož materiálu. Vladimír Sládek (1994) analyzoval otisky prstů na pravěké keramice z lokality Pavlov I a pokusil se shrnout možnosti identifikace a lokalizace otisků prstů a rekonstrukce způsobu výroby jednotlivých předmětů. Podrobná analýza keramických nálezů z Dolních Věstonic, Pavlova a také rakouského Kremsu byla provedena v nedávných letech (Svoboda a kol. 2004). Stáří materiálu je odhadnuto na let, datace spadá do gravettienu v rámci mladšího paleolitu. Na povrchu výrobků byly zjištěny trakční linie vzniklé při tvarování měkké hlíny, otisky bříšek a vrcholků prstů. Patrné je spojování figurek z více částí slepováním, někde byly dokonce k zesílení spojů použity dřevěné klacíky. Na povrchu i uvnitř hmoty jsou otisknuty rostliny, dřevo a dalších přírodniny. Na pavlovské keramice bylo nalezeno šedesát pravděpodobných otisků prstů, devatenáct z nich (celkem na sedmi artefaktech) pak positivně identifikováno a dermatoglyficky analyzováno. U předmětů z Kremsu byl 13

14 z dvaceti otisků na sedmnácti artefaktech positivně identifikován jediný. Autoři hodnotili tloušťku papilárních lišt. Ta činila u předmětů z Pavlova I v průměru 0,38 mm, z Kremsu 0,36 mm (jediný positivně identifikovaný otisk, celkem patnáct lišt). Na základě srovnání se vzorkem recentní populace z vlastního experimentálního průzkumu určili věk jedinců, kteří zanechali otisky ve hmotě na 6 10 let v případě chlapců, nebo let pokud by šlo o dívky. 3.2 Stavební keramika a pojiva Typologie stavební keramiky Keramika je anorganický nekovový materiál na bázi jílovitých surovin, který se po vytvarování zpevní žárem (výpalem). Název pochází z řečtiny, v antickém Řecku byli hrnčíři nazýváni kerameus a keramos byl všeobecný název pro keramické výrobky. Dnes nazýváme keramikou všechny výrobky z hlíny či hrnčířského jílu, které se plasticky tvarují, suší a vypalují ve zvláštních pecích. Tradiční keramika zahrnuje porcelán, kameninu a cihlářské výrobky, fajáns, majoliku, terakotu a hrnčířské výrobky. Podle jemnosti směsi a struktury výrobků ji rozdělujeme na jemnou a hrubou (Strašáková [online], Přehledný kulturní slovník 1964, s ). Termínem stavební keramika označujeme výrobky používané ve stavebnictví. Patří do skupiny hrubé keramiky, jsou nežáruvzdorné, pórovité. Vyrábí se z nejobyčejnějších jílů, hlíny, slínité hlíny a slínů. Mají nízký obsah oxidu hlinitého (Al 2 O 3 ) a vysoký obsah sloučenin železa, popřípadě i uhličitanu vápenatého (CaCO 3 ) (Gregerová 1996b, 33, 35). Ten by neměl být přítomen ve větších koncentracích, má totiž tendenci shlukovat se do konkrecionálních útvarů (cicváry). Nežádoucí je také přítomnost sádrovce (hydrid síranu vápenatého, CaSO 4. 2 H 2 O), který přechází během výpalu v bezvodý anhydrid, expanduje a poškozuje výrobek. Sírany způsobují na povrchu tzv. síranový výkvět a rozpad materiálu. Výrobky mohou být vypalované nebo jen sušené na slunci. Výpal probíhá při C (Gregerová 1996b, 33, 53 54). P. Nagy (2004) řadí ke stavební keramice cihly, dlaždice, střešní krytinu, potrubí a architektonické články, jako jsou tvarovky či obkladový materiál stěn. Následující výčet přibližuje typologii výrobků podle tohoto členění Cihly Sušené cihly, tzv. vepřovice či adobe, byly běžné ve starověku. Jejich význam klesal během středověku, ovšem dodnes se s nimi můžeme setkat v Jižní Americe v oblastech 14

15 And a pobřeží dnešních států Peru, Bolívie a Chile, ale i mnohde na venkově v Čechách a na Moravě (Wikipedie [on-line]). Římské cihly, z počátku sušené, později již vypalované, byly ve srovnání s dnešími výrobky plošší, mohly mít obdélný, čtvercový, nebo i trojúhelníkovitý tvar. Ve středověku se vyskytovaly dva typy pálených cihel. Plevové, tzv. plevovky, které obsahují jako ostřivo obilné plevy, a dále tzv. prstovky upravené na jedné ložné ploše podélnými žlábky, vytvořenými tahem prstů po měkkém výrobku. Plevovky jsou typické pro románské období. Při výpalu rostlinný materiál vyhoří, cihla je pak lehká a značně pórovitá. Prstovky převažují v době gotické, kdy se zároveň jako ostřivo začal místo plev používat písek. Můžeme ovšem najít i kusy s kombinací prstování a plevování. Prstování přežívalo až do doby renesance, dokladem je takto upravená cihla z Bratislavy datovaná do 1. poloviny 16. století (Nagy 2003, 13, 92, cit. Nagy 2004, Holub 2006, 51). Vedle nejběžnějšího tvaru pravidelného hranolu se vyskytuje i typ používaný do kleneb (klenáky, klenačky), který má v řezu tvar pravidelného, nebo pravoúhlého lichoběžníku (Nagy 2004, Janotka, Linhart 1984, 156). Cihly pro stavbu studní měly oblé boky Dlaždice Jinak též dlážky či dlažbice. Nejběžnějším typem jsou čtvercové dlaždice. Také nacházíme šestiúhelníkové, podle podobnosti s komůrkami včelích plástů nazývané plástové, a další tvary. Většinou lze rozlišit rubovou a lícovou plochu podle úpravy povrchu, na rubu záměrně zdrsněném, na líci hladším, někdy i zdobeném. U dlažebních cihel je rozpoznání těžší a je možné jen u těch, které jsou zdrsněné prstováním (spodní plocha). Mohly mít schodovitý okraj jímž do sebe vzájemně zapadaly. Na podlaze nebo také na stěnách se dlaždice sestavovaly v různé obrazce. Zdobení je poměrně vzácné, může být reliéfní, malované či glazované (Nagy 2004, Janotka, Linhart 1984, 156). V době římské se cihly a dlaždice několika specializovaných tvarů uplatnily při stavbě podlažního systém vytápění (hypocaustum), používaného zejména v lázních (Bazovský 2004). Menší ploché čtvercové cihly (lateres) se kladly na sebe do nízkých sloupců a nesly velké ploché cihly, vždy tak, že se čtyři stýkaly na jednom sloupci. Další vrstvou byl izolační materiál a nakonec dlaždice tvořící podlahu místnosti. Stěny byly vystavěny z dutých cihel (tubulae) a proti vlhnutí ještě odizolovány deskami dvou typů tegula mammata a tegula hammata. Teplý vzduch procházel prostory pod podlahou a v dutých cihlách stěn a vytápěl místnost (Bazovský 2004, Laterărius ). 15

16 Střešní krytina Římská střešní krytina zahrnovala dva typy výrobků imbrex a tegula. Rozměrné ploché tegulae se zesíleným okrajem ležely na nosné konstrukci střechy jedna vedle druhé, jednotlivé řady se překrývaly. V místech, kde spolu tegulae sousedily, překrývaly je korýtkovité imbrices. Korýtka se k jednomu konci rozšiřovala, tak aby se mohla vzájemně překrývat. Zdobné zakončení střech tvořily články ve tvaru palmet (antefixum) Střechy římských staveb měly mírnější sklon, než je obvyklé pro naše středověké (Laterărius ). Ve středověku nebyla keramická krytina běžná. Spíše se používaly dřevěné šindele, snopy slámy či rákosu, břidlice. Dražším materiálem, než keramika byly například měděné plechy (Nagy 2004). Plochá taška se jako krytina uplatňuje ve 13. století u staveb tehdy ještě převážně dřevohlinitých. Mohla mít rovné, obloukové nebo hrocené zakončení, všechny tyto typy mohly být ještě ukončeny úkosem. K střešní konstrukci se zavěšovala hákem na spodní straně. Oblouková střešní krytina se objevuje s nástupem zděné architektury ve 14. a 15. století. Sestávala ze dvou dílů, spodním bylo korýtko (hák, jeptiška) uchycené hákem ke konstrukci střechy, svrchním pak prejz (kůrka, mnich). Půlválcový tvar dílců byl na jednom konci zúžený, aby se mohly do sebe zasouvat. Některé byly glazované což mělo jednak funkci okrasnou, jednak zlepšovalo odolnost tašek vůči mrazům a ochrannou funkci střechy proti vodě. Hliněné okapy se sestavovaly ze žlabkovic neboli vejžlabek (Nagy 2004, Holub 2006, 76, 77, Janotka, Linhart 1984, 156) Potrubí Dosud nejstarší nalezené potrubí pochází z lokality Habuba Kabira v Sýrii a je datováno na let př. n. l. Obecně patří k prvním typům pálené stavební keramiky (Nagy 2004). Mohlo být vyráběno také hrnčíři (Holub 2006, 98). Umožňovalo rozvod vody do míst, kde jí byl nedostatek. Díky tomu se mohli lidé usídlit i v aridních, pro zemědělství jinak nevhodných oblastech. V době římské dosáhlo využití rozvodu vody největšího rozmachu. Na Slovensku bylo keramické potrubí objeveno například na lokalitách Svätý Jur (Kraskovská 1963, s , cit. Nagy 2004), Hronský Beňadyk (Habovštiak 1997, s. 204, cit. Nagy 2004) nebo Červený Kameň (Holčík 1977, s. 124, cit. Nagy 2004). Vodovod ze Sv. Jura sestává kromě jednoduchých článků také z článků s otvorem, přikrytým zlomky trubek. Analogické otvory na dodnes fungujícím renesančním potrubí v Deslbergu slouží na čištění potrubí (Suter Cutler 1989, s. 19, cit. Nagy 2004). Našla se i tzv. šachtička, sloužící k odtoku přebytečné vody s usazeným kalem přes malou výlevku na boční stěně (Keller 1962, s. 13, cit. Nagy 2004). 16

17 Kameninová potrubí jsou ale ve středověku vzácná, častěji se jako materiál používalo levnější dřevo (Laterărius ) Architektonické články Jedná se o zdobné i funkční detaily stavby. Bývaly většinou kamenné, pouze v oblastech s nedostatečným zdrojem kvalitního kamenického materiálu se vyráběly z keramické hlíny (Barvínek, Bednář 2005, Nagy 2004). Cihlové články atypického tvaru bývají souhrnně nazývány tvarovky. K přesnému vyzdění hran výklenků, oken či dveří sloužily články čtvrtkruhově vykrojené, na okruží seseknuté do tvaru klínu nebo oblouku. K navázání klenby do zdi sloužily cihly patkové, ke zdobnému ukončení říms a nároží cihly římsové. Další specielní tvary byly pro tvorbu kanálků, špalet nebo nik (Vrána 2002, Nagy 2004). V gotické architektuře se setkáváme s keramickými články kleneb, kružeb a fiál. Klenební žebra byla běžná ve Slezsku a v Polsku (Nagy 2004, Holub 2006). V minoritském klášteře v Jihlavě jsou kombinována žebra kamenná a keramická pro zvýraznění působivosti klenby (Minoritský klášter a kostel Nanebevzetí Panny Marie [online]). V pozdně gotickém a renesančním období byla používána profilovaná keramická ostění, snad i jako tepelná izolace stěn (Nagy 2004). Je důležité upozornit, že v Evropě měl jako stavební materiál pro významné stavby a sídla vyšších společenských vrstev převahu kámen, vesničané zase stavěli své domy ze dřeva a surové hlíny. Pálená stavební keramika byla tedy ve srovnání s ostatními stavebními materiály vzácná (Nagy 2004) Stavební pojiva Stavební pojiva, jinak též maltoviny, jsou látky schopné tvořit maltu. Patří mezi ně zejména vápno, cement a sádra. Stavební vápna dělíme na vápno vzdušné, hydraulické a vápenný hydrát. Vzdušné vápno je získáváno pálením vápence nebo dolomitu pod mez slinutí (viz rovnici níže). Vápenec vzniká jako sediment ze schránek a těl některých mořských živočichů a rostlin. Jeho hlavní součástí je uhličitan vápenatý (CaCO 3 ). Dále obsahuje proměnlivé množství příměsí hořečnatých, křemičitých, železitých a dalších, organické látky, případně i hlínu. Při vyšším obsahu podvojného uhličitanu vápenatohořečnatého (CaCO 3 MgCO 3 ) se označuje jako dolomit. Hydraulické vápno se získává pálením uhličitanů vápenatých, případně vápenatohořečnatých, s obsahem hydraulických součástí (viz rovnici níže). Špatně se hasí, ale hotová malta tuhne trvale na vzduchu i ve vodě. Vápenný hydrát získáme hašením vzdušného vápna tzv. za sucha, kdy 17

18 se kusové vápno vodou jen kropí, rozpadá na prach a nevzniká vápenná kaše (Čeřovský, Vítek 1978, 131, Stránský, Buchal, Ustohal 2001). Chemická rovnice pálení uhličitanu vápenatého: CaCO 3 + T CaO + CO 2 Chemická rovnice pálení uhličitanu hořečnatého: MgCO 3 + T MgO + CO 2 Malty jsou hmoty plastické, používají se ke spojování stavebních dílů a na omítky. Z maltovin, zejména páleného a následně hašeného vápna se vyrábějí dalším přídavkem vody a také kameniva, které tvoří tzv. plnivo malty. Jeho zdroje mohou být různé kopaný nebo říční písek, kamenná či cihlová drť, škvára, struska a podobně. Mělo by mít střední hrubost s různě velkými a ostrohrannými zrny, aby k němu složka hydroxidu vápenatého dobře lnula. Ovlivnění velikosti zrn plniva využitím sít je prokázáno od začátku 14. století (Losos 1969, Čeřovský, Vítek 1978, a ). Zpracovatelnost vápenné malty závisí na poměru pojiva vůči kamenivu, přičemž stejnozrnné čisté písky vyžadují více vápna, než písky s obsahem hlinitých příměsí a nestejnými zrny (Čeřovský, Vítek 1978, 50 51). Při výrobě ovlivňuje charakter malty hlavně množství záměsové vody, způsob nanášení malty a po zatuhnutí její ošetřování opakovaným vlhčením. S nižším množstvím vody použité k výrobě se snižuje zpracovatelnost malty, zlepšují se však její konečné vlastnosti. Klesá smrštění hmoty při tuhnutí a tvrdnutí a tím se omezuje vznik a šíření smršťovacích trhlin, klesá porosita a roste pevnost malty. Výrazně se také zlepšuje odolnost zatvrdlé malty vůči mrazu (Michoinová 2005, 38, Čeřovský, Vítek 1978, 50 51). Postupným, rovnoměrným nanášením malty ve vrstvách, zejména při vyrovnávání nerovností na fasádě nebo při spárování hlubokých spár, se snižuje riziko šíření smršťovacích trhlin. Postupnou ztrátou vody spojenou s karbonizací dochází k tuhnutí malty (viz rovnici níže). Vlastně jde o zpětný proces rekrystalizace, při kterém pozvolna vzniká opět uhličitan vápenatý. Procesem karbonizace se podrobně zabývaly autorky Miroslava Gregerová a Eva Střelcová (1996). Měřili tloušťku rekrystalizované vrstvičky v pórech pojiva malt u historických staveb. Podle jejich výsledků probíhá karbonizace nejrychleji při relativní vlhkosti %. V příliš suchém ani vlhkém prostředí neprobíhá. Velmi mu napomáhá opakované vlhčení omítek a spár. Toto probíhá přirozenou 18

19 cestou například při dešti. Zdivo se stává pevnějším a lépe odolává mrazům. (Michoinová 2005, 38, Čeřovský, Vítek 1978, 50 51). Stupeň rekrystalizace závisí na parciálním tlaku CO 2, který proniká do pórového systému malt a účastní se reakce, dále na poréznosti malty, množství, druhu a stupni vyhašení vápna a na teplotě prostředí (Gregerová, Střelcová 1996). Zbytky dosud nepřeměněného vápenného pojiva byly identifikovány dokonce i u velmi pevných a kvalitních vápenných omítek na Horním hradě v Českém Krumlově starých více než pět set let (Michoinová 2005, 38). Chemická rovnice karbonizace: Ca(OH) 2 + CO 2 CaCO 3 + H 2 O Výroba cihel a stavebních pojiv v průběhu starověku a středověku V následujících dvou kapitolách bych chtěla stručně zmínit historický vývoj cihel a stavebních pojiv a jejich použití. Vynález cihly je kladen do oblasti Mezopotámie na přelom 5. a 4. tisíciletí př. n. l., samostatné centrum vzniku má Americký kontinent. V Evropě se objevují cihly až v období antiky, stejně jako vápenná malta, jejíž nejstarší užívání je prokázáno u Egypťanů. V rámci období středověku se již zaměřuji pouze na vývoj ve střední Evropě Výroba cihel od 4. tisíciletí př. n. l. do 5. století n. l. Prvními prokazatelnými výrobci cihel byli Sumerové na přelomu 5. a 4. tisíciletí př. n. l., (Gregerová 1996b, 33) podle některých autorů dokonce již v 7. tisíciletí př. n. l. (Laterărius ). Tvarovali je z jílovité hlíny, do níž byl přidáván rákos a sekaná sláma. Z počátku měly tvar kulatých bochníků, které na protilehlých stranách seřízli. Později se objevují cihly ze všech stran rovné, čtvercového půdorysu, vyráběné v kadlubech. Tvar i velikost byly značně jednotné. Setkáváme se s formáty cm (zejména v Uruku), cm, větší cihly měly rozměry cm. Cihly byly dlouhodobě sušeny na slunci, někdy až 2 roky. Spojovaly se hlínou nebo přírodním asfaltem a po několika vrstvách byly prokládány rákosovými rohožemi pro zlepšení pružnosti zdiva. Asfalt mohl být také přidáván přímo do cihel, čímž se značně zvýšila jejich pevnost. (Malina 1991, , Laterărius ). 19

20 Kolem roku 3100 př. n. l. byl postaven první zikkurat, rozsáhlá cihlová stavba, na jejímž vrcholu stál posvátný chrám. Asi v polovině 3. tisíciletí př. n. l. začali Sumerové cihly vypalovat a později i glazovat a zdobit reliéfy. Zdi budov byly i nadále stavěny z cihel sušených, ale obkládaly se pálenými (Malina 1991, 110, Cihly [on-line]). Pozdější kultura babylonsko-asyrská využila plně všech možností konstruktivního využití tohoto materiálu. Používali cihly o straně 31,5 cm, které sloužily také jako hliněné destičky pro záznam prvního obrázkového a později klínového písma (Kotrba 1951, 14, Cihly [online]). Obrovský rozmach zaznamenalo stavitelství v Babylónii za vlády krále Nabukadnezara II. ( př. n.). V hlavním městě vznikaly rozsáhlé projekty, jako královský palác, označovaný za město uvnitř města (Malina 1991, 110), Semiradiny vysuté zahrady, zikkurat známý jako Babylónská věž, či mohutné opevnění s osmi vstupními branami včetně Ištařiny brány (Malina 1991, 110). V povodí řeky Indu se rozvíjela od poloviny 3. tisíciletí př. n. l. kultura harappská. Města jako Harappa, Mohendžo-daro (Obr. 3) a další vykazují jednotné rysy, sloh a uspořádání. Budována byla z cihel, většinou pálených. Měla pravoúhlé ulice, kanalizaci, veřejné budovy. Ochranu zajišťovala vyvýšená citadela s cihlovou hradbou. Rozloha měst dosahovala průměru až pěti kilometrů ( Härtel, Auboyer 1971, cit. Malina 1991, 114). Velký význam měla hlína také v čínské architektuře. V 18. století př. n. l. za 1. dynastie Šang bylo založeno město Ao. Domy, hrobky i více než 7 km dlouhý obranný val byly zbudovány z hlíny. Největším stavitelským projektem říše je ovšem Velká čínská zeď. Vznikala na podkladě jednotlivých opevnění proti nájezdům Hunů a Mongolů ze severu a to od 3. století př. n. l. Za dynastie Ming v 15. století n. l. již měla délku přibližně km. Budována byla z dusané hlíny, cihel i kamení. Zeď širokou v základech 3 5 m a vysokou 7 9 m doplňují nepravidelně umístěné strážní věže, na vrcholu pak vede kameny dlážděná cesta široká 3 5 m (Malina 1991, 115 a 116). V Egyptě nebyl kámen tolik vzácný, jako v Asii. Uplatnil se dobře při budování kultovních staveb a hrobek faraónů. Pro ostatní architekturu však byla i zde používána hlína (Malina 1991, 117 a 118). Egypťané vyráběli cihly z nilského bahna a slámy. Směs se několik dní nechala máčet, což způsobilo počátek rozkladu slámy. Z té se uvolňovaly lepkavé látky, které dodávaly hmotě pevnost a soudržnost (Cihly [on-line]). Hliněné byly královské paláce i přízemní venkovské domky, hradby, pevnosti, či vodní hráze. Z 19. století př. n. l. pochází hráz ve fajjůmském údolí dlouhá přibližně 40. Pevnosti nacházíme hlavně na jihu říše, například Semné, Kumné nebo Kubbán. Poslední zmíněná měla 20

21 cihlovou hradbu prokládanou rohožemi a zpevněnou dřevěnými trámy (Malina 1991, 117 a 118). Stavebními materiály předkolumbovské Ameriky byly hlína, kámen, dřevo i traviny. Na stavbu kultovních a pohřebních objektů se hlína uplatnila spíše v Severní Americe (Malina 1991, ). Na jihu byl pro tyto účely používán kámen, ale běžné stavby a příbytky se i zde budovaly z hlíny. Indiáni používali hliněné cihly sušené na slunci nebo ve stínu, někdy pod přístřešky z rohoží. Do jílovité nebo sprašové hmoty se přidávala řezaná tráva, listí, štěrk, úlomky keramiky či drcené rozbité nádoby. Ve střední Americe zůstala do dnešních dob zachována některá obřadní střediska nositelů olmécké kultury, která se na území dnešního Mexika objevuje kolem roku 1200 př. n. l. K nejznámějším komplexům kultovních staveb, budovaných z kamene a sušených cihel, patří Teotihuacán, Tikal, Uxmal, Chichén Itza, nebo Monte Albán. V Jižní Americe vznikala kulturní střediska v peruánských Andách a na pobřeží Tichého oceánu. V povodí řeky Moche se od 1. tisíciletí n. l. rozvíjí kultura mochická. Odkryt zde byl mimo jiné chrám slunce o rozloze m a výšce 18 m s pěti terasami. Odhaduje se, že k jeho výstavbě bylo zapotřebí 130 milionů cihel. K dalším stavbám patří chrám měsíce o rozloze m a výšce 21 m, zavlažovací kanály, akvadukty. Dodnes funkční a používaný kanál La Cumbre dlouhý 113 km rozvádí vodu z řeky Chicamy. Na mochickou kulturu navázala koncem 1. tisíciletí n. l. Chimánská říše s hlavním městem Chan chan. Hradby tohoto města, s rozlohou asi 10 km 2, byly budovány z hlíny a sušených cihel. Stejně tak i domy, které byly hlínou i omítány, nebo například zídky podél silnic. Asi ve 4. století př. n. l. se cihly objevují i v Řecku, kam se dostaly z Malé Asie. Mají čtvercový tvar o straně 3 nebo 5 dlaní (22,2 nebo 37 cm), nebo poloviční (Malina 1991, , Cihly [on-line]). V hellenistickém období ( př. n. l.) již byla pálená cihla nejběžnějším stavebním materiálem. Sloh i materiál se šířily po celé oblasti blízkého východu a také na západ na území římské říše (Kotrba 1951, 15). Římská stavební keramika byla velmi kvalitní. Zahrnovala pestrou škálu tvarů pro stavbu složitých architektonických konstrukcí. Tvary byly normované, což umožnilo jejich výrobu ve velkém. Zpočátku se i zde užíval převážně nepálený materiál, od 1. století pak přibývá vypalovaného. Cihly měly výhradně konstrukční funkci, jejich hlavní využití bylo při budování pevností a opevnění na hranicích říše. Teprve ve 3. století se setkáváme i s dekorativním uplatněním (Kotrba 1951, 16 17, Malina 1991, , Laterărius ). V římských městech vznikaly celé cihelné čtvrti i několikaposchoďových domů. Z cihel se stavěly také sloupy a pilíře, sloužily k obkládání podlah. Budovaly se 21

22 z nich aquadukty, hrobky, někdy byly i jednotlivé hroby označeny cihlovými stříškami. Dodnes se zachovaly unikátní památky vystavěné z cihel v Římě, Raveně, Pompejích, Ostii a jinde (Bazovský 2004, Cihly [on-line]). Největším výrobcem bylo vojsko, které šířilo stavební keramiku do všech oblastí impéria (Kotrba 1951, 16 17). Každá jednotka označovala výrobky kolkem se zkratkou svého názvu. Existovaly ale i soukromé dílny. Například v Carnuntě působila ve 2. stol. n. l. dílna Konstantina Karnuntského, která označovala své cihly kolkem CVALCOSTKAR (Bazovský 2004). Počátkem 5. století n. l. zaniká pod tlakem barbarů římský obranný systém na Dunaji. Další události pak způsobily rozdělení říše a stažení Římanů ze severních oblastí. Znalost technologie výroby zůstala zachována na území Galie, Germania superior a Noricu. Severně od Alp zanikla se nějakou dobu se udržela pouze v okolí starých provinciálních metropolí (Kotrba 1951, 16 17, Bazovský 2004, Chlubný, Tuma 2005) Výroba stavebních pojiv od 4. tisíciletí př. n. l. do 5. století n. l. Nejstarší způsob přípravy páleného vápna je milířováním (Malina 1980, Merta 1980). Palivo se klade střídavě s vápencem, vápno pak obsahuje velké množství zuhelnatělého dřeva. První vzdušné maltoviny vyráběli Egypťané. Vápenná malta s obsahem sádry je prokázána na Chafrově pyramidě v Gíze (3032 př. n. l.). V náboženské lázni Chrámu Mrtvých krále Sahure v Abusir (250 př. n. l.) byla malta použita na utěsnění odpadové roury. Staré Egyptské malty obsahují 45,54 % síranu vápenatého (sádrovec), 41, 36 % uhličitanu vápenatého (vápenec) a 13,10 % dalších příměsí. Toto pojivo bylo pravděpodobně připravováno pálením sádrovce, který obsahoval uhličitan vápenatý, a ostřeno vápencem s příměsí sádrovce (Bárta 1961, cit. Gregerová 1996b, 54). V Egyptě se vyskytují sádrovcová ložiska znečistěná uhličitany. Jak zjistili archeologové, tento materiál byl využíván i ke hnojení. K pálení vápna se používaly šachtové pece vytápěné slámou a rákosem (Gregerová 1996b, 54). Pravděpodobně od Egypťanů převzali znalost výroby malt Féničané. Prokázána je například na Šalamounově chrámě v Jeruzalémě (postaven př. n. l.). Babylonské stavby jsou spojované asfaltem, podle některých autorů však byla malta ze směsi vápna a popelové škváry používána na studny a jiné vodní stavby. V Číně byly vápenné malty používány již od nejstarších dob. Spojovali jimi pálené i nepálené cihly nebo kámen při stavbě mostů, opevnění, pagod či věží hradů (Gregerová 1996b, 54). 22

23 Řekové začali maltu používat někdy kolem roku 1700 př. n. l. Pojivová složka byla připravována pálením mušlových ulit. Římané pálili vápno pro malty v zahloubených trychtýřových nebo zděných pecích s tahovými kanály (Obr. 4: 1). Palivo bylo umístěno mimo vypalovací prostor. Krátce po zapálení se utěsnil vršek pece drny nebo jílem. Jeden vypalovací cyklus trval jeden až dva týdny a spotřebovalo se při něm velké množství dřeva, většinou dubového. Takto vznikalo měkce pálené vápno, které při hašení dobře reagovalo s vodou. Vzniklá vápenná kaše se nechávala odležet v jámách. Pálené vápno Římané mísili s kopaným pískem v poměru 1:3. Kromě toho vyráběli také hydraulickou maltu přidáním pucolánu v poměru 2:1 s vápnem. Z bloků tohoto materiálu bylo postaveno molo přístavu u Neapole za císaře Caliguly, používal se při stavbě vodovodů, lázní a podobně (Gregerová 1996b, 55). Poblíž Iversheim v Německu byla objevena římská vápenka ze tisíciletí př. n. l. se šesti pecemi. Na podkladě tohoto nálezu byla rekonstruována experimentální pec a použita k pálení vápna. Podle výsledků autoři odhadují, že při efektivním cyklu pálení mohla Iversheimská vápenka vyrobit 200 tun páleného vápna měsíčně. Pálení jedné vsádky trvalo šest až sedm dní, dva až tři dny zabralo vyprazdňování a nové plnění pece (Malina 1980, 86, Sölter 1970, cit. Gregerová 1996b, 55). Na Slovensku byla římská vápenická pec objevena v Rusovcích (Merta 1980) Výroba cihel ve středověku Po zániku Římské říše ustala ve střední Evropě i výroba stavební keramiky. Nějakou dobu byly ještě využívány cihly z římských staveb (Laterărius , Medieval bricks [on-line] 1996). Technologie se zachovala ve středomoří a odtud postupně, v období tzv. karolinské renesance znovu pronikla na sever (Laterărius , Malina 1991, 156). Do Českých zemí se dostává na konci 11. století spolu s řádem benediktinů (Kotrba 1951, 50). Plný rozmach zaznamenalo cihlářské stavitelství v období gotiky, zejména v severní a severozápadní Evropě (Kotrba 1951, 50). Výmluvným dokladem jsou hradební brány v Stendalu a v Brandenbugu, radnice ve Stralsundu a v Lübecku, honosné patricijské domy v Greifswaldu, kostely a katedrály v Stralsundu, Doberanu, Rostocku nebo Wismaru (Malina 1991, 164). V Brně začíná rozsáhlá a rychlá výstavba ve 2. polovině 14. století, díky čemuž zde cihlová architektura pevně zakotvila. Zásluhu na tom nesla snaha Lucemburské sekundogenitury pozvednout úroveň sídelního města (Kotrba 1951, ). Celkově lze říci, že se cihla v gotickém stavitelství uplatnila již ve všech možných 23

24 podobách, aspektech a souvislostech v nichž je využívána i v architektuře dalších období (Malina 1991, 164). Písemné zmínky z oblasti cihlářství a cihlové architektury se začínají častěji objevovat od počátku 14. století, hlavně v městských knihách (Kotrba 1951, 52). Cihláři a vápeníci tvořili hospodářsky zajištěnou skupinu měšťanů (Obr. 4: 2). V Praze si roku 1310 vymohli status zajišťující pevnou sazbu za práci (Kotrba 1951, 52, Janotka Linhart 1984, 156). Roku 1482 ustanovili konšelé tří měst pražských aby sto cihel dláždicích a zednických bylo po osmi groších, sto cihel krycích po dvanácti groších míšenských (Janotka Linhart 1984, 156). Městské knihy v Praze a Brně z 1. poloviny 14. století uvádějí mezi cihláři (czigler, tzigler, czigelstreicher, cziglpekh, laterstor) i bohaté majitele pozemků, domů a vinic, případně členy městské rady (1341 mistr cihlář Jindřich Šváb czigler ) (Kotrba 1951, 52). Cihelny zakládala, se svolením vrchnosti, i města (Kotrba 1951, 52, Janotka Linhart 1984, 156) roku 1360 jsou zmíněny dvě cihelny v Chebu, v roce 1380 povoluje Vítek z Landštejna zřízení cihelny v Žatci (Kotrba 1951). V Praze stály y a vápenice v okolí kláštera Voršilek směrem k Žofínu a na obvodě města při hradebních zdech. Majitelé cihelen si většinou najímali mistra, s nímž uzavírali smlouvu. Často měl nárok na část výrobků a mohl s nimi libovolně nakládat (Janotka Linhart 1984, 156). Výroba a užívání cihel se stávala čím dál běžnější, v kupních smlouvách bývá uváděn popis materiálu a způsob jeho použití. Na začátku 15. století je již cihla obecně používanou stavebninou (Kotrba 1951, 53). Vzhledem k tomu, že způsob výroby zůstával během středověku prakticky neměnný a výrazněji se modernizoval vlastně až koncem 19. a ve 20. století, je možné vycházet při jejím popisu i z textů novověkých (Nagy 2004). Cihlářství bylo svobodné řemeslo, mohl je provozovat každý občan, který přihlásil živnost a zaplatil daň (Laterărius , Janotka Lingart 1984, 156). Před založením cihelny byl prováděn průzkum surovinových zdrojů. Toto probíhalo na základě zkušenosti mistra, nejen pomocí zraku a hmatu, ale i čichem a chutí. Někteří stavitelé například popisují vhodnou hlínu jako tu s vůní dobytka. Pachové zkoušky odhalily organické příměsi (třeba plísně). Zrnitost se zjišťovala hryzací zkouškou. Písčité hlíny prý nepříjemně skřípou mezi zuby, prachové skřípou také, ale ne nepříjemně. Jílové hlíny neskřípou, jsou hladké a moučné. Nezbytné byly též blízké zdroje písku, vody a palivového dřeva. Cihelny se zakládaly tam, kde byla po zboží poptávka (Suske 1991, s. 79, cit. Nagy 2004). Vhodným materiálem pro výrobu je hlína jílovitá, mastná, nesmí obsahovat příliš písku, vápenný písek nesmí být přítomen vůbec. Prosívání suché roztlučené hlíny se 24

25 odstraňovaly nečistoty jako kameny nebo kořínky. To bylo možné udělat také při hnětení hlíny mokré, odleželé. Hlína se kopala na podzim, přes zimu přemrzla a získala vhodné vlastnosti, aby se dala na jaře zpracovávat. Na začátku sezóny ji přeložili do zastřešených jam a zalili vodou, po uležení mísili s pískem, v různém poměru, obvykle zhruba 1 : 4. Z této hmoty již bylo možné tvarovat výrobky. Cihly se vyráběly v dřevěných nebo plechových formách. Velikost čerstvé cihly musela být, kvůli smrštění materiálu, o jednu čtvrtinu větší, než hotový výrobek. Vnitřek formy se vysypával pískem nebo vlhčil vodou. Hlína se pak do ní natlačila tak, aby byly vyplněné všechny rohy, horní plocha se zarovnala. Po vyklopení z formy se měkké cihly stavěly na desky posypané pískem a sušily v kůlnách. To mohlo trvat i několik měsíců (Nagy 2004). Podobnou, o něco podrobnější informaci nám podává článek Cihlářské řemeslo na Kralovicku [on-line]. Cihelen bylo v okolí několik. Dvě v Kralovicích, tři v Kožlanech, po jedné v Dřevci, Výrově, Plasích, Čisté, Všehrdech Hlincích a ve Chříči. Na podzim před mrazy byla nakopána hlína. Čím déle ležela a promrzla, tím snáze se s ní pak pracovalo. S výrobou se začalo na jaře. V cihelně pracovali alespoň tři formaři a různý počet pomocníků. Na noc se navezlo na plac tolik hlíny, kolik je možné za jeden den zpracovat a dala se máčet, aby změkla. Ráno ji pomocníci prošlapali, což se muselo dělat rychle, aby nezapadli, a nakonec ji ještě prosekali krachlí. Potom nosili hlínu na pracovní stůl a formař si z ní ukrajoval pro každou cihlu. Převalil hlínu v kouli a co nejsilněji s ní uhodil do pískem vysypané formy, tak aby vyplnila i rohy. Vršek urovnal rukou nebo prknem, případně seřízl drátem. Pro lepší držení ve stavbě mohl ještě do rohů cihly vtlačit palcem ruky dolík nebo otisknout celou ruku. Otisk musel být proveden, dokud byla cihla ve formě, je tedy značkou výrobce. Forma sestávala z dubových prkének silných 3 cm a spojených železnými pásky. Pokud nebylo dost písku, používala se voda, což ale zanechávalo povrch blátivý. Proto mnohdy písek raději dováželi. Vyklopené cihly odnášel pomocník na místo sušení a po vyschnutí se pak svážely do pece (Cihlářské řemeslo na Kralovicku [on-line]). V Evropě se běžně používalo milířové vypalování cihel, kdy se mezi řady suchých výrobků klade topivo, celá struktura je pak zakryta a omazána mazanicí. Vypalování v takových pecích je nerovnoměrné. Lépe vypálené cihly byly používány ve více namáhaných místech stavby. Brzy se uplatnily také dvoukomorové pece s oddělenými prostory pro oheň a pro cihly. Ty se v peci ukládaly na vyzděné lavice nebo podlahu s otvory do topeniště. Oheň nesměl na materiál šlehat přímo, zároveň byla dodržována vzdálenost mezi cihlami na šířku prstu, aby byl přístup tepla rovnoměrný. V peci se 25

26 rozdělal nejprve mírný oheň, který byl udržován, dokud vycházel průduchy mastný, smradlavý a vlhký dým. Z cihel se odpařovala vlhkost, což trvalo několik dní a nocí. Poté, co se dým změnil na obyčejný, bez vlhkosti a z pece šlehal bílý plamen, začal skutečný výpal. Několik dní se pec rozpalovala při otevřených průduchách a po jejich uzavření se nechaly cihly dopálit. Z hotových vychladlých výrobků bylo třeba ještě vybrat popraskané a špatně vypálené kusy (Janotka Linhart 1984, Kotrba 1951, 50). Při výzkumu levobřežního předměstí středověkého Sezimova Ústí (Richter Krajíc 2001) byly odkryty dvě usedlosti s charakterem cihelny. Vzhledem k tomu, že město po vypálení roku 1420 zůstalo opuštěné, zachovaly se zbytky staveb, doklady řemesel i předměty denní potřeby. Na parcele usedlosti I zůstaly pozůstatky jednoprostorové obytné stavby a komplex výrobních objektů interpretované jako cihlářská huť. Konkrétně se jedná o halu, přístavky se studnou, dvě kvadratické vypalovací pece (vnitřní prostor cm a cm) a jednu pec kruhovou kopulovitou (průměr cm), v níž byla ještě vsádka prejzů. Navíc se po celé ploše našla stavební keramika, hotové, defektní výrobky, odpady. Kromě dvou studní mohl jako zdroj vody sloužit potok na západním okraji usedlosti. V prostoru usedlosti II, cihlářské hutě zaměřené pravděpodobně na výrobu cihel a dlaždic byly odkryty dvě kvadratické pece (vnitřní prostor cm a cm), povrchové přístřešky sloužící snad k sušení nebo skladování výrobků před výpalem, v jednom z nich zůstalo zachováno několik paralelních řad cihel. Na ploše se opět našlo velké množství stavební keramiky včetně defektních výrobků. Z Levoče Červené Chyžky na Slovensku pochází nález dvoukomorové pece ze 16. století (Javorský 1984, s. 100, cit. Nagy 2004, Laterărius ). Má obdélníkový půdorys 9,9 na 3,8 m a čtyři klenuté topné kanály široké asi 0,8 m. Otvory ve stropě těchto topenišť umožňovaly průchod tepla dovnitř pece. Z 15. století pochází cihlářská pec objevená v německém Öhringen Michelbachu (Obr. 5: 1, 2). Uvnitř se nacházejí tři kamenné obloukovité topné kanály s mezerami, kterými proudilo do pece teplo. Pec má obdélníkový půdorys s rozměry 4 5 m (Schäfer 1983, s. 226, cit. Nagy 2004). Tyto dva příklady jsou sice již novověké, ale soudě podle kvality některých dochovaných středověkých cihlářských výrobků byla technologie výroby i v této době již propracovaná a na vysoké úrovni. Výrobky dosahují, či dokonce převyšují kvalitu novověkých cihel, často byly a ještě bývají opakovaně využívány do dalších staveb. 26

27 Výroba stavebních pojiv ve středověku Základy středověké technologie výroby a použití stavebních pojiv položila gotika. V tomto období se kladl velký důraz na pevnost a trvanlivost při jisté úspoře materiálu. Ve 14. a 15. století pak docházelo k dalšímu vylepšování, přídavku různých přísad, stále se zvyšovala úspornost malt (Losos 1969). Malty byly zpočátku málo homogenní, a tzv. tučné s nízkým obsahem přimíšenin. Ve větším množství obsahovaly vápenné pecky. Monumentální gotické stavby s klenutými stropy a oblouky vyžadovaly již malty bez pecek, s dobrou distribucí pojiva a menším obsahem vápna. Pojivo ve zdi ambitu Emauzského kláštera v Praze obsahuje pouze 7% vápna a je doplněno hlínou (Losos 1969). Ve 14. století se hojně využívalo přidávání organických přísad do malty. Jednalo se o přídavky povahy bílkovinné (vejce, mléko) a sacharidové (pivo, med, škrobové mazy). Bílkoviny podporují vznik koloidů, malta je tvárnější a nestéká, tuhne pomaleji. Sacharidy po přeměně na sacharát zvyšují okamžitou pevnost malty. V Polsku se za tímto účelem používaly roztoky škrobových mazů z pšeničných nebo ječných zrn. Pivo mohlo při dokvašování poskytovat CO 2 pro karbonizaci (Losos 1969). Staré kamenné stavby jsou mnohem více odolné, než cihlové i kamenné stavby posledních desetiletí, budované rovněž s použitím vzdušných vápenných malt. Příčinu tohoto fenoménu se pokoušel vysvětlit článek ve sborníku Archaeologia technica (Stránský, Buchal, Ustrouhal 2001). Autoři porovnávali mineralogické složení středověkých malt souboru kamenných staveb z patnácti lokalit. Zejména šlo o gotické hradní zříceniny. Výsledky jsou značně různorodé. Převažuje křemen a kalcit (vápenec), následují živce (více plagioklasů, méně otroklasů). Několikanásobně nižší je výskyt minerálů typu slíd a jílů. Ojediněle se našly některé další minerály. V každé ze vzdušných malt středověkých staveb lze očekávat přítomnost kalcitu a křemene a to s pravděpodobností kolem 95 %. Plagioklasy (sodnovápenaté živce) se vyskytují s pravděpodobností 80 %, ortoklasy (draselné živce) ve 40 %. Pravděpodobnost výskytu jílů a slíd je pro každou skupinu 20 %. Autoři zhodnotily složení středověkých vápenných malt jako značně proměnlivé a závislé na složení vápence a písků, které byly k dispozici na jednotlivých lokalitách. Stavitelé znali závislost mezi poměrem hašeného vápna a písku v maltě a její kvalitou. Analýzy nasvědčují, že malty připravované ke zdění objektů pevnostního charakteru byly připravovány z kvalitnější maltoviny. Také Rostislav Vermouzek (1984) uvádí poznatek o vyšší pevnosti středověkých malt a možnou příčinu hledá ve způsobu hašení vápna. Předpokládá jistý způsob 27

28 samohašení, kdy se v létě vypálené vápno nechalo do jara uležet volně na venku, přičemž se vlivem vzdušné vlhkosti a srážek zhasilo. Ze soudobých analogií soudí, že by pevnost takového vápna vzrostla. Oproti názorům na několikaleté skladování vápna nevyžaduje uvedený způsob velké skladovací prostory a není ani narušena plynulost stavby (Vermouzek 1984). Na severní Moravě se k pálení vápna po celý středověk používaly lehké vápenické pece milířové konstrukce (Goš, Kapl 1984). Jedna taková byla odkryta roku 1964 na okraji obce Libivá u Mohelnice. Pochází ze století. Složitější stavbu měla pec objevená v Praze roku 1966 při výkopových pracích na Velkopřevorském náměstí (Špaček 1984). Měla čtvercový půdorys, ve východní zdi tři tahové otvory a klenutý strop. Datována byla do 13. poloviny 14. století. Jedna z největších středověkých pecí na pálení vápna byla objevena v Mokré u Brna (Kos 2002). Byla vyhloubena v hliněné výplni rozsáhlé terénní deprese ve vápencích. Datována je podle nálezů keramiky na konec 13. století. Má obdélný půdorys, pět klenutých tahových kanálů, objem 41 m 3. Byla zbudována pro vypálení několika várek v krátkém sledu a po té zanikla (Kos 2002). Ve Starém městě u Uherského Hradiště v poloze Za kostelíkem byla v roce 1976 odkryta hasicí jáma z přelomu 13, a 14. století. Stěny měla pokryté výdřevou a dno utěsněné jílem. V dalších letech bylo na stejné lokalitě v poloze Za zahradou odkryto šest vápenických objektů s pecemi k pálení vápna. Jako hlavní topivo byl prokázán dub (Snášil 1980) Nálezy otisků člověka, zvířat a rostlin na stavební keramice Otisky prsů byly nalezeny již na dlaždicích z Kssiopi v severním Řecku datovaných do 3. století př. n. l. (Bartsocas 1982). Na stavební keramice z doby římské jsou vyraženy kolkem značky dílny, většinou vojenské jednotky. Kromě toho se setkáváme i s otisky bot a zvířecích tlapek. Dosud není jednotný názor, zda tyto vznikly náhodně nebo měly určitou funkci, například při počítání vyrobených cihel (Bazovský 2004). Vlnovky a rýhy na některých cihlách sloužily pravděpodobně na zdrsnění plochy pro lepší přilnutí malty. Z doby římské pochází cihla se stopou psa objevená na velkomoravském hradisku v Mikulčicích (Musil 1997, cit. Janál 2002). Římská tegule s otiskem těla myšice lesní (Apodemus flavicollis) se našla na lokalitě Neupotz v Německu (Dumke 2003, cit. Králík, Urbanová, Hložek 2006). 28

29 Na výstavě Laterãrius, Dejiny tehliarstva na Slovensku pořádané Archeologickým muzeem SNM v Bratislavě (Laterărius ) bylo vystaveno velké množství stavební keramiky nesoucí stopy člověka, zvířat nebo rostlin. Z lokality Rusovce pocházejí prstované cihly z doby římské. Mají čtvercový a obdélníkový tvar, dvěma prsty ruky je na jedné ploše vyryta vlnovka. K dalším nálezům této lokality patřily na výstavě tegule s vyrytou (prstem, nebo nástrojem) palmou a nápisem CX a korýtková střešní krytina imbrex upravená na povrchu podélným prstováním. Z Maďarského města Ó-Szöny (římské Brigetio) pochází dlaždice hypocausta s prstovaným křížem přes celou jednu plochu. Prstované imbrices byly objeveny také ve ze Stupavě, Ó-Szöny a Rusovcích. Jedna podlahová cihla hypocausta z výstavy nese zřetelný otisk podrážky obuvi podbité cvoky (caliga). Na dalších jsou otisky prstů, jednotlivých cvoků a stopa zvířete. Také fragment střešní krytiny ze Sussexu nese otisk obuvi podbité cvoky a stopu psa (The sussex archaeological society 2007). Otisk kolku s označením legie, případně cihelny nesou téměř všechny kusy stavební keramiky, jež bylo možné na výstavě vidět (Laterărius ). Plevové cihly z století ze slovenských lokalit Krásna nad Hornádom, Buzica, Hamuliakovo, Veľká Tŕňa, Horné Zelenice nebo Rimavské Janovce nesou stopy po vypálených rostlinných zbytcích, poslední uvedená je zároveň prstovaná (Laterărius ). Plevová je i pozdně římská cihla z Iže ze stol. a cihla z Ludanic ze stol. Další dvě cihly z Ludanic z výzkumu benediktinského kláštera (14. století) nesou otisky rostlin pšenice, rýže a ječmene (Obr. 6: 1, 2) (Čurný, Hložek 2006, Laterărius ). Středověké střešní tašky byly často zdobeny jednoduchým tahem prsů, případně mohlo mít prstování i funkční důvod. Takové kusy pocházejí z lokalit Bratislavský hrad ( stol.), Michalská ulice 7 v Bratislavě, Nové Město nad Váhom, Stará radnice v Trnavě (15. století), Hlohovec (1492) či Sedmihradsko (15. století) (Laterărius ). Prstované cihly ze století byly objeveny v Bratislavě, Spišském hradu, Nižné Myšli či Svodíně. Také dlaždice mohly být prstované (Spišský hrad, stol.) a barokní čtvercová dlaždice z Levoče nese dvojitou stopu zvířete (Laterărius ). Otisky zvířecích tlapek jsou na cihlách z Trnavy a z Bratislavského hradu. Cihlářské značky byly identifikovány na cihlách z Rimavských Janoic a Spišského Štiavnika (Nagy 2003, kat. č. 49, 58, cit. Nagy 2004). V souboru cihel z hradu Křídlo nese většina kusů na jedné ložné ploše žlábky prstování. Jedna cihla měla okraj promáčknutý polovinou stopy psa, na jedné byla stopa kočky a na dvou kusech otisky listu stromu (Obr. 6: 3, 4). V zaniklém kostele v Drehně se 29

30 našly cihly s otisky dětských chodidel, nohou psa, kočky, ovce nebo kozy a slepice (Bönisch Wetzel 1988, cit. Unger 1999, 77). E. Jánská (1965) zmiňuje na hradě Sión Jana Roháče z Dubé cihlu se stopou zvířete, uvádí, že pravděpodobně psa. Ve Mstěnicích u Hrotovic při výzkumu zaniklé středověké vsi byla ve sklepních prostorech tvrze objevena jediná cihla a nesla stopu kočky (Obr. 6: 5) ( Nekuda 1985, ). V Kartuziánském klášteře v Dolanech u Olomouce, při odkrývání mnišského domku byly mimo jiné objeveny také cihly z původního topeniště (Burian 1968). Na jedné ložné ploše nesly dva podélné žlábky a jeden příčný při krátké straně, vytvořené tahy prstů. V jednom případě byla na cihle stopa psa a ve dvou stopa dětského chodidla. V severní kapli se našly střešní tašky typu bobrovka, z jedné strany se stopami podsýpky, z druhé s podélným a při týlní hraně (rovné) příčným vrásněním (Burian 1969). J. Vrána (2002) uvádí na stejné lokalitě cihly se stopou psí tlapky, kopýtka prasete a chodidla dítěte a také korýtkovou střešní krytinu s uhlazením zevní plochy prsty ruky. Velké množství prstovaných cihel bylo objeveno při výzkumech v Trnavě (Staník, Žufková 1995). V souvislosti s uvedenými příklady bych se ráda podrobněji zmínila také o nálezu cihly z předhradí středověkého hradu v Lelekovicích, která stála na počátku této práce. Jedná se o větší fragment objevený při skrývce lokality v roce 2003 spolu s dalšími cihlami v sutinách zdiva datovaného do druhé poloviny 15. století. Dochované rozměry fragmentu jsou 7,5 14,5 19,5 cm, třetina až čtvrtina délky je odlomena. Povrch byl pokryt vrstvou vápenné malty, místy až 1 cm silnou, nezakryté oblasti však odhalovaly otisk plosky nohy člověka a kopýtka sudokopytníka (Králík, Urbanová, Hložek 2006). Na Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy university byla tato cihla chemicky vyčištěna od malty za použití roztoku kyseliny octové (CH 3 COOH) a následně podrobena mikropetrografickému, trasologickému a biologickému zkoumání ve spolupráci s dalšími institucemi. Vyčištění povrchu odkrylo další útvary (Obr. 7). Na hřbetní straně tak mohly být analyzovány kromě stopy člověka a dvou stop sudokopytníka také podélné žlábky prstování, okrouhlé konkávní útvary identifikované jako otisky polštářků tlapky psa, drobný otisk papilárních lišt na kousku hlíny přilepeném druhotně na povrch a oblasti povrchu rozbředlé kontaktem s mokrým předmětem. Na čelní ploše to byly svislé trakční linie vytvořené při snímání formy z cihly, šikmé trakční linie v pruhu podél spodní hrany, snad dokládající odříznutí přebytečné hmoty, menší skupina trakčních linií po úpravě přečnívajícího materiálu při horním okraji plochy a konkávní útvar s negativními otisky papilárních lišt ve spodní části plochy. Spodní plocha cihly nesla otisky podsýpky a místy druhotně nalepené vrstvičky hlíny, obě boční plochy nesly jemné 30

31 svislé trakční linie od snímání formy, jedna z nich také vodorovný otisk okraje formy, druhá plochý otisk listu jednoděložné rostliny. K rozlomení cihly došlo v místě hlubokého zásahu jedním z kopýtek (Králík, Urbanová, Hložek 2006). Autoři článku upozorňují, že výsledky z analýzy stop nemohou být brány s naprostou jistotou, neboť v současné době nejsou vytvořeny dostatečné databáze srovnávacího materiálu. Ve většině případů museli vytvořit vlastní pilotní srovnávací data. Přesto se pokusili o rekonstrukci dějů v souvislosti s výrobou tohoto kusu cihly. Hrubou cihlářskou hlínou byla vyplněna dřevěná forma bez dna na pracovní desce podsypané pískem, nebo přímo na zemi. Při tom došlo na čelní ploše k částečnému protlačení hlíny pod formou. Horní hranu výrobce uhladil a přejel po délce prsty ruky. Na to sňal formu směrem nahoru, při čemž se část materiálu vytáhla nad povrch hřbetu a na stranách zůstaly svislé trakční linie. Stopa lidského chodidla svědčí o přítomnosti další osoby, jak vyplývá z analýz šlo pravděpodobně o dítě. Stopy zvířat byly určeny v případě kopýtek jako jelena anebo skotu domácího, v případě konkávních útvarů jako negativy polštářků tlapky psa velkého přibližně jako dnešní německý ovčák. Dokládají, že byla cihla při vysýchání umístěna na zemi na volném prostranství, kam měla jak zvířata, tak i děti přístup. Během sušení došlo k otočení cihly na bok, což stlačilo přilehlou spodní hranu a umožnilo odříznout přebytečnou hmotu z čela. K rozlomení došlo patrně až po výpalu, před umístěním fragmentu do zdiva (Králík, Urbanová, Hložek 2006). 4. Hodnocení souboru středověkých cihel z předhradí lelekovického hradu Experimentální část této studie pracuje se souborem středověkých cihel, které pocházejí z archeologického výzkumu na předhradí zaniklého hradu v Lelekovicích. Lokalita je datovaná do druhé poloviny 15. století, zánik spadá na přelom 15. a 16. století (Kovář 2006). V souboru jsou však zastoupeny také cihly z poloviny 14. století z prostor hradu použité druhotně ke stavbě. V následujících kapitolách se zabývám nejprve stručným přehledem historie celé lokality. Následuje popis metodiky výzkumu, který je pro přehlednost rozdělen na jednotlivé fáze zpracování, tedy čištěním, fotografickou dokumentací a písemnou dokumentací, ačkoli tyto činnosti probíhaly současně a neoddělitelně. Nebylo proto možné popsat úkony v časové posloupnosti a některé informace se mohou opakovat. 31

32 4.1. Archeologické a historické poznatky o lelekovickém hradu a předhradí Založení hradu ve 14. století, vývoj v průběhu doby a jeho zánik Asi jedenáct kilometrů na sever od centra Brna leží ostrožna nazývaná Hrad. Jak uvádí ve své publikaci J. Unger (1999) v polovině 13. století byla pod tímto místem založena vesnice. Při ní stál svobodný dvůr pánů z Lelekovic. Nejstarší písemná zmínka pochází z roku Jedná se o listinu otištěnou v Codex diplomaticus Moraviae, v níž je jako jeden ze svědků uveden Heřman z Lelekovic (700 let Lelekovic 1988, Belcredi a kol. 1989, 189). Vesnice se rozkládala na okraji hlubokých lesů při soutoku potoka a říčky Ponávky. Asi 1 km od ní vedla obchodní cesta z Brna do Prahy, Lelekovice obchodovaly s Brnem a Královým Polem. Zmíněný Heřman z Lelekovic získal v polovině 14. století místo sudího v Olomouci a kvůli novému společenskému postavení i proto, že mu to příjem umožňoval, se rozhodl vystavět na ostrožně hrad. Heřmanův syn Bušek, který se stal sudím po svém otci, mohl ještě hrad vydržovat, ale po jeho smrti roku 1368 dochází postupně k rozpadu majetku rodiny a také hrad je rozdělen, nejprve na dvě, později na tři části (Unger 1999, 9 22). V první stavební fázi byl areál hradu o rozloze přibližně m obehnán hradbou a příkopem. Vstup byl zajištěn padacím mostem a procházel pod mohutnou věží. Předpokládá se, že hrad mohl mít tři podlaží a deset místností včetně dvou sklepů. Pak by zde žilo kolem dvanácti lidí, což zahrnuje šlechtickou rodinu a nejbližší služebnictvo (Unger 1999, 21 38). V době rozdělení hradu na tři části došlo k několika stavebním úpravám. Na nádvoří stály příčky oddělující jednotlivé domácnosti, dřevěné budovy na JZ a SZ areálu byly nahrazeny kamennými, přibyly nové stavby (Unger 1999, 45). Jednou z rodin, které zde sídlily byli Hechtové z Rosic. Ti jednotlivé části hradu postupně skoupili a začali s dalšími přestavbami. Přibyla parkánová hradba, vstup do hradu se posunul na severovýchodní stranu (Unger 1999, 57 58). Na konci 14. století, za války mezi markrabími Joštem a Prokopem, obsadili hrad přívrženci Prokopa. Z jejich rukou jej dobyl Edhard Puška z Kunštátu a Skal a již si ho ponechal. Když zemřel, připadlo panství jeho dcerám, Žofii a Aničce. Dále několikrát změnilo majitele až jej nakonec Vilém Valecký z Mírova prodal v polovině 16. století městu Brnu. Za celou tu dobu nebyl hrad používán a postupně zanikl (700 let Lelekovic 1998, Belcredi a kol. 1989). 32

33 Lelekovické předhradí V prostoru předhradí lelekovického hradu se do současnosti dochoval kostel sv. Filipa a Jakuba s přilehlým hřbitovem. Nejstarší písemná zmínka o něm pochází z poloviny 14. století. Byl vystavěn v románském slohu s obdélným kněžištěm a obdélnou lodí. V období gotiky došlo k zaklenutí střechy, přibyly podpěrné pilíře, sakristie a nad ní dřevěná věž. Ta byla roku 1873 nahrazena věží zděnou (700 let Lelekovic 1988, Unger 1999, 71). Jižně od hřbitova byla roku 1989 provedena sondáž, která zachytila rozsáhlé stopy antropogenní činnosti. Odkryty byly pozůstatky budovy z 15. stol. složitého půdorysu, stavebně vázané na kostel. Zdrojem materiálu pro její výstavbu byly převážně trosky hradu, ve všech zachycených zdech se našly zlomky druhotně použitých cihel a prejzů. V jižní části plochy byly zachyceny vrstvy sutě, mazanice a materiálu z období fungování hradu, ale i mladšího. Došlo zde pravděpodobně k úpravě terénu navážkou materiálu z jádra hradu. Po zániku sídla kolem přelomu 15. a 16. století byl i odtud stavební materiál odebírán k dalšímu použití (Kovář 2006). Hmotné nálezy ze sond, převážně keramické nádoby, lze rozdělit do dvou skupin. Jednak předměty z 2. poloviny 14. století, jednak z 2. poloviny 15. století. Zastoupen je ale i přelom 14. a 15. století a 1. polovina 15. století. Stavební keramika je velmi fragmentární. Dva zlomky nesly stopy požáru. Z cihel byly vyzvednuty jen tři celé. Jedna odpovídá rozměry cihlám z hradu, zbylé dvě (21,5 14,5 6,5 cm a 28 13,7 7 7,5 cm) lze podle analogií datovat do 2. poloviny 14. až počátku 15. století. Zlomky dlaždic lze rozdělit podle tloušťky. Z období hradu pocházejí dlaždice vysoké 35 mm, z 2. poloviny 15. století dlaždice vysoké mm. Prejzy se shodují s nálezy z hradu. Většina kachlů kamen pochází z 2. poloviny 15. století. Několik masivních keramických fragmentů bylo interpretováno jako části destilační nádoby. Dále bylo vyzvednuto množství železných, kamenných a skleněných artefaktů a zvířecích kostí (Kovář 2006). Na základě těchto zjištění a v souvislosti s chystanou úpravou prostoru na hřbitov byl roku 2002 zahájen předstihový archeologický výzkum. Do roku 2004 byla odkryta plocha 935 m 2. Objeveny byly též objekty související s předhradím 2. poloviny 14. století, tedy kamenná pec s kruhovým půdorysem v západní části plochy a zemnice s kůlovými jamkami v jihovýchodní části. Jižní svah byl v 15. století zarovnán navážkou hlíny a sutě. V této vrstvě byl zachycen žlábek směřující na sever a stáčející se na jih, východně od něho pozůstatky pece obdélníkového půdorysu, kůlové jamky a oválné zahloubené 33

34 objekty. Ze sídla z 2. poloviny 15. století se zachovalo jen základové zdivo nebo jeho negativy a stopy dalších konstrukcí (Unger 2003, 2006). Stavební vývoj v tomto prostoru bylo možné rozdělit do dvou fází. Prvá zahrnovala stavbu čtvercového půdorysu, s dvouprostorovým zděným suterénem. Nad ním mohlo být ještě hrázděné ložnicové patro. Po stranách domu stály přístavky pro sestup do sklepů. Z jednoho z nich vedly kamenné schody do lochu trojúhelníkového půdorysu. Dvůr východně od budovy ohrazovala kamenná zeď, podle analogií datovaná do poloviny 15. století. Mohla být kryta střeleckým ochozem. Nebyly prokázány žádné hospodářské budovy. Stavba byla zničena požárem, při následné přestavbě došlo k rozšíření nádvoří, k hlavní budově přibyly místnosti, zvýšil se hospodářský a obytný komfort na úkor obranné funkci. V podlaze jedné ze suterénních místností byl vyhlouben vstup do lochu. Na jižní straně sídla je nedatovaná zeď, masivní a odlišně stavěná oproti ostatním. Patrně jde o pozůstatek starší stavby, snad fragment zevního opevnění hradu (Unger 2006). Datování napomohl nález jednostranné mince se lvem z let , zlomky loštických pohárů, ostruhy s dlouhým bodcem a komorové kachle z druhé poloviny 14. přelomu 14. a 15. století. Podle vedoucího výzkumu Josefa Ungera patřilo sídlo příslušníkům vyšší společenské vrstvy. Mohlo však být jak šlechtickým dvorcem, tak i farou. Nelze ani vyloučit, že bylo původně šlechtické sídlo později užíváno jako fara (Unger 2006) Materiál Soubor třiceti šesti cihel byl získán při předstihovém archeologickém výzkumu na předhradí zaniklého středověkého hradu v Lelekovicích, který prováděl Ústav archeologické památkové péče v letech (Unger 2006). Vedoucím výzkumu byl prof. PhDr. Josef Unger, CSc. Jedná se o nálezy odkryté při strojní skrývce plochy, jejich původní polohu, ani zařazení do kontextu lokality tedy neznáme. Uskladněny byly spolu s velkým množstvím další keramiky v prostorách obecního úřadu Lelekovice v šesti bednách. Těsně před výzkumem jsme cihly přivezli a uskladnili v prostorách Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy university. Dále bylo nutné pořídit soubor zkušebních cihel, na kterých by se testovaly účinky roztoků kyselin pro odstranění malty. Deset kusů novověkých cihel se zachovanými zbytky malty mi poskytl vedoucí střediska recyklace firmy Dufonev recyklace stavebních sutí, pan Luboš Harák. 34

35 4.3. Metodika Popis malty a odběr vzorků Při popisu malty jsem si všímala barvy, množství, složení, pevnosti, a také zda obsahuje hrubé částice. Pevnost a zrnitost jsem určovala empiricky na základě srovnání s ostatními cihlami souboru. V několika případech jsem zachytila trakční útvary anebo otisky rostlin. Jsou zahrnuty v popisu cihel a fotograficky zdokumentovány stejně, jako by šlo o útvary v keramické hmotě. Vzorky malty jsem odebírala za sucha, před čištěním cihel, do plastových sáčků s přiloženými údaji o původu. Použila jsem kovové dlátko, ale velmi opatrně, abych nepoškodila povrch cihly. Maltu jsem z tohoto důvodu neodebírala z cihel, kde byla její vrstva příliš tenká, nebo kde by pevně držící hmota mohla vzít s sebou kus povrchu cihly. Vzorky budou sloužit pro mikropetrografický rozbor Čištění povrchu cihel Na základě informací o chemickém složení středověkých malt jsem vybrala několik kyselin, které by mohly být použitelné k jejímu odstranění z povrchu cihel. Jedná se o kyselinu octovou (CH 3 COOH), vyzkoušenou již poměrně úspěšně na dříve analyzované cihle z Lelekovic (viz kapitola ), dále kyselinu chlorovodíkovou (HCl), chelaton II (EDTA), kyselinu dusičnou (HNO 3 ) a kyselinu fosforečnou (H 3 PO 4 ). Účinky slabých vodných roztoků těchto látek jsem nejprve testovala na zkušebních cihlách. Zcela vyloučit jsem ihned po testování mohla kyselinu chlorovodíkovou, která i při nízkých koncentracích (5 %) povrch cihly značně poškozuje. Chelaton naopak s maltou nijak viditelně nereagoval. Velkou nevýhodou kyseliny octové je skutečnost, že při osychání vyčištěné cihly se na jejím povrchu usazují krystalky octanu vápenatého Ca(CH 3 COO) 2, a to někdy ve značné míře a navíc opakovaně i po několikerém umytí čistou vodou. To nejen že velmi prodlužuje dobu práce, ale navíc dochází k opakovanému narušování povrchu cihly. Přesto byla tato kyselina použita k čištění u většiny cihel souboru. Poměrně vhodnými, při použití na zkušebních cihlách, se zdály být kyselina dusičná a kyselina fosforečná. V případě první jsem zkoušela nejprve 2 % roztok, který nečistil dostatečně účinně, takže jsem postupně koncentraci zvyšovala. Jako ideální se mi jevil 4,5 % roztok. V druhém případě jsem koncentraci roztoku z prvotních 4 % zvyšovala až na 10 %. Roztok kyseliny fosforečné byl poněkud šetrnější, avšak při použití na historických 35

36 cihlách souboru vykrystalizoval na povrchu během sušení ve vodě nerozpustný dihydrogenfosforečnan vápenatý Ca(CH 3 COO) 2. I vzhledem k tomu, že je kyselina fosforečná finančně poněkud nákladná, rozhodla jsem se ji nadále k čištění nepoužívat. Při odstraňování malty z povrchu středověkých cihel jsem používala následující pomůcky: Plastová bedna (20 l), odměrný válec velký (2000 ml), odměrný válec malý (50 ml), kovové dlátko, kartáček s plastovým vlasem, laboratorní plášť, gumové rukavice, příslušná kyselina (Obr. 8: 1-4). Každou cihlu jsem nejprve umyla a hrubě očistila vodou. Jednak se tím odstranily nečistoty, které by zbytečně reagovaly s kyselinou a snižovaly účinnost roztoku, jednak došlo k nasáknutí vody cihlou, která pak nepřijímala do svých pórů roztok kyseliny. Čištění malty probíhalo v plastové bedně, vždy po dvou cihlách a to v množství roztoku kyseliny dosahujícího do poloviny jejich výšky. V té době se v místnosti muselo vydatně větrat a bedna zůstávala zakrytá. Průběžně jsem cihly otáčela a napomáhala odstranění malty kartáčkem případně dlátkem, ale velmi opatrně. Aby nedošlo k záměně již očíslovaných (viz kapitola ) cihel, lepila jsem kartičku s jejich čísly na zevní povrch bedny. Čisté jsem pak znovu opláchla vodou pro zabránění dalšího působení kyseliny a umístila sušit na noviny Fotografická dokumentace Jednotlivé cihly jsem fotografovala před čištěním, kdy ještě nesly na povrchu zbytky malty a po vyčištění. V prvém případě šlo o snímky celých ploch s označením čísla cihly a názvu lokality na přiložené papírové kartičce. U čistých cihel byly pořízeny také snímky celých ploch, a k tomu ještě detailní snímky popisovaných útvarů, ty již bez čísla cihly, pouze s měřítkem. Celkem bylo nafoceno 3030 snímků. K útvarům popisovaným v textu jsou přiřazeny fotografie v obrazové příloze. Vybrané kvalitní a názorné snímky jsou pak k dispozici v elektronické podobě na DVD disku přiloženém k této práci. K fotografování byly použity následující přístroje: Olympus CAMEDIA Digital camera 3,2 MP, LUMIX 5,0 MP, SAMSUNG Digimax V3 3,2 MP a Konica Minolta Dimage A 200 8,0 MP. Snímky z přístrojů s rozlišením 3,2 MP nemají bohužel dostatečnou kvalitu pro analýzu obrazu v počítačových programech. Fotoaparát byl vždy připevněn na stativ a to tak, aby jeho optická osa směřovala kolmo na rovinu snímané plochy. Výjimky jsou v seznamu fotografií označeny heslem foceno zešikma. Dbala jsem na nejvyšší ostrost obrazu a dostatečný přístup denního světla, což ale nebylo vždy možné zajistit. Cihly ležely při fotografování na bílé kontrastní podložce. Součástí snímků 36

37 celých ploch je kartónová destička s měřítkem, číslem cihly a názvem lokality. Na ostatních snímcích tvoří měřítko čtvereček milimetrového papíru. Fotografovaný útvar i měřítko jsem umisťovala co nejblíže optickému středu přístroje, měřítko shodně s rovinou útvaru. Pro každý útvar bylo vytvořeno několik snímků s osvětlením z více různých stran. Pro boční osvětlení byla použita stolní lampička s halogenovou žárovkou (40 W) Písemná dokumentace Před zpracováním bylo nutné cihly očíslovat, protože doposud nesly čísla pouze celé bedny (sáček ). Písmenem L byly značeny středověké cihly z Lelekovic, dále pak číslem od 1 do 36. Při číslování jsem zachovala pořadí beden (sáčků). Zkušební cihly pak nesly označení Z1 Z10. Ke každé z lelekovických cihel jsem provázkem připevnila kartičku s údaji o lokalitě nálezu, číslu cihly a číslu sáčku (Obr. 8: 5). Takto byla zajištěna přehledná manipulace s materiálem, přičemž pro popis a fotografování není problém údaje dočasně odstranit. Dále jsem přidělila cihlám formulář pro záznam všech zjištěných informací. Je v něm uveden opět název lokality, číslo cihly, číslo sáčku, dále rozměry cihly, popis malty, způsob odstranění malty, popis jednotlivých ploch a s cihlou související odkazy jako čísla fotografií, odebrané vzorky a pod (Obr. 9: 1). Tyto formuláře jsou součástí přílohové části práce (viz kapitola 10.3.). Rozměry cihel jsem měřila pomocí osteometrického posuvného měřidla ještě před čištěním a to zejména kvůli srovnatelnosti údajů s ostatními archeologickými nálezy středověkých cihel. Kde to nebylo před čištěním možné, změřila jsem až čistou cihlu. Tato informace je ve formuláři uvedena. Z některých cihel byly odebrány vzorky malty pro mikropetrografický rozbor. Sáčky se vzorky nesly údaje o cihle, druhu materiálu (malta, cihla, rostlinný materiál a pod.), místu odběru (která plocha cihly) a fázi úpravy cihly při odběru (před nebo po čistění) (Obr. 9: 2) Způsob popisování ploch cihel Jednotlivé plochy každé cihly jsem prohlédla s pomocí lupy vybavené bočním světlem. Vyhledávala jsem trakční útvary, otisky částí lidského těla, stopy zvířat a rostlin, případně další útvary vzniklé při výrobě, jejichž původ a mechanismus vzniku nebylo možné blíže určit. Do formuláře příslušné cihly jsem vyplňovala popis a rozměry útvaru, pokud to bylo možné, zhodnotila jsem původce a možný způsob vzniku stopy. Uváděla jsem také zlomy, přítomnost a charakter podsýpky, neobvyklou barvu plochy a případné 37

38 neobvyklé tvarování. Zrnitost podsýpky je určována podle třídění Petra Holuba (2006) jako jemná (velikost zrn do 1 mm), středně hrubá (zrna velikosti 1 3 mm) a hrubá (zrna větší než 3 mm). Velikost zrn jsem určovala s pomocí pravítka. Při popisu jsem plochy označovala podle jako hřbet, spodní plocha, čelo, zadní plocha, pravá boční strana a levá boční strana (Obr. 9: 3). Hrany pak z pohledu na čelo, hřbet směřuje vzhůru, pravá horní/dolní, přední horní/dolní, levá horní/dolní a zadní horní/dolní. Označení stran nenaznačuje, jakým způsobem byly cihly umístěny do zdiva a je zcela náhodné. Pouze pokud nesla cihla na jedné ložné straně prstování, označila jsem tuto jako hřbet Výsledky Chemické čištění povrchu cihel Všechny cihly souboru byly na povrchu pokryty světlou vápennou maltou, většinou v silné vrstvě. Údaje o charakteru malty na jednotlivých cihlách a způsobu jejího odstranění udává tabulka (Tab. 1). Osmnáct cihel bylo čištěno 10 % vodným roztokem kyseliny octové (CH 3 COOH), šestnáct kusů 4,5 % vodným roztokem (v jednom případě pouze 2,6 % roztokem) kyseliny dusičné (HNO 3 ) a dva kusy 10 % vodným roztokem kyseliny fosforečné (H 3 PO 4 ). Roztok kyseliny octové reaguje s maltou rychle a za uvolňování oxidu uhličitého. K jejímu úplnému odstranění dochází během několika hodin. Pokud je malta velmi pevná nebo v silné vrstvě, trvá čištění déle, ale ne více jak dvanáct hodin. Většina cihel po vyčištění roztokem této kyseliny mírně pouštěla barvu. Toto není na závadu pro běžné optické zkoumání útvarů, jsou ale poškozeny mikroskopické struktury povrchu. Velkou nevýhodou dalšího zpracování cihel je skutečnost, že se při sušení na povrchu usazuje krystalický octan vápenatý Ca(CH3COO) 2 (Obr. 10: 1). Při jeho umývání vzniká znovu slabý roztok kyseliny, který dále narušuje povrch. Krystalky se usazují opakovaně, některé cihly bylo třeba opláchnout vodou až čtyřikrát. Potom je již povrch narušen podstatně více. V případě cihel L3, L7, L10, L19 a L23 se povrch olupoval v tenkých šupinkách a je stále více poškozován při každé manipulaci. To znemožňuje podrobnější analýzu. 38

39 Reakce hlavní složky malty s kyselinou octovou: CaCO 3 + CH 3 COOH (CH 3 COO) 2 Ca + H 2 O + CO 2 Roztok kyseliny fosforečné byl použit k čištění pouze u dvou cihel (L16 a L18). V obou případech se na povrchu při sušení usadil krystalický dihydrogenfosforečnan vápenatý Ca(H2PO4)2, ve vodě nerozpustný (Obr. 10: 2). Odstranit jej se podařilo až roztokem kyseliny dusičné. Takto kyselina nereagovala při čištění zkušebních cihel, naopak se zdálo, že bude pro použití velmi vhodná. Účinně odstranila maltu a téměř nepoškodila povrch. Její použití s následným odstraněním krystalického nánosu by ale práci komplikovalo. Reakce hlavní složky malty s kyselinou fosforečnou: CaCO 3 + H 3 PO 4 Ca(H 2 PO 4 ) 2 + 2H 2 O + 2CO 2 Roztok kyseliny dusičné se zpočátku jevil jako nejméně vhodný. Čištění trvá o něco déle, než při použití kyseliny octové a u zkušebních cihel značně poškozoval povrch. Jeho velkou předností je ale skutečnost, že nevytváří krystalické sloučeniny na povrchu cihel. To značně urychluje práci. Navíc při použití u cihel středověkých, které jsou pevnější, než zkušební novověké, odpovídá konečné poškození tomu, jaké způsobí během sušení a opakovaného omývání kyselina octová. Reakce probíhá obdobně bouřlivě za uvolňování oxidu uhličitého. Na dvou cihlách souboru (L33 a L35) se po použití této kyseliny při sušení objevil nános krystalického dusičnanu vápenatého Ca(NO 3 ) 2. U cihly L35 způsobil výrazné poškození s odloupnutím rozsáhlých vrstev povrchu (Obr. 10: 3, 4). Důvod takového působení na této jediné cihle není znám. Reakce hlavní složky malty s kyselinou dusičnou: CaCO 3 + 2HNO 3 Ca(NO 3 ) 2 + H 2 O + CO 2 39

40 U většiny cihel stačilo k úplnému odstranění malty šest až osm hodin působení kyseliny. Průběžně jsem odstraňování napomáhala kartáčkem a dlátkem, abych proces urychlila. Některé kusy však nesly silnou vrstvu velmi pevné malty (L21, L26, L28). Bylo nutné jim roztok v průběhu vyměnit za čistý a máčet je v něm i přes noc. Větší poškození povrchu jsem u nich nezaznamenala. Hlavní nevýhodou vyzkoušeného způsobu odstranění malty je jeho časová náročnost, zejména v případě použití kyseliny octové, a také poškození povrchu, které ačkoli je u většiny kusů jen mírné, omezuje podrobnější mikroskopickou analýzu otisků a trakčních útvarů. Z vyzkoušených látek považuji za nejvhodnější použít 4,5 % roztok kyseliny dusičné. Ani jedna kyselina však nenechávala povrch cihel zcela neporušený, v budoucnu by bylo vhodné otestovat účinky dalších látek Popis cihel, pozorované trasologické útvary Na povrchu cihel odkrylo odstranění malty velké množství trasologických útvarů. Jak jsme předpokládali, v průběhu výroby byla měkká hlína v kontaktu s mnoha různými objekty, a co je pro antropologa nejdůležitější, stopy na nich zanechali i lidé. Pro zařazení stop jsem vytvořila pět kategorií: Otisky částí těla člověka, otisky částí těla zvířat, otisky rostlin, trakční útvary a otisky předmětů a nakonec neidentifikované útvary. Rozložení v kategoriích udává tabulka (Tab. 2). Nejvíce útvarů bylo zařazeno do kategorie neidentifikované. Jejich bližšímu určení jsem se nadále nevěnovala, avšak předpokládám, že případná hlubší studie by mohla původ některých z nich objasnit. Otisky prstů případně jen části papilárního terénu jsou na povrchu zkoumaných cihel běžné. Do kategorie otisky částí těla člověka jsem řadila jak útvary s papilárními liniemi, tak i jamky, které byly podle mého názoru prokazatelně vytvořeny prsty ruky. Pokud byla na povrchu skupina takových otisků, započetla jsem ji jako jeden útvar, protože byly vytvořeny současně, při jediném kontaktu objektu s cihlou. U některých skupin toto prokazatelné není. Při uchopení cihly do ruky se mohou části ruky otisknout na dvě až tři plochy. To zatím nebylo možné prokázat a bude mít význam při podrobné analýze cihel, kdy se předpokládá individuální přístup ke každému kusu. Otisky, které nenesou papilární linie, byly podle mého názoru vytvořeny částí těla, umazanou od hlíny. Při celodenní manipulaci s cihlářskou hmotou nemohou ruce zůstat čisté a materiál snadno zanáší rýhy mezi papilárními lištami ruky. Struktura povrchu takových prohlubní je hrubá a ve všech případech stejná (obr. 10: 5-8). Třicet tři kusů neslo na jedné ložné ploše podélné žlábky prstování. Jejich šířku a rozestupy u každé cihly udává tabulka (Tab. 3). Další útvary této kategorie byly popsány u dvaceti šesti kusů. Většina otisků je vytvořena prsty ruky a nebo 40

41 není možné kontaktní oblast lokalizovat. V několika případech (L5, L21 a L34) je možné určit, že byl otisk vytvořen palcem ruky (Obr. 11: 1). Na cihle L15 je rozsáhlý nepravidelný otisk s papilárními liniemi, který mohl být vytvořen dlaňovou plochou ruky. Tři cihly (L11, L21 a L34) nesou otisk vrcholku prstu ohraničený nehtovým vrypem (Obr. 11: 2). Největší počet otisků částí lidského těla jsem zaznamenala na hřbetní straně (čtyřicet devět, vyjma prstování). To je zapříčiněno několika faktory. Tato plocha je spolu se spodní největší, přičemž spodní plocha nese ve všech případech podsýpku a útvary na ní nejsou zřetelné. Také ostatní plochy nesou v mnoha případech podsýpku, hřbet však nikdy. Také je po nejdelší dobu vystaven možnému kontaktu a to již v době, kdy jsou ostatní plochy chráněny formou. A konečně, při popisu jsem vždy začínala právě hřbetem, takže útvary na horních hranách jsou většinou popsány právě u něho. Stopy zvířat jsem našla pouze na dvou cihlách, L1 a L3. V případě cihly L1 nese hřbetní plocha celkem čtyři otisky tlapek drobného savce, pravděpodobně kočky. Dvě se překrývají v zadní části plochy vpravo a jejich celková délka je 3,5 cm. Šířku není možné kvůli zlomu plochy změřit (Obr. 11: 3a). Druhé dvě stopy se překrývají v přední části plochy vlevo. Šířka obou dohromady je 2,4 cm, délka 2,5 cm (Obr. 11: 3b). Všechny čtyři stopy směřují po délce cihly. Cihla L3 nese v zadní části vlevo opět zdvojenou stopu drobného savce. Šířka útvaru je 2,5 cm, délka 3,0 cm a směřují zleva doprava (Obr. 11: 3c). Otisky rostlin pravděpodobně nebude možné blíže určit ani podrobnou analýzou. Zajímavé jsou dva případy otisku klasu trávy či obilniny (Obr. 12: 1, 2 ) a čtyři otisky listů dvouděložných rostlin (Obr. 12: 3-6 ), z nichž by snad bylo možné určit druh. Rozlišit lze také čtyři otisky stébla (Obr. 12: 7 10). Největší počet útvarů této kategorie se nachází na spodní ploše. Předpokládám, že místo, kde se cihly sušily bylo alespoň mírně porostlé trávou a samozřejmě zde také ležel rostlinný materiál navátý a napadaný z okolí. Celkově je jich na cihlách velké množství a jistě k nim patří i mnohé z neidentifikovaných útvarů. Největší počet útvarů byl zařazen do kategorie trakční útvary a otisky předmětů. Nejrůznějších rýh, škrábanců a skupin trakčních linií je na povrchu opravdu obrovské množství. Pro další analýzu nemají valný význam. Dokazují však, že se s cihlami v průběhu výroby hodně manipulovalo. Důležité jsou již zmíněné trakční linie hřbetu a linie od snímání formy, dále doklady odříznutí části cihly, odstranění nadbytečné hmoty vytlačené pod formou při jejím plnění a potom otisky předmětů, jejichž charakter by mohl být přesněji určen. 41

42 Srovnání formátů cihel souboru s příklady z jiných lokalit Soubor cihel bylo možné rozdělit podle rozměrů do několika skupin. Největší skupina, zahrnující dvacet dva kusů, má rozměry cm 13,5 14,5 cm 5,5 6,5 cm (jeden kus výška 7 cm) a podobají se i materiálem, podsýpkou a způsobem prstování. Předpokládám, že byly vyráběny ve stejné době, stejnou cihelnou. Vícerozměrná shluková analýza rozdělila i další cihly souboru (Graf 1). Použito bylo hierarchické shlukování podle všech tří rozměrů, mírou vzdálenosti jsou euklidovské vzdálenosti. Budeme-li pro spojení členů skupiny brát jako hraniční hodnotu vzdálenosti spojení 1,0, pak je možné rozlišit sedm skupin formátů. Analýza oddělila také dva kusy z nejpočetnější skupiny, tedy L18 s rozměry 21 13,7 7 cm a L 26 s rozměry 20,2 14,5 5 cm. Rozměry cihel a jejich zařazení do skupin udává tabulka (Tab. 4a). Protože předpokládáme, že na stavbu sídla byly použity jednak nové cihly, jednak cihly z trosek hradu, rozhodla jsem se porovnat formáty souboru s údaji o rozměrech cihel z století, které jsem získala z literatury (Tab. 5-9). Vzhledem k velkému množství dat jsem nakonec použila pro srovnání jen formáty ze století. V dvourozměrných bodových grafech jsem srovnávala vztah jednotlivých rozměrů cihel souboru, rozdělených shlukovou analýzou do sedmi kategorií (I VII) a údajů o cihlách ze 14. století (Graf 2: 1, 2, 3) a 15. století (Graf 3: 1, 2, 3). U nejpočetnější skupiny cihel neukázala analýza na shodu s žádnou srovnávanou skupinou. Z ostatních skupin souboru pouze cihly kategorie II formátu cm prokázaly jistou shodu se srovnávacím vzorkem, avšak s oběma kategoriemi, tedy jak pro 14., tak i pro 15. století. Formáty cihel, ačkoli je možné zkoumaný soubor zřetelně rozdělit na několik skupin, nejsou vhodným kritériem pro určení doby vzniku. Vzhledem k jednotnému vzhledu a formátům skupiny kategorie I však předpokládám, že tyto byly vyrobeny v době, kdy na předhradí lelekovického hradu vznikalo sídlo, tedy ve 2. polovině 15. století. 5. Závěr Ve své práci jsem se pokusila propojit témata z oblasti archeologie, fyzické i kulturní antropologie. Spojovacím článkem, předmětem mého zkoumání je cihla, jako artefakt, lidský výrobek a nositel otisků člověka a jeho prostředí. Jako stavební materiál je cihla prvkem materiální kultury společnosti. Pro její výrobu jsou potřeba jisté znalosti předávané z generace na generaci. Cihlářství je specializovaným oborem, tak jako hrnčířství, 42

43 kovářství, pekařství a další řemesla. V oblastech, kde se cihla objevuje, nacházíme již rozvinutou, stratifikovanou společnost, organizovanou a na vysoké kulturní úrovni. Z archeologických nálezů je možné rekonstruovat podobu výrobní objektů a vybavení cihelen. Ty byly vysoce organizované, členěné na prostory, kde docházelo k jednotlivým fázím výroby. Se značnou profesionalizací výroby se setkáváme zejména na území antické Římské říše, kde došlo také ke standardizaci rozměrů a forem stavebního materiálu. To umožnilo jejich výrobu ve velkém a keramický stavební materiál se uplatnil v šíři, kterou překonal ve středověku až gotický sloh. Hlavní téma, kterým se tato práce zabývá se ale týká třetího úhlu pohledu. Na povrchu cihel zůstávají stopy člověka, jeho práce a jeho prostředí. V případě zkoumaného souboru cihel bylo možné pozorovat některé pravidelně se vyskytující stopy, které tak přibližují průběh výroby. Kromě dvou kusů, všechny nesly na jedné ložné ploše podélné žlábky, nejčastěji čtyři. Podle toho, co víme o výrobě cihel ve středověku, jde o žlábky vytvořené prsty ruky, tzv. prstování, které mělo zajistit lepší přilnutí malty a tím zvýšit pevnost zdiva (Nagy 2004, Holub 2006, 51, Laterărius ). Na mnoha cihlách je jeden ze žlábků vždy zřetelně užší, než ostatní. Pokud by se podařilo zjistit další zákonitost, například postupné přibližování žlábků k sobě, zahlubování a podobně, a ověřit je experimentem, bylo by možné určit směr tahu, kterou rukou (pravá vs. levá) a kterými prsty byl prováděn. Žádný z nich nepřesahuje přes hranu cihly, a v případech, kdy jsou hrany tahem formy vytažena mírně nahoru, žlábky stoupají spolu s ní. Je tedy zřejmé, že prstování probíhalo ještě ve formě. Většina cihel nese na bočních stranách svislé trakční linie po celém obvodu. Někde vedou lehce šikmo, nebo je plocha napříč přeťata horizontální linií. Podélné trakční linie pokrývají také hřbety cihel. Společným znakem je i přebytečná hlína na spodní hraně. Všechny tyto prvky vznikly při výrobě cihel. Ta tedy probíhala tak, že se dřevěná forma bez dna naplnila cihlářskou hlínou, přičemž se mohla částečně protlačit pod formou, horní povrch se uhladil a poté přejel prsty ruky. Poté byla cihla přenesena na místo sušení a tam z ní formu sňali, což ne vždy proběhlo plynule (šikmé trakční linie ploch a horizontální otisky okrajů formy). Tato domněnka je potvrzena skutečností, že další útvary překrývají tyto uvedené, ale nikde ne naopak (prstování samozřejmě narušuje trakční linie hřbetu). Výjimku tvoří cihla L32, která z uvedených znaků nese jen podélné trakční linie hřbetu. Také nemá téměř žádné další útvary. Velmi rychle ji poškodilo působení kyseliny (kyselina dusičná HNO3) a také je nejmasivnější cihlou souboru. Tyto odlišnosti 43

44 naznačují, že by se mohlo jednat o novověkou cihlu, vyrobenou odlišným způsobem, než ostatní cihly studovaného souboru. Podrobnější analýza stop zvířat, které se našly na dvou cihlách souboru, otisků trav a velkého množství dosud neidentifikovaných útvarů by mohla přinést zejména poznatky o prostředí, v němž probíhala výroba. Mikroskopický dermatoglyfický rozbor by zase mohl přinést poznatky o tom, zda se na výrobě cihel podílely také ženy a děti, kolik lidí mohlo s nehotovými výrobky přijít do kontaktu, vyloučena není ani možnost zjištění shody u otisků prstů na více cihlách, což by tyto kusy s naprostou jistotou časově sjednotilo. Na povrchu stavební keramiky se otisky a trakční útvary vyskytují ve velkém množství. Popis zkoumaného souboru cihel prokázal, že je keramická hmota ideálním médiem pro zachování těchto útvarů. Po odstranění malty je lze najít v podstatě na každém kusu. Jednotný tvar a rovné, hladké strany cihel, usnadňují následnou analýzu a fotografickou dokumentaci. Otázkou stále zůstává, jakým způsobem odstranit z povrchu výrobků maltu, aby nedocházelo k poškození povrchu a mikroskopickým podrobnostem reliéfu pozorovaných útvarů. 44

45 8. Medailon autorky Jitka Hyršovská (* v Praze) vystudovala střední zemědělskou školu v Brandýse nad Labem a po té nastoupila na Katedru antropologie (dnes Ústav antropologie) Přírodovědecké fakulty Masarykovy university v Brně. Její motivací k tomuto kroku byl zájem o biologii člověka a jeho evoluční vývoj. 45

46 9. Slovník důležitých jmen a pojmů antropologie, věda o původu a fylogenetickém i ontogenetickém vývoji člověka, o vzniku jeho plemen a o normální variabilitě stavby lidského těla. Tvoří přechod od morfologie a fyziologie člověka k dějinám, zabývá se druhem, jenž uskutečnil přechod od organické formy pohybu hmoty k vývoji sociálnímu. Začátky antropologie sahají do starověku a souvisejí s vývojem anatomie. Antropologie jako samostatný obor vznikla koncem 18. století ve Francii a Německu. Termín se soustavně používá až od 2. poloviny 19. století. V současnost se antropologie dělí na oblast fyzickou a sociokulturní s řadou podoborů. Babylonie, starověká říše v Mezopotámii na středním toku Eufratu a Tigridu (historické území Sumeru a Akkadu), nazvané podle hlavního města Babylónu. Dějiny Babylónu se dělí do čtyř období: starobabylónská říše ( př.n.l.) vznikla po porážce III. dynastie urské nájezdy Amoritů a Elamitů (viz též Ur). Nejvýznamnější vládce tzv. první babylónské dynastie Chammurabi sjednotil sumerská města, dobyl Mari a Asýríi. Od 17. století př.n.l. moc Babylónie slábla pod nájezdy Kasitů a Chetitů, kteří roku 1594 př.n.l. dobyli Babylón; kasitské období ( př.n.l.) znamenalo dočasný úpadek; Babylónie byla ohrožována státem Mitanni a zejména Asýrií; doba politické nestability ( př.n.l.) přinesla rostoucí vliv Asýrie, která dočasně ovládla a dvakrát (689 a 648) zpustošila Babylón; novobabylónská říše ( př.n.l.), nazývaná též chaldejská, byla založena Nabopolasarem. Spolu s médskou říší zničila hlavního rivala Asýrii, roku 605 porazila v bitvě u Karchemiše egyptské vojsko a otevřela si cestu na západ; vrchol moci za Nabukadnezara II, kdy Babylónie ovládla velkou část Předního východu. Roku 597 př.n.l. dobyla Jeruzalém (deportace Židů do tzv. zajetí babylónského) a založena provincie Judeu. Poslední král Nabonid bojoval s Médy a později s vnitřní opozicí kněží, kteří se spojili s Kýrem II. a otevřeli mu brány Babylónu. Od roku 538 př.n.l. je Babylónie součástí perské říše, v roce 331 př.n.l. byla dobyta Alexandrem Velikým. Bárta, Rudolf (* Praha, tamtéž), český chemik, zabýval se chemií a technologií skla, keramiky, žáruvzdorných materiálů a cementu. Zejména cementu vděčí za svůj zájem o chemii a velkým úspěchům na poli vědy. Zdědil totiž po svém otci firmu Prastav (později Pragocement Radotín), která pod jeho vedením prosperovala stejně dobře jako další jím založené firmy, například Barta & Tichý. V chemii se zasloužil o využití termické analýzy v Československu a publikoval více než 400 odborných statí. Od roku 1920 byl členem Masarykovy akademie práce a v roce 1928 se stal prvním československým čestným členem American Ceramic Society. V letech působil jako profesor pražské techniky a Vysoké školy chemicko-technologické. Jeho čtyřdílná 46

47 učebnice Sklářství a keramika (1952) se dočkala řady vydání stejně jako učebnice Chemie a technologie cementu (1961). fajáns, druh pórovité keramiky, která je pokryta bílou, neprůhlednou (krycí) olovnato - cíničitou glazurou; typickou výzdobou bývá malba do glazury. V současné době se jako fajáns označuje rovněž pórovina s jakoukoli krycí bílou glazurou. Název pochází z francouzštiny a je odvozen od italského města Faenzy u Bologne, které bylo proslulé keramickou výrobou v 16. stol. glazura, tenký sklovitý povlak na keramických výrobcích. Předvypálený střep se smočí v glazurovém mléce, které je suspenzí kaolinu, hlíny, živce a křídy ve vodě. Po vyschnutí na střepu se pálením vytvoří vysoce tající sklovina, v tenké vrstvě nestékající. Pálí se ostře asi při 1450 C. gravettien, podle La Gravette ve Francii, soubor archeologických kultur v mladším paleolitu (asi tisíc let př.n.l.) v Evropě s doklady specializovaného lovu, chat s ohništi, výtvarnými projevy. Na našem území pavlovien se světoznámými nálezy, například sošek vyrobených poprvé z pálené hlíny v Dolních Věstonicích a Pavlově. hrázděná stavba, je konstruována z hraněných svislých a vodorovných trámků zpevněných šikmými vzpěrami. Tato kostra má nosnou funkci a její volný vnitřní prostor je vyplněn materiálem bez nosné funkce (mazanina, vepřovice, později pálené cihly). dermatoglyfika, vědní obor zabývající se utvářením papilárních lišt kožní kresby (dermatoglyfů) na prstech rukou, nohou, na dlaních a na ploskách chodidel. Využívána je v v antropologii (určování rozdílů mezi etnickými skupinami), lékařství a biologii (výzkum dědičnosti), kriminalistice (daktyloskopie), psychologii (dispozice k psychickým poruchám), právní praxi (paternitní spory) a podobně. Dolní Věstonice, (okres Břeclav), Česká republika. Spolu s Pavlovem (viz.) jedna z nejvýznamějších paleolitických lokalit ve světovém měřítku. Datována je do let lety př. n. l.). Zahrnuje doklady mladopaleolitického osídlení, lovu, pohřbívání i umění. Z nálezů prosluly zejména Věstonická venuše a trojhrob DV XIII XV. Féničané, vytvořili vyspělou civilizaci na východním pobřeží Středozemního moře (přibližně dnešní Libanon). Byli vynikajícími mořeplavci, brázdili se svými loděmi po celém Středozemním moři a zachovala se zpráva, že vypluli ze Středozemního moře Gibraltarským průlivem na cestu kolem Afriky. Mořeplavba jim sloužila k rozvoji mezinárodního obchodu. Po pobřeží Středozemního moře a jeho ostrovech zakládali obchodní osady, jejichž obyvatelé zprostředkovávali výměnný obchod s domorodci. Nejznámější osadou bylo Cartago v severní Africe, které se postupně rozvinulo v 47

48 smostatný stát. V jejich městech i obchodních osadách se rozvíjela také řemesla (barvení látek, výroba skla ). Féničané jako první začali používat hláskové písmo, které sestávalo z 22 písmen. Vlček, Emanuel (* 1925), český antropolog, postupně pracovník Archeologického ústavu Československé akademie věd v Praze a Národního muzea v Praze. Vedl výzkumy v Koněpruských jeskyních a v Gánovcích, zpracovával fosilní nálezy z Bilzingsleben, Ehringsdorfu, Šaly, Dolních Věstonic, Pavlova a z řady dalších lokalit. Proslul rovněž antropologickým zpracováním historických osobností, zejména z okruhu českých panovnických dynastií. fiála, výzdobný motiv gotické architektury ve tvaru štíhlého jehlanu zdobený kraby a ukončený křížovou růžicí s poupětem. Ukončuje a zdobí opěrné pilíře nebo štíty nad okny a portály. hypocaustum, začátkem 1. století př.n.l. C. Sergiem Oratou vynalezené vytápění horkým vzduchem a spalinami vedenými pod podlahou a dutinami ve zdech nad střechu; užívalo se v termách, v severních provinciích říše i v obytných domech. imbrex (pl. imbrices) antická střešní krytina korýtkového tvaru. jíl, nezpevněná usazená hornina složená převážně z jílových minerálů. Na rozdíl od zpevněného jílovce se jíl snadno rozplavuje ve vodě a hnětením poskytuje plastickou hmotu. Zrnitostně jsou jíly nejjemnější usazené horniny. Jíl používaný ve stavitelství obsahuje více než 60 % zrn menších než 0,01 mm, na řezu je lesklý a mýdlově hladký, při vysychání se velmi smršťuje a po vyschnutí má velkou pevnost. Pro velkou nepropustnost se jíly hodí na stavební izolace proti vlhkosti a na stavby sypaných zemních hrází. Používá se také v cihlářství. jílové minerály, skupinové označení hydratovaných křemičitanů hlinitých, velmi rozšířených nerostů. Tvoří hlavní složku jílů a hlín. Mají vnitřní strukturní uspořádání většinou vrstevnaté. Technicky významné fyzikální vlastnosti: tvárlivost, bobtnavost, velká sorpční schopnost. Používají se například v průmyslu keramiky, chemickém a papírenském. Dělí se na amorfní, krystalické s vrstevnatou strukturou a krystalické s řetězovou strukturou. Jindřich Valšík, (* ), český antropolog a lékař, profesor univerzity v Bratislavě. Studoval hlavně dermatoglyfiku, problémy vývoje mládeže (například menarche) a genetiky člověka. V letech zkoumal s kolektivem pracovníků šesti- až dvanáctiletou dětskou a dospělou populaci Núbijců přesídlených do oblasti Horního Egypta. 48

49 kadlub, forma k odlévání, lisování apod., v cihlářství forma na lisování výrobků z keramické hlíny. kalcit (CaCO 3 ), název z latinského Calx (vápno), klencový minerál, průhledný, zbarvení způsobují příměsi Mg, Fe, Mn, Ba, Sr, Pb a Zn. karolinská renesance, obnova římských, zejména pozdně antických tradic a vzdělanosti ve franské říši za vlády Karla I. Velikého; sloužila potřebám státního aparátu franské říše a podporovala císařskou ideologii Karla I. Velikého jako nástupce římských císařů. Karolínská renesance byla šířena nejvýznamnějšími vzdělanci tehdejší západní Evropy (Petr Pisánský a Pavel Diakon z Itálie, Anglosas Alkuin z Yorku, Vizigót Theodulf, Alkuinův žák Einhart) povolanými ke Karlovu dvoru. Karolínská renesance byla zejména zaměřena na organizaci školství a rozšíření vzdělání vedoucích vrstev (dvorská akademie, školy při dómech a klášterech; nejvýznamnější v Tours, ve Fuldě a Reichenau); dala základ zejména středověkému písemnictví a ovlivnila všechny druhy umění. Trvalý význam měla reforma písma (karolínská minuskula, z níž vychází dnešní latinka) a přepisy děl antických literátů. Rozkvět karolínské renesance byl zastaven po úpadku centrální moci ve franské říši za Ludvíka I. Pobožného. klenák, kámen nebo cihla, upravený pro zdění klenby, tj. klínovitě. koloidy, soustavy, kde jedna látka se vyskytuje v malých částečkách (koloidní částice) a kde tyto částečky jsou rozptýleny v druhé látce. Tato směs tvoří koloidní systém (koloidní roztok, koloidní disperzi). kultura olmécká, první vyspělá předkolumbovská kultura v Americe. Její centrum bylo na jižním pobřeží Mexického zálivu, odkud se šířila do středního a západního Mexika, Guatemaly a Salvadoru, artefakty olmécké kultury byly nalezeny i v Kostarice. Vznikla asi ve 12. století př.n.l. a zanikla nejpozději ve 3. století př.n.l. Největší rozkvět zaznamenala v 9. až 5.století př.n.l. Hlavními centry byly La Venta, Tres Zapotes, San Lorenzo a Cerro de las Mesas. Je považována za základ všech pozdějších vyspělých kultur Mezoameriky. Kdo byl nositelem olmécké kultury, není známo, ve 40. letech 20.století byla omylem přisouzena Olmékům, kteří v těchto místech žili téměř o 1500 let později. V olmécké kultuře vyniká vyspělé stavitelství (kamenné chrámy, kultovní střediska, stavby městského charakteru) a monumetální sochařství. Byly nalezeny reliéfní stély, plastiky tzv. jaguářího muže (související s uctíváním jaguára, patrně ztělesňujícího moc země) a zejména gigantické kamenné hlavy válečníků (až 4 m vysoké), jež snad představují božstva planet. 49

50 Typická jsou vyspělá řemesla (zejména zpracování nefritu) a základy exaktních věd (kalendář se znaky pro 20 dní, pětková číselná soustava). Nositelům olmécké kultury se připisuje i vytvoření raného hieroglyfického písma. krachle, široká ohnutá lopata. křemen, bezbarvý nebo různě zbarvený, čirý až neprůhledný nerost, trigonální modifikace oxidu křemičitého. Nejrozšířenější nerost zemské kůry, součást mnohých hornin. Používá se ve sklářství, keramice, hutnictví a stavebnictví. Tavený křemen, tzv. křemenné sklo, se používá v chemických laboratořích a průmyslu. Nejčistší odrůdou křemene je křišťál. Nejznámější barevné odrůdy křemene jsou fialový ametyst, růžový růženín, hnědá záhněda, červený neprůhledný karneol, různobarevný jaspis a pazourek (jemnozrnná šedá odrůda). later, ploché čtvercové cihly používané ve stavebnictví antického Říma. lokalizace otisku papilárního terénu, určení místa povrchu papilárního terénu, jehož otisk máme k dispozici, tj. zda pochází z prstů ruky, nohy, z dlaní, nebo plosky nohy, případně ještě konkrétněji. majolika, druh pórovité keramiky, která mívá jemný různobarevný střep, jakož i barevné glazury. Název vznikl podle ostrova Mallorca ve Středozemním moři, součásti Baleárského souostroví, kde byla v 15. stol. soustředěna velká výroba keramiky. mikroabraze. minutie, charakteristické útvary papilárního terénu rukou a nohou, drobné odchylky od paralelního průběhu linií, viditelné pod lupou. V kriminalistice jsou využívány při identifikaci jedince podle otisků prstů, neboť jejich utváření je zcela individuální a během života jedince neměnné. nika, výklenek, pravoúhlé nebo okrouhlé rozšíření prostoru prohloubením v tloušťce zdi. období hellenistické ( př. n. l.), kulturně historické sepětí starověkých kultur jedním světovým názorem ve smyslu udržování a dovršení ideí, daných kulturou řeckou. Tvůrčí úlohu mají nejen Řekové, ale i Egypťané, Maloasijci všech kmenů, kultury Blízkého Východu, Mezopotámie, Afriky, Římané. Společnou kulturní řečí byl přizpůsobený řecký dialekt, tzv. koin. Nazývá se hellenistickým (řeckým - Hellas = Řecko), aby se odlišilo od "hellénské" kultury v klasickém období. ostění, postranní části rámování otvoru ve stěně. Bývá rovné nebo zalomené, aby bylo možno lépe přichytit rám dveří nebo okna. Někdy bylo bohatě profilováno, například v architektuře románské, gotické, renesanční. othroklas, viz živec 50

51 papilární linie, linie otisku papilárního terénu, tvoří obrácený, v případě trojrozměrných otisků negativní obraz skutečného otisku povrchu spodní strany prstů, dlaní a plosek nohou člověka a primátů. papilární lišty, kožní lišty na prstech, dlaních a ploskách nohou člověka a primátů. Tvoří obrazce (obloučky, smyčky, víry), jež jsou specifické pro jedince. Používají se k identifikaci osob. Pavlov,(okres Břeclav), Česká republika. Mladopaleolitická lokalita náležející do kultury pavlovienu ( př. n. l.) s bohatstvím archeologických a antropologických nálezů. Pro umění je typické modelování v hlíně: hlavičky lva, medvěda, nosorožce, kozorožce a koně, postavy mamutů a lidí. Unikátní jsou obrysové řezby mamuta a lva v destičkách z mamutoviny či kel s komplexním vzorem, představujícím možná mapu okolí tábořiště. plagioklasy, viz živec podsýpka, hrubý nebo jemný písek, slídnatý prach, popel a podobně, použité k podsypání keramických výrobků, aby tyto nepřilnuly pevně k podložce nebo formě. pucolány, přírodní nebo průmyslové látky křemičité, hlinitokřemičité, nebo ze směsi těchto látek. Po smíchání s vodou samy netvrdnou, jsou-li však jemně namlety, reagují s rozpuštěným hydroxidem vápenatým za tvorby vápenatých sloučenin, jež jsou nositeli postupně narůstající pevnosti. řád benediktinů, nejstarší mnišský řád, založený svatým Benediktem z Nursie (žil na přelomu 5. a 6. století n. l.) na počátku 6. století n. l. V Monte Cassinu byl založen první klášter. Spis Regula Benedicti (Řehole Benediktova) obsahuje v 73 článcích jednak teoretický a duchovní základ mnišství a jednak návod, jak by měli řeholníci žít a chovat se ve společenství. Motem řádu se stalo heslo Ora et labora - v překladu modli se a pracuj. Postupně se rozšířil po celé Evropě, v 10. století se dostává také do Čech a v 11. století na Moravu. Podstatně ovlivnil historii, kulturu a spiritualitu křesťanského Západu. sacharáty, 1. soli nebo estery glukarové kyseliny, 2. soli glutarové kyseliny a dvojmocných kovů (vápníku, stroncia, baria).sekundogenitura, slídy, Skupina tabulkovitých až lupenitých jednoklonných nerostů, vyznačujících se výtečnou štěpnosti, složité alumosilikáty s vrstevní vazbou tetraedrů. Slídy jsou buď světlé (například muskovit ), nebo tmavé (například biotit). Značně rozšířené například na Sibiři, v Severní Karolíně, Přední Indii. Štěpné desky se používají k technickým účelům. Starověký Egypt, (kolem 3150 př. n. l. 31 př. n. l.) civilizace starověkého Egypta se rozvíjela nejméně tři a půl tisíciletí v severovýchodní Africe. Svého největšího rozsahu 51

52 dosáhla během druhého tisíciletí př. n. l., toto období je označováno jako období Nové říše. Rozprostírala se od delty Nilu na severu, až po Jebel Barkal u čtvrtého nilského kataraktu na jihu. V různých obdobích zabíralo její území oblasti jižního Levantu, Východní poušť, a pobřeží Rudého može, Sinajský poloostrov a některé oázy Západní pouště. Typický je řízený systém zavlažování, využívání minerálů, rozvoj písma a literatury, obchodní styky se státy severovýchodní Afriky a středozemí, polyteistický náboženský systém pod osobou (polo)božského vládce, obvykle muže, nástupce z vládnoucí dynastie. špaleta, ústupek ve zdivu, v němž jsou zasazena okna nebo dveře tegula, antická střešní taška, plochá deska se zdviženými okraji u styčných spár. Tvoří hlavní součást antických střešních krytin. Styčné spáry byly překrývány prejzovými taškami zvanými imbrex (viz). tubula, dutá cihla používaná v antickém Římě pro stavbu podpodlažního systému vytápění hypocausta (viz) Unger Josef (* ), sociokulturní antropolog a archeolog, profesor Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1966 absolvoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně obor archeologie. Pracoval jako odborný pracovník v Regionálním muzeu v Mikulově, potom jako vědecký pracovník v Archeologickém ústavu Československé akademie věd (nyní Akademie věd České republiky) v Brně a na Ústavu archeologické památkové péče Brno. V současné době působí jako profesor na Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se především obdobím středověku (tvrze, hrady, hrádky, kostely) a sociokulturní antropologií (pohřební ritus). živce, skupina velmi rozšířených horninotvorných nerostů, hlinitokřemičitanů draselných, popřípadě sodných a vápenatých. Nejznámější jsou jednoklonný ortoklas (živec draselný, KAlSi 3 O 8 ) a trojklonný plagioklas (živec sodný NaAlSi 3 O 8 ). Větráním živců vznikají jílové nerosty. 52

53 10. Rejstřík antropologie, 10, 42 Archeologie, 9 cihelna, 24, 25, 26, 29, 42 cihlář, 24 cihlářské značky, 29 cihlářství, 9, 14, 24, 26, 42 dermatoglyfy, 12 dermatoglyfický vzor, 11, 12, 13 dermatoglyfika, 14, 44 dlaždice, 14, 15, 29, 33 hasicí jáma, 28 hypocaustum, 15 chelaton II, 35 imbrex, 16, 29 karbonizace, 18, 27 kerami, 12 keramika, 8, 10, 12, 13, 14, 33 stavební, 8, 9, 14, 16, 17, 21, 22, 23, 26, 28, 29, 33, 43, 44 klenák, 15 kyselina, 34, 36, 40 dusičná, 35, 38, 39, 43 fosforečná, 35, 38, 39 chlorovodíková, 35 octová, 30, 35, 38, 39 later, 15 Lelekovice, 8, 9, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 37, 42 malta, 10, 17, 18, 19, 22, 23, 27, 28, 30, 34, 35, 36, 37, 38, 39, 40, 43, 44 milířování, 22, 25 otisk prstu, 10, 11, 12, 13, 14, 29, 44 otisk prstu, 40 papilární linie, 10, 11, 13 lišty, 11, 13, 14, 30 terén, 11, 12, 40 pec, 14, 26, 28, 33 dvoukomorová, 25 experimentální, 23 milířová, 25, 28 šachtová, 22 trychtýřová, 23 plevová cihla, 15, 29 plevování, 15 potrubí, 14, 16 prstování, 15, 29, 30, 38, 40, 43 prstovka, 15, 29 pucolán, 23 střešní krytina, 14, 16, 29, 30 Sumerové, 19 špaleta, 17 tegula, 16 tegula hammata, 15 tegula mammata, 15 trakční linie, 10, 11, 13, 30, 31, 43 útvary, 35, 37, 40, 41, 44 trasologický útvar, 9, 40 trasologie, 8, 9, 10, 30 tubula, 15 vápno vzdušné, 17 hydraulické, 17 vápenný hydrát, 18 Velká čínská zeď, 20 vepřovice, 15 zikkurat, 20 53

54 11. Literatura Åström, Paul Eriksson, Sven, Arne (1980): Fingerprints and Archaeology. Studies in Mediterranean Archaeology, vol. XXVII, Paul Åströms Förlag, Göteborg. Bárta, Rudolf (1961): Chemie a technologie cementu. Československá akademie věd, Praha, (cit. Gregerová 1996). Bartsocas, Christos, Spyrou (1982): Paleodermatoglyphics. Progress in Dermatohlyphic Research, Alan R. Liss, Inc., New York, s Barvínek, Jan Bednář, Kamil (2005): Slovník historických výrazů. Hrady.wz.cz. [online]. [cit ]. Dostupný na WWW: < Basiliade, G. - Rişcuţia, C. (1974): Studiu dactiloscopic şi traseologic pe o serii de fragmente de ceramică neolitica. In: Comşa, E.: Istoria comunităţilor couturii Boian, Bucuresti, s (cit. Lička, Musil 1975). Bazovský, Igor (2004): Tehliarstvo v dobe rímskej. In: Pospechová, Petra Wittgrúber, Peter: Pálená krása, tehly a tehliarske značky. Mestské muzeum v Pezinku, Pezinok, s Belcredi, Ludvík - Čižmář, Miloš - Koštuřík, Pavel - Oliva, Martin - Salaš, Milan (1989): Archeologické lokality a nálezy okresu Brno - venkov. Okresní muzeum Brno - venkov, Brno, s Bönisch, F. Wetzel, G. (1988): Die Wüste Kirche von Drehna. Gemeindeverlag, Luckau (cit. Unger 1999, 77). Burian, V.(1968): Výzkum prvního mnišského domku Kartuzie v Dolanech (Předběžná zpráva). Střední Morava č. 2, Socialistická akademie, Olomouc, Burian. V. (1969): Předběžná zpráva o historickoarcheologickém výzkumu v Kartouzce v Dolanech r Zprávy Vlastivědného ústavu v Olomouci, č. 144, s Cihlářské řemeslo na Kralovicku. Kronika regionu - Kralovicko, Manětínsko, Plasko [online]. Kralovice, 2005, roč. 2004/2005, č. 4, Červenec, [cit ]. Dostupný na WWW: < %20Cihlářské%20řemeslo%20 na%20kralovicku>. Cihly. Quido magazín, Objevy a vynálezy [cit ]. Dostupný na WWW: < 54

55 Čeřovský, Václav - Vítek, Dušan (1978): Malty - jejich výroba a použití. Ministerstvo stavebnictví ČSR - Ministerstvo stavebníctva SSR - Ústav racionalizace ve stavebnictví, Praha. Čurný, Marián - Hložek, Martin (2006): Výpovedná schopnosť tehiel z benediktínskeho kláštora v Ludaniciach, okr. Topoľčany (14. storočie). Prezentace v PowerPoint, Slovenská akadémia vied - Oddělení archeologie Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy university, osobní předání Dumke, Martina (2003): Eine römische Maus aus Neupotz mus inter tegulas. Archäologie in der Pfalz, Jahresbericht 2001, s , ISSN (cit. Králík Urbanová Hložek 2006). Forgeot, Rene (1891): Les empreintes latentes relevées par des procédés spéciaux au point de vue d anthropologie criminelle. Lyon (cit. Lička, Musil 1975). Galton, Fancis (1892): Finger prints. Macmillan and Co., London, (cit. Bartsocas 1982). Goš, Vladimír Kapl, Vladimír (1984): Středověká vápenická pec z Libivé u Mohelnice. Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami, Technické muzeum v Brně, Brno, s Gregerová, Miroslava (1996b): Petrografie technických hmot. Masarykova universita v Brně, Brno, s , ISBN Gregerová, Miroslava - Střelcová, Eva (1996): Petrografická charakteristika stavebních materiálů památek okresu Prostějov. Geologické výzkumy na Moravě a ve Slezsku v roce 1995, roč. III., Masarykova universita, Český geologický ústav Brno, Brno, s , ISBN Habovštiak, Aloiz (1997): K otázke vodovodných zariadení v stredovekých kláštoroch na Slovensku. In: Život v archeologickém středověku, Praha, s (cit. Nagy 2004). Härtel, Herbert Auboyer, Jeannine (1971): Indien und Südostasien. Propyläen Kunstgeschichte Band 16, Berlin Propyläen Verlag, ISBN: Holčík, Štefan: (1977): Archeologický výskum hradu Červený Kameň. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1976, Nitra, s (cit. Nagy 2004). Holub, Petr (2006): Stavební keramika v Brně na základě nálezů z archeologických výzkumů. Diplomová práce, Filozofická fakulta Masarykovy university v Brně, Ústav archeologie a muzeologie, Brno. Huml, Václav (1995): K výzkumu severní lodi kostela sv. Šimona a Judy v Praze v r Archeologické rozhledy 47, s

56 Chlubný, Jiří Tuma, Radek (2005): Rozdělení Impéria. In: Antika [on-line, cit ]. Dostupný na < Janál, Jiří (2002): Nálezy z hradu Křídlo v Hostýnských vrších. Archeologie Moravy a Slezska. Česká archeologická společnost pobočka pro severní Moravu a Slezsko, Kopřivnice Hulín Frýdek-Místek Havířov. Janotka, Miroslav - Linhart, Karel (1984): Zapomenutá řemesla, vyprávění o lidech a věcech. Nakladatelství Svoboda, Praha, s Jánská, Eva (1965): Hrad Jana Roháče z Dubé, Sión. Sborník oblastního muzea v Kutné Hoře, řada A historická, č. 6 7, s. 5 70, Kutná hora. Jarošová, Ivana (2007): Paleonutriční studie z odontologických aspektů u staroslovanského obyvatelstva z Dolních Věstonic. Disertační práce, Masarykova universita, Ústav antropologie, Brno. Jarošová, Ivana - Králík, Miroslav - Nováček, Jan - Peška, Jaroslav - Tajer, Arkadiusz (2005): Antropologické hodnocení tělesných pozůstatků jedince jevišovické kultury (?) z lokality Kroměříž 3 Miňůvky, Křivky. Ročenka 2005, Archeologické centrum Olomouc příspěvková organizace, Olomouc,. s , ISBN Javorský, F. (1984): Záchranné výskumy a prieskumy výskumnej expedície Spiš. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1983, AVANS, Nitra, s , (cit. Nagy 2004). Kamp, A., Kathryn Timmerman, Nicole Lind, Gregg Graybill, Jules Natowsky, Ian (1999): Discovering Childhood: Using Fingerprints to Find Children in the Archaeological Record. American Antiquity, Vol. 64, No. 2. s (cit. Králík Novotný 2003b). Keller, Igor: (1962): Stredoveké vodovodné potrubie z Jura pri Bratislave. Správy Západoslovenského múzea v Trnave 2, Trnava, s (cit. Nagy 2004). Koller, Johann Baumer, Ursula Mania, Dietrich (2001): High-tech in the middle Palaeolithic: Meandertal-manfactured pitch identified. European Journal of Archaeology 4, s Kollmann, Arthur (1883): Der Tastapparat der Hand, Hamburg (cit. Lička Musil 1975). Kos, Petr (2002): Výzkum středověké vápenky v Mokré u Brna. Archeologia technica 13, Technické muzeum v Brně, Brno, s. 3-8, ISBN Kotrba, Viktor (1944): Sezemice. Poklady národního umění, sv. 61, Praha. 56

57 Kotrba, Viktor (1951): Česká středověká architektura cihlová: její hospodářské a společenské základy a výtvarné zařazení. Disertační práce, Univerzita Karlova, Filozoficko-historická fakulta, Praha. Kovář, Josef (2006): Lelekovické předhradí podle výzkumu z roku In Unger, Josef a kol.: Pravěk supp. 16, Nové archeologické výzkumy šlechtických sídel 15. století, Ústav archeologické památkové péče Brno, s , ISBN Králík, Miroslav Jägerbrand, Mikael (2005): Konzervace a muzealizace archeologických nálezů ve vztahu k výzkumu pravěkých otisků prstů. Sborník z konference konzervátorů a restaurátorů, Technické muzeum v Brně, ISSN Králík, Miroslav Novotný, Vladimír (2003a): Otisky prstů na keramice: Rekonstrukce sociálních vzorců keramické výroby (prostředky a možnosti). In: (Re)konstrukce a experiment v archeologii, č 4/2003, s Králík, Miroslav - Novotný, Vladimír (2003b): Paleodermatoglyfika: využití otisků prstů a dlaní v retrospektivních vědách o člověku. Ve službách archeologie IV., Muzejní a vlastivědná společnost v Brně - Geodrill Brno - Archeologický ústav AV SR Nitra, s , ISBN Králík, Miroslav Urbanová Petra Hložek Martin (2006): Trasologická analýza fragmentu cihly z předhradí lelekovického hradu. Pravěk supp. 16, Nové archeologické výzkumy šlechtických sídel 15. století. Ústav archeologické památkové péče Brno, s , ISBN Kraskovská, Ľudmila (1963): Veľkomoravské hradisko v Jure pri Bratislave. Zborník SNM LVII - História 3, s (cit. Nagy 2004). Laterărius, Dejiny tehliarstva na Slovensku. Výstava ( ), kurátor: Peter Nagy, SNM - Archeologické múzeum Bratislava, navštívena Lička, Milan - Musil, Jan (1975): Určování pohlaví a věku na základě otisků papilárních linií v archeologii a kriminalistice. Československá kriminalistika, roč. VIII, Magnet, Praha. Losos, Ludvík (1969): Otázky technologie středověkých stavebních pojiv. Monumentatorum tutela, ochrana pamiatok 5, s , Bratislava. Malina, Jaroslav (1980): Metody experimentu v archeologii. Studie Archeologického ústavu Akademie věd České republiky v Brně, roč. VIII, sv. 1, ISSN Malina, Jaroslav (1991): Kámen a hlína jako ekofakt a artefakt ve vývoji životního prostřední. Přírodovědecká fakulta Masarykovy university v Brně, Brno, ISBN

58 Medieval bricks meant business for Essex Man. British Archaeology (1996) [on-line], no 13, April [cit ]. Dostupný na WWW: < Merta, David - Peška, Marek (2003): Nález cihlové pece na Pekařské ulici v Brně. Archeologia technica 14, Technické muzeum v Brně, Brno, 46-49, ISBN Merta, Jiří (1980): Výzkumy vápenických pecí. Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami. Sborník ze semináře, Technické muzeum v Brně, Brno, Michoinová, Dagmar (2005): Tradiční postup přípravy vápenných malt. Sborník z konference konzervátorů a restaurátorů, Technické muzeum v Brně, Brno, s , ISSN Minoritský klášter a kostel Nanebevzetí Panny Marie. Webhouse [on-line, cit ]. Dostupný na WWW: < Moloneyová, Norah (1997): Archeologie. Svojtka a Vašut, Praha, s , ISBN: Musil, J. (1997): Römische Ziegel. In: Poláček, L. (Hrsg.), Strdien zum Burgwall von Mikulčice, Band 2, Spisy archeologického ústavu AV ČR Brno 7, Brno, (cit. Janál 2002). Nagy, Peter (2003): Stredoveká stavebná keramika (Diplomová práce), Bratislava (cit. Nagy 2004). Nagy, Peter (2004): Tehliarstvo v dobe rímskej. In: Pospechová, Petra Wittgrúber, Peter: Pálená krása, tehly a tehliarske značky. Mestské múzeum v Pezinku, Pezinok, s Nekuda, Vladimír (1985): Mstěnice 1: Zaniklá středověká ves u Hrotovic, hrádek tvrz dvůr předsunutá opevnění. Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. Němec, B (1969): Otázka pohlavních rozdílů v obrazcích papilárních linií. Československá kriminalistika, roč. II, č. 4, Magnet, Praha, s (cit. Lička, Musil 1975). Peška, Jaroslav Berkovec, Tomáš Hložek, Martin Krupa, Petr Trojek, Tomáš Drozdová, Eva Koldínská, Zuzana Králík, Miroslav Selucká, Alena (2004): Dosavadní výsledky mezioborové spolupráce na nálezech ze starší doby bronzové v Hulíně U Isidorka. Ročenka 2004, Archeologické centrum Olomouc příspěvková organizace, Olomouc, s.68 88, ISBN

59 Porada, Viktor a kol. (2001): Kriminalistika. Akademické nakladatelství CERM s. r. o., Brno, s. 29, 71-76, ISBN Primas, Margarita (1975): Fingerabdrücke auf Keramik der Eisenzeit im Tessin. Archäologisches Korrespondenzblatt 5, Přehledný kulturní slovník. Kolektiv autorů (1964), redigoval Kocourek, Václav, vědecká redakce Klivara, Miroslav - Burian, Jiří, Mladá fronta, Praha. Richter, Miroslav Krajíc, Rudolf (2001): Sezimovo Ústí, archeologie středověkého poddanského města 2. Levobřežní předměstí archeologický výzkum Prácheňské nakladatelství, Písek. Schäfer, H. (1983): Zwei Ziegelöfen in Öringen Michelbach, Hohenlohekreis. Archäologische Ausgrabungen in Baden Würtenberg 1982, Stutgart, s (cit. Nagy 2004). Sládek, Vladimír (1994): Keramika a keramické zbytky z mladopaleolitického naleziště Pavlov I (Analýza povrchových struktur se zaměřením na dermatoglyfické šetření zachovalých otisků prstů a dlaní). Diplomová práce, Katedra antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy university v Brně, Brno. Snášil, Robert (1980): Výroba vápna v trhové vsi Veligradu (k.o. Uherské Hradiště-Staré Město). Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami. Sborník ze semináře, Technické muzeum v Brně, Brno, s Sölter W. (1970): Römische Kalkbrenner im Rheiland. Düsseldorf (cit. Gregerová 1996). Staník, Ivan Žufková, Jaroslava (1995): Počiatky urbanismu mesta Trnava. Archeologia historica 20, s Stoney, David, A. (1988): Distribution of Epidermal Ridge Minutiae. American Journal of Physical Anthropology, Vol. 77, Issue 3, s Stránský, Karel - Buchal, Antonín - Ustohal, Vladimír (2001): Malty středověkých staveb na Moravě (hrady, jejich ruiny a základy strženého kostela). Archeologia technica 12, Technické muzeum, Brno, ISBN Strašáková, Mária: Stručný náčrt historického vývoje vietnamské keramiky. (Postupová práce), [on-line, cit ]. Dostupný na WWW: < Straus, Jiří - Porada, Viktor a kol (2004): Kriminalistická trasologie. Katedra kriminalistiky Policejní akademie České republiky, Kriminalistický ústav Praha Policie ČR, Praha, s. 5-17, 162, Suske, Petr (1991): Hlinené domy novej generácie. Bratislava (cit. Nagy 2004). 59

60 Suter Cutler, Elisabeth: (1989): Vom Leitfossil zum Stiefkind der Archäologie. Das Problem der Datierung handgemachter tonröhen. Stiftung Ziegelei Museum Meienberg Cham 7. Baar, s (cit. Nagy 2004). Svoboda, Jiří Neugebauer-Maresch, Christine Králík, Miroslav Einwögerer, Thomas Novotný, Vladimír (2004): Technological and Dermatoglyphics analysis of the earliest ceramics: Pavlov (South Moravia) and Krems (Lower Austria). Přehled výzkumů 45, Archeologický ústav AV ČR, Brno, s , ISSN , ISBN Šajnerová, Andrea (2004): Svědectví kamenných nástrojů využití traseologie v archeologii. Živa 6, s , Academia, Praha, ISSN Šefčáková, Alena (1998): Eneolitické antropologické a archeozoologické nálezy z Pezinkatehelne. Zborník slovenského národného múzea, XCII, Archeológia 8, Archeologické múzeum Slovenského národného múzea v Bratislave. Špaček, Ladislav (1984): Nález středověké vápenky v Praze. Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami, Technické muzeum v Brně, Brno, s. 77. The Sussex archaeological society (2007): What armour did soldiers wear?. Romans in Sussex - Level 2, [cit ]. Dostupný na WWW: < Unger, Josef (1999): Život na lelekovickém hradě ve 14. století, Antropologická sociokulturní studie. Nadace Universitas Masarykiana, Brno, nakladatelství Georgetown, Brno, Nakladatelství a vydavatelství Nauma, Brno, Masarykova Univerzita, Brno. Unger, Josef (2003): Lelekovice (okr. Brno - venkov). Přehled výzkumů 44, Archeologický ústav AV ČR v Brně, Brno, s. 256, ISBN , ISSN Unger, Josef (2006): Archeologický výzkum na předhradí lelekovického hradu v letech In Unger, Josef a kol.: Pravěk supp. 16, Nové archeologické výzkumy šlechtických sídel 15. století, Ústav archeologické památkové péče Brno, s , ISBN Valšík, Jindřich, Antonín (1951). K interpretaci otisků papilárních linií z Dolních Věstonic. Zprávy anthropologické společnosti 4, Vermouzek, Rostislav (1984): Několik poznámek o vápně. Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami, Technické muzeum v Brně, Brno, s

61 Vlček, Emanuel (1951): Otisky papilárních linií mladodiluviálního člověka z Dolních Věstonic. Zprávy Anthropologické společnosti, roč. IV, č. 5-6, Práce, Brno, s Vrána, Jakub (2002): Kartuziánský klášter v Dolanech u Olomouce. Archeologické památky střední Moravy, sv. 5. Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Vepřovice [on-line], [cit ]. Dostupný na WWW: < 700 let Lelekovic 1288/1988. MNV Lelekovice (1988). Zdroje citované ve slovníku jmen a pojmů: Gregerová, Miroslava (1996): Petrografie technických hmot. Masarykova universita v Brně, Brno, s , ISBN Jägerbrand, Mikael Králík, Miroslav (2005): Konzervace a muzealizace archeologických nálezů ve vztahu k výzkumu pravěkých otisků prstů. Sborník z konference konzervátorů a restaurátorů, Technické muzeum v Brně, ISSN Přehledný kulturní slovník. Kolektiv autorů (1964), redigoval Kocourek, Václav, vědecká redakce Klivara, Miroslav - Burian, Jiří, Mladá fronta, Praha. Slovníček pojmů. Feudum.cz [on-line]. Praha, 2005 [cit ]. Dostupný na WWW: < >. ISSN Slovník cizích slov [on-line]. 2002, Golem group s. r. o., [cit ]. Dostupný na WWW: < Syrový, Bohuslav (1972): Architektura. SNTL Nakladatelství technické literatury, Praha. 61

62 12. Seznam příloh Obr. 1 1 Trasologická analýza bukální strany zubů z kosterních pozůstatků, a) replika dolní pravé trvalé stoličky z lokality Kroměříž 3 (bukální strana) na snímku ze skenovacího mikroskopu (SEM) určeném pro analýzu mikroabrazí, b) digitalizovaný povrch analyzované repliky o ploše 0,56 mm 2, c) zpracování digitálního obrazu v programu SigmaScan Pro 5.0, SPSS Inc., podle Jarošová a kol Otisky papilárních lišt v korozi prstenu z výbavy hrobu H 31, Hulín, U Isidorka, a) pohled na prsten s proximálním článkem IV. prstu pravé ruky, b) detail zevního povrchu prstenu, zachycen c-trirádius dlaně, c) detail vnitřního povrchu prstenu s dermatoglyfy prstu, podle Peška a kol Základní dermatoglyfické vzory, a) oblouček, b) smyčka, c) vír. Obr. 2 Otisky prstů v hroudě hrnčířské hlíny s pravděpodobnou polohou prstů, nález ze Slovenské lokality Pezinok-Tehelna, eneolit, bolerázska kultura, podle Šefčáková Obr. 3 Velká lázeň na Citadele, Mohendžo-Daro, Indie, podle Moloneyová 1997, 67. Obr Rekonstrukce vápenické pece z doby římské v podélném řezu a grafické znázornění proudění v hořící peci, legenda: 1. střecha vápenky, 2. střecha obslužné prostory, 3. úroveň navážecí plošiny, 4. šachta, 5. klenba, 6. ústupek pro osazení klenby, 7. topeniště, 8. podlaha vápenky, 9. topeništní otvor, podle Malina Cihlář z ilustrace knihy Zapomenutá řemesla, podle Janotka, Linhart Obr. 5 Cihlářská pec z Öhringenu podle Schäfer 1983 (cit. Nagy 2004), 1 nákres půdorysu nálezové situace. 2 kresebná rekonstrukce. 62

63 Obr. 6 1 Cihla III-50 z výzkumu benediktinského kláštera v Ludanicích, okr. Topoľčany s otisky zrn a stébel rýže (Secale Cereale L.), ječmene nahého (Hordeum Vulgare) a snad i pšenice seté (Triticum aestivum L.) podle Čurný, Hložek Cihla III-07 z výzkumu benediktinského kláštera v Ludanicích, okr. Topoľčany s otisky zrn, stébel a klasu rýže (Secale Cereale L.) podle Čurný, Hložek Prstování a stopy zvířat na cihlách z objektů odkrytých v letech v Kartouzce v Dolanech u Olomouce: I. - Otisk stopy kočky. I. VIII. Prstování jedné ložné plochy, podle Burian Zlomek cihly s otiskem psí tlapy z nálezů v Kartouzce v Dolanech u Olomouce, podle Burian Dlaždice s kočičí stopou z výzkumu tvrze zaniklé středověké vsi Mstěnice u Hrotovic, podle Nekuda Obr. 7 Otisky na hřbetní ploše cihly z Lelekovic předhradí, podle Králík, Urbanová, Hložek Obr. 8 Pomůcky použité pro práci se souborem cihel, 1 velký a malý odměrný válec (2 000 ml a 150 ml objem) a Petriho miska, 2 lupa, provázek, kartáček s plastovým vlasem, kovové dlátko, úhloměr, plastové sáčky, 3 plastová bedna (20 l), 4 příklad umístění cihel do bedny, 5 příklad navázání kartičky s údaji o cihle. Obr. 9 1 Prázdný formulář pro popis stavební keramiky. 2 Prázdná kartička k označení vzorků v plastových sáčcích. 3 Číslování jednotlivých stran cihel, legenda: 1 hřbet, 2 spodní plocha, 3 čelo, 4 zadní plocha, 5 pravá boční strana, 6 levá boční strana. Obr Nános krystalického octanu vápenatého Ca(CH3COO) 2 na povrchu cihly L5, pohled od levé horní hrany cihly. 63

64 2 Nános krystalického dihydrogenfosforečnanu vápenatého Ca(H2PO4)2 na povrchu cihly L 18, pohled na hřbetní plochu. 3, 4 Poškození povrchu cihly L35 nánosem krystalického dusičnanu vápenatého Ca(NO 3 ) 2, 3 celkový pohled na hřbetní plochu, 4 detail. 5 Dva otisky bříšek prstů bez papilárních linií na hřbetní ploše cihly L22. 6 Dva otisky bříšek prstů bez papilárních linií na přední spodní hraně cihly L5. 7 Tři otisky bříšek prstů bez papilárních linií na hřbetní ploše cihly L22. 8 Otisk prstu bez papilárních linií na pravé boční straně cihly L 28. Obr Otisky palce, a) na hřbetu cihly L35 při pravé hraně, b) na hřbetu cihly L21 při levé hraně, c) na hřbetu cihly L34 při pravé hraně. 2 Otisky vrcholku prstu s nehtovými vrypy, a) na pravé boční straně L21 při spodní hraně, b) na hřbetu L34, c) na pravé boční straně L11. 3 Stopy zvířat, ve všech případech jde o drobného savce, pravděpodobně kočku, a) dvě překrývající se na hřbetu L1 vpravo vzadu, b) dvě překrývající se na hřbetu L1 vlevo vpředu, c) dvě překrývající se na hřbetu L3 vpravo vzadu. Obr. 12 1, 2 otisky klasu trávy nebo obilniny, 1 na levé boční straně cihly L36, 2 na spodní ložné ploše cihly L33. 3, 4, 5, 6 otisky listů dvouděložných rostlin, 3 na hřbetu cihly L4, 4 na čele cihly L5, 5 na hřbetu cihly L29 naproti sedření povrchu, 6 na hřbetu cihly L33. 7, 8, 9, 10 otisky stébla rostlin, 7 na levé boční straně cihly L19, 8 na hřbetu cihly L14, 9 na hřbetu cihly L16, 10 na hřbetu cihly L3. Tab. 1 Souhrnný přehled základních hodnocených charakteristik malty a způsobu jejího odstranění z povrchu cihel. Tab. 2 Rozložení popisovaných útvarů v jednotlivých kategoriích pro každou cihlu souboru zvlášť, legenda: A otisky částí těla člověka, B otisky částí těla zvířat, C otisky rostlin, D trakční útvary a otisky předmětů, E neidentifikované, 1-6 výskyt útvaru dané 64

65 kategorie, číslo označuje plochu, na které byl útvar popsán (1 hřbet, 2 spodní plocha, 3 čelo, 4 zadní plocha, 5 pravá boční strana, 6 levá boční strana). Tab. 3 Počet žlábků prstování u každé cihly souboru, jejich šířka a rozestupy v milimetrech. Tab. 4 Rozměry délky, šířky a výšky cihel souboru v centimetrech, stejnými barvami jsou označeny cihly shodného formátu podle výsledků vícerozměrné shlukové analýzy, římské číslice označují tyto skupiny tak, jak jsou značeny v grafech. Tab. 5-9 Rozměry cihel z 10. až 17. století z archeologických výzkumů (1 5 podle Cihlářské řemeslo na Kralovicku, 6 podle Merta, Peška 2003, 7 22 a podle Kotrba 1951, podle Čurný, Hložek 2006, a podle Holub 2006, podle Janál 2002, podle Unger 1999, podle Burian 1968, 130 podle Huml 1995, 131 podle Kotrba 1944, podle Kovář 2006). Graf 1 Vícerozměrná shluková analýza vytvořená pro formáty souboru cihel z lokality Lelekovice předhradí, parametry: hierarchické shlukování, jednoduché spojení, Euklidovské vzdálenosti. Graf 2 1, 2, 3 bodové grafy, porovnání formátů souboru cihel z lokality Lelekovice předhradí, rozděleného do skupin pomocí shlukové analýzy, s formáty cihel z 14. století. Graf 3 1, 2, 3 bodové grafy, porovnání formátů souboru cihel z lokality Lelekovice předhradí, rozděleného do skupin pomocí shlukové analýzy, s formáty cihel z 15. století. 65

66 13. Přílohy 66

67 Obr. 1 a b c 1 c b a 2 a b c 3 67