FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO. VYPRACOVALA: Bc. Kateřina Nosková VEDOUCÍ PRÁCE: prof. Ludmila Stěpanova, CSc. V OLOMOUCI.

Transkript

1 FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI KATEDRA SLAVISTIKY RUSKÉ A ČESKÉ FRAZEOLOGISMY FRANCOUZSKÉHO PŮVODU RUSSIAN AND CZECH PHRASEMES OF FRENCH ORIGIN РУССКИЕ И ЧЕШСКИЕ ФРАЗЕОЛОГИЗМЫ ФРАНЦУЗСКОГО ПРОИСХОЖДЕНИЯ (Diplomová práce) VYPRACOVALA: Bc. Kateřina Nosková VEDOUCÍ PRÁCE: prof. Ludmila Stěpanova, CSc. 2014

2 Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a uvedla všechny použité prameny. V Olomouci, podpis

3 Děkuji paní prof. Ludmile Stěpanové, CSc., za konzultace, odbornou pomoc, rady a připomínky, které mi během psaní diplomové práce poskytla. podpis 3

4 OBSAH ÚVOD.7 TEORETICKÁ ČÁST Frazeologie Frazeologie a nejazykové obory Vydělení pojmu frazém Frazémy z hlediska sémantické spjatosti komponentů Významové složky frazému Stylové rozvrstvení frazémů Postavení frazeologie v jazyce Základní etapy dějin ruského jazyka Jazyk na ruském území nejstaršího období Situace ruského spisovného jazyka od 14. do 16. století Situace ruského spisovného jazyka v 17. století a za vlády Petra I. Velikého Situace ruského spisovného jazyka od konce 18. století do 20. století Francouzština v dějinách Ruska Základní etapy dějin českého jazyka Situace ruského spisovného jazyka od konce 18. století do 20. století Přípravné období do konce 13. století a vzestup spisovné češtiny od 14. století Český jazyk v době husitské Rozvoj a ustálení spisovné češtiny v období humanistickém a českobratrském Situace spisovné češtiny v době pobělohorské a její důsledky Spisovná čeština nové doby od obrození Vývoj spisovné češtiny v době vzestupu české buržoazie ( ) Vývoj od roku 1918 do současnosti Ruské a české frazeologismy cizího původu Frazémy převzaté z cizích jazyků Frazémy internacionální povahy Typy frazeologických výpůjček Problém určení původního nebo převzatého charakteru frazémů Problém určení výchozího jazyka...39 PRAKTICKÁ ČÁST...40 I. RUSKÉ FRAZEOLOGISMY FRANCOUZSKÉHO PŮVODU...40 A. Klasifikace podle typu frazeologických výpůjček Frazémy převzaté z cizího jazyka v původní podobě Frazémy převzaté v původní podobě Frazémy, jejichž podoba byla přizpůsobena cílovému jazyku

5 2. Poloviční kalky Úplné kalky Nezařaditelné frazémy...47 B. Klasifikace podle typu ustáleného výrazu Okřídlené výrazy Citáty z výroků známých osobností Frazémy odrážející extralingvistické reálie Frazémy spojené s dějinami Frazémy spojené s folklórem a písněmi Frazémy pocházející z literatury Frazémy spojené s karetními hrami Frazémy spojené s vojenskou terminologií Frazémy spojené s jídlem a alkoholem Konverzační frazémy Větné frazeologismy Multiverbizační spojení...59 II. ČESKÉ FRAZEOLOGISMY FRANCOUZSKÉHO PŮVODU...61 II. A. Klasifikace podle typu frazeologických výpůjček Frazémy převzaté z cizího jazyka v původní podobě Frazémy převzaté v původní podobě Frazémy, jejichž podoba byla přizpůsobena cílovému jazyku Poloviční kalky Úplné kalky Nezařaditelné frazémy...66 II. B. Klasifikace podle typu ustáleného výrazu Okřídlené výrazy Citáty z výroků známých osobností Frazémy odrážející extralingvistické reálie Frazémy spojené s dějinami Frazémy pocházející z literatury Frazémy spojené s karetními hrami...72 III. FRAZEOLOGISMY FRANCOUZSKÉHO PŮVODU VYSKYTUJÍCÍ SE ZÁROVEŇ V RUŠTINĚ I ČEŠTINĚ ZÁVĚR РЕЗЮМЕ

6 SEZNAM POUŽITÉ ODBORNÉ LITERATURY SEZNAM EXCERPOVANÉ LITERATURY SEZNAM PŘÍLOH Příloha Příloha Příloha

7 ÚVOD Jako téma své diplomové práce jsem si vybrala problematiku spadající do oblasti frazeologie. Jedná se o poměrně mladou lingvistickou vědu, ve které bylo za nedlouhou dobu její existence vykonáno již mnoho, především co se týče jejích synchronních aspektů, z diachronního pohledu však zůstávají některé oblasti frazeologie stále neprozkoumané. Frazeologie jako disciplína je velice zajímavým předmětem bádání, neboť je při jejím zkoumání třeba zapojit poznatky z jiných jazykových i nejazykových věd lexikologie, etymologie, kulturologie, etnografie a mnoha dalších. Téma mé diplomové práce nese název Ruské a české frazeologismy francouzského původu, z čehož vyplývá, že jsem v průběhu práce pracovala se třemi jazyky ruštinou, češtinou a francouzštinou, a to z toho důvodu, že jsem chtěla propojit všechny jazykové oblasti, kterým jsem se v průběhu studia věnovala. Práce je rozdělena na dvě hlavní části, a sice na část teoretickou a část praktickou. V teoretické části jsem se snažila přiblížit následující oblasti spojené s výše zmíněným tématem frazeologii a předmět jejího zkoumání, základní etapy dějin ruského jazyka, základní etapy dějin českého jazyka, francouzský jazyk v dějinách Ruska a ruské a české frazeologismy cizího původu. V této části práce jsem čerpala převážně z publikací Česká a ruská frazeologie: diachronní aspekty L. Stěpanové, Česká lexikologie F. Čermáka a J. Filipce, Русская фразеология для чехов V. Mokienka a L. Stěpanové, Фразеология современного русского языка N. M. Šanského, История русского литературного языка V. V. Vinogradova, Vývoj českého jazyka a dialektologie F. Cuřína a Vývoj českého spisovného jazyka B. Havránka. V praktické části jsem se zabývala analýzou ruských a českých frazeologismů francouzského původu, které jsem nalezla ve frazeologických slovnících v ruském slovníku Русская фразеология: историко-этимологический словарь a ve čtyřdílném českém slovníku Slovník české frazeologie a idiomatiky. Celkem jsem pracovala s více než 500 frazeologickými jednotkami, které jsem se snažila rozdělit do několika různých skupin a podskupin. V závěru praktické části jsem potom přidala kapitolu, kam jsem umístila ty frazeologismy francouzského původu, které se vyskytují zároveň v ruštině i v češtině. 7

8 TEORETICKÁ ČÁST A není-li jazyk jako sklad veliký všeho umění a vší vědomosti lidské, kteráž nám od otce na syna co zvláštní jedné z každé rodiny bohatství přechází? Co více? Jazyk jest ta nejvýtečnější, dle zvláštního země prouhu, mravů, smejšlení, náklonností, a dle tisícerých každého národu rozdílů uzpůsobená filosofie, a tudy, jakož každý účinek k své příčině se nese, tak on složením, zvukem a povahou svou ten nejjistější a nejvěrnější obraz počítků, zobecnění, zdělání, povahy a způsoby samého národu představuje, takže v jednom jazyku jako celý národ žije a jej co známku a důvod osobnosti své přednáší, jeho zkoumáním sám neomylně vyzkoumán bývá a jím samým od jiných národů tak se dělí, jako se dělí člověk od druha jiného vychování a zavedení. (Jungmann 1948) J. Jungmann, Frazeologie Frazeologie, za jejíhož zakladatele pokládáme švýcarského lingvistu Charlese Ballyho 1, je jednou z poměrně mladých lingvistických věd - jako samostatná jazyková disciplína se začala nejvíce rozvíjet teprve ve druhé polovině 20. století. Termín frazeologie bývá používán ve více významech, jelikož se jím může označovat jak jedno z odvětví lingvistiky zabývající se frazeologickými jednotkami (frazémy, rčeními), tak celkový souhrn frazémů v daném jazyce. Někdy se s tímto termínem setkáváme i v souvislosti se specifickou mluvou konkrétního jedince nebo s užíváním výrazových prostředků konkrétních oborů (např. sportovní frazeologie). Mezi významnými osobnostmi působícími na poli frazeologie můžeme jmenovat zejména následující: B. Larin, S. Ožegov, O. Achmanovová, A. Babkin, V. Žukov, A. Molotkov, A. Fedorov, V. Teliová, V. Mokienko, A. Fedorov aj. V České republice a na Slovensku se frazeologií zabývají zejména F. Čermák, J. V. Bečka, M. Čechová, R. Blatná, J. Mlacek, J. Skladaná, P. Ďurčo, M. Jankovičová a další. (Stěpanova 2004: 7) Frazeologie je jednou z autonomních lingvistických věd, která se zabývá studiem a popisem frazémů specifických jazykových jednotek náležících do různých úrovní jazyka. 1 Charles Bally ( ) byl švýcarský lingvista, žák Ferdinanda de Saussura, po kterém převzal katedru všeobecné jazykovědy a starých indických jazyků na univerzitě v Ženevě. Na základě svých zápisků publikoval spolu s A. Sechehayem Saussurovo největší dílo Kurs obecné jazykovědy, které je považováno za výchozí bod strukturní lingvistiky. 8

9 Lingvistům se dlouho nedařilo podrobit tyto jednotky souvislé analýze, neboť studium frazémů vyžaduje komplexní přístup, který by vzal v úvahu všechny rysy frazémů a mnohostrannost situace související s dalšími jazykovými disciplínami. (Čermák, Filipec 1985: 166) Jednotná frazeologická terminologie prozatím neexistuje, většina definic však shodně zařazuje mezi základní kritéria frazeologických jednotek následující: ustálenost, víceslovnost, reprodukovatelnost a sémantickou celistvost. Někteří autoři přidávají ještě další znaky frazémů, jako například nezaměnitelnost komponentů, nepřeložitelnost, syntaktickou ustrnulost, vázaný význam komponentu a celou řadu dalších. Mezi důležité vlastnosti frazémů patří také expresivnost. (Stěpanova 2004: 8) Za poměrně nedlouhou existenci frazeologie bylo v tomto oboru uděláno již mnoho, lingvisté se zabývali především synchronní rovinou frazémů - byly prozkoumány jejich gramatické vlastnosti a struktura, byly vymezeny problémy sémantické sepjatosti komponentů, použití frazémů v textu atd. Některé oblasti frazeologie však zůstávají nadále neprozkoumané - jsou to zejména diachronní aspekty, které sledují proměny a vývojové tendence frazémů v dějinách, v čase. Dalo by se říci, že čím více se frazeologie rozvíjí, tím silněji pociťujeme rozdíly mezi její synchronní propracovaností a diachronními nedostatky. Hlavní důvod této situace vidí V. Mokienko v tom, že studium frazeologie začalo až v době, kdy byly úlohy srovnávací historické jazykovědy již vyčerpány a na lingvistickém výsluní se hřála jazykověda synchronní (sociální a psychologická). Frazeologie jako samostatná věda tedy ještě neexistovala, ale byla pouze předmětem zkoumání kulturologů (etnografů, folkloristů, mytologů) zcela tedy podléhala kulturologickým zájmům 20. století. (Мокиенко 1993) Na konci 20. století se však začali objevovat lingvisté, kteří se ve svých pracích zabývají právě nedostatečně prozkoumanou diachronní stránkou frazeologie. Jsou to lingvisté B. Larin, N. Tolstoj, V. Mokienko, A. Fedorov, J. Solodub, H. Burger, A. Linke, J. Mlacek. J. Skladaná a další. (Stěpanova 2004: 9) Frazeologie se začala nejvíce rozvíjet v období po 2. světové válce v souvislosti se zvýšeným zájmem o lidový mluvený jazyk. Frazeologie mohla ve svých začátcích stavět na starších lexikografických pracích, ve kterých se autoři zabývali jazykovým výrazivem této oblasti. Z těchto i mnoha dalších zdrojů bylo zřejmé, že frazeologické materiály se shromažďovaly už dávno, známá jsou například přísloví již ze starého Egypta a Řecka. K nejvýznamnějším pracím na toto téma patří v českém prostředí Moudrost starých Čechů J. 9

10 Á. Komenského z roku 1631 nebo Čelakovského Mudrosloví národu slovanského v příslovích z roku (Čermák, Filipec 1985: 166) Frazeologie představuje velice specifickou oblast jazyka především z toho důvodu, že její poznatky přirozeně protínají ostatní lingvistické roviny dalo by se říci, že je jakýmsi průsečíkem všech synchronních disciplín jazyka. Je úzce spojena zejména s oblastí lexikologie a lexikografie, což je odůvodněno společnou označovací a pojmenovávací funkcí frazeologických jednotek s těmi lexikálními. Frazeologie vstupuje do různých hierarchických vztahů na úrovni několika jazykových rovin jak po stránce formální, tak i po stránce významové, proto se nedá říci, že by tvořila úplný uzavřený systém nebo samostatnou jazykovou rovinu, naopak sdružuje celou řadu nejrůznějších výrazů - od slova přes slovní spojení až po celé věty. Po funkční stránce je frazeologie vzhledem k běžnému jazyku, ze kterého čerpá, vždy paralelní a komplementární, neboť se od něho několika základními kritérii liší. V lingvistickém okruhu se běžný jazyk se svými syntaktickými a sémantickými pravidly nazývá jako pravidelný a pro oblast frazeologie se v souvislosti s jejími specifickými syntagmatickými a paradigmatickými rysy používá označení anomální. Základní jednotky frazeologie, frazémy, jsou výsledkem zvláštních kombinací běžných jazykových jednotek, které náleží vždy do nižší roviny a které jsou obvykle neidiomatické (nefrazeologické) povahy. Tyto jednotlivé stavební prvky frazémů se nazývají komponenty. Lingvisté se vedle povahy dílčích komponentů zaměřují na povahu výsledného frazému (celku) a také na vztah komponentů k celku. Frazémy vznikají v souvislosti s neustálým vývojem jazyka zejména díky jeho bohatým kombinačním schopnostem, které představují největší zdroj pojmenování všeobecně. Existence frazeologie je přirozeným a organickým fenoménem každého jazyka a její jednotky přispívají do rozvoje celkové jazykové kultury. Sféra frazeologie je v jazyce autonomní oblastí a vzhledem ke svému anomálnímu charakteru bývá často zařazována na periferii jazyka. Z hlediska komunikativního ale frazeologie do periferie nepatří naopak tvoří jádro pojmenovávacích prostředků jazyka. (Tamtéž: ) 1.1. Frazeologie a nejazykové obory Frazeologie souvisí vedle jiných lingvistických disciplín i s disciplínami nejazykovými, zejména společenskými, a to jak po stránce synchronní, tak diachronní. 10

11 Význačná je souvislost s filozofií a etikou v tom ohledu, že frazeologie prostřednictvím jazyka uchovává praktické životní zkušenosti a zásady: Žádný učený z nebe nespadl; Kam vítr, tam plášť; Kdo rychle dává, dvakrát dává aj. Ve sféře myšlení a cítění pak vidíme velkou propojenost zejména s psychologií, neboť frazeologie disponuje mnoha výstižnými idiomy označujícími různé psychické procesy, které se jinak popisují jen těžko: přehazovat si něco jako horký brambor, být z obliga, srazit někomu hřebínek apod. Mezi další sféry související s oblastí přísloví patří především etnografie, ale nesmíme zapomenout ani na poměrně rozšířená témata z oblasti kultury, náboženství, řemesel a v neposlední řadě i starých národních zvyků a pověr: mluvit do někoho jako do dubu, držet modrý pondělek, číst někomu levity, vzít si někoho na paškál apod. Neoddiskutovatelná je pak souvislost s literaturou (ve vztahu k metaforice, tropům, mikrožánrům atd.), pro kterou frazeologie představuje významný zdroj symboliky, jak té literární, tak i té každodenní nezřídka se setkáváme s různými příslovími i v názvech literárních děl: Hra s ohněm, Nebe na zemi, Rub a líc, Pěst na oko atd. Další podstatnou doménou frazémů je to, že dokáží konzervovat archaické jazykové prvky poukazující na dřívější stav jazyka, dále mají schopnost zprostředkovat nám různé historické události, domácí i světové, dějiny literární, technické a další: dopadli jak sedláci u Chlumce, labuť avonská, mrkat na drát, zahrát něco do autu aj. (Tamtéž: ) 1.2. Vydělení pojmu frazém Základní jednotka frazeologie, frazém (někdy též frazeologismus, frazeologický obrat, idiom, rčení, úsloví), má tak široké pole vlastností a možností jak po stránce formální, tak i po stránce sémantické, že je velice obtížné vymezit jednoznačnou definici tohoto termínu. V. V. Vinogradov uvádí ve své definici následující čtyři základní příznaky, kterými by měla frazeologická jednotka disponovat: 1) přenesený význam, který je příčinou nerozdělitelnosti frazeologismu, 2) expresivitu, 3) nemožnost záměny jednotlivých komponentů frazeologismu jejich synonymy, 4) možnost sémantické záměny pouze frazeologismu jako celku jiným slovem nebo výrazem s podobným významem. (Виноградов 1977: 133) N. M. Šanskij definuje frazeologický obrat jako reprodukovatelnou jazykovou jednotku složenou ze dvou nebo více přízvučných komponentů slovního charakteru, s uceleným významem a s ustálenou podobou a strukturou. (Шанский 1987: 64) Velice rozšířenou definicí frazeologismu je jeho chápání jako ustáleného a reprodukovatelného 11

12 spojení prvků, jehož význam je (zčásti nebo zcela) neodvoditelný z významu jeho složek (Čermák, Filipec 1985: ), ale ani ji nelze použít pro všechny typy frazémů. My se nejvíce přikláníme definici, která je uvedena v publikaci Русская фразеология для чехов z roku 1995, a sice že frazeologickou jednotkou je myšleno ustálené, reprodukovatelné, expresivní spojení slov, které má zpravidla jeden ucelený význam. Vidíme zde tedy čtyři hlavní příznaky ustálenost, reprodukovatelnost, expresivitu a sémantickou ucelenost. Ustálenost je jednou z nezbytných vlastností frazeologismu, díky které se frazeologismus předává v takové podobě, v níž dřívě vznikl, a díky které se liší od libovolných kombinací slov, které vznikají nově v řeči či textech. Reprodukovatelnost bývá frazeology chápána jako schopnost frazeologismu vybavit se z lidského vědomí ve formě hotové ucelené představy, podobně jako tomu je u jednotlivých slov. Expresivitou se rozumí emoční vztah subjektu řeči k jednotlivým mimojazykovým prvkům, které člověka obklopují je to schopnost hodnotit odpovídající subjekty, objekty či jevy a možnost stupňovat toto hodnocení. Sémantická ucelenost je schopnost frazeologického významu být ekvivalentní slovu. (Мокиенко, Степанова 1995: 11-16) Důležitou doménou formální stránky frazému je především jeho pevná vnitřní struktura, jež je tvořena konkrétní kombinací určitého počtu a druhu komponentů. Vztah komponentů ve frazému je dán jejich pořadím, slovnědruhovou příslušností a zejména pak explicitně pomocí relačních prvků. (Čermák 1985: 184) Jednou z nejcharakterističtějších vlastností frazeologického obratu je stálost jeho podoby. Libovolné ustálené spojení slov se skládá vždy ze stejných slov a každá změna v uspořádání komponentů frazeologismu je chápána jako individuálně-umělecká transformace jako situační nebo kontextový frazeologický neologismus. (Шанский 1987: 67) 1.3. Frazémy z hlediska sémantické spjatosti komponentů Jako reprodukovatelná jazyková jednotka představuje frazeologický obrat vždy jeden významový celek, ale vztah významu frazeologismu jako celku a významů jednotlivých komponentů může být různý. Z tohoto hlediska můžeme frazeologické obraty rozdělit do tří skupin, které vydělil V. V. Vinogradov. Jsou to frazeologické srůsty, frazeologické jednotky a frazeologická spojení. (Мокиенко, Степанова 1995: 16) Na dané rozdělení navázal ve své práci i N. M. Šanskij, jenž doplnil frazeologické obraty ještě o jednu skupinu, kterou nazval frazeologické výrazy. (Шанский 1987: 75) 12

13 Do skupiny frazeologických srůstů patří zcela nedělitelná, nerozložitelná sousloví, jejichž význam je zcela nezávislý na jejich lexikálním složení, na významu jednotlivých komponentů, stejně jako význam nemotivovaných slov-znaků (Виноградов 1977: 121). Jsou to zejména idiomy v úzkém slova smyslu např. собаку съесть в чем (získat velkou zručnost, dovednost v nějakém oboru), показать кузькину мать кому (surově, krutě někoho potrestat), как пить дать (určitě, dozajista) a další. Spojitost mezi původním a současným významem už dnes necítí ani rodilí mluvčí, protože tyto výrazy ztratily svou motivaci, dokonce i motivaci potenciální. (Мокиенко, Степанова 1995: 16-17) Frazeologické jednotky jsou rovněž nedělitelné a rovněž disponují jedním, uceleným významem, ale na rozdíl od frazeologických srůstů je tento význam motivovaný představuje produkt, který vznikl na základě spojení jednotlivých významů lexikálních komponentů (Виноградов 1977: 131). Jednotlivá slova jsou zde podřízena celkovému obrazu nebo vnitřní celistvosti celkového významu, proto je nemožné dosadit na místo jednoho z komponentů libovolné synonymum. V takovém případě by se mohl narušit celkový obrazný nebo expresivní smysl celé frazeologické jednotky. Do této skupiny patří výrazy jako держать камень за пазухой (skrývat zlobu, nepřejícnost k někomu), выносить сор из избы (šířit hádky, nepříjemnosti týkající se úzkého okruhu osob), плыть по течению (pasivně se podřizovat chodu událostí) a další. Na rozdíl od frazeologických srůstů je podoba těchto výrazů průhledná - jestliže bychom doslovně přeložili podobné obraty do cizího jazyka, jejich význam by zůstal zřejmý i v případě, že by takový obrat v daném jazyce dříve neexistoval. (Мокиенко, Степанова 1995: 17) Frazeologická spojení jsou typy frází, které jsou vytvořeny realizací vázaných významů slov, ve kterých slovo s vázaným významem umožňuje synonymickou substituci, záměnu (Виноградов 1977: ). Pro tuto skupinu frazeologismů je charakteristické, že jejich komponenty jsou mluvčími vnímány jako samostatné jednotky s vlastním významem. Do dané skupiny bychom mohli zařadit obraty typu черная работа (těžká a nekvalifikovaná fyzická práce), картошка в мундуре (brambor vařený ve slupce), белое золото (bavlna) a další. (Мокиенко, Степанова 1995: 17) Frazeologické výrazy jsou podle N. M. Šanského ty frazeologické obraty, které jsou sémanticky členitelné a sestávají zcela ze slov s volným nominativním významem. Jejich zvláštností je reprodukovatelnost, díky které se používají jako ucelené řečové jednotky s ustálenou lexikální podobou a jasnou sémantikou (např. Любви все возрасты покорны; 13

14 оптом и в розницу; всерьез и надолго; социалистическое соревнование a další). (Шанский 1987: 77-78) 1.4. Významové složky frazému Význam frazémů se od významu pravidelných pojmenování běžného jazyka liší především tím, že význam jednotlivých komponentů frazému neodpovídá významu celku. V rámci sémantiky idiomů rozlišujeme dvě základní složky významu význam nocionální (konceptuální) a pragmatický (asociativní). Nocionální složka významu je základem denotace vztahu jazykové jednotky k objektu, o kterém vypovídá. Pragmatická rovina je typická pro celou oblast frazeologie, kde je daleko znatelnější než v běžném pravidelném jazyce. Je tvořena složkami expresivními, symbolickými a evaluativními (hodnotícími), které můžeme pozorovat jak u jednotlivých komponentů, tak samozřejmě u frazému jako celku. Expresivita frazémů je jednou z nejdůležitějších frazeologických složek, je přítomna u velké většiny frazémů a je založena na výrazné odchylce a kontrastu formy nebo významu. Vedle kvantitativní expresivity frazémů (intenzita, důraz, eufemismy atd.), kterou můžeme pozorovat u výrazů jako být kulaťoučký jako melounek (zvukomalba a deminutiva), dát si repete (rytmičnost a prvek e), mít rajc z něčeho (nespisovnost komponentu), je bohatě rozvrstvená především expresivita kvalitativní, která většinou funguje v opozici pozitivnínegativní (pochvalný-hanlivý, obdivný-pohrdlivý, žertovný-posměšný atd.). Užití frazému v textu bývá samo o sobě považováno za expresivní. Symbolická složka významu má schopnost rozlišovat jemné významové rozdíly frazémů a vhodně je zařazovat do kontextů: byl hned na koni (s významem využít převahy a jezdeckou složkou symbolickou, vedle evaluativní složky nadhledu) a byla to voda na jeho mlejn (s významem situace se obrátila v jeho prospěch a symbolickou složkou mlynářskou ). Evaluativní významová složka je nejčastěji realizována v opozici dobrý-špatný a zprostředkovává hodnocení mluvčího určité mimojazykové reality. Odlišnou evaluaci vidíme v následujících příkladech, které na první pohled vypadají jako synonyma: letí jako vítr, žene se jako k ohni a utíká, jako by mu zadek zapálil. V prvním případě je hodnotící složka jasně pozitivní (chválí), ve druhém je neutrální a ve třetím je negativní (haní a vysmívá). Pragmatické složky významu též značně souvisí se samotným kontextem, který má schopnost měnit význam frazémů. (Čermák, Filipec 1985: ) 14

15 1.5. Stylové rozvrstvení frazémů Svým stylovým rozvrstvením se oblast frazeologie značně liší od pravidelného jazyka čerpá totiž převážně z běžného neformálního mluveného jazyka, v případě češtiny se běžně stírají rozdíly mezi jazykem hovorovým a obecným. Sféra frazeologie je stylově velice variabilní a je spojena především s komunikativní funkcí jazyka, nikoli s jazykem kodifikovaným a normativním. Čermák a Filipec vydělují následující základní frazeologické styly: poetický: letět na křídlech lásky, skleníková květinka; knižní: vylévat si srdce; publicistický: vypustit pokusný balónek, dělník slova; neutrální: budit zdání, ležet na smrtelné posteli; kolokviální: vzít to hopem, mít plné kalhoty, být utahaný jako pes; slangový: klamat tělem, nasadit trháka; argotický: mazat deku, udělat káču. Méně častý je mezi frazémy odborný styl (pracovat v úkolu, rozvázat pracovní poměr), většinou jsou ale podobné výrazy pro svou ztrátu terminologického charakteru řazeny do stylu publicistického nebo neutrálního. Není ani výjimkou, že některé frazémy je možné zařadit do více stylových skupin zároveň. Například idiomy brát v úvahu, uchovat v tajnosti, budit zdání protínají hned několik stylových rovin knižní, publicistickou, odbornou a kolokviální. (Tamtéž: ) Frazeologické obraty představují výrazný stylistický prostředek, který umožňuje udělat řeč obraznou a přesvědčivou. Použití výstižného okřídleného slova, přísloví vyjadřujícího národní moudrost nebo výrazného idiomu oživuje jazyk, jenž se tak stává více jadrným a emocionálním. Obzvlášť zřetelné jsou tyto kvality frazeologických prostředků v dílech umělecké literatury a publicistiky. Stylistické používání frazeologických obratů spisovateli a publicisty je vždy chápáno jako tvůrčí. Frazeologické obraty mohou být použity v literatuře v souvislosti s konkrétním stylistickým záměrem jak v původním, tak i v jiném významu, s upravenou strukturou nebo s novými expresivně-stylistickými vlastnostmi. Frazeologismy se běžně objevují i v každodenní konverzaci, kde si však mluvčí podobné cíle nekladou a kde se většinou frazeologismy používají v původní podobě jako hotové ucelené jazykové jednotky. (Шанский 1987: 87) 15

16 1.6. Postavení frazeologie v jazyce Protože přirozený jazyk nemůže svou zásobu jednoslovných pojmenování generovat a rozšiřovat tak, aby odpovídal všem potřebám, představují největší a nejbohatší pramen nových pojmenování víceslovná spojení. Při tvorbě víceslovných pojmenování z komponentů nižší roviny dochází k přirozené frazeologizaci (idiomatizaci) mnoha z nich, z toho důvodu vznikají frazémy různých úrovní, které představují značně ekonomické a komplexní produkty jazyka. Oblast frazeologie čítá tisíce výrazů, které jsou bohatým zdrojem subjektivního a emocionálního vyjadřování mluvčích. Z funkčního hlediska náleží frazeologické jednotky jak do jazykového centra, tak i do periferie, z hlediska strukturálního lze frazémy začlenit do všech rovin jazyka disponujících významovou stránkou. (Čermák, Filipec 1985: 236) Za každým frazeologismem stojí dějiny jazyka, kultura, folklor, či literatura. Frazeologismy totiž představují specifickou černou skříňku historicko-kulturní a jazykové informace. Fonetika, morfologie, lexikologie i syntax se v čase proměňují, tvoří stále nové a nové kombinace, zatímco frazeologie zůstává neměnnou představuje jistou paměť jazyka, díky které jsou uchovávány vzpomínky na minulost a jsou konzervovány dávno užívané jazykové prvky a obraty, které by jinak definitivně upadly v zapomnění. (Мокиенко, Степанова 1995: 8) 2. Základní etapy dějin ruského jazyka V následujících kapitolách jsme čerpali z práce V. Vinogradova История русского литературного языка vydané v publikaci Избранные труды z roku (Виноградов 1978) 2.1. Jazyk na ruském území nejstaršího období Ruský jazyk náleží do východní skupiny slovanských jazyků. Jazyk východních Slovanů se od jazyků jiných slovanských větví lišil celou řadou zvláštností fonetických (např. plnohlasí - молоко, берег), gramatických (např. tvorba jednotlivých pádů podstatných jmen) a lexikálních. Tento jazyk představoval ještě v předhistorické době složité a pestré seskupení kmenových nářečí, která byla v kontaktu s jazyky různých etnik (baltské kmeny, Germáni, finské kmeny, Keltové, turecko-turkické kmeny). 16

17 Slované obývali teritorium Východoevropské roviny, proto byli odpradávna v kontaktu i s jinými kulturami, především pak s tou starořeckou (především na pobřeží Černého moře), která vedle kultury a historie ovlivňovala i jazyk východních Slovanů. Východní slovanské kmeny se od sebe lišily zvyky, kulturou i jazykem, a protože se později začaly spojovat v politické svazy, střetávaly se mezi sebou i jejich nářečí a dialekty. Na začátku 9. století se oddělily dvě výrazné skupiny východních Slovanů jižní a severní. Severní Slované byli ovlivňováni zejména skandinávskou kulturou, jižní Slované pak kulturou byzantskou, díky které mohli navázat první obchodní a válečné mezinárodní kontakty. Organizace státní moci se v evropských národech obyčejně uskutečňovala ruku v ruce s křesťanskou kulturou, která měla schopnost zahrnout barbarské národy do politického vlivu západního Římského impéria nebo východní Byzantské říše. Východoslovanské kmeny se tak ocitly ve sféře byzantsko-křesťanské kultury, ale řecký jazyk zde nikdy nezískal tak výjimečné postavení, jaké měla latina v západních zemích. Na Velké Moravě se v této době rodí myšlenka vytvořit ohromné slovanské impérium, k čemuž bylo zapotřebí vytvořit společný slovanský jazyk, kterým se stala staroslověnština. Základem tohoto jazyka bylo nárečí užívané v okolí Soluně v 9. století. Vytvoření prvního slovanského spisovného jazyka a přijetí křesťanství s bohoslužbami (na Rusi r. 988) ve slovanském jazyce bylo významným kulturním faktorem sjednocujícím v období století všechny Slovany. Staroslověnština se tak dostávala do rovnoprávného postavení s řečtinou a latinou dvěma výsostnými mezinárodními jazyky evropského středověku. Staroslověnština čerpala z bohatství řeckého a latinského jazyka a zařadila se tak mezi kulturní mezinárodní jazyky východní Evropy. Tento společný slovanský psaný jazyk se nestal pouze jazykem církve, ale spisovným jazykem celého slovanského světa na konci 10. a v průběhu 11. století se staroslověnsky psalo, četlo a kázalo v Čechách, na Rusi a na Balkáně. Spisovný psaný jazyk nejstaršího období se na Rusi začal vyvíjet ve dvou směrech z jedné strany se rozvíjí církevněslovanský jazyk a z druhé strany ruština, která je úzce spojena s živými nářečími východních Slovanů a téměř neobsahuje žádné církevněslovanské elementy. Církevní slovanština byla výsostným jazykem bohoslužeb a literatury, ale pro nikoho nebyla mateřským jazykem, fungovala pouze jako jazyk knižní. Znalost církevní slovanštiny byla u drtivé většiny obyvatelstva pasivní lidé jí sice rozuměli, ale texty sami vytvářet neuměli. Ruština byla oproti tomu spojena s oblastí ústní lidové slovesnosti 17

18 s písněmi, pohádkami, příslovími, mytologickými příběhy a celou řadou lidových děl, stejně jako se zvykovým právem a se sférou administrativně-právní (kupní smlouvy, nařízení panovníka) spojenými s tradicemi živé východoslovanské řeči. V církevní slovanštině byl velice rozšířen princip kalkování, doslovného překladu, řeckých slov. Touto cestou se jazyk obohacoval množstvím abstraktních pojmů a vědeckých termínů: беззаконие (anomia), бездушие (apsykhia), богословие (theologia), совесть (syneidesis), согласие (symphonia), предтеча (prodromos), предатель (prodotes) a další. Tato vlna abstraktní terminologie, jež zprostředkovávala náboženské, mravní, filozofické a vědecké pojmy, měla enormní význam pro rozvoj ruské kultury. Ve slovní zásobě rusky psaných památek nejstaršího období se setkáváme i s cizojazyčnými slovy. V malém množství to byly skandinavismy: тиун, гридь, вира, вирьник, колбяг atd., dále slova, která mohou svědčit o jisté blízkosti staroruštiny se západními jazyky: убородок (objemová míra; v češtině ouborek); бърть (česky brt) a další. Patří sem i turcismy: ногата (srov. nagt peníze ), старица (pozemek). V jazyce letopisů se výrazně odráží životní styl východních Slovanů a s ním spojená terminologie, na jejímž základě je možné vytvořit osobitý encyklopedický slovník lidové východoslovanské řeči: дым (kamna, ohniště), рало (плуг), вежа (dům, stan, bouda), одрина, баня, голубник, стреха, село, весь, погост, город a další Situace ruského spisovného jazyka od 14. do 16. století Rozdíl mezi církevní slovanštinou a staroruštinou ještě více zesílil vlivem reformy, která probíhala v církevněslovanském jazyce od konce 14. a v průběhu století. Tato reforma je známa jako druhý jihoslovanský vliv a spadá do období, kdy začínají ožívat styky Rusi s Byzancí a jejími církevními centry Konstantinopolem a Athosem. Reforma církevní slovanštiny v sobě odráží myšlenku politického a kulturního sjednocení ruských feudálních oblastí v jednu světovou slovanskou velmoc, která by se měla chopit kulturního dědictví uhasínajících jihoslovanských států a Byzance. Prosazují se hnutí, která tvrdí, že pronikání různých vlivů do církevní slovanštiny ji kazí a ničí a že je tedy zapotřebí očistit ji od těchto negativních jevů, především od rusismů. Spíše do ní ale vnášeli hyperkorektní jevy místo návratu ke středověké církevní slovanštině tak spíše vznikl nový jazyk, který byl velice odlišný od mluveného jazyka a jehož podoba byla značně zkostnatělá a odtržená od běžného užívání. 18

19 Církevněslovanský jazyk a ruská lidová řeč byly tedy chápány jako stylisticky, esteticky a idiologicky nerovnocenné a sociálně diferencované styly dialekty jednoho ruského jazyka. V literárních dílech vidíme, že tyto dva jazyky byly situačně a tematicky vymezeny například v Životě Stěfana Permského (autor Jepifanij Moudrý, začátek 15. stol.) se kombinují vysoké náboženské prvky psané církevní slovanštinou s hovorovým, cynickým popisem každodenního života psaným rusky. Stejně tak se v korespondenci Ivana Hrozného setkáváme s celou škálou různorodých tónů jazyka od slavnostní a sváteční církevní slovanštiny po ruskou lidovou řeč, někdy až vulgární. V této době, kdy na sebe neustále vzájemně působí vysoký styl církevní slovanštiny a hovorovost ruštiny, se také setkáváme s procesem nacionalizace ruského spisovného jazyka a ovlivněním ruštiny ze strany západoevropských jazyků. Latinský a západoevropský proud proniká na Rus převážně přes Polsko, Litvu a Novgorod a silně ovlivňuje ruský spisovný jazyk 16. a počátku 17. století. Ke konci 17. století se potom objevují nové překlady z řečtiny, latiny, polštiny a němčiny. Překladatele můžeme rozdělit do dvou skupin do první patřili velvyslanečtí překladatelé, kteří používali převážně ruský jazyk, a do druhé se řadili vzdělaní mniši píšící církevní slovanštinou Situace ruského spisovného jazyka v 17. století a za vlády Petra I. Velikého V 17. století ruský spisovný jazyk vstupuje do nové fáze svého vývoje, který se projevuje zejména zesílenou koncentrací celonárodních prvků. Nastupuje období ruskoslovanského bilingvismu, což znamená, že na Rusi existovaly dva jazyky s totožnou funkcí, které jsou libovolně zaměnitelné. Církevní slovanština se sémanticky oživuje, podléhá vlivu západoevropských jazyků a ještě těsněji se sbližuje s lidovou řečí a její styly a zvláštnosti prostoupené klerikálním duchem se postupně vytěsňují z kulturního života. Bilingvismus představoval spíše jen přechodné období, protože ruština se stále více začala rozšiřovat do mnoha sfér užívání a církevní slovanština byla na její úkor vytlačována. Ruština pronikala do oblasti vědy a literatury, zatímco církevněslovanský jazyk se omezil pouze na náboženství a bohoslužby. Je zřejmé, že ruský národní jazyk byl v 17. a 18. století tvořen na základě syntézy všech životaschopných a hodnotných prvků ruské řečové kultury, tj. živé lidové řeči s jejími oblastními dialekty ústní lidově-poetické tvorby, státního psaného jazyka a jazyka církevněslovanského se všemi jejich různými styly. Kulturně-společenská role řeckého jazyka se již ukazuje jako nepotřebná pro inteligenci 18. století a její význam padá. Oproti tomu sílí 19

20 vliv ukrajinského spisovného jazyka, na který působila západoevropská kultura a který je prostoupen latinismy a polonismy. Vliv západních a jižních kultur vnesl do ruské spisovné řeči příval evropeismů. Důležitá byla kulturně-vzdělávací role latiny, která byla mezinárodním jazykem středověké evropské vědy a kultury a která tak připravila půdu pro sblížení ruského spisovného jazyka s jazyky západoevropskými. Latinismy představují v ruštině 17. století například okruh matematických termínů: вертикальный, нумерация, мультипликация, фигура, пункт a další; termínů z geografie: глобус, градус atd.; astronomie: деклинация, минута a další; vojenství: дистанция, фортеция; občanských nauk: инструкция, сентенция, апелляция, капитулы; rétoriky a poetiky: орация, конклюзия, аффект, фабула, конверзация a další. Vliv západoevropské kultury se projevoval i v šíření polštiny do okruhu vyšších šlechtických vrstev. Polský jazyk vystupoval v roli zprostředkovatele evropských vědeckých, právnických, administrativních, technických a každodenních slov a pojmů. Jeho prostřednictvím probíhá očištění vědeckého a technického jazyka od církevního vlivu, v dvorním a aristokratickém prostředí se ujímá móda vznešené konverzace na polský způsob. Přes Polsko rovněž na Rus proniká zábavná světská literatura. A tak se ruský jazyk začíná obohacovat slovní zásobou evropeismů, jež je nezbytná pro každý stát s vysokými politickými a kulturními ambicemi. Tato nová slovní zásoba se přizpůsobovala ruským tradicím a významovému systému národního chápání a vyjadřování. Evropeismy fungovaly jako spojenci ruského jazyka v boji s církevněslovanskou ideologií středověku a byly nezbytné pro rozšíření sémantického základu tvořícího se národního jazyka. Otázka jazyka se v Rusku začala značně měnit na začátku 18. století za vlády Petra I. Velikého, který chtěl dát ve všech sférách jasně najevo novou kulturní orientaci Ruska vstříc západní kultuře. Proto byl i jazyk spojen s politickými reformami, s pomocí kterých měl být vytvořen nový moderní osvícený stát podle západoevropských vzorů. Do popředí se tak dostává ruština, která je více otevřena západním vlivům, oproti tomu v církevní slovanštině spatřuje Petr Veliký temnou středověkou Rus a je natolik nasáklá náboženstvím, že se pro novou dobu vůbec nehodí. Stejně tak vše, co je spojeno s církví, je bráno jako negativní a je třeba to vymýtit. Proces přestavby administrativního systému, reorganizace vojenství a námořnictví, rozvoj obchodu, průmyslových podniků, osvojení různých odvětví techniky, růst vědeckého vzdělání všechny tyto historické jevy byly doprovázeny vznikem nebo přejímáním nové terminologie, invazí ohromného množství slov pocházejících ze západoevropských jazyků, 20

21 zejména z holandštiny, angličtiny, němčiny, francouzštiny, polštiny a italštiny: v administrativní sféře se vyskytují slova jako ранг, патент, штраф, полицмейстер, ордер, камергер, канцлер, арестовать, конфисковать atd.; ve vojenství výrazy jako брешь, бастион, гарнизон, пароль, лафет, юнкер, вахтер atd. Z latiny se kalkovala například následující slova: искусство - experientia; вменение - imputatio; обязательство - obligatio; договоры - pacta; страсть - affectus; отрицательный - negativus a další. Živá řeč, kterou se hovořilo ve městech, byla v souvislosti s evropeizací celkového životního stylu rovněž plná výpůjček a cizojazyčných slov. Především v prostředí vyšších společenských vrstev vznikala doslova móda v užívání cizích slov, která hraničila až se snobismem. Při úsilí distancovat se od středověké kultury bylo toto přílišné zaujetí evropeismem zcela přirozené. Polská, francouzská, holandská, italská slova se tehdy jevila jako ideální prostředek pro vyjádření nového evropského souhrnu představ, citů a společenských vztahů. Symbolem osvobození ruského spisovného jazyka ze spárů středověké církevní ideologie byla reforma ruského písma v roce 1708, která spočívala ve zrušení několika písmen pro zápis řeckých hlásek a titel a v celkovém připodobnění písma latince. Tato reforma představovala velký krok k vytvoření národního ruského knižního jazyka. Význam této reformy byl enormní církevní slovanština ztratila privilegium spisovného jazyka a zůstala tak pouze jazykem pro náboženské a bohoslužebné účely Situace spisovného ruského jazyka od konce 18. století do 20. století Ke konci 18. století dosáhl proces evropeizace vysokých vrstev ruské společnosti, především prostřednictvím francouzské kultury a jazyka, vysokého stupně rozvoje - francouzština se stala oficiálním jazykem aristokratických kruhů a světských dvorních salónů. Působení západoevropských jazyků a rozvíjející se nevlastenecká galománie znamenaly pro ruštinu mohutný impuls vývoje a obohacení sémantiky vznikaly nové formy pro vyjádření pojmů vytvořených západoevropskou kulturou, rozšiřoval se okruh významů starších slov (např. v popisu pocitů, nálad, jemných odstínů duševního života, ve vyjadřování společenské a psychologické atmosféry veřejného každodenního života, světské etikety atd.; dále ve významu slov jako плоский, тонкий, живой, трогательный, развлечение, расположение a dalších), byly vypracovány nové výrazy pro označení abstraktních vědeckotechnických a publicistických pojmů (např. отвлечение - abstractio, abstraction; 21

22 отвлеченный abstractus, abstraite; предрассудок - prejuge; непроницаемость - impenetrabilite; переворот - revolution; подразделение subdivision). Ke konci 18. a na začátku 19. století se začíná stále více pociťovat potřeba reorganizace spisovného jazyka, jelikož ani po reformě Lomonosova, která spočívala v rozdělení tří hlavních stylů ruského spisovného jazyka (vysoký, střední, nízký) podle míry užití církevněslovanských prvků, nebyla vyřešena všechna jazyková úskalí, zejména co se týče středního stylu spisovného jazyka. Značný význam měla v tomto směru literární činnost N. M. Karamzina, se kterým je spojeno vytvoření nové etapy ruského jazyka. Karamzin a jeho následovníci si dali za úkol vytvořit jazyk, který by byl dostupný široké čtenářské veřejnosti, jazyk vhodný pro knihy i veřejnost, jazyk, s kterým by se dalo psát tak, jak se mluví, a mluvit tak, jak se píše. Tvůrcem a uživatelem tohoto nového jazyka by neměl být vědec nebo úzce zaměřený odborník, ale především obyčejný světský člověk. Karamzin tak přiblížil ruský jazyk živé, přirozené, hovorové ruské řeči. Jazyk se měnil pod vlivem světského používání slov a dobrého vkusu evropeizovaných vysokých společenských vrstev, měnila se rovněž větná skladba a frazeologie. Proces vytvoření dnešní ruštiny byl dokonán A. S. Puškinem, který je právem pokládán za tvůrce současného ruského spisovného jazyka. Puškin ve své činnosti navazoval na Karamzina a připravoval novou cestu v rozvoji národního ruského jazyka podle něj musí vše vznikat v tomto Rusku a v tomto ruském jazyce, vše musí být vytvořeno na základě dokonalé znalosti celkových prostředků ruštiny. Charakter jazyka je podle Puškina odrazem veškeré osobité kultury ruského národa, proto se ve své tvorbě snaží kombinovat nejcharakterističtější a nejvýznačnější formy lidové řeči s čistým a správným jazykem prostých lidí. V raném jazyce Puškina nacházíme mnoho galicismů, například v oblasti frazeologie: воин мести, сын угрюмой ночи, листы воспоминанья a další. Puškin byl však odpůrcem kalkování cizích výrazů, jejich doslovného překladu, bojoval též proti galicismům na úrovni syntaxe, ale nezavrhoval galicismy představ. Jasný a přesný jazyk prózy, tj. jazyk myšlenek, v ruské literatuře počátku 19. století ještě neexistoval. Oblast vzdělanosti, politiky ani filozofie se v té době ještě v ruštině nedala dobře vyjádřit. A právě v této sféře mohl posloužit materiál francouzského jazyka, který disponoval bohatým systémem výrazových prostředků prozaického jazyka uměleckého, vědeckého a publicistického. Díky Puškinovi se tak otevřela možnost nekonečné individuálně-umělecké variace literárních stylů. Široká 22

23 demokratizace spisovné řeči dávala prostor růstu a svobodnému rozvoji individuálně-tvůrčích stylů v mezích celé spisovné normy. Velký význam pro formování publicistického jazyka měla práce v oblasti filozofické terminologie v kruzích ruské inteligence, která měla zálibu ve filozofii Schellinga a Hegela. Ve letech 19. století tak vzniká celá řada slov a termínů představujících kalky odpovídajících německých výrazů: проявление, образование, односторонний, мировоззрение, целостность, последовательный, последовательность, обособление, целесообразный, самоопределение atd. V souvislosti s vývojem jazyka vědy a publicistiky a s rozšířením a prohloubením sémantického systému ruského literárního jazyka se znovu otevírá otázka o významu a hranicích výpůjček z cizích jazyků. V ruštině se značně rozšířila zásoba mezinárodního lexika a terminologie: агитировать, интеллигенция, интеллектуальный, консервативный, максимальный, минимальный, прогресс, рационализировать, коммунизм, интернационал, культура, цивилизация, реальный, индивидуальный, радикал a mnoho dalších. Prudká změna v ruském jazyce přišla v období socialistické revoluce v první polovině 20. století, kdy nová socialistická kultura ovlivnila ruštinu zejména v těch oblastech, které nejvíce umožňovaly přísun nových prvků ve slovotvorbě, slovní zásobě a frazeologii. Nové formy politické struktury, nový životní styl, socialistická ideologie to vše vedlo k masovému tvoření nových slov a pojmů nebo ke hluboké sémantické transformaci množství starších slov a výrazů: совет, комсомол, ударник, ударничество, пятилетка, колхоз, колхозник, единоличник, самокритика, вредительство, чистка, ударные темпы, стахановское движение a další. Je zřejmé, že s celkovým kulturním zlepšením státu, s prudkým technickým rozvojem roste v současném ruském jazyce fond mezinárodního lexika, který v té době čítal více než internacionalismů. Množství technických slov získalo široký společenský význam a zaujímalo v jazyce důležité místo: трактор, комбайн, блюминг, пропеллер, кабина, врубовая машина, шарикоподшипник, диспетчер, приводной ремень, короткая волна, кинофикация a další. Mezinárodní význam získala například slova совет, большевик, колхоз a další. Celá řada socialistických termínů a výrazů se kalkovala do jiných světových jazyků například ударник - něm. Slossarbeiter, angl. shocworker, franc. ouvrier de choc; социалистическое соревнование - něm. Sozialistischer Wettbewerb., angl. Socialistcompetition, franc. emulation socialiste a mnoho dalších. (Виноградов 1978: 10-64) 23

24 3. Francouzština v historii Ruska Francouzský jazyk patří do románské skupiny indoevropských jazyků, často bývá pokládán za jazyk lásky a romantiky a po právu je považován za jeden z nejkrásnějších, ale i nejsložitějších jazyků na světě. Francouzština je též výsostným jazykem kultury - první překlad do francouzštiny byl pořízen již ve 12. století a rovněž význam francouzských umělců je nedocenitelný. Francouzština je rovněž jazykem diplomacie, protože je jedním z oficiálních jazyků OSN a UNESCO, Mezinárodní olympijské komise a dalších organizací. Francouzsky se hovoří v 29 zemích světa, což čítá více než 270 miliónů mluvčích. (Бюро переводов «Эра» 2008) Již na konci 16. století bylo v Evropě do francouzštiny přeloženo velké množství knih vojenské a filozofické povahy a také téměř všechna díla starořeckých autorů, také díla renesančních spisovatelů Petrarcy i Boccaccia. Ale ten největší zájem o francouzštinu na ruském území vznikl na konci 17. století - za vlády Petra I. Velikého, který chtěl vytvořit nový moderní osvícenský ruský stát, který by mohl konkurovat největším západoevropským zemím. Petr Veliký tak navázal kontakt s mnoha evropskými kulturami, což znamenalo vývoj a utváření ruského jazyka a kultury do té podoby, jakou známe dnes. Vzhledem k tomu, že v této době byla Francie považována v západní Evropě za velice důležitý stát, sílí na začátku 18. století ruská orientace na vše francouzské architekturu, oblečení, jídlo i jazyk. V polovině 18. století se francouzština značně rozšířila do prostředí ruské osvícené aristokracie. Překlady nejlepších děl francouzských autorů, jako byli Racine, Corneille, Molière, způsobily rozvoj národního ruského jazyka a literatury a též překlady velikých francouzských filozofů a osvícenců, mezi kterými můžeme jmenovat Voltaira, Rousseaua a Montesquieaua, měly ohromný vliv na formování moderních společenských myšlenek. Nezbytná znalost francouzštiny se tak stala symbolem kvalitního vzdělání ruské šlechty. Rovněž k této módě přispěl výskyt mnoha věcí z Francie, pro které v ruštině zkrátka neexistovala pojmenování, a neexistovala ani správná ruská slova, kterými by se daly vyjádřit hluboké filozofické myšlenky nebo vědecké termíny, které se vyznačovaly přesností a lehkostí. Právě proto bylo nemožné překládat francouzské vědecké termíny do ruštiny. Vyšší společnost začala číst knihy ve francouzštině a zanedlouho se mezi sebou začala francouzsky i dorozumívat. Největší popularity, rozšíření a významu dosáhla francouzština v období od konce 18. do poloviny 19. století. V této době byla úroveň znalosti jazyka tak vysoká, že nebyly překlady z francouzštiny často ani třeba většina členů aristokracie s moderním vzděláním 24

25 četla knihy přímo v originále. Dokonce i v dílech velkých ruských spisovatelů (například ve Vojně a míru L. N. Tolstého) se objevují celé kapitoly psané současně dvěma jazyky rusky a francouzsky. Nebylo dokonce ani výjimkou, když ruští zástupci vysokých společenských kruhů pokládali za svůj mateřský jazyk francouzštinu a rusky v podstatě vůbec neuměli. Na začátku 19. století byla v Moskvě a Sankt-Petěrburgu organizována první francouzská kulturní centra, ve kterých představitelé Francie vedli kurzy francouzského jazyka a kultury, kde byl vyučován překlad z francouzštiny nebo do francouzštiny a především pak propagován francouzský jazyk a kulturní tradice této země. (Соловьев 1993) Ve 20. století po obou světových válkách nebyly vztahy Francie a Sovětského svazu nejvřelejší, ale v roce 1960 se značně zlepšily poté, co proběhly vzájemné návštěvy státníků N. Chruščova a Ch. de Gaulla. Oficiální přátelství mezi oběma státy bylo ztvrzeno prohlášením, ve kterém se Sovětský svaz zavázal k tomu, že se bude snažit uvolnit napjatou atmosféru mezi východem a západem, vést pravidelné politické konzultace a upevňovat kulturní vztahy mezi státy. Roku 1979 byla v Moskvě uzavřena dohoda mezi vládou SSSR a vládou Francouzské republiky o vyučování ruštiny a francouzštiny. Vzhledem k tomu, že oba státy pokládaly znalost ruského a francouzského jazyka za nejdůležitější prvek vzájemné spolupráce, rozhodly se posílit výuku a rozšíření jazyka jedné země v druhé jak ve školách, tak i mezi širokými vrstvami obyvatelstva. V současnosti si v Rusku stále více lidí vybírá francouzštinu jako svůj druhý cizí jazyk. Lidé se francouzsky učí nejen z nutnosti (ve spojitosti s rozvojem obchodních mezinárodních vztahů se zesílila poptávka po profesionálních překladech z francouzštiny v prostředí vysokých i středních obchodníků), ale i z vlastního zájmu. V současnosti na území Ruské federace působí několik francouzských kulturních center, vydávají se francouzské časopisy, noviny a pravidelně se pořádají semináře, divadelní představení a předčítání knih pro příznivce francouzského jazyka. (Бюро переводов «Эра» 2008) 4. Základní etapy dějin českého jazyka V následujících kapitolách jsme čerpali převážně ze dvou publikací, kterými jsou Vývoj českého spisovného jazyka B. Havránka z roku 1979 a Vývoj českého jazyka a dialektologie vydané pod vedením F. Cuřína roku (Havránek 1979; Cuřín 1971) 25