PRÁVNÍ ÚPRAVA OCHRANY BIODIVERZITY

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Mgr. Libor Fidler PRÁVNÍ ÚPRAVA OCHRANY BIODIVERZITY Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. Vojtěch Stejskal, Ph.D. Katedra: Katedra práva životního prostředí Datum uzavření rukopisu: 21. května 2014

2 Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány. Práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 21. května Mgr. Libor Fidler 1

3 Poděkování Na tomto místě bych chtěl poděkovat především svému vedoucímu práce, doc. JUDr. Vojtěchu Stejskalovi, Ph.D., za připomínky a cenné rady, které mi poskytl během jejího vypracovávání. Své partnerce bych chtěl poděkovat za trpělivost, kterou se mnou měla, a za podporu, které se mi od ní dostalo a dostává. 2

4 Obsah Obsah... 3 Seznam zkratek Úvod Biodiverzita Biodiverzita a potřeba její ochrany Objekt právní ochrany Vymezení, prameny a principy právní úpravy ochrany biodiverzity Mezinárodněprávní nástroje ochrany biodiverzity Obecně Nejvýznamnější prameny soft law Deklarace o životním prostředí člověka (Stockholm 1972) Světová charta přírody OSN (1982) Dokumenty z Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (Rio de Janeiro 1992) Implementační plán Světového summitu o udržitelném rozvoji (Johannesburg 2002) Program Člověk a biosféra organizace UNESCO Dokumenty ministerských konferencí Životní prostředí pro Evropu Mezinárodní prameny typu hard law v oblasti ochrany biodiverzity Mezinárodní úmluva o regulaci velrybářství (Washington 1946) Úmluva OSN o mořském právu (Montego Bay 1982) a prováděcí dohody k ní Antarktický smluvní systém Úmluva o mokřadech (Ramsar 1971) Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (1972) CITES (1973) Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (Bonn 1979) Úmluva o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť (Bern 1979) Úmluva o biologické rozmanitosti (Rio de Janeiro 1992) Evropská úmluva o krajině (Florencie 2000)

5 Rámcová úmluva o ochraně a udržitelném rozvoji Karpat (Kyjev 2003) Úprava ochrany biodiverzity v právu Evropské unie Primární právo Evropské akční programy a strategie Sekundární legislativa Evropské unie Směrnice o ptácích Směrnice o stanovištích Ochrana druhů ex situ Ochrana druhů regulací obchodu s nimi Ochrana před invazními nepůvodními druhy Harmonizace trestněprávní ochrany biodiverzity Dotváření právní úpravy Soudním dvorem Evropské unie Ochrana biodiverzity v právu České republiky Obecně Ústavní základ Strategické a koncepční dokumenty Právní předpisy Územní a druhová ochrana Ochrana druhů ex situ Ochrana druhů regulací obchodu s nimi Ochrana biodiverzity v trestním právu Závěr Použitá literatura Abstrakt Abstract Summary Klíčová slova Keywords

6 Seznam zkratek ABS AEWA ang. AOPK ČR ATS BCH BR CBD CCAMLR CCAS CITES CMS COP ČIŽP ČNR ČR ČSFR ČSSR EHK OSN EHS EP EPA ES ESD EU Access and benefit-sharing Přístup ke genetickým zdrojům a sdílení přínosů z nich Agreement on the Conservation of African-Eurasian Migratory Waterbirds Dohoda o ochraně africko-eurasijských stěhovavých vodních ptáků anglicky Agentura ochrany přírody a krajiny ČR Antarctic Treaty System Antarktický smluvní systém Biosafety Clearing House Informační systém pro biologickou bezpečnost Biosférická rezervace Convention on Biological Diversity Úmluva o biologické rozmanitosti Convention on the Conservation of Antarctic Marine Living Resources Úmluva o ochraně antarktických mořských živých zdrojů Convention for the Conservation of Antarctic Seals Úmluva o ochraně antarktických ploutvonožců Convention on International Trade in Endangered Species Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy Convention on the Conservation of Migratory Species of Wild Animals Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů Conference of the Parties Konference smluvních stran Česká inspekce životního prostředí Česká národní rada Česká republika Česká a Slovenská Federativní Republika Československá socialistická republika Evropská hospodářská komise Organizace spojených národů Evropské hospodářské společenství Evropský parlament Environmental Protection Agency Agentura pro ochranu životního prostředí Evropská společenství Evropský soudní dvůr Evropská unie 5

7 EUROBATS EVL EZFRV FAO GEF GMO CHKO IBA ICC ICNP IUCN IWC LMOs MAB MŽP NP NPP NPR OSN PEBLDS PEEN PP PR SAC Sb. Sb. m. s. Agreement on the Conservation of Populations of European Bats Dohoda o ochraně evropských populací netopýrů Evropsky významná lokalita Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova Food and Agriculture Organization Organizace OSN pro výživu a zemědělství Global Environmental Facility Světový fond životního prostředí Geneticky modifikované organismy Chráněná krajinná oblast Important bird area Významné ptačí území International Co-ordinating Council Mezinárodní koordinační rada Intergovernmental Committee for the Nagoya Protocol Mezivládní výbor pro Nagojský protokol Světový svaz ochrany přírody International Whaling Commission Mezinárodní velrybářská komise Living modified organisms Živé modifikované organismy Man and the Biosphere Člověk a biosféra Ministerstvo životního prostředí Národní park Národní přírodní památka Národní přírodní rezervace Organizace spojených národů Pan-European Biological and Landscape Diversity Strategy Celoevropská strategie biologické a krajinné rozmanitosti Pan-European Ecological Network Celoevropská ekologická síť Přírodní památka Přírodní rezervace Special area of conservation Zvláštní oblast ochrany Sbírka zákonů Sbírka mezinárodních smluv 6

8 SBSTTA SCI SDEU SEU SFEU SPA SPOPK SPŽP SRUR UNCED UNCLOS UNDP UNEP UNESCO ÚS ÚSES WGRI WHC WSSD WWF ZCHÚ ZOPK Subsidiary Body on Scientific, Technical and Technological Advice Pomocný poradní orgán pro vědu, techniku a technologii Site of Community importance Lokalita významná pro Společenství Soudní dvůr Evropské unie Smlouva o Evropské unii Smlouva o fungování Evropské unie Special protection area Zvláště chráněná oblast Státní program ochrany přírody a krajiny Státní politika životního prostředí Strategický rámec udržitelného rozvoje United Nations Conference on Environment and Development Konference OSN o životním prostředí a rozvoji United Nations Convention on the Law of the Sea Úmluva Organizace spojených národů o mořském právu United Nations Development Programme Rozvojový program OSN United Nations Environment Programme Program OSN pro životní prostředí United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu Ústavní soud Územní systém ekologické stability Working Group on the Review of Implementation Pracovní skupina pro přezkum provádění Úmluvy o biologické rozmanitosti World Heritage Convention Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví World Summit on Sustainable Development Světový summit o udržitelném rozvoji World Wide Fund for Nature Světový fond na ochranu přírody Zvláště chráněné území Zákon o ochraně přírody a krajiny 7

9 1 Úvod Období let 2011 až 2020 bylo Organizací spojených národů vyhlášeno Desetiletím biodiverzity. Strany úmluvy OSN o biologické rozmanitosti už v roce 1992 potvrdily, že ochrana biodiverzity je společným zájmem lidstva. Biodiverzita si zasluhuje ochranu pro svou inherentní hodnotu i pro hodnotu, kterou poskytuje člověku. Přesto však v současnosti biodiverzita ubývá dříve nevídaným tempem. O zastavení tohoto úbytku usilují státy světa mimo jiné i pomocí právní úpravy ochrany biologické rozmanitosti. Cílem této práce je představit komplex práva platného v České republice na úseku ochrany biodiverzity. Tento komplex zahrnuje za prvé právní normy z oblasti mezinárodního práva, tedy především mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika v souladu s Ústavou vázána, za druhé právní předpisy Evropské unie aplikovatelné v České republice jako členském státu EU a za třetí samozřejmě vnitrostátní právní předpisy. Vzhledem k nutnému omezení rozsahu se tato práce soustředí převážně na současnou právní úpravu, s uvedením těch nejvýznamnějších historických souvislostí. Snaží se však nepominout žádné významné aspekty právní úpravy a představit detailněji nejdůležitější principy, prostředky, instituty a způsoby úpravy. Značná pozornost je pak věnována práci s prameny právní úpravy, a to v případě mezinárodního a evropského práva i prameny cizojazyčnými, které někdy, například díky mezinárodně platné terminologii, pomáhají lépe pochopit jednotlivé složité aspekty související s právním režimem ochrany biodiverzity. Práce se snaží postupovat logicky ve výše naznačeném sledu, tedy od úrovně globální po úroveň národní. Kromě závazných právních norem představuje i významné strategické dokumenty, které mnohdy obsah právní úpravy zásadním způsobem ovlivňují nebo doplňují. Ze všeho nejdříve je však nastíněn přírodovědný kontext, ve kterém je právní úprava biodiverzity zasazena. 8

10 2 Biodiverzita 2.1 Biodiverzita a potřeba její ochrany Biologická rozmanitost (biodiverzita) 1 je relativně nový pojem. Ještě v 70. letech 20. století se obdobný koncept označoval termínem přírodní rozmanitost (natural diversity) 2. Do běžného užívání ve vědecké komunitě se pojem biologické rozmanitosti začal dostávat až od počátku 80. let 20. století. Biologické diverzitě byla věnována celá kapitola ve výroční zprávě amerického Výboru pro kvalitu životního prostředí (Council on Environmental Quality) za rok Tento pojem se objevil i v názvu sympozia National Forum on Biological Diversity pořádaného v roce 1986 americkým Národním výborem pro výzkum (National Research Council) a v názvu sborníku příspěvků z tohoto fóra publikovaného v roce Zřejmě prvním právním předpisem, ve kterém byla biodiverzita uvedena jako explicitní cíl právní úpravy, byl americký zákon o mezinárodní ochraně životního prostředí (International Environmental Protection Act) z roku , který prezidenta USA zmocnil k poskytování pomoci cizím zemím při ochraně a udržování stanovišť planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů a vytváření programů péče a ochrany za účelem ochrany biologické rozmanitosti 6. I přes svou relativní novost, nebo možná právě díky ní, má tento termín celou řadu definic. Podle již zmiňované výroční zprávy amerického Výboru pro kvalitu životního prostředí zahrnuje biologická rozmanitost dva související koncepty, a to genetickou rozmanitost a ekologickou rozmanitost. Genetickou rozmanitostí se zde myslí míra genetické variability mezi jednotlivci jednoho druhu. Ekologickou rozmanitostí Pojmy biologická rozmanitost a biodiverzita, příp. biologická diverzita budou v této práci používány promiskue. Viz např. TERBORGH, John. Preservation of Natural Diversity: The Problem of Extinction Prone Species. BioScience. 1974, vol. 24, issue 12, p DOI: / Dostupné z: COUNCIL ON ENVIRONMENTAL QUALITY. Environmental Quality 1980: The Eleventh Annual Report of the Council on Environmental Quality. Washington, D.C., December 1980, s. 31 a násl. Dostupné z: WILSON, Edward O., editor, a Frances M. PETER, associate editor. Biodiversity. Washington, D.C.: National Academy Press, U.S. ENVIRONMENTAL PROTECTION AGENCY. Office of Policy, Planning and Evaluation. Threats to Biological Diversity in the United States. Washington, D.C.: U.S. Environmental Protection Agency, 1990, s. 10. Dostupné z: CJP.txt. Viz 22 U.S. Code 2151q. 9

11 (druhovou bohatostí) se pak rozumí počet druhů ve společenstvu organismů. 7 Světový fond na ochranu přírody (WWF) na konci 80. let 20. století definoval biodiverzitu jako bohatství života na Zemi, zahrnující miliony rostlin, živočichů a mikroorganismů, včetně genů, které obsahují, a složité ekosystémy, které vytvářejí životní prostředí. 8 Biodiverzita podle WWF odráží počet, různorodost a variabilitu živých organismů. 9 Americká Agentura pro ochranu životního prostředí (Environmental Protection Agency, EPA) uvádí definici, podle které je biologická diverzita různorodost života na všech úrovních organizace, představovaná počtem a relativními četnostmi objektů (genů, organismů a ekosystémů). 10 Úmluva o biologické rozmanitosti z roku 1992 pak ve svém článku 2 definuje biodiverzitu jako variabilitu všech žijících organismů včetně, mezi jiným, suchozemských, mořských a jiných vodních ekosystémů a ekologických komplexů, jejichž jsou součástí; zahrnuje diverzitu v rámci druhů, mezi druhy i diverzitu ekosystémů. 11 Ve shodě s posledními dvěma citovanými definicemi se v současnosti nejčastěji rozlišují tři složky pojmu biologická rozmanitost. Jedná se o tři základní úrovně, na kterých biologická rozmanitost existuje. 12 První z nich je rozmanitost druhová, přesněji řečeno mezidruhová, tj. rozmanitost druhů rostlin, živočichů, mikroorganismů a ostatních forem života na planetě. 13 Další složkou biologické rozmanitosti je rozmanitost genetická (vnitrodruhová), tj. rozmanitost genů mezi jedinci v rámci určité populace i genetická rozmanitost jednotlivých populací. 14 Konečně existuje i rozmanitost na úrovni ekosystémů, rozmanitost společenstev organismů v jejich fyzickém prostředí, ve kterém druhy reagují navzájem i s tímto prostředím COUNCIL ON ENVIRONMENTAL QUALITY, pozn. 3, s. 32. DAMOHORSKÝ, Milan a kol. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, ISBN , s WWF. Biodiversity Glossary [online]. [cit ]. Dostupné z: about_our_earth/biodiversity/biodiversity_glossary/. U.S. ENVIRONMENTAL PROTECTION AGENCY, pozn. 5, s. 10. Viz text Úmluvy o biologické rozmanitosti, Sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 134/1999 Sb. STEJSKAL, Vojtěch. Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Praha: Linde, ISBN , s. 37. SECRETARIAT OF THE CONVENTION ON BIOLOGICAL DIVERSITY. Global Biodiversity Outlook 3. Montréal, ISBN , s. 23. Dostupné z: U.S. ENVIRONMENTAL PROTECTION AGENCY, pozn. 5, s. 10. SECRETARIAT OF THE CONVENTION ON BIOLOGICAL DIVERSITY, pozn. 13, s. 23. Viz též U.S. ENVIRONMENTAL PROTECTION AGENCY, pozn. 5, s

12 Biologická rozmanitost je pro lidstvo životně důležitá. Z ekonomicko-sociálního hlediska platí, že biodiverzita je základem pro celou paletu zásadních ekosystémových služeb, na nichž závisí lidský blahobyt i rozvoj společnosti 16 (i když ani názory odborníků na vzájemné vztahy mezi biologickou rozmanitostí, obvykle zúženou na druhovou bohatost, a ekosystémovými službami nejsou jednoznačné 17 ). Ekosystémové služby je možné rozdělit do čtyř kategorií. 18 První kategorií jsou služby zásobovací, které přinášejí ekosystémové statky s přímým přínosem pro člověka a mnohdy s jasnou peněžitou hodnotou 19. Patří sem potraviny rostlinného i živočišného původu, přírodní vlákna, paliva, genetické zdroje, biochemikálie, přírodní léky a léčiva, dřevo jako materiál či sladká voda. Druhou kategorií jsou služby regulační, zahrnující regulaci znečištění ovzduší i vody odbouráváním znečišťujících látek, regulaci podnebí, regulaci záplav, regulaci eroze, regulaci šíření chorob apod. Další kategorií ekosystémových služeb jsou služby kulturní, které neposkytují přímé materiální statky, ale přispívají k širším potřebám společnosti 20. Ty zahrnují hodnoty spojené s krajinou a přírodou, jako je kulturní rozmanitost, duchovní a náboženské hodnoty, estetické hodnoty krajiny či hodnoty kulturního dědictví, stejně jako funkce rekreační a ekoturistické. Poslední kategorií jsou služby podpůrné, které sice člověka přímo neovlivňují, ale jsou zásadní pro fungování ekosystémů, a tím i zachování ostatních ekosystémových služeb. Patří sem například tvorba půdy, koloběh vody, koloběh živin nebo fotosyntéza. Kromě výše uvedeného ekonomicko-sociálního hlediska je možné důležitost biologické rozmanitosti posuzovat i z aspektů etických a biologických. 21 Úbytek biodiverzity má tedy ekonomické, sociální, etické i environmentální důsledky. Zhoršování ekosystémových služeb s sebou nese ekonomické dopady, přímé i nepřímé, včetně například snížení možnosti výdělku v zemědělském, vodním a lesním hospodářství, ztráty užitkové hodnoty plynoucí z genetické diverzity nebo možností STEJSKAL, Vojtěch. Právní prostředky ochrany biologické rozmanitosti. České právo životního prostředí. 2011, č. 29, s. 7. Viz též SECRETARIAT OF THE CONVENTION ON BIOLOGICAL DIVERSITY, pozn. 13, s. 23. PLESNÍK, Jan. Ekosystémové služby nejsou anonymní: Význam organismů pro fungování ekosystémů. Ochrana přírody. 2012, ročník 67, č. 5, s. 24. Dostupné z: Viz Ekosystémy a lidský blahobyt. Syntéza: Zpráva Hodnocení ekosystémů k miléniu. Praha: Univerzita Karlova, Centrum pro otázky životního prostředí, ISBN , s. 40. SECRETARIAT OF THE CONVENTION ON BIOLOGICAL DIVERSITY, pozn. 13, s. 23. Ibid. Viz STEJSKAL, pozn. 16, s

13 rekreace apod. Zároveň může představovat významnou překážku pro omezení či vymýcení chudoby, dosažení potravinové bezpečnosti a zlepšení zdravotního stavu lidské populace. 22 Úbytek biologické rozmanitosti představuje hrozbu nejen pro přírodní dědictví planety Země, ale i pro sociální a ekonomický vývoj lidské populace i jejích budoucích generací. 23 Existují však i silné etické a morální argumenty pro ochranu biologické rozmanitosti jen kvůli ní samé, pro její vnitřní hodnotu, bez ohledu na její užitkovou hodnotu pro člověka. 24 Jedním z nich je i skutečnost, že činnost člověka se stala faktorem, který biodiverzitu ovlivňuje nejvíce. Biologickou rozmanitost vždy významně ovlivňovaly podmínky vnějšího prostředí, zejména klimatické jevy. V posledních třech stoletích se však stává dominantním činitelem člověk, jenž využívá přírodní zdroje pro svou potřebu a intenzivně přetváří krajinu. 25 Lidská činnost je hlavním důvodem, proč druhy v současnosti mizí stokrát až tisíckrát rychleji, než je přirozené. 26 Hlavními globálními příčinami snižování biologické rozmanitosti (hlavními tlaky na biodiverzitu, pressures on biodiversity) podle 3. hodnotící zprávy Sekretariátu Úmluvy o biologické rozmanitosti jsou v současnosti: úbytek a degradace přírodních stanovišť, změna klimatu, nadměrné zatěžování živinami a jiné formy znečištění, nadměrná exploatace a trvale neudržitelné využívání přírodních zdrojů a invazní nepůvodní druhy. 27 Obdobně v Evropské unii byly za klíčové tlaky na biologickou rozmanitost označeny: úbytek stanovišť, znečištění, nadměrná exploatace lesů, oceánů, řek a půdy, invazní nepůvodní druhy a změna klimatu. 28 Mezi dalšími příčinami ohrožení biodiverzity lidskou činností bychom mohli jmenovat rostoucí tempo urbanizace a s tím spojenou fragmentaci krajiny 29 nebo válečné konflikty ohrožující lokální populace živočichů PLESNÍK, Jan. Svět na rozcestí. Ochrana přírody. 2007, ročník 62, č. 3, s. 31. DAMOHORSKÝ, pozn. 8, s EUROPEAN COMMISSION. Commission Staff Working Paper: Impact Assessment SEC(2011) 540 final, s. 7. STEJSKAL, pozn. 16, s. 6. EVROPSKÁ KOMISE. Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů: Naše životní pojistka, náš přírodní kapitál: strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku KOM(2011) 244 v konečném znění, s. 1. SECRETARIAT OF THE CONVENTION ON BIOLOGICAL DIVERSITY, pozn. 13, s. 55n. EUROPEAN COMMISSION, pozn. 24, s STEJSKAL, pozn. 16, s. 6. STEJSKAL, pozn. 12, s

14 Tyto tlaky na biodiverzitu nepolevují, naopak rostou. 31 Navzdory zvýšenému ochranářskému úsilí a rostoucímu počtu závazků a opatření na globální úrovni (OSN, CBD) i na úrovni regionálních uskupení (EU, regionální úmluvy) i jednotlivých států se zatím, bohužel, nedaří úbytek biologické rozmanitosti zastavit. Evropské unii se ani přes významný pokrok nepodařilo naplnit cíle, které si dala k zastavení úbytku biodiverzity do roku Neexistují žádné známky významného zpomalení úbytku biodiverzity ani významného snížení tlaků na biologickou rozmanitost. 33 I globální indikátory dokládají pokračující úbytek biodiverzity. 34 To vše si ve svém důsledku vyžaduje nejen ochranu biodiverzity na bázi dobrovolných programů a závazků přijímaných jednotlivými subjekty, státy nebo organizacemi, ale i stále propracovanější právní úpravu ochrany biodiverzity na národní, regionální (evropské) i mezinárodní úrovni. 2.2 Objekt právní ochrany Biodiverzita jako široký pojem nebývá, až na výjimky, obvykle předmětem právní ochrany sama o sobě. Častěji se setkáváme s její ochranou prostřednictvím konkrétnějších objektů právní úpravy ochrany přírody, jejichž ochrana v konečném důsledku znamená i ochranu a podporu biologické rozmanitosti. Těmito objekty jsou zejména: druhy/poddruhy a jejich populace; genetický materiál; ekologické skupiny a společenstva; přírodní stanoviště a ekosystémy. 35 Objekty ochrany (zvláště druhy a lokality, resp. stanoviště či území) jsou obvykle rozděleny do kategorií. Tato kategorizace může být provedena v právních pramenech, Viz UNITED NATIONS ENVIRONMENT PROGRAMME. Global Environment Outlook 5: Environment for the future we want. Nairobi: United Nations Environment Programme, ISBN , s. 134 a násl. Dostupné z: GEO5_report_full_en.pdf. EUROPEAN COMMISSION, pozn. 24, s. 6. SECRETARIAT OF THE CONVENTION ON BIOLOGICAL DIVERSITY, pozn. 13, s. 17. Viz UNITED NATIONS ENVIRONMENT PROGRAMME. Global Environment Outlook 4: environment for development. Nairobi: United Nations Environment Programme, ISBN , s Dostupné z: Viz STEJSKAL, pozn. 12, s

15 ale i v právně nezávazných, avšak z hlediska ochrany přírody významných dokumentech (např. Světového svazu ochrany přírody IUCN). Jednotlivé kategorie objektů ochrany vyjadřují různou žádoucí úroveň ochrany (její stupeň, kategorii) podle významu objektu ochrany a podle míry jeho ohrožení. Například v oblasti druhové ochrany rozlišuje IUCN devět kategorií druhů podle rizika globálního vyhynutí, které u nich hrozí. Druh tak může být klasifikován jako: 1. vyhynulý (ang. extinct, zkr. EX); 2. vyhynulý ve volné přírodě (extinct in the wild, zkr. EW); 3. kriticky ohrožený (critically endangered, zkr. CR); 4. ohrožený (endangered, zkr. EN); 5. zranitelný (vulnerable, zkr. VU); 6. téměř ohrožený (near threatened, zkr. NT); 7. málo dotčený (least concern, zkr. LC); 8. chybějí údaje (data deficient, zkr. DD); 9. nevyhodnocený (not evaluated, zkr. NE). 36 Tato druhová kategorizace vypracovaná IUCN není právně závazná, těší se však značné autoritě a může se stát podkladem například pro národní právní úpravu. Cílem této kategorizace a její metodiky je vytvoření systému, který může být aplikován konzistentně různými subjekty. Dalšími cíli jsou zlepšení objektivnosti jednotlivých kategorií díky poskytnutí jasné metodiky pro hodnocení různých faktorů ovlivňujících riziko vyhynutí druhů; dále zajištění systému, který usnadní srovnávání mezi různými taxony; a konečně usnadnění orientace ve způsobu kategorizace jednotlivých druhů mezi uživateli seznamů ohrožených druhů. 37 Obdobná kategorizace IUCN je k dispozici i v oblasti ochrany území. Chráněné území jako objekt ochrany je jasně definovaný geografický prostor, uznaný, vyhrazený a spravovaný, pomocí právních nebo jiných účinných prostředků, k dosažení dlouhodobé ochrany přírody spolu se souvisejícími ekosystémovými službami a kulturními Viz IUCN. IUCN Red List Categories and Criteria: Version 3.1 [online]. Second edition. Gland, Switzerland, 2012 [cit ]. ISBN Dostupné z: Česká označení kategorií převzata z: CHOBOT, Karel. Červené seznamy: zpráva o stavu. Ochrana přírody. 2012, ročník 67, č. 4, s IUCN, pozn. 36, s

16 hodnotami. 38 kategorie: Systém kategorií chráněných území podle IUCN tvoří následující Ia přísně chráněná přírodní rezervace (ang. strict nature reserve); Ib oblast divočiny (wilderness area); II národní park (national park); III přírodní památka nebo charakteristický rys (natural monument or feature); IV území péče o biotopy nebo druhy (habitat/species management area); V chráněná krajina nebo část moře (protected landscape/seascape); VI chráněné území s udržitelným využíváním přírodních zdrojů (protected area with sustainable use of natural resources). 39 Kategorizace chráněných území sleduje obdobné cíle jako kategorizace druhů a podobně jako u kategorizace druhů jsou i kategorie chráněných území stanovené IUCN nejuznávanějšími mezinárodními standardy územní ochrany 40. Významným prvkem právní úpravy ochrany biodiverzity, resp. druhů a lokalit, jsou seznamy. Zvlášť významnou roli hrají v mezinárodním právu a právu EU. 41 Tyto seznamy bývají uvedeny v přílohách mezinárodních smluv a v přílohách unijních právních předpisů (směrnic či nařízení), případně jsou zahrnuty v textu nebo přílohách národních právních předpisů či v samostatných prováděcích právních předpisech. Může se jednat o seznamy druhové s uvedením buď konkrétních druhů (např. CITES, Bernská úmluva, Bonnská úmluva, směrnice o ptácích, směrnice o stanovištích), nebo jejich kategorií stanovených podle různých hledisek (např. CBD), nebo o seznamy konkrétních lokalit a společenstev (např. Ramsarská úmluva) či typově definovaných přírodních stanovišť (např. směrnice o stanovištích). Některé právní předpisy kombinují více druhů těchto seznamů (opět např. směrnice o stanovištích) DUDLEY, Nigel, ed. Guidelines for Applying Protected Area Management Categories. Gland, Switzerland: IUCN, 2008, 86 p. ISBN , s. 8. Viz IUCN. Guidelines for Protected Area Management Categories. Gland, Switzerland: IUCN, ISBN , s. 15n. České názvy převzaty z: PLESNÍK, Jan. Kategorie Mezinárodní unie na ochranu přírody pro chráněná území: Možnosti jejich turistického využití. Ochrana přírody [online]. 2010, Zvláštní číslo, [cit ]. Dostupné z: PLESNÍK, pozn. 39. STEJSKAL, pozn. 12, s

17 Výše zmiňované typy ochrany druhová ochrana a územní ochrana jsou základem dvou možných přístupů k ochraně biodiverzity a péči o ni. Druhový (druhově orientovaný) přístup k ochraně biologické rozmanitosti je historicky starší a je založen na ochraně jednotlivých druhů nebo poddruhů a jejich populací, případně skupin více provázaných druhů. 42 Tento přístup je obsažen v mnoha mezinárodních úmluvách, které upravují nebo regulují využívání (především živočišných) druhů ze strany člověka, například lov, odchyt, sběr nebo obchodování s určitými druhy. Příkladem zde mohou být Mezinárodní úmluva o regulaci velrybářství nebo úmluva CITES. Vzhledem ke stavu poznání však mohou být některé ekologicky nebo ochranářsky významné druhy při tomto přístupu přehlíženy, a s jistotou není známo ani to, zda námi vybrané organizmy jsou opravdu nejohroženější, nejvzácnější nebo ekologicky klíčové. 43 Územní (územně orientovaný) přístup je založen na ochraně určitých vymezených území, včetně populací na nich žijících. Tato území mohou být zařazena do některé z výše uvedených kategorií chráněných území podle IUCN. Existují také snahy budovat ucelené soustavy takových chráněných území, např. v rámci evropské soustavy Smaragd, která se v členských státech EU kryje se soustavou Natura 2000, nebo v rámci soustavy biosférických rezervací programu UNESCO Člověk a biosféra (viz níže). Pravidlem je však spíše vyhlašování chráněných území ad hoc než promyšlené plánování vycházející z kvantitativních kritérií. 44 Problémem je také možná existence některých chráněných území jen na papíře (tzv. paper parks), bez skutečného zajištění ochrany území. Třetím, historicky nejmladším přístupem, který kombinuje předchozí dva přístupy, a tím do jisté míry odstraňuje některé jejich nedostatky, je ekosystémový přístup. Je založen na ochraně celých ekosystémů, tj. dynamických komplexů společenstev mikroorganismů, rostlin a živočichů a jejich prostředí ve vzájemných vazbách 45. Ochrana celých ekosystémů je zakotvena v řadě mezinárodních úmluv, např. v Ramsarské úmluvě a Úmluvě o ochraně světového dědictví. Ekosystémový přístup se však především stal jedním z vůdčích principů Úmluvy o biologické rozmanitosti (CBD), i když nebyl vtělen do textu samotné úmluvy. Jako přednostní přístup STEJSKAL, pozn. 12, s. 39. VAČKÁŘ, David. Ochrana biodiverzity ve využívaném světě: ekologické a právní aspekty. České právo životního prostředí. 2002, č. 5, s Ibid., s. 50. Viz definice ekosystému v čl. 2 Úmluvy o biologické rozmanitosti. 16

18 k aktivitám v rámci Úmluvy byl přijat teprve na druhém zasedání Konference smluvních stran Úmluvy (CBD COP 2) v roce 1995 v Jakartě 46 a byl dále rozpracováván v celé řadě dokumentů COP. Jeho detailní definice s uvedením 12 principů, na kterých je založen (vycházejících z tzv. principů z Malawi), je obsažena v rozhodnutí č. VII/11 Konference smluvních stran. Podle této definice se jedná o strategii integrované péče o suchozemské, vodní a živé zdroje, která rovným dílem prosazuje jejich ochranu i udržitelné využívání ZÍCHA, Jiří. Právní problematika ochrany biodiverzity. České právo životního prostředí. 2011, č. 29, s. 41. CONVENTION ON BIOLOGICAL DIVERSITY. Decision Adopted by the Conference of the Parties to the Convention on Biological Diversity at its Seventh Meeting: VII/11. Ecosystem Approach. Kuala Lumpur, UNEP/CBD/COP/DEC/VII/11, s

19 3 Vymezení, prameny a principy právní úpravy ochrany biodiverzity Oblast práva týkající se ochrany biologické rozmanitosti není samostatným právním odvětvím. Je dílčí součástí práva životního prostředí, a to jeho zvláštní části. 48 Právní úprava ochrany biodiverzity je pak obsažena jak v právu mezinárodním, tak v právu vnitrostátním. V členských zemích Evropské unie, včetně České republiky, k tomu samozřejmě přistupuje právo unijní, které je samostatným právním řádem, lišícím se jak od mezinárodního práva veřejného, ve kterém má své kořeny v podobě tzv. zakládacích smluv, tak i od vnitrostátního práva členských států, ke kterému se přimyká v aplikační fázi. 49 S ohledem na globální rozměr problematiky biodiverzity hraje v právní úpravě její ochrany velmi významnou roli mezinárodní právo, vytvářené v oblasti životního prostředí zejména mnohostrannými úmluvami. Z těchto nástrojů je pro biodiverzitu nejvýznamnější Rámcová úmluva OSN o biologické rozmanitosti. Evropské unijní právo upravuje problematiku ochrany biodiverzity převážně v sekundárních právních aktech, a to především v tzv. směrnici o ptácích a směrnici o stanovištích. Významnou roli zde také hraje judikatura Evropského soudního dvora. Vnitrostátní právní úprava ochrany biodiverzity v České republice je pak významně ovlivněna jak mezinárodním právem, tak právem unijním. Využívá přitom (podobně jako celý obor práva životního prostředí) převážně metody a prostředky, které jsou charakteristické pro právo veřejné 50. V oblasti ochrany biologické rozmanitosti se uplatňují určité principy, které prostupují mezinárodním, unijním i vnitrostátním právem životního prostředí. Jsou to především princip nejvyšší hodnoty, princip trvale udržitelného rozvoje, princip komplexní ochrany, princip prevence, princip předběžné opatrnosti, princip odpovědnosti původce nebo princip účasti veřejnosti STEJSKAL, pozn. 12, s Srov. též DAMOHORSKÝ, pozn. 8, s. 31. SVOBODA, Pavel. Úvod do evropského práva. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, ISBN , s. 63. STEJSKAL, pozn. 12, s. 30. STEJSKAL, pozn. 16, s. 8. Srov. též DAMOHORSKÝ, pozn. 8, s

20 4 Mezinárodněprávní nástroje ochrany biodiverzity 4.1 Obecně Mezinárodní nástroje na ochranu biologické rozmanitosti mohou mít podobu tzv. soft law nebo hard law. Nástroje soft law, řazené též mezi tzv. nové prameny normativity na ochranu životního prostředí 52, nejsou právně vynutitelné nebo neobsahují právní povinnosti, které by byly v případě jejich nedodržení soudně vymahatelné. U jedněch je právní nezávaznost důsledkem nedostatku právně závazné formy. V praxi se jedná o různé deklarace, doporučení vzešlá z mezinárodních konferencí, charty nebo usnesení (rezoluce) mezinárodních organizací, strategie nebo programy. Na druhou stranu se jedná o dokumenty, které mají právně závaznou formu, ale obsahují zcela či zčásti měkce nebo neurčitě formulované závazky 53. Morální kredit těchto nezávazných dokumentů však může být velmi vysoký, zvláště pokud jsou považovány za projev širšího konsensu světové komunity 54, a mohou mít proto velký vliv na chování subjektů mezinárodního práva. Jejich význam spočívá i v tom, že se časem mohou stát podnětem k uzavření mezinárodní úmluvy v dané oblasti, případně mohou přerůst v mezinárodněprávní obyčej. 55 Mohou také být náhradním řešením za mezinárodní úmluvy v případě, že se nepodaří dosáhnout shody nutné k uzavření takové úmluvy. Hard law oproti tomu představuje právně závazné normy, které jsou v oblasti ochrany biodiverzity nejčastěji vyjádřeny v mezinárodních úmluvách. 4.2 Nejvýznamnější prameny soft law Deklarace o životním prostředí člověka (Stockholm 1972) Deklarace o životním prostředí člověka (Declaration of the United Nations Conference on the Human Environment, jinak též Stockholmská deklarace) je jedním z výsledků Konference OSN o lidském životním prostředí, konané ve Stockholmu Viz ŠTURMA, Pavel a kol. Mezinárodní právo životního prostředí: 1. část (obecná). 1. vyd., 2004, dotisk Beroun: IFEC, 2008, ISBN X, s. 79. ČEPELKA, Čestmír a Pavel ŠTURMA. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, ISBN , s KLEMM, Cyrille de a Clare SHINE. Biological Diversity Conservation and the Law: Legal Mechanisms for Conserving Species and Ecosystems. Gland, Switzerland a Cambridge, UK: IUCN, ISBN , s. 5. DAMOHORSKÝ, pozn. 8, s

21 v roce Popud ke svolání této konference vzešel z mezivládní Konference o biosféře pořádané v roce V Deklaraci o životním prostředí člověka bylo poprvé uvedeno právo na příznivé životní prostředí jako jedno ze základních lidských práv. 56 Deklarace uvádí 26 zásad (principů), z nichž se během doby vyvinul soubor norem mezinárodního práva životního prostředí. 57 Tyto zásady zahrnují odpovědnost za ochranu a zlepšování životního prostředí pro současnou generaci i budoucí generace, ochranu přírodních zdrojů v zájmu současné i budoucích generací prostřednictvím pečlivého plánování nebo péče, udržování a případně obnovu nebo zlepšování schopnosti země produkovat životně důležité obnovitelné zdroje, odpovědnost člověka za ochranu a rozumnou péči o dědictví v podobě volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a jejich stanovišť nebo ochranu neobnovitelných zdrojů před vyčerpáním. 58 Dalšími dokumenty soft law vzešlými ze Stockholmské konference byly Akční plán, zahrnující 119 doporučení, a Rezoluce o institucionálních a finančních ujednáních. Jedno z podpůrných opatření Akčního plánu vedlo nakonec ke vzniku specializované instituce zabývající se otázkami ochrany životního prostředí při OSN Programu OSN pro životní prostředí (United Nations Environment Programme, UNEP) Světová charta přírody OSN (1982) Deset let po konání Stockholmské konference, 28. října 1982, byla Valným shromážděním OSN přijata a slavnostně vyhlášena Světová charta přírody (World Charter for Nature) 60, vypracovaná IUCN. Charta je rozdělena na neoznačenou preambuli a tři části nesoucí označení Obecné zásady (General Principles), Funkce (Functions) a Realizace (Implementation). V preambuli se uvádí, že lidstvo je součástí přírody a život závisí na nepřerušeném fungování přírodních systémů, které zajišťují přísun energie a živin. Je zde také vyjádřeno přesvědčení o potřebě příslušných STEJSKAL, pozn. 12, s KLEMM a SHINE, pozn. 54, s. 5. Stockholm 1972: Declaration of the United Nations Conference on the Human Environment. United Nations Environment Programme [online]. [cit ]. Dostupné z: Documents.Multilingual/Default.asp?documentid=97&articleid=1503. STEJSKAL, pozn. 12, s Viz World Charter for Nature. United Nations [online]. [cit ]. A/RES/37/7. Dostupné z: 20

22 opatření, na národní i mezinárodní, individuální i kolektivní a soukromé i veřejné úrovni, k ochraně přírody a podpoře mezinárodní spolupráce na tomto poli. V části Obecné zásady, obsahující 5 článků/principů, pak můžeme najít jak druhový a územní, tak ekosystémový přístup k ochraně přírody a potažmo toho, co dnes označujeme jako biodiverzitu. V článku 2 se totiž uvádí: Genetická životaschopnost na zemi nesmí být narušena; populační úrovně všech životních forem, volně žijících i domestikovaných, musí být přinejmenším dostatečné k jejich přežití, a za tímto účelem musí být chráněna nezbytná stanoviště. Článek 3 pak k tomu dodává, mimo jiné, že zvláštní ochranu je nutné zajistit pro reprezentativní vzorky všech různých typů ekosystémů. V článku 4 pak najdeme vyjádření toho, co se dnes označuje jako princip udržitelného rozvoje: O ekosystémy a organismy využívané člověkem je třeba pečovat tak, aby byla dosažena optimální trvale udržitelná produktivita, ale ne tak, aby byla ohrožena integrita ostatních ekosystémů nebo druhů, se kterými koexistují. V části Funkce se nachází konkrétnější vyjádření výše zmiňovaných obecných zásad. V části Realizace se pak mimo jiné uvádí, že zásady vyjádřené v Chartě mají být promítnuty do právního řádu a praxe jednotlivých států i na mezinárodní úrovni. Mnohé z principů Charty byly také později zahrnuty do mezinárodních smluv nebo národních právních řádů Dokumenty z Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (Rio de Janeiro 1992) V roce 1992 se v Riu de Janeiro konal tzv. Summit Země, oficiálně Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (United Nations Conference on Environment and Development, UNCED), po stockholmském summitu druhá celosvětová konference věnovaná problematice ochrany životního prostředí. Kromě dvou dokumentů hard law (Rámcová úmluva OSN o změně klimatu a Úmluva o biologické rozmanitosti, které bude věnován prostor dále) přinesla i tři dokumenty soft law. Prvním z nich je Deklarace o životním prostředí a rozvoji (Rio Declaration on Environment and Development) 62, která se dotýká ochrany biodiverzity jen nepřímo STEJSKAL, pozn. 12, s Viz Report of the United Nations Conference on Environment and Development: Annex I. Rio Declaration on Environment and Development. United Nations [online] [cit ]. Dostupné z: 21

23 Deklarace sestává z preambule a 27 zásad. Základním principem Deklarace vyjádřeným v zásadě č. 1 je princip trvale udržitelného rozvoje (sustainable development). Aby mohl být trvale udržitelný rozvoj dosažen, musí ochrana životního prostředí představovat nedílnou součást procesu rozvoje (zásada č. 4). Další důležitým principem je princip předběžné opatrnosti, vyjádřený v zásadě č. 15. Trvale udržitelnému rozvoji se věnuje i další dokument vzešlý z konference v Riu, Agenda Ten se skládá z celkem 40 kapitol, uspořádaných do preambule a čtyř oddílů (Společenské a hospodářské rozměry, Ochrana a obhospodařování zdrojů pro rozvoj, Posilování role hlavních skupin a Prostředky realizace). Ochraně biologické rozmanitosti je věnována 15. kapitola v oddílu II. Cíle a činnosti uvedené v této kapitole jsou vedeny záměrem zlepšit ochranu biologické rozmanitosti a trvale udržitelné využívání biologických zdrojů a také podpořit Úmluvu o biologické rozmanitosti. 64 Konkrétně by vlády na příslušné úrovni ve spolupráci s příslušnými orgány OSN, regionálními, mezivládními a nevládními organizacemi, soukromým sektorem a finančními institucemi, a s ohledem na domorodé obyvatele a jejich komunity i na sociální a hospodářské faktory, měly: vyvíjet tlak na to, aby Úmluva v krátké době vstoupila v platnost s nejširší možnou účastí; vypracovat národní strategie ochrany biologické rozmanitosti a udržitelného využívání biologických zdrojů; integrovat tyto strategie do národních rozvojových strategií a/nebo plánů; přijmout odpovídající opatření pro spravedlivé a rovné sdílení přínosů plynoucích z výzkumu, vývoje a využívání biologických a genetických zdrojů; provádět národní studie a analýzy nákladů a přínosů ochrany biologické rozmanitosti a udržitelného využívání biologických zdrojů; vypracovávat pravidelně aktualizované celosvětové zprávy o biodiverzitě založené na národních hodnoceních; podporovat tradiční metody a znalosti domorodých obyvatel a zajistit těmto skupinám možnost podílet se na přínosech plynoucích z využití těchto tradičních metod a znalostí; implementovat mechanismy rozvoje, udržitelného využití a bezpečného přenosu biotechnologií; podporovat širší mezinárodní a regionální spolupráci při rozvíjení vědeckého a ekonomického chápání důležitosti biodiverzity a jejích funkcí v ekosystémech; a vypracovat opatření k uplatnění práv zemí původu genetických zdrojů, především rozvojových zemí, aby Viz UNITED NATIONS DIVISION FOR SUSTAINABLE DEVELOPMENT. Agenda 21 [online]. [cit ]. Dostupné z: Agenda21.pdf. Viz čl Agendy

24 měly prospěch z rozvoje biotechnologií a komerčního využití produktů z takových zdrojů. 65 K tomu mají sloužit konkrétně uváděné činnosti v oblasti hospodaření, dat a informací a mezinárodní a regionální spolupráce a koordinace. 66 Prostředky k realizaci pak zahrnují financování a vyhodnocování nákladů, vědecké a technologické prostředky, rozvoj lidských zdrojů a budování kapacit. 67 Třetím dokumentem soft law přijatým na konferenci v Riu bylo Právně nezávazné autoritativní vyjádření principů globálního konsensu ohledně hospodaření, ochrany a trvale udržitelného rozvoje všech typů lesů (Non-Legally Binding Authoritative Statement of Principles for a Global Consensus on the Management, Conservation and Sustainable Development of All Types of Forests), zkráceně Principy hospodaření v lesích. 68 Dokument se skládá z preambule a 15 zásad/prvků (Principles/Elements). V zásadě č. 4 se zdůrazňuje potřeba uznat životně důležitou roli všech typů lesů při udržování ekologických procesů a rovnováhy, mimo jiné prostřednictvím jejich role při ochraně křehkých ekosystémů a jako bohatých zásobáren biodiverzity a biologických zdrojů a zdrojů genetického materiálu pro biotechnologické produkty Implementační plán Světového summitu o udržitelném rozvoji (Johannesburg 2002) V roce 2002 proběhl v jihoafrickém Johannesburgu Světový summit o udržitelném rozvoji (World Summit on Sustainable Development, WSSD). Více než na otázky ochrany přírody se tento třetí světový summit OSN soustředil na otázky vymýcení chudoby a další aspekty udržitelného rozvoje. Přípravy na summit byly komplikované a místo původně plánovaných konkrétních cílů byl nakonec jeho nejdůležitějším výstupem dokument soft law označený jako Implementační plán (Plan of Implementation) Viz čl Agendy 21. Viz čl až 15.7 Agendy 21. Viz čl až 15.1 Agendy 21. Viz Report of the United Nations Conference on Environment and Development: Annex III. Non- Legally Binding Authoritative Statement of Principles for a Global Consensus on the Management, Conservation and Sustainable Development of All Types of Forests. United Nations [online] [cit ]. Dostupné z: Viz Report of the World Summit on Sustainable Development: Johannesburg, South Africa, 26 August-4 September 2002 [online]. New York: United Nations, 2002 [cit ]. ISBN , s. 6 a násl. Dostupné z: _wssd_report_reissued.pdf. 23

25 Implementační plán je rozdělen do 11 kapitol (chapters), z nichž každá obsahuje několik článků (paragraphs). Ochraně biodiverzity je věnován článek 44 v kapitole IV., nazvané Ochrana a obhospodařování základny přírodních zdrojů pro ekonomický a sociální rozvoj (Protecting and managing the natural resource base of economic and social development). V tomto článku se konstatuje, že biodiverzita, která hraje zásadní roli pro celkový udržitelný rozvoj a vymýcení chudoby, je zásadní pro naši planetu, lidský blahobyt i pro obživu a kulturní integritu lidí. Současný trend bezprecedentního úbytku biodiverzity je podle dokumentu možné zvrátit pouze tehdy, pokud budou mít místní lidé prospěch z ochrany a udržitelného využívání biologické rozmanitosti, především v zemích původu genetických zdrojů, v souladu s článkem 15 Úmluvy o biologické rozmanitosti. Efektivnější a koherentnější realizace tří cílů této úmluvy (viz níže) bude podle tohoto článku vyžadovat poskytnutí nových a dodatečných finančních a technických prostředků rozvojovým zemím a zahrnuje opatření na všech úrovních sledující vyjmenované cíle. Z těchto 20 relativně obecných cílů uvedených pod písm. a) až t) v tomto článku jmenujme například následující: začleňování cílů Úmluvy do globálních, regionálních a národních oborových a mezioborových programů a politik; podpora efektivních synergií mezi Úmluvou a jinými mnohostrannými úmluvami v oblasti životního prostředí, například vytvářením společných plánů a programů; podpora širokého uplatňování a dalšího rozvoje ekosystémového přístupu; podpora konkrétní mezinárodní podpory a partnerství za účelem ochrany a udržitelného využívání biodiverzity a ochrany ohrožených druhů; poskytování finanční a technické podpory rozvojovým zemím, včetně budování kapacit, za účelem zlepšení domorodého a komunitního úsilí o ochranu biodiverzity; posilování národních, regionálních a mezinárodních snah o kontrolu invazních nepůvodních druhů; posilování efektivní účasti domorodých a místních komunit na rozhodování a tvorbě politik; podpora proveditelných opatření pro přístup k výsledkům a přínosům plynoucím z biotechnologií založených na genetických zdrojích aj. 70 Na Světovém summitu v Johannesburgu byla přijata rovněž Johannesburská deklarace o udržitelném rozvoji (Johannesburg Declaration on Sustainable Development). Ta zmiňuje ochranu biodiverzity jen okrajově, když v čl. 18 řadí ochranu 70 Viz Report of the World Summit on Sustainable Development, pozn. 69, s

26 biodiverzity k takovým základním životním požadavkům, jako je čistá voda, hygiena, odpovídající přístřeší, energie, zdravotní péče a bezpečnost potravin Program Člověk a biosféra organizace UNESCO Program Člověk a biosféra (Man and the Biosphere, MAB) organizace UNESCO je mezivládní vědecký program, jehož cílem je vytvářet vědecký základ pro zlepšování vztahů mezi lidmi a jejich prostředím. 71 Program byl navržen v roce 1968, schválen v roce 1970 a spuštěn v roce Jeho řídicím orgánem je Mezinárodní koordinační rada (International Co-ordinating Council, ICC). Základní cíl programu je naplňován vytvářením biosférických rezervací. Biosférické rezervace jsou vytvářeny jednotlivými zeměmi za účelem podpory udržitelného rozvoje na pevném vědeckém základě ve spojení s úsilím místních komunit. Biosférické rezervace se snaží sladit ochranu biologické a kulturní rozmanitosti a ekonomický a sociální rozvoj prostřednictvím partnerství mezi člověkem a přírodou. Představují významný element ochrany biodiverzity in situ v souladu s článkem 8 Úmluvy o biologické rozmanitosti (viz níže). V roce 1995 uspořádalo UNESCO ve španělské Seville Mezinárodní konferenci o biosférických rezervacích, ze které vzešly dva významné dokumenty. Sevillská strategie (Seville Strategy for Biosphere Reserves) stanovila cíle a úkoly biosférických rezervací v oblasti ochrany přírodní a kulturní diverzity, udržitelného rozvoje a výzkumu a vzdělávání, včetně kritérií naplňování této strategie. Rámcové stanovy Světové sítě biosférických rezervací (Statutory Framework of the World Network of Biosphere Reserves) pak uvedly formální definici, funkce, kritéria a postup vyhlašování biosférických rezervací. Na Sevillskou strategii navázaly Madridská deklarace (Madrid Declaration) a Madridský akční plán (Madrid Action Plan for Biosphere Reserves) na období , přijaté na 3. světovém kongresu biosférických rezervací, který se konal v Madridu v únoru V těchto dokumentech byly v souvislosti s takovými výzvami, jako je změna klimatu a úbytek biologické rozmanitosti, formulovány nové cíle a úkoly pro světovou síť biosférických rezervací. 71 Viz UNESCO. MAB Programme: United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization [online]. [cit ]. Dostupné z: ecological-sciences/man-and-biosphere-programme/. 25

27 V České republice existuje v současnosti 6 biosférických rezervací. 72 Vzhledem k tomu, že termín biosférická rezervace není v ČR samostatným právním pojmem, je jejich ochrana zajišťována na základě 74 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, 73 prostřednictvím institutu zvláště chráněných území podle části třetí uvedeného zákona Dokumenty ministerských konferencí Životní prostředí pro Evropu Proces ministerských konferencí Životní prostředí pro Evropu (Environment for Europe) inicioval Josef Vavroušek, tehdejší předseda Federálního výboru pro životní prostředí ČSFR. První konference ministrů životního prostředí se konala v létě 1991 na zámku v Dobříši. Proces si vzala pod patronát Evropská hospodářská komise OSN (EHK OSN). Proces a jeho ministerské konference mají poskytovat platformu pro setkávání a posilování spolupráce v oblasti tvorby a uplatňování environmentálních politik a udržitelného rozvoje mezi členskými zeměmi EHK 74, organizacemi OSN a dalšími zainteresovanými stranami v regionu. Na dvou ministerských konferencích, v Sofii v roce 1995 a v Kyjevě v roce 2003, byly přijaty dokumenty soft law s významem pro ochranu biodiverzity. Prvním z nich byla Celoevropská strategie biologické a krajinné rozmanitosti (Pan-European Biological and Landscape Diversity Strategy, PEBLDS), přijatá na třetí ministerské konferenci v Sofii. Cílem této strategie je zajistit naplňování Úmluvy o biologické rozmanitosti v Evropě. Stala se základem pro budování Celoevropské ekologické sítě (Pan-European Ecological Network, PEEN). Tato síť se skládá z biocenter propojených biokoridory. V České republice je tato síť právně závazně upravena v zákoně č. 114/1992 Sb. a v prováděcí vyhlášce ministerstva životního prostředí č. 395/1992 Sb. jako tzv. územní systém ekologické stability (ÚSES). Celoevropská ekologická síť je Jsou to biosférické rezervace Křivoklátsko, Třeboňsko, Dolní Morava (dříve, před svým rozšířením v roce 2003, biosférická rezervace Pálava), Šumava, Bílé Karpaty a česko-polská přeshraniční biosférická rezervace Krkonoše/Karkonosze (první přeshraniční BR na světě). 74 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb.: Orgány ochrany přírody [ ] zajišťují závazky vyplývající z mezinárodních úmluv, programů a projektů přijatých k ochraně přírody. Členské země EHK OSN zahrnují kromě evropských zemí i země bývalého Sovětského svazu, celkem 56 států. 26