Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Bakalářská práce Floristicko-krajinářská studie lesního komplexu Dúbrava JZ Vracova 2007/2008 Veronika Šimečková

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Floristicko-krajinářská studie lesního komplexu Dúbrava JZ Vracova, zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne:.. Veronika Šimečková.

3 Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu práce Ing. Radomíru Řepkovi, Ph.D. za odborné rady a pomoc, a také revírníkovi LS Strážnice, polesí Vracov panu Bohumilu Foukalovi za poskytnutí materiálů ke zpracování práce.

4 Jméno: Veronika Šimečková Název práce: Floristicko-krajinářská studie lesního komplexu Dúbrava JZ Vracova ABSTRAKT Tato bakalářská práce je zaměřena na vymezení ekologicky významných prvků krajiny v mapovaném území. Má za cíl pomocí floristické skladby určit aktuální stav vegetace a krajiny a míry jejího antropogenního ovlivnění. Výsledkem práce je kostra ekologické stability a návrh managementu krajiny ve vybraných segmentech. Informace o území jsem čerpala z textové části lesního hospodářského plánu a literatury, floristická skladba byla mapována terénním šetřením. Mapované území se nachází v Jihomoravském kraji, okrese Hodonín a katastrálním území obce Vracova. KLÍČOVÁ SLOVA Aktuální stav vegetace a krajiny Ekologicky významný segment krajiny Floristická skladba Kostra ekologické stability Management Terénní průzkum

5 Name: Veronika Šimečková Title: The floristic-landscape study of the forest complex Dúbrava south-west of Vracov ABSTRACT This Bachelor thesis deals with specification of ecologically important segments of landscape in the territory mapped. However, the consequent floristic composition aims at delimitation of the current state of vegetation and landscape and measuring the range of man-made interference. The result of this thesis should be identification of ecologically stable places, their relationships and their network and a concept of landscape management in selected areas. Information about the territory mapped was drawn from the forest silvicultural plan and silvicultural literature, the floristic composition was gained by a field survey. Nevertheless, the territory mapped is situated in South Moravian region (district Hodonín) and belongs to the land register of Vracov. KEY WORDS Actual state of vegetation and landscape Ecological meaningful segment of landscape Floristic composition Ecological stability s skeleton Management Field survey

6 OBSAH 1. ÚVOD CÍL PRÁCE METODIKA Metodika mapování krajiny Diferenciace přírodního stavu geobiocenóz v krajině Diferenciace současného stavu geobiocenóz v krajině Kategorizace geobiocenóz podle intenzity antropogenního ovlivnění a podle stupně ekologické stability Vymezení ekologicky významných segmentů a tvorba kostry ekologické stability ZÁKLADNÍ ÚDAJE O ÚZEMÍ Širší územní vztahy Geologické a geomorfologické poměry Půdní poměry Vegetační poměry Klimatické poměry Hydrologické poměry Biota Kontrasty DIFERENCIACE POTENCIÁLNÍHO STAVU GEOBIOCENÓZ V KRAJINĚ Fraxini-alneta inferiora Alni glutinosae-saliceta inferiora Pini-querceta arenosa Betuli-alneta inferiora et superiora Vlastní mapování DIFERENCIACE AKTUÁLNÍHO STAVU GEOBIOCENÓZ V KRAJINĚ. 44

7 7. KATEGORIZACE GEOBIOCENÓZ PODLE INTENZITY ANTOPOGENNÍHO OVLIVNĚNÍ A PODLE STUPNĚ EKOLOGICKÉ STABILITY VYMEZENÍ EKOLOGICKY VÝZNAMNÝCH SEGMENTŮ A TVORBA KOSTRY EKOLOGICKÉ STABILITY NÁVRH MANAGEMENTU KRAJINY DISKUSE ZÁVĚR SUMMARY POUŽITÁ LITERATURA PŘÍLOHY PŘÍLOHY 1- GEOBIOCENOLOGICKÉ ZÁPISY PŘÍLOHY 2 - MAPOVÉ PODKLADY.. 72 Mapa č Mapa č Mapa č Mapa č Mapa č Mapa č PŘÍLOHY 3 FOTODOKUMENTACE.. 78

8 1. ÚVOD Krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky (zák. č. 114/1992 Sb.). Krajina je mozaikou rozmanitých ekosystémů. Dlouhodobým působením člověka na jednotlivé složky krajiny vzniká kulturní krajina, která je vždy mozaikou ekosystémů do různé míry ovlivněných činností člověka, s různou strukturou a druhovým složením, vyžadujících ke svému fungování různý přístup dodatkové energie z vnějšku. V kulturní krajině převažují a zřejmě i v budoucnu budou převažovat z ekologického hlediska méně stabilní a nestabilní ekosystémy, záměrně udržované pro vysokou produkci požadované biomasy. Jedná se především o polní kultury a hospodářské lesy, vyznačující se sice vysokou čistou primární produkcí, ale sníženou biodiverzitou. Ještě méně stabilní ekosystémy převládají i v urbanizovaných územích, vyznačujících se vysokým podílem ploch, na nichž je znemožněna primární produkce biomasy. Cílem ekologické optimalizace je dosažení stavu harmonické kulturní krajiny (Löw, Míchal, 2003), v níž plochy člověkem destabilizovaných ekosystémů jsou vyváženy vhodně rozloženými plochami ekologicky stabilnějších přirozených a přírodě blízkých ekosystémů (Maděra, Zimová 2002). 9

9 2. CÍL PRÁCE Cílem bakalářské práce bylo mapování území lesního komplexu Dúbrava u obce Vracov, s důrazem na co nejúplnější floristickou skladbu vybraných mapovaných segmentů. V tomto prostoru jsem realizovala své bádání za účelem charakterizovat potenciální stav vegetace, zhodnotit aktuální stav vegetace, a navrhnout některé jeho částí jakožto ekologicky významné segmenty krajiny. Pomocí ekologicky významných segmentů jsem navrhla kostru ekologické stability krajiny. Ve vybraných segmentech jsem stanovila typ a způsob managementu. 10

10 3. METODIKA 3.1. Metodika mapování krajiny Biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí vychází z teorie typu geobiocénu (v pojetí A. Zlatníka). Typ geobiocénu je soubor geobiocenózy přírodní a všech geobiocenóz, které od ní pocházejí včetně jejich vývojových stádií, jaké se mohou vystřídat v segmentu určitých trvalých ekologických podmínek. Metodický postup diferenciace krajiny sestává z několika na sebe navazujících operací (Buček, Lacina 1981): - diferenciace přírodního (potenciálního) stavu geobiocenóz v krajině - diferenciace současného (aktuálního) stavu geobiocenóz v krajině (Míchal 1994) - kategorizace geobiocenóz podle intenzity antropogenního ovlivnění a podle stupně ekologické stability (Vondrušková a kol. 1994) - vymezení ekologicky významných segmentů a tvorba kostry ekologické stability Diferenciace přírodního (potenciálního) stavu geobiocenóz v krajině Prvním úkolem diferenciace přírodního stavu krajiny je typizace geobiocenóz. Základními jednotkami této typizace jsou skupiny typu geobiocénu (dále jen stg), do nichž jsou sdružovány typy geobiocénů s podobnými ekologickými podmínkami, zjišťovanými pomocí bioindikace rostlinnými společenstvy. Stg jsou označovány názvy hlavních dřevin původních lesních geobiocenóz. Nadstavbovými jednotkami jsou vegetační stupně a ekologické řady. Vegetační stupňovitost vyjadřuje souvislost sledu rozdílů vegetace se sledem rozdílů výškového a expozičního klimatu. Ekologické řady vyjadřují podmínky vegetace dané obsahem živin a aciditou půd (trofické řady) a dynamikou vlhkostního režimu půd (hydrické řady). Trofické řady vyjadřují rozdíly v minerální bohatosti a kyselosti půd. Hydrické řady vystihují rozdíly ve vlhkostním režimu půd. Výsledkem diferenciace přírodního (potenciálního) stavu geobiocenóz je mapa, která představuje mozaiku geobiocenóz sdružených na základě homogennosti vlastností ekotopu. 11

11 První etapou metodického postupu hodnocení přírodního stavu geobiocenóz je terénní průzkum, zaměřený na zjišťování rozmanitosti typů geobiocenóz mapovaného území. V rámci průzkumu je založena síť geoibocenologických ploch, v segmentech přírodních a přirozených geobiocenóz. Na těchto plochách jsou pořizovány geobiocenologické zápisy, obsahující základní charakteristiku ekotopu (reliéf, klima, půdní poměry) a bioty, především vegetační složky (Míchal 1994). Zápisy z přírodních segmentů je nezbytné doplnit o zápisy z geobiocenóz výrazně ovlivněných hospodářskou činností člověka (lesy se změněnou dřevinnou skladbou, trvalé travní porosty), aby bylo možno tyto segmenty geobiocenóz a geobiocenoidů zařadit do vytyčených stg. Ve druhé etapě jsou geobiocenologické zápisy vyhodnoceny, zařazeny do soustavy stg ve vegetačních stupních a ekologických řadách a je možno přistoupit ke zpracování charakteristik geobiocénů na mapovaném území. Tyto charakteristiky musí vystihovat základní vlastnosti ekotopu a přírodního i současného stavu bioty. Po zpracování geobiocenologické typizace, která vystihuje rozmanitost geobiocenóz sdružených na základě homogennosti vlastností ekotopu, lze přistoupit ke konstrukci mapy přírodních (potenciálních) geobiocenóz, která představuje model jejich mozaiky v krajině (Míchal 1994) Diferenciace současného stavu geobiocenóz v krajině Současný stav geobiocenóz v krajině posuzujeme podle současného stavu jejich vegetační složky. Při typizaci současného stavu vegetace bereme v úvahu rozdíly ve struktuře a druhovém složení, v základních funkčních a ekologických vlastnostech a různý druh a intenzitu antropických vlivů. Na typizaci lze navázat konstrukcí mapy současného stavu vegetační složky geobiocenóz. Tato mapa znázorňuje současné využití ekotopů v podmínkách kulturní krajiny (Míchal 1994). Vysvětlivky k užití klíče mapování aktuálního (současného) stavu geobiocenóz v krajině dle Vondruškové (1994): Výběr účelového typu segmentu Každý krajinný segment, který je z hlediska své struktury a funkčnosti homogenní se zařadí do příslušného účelového typu (viz tab. č. 1). 12

12 Tabulka č. 1 orná půda 1. chmelnice, vinice, zahrady 2. sady 3. louky a pastviny 4. lesy 5. lada 6. liniová společenstva, solitery 7. skály a sutě, lomy 8. mokřady 9. vodní plochy a nádrže 10. vodní toky a melior. kanály 11. sídla 12. zpevněné plochy, skládky, komunikace 13. Má-li některý úsek (část) sledovaného účelového typu výrazně odlišné vlastnosti, vyčlení se jako segment samostatně. Jde-li jen o lokální změnu, lze uvést pouze ve specifikaci v tabulce terénního průzkumu. Do liniových společenstev patří všechny typy segmentů ekotonového charakteru se složkou bylinnou i dřevinnou: meze, příkopy, lesní bylinné lemy, aleje, větrolamy, břehové a doprovodné porosty, atd. U mokřadů (kód 9.), vodních ploch a nádrží (kód 10.) hodnotíme a popisujeme tyto segmenty jako celky, tzn. dohromady vodní i pobřežní ekosystémy (Vondrušková a kol. 1994). 13

13 14

14 15

15 Výběr charakteru společenstva, resp. typu kultury Při výběru v rámci účelového typu čteme pozorně charakteristiky kódů a postupujeme směrem ke správnému vylučovací metodou. Účelový typ: orná půda kódy 11, 12 V účelovém typu jsou zařazeny všechny pozemky s jednoletými resp. víceletými kulturami na orné půdě. Zaznamenáme-li při průzkumu lokalitu viditelně erozně poškozenou (výrazné rýhy, odnos ornice), označíme ji kódem 13. Poškození lze hodnotit v období bez vegetace. Účelový typ: chmelnice, vinice, zahrady, zahrádkářské kolonie kódy 21 až 28 Kód 22 vinice představuje izolované vinice v drobné držbě. Kódy 26 až 28 zahrnují různé typy zahrádek a zahrádkářských kolonií (i s chatami), které jsou různým způsobem obhospodařované od převážně zatravňovaných až po intenzivní kolonie s ornou půdou. Typ kultury maloplošné (resp. velkoplošné) zde nerozlišujeme. Účelový typ: sady kódy 31 až 34 U sadů se při rozhodování mezi kódy řídíme hodnocením výskytu přirozených druhů v podrostu a druhové pestrosti bylinného patra. U kódu 31 zařazeného do kostry stability, by měl být patrný výskyt chráněných či ohrožených druhů popř. významný podíl doprovodné přirozené dřevinné vegetace. Účelový typ: louky a pastviny kódy 41 až 45 Třídění luk je stejně jako u sadů závislé na druhové diverzitě a přirozenosti rostlinného společenstva. Jsou-li pouze koseny, jinak neovlivněny, jedná se o porosty s přirozenou druhovou skladbou. Při větším stupni antropogenního využití, druhů ubývá a snižuje se i ekologická stabilita. Účelový typ: lesy kódy 51 až 56 Při průzkumech je nutné posuzovat jednotlivé porostní skupiny vztažené k příslušnému lesnímu typu (viz typologická mapa) a porovnávat současnou a přirozenou druhovou skladbu daného stanoviště. Účelový typ: lada kódy 61.1 až 63.4 Podle podílu dřevin jsou roztříděna do třech kategorií: - travino-bylinná, s dřevinami, dřevinná. Přiřazení k příslušnému kódu uvnitř kategorie je závislé na podílu přirozeně rostoucích druhů, resp. Postupné degradaci a ruderalizaci stanoviště stoupající výše kódu. 16

16 U segmentů se zvyšujícím se zastoupením dřevin vzrůstá i zastínění bylinného patra. U zapojených porostů bývá bylinný kryt s ohledem na zastínění mezerovitý, nebo se vůbec nevyvíjí a objevuje se jen v okrajových partiích. U dřevinných lad klademe proto důraz na charakter dřevinné vegetace. U podmáčených, pobřežních, resp. zaplavovaných stanovišť třeba dávat pozor na přirozený výskyt druhů, které jsou typické i pro společenstva přírodě vzdálená až cizí (kopřiva dvoudomá, šťovík tupolistý, aj.). Účelový typ: liniová společenstva, solitérní dřeviny kódy 71.1 až až 72.5; 73.1 až 73.4; a 74 Rozdělení na kategorie i způsob třídění je stejný jako u společenstev lad. Posuzování solitér je individuální. Účelový typ: skály, sutě a lomy kódy 81 až 83 Rozlišení je závislé od stupně narušení antropogenní činností a typu stupně následné ruderalizace. Účelový typ: vodní plochy a nádrže kódy 101 až 106 Rozhodující je sledování zachovalosti litorálního pásma, vývinu vodních a pobřežních společenstev a způsobu úpravy břehů. Účelový typ: vodní toky a mel. kanály kódy 111 až 115 Je nutné všímat si vývoje vodních a pobřežních společenstev po břehovou hranu a sledovat jakým způsobem úpravy ovlivnily přirozený charakter vodního toku. Rozhodující pro zařazení do kódu je vývin společenstva. Účelový typ: sídla kódy 121 až 125 Při rozlišení je třeba postupovat vylučovací metodou s ohledem na rozsah vegetace a míru antropogenního ovlivnění. Je třeba postupovat individuálně. Při hodnocení je vhodné vylišit souvislou zástavbu se stupněm stability 0, ohraničit ji a dále se jí nezabývat. Ostatní intravilán lze rozdělit na jednotlivé segmenty dle podílu zástavby a vegetace (Vondrušková a kol. 1994) Kategorizace geobiocenóz podle intenzity antropogenního ovlivnění a podle stupně ekologické stability Na základě srovnání přírodního a současného stavu geobiocenóz, zejména pomocí bioindikace stavem vegetace, můžeme určit intenzitu antropického ovlivnění i relativní stupeň ekologické stability. 17

17 Různým typům aktuální vegetace lze přisoudit nejen určitý stupeň intenzity antropogenní přeměny, ale i určitou relativní hodnotu ekologické stability. Rámcově lze říci, že míra ekologické stability je nepřímo úměrná intenzitě antropogenního ovlivnění krajiny. Pro diferenciaci významu typů současné vegetace z hlediska ekologické stability lze použít jednoduché hodnocení, vycházející z relativního posouzení ekologické stability (lokální stabilita v pojetí Rejmánka 1976). Při navrhování územních systémů ekologické stability se pro hodnocení významu současné vegetace používá šestičlenná stupnice: 0 bez významu Jsou např. zastavěné plochy a komunikace s asfaltovým nebo betonovým povrchem. 1 velmi malý význam Mají např. pole, chmelnice, umělé vodní plochy a toky s nepropustným opevněním břehu i dna. 2 malý význam Pro ekologickou stabilitu krajiny mají např. velkoplošné intenzivní sady a vinice, intenzivní kulturní louky a pastviny, ruderální společenstva. 3 střední význam Mají např. maloplošné sady, zahrady a vinice, polokulturní louky, stanovištně nevhodné lesní monokultury, parky, přírodě blízká lada s podílem ruderálních druhů. 4 velký význam Řadíme sem např. louky s převahou přirozeně rostoucích druhů, lesy s přírodě blízkou dřevinnou skladbou, přírodě blízké vodní ekosystémy. 5 výjimečně velký význam Mají především přirozené a přírodní lesy, přírodní travinná společenstva, mokřady, rašeliniště, vodní toky a plochy s přirozeným dnem i břehy a charakteristickými vodními společenstvy, přirozená skalní společenstva (Míchal 1994) Vymezení ekologicky významných segmentů a tvorba kostry ekologické stability Ekologicky významné segmenty krajiny jsou základní skladebnou částí kostry ekologické stability. Jsou územím, které je tvořeno relativně ekologicky stabilnějšími ekosystémy. Vyznačuje se ekologickými podmínkami, umožňujícími trvalou existenci druhů přirozeného genofondu. Vybrané EVSK tvoří nejvýznamnější součást skladebných částí ÚSES (Maděra, Zimová 2002). 18

18 Ekologicky významné segmenty krajiny se podle prostorově strukturálních kritérií (velikost, tvar, stupeň stejnorodosti ekologických podmínek a současný stav biocenóz) dělí na: - ekologicky významné krajinné prvky - ekologicky významné krajinné celky - ekologicky významné krajinné oblasti - ekologicky významná liniová společenstva Podle převažující funkce rozlišujeme ekologicky významné segmenty na: - biocentra - biokoridory - interakční prvky Podle biogeografického významu (stupeň biologické rozmanitosti, reprezentativnost a unikátnost společenstev, výskyt vzácných a ohrožených druhů a společenstev) rozlišujeme skladebné části ÚSES s významem: - místním (lokálním) - regionálním - nadregionálním - provinciálním - biosférickým (Maděra, Zimová 2002). Ekologicky významný krajinný prvek je malé území (od 1 aru do 10ha) se stejnorodými ekologickými podmínkami, zahrnujícími obvykle jen jeden typ společenstva. Ekologicky významný krajinný celek je plošně rozsáhlejší území (od 10 až do 1000ha), kde rozmanité ekologické podmínky umožňují existenci více typů společenstev. Ekologicky významná krajinná oblast je rozsáhlé území (více než 1000ha), vyznačující se rozmanitostí ekologických podmínek i rozmanitostí společenstev, mezi nimiž mají velký podíl ekologicky stabilní společenstva přirozená a přírodě blízká. Ekologicky významná liniová společenstva jsou specifickou formací kulturní krajiny: mají úzký protáhlý tvar a je pro ně charakteristická převaha přechodných okrajových biocenóz (ekotonů). 19

19 Biocentrum (centrum biotické diverzity) je skladebnou částí ÚSES, která je, nebo cílově má být tvořena ekologicky významným segmentem krajiny, který svou velikostí a stavem ekologických podmínek umožňuje trvalou existenci druhů i společenstev přirozeného genofondu krajiny. Jedná se o biotop nebo soubor biotopů, který svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému (vyhl. MŽP ČR č. 395/92) (Maděra, Zimová 2002). Biocentra členíme: - podle funkčnosti: existující (funkční, částečně funkční, málo funkční) částečně existující (nedostatečně funkční) chybějící (nefunkční) - podle vzniku a vývoje ekosystému: přírodní antropicky podmíněná - podle reprezentativnosti: homogenní heterogenní - podle rozmanitosti současných biocenóz: jednoduchá kombinovaná - podle typu formace: lesní křovinná travinná mokřadní vodní skalní ostatní - podle geoekologických vazeb: konektivní izolovaná (Maděra, Zimová 2002). 20

20 Kostra ekologické stability krajiny KES je soubor existujících, ekologicky relativně stabilnějších částí krajiny (ekologicky významných segmentů krajiny), vymezený bez ohledu na jejich funkční vztahy. KES sestává z ekologicky významných segmentů krajiny a tvoří zdroj genofondu ÚSES. V současné krajině má zásadní ekostabilizující význam. KES členíme na ekologicky významné prvky, celky, oblasti a liniová společenstva; toto členění se však v metodice ÚSES neuplatňuje. KES je tedy soubor základních ekostabilizujících hodnot, které jsou dnes v určité krajině zachovány. Důležité je, že jde o soubor vymezený bez ohledu na funkční vazby. Rozmístění kostry ekologické stability je výsledkem lidské činnosti, která z hlediska naplňování potřeb člověka má logiku, z hlediska zákonitostí ekologických je však často nahodilá. Proto jsou nahodilé i případné funkční vztahy (Maděra, Zimová 2002). 21

21 4. ZÁKLADNÍ ÚDAJE O ÚZEMÍ Mapované území se nachází v Jihomoravském kraji, okrese Hodonín a katastrálním území obce Vracova. Spadá pod Správu Městských lesů Vracov a pod správu LČR, s.p. revír Vracov. Území je ohraničeno komunikací mezi obcemi Vacenovice a Vracov, obcí Vracov, PR Písečný rybník a přilehlými polními pozemky, které lesní komplex obklopují. Reliéf je plochý až mírně zvlněný s nadmořskou výškou v rozmezí m n. m Širší územní vztahy Mapované území patří do Hodonínského bioregionu (4.4). Plocha bioregionu činí 223 km 2, z čehož mapované území má rozlohu 3,9 km 2 (390 ha) a je tvořeno převážně lesními společenstvy. Bioregion zahrnuje kyselé váté písky s vlhkými depresemi. Z biogeografického hlediska je bioregion velmi extrémní. 22

22 Biota je řazena do prvního dubového i druhého buko-dubového vegetačního stupně, potenciální vegetaci tvoří acidofilní a teplomilné doubravy s ostrovy olšin a slatin. Charakteristická je bohatá biota na píscích, která se projevuje jako mozaika teplomilných panonských druhů s četnými glaciálními a postglaciálními relikty subatlantského i boreálního charakteru. V současnosti převažují kulturní bory, hodnotné jsou zbytky doubrav, slatin, mokřady a rybníky (Culek 2005) Geologické a geomorfologické poměry Podle regionálního členění reliéfu ČR se mapované území Dúbrava Vracov řadí (viz tab.č. 4): Tabulka č. 4 Regionální členění reliéfu provincie Západopanonská pánev subprovincie Vídeňská pánev oblast Jihomoravská pánev celek Dolnomoravský úval podcelek Dyjsko-moravská pahorkatina okrsek Ratíškovická pahorkatina (Demek, Mackovčin 2006) Ratíškovická pahorkatina je okrskem většího podcelku Dyjsko-moravské pahorkatiny, jedná se o nížinnou pahorkatinu, tedy region plochý až mírně zvlněný s členitostí 30 až 55 metrů, o rozloze zhruba 172,88 km 2. Podloží bioregionu tvoří terasové štěrkopísky řeky Moravy, na nichž spočívají váté písky. Z jejich podloží se místy vynořuje podloží mladomiocénního stáří písky, vápnité jíly nebo štěrky. Typické jsou mokřadní mezidunové deprese (Vracov, Milotice). Nejvyšším bodem oblasti je vrchol Náklo 265 m n. m. na neogenních sedimentech. Typická výška bioregionu je v rozpětí m (Demek, Mackovčin 2006) Půdní poměry Na chudých píscích převládají lehké nenasycené stenické kambizemě až kyselé rankery, v místech s větší příměsí jílovité a hlinité frakce přecházejí do arenických černozemí. Na výchozech těžkých podkladů pelické oglejené černozemě, v depresích 23

23 a v nivách černice a lokálně organozemě (slatiny), zčásti karbonátové. V nivě Kyjovky mají černice vysoký obsah vátých písků. Mohou se zde také vyskytovat horniny mladšího kenozoika (terciéru), tedy písky, jíly a vápnité písky a vzácné štěrky. Půdní horizont je převážně písčitý. Je zde velká intenzita větrné eroze až 0, 11 0, 5 mm/ rok (Stehlík 1983; Tomášek 2000). 24

24 Tabulka č. 5 Soubor lesních typů lesního komplexu Dúbravy Vracov (LHP Vracov ) 25

25 Tabulka č. 6 Pokračování tab. č. 5, vysvětlivky k tabulce 26 (LHP Vracov )

26 Vegetační poměry Geobiocenologická typizace Vegetační stupně: 1 LVS 60% 2 LVS 40% (Culek 2005) Trofické řady A B Cn Ca D (Culek 2005) Hydrické řady normální zamokřená omezená 89 4 raš. 0,5 plus (Culek 2005) Klimatické poměry Dle Quitta leží celé území v nejteplejší oblasti T4. Podnebí je výrazně teplé, středně suché až mírné vlhké (Bzenec 9,0 ºC; 569mm). Vyšší vlhkost je dána blízkostí návětrného svahu vyšších Karpat. V detailu je podnebí ovlivněné existencí plochých depresí s mírnou teplotní inverzí zamokřením (Quitt 1975). Tabulka č. 7 Meteorologická stanice Bzenec, data Průměrná zimní teplota vzduchu - 1 ºC (prosinec únor) Průměrný roční počet dní s průměrnou 200 teplotou nad 8 º C Průměrná letní teplota vzduchu (červen 18 ºC srpen) Průměrná roční teplota vzduchu 9,38 ºC Průměrná červencová teplota vzduchu 18 ºC 27

27 Roční suma průměrných denních teplot nad 8 º C 3000 Průměrná lednová teplota vzduchu -2 ºC Průměrná teplota leden -2 - (-3) ºC Duben 9-10 ºC Červenec Říjen 9-10 počet letních dnů počet dnů s prům. teplotou 10 º C a více počet mrazových dnů počet ledových dnů počet zamračených dnů počet jasných dnů Graf č. 1 Vztah teplot a srážek v roce 2006 (Quitt 1975) (data z meteostanice VSV Vracov) 28

28 Graf č.2. Vztah teplot a srážek v roce 2007 Pozn.: V měsících srpen říjen došlo k poškození přístroje. (data z meteostanice VSV Vracov) Hydrologické poměry Průměrný roční úhrn srážek v oblasti je menší než 600 mm/rok, dominují zde velmi produktivní půdy a velmi důležité jsou hydrické faktory, tedy podpovrchová hladina podzemní vody a možnosti záplav. Výška sněhové pokrývky nepřevyšuje 50 cm/rok. Časový výskyt průměrných měsíčních stavů hladin podzemních vod je nejvyšší od dubna do srpna a naopak nejnižší od září do listopadu. V tomto regionu je průměrný specifický odtok podzemních vod v l/s km 2 méně než 0,30. Nejvodnějším měsícem je únor až březen. Odtok je zde silně rozkolísaný (Kříž 1971; Vlček 1971). 29

29 Biota Tabulka č. 8 Průměrný úhrn srážek za rok 450 na jaře 130 v létě 190 na podzim 120 v zimě 90 průměrný počet dnů se srážkami 1mm a více srážkový úhrn ve vegetačním období srážkový úhrn v zimním období počet dnů se sněhovou pokrývkou (Vlček 1971) Bioregion leží v termofytiku ve střední části fytogeografického podokresu 18b. - Dolnomoravský úval. Vegetační stupně (Skalický 1988): planární až kolinní. Potenciální vegetací zde byly acidofilní doubravy (Genisto germanicae- Quercion), na mělčích vrstvách písku endemické teplomilné doubravy ze svazu Aceri tatarici-quercion (Carici fritschii-quercetum roboris), maloplošně na vlhčích místech a s větším podílem hlinitých částic v půdě panonské dubohařiny (Primulo veris- Carpinetum). Na vlhčích písčitých místech byla vegetace svazu Alnion glutinosae (Carici elongatae-alnetum), resp. Betulion pubescentis. Alespoň lokálně bylo v minulosti na organogenních substrátech vyvinuto primární bezlesí (komplex mokřadní a rašeliništní vegetace) (Culek 2005). Flóra Flóra je velmi pestrá, tvořená rozmanitými fytochorotypy. Přítomné jsou četné exklávní prvky. Zastoupeny jsou zde druhy subatlantské, např. trávnička obecná (Armeria vulgaris), kolenec jarní (Spergula morisonii); boreokontinentální, např. ostřice plstnatoplodá (Carex lasiocarpa) a tavolník vrbolistý (Spiraea salicifolia); submediteránní, které reprezentují tařinka chlumní (Alyssum 30

30 montanum) a třemdava bílá (Dictamnus albus); ponticko-jihosibiřské, např. hadinec nachový (Echium russicum) a lnice kručinkolistá (Linaria genistifolia); panonské, např. endemická kostřava pochvatá Dominova (Festuca vaginata subsp. dominii) a perialpidské, k nimž náleží ostřice doubravní (Carex fritschii), lýkovec vonný (Daphne cneorum) a dvojštítek měnlivý (Biscutella varia) (Culek 2005). Fauna Fauna bioregionu je výraznou součástí panonské podprovincie na Moravě, přičemž váté písky reprezentují klasickou extrazonální formaci. V jejich fauně jsou zastoupeny jak typické panonské druhy (kudlanka nábožná atd.), tak zejména výrazně psamofilní druhy jiných elementů. Význačným přírodním prvkem jsou obnovené soustavy rybníků s bohatou aviofaunou. Kyjovka je jediný významnější tok a náleží do pásma lipanového s pronikáním prvků pásma cejnového (Culek 2005). Významné druhy Savci Tabulka č. 9 ježek východní Erinaceus concolor bobr evropský Castor fiber myšice malooká Apodemus microps netopýr brvitý Myotis emarginatus (Culek 2005) Ptáci Tabulka č. 10 husa velká Anser anser zrzohlávka rudozobá Netta rufina rybák obecný Sterna hirundo vlha pestrá Merops apiaster strakapoud jižní Dendrocopos syriacus mandelík hajní Coracias garrulus 31

31 břehule říční sýkořice vousatá cvrčilka slavíková Moudivláček lužní ťuhýk menší ťuhýk rudohlavý Riparia riparia Panurus biarmicus Locustella luscinioides Remiz pendulinus Lanius minor Lanius senator (Culek 2005) Obojživelníci Tabulka č. 11 skokan štíhlý Rana dalmatina (Culek 2005) Plazi Tabulka č. 12 ještěrka zelená Lacerta viridis (Culek 2005) Hmyz Tabulka č. 13 kudlanka nábožná Mantis religiosa srpice komárovec Bittacus italicus travařík Crambus hamellus zavíječ Synapse connectlis pestrokřídlec podražcový Zerynthia polyxena můry Lygephila ludicra Dryobotodes monochroma Perigrapha i-cinctum nesytky Chamaesphecia leucopsiformis Ch. astatiformis vřetenuška Zygaena punctum v. pozdní Zygaena laeta 32

32 drvopleň píďalka okáči přástevník můry ploskoroh pestrý pakudlanka jižní kutilka Parahypopta caestrum Chlorissa etruscaria Narraga fasciolaria Aplocera efformata Hipparchia statilinus Hyponephele lupina Coscinia cribraria Hadena irregularis Agrotis vestigialis Libelloides macaronius Mantispa styriaca Sceliphron destillatorius (Culek 2005) Kontrasty Hranice bioregionu jsou výrazné, dané rozšířením kyselých vátých písků a jim odpovídající bioty. Kontrastem vůči okolním jednotkám je zastoupení rašelinných druhů, např. druhů rodu rašeliník (Sphagnum) a v minulosti rosnatky okrouhlolisté (Drosera rotundifolia). Podobný charakter má Záhorská nížina (oddělená nivou Moravy), kde jsou však vyvinuty ještě větší kontrasty mezi xerofilní a rašeliništní flórou; teplomilné doubravy hodonínského typu tam však recentně víceméně chybějí. Pahorkatina Nákla má exklávní charakter, tranzitní mezi bioregiony Hustopečským a Hluckým. Od sousedního Dyjsko moravského bioregionu se Hodonínský odlišuje absencí lužních lesů (Ulmenion) a jejich náhradní vegetace (Cnidion venosi) a plošným rozšířením specifických typů doubrav na píscích (Culek 2005). 33

33 5. DIFERENCIACE POTENCIÁLNÍHO STAVU GEOBIOCENÓZ V KRAJINĚ (viz mapa č. 2) 5.1. Fraxini-alneta inferiora - jasanové olšiny nižšího stupně (FrAl inf) 2 BC 4, 2 BC 5a Užší údolní nivy středních toků řek, potoční nivy a prameniště v pahorkatinách a vrchovinách obvykle do nadmořských výšek 300 až 350 m, v teplých a mírně teplých klimatických oblastech (T 2, MT 10, MT 11). Mezoklimaticky se jedná o chladnější polohy s častým výskytem mlh a pozdních i raných mrazů. Obvykle se jedná o inverzní polohy. Podloží obvykle tvoří pleistocenní a holocenní štěrkopísky, které bývají překryty různě mocnou vrstvou písčitohlinitých až hlinitých nivních sedimentů. V přirozených podmínkách dochází v jarním období ke krátkodobému zaplavování, v průběhu roku hladina podzemní vody kolísá (obvykle mezi 0,5 až 1,5 m), zpravidla bývá kolem 1 m hluboko. Převládajícím půdním typem pramenišť je humózní glej, zamokřovaný okysličenou vodou. Půdy jsou minerálně velmi dobře zásobené, propustné a po poklesu vody dobře provzdušněné. Vyznačují se příznivou humifikací, převládající formou je mull. Stromové patro tvoří olše lepkavá (Alnus glutinosa) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), přimíšeny jsou vrby (Salix fragilis, S. alba a jejich kříženci), vzácněji i topoly (Populus nigra, P. tremula). V podúrovni často roste střemcha hroznovitá (Padus avium). V keřovém patře se vyskytuje bez černý (Sambucus nigra), brslen evropský (Euonymus europaea), dále krušina olšová (Frangula alnus) a kalina obecná (Viburnum opulus). V druhově bohaté synusii podrostu se mísí druhy mokřadní a vlhkomilné s druhy mezofilními, k dominantám patří druhy s nitrofilní tendencí. Nápadný je časný jarní aspekt s orsejem jarním (Ficaria bulbifera), sasankami (Anemone nemorosa, A. ranunculoides), blatouchem bahenním (Caltha palustris), křivatcem žlutým (Gagea lutea), plicníkem lékařským (Pulmonaria officinalis) aj. V letním aspektu patří k dominantám bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), skřípina lesní (Scirpus sylvaticus), metlice trsnatá (Deschampsia 34

34 caespitosa), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), dále se často vyskytují ptačince (Stellaria nemorum, S. holostea), křehkýš vodní (Myosoton aquaticum), devětsil lékařský (Petasites hybridus), ostřice lesní (Carex sylvatica), kostřava obrovská (Festuca gigantea), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), kuklík městský (Geum urbanum), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), pcháč zelinný (Cirsium oleraceum) a mnohé jiné. Pro jasanové olšiny n. st. je charakteristická velká pestrost typů fytocenóz, odrážející jednak rozmanitost hydrických a trofických vlastností půdy, jednak specifické vegetační poměry jednotlivých povodí, včetně regionálních zvláštností. Charakteristická je často také maloplošná mozaikovitost druhového složení synusie podrostu (Buček, Lacina 1999). Výsledek mapování: Do geobiocénu Fraxini-alneta inferiora jsem zařadila segmenty číslo 1., 2., 4., 5., 7., 8. a 11. Dle katalogu biotopů (Chytrý et al. 2001) je pro tuto oblast popisována potenciální vegetace střemchové jasaniny místy v komplexu s mokřadními olšinami. Vzhledem k faktu, že v oblasti došlo k častým změnám původní dřevinné skladby a k četnému náletu dřevin olše a břízy, je obtížné přesně určit geobiocén, který by zcela vystihoval aktuální vegetaci. Jako nejbližší možný jsem zvolila geobiocén jasanových olšin nižšího stupně, jehož popis nejvýstižněji charakterizuje zdejší vegetaci. Tento geobiocén je v mnoha ohledech velmi podobný geobiocénu Alni glutinosae-saliceta inf., ke kterému jsem zařadila segment 13., ovšem dle terénního průzkumu jsem pozorovala poněkud odlišné hydrické poměry. V hlavní úrovni převažuje topol bílý a topol kanadský (Populus alba, Populus x canadensis), borovice lesní (Pinus sylvestris), v dalších úrovních je velmi častý dub letní (Quercus robur), bříza bělokorá (Betula pendula), lípa srdčitá (Tilia cordata), olše lepkavá (Alnus glutinosa), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), habr obecný (Carpinus betulus), bříza křehká (Salix fragilis), v keřovém patře se vyskytuje ve větším množství bez černý (Sambucus nigra), svída krvavá (Swida sanguinea), střemcha obecná (Padus avium), dále pak ostružiníky (Rubus sp.). 35

35 V synusii podrostu ostřice srstnatá (Carex hirta), místy kostřava ovčí (Festuca ovina) nebo válečka lesní (Brachypodium sylvaticum). Na vlhčích místech roste rákos obecný (Phragmites communis), svízel přítula (Galium aparine), česnáček lékařský (Alliaria petiolata), zběhovec plazivý (Ajuga reptans), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), kostival lékařský (Symphytum officinale) a vlaštovičník větší (Chelidonium majus). Na světlejších místech je častá i třtina křovištní (Calamagrostis epigejos). Segmentem č. 1 (2 BC 5a) prochází svodnice, která zavlhčuje celé okolí. Na vzdálenějších místech od svodnice dochází ke vzlínání spodní vody, která zůstává na povrchu a vytváří zde mokřad. V synusii podrostu se vyskytuje pcháč šedý (Cirsium canum), ocún jesenní (Colchicum autumnale), sítina rozkladitá (Juncus effusus), smilka tuhá (Nardus stricta), popenec břečťanovitý (Glechoma hederacea), orobinec širolistý (Typha latifolia), přeslička rolní (Equisetum arvense), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), podběl lékařský (Tussilago farfara). Segment č. 2 ( 2 BC 4) má rovný terén, jsou zde pouze mírné terénní deprese, ve kterých se hromadí vzlínající podzemní voda. Půdní povrch je místy silněji podmáčený a vyskytuje se zde kromě výše zmíněných druhů také česnek medvědí (Allium ursinum), ocún jesenní (Colchicum autumnale), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia). Na prosvětlených lokalitách je částá přeslička rolní (Equisetum arvense), violka vonná (Viola odorata), mařinka vonná (Galium odoratum), jahodník obecný (Fragaria vesca). Segment č. 4 (2 BC 5a) má rovněž rovný plochý terén. Vyskytují se zde místa zamokřená. Segmentem prochází svodnice, která velmi pomalu, téměř neznatelně protéká jeho okrajem. Kromě již zmíněných druhů na vlhčích lokalitách můžeme nalézt popenec břečťanovitý (Glechoma hederacea), dymnivka dutá (Corydalis cava), kostival lékařský (Symphytum officinale), pcháč zelinný (Cirsium oleraceum), česnek medvědí (Allium ursinum), na okraji pole les je velmi hojná přeslička rolní (Equisetum arvense) a na nejvlhčích místech svodnice a přímo v ní roste blatouch bahenní (Caltha palustris). Segment č. 5 (2 BC 4) v synusii podrostu lze nalézt pcháč zelinný (Cirsium oleraceum), dále pak třezalku tečkovanou (Hypericum perforatum), bezkolenec 36

36 rákosovitý (Molinia arundinacea), zlatobýl obrovský (Solidago gigantea), vikev ptačí (Vicia cracca), kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi), sadec konopáč (Eupatorium cannabinum). Segmentem č. 7 (2 BC 5a) prochází svodnice. Oblast je celkově zamokřená. Z dřevin se zde vyskytují pouze listnáče. Úroveň hladiny spodní vody dosahuje tak vysoko, že v prohlubních po vyvrácených stromech zůstává až několik desítek centimetrů vody. V synusii podrostu se vyskytuje violka vonná (Viola odorata), mařinka vonná (Galium odoratum), pcháč zelinný (Cirsium oleraceum), hluchavka skrvnitá (Lamium maculatum), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), bezkolenec rákosovitý (Molinia arundinacea), metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa). Segment č. 8 (2 BC 4) přímo sousedí s nedávno zalesněnou holinou. Na jeho části jsou velmi intenzivní světelné podmínky, naopak opačná strana segmentu je silně zastíněna a vlhká. Dřevinné patro je druhově chudší než v ostatních segmentech roste zde borovice lesní (Pinus sylvestris) a dub letní (Quercus robur). V synusii podrostu je populace netýkavky malokvěté (Impatiens parviflora), kakostu smrdutého (Geranium robertianum), lociky zední (Mycelis muralis), sítiny rozkladité (Juncus effusus) a jedince vikve ptačí (Vicia cracca), třezalky tečkované (Hypericum perforatum). V okrajové části lesa přímo sousedící s nově založenou kulturou borovice lesní (Pinus sylvestris) roste populace šťovíku menšího (Rumex acetosella). Segment č. 11 (2 BC 4) je ohraničen pouze úzkou řadou topolu kanadského a bílého (Populus x canadensis, P. alba) a byl zde pokus o výsadbu listnatých dřevin jasanu ztepilého (Fraxinu excelsior) a lípy srdčité (Tilia cordata). Poloodrostky obklopuje hojně kostřava ovčí (Festuca ovina), křivatec žlutý (Gagea lutea), pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias), hluchavky nachové (Lamium purpureum) a snědku Kochova (Ornithogalum kochii). Segment č. 12 (2 BC 5a) je tvořen porosty všech výše vyjmenovaných dřevin. Půda je zde silně podmáčená, je zde vysoká hladina spodní vody, která vzlíná k půdnímu povrchu a částí území protéká svodnice. 37

37 V synusii podrostu se vyskytuje pcháč zelinný (Cirsium oleraceum), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum), ptačinec prostřední (Stellaria media), dymnivka plná (Corydalis cava) Alni glutinosae-saliceta inferiora - olšové vrbiny nižšího stupně (AlS inf) 1 BC 5b Ekotop vyskytující se v nejteplejší klimatické oblasti T 4 a v nadmořských výškách do 200m. V trvale zamokřených sníženinách, kterými jsou často zazemňující se staré odříznuté meandry (tzv. poříční jezera), voda stagnuje. Půdním typem jsou gleje typické a organozemní, po většinu roku zbahnělé až k povrchu. K vysýchání svrchních vrstev půdního profilu dochází jen výjimečně, hladina podzemní vody neklesá pod 50 cm. V zaplavovaných nivách se jedná o lokality s velmi dlouhým obdobím inundací (obvykle dní). Díky nedostatku půdního vzduchu probíhají v půdách intenzívní redukční procesy, oxidační horizont nebývá vyvinut. Hlavní dřevinou je vrba bílá (Salix alba), velmi často se uplatňuje olše lepkavá (Alnus glutinosa), ve vyspělejších stádiích vývoje nastupuje jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia), případně i jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). Iniciální stádia biocenóz této skupiny zaujímají postupně zazemňované přechody mezi mokřadními a terestrickými společenstvy. Z dřevin se v nich výrazně uplatňuje vrba popelavá (Salix cinerea). V podrostu dominují mokřadní a bahenní druhy. Obvykle se vyskytují s vysokou pokryvností ostřice (Carex acutiformis, C. riparia, C. gracilis), dále chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), kosatec žlutý (Iris pseudacorus) aj. Ze vzácných druhů zde mají optimální podmínky např. bledule letní (Leucojum aestivum), pryšec bahenní (Euphorbia palustris), pryšec lesklý (Euphorbia lucida) (Buček, Lacina 1999). Výsledek mapování: Do geobiocénu Alni glutinosae-saliceta inferiora jsem zařadila segment číslo 13. Segment č. 13 (1 BC 5b) je tvořen mírnou terénní depresí, do které nastoupala hladina spodní vody, která v těchto místech dosahuje vysoko. Obklopen vrbami bílými 38

38 (Salix alba), vrbami křehkými (Salix fragilis) a olší lepkavou (Alnus glutinosa). V keřovém patře rostou ostružiníky (Rubus sp.) a bez černý (Sambucus nigra). V synusii podrostu je nejvíce zastoupena třtina křovištní (Calamagrostis epigejos) a rákosem obecným (Phragmites communis). Roste zde rovněž česnáček lékařský (Alliaria petiolata), pcháč oset (Cirsium arvense), kakost smrdutý (Geranium robertianum), hluchavka bílá (Lamium album), hluchavka nachová (Lamium purpureum), lilek potměchuť (Solanum dulcamara), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), vikev ptačí (Vicia cracca), kostřava ovčí (Festuca ovina), metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa), karbinec evropský (Lycopus europaeus), srdečník obecný (Leonurus cardiaca), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), svízel přítula (Galium aparine) Pini-querceta arenosa - borové doubravy na píscích (PiQar) 1 AB 1 Ekotop je vázán na lokality vátých písků velké mocnosti (3 30 m) s vystupujícími navátými dunami v rozmezí nadmořských výšek 150 až 250 m. Jedná se o klimaticky nejteplejší oblasti ČR (T 4 a T 2). Půdy jsou sypké, nesoudržné, silně propustné a vysýchavé, při obnažení půdního povrchu dochází k přesunům písků větrem. Humifikace je nepříznivá, dochází k hromadění suchého povrchového humusu. Z půdních typů převládají regozem arenická, na stabilizovanějších místech kambizem arenická. Historický průzkum ukázal, že váté písky zaujímaly společenstva lesostepního charakteru s převahou dubů (především Q. robur), pravděpodobně byla vtroušena borovice lesní (Pinus sylvestris). V bylinném patře je význačný výskyt psamofytů např. paličkovce šedého (Corynephorus canescens), smělku sivého (Koeleria glauca), kostřavy pochvaté (Festuca vaginata), ostřice drobné (Carex supina), mateřídoušky úzkolisté (Thymus serpyllum), smilu písečného (Helichrysum arenarium), šateru svazčitého (Gypsophila fastigiata). Významně se uplatňují oligotrofní xerofyty, zejména vřes obecný (Calluna vulgaris), pavinec horský (Jasione montana) a kostřava ovčí (Festuca ovina). Na nejsušších místech, zpravidla na vrcholech dun je pouze sporá vegetace oligotrofních 39

39 mechů a lišejníků, zejména druhů rodu dutohlávka (Cladonia sp.) (Buček, Lacina 1999). Výsledek mapování: Do geobiocénu Pini-querceta arenosa jsem zařadila segmenty číslo 9., 14. a 15. V hlavní úrovni převažují porosty borovice lesní (Pinus sylvestris), místy v jejich podúrovni je možné nalézt břízu bělokorou (Betula pendula), trnovník akát (Robinia pseudacacia), který na okrajích borovicových porostů, případně na nově založených kulturách dominuje. Na prosvětlenějších místech u cest rostou i duby letní (Quercus robur) nebo bez černý (Sambucus nigra). Synusie podrostu je velmi chudá. Velké plochy jsou pokryté pouze opadem jehlic. Místy se vyskytují ostrůvky třtiny křovištní (Calamagrostis epigejos), kostřavy ovčí (Festuca ovina). Spadlé větve, pařezy, valy kořenů jsou pokryty ploníkem (Polytrichum sp.) a dutohlávkou (Cladonia sp.). Segment č. 9 (1 AB 1) reliéf je plochý. Vyskytují se zde porosty především borovice lesní (Pinus sylvestris) ve věku cca 90 let. Bylinné patro zde téměř chybí. Na provlhčenějších místech roste vlaštovičník větší (Chelidonium majus), ptačinec prostřední (Stellaria media), hluchavka nachová (Lamium purpureum), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), lipnice úzkolistá (Poa angustifolia). Segment č. 14 a 15 (1 AB 1) reliéf je plochý, místy jsou patrné písčité duny. Celkově je zde velmi suché podloží i klima. Není patrné žádné pomístné vzlínání vody. Porost tvoří opět borovice lesní (Pinus sylvestris) ve stáří 100 až 120 let. Synusii podrostu na vlhčích místech tvoří kapraď samec (Dryopteris filix-mas), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), lipnice (Poa angustifolia) a pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias). 40

40 5.4. Betuli-alneta inferiora et superiora březové olšiny nižšího a vyššího stupně (BAl. inf, BAl sup) 1 AB 5b Ekotopem jsou ploché zbahnělé sníženiny se stagnující vodou v nížinách, plochých pahorkatinách a vrchovinách v nadmořských výškách do 500 m, v teplé a mírně teplé klimatické oblasti (T 4 BAl inf, T 2, MT 9, MT 10, MT 11 BAl sup). Skupina se vyskytuje v bezodtokých depresích v oblastech minerálně chudších hornin. Hladina podzemní vody neklesá pod 50 cm, obvykle zasahuje až k povrchu. Převažujícím půdním typem jsou organozemní gleje s nepříznivými fyzikálními vlastnostmi a s kyselou půdní reakcí. Zrnitostní složení je velmi rozmanité od písčitých až po jílovité půdy, pod glejovým horizontem je vždy nepropustné podloží. Od okolí se tyto lokality liší relativně chladnějším a vlhčím mikroklimatem. Synusie dřevin bývá charakteristicky rozvolněná v závislosti na stupni zbahnění. Na nejmokřejších místech v raných stádiích sukcesní hydrosérie rostou pouze křovité vrby (Salix cinerea, S. aurita), ve vyspělejších stádiích dominuje olše lepkavá (Alnus glutinosa), vytvářející často chůdové kořeny. Přimíšeny bývají břízy (Betula pendula, B. pubescens) a osika (Populus tremula), z keřů se nejčastěji vyskytuje krušina olšová (Frangula alnus). V druhově bohaté synusii podrostu s vysokou pokryvností převládají mokřadní druhy. Charakteristicky se zde uplatňují vysoké ostřice (Carex elongata, C. gracilis, C. paniculata aj.) a třtina šedavá (Calamagrostis canescens), v relativně sušších typech ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), metlice trstnatá (Deschampsia cespitosa) a bezkolenec rákosovitý (Molinia arundinacea). Typickými mokřadními bylinami zde jsou blatouch bahenní (Caltha palustris), karbinec evropský (Lycopus europaeus), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris) (Buček, Lacina 1999). Výsledek mapování: Do geobiocénu Betuli-alneta inferiora et superiora jsem zařadila segment číslo 10. Místní lokální deprese a velmi vysoká hladina spodní vody zde dávají vzniknout rybníčku, který byl posléze člověkem upraven. Okolo rostou topoly (Populus x 41

41 canadensis, Populus alba), vrby (Salix fragilis, Salix alba), břízy (Betula pendula), olše lepkavá (Alnus glutinosa), lípa srdčitá (Tilia cordata) a duby (Quercus robur). V synusii podrostu se vyskytuje: zběhovec plazivý (Ajuga reptans), četné společenstvo rákosu obecného (Phragmites communis), orobince širolistého (Typha latifolia) a sítiny rozkladité (Juncus effusus); dále třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), kakost smrdutý (Geranium robertianum), svízel přítula (Galium aparine), hluchavka bílá (Lamium album), karbinec evropský (Lycopus europaeus), metlice trstnatá (Deschampsia cespitosa), bezkolenec rákosovitý (Molinia arundinacea), snědek Kochův (Ornithogalum kochii), kostival lékařský (Symphytum officinale), na okraji lokality, na výslunné straně podběl lékařský (Tussilago farfara) Vlastní mapování Segment č. 3. a 6. jsou tvořeny pouze travními společenstvy. Segment č. 3. (1 B 3) se nachází na okraji lesa. Okrajem lesa kdysi protékala svodnice, která je v současné době vyschlá a nefunkční. Na jeho okraji rostou břízy (Betula pendula) a habr obecný (Carpinus betulus), příp. topoly (Populus x canadensis, Populus alba), dub letní (Quercus robur). Segment je prorostlý trsnatými vysokými travinami a velmi špatně prostupný. V synusii podrostu lze nalézt: bezkolenec rákosovitý (Molinia arundinacea), sítinu rozkladitou (Juncus effusus), sadeč konopáč (Eupatorium cannabinum), třtinu křovištní (Calamagrostis epigejos), metlici trstnatou (Deschampsia cespitosa), karbinec evropský (Lycopus europaeus), ostřici srstnatou (Carex hirta), pcháč šedý (Cirsium canum), pcháč zelinný (Cirsium oleraceum), zlatobýl obrovský (Solidago gigantea), mochna plazivá (Potentilla reptans), medyněk vlnatý (Holcus lanatus), čistec bahenní (Stachys palustris), pryšec kolovratec (Euphorbia helioscopia), kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi), diviznu (Verbascum sp.), kostival lékařský (Symphytum officinale), pomněnka rolní (Myosotis arvensis). Segment č. 6 (1 B 3) je rovněž tvořen travinnými společenstvy. Nachází se u Krůtí farmy na přilehlé světlině, která je obklopena borovicí lesní (Pinus sylvestris), topolem kanadským (Populus x canadensis), břízou bělokorou (Betula pendula) a uprostřed 42

42 světliny roste bez černý (Sambucus nigra). Exponovaná světlina je suchá, avšak její zákoutí jsou humóznější a vlhčí. V synusii podrostu je velice hojná třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), dále se zde vyskytuje: válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), ostřice srstnatá (Carex hirta), lipnice úzkolistá (Poa angustifolia), Vikev ptačí (Vicia cracca), přeslička rolní (Equisetum arvense), srha laločnatá (Dactylis glomerata), třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum), oman vrbolistý (Inula salicina), hořčík jestřábníkovitý (Picris hieracioides), konopice pýřitá (Galeopsis pubescens), lnice květel (Linaria vulgaris), knotovka bílá (Silene latifolia), pupalka dvouletá (Oenothera biennis), na vlhčích místech lipnice bahenní (Poa palustris), rákos obecný (Phragmites communis), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), vikev plotní (Vicia sepium), mochna plazivá (Potentilla reptans), svízel přítula (Galium aparine), popenec břečťanovitý (Glechoma hederacea). 43