Erdmunda Tereza hraběnka z Ditrichštejna provdaná kněžna z Lichtenštejna na soudobé anonymní malbě.

Transkript

1 Erdmunda Tereza hraběnka z Ditrichštejna provdaná kněžna z Lichtenštejna na soudobé anonymní malbě. PHP_5_554.indd :16

2 SPOLEČNICE JEJÍHO VELIČENSTVA Dvorní dáma Erdmunda Tereza z Ditrichštejna Je neděle večer, masopustní čas. Do vídeňských ulic už padl soumrak a za okny paláce stojícího takřka na konci Herrengasse, jen nedaleko místa, kde tato vyhlášená promenáda ústí před brány císařského hradu, právě zažehli svíce ke slavnostní hostině. Do jídelny se scházejí hosté a za neustávajícího klevetění usedají k bohatě prostřenému stolu. Z velkých stříbrných talířů voní pečené kachny, holoubátka, nakládané telecí kýty, koroptví paštiky, polévka z vařených kapounů a zvěřina garnýrovaná opékanými hruškami Na tabuli stojí několik salátových mís, podnosy s navršenými pomeranči a citrony a uprostřed toho všeho se v mihotavém světle svíček třpytí tři veliké pozlacené slánky Jak vidno, nenechal hostitel nic náhodě. Ze svých moravských statků dal do zdejší kuchyně v předstihu dovézt maso několika druhů a také zásoby špeku, avšak nejvybranější kousky nakoupil raději přímo ve Vídni tedy tu stovku mladých slepic a dvě padesátky kohoutů a holoubat Bažanty a koroptve dodal k jeho rozkazu na vídeňský stůl hejtman z Polné a pro jistotu zařídil ještě dodávku úlovků od hraběte Kolovrata a barona Věžníka Dvěma kuchařům a také paštikáři a cukráři, kteří 289

3 společnice jejího veličenstva dostali na starost výrobu delikates, bylo zaplaceno jak se sluší a patří: za tři takové talíře, jaké teď leží na jídelním stole, si mohli vydělat až 150 zlatých Vtom si pán domu bere slovo a zahajuje dlouhou řadu slavnostních přípitků. Pozvedají se sklenice na zdraví císaře a císařovny a hned poté na zdraví ženicha a nevěsty. A také na papežského nuncia a knížete Eggenberka s manželkou, na pana místodržícího, na císařovnu vdovu Eleonoru Mantovskou, stejně jako na ovdovělou polskou královnu Habsburkovnu Eleonoru Marii, dále na mladé arcivévody, na Karla Eusebia z Lichtenštejna a všechny přítomné hosty, pěkně jednoho po druhém Pak se strávníci konečně mohou pustit do jídla. Až snědí první chod, přijde na stůl druhý a po něm třetí. Během večera spořádají společnými silami ještě dvě mísy mladých nadívaných kuřat, telecí a skopovou pečeni, čtyři talíře bažantů a jeřábků, dva velké krocany a několik menších Náčrtky jídelní tabule s popisem jednotlivých chodů svatební hostiny Erdmundy Terezy Ditrichštejnové a Jana Adama z Lichtenštejna. 290

4 erdmunda tereza z ditrichštejna krůt, dále celých osmačtyřicet koroptví, šestnáct kapounů a stejný počet zajíců, dvakráte vepřovou hlavu, šunku, k tomu něco jazyků, a budou-li ještě vůbec moci, pak i vepřové párky zjemněné sýrem, aspik, sladké dortíky, koblihy a další speciality na francouzský, španělský a kdoví jaký ještě způsob. Píše se datum 16. února roku 1681 a Ferdinand Josef z Ditrichštejna, pán na Mikulově a nejvyšší hofmistr vládnoucí císařovny, dnes vdává svou nejstarší dceru. A to za partii nanejvýš atraktivní. Osmnáctiletá Erdmunda Tereza z Ditrichštejna 1135 se v tento svůj slavný den před bohem zaslíbila muži, kterého by jistě neodmítla žádná šlechtična v monarchii. Stala se manželkou pohádkově bohatého aristokrata, jediného syna a majorátního dědice vůbec největšího pozemkového magnáta v českých zemích. Už ve své době prosluje tento kavalír jako vynikající hospodář, bude ale ještě i v paměti následujících generací dlouho žít coby uznávaný stavebník a zasvěcený mecenáš umění. Oním vysněným ženichem není nikdo menší než Jan Adam Ondřej kníže z Lichtenštejna. Ani slečna Ditrichštejnová si však s příbuzenstvem nastávajícího manžela ohledně bohatství, starobylosti a obecného uznání své rodiny v mnohém nezadala. Erdmundin otec Ferdinand Josef 1136 byl potomkem rodové pošlosti Adama z Ditrichštejna, někdejšího hofmistra na dvoře císaře Rudolfa II., z níž pocházel mimo jiné také proslulý olomoucký biskup a kardinál František Dit richštejn. Jako příslušník starého, původem korutanského rodu se Ferdinand stal nositelem tradiční hodnosti dědičného číšníka v této zemi, později k ní přiřadil ještě úřad nejvyššího komorníka Moravského markrabství, hodnost zemského lovčího ve Štýrsku, císařského skutečného tajného rady a rytíře Zlatého rouna Erdmundina matka Marie Alžběta 1138 byla zase dcerou krumlovského vévody Jana Antonína knížete z Eggenberka z jeho manželství s braniborsko-bayreuthskou markraběnkou Annou Marií. Právě s ohledem na toto babiččino příbuzenstvo získala vlastně Erdmunda po narození své jméno. Erdmuth, jak zní jeho 291

5 společnice jejího veličenstva německá podoba, bylo, na rozdíl od prostředí českých zemí, v oblastech ovládaných protestantskými dynastiemi na severovýchodě Říše poměrně rozšířené. Konkrétním vzorem pro pojmenování malé Ditrichštejnky se stala saská princezna Erdmunda Žofie, v téže době již zřejmě předurčená ke sňatku s markrabětem Kristiánem Arnoštem Braniborsko-Bayreuthským. Manželé Ditrichštejnovi pozvali tenkrát, 17. dubna onoho roku 1662, princeznu i jejího nastávajícího manžela ke křtu své novorozené holčičky, mladý pár ale, jak bylo zvykem, nabídku s díky odmítl a nechal se při křestní ceremonii zastoupit. Písemné blahopřání, které tehdy Erdmunda Žofie knížecí rodině zaslala, se v ničem nelišilo od stovek jiných soudobých obligátních gratulací, přesto však mělo napříště dojít svého skutečného naplnění. Stálo v něm: Ať tedy tato nově narozená slečinka Vaší Lásky vyroste Bohu ke cti a Vašim Láskám k obzvláštní radosti ve všech křesťanských a knížecích ctnostech a dosáhne vysokého věku Když byly Erdmundě Ditrichštejnové dva roky, povýšil její otec do samého čela správy markrabství a byl jmenován moravským hejtmanem. Po krátkém úřadování, poznamenaném Ferdinandovým zatvrzelým, v důsledku ovšem prohraným sporem s olomouckým biskupem Karlem Lichtenštejnem-Kastelkornem o přednost při zasedáních zemského sněmu a soudu, obrátil Ditrichštejn svou soustředěnou pozornost přímo na císařský dvůr Teprve zde nalezla jeho ctižádost náležité odškodnění, když jej Leopold I. v září roku 1666 jmenoval nejvyšším hofmistrem své novomanželky, španělské infantky Markéty Terezy. Hned na začátku byl Ditrichštejn, spolu s pražským arcibiskupem, kardinálem Arnoštem Vojtěchem Harrachem, pověřen vedením poselstva, které mělo mladou císařovnu doprovodit z italského Rovereta do Vídně (V té souvislosti obdržel Ferdinand mimochodem od svého vzdáleného příbuzného Přemka ze Žerotína nadšené blahopřání k novému úřadu spolu s pobídkou, aby si k nastávající cestě vybral jednoho koně z žerotínských stájí.) 1142 Ve službách Markéty Terezy zůstal pak Ferdinand až do císařovniny brzké smrti v roce 1673 a své postavení coby praefectus vladařčiny družiny si udržel ještě i po obou následujících sňatcích Leopolda I. s Klaudií 292

6 erdmunda tereza z ditrichštejna Felicitas Tyrolskou a Eleonorou Magdalenou Falcko-Neuburskou Ovšem teprve dva roky nato, co vyvdal dceru Erdmundu, dosáhl Ditrichštejn vrcholu své kariéry: úřadu nejvyššího hofmistra císařova dvora. Tentýž Ditrichštejn, který se ještě dodatečně roku 1686 dočkal na sněmu v Řezně svého uvedení do rady říšských knížat, 1144 začal tedy ve stejné době řídit dvorské ministerské konference a účinně spolurozhodovat o dění v domácí i zahraniční politice monarchie. A mimo to rovněž čile korespondovat třeba s mladým podplukovníkem Leopoldem Šlikem. O dětství a dospívání samotné Erdmundy Terezy nevíme téměř nic. K této části příběhu, a nejen k ní, nám chybějí potřebné dokumenty. Můžeme si jen představovat, jak se malá Ditrichštejnka za pomoci matky a chůvy učila prvním krůčkům a jak si postupem času zvykla přihlížet spořádanému chodu domácnosti. Jak trávila čas hrou se svými bratry Leopoldem, Karlem, Valtrem Xaverem a mladšími sestrami Markétou a Marií, nebo jak napjatě naslouchala novinkám, které do brněnských domů Ditrichštejnů, stojících na Zelném trhu a poblíž františkánského kláštera, či do jejich vídeňského paláce v Herrengasse přinášely časté návštěvy Pobyt v Brně nebo ve Vídni byl pro děti nepochybně vzrušující, bylo tu více živo nežli na zámku v Mikulově. Oproti tomu ale jihomoravský venkov skýtal víc příležitostí k vyjížďkám třeba do obory, či podél vinic táhnoucích se pálavskými svahy až k břehům Dyje, nebo po hrázích rybníků, tam, kde ditrichštejnské panství hraničilo s lichtenštejnským dominiem. Když Erdmunda trochu povyrostla, začala ve městě chodit po matčině boku do společnosti, za nákupy na tržiště či do kostela na mši Přestože Marie Alžběta musela brát ohled na svá častá, prakticky každoroční těhotenství, zcela určitě si nenechala ujít kdejakou příležitost, aby se s potomstvem pochlubila příbuzným a známým. Jako paní nejvyšší hofmistrová vzala také určitě nejednou ukázat svou nejstarší dceru i další děti k císařskému dvoru. Dá se předpokládat, že tak jako většině dcer zámožných aristokratických rodin té doby dostalo se i Erdmundě náležitého vychování. Že začala nejprve s domácí výukou čtení, psaní a jednodu- 293

7 společnice jejího veličenstva chých počtů, prošla hodinami katecheze a hry na hudební nástroj, učila se vyšívat, malovat, zpívat, tančit a později buď ještě stále doma nebo v klášterní škole byla nucena zápolit také nějaký čas s francouzštinou či latinou Za učitele, nebo za jednoho z učitelů měla pana Ambrosia, řeholníka piaristické koleje v Lipníku (nad Bečvou). Víme to s určitostí jen díky tomu, že tento muž neopomněl ani po letech své bývalé svěřenkyni pogratulovat, když se měla vdávat. Abych nezapomněl, napsal tehdy ditrichštejnskému účetnímu a inspektorovi panství, za tu radostnou novinu, co mi oznamujete, tedy že se moje milovaná stará školačka slečna Erdmunda stala nevěstou mladého knížete z Lichtenštejna, jsem vroucně rád a děkuju, Bůh nechť je oba zaštítí svým svatým požehnáním ku povznesení, rozmnožení a potěše obou vysokoknížecích domů Postavení vybudované Ferdinandem Ditrichštejnem na vídeňském dvoře a jeho bezpečná orientace v systému společenských a služebních zvyklostí císařovnina Hofstaatu otevřely posléze dveře ke dvorské kariéře také jeho dceři. Někdy ve druhé polovině sedmdesátých let, snad už v roce 1676, byla Erdmunda přijata jako dvorní dáma do družiny císařovny Eleonory Magdaleny Otcovou zásluhou se tak již ve svých čtrnácti letech zařadila mezi úzkou elitní skupinu mladých aristokratek, které dostaly bezkonkurenční šanci proniknout přímo do epicentra života dvorské Vídně. Rychle a bezbolestně tak stanula na samém vrcholu společenských možností, jaké se příslušnicím krásného pohlaví jejího stavu a věku vůbec nabízely. Dost možná, že slečnu Ditrichštejnovou motivovala k tomuto životnímu rozhodnutí vedle přání rodičů také vzpomínka na jednu slavnou rodinnou událost. Stalo se to léta Páně Erdmun - da tehdy zrovna oslavila své desáté narozeniny, když se jejímu otci poštěstilo přemluvit Leopolda I. a jeho manželku Markétu Terezu Španělskou, aby si v doprovodu dvora udělali vyjížďku na ditrichštejnské panství V pátek 15. července, v sedm hodin večer zastavil skutečně kočár obou Veličenstev v Mikulově před loretánskou kaplí, kde se již shromáždily davy zvědavců. U kapucínského kláštera stáli seřazeni řeholníci a po celé délce náměstí až 294

8 erdmunda tereza z ditrichštejna nahoru k zámeckému nádvoří vzdávali měšťané a vojáci špilberské posádky vladařskému páru poctu ve zbrani. Po krátké návštěvě kaple odjeli císař s císařovnou do zámku. Zdejší pán, Ferdinand Josef Ditrichštejn, je nejprve provedl svou rezidencí a potom pozval ke slavnostní tabuli Podobný scénář se opakoval i v následujících dnech: dvořané si prohlédli zámeckou zahradu a grottu, navštívili nešpory v Loretě, byli přítomni mši ve farním kostele i v chrámu zdejších piaristů a mezitím pokaždé v poledne a večer zasedali na zámku k další okázalé trachtaci. Podvakráte přijali pozvání také od sousední vrchnosti a zajeli do Lednice a Valtic. Kníže Karel Eusebius z Lichtenštejna a jeho choť Jana Beatrix využili tehdy příležitosti předvést císařskému Hofstaatu při velkolepé mši právě dokončený kostel Nanebevzetí Panny Marie. Jeho impozantní architektura vévodila sice valtickému náměstí již delší dobu, ovšem teprve v loňském roce se ji podařilo bezezbytku dokončit a završit tak práce táhnoucí se s nemalými peripetiemi po čtyři desetiletí Jestlipak tomu všemu byly přítomny také Ditrichštejnovy a Lichtenštejnovy děti? A pokud ano, představili je jejich rodiče císařskému páru? A nebyl to snad zároveň jeden z prvních okamžiků, ve kterém se Erdmunda setkala u Lichtenštejnů s jejich knížecím synem, svým budoucím manželem Janem Adamem? Ať už měla otcovo svolení pobývat s dvorskou společností, anebo jenom tajně nakukovala zpoza dveří, mohla tehdy mladá Ditrichštejnka den co den vidět zblízka císařovy ministry, urozené kavalíry a zejména pak paní camereru se skupinkou svých svěřenkyň španělských a německých dvorních dam. Jejich sličné postavy, následující císařovnu všude jako stín, přitahovaly bezděky pohledy všech mužů i žen a jejich skvostné róby propůjčovaly oněm chvílím lesk neopakovatelnosti. Erdmunda mohla pozorovat, jak se členky fraucimoru účastní pobožnosti v zámecké kapli, jak se nechávají obsluhovat během hostiny, nebo se zrovna baví při lovecké kratochvíli či taneční merendě, a jak potom spolu s císařskými Veličenstvy nasedají do loďky a dobrou hodinu se nechávají vozit po hladině rybníka. Uchvátila ji ta všudypřítomná uhlazenost způsobů? Pocty, jaké ti, v jejích očích významní lidé bez ustání 295

9 společnice jejího veličenstva projevovali otci a matce? Nebo jí učarovala omamná vůně večerních toalet a libozvučná konverzace, jež bezstarostně uplývaly nade vším tím divadlem? Opakovaně slyšela hrát a zpívat muzikanty císařovy kapely a možná že také v neděli večer, v zahradním parteru pod mikulovským zámkem, se zatajeným dechem přihlížela slavnostnímu představení ohňostroje tu oslnivému, tu ohlušujícímu zázraku povstalému z desítek zápalných koulí a raket, do jejichž třeskotu se na několik závěrečných, pomíjivých minut rozzářila počáteční písmena blahopřání Vivat Leopoldus, Margarita! 1153 Císařská návštěva obrátila poklidný mikulovský život vzhůru nohama a proměnila pár zdejších všedních dní v jednu nepřetržitou slavnost. Bylo jistě snadné pro nedospělou dívku podlehnout dojmu, že je-li život u dvora stále takový, musí se vyrovnat sa- Podobu slavnostního ohňostroje, uspořádaného v létě 1672 knížetem Ditrichštejnem k poctě císařského páru na zámku v Mikulově, zvěčnil na své rytině Johann Martin Lerch. 296

10 erdmunda tereza z ditrichštejna motnému elysiu. Alespoň do té doby, nežli se dvořané rozloučili a obrátili na cestu domů. A nežli po krátké chvíli dorazila zpátky do Mikulova poplašná zpráva, že Erdmundina matka spolu s hraběnkami Harrachovou a Althannovou, chtějíce následovat dvůr co nejdříve do Vídně, vyrazily narychlo ve starém kočáře, který se na cestě převrátil. Všechny tři dámy, jak se doslova praví v dokumentární relaci, vyvázly s velkými modřinami, boulemi a pohmoždinami. Madam Harrachová nemohla prý dokonce pár dní ani chodit a ještě teď leží v posteli. Nové postavení dvorní dámy připoutalo Erdmundu nastálo k vídeňskému dvoru. Na rozdíl od početných císařových komorníků, střídajících se u vladaře ve službě vždy v pravidelných intervalech, byl totiž císařovnin dámský doprovod tvořen relativně malou, zato však uzavřenou skupinou stálých společnic, které opouštěly dvůr na delší dobu pouze kvůli nemoci nebo z jiného závažného důvodu. Nad touto skutečností se mimochodem ve svých dopisech pozastavuje i manželka anglického vyslance Mary Wortley Montagu, jíž ostatně při návštěvě Vídně a císařského dvora uniklo jen máloco. Píše, že vídeňské dvorní dámy nedostávají žádný plat, ale mají byt u dvora, kde žijí na způsob vězení, aniž by jim bylo dovoleno vycházet ke schůzkám či na veřejná místa ve městě s výjimkou svatby jejich spoludružky, kterou císařovna vždycky podaruje svým portrétem zasazeným v diamantech O tom, že realita však namnoze tak přísná nebyla, podal prostřednictvím svého deníku opakovaně svědectví jiný současník, Jan Jáchym ze Žerotína. Taky jsem byl u Questenberka, poznamenal si například, a tančil tam ve společnosti tří dvorních dam Stejně tak neplatilo bezezbytku, že slečny vykonávaly svůj úřad pouze náhradou za prestižní postavení, bydlení a stravu u dvora. Přinejmenším pro starší období od konce 16. až do poloviny 17. století je doloženo, že příjem dvorních dam tvořily kromě řádného platu příležitostně i různé hmotné dárky, dále finanční odbavení spojené s opuštěním služby a určené zpravidla na svatební výbavu a ve vybraných případech i doživotní penze