V pátém čísle časopisu Včelařství jste nalezli samostatně vložený Včelařský dotazník. Někteří z Vás ho možná ani nezaregistrovali, jiní ho ignorovali

Transkript

1 V pátém čísle časopisu Včelařství jste nalezli samostatně vložený Včelařský dotazník. Někteří z Vás ho možná ani nezaregistrovali, jiní ho ignorovali jako jeden z množství reklamních letáků, kterých nacházíme každý den ve schránce stohy. Další si ho možná přečetli, ale s myšlenkou není to povinné, tak nevyplňuji jej odložili ad acta. Pouze hrstka včelařů si dala tu práci, dotazník vyplnila a odeslala. Někteří z Vás teď zbystří a začnou se zajímat, cože to skončilo v koši, v lepším případě v kontejneru tříděného odpadu. Co to onen list papíru s reklamou na druhé straně vlastně byl? Vrátím se o pár měsíců zpět, počátkem roku jsem na včelařském fóru začal s jeho zakladatelem Petrem Mirovským sledovat rostoucí poptávku po statistických datech. Začaly se množit otázky typu : kolik je asi tak u nás včelařů včelařící na rámkové míře XY, má cenu sledovat spad Varroa destructor, když to stejně každý druhý nedělá... Nějakou dobu jsme spolu nad odpověďmi na takové otázky přemýšleli a došli k názoru, že by nebylo na škodu vytvořit dotazník, který by na tyto otázky dokázal odpovědět. Postupně vznikl soubor asi dvaceti otázek, o kterých jsme si mysleli, že by mohly zajímat i další nadšence. Jenže co s nimi, když je umístíme na internet, oslovíme hrstku včelařů a nedovíme se v podstatě téměř nic. Chtělo to mnohem masivnější akci. Nejjednodušší způsob, jak oslovit téměř celou včelařskou veřejnost bylo využít celoplošné časopisy Včelařství a Moderní včelař. Následovala poměrně dlouhá debata s redakcemi obou periodik a nakonec jsme se dohodli. Termín spuštění dotazníku jsme načasovali tak, aby oba časopisy vyšly téměř souběžně. V té době jsme spustili webovou verzi dotazníku, na kterou jsme spoléhali jako hlavní způsob hlasování. Další možnost bylo vyplnění Pdf formuláře a zaslání em a jako poslední tištěný formulář vložený do časopisu včelařství s možností zaslání poštou. Data jsme postupně shromažďovali po dobu padesáti dnů a nyní nastal čas je vyhodnotit. Možná očekáváte sadu grafů a statistických čísel, které jsou nudné a téměř nikdo je nečte. Přiznejme si, kdo z nás pozorně poslouchá výčet podobných čísel na výročních schůzích základních organizací? Zaměřil jsem se na výsledky, které nejsou zrovna populární. Sice jsme oslovili odhadem včelařů, ale zpět se nám vrátilo pouze 1471 odpovědí, což je o něco málo více než 3 %. Nezdá se Vám to málo? Mě ano. Co tak malý zájem způsobilo? Částečně jsem odpověděl v úvodu článku, někdo se ani neobtěžoval dotazník přečíst, jiný nepovažoval za důležité se jím vůbec zabývat, vždyť svaz má spočítána včelstva a to jim přece stačí. Myslím, že lví podíl na nízkém počtu odpovědí má skutečnost, že dotazník nebyl organizován svazem a nikdo po jednotlivých včelařích nechtěl žádnou povinnou aktivitu, nebyl zde nikdo, kdo by je nutil k nějaké činnosti navíc, nepřišel starý známý důvěrník, který by dotazník vyplnil a odeslal. Samozřejmě by šlo celou akce zorganizovat tak, aby vyplnění dotazníku bylo podmíněné např. vyplacením dotací nebo vydáním léčiva, ale to by už nebyla nezávislá akce. Ač většina včelařů na dotazník neodpověděla, poskytla tímto postojem cenná data. Dali jste dostatečně nahlas najevo, že Vás nemáme s podobnými nesmysly obtěžovat, že to téměř nikoho nezajímá. Ono by nejspíše zajímalo, kdyby vyplnění dotazníku bylo spojené s výše uvedeným vyplácením dotací, kdyby to někdo udělal za nás. Ale tohle byla práce navíc, ze které nic nekoukalo. Čím je tento stav zapříčiněn? Nejspíše tím, že v téměř každé fungující základní organizaci je pár tahounů, kteří většinu papírové práce udělají za ostatní, léčiva a dotace donesou každému včelaři až domů a po čase z toho vzniklo pravidlo. Z celkového počtu 21 otázek bych se rád změřil na takové, které mezi řádky naznačují, jací jsme, to na jaké rámkové míře nejčastěji včelaříme, jaký typ úlu preferujeme si můžete přečíst na

2 Mezi nejzákladnější otázky patří věk a délka včelaření. Jak je všeobecně známo, včelaři nemládnou, spíše naopak. Průměrný věk včelaře je podle dotazníku 53 let, nejstarším hlasujícím je úctyhodných 92 let ( 2 včelaři ), nejmladšímu 13 let. Také doba včelařské praxe není překvapením, průměr je ustálil na 21 letech, nejdelší praxi má jeden z nejstarších hlasujících, již 79 let se věnuje práci se včelami. Nejvíce včelařů má praxi dva roky, což naznačuje nárůst začínajících včelařů, mezi které se počítám i já. Průměrná praxe je 21 let, což odpovídá věkovému průměru. Zároveň to naznačuje, že většina včelařů začíná včelařit zhruba ve věku 30 let. To je věk, kdy většina z nás má již založenou a zabezpečenou rodinu, děti a trochu času zůstává na koníčky. Tak proč nezačít zrovna se včelami. Když si pozorněji prohlédnete graf znázorňující průběh včelařské praxe, všimněte si téměř pravidelných pětiletých period, které naznačují přírůstky nových včelařů. Co je způsobuje si netroufnu odhadnout, snad módní vlna, odraz ekonomické situace dané doby, nevím. Záměrně vynechám komentář k typům úlových se stav, rámkových měr, typů rámků..., to by nestačil jeden článek, ale bylo by zapotřebí celý časopis a možná více než jedno číslo. Mile mě překvapily otázky zabývající se medometem. Toto zařízení patří bezesporu k nejdražším a technologicky k nejsložitějším, které běžný včelař používá. Přichází do přímého styku s potravinou, která se již dále nezpracovává a pokud ano, tak ne sterilizací nebo jakoukoliv tepelnou úpravou. Zákazníci si zaslouží, aby včelaři své medomety udržovali v čistotě, povrch ocelových medometů neměl oprýskané cínování nebo poškozený nátěr potravinářskou barvou. Bezesporu nejvhodnější jsou medomety vyrobené z nerezavějící oceli, která může přijít do styku s potravinami. Takový medomet není lacinou záležitostí, pořídit jej lze zhruba za 15000,- s ručním pohonem, elektrická verze začíná na cenách okolo 20000,- a není potíž sehnat medomety řádově za desetitisíce. Záleží pouze na potřebách a možnostech

3 včelaře. Za více peněz hodně muziky. Je potěšující, že 48% včelařů používá nerezový medomet. Pouze 1 % včelařů používá plastový medomet a zbylých 51 % uvedlo ocelový. Obdobná situace je i v problematice pohonů medometů. Stále nejrozšířenější je klasický ruční pohon, klika bude nejspíše věčná. Tento druh pohonu používá 47 % včelařů. Vzhledem k rozšíření ocelových medometů nelze ani jiný výsledek očekávat. Čistě elektrický pohon si pořídilo 36% včelařů. Nerozlišovali jsme, jestli jej napájí ze sítě nebo akumulátoru, žádný výsledek by to nejspíše nepřineslo. Spíše nás zajímalo rozšíření automatické regulace medometu, která samozřejmě spadá do kategorie elektricky napájených medometů. Automatiku využívá 17 % včelařů, z čehož se dá odvodit rozšíření zvratných medometů. Velmi masové rozšíření nerezových medometů bez ohledu na druh pohonu lze v největší míře přičíst dotacím EU, které na pořízení velmi štědře přispívají. Je sice pravda, že tyto dotace jsou zaměřeny na relativně úzkou zájmovou skupinu, ale jiný úhel pohledu říká, že zákazníci mají záruku, že med, který konzumují, prochází výrobním procesem, který je z hygienického hlediska mnohem kvalitněji zpracován, než tomu bylo dříve. A je samozřejmě i v zájmu samotných včelařů mít své nádobíčko pěkně čisté, jako ze škatulky. Tímto se pomalu dostávám k problematice desinfikování úlů. Nějakým způsobem provádí desinfekci 84% včelařů, což není málo, ale myslím, že by to mělo být samozřejmostí. Nejen kvůli hygieně úlového prostoru z pohledu potravinářského, ale hlavně kvůli omezení šíření nemocí, které včelstva ohrožují. Myslím, že u včel platí dvojnásob staré rčení čistota půl zdraví. Jako první způsob desinfekce se používají běžně dostupné desinfekční prostředky, tedy Louh a Savo. Louh (Hydroxid sodný) není prvotně určen jako desinfekční prostředek, je to silně žíravá zásaditá, anorganická sloučenina, která je použitelná k desinfekci. Lze očekávat, že při vymývání vnitřního prostoru úlu dokáže zlikvidovat celou řadu nežádoucích organizmů a zárodků, včetně plísní. Obdobnou službu udělá i Savo, které je desinfekční prostředek na bázi chlóru. Samozřejmě ani jeden z prostředků není samospasitelný a nedokáže vyřešit veškeré problémy, které s desinfekcí úlů souvisí. Nicméně jsou to velmi oblíbené metody,

4 které používá 6 % ( Louh ) a 16 % ( Savo ) včelařů. Potíž těchto metod je při desinfekci zateplených úlů, zvláště jsou-li zatepleny nasákavým materiálem ( ovčí vlna ), kdy existuje nebezpečí zatečení desinfekce do uteplivky. Další a nejrozšířenější způsob desinfekce je ožeh plamenem, který používá 49 % včelařů. Ožeh samotný nemusí být prováděn otevřeným plamenem, ale velmi rozšířené je použití horkovzdušné pistole. Již v dobách před naším letopočtem se oheň používal jako nejúčinnější desinfekce ( mor, cholera... ). Jedná se o metodu levnou, dostupnou, velmi nenáročnou metodu na provedení a techniku. Bohužel ale není lékem na velmi nebezpečný mor včelího plodu ( MVP ), jehož spory dokáží v dřevě přežívat desítky let a pro jejich spolehlivou likvidaci by bylo potřeba dřevo prohřát do hloubky 5 mm na teplotu 150 C po dobu10 minut. Dosažením takových podmínek by nástavek vesele plápolal a byť by došlo k dokonalé desinfekci, v hromádce popela by se špatně včelařilo. Velmi účinnou desinfekční metodou, která řeší problém s vysokou teplotou a dostatečným prohřátím stěny nástavku je parafinování. Princip této metody je v ponoření celého nástavku do kotle s horkým parafínem ( C ) na dobu asi 10 minut. Dřevo se v parafínu dostatečně prohřeje a jsou zaručeně zlikvidovány veškeré nežádoucí organizmy, které by mohly negativně ovlivnit. Vedlejším a pozitivním produktem této metody je kvalitní povrchová úprava nástavku. Je ale nutno podívat se na obě strany mince. Tato vynikající dezinfekční a konzervační metoda není zrovna laciná na vstupní náklady. Je potřeba pořídit dostatečně velký kotel, aby se do něj pohodlně vešel nástavek, raději dva nad sebe. Pod kotlem se topí klasickým topeništěm, nebo plynovým hořákem. Kdo si takový kotel pořídí, může v něm parafinovat, ale i vyvařovat rámky, takže získává více účelové zařízení. Samozřejmě se nevyplatí víkendovému včelaři se třemi včelstvy, ale je možnost společného využití např. v rámci ZO. Vzhledem k vysokým pořizovacím nákladům tuto metodu používá pouze 5 % včelařů. Samozřejmě takto nelze dezinfikovat zateplené nástavky. Jiný, než uvedené způsoby dezinfekce používá 8 % včelařů. Dezinfekci nelze pojmou obecně, je to poměrně složitý problém. Ne vždy lze dezinfekci provádět, byť by si to včelař přál. Vlastní-li např. úly z tvrzeného polystyrénu, nelze použít ožeh plamenem nebo parafinování. To se týká i jiných konstrukcí úlů. Poměrně často se lze setkat k návratům ke kořenům včelaření, začínají se opět rozšiřovat kláty či jiné historické úly, ne jako hlavní úlová sestava, ale jen tak pro potěchu oka, nebo pro ten pocit vyzkoušet, jaké to bylo. Co je ale znepokojující, celých 16 % včelařů dezinfekci úlů zcela ignoruje. Pochybuji, že je to dáno právě konstrukcí úlů. V době, kdy MVP a jiné nemoci ohrožují naše včelstva je takové počínání hazardem. Nejde pouze o včelstva konkrétního jedince, jsou teoreticky ohrožována všechna včelstva v okolí takového potencionálního hazardéra. S tímto úzce souvisí problematika pravidelného sledování spadu roztoče Varroa destructor a používání varroa den pod úlové sestavy. V dotazníku se jedná o dvě samostatné otázky, které ale spolu velmi úzce souvisí. Pravidelně sledovat spad roztoče je bez kvalitního varroa dna problematické. Pokud má včelař úlovou sestavu vybavenou varroa dnem s monitorovací podložkou, je škoda nevyužít možnosti sledovat situaci v úle a pružně reagovat na stupeň zamoření roztočem. Ať se nám to líbí nebo ne, přítomnost roztoče v úlech je součástí včelaření a je jen na nás, jak se k této problematice postavíme. Varroa dna v současnosti plně využívá 38 % včelařů, někde 19 % a nepoužívá 43 %. Nemá smysl odsuzovat velkou skupinu nepoužívající varroa dna, je spíše potřeba se zamyslet, proč je nepoužívají. Troufnu si tvrdit, že je to způsobeno letitým vybavením a typem úlové sestavy. Pokud si v současnosti včelař pořizuje nové úly, většinou již jsou varroa dnem vybavena, navíc pokud žádá o krajské dotace, pokud jsem pozorně sledoval podmínky udělení dotací v jednotlivých krajích, bylo požadováno, aby nové úlové sestavy byly již varroa dnem vybaveny. Naopak včelař, který má letité úly a je si vědom, že věk a zdraví mu nedopřejí strávit se svými včelami další dlouhé roky, si samozřejmě nebude pořizovat nové úly jen kvůli

5 varroa dnům. Příjemným zjištěním je zmiňovaných 19 % včelařů, kteří používají varroa dna jen na některých úlech. Lze předpokládat, že se s největší pravděpodobností jedná o postupnou výměnu starých typů úlů za nové. Pravidelný spad roztoče sleduje 25 % včelařů, nepravidelně stejný počet. Celkem polovina včelařů se tedy zajímá, v jaké kondici jsou jejich včelstva. Celých 48 % včelařů spad roztoče nesledují, což zhruba odpovídá podílu varro den v úlových sestavách a takto vysoký podíl není tedy žádným překvapením. Pouze 2 % používá jinou metodu sledování spadu. Letos si připomínáme smutné výročí 30 let zavlečení roztoče Varroa destructor na naše území, je smutné, že za tak dlouhou dobu se nepodařilo prosadit pravidelný monitoring jako jednu ze základních metod boje proti roztoči. Rád bych ještě doplnil, že Včelařský dotazník byl aktivitou zcela nezávislou na jakémkoliv včelařském sdružením, i když nutno podotknout, že v závěrečné fázi podporován Českým svazem včelařů. Nevylučuji, že někdy v budoucnu budeme dále spolupracovat na podobné průzkumné akci, která může nám včelařům přinést mnoho užitečných informací. Rád bych touto cestou poděkoval firmě Matrin Kovář výroba medometů, která formou využití druhé strany dotazníku jako reklamní plochy financovala veškeré náklady spojené s tiskem a výrobou papírové formy dotazníku. Kompletní výsledky včelařského dotazníku naleznete na Zpracoval : Havelka Jan