II. Návrh na zrušení 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.

Transkript

1 Exportováno: , 13:18 I. ÚS 955/ , Ústavní soud Text judikátu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GE Money Auto, s.r.o., IČ , se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne , č. j. 11 Co 492/ , za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, spojené s návrhem na zrušení 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Návrh na zrušení 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. Odůvodnění: I. Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení. Usnesením Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále také "soud prvního stupně") ze dne , č. j. 73 EC 3194/ Usnesením soudu prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že řízení se zastavuje a stěžovateli bude vrácen soudní poplatek ve výši 2 880,- Kč. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu byla porušena ústavně zakotvená pravidla, zejména právo na soudní a jinou právní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení, v němž vystupoval jako žalobce. Stěžovatel se proti žalovanému V. M., domáhal žalobním návrhem podaným dne u Obvodního soudu pro Prahu 4 zaplacení částky ve výši ,09- Kč, a to z titulu úvěrové smlouvy č Řízení o žalobě před soudem prvního stupně bylo usnesením zastaveno. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil zahájením insolvenčního řízení. Dle 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního

2 zákona, nemohou být pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty uplatněny žalobou, lze - li je uplatnit přihláškou. Proti výše uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 podal stěžovatel včasné odvolání. V podaném odvolání stěžovatel poukazoval zejména na nevhodnost postupu, jež zvolil soud prvního stupně. Dle právního názoru stěžovatele je jediným možným zákonným a ústavně konformním postupem v takové situaci přerušení řízení, nikoliv jeho zastavení, neboť při zastavení řízení dochází k hrozbě promlčení nároku a poté k jeho ztíženému až nemožnému uplatnění před soudy. Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když zahájení insolvenčního řízení považuje za neodstranitelnou podmínku řízení dle 104 odst. l občanského soudního řádu a neshledal důvod přerušení dle 109 odst. 1 občanského soudního řádu. Stěžovatel, jak uvádí ve své stížnosti, je přesvědčen, že postupem soudu došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu, jehož ústavní ochrana vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, neboť nejen v tomto případě dochází k situaci, kdy věřiteli je v podstatě odepřen přístup k soudu. Jedinou jeho zákonnou možností, jak uplatnit svou pohledávku, je přihlásit se do insolvenčního řízení. Pokud tuto možnost nevyužije, je vymahatelnost jeho pohledávky podstatně ztížena zejména z důvodu hrozícího promlčení. V jeho případě tzv. oddlužení dle 389 a násl. insolvenčního zákona jeho pohledávka dle 414 odst. 1 a 2 dokonce zaniká, neboť úpadce je od veškerých nepřihlášených pohledávek či pohledávek, k nimž se nepřihlíželo, osvobozen. Stěžovatel se domnívá, že je krajně nelogické a diskriminující, že insolvenční zákon ustanovením 109 odst. 1 písm. a) neumožňuje uplatnit pohledávku po zahájení insolvenčního řízení prostřednictvím žaloby u soudního orgánu, ale ustanovením 109 odst. 1 písm. c) umožňuje nařídit exekuci či výkon rozhodnutí, která sice nemůže být provedena, ale nehrozí zde ani promlčení ani jiné průtahy spojené s ukončením insolvenčního řízení a následným vymáháním pohledávky soudní cestou. Stejně tak stěžovatel nemůže souhlasit s odůvodněním soudů, že dle ustanovení 109 občanského soudního řádu nelze řízení přerušit, neboť odstavec 2 uvedeného ustanovení umožňuje fakultativně přerušit řízení například co do důvodu písmene a) či c). Tuto metodiku některé soudy uplatňují a podle stěžovatelova názoru je tento postup jediný zákonný a ústavně konformní. Posléze uvedený postup soudů, kdy je řízení z důvodu zahájení insolvenčního řízení zastaveno, se významně dotýká také stěžovatelova práva na řádný soudní proces bez průtahů dle čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Neboť takto je stěžovatel po skončení insolvenčního řízení nucen opět podat žalobní návrh a provést s ním spojené procesní úkony. Stěžovatel dále uvádí, v čem spatřuje důvody nesouladu ustanovení 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona s ústavním pořádkem a proč navrhuje jeho zrušení. Ustanovení 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona stanoví nemožnost uplatnění pohledávek a jiných práv týkajících s majetkové podstaty žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou do insolvenčního řízení. Tímto ustanovením však jsou, jak je již výše uvedeno,

3 diskriminováni věřitelé, kteří například nemají vykonatelnou pohledávku, protože podle 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona lze podat návrh na nařízení exekuce proti úpadci a dokonce takovou exekuci i nařídit. Neuplatní-li tedy věřitel svou pohledávku v přihlášce do insolvenčního řízení (například z důvodu splatnosti), nemá již jinou zákonnou možnost, jak svou pohledávku vymoci. Stěžovateli je známý důvod, proč se insolvenční zákon snaží zamezit nesoustředěnosti nároků věřitelů, nicméně jeho názor je takový, že zmíněná úprava nepřiměřeně protěžuje samotného úpadce, kdežto věřiteli hrozí například promlčení pohledávky. Stěžovatel dále upozorňuje, že jím podaná ústavní stížnost významně přesahuje jeho vlastní zájmy. Ne každý věřitel úpadce je totiž vzdělaný v oboru práva a nemusí mít také prostředky, a to i finanční, jak neustále monitorovat, zda se jeho dlužník nachází v insolvenčním řízení. Proto zvolí nejobecnější, nejdostupnější a nejjistější způsob vymáhání pohledávky, jímž je právě podání žalobního návrhu u soudu. Stěžovatel namítá, že otázka souběžně probíhajícího civilního a insolvenčního řízení je českém právním řádu řešena nedostatečně. Stěžovateli je z jeho praxe známo, že v rozhodovací činnosti českých soudů, Obvodní soud pro Prahu 4 nevyjímaje, je uvedená otázka řešena odlišně, když částí senátů jsou probíhající civilní řízení za této situace přerušena. Tímto postupem jsou více šetřena práva věřitelů, jenž při zastavení procesu bez dalšího nemá jistotu v tom, že v případě nesplnění povinností v oddlužení nebude již jeho nárok promlčen a de iure i de facto nevymahatelný. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil a rovněž zrušil 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. II. Z předložených usnesení obecných soudů a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou ze dne u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal zaplacení částky ,09- Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o úvěru. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne , č. j. 73 EC 3194/ bylo řízení o této žalobě zastaveno a dále rozhodnuto tak, že stěžovateli bude vrácen soudní poplatek ve výši 2 880,- Kč. V odůvodnění soud prvního stupně uvádí, že z výpisu insolvenčního rejstříku žalovaného zjistil, že vůči žalovanému bylo zahájeno insolvenční řízení. Účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dne ve 13:26 hod. V daném řízení tak je podle názoru soudu prvního stupně nepochybné, že žaloba byla podána až poté, co bylo zahájeno insolvenční řízení. Dle 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona pak platí, že

4 pohledávky lze v tomto případě uplatnit pouze přihláškou, nikoliv žalobou. Soud prvního stupně tak dovodil, žev řízení nastala neodstranitelná překážka, pro kterou bylo nutno řízení zastavit. Stěžovatel usnesení soudu prvního stupně napadl odvoláním. V odůvodnění svého odvolání vyslovil nesouhlas s výkladem ustanovení 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona a navrhl změnu usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se přerušuje. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne , č. j. 11 Co 492/ , bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že z citovaného ustanovení insolvenčního zákona je zřejmé, že stěžovatel nemůže svou pohledávku uplatnit podáním žaloby. Stěžovatel se jako věřitel může se svou pohledávkou přihlásit do insolvenčního řízení, a to již od chvíle, kdy se o jeho zahájení dozvěděl. Jestliže svého práva nevyužil, nejedná se podle odvolacího soudu o porušení jeho základních práv, ale pouze o důsledek jeho přístupu k vymáhané pohledávce. Pro postup soudu, který by vyhovoval návrhu stěžovatele (přerušit řízení), neexistuje opora v zákoně. III. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a usneseními obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že žádání stěžovatele, včetně návrhu na zrušení napadeného usnesení, je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací ve svých rozhodnutích přesně uvádějí, na základě kterých ustanovení procesních předpisů bylo rozhodnuto o zastavení řízení, resp. o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně. Oba soudy správně aplikovaly ustanovení 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. Dle tohoto ustanovení platí, že pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dříve, než došlo k podaní žaloby, nelze postupu obecných soudů nic vytknout. Jak správně uvedly obecné soudy v odůvodnění svých usnesení, pro přerušení řízení v tomto případě nelze nalézt zákonný důvod.

5 Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. K návrhu na zrušení 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud uvádí, že napadené ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem. Jeho smyslem je celkové vyřešení majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, tedy docílení co nejefektivnějšího uspokojení věřitelů, a to v jednotném režimu. Žádnému z věřitelů není nijak bráněno domáhat se uspokojení své pohledávky, byť se tak bude dít pouze cestou přihlášky. Ze stejných důvodů nemůže obstát ani argument stěžovatele o hrozícím promlčení pohledávky, neboť přihláška je řádným uplatněním práva. Na druhou stranu současná právní úprava chrání také dlužníka, který má rovněž právní zájem na co nejefektivnějším vyřešení svého úpadku, a to opět v jednotném režimu. Možnost domáhat se uspokojení pohledávek podáním žaloby mimo insolvenční řízení by tento zájem dlužníka (a rovněž ostatní věřitele) velmi vážně ohrozilo. Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stejný osud sdílí i návrh na zrušení ustanovení 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 14. dubna 2011 Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu