Slovník české prózy Ed.: Dokoupil, Blahoslav Zelinský, Miroslav. Ostrava: Sfinga, 1994.

Transkript

1 Slovník české prózy /313 Slovník české prózy Ed.: Dokoupil, Blahoslav Zelinský, Miroslav. Ostrava: Sfinga, OBSAH Úvodem Seznam zkratek a značek Šifry autorů hesel Michal AJVAZ: Návrat starého varana Ludvík AŠKENAZY: Vajíčko Antonín BAJAJA: Duely Hana BĚLOHRADSKÁ: Poslední večeře Alexandra BERKOVÁ: Magorie Ivan BINAR: Kytovna umění Egon BONDY: Invalidní sourozenci Zuzana BRABCOVÁ: Daleko od stromu Adolf BRANALD: Severní nádraží Lazaretní vlak Adolf BRANALD: Vizita Jiří BRDEČKA: Limonádový Joe Bohuslav BŘEZOVSKÝ: Věční milenci Ladislav BUBLÍK: Páteř Jan ČEP: Polní tráva Jana ČERVENKOVÁ: Semestr života Oldřich DANĚK: Král utíká z boje Jakub DEML: Podzimní sen Zeno DOSTÁL: Blíženci Jan DRDA: Němá barikáda Jaroslav DURYCH: Služebníci neužiteční Jaroslav DURYCH: Duše a hvězda Jaroslav DURYCH: Boží duha Václav DUŠEK: Tuláci Ladislav DVOŘÁK: Šavle meče Karel EICHLER: Hosté od svatého Diviše Václav ERBEN: Paměti českého krále Jiříka z Poděbrad Ota FILIP: Cesta ke hřbitovu Ota FILIP: Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy Ota FILIP: Kavárna Slavia Viktor FISCHL: Kuropění Viktor FISCHL: Dvorní šašci Josef FRAIS: Muži z podzemního kontinentu Jiří FRIED: Časová tíseň Norbert FRÝD: Krabice živých Julius FUČÍK: Reportáž psaná na oprátce Ladislav FUKS: Pan Theodor Mundstock Ladislav FUKS: Variace pro temnou strunu Ladislav FUKS: Spalovač mrtvol Ladislav FUKS: Myši Natálie Mooshabrové Ladislav FUKS: Vévodkyně a kuchařka Jiří GRUŠA: Mimner aneb Hra o smrďocha (Atmar tin Kalpadotia) Jiří GRUŠA: Dotazník aneb modlitba za jedno město a přítele Petr HÁJEK: Areál snů Jan HANČ: Události Miroslav HANUŠ: Osud národa Martin HARNÍČEK: Maso Vilém HEJL: Ex offo Josef HIRSAL: Píseň mládí Daniela HODROVÁ: Podobojí Miroslav HOLUB: Anděl na kolečkách Miroslav HORNÍČEK: Dobře utajené housle Ludmila HOŘKÁ: Mezivodky

2 Slovník české prózy /313 Egon HOSTOVSKÝ: Cizinec hledá byt Egon HOSTOVSKÝ: Nezvěstný Egon HOSTOVSKÝ: Dobročinný večírek Egon HOSTOVSKÝ: Všeobecné spiknutí Egon HOSTOVSKÝ: Tři noci Bohumil HRABAL: Pábitelé Bohumil HRABAL: Taneční hodiny pro starší a pokročilé Bohumil HRABAL: Ostře sledované vlaky Bohumil HRABAL: Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet Bohumil HRABAL: Obsluhoval jsem anglického krále Bohumil HRABAL: Městečko, kde se zastavil čas Bohumil HRABAL: Příliš hlučná samota Bohumil HRABAL: Svatby v domě Vita nuova Proluky František HRUBÍN: Zlatá reneta Ilja HURNÍK: Trubači z Jericha Josef JEDLIČKA: Kde život náš je v půli se svou poutí Jaromír JOHN: Pampovánek Radek JOHN: Memento Vladimír KALINA: Signum laudis Eva KANTŮRKOVÁ: Přítelkyně z domu smutku Václav KAPLICKÝ: Kladivo na čarodějnice Mojmír KLÁNSKÝ: Vyhnanství Ivan KLÍMA: Hodina ticha Ivan KLÍMA: Moje první lásky han KLÍMA: Soudce z milosti Alexandr KLIMENT: Marie Alexandr KLIMENT: Nuda v Čechách Ludmila KLUKANOVÁ: Jezírka Josef KNAP: Vzdálená země Pavel KOHOUT: Katyně Pavel KOHOUT: Kde je zakopán pes Jaromíra KOLÁROVÁ: Můj chlapec a já Josef KOPTA: Dies irae Vladimír KÖRNER: Slepé rameno Vladimír KÖRNER: Adelheid Vladimír KÖRNER: Písečná kosa Vladimír KÖRNER: Údolí včel Jan KOSTRHUN: Vinobraní Jiří KOVTUN: Pražská ekloga Jiří KOVTUN: Zpráva z Lisabonu Jan KOZÁK: Mariana Radvaková František KOZÁK: Josef Mánes Jiří KRATOCHVIL: Uprostřed nocí zpěv František KŘELINA: Každý své břímě Jan KŘESADLO: Mrchopěvci Ivan KŘÍŽ: Velká Samota Ivan KŘÍŽ: Pravda o zkáze Sodomy František KUBKA: Palečkův úsměv a pláč Milan KUNDERA: Směšné lásky Milan KUNDERA: Žert Milan KUNDERA: Život je jinde Milan KUNDERA: Valčík na rozloučenou Milan KUNDERA: Kniha smíchu a zapomnění Milan KUNDERA: Nesnesitelná lehkost bytí Milan KUNDERA: Nesmrtelnost Václav LACINA: Čtení o psaní aneb spisovatelem snadno a rychle Věra LINHARTOVÁ: Přestořeč Věra LINHARTOVÁ: Dům daleko Eugen LIŠKA: Povolaní Jarmila LOUKOTKOVÁ: Navzdory básník zpívá Arnošt LUSTIG: Noc a naděje

3 Slovník české prózy /313 Arnošt LUSTIG: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou Arnošt LUSTIG: Nemilovaná (Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.) Miloš MACOUREK: Pohádky Vladimír MACURA: Občan Monte Christo Jiří MAREK: Můj strýc Odysseus Věroslav MERTL: Rezavý déšť Karel MICHAL: Bubáci pro všední den Karel MILOTA: Sud Karel MISAR: Periferie Libuše MONÍKOVÁ: Fasáda Jiří MUCHA: Pravděpodobná tvář Jiří MUCHA: Podivné lásky Pavel NAUMAN: Faon Vladimír NEFF: Srpnovští páni Vladimír NEFF: Sňatky z rozumu Vladimír NEFF: Trampoty pana Humbla Ludvík NĚMEC: Hra na slepo Radoslav NENADÁL: Rakvářova dcera a jiné prózy Josef NESVADBA: Einsteinův mozek Josef NESVADBA: Dialog s doktorem Dongem Jan NOVÁK: Milionový jeep Karel NOVÝ: Plamen a vítr Jan OTČENÁŠEK: Občan Brych Jan OTČENÁŠEK: Romeo, Julie a tma Jan OTČENÁŠEK: Kulhavý Orfeus Jan OTČENÁŠEK: Pokušení Katarina Vladimír PÁRAL: Katapult Vladimír PÁRAL: Milenci a vrazi Vladimír PÁRAL: Profesionální žena Vladimír PÁRAL: Muka obraznosti Ota PAVEL: Smrt krásných srnců Karel PECKA Štěpení Karel PECKA: Motáky nezvěstnému Ladislav PECHÁČEK: Dobří holubi se vracejí Jan PELC:... a bude hůř Ferdinand PEROUTKA: Oblak a valčík Eduard PETIŠKA: Svatební noci Petr PLACÁK: Medorek Alexej PLŮDEK: Rádce velkých rádžů Zdeněk PLUHAŘ: Opustíš-li mne Karel POLÁČEK: Bylo nás pět Jan PROCHÁZKA: Zelené obzory Jan PROCHÁZKA: Svatá noc Petr PROUZA: Život střídá smrt Karel PTÁČNÍK: Ročník jedenadvacet Karel PTÁČNÍK: Město na hranici Petr PUJMAN: Prevít a zvířátka Marie PUJMANOVÁ: Hra s ohněm Jaroslav PUTÍK: Smrtelná neděle Jaroslav PUTÍK: Brána blažených Jaroslav PUTÍK: Muž s břitvou Jaroslav PUTÍK: Volný let voliérou Roman RÁZ: Prodavač humoru Sylvie RICHTEROVÁ: Slabikář otcovského jazyka Zdeněk ROSENBAUM: Most přes zlou vodu Václav ŘEZÁČ: Nástup Pavel ŘEZNÍČEK: Strop Zdena SALIVAROVÁ: Honzlová Jaroslav SEIFERT: Všecky krásy světa Karol SIDON: Sen o mém otci Karol SIDON: Boží osten

4 Slovník české prózy /313 Jan SKÁCEL: Jedenáctý bílý kůň Miroslav SKÁLA: Cesta kolem mé hlavy za 40 dnů Věra SLÁDKOVÁ: Malý muž a velká žena Jindřiška SMETANOVÁ: Ustláno na růžích Ludvík SOUČEK: Blázni z Hepteridy Josef STRNADEL: Černá slza Valja STÝBLOVÁ: Skalpel, prosím Zdeněk SVĚRÁK: Obecná škola Alžběta ŠERBEROVÁ: Ptáci na zemi a ryby ve vodách Josef ŠKVORECKÝ: Zbabělci Josef ŠKVORECKÝ: Legenda Emöke Josef ŠKVORECKÝ: Lvíče Josef ŠKVORECKÝ: Tankový prapor Josef ŠKVORECKÝ: Mirákl Josef ŠKVORECKÝ: Příběh inženýra lidských duší Josef ŠKVORECKÝ: Scherzo capriccioso Zdeněk ŠMÍD: Trojí čas hor Jiří ŠOTOLA: Tovaryšstvo Ježíšovo Jiří ŠOTOLA: Kuře na rožni Jiří ŠOTOLA: Podzim v zahradní restauraci Pavel ŠVANDA: Portréty Miloslav ŠVANDRLÍK: Černí baroni Jiří ŠVEJDA: Havárie Josef TOMAN: Po nás potopa Jaromír TOMEČEK: Hora hoří Lubomír TOMEK: Kůži na buben Jan TREFULKA: Pršelo jim štěstí Jan TREFULKA: O bláznech jen dobré Michael TREŠTÍK: Zdi tvé Ludvík VACULÍK: Sekyra Ludvík VACULÍK: Morčata Ludvík VACULÍK: Český snář Ludvík VACULÍK: Stará dáma se baví Edvard VALENTA: Jdi za zeleným světlem Jaroslav VEJVODA: Zelené víno Michal VIEWEGH: Báječná léta pod psa Stanislav VODIČKA: Tam, kde usínají motýlové Alena VOSTRÁ: Vlažná vlna Alena VOSTRÁ: Než dojde k vraždě Ivan VYSKOČIL: Kosti Ivan VYSKOČIL: Malý Alenáš Jiří WEIL: Makanna otec divů Jiří WEIL: Život s hvězdou Jan WEISS: Volání o pomoc Jan WERICH: Fimfárum Jan ZÁBRANA: Vražda pro štěstí Jan ZÁBRANA: Celý život Zdeněk ZAPLETAL: Půlnoční běžci Zdeněk ZAPLETAL: Kobova garáž Jan ŽÁČEK: Apokryf o hraběti Šporkovi a Epilog Výběrový soupis slovníků, bibliografií, literárněhistorických příruček a studií k dané problematice Jmenný rejstřík Názvový rejstřík Chronologický soupis děl zařazených do slovníku ÚVODEM Slovník české prózy navazuje na Slovník českého románu , který vyšel v roce Je vlastně jeho rozšířeným, ale také dosti výrazně přepracovaným vydáním. Z 224 hesel je 135 převzato z původního vydání, 89 hesel je nových. Všechna převzatá hesla byla však znovu přehlédnuta, aktualizována, doplněna o množství dodatečných údajů a někdy i argumentačně zpřesněna. Podstatně jsme přitom rozšířili výběrové soupisy literatury předmětu v závěru jednotlivých hesel.

5 Slovník české prózy /313 SMYSL A URČENÍ PUBLIKACE. Oproti situaci před několika lety má již dnes zájemce o poznání poválečné české literatury možnost volby mezi příručkami různého charakteru i určení. Slovník české prózy byl koncipován tak, aby zaplnil prázdné místo mezi publikacemi kladoucími hlavní důraz na shromáždění základních údajů biografických a bibliografických a na jejich přehledné utřídění (J. Čulík, Knihy za ohradou, Praha 1991; J. Brabec,J. Lopatka, J. Gruša, P. Kabeš, I. Hájek, Slovník zakázaných autorů, Praha 1991; L. Machala a kol., Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu, Olomouc 1991; L. Machala, E. Petrů a kol, Panorama české literatury, Olomouc 1994) a příručkami, jejichž těžiště spočívá v detailní interpretaci jednotlivých významných děl (Česká literatura , Praha 1992; Český Parnas, Praha 1993). Svou rovinou faktografickou (množstvím a přehledným uspořádáním údajů) by měl uspokojit požadavky středoškolských pedagogů a studentů bohemistiky, ale i všech, kteří se z jakéhokoli důvodu potřebují rychle a pohodlně propracovat k základním faktům o tom či onom autorovi a jeho dílech. Rovinou argumentační a odkazovou (interpretační návodností, poukazy k různým možnostem výkladu, odkazy k další literatuře) by zároveň měl sloužit jako prostředník usnadňující zájemcům o hlubší poznání jednotlivých prozaických děl orientaci ve specializovaných oblastech literární vědy a kritiky. VÝBĚR HESEL. Tak jako ve Slovníku českého románu byla i tentokrát hlavním kritériem výběru vývojová reprezentativnost jednotlivých děl a pomocnými kritérii umělecká hodnota (s vědomím nevyhnutelné subjektivnosti každého hodnocení) a čtenářská obliba. Snažili jsme se pokrýt všechny rozhodující tematické oblasti, typologické varianty, vývojové etapy a proudy poválečné české prozaické tvorby s výjimkou knih zaměřených přednostně ke komerčnímu úspěchu (Z. Frýbová, P. Frýbort, M. Nezval, ze starších např. V. Javořická). Jestliže při sestavování hesláře Slovníku českého románu jsme se potýkali s otázkou hranic mezi románem a menšími prozaickými žánry, tentokrát vyvstávaly nejzávažnější problémy na pomezí mezi prózou uměleckou a publicistickou. Rozhodli jsme se zařadit několik hesel z oblasti umělecké reportáže (J. Fučík, E. Kantůrková, M. Holub) a literatury memoárové a deníkové (J. Hanč, J. Hiršal, J. Seifert, J. Zábrana). Pro svou mimořádnou produktivnost je ve Slovníku výrazně zastoupena linie prózy fejetonistické (M. Horníček, I. Hurník, V. Lacina, J. Skácel, J. Smetanová, L. Vaculík). Ve všech těchto oblastech jsme při výběru hesel dbali především na to, aby každé ze zařazených děl neslo dominantní intenci estetickou, aby v něm nepřevažovaly cíle informativní a poznávací. Mimo záběr Slovníku když jsme si vědomi napadnutelnosti tohoto řešení zůstala umělecká a filozofická esejistika (F. Kovárna, J. Šafařík, R. Preisner, V. Jamek apod.): ponecháváme si ji jako určitou rezervu pro případné další rozšířené vydání. Do hesláře Slovníku české prózy byly oproti původnímu vydání doplněny nejen novely, kratší prózy a jejich soubory, ale i některé romány, jež vyšly teprve v průběhu posledních let nebo byly opomenuty při prvotním výběru. Změněné těžiště Slovníku si vynutilo náhradu některých hesel románových hesly věnovanými novelám nebo povídkovým souborům, takže týž autor je někdy jiným heslem zastoupen v prvním vydání a jiným v nynější rozšířené podobě svazku. Několik málo autorů bylo z původního hesláře vypuštěno. Řazení autorů ve Slovníku je abecední, řazení hesel jednoho a téhož autora chronologické (podle data prvního českého vydání, přičemž za vydání je považována i publikace samizdatová). Výjimku z těchto zásad představuje řazení hesel u E. Hostovského: Tři noci následují až za Všeobecným spiknutím, třebaže pořadí prvních českých vydání je opačné. V tomto případě jsme respektovali sled, v jakém byla díla napsána, abychom neporušili celkovou logiku a posloupnost výkladu Hostovského tvorby. STRUKTURA HESLA. Hesla jsou opět členěna podle vzoru, který byl u nás poprvé uplatněn ve Slovníku světových literárních děl (V. Macura a kol., Praha 1988) a který považujeme za optimální z hlediska rozsahu, přehlednosti a rychlé dosažitelnosti podstatných informací. Každé heslo se tedy skládá z šesti částí: záhlaví, stručné charakteristiky, popisu díla, interpretační části, literárněhistorického zařazení a výběrového seznamu literatury. ZÁHLAVÍ přináší jméno autora a název díla, bibliografický údaj s místem, nakladatelstvím a datem prvního českého knižního vydání, ať už se uskutečnilo u nás nebo v zahraničí. V těch případech, kdy před knižním otiskem předcházelo vydání v některé z nezávislých samizdatových edic (bereme v úvahu především renomované edice typu Petlice, Expedice apod., nikoli tzv. divoký samizdat), uvádíme i tento údaj. Pokud díla poprvé vyšlá v zahraničí nebo v samizdatu vydala již nově i domácí nakladatelství, zaznamenáváme obě nebo všechny tři položky. Bylo-li dílo napsáno v jiném než českém jazyce a do českého literárního kontextu vstupuje jako překlad, uvádíme i překladatele. Záhlaví konečně zaznamenává i případné zásadní změny podoby textu, jako je postupné vydávání jeho částí, jež předcházelo vydání soubornému, změny názvu díla apod. Do druhé části, stručné CHARAKTERISTIKY DÍLA, jsme se pokusili uložit pregnantní postižení tematické a žánrové specifičnosti díla. Základní informace o jeho příslušnosti k většímu, navzájem těsně spjatému celku, např. trilogii, o počtu částí a kapitol, jejich uspořádání, příp. i názvech, o dějových složkách, postavách, časové a místní lokalizaci, o rámcových prvcích mottu, dedikaci apod. najde uživatel ve třetí části, POPISU DÍLA. Čtvrtá část hesla se soustřeďuje k VÝKLADU DÍLA, k co možná hutnému postižení jeho smyslit. Při redigování hesel jsme se snažili ctít pluralitu možných interpretačních přístupů, omezovali jsme však hodnotící soudy, a to zejména kladné; záporné jsme připouštěli především v těch případech, kdy se jedná o texty již antikvované nebo poznamenané komerčními zřeteli. Pátá, KONTEXTOVÁ ČÁST se pokouší zařadit dílo jednak do celku tvorby daného autora, jednak do aktuálního i historického kontextu převážně domácí, ale tam, kde to dovoluje povaha věci, i světové literatury. Pokud je autor ve Slovníku zastoupen jen jedním heslem, je tu obsažen stručný medailonek, pokud je zařazeno více jeho děl, jsou informace o autorově ostatní tvorbě úměrně rozděleny k jednotlivým heslům podle chronologických, tematických či jiných souvislostí. V obou případech rezignujeme na faktografickou úplnost, vyčerpávající bibliografické, a zejména životo-

6 Slovník české prózy /313 pisné informace o daném autorovi nechť čtenář hledá v jiných slovníkových příručkách. Naše publikace registruje závazně jen datum a místo narození, příp. úmrtí autora a jeho vlastní jméno (užíval-li pseudonymu), a to vždy u prvního hesla, jež se ho týká; ostatní fakta jsou uváděna výběrově s ohledem na jejich vztah ke zvolené próze nebo prozaickému souboru. Nicméně dbali jsme na to, aby zvláště u autorů, kteří vstoupili do širšího povědomí teprve v posledních letech a nejsou zatím uvedeni v jiných dostupných příručkách a u těch, kteří v 90. letech značně zvýšili svou publikační aktivitu, byla jejich nejnovější tvorba představena v co největší úplnosti. Při zařazování díla do širšího literárního kontextu věnujeme pozornost souvislostem tematickým, typologickým i genetickým, míra uplatnění těchto hledisek je však v jednotlivých případech z pochopitelných důvodů rozdílná. Chtěli bychom na tomto místě zdůraznit, že výtka, která se objevila v ohlasech na Slovník českého románu , že dáváme příliš mnoho prostoru tematickým souvislostem mezi díly různých autorů, je lichá. Činíme tak záměrně: s jejich pomocí se snažíme vtáhnout do textu hesel i řadu autorů a děl druhé a třetí garnitury a rozšířit tak celkový záběr Slovníku. Systémem odkazových hvězdiček zachycujeme vztahy mezi jednotlivými díly a autory zařazenými do Slovníku. U dalších knih autora, o němž pojednává dané heslo, uvádíme rok prvního knižního, příp. i samizdatového českého vydání, u děl vyšlých v zahraničí i místo, u divadelních her zpravidla rok premiéry, u děl jiných autorů jen rok prvního českého knižního vydání, u cizích literatur je vročení uvedeno jen v ojedinělých, zvlášť odůvodněných případech. Existuje-li filmová adaptace zařazeného díla, registrujeme také její název, rok výroby a jméno režiséra (směrodatným materiálem v případě různosti vyskytujících se údajů pro nás byl soupis českých a slovenských filmů ve slovenské Encyklopedii filmu, Bratislava 1993). Divadelní a rozhlasové adaptace ani televizní inscenace až na výjimky neuvádíme. Obsah páté části není tak výrazně formalizován jako např. obsah záhlaví nebo popisu, také její členění je volnější a přihlíží ke specifickému kontextovému postavení daného díla. Do oddílu LITERATURA zařazujeme chronologicky a v rámci jednoho roku abecedně seřazený výběr hlavních ohlasů na dané dílo (studie, recenze, doslovy, rozhovory), obecnějších statí o autorovi, knižních monografií, případně i ohlasů na jiná autorova díla. Záběr oddílu se zpravidla rozšiřuje směrem k současnosti; zvláště v těch případech, kdy náš Slovník bude zřejmě delší dobu sloužit jako jediný snadno dostupný zdroj bibliografické informace, řídili jsme se zásadou raději více než méně. V případech několikerého otištění téže stati uvádíme položku, která je za daného stavu literárního života podle našeho názoru nejdostupnější (před časopiseckým otiskem dáváme přednost uveřejnění v souboru studií nebo kolektivním sborníku a před oběma těmito možnostmi preferujeme otištění stati ve formě doslovu nebo předmluvy; byla-li stať ze samizdatového nebo exilového časopisu přetištěna doma, dáváme přednost tomuto druhému údaji; totéž platí i o knižních publikacích). Vzhledem k tomu, že nejčastěji uvádíme časově poslední přetisk stati, není pořadí položek v bibliografické části hesla totožné s chronologií jejich vzniku. Obecněji zaměřené příspěvky týkající se více než jednoho hesla zařazeného autora přičleňujeme k prvnímu z jemu věnovaných hesel a oddělujeme je od ostatních položek značkou. Značka slouží k oddělení položek týkajících se jedné a téže knihy. V oddílu literatury (na rozdíl od ostatních částí hesla, kde zkracujeme na iniciálu jen nominativ autorova jména) užíváme iniciál i v jiných pádech, pokud nehrozí nebezpečí, že údaj nebude dostatečně srozumitelný. V soupisech literatury uvádíme titul stati jen tehdy, nese-li plnohodnotnou informaci: to znamená, že vynecháváme názvy recenzí nadepsaných jen jménem recenzovaného autora a knihy, stejně jako označení Doslov nebo Předmluva. Pomocný aparát sestává z obvyklých rejstříků: jmenného (zahrnuje jména literátů, umělců a všech kulturně činných osob ze základního textu hesel, tj. ze všech jeho částí s výjimkou literatury; tato jména jsou v heslech pro usnadnění orientace tištěna verzálkami) a názvového (obsahuje všechny uváděné tituly literárních a uměleckých děl; podtituly, názvy jednotlivých próz v souboru, částí a kapitol, jež jsou v textu stejně jako tituly zvýrazněny kurzívou, do něj zahrnuty nejsou). Navíc je ve svazku obsažen chronologicky sestavený rejstřík zařazených hesel, který může sloužit jako vodítko pro takové čtení naší publikace, při němž by před čtenářem měly vyvstat hlavní obrysy vývoje poválečné české umělecké prózy. PODĚKOVÁNÍ. Za významnou pomoc při doplňování bibliografické části hesel zejména údaji z let děkujeme pracovníkům oddělení literárněvědných informací Ústavu pro českou literaturu AV ČR v Praze. Za cenné rady, které nám sloužily jako vodítko i při práci na rozšířené podobě Slovníku, jsme zavázáni lektorům jeho původní podoby z r doc. dr. Jiřímu Opelíkovi, CSc., a dr. Jiřímu Trávníčkovi. Za podněty a připomínky, jimž jsme se zčásti pokusili vyhovět, děkujeme všem, kdo Slovník českého románu recenzovali v denním tisku a literárních časopisech. Za dobrou spolupráci jsme vděčni autorům hesel a písařkám Aleně Zelinské a Aleně Vrbové; zvláštní poděkování náleží Rebece Steinové, která nám pomohla v nouzi nejvyšší. A nakonec, nikoli však méně vřele, děkujeme všem, kteří se zasloužili o to, že se z rukopisu stala kniha. Datem uzávěrky věcného doplňování a aktualizace hesel byl 31. srpen B. D. M. Z. Seznam zkratek a značek AUPO = Acta Universitatis Palackianae Olomucensis BV = Brněnský večerník ČD = Český deník ČJL = Český jazyk a literatura ČK = Červený květ

7 Slovník české prózy /313 Člit = Česká literatura ČMŠZN = České a moravskoslezské zemědělské noviny DR = Divadelní revue FaD = Film a doba FTN = Filmové a televizní noviny HanNov = Hanácké noviny HD = Host do domu KJ = Kostnické jiskry KK = Knižní kultura KM = Kritický měsíčník KSb = Kritický sborník KT = Kulturní tvorba KultM = Kulturní měsíčník KultP = Kulturní politika KŽ = Kultúrny život LD = Lidová demokracie LidK = Lidová kultura LidN = Lidové noviny LitA = Literární archiv LitL = Literární listy LitM = Literární měsíčník LitN = Literární noviny LitR = Literární revue LUK = Listy pro umění a kritiku MF = Mladá fronta MorN = Moravské noviny MS = Mladý svět MSD = Moravskoslezský den MSV = Moravskoslezský večerník MT = Mladá tvorba NK = Nové knihy NO = Národní osvobození NP = Nová Pravda (Plzeň) NŘ = Naše řeč NŽ = Nový život OD = Občanský deník OKultM = Ostravský kulturní měsíčník OL = Obrana lidu PL = Právo lidu RP = Rudé právo RR = Revolver Revue Rt = Rovnost, Moravský demokratický deník SaS = Slovo a slovesnost SČB = Spolek českých bibliofilů SČD = Severočeský deník SČRD = Severočeský regionální deník SL = Slovenská literatúra SlSb = Slezský sborník SML = Sešity pro mladou literaturu SP = Slovenské pohľady SPF = Sborník Pedagogické fakulty SPFFBU = Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity SPFFOU = Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity SPFFSU = Sborník prací Filozofické fakulty Slezské univerzity SvobN = Svobodné noviny SvS = Svobodné slovo SvZ = Svobodný zítřek ŠZ = Šaldův zápisník VP = Večerní Praha ZM = Zlatý máj ZN = Zemědělské noviny

8 Slovník české prózy /313 č. = číslo f. = film Lit. = literatura příl. = příloha sb. = sborník x = rukopis xx = samizdat * odkaz k jinému heslu + značka přiřazující další práce téhož autora značka oddělující literaturu o jednotlivých dílech od obecné literatury o autorovi značka ohraničující literaturu týkající se téhož díla Šifry autorů hesel bd = Blahoslav Dokoupil fr = František Ryčl jk = Jiří Kudrnáč jm = Jan Malura jp = Jiří Poláček js = Josef Soukal jz = Jiří Zahradnický kk = Karel Komárek lm = Lubomír Machala mg = Libor Magdoň mlk = Iva Málková mpř = Martin Pilař mu = Marie Uhlířová mz = Miroslav Zelinský pb = Petr Běleš pp = Pavel Pešta res = Rebeka Steinova rs = Richard Svoboda sb = Sylva Bartůšková sch = Jan Schneider vp = Vladimír Papoušek zf = Zbyněk Fišer Michal AJVAZ Návrat starého varana (Praha, Mladá fronta 1991) Prózy s magickou atmosférou zpochybňující racionální a realistické představy o poznatelnosti svita. Knížka je rozčleněna do 21 relativně samostatných krátkých povídek a črt, které jsou sjednocovány vyprávěcí situací příběhů a epizod. Úvod, jehož účinek spočívá v napětí mezi stylem odborného eseje a surrealisticky vznícenou obrazností, nastoluje tón, který je dalším společným rysem jinak poměrně disparátního souboru textů. V závěrečné krátké próze se objevuje postava intelektuálně založeného klokana, který poměrně přesně a se značnou dávkou sarkasmu shrnuje fabulační schéma, jež je rozpoznatelné téměř v polovině próz: Na začátku se vypravěč setká s nějakým podivným zvířetem, pak obvykle dojde k zápasu a na konci se objeví něco beztvarého a neurčitého, v čem se všechno rozplyne, mlha nebo moře, na které se hrdina dívá a prožívá snad přitom nějakou extázi nebo co. Je to pěkná nuda. Epické jádro textových segmentů se skutečně nejeví jako nejpodstatnější, byť některé z nich se podobají absurdní anekdotě bez pointy. Vypravěč se v nich zpravidla musí vypořádat s tím, že jeho každodennost je nečekaně narušena např. setkáním se škeblí, varanem, medvědem, mořským koníkem. Epizody nebývají uzavřeny, protože tyto nečekané střety jsou pro vypravěče impulsem k uvažování nad časoprostorem, kterým je určena jeho existence. K zápasu se zvířetem dochází jen zřídka (např. Letní noc, U pavouka) vypravěč se častěji trápí tím, že se díky společenským konvencím, které ho znejisťují, nedokáže zbavit pocitu trapnosti ze zdánlivě snadno řešitelných situací (Chobot, Medvídě, Čekání na telefon) či rozpaků nad tím, jak se svět lidí a zvířat groteskně prolíná (Konec zahrady, Ještěři). Žánrové spektrum krátkých próz sahá od popisné črty (Výtah), matematické úlohy (Automobily), snové vize (Vlna) až po experimentální text složený

9 Slovník české prózy /313 z titulů kapitol neznámé knihy (Kapitoly). Klokanův postřeh o rozplývavém zakončení epizod je výstižný. Za konfliktem ať už se zvířetem, nebo spíše se sebou samým není text gradován k dějové pointě a zárodek příběhu se rozplývá v labyrintu vypravěčova uvažování. Texty vrcholí intenzivním prožitkem osamocenosti ve světě absurdity, která je dána lidskou neschopností spatřit jednotný princip ve zdánlivé rozbíhavostí a chaotičnosti jevů. Text Ajvazovy knížky je protkán četnými citacemi a narážkami, vztahujícími se k dílu významných filozofů (např. I. KANT, G. W. F. HEGEL, LAO-C, fenomenologové atd.). Úvodní epizoda (Brouk) může sloužit jako určitý strukturní vzorec dalších textů i knížky jako celku. Vypravěč se snaží najít vchod do tajné chodby, nedaří se mu však vymanit se z chaosu dosavadních snah o poznání, ani z labyrintu dosud neznámých prostorů. Ve společnosti zasvěcenců se sice tváří, že rovněž zhlédl mystéria, avšak když poslouchá jejich řeči, vůbec neví, o čem se mluví. Motiv neporozumění se často objevuje i v dalších textových úsecích. Úvodní epizoda je uzavřena tím, že se vypravěč v textu dostal do stejného prostoru, ve kterém /.../ byl na počátku, a celou svou pouť za poznáním tajné chodby metaforicky přirovnává k mytickému hadu Úroborovi, který polyká svůj ocas. Vypravěče nezajímá časoprostor každodenního pobytu, který je vymezitelný pomocí fyzikálních veličin, ale tiše plynoucí řeka bytí se svými proudy a vůněmi, jejíž zachycení se vzpírá psaným slovům i jiným racionálním konstrukcím. V epizodě Konec zahrady vypravěč vysvětluje, v čem shledává neštěstí filozofie: Vždycky se na cestách setkáme s nějakou výjimečnou obludou, na kterou se filozofická pravidla nedají aplikovat. Mají pravdu obludy, nebo filozofické zásady? Pomocí v textu zmiňovaných literárních souřadnic (surrealismus, Tři mušketýři, Zpěvy Maldororovy, nesmyslná pohádka, diplomová práce) je definován široký rejstřík noetických nástrojů, avšak výtvarné umění a hudba (Koncert) vypravěči poskytují neméně cenné způsoby, jak se přibližovat k pojmenování podstatných dimenzí bytí. Ačkoliv je vypravěč některými lidmi nazýván nezodpovědným opěvovatelem chaosu (Sochař), jeho pouť má pevný směr, jímž je hledání výchozího bodu snad přirozeného světa, snad onoho okamžiku před počátkem, kdy nic bylo zároveň vším (Nic). Prostor příběhů je vymezen jednak konkrétními pražskými reáliemi (zvláště staroměstskými a malostranskými), jednak rozplývavými dimenzemi mytického městalabyrintu, v němž je zdánlivě nemožné možným a zdánlivě nepřirozené přirozeným. Vypravěč je toho mínění, že musíš být obyvatelem obou měst, jen tak pochopíš smysl všednosti a tajemný směr své cesty... Noetické hoře z rozumu se projevuje v převládající vyprávěcí situaci vyprávějící Já se nachází zároveň ve světě postav (či spíše jejich obrazů) i matně tušených idejí, vždy však mimo utopické ostrovy vševědoucnosti. MICHAL AJVAZ (nar v Praze) knižně debutoval v r sbírkou básní Vražda v hotelu Intercontinental, která předznamenává hlavní téma (možnosti lidského poznání) i některé motivy Návratu starého varana (např. setkávání se zvířátky ). Tradiční žánrovou klasifikaci, v níž je rozlišována poezie od prózy, A. zpochybňuje v básni Ponorná řeka, v níž tvrdí, že vertikální souvislostí v básni jsou fiktivní./ Ve skutečnosti je každý verš součástí/ dlouhého horizontálního textu... S podobným vztahem k textu se lze setkat i v knihách Ajvazových generačních vrstevnic D. HODROVÉ* a S. RICHTEROVÉ*. K těmto autorkám, které rovněž debutovaly dosti pozdě, má A. blízko svým zájmem o filozofii, o noetické možnosti literární tvorby, i svou intelektuálně motivovanou nedůvěrou ke sdělovacím možnostem jazyka (stejně jako ony publikuje na tato témata odborné studie Znak a bytí, 1994). Otevřeně se hlásí k pražské literární tradici, a to jak k básníkům starého centra (F. KAFKA, G. MEYRINK, V. NEZVAL), tak k básníkům periferie, v níž podle něj vyrostla moderní varianta starého labyrintu (L. KLÍMA, J. KOLÁR, J. HANČ*, B. HRABAL*). S básníky periferie jej přitom sbližuje schopnost odhalovat v absurditě každodennosti i intelektuálních konstruktů jejich groteskní rozměr. V r A. publikoval román Druhé město, v němž je rozvedeno jednak téma nejistého smyslu slovních znaků (rámcový motiv staré knihy sepsané záhadným neznámým písmem poukazuje mj. i k tvorbě J. L. BORGESE), avšak hlavně s meyrinkovsko-kafkovskou tradicí související téma rozplývavé hranice mezi skutečným a mytickým prostorem. Tento klíčový motiv využívá i O. FILIP v Kavárně Slavii* nebo D. HODROVÁ v románu Podobojí*; tuto autorku rovněž zajímají místa pomezní, místa dvojznačnosti a váhání mezi dobrem a zlem, na nichž nepozorovaně jedno přechází v druhé, obrací se ve svůj protiklad. Lit. P. A. Bílek: Jiná realita, Tvar 1991, č. 35; M. Exner: Šíře a hloubka metafory, Tvar 1991, č. 35; V. Novotný: Paraepický svět českých čtyřicátníků, Tvar 1991, č. 48; J. F. Typlt Brehm pražské imaginace, Iniciály 1991, č. 21/22; J. Navrátil: Tajemné rytmy života a tvorby, Tvar 1992, č. 8; o Druhém městě: K. Chvatík: Dvakrát o druhých městech, Tvar 1993, č. 49/50; J. Kříž: Druhé město, Tvar 1993, č. 37/S8; J. Malura: Město nepřiznané, Tvar 1993, č. 33/34; L Merhaut: Druhé město, kniha cesty, LitN 1993, č. 37. (mpř) Ludvík AŠKENAZY Vajíčko (Praha, Čs. spisovatel 1963) Soubor povídek a črt spojených tragikomickým viděním života a smyslem pro emocionální atmosféru okamžiku. Kniha obsahuje 16 krátkých povídek a dva oddíly črt a postřehů z cest po světě. Prvních 12 chronologicky řazených próz je zasazeno do doby nacistické okupace a 2. svět. války a často se v nich objevují motivy příznačné pro židovský úděl té doby. Úvodní Polívka zachycuje scénku z pražského hostince, jehož pravidelní návštěvníci se studem pozorují, jak jeden z nich ochutnává zadarmo rozdávanou německou polévku. Další prózy se odehrávají např. při výsleších na gestapu (No dovolte; To), mezi mladičkými zamilovanými v noci před chlapcovým nástupem do transportu (Romeo) nebo na vesnici, kde si furiantský sedlák připne místo své ženy židovskou hvězdu a je za to svými sousedy udán (Lébl). V malých příbězích z koncentračních táborů hrají roli protagonistů jak vězňové (Zmizel jako cukrář), tak i jejich kati opojení svou mocí (Bysta; Co je lepší?). Povídka o židovské pracovní rotě a veliteli, který nemohl zabránit jejímu od-

10 Slovník české prózy /313 chodu na frontu (Rota, plakať!), se odehrává ve Slovenském štátu, próza Cigareta je situována na Volyni po vpádu Němců do SSSR. Dvacáté století a Vajíčko zaznamenávají pocity těch, kteří přežili léta koncentráků, Díra, Osud, Démon a závěrečná próza Přivezou ji na Silvestra vyprávějí o životních vzestupech a pádech lidí poúnorové doby. V črtách ze světa autor neklade důraz na cestopisnou faktografii, nýbrž zajímají ho především lidé krajané i cizinci, s nimiž se náhodně setkal při cestě do Indie (oddíl Tam a zpátky) a v Itálii (Vino e olio). Oba oddíly obsahují celkem devět textů a k nim je připojena ještě fejetonistická próza Stín připomínající oběti atomové bomby svržené na Hirošimu. Celá cestopisná část, tvořící zhruba třetinu knihy, byla ve 2. vyd. z r vypuštěna. Základní citovou tóninou souboru je účast s křehkostí lidských životů, nadějí a lásek. Povídky jsou vesměs založeny na kontrastu mezi tématem a způsobem podání: jejich lehký konverzační styl a anekdotická výstavba završená výraznou pointou umocňují tragiku lidského údělu v neúprosné mašinérii války a vyhlazování (typologicky tak A. rozvíjí čechovovskou poetiku smíchu skrze slzy). Většina povídek je vyprávěna v autorské 3. osobě (jako účastníci nebo svědci dějů vystupují jen vypravěči próz s poválečnou tematikou; v cestovních záznamech je vypravěčem přímo tematizovaná postava autora). Vypravěčská er-forma má u Aškenazyho řadu znaků skazu: uvozovací obraty připomínající pohádkové bylo nebylo ( jednou, jednu dobu ), kontaktové formule ( řekněme to lidsky ), časté užití ukazovacích zájmen ( ta Růženka Podolská, ten Václav Lébl ), občasný nespisovný tvar ( se dvěma kapelama ). Do vypravěčského partu proniká také perspektiva postav a prostřednictvím polopřímé řeči jejich výrazový rejstřík, vypravěč však na oko zdůrazňuje odstup od dění, který se projevuje zejména černým humorem, drastickou ironií, a groteskností situací i slovního vyjádření. Zvláště ve válečných povídkách vypravěč zamlčuje to, co je pro situaci podstatné, a předstírá, jako by postavám nešlo o život, nýbrž jako by to byla jen hra. Všechny texty knihy charakterizuje výrazová úspornost, schopnost zhustit na malé ploše celé tragikomické drama malého člověka vydaného všanc nemilosrdným historickým okolnostem, zvůli a ponižování. V cestovních črtách vytlačuje grotesknost a ironii spíše laskavý humor, spočinutí v emocionální náladě chvíle, lyrismus okamžiků, v nichž jako by se svět zastavil a ustrnul ve věčné harmonii (příznačný je titul črty Světlo zastaveného času, která dala název i výboru z Aškenazyho tvorby z r. 1992). Vajíčko je poslední z povídkových souborů, který LUDVÍK AŠKENAZY ( v Českém Těšíně v Bolzanu, Itálie) napsal v českém jazyce. Patří do nejúspěšnější etapy jeho tvorby, v níž se již vymanil ze schematismu a ideologických předsudků provázejících jeho bezprostředně poúnorovou publicistiku i beletristickou činnost (Sto ohňů, 1952; Vysoká politika, 1953; Květnové hvězdy, 1955). Tematicky zčásti souvisí s vlnou próz z přelomu 50. a 60. let, jež byly inspirovány válečným utrpením Židů (A. LUSTIG* aj.). Od mikropovídek Dětské etudy (1955) a dvojice pohádkových příběhů Ukradený měsíc (1956) se stal autorovou doménou svět dětství a fantazie, kde se mohl nejlépe uplatnit jeho lyrický styl, jemný humor i sklon k náladovosti s prvky melancholie. Pohádkový námět má i Aškenazyho ojedinělý pokus o větší epický celek, román o cestě trpaslíka Pitrýska světem Putování za švestkovou vůní (1959), a také humorem a parodičností prostoupený Cestopis s jezevčíkem (1970). I ve své realističtěji zaměřené části, v povídkách Milenci z bedny (1959), v poetických textech k fotografiím s názvem Černá bedýnka (1960) a v protiválečném prozaickém souboru Psí život (1959), udržuje si autorova tvorba vnitřní kontinuitu tím, jak dává přednost všednosti a obyčejnému člověku před patosem a monumentalizovaným hrdinstvím (rys společný s K. ČAPKEM). Tytéž znaky mají i autorovy rozhlasové a divadelní hry (Host, 1960, hráno též pod názvy Noční host, Host v noci; Pašije pro Andělku, 1968; Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem, z pozůstalosti 1991). Po odchodu do emigrace A. psal z větší části pro dětské čtenáře především v němčině. Lit. J. Vohryzek: Reportér a povídkář L. A., Květen 1955/56, č. 3; A. Haman: A. a Branald v masce reportérů, ČLit 1963, č. 2; M. Jungmann: Hledání ztraceného dětství, in L. A.: Etudy dětské i nedětské, Praha Obrana křehkého člověka, LitN 1964, č. 1; M. Petříček: Člověk a politika znovu a jinak, HD 1964, č. 2; K. Tomášek: Návrat příběhu, KT 1964, č. 2; H Z. Heřman: L. A., dětství a tak vůbec aneb pokus o pokus čili esej na zkoušku, ZM 1966, č. 8; J. Dvořák: Principy tvorby L. A, Impuls 1967, č. 5; J. Černý: Aškenazyovská etuda, Divadlo 1968, září (o dramatice); R. Schmid L. A, Bern Frankfurt n. Mohanem 1975; A. Haman: Od novináře k básníkovi, in L. A.: Světla zastaveného času, Praha (sb) Antonín BAJAJA Duely (Praha, Mladá fronta 1988) Próza z valašského venkova, konfrontující životní postoje několika generací. Próza je tvořena dvěma novelami (První duel, Druhý duel), spojenými postavami i časem a místem dění. Text je členěn do různě dlouhých, obvykle datem či ještě přesnějším časovým údajem označených textových segmentů. V první části rekonstruuje hlavní hrdina a vypravěč, zemědělský inženýr a úspěšný předseda družstva Alois Kvasil, události, které se seběhly od jeho příchodu do družstva na sklonku 60. let (prolínají se dvě časová pásma: několik hodin středy , dne pohřbu samorostlého intrikána Lojzka Koldůcha, jehož tragickou smrt Kvasil možná sám způsobil, a pásmo retrospektivní). Vzpomíná na první setkání s kopaničářem Koldůchem alias Dlúhým i jeho venkovskou paničkou Veronykou, Koldůchovo vydírání (Kvasil využil výzkumů svého předchůdce Landsfelda k napsání vlastní vědecké práce), na rychlou kariéru umožněnou uprázdněnými místy po osmašedesátnících, seznámení s pozdější manželkou Hanou Opálkovou i na nevěry s magistrou Lašicovou. Ve vnitřních dialozích (Já a alter ego Ty) reflektuje vlastní morální selhání a kompromisy, váží lidské osudy na pozadí historických událostí (násilná kolektivizace a naivní budovatelské nadšení, okupace r a následující čistky). Ústřední postavou Druhého duelu je dědeček Kvasilovy ženy, stařík

11 Slovník české prózy /313 Jožka Opálka, zemitý pasekář. V jeho mnohovrstevnatých vzpomínkách adresovaných střídajícím se posluchačům jsou zachyceny dějiny Opálkova rodu hluboko do minulého století i jeho subjektivní prožitky: celoživotní zvláštní vztah ke Stázce Kvaškové, jenž překvapivě vyústí v jejich společnou smrt (Stázka Opálku otráví a sama spáchá sebevraždu, o čemž se dovídáme z jejího dopisu zaslaného Haně); smrt syna Václava za okupace atd. Opálkova generace řídící se rodovými archetypálními stereotypy je konfrontována s utilitární a pragmatickou generací synů a racionální počítačovou generací vnuků. Součástí textu jsou fiktivní zápisky stařenky Opálkové, úryvky z lidových písní a korespondence. Ve vzpomínkách dalších postav je tentýž děj často nazírán z různých subjektivních úhlů. Duely se od obvyklého standardu vesnické prózy liší složitou kompozicí a významovou výstavbou (komplikovaná symbolika a metaforika). Jedním z ústředních témat je plynutí času a proměna člověka a společnosti v něm, problém kontinuity a diskontinuity minulého a přítomného, úsilí dobrat se autentických základních hodnot ve světě zpřetrhaných vazeb, jejich opětovné nalézání. B. se retrospektivami vrací do vypravěčova dětství, kříží děje, prostřednictvím filmových střihů a četných digresí mísí lyrické a přírodní pasáže i snové, fantaskní a pohádkové motivy s realitou, nevyhýbá se erotice, aktualizuje mýtus a kulturní tradici, náhle mění perspektivu vyprávění (např. střídání ich- a er-formy). Zpřítomňováním minulosti se několikastupňově /.../ sémantizuje napětí mezi ději odehrávajícími se v čase vyprávění a ději vyprávěnými, jakož i napětí mezi dávnou realitou a přítomným mýtem, v nějž se během času a vyprávění změnila (P. JANOUŠEK). Aktuální společenská kritika zůstává spíše na okraji, dominuje úsilí o psychologické postižení motivací postav. Základním stavebním prvkem je dialog, v němž B. zručně spojuje spisovný jazyk s autentickým valašským dialektem, včetně charakteristických expresiv, vulgarismů a frazeologismů. Ač se Bajajovo zobrazení generačních střetů pohybuje spíše v poloze nezaujatého záznamu než v rovině hodnotící, přece jen jeho konfrontace vyznívají ve prospěch pasekářské rodové harmonie a prosté moudrosti venkovanů; proti pokrytectví, citové a mravní okoralosti střední generace staví i přímočarost dětských postav. ANTONÍN BAJAJA (nar ve Zlíně), původním občanským povoláním zootechnik, později redaktor Čs. rozhlasu a stálý spolupracovník Svobodné Evropy, zaujal již knižní prvotinou Mluviti stříbro (1982), kompozičně i jazykově pozoruhodným, baladicky laděným příběhem zootechnika Honzy a jeho dívky Pavly, zalidněným rázovitými venkovskými typy. Z prostředí zemědělského družstva na Valašsku je i druhá Bajajova kniha Duely, která na knižní prvotinu tvárně i tematicky navazuje. Díla A. Bajaji nepatří k té větvi vesnické prózy, která prvoplánově zjednodušovala a velebila socializaci vesnice. Důrazem na zachycení psychologické motivace jednajících postav a pokusem o mnohorozměrné uchopení reality, o postižení spojitosti mezi vývojem společnosti a jedince, jsou jeho práce blízké vesnickým prózám J. PROCHÁZKY*, I. KŘÍŽE*, J. KOSTRHUNA* nebo Z. DOSTÁLA*. Duely navazují na Sekyru* L. VACULÍKA, a to nejen hledáním osobní integrity v krajině dětství, ale i životní filozofií; důraz na vědomí elementárního řádu přírody závazného i pro člověka je spojuje s Vyhnanstvím* M. KLÁNSKÉHO. Tematikou Valašska jsou Bajajovy prózy spjaty s četnými, čtenářsky oblíbenými, leč ve srovnání s Bajajou popisnějšími díly J. KŘENKA. B. hojně využívá prostředků moderní prózy (faulknerovské kompoziční postupy, márquezovský magický realismus), v jeho tvorbě se objevují prvky tradicionalistického myšlení (J. KNAP*, F. KŘELINA* aj.). Je autorem sbírky Pastorální (lyrické texty inspirované narozením Ježíše Krista), vysílané v letech v rozhlase. Lit. J. Cigánek: Mluviti zlato..., in A. B.: Mluviti stříbro, Praha 1982; P. Janoušek: Próza, která neztratila paměť, Tvorba 1989, č. 18; Literatura má být i zemitá, Kmen 1989, č. 13 (rozhovor); L. Soldan: Bravo, literární princi!, Rt ; M. Jungmann: Vítězní Moravané, in Průhledy do české prózy, Praha 1990; T. Sedláček: S pamětí i s názorem, Rok 1990, č. 1; J. Hoffmannová: Duely časů, subjektů, textů, kódů v Bajajových Duelech, ČLit 1991, č. 4. (rs) Hana BĚLOHRADSKÁ Poslední večeře (Praha, Čs. spisovatel 1966) Psychologický román s detektivní zápletkou, zasazený do lékařského prostředí. Próza není členěna na kapitoly, samostatné dějové úseky jsou pouze graficky odlišeny jako nové odstavce. V blíže neurčené pražské nemocnici je zabit mladý talentovaný asistent. Vypravěčka příběhu, stárnoucí lékařka Marie, odkrývá postupně jednotlivá možná řešení případu. Při osobních rozhovorech, více či méně dramatických, se detailně představují zúčastněné osoby zaměstnanců i pacientů. Hrdinka si intenzivně uvědomuje a zároveň pojmenovává svůj vztah k nim i k zavražděnému, který byl dlouhá léta jejím intimním přítelem. Představitelé vyšetřujících orgánů jsou pouze epizodními postavami, ilustrativními statisty, Mariina rekonstrukce nekopíruje průběh vyšetřování. Postupně se vyjevuje vzájemná propojenost jednotlivých postav, profesní i soukromá, značnou roli hraje minulost, která podobu současných vztahů utvářela a ovlivňovala, objevují se nepřímé odkazy na válku a 50. léta. Všechny hlavní osoby příběhu se vždy v určitém okamžiku jeví jako možní pachatelé. Napětí je zvyšováno řadou zavádějících dějových odboček: dohady vzbuzuje smrt pravděpodobného svědka vraždy, dementního starce, zmizení násilnického zřízence, podivné chování jedné z pacientek. Žádné z naznačených řešení však nakonec není to pravé. Při dalším vražedném útoku, tentokrát na samotnou hrdinku, se pachatel sám prozradí a svůj naštěstí nevydařený pokus zakončí sebevraždou. Extrémní lidská situace, jakou setkání s násilnou smrtí, spáchanou na blízkém člověku, představuje, působí jako spouštěč psychických reakcí, které odhalují dosud utajované podoby zúčastněných charakterů. Vypravěčka je nemilosrdně demaskuje na okolních postavách i sama na sobě. V nervózní atmosféře zjitřených citů a vášní, která je dána faktem násilného činu v tak specifickém prostředí, vyplouvá na povrch hodnotová krize představeného světa. V prvním plánu stojí takřka nepřehledný propletenec milostných vztahů, zrad, závistí, mocenských ambicí a strachů. Výpověď je

12 Slovník české prózy /313 pak hlouběji zvýznamněna důrazem na krizi jazyka a komunikace. Zvláštní rozměr dostává tento fakt právě ve zvoleném prostředí, které učinilo milosrdnou lež neoddělitelnou součástí profesionální lékařské etiky. Vztah k takto deformovanému světu je naznačen v díle dvojím způsobem. Řada postav není vůbec schopna svou situaci poznat, a tedy ani reflektovat, mezi skutečností a jimi jako by stála pevná průhledná stěna, která jim dává pouhou iluzi života ve světě. Pro druhou skupinu, k níž patří také hlavní hrdinka, je uvažování o sobě i okolním světě nezbytnou životní podmínkou, řešení pak spočívá v poznání, že je nutno žít s tíhou poznání. Naznačený smysl díla se však plně realizuje až se čtenářskou katarzí. Jediné hodnotově pozitivní záchytné body představuje v textu zřejmá, ale přímo nevyslovená víra ve smysl práce zatížené odpovědností a stopově připomenutá naděje spojovaná se vzdělaným mládím. Román Poslední večeře (zfilmován pod názvem Znamení Raka, 1967, režie J. HERZ) byl třetím autorčiným krokem při průzkumu psychologických motivací lidského jednání. HANA BĚLOHRADSKÁ (nar v Praze) nikdy neopomíjela fakt, že podstatnou roli při utváření lidských charakterů hrají nejen vnitřní určenost a podmíněnost, ale také historické okolnosti. Dílu předcházela v tomto smyslu nejilustrativnější románová novela Bez krásy, bez límce (1962, zfilmováno pod názvem...a pátý jezdec je Strach, 1964, režie Z. BRYNYCH), vystavěná jako kontrastní paralela dvou lidských a mravních typů na pozadí okupačních let (tematicky ji lze přiřadit k významné linii české prózy zabývající se židovským údělem). Kritikou byla autorka přijata s vysokým oceněním, a také s údivem, protože knižní debut byl zároveň její vůbec první publikovanou prací. Pozitivní kritický ohlas provázel také její druhé dílo, novelu Vítr se stočí k jihovýchodu (1963), komorní etudu vztahu mezi manželi, kteří po nečekaném úderu z vnějšího světa hodnotí svůj dosavadní život, ale jen jeden z nich má odvahu a vůli k neúprosné pravdě. Na r ohlášená próza Návrat ztraceného syna už nemohla vyjít. Do literatury se B. vrátila až v r komorním dramatem Incident, jehož vznik spadá do 70. let. Hra námětově čerpá z prostředí politických emigrantů v období 2. svět. války a jejím ústředním tématem je nesamozřejmost a nejistota osobní identity v atmosféře strachu a politických tlaků. Soubor Nebezpečné výpravy (1994) tvoří na silném epickém nápadu založené povídky s tématem střetu lidského osudu s neovlivnitelnými a tajemnými okolnostmi. V širším literárněhistorickém kontextu v sobě Poslední večeře spojuje dvě významné žánrové oblasti, psychologickou prózu s detektivkou. Lze ji tedy přiřadit k silné vlně, která ve druhé polovině 60. let vynesla do popředí čtenářského i autorského zájmu právě detektivku. Znovu tehdy byla vydávána díla E. FIKERA, vznikaly pozoruhodné prózy V. ERBENA*, K. MICHALA*, J. ŠKVORECKEHO*, J. ZÁBRANY* aj. Podobně jako ve zmíněném díle se obě žánrové tendence setkaly, tentokrát ovšem v modelovější podobě, v románu L. FUKSE* Příběh kriminálního rady (1971). Lit. F. Benhart: Příležitosti prvotin, Plamen 1963, č. 1 (o knize Bez krásy, bez límce); A. Jelínek: Kritický metr na metr knih, Orientace 1967, č. 1; J. Marek: Plný stůl detektivek, Impuls 1967, č. 3; Z. Pochop: Nedetektivka, LitN 1967, č. 4; J. Opelík: Hromádka nových českých románů, in Nenáviděné řemeslo, Praha 1969; B. Svadbová: Nalézt v sobě mravní imperativ, Tvar 1991, č. 50 (o knize Bez krásy, bez límce); J. Lukeš: Šifry lidského života, LidN (O Nebezpečných výpravách); Z. Kožmín: K problematice stylového principu prózy, Impuls 1966, č. 2. (mz) Alexandra BERKOVÁ Magorie (Praha, Horizont 1991) Prozaická metafora absurdní existence v degenerované společnosti. Fantastická próza A. Berkové vyrůstá na zastřeném půdorysu osudů několika členů jedné rodiny její osu přitom tvoří Jiříkův příběh. Text uvádí tátův sen: zdá se mu, že se na schůzi vzbouřil proti všeobecné vládě blbství a vyzval zástupce lidu, aby odstoupili. Přítomní však předstírají, že nic neslyší, a táta propadá úzkosti a strachu z následků svých slov. Mokrý strachem se také probouzí. Z televizní obrazovky se na něho usmívá krásná hlasatelka a přesvědčuje ho, že ve světě, ve kterém žije, je všechno v nejlepším pořádku (zato jinde jsou na tom hrozně). Na snový prolog navazuje rodinná scéna nad domácí bábovkou. Konverzace mámy s doktorem, do které se zapojují i další členové rodiny, včetně Jiříka, tady ještě duchem nepřítomného chlapce zasaženého láskou k vysněné Blanokřídlé, je parodií moudrých analýz domácí i světové politiky a ekonomiky, které od plotny vedou hospodyňky, kompilující své názory z drbů, polopravd šířených hromadnými sdělovacími prostředky a vlastních dedukcí. Ani fantaskní grotesknost a absurdnost těchto a také dalších scén nemůže zastřít, že fiktivní Magorie, dějiště příběhu, je metaforou reálněsocialistického Československa s jeho neschopnými a arogantními vládci i nehrdinskými obyvateli. Próza rezignuje na souvislý epický příběh. Relikt epické konstrukce lze spatřovat ve využití pohádkových prvků (Jiříkova cesta za slávou a putování Blanokřídlé za jeho vysvobozením, při kterých oba potkávají nezbytnou babičku). Významnější roli hrají prvky dramatické, zejména groteskní dialogické scény, zachycené nejednou tak, že vyhrocená grotesknost stravuje rozdíly mezi účastníky a proměňuje se v jakýsi monologický překotný tok slov, odkazující nejen ke konkrétní situaci, ale i k dobové absurditě obecně. K. prvkům stmelujícím text patří postavy. B. však netvoří figury vybavené psychologickým rozměrem a vlastní historií, ale karikatury, které fungují jako nositelé určitých, pro degenerující společnost typických negativních vlastností. Tak se prostorem prózy pohybují postavy, jejichž průměrnost až podprůměrnost spojená s touhou po kariéře je vynáší na vysoký stupeň společenského žebříčku, kde pak úspěšně demonstrují svou nekompetentnost. B. takové případy ráda dovádí ad absurdum (např. Jaryn je ochoten hrát roli ženy, aby mohl získat funkci předsedkyně Svazu žen). Potlačení fabule a epických prvků vůbec souvisí s minimalizací role epického vypravěče (jeho zprostředkovací funkce se na několika místech ujímá postava průvodkyně, která po Magorii provází cizince). Nezprostředkovanost líčení fiktivního světa se na několika místech demonstruje také parodickým využi-