Pohlednice z 20. století Richard Jung

Transkript

1 Pohlednice z 20. století 1 Pohlednice z 20. století Richard Jung

2 2 Pohlednice z 20. století

3 Pohlednice z 20. století 3 Pohlednice z 2o. století Soubor sloupků, které vycházely od 14. března 1998 do 14. září 2001 týdně v časopisu Kutnohorské noviny, později Kutnohorský deník Richard Jung

4 4 Pohlednice z 20. století KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA R Jung, Richard Pohlednice z 20. století : soubor sloupk, které vycházely od 14. b ezna 1998 do 14. zá í 2001 týdn v asopisu Kutnohorské noviny, pozd ji Kutnohorský deník / Richard Jung. -- V Tribunu EU vyd Brno : Tribun EU, s. ISBN (brož.) * 929 * Jung, Richard, sociologové stol. - spole nost a politika stol. - autobiografické vzpomínky - sloupky - sborníky Vnitropolitický vývoj, politický život [15] Biografie [8] Richard Jung, 2009 Vydalo nakladatelství Tribun EU v roce 2009 ISBN:

5 Pohlednice z 20. století Obsah 5 Seznam Úvod 1 Předmluva, léto New Jersey, USA, dne 22. listopadu Kutná Hora, 15. března Oslofjord, slunovrat Oslofjord, slunovrat 1951 (II) 11 Oslofjord, slunovrat 1951 (III) 13 Český Kronštadt (I), květen Český Kronštadt (II), květen Český Kronštadt (III), říjen Kinderstube (I), Kinderstube (II), 1937 až Český Kronštadt (IV), listopad Princeton University (I), podzim Princeton University (II), podzim Český Kronštadt (V), listopad Manhattan Antigua, 18. prosince Antigua Ithaca, NY, 10. ledna Kutnohorští Junáci, Kutnohorští Junáci v Itálii, Kutnohorští Junáci na Slovensku, Salzburg, srpen 1953 (I) 43 Salzburg, srpen 1953 (II) 45 Salzburg, srpen září 1953 (III) 47 Salzburg, srpen září 1953 (IV) 49 Salzburg, září 1953 (V) 51 Hawaii, 1. ledna Langley, Virginia, USA, říjen Langley, Virginia, USA, říjen 1961 (II) 57 Uctění památky českých legionářů 59 Iraklion, Kréta, dušičky Kutná Hora, pátek 13. listopadu Langley, Virginia, USA, říjen 1961 (III) 64 Camelot, (I) 65 Camelot, (II) 67 Camelot, (III) 69

6 6 Pohlednice z 20. století Camelot, (IV) 71 Laponsko, Silvestr Na Nový rok, do Norska krok Na tři krále, od hranic dále Americký Zapadákov Akademické putování Život v břečťanu Město a talár Kousek od blázince Po tatínkově odjezdu Lovy bez halali (I) Lovy bez halali (II) Lovy bez halali (III) Pražské jaro (I) Pražské jaro (II) Pražské jaro (III) Pražské jaro (IV) léto Havaj, léto Kass: známe se od roku Havaj - více než krásné pláže: Pražský podzim a zima na Havaji: Lovy bez halali (IV), Kanada Lovy bez halali (V) Paříž, 1999 a 1948 (I) 116 Paříž, 1999 a 1948 (II) 118 Paříž, Evropa a my srpen / září Jihlava, říjen 1999 a květen 1938 (I) 122 Jihlava, říjen 1999 a květen 1938 (II) 124 Kutná Hora, léto 1938 (I) 126 Kutná Hora, léto 1938 (II) 128 Listopad 1989 z venku (I) 130 Listopad 1989 z venku (II) 132 Listopad 1999 z vesmíru 134 Z Evropy do Ameriky 1953 (I) 136 Z Evropy do Ameriky 1953 (II) 138 Z Evropy do Ameriky 1953 (III) 140 Z Evropy do Ameriky 1953 (IV) 142

7 Pohlednice z 20. století 7 Z Evropy do Ameriky 1953 (V) 144 Z Evropy do Ameriky 1953 (VI) 146 Vánoce Vánoce 1948 (I) 150 Vánoce 1948 (II) 152 Vánoce 1948 (III) 154 Atlantis, Berkeley 1955 a Kutná Hora Studia v Americe, (I) 160 Praha, Studia v Americe, (II) 164 Studia v Americe, (III) 166 Studia v Americe, (IV) 168 Studia v Americe, (V) 170 Studia v Americe, (VI) 172 Malá pevnost, 3. května Studia v Americe, (VII) 176 Studia v Americe, (VIII) 178 Praha, březen Studia v Americe, (IX ) 182 Kutná Hora, 1. června Studia v Americe, (X) 186 Letní slunovrat Nikde, září Země mýtů a snů, (I) 192 Země mýtů a snů, (II) 194 Bylo nás pět, ?? (I) 196 Bylo nás pět, ?? (II) 198 Bylo nás pět, ?? (III) 200 Bylo nás pět, ?? (IV) 202 Odboj, kriminál a exil, (I) 204 Vánoce 1950 (Norsko) 206 Bylo nás pět, ?? (V) 208 Náš první padlý, Pankrác 22. VI Bylo nás pět, ?? (VI) 212 Bylo nás pět, ?? (VII) 214 Vassar College, (I) 216

8 8 Pohlednice z 20. století Vassar College, (II) 218 Vassar College, (III) 220 Jarní rituály dvacátého století 222 Vassar College, (IV) 224 Amsterdam, duben Země mýtů a snů, 2001 (III) 228 Odboj, kriminál a exil, (II) 230 Odboj, kriminál a exil, (III) 232 Odboj, kriminál a exil, (IV) 234 Odboj, kriminál a exil, (V) 236 Odboj, kriminál a exil, (VI) 238 Vánoce 1969, Havaj (I) 240 Vánoce 1969, Havaj (II) 242 Postmoderní schola ludus 244 Přeskupení, léto Dovětek 248

9 Pohlednice z 20. století 9 Minulost je neurčitá přesně si nepamatuji nic. Za data, jména a místa neručím. Tehdy a tam jsem ale opravdu s někým něco takového prožil.

10 10 Pohlednice z 20. století

11 Pohlednice z 20. století 1 Úvod V září 2001 jsem svým tehdejším čtenářům slíbil, že své vzpomínky, které vycházely v letech 1998 až 2001, nabídnu v jednom svazku. Tento slib plním až v únoru Obsah je nezměněn. Nabízel se titul Vzpomínky, jak jsou mé novinové statě v knihovnách katalogizované na Internetu. Uvažoval jsem, že je nazvu Koloběžka. Tak byly tyto sloupky mezi čtenáři novin, dle k nim pravidelně otištěné fotografie, známy. Nakonec jsem titul Pohlednice 20. století jako autentický i pro tuto sbírku nechal. Přibyl tento úvod a dovětek. V dovětku se zmíním též o některých osobních událostech v 21. století. V Kutné Hoře, únor 2009

12 2 Pohlednice z 20. století Předmluva, léto 2001 Narodil jsem se v čáslavské nemocnici, kde tehdy byla Kutnohořany oblíbená porodnice, ale za několik dnů mne převezli domů do Kutné Hory. Tu jsem celý život považoval za svůj domov. Přežil jsem válku i Malou pevnost Terezín, dodělal rychle maturity na gymnáziu a vyšší hospodářské škole a začal studovat v Praze práva. V roce 1948 jsem odešel do exilu a v roce 1989 jsem se vrátil do rodinného hospodářství v Kutné Hoře, které jsem po otci před dvěma léty zdědil. Na jaře 1990 za mnou přišla též má mladší, tehdy šestnáctiletá dcera Arlena. Až do podzimu jsme devastované prostory upravovali pro civilizovaný život. Pořídili jsme si dva psy německého ovčáka, který dostal jméno Huron, a dobrmana, kterého jsme nazvali Banzai. V září jsem se musel aspoň na semestr vrátit do Edmontonu, kde jsem byl na Albertské univerzitě profesorem sociologie, profesorem teoretické psychologie a ředitelem Centre for Systems Research. Zařídil jsem si odchod do předčasného důchodu, byl jsem jmenován emeritním profesorem a v prosinci 1990 jsem byl zpět v Kutné Hoře. Dcera Arlena v Kutné Hoře mezitím zůstala sama, starala se o psy a o další úpravy objektu. Více než rok v Kutné Hoře učila angličtinu, nejprve hbitě se transformující profesorky ruštiny, potom studenty gymnázia, průmyslovky a různé skupiny. Poté několik let v Praze na Karlově univerzitě studovala češtinu, historii a mezinárodní vztahy. Po návratu z exilu jsem se první dva tři roky věnoval hlavně akademickým úkolům a jiným intelektuálním a politickým činnostem v Praze. Byl jsem mj. profesorem politologie na nové Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a prezidentem nově zřízeného Masarykova ústavu pro pokročilá (postgraduální) studia na Českém vysokém učení technickém v Praze. Když se mé zdraví podstatně zhoršilo, dal jsem všude výpověď a z Prahy jsem se stáhl. Uplynulo několik zbytečně ztracených let v Kutné Hoře, než mne konečně správně diagnozovali na IKEMu. Po pětinásobném srdečním obchvatu (lidově česky prý: bajpásu) jsem se v Kutné Hoře posledních pět let věnoval různým zájmům. Bylo mi nabídnuto, abych kandidoval v druhých volbách do Senátu. Než jsem myšlenku zavrhl, věnoval jsem jí dost času a úsilí. Byl jsem, nebo ještě jsem, mj. členem Sokola a kutnohorských Oldskautů, mluvčím Nadání volného sdružení občanských iniciativ Kutnohorska, předsedou místní a poté okresní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu, předsedou Občanského sdružení Údolí Vrchlice, pořadatelem Kutnohorských konfrontací, místopředsedou Nadace Kutná Hora památka UNESCO, předsedou Komise životního prostředí Rady města Kutné Hory a prvním prezidentem obnoveného

13 Pohlednice z 20. století 3 Rotary Clubu Kutná Hora, který sdružuje členy z Čáslavi, Kolína, Kouřimi, Kutné Hory, Prahy, Pardubic a Uhlířských Janovic. Hned na začátku existence Kutnohorských novin mne jejich první šéfredaktor pan Košárek pozval, abych týdně odpovídal na otázky v Anketě. Anketní otázka na různá místní či celostátní aktuální témata byla kladena vždy stejnému panelu místních respondentů. Tam jsem se trochu naučil psát pro noviny v omezeném prostoru a pravidelně. Do Ankety Kutnohorských novin (později Kutnohorského deníku) jsem přispíval od 8. října 1997 do 8. července Tehdy jsem skončil a brzy po té skončila i Anketa. Se svolením redakce Kutnohorského deníku lze najít otázky a mé odpovědi na internetové adrese Ale psát pro Kutnohorské noviny se mi nějak zalíbilo, tak jsem redakci nabídl vlastní týdenní sloupek vzpomínek a občasných úvah. Napadl mne název Pohlednice z 20. století a fikci, že jde o dobové pohlednice, jsem z počátku udržoval. Můj bratranec JUDr. Ladislav Jung se vrátil v roce 1990 z exilu v Austrálii. Když se konečně dostal ke třídění pozůstalosti po dávno zemřelém otci, někdy v roce 1998 mi poslal několik fotek naší rodiny. Mezi nimi byla i má dětská fotografie od kdysi známého kutnohorského fotografa naproti Kamenné kašně, pana Kutiny. Připadalo mi, že na ní vypadám opravdu, jako že ve svých čtyřech nebo pěti letech jedu do světa na koloběžce, a tak jsem ji vybral jako portrét autora. Každý sloupek začínal touto fotografií, která je nyní na obálce knihy, a motem: Minulost je neurčitá. Přesně si nepamatuji nic. Za data, jména a místa neručím. Tehdy a tam jsem ale opravdu s někým něco takového prožil. Pod textem sloupku byly údaje o autorovi. Když mne na začátky redakce Kutnohorských novin představovala čtenářům, pod mým jménem stálo: (Autor pochází z Kutné Hory, v letech 1948 až 1989 žil v zahraničí. Vyučoval sociologii, psychologii, politologii na různých světových univerzitách. V devadesátých letech působil rovněž na Univerzitě Karlově a ČVUT. Nyní je mj. vědeckým pracovníkem Sociologického ústavu České akademie věd a z Kutné Hory řídí International Center for Systems Research.) Poté, co si čtenáři na Pohlednice zvykli, zkrátil se údaj: (Autor je Kutnohořan. V letech 1948 až 1989 žil v exilu.) Pohlednice, kterým někteří čtenáři přezdívali koloběžka, vycházely týdně kromě dvou letních měsíců od 14. března Nevynechal jsem ani jednou. Dosud poslední vyšla 14. září O tom, co jsem chtěl čtenářům říci, vím

14 4 Pohlednice z 20. století jen já, a o tom, co jim to řeklo, vědí jen oni. Nicméně psaní Pohlednic mi poskytlo příležitost oživit si, zorganizovat a zhodnotit své vzpomínky, kterou bych jinak neměl. Za tu příležitost jsem redakci i čtenářům vděčen. Začal jsem několik řad pohlednic, které jsem ještě nedokončil. Jsou to série Český Kronštadt, Odboj, kriminál a exil, Bylo nás pět, Studie v Americe a další. Dlouho jsem chtěl a stále ještě chci psát o životech svých rodičů, příbuzných a některých lidech z Kutné Hory pro mne významných. Mezi ně patří občas policista, za okupace člen Obrany národa a vždy bratr Skaut Augustin Štěnda Štěnička, jakož i moji spoluvězni na Malé pevnosti Terezín legionář a člen Obrany národa bratr Josef Kubant a sestra Helena Kubantová, jeho manželka. Tyto životy jsou též významným svědectvím o podstatě 20. století. Abych to vše napsal, jeden sloupek za týden, potřeboval bych asi další tři roky. Avšak nyní, snad dočasně, pravidelnost mých sloupků v Kutnohorském deníku končí. Přestože jsem své profesní, intelektuální a přátelské styky v zahraničí přes deset let velmi zanedbával, jsem stále zván, abych se scházel, psal a přednášel. Rád bych se tomu nyní na čas více věnoval. Pohlednice tímto nekončí. Dohodl jsem se s redakcí, že je budu psát jen občas. Prozatím ty, které vyšly od 14. března 1998 do 14. září 2001, nabízím zde čtenářům v jednom svazku. V Kutné Hoře, září Richard Jung

15 Pohlednice z 20. století 5 New Jersey, USA, dne 22. listopadu 1963 Na Rutgersově univerzitě přednáším v podzimním semestru jen dva dny v týdnu, ale zato od brzkého rána do samého večera. A tak mám nyní konečně více času pod vlastní kontrolou. Ačkoliv dojíždím do práce ze 72. ulice ve Výsadním městě Manhattanu v New York City proti rannímu a vracím se proti večernímu dopravnímu proudu do svého bytu na západní straně Ústředního parku a u Přírodovědeckého muzea dorazím vždy naprosto vyčerpán. Přivleču se do bytu, shodím kabát, sáhnu do ledničky pro tam vždy vychlazenou láhev Jelínkovy slivovice, spadnu do křesla a po jedné štamprdli upadnu tak na půl hodiny do spánku. Ale stejně bych to celodenní mluvení (přednášení a rozhovory se studenty) nezvládl, kdybych chodil s kolegy na jejich polední obědy s povinnými dvěma suchými a třesenými (jak je má rád James Bond) Martini. Místo toho zmizím a plavu hodinku v olympijském bazénu univerzity, kde jsem v tu dobu obvykle s dvěma zdatnými studentkami sám. Vrátil jsem se do kanceláře pro jejich klasifikované písemky a vydal se ke svým odpoledním posluchačům abnormální psychologie. Na schodech do mne vrazil jeden politolog, na kterého jsem vždy reagoval nevrle. Místo aby se omluvil, zaskřípal Zastřelili Kennedyho! a běžel dál. Stačil jsem jen na něho křiknout, že tak blbej fór si může vymyslet jen on. Když jsem vyšel na ulici a uslyšel úryvky rozhlasu pronikající z oken a uviděl několik tváří v šoku, uvědomil jsem si, že budu moci dnes přednášet z vlastní zkušenosti o psychologickém mechanismu, nazývaném masivní popření nepřijatelných dojmů či zpráv. V přednáškovém sále měl někdo puštěné přenosné rádio, a tak jsme se kolem něj shlukli a jako v transu poslouchali zprávy z Dallasu. Přišla i ta, kterou jsme slyšet nechtěli. Před nějakou chvílí podlehl prezident svým zraněním. Aniž jsme si něco řekli, věděli jsme, co si všichni myslíme. Že se stalo něco, co jsme dosud považovali v naší Americe za nemožné. Že pro naše generace, a to nejen v Americe, skončilo období naprostého politického bezpečí, nadšení a důvěry. Že už navždy bude svět jiný. Bylo slyšet, jak se z jiných sálů studenti šouravými kroky předčasně rozcházejí. Ale požádal jsem své posluchače, aby ještě chvíli zůstali a aby každý vytrhl kus papíru a na něj napsal, kdo Kennedyho zabil. Odpovědi byly různé, ale jasné a bez pochyb. Zabili ho členové Ku Klux Klanu odvetou za jeho podporu práv černochů. Zabili ho militantní černoši, poněvadž nechal FBI vyšetřovat jejich spiknutí s komunisty. Zabila ho FBI, poněvadž chtěl propustit jejího šéfa Edgara Hoovera. Zabili ho Kubánci v exilu, poněvadž stáhl slíbenou podporu při invazi Kuby v Zátoce sviní. Nechal ho zabít Castro za plánování a uskutečnění nepovedené

16 6 Pohlednice z 20. století invaze. A zase Castro, aby se pomstil za nezdařený pokus CIA ho zabít. Zabila ho CIA, aby zmařila vyšetřování a tresty za svá selhání při přípravě a provedení kubánské invaze. Zabila ho mafie, již jeho bratr, Bobby Kennedy, pronásledoval. Zabila ho mafie, neboť nedodržel, co jí slíbil za její volební podporu. Zabili ho texaští olejoví milionáři, neboť chystal snížení jejich daňových úlev. Zabil ho viceprezident Johnson, aby se dostal k moci. Zabili ho odpůrci vietnamské války, do které zavlekl Ameriku. Nechal ho zabít Chruščov, neboť Kennedy ho donutil stáhnout atomové rakety z Kuby. Zabili ho generálové, ježto během kubánské raketové krize se bál a tak promarnil historickou příležitost zničit Sovětský svaz atomovými zbraněmi. To byl první výzkum reakce na náhlé a brutální roztříštění světového symbolu Kamelotu: éry mládí, odvahy, elegance, svobody a mnohého jiného, co jsme si přáli a do JFK a Jacqueline vložili. U každého, jako u mne, se uplatnil psychický mechanismus popření. V době, kdy o pachateli nebyly ještě žádné informace či veřejné domněnky, vynořila se též okamžitá osobní promítnutí viny na vlastní politické nepřátele. Když jsem se vrátil úzkostně tichou otřesenou metropolí domů, ani tři skleničky mne neuspaly. Uvědomil jsem si, že to bylo snad jen díky nesmírnému všeobecnému ohromení a smutku a vynikajícímu organizačnímu zvládnutí národní katastrofy sdělovacími prostředky a úřady, že nedošlo k okamžitému lynčování. Ale trauma, které utrpěl (snad nejen) každý Američan a vytěsnění do povědomí a promítnutí, které u něj nastaly povedou k dlouho trvající paranoické atmosféře kolem Kennedyho smrti a k mnoha konspiračním teoriím. Vždyť pokud nejsou jak oběť, tak pachatel definitivně pohřbeni, oběť v podvědomí dále žije a nás straší.

17 Pohlednice z 20. století 7 Kutná Hora, 15. března 1939 Nahoře v salonu, kde se sedávalo jen při naprosto výjimečných událostech, nás bylo hodně. Byl jsem tam s maminkou a svou o pět let mladší sestrou Helenkou. Byla tam babička Jungová, která bydlela ve svém malinkém útulném výměnku Na Plevnu, kde to vždy vonělo jablky, čistotou a starou ženou. Byl tam tatínkův mladší bratr Gusta, jeho manželka a můj o rok starší bratranec Ladislav, který chodil o třídu výš do gymnázia. Bydleli s námi po útěku ze Sudet. Měli jsme s Láďou vážné rozhovory, ale hrál jsem si radši se svými žižkovskými kamarády Otou Vášou, Jirkou Michalem, Jirkou Kurkou, Jirkou Vočkem, z děvčat nejvíc s Marií Hladíkovou a Blankou Ohlídkovou. Byla tam též tatínkova mladší sestra Božena Kreizingerová a její manžel. Utekli ze Slovenska a od té doby též přes rok bydleli s námi. Měli s sebou i tři dcery. Jednu dost starší a celkem nudnou. Bohudík též dvě rozkošná nerozeznatelná dvojčata, jen o dva roky starší než já. Ta svou věkovou a pohlavní nadřazenost využívala a marně mne stále tahala do stodoly a sváděla. Ale byla s nimi pořád zábava. Z Liberce nám tehdy jako utečenci přibyli v baráku i maminčin mladší bratr Robert Korec, který mi byl z celé rodiny nejbližší, teta Andulka a jejich Airedale terrier. A na návštěvu přijela i maminčina sestřenice Eliška z Brna a bratranec Ruda, který utekl z Krnova jen se svým obrovským motocyklem, což mi nesmírně imponovalo. Byla tam Mařenka, asi dvacetiletá Slovenka, která v domácnosti a v hospodářství pracovala a v domě bydlela. Byl tam samozřejmě můj malý šedý český fousek Kiwi, se kterým jsme v té době byli nerozluční. Čekal na mne i před školou a kinem. Většinu večera se v obytném pokoji povalovaly dvě kočky, jedna černá a jedna strakatá. Jen tatínek v podvědomé důvěře v jeho sílu se asi všichni sešli tam zase nebyl. Jako obvykle v takových situacích byl údajně na generálním štábu v Praze 1. Seděli jsme kolem rádia a čekali na zprávy. Ty byly neurčité, ale hrozivé. Po zprávách promluvil Franta Kocourek, kterého jsme v šťastnějších chvílích s nadšením poslouchali jako reportéra fotbalu. Nyní se pokoušel utěšovat a povzbuzovat. Končil zaklínadlem, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Pak jsme jen poslouchali ponurou, téměř pohřební hudbu až dlouho do noci. Moc jsme nemluvili. Měli jsme útěchu v tom, že jsme spolu. Stejně jako mne, každého asi napadlo, že kdoví kdy a zda se zase všichni sejdeme. Najednou Kiwi šťastně zakňučel, bílý čuvač Punťa na dvoře zaštěkal, zastavilo se nějaké auto, bouchla vrata a tatínek se vrátil. Obvykle mi vždycky něco z Prahy přivezl, ale tentokrát nic. Všem potřásl rukou, a vyzval nás, i nejmladší Helenku, abychom si s ním připili slivovicí. Popřál nám zdraví a dlouhý život, a pak nás poslal do postele. Ať se trochu vyspíme, zítra to budeme jistě potřebovat.

18 8 Pohlednice z 20. století Mařenka se mnou brzo ráno zatřásla a celá vyděšená vykoktala: Pojď k rádiu! Vyšel jsem nejprve na verandu. Na dvoře byl čerstvě napadlý sníh a v něm lidské stopy od vrat ke dveřím v konírně. Tam stál náš hlavní kočí pan Valenta a plakal. Rádio oznamovalo kapitulaci Hitlerovi. Prý máme zachovat klid a rozvahu. Ve škole nás dlouho nezdrželi. Varovali nás, abychom věrni zůstali a blbosti nedělali. Pak nás poslali domů. Napadlo mne, jak tu naši porážku prožívá můj kmotr, ruský legionář plukovník Vladimír Řeháček, velitel kutnohorské posádky. Šel jsem s Radkem Malým kolem kasáren u Barbory. Naše vojáky na stráži jsme tam však nespatřili. Sníh trochu tál. V šeru dne jsem brzo uviděl šeď německých uniforem a techniky. 1 Teprve v lednu 2002 jsem se dozvěděl, že schůze na generálním štábu, na které před Mnichovem a ještě častěji před okupací jezdil otec do Prahy, byly ve skutečnosti pracovní schůzky vedení československé zpravodajské služby. Tam byl i ten osudný den 14. února. Než velitel služby pplk. Moravec s archivem a nejbližšími spolupracovníky ten večer odletěl od exilu v Anglii, byly rozhodnuty konečné detaily o zpravodajské síti po očekávané německé okupaci a položeny základy vojenské odbojové organizace Obrana národa. O tři měsíce později byl otec již z Anglie oficiálně jmenován velitelem Divise Pribina, která působila na Kutnohorsku.

19 Pohlednice z 20. století 9 Oslofjord, slunovrat 1951 Bjørg mne sbalila již více než před rokem, brzo potom co se mi vydíráním a lstí podařilo přimět norskou cizineckou policii (Fremmedpolitiet, která tehdy sídlila na Victoria Terasse, jako před ní Gestapo a ti policajti se od něj zřejmě něco naučili, ale o tom až jindy), aby mi konečně po roce a půl dali povolení k pobytu v Oslu, pracovní povolení a potravinové lístky. Norsky už jsem uměl plynule, s přízvukem více hamarským než českým, ale byl jsem bez peněz. U sebe v prvním norském moderním činžáku na Wergelandsveien hned pod muzeem umění mne nechala bydlet Aslaug Vaa, hrdinka norského odboje a v té době nejslavnější norská básnířka. Byt to byl slavný, neboť tam jeden předešlý uprchlík a host (slavný Freudův žák, zakladatel charakterové analýzy a autor revoluční knihy Funkce orgasmu ) Wilhelm Reich objevil v kuchyňském dřezu orgone, dosud neznámý druh kosmické energie, kterou jako všelék pak člověk mohl vstřebávat sedě každé ráno za šera v MUDr. Reichem vyrobené orgonové budce. Aslaug mně seznámila se svou dcerou, sochařkou Anne Raknes, kterou měla s prvním norským psychoanalytikem Ole Raknesem. Anne znala v Norsku každého a také mne s celým Oslem seznámila. Aslaug mi našla místo nočního recepčního přímo v domě. I přes dobrou norštinu jsem na to někdy nestačil. Jednou mne vyděsila na telefonu vzrušeným hlasem žena, zřejmě v sexuální tísni. Řekněte manželovi, že dnes večer přijdu pozdě, ať uvaří dětem! Hned práskla sluchátkem, aniž by řekla své jméno. Na čtyři měsíce do ciziny odejel nájemník, se kterým jsem se seznámil, ing. Terje Morseth. Ten mi půjčil svůj byt. I tam přede mnou přebýval během svého norského exilu jiný uprchlík a přítel Terjeho, Lev Davidovič Bronštein, alias Leon Trotsky. Přivydělával jsem si dopoledním mytím nádobí u norského krále Håkona VII. Mylo se ručně a to mě nikdy moc nebavilo. Musím se přiznat, že jsem byl nevděčný a přilepená vajíčka občas trochu rozmázl. Anne mi též našla další zdroj příjmů. Pózoval jsem, v té doby již více urostlý, ale stejně jak jsem se narodil, pro studenty sochařství. (V čistě etnografickém zájmu musím říci, že můj typ tmavé vlasy, snědá pleť, velký nos byl pro Norky tehdy dost zajímavý. Zatím co my jsme nadávali Němcům do plavých bestií, ony považovaly za lichocení mi říkat, že vypadám jako Němec. Za války, kdy jejich muži byli v Anglii, na moři, v odboji či ve vězení, byli němečtí důstojníci a vojáci, kteří se v Norsku chovali celkem noblesně, pro ně těžko odolatelní.) Když jsem se občas protáhl abych se bránil křečím a vychlazení, nemohl jsem si Bjørg nevšimnout. Nejenže mne nějak neprofesionálně okukovala, ale i mně se tato plnoštíhlá plavá krasavice líbila. Jednoho večera počkala u východu, až se obléknu, a od té doby jsme byli spolu.

20 10 Pohlednice z 20. století Život s ní byl bez kulturních potíží. Trpělivě čekala na mne, když jsem si za severské zimy v průjezdech vyměňoval mokré noviny za suché v děravých polobotkách, a učila mě, jak se správně s těžkým ruksakem s poloskrčenýma nohama běhá do hor jako kamzík. Jen jednou s ní byla potíž. Najednou nechtěla, abych na ni po práci čekal u vchodu. A nechtěla říci proč. Nevím, zda jste se někdy z Nora pokoušeli vypáčit, co se zdráhá říci. Klidná síla na to nestačí, tu mají oni. Vyžaduje to neustálá muka kapkami na hlavu, jak se to popisuje v čínské literatuře. Je to nadlidský úkol. Nakonec se přiznala. Prý si to ona opravdu nemyslí (to bych se byl zase já divil), ale její přátelé mne považuji za homosexuála. Proč? Protože pořád nosím na stranu ten příšerný černý baret (který jsem měl z dob studentských v Praze a bez pohlavního obtěžování s ním na hlavě ilegálně překročil několik ne pohlavních, ale státních hranic). Nosil jsem rádiovku dál, a Bjørg se stala kulturní misionářkou. Tehdy polovina obyvatel hlavního města Norska se narodila na vesnici. Sám jsem byl svědkem historické události, když byl ve středu města za jásotu davu na rohu Slottsparken a Karl Johans Gate dán do provozu první semafor. Přestože bydlela v parku poblíž, jinak lidová královská rodina tento milník v dějinách ignorovala. Norové, snad ještě více než příslušníci jiných maličkých nárůdků s nově nabytou samostatností, se tehdy považovali za tvory naprosto světové, přirozeně demokratické a nekonečně tolerantní. Byli angažováni ve Spojených národech, Trygve Lie byl generálním sekretářem, architekt Odd Nansen (jehož osobním tajemníkem a pisatelem řečí jsem asi půl roku byl, než mě policajti vyhnali z Osla) úřadoval z rodinné tradice jako Komisař SN pro uprchlíky, a Norové se zúčastňovali a radili při kdejaké akci na zlepšení světa. Byli dogmaticky proti jakékoliv rasové diskriminaci, hlavně v Americe. Měli svého amerického černocha, provdaného za Norku, kterého pořád vystavovali. Ale při tom nejen diskriminovali, ale (jak vím z vlastních zkušeností a mj. od svých profesorů etnografa Thora Heyerdahla a filosofa Arne Næsse) záměrnou nedbalostí decimovali Laponce. Ke své osobě jsem se setkával s okázalou tolerancí, kdy nenorské chování bylo omlouváno, nebo s obdivem, kdy byly oceňovány mimořádné vlastnosti. Jednoho dne jsem to však vše pochopil. Někdo mi řekl, že poznal jiného českého studenta uprchlíka a on je úplně stejný jako já.

21 Pohlednice z 20. století 11 Oslofjord, slunovrat 1951 (II) Když trpíte polární depresí, ani si to neuvědomíte. Ten, kdo by v Norsku během těch čtyř - pěti zimních měsíců, její symptomy neměl záleží na tom, jak daleko na jih či sever od polárního kruhu se nacházíte by byl považován za šílence v manické fázi. V Oslu jsem již druhý rok věděl přesně, kdy to začalo. Nějakou dobu jsem dělal ve fabrice a na městském plánovacím úřadě. Finančně mi bylo hej, na studium jsem však byl dost unavený. Ale teď jsem udělal pro uprchlíka v Norsku senzační kariéru. Stal jsem se asistentem na sociologickém ústavu university. Konečně jsem mohl dělat, co mě zajímalo, ale plat byl ubohý. Chodil jsem tedy na obědy do Městské jídelny pro chudé. Stará kamenná zeď, která chránila městskou nemocni snad před invazí z moře, mi vždy připomínala kutnohorskou Ruthardku, ačkoliv se zdála být dvakrát tak vysoká. Ale vchod byl starodávně malý a za ním, asi pod nemocniční zahradou, byla veliká vybílená místnost, pokud se dobře pamatuji, původně hromadná márnice. Jídlo bylo za babku, porce byly skromné a jídelníček pestrý: každý den hodně převařené brambory a obden fiskepudding nebo fiskekaker. To je jakoby sekaná nebo karbanátky, celé bílé a slizké a jako převařený knedlík lehce se chvějící, splácané z blíže neurčitelného rybího prášku. Ale proteinu a jodu tam bylo dost. Kečupu, hořčice, soli a pepře bylo neomezeně dle libosti. Ale byl též luxus: občas jsme zašli s Bjørg k přístavu před radnicí na lacinou večeři. Rybáři se vraceli z celodenní práce a prodávali v kornoutech ze starých novin cestou čerstvě svařené krevety. Rybáři se vraceli stále dřív a náhle byl nad mořem západ slunce již odpoledne a všichni se shodli, že to zase začíná. Jak je to na polárním kruhu a v Laponsku, vám napíši jindy. V Oslu byla zima tmavá, smutná a vlhká. Lidé se vlekli špatně osvětlenými ulicemi do sucha a tepla, do hospod a domovů k alkoholu. A najednou, jako by proutkem mávnul norský duch Trol, něco zprvu těžce uvěřitelného bylo ve vzduchu. V poledne na hodinu uliční lampy zhasly. Lidé se začali zrychlovat jako myšky, jimž se natáhlo pero. Na ulicích a v kancelářích byly vidět ženské nohy, které vyčnívaly ze sukní. Život se stále zrychloval, ženy byly hezčí, stále lehčeji oblečené a vstřícnější, mezi Zámeckým parkem a Národním divadlem se znovu otevřela zahradní kavárnička Pernille. Dalo se tam bez umělého osvětlení číst a na ubrousky psát pracovní nápady dlouho do noci. A pak přišel ten oficiální vrchol radosti, národní svátek 17. května, s dětským průvodem s norskými vlajčičkami. Nastal poslední dlouhý lyžařský víkend na chatách v probouzejících se horách. Prudkost jara s květy nořícími se ze sněhu a rozvodněnými horskými potůčky je závratná. Když přeje počasí, ve dne září slunce a v noci se řasí polární zář, je to severský ráj, kde se zapomene na zimní očistec.

22 12 Pohlednice z 20. století Zaměstnání na Sociologickém ústavu mělo mnoho výhod. Jedním z nich byl Sverre Holm, první profesor sociologie v Norsku a prototyp norských ctností, od něhož jsem se o zemi a lidu neustále učil. Spřátelil jsem se s vynikajícími mladými norskými vědci. Pak se zde neustále navštěvovali prý více než jinde v Evropě američtí profesoři v rámci tehdy začínajícího Fulbrightova programu intelektuální pomoci západní Evropě. Mezi nimi byl i Paul Lazarsfeld z Kolumbijské a Talcott Parsons z Harvardovy university, světové špičky v metodologii a teorii. Měl jsem příležitost se dobře seznámit s jejich prací i s nimi osobně. Hned kousek za rohem byl Nobelův institut s úžasnou knihovnou a časopisy z celého světa. Tam jsem trávil své večery a brzo si začal přivydělávat psaním do norských časopisů jako dobře informovaný odborník na Indii a Jihovýchodní Asii. (Několik tamních politiků jsem již znal ze své práce v hnutí pro světovou vládu a v sociálně-demokratické internacionále, a tak jsem měl někdy také výjimečné informace.) Ale tehdy pro mne byla hlavní výhoda, že jsem nemusel platit za byt, neboť jsem v institutu mohl spát každou noc v zasedací místnosti pod konferenčním stolem.

23 Pohlednice z 20. století 13 Oslofjord, slunovrat 1951 (III) Konferenční sál Sociologického ústavu univerzity v Løkkeveien měl mj. dvě krásné dlouhé pohovky, na kterých by se jistě dobře spalo. Ale na čtyřech velkých oknech byly jen lehké průsvitné záclony. A tak tam od května do září v severské noci svítilo sluníčko. Každý večer jsem sundal matrace z pohovek a udělal jsem si pod obrovským stolem, kde byl jedině spolehlivě stín, svůj pelech. V neděli jsem mohl spát, jak dlouho jsem chtěl, ale jinak mne každé ráno příjemně vzbudila uklízečka s hrnkem kafe a dvěma čerstvými bagetami, které pro mne cestou do práce koupila. Popovídali jsme si při snídani, a když přišli kolegové do práce, našli mě vždy jako prvního v kanceláři. Jednou ráno jsem měl dojem, že slyším příšerné vrčení a že se pode mnou hýbe matrace. Pohnul jsem se a v tu ráno mě vyděsil příšerný jekot, jako když je nějaká žena blízko vražděna. Zahlédl jsem jen mladou ženu, s křikem vybíhající dveřmi. Za chvíli se vrátila s domovníkem ozbrojeným holí a s jeho manželkou, mávající válkem na těsto. Byla to dcera uklízečky, která byla v ten den nemocná a zapomněla jí o mně říci. Vše se se smíchem vysvětlilo. Ale stejně už bylo teplo a byl čas se stěhovat. Tak jsme se telefonicky domluvili a s ruksakem a spacákem jsem se po práci sešel s Bjørg na nádraží. Jeli jsme lokálkou k jejímu domu na předměstí. Sebrali jsme stan, věci na táboření a jejího tím ruchem již nadšeného nádherného rezavého irského setra, který se jmenoval Fanden (ďábel, vyslovuje se Fánen) a někdy tak vypadal. Bjørg napsala matce vzkaz a šlo se dolů k vodě. V přístavním krámku jsme koupili pár věcí a zásobili se pitnou vodou. Z kóje jsme zvedli Bjørčinu červenou kanoi a spustili ji na moře. Fanden tam skočil první a po něm Bjørg. Podal jsem jí věci a pak sebe. Začali jsme zvolna pádlovat na jihovýchod, do obrovského Oslofjordu. A pak jsme tábořili pokaždé jinde a ráno kánoí dojížděli do práce v Oslu. Někdy je norské počasí tak nádherné, že je nezapomenutelné. Poslední den jara byl teplý, jasný, slunečný a bez jediného vánku. Fjord se před námi otvíral a pobřeží velkých skal a syté zeleně se proměnilo ve výpary zvlněnou šedohnědou hranici mezi mořem a nebem. Byli jsme v prostoru naprostého ticha, hladina vody byla jako napjatá, pádla jsme ponořovali lehce a opatrně, abychom svět neporušili. Téměř neznatelně jsme se klouzali pod bleděmodrým baldachýnem po stříbrném zrcadle. Přistáli jsme u ostrova daleko od všeho. S radostným štěkáním Fanden protrhl magickou hranici mezi nebem, mořem a zemí a rozběhl se po ostrově bez lidí za králíkem, který tam v jeho snu na něj čekal. Postavili jsme stan, zapálili oheň a chytli pár ryb k večeři. Pomalu jsme užívali víno, ochlazené v moři cestou a zvolna opékali a pojídali ryby.

24 14 Pohlednice z 20. století Alchymie času převládla nad skutečností. Slunce se blížilo k moři a to se začalo transmutovat na zlato. S Fandenem ozářeným do ruda a zbývajícím vínem jsme v kanoi opustili pevninu a bez cíle se nechali hladce unášet proudem fjordu. Obrysy pobřeží ztmavěly a všude se začaly zjevovat plameny vater. Do ticha se ze všech stran začaly po moři linout zvuky harmonik a hlasy zpěvu. Slunce zapadlo asi ve čtvrt na dvanáct a svět se znovu zrodil v krvavém východu o hodinu později. Asi ve tři ráno jsme přistáli, zaplavali jsme si a ohřáli si na znovu rozpáleném ohni několik norských buřtů zvaných pølser. Podělili jsme se s Fandenem, chvíli jsme mu házeli klacek do moře a lehli ke spánku do spacáků mezi oheň a stan, jak pravidla kážou. Než se zavřela víčka, do paměti se ještě vloudily záře ohňů a odezvy zpěvů oslavující tuto nejdůležitěji noc v severském kalendáři.

25 Pohlednice z 20. století 15 Český Kronštadt (I), květen 1945 Po odvšivení nás 4. května 1945 převezli z Malé pevnosti do opuštěných německých kasáren v Terezíně. Leželi jsme na dlažbě po chodbách, většinou těžce nemocní. Naší chodbou se nesl hrdelní zpěv, téměř pohřební vytí kavkazských žen, které se tam záhadně dostaly. Našel jsem tam tatínka, který byl už v deliriu. Já jsem měl ještě dost síly spojit se s maminkou. Ta nás nějakým zázrakem dostala na první autobus, který měl jet i do Kutné Hory. Ale daleko jsme se nedostali. 5. až 7. května jsme se před Němci ustupujícími do Bavorska skrývali v zahradní restauraci pod Řípem. Přes vysoké horečky a bolesti jsme se kochali ze svobody a z barev a vůně kvetoucích šeříků. Trpěli jsme úzkostmi o Prahu, zoufale volající rozhlasem o pomoc. Řidič se odvážil dál až 8. května. I tak jsme se jen v poslední chvíli vyhnuli německé koloně. A pak konečně jsme potkali vytoužený sovětský tank. Kdo mohl, vyhrnul se z autobusu. Nikdy jsem neměl víc rozvahy než odvahy, a tak jsem se jako první potácel uvítat svého osvoboditele. Ten se sice objevil, až když bylo po všem, ale přece. Byl to důstojník, stejně mladičký jako já. Před zatčením jsem se učil u paní Platonové na Václaváku její jazyk a v kriminále jsem využil každou příležitost mluvit s ruskými vězni. Tak jsem mu řekl Zdravstvujte, továryš! a ještě něco. Bohužel, on byl hrdý na němčinu, kterou se naučil od zajatců, a tak na mně chtěl, abych mluvil německy. V tom okamžiku bych se raději byl nechal zabít a on se rozhodl, že tak učiní. Prohlásil, že jsem Germáněc. Vytáhl pistoli, já jsem se ho pokusil chytit za krk, ale zapotácel jsem se a spoluosvobození mne odtáhli do autobusu. Po uložení v kutnohorské nemocnici museli k vůli mně přeložit z oddělení německé zajatce, kteří tam pomáhali. Ve svém deliriu jsem běsnil, jakmile jsem uslyšel němčinu. Proč, ptáte se snad, je tato pohlednice z Českého Kronštadtu? Pokud myslíte, že jste tam nebyli, na mapě to nehledejte. V dějinách 20. století najdete aspoň jméno. Je to též jméno brány, která je ve Vás. Projít jí je nezaměnitelné, jako obrácení na víru, první polibek či orgasmus, první otřes z nevěry milovaného. Ti, kdo touto branou prošli, si někdy důvěrně sdělují: Můj Kronštadt nastal, když. Ačkoliv jí prošlo mnoho již před tím, jméno brána dostala mezi komunisty a přívrženci Sovětského svazu po povstání Kronštadtské námořní základny na jaře Původně proleninští námořníci podpořili stávkující městské dělníky a požadovali sověty bez bolševiků. Ti, vedeni Trockým a Tuchačevským, vzpouru krvavě potlačili. Lenin pak na 10. sjezdu strany prosadil zákaz frakcí a platforem, a tak umožnil Stalinovu uzurpaci moci. Na druhé straně se ustoupilo od marxistického hospodářského programu a byl zaveden NEP 2. Tehdy již někteří pochopili, že v SSSR se internacionalistický komunismus změnil ve velkoruský šovinismus

26 16 Pohlednice z 20. století a imperialismus a diktatura proletariátu v totalitní fašistický systém. V té době nastala první vlna odvratu od komunismu a Sovětského svazu. Pro některé z nás to bylo opakované a úporné brodění se z bahna obluzení, do kterého jsme dobrovolně zabředli. U jiných stačilo jedno natržení kulisy a byli jako bleskem osvíceni. 2 Tzv. Nový ekonomický program.

27 Pohlednice z 20. století 17 Český Kronštadt (II), květen 1943 Pokud jste nebyli vždy nadáni jasnozrakostí nebo nejste šťastná batolata postkomunistických generací, jako miliony jiných mohli jste i Vy prožít svůj Kronštadt událost, která rozbila Vaše iluze o komunismu, potažmo nacionalismu. Brzo po invazi do Sovětského svazu přinášelo německé zpravodajství reportáže a filmy o jeho primitivním a zbídačelém stavu. I k nám přivezli putovní výstavy údajně autentických ruských vesnic, které vypadaly jako skanzen z raného středověku, jen o hodně špinavější. Přirozeně jsem to považoval za falzifikát. Byly též vyvěšeny plakáty s portréty sovětských zajatců. Měli mnoho asijských rysů a oholené hlavy. Velkými písmeny byla vytištěna otázka: Toto jsou Vaši bratři?. Sehnal jsem pár kamarádů, dali jsme si oholit hlavy a v hloučku jsme s tichou odpovědí postávali před plakáty. Po vpádu Němců do Sovětského svazu v červnu 1941 Stalin povolil vytvoření polské armády na svém území. Generál Wladyslaw Anders požádal, aby polských vojáků zavřených v táborech u Smolenska bylo převedeno pod jeho velení. Měla to být první část z mnoha desítek tisíc, kteří padli Sovětům do rukou při předešlém, s Hitlerem dohodnutém Stalinovu vpádu do Polska nebo kteří se tam dobrovolně uchýlili útěkem ze západní části Polska okupované Němci. V říjnu 1941 Andersovi sovětská vláda sdělila, že většina Poláků uprchala do Mandžuska a není je možné je najít. 13. dubna 1943 Němci oznámili, že našli masový hrob v Katyni u Smolenska se mrtvolami polských důstojníků zastřelených do týla Sověty v květnu Přes veškeré důkazy předložené Němci i švédským a švýcarským Červeným křížem to Sověti popřeli a obvinili Němce. Polská vláda v exilu žádala o vyšetření Mezinárodním červeným křížem a zprávu o osudu zbývajících desítek tisíců nezvěstných zajatců. Sověti s ní za to přerušili styky 25. dubna 1943 a brzo na to sestavili z polských komunistů polskou trucvládu v Moskvě. Tomu jsem nějak nerozuměl, ale cokoliv přišlo od Němců, bylo od ďábla. A tak jsem nakonec přijal sovětskou verzi událostí. V té době jsem už převedl veškeré mnou dosud vedené odbojové skupiny pod velení Ústředí Odboje československé mládeže a stal se jeho členem. Jako pojistku jsem však utajil a nechal pod svým velením řadu skupin, která mj. vytvořila útěkovou cestu z Prahy přes Hanou na Slovensko. (Na Hanou jsem jezdil snad více, než jsem měl, neboť mne k tomu nutila vedle zodpovědnosti též místní krásná velitelka.) Mým osobním úkolem pro Ústředí bylo udržovat styk, získávat informace a pokud možno navázat spolupráci s ilegálními komunistickými skupinami. To poslední možné nebylo. O boj proti okupantům zájem neměly. Zabývaly se spisováním seznamů kolaborantů, kam zařazovaly nejen ty, kteří prokazatelně spolupracovali s Němci,

28 18 Pohlednice z 20. století ale i mnohé své pravděpodobné budoucí odpůrce: sedláky, úředníky, učitele, obchodníky. Jinak se výlučně připravovaly na převzetí moci a vybíraly si objekty pro zabrání po očekávané porážce Německa. Byl jsem podrobně a přesně informován, ale pořád jsem nebyl donucen o tom zodpovědně samostatně rozhodovat. Na můj Kronštadt to ještě nestačilo.

29 Pohlednice z 20. století 19 Český Kronštadt (III), říjen 1944 Díky náletu na Drážďany-Budyšín byla zničena tamní vězeňská kartotéka a záhadně též kolínskému gestapu se zmizel tatínkův spis. Tatínek se nám najednou vrátil domů a přežil i popravy během Heydrichiády. Místo hospodářství jsem se opět mohl věnovat odboji. Už před rokem jsem se přesunul z čáslavské hnojárny do poděbradské, kde mé chození za školu a časté cesty vlakem byly pod menším dozorem špiclů. V březnu 1944 Němci okupovali svého dosavadního spojence Maďarsko. Invaze západních spojenců do Francie přišla dle očekávání za úplňku 6. června. Sovětská vojska byla před Varšavou a se souhlasem exilové polské vlády v Londýně vydal 1. srpna generál Bór-Komorowski povel k boji Armiji krajowe. Začalo druhé Varšavské povstání. Sověti se blížili Karpatům a dosud fašistické Slovensko se připravovalo na změnu stran. Slovenská národní rada za účastí komunistů a v souladu s londýnským i moskevským exilem připravovala povstání a aktivita partyzánů sílila. Pod tlakem okolností dal 29. srpna pplk. Ján Golian slovenské armádě, partyzánským jednotkám a odbojovým organizacím na Slovensku rozkaz k zahájení otevřeného boje proti Německu. Ten večer, myslím v deset hodin, jsem jako obvykle poslouchal nahoře české vysílání z Moskvy. Po zprávě o povstání vystoupil s výzvou k českému národu jeden z vedoucích českých komunistů v moskevském exilu, pokud se správně pamatuji, Gottwald. Vyzval k všeobecnému povstání a slíbil zajistit v nejbližších nocích zásoby zbraní a munice a posily výsadkáři. Co mi proběhlo hlavou, si pamatuji přesně: Londýn jsem slyšel před chvílí, žádná otevřená výzva, kód, kterému bych rozuměl, nebo zvýšená kódová aktivita nebyla. Nakreslil jsem si na mapu, uloženou v mysli, rozložení sil a pohyb na západní frontě, pak na jihu a pak na východě. Uvědomil jsem si již zoufalý stav Varšavského povstání a dosavadní neschopnost jak 1. Polské armády v SSSR, tak sovětské armády překročit Vislu a přijít polskému odboji na pomoc. Co se dělo na Slovensku, mělo jen nejasnou politickou, ale žádnou vojenskou spojitost se stavem v Protektorátu. Ústředí Odboje československé mládeže v Praze, kde jsem byl den před tím, o možném slovenském povstání nic nevědělo a o přípravách na akci v tomto roce se neuvažovalo. Obdobný stav byl ve vojenské organizaci Obrana národa. O nezájmu komunistů připravovat se na boj jsem psal již minule. Partyzánské skupiny se daly sečíst na půl prstu a skupiny uprchlých vojenských a jiných vězňů na všech prstech. Otec mého blízkého přítele byl velitel místní české posádky plk. Tockstein. Ten přes Tondu informoval mne a tím Obranu národa o stavu ve vládním vojsku. Tam se vzpoura očekávat určitě nedala měli jsme jen plán jak jim ukrást zbraně, a pokud by nešli s námi, je odzbrojit. Ale Němci jich většinu z opatrnosti nakomandovali již v květnu do severní Itálie. Pomoc

30 20 Pohlednice z 20. století se dala čekat od četníků, policie a hasičů. Jediné další skupiny, o kterých jsem věděl, že jsou ve stálé pohotovosti a schopny reagovat okamžitě a samostatně, tvořily onu mnou zorganizovanou útěkovou trasu z Prahy na Slovensko. Ale tuto myšlenku jsem už dokončil běže po schodech k telefonu. Bez ohledu na možnost odposlechu Gestapem volal jsem počínaje Prahou jednu jednotku po druhé a na osobní zodpovědnost jim nařídil zůstat v hluboké ilegalitě a nepomáhat utečencům, neboť ti by nyní mohli být provokatéry. Jen dvou jednotek blízko Slovenska jsem se již nedovolal. Brzo se ukázalo, že mé rozhodnutí bylo oprávněné. Nikdo nepovstal. Z Moskvy se místo zbraní a posil chrlily jen výmluvy. Jedna z mých nezvěstných jednotek se probojovala se ztrátami na Slovensko, druhá, s mou milou v čele, byla při pokusu o přechod na Slovensko Němci postřílena. Osud Varšavy, polské armády v SSSR, naší u Dukly, slovenského odboje a Maďarů, kteří se Němcům pokusili postavit, byl vždy stejný. Sovětská pomoc přišla, až když byli rozdrceni. Život se vrátil k okupačnímu normálu. Jezdil jsem znovu do poděbradské hnojárny a byl jsem zvědav, kdy půjdu do kriminálu. Dlouho to na sebe čekat nedalo. Gestapo i SD toho už věděly hodně. Vyšetřovatelé to dávali najevo i tím, že mne někdy trochu ironicky, ale obvykle se zřejmou úctou oslovovali při výsleších Herr Jugendgeneral. Ale ani tehdy mi ještě nedošlo, že srpnová výzva z Moskvy k českému povstání byl zrádný pokus o vraždu výkvětu národa, o předchozí odstranění očekávaného odporu proti jimi již plánovanému převzetí moci.

31 Pohlednice z 20. století 21 Kinderstube (I), Někdy je třeba odskočit do minulosti, aby přítomnost byla srozumitelnější. Co předcházelo mému Kronstadtu a jako obvykle zbarvilo všechny pozdější důležité osobní zážitky, bylo moje dětství. Němci říkají, že se člověk pozná dle svého dětského pokoje, své Kinderstube. To platí i o těch, kteří vlastní dětský pokoj neměli. Prvorepublikový kapitalismus z pohledu malého obchodníka v malém městě jsem okoukal od otce. Náš obchod s uhlím (mezi Uhelnou a Nádražní ulicí) byl věnem od dědečka Korce. Maminka držela pytle. Tatínek nakládal lopatou. Po kariéře v rakouské armádě u bosenského pluku, československých legiích v Itálii a na Slovensku, hamburském loďařství a pařížské spedici se otec učil maloobchodu s uhlím a dřívím od piky. Pozvolna se obrat a s ním příjmy násobily. Maminka stále držela pytle a mnoho místních dostávalo uhlí na úvěr, který někdy platili pozdě a někdy vůbec neplatili. Stále jsme vykládali uhlí na kutnohorském nádraží přímo za Pipkovou trafikou a vozili je koňským potahem přes ulici do skladu. Ale pozvolna se většina vagónů vykládala do nákladních automobilů, které nám nepatřily, a uhlí se vozilo jinam. A více a více vagónů si už vykládala posádka, školy, pivovar, okresní úřad atd. samy. Pak už chodily vagóny široko daleko, nejprve přes kolínského velkoobchodníka pana Roudnického (měli vilu u Vidláku a Išku a Ivana jste mnozí znali), pak přímo z dolů a ke konci 1. republiky tatínek koupil podíly v dolech a kutní práva. Vyrostlo několik konkurenčních obchodů, např. pan Linhart pod Kouřimskou branou či sklad paní Čáslavské. A tak když už po druhé těhotná maminka nemohla držet pytle, nespokojení zákazníci mohli chodit jinam. Jenže účetnictví pro všechny tyto obchody dělala naše slečna Šafaříková s pomocí paní Čáslavské. Nevím, jakou finanční účast či podíl na výdělku měli tito maloobchodníci. Má první dětská vzpomínka. Myslím, že mi bylo pět. Bylo po koupeli v plechové vaně, kam se nalévala vroucí voda z velkých hrnců na plotně a kde se ve stejné vodě nejdříve koupala maminka, pak (později) sestra Helenka, potom tatínek a nakonec já. Tatínek mne vždy mučil ( otužoval ) rejžákem. Snad proto, když mě maminka na stole sušila ve velkém žlutém froté ručníku, jsem se mu pomstil. Vytáhl šrajtofli a začal počítat velmi tlustý štos bankovek, které prý za ten den vydělal. Řekl jsem mu zřetelně a jasně, že to považuji za vulgární vychloubání. On se usmál a sdělil mi: Ty, hošíčku, ty si myslíš, že mně na těch penězích záleží? Přece většinu toho, co vydělám, investuji, půjčím, aniž bych čekal, že to lidi vrátí, nebo to rozdám. Vždyť vidíš, jak skromně žijeme. Peníze jsou ale jedinou objektivní a přesnou mírou toho, co kdo za ten den dokázal.

32 22 Pohlednice z 20. století A skromně jsme skutečně žili. Dodnes, když chci udělat nějaké kuchařce poklonu, musím se zadržet, abych neřekl, že vaří chudě jako má maminka. Byla velká deprese a nezaměstnanost. Kamarádi (někteří z velmi chudých rodin) jedli u nás nebo já u nich doma. Když jsem si šel ven hrát, vždy jsem se musel najíst buď předtím, nebo jsem dostal s sebou tolik jídla, abych se mohl rozdělit. Co se jedlo v rodinách kamarádů, bylo v podstatě stejné jako u nás. Jen kromě nás se každý štítil kukuřice (ta byla prý jen pro prasata) a maminka uměla více jídel a pečiva z brambor než kdokoliv jiný. Z našich zaměstnanců v uhlírně jsem měl nejraději dva, Eichlera a Macha. Kočímu panu Eichlerovi vždy visela z pravé strany úst zapálená dýmka a stále měl na hlavě masarykovskou modrou čepici s ohmataným štítkem. Tatínek stále válčil s berňákem a v dopisech jim vždy tvrdil, že má nejdokonalejší podvojné účetnictví a dvě nejlepší účetní v Kutné Hoře. Ale i furážka pana Eichlera měla svou roli, podle vyprávění, předaného mi jeho vnukem žijícím v Hoře. Při místních dodávkách byly účtenky všechny schované ve vnitřní kapse a jen ta patřičná připravena pod čepicí na hlavě. Když berňáci udělali kontrolu na místě, stačilo ji jen smeknout. Když si pan Eichler chtěl pronajmout od táty štráfku a koně, aby si něco přivezl domů, dostal vždy stejnou odpověď: Ano, zdarma, ale jen mimo pracovní dobu nebo v neděli. Když onemocněl rakovinou pravé části spodního rtu, bydlel za velmi málo v domě babičky Jungové u Kolíňáčku. Každý den jsem mu nosil oběd, který mu vařila maminka. Kromě polévky to byly kaše, občas s masem rozkrájeným na kostičky. Pivo bylo od babičky, čerstvé a zdarma z výčepu Na plevně.

33 Pohlednice z 20. století 23 Kinderstube (II), 1937 až 1941 Na jaře jsem se ulejval ze školy a v létě pracoval na polích. V té době jsme měli doma ustájeny vojenské koně a já musel tři denně projíždět. Nejhezčí vzpomínky jsou však na Herynkův rybník. Tehdejší pán z mlynářské dynastie Herynků, fešák Jarda s plavým plnovousem, mě na bidle raz, dva, tři naučil plavat. Sdíleli jsme kabinu číslo 11 se sousedy Benešovými. Táta tam chodíval pozdě odpoledne s panem pekárníkem. Občas přišla Marta a vždy tam byli kluci Benešovi, Mirek a Honza. Generačně uspořádání jsme leželi na prknech. Přímo před jedenáctkou bylo prkno na skákání a přímo po svléknutí do plavek jsem tam jednou hrdě vyšel a při zpětném saltu si rozbil ksicht. Pokud na to někdo měl, jezdilo se na lodičkách. Jednou, když veslovall Radko Malý, skočil jsem z lodičky po hlavě. Pod čtvrt metrem bahna bylo tvrdé dno; vyrazil jsem si dech a než jsem dostal hlavu nad vodu, prožil jsem zajímavé pocity. Chytali jsme raky v potůčku Páchu. Vždy jsme si dávali pozor, abychom se moc neponořili, neboť raci prý nejraděj štípají v rozkroku. Hráli jsme si na kovboje a indiány a život probíhal normálně. V neděli jsem šlapal na kole do kopce domů na Žižkov pro oběd, který mi (většinou s mým milovaným okurkovým salátem) v esšálcích předala maminka a pak se přišla též koupat. Největší tragedie byla, když jsem uviděl svou tehdejší lásku, dceru místního rasa a kartářky, jak se na druhém břehu Herynčáku v rákosech a doutnících s někým cumlá. Ale stále více jsme v neděli odpoledne na rádiu z plavčíkova domečku místo češtiny Franty Kocourka a fotbalu poslouchali stále děsivější němčinu Adolfa Hitlera. Pak přišly dvě mobilizace, odstoupení Sudet a okupace. A vše se změnilo. Dříve jsem dostal peníze jenom na časopis Punťa a Kiki (pokud by z Vás někdo měl stará čísla, rád bych je viděl). Ale najednou, mysle, že je to náhradou za čas, který se mnou přestal trávit, otec mne nechal kupovat všechny možné dětské časopisy u Olafa, jak všichni skauti nazývali pana Pipka z trafiky u nádraží. Nejdříve jsem je ovšem musel přinést jemu; vyhradil si právo prvního přečtení v soukromí za účelem mravní cenzury. Teprve mnohem později jsem se dověděl, že tam Olaf vkládal tajné zprávy, které přišly přes železničáře. Tatínek začal často jezdit pryč a vždy při návratu mi něco přinesl, známky do sbírky, konzervu s meruňkami, balón. Tak jsem se vždy těšil. Jednou nepřinesl nic a nic nevysvětlil. Cítil jsem se opravdu zrazen. Teprve později jsem se dověděl, že tehdy otec dostal zprávu, že při invazi do Francie našli Němci na českém konzulátu opuštěném našimi diplomaty v moci pudu sebezáchovy seznam velitelů ilegální vojenské organizace Obrana národa. Teď bych rád sál dýmky vonný dech, a kdybych byl nepřestal kouřit, sál