I. České církevní dějiny Sv. Cyril a Metoděj

Transkript

1 I. České církevní dějiny Sv. Cyril a Metoděj 1/ České země v době stěhování národů Čechové, Moravané a Slováci sídlí ve své vlasti uţ bezmála 1500 let. Jejich vstup do těchto území souvisel s mocným pohybem slovanských kmenů v Povislí a Podněpří na západ a na jih. Začal v 5. stol. a trval po dvě aţ tři století. Předtím zaplavily naše území kmeny germánské. Tedy v dějinách naší vlasti pokud lidské paměť sahá se vystřídaly po sobě tři epochy: 1/ keltská, 2/ germánská, 3/ slovanská. Vykopávky svědčí o dost pokročilé kultuře Keltů a o jejich přímých vztazích s Galií z doby Cesarovy. I prastaré jméno naší vlasti Bohemia se zdá být odvozeno ze starověkého Boiohaemum, tj. vlast keltského kmene Bójů. V 1. stol. po Kr. opanovaly naše území jiţ kmeny germánské. Byly kulturně zaostalejší neţ Keltové. Tlačily se k hornodunajské hranici, kterou Řím vybudoval jako mocnou ochrannou linii, vábeny bohatstvím a kulturou vzkvétajících římských provincií za Dunajem, Norika a Panonie. Byly to postupně kmeny Markomanů, Kvádů, Gótů a Langobardů. Koncem 6. stol. Langobardé opouštějí Panonii, aby si zaloţili říši v sev. Itálii. Příchod Slovanů: Noví páni země, kteří se brzy objevují v těchto končinách jsou na přelomu 5.a 6. stol. Slované. Jejich pohyb byl spolupůsoben divokými mongolskými nájezdníky ugrofinskými Bulhary a Avary. Po odchodu Langobardů se Avaři utábořili v Panonii a vykonávali odtud barbarské panství nade všemi okolními Slovany a podnikali spolu s nimi útočné výpravy aţ k Cařihradu a Soluni, nebo na západ na státy germánské. Avaři byli turkotatarského původu. Jejich rozsáhlá tábořiště v Panonii se nazývala hrinky. Říše Sámova: Na západním okraji avarského panství, tj.v Dolních Rakousích a na jiţní Moravě vznikl pravděpodobně prvý slovanský samostatný stát. Asi r 624 tu povstali, vedeni franským kupcem Sámem zotročení Slované, aby setřásli jho utiskovatelů. Dobyli svobody a porazili později vojska franská. Sámo zaloţil značnou říši, která se rozpadla aţ po jeho smrti /658/. Pravděpodobně k ní patřili i Slované českých zemí. Její střed se klade obvykle do Čech. U jiných národů převládlo pro Slovany jméno Sclavi. V Itálii a Byzanci ještě dlouho ve středověku se označují všechny slovanské země jednotným názvem Sclavinia. České Slovany znají pod názvem Behenmi /také Bohemani, Boiohemi/ letopisy západní aţ od konce 8. stol. V dalších stol. se objevují názvy pro Moravany-Margenses,/také Marehani, Merehani, Marharii/, Chorvati, Srbové, Poláci, Rusové a Bulhaři se objevují aţ v 10. stol. Kultura starých Slovanů: Slované se od počátku rozpadali na bezpočet kmenových států, které se navzájem potíraly. Kmen spojovalo vědomí společného původu. Skládal se z velkých rodin, které bydlily a hospodařily společně. Společně se také mstil nebo pykal za spáchané křivdy. Mezi rody byly rozdíly z nejurozenějšího byl volen kníţe. Vedle panující vrstvy svobodných byli otroci, ukořistění ve válkách a jejich potomci. Ti opatřoval hrubší práce, a byli předmětem vývozního obchodu. Slované neznali města a původně ani stálá vesnická sídla. Byli především pastevci a lovci. Lov zvěře, chov včel, dobytka, ovcí a koní měl převahu nad zemědělstvím. Kmeny se tedy snadno stěhovaly z kraje do kraje. Osady byly vystavěny lehce z tyčových, hlínou vymazaných chat a polozemnic. Byla to spíš občasná tábořiště neţ pevná sídla. To nám vysvětluje stálé stěhování národů. Proto také staří Slované neznali soukromé vlastnictví půdy. Kraje byly řídce osídleny. Vše se to změnilo, kdyţ římským vlivem poznali Slované postupně výhody vyspělejšího zemědělství a byli připoutáni trvale k novým vlastem.

2 I pak ovšem zůstaly mezi římskou kulturou a slovanskými poměry tak hluboké rozdíly, ţe je nedovedl vyrovnat vývoj po celá staletí. Z řemesel znali jen asi hrnčířství a kovářství, prodej a koupě byla neznámá a probíhala jen výměna zboţí. Pomalu se vyvíjí uţ soukromé vlastnictví půdy, kdeţto lesy a pastviny jsou stále společným majetkem rodové osady. Zemědělské práce vykonávali nesvobodní, otroci a ţeny. V právním ţivotě byl kaţdý kmen odkázán na svépomoc zabití svého člena trestala krevní mstou nebo přijímala za něj výkupné. Pravda se zjišťuje přísahou nebo boţím soudem /tzv ordálie/. Ţeny a děti jsou v moci muţů, podobně jako otroci. Nevěstu získává muţ zpravidla výkupem, nebo únosem. Bohatí ţijí v mnohoţenství.těla mrtvých jsou spalována nebo pohřbívána. U některých kmenů se spalují s mrtvým nejen jeho zbraně, ale i vdovy. Náboženství lze říci, ţe Slované věřili v posmrtný ţivot duše a v démony, tj. zosobněné přírodní síly, jeţ se později vyvinuly v představu bohů. Nejhroznější byl bůh hromu Perun. Bohům a démonům ke studánkám a posvátným stromům a hájům a výšiny přinášeli oběti. Nejsou zprávy o kněţích, zato však o čarodějích a kouzelnících. Postavou byli Slované vysocí bílé pleti a narudlých vlasů. Byli stateční a pohostinní, ale také krutí, lstiví a věrolomní. Byli neukáznění, neschopní poslouchat a podrobit se vyšším potřebám celku. Všichni se mezi sebou potírají a nikdo nechce druhého poslouchat.píše o nich řecký současník. I v ohledu vojenském stáli Slované za Germány /ti byli uţ staletí předtím v těsném sousedství s Římany, i křesťanství přejali mnohem dříve/, podobně jako oni bojovali jen pěšky, nikoli koňmo jako Avaři. Od čtvrtiny 7. Stol. Se začíná uplatňovatv boji slovanská jízda /najímaná často i západními germánskými sousedy/. Založení franské nadvlády v našich zemích: Od zániku Sámovy říše se nedovídáme po celých 150 let nic o osudech Slovanů v našich zemích. Můţeme se pouze domýšlet, ţe Morava a Slovensko stály od přímým panstvím Avarů. Zbytek země, porostlý hustými pralesy a řídce osídlen byl rozdroben v mnohá kníţectví. Zatím na západě rostla moc franské říše. Nesena germánskou výbojností a opírající se o vliv římské vzdělanosti, stala se velmocí, vládnoucí v západní a střední Evropě. Zvlášť účinnou zbraní jí bylo křesťanství, jehoţ mravní a kulturní síla jí dala velké sebevědomí proti nevěřícím barbarům, jednotu, ideál s nárokem šířit jej mezi barbary a s ním také své panství.uţ Sámovi Slované uznávali v zásadě svrchovanost Franků nad sebou. Podmaněním Bavorů Frankům se dostala moc nové říše těsně na hranice české země. Kol r. 740 zakládá sv. Bonifác biskupství v Řezně a arcibiskupství v Salcburku, tedy i na jihu země sousedí křesťanská velmoc se Slovany. Kdyţ r. 791 vtáhl Karel Vel. podél Dunaje, aby vyvrátil Avarské panství v Panonii, české a moravské kmeny se mu podrobily zdá se dobrovolně. Stará česká tradice zachovala zprávu, ţe se prý tenkrát Čechové zavázali Frankům ročním poplatkem 120 volů a 500 hřiven stříbra. Jméno velkého dobyvatele se vtisklo Slovanům natolik do paměti, ţe se jim jméno Karlovo stalo jménem krále vůbec. /Karl král/ Zápas vlivů franských a byzantských na naší půdě: Po rozdělení franské říše /ta se od r. 800 ztotoţnila s univerzálně pojatou Svatou říší římskou/, které poloţilo základy k osamostatnění Německa, Francie a Itálie, zdědila nároky Fraků na východě říše Východofranská. Její panovník Ludvík II. Němec, vnuk Karla Vel. sídlil v Řeznu. Tím se středisko výboje Franků posunulo k samým hranicím země. S tím souvisí, ţe v té době- r. 845 přijalo 14 kníţat českých kmenů v Řezně křest. To mělo znamenalo jistě utuţení německého panství nad českými kmeny. /paradoxní je, ţe právě po křtu 14 českých bojohemských-kníţat v Řezně, dochází k rozvolnění vztahů o křest poţádali krále

3 Ludvíka II.Němce a kdyţ jim nepřinesl jimi očekávanou ochranu, pokračovali více v odporu vůči říši a to bez další christianizace/. Nitransko: Ale ještě dříve neţ do Čech, dostává se křesťanství na Slovensko. Kníţe Pribina, v Nitře vládnoucí nad většinou dnešního Slovenska, ač sám ještě pohan, vystavěl působením salzburského arcibiskupa v Nitře kostel, zasvěcený sv. Emeramovi, bavorskému patronu. To je první kostel na území naší vlasti, o němţ se zachovala zpráva. R. 830 byl Pribina vyhnán Moravským kníţetem Mojmírem. Později, asi r, 840 přijal křest a dostal od Franků kníţectví v Panonii /sídlil na hradě u Blatenského jezera/. V tomto kníţectví po něm nastoupil jeho syn Kocel. 2/ Počátky křesťanství u západních Slovanů. Jako všechny ostatní národy dostává se i český národ do světla světových dějin aţ tehdy, kdyţ přijal křesťanství a s ním i vyšší kulturu. Jak bylo výše popsáno, zůstali naši předkové aţ do sklonku 8. stol. na animistickém stupni náboţenského myšlení. Prvními hlasateli evangelia u českých a moravských kmenů byli kněţí z Bavor. Tam se ujalo křesťanství působením iroskotských mnichů v 7. a v 1. pol. 8. stol., kdy tam byla zaloţena biskupatví Salcburku /r. 798 povýšeno na arcibiskups./, Pasově, Řezně a Frísinkách. Kněţí z těchto zemí brzy rozvinuli horlivou misionářskou činnost i mezi sousedními Slovany. Bavorská misie v Čechách: V Čechách působila misie řezenská. Řezenská dómská kapitula vynikala schopnými učiteli a bohatou knihovnou a měla tedy předpoklady dobře připravit misionáře. Zdá se, ţe tito misionáři hlásali Slovanům evangelium jejich řečí. Zachované rukopisy kapituly dokazují, ţe zde bylo pěstováno i studium slovanského jazyka. Přičiněním řezenských misionářů začalo křesťanství kol.r. 800 a v průběhu následujícího půlstoletí u českých kmenů zapouštět kořeny. O tom svědčí např. přechod od pohřbu ţehem k pohřbu do země. Šíření křesťanství v Čechách by také potvrzovalo výše zmíněné pokřtění 14 českých kníţat. Těţko můţeme věřit, ţe mezi pokřtěnými byl i vladař z rodu Přemyslovců. Vţdyť teprve o 30 let později je pokřtěn Bořivoj. Ledaţeby mezitím Přemyslovci odpadli znovu k pohanství. Přes působení bavorských misionářů však Čechy zůstaly aţ do příchodu sv. Cyrila a Metoděje převahou pohanské, stejně jako Přemyslovci. Bavorská misie na Moravě: Na přelomu 8.a 9. stol. proniklo křesťanství díky misii, přicházející z Pasova na Moravu. Dosvědčují to zbytky chrámových staveb na jiţní Moravě. Kostel v Modré u Velehradu se svým pravoúhlým presbytářem souvisí zřetelně s proudem iroskotských misií. Mříţka před kněţištěm a čtveřice mohutných pilířů uprostřed lodi, nesoucí patrový prostor, svědčí, ţe jde o památku iroskotské misie. /Do Bavorska přinesli křesťanství iroskotští mniši/. Kostel v Modré není jedinou takovou památkou. Na poč 9. stol se dostává křesťanství na Slovensko /viz výše/. Moravský kníţe Mojmír vypudil Pribinu z Nitry a připojil nitranské kníţectví k Moravě. Ţe to mohl se souhlasem Fraků udělat, svědčí o tom, ţe uţ byl, narozdíl od Pribiny křesťanem. Celé církevní moravsko-slovenské území bylo spravováno z Pasova. R. 846 střídá Mojmíra jeho syn Rostislav. R. 850 nastává obrat ze stíţného listu bavorských biskupů vyplývá, ţe tehdy Morava franskou svrchovanost setřásla a osamostatnila se i církevně. Tedy pasovské duchovenstvo muselo Moravu opustit. Místo nich přicházeli na Moravu kněţí z Itálie, z Řecka

4 i z jiných částí Německa. Jejich činnost dosvědčují kostela v Sadech a v Mikulčicích, postavené po pol. 9., stol. Rastislav chtěl svůj národ učinit zcela samostatným a nezávislým. Nechtěl trpět Pasovské duchovenstvo, které zdůrazňovalo poslušnost k východofranské říši. Chtěl přímo vyuţít církve, aby mu pomohla v jeho boji o nezávislost. Dobře pochopil význam samostatné církevní organizace, která by nebyla řízena zvenčí, ale byla by pevně spjata se státem a učinil pokus, aby toho dosáhl. Poţádal o to papeţe Mikuláše I. Ale jasnozřivý papeţ to tehdy nemohl udělat, i kdyţ chtěl Slovany podřídit přímo sobě, aby zabránil jejich ovládnutí Řeky. Potřeboval oporu východofranského krále Ludvíka Němce, který mu pomáhal ovládat vzrostlou moc tamních biskupů. Rastislav se tedy obrátil do Byzance. Císař Michal a patriarcha Fotios jejich ţádost neodmítli. Nevedl je k tomu jistě ţádná nezištnost. Fotiovi běţelo především o rozšíření vlivu. Byzantská říše tehdy usilovala o christianizaci Bulharska a o jeho získání do své kulturní a mocenské sféry. Rozšíření vlivu na Moravu by tomuto záměru hodně napomohlo. Proto ţádosti vyhověli. Neposlali na Moravu hned biskupa, který by tam zřídil samostatnou diecézi. Rozhodli se poslat na Moravu misii, která by ověřila stav věcí a připravila podmínky pro další působení. V čelo misie postavili byzantského učence Konstantina a jeho bratra Metoděje. Život a působení sv. Konstantina a Metoděje před příchodem na Moravu: Narodili se v Soluni, druhém největším městě byzantské říše po Konstantinopoli. Město leţí v mořském zálivu v ústí obchodních cest. Byla sídlem řeckých umění a věd, s mnoha nádhernými chrámy. Byla prostoupena slovanským ţivlem, který zaplavil celý Balkán a střední Řecko a rozlil se i na okolní ostrovy. Oba rodiče pocházeli ze vznešeného rodu. Otec Lev byl vysokým vojenským hodnostářem velitelem Soluně, vojenským zástupcem stratéga, tzv. drongarios /generálská hodnost nad asi 4000 muţi/. Matka se jmenovala Maria./podle nejnovějšího bádání pocházela z císařského rodu/. Rodina byla řecká, ale děti se naučily i slovansky. Konstantin se narodil kol. r Vynikal nevšedním nadáním. Měly na něj velký vliv spisy sv. Řehoře Naziánského. Vzýval ho jako svého učitele a osvětitele. Jeho teologických zásad se drţel po celý ţivot. Legenda vypravuje, ţe si v mládí zvolil za svou ţivotní druţku Sofii /Moudrost/, které zůstal věrný po celý ţivot. Kdyţ Konstantin ve 14 letech osiřel, ujal se ho Teoktist, nejvyšší ministr kancléř, který vedl říši s císařovnou Theodorou za nezletilého císaře Michala. Tak se Konstantin dostal ke dvoru a studoval na konstantinopolské státní univerzitě. Získal klasické vzdělání, seznámil se s Homérem a pokračoval studiem filozofie a teologie. Mezi jeho učiteli byli pozdější patriarcha Fotios, proslulý svou vzdělaností, spřízněný s císařskou rodinou. Jeho dům byl jakousi soukromou akademií. Konstantin k němu přilnul upřímným přátelstvím. Ale to mu později nebránilo, aby neviděl a neodsuzoval jeho chyby, zvláště jeho intrikánský boj proti patriarchovi Ignatiovi. Neostýchal se mu to veřejně vytknout. Ministr Teoktist Konstantinovi nabídl vysoké místo ve státní správě. Ale on odmítl a rozhodl se pro duchovní stav. Stal se knihovníkem a tajemníkem patriarchy Ignatia. Úřadu se ale vzdal a utekl se do kláštera. Byl vypátrán a vrátil se do Konstantinopole jako profesor na univerzitě. Tam se za krátkého působení proslavil do té míry, ţe mu bylo dáno příjmení filozof. R. 851 byl pověřen důleţitou misí šel s poselstvem ke dvoru arabského chalífy Muttawakila se sídlem v Sammarrá, aby hájil učení o Nejsvětější Trojici proti námitkám islámu. Tato disputace je zachycena v legendě. Po návratu odešel do kláštera na hoře Olymp v Malé Asii, kde se setkal se svým bratrem Metodějem. Metoděj /nar. r.815 či 813/ získal právnické nadání na univerzitě v Konstantinopoli a dostal se na vojenskou dráhu. Uţ v mládí se stal místodrţícím jedné provincie, obydlené Slovany. Ale po čase se všech hodností zřekl a odešel do kláštera na zmíněný Olymp, horu světlou,

5 veselou a zářící, kde se pohrouţil do studia a modliteb. Nechtěl zasvětit svůj ţivot pomíjivým věcem. Jistě byl také znechucen politickými intrikami, do kterých nahlédl. /v té době bratr císařovny Bardas zosnoval spiknutí proti kancléři Teoktistovi ochránci svatých bratří - a dal jej v ţaláři usmrtit. S pomocí nezralého císaře Michala se zmocnil vlády a císařovnu i s dcerami donutil vstoupit do kláštera. Také patriarcha Ignatios, který Bardase kritizoval, byl sesazen a na jeho místo přišel Fotios Takové palácové převraty byly v Byzanci časté, ale svatých bratří se to muselo bolestně dotknout/. Chazarská misie: Oddech v tichém ústraní však nebyl oběma bratřím dopřán nadlouho. Patriarcha Fotios je smířil s novým reţimem a císař je r. 860 vyzval, aby se účastnili poselství do země Chazarů, původně kočovného tureckého kmene, který sídlil v jiţním Rusku, severně od Černého moře. Tehdy Rusové ohroţovali Konstantinopol. Bratřím byl svěřen úkol hájit křesťanskou víru proti ţidovství, které se u Chazarů rozšířilo. Hlavní slovo měl Konstantin, který oslnil dlouhými učenými rozpravami se Ţidy v přítomnosti chazarského chagana /chána/. Nabízené dary nepřijal, ale vyţádal si propuštění řeckých válečných zajatců. Tato namáhavá cesta se stala památnou tím, ţe za pobytu na ostrově Krymu Konstantin nalezl ostatky sv. Klimenta, třetího nástupce sv. Petra na papeţském stolci. Po návratu bylo Metodějovi nabízeno arcibiskupství, zřejmě v samotné Soluni, on je ale nepřijal. Na nátlak se stal alespoň opatem velkého kláštera Polychronu. Konstantin se ale uchýlil do soukromí u chrámu sv. apoštolů v Konstantinopoli. V tomto stavu zastihlo oba bratry pozvání na Velkou Moravu. Přípravy na misii: Neţ bratři nastoupili cestu, vykonali důkladné přípravy. Předpokladem úspěšného působení na Moravě bylo vytvoření slovanského písma. Slované totiţ dosud neměli vlastní písmo, kterým by zapisovali mluvené slovo. Sv. Konstantin vytvořil pro slovanskou řeč zvláštní písmo, tzv. Hlaholici. Byl to opravdu geniální čin, zcela ojedinělý v dějinách kultur. Hlaholice dovedla zachytit všechny zvukové odstíny slovanské řeči s takovou přesností, ţe to dodnes naplňuje jazykovědce obdivem. Kdyţ sestavil abecedu, začal Konstantin ihned pořizovat překlady z řečtiny do slovanštiny, do jihomakedonského dialektu, který se tehdy málo lišil od nářečí moravského. Překládal texty, které potřeboval pro svou misionářskou práci /evangeliář/. Pak se asi v pol. R. 863 s Metodějem a dalšími průvodci, z nichţ známe jménem Klimenta, Nauma, Sávu a Angelaria, vydali na Moravu. Konstantin a Metoděj na Moravě: Konstantin přišel na Moravu jako kněz, Metoděj jako jáhen. Rastislav ţádal biskupa, ale Konstantin si brzy získal jeho důvěru. Přispělo k tomu jistě to, ţe mluvil bez tlumočníka, byl výmluvný a diplomatický a dovedl panovníkovi nastínit skvělé moţnosti dalšího vývoje v jeho zemi. Také proto, ţe v misii nebyl biskup, nevzbudila pozornost latinských kněţí a biskupů a svatí bratří mohli klidně pracovat. Náboženské poměry na Moravě: Bratří byli jistě překvapeni poměry na Moravě bylo jim v Konstantinopoli řečeno, ţe lid se odřekl pohanství a drţí se křesťanského zákona, ale Konstantin jistě neočekával, ţe na Moravě najde poměrně velký počet kostelů a duchovenstva. Ale pohanské přeţitky se dále udrţovaly i mezi pokřtěnými. Bujela pohlavní volnost a sňatkové poměry byly v rozporu s evangeliem. Konstantina a jeho průvodce čekala obtíţná práce. Civilní zákoník /Zákon sudnyj ljudem/: Konstantin jej sepsal, aby odstranil obtíţe v právním řádu. Zachoval se nám ve dvou redakcích. Není ani systematický ani úplný a představuje výpomocný kodex k doplnění jiţ existujícího právního řádu. Kromě trestů stanovených za těţké zločiny zde najdeme články, týkající se soudních svědků, rozdělování

6 válečné kořisti, práva asylu v kostelech a nerozlučitelnosti křesťanského manţelství. Jeho normy měly velký praktický význam a ve značné míře ovlivnily veřejný i soukromý ţivot našich předků. Překlad Písma sv.: Ještě větší význam měl Konstantinův a Metodějův překlad Písma sv. do slovanského jazyka./ přeloţen byl uţ evangeliář/. Ostatní části bible byly postupně přeloţeny na Moravě, nejprve společnou prací obou bratří, pak samotným Metodějem a jeho ţáky. Bylo to opět ojedinělé dílo, vynikající po stránce teologické, textově kritické i jazykové. Rozbor překladu Písma ukazuje na to, ţe tvůrcové byli hluboce zasvěceni do teologických otázek, takţe i obtíţná místa jsou přeloţena přesně a výstiţně. Je vynikající i po stránce jazykové obstál v soutěţi s řeckým jazykem víc jak tisíc let. Překlad vyniká i po stylistické stránce zejména to platí o evangeliích a ţaltáři. Překladatelé si byli vědomi, ţe texty jsou určeny k recitaci a zpěvu a proto věty musí dávat lahodnou zvukovou linii. Toto hudební umění slova bylo v Byzanci na vysoké úrovni a bylo přeneseno na Moravu. Překladu evangelií předeslal Konstantin předmluvu ve verších, Proglas, první báseň, jeţ zachycuje dějiny našeho písemnictví, jako nadšený chvalozpěv na Písmo sv., srozumitelné slovanskému lidu: Slyšte nyní svým rozumem, slyšte všichni lidé slovanští, slyšte slovo, od Boha přišlo. Slovo, jež krmí lidské duše, slovo, jež sílí srdce i rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha... Marně bychom hledali v jiných zemích středověké Evropy takovou průbojnou báseň. Slovanská liturgie: Solunští bratři se nespokojili tím ţe přeloţili Písmo do slovanštiny, zavedli slovanský jazyk i do bohosluţby. Pro ně to bylo samozřejmé, protoţe na Východě se všude konala bohosluţba v tom jazyku, v jakém mluvila křesťanská obec. Na Západě se sice stále víc uplatňovala latina i u národů barbarských na křesťanství obrácených, ale ani Řím neměl ještě v 9.stol. zásadní námitky proti národnímu liturgickému jazyku a přijímal jej s porozuměním, pokud se dalo očekávat, ţe to prospěje dobru věci. Bratří byli zvyklí na ritus byzantský, který byl bohatší neţ ritus římský a měli právo jej podrţet, i kdyţ se ocitli v oblasti západního patriarchátu. Byzantský ritus měl totiţ v Římě samém i v celé Itálii silnou pozici, neboť tam byly četné řecké kláštery. Svatí bratří si zamilovali i ritus západní a přejali některé jeho prvky. Tedy ani se nevzdali byzantského ritu aby jej nahradili římským, ani nezavedli biritualismus. Jejich liturgické dílo vyrostlo organicky z byzantské půdy a bylo postupně obohacováno západními prvky. Nejprve přeloţili do slovanštiny obvyklé byzantské mešní liturgie. Pak přišel na řadu překlad tzv. liturgie sv. Petra = řecký překlad západní římské mše, zasazený do byzantského rámce. Je to vlastně římská liturgie sv. Řehoře Velikého v řeckém překladu, rozšířená přídavky z liturgie sv. Jana Zlatoústého. Pak přibyly překlady římských mešních formulářů. Římská sloţka slovanské liturgie vznikla patrně za jejich římského pobytu a rostla na Moravě za Metodějova působení, aniţ zatlačila sloţku východní. Svatí bratři vytvořili nový liturgický typ, který si zachoval východní základnu a zůstal otevřen západním hodnotám. Chtěli vytvořit nový celek, spojující liturgické bohatství Východu i Západu. I v liturgickém díle se tedy osvědčili jako praví pontifices budovatelé mostu mezi Východem a Západem a jako hlasatelé křesťanského univerzalismu. K tomu je třeba ještě dodat, ţe slovanská bohosluţba byla zlatým klíčem k srdci moravských velmoţů i k srdci moravského lidu. Lid si oblíbil slovanský jazyk v bohosluţbě natolik, ţe na dřívější misionáře zapomněl a své vlastní věrozvěsty spatřoval jen v Konstantinovi a Metodějovi. Výchova kněžského dorostu: Svatí bratří se chtěli postupně při vytváření nové moravské církevní organizace opřít o domácí duchovenstvo, které zde chtěli vychovat. Také bavorská misie moţná zaloţila na Moravě církevní školu./ O školu na úrovni biskupských-katedrálních škol jít nemohlo, na Moravě působil zřejmě jen archipresbyter z Pasova. Ale v čele církevní

7 správy měli stát jen franští kněţí. Ale Konstantin mínil vzdělat co největší počet kněţí moravského původu a jim postupně předávat vedení moravské církve. Protoţe v Konstantinu Filozofovi přišel na Moravu jeden z největších učenců tehdejší doby, který byl vychováván v nejlepších tradicích řecké vzdělanosti, měla výuka, které se Moravanům dostávalo mnohem vyšší úroveň neţ ve škole bavorské. Povolání do Říma: Politická situace se ale začala vyvíjet nepříznivě. Na podzim r, 864 vpadl na Moravu franský král Ludvík a přinutil Rastislava k poslušnosti. Pasovská misie se znovu vrátila na Moravu a všemoţně ztěţovala práci soluňských bratří. Slovanská bohosluţba byla německým kněţím trnem v oku. Papeţ Mikuláš I. také nepřihlíţel nečinně. Nechtěl dovolit, aby se Velká Morava dostala do správy bavorských biskupství, ale chtěl mít jasno o úmyslech, jeţ sledovali Konstantin s Metodějem. Proto je pozval do Říma. V Římě, schválení slovanské bohoslužby, Konstantinova smrt: Papeţovo pozvání asi zastihlo bratry v Benátkách, kdyţ po více neţ 3leté práci opustili Moravu, aby dali vysvětit své ţáky. Bratři pozvání ochotně přijali. Mezi Římem a Konstantinopolí tehdy nebylo napětí a bratři si byli vědomi, ţe pracují na území západního patriarchátu. Na cestě do Benátek je laskavě přijal Kocel, syn Pribinův, který vládl v Panonii, zdrţel je delší čas, aby i v jeho zemi působili a získali další ţáky pro slovanskou bohosluţbu. V Benátkách měl Konstantin zajímavou disputaci s trojjazyčníky, stoupenci názoru, ţe jako liturgického jazyka lze uţívat pouze řečtiny, latiny a hebrejštiny. On jim odpověděl: Nepadá déšť stejnoměrně na všechny? Nebo nesvítí slunce stejně všem, a nedýcháme všichni stejný vzduch? Tak proč se nestydíte uznati jen tři jazyky a odsoudit všechny ostatní jazyky a národy k slepotě a hluchotě? Povězte mi, zda si představujete, že Bůh je bezmocný a nemůže to dát, nebo je závistivý a tedy to nechce? Schválení slovanské bohoslužby: Krátce před příchodem bratří do Říma /13.listopadu 867/ papeţ Mikuláš I. zemřel. Ale jeho nástupce Hadrián II. je přijal velmi laskavě. Vyšel jim dokonce vstříc s průvodem aţ k městské bráně. Tato úcta platila spíše ostatkům sv. Klimenta, které s sebou přinášeli. Tímto posvátným darem si získali bratři v Římě všeobecnou náklonnost. Velkou podporu našli také v řeckých klášteřích v Římě. Kdyţ papeţ lépe poznal smýšlení obou bratří a kdyţ se Konstantinovi podařilo překonat všechny námitky proti slovanské bohosluţbě, papeţ počátkem r. 868 slavnostně prohlásil, ţe na slovanských překladech bohosluţebných textů neshledává nic bludného a dovoluje jejich uţívání. Texty papeţ poloţil na oltář kostela P. Marie Sněţné /S.Maria Maggiore/, posvětil je a slouţil nad nimi slavnostní mši sv. V následujících dnech z papeţova příkazu Konstantina Metoděj konali bohosluţby v slovanském jazyku ve čtyřech hlavních římských chrámech. Někteří z ţáků byli současně posvěceni na kněze. Konstantinova smrt: Konstantin brzy v Říme onemocněl. Vstoupil do jednoho řeckého kláštera v Římě, kde přijal jméno Kyrillos. Kdyţ umíral, modlil se vroucně, aby Bůh uchránil jeho stádce a loučil se s bratrem dojemnými slovy: Hle, my dva bratře, byli jsme spřežení, táhnoucí jedinou brázdu. Já padám na líše, skončiv svůj den, ty pak velmi miluješ horu /klášter na Olympu/. Ale ty nesmíš kvůli hoře zanechat učení svého, neboť čím spíše bys mohl být spasen? Tak Cyril odevzdal bratru jako závěť úkol, aby dále pokračoval v misijním díle mezi Slovany. Zemřel 14.února 869 ve 42 letech. Byl pohřben s papeţskými poctami v bazilice sv. Klimenta a byl brzy uctíván jako světec. Obrazy, znázorňující jeho ţivot jsou dodnes v původní bazilice, která je v podzemí pod současným kostelem sv. Klimenta. Sv. Metoděj arcibiskupem a metropolitou: Mezitím přišli do Říma poslové Kocelovi, s prosbou, aby papeţ poslal do Panonie blaţeného učitele Metoděje.V pol. r.869 vydal Hadrián II. bulu Gloria in excelsis Deo, kterou znovu slavnostně potvrdil slovanskou liturgii, Metoděje jmenoval papeţským legátem pro slovanské země a poslal jej ke Kocelovi, aby s ním projednal podrobnosti církevního osamostatnění Panonie. Kocel jednal i jménem moravských kníţat Rastislava a jeho synovce Svatopluka,

8 údělného kníţete nitranského, kteří si rovněţ přáli vlastního biskupa. Papeţ jmenoval Metoděje arcibiskupem panonsko-moravským. Rychlé rozhodnutí papeţovo uspíšila nepříjemná zpráva, ţe Bulhaři se odloučili od Říma a přiklonili se k Byzanci. Metodějovo uvěznění: Metodějovo jmenování vyvolalo velké rozhořčení bavorských biskupů. Protestovali proti tomu u krále Ludvíka Němce, odůvodňovali historický nárok na tyto provincie. Ještě víc uškodila Metodějovu poslání změněná politická situace na Moravě, kde se Svatopluk vzbouřil proti svému strýci Rastislavovi, lstí jej zajala vydal Ludvíkovu synovi Karlomanovi, který chtěl Moravu pokořit. Rastislav byl v řezně odsouzen k smrti, ale byl oslepen a uvězněn doţivotně v klášteře. Ale i Svatopluk byl pro podezření ze zrady uvězněn. Zároveň byl od bavorských biskupů zajat i Metoděj. Biskupové Salcburský, frísinský a pasovský obvinili pod rouškou kanonického soudu Metoděje z podvodu a uzurpace biskupských práv a uvěznili jej v jednom Švábském klášteře. Pasovský biskup Hermanrich se sníţil k tomu, ţe Metoděje vlastnoručně ztýral. Dva a půl roku strávil Metoděj ve vězení, neţ se jej mohl ujmout papeţ Jan VIII., který pověřil vyšetřením celého případu legáta Pavla, biskupa z Ancony. Legát věznitele potrestal suspenzí. Nesměli vykonávat úřad po stejnou dobu, jakou drţeli Metoděje ve vězení. Svatopluk, který se rovněţ dostal z vězení a ujal se vlády na Moravě, nadšeně přijal Metoděje. Po návratu Metoděje na Moravu, byl, jak ukazují archeologické nálezy, postaven větší počet kostelů /ve Starém městě, Sadech, Mikulčicích/, ale i klášterů /při kostele v Sadech a asi na hoře sv. Klimenta u Osvětiman/. To svědčí o vzrůstu počtu moravského duchovenstva a rozvoji moravské církve. Umoţnila to obnovená samostatnost Moravy, které Svatopluk dosáhl r. 874 mírem forchheimským a také podpora ze strany panovníka a velmoţů. Metoděj se také opět cílevědomě podílel na vnitřním budování státu. Vyuţil k tomu i svého právnického vzdělání. Stále se zabýval snahou zlepšit právní vztahy a zvyklosti na Moravě. Dochovala se homilie, v níţ se Metoděj obrací ke kníţatům a vysvětloval jim zásady, kterými se mají řídit při soudech. Hlavní pozornost věnoval právu manţelskému a rodinnému. Ke konci ţivota přeloţil ještě Nomokánon, tj.sbírku předpisů Jana Scholastika, kterým chtěl poloţit pevný právní základ pro výstavbu církve na Moravě. Svatopluk pak dál rozšiřoval svou říši, na sever i na jih. Konstantin Porfyrogenetos nazývá Svatoplukův stát Velkou Moravou. Na jeho utváření se vydatně podílela moravská církev. Metoděj mezi jiným pokřtili kníţete Bořivoje a přední muţe českého kmene. Ve skutečnosti však se však očekávaná harmonie obou mocí světské a duchovní, neprojevila. Bylo to zaviněno rozštěpením moravského duchovenstva na dvě strany a rozdílnou liturgií. Po uzavření míru forchheimského se mohli vrátit na Moravu vypuzení bavorští kněţí a přicházeli další. Byli sice podřízeni Metodějovi, ale představovali rozkladný prvek. Dovedli si získat velmoţe / i samotného Svatopluka/ svou shovívavostí vůči jejich mravním pokleskům a nakonec nalezli oporu i ve Svatoplukovi, který dal přednost jejich koncepci kanonického práva s institucí vlastnických kostelů, snad také proto, ţe s jejich pomocí rozšíří svou vládu také na Bavorsko. Aby dosáhli Metodějova sesazení, franští duchovní posílali Svatoplukovi nové a nové ţaloby proti Metodějovi. Obviňovali jej nejen z toho, ţe uţívá v bohosluţbě slovanského jazyka, ale i z hereze. Týkalo se nauky o vycházení Ducha sv. /viz světové dějiny církve tehdy byla východní formulace Filioqe- běţně pouţívaná, netýká se ničeho závaţného, byla to jen záminka/. Ţaloba, ţe Metoděj koná bohosluţbu slovanským jazykem byla pravdivá, protoţe Jan VIII. její dovolení do svých předchůdců zrušil. Jeho list asi nebyl zcela přesně formulován, především však papeţi nebyla dosti jasná skutečná situace na Moravě. Metoděj po svém návratu na Moravu viděl, ţe slovanská řeč při liturgii uţ velmi zdomácněla a stala se mocným pomocníkem při šíření a prohlubování křesťanské víry mezi Slovany. Spatřoval v ní důleţitý nástroj pro budování církevní organizace a také odkaz zemřelého bratra, který uţ byl uctíván jako světec. Proto povaţoval za svou povinnost

9 zachovat slovanské liturgii věrnost. Vyuţil svých práv apoštolského legáta neuvést v případě potřeby některé příkazy papeţské kurie v platnost. Metodějovo ospravedlnění, bula Industriae tuae /880/: Svatoplukovi byla obvinění proti Metodějovi nepohodlná. Poţádal papeţe o poučení o věcech víry /Filioque/ a o situaci na Moravě /patrně s vedlejším úmyslem/, a Jan VIII. mu vlídně odpověděl. Vyjádřil však podiv, ţe Metoděj učí jinak neţ v Římě vyznal a sdělil, ţe jej obesílá do Říma, aby vydal počet ze své víry. Ale z úst Svatoplukových vyslanců se také dověděl, ţe Metoděj dále uţívá slovanského jazyka při bohosluţbě a to se stalo dalším důvodem k obeslání. Metoděj se vypravil bez odkladu do Říma a tato cesta mu přinesla nejen úplnou rehabilitaci, ale také podstatně upevnila jeho postavení a zvýšila jeho prestiţ. Metoděj se snadno obhájil proti nařčení z kacířství a obhájil i slovanskou liturgii. Bulou Industriae Tuae z června r. 880 potvrdil pak Jan VIII. Metodějovi, jehoţ nyní nazývá arcibiskupem moravským, všechna jeho dosavadní práva, přijal jej i s jeho lidem pod svou ochranu nezávisle na jiných /zahraničních/ vládcích tohoto světa, a důtklivě vybídl Svatopluka a všechny Moravany, aby Metoděje ctili jako svého představeného a znovu výslovně povolil uţívání slovanské liturgie. Zároveň vyhověl přání Svatopluka a jiných velmoţů, ţe mohou být současně na Moravě i latinské bohosluţby. Vedle toho vydal Jan VIII. rozhodnutí o zřízení nitranské diecéze, za jejíhoţ prvního biskupa vysvětil hlavního představitele latinského duchovenstva Wichinga, který přišel do Říma zároveň s Metodějem. Tím nechtěl papeţ oslabit moc Metodějovu. Ţádá Svatopluka, aby mu poslal do Říma dalšího vhodného kněze, kterého by mohl vysvětit na biskupa. S pomocí těchto dvou biskupů bude moci Metoděj světit nové biskupy a zřizovat nová biskupství. Metoděj bude tedy metropolitou církevní provincie. Pro latinské kněze tato bula znamenala zklamání. Wiching se však na zpáteční cestě nerozpakoval uţít jakýchkoliv prostředků. Vrátil se domů dříve neţ jeho představený a přinesl padělek papeţské buly, ve kterém papeţ nařizuje Metoděje vyhnat. Tento úskok byl zmařen, kdyţ se rozšířil text pravé buly. Arcibiskup dal Wichinga a jeho stoupence do klatby a vypsal papeţi, co vše Wiching páchá. Papeţ potěšil listem z r. 881 těţce zkoušeného Metoděje, slíbil, ţe záleţitost vyšetří a Wichingovu tvrdošíjnost zlomí. Poslední léta a Metodějova smrt: po návratu na Moravu navštívil Metoděj r. 881 Konstantinopol. Zdá se, ţe k tomu došlo v dorozumění s papeţem, který doufal, ţe opět získá jurisdikci nad Bulharskem. Patriarcha i císař v Konstantinopoli přijali vlídně Metoděje a jeho překlady do slovanské řeči nejen schválili, nýbrţ rozhodli se je pouţívat ve vlastním zájmu. Na císařovu ţádost nechal Metoděj v Konstantinopoli kněze a jáhna se slovanskými knihami., To bylo jádro slovanského centra v hlavním městě Byzance, jehoţ úkolem bylo zásobovat Bulharsko řeckými spisy a slovanskými překlady. Potom mohl Metoděj na Moravě ještě nějaký čas klidně působit a zároveň dokončit své literární práce, hlavně překlad Písma sv. Kdyţ cítil, ţe se blíţí konec jeho ţivota, doporučil za svého nástupce moravského rodáka Gorazda, který vzděláním předčil franské kněze. Dne 6.Dubna 885 sv. Metoděj zemřel a byl pohřben ve svém metropolitním chrámě. Další osudy slovanské liturgie a zánik Velké Moravy: Zákaz slovanské liturgie a vyhnání Metodějových žáků: Sotva Metoděj zavřel oči, Wiching spěchal do Říma a padělanými listinami přesvědčil nového papeţe Štěpána V., ţe Jan VIII. zakázal Metodějovi uţívání slovanské liturgie, ţe Metodějova pravověrnost byla podezřelá a ţe nebyl oprávněn jmenovat nástupce. Štěpán V. poslal potom Svatoplukovi bulu, kterou zakázal slouţit mši slovansky a prozatímním správcem diecéze ustanovil Wichinga. Zároveň předvolal k sobě Gorazda, aby jej vyslechl, dříve neţ se rozhodne o jeho ustanovení. Wiching ale neztrácel čas. Po návratu na Moravu vyuţil nepřítomnosti Svatopluka a začal

10 pronásledovat Metodějovy ţáky. Někteří byli prodáni do otroctví, někteří odešli do Bulharska, nebo do okrajových zemí Svatoplukovy říše do Čech, Polska a dál pěstovali slovanskou liturgii. Své neblahé dílo na Moravě ukončil Wiching r. 893 zrádným přeběhnutím ke Svatoplukovu soku Arnulfovi. Kdyţ r. 894 Svatopluk zemřel, učinil jeho nástupce Mojmír II. pokus obnovit samostatné církevní zřízení ve své říši. Na jeho ţádost poslal papeţ Jan IX. na Moravu tři legáty, kteří tam vysvětili arcibiskupa a tři biskupy. Moravský stát však byl tehdy v nezadrţitelném rozkladu. Některá území se od něj odtrhla /Čechy r. 895/, uvnitř zuřily dynastické spory a po r. 906 jej postupně zdolali Maďaři. Slibné dílo moravských věrozvěstů tak bylo do značné míry zničeno.