Pomalu sbírat dny jak klestí

Transkript

1 Pomalu sbírat dny jak klestí Jakub Grombíř Na samotě u lesa Pomalu sbírat dny jak klestí a některé sny chápat za zvyk tušit, kdo sedí na pelesti a počká si na první mrazík. Předjaří Hladina řeky plná vírů havrani letí k severu v duši cítím příval míru schopný odpustit nevěru. Pod hladinou jsou skryty děje jež nezná ani tajemník jak potichu ho jaro hřeje pod ledem tiše taje mník. Okolo Fatry Vlak nestaví v Napajedlích protože je zrychlený schoulen v jeho nepohodlí rozkrok tísněn riflemi prázdné tváře pasažérů že je to až dojemné vlastní odraz mizí v šeru kdo mě dneska obejme? Česká Jsme jak suché stromy Zastíněné Řípem [ 1 ]

2 [poezie] Vítr změnit nelze Tak v něm tiše skřípem Cisterny Po cestě projíždí cisterny Vím, jednou ti budu nevěrný Jednou až za sto tisíc let Ale na to teď nemyslet Jedou cisterny s Benzinou Na trávník přesně mezi mnou A tebou padl shora stín Projíždí náklad hořlavin Šelest na srdci Co dělat, když už je ti třicet Za krk ti skočí levhartice Zatímco guláš tiše solíš Cítíš ji slídit někde poblíž V šumění listí stále Šárka Za krk ti skočí jaguárka Už nečekal jsi tento přepad Setřepat nebo nesetřepat? Probuzení Už toho bylo moc, dá se říct, že to stačí, v hrncích už ztuhl soc, típnutý vajgl v táči. Kdo z nás byl větší rek, na to už ráno nedbá: skončil se večírek, a v hlavě dračí setba Praha V botasce ještě z domu hrudka Která se nechce rozpadnout Parčíkem kráčí prostitutka Čekám dopravu hromadnou Tramvaj zastaví u Viktorky Jak z pytle sůl se sype dav Blikají lampy, mlčí dvorky Díváš se, hrudku vytřepav [ 2 ]

3 Živí a mrtví Ezekiel Mphahlele Lebona cítil, jak ho dopis pálí v kapse. Hryzal ho bez ustání od okamžiku, kdy ho sebral u vlaku. Otevřu ho při obědě, myslel si. Zatímco pokračoval v práci, to znamená sbíral smetí, které lidé ustavičně házejí na nástupiště i na koleje. Lebona používal kus drátu s dehtovou kuličkou na konci. Nemusel se ani ohýbat, přitiskl jen kuličku na papírek či na jiné smetí a sundal to a hodil do pytle, který mu visel na rameni. V mysli se mu honila spousta věcí. Třeba ten muž, co umřel včera odpoledne. Umřel, prostě jen tak. Jak může člověk umřít jen tak, jednu chvíli být a druhou už nedýchat? Špičku už měl za sebou. Na lavičkách na nástupišti sedělo jen několik žen. Jedna z nich očima sledovala jeho pohyby. Pozoroval, jak ta tlustá na něj civí. Nejspíš z myšlenkové nečinnosti, ale možná proto, že přemýšlí o všem možném. Věděl ovšem, že by na něj civěla celý večer, kdyby byl mouchou. Ne, není to tím dopisem. Určitě o něm nepřemýšlí. On jej má v kapse, to není její, ani nemůže být. Sebral jej přece jinde. Ať si říká, co chce, ten dopis není její. A ten muž, kdo by si byl pomyslil, že by člověk mohl umřít, jako by nosil celou dobu smrt s sebou na krku? Stoffel Visser se rozzlobil, zlobil se kvůli tomu blázinci. Všechno fungovalo špatně. A během celých univerzitních studií Stoffela učili, že věci mají fungovat do poslední podrobnosti. Uklidni se, Stoffele. Takové chyby by se vyskytovat neměly. To přece nejde nechat všechny ostatní na holičkách, že ne? Jen proboha nech toho kázání. Doppie Fourie si lokl ještě whisky. Je to všechno Jacksonova chyba, řekl Stoffel. Včera odešel, a místo aby se do večera vrátil a připravil večeři, nepřišel. A není tu ještě ani dnes ráno a já tu zatracenou snídani nebudu mít včas, protože si ji musím udělat sám. A ty víš, že každý den mít dobrou snídani musím. Ke všemu se mi nějak zasekl ten pitomý budík a neměl jsem tady toho zatraceného Jacksona, aby mě vzbudil. Tak jsem po tom včerejším flámku zaspal, to se stává. Je pátek, pět ráno, a ten holomek se ještě neukázal. Jak bych mohl dát ten dokument Rensovi včas, ještě před odjezdem ranního vlaku do Kapského Města? Když o tom tak uvažuji, řekl Fourie, nemohu se ubránit pocitu, že je to moc vážné. Ministr teď nedostane zprávu, aby si to mohl promyslet před začátkem zasedání. Co budeme dělat? Ještě stále máme čas, abychom to poslali expres. Doppie Fourie vypadal vážně. Nemusíš se tvářit, jako by ti ulítly včely, řekl spíš pro sebe, dej si ještě whisky, nalil sobě i příteli. Ale udělali jsme hezký kus práce, Doppie? [ 3 ]

4 [próza] To bych řekl. Viděl jsi to? Fourie ukázal kamarádovi noviny a položil třesoucí se ukazováček na jednu zprávičku. Stálo tam, že Afričané uspořádali v jednom domě na předměstí hlučnou zábavu, když bělošská rodina nebyla doma. Hodovali, hráli a zpívali. Tak se podívej, jen se podívej, řekl Stoffel, který již nebyl s to ovládat své city, to jsem zrovna říkal členům výboru. Někteří jsou tak zabednění, že nepochopí tak jednoduché věci, jako že se nám po předměstí rojí kafři, hrají hazardní hry, množí se, chlastají a spí se svými děvčaty. A ti blbci to nepochopí, dokud jim kafři nenalezou do jejich vlastních domů, nebudou jim poroučet a nebudou spát s bílými děvčaty. Co se stane s bělošskou civilizací? Nepouštěj se do dalšího projevu, Stoffele. Ve výboru jsme o tom mluvili tak dlouho, že mi to leze krkem. Koukej, Doppie, kamaráde, snad si nemyslíš, že se rád poslouchám. To jsem nechtěl říct, Stoffele. Tys byl ovšem vždycky moc chytrý a já ti ty tvoje buňky závidím. Ale přece jen ti neslibuji, že tě dnes večer budu poslušně sledovat. Chci jenom pít. Jedno ti řeknu, kamaráde, pravil Stoffel, víš, že bych raději jezdil po světě a poznával národy a kultury a snad bych se sám i učil nějakému umění, vím, že mi to nevěříš, místo abych hnil v téhle díře a snášel ty prázdné makovice, se kterými jsme nuceni dělat ve výborech. Doppie, určitě musí být stovky lidí, kteří by raději dělali něco jiného, něco, co mají rádi. Jsme přivázáni k divokému koni, který vyhazuje, a dokud jsme tady, musíme do toho jít s chutí a ideově se zformovat, jako národ. Musíme mluvit dál a nemůžeme ztrácet moc času tím, že se budeme dívat na obě strany problému jako ti hloupí pokrokáři. Proto se už nevyplatí dál předstírat, že ovládáme kafry proto, že jsme k nim spravedliví a čestní. A taky nemá význam snažit se jim namlouvat, že se jim život v rezervacích bude líbit. Vždyť právě proto, že víme, co kafři chtějí, musíme jim tyto jejich ctižádostivé požadavky zarazit. Podle mého mínění, kamaráde, není nebezpečí jen v tom, že my bílí máme sklon věřit, že to, co jim říkáme, je pravda. A to by mohlo způsobit, že jednoho osudného dne usneme. Je nutné mluvit dál, Doppie, a vyburcovat bělochy do stavu vrcholné bdělosti. Pro veřejnost je nebezpečně snadné zapomenout a jít spát. Doppie zatleskal, napůl s obdivem, napůl posměšně. V takových situacích nikdy nevěděl, jak by jedním slovem charakterizoval Stoffela Vissera. Jeho intelekt, který byl zřídkakdy průhledný, ho vyváděl z míry. Přitom však i Stoffel říkává věci, které tak často slýchal od jiných. Tak přece jen je za těma hluboko posazenýma očima obyčejný tvrdošíjný muž, jako jsme my všichni. Tato myšlenka poskytla Doppiemu trochu útěchy. Nedůvěřoval složitým osobnostem, protože se vymykaly označení jednoduchou nálepkou. Život by byl mnohem snazší, kdyby člověk vytáhl z kapsy nálepku a přilípl ji někomu na kabát. Takovou, jako na vás upejpavě přišpendlí dáma, když jí do kasičky vhodíte minci. Jako odznak dobročinnosti. Dnem i nocí Stoffel Visser usilovně pracoval celé tři měsíce pro výbor, jehož byl tajemníkem výbor pro sociální věci své Křesťanské protestantské strany. Zpráva komise měla být odevzdána jejich zástupci v parlamentě Tollemu Rensovi a ten ji měl prodebatovat s ministrem. Bylo v ní naznačeno, že je nutné sehnat tvrdý léčebný prostředek na to, čemu Stoffel s oblibou říkal ošklivá situace. Byl by si nejraději usekl hlavu za trest, že nedodržel slib Tollemu Rensovi. A to všechno jen proto, že ho Jackson nepřišel vzbudit a nepřinesl snídani, na jaké si každé ráno velice pochutnával. Dobrá, Stoffele, uvidíme se zítra v kanceláři, řekl Doppie Fourie na odchodu. Úplně opilý se pootočil na podpatku na cestě ke dveřím a na rtech mu pohrával nepřítomný úsměv. Ačkoli se oba muži spřátelili teprve nedávno, Doppie Fourie se nikdy po vážném rozhovoru se Stoffelem nemohl ubránit pocitu ponížení. Visser ho vždycky zdrtil, zbil a zdupal svou intelektuální převahou. Pokaždé, když ve volném čase rozmlouvali, pil, aby otupil bodavou bolest, kterou mu Stoffel nevědomky působil. Ale čím víc pil, tím hlubší byla jeho rána. A zatímco Fourie nikdy neprojevil takovou sílu ducha, aby se vymanil ze Stoffelova sevření, snažil se jeho přítel udržet si ho jako kamaráda, třeba jen jako odpadní rouru odvádějící jeho duševní energii. Stoffelovy myšlenky se pomalu uklidňovaly. Hlavně když šlo o Jacksona. Měl rád svého kuchaře, který ho obsluhoval s oddaností cvičeného zvířete a hověl již čtyři roky jeho sta- [ 4 ]

5 [próza] romládeneckým vrtochům a labužnickým choutkám. Protože Stoffel bydlí v najatém bytě, nemusí Jackson uklízet. Na to měl Stoffelův domácí jiného člověka. Jackson si vzal volno jako každý čtvrtek. Odjel do Shanty Townu, kde žije jeho tchyně s jeho dvěma dětmi, které chtěl vzít do zoologické zahrady. Už jim to tolikrát sliboval, že je tam zavede. Jeho žena pracuje na jiném předměstí a nemůže je vzít do zoo, protože chce něco pro děti došít. Stalo se to podruhé, že se Jackson po jednodenním volnu neukázal. Poprvé však přišel hned druhý den ráno, samá omluva. Kde jen může ten proklatý kafr být. Stoffelovy myšlenky vířily v kruzích a nemohly se zastavit v žádném pevném bodě. Nejdřív tohle, potom tamto a nakonec všechno možné. Hlavou mu zněly hlasy, které tolikrát slýchal na nedávných schůzích. Rozhněvané hlasy usedlíků, které postupně rozněcovali řečníci jeho typu. Šílené hlasy, žádající, aby se v každé domácnosti omezil počet černého služebnictva, protože se nesluší, aby kafři ovládali předměstí ze svých komůrek v sídlech Evropanů. Ale vedle nich byly také rozhněvané hlasy z jiných schůzí. Vypudíte-li sluhy, jak budou denně cestovat, aby se dostali včas, dříve než sami odejdete do práce? Jiné hlasy se ptaly: kdo vám řekl, že máme příliš mnoho domorodců? A ještě další žádaly, že chtějí tolik služebnictva, kolik si mohou dovolit. A hlasy se rozčilovaly stále víc, řvaly jako moře v dálce a stále se přibližovaly. Hovořily různými jazyky, uváděly různé argumentace a často používaly různé premisy k utvrzení stejných zásad. Hovořily jemně a tiše, naléhavě a hystericky. Kolem základních argumentů se mu myšlenky rozvířily: máte, chceme, můžeme, nemůžeme, nesmějí, musí, proč musí, proč nesmí? Samozřejmě, některým milovníkům kafrů se příčí pomyšlení na to, že jakmile vyženou černé sluhy do domorodých čtvrtí, budou muset přestat zpohodlněle a pansky žít z laciných pracovních sil, jež mají snadno na dosah, uvažoval Stoffel. A viděl sebe sama, jak uprostřed těchto hlasů pracuje v potu tváře na vytvoření teorie, která by obhajovala ustálené, základní postoje, jež v něm vypěstovali různí lidé matka, otec, bratři, přátelé, učitelé, univerzitní profesoři a všichni ostatní, kteří ho měli za vlastního. Plně si uvědomoval celý postup, který se mu odvíjel v představách. Věci se musí dělat z přesvědčení, nebo vůbec ne. Ale ještě než si to uvědomil, stávaly se pak tyto hlasy ozvěnou jiných hlasů, zaznívajících již věky, ozvěnou výstřelů z děl a pušek, kol vozů, skřípajících po písku a kamení, ozvěnou nenávisti a pomstychtivosti. Cítil něco v krvi, tápavě proudící chodbičkami dějin nazpátek a navazující zpřetrhané niti, jež spojovaly jeho život se strašnou minulostí. Kapituloval před tím vším, před touto vášnivou touhou zůstat součástí brutálních dějin, aby nebyl rozdrcen brutální nezbytností přítomnosti, aby neztratil svou životnost. Ne, všemohoucí Bože, jen to ne! Aniž si to uvědomoval, pokoušel se navázat si na tělo vrstvy krokodýlí kůže, aby se uchránil před myšlenkami a pocity, jež by ho snad mohly jednou zranit v nejasné budoucnosti. Jakmile Stoffel Visser procitl ze své strnulosti, vzpomněl si na Jacksonovu ženu v Greensidu. Té se ještě neptal, zda ví, kde má muže. Vyskočil a vytočil telefonní číslo. Volal Virginiina zaměstnavatele a ptal se ho. Ne, Virginia neví, kde má muže. Ví jen tolik, že ji minulou neděli manžel řekl, že vezme děti do zoo. Ráda by věděla, co se mu mohlo stát. Proč nevolal telefonicky na policii? Proč ráno nevolal Virginii? Virginiin pán mu položil ještě několik otázek. Stoffel se znechutil, protože na ně nedovedl odpovědět. Na žádném předměstském policejním komisařství neměli v záznamech Jacksonovo jméno. Jestliže se něco zjistí, dají mu vědět. Z jednoho komisařství mu sdělil mladistvý hlas, že Stoffelův kafr se možná šel vyspat se svou holkou někam jinam a zapomněl přijít do práce. Nebo ho mohli zdržet jeho kumpáni. Znáte je, jací tihle kafři jsou. A zasmál se tenkým, mdlým hlasem. Stoffel udeřil sluchátkem. Na dveře jeho bytu někdo lehce zaklepal. Když je dychtivě otevřel, spatřil zpříma stojícího Afričana s kloboukem na hlavě. Ano? Ano, pane. Co chcete? Nesu vám tohle, pane, podal bělochovi dopis a přitom si pomyslil: je jako ti běloši u dráhy. [ 5 ]

6 [próza] Čí je to? Na obálce je Jacksonovo jméno. Kde jste to našel? Čistím u dráhy, pane, sbírám papíry a smetí na železnici v Park Stish. Jak dělám, myslím na něco. Pak zvednu tohle. Říkám si, komu to vypadlo? Ale... Dobře, proč jste to nedal šéfovi? Mají tam dopisy moc měsíců, pane, a nikdo si pro ně nejde. Jeho tón naznačoval, že by to Stoffel mohl vědět. To je ale drzost, hledat chyby na tom, co dělá běloch. Lžeš. Chtěl jsi to dřív otevřít a podívat se, co je uvnitř. Když jsi nenašel peníze, zalepil jsi to a bál ses, že šéf přijde na to, žes to otevřel. Nemám pravdu? Ne, pane, chtěl jsem to přinést sem, ať se stane, co chce. Upřel oči na dopis ve Stoffelově ruce. Pánbůh ví, že je to pravda, řekl Lebona, šťasten, že může lhát někomu, kdo nemůže uhodnout pravdu, a přitom si myslil: nemají ani tolik slušnosti, aby člověka podezírali, že říká pravdu. Vždycky ti lžou, když jsi bílý, myslil si Stoffel, čistě z drzosti. Čím víc si Lebona myslil, že koná jen čistou povinnost, tím více se běloch zlobil. Kde bydlíš? V Kensingtonu, pane. Teď tam jedu. Pracuje tam žena. Tak další ptáček, co? Jede domů do bělošské čtvrti. Ale my jim to zarazíme. Jen se podívejme na tu pedantskou hubu! Dobrá, jeď. Celou dobu, co stáli ve dveřích, Stoffel myslil na to, jak černoch páchne potem, i když stojí venku. Lebona už chtěl odejít, a pak si na něco vzpomněl. Dřív, než mu běloch řekl, aby mluvil dál, začal o všem vyprávět, volnou řečí, ale s prudkým vzrušením. Moc mě bolí u srdce, pane. Ten chudák vystoupí z vlaku. Na nástupišti jsou jen dvě řady schodů a já si nějak říkám, jak mohou jedni nahoru, když druzí jdou dolů? Víte, máme tam železná dvířka a nahoru či dolů může jenom jeden. Na druhé straně je vlak do Orlanda. Co mám s tím společného, krucifix? Kde si myslí, že je, v oddělení pro stížnosti? Víte, takhle je to, nahoru jde veliký dav a další veliký dav chce běžet na vlak. Koukám, pískám a říkám si, jak se mohou lidi dostat tak různým směrem? Jako by jedna řeka tekla proti druhé. Jeden z těch kafrů, co si myslí, že jsou duchaplní. Na toho člověka jsem koukal, jak jde nahoru. Potom ho vidím, jak ho srazili ti, co byli nahoře na schodech. Řítí se dolů, šlapou po něm a kopou do něho. Kutálí se dolů, až spadne zpátky na nástupiště. Z pusy a z nosu mu crčí krev a já si říkám: mrtvý, chudák! Kéž by mě tady nenechal stát a poslouchat historku o člověku, na kterém mi nesejde! Chudák umřel, jen tak, zrovna jako bych já teď šel dolů po schodech a pak byste slyšel, že jsem mrtvý. Na tom by mi taky nesešlo. Jak sem jedu tramvají, myslím si, tohle je asi jeho dopis. Dobrá, postarám se o to. Lebona odcházel vytrvalými, opatrnými, ale pevnými kroky. Stoffelovi se velmi ulevilo. Ihned zatelefonoval do nemocnice a do márnice, ale po Jacksonovi nebylo ani památky. Měl by to ohlásit nebo ne? Mohl by tam být klíč k řešení záhady. Ale ne, přece není kafr! Znovu někdo zaklepal na dveře. Jacksonova žena Virginia stála na tom místě, kde před chvílí stál Lebona. Ještě tu není, pane? Ne. Mechanicky ukázal, ať si sedne na židli v kuchyni. Kam jinam mohl jít? Nevím, pane. Potom se tiše rozplakala. V neděli jsme byli spolu v domě mého pána. Povídali jsme si o dětech. Víte, jedno je sedmileté, druhému jsou jen čtyři roky a pár měsíců. Prvorozený má oči a nos po tátovi. Kamarádi jim vypravovali o zoo, tak tam chtěli a Jackson jim slíbil, že je vezme, aby se podívali na zvířata. Odmlčela se a tiše vzlykala, jako by se domnívala, že jinak svou řeč doprovázet nemůže. A ten menší má tátu tolik rád a je to Jacksonův mazlíček. Nkati, ten starší, víte, onehdy povídal tátovi, tenkrát, co je k nám babička přivezla na návštěvu, tenkrát povídal, že mu přeje, aby umřel, jen proto, že mu táta nechtěl dát víc cukroví. Bože, z toho bude učiněný buřič v rodině, potřebuje mít někoho nad sebou, silnou mužskou ruku. A teď, jestli Jackson... ach, panebože. Silně si povzdechla. [ 6 ]

7 [próza] Dobrá, budu se snažit ho najít, ať už je kdekoli. Teď můžete jít, protože musím zamknout. Děkuji vám, pane. Odešla. Stoffel vykročil do ulice a sedl do auta, ujel osm kilometrů na nejbližší policejní stanici. Poprvé v životě opustil byt proto, aby hledal černocha, který ovšem pro něj hodně znamenal, aspoň jako sluha. Virginiin patetický pohled, její nesouvislé, nečleněné povídání, bezelstná a oddaná Virginia; muž od dráhy a jeho chování, dávající najevo, že mu nezáleží na tom, jestli ho posloucháte; obraz dvou dětí, které by klidně mohly přijít o tátu. To viděl před sebou, když projížděl předměstím. Obraz mrtvého, kutálejícího se ze schodů na nástupiště, a Lebony, vylévajícího si srdce nad člověkem, kterého neznal... Tyto obrazy se otáčely, až z nich byl složitý uzel. Zvykl si uvažovat o nesmiřitelných protikladech, rozporech a protikladných kategoriích. Černý je černý a bílý je bílý, na ničem jiném nezáleží. Proto nemohl hned zodpovědět otázky, jež se mu neustále vynořovaly z hlubin duše. Pronikavé otázky, přicházející tak neobřadně, pronikavé otázky poletující tu jako meteory, tu jako šipky, jindy zas deroucí se pomalu vzhůru jako slunce v zimě. Byl odhodlán jim odolat. Bylo pro něj mnohem snazší vymýšlet si kategorie a zařazovat do nich lidi. Přítel na komisařství mu slíbil pomoc. Ten dopis. Proč jen ho nedal Jacksonově ženě? Koneckonců má na něj stejné právo jako její manžel. Pak již nemohl odolat pokušení otevřít obálku. Třeba je v ní klíč. Opatrně roztrhl cípy obálky. Byly tam kouzelné fotografie, na jedné muž a žena, na druhé dvě děti, zřejmě jejich. Byly opravdu Jacksonovy. Dopis v obálce byl psán Jacksonovi. Stoffel jej četl. Byl odněkud z Vendelandu, od Jacksonova otce. Je těžce nemocen, myslí si, že nebude dlouho naživu. Ať k němu Jackson přijede, protože úřady na něm chtějí, aby se zbavil části dobytka a zachránil tím půdu před splavením. Ať Jackson přijde a postará se o to, protože on je starý a bezmocný. Má sílu jen k tomu, aby řekl úřadům, že mají větší zájem o půdu než o dobytek. Slyšel, že běloši používají určitých věcí, aby se lidi dál nerodili, a jestli si běloši myslí, že bude dělat s dobytkem a osly totéž, tak teprve tehdy, až se oslu narodí kráva. Bohužel však má jen tolik síly, aby přísahal bohům, že se mu dobytek neztenčí. Jackson má přijít brzy. Posílá mu fotografie, které má tolik rád, a chce, aby byl v bezpečí, protože může každým okamžikem umřít. Posílá mu dopis po někom, kdo cestuje do města. Bylo to napsáno těžkou rukou, bez interpunkčních znamének. Stoffel dal nejistě věci zpět do obálky. V pondělí v poledne jel Stoffel vozem do bytu, pro kontrolu. Našel v pokoji na posteli Jacksona. Pod čistými obvazy, které mu pokrývaly hlavu i tváře, měl celý obličej opuchlý. Z oteklého obličeje mu svítily oči. Co se stalo? Policie. Na komisařství Victoria. Proč? Řekli mi opičák. Kdo? Běloch ve vlaku. Řekni mi všechno, Jacksone. Stoffel cítil, že mu sluha vzdoruje. V držení jeho ramen a v celém profilu, když se posadil, Stoffel vyčetl zatrpklost. Myslíte si, že lžu, pane? Černoch vždycky lže, co? Ne, Jacksone, mohu pomoci, jen když mi všechno povíš. Bělochovi se nějak podařilo uchovat si trpělivost. Jdu s dětmi do zoo. Na zpáteční cestě si čtu knížku z noční školy. Do vlaku nastoupil běloch a každého si prohlížel. Když mě viděl, jak čtu, řekl: Co si ten opičák myslí, co dělá s knihou? Řekne mi, abych vstával, a řve, jako by poprvé mluvil s člověkem. Tohle dělají paviáni, když vidí člověka. Krev se ve mně vaří, chytnu ho za límec a za kravatu a zatřesu s ním. Už jste někdy viděl moruši, jak se prohýbá pod svými plody? Tak s ním třesu. Jiní běloši mě vezmou dopředu do malé místnůstky. Tam mě každý zle zmlátí. Na stanici mě vystrčí na nástupiště a já upadnu na koleno. Zvednou mě a vedou na komisařství. Ne v centru, někam stranou, teď vidím, že to bylo jistě komisařství Victoria. Tam mě obviní z výtržnosti v opilosti. Máš libru? Řeknu, že ne, a žádám je, aby vám zavolali. Oni na to, že když jsem drzý, tak mi to osladí. A potom mě zbili a zkopali. Pak mě pustili a já jsem šel moc kilometrů v bolestech do nemocnice. Jackson se odmlčel a sehnul hlavu níž. [ 7 ]

8 [próza] V každé slabice, v každém pohybu ruky Stoffel pozoroval smrtelný zápas. Totéž čítal tak často v novinách, ale nikdy o tom příliš nepřemýšlel. Čtyři roky žil se sluhou a nikdy o něm nevěděl nic víc než to, že má ženu a dvě děti, které bydlí u jeho tchyně. I to však byly pro něho vzdálené abstrakce, jen jména označující nějaké předměty, nikoli maso a krev, srdce a mysl. Zvedla se v něm zlost, aby potlačila výkřik hanby, aby vyhladila vzpomínku na nedávné události, která bušila na železné dveře, které si na ochranu v sobě vybudoval. Jsou věci, o nichž by raději neuvažoval. A právě ty věci vytlačila jeho zlost. Co dál? Neví. Čas, čas, čas, to je vše, co potřebuje k tomu, aby vyčistil celou paměť v mlze, která stále houstne srážením proudů z minulosti a přítomnosti. Čas, čas... A potom si Stoffel Visser uvědomil, že nechce přemýšlet ani cítit. Že chce něco udělat. Vyhodit Jacksona? Ne. Bude lépe, když s ním bude dál zacházet jako se jménem, ne jako s lidskou bytostí. Ať je dále strojem, který pro něj bude pracovat. Zatím musí konat svou povinnost, doručit zprávu výboru. To je jasné, nad slunce jasnější. Je běloch a musí nést odpovědnost. Být bílý a být zodpovědný je jedno a totéž. Přeložil Vladimír Klíma. Ezekiel Mphahlele (1919) je jihoafrický spisovatel, publicista a literární kritik. Žil v Nigérii, Keni, Zambii, Francii a USA. Jeho první povídková kniha nese název Man Must Live and Other Stories (1947). Česky mu vyšel autobiografický román Na druhé ulici (Down the Second Avenue, 1959). Předkládaná próza pochází ze souboru The Living and the Dead (1961). [ 8 ]

9 Casanova Petr Koťátko Kapitola druhá Začínám popisem současného stavu; chvála paměti a nová úvaha o metodě. Tak bylo dopadeno a zadrženo mé tělo, po padesáti letech zevlování na svobodě. Usvědčeno z nihilismu, defétismu, anarchie a blasfémie; z očividného nezájmu o vertikální postoj; v důsledku toho zbaveno svéprávnosti; vyobcováno z rodu, řádu, čeledi i druhu; internováno v poloze vodorovné, na mokrém prostěradle, pod zavlhlou duchnou. Jako bych ve svých pětapadesáti přešel ze souše do vody: střídání živlů proti směru evoluce, to mi, jak se zdá, nedělá žádný problém. Zato mé chůzi, sezení i stání bylo definitivně odzvoněno, včerejší bujnosti byl tímto zatnut tipec, z vůle lékařské vědy. Pohyby zdravého člověka se dají zakreslovat do map, pohyby pacienta sotva zvíří vzduch nad postelí: spravedlnost v tom, dívám-li se dobře, není. Jediná odpověď důstojná mého stavu (jediná, která momentálně napadá mé tělo) je dokonalé ochrnutí. Taktický ústup do rostlinné říše, nejlépe někam na pomezí, řekněme mezi sasanky či houby, tak aby flóra mohla zblízka pozorovat faunu a abych mohl rychle vklouznout zpátky, až se poměry změní. Zdá se, že přesně k tomu došlo. Po způsobu vší vegetace vězím kořeny v jakémsi pařeništi, houba či sasanka přirostlá k prostěradlu, skrz prostěradlo k matraci, skrz matraci k linoleu. Zato mé plíce a má botanická mysl se ani na chvíli nezastaví. Vidím totiž své plíce, jak se nafouklé vzduchem a formalínem vznášejí u stropu jako nějaký dýchavičný dravec. A jako by to nestačilo, všechny mé sliznice krouží nad postelí v jediném mihotavém reji. Řeknu vám, co se mi v jednom z těch záblesků mihlo hlavou. Přišlo mi na mysl, pro koho asi pracují mé plíce, když už ne pro mé tělo, které tady, tím myslím tady u mě dole, tady před mými chápavými zraky, když už ne pro mé apatické tělo, které se tady přímo u mě dole rozkládá na matraci. R o z k l á d á s e je přesnější než leží, vezmeme-li do úvahy dvojí: uvolněnost, s níž tělo zaujímá své místo, a dále procesy, jimiž se zaobírá, stejně roztěkaně a stejně ledabyle, jako se svého času zabývalo trávením, distribucí živin, vyměšováním, kontemplací, a tak dále. Rozklad je poslední tělesný pochod, který mě ještě drží při životě. Poslední zřídlo živočišného tepla, které pohání koloběh mých šťáv, roztáčí soukolí mých sylogismů a někdy, zpravidla za měsíčných nocí, plodí obrazy podmanivé krásy. Popis nás zkrátka nedovedl nikam. V exhibici a v hanobení těla jsem dávno překročil jakoukoli míru; pořád to ale nevypadá na začátek memoárů. Zdá se, že další ostouzení, k němuž jsem samozřejmě permanentně hotov, by na věci už nemohlo nic změnit. Ať tedy rovnou promluví paměť. [ 9 ]

10 [próza] Cože? Nechť mluví paměť! Vzpomínám si, že jednou, čímž zřejmě myslím jednou za starých dobrých časů, zrovna když skončil další nedělní oběd a já jsem odpočíval na svém otomanu, což vidím jasně, jako bych se tu válel před vlastními zraky, mi v prvním náporu odpolední mdloby přišlo na mysl toto. Jakpak se asi zachová mé tělo, až se ocitne doopravdy v úzkých? Například v rukou Svaté inkvizice anebo v péči lékařské vědy? Zpytováno kost po kosti, dotazováno na svá slabá místa, usvědčováno z neduhů a heretických sklonů, z dezerce od Boha i od přírody? Postaví se svým trýznitelům jako jeden muž, se všemi svaly, tkáněmi, chrupavkami a klouby, poštve na ně své mikroby, rozbouří proti nim své šťávy, vyšle proti nim eskadry (!?) svých tiků a svých křečí nebo je obměkčí úzkostnými pachy nebo je zmate nepravidelným tepem? Nebo co? Paměť se zkrátka nepřipojí. Dříve či později nás tedy čeká druhý pokus. Pak třetí. Čtvrtý, snad pátý. Pořadí tady nehraje žádnou roli. Vzpomínám si, že Barras jmenoval Fouchého, tu jakobínskou stvůru, ministrem policie, přestože Villat protestoval, ostatní byli také spíše proti a zatykač z Thermidoru stále ještě platil. Zajímavé: kolik koleček, přesně zapadajících do soukolí a dokonale promazaných, se muselo otáčet v ministrově výjimečné hlavě, kolik přetenkých vláken se tam muselo sbíhat, a přece ho před sebou vidím jako flák krvavého masa. Lyonský řezník, s tím se nedá nic dělat. Teď budu vzpomínat na svoje dětská léta. Na léta dětství! Na jejich nebi muselo zářit jasné slunce, totéž, které mě s tou svou vlezlou příchylností právě teď lechtá přes zavřené okno. Příroda usilovala o chlapcův zdravý rozum starými známými úskoky a triky. Střídáním akcidentů na substancích. Svou obsedantní kauzalitou. Více či méně zdařilými smyslovými klamy. Strojila úklady chlapcově nevinnosti. Přírodní tvary se na něj mačkaly ze všech stran, kypěly, bujely, nalévaly se, natřásaly se, kymácely se, kolébaly se, klátily se, a hned se zase stahovaly do prohlubní, naznačujících ještě větší hloubky. Nebo se skládaly do záhybů či faldů, přelévaly se, vypínaly se, smršťovaly se, propadaly se, vydouvaly se, splaskávaly se a tak dále. Paměť to zřejmě nezajímá. Jistě však nepopře, že chlapec měl rád zimu. Z ročních dob nejvíc miloval zimu. Vidím ho přešlapovat u jakýchsi kádí. Chlapec postával na sněhu u rybářských kádí. Tak se připravoval na příchod Pána. Toho, jenž naplňuje sítě. Možná spíš věřil, že tak dřív dospěje v muže. Muži lovili z kádí polomrtvá těla. Toho mi zabte, volaly hospodyně. Chlapec se usmíval: to byl takový chlapcův způsob, jak se ztratit v davu. Nechtěl být svlečen a hozen na váhu, ani ponořen do krvavé lázně, tomu porozumí každý. Tak by se zachoval i kapr na mém místě, uvažoval chlapec. Přemýšlel o tom, jaké by to bylo, kdyby Pán ve své laskavosti vytáhl jednu rybu z kádě a dal jí podobu nějakého chlapce. Nebo podobu starého bezdomovce, se slovy: Projdi se, synu, po tomto krásném městě, v tomto předvánočním čase; ale za hodinu ať jsi zpátky v kádi. Chlapec byl přesvědčen, že kapr (bezdomovec) by svoji hodinu prostál u rybářských kádí, uchvácen tím, co to do hloubi duše zasažen tím, co to co to znamená být člověk. To jsou však pouhé spekulace. Paměť prokazatelně nemá zájem. Jsme tedy v řiti, alespoň pro přítomnou chvíli. Ale mírněme se. Tyto paměti nebudou začínat stížnostmi na vzpomínky. Žádné výpady proti mé paměti. To nepřipustím. Chci ponechat minulosti volný průběh; ať se přede mnou natřásá, jak chce, vždy si může být jista mým souhlasem a mou povolností; všechno zůstane, jak to údajně bylo; jak se to právě teď jeví, tak to zůstane navždy, do všeobecných zmatků posledního soudu. Pak se vše promíchá a přerozdělí, způsobem, který teď nelze předpovědět, v každém případě v můj prospěch. Má paměť ovšem nepracuje v můj prospěch. Teď, když má podlézavost dosáhla své meze, dám svým stížnostem volný průchod. Má paměť zřejmě vydává své plody někde pod cizí polokoulí, čímž chci říct, že se teď na můj účet předvádí v nějaké jiné, stejně povolné hlavě, dává k lepšímu lechtivé podrobnosti, nejapně přehání. Na to si nestěžuji: to je totiž ta lepší stránka věci. Přejděme k horší. Namísto vlastních vzpomínek mě obtěžují cizí, zjevně povzbuzené mou citlivostí. Nejprve jako takzvané představy a sny, vzápětí se však s přidrzlou samozřejmostí odvolávají na mou paměť, která je pochopitelně ke všemu hned svolná, a ovšem na můj pocit viny, který už vůbec neumí říct ne. Psi opuštění svými pány [ 10 ]

11 [próza] mi chodí přednášet své litanie, zvedají ke mně oči zvlhlé výčitkami, ke mně, který jsem jakživ nezapudil žádné zvíře, s výjimkou holubů a obtížného hmyzu. Jateční zvířata obcházejí mou postel, předvádějí mi nástroje své mučednické smrti jako katoličtí svatí, mně, který jsem už dávno před nehodou trpěl úpornou anorexií! Otázka zní, jak to mohli tak poplést, zejména psi s tím svým excelentním čichem? Fakt je, že cizí vzpomínky se srocují v mé hlavě, zatímco moje paměť exceluje jinde. Všechny zábrany, jak se zdá, padly, vládne tu promiskuita bez pravidel. I staré fotografie dnes dokazují, co chcete. Totéž neurózy a žaludeční vředy. Otoky, záněty, jizvy, zlomeniny. Hemoroidy, samozřejmě. Váčky a kruhy pod očima, vrásky. Celý můj takzvaný momentální stav může být skvělou tečkou jakéhokoli životopisu. Z toho se musí vycházet. Na tom postavit kompozici memoárů. Shrnout na jednu velkou hromadu co nejvíc reálií, až se tam začnou množit samoplozením a vznikne z toho něčí životopis. Vzpomínat rychle, než se přihrnou další pretendenti, a na co kladu zvláštní důraz, vzpomínat rozhodně, a přitom nenuceně, to, co by jiní vybubnovali jako hlavní, já musím poznamenat en passant, všechna váha se musí položit na detaily, v tom tkví věrohodnost a kouzlo pamětí. Výborně. Dobře. Ale uvolněme se. Vzpomínám, jak jsem se jednou uprostřed karnevalu zavřel v herecké šatně se slečnou Juliettou, zvanou Cavamachia, s níž mě seznámil pan Manzoni (jméno Cavamachia ovšem nesnášela, přála si být oslovována doňa Preati, což se chudince splnilo jen zřídka); navrhl jsem jí, že si vyměníme kostým. Neměl jsem myslím žádné postranní úmysly, celý zchvácený konverzací a tancem jsem myslel jenom na to, jak si uvolnit límec. Nicméně když jsme se oba svlékli, pobouřilo ji, že se nesnažím zakrýt své vzrušení, naopak jsem je před sebou hnal až na samý vrchol! Cavamachia se cítila podvedena. Jak to, že při svých zkušenostech neprohlédla ten úskok? Rozplakala se. Tak prosím. Pokud jde o řeč těla, byl jsem výmluvnější než jiní. Samozřejmě i oni mluvili řečí těla, ale jen jako věční cizinci ve své zemi, které nejistota a omezený slovník nutí k hrubostem a banalitám, k zoufalým grimasám a nehorázným gestům, která vtahují do milostné zvěsti celou přilehlou scenérii, vždycky povolnou vůči pokleslému vkusu. Naproti tomu moje tělo vysílalo své zprávy výkyvy teploty, kolotáním šťáv, návaly krve, napětím nebo ochablostí svalů, tím, jak se stehno rozprostřelo na pohovce anebo lýtko přivinulo k noze křesla, případně k jiné noze v přeplněném dostavníku: myslím tím například tření ponožky o punčochu, v těch důvěrných a mnohoznačných chvílích, kdy si zemdlení cestující (po dohodě či jeden druhému navzdory) dopřejí pohodlí a vyzují si zapařené boty. Kapitola třetí Na cestě z Neapole do Říma, mezi Belletri a Marinem, se seznamuji s donou Lukrécií; rodinný výlet na Monte Tescaccio; advokátovo zaváhání po návratu z Frascatti; rodinný výlet do Tivoli; skládám deset stancí pro markýzu G.; dvojí audience u Benedikta IV.; nucený odjezd z Říma a skandál v Anconě. Na zpáteční cestě z Monte Tescaccia, z výletu, kterého jsem se účastnil jako přítel rodiny, jsem s donou Lukrécií sdílel dvousedadlový kočár côte-à-côte (nikoli tedy už velký cestovní vůz z raného období naší známosti, v němž s námi seděl ještě Lukréciin manžel advokát Monti, Lukréciina sestra Angelika, matka obou dam dona Cecílie, málomluvný pan Gama z Capuy a nějaký abbé, ale také ještě ne lehký dvousedadlový kočár vis-à-vis, jehož konstrukční přednosti došly zasloužené chvály až na zpáteční cestě z Frascati a z Tivoli), zatímco advokát s oběma zbývajícími dámami jel podle dohody v našich stopách, takže na cestě z Tescaccia už sice nešlo o kradmé doteky chodidel a lýtek jako v dostavníku mezi Belletri a Marinem, ale také ještě ne o nepokryté obcování vis-à-vis jako ve výletním kočáře mezi Frascati (či Tivoli) a Římem. V přehnaném zaujetí tím, co se dělo uvnitř, jsem vůbec nevzal na vědomí, že jsme už zastavili u domu dony Cecílie a advokát, který předběhl váhajícího sluhu (jako by hlavou sluhy i pána probleskla naráz tatáž ponurá myšlenka!), se chystá zvenčí otevřít dvířka. Neuplynuly ani dva dny a advokát klepal podruhé na dveře mého římského bytu, aby mě jménem svých dam pozval na výlet do Frascati. Tak nadešla chvíle pro kočár vis-à-vis, který jsem na radu pátera Georgiho pronajal od pana Ro- [ 11 ]

12 [próza] landa z Avignonu, bezpochyby ne proto, abych se v něm zavřel s donou Cecílií, advokátovou tchyní, jak tomu bylo cestou tam, nýbrž naopak proto, abych se v něm na dobré tři hodiny (to jest necelých šestnáct mil) cesty z Frascati do Říma zavřel s donou Lukrécií, advokátovou ženou, toho dne na svůj věk podivuhodně svěží, i když trochu pomačkanou z labyrintu Villy Aldobrandini, kde se bloudící rozešli po dvojicích takto: advokát s donou Cecílií, Angelika se svým (nejapným) snoubencem Federicem, dona Lukrécie a já. Cestu z Frascati (kde jsme si prohlédli labyrint Villy Aldobrandini a salony Villy Lodovisi) nelze srovnávat s cestou z Monte Tescaccia (kde jsme posvačili na čerstvém vzduchu), a tu zase s nekonečnou cestou dostavníkem ze Sermonetti přes Belletri do Marina a dál, nicméně pokusme se o nemožné: tváří v tvář věčnosti musím trvat na tom, že tři hodiny vis-à-vis mají větší cenu než necelá hodina côte-à-côte, která je ovšem cennější než pětihodinové tření chodidel a lýtek v plně obsazeném dostavníku. Tři hodiny vis-à-vis však nejsou cennější (ale také o nic méně cenné) než pět hodin v dostavníku: vztah, jenž nás zajímá, zkrátka a dobře není tranzitivní. Nedokážu říci, jaký postoj zaujímá v této věci Svatá stolice: během dvou slyšení, která mi Svatý otec poskytl na Monte Cavallo a ve Ville Medici, se mluvilo výhradně o zlaté ované tabatěrce, kterou mi věnoval kardinál Acquaviva za verše pro markýzu G., o dětských křížových výpravách, o hmotných poměrech biskupa z Martorana a o dvou výsadách, které, neklame-li mě paměť, měly pro mladého muže těch časů jakýsi intimní význam: osvobození od povinného půstu a povolení číst zakázané knihy. Svatý otec mi je ve své laskavosti udělil obě, zapomněl ale přikázat své kanceláři, aby mi vystavila potvrzení: tak se stalo, že 25. února roku 1744, den po mém odchodu z Říma (když se poměry v církvi i veřejné mínění náhle obrátily proti mně), mi v jistém anconském hostinci odmítli podat skopovou pečeni. Kapitola čtvrtá Dobrodružství s Bettinou, Martinkou a Nanetou; chráněnec biskupa z Martorana; cesta z Benátek do Říma a z Říma dále na jih; dobrodružství v Seravallu a v anconském lazaretu; biskupské požehnání a římská kariéra; opouštím Věčné město. V den, kdy jsem narychlo opouštěl Řím, byla má hotovost v celkem utěšeném stavu, třebaže jsem už neměl oněch deset zecchinů, které mi tři měsíce předtím vyplatil rachitický abbé (abbé Grimani), můj benátský poručník, podle jehož výpočtů mi měl přesně tento obnos vystačit na cestu za biskupem (za monsignorem z Martorana; při jednom banketu na neapolském dvoře se moje matka vrhla královně k nohám, aby od ní vyprosila martoranské biskupství pro pana Bernarda de Bernardis, jenž jí musel na oplátku slíbit, že mi poskytne byt a otcovskou náruč ve své nové rezidenci v Martoranu: v jedné ruce měl podle dohody s mou matkou třímat biskupskou berlu a druhou, ozdobenou prstenem, měl držet nad mou rozjívenou hlavou; to se splnilo jen napůl: biskup své závazky nepopíral, jen se z nich snažil vyklouznout pomocí zmatených instrukcí, předčasných odjezdů a série snadno předvídatelných katastrof, na jejímž počátku mě sice objal v Benátkách, necelý týden po svém jmenování v Neapoli, vzápětí ale povolil sevření pod záminkou, že je očekáván v Římě, kde ho mám, jak mi přikázal, navštívit přesně za měsíc, abychom bude-li to ještě vůle mé matky společně cestovali do Martorana); dále dvacet zecchinů, které mi na biskupův příkaz vyplatil mnich jménem Lazari v Chioggii (celý tento obnos plus třicet zecchinů z mých tajných úspor od Grimaniho dcery Bettiny, od jeho neteří Martinky a Nanety, od jeho sestry paní Oriové a tak dále všechny tyto peníze jsem, jak mohl biskup snadno předvídat, prohrál za jedinou noc v chioggijském casinu); dále třicet zecchinů, které jsem dostal v chioggijské zastavárně za svá zavazadla z volské kůže a různé osobní věci (a tentýž den je prohrál ve farau), k tomu čtyřicet paolů, to jest dva zecchiny, které jsem si vydělal v Seravallu (od otce františkána, který si kolem druhé ráno přilehl na můj slamník v seravallském hostinci, choval se velmi neodbytně a mimo jiné mě úpěnlivě žádal, abych se o něm zmínil svému biskupovi; váček s jeho paoly jsem zapomněl na stole hostince v Tolentinu, zatímco s biskupem jsme se minuli v Římě, když večer před mým příjezdem narychlo odcestoval do Neapole; tam se vše opakovalo), dále pak dvacet tisíc piastrů v rubínech a diamantech, které pro mě ukradla malá řecká otrokyně z trezoru anconského lazaretu (pozoroval jsem ji škvírou ve stěně od prvního dne povinné karantény, do níž mě po příjezdu do Ancony uvrhl cizinecký zákon: ukázalo se, že má Thysbé stojí za to, abych kvůli ní vylomil uvolněné prkno a miloval se s ní, jak to otvor dovoloval, až do konce karan- [ 12 ]

13 [próza] tény; šperky jsem ale nevzal); na druhé straně zde bylo šedesát dukátů od dona Gennara Pola ze Svaté Anny (když jsem konečně dorazil do Martorana a našel biskupa na proleželém sofa, které pro něj s celou jeho chátrající rezidencí vyprosila má matka v Neapoli, zatímco on si prohlížel to, co ještě zbývalo z krásných cestovních bot, které mi v Benátkách koupila paní Oriová, dohodli jsme se rychle, že budeme zkoušet štěstí každý na vlastní pěst, načež jsem za mlhavého martoranského rána, s dopisem pro pana Gennara Pola a s biskupským požehnáním, vyšel na státní silnici vedoucí přes Neapol do Věčného města); v Portici k tomu přibylo patnáct carlinů za vydařený pokus s rtutí a v Torre del Greco rovných sto zecchinů za prozrazení receptury (deset liber rtuti slijete se dvěma a půl librami bismutu, se stejným množstvím olova a vše propasírujete přes kamzičí kůži; objem rtuti se zvětší o čtvrtinu a její cena o patnáct carlinů čistého zisku; za tuto recepturu mi jistý drogista ze Zante, toho času cestující s rtutí, nabídl v Portici třicet zecchinů, v Salernu padesát a v Torre, kde se přepřahalo, ji dostal ze známosti za sto); dále dvě stě římských tolarů, které mi po příchodu do Věčného města vyplatil don Gasparo Vivaldi z příkazu dona Antonia Casanovy z Neapole (mého vzdáleného bratrance), mínus osmnáct zecchinů za pronájem kočárů na výlety do Frascatti, Tivoli a na Monte Tescaccio, a dvanáct zecchinů za navoněné kapesníčky, květiny a další drobná vydání (veškerých nákladů za jídlo a ošacení jsem byl ušetřen laskavostí svých patronů, jejich paní, dcer, tchýní, kuchařek a služek). S těmito prostředky jsem v únoru roku 1744 opustil Řím a usadil se na několik týdnů v Anconě. Kapitola pátá Ubytování v anconském hostinci; kastilský kavalír mě seznamuje s milou společností; Petrucciův tanec a Bellinův zpěv. Pronásledoval jsem biskupa přes půl Itálie, jen proto, abych zjistil, jak málo se ve své (ubohé) rezidenci podobá muži na vrcholu sil, který mě kdysi objal v Benátkách a jehož náruče a mužné síly si moje matka cenila tolik, že se kvůli nim vrhla k podnoží neapolského trůnu, dovolávajíc se svých nepatrných zásluh a staré známosti s carevnou Kateřinou, královninou matkou (z dob svého hostování v Petěrburgu: má matka se s ní seznámila dříve a důvěrněji než já, jenž jsem ji poznal jen zběžně a příliš pozdě, při krátké audienci v Carském Sele: bylo mi dovoleno potěžkat seschlá carevnina ňadra a zlíbat její zpustošený krk, avšak můj projekt agrární reformy neprošel, pro tuhý odpor saratovské kliky; má matka ji však spatřila v zrcadle svého toaletního stolku, když se odličovala po představení: zářila a zvonila na prahu šatny jako křišťálový lustr, usmívala se; v duchu koncipovala dopis pro Neapol). Bude tedy jen přirozené, když se na tomto místě otevřeně zeptám, nebyl-li snad monsignor mým otcem. Dotýkám se tak dosti nešetrně případných nároků cavaliera S., ředitele benátské opery, skladatele a milovníka sopránů všech barev, který dbal málo na matčin ostych, na její nervózní vibrato, na její nehty, zarývající se (řediteli) v zoufalé obraně do krku a do zad, a přinutil ji zpívat v jednom vaudevillu (a mnoha dalších, čím dál nejapnějších kusech; na vrcholu kariéry to znamenalo přinejmenším dva večery v týdnu a dlouhé měsíce odloučení od rodiny, když matku její umění vláčelo Evropou po nekonečných turné), nemluvě o případných aspiracích doktora G., který mě s pomocí své vědy dostal z Benátek do Padovy (a tedy z blízkosti mé matky; k tomu došlo za kalného podzimního rána, jehož detaily dodnes neztratily svou odpudivou svěžest: na okenním skle se srážel matčin a doktorův dech, zatímco můj dech na svých trapných křídlech vůbec nedolétl k oknu; za oknem se v bílé mlze srážely povozy a chodci; viděl jsem prudce se přibližující a potom zase pomalu se vzdalující doktorovo čelo, zarudlé a promáčené skrz nazkrz diagnostickou úvahou: laicky řečeno, stav mého těla a ducha, jmenovitě mých ledvin a mých plic, si žádal okamžitou změnu podnebí; najde-li se v Itálii místo, které by vlídněji než mé rodné Benátky přijalo mé ledviny a plíce, můžeme doufat v rychlé uzdravení; zbytek těla a malátný duch se dříve či později přidá; proto jsem byl hned příští týden převezen do Padovy a zavřen do komory, kde se mé plíce a plíce dalších pacientů, hochů desíti až šestnáctiletých, přetahovaly o chuchvalce vzduchu nabobtnalé potem a nočními polucemi, za netečného přihlížení prochladlých ledvin: o zbytek těla sváděly noc co noc bitvu štěnice a blechy; dobrý abbé Gozzi musel být proto upřímně vyděšen, když si při hodině houslí spočítal jizvy na mých slabinách a hyždích: napočítal jich přesně tolik, aby mě odvedl z pensionu, který mi předplatila starostlivá matka, nejkratší cestou [ 13 ]

14 [próza] z Calle Pezzana o Tasso přes tržiště na Campo di San Polo, přes Calle di Cavalli a Via Pinciana až pod svou pohostinnou střechu; tam se konečně projevily účinky zdravého padovského vzduchu; za útlocitné srdce abbého, za všechny lekce latiny a houslí zaplatila krvavou daň nevinnost abbého schovanky Bettiny, abbého nezletilé služky, vsadil bych se že rovněž na B, abbého neteří Georginy a Coletty a vyšeptalá cudnost paní Loriové, abbého sestry). Má dobrá matka, která si to všechno zodpoví před posledním soudem, by mi v tak důležité věci jistě neodepřela pravdu, její soprán by zanotoval to jméno, sotto voce těsně u synova ucha, kdyby ji její poslední angažmá neodvedlo do saských Drážďan, do kurfiřtova operního domu, zatímco já jsem tady daleko od ní. Když jsem si po odchodu z Říma objednal večeři v anconském hostinci, ukázalo se, že je den povinného půstu: povečeřel jsem tedy, jak se na křesťana sluší. Náladu mi spravil velkolepý zákusek v pokoji mého souseda dona Sancha Pica, zbrojmistra Jeho katolického Veličenstva a kastilského kavalíra: ke kávě nám tam zpívaly a tančily primadona s primabalerínou anconské opery, bratři Bellino a Petruccio, mládenci patnácti a šestnáctiletí.... Kapitola devátá Cesta z Bologně do Benátek přes Modenu a Mantovu; setkání s panem Dolfinem a s rytířem di Venier; oběd u senátora Vendramina: neodpovídám na otázku, jak jsem překonal zdravotní kordon; můj úspěch v salonu paní S. Z Bologne, kde jsem slavil úspěchy ve vypůjčené uniformě, mě naléhání mých přátel a má cařihradská mise volaly zpátky do Benátek, s upřesněním, že se mám připojit ke suitě signora Dolfina zvaného Bucentauro (nového guvernéra na ostrově Korfu; měl jsem nastoupit k tamější posádce, a to v hodnosti poručíka, kterou mi propůjčil ministr války z podnětu mého přítele Vendramina, ovšem jen na přechodnou dobu; zbytek jsou důvěrné instrukce kardinála Acquavivy). Cestovat z Bologně do Benátek však znamenalo podrobit se třicetidenní karanténě, která byla tou nejstrašnější zbraní, jakou se kdy Benátky rozmáchly proti papežskému státu: pak bych ovšem zmeškal Bucentaurův odjezd. Naštěstí pro mě zde byly stále propustné trasy: Mantova Benátky bez karantény; Modena Mantova bez karantény (zato Bologna Mantova s karanténou!). Vydal jsem se tedy po silnici z Modeny do Mantovy (když ale říkám z Modeny do Mantovy, mluvím spíš o způsobu chůze nežli o jejím směru, ve skutečnosti vedla silnice z Bologni do Mantovy, geograficky vzato jsem šel z Bologni, předstíraje, že jdu z Modeny, abych obelstil sanitní kordon, tak jako tak jsem ale mířil do Mantovy, přičemž jsem stále zvyšoval tempo; šlo o to předejít průvod o mnoha hlavách, na nějž jsem narazil někde v půli cesty, tichý, a přitom krajně povážlivý průvod řazený podle prastarého klíče: čelo tvořili přežvýkavci s rozpolcenými kopyty, které náš Pán právě pro tuto dvojí přednost označil jako čisté a doporučil naší přízni: dvě krávy, dva býci, nějaké ovce a kozy; mláďata od každého druhu; za nimi pět nebo šest vepřů, kteří nepřežvykují, a je jim tedy jen málo platné, že mají kopyta vedví: před tváří Boží jsou nečistí; na samém konci pak králíci, kteří přežvykují, ale nemají kopyta: jsou proto nečistí; [ 14 ]

15 [próza] mezi tím něco drůbeže, vesměs čisté, celkem srstnatých i pernatých dohromady třicet až pětatřicet kusů; velcí kráčeli ztěžka, malí hopsali a klopýtali s rypáky, čumáky, zobáky kypřícími a skrápějícími zemi, tváře velkých však byly strmě vyvráceny vzhůru, jako kdyby se v nějakém venkovském kostelíku zhlédli v obrazech svatých, takže zde byla velká naděje, že všechny předejdu jednoho po druhém, zmizím a nezapletu se do ničeho; málem jsem to už pokládal za hotovou věc, když jsem se blížil k čelu průvodu, kdyby se právě v té chvíli jeden pár očí nesnesl z nebes k zemi a nestočil se ke mně: Ach, pane abbé, řekl mi mladý býk, nevěděl byste o nějakém potoce nebo tůni, kde bychom svlažili svá hrdla a trochu opláchli své děti, vždyť už je od sebe stěží rozeznáme pod těmi košilkami z prachu, ovádů a potu, tyto cestovní oblečky jsou všechny jednoho střihu, jak máme rozeznat rody, čeledi a druhy ; Nejde to, odpověděl jsem pohotově, opravdu ani já mezi nimi nevidím žádný rozdíl, nanejvýš jako mezi porcemi skopového a hovězího, jimiž už stejně zpoloviny jsou, nejste vy nakonec jeden z těch užitečných býků, kteří nám vodí stáda rovnou pod nůž, takže mláďátka hopsají po boku svých matek, jako by se šlo na rodinný výlet? ; Právě jsem o tom chtěl mluvit, řekl býk, vždyť vidím, že jste vzdělaný a ušlechtilý člověk, vám přece nechybí takt ani empatie, na rozdíl od těch, které dojímá slovo jatka, jen když se k tomu dodá lidská, říkají například tam a tam byla lidská jatka, jako by nestačilo říct jatka, a při tom slově pomyslet na průvody, které jste popsal s takovou přesností a citem, nebo na matky s dětmi nacpané do jatečních vozů, proměněné už zaživa hrůzou na hovězí, to je to přepodstatnění podle vašeho katechismu, ale řekněte, pane abbé, jaký díl z celé té pyramidy masa, z celé té páchnoucí babylónské věže, přijde na Jeho stůl, vysvětlete mi prosím, jak máme přistoupit k podnoží Jeho trůnu, když všichni do jednoho musíme projít vaším břichem, nebojíte se Jeho hněvu, když Mu namísto desátků, které vám pokud vím ukládá Smlouva, odesíláte tyto hnusné vzkazy, přečti nám o tom něco, chlapče ; v té chvíli mladý beran začal odříkávat monotónním hlasem, jemuž tu zřejmě říkali čtení, povědomá slova: Odvrhnete-li však mé zákony, budu já stejně jednat vůči vám, postavíte-li se mi na odpor, já se vám postavím na odpor sedminásobně, ztrestám vás sedminásobně, budu vás bít za vaše hříchy sedminásobně..., To stačí, řekl býk, myslím, že všichni víme kolikanásobně, zvířata však už opakovala sborem: Sedminásobně, staří jen do kroku, bez známky porozumění, mláďata s výskotem a bujným hopsáním, mladý beran však zřejmě pořád neměl dost: Já se pak proti vám obrátím sedminásobně, pošlu proti vám sekyru a nůž, aby pomstily Smlouvu sedminásobně, Neposlouchejte ho, pane abbé, řekl býk, pošle proti vám samozřejmě archandělův meč, do toho ale telata s výskotem: Naštvu se na vás sedminásobně, kůzlata: Nakopnu vás sedminásobně, do toho beran: Rozbil jsem tyče vašeho jařma, dal jsem vám kráčet se vztyčenou hlavou, teď zase rozbiji tyče jejich jařma [ 15 ]

16 [próza] a dám jim kráčet se vztyčenou hlavou, Dál už to nečti, nechme přece odpovědět pana abbé, řekl býk, jenomže beran: A vaše síla se bude nadarmo stravovat, vypustím na vás smečky divé zvěře, které uchvátí vaše děti, zadáví váš dobytek, chci říci zadáví vaše děti, vy budete jíst maso svých dětí a vaše cesty zpustnou sedminásobně, Běda, zaúpěl býk, tohle se hodilo spíš na nás, nicméně beran: Zpustoším vaše svatyně a nebudu už vdechovat vůně upokojení, Ach, pane abbé, rychle navázal býk, řekněte nám přece, jaké vůně by asi upokojily tu vaši posedlost sekyrou a nožem, která vůně může být konejšivější a která výživnější než vůně stáje nebo vůně chléva, a přitom právě tyto vůně, místo aby vás nasytily, vydražďují vás k nepříčetnému vraždění, do toho beran: Těm, kteří přežijí, naplním srdce strachem, až je bude pronásledovat šustot suchého listí, budou utíkat, jako se utíká před nožem nebo před sekyrou, a padnou, i když je nikdo nebude pronásledovat, budou klopýtat jeden přes druhého jako před nožem nebo před sekyrou a nikdo je nebude pronásledovat, Poslouchá se to krásně, povzdechl si býk, nicméně jsou to jenom podmíněné sliby, proto se koná tato křížová výprava zvířat, my totiž, pane abbé, míříme přes Mantovu do Benátek, kde se má před námi rozestoupit moře zdálo se, že beran konečně zmlkl, býk mě při řeči kradmo pozoroval a musel zahlédnout pochyby v mých očích pokud se ale ukáže, pane abbé, že voda je už otupělá stářím, anebo příliš ztěžklá rybami a solí, aby ji mohly zčeřit poryvy Jeho vůle, nalodíme se a poplujeme k Božímu hrobu, aby byl konečně vysvobozen z rukou nevěřících, abychom se i my, jako nejposlednější ze všech, přesvědčili, že Tělo vystoupilo na nebesa, a abychom té svaté sluji, prázdné, ale ne jako vyvražděný chlív, spíš jako chlív s vraty vylomenými zevnitř, abychom tomuto předpokoji nebes přednesli svou prosbu, Čeho se bude týkat ta prosba, řekl jsem už trochu otupělý z té litanie, býk ale neslyšel únavu ducha, slyšel v mém hlase jen úzkost, k obavám není žádný důvod, dodal konejšivě, nebudeme si přece říkat rovnou o vaše místo, zaznamenal jsem ovšem nesouhlasný bekot, přestože bychom jistě mohli doufat, že pevně zapřeni na svých čtyřech nohách bychom snad lépe unesli váš rozum, prosím za prominutí drůbež, s tou jeho nevýslovnou tíží, zkrátka a dobře, jde jenom o to, aby se rozum, který, jak jsme se právě shodli, vás celé věky přímo nelidsky tíží, [ 16 ]

17 [próza] aby se rozum rozdělil poněkud rozumněji, nejlépe rovným dílem po všech hlavách, a když ne rovným, tak tedy s přihlédnutím k velikosti, drůbež to pochopí, já jsem však zaslechl vzrušené kdákání a štěbetání, na množství vlastně tolik nezáleží, mám pravdu, pane abbé, jakmile totiž zvíře jednou dostane rozum, začnou ho poslouchat neživé subalterní věci, takže i já si budu moci odemknout nebo zamknout, rozsvítit nebo naopak zhasnout v chlívě podle chuti, obléct si košili nebo být nahý do půl těla a tisíc dalších věcí, celý ten výčet provázelo toužebné vzdychání nebo výbuchy nadšení z různých částí stáda, a když se prokážeme těmito důkazy intelektu a vkusu, nikoho už nenapadne vraždit nás před zraky našich dětí, ani obráceně, také my budeme vražděni jen za tmy ze zálohy, pro své peněženky a pro své zlato, případně pro myšlenku, ne pro maso a kosti, budeme umírat na poli cti a slávy, ne pro kůži a žíně, mám pravdu, pane abbé, potom najednou změnil tón, vím, že to nebude levná operace, vždyť ani kuře nehrabe zadarmo, jak se říká, zdola se ozval potutelný smích, jen počkejte až uvidíte naše dárečky pacholátku, dodal mnohoslibně, já třeba nabízím tady ty špičky býčích rohů, ostré jak slovo Boží, a bude-li to málo, přidám i zbytek, včetně těch závratně vykroužených křivek, z nichž se mi beztak, to jen mezi námi, občas zamotá hlava, řekněte ale sám, mladý pane, co ze mě bez těch rohů zbude, já se jich přesto zříkám, hlavně když konečně utichne ten déšť, věčně šumící tady za tím čelem, a když se konečně rozptýlí ta mlha, kterou se myšlenky prodírají tak těžce, jako když, jak jsem už myslím řekl, jdete ve velmi hustém dešti, hlavně se nenechte zmást mou výmluvností, sám přece slyšíte, že je to pouhá rétorika, jediná myšlenka v tom není, mezitím se však ozvali další dárci, pes nabízel svůj čich a svou odvěkou příchylnost k lidem, prase své štětiny a svůj neukojitelný hlad, kohout svou nejmilejší družku nebo kteroukoli z hejna podle Jeho volby, ovce bukolické kouzlo pastvin, a tak dále Z Mantovy jsem pak pokračoval do Benátek, aniž bych narazil na sanitární kordon. Na ministerstvu války na mě čekal jmenovací dekret poukázka na nová dobrodružství v Orientu; při odchodu jsem v ministrově předpokoji letmo pohlédl do zrcadla: ukázalo se, že jsem na cestách zestárnul k nepoznání. Odtud byl totiž zrovna čas oběda jsem vyšel po Calle di Pesaro k domu senátora Vendramina (ale nedošel; u Theatro Rossi jsem skočil do Canale Grande a bez váhání se v něm utopil, s nadějí, že tím všechno skončí). Kapitola desátá Můj život na hladině; definitivní popis současného stavu Když na to teď v klidu myslím, vidím, že všechno zavinil chaos v anconském hostinci: tam se pomíchala pohlaví, což bylo první neštěstí a úvod k dalším zmatkům. Výsledkem byl můj přechod do vodního živlu. Tekoucí vodě vděčím za svou svěžest, podivuhodnou, i [ 17 ]

18 [próza] když relativní, dá-li se vůbec mluvit o svěžesti, osobně si tím nejsem dvakrát jistý. Svěžest je slovo, kterého byste použili vy, kdybyste mě navštívili na mém novém místě, lékařsky vzato jde spíš o ustrnutí ve vývoji v důsledku zahlcení obou plicních vaků, pro stručnost se přidržíme vaší verze. V den svých pětapadesátých narozenin jsem totiž náhle přešel ze suchozemského živlu do vodního, já, jenž jsem na souši prokazatelně netrpěl nedostatkem vůle ani životní síly (celé dějiny žily v mé mysli a v mém těle z mého temperamentu a z mých aspirací, byly to přílivy a odlivy mé energie a mého soustředění; já bych mohl psát historii lidstva jako své intimní memoáry), právě tak jako jsem netrpěl nedostatkem citlivosti (celá živá příroda byla orgánem mé citlivosti, mou zanícenou ranou, botanika a zoologie dvojí záhlaví pro můj chorobopis, seznam všech krutostí rozptýlených po fauně a flóře má diagnóza; zbývalo mi jen čekat, až se v mém okolí sesbírá kvantum krutosti, které už bude opravdu stát za to, až se proti mně obrátí svým bodáním, kousáním, trháním, leptáním a tak dále, což se nakonec doopravdy stalo). Od té doby se tedy držím na hladině, schoulený do sebe jako do záchranného člunu, po všech těch pózách konečně přirozený postoj, ale spočinutí to není, to bych přece poznal. Za svůj krátký život jsem ovšem za svůj život, lhostejno zda dlouhý či krátký, jsem ovšem vystřídal různá prostředí a různá postavení, nakonec je to tedy voda. Tuto hlavu měl podle propočtů mé matky už dávno zdobit kardinálský klobouk. Teď je oblepená mokrými novinami. Zatímco na zemi jsem provozoval chůzi ve vlastní režii, teď jdu tam, kam jde voda (když říkám kam jde voda, neříkám tím, že pod hladinou kráčí nějaké nohy, jak si to představujete vy, slizké, porostlé řasami a plži, obalené kondomy a igelitem, zakrvácené od konzerv a střepů; neříkám ovšem také, že to vylučuji, voda je příliš kalná, aby se soudný člověk mohl zavázat k čemukoli). Všechno začalo osudovým pádem, šíleně odvážným skokem do Canale Grande. Padesát roků předtím jsem jako Ulixes, rovný bohům, nebo spíš jako kapitán James Cook, vystoupil z plodové vody na neznámý břeh. Teď pluji jako Argó vstříc novým dobrodružstvím. Ze břehu na mě civí tučná stáda skotu. Někde mám pocit, že jsem vítán. Jinde mě chasníci, po pás ve studené vodě, popostrkují bidly do prudšího proudu. Chápu-li je správně, jde v prvé řadě o to, abych snad nezakotvil právě u jejich břehu, nemusel být trapně oživován metodou z úst do úst, a potom po křesťansku pohřben na útraty obce. Občas se proto trochu zapletu do rákosí nebo se (naoko) zaklíním do kořenů, nerozhodně se pohupuji v proudu, otálím, dělám drahoty. Mohu-li si však vybrat, raději špásuji s pradlenami, vmísím se mezi košile a prostěradla, jako plž zatáhnu hlavu do kabátu, z nozder i z uší vypouštím bubliny a pěnu, chovám se jako čerstvě namočené prádlo, děvčata nečekají zradu; potom se z rukávu, o němž by každá přísahala, že je prázdný, vysune slizký pařát a stiskne. Jsem zvyklý budit rozruch, býval jsem duší každé společnosti, ještě dnes mívám občas pocit, že jsem neřekl poslední slovo. Nebo se prostě jen vynořím mezi košilemi a předvedu se en face v celé kráse, jednou s vytřeštěnýma očima, jindy s pohledem melancholicky zastřeným kusem igelitu; v duchu zapřísahám svou krásku, aby si ten obraz uchovala v mysli, aby si ho osvěžila, kdykoli v budoucnu pomyslí na milence či na manžela, přesně tak jako si El Cid přál, aby si ho Jimena a děti pamatovaly jednou provždy, jak ve své stříbroskvoucí zbroji vyjíždí za rozbřesku z bran Valencie. Ukázka ze stejnojmenné knihy, která vyjde v prosinci tohoto roku v brněnském nakladatelství Druhé město. [ 18 ]

19 Mukařovského jsem četl ještě na univerzitě Rozhovor se Seymourem Chatmanem Milan Orálek Pane profesore, jak napovídají názvy vašich prvních publikací (A Theory of Meter, 1965; An Introduction to the Language of Poetry, 1968 a The Later Style of Henry James, 1972), těžiště vašeho původního zájmu leželo spíše v teorii poezie a ve stylistice. Recenzent poslední uvedené knihy vás přímo označil za lingvistu a transformačního gramatika. Opustil jste tuto oblast docela? A jak vlastně začal váš románek s teorií vyprávění? Naratologickou práci chápu jako přirozené rozšíření svého zájmu o stylistiku a k té jsem se dostal prostřednictvím jazykovědy. (Transformační gramatice jako takové jsem se ve skutečnosti nikdy nevěnoval.) Navíc, jak se můžete přesvědčit z mé bibliografie, nepřestal jsem psát o dílčích aspektech stylu, viz například moje práce o parodii. Ve všech svých pracích dáváte najevo svou oddanost formalisticko-strukturalistickému přístupu k literatuře. V závěru Příběhu a diskurzu nicméně poznamenáváte, že americký a anglický literárněkritický establishment strukturalistické paradigma ne zcela přivítal. Z čeho tato skepse pramenila? Lze říci, že se v tomto ohledu od té doby situace na katedrách anglistiky v USA změnila? Řekl bych, že americké katedry literatury nemají v lásce nic, co (podle nich) zavání vědou. Nesnášejí statistiku a hlavně výrazně zjednodušující druh technické analýzy, zvlášť pokud používá diagramy. V přednášce Whatever Happened to Literary Theory? (otištěné v časopise Southern Review 34, 1998) se velmi kriticky vyjadřujete o tzv. teorii obtížně testovatelných marxistických, feministických či postkolonialistických přístupech s agendou, tj. s praktickými cíli (s. 347). Marxistický kritik se tak pouze snaží najít v literárních textech důkazy o platnosti Marxovy teorie a nutnosti marxistické společenské změny (s. 375n.). Jak si dnes stojí americká literární teorie a kritika ve střetu s teorií? Marxistické, psychoanalytické a dekonstruktivistické přístupy jsou podle mého názoru v současné době na ústupu, o postkolonialismu a feminismu se to však říci nedá. Všimněte si, že se moje kritika týkala pouze těch autorů, kteří prosazují nějakou agendu ať už je společenská nebo ostrakizuje jiné přístupy, nikoli autorů, kteří se prostě zabývají literaturou doposud opomíjených oblastí. Mezi literaturou, z níž jste čerpal, uvádíte v Příběhu a diskurzu Matějkovu [ 19 ]

20 [rozhovor] a Titunikovu antologii Semiotics of Arts: Prague School Contributions (1972). U amerického teoretika je něco takového překvapující. Jednou z mála výjimek je David Bordwell, který se v úvodu své knihy Narration in the Fiction Film (1985) přímo hlásí k Janu Mukařovskému a Felixi Vodičkovi. Které myšlenky Pražské školy byly inspirativní pro vás? Mukařovského jsem se zájmem četl ještě na univerzitě. Znám i Čítanku Pražské školy (Prague School Reader) Paula Garvina. Nepochybně jsem si něco z myšlenek českých strukturalistů osvojil, ale nedokážu je tak docela oddělit od jiných vlivů. Jedním z problémů, které mi ve vaší teorii připadají poněkud matoucí, je otázka diskurzivního prostoru. V Příběhu a diskurzu jej definujete jako ohnisko prostorové pozornosti [ ] rámem vymezené pole, k němuž diskurz zaměřuje pozornost implikovaného publika, tedy [ ] tu část celkového prostoru příběhu, jež je,zmíněna či ohraničena (Ithaca, Cornell University Press, s. 102; srov. Existenty příběhu, Aluze 9, 2005, č. 3, s. 77). Avšak o dvanáct let později popisujete vypravěče jako někoho, kdo se nachází v hranicích diskurzivního prostoru (Dohodnuté termíny, s. 123) nebo jinými slovy obývá pouze čas a prostor diskurzu (s. 145). Termín diskurzivní prostor (discourse space) zde zjevně nemá stejný význam jako dříve. A s ohledem na jeho novou, byť pouze implicitní definici není už dvojice prostor příběhu prostor diskurzu analogická rozlišení mezi časem příběhu a časem diskurzu, a tím pádem jaksi nezapadá do teorie založené na rozdílu mezi příběhem a diskurzem Není mi jasné, v čem vidíte nějaký rozpor. Vypravěč žije v narativním prostoru jakožto vypravěč. Na onu část prostoru příběhu se zaměřuje (ať už je to on nebo ona) z místa mimo tento příběh. Jinými slovy, prostorem příběhu v románu, který vypráví jenom o Londýně, je výhradně Londýn. Ale vypravěč může být kdekoli a nikde; například se může zmínit o událostech odehrávajících se v Indii, o nichž postavy nic nevědí. V hranicích diskurzivního prostoru znamená, že vypravěč je činitel vypravující příběh, nikoli jedna z postav. U homodiegetického vyprávění (tedy vyprávění v první osobě) si musíme uvědomit, že daná osoba hraje dvojí roli jednu jako vypravěč, který vypráví o událostech, a druhou jako postava, která se těchto událostí účastní. Nutnosti rozlišovat mezi postavou a vypravěčem dokonce i v homodiegetických narativech jsem si vědom. Šlo mi jen o rozdíl mezi diskurzivním prostorem, jak je definován v Příběhu a diskurzu, a významem, který má tento výraz v Dohodnutých termínech. Musíte si uvědomit, že značná část této práce spadá do doby před více než dvaceti lety a já nemám příliš dobrou paměť. Takže když se ptáte na to, proč si mé dvě práce v něčem protiřečí, musím popravdě odpovědět, že nevím. Je mi líto, ale prostě se nepamatuji a trvalo by dost dlouho, než bych si své stanovisko znovu ujasnil. Obě mé práce budou muset obstát samy o sobě. Na rozdíl od Gérarda Genetta a dalších hájíte koncept implikovaného autora. V Dohodnutých termínech ho charakterizujete jako zdroj celkové významové struktury narativního textu nikoli pouze jeho explicitních tvrzení a denotací, nýbrž i jeho implikací, konotací a ideologických souvislostí (s. 75). V kapitole Implikovaný autor pracuje pak tlumočíte a rozvíjíte silnou a legitimní (s. 108) analýzu Lumetova snímku Odpoledne pod psa (1975) z pera marxistického literárního kritika Fredrica Jamesona, podle nějž zde filmaři vytvořili alegorii současného stavu třídního útlaku v Americe a ve světě, alegorii boje mezi novou koalicí nového proletariátu (marginalizovaný Sonny, Sal a dav obyvatel městského ghetta před bankou, kteří jim fandí) s atomizovanou maloburžoazií (vykořisťované zaměstnankyně banky [ ]) a doposud neviditelnou mocenskou strukturou, která se posléze zhmotní do podoby agenta FBI (s. 107). Podle mě je tento přístup z hlediska pojmu implikovaného autora, jak ho potřebujeme, pochybný. I kdyby měl Jameson pravdu, není protějškem implikovaného autora spíše čtenář, jenž výše popsané rétorice sedne na lep (vždyť právě o to filmu údajně jde), než ten, který ji odhalí a analyzuje? Vychází marxistický výklad vskutku z oné informac[e] o tom, jak číst text, již tento text sám obsahuje (s. 83)? Nejde spíš [ 20 ]