Vstup do společného státu

Transkript

1 kapitola III. Slovenský národ byl ve stavu úpadkovém, když se ocitl uprostřed převratu. V řadě posledních desítiletí čím dál tím více poklesávala jeho síla. Slovenští vlastenci to věděli. Ve většině věřili v prvních letech svobody v diktaturu za pomoci Čechů jako v jediný prostředek, který je s to pozdvihnout národ Obraz národa ve stavu mrákotném. Také předtucha, že budování státu v slovenské jeho části potká se s většími obtížemi než v části české. Ferdinand Peroutka, Budování státu

2 Vstup do společného státu S vypuknutím světové války se kromě jiného otevřel prostor pro politické úvahy o poválečném uspořádání. Samotná slovenská politika byla v tomto ohledu na uherském území dosti omezena tvrdým postupem úřadů a bezprostředně po vypuknutí války vyhlásila pasivitu. Neznamenalo to však absenci možných teoretických konceptů, které vesměs vycházely z geografických možností slovenského území. Jedním z nich byl např. koncept začlenění do carského Ruska ten měl ostatně své podporovatele i v některých českých politicích typu Karla Kramáře, vedle toho se objevila také idea česko-slovensko-polské spolupráce ve středo - evropském prostoru. Samozřejmě, že se uvažovalo také v intencích stávajícího státoprávního uspořádání o možnostech získání určitého stupně autonomie v rámci uherského království. Mezi všemi těmito koncepty se však nakonec prosadila ještě jiná cesta, a to cesta česko-slovenské spolupráce v rámci snahy o založení nového státu. Tato myšlenka byla v emigraci prosazována prakticky od počátku války snahami profesora Tomáše G. Masaryka, někdejšího poslance říšské rady a významného veřejně činného českého intelektuála. Již v říjnu 1914 oslovil britskou vládu s memorandem o zřízení společného česko-slovenského státu. Prozatím šlo vesměs o deklarativní kroky, které měly poukázat na otázku národů střední Evropy. Když se pak na jaře 1915 zdála být situace díky ruské ofenzivě v Karpatech nadějná, připravil Masaryk další memorandum Independent Bohemia, ve kterém byla i přes jeho název zakomponována také slovenská otázka. Důležitý mezník pro tyto snahy představovala podpora zahraničních komunit Čechů a Slováků nejvýznamněji logicky v severní Americe. Na konci roku 1915 byla mezi Českým národním sdružením a Slovenskou ligou podepsána tzv. Clevelandská dohoda, která deklarovala společný postup při osvobození českého i slovenského národa a stejně tak deklarovala snahu a ochotu podpořit vy - tvoření společného státu. Byl to významný krok pro další podporu Masarykovy akce, zároveň se již nyní projevily rozdílné názory neboť na rozdíl od SLOVENSKO: ZEMě PROBUZENÁ, / 17

3 Slovensko_Sestava :44 Stránka 18 prosazované teorie jednotného národa trvala Slovenská liga na uznání samostatného slovenského národa. Počátek roku 1916 přinesl další významnou událost v podobě vytvoření Československé národní rady, jejímiž členy se stali Tomáš G. Masaryk, Edvard Beneš, Milan R. Štefánik a Josef Dürich. Sídlo rady bylo v Paříži a tomuto politickému orgánu se postupně podařilo zastřešit krajanské aktivity v USA, Rusku, Itálii i Francii. Vznikla tak společná a reprezentativní platforma, která dále posouvala v dramatických peripetiích světové války ideu společného státu k jeho stále nejisté realizaci. Součástí této aktivity bylo i budování vojenských jednotek legií především z dezertujících Čechů a Slováků, kterých bylo nejvíce v Rusku. Právě Rusko se stalo citlivým bodem celé zahraniční akce, když se Josef Dürich pokusil o vytvoření samostatného centra odboje právě zde. To mělo za následek jeho vyloučení z národní rady v únoru Pro úspěch odboje byly vojenské jednotky klíčové, neboť se staly pádným argumentem v rámci politických vyjednávání. Stejně tak důležité bylo získání důvěry politických elit dohodových mocností, kde sehrál zejména ve francouzském prostředí zásadní roli zkušený a světaznalý Milan R. Štefánik. Svoji aktivitu přenesl tento voják také do Ameriky, kde v létě 1917 verboval dobrovolníky do legií, stejně jako zasáhl o rok později 1 Clevelandská dohoda Milan Rastislav Štefánik 1 III. VSTUP DO SPOLEČNéHO STÁTU 2 MICHAL STEHLÍK

4 Slovensko_Sestava :44 Stránka 19 Vídeň před rokem 1914 v Rusku, kde řešil krizovou situaci během politických změn uvnitř této mocnosti. Legionářské oddíly se formovaly postupně také v Itálii a ve Francii. Politické kroky nebyly činěny pouze v emigraci, byť vnitrorakouská situace neumožňovala takový manévrovací prostor jako zahraničí nehledě na násilný uherský postup. I přesto se idea společného státu veřejně deklaruje také na půdě rakouské říšské rady, jejíž činnost obnovil nový císař Karel I. po smrti Františka Josefa I. V květnu 1917 tak na úvodní schůzi obnoveného parlamentu přečetl poslanec František Staněk za Český svaz tato slova: Opírajíce se proto v dějinné chvíli o přirozené právo národů na sebeurčení a svobodný vývoj ( ) budeme se v čele svého lidu domáhati spojení všech kmenů československého národa v demokratický český stát, zahrnující i slovenskou větev národa, žijící v souvislém celku s historickou vlastí českou. Tato slova měla jasně deklarovat českou snahu o jiné státoprávní uspořádání po konci válečného konfliktu, a jakkoliv se mladý císař snažil o nalezení nové cesty pro národy své monarchie, dlouhodobá nespokojenost s ignorováním svébytných aktivit byla již patrně nepřekročitelná. Samotná slovenská politika se v tomto období jen těžko dostávala z dosavadního pasivního přístupu, který vyhlásila na počátku války. Již v únoru 1918 oslovil Vavro Šrobár vedení Slovenské národní strany s apelem na aktivizaci ve chvíli, kdy se odehrávají v kontextu války velké politické změny. Stejně tak Ferdinand Juriga apeloval v dubnu 1918 v Slovenských ľudových novinách na vystoupení z pasivity a dosavadního trpného očekávání. Situace byla i přes dosavadní pasivitu prakticky SLOVENSKO: ZEMě PROBUZENÁ, / 19

5 Liptovský Mikuláš před rokem 1918 neudržitelná, což se projevilo na prvomájovém sociálnědemokratickém shromáždění v Liptovském Mikuláši, kde byla přečtena rezoluce, která sice opatrně, ale přece jen nahlas vyslovila teze o sebeurčení: Bezpodmienečné uznanie práva na sebaurčenie všetkých národov nielen za hranicami našej monarchie, ale i národov Rakúsko-Uhorska, teda aj uhorskej vetvi československého kmeňa. Stejně tak se v květnu roku 1918 odehrála nejvýznamnější deklarativní událost v oblasti spolupráce zahraničního odboje s krajanskými americkými spolky. Dne 30. května 1918 byla přijata a podepsána tzv. Pittsburghská deklarace, kterou podepsali zástupci Slovenské ligy v Americe, Českého národního sdružení a Svazu českých katolíků na jedné straně a Tomáš G. Masaryk na straně druhé. V deklaraci se vyjadřoval souhlas s politickým programem vytvoření společného státu a vyjmenovávaly se mimo jiné i parametry fungování tohoto státu. Slovensku se tak v jednom bodě slibovala vlastní administrativa, sněm či soudy, což následně po založení společného státu nenastalo, a tento bod se tak stal jádrem sporu, popř. politickým argumentem nespokojených autonomistických snah slovenské prvorepublikové politiky. Události směřovaly k říjnovému zlomu. Na květnovou Pittsburghskou deklaraci navázala následně 18. října 1918 Washingtonská deklarace, která byla oficiálním vyhlášením československé nezávislosti. Ta již nežádala obnovení českého historického státu s připojením slovenské části Uher, ale jed- III. VSTUP DO SPOLEČNéHO STÁTU MICHAL STEHLÍK

6 Slovensko_Sestava :44 Stránka 21 noznačně hovořila o nové Československé republice. Shodou okolností měl o den později v uherském sněmu bouřlivý projev jediný slovenský poslanec Ferdinand Juriga, který hovořil o nutnosti zastoupení Slováků na mírové konferenci a o nutnosti vyrovnaného vztahu svobodného maďarského a svobodného slovenského národa. Projev se setkal s až nenávistnými reakcemi maďarských poslanců. Vedle oficiálních projevů, deklarací a jednání je však nutné vnímat prosazování myšlenky společného státu také v neoficiální rovině. V posledních válečných letech probíhaly uzavřené porady a setkání slovenských i českých představitelů na nejrůznějších místech, ve Vídni, v Budapešti. Někteří čeští kněží se dokonce vypravili do Ružomberka za Andrejem Hlinkou, aby ho přesvědčili o správnosti společné česko-slovenské cesty, v čemž byli nakonec úspěšní. Také tyto kontakty a jednání napomohly jednoznačnému přihlášení se drtivé většiny slovenských představitelů k myšlence společného státu s Čechy. Za datum vzniku Československa se považuje 28. říjen 1918, což je den vyhlášení samostatného státu v Praze. Představitelé české politiky, tzv. Muži 28. října, přebírají moc a ještě ten večer přijímá pražský Národní výbor první zákon o zřízení samostatného státu. Shodou okolností byl v tento historický okamžik v Praze Text Pittsburghské dohody 1918 SLOVENSKO: ZEMě PROBUZENÁ, / 21

7 Slovensko_Sestava :44 Stránka 22 Slovenská národná rada 1918 přítomen také Vavro Šrobár, který symbolicky za slovenskou část nového státu připojil svůj podpis k historickému dokumentu. Ve stejném čase probíhala již v Ženevě jednání představitelů domácí české politiky v čele s Karlem Kramářem a s emigrantským centrem zastoupeným Edvardem Benešem. Mezi delegáty těchto jednání o budoucím uspořádání nově vzniklého státu byli již přítomni i slovenští představitelé legionářský důstojník Ivan Markovič a budoucí diplomat Štefan Osuský. Události se tak spojovaly do jednoho proudu. Pro slovenský národ a slovenskou politiku byla následně klíčovým dokumentem Deklarace slovenského národa přijatá v Martině dne 30. října Text deklarace, který redigoval Samuel Zoch, se nejprve vymezoval vůči uherské politice, která již neměla být relevantním reprezentantem slovenských snah za jediného reprezentanta se prohlásila Slovenská národní rada. Dále se deklarace jednoznačně přihlásila k společnému česko-slovenskému postupu: Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa. Na všetkých kultúrnych bojoch, ktoré viedol český národ a ktoré ho urobily známym na celom svete, mala účasť i slovenská vetev. Pre tento česko-slovenský národ žiadame i my neobmedzené samourčovacie právo na základe úplnej neodvislosti. Na základe tejto zásady prejavujeme svoj súhlas s tým novoutvoreným medzinárodným právnym položením, ktoré dňa 18. októbra 1918 formuloval predseda Wilson a ktoré dňa 27. októbra 1918 uznal rakúsko-uhorský minister zahraničia. III. VSTUP DO SPOLEČNéHO STÁTU MICHAL STEHLÍK

8 Sami účastníci martinského jednání Slovenské národní rady si byli vědomi stavu slovenské společnosti, slabin v národním vývoji, nezralosti pro administrativu i výkon státní správy. Uznávali proto, že bude třeba jisté přechodové období, které umožní stabilizovat situaci a následně diskutovat s Čechy o dalším vývoji. Vedle toho upozornil den po vyhlášení deklarace informovaný Emil Stodola o přesných konturách vývoje v Praze, které si vyžádaly jisté redakční úpravy deklarace. Z těchto drobných úprav i vnitřních diskusí po přijetí deklarace vznikla následně chiméra jakéhosi dodatku k deklaraci, který měl definovat desetiletou lhůtu, po níž se má Slovensko rozhodovat o spolupatřičnosti k československému státu. Tuto tezi použil František Jehlička již v roce 1919, ale nejvýrazněji se objevila až v roce 1928, kdy ji využil Vojtech Tuka k rozpoutání jedné z největších afér vzájemného vztahu během první republiky. Ale nepředbíhejme. Slovensko začíná v posledních říjnových dnech 1918 zcela novou kapitolu svých dějin. Končí tisíciletá spolupatřičnost k uherskému království a Slováci vstupují svým způsobem do neznáma. Československý stát je pro některé logickým vyvrcholením dějinného vývoje, pro jiné nebezpečným experimentem ve výbušné střední Evropě. Nese si v sobě od počátku mnohé naděje a očekávání, stejně jako množství vnitřních problémů a vnějších rizik. SLOVENSKO: ZEMě PROBUZENÁ, / 23