OSOBNOST A SPIRITUALITA

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra psychologie BAKALÁŘSKÁ PRÁCE OSOBNOST A SPIRITUALITA SOUVISLOSTI SPIRITUALITY A OSOBNOSTNÍCH TYPŮ Vypracovala: Iva Barnetová Vedoucí práce: Mgr. Ladislav Koubek. Brno 2008

2 Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a že jsem všechny použité zdroje uvedla v seznamu literatury. Iva Barnetová 2

3 Poděkování Děkuji svému vedoucímu práce magistru Ladislavu Koubkovi za trpělivost, cenné rady a materiály, které mi poskytl. Můj dík patří také mé rodině a příteli Janovi za projevenou podporu při psaní. 3

4 Obsah I. Úvod... 6 II. Teoretická část Psychologie náboženství a spirituality Náboženství Religiozita Spiritualita Původ pojmu Současné definice Vztah náboženství, religiozity a spirituality Náboženská a přirozená spiritualita Spiritualita v dílech českých autorů Vladimír Smékal Pavel Říčan Jaro Křivohlavý Michal Stríženec Spiritualita v dílech zahraničních autorů Jungova typologie C.G.Jung Náboženství v díle C.G.Junga Extroverze - introverze Extroverze (E) Introverze (I) Psychologické funkce Smyslové vnímání (Sensing, S) Extrovertované smyslové vnímání Introvertované smyslové vnímání Intuice (Intuition, N) Introvertovaná intuice Extrovertovaná intuice Myšlení (Thinking, T) Extrovertované myšlení Introvertované myšlení Hodnocení, cit (Feeling, F) Extrovertované a hodnocení Introvertované hodnocení Usuzování a vnímání Percepce/ vnímání (Perceiving, P) Usuzování (Judging, J) Způsoby měření a výzkumy spirituality Přehled škál spirituality podle Strížence Výzkumy spirituality Dosavadní výzkumy vztahu spirituality a osobnosti Shrnutí teoretické části

5 III. Empirická část Cíl výzkumu Výzkumná otázka Hypotézy Kognitivní orientace na spiritualitu Zkušenostně-fenomenologická dimenze Existenciální pohoda Paranormální přesvědčení Religiozita Výzkumný soubor Realizace výzkumu Použité metody a jejich psychometrické charakteristiky Osobnostní dotazník MBTI Dotazník na zjištění spirituality ESI Metody analýzy dat Používané názvy statistických funkcí Výsledky Ověření psychometrických charakteristik testů Zkrácená verze MBTI o 56 položkách Dotazník ESI Spiritualita a osobnostní typy Kognitivní orientace na spiritualitu Zkušenostně-fenomenologická dimenze Existenciální pohoda Paranormální přesvědčení Religiozita Diskuse IV. Závěr V. Literatura Knihy Časopisy Online zdroje

6 I. Úvod Tato práce si klade za cíl prozkoumat souvislosti mezi osobnostními charakteristikami, zjišťovanými pomocí dotazníku MBTI, a dimenzemi spirituality podle MacDonaldova dotazníku ESI. Má práce by měla odhalit nové souvislosti a poskytnout nový vhled do psychologie spirituality. Chtěla bych přispět k chápání spirituality jako multidimenzionálního konstruktu, který nelze redukovat na příslušnost k náboženství. Spiritualita je v současnosti pojímána jako individuální jev a zahrnuje duchovní zkušenost. Náboženství tvoří její podstatnou součást, spiritualita je ale pojem širší. Michal Stríženec uvedl, že ačkoli se otázkám spirituality v odborné literatuře věnovala přiměřená pozornost, je zatím málo prací, které vycházejí z empirických psychologických výzkumů (Stríženec, 2001b). Nabádá psychology, aby se těmito otázkami intenzivněji zaobírali. Výzkumů spirituality poslední dobou přibývá nejen v zahraničí, ale i u nás, jedná se o téma z hlediska psychologie aktuální a zajímavé. Chtěla bych také já svou prací reagovat na výzvu Michala Strížence a přidat k dosavadním poznatkům o spiritualitě některá další zjištění, která se týkají spirituálního života mladých lidí. Můj výzkum, ve kterém používám hojně rozšířený dotazník MBTI, může poskytnout další data pro podporu této metody či poukázat na možná slabá místa. Škála témat, pro které se dotazník MBTI používá, je značně široká (školství, personalistika, řízení lidských zdrojů, management, poradenství, sebepoznání ), získaná zjištění tak mohou pomoci psychologům pohybujícím se v nejrůznějších oblastech. Doufám, že mé poznatky budou též užitečné pro psychology, kteří se zabývají spiritualitou, náboženstvím, religiozitou či smyslem lidské existence. V současnosti se psychologii spirituality věnuje pozornost především v souvislosti s kvalitou života a zvládáním zátěže, zatím málo prací se zabývalo souvislostmi spirituality a osobnostních charakteristik. Domnívám se, že spiritualita zasahuje do všedního života každého člověka. Není výsadou jen lidí věřících, proto její hlubší prozkoumání a nalezení určitých souvislostí s osobností může pomoci všem lidem v hledání nejvhodnějšího individuálního způsobu, jak svoji spiritualitu kultivovat a rozvíjet. V případě, že naleznu určité souvislosti, může být cílem navazujících výzkumů hledat optimální 6

7 podmínky pro rozvoj spirituality u jednotlivých typů, aniž by byly opomíjeny jejich individuální zvláštnosti. Domnívám se, že dnešní mladí lidé tápají při hledání, jak rozvíjet svoji spiritualitu, což pak může vést ke zvýšenému zájmu o získání neobvyklých zážitků pomocí drog, jak o tom píše Vladimír Smékal (Smékal, 2005). Můj zájem o spiritualitu a její pojetí jako širšího konstruktu než náboženství plyne z toho, že sama sebe považuji za spirituálního člověka, ačkoli se nehlásím k žádné víře. Je mi tedy blízká zejména tzv. nenáboženská spiritualita. Z toho důvodu jsem hledala takový nástroj na měření spirituality, který bude vhodný také pro zkoumání spirituálního života lidí, kteří žádné náboženství nevyznávají. Rozhodovala jsem se mezi MacDonaldovým dotazníkem ESI a Říčanovým Pražským dotazníkem spirituality. Nakonec jsem zvolila dotazník ESI z toho důvodu, že u nás ještě nebyl použit a zároveň již pomocí něj byly zkoumány souvislosti spirituality a osobnosti. Měří celkem pět dimenzí spirituality, kterými jsou kognitivní orientace na spiritualitu, zkušenostně fenomenologická dimenze, existenciální pohoda, paranormální přesvědčení a religiozita. Protože dotazník dosud nebyl přeložen do češtiny, udělala jsem vlastní překlad. Provedu také analýzu vnitřní konzistence jednotlivých dimenzí. Domnívám se, že případné zjištěné vztahy nebudou přímé a silné, přesto může být užitečné změřit tyto souvislosti z vědeckého hlediska. I v případě, že ve své práci nezjistím žádné statisticky významné korelace mezi osobnostními charakteristikami a spiritualitou, bude má práce přínosná. Podpoří pak výsledky výzkumu Ralpha L. Piedmonta, který se snaží dokázat, že spiritualita je nezávislá na osobnostních charakteristikách. 7

8 II. Teoretická část V teoretické části se budu zabývat vymezením některých základních pojmů, které jsou pro moji práci důležité, jako je náboženství, religiozita a spiritualita. Pokusím se vysvětlit rozdíly mezi těmito pojmy a nastíním, proč je pojem spiritualita v současné psychologii tak rozšířený. Uvedu, jak spiritualitu pojímají přední čeští psychologové, kteří se tímto tématem zabývají, a v jakých kontextech se spiritualita objevuje v pracích zahraničních autorů. Druhá polovina mé teoretické části se zabývá Jungovou typologií osobnosti. Popíšu v ní dimenze osobnostních preferencí ve vztahu k MBTI. Jungovu typologii jsem si vybrala z toho důvodu, že Jung měl blízko ke křesťanské spiritualitě a vztah člověka k Bohu je významnou součástí jeho díla. Dále se budu se věnovat tomu, jak se jednotlivé funkce vztahují ke spiritualitě. Pokusím se tak zasadit typologii MBTI do kontextu spirituality, abych mohla v empirické části plynule navázat formulací hypotéz. Neopomenu ani představit výzkumy, které se doposud zabývaly souvislostí mezi spiritualitou a osobnostními charakteristikami. 1 Psychologie náboženství a spirituality Vymezení a odlišení pojmů náboženství, religiozita a spiritualita je poměrně komplikované, ovšem nelze je zaměňovat. Podle Schermera ti nejzatvrdlejší ateisté či existencialisté zápasí s významem smyslu života, i když svět je pro ně jen absurdním místem bez Boha (Schermer, 2007, s.12). Říčan uvádí, že nedořešený vztah mezi náboženstvím a spiritualitou vedl k tomu, že se v současné literatuře obě slova vyskytují velmi často jako dvousloví náboženství a spiritualita, spiritualita/náboženství, spirituálně-náboženský aj. (Říčan, 2007b). Z výše uvedeného vyplývá nutnost pokusit se vymezit pojmy náboženství, religiozita a spiritualita hned na začátku mé práce. 8

9 1.1 Náboženství Slovo náboženství označuje vztah k nějakému bohu či božstvu. Podle Strížence je náboženství považováno za specifický kulturní jev, přičemž různé definice náboženství vycházejí z jeho rozdílných aspektů. (Stríženec, 2001b). Pavel Říčan definuje náboženství jako to, čím se zabývá religionistika, věda o náboženství (Říčan, 2007a, s.33). Náboženství vnímá jako předmět religionistiky a zohledňuje právo každého odborníka, aby si pojem náboženství definoval po svém. V současnosti se termín náboženství používá k označení druhového pojmu zahrnujícího různá náboženství. Za platnou, avšak neformální definici považuje Říčan tu vycházející z křesťanství jako prototypického náboženství, spíše však doporučuje se spoléhat na kontext, který umožní chápat pojem náboženství v aktuální situaci. (Říčan, 2007a). 1.2 Religiozita Pojem religiozita pochází z latinského religiosus, které znamená zbožný či posvátný. Odvozuje se od religio, které překládá Český etymologický slovník jako náboženství, ale také ohled, dbalost a svědomitost. Religiozitu definuje Pavel Hartl a Helena Hartlová jako zbožnost, víru v pravost a pravdivost náboženství, nábožnost, sílu víry, náboženské přesvědčení, jeho různou míru a jeho odraz v chování a každodenní praxi člověka (Hartl, Hartlová, 2000, s.505) Stríženec vymezuje religiozitu jako osobní a kladný vztah člověka k náboženství (Bohu), zahrnující různý komplex jevů, včetně různých forem myšlení, prožívání a konání. Zahrnuje postoj k náboženským obsahům, které se projevují v individuálním hodnotovém systému. Při religiozitě se zdůrazňují institucionální prvky a rituály organizované církví. Zpočátku se religiozita považovala za jednodimenzionální jev. Zjišťovala se návštěvnost kostela, množství modliteb a výše finančního příspěvku církvi. To však nejsou dostatečně validní kritéria, proto se více prosazuje multidimenzionální pojetí, při kterém se bere v úvahu více faktorů, jako je chápání Boha, zangažovanost na hledání pravdy, postoj k církevnímu tradicionalismu či pěstování dobroty srdce. (Stríženec, 2001). 9

10 1.3 Spiritualita V psychologii se v posledních desetiletích uplatnil pojem spiritualita. Je to typické téma současné humanistické psychologie. Někteří autoři toto téma pokládají dokonce za klíčové při poznávání osobnosti a její motivace. V hierarchii potřeb A.H. Maslowa stojí spiritualita a potřeba transcendence na samém vrcholu. Spiritualita je v současnosti velmi módní pojem. Nachází své uplatnění v psychoterapii i ve výchově. Hovoří se také o spiritualitě práce, spiritualitě sportu či spiritualitě volného času (Fiores, 1999) Původ pojmu Nejprve se pokusíme objasnit původ tohoto pojmu, který pochází z teologie. Slovník spirituality 1 uvádí, že spiritualita se odvozuje z latinských slov spiritus resp. spirit(u)alis, která mají původ ve slově spirare, které znamená dýchat. Spiritus je vzduch, vánek, dech a také duch, spirit(u)alis můžeme přeložit jako vzduchový, dechový a duchovní. Zatímco pojmy duch a duchovní byly v teologii vždy velmi frekventované, podstatné jméno spiritualita se začalo používat až na začátku 20. století (Říčan, 2007a). Poprvé se pojem spirituální objevil ve středověké literatuře, slovo spiritualita pak ve španělském prostředí v 16. století. Jeho význam se však od dnešního velmi lišil. V současném pojetí jej jako jeden z prvních použil A. Saudreau v učebnici Manuel de spiritualité z roku 1916 (Fiores, 1999). Až donedávna se spiritualita nerozlišovala od religiozity. Pojem spiritualita se v psychologii prosadil z důvodu vývoje náboženského života a postojů k náboženství během druhé poloviny minulého století (Říčan, 2007a). Spolu s postupující sekularizací začalo náboženství ve formě instituce získávat negativní konotativní význam. Pokud se mluvilo o odmítání náboženství, bylo v podstatě myšleno křesťanské náboženství. Pojem náboženství se na Západě stal natolik spojeným s křesťanstvím, že se vůči němu začala projevovat averze. Spiritualita je oproti náboženství chápána jako nevázaná na náboženské instituce, učení a rituály. Považuje se za individuální jev, který souvisí s osobní transcendencí, smysluplností, a zdůrazňuje se v ní duchovní skutečnost. Podle 1 Fiores, S.: Slovník spirituality. Karmelitánské nakladatelství, Vydří

11 Strížence je projevem úsilí najít, udržet a transformovat vztah s posvátným (Stríženec, 2001b). Mnoho lidí si přeje žít duchovním životem, který nemusí být vždy spojen s organizovaným náboženstvím. Usilují o intenzivnější vnitřní vývoj, o navázání blízkých a naplňujících vztahů s druhými, o prožívání harmonie s přírodou a o odhalení smyslu lidské existence (Fontana, 1999). O tom, že náboženství nelze vnímat jako celý duchovní život člověka, píše také Vladimír Smékal. Podle něj také lidé, kterým je cizí náboženství, mohou svou vlastní spiritualitu kultivovat a rozvíjet (Smékal, 2005) Současné definice Dnes existuje velké množství definic pojmu spiritualita, celkově však definice není ustálená a stále existuje prostor pro její vymezení v psychologii. Stríženec poukazuje na to, že spiritualita se obvykle vymezuje značně široko jako subjektivní zážitek posvátna, zaobírání se posledními záležitostmi, jako hledání smyslu, jistoty, souvislosti, transcendentnosti, výšin lidských možností. S náboženstvím (religiozitou) má společné uznávání transcendentna, metaempirické dimenze reality (Stríženec, 2001b). Říčan píše, že se projevuje obecná tendence snahou formulovat spiritualitu jako univerzální, jako něco, co je společné a co představuje v podstatě stejnou kvalitu u vyznavačů různých náboženství i u ateistů, u příslušníků různých kultur a sociálních skupin (Říčan, 2006, s.126). Univerzálnost definice je vyjadřována mimo jiné také pojmy jako je posvátno a transcendence. Rozdíly v kvalitě je snaha redukovat na rozdíly kvantitativní, co nejvíce měřitelné (Říčan, 2006). Jako nejvhodnější se mi jeví vymezit spiritualitu pomocí jejího vztahu s náboženstvím a religiozitou. 1.4 Vztah náboženství, religiozity a spirituality Zinnbauer a Pargament řešili otázku, zda spiritualita je širší pojem zahrnující náboženství, nebo je tomu naopak (Paloutzian, Park, 2005). Výzkum vztahu religiozity a spirituality, který provedl Zinnbauer ukázal, že při sebehodnocení se klade více důraz na spiritualitu. Velká část zkoumaných osob potvrdila, že spiritualita je širší pojem než 11

12 religiozita. Spiritualita byla více spojována se zážitkem spojení a vztahu s Bohem a s mystickými zážitky. Religiozita byla asociována s osobní vírou, náboženskými aktivitami a příslušností k institucionalizovanému náboženství. Definice obou pojmů se lišily, ačkoli některé charakteristiky měly společné (Paloutzian, Park, 2005). Stríženec při rozlišování religiozity a spirituality považuje za společné uznání metaempirické dimenze reality. Upozorňuje na to, že jde o dva latentní konstrukty, vyjadřující neostré, částečně se překrývající množiny jevů (Stríženec, 2005b). Religiozitu popisuje jako formálně strukturovanou, přičemž jde primárně o držení se přesvědčení a rituálů organizované církve. Spiritualita je oproti tomu individuální jev, který charakterizují takové hodnoty, jako je vztah člověka k sobě samému, k jiným lidem, k přírodě či k životu, a zdůrazňuje se v něm duchovní zkušenost. Spiritualita je jádrem religiozity, ve velké míře ji však přesahuje (Stríženec, 2004a). Říčan, který vychází z Pargamenta, uvádí, že pojem náboženství se zužuje, protože část fenoménů, které byly vnímány jako náboženství, se dnes označují jako spiritualita. Pojmy náboženství a spiritualita se polarizují. První dimenzí je protiklad individuální instituční, druhou pak dobrý špatný. Spiritualita se považuje za individuální stav spojený s osobní transcedencí. V současné době je chápána jako záležitost individua, jeho prožívání a jednání, zatímco náboženstvím se rozumí vnější formy, instituce, rituály, nauky atd. Slovo spiritualita je spojováno s něčím novým a spontánním, s autentickou vnitřní zkušeností, se svobodou individuálního vyjádření, duchovního hledání a případně také experimentování. Slovo náboženství je naopak zatíženo takovými konotacemi, jako je zastaralost, rigidita, formálnost či nedostatek citu (Říčan, 2007). Podle Říčana také nelze vyloučit, že pod vlivem globalizace dojde k takovému sblížení jednotlivých kultur a náboženství, že převládne univerzální spiritualita (Říčan, 2006). Jako důkaz toho, že křesťanské náboženství je v naší západní společnosti vnímáno negativně a odmítáno, zatímco spiritualita vyvolává spíše pozitivní asociace, může posloužit zajímavý jev, na který upozorňuje Říčan. Do spirituality jsou často zahrnovány i nauky a formy východních náboženství. Jako příklad uvádí, že kurzy buddhistické meditace, kde se konají příslušné rituály, bývají označovány za spirituální, 12

13 ne však za náboženské. Říčan se domnívá, že mohou existovat i země, kde je podobně odmítán buddhismus (Říčan, 2006). 1.5 Náboženská a přirozená spiritualita Rozlišuje se přirozená (nenáboženská) a náboženská spiritualita. Toto rozlišování se provádí podle toho, co je chápáno dotyčnou osobou jako posvátno (Stríženec, 2005b). Přirozenou spiritualitou se rozumí prožitky, ke kterým dochází mimo rámec náboženských organizací a bez vztahu k doktrínám těchto organizací (Říčan, 2006). Při přirozené spiritualitě může být transcendentním objektem příroda, vesmír, národ, nebo tu transcendentní objekt chybí a podněty ke spiritualitě vycházejí z nitra člověka (Stríženec, 2004a). Podle Říčana přispěly k prosazování pojmu nenáboženská spiritualita tyto tři významné faktory 2 : Chemická mystika jevy způsobené halucinogeny nebo jinými látkami vpravenými do krve. Požadavek politické korektnosti prosazování duchovních principů či ideálů naráží na odpor, jakmile je spojováno s určitým náboženstvím. Spiritualita je akceptována bez problémů. Obrana autonomie oboru je-li spiritualita pojednávána jako nenáboženská, je tím vyjádřena distance od toho, že by psychologie mohla sloužit k propagování určitého náboženství. Problematice přirozené spirituality se věnuje také například Thomas Moore. Zdůrazňuje, že spiritualita není jen specificky náboženská záležitost. Klade důraz na spiritualitu v každodenních aktivitách, kdy jde o to dát běžnému životu smysl a hloubku. Jako duchovní činnost vnímá například procházku lesem při západu slunce. Poukazuje na potřebu mýtu, rituálu a také na to, že spiritualita má potenciál jak pro dobro tak také pro zlo. 2 Zpracováno podle: Říčan, P. (2007a). Psychologie náboženství a spirituality. Praha: Portál, s.52 13

14 1.6 Spiritualita v dílech českých autorů V současné české literatuře se tématem náboženství a spirituality zabývá především Vladimír Smékal, Pavel Říčan a Jaro Křivohlavý. Nemohu však opomenout ani Michala Strížence. Ačkoli působí v Ústavu experimentálnej psychólogie SAV v Bratislavě, řadím jej k našim autorům z důvodu společné historie české a slovenské psychologie Vladimír Smékal Vladimír Smékal se specializuje na psychologii osobnosti a rozvoj duchovní kultury člověka. Spiritualitu definuje jako prožívání, promýšlení a uskutečňování vztahu k Posvátnu, k Bohu. Můžeme ji chápat jako vztahování se k tomu, co podporuje kvalitu života, co je vznešené a krásné, co je povznášející a co nás přesahuje (Smékal, 2005). Poukazuje na to, že lidé hledají uspokojení svého duchovního hladu, mají potřebu uniknout od problémů každodennosti, odpočinout si a spočinout v klidu a míru. Tato touha po různých zážitcích se může projevovat také v nárůstu drogových závislostí a masových účastech na hudebních vystoupeních. Příčinu hledání a touhy vymanit se z každodennosti spatřuje v nejasném tušení, že existuje něco, co by nás osvobodilo, avšak doposud jsme se k tomu nedopracovali. Duchovní kulturu osobnosti spatřuje v morálně zakotveném jednání a smýšlení, v citlivém svědomí, v moudrém rozhodování a v lásce projevované účinnou pomocí lidem v nouzi. U nábožensky věřících pak jde o zakotvení tohoto úsilí být zde pro druhé a pro zvyšování kvality bytí v úctě a lásce k Bohu (Smékal, 2005). V souvislosti se spiritualitou se věnuje také otázkám víry a naděje. Na práci Vladimíra Smékala lze velmi dobře ilustrovat nutnost oddělovat náboženství a spiritualitu. Do spirituálních aktivit řadí kromě tradiční modlitby také posvátné tance, zpěv, pobyt v přírodě, poznání svých osobnostních rysů, reflexi a sebereflexi. Podle něj i lidé, kteří sami sebe nepovažují za věřící, mohou využít náboženské svátky ke kultivaci vlastní spirituality. Spiritualitou je podle Smékala třeba se zabývat jako cestou k moudrosti a eticky zakotvenému životu, nástrojem změny osobnosti, způsobem objevení pokoje v duši a jako cestou spásy. Pro duchovní obohacení doporučuje také například zamyšlení nad pěknou básní, knihou či obrazem, 14

15 procházku přírodou, poslech pěkné hudby a povídání si s blízkými o něčem hodnotném. Spiritualita by totiž měla odpovídat situaci dnešního člověka a být přiměřená jeho charakteristikám. Smékal v této souvislosti upozorňuje mimo jiné na to, že v současnosti tolik populární východní náboženské praktiky nemusí být pro člověka žijícího v západní kultuře to pravé (Smékal, 2005) Pavel Říčan Pavel Říčan je autorem Pražského dotazníku spirituality a Testu spirituální citlivosti. Pojem spiritualita považuje v současné světové i naší psychologii náboženství za klíčový. Vychází z předpokladu, že všichni lidé jsou do určité míry spirituální a jejich spiritualita je měřitelná. Lidé se navzájem liší podle úrovně specifických dimenzí. Psychologické výzkumy se pak zabývají zkoumáním individuální variability jedinců. Pro Říčana představuje spiritualita to, co lidé prožívají tam, kde hledají to, co je posvátné, a to, jakým způsobem se tato jejich víra projevuje jak v jejich slovních projevech, tak v činech (Říčan 2003, s.255). Oddělení náboženství a spirituality dokládá na sloganu I am not religious, but I am spiritual, který překládá jako Náboženství ne, ale duchovní život to ano! Podle Říčana je volání po spiritualitě způsobeno snahou zachovat hodnoty křesťanství a obohatit je o myšlenky přebírané z východních náboženství. Otázku spirituality v našem prostředí považuje za mimořádně zajímavou z toho důvodu, že u náš dechristianizace postoupila velmi daleko. Ve svých pracích pracuje také s pojmy náboženská a nenáboženská spiritualita. Spiritualitu vnímá Říčan jako jednu z integrujících komponent osobnosti. Předpokládá, že tvoří alespoň u některých jedinců integrující centrum motivů, postojů, citů, kognitivní orientace a jádro osobní identity a smyslu života (Říčan, 2007b). Říčan píše: Když se rozhodneme definovat náboženství z psychologického hlediska, potom musí být tento jev zcela přirozeně viděn v prvé řadě z hlediska osobní zkušenosti (Erlebnis). Můžeme např. předpokládat, že všichni lidé jsou do určité míry duchovní (spirituální) a že intenzita jejich duchovní zkušenosti je měřitelná jako určitá proměnná u lidí nezávisle na tom, jakou specifickou formu (např. rituálu, dogmatu atp.) náboženství u nich zaujímá (Říčan 2003, s.252). Říčan se tedy zaměřuje také na spiritualitu lidí nevyznávajících žádné náboženství. 15

16 V souvislosti se spiritualitou poukazuje Říčan také na tzv. spirituální prožitek, který by měl svého nositele ovládnout, měl by ho existenciálně proměňovat, duchovně i psychicky posilovat, měl by ho osvítit novým poznáním, vytrhnout z běžné existence, strhnout k hrdinskému činu nebo alespoň k nadšení (Říčan, 2006, s.123). Zdůrazňuje se především intenzita, kvalita a autenticita takového prožitku, který by se zároveň měl vztahovat k nějakému objektu. Mezi témata vztažená ke spiritualitě řadí Říčan také některé vztahové emoce. Příkladem je okouzlení krásou či půvabem, respekt a úcta k druhému člověku, intimita neboli extrémní psychická blízkost ve vztahu lásky, soucit a nenávist nebo pohrdání. Doporučuje, aby se psychologie věnovala nejen popisu a analýze těchto emocí, ale aby také aplikovaná psychologie kladla důraz na jejich kultivaci (Říčan, 2006). Pro výzkum spirituality v našem prostředí vytvořil Pavel Říčan spolu s Pavlínou Janošovou vlastní Pražský dotazník spirituality. Je určen pro zkoumání, jak spirituálně žijí lidé, kteří náboženství opustili, odmítli nebo se s ním nikdy osobně nesetkali. Dotazník měl původně 80 položek, po úpravě jich zůstalo 36. Jejich faktorováním dospěli autoři k pěti faktorům spirituality. Těmi jsou 3 : mystická zkušenost (pocit sjednocení s něčím, co člověka přesahuje, absolutní vnitřní klid, extatická fascinace uměním atd.), eko-spiritualita (pocit jednoty s přírodou a posvátné odpovědnosti za ni Země jako matka, strom jako bratr, úcta k přírodě živé i neživé), pospolitost (radost z lidské sounáležitosti a blízkosti v souznění duší, ohromení jednotou v rozmanitosti atd.), etické zaujetí (touha začít znovu a lépe, děs z možnosti nevratně pokazit svůj život, obdiv k mimořádnému dobru u druhých lidí, soucit s trpícími a znechucení zlem atd.) latentní monoteistická zkušenost (fascinace nejvyšší pravdou a nejvyšší realitou, smrt jako návrat domů atd.). Pavel Říčan a Pavlína Janošová jsou také autory Testu spirituální citlivosti, založeného na prezentaci obrazového materiálu. Sestavili soubor 11 figurálních 3 Zpracováno podle Říčan, P. (2007a). Psychologie náboženství a spirituality. Praha: Portál, s.58 16

17 uměleckých obrazů a zvolili 21 verbálních výrazů pro city. Vychází z předpokladu, že některé city, jako úcta, vděčnost a pokora, jsou pro spiritualitu charakteristické. Respondenti, vysokoškolští studenti, měli za úkol u každého obrazu sdělit, jaké pocity v nich vyvolává a v jaké míře (od nuly do čtyř). Výzkumníci hodnotili především tendenci volit spirituální city, tendenci preferovat spirituální obrázky a selektivní asociaci obojích (Říčan, 2007a) Jaro Křivohlavý Jaro Křivohlavý hovoří o spiritualitě v souvislosti s hledáním životního smyslu. Vychází z předpokladu, že spiritualita je všelidským jevem. Je možné ji diagnostikovat u každého člověka ve všech kulturách, etnických oblastech a vývojových stupních (Křivohlavý, 2006, s.144). Spiritualita podle něj není sama o sobě ani dobrá ani zlá. Záleží na tom, k čemu se vztahuje, protože jejím objektem může být kromě krásy, úcty, umění, vesmíru či přírody také moc, sláva nebo vítězství ve válce (Křivohlavý, 2004). Rozlišuje tzv. obecnou spiritualitu od spirituality zcela konkrétních různých skupin lidí. V obecném slova smyslu mluví o univerzální spiritualitě, která se týká všech forem vztahu k tomu, co se klade za nejvyšší cíl života či co je považováno za posvátné. Naproti tomu spiritualita jednotlivých individuí či skupin lidí je do značné míry ovlivněna kulturou a tradicí (Křivohlavý, 2006). V souvislosti se spiritualitou a spirituálním růstem hovoří Křivohlavý o snaze člověka dosáhnout transcendentálních cílů. Ty se od jiných cílů odlišují zejména tím, že jich nelze v realitě dosáhnout, lze však k nim zaměřit své snahy. Spirituální život chápe jako cestu k vytyčenému cíli, která je však nikdy nekončícím procesem. Křivohlavý také používá pojem somatopsychospiritualita, aby ilustroval vztah mezi třemi stránkami života tělesnou, duševní a spirituální (Křivohlavý, 2006) Michal Stríženec Ve svých monografiích i četných článcích (Stríženec, 2001a,b, 2003, 2004a,b, 2005a,b, 2007) se Michal Stríženec zabývá jak přehledem chápání spirituality zahraničními autory, tak vlastním empirickým zkoumáním religiozity a spirituality. 17

18 Stríženec považuje spiritualitu za způsob existence a zkušenosti, k nimž dochází v situacích, kdy si člověk uvědomí transcendentnost osobnosti (Stríženec 2001b, s.119). Znamená pro něj hledání osobního spojení s transcendentnem (tedy tím, co nás přesahuje), uznání určité závislosti na této transcendentní skutečnosti a její prožívání v běžném životě (Stríženec, 2004a). Považuje ji za multidimenzionální konstrukt, který nelze snadno ohraničit. Pojem spiritualita používá v širším smyslu, tedy bez explicitního vztahu k Bohu, jak je to chápáno v křesťanství. Pracuje také s pojmy náboženská a nenáboženská spiritualita. Vzhledem ke svým potřebám si podle něj člověk utváří určitý druh spirituality. Do souvislosti se spiritualitou klade Stríženec subjektivní zážitek posvátna, zaobírání se posledními záležitostmi, hledání smyslu, jistoty, souvislosti a vyšších lidských moudrostí (Stríženec, 2004a). Spirituální inteligence 4 je dalším tématem v rámci koncepce spirituality, kterým se Stríženec zabývá. Vychází z předpokladu, že je dalším druhem inteligence. Zkoumání spirituální inteligence může podle Strížence přispět k lepšímu pochopení významu spirituality v běžném životě. Za překážku při výzkumech považuje, že doposud chybí teoretické základy umožňující přesnější vymezení spirituální inteligence a její odlišení od jiných forem inteligence (Stríženec, 2005a). 1.7 Spiritualita v dílech zahraničních autorů Ralph L.Piedmont považuje religiozitu a spiritualitu za univerzální pojítko v uspořádání lidské zkušenosti. Spiritualitu definuje jako individuální snahu chápat široký smysl lidského významu v rámci eschatologického kontextu (Piedmont, 1999). Lidé jsou totiž zřejmě jediné bytosti, které jsou si vědomé své smrtelnosti. V souvislosti s touto skutečností si podle Piedmonta každý z nás musí konstruovat smysl a význam života. Jako příklad uvádí otázky typů: Proč jsem zde? Jaký má můj život smysl? Proč bych měl dělat věci, které dělám? Odpovědi na tyto otázky pomáhají dát dohromady smysl a význam toho, proč žít produktivně. Uvědomování si své smrtelnosti je vysvětlením, proč se spiritualita zdá být ústředním organizujícím aspektem osobnosti (Piedmont, 1999). Ačkoli podle Piedmonta každá kultura a náboženství poskytují jiné 4 Pojem spirituální inteligence zavedl Robert A.Emmons. 18

19 vysvětlení a definování smysluplného konce, všechny tyto tradice nechávají individuum, aby poznalo neomezenost své perspektivy. Piedmont se v této souvislosti zabývá tématem spirituální transcendence. Ta vypovídá o schopnosti individua postavit se mimo okamžité vnímání času a místa, aby viděl život z větší, více objektivní perspektivy, než je bezprostřední zážitek. Je zdrojem vnitřní motivace, která řídí jednání. Spirituální transcedenci odlišuje od religiozity. Na rozdíl od Zinnbauera, který tvrdí, že spiritualita je jednou z komponent religiozity, ji Piedmont považuje za mnohem širší pojem než religiozitu. Spiritualita klade důraz na osobní spojení s vyšším posvátným, zatímco religiozita dává spíše sociální důraz na setkání se s božským. Podle R.L.Piedmonta transcendence zahrnuje tyto dimenze 5 : pocit spojitosti, přesvědčení, že člověk je součástí většího lidského orchestru ; jeho příspěvek je nevyhnutelný k vytváření nepřetržité harmonie života, univerzalita, přesvědčení o jednotné podstatě života, naplnění modlitbou, city radosti a spokojenosti vyplývající z osobního střetnutí s transcendentní realitou. Ralph W.Hood vnímá spiritualitu jako mnohem širší pojem než náboženství. Uvádí, že spousta lidí sama sebe definuje jako spirituální, ale ne religiózní. Nejvíce je však těch, kteří sebe sami vnímají jako spirituální i religiózní. Hoodova práce zahrnuje mimo jiné fascinaci mystickými zážitky v sérii kvaziexperimentálních studií. Je autorem Škály mysticismu. Kenneth I. Pargament a Brian J. Zinnbauer považují spiritualitu za multidimenzionální koncepty. Spiritualita podle nich reprezentuje individuální snahy v množství existenciálních cílů v životě, nalezení významu vnitřního potenciálu a spojení s druhými. Proti spiritualitě staví religiozitu, přičemž za religiózní považují přesvědčení a víru spojenou s tradicí, institucí a rituály. Náboženství označují jako statické, institucionální, objektivní, založené na víře a negativní. Spiritualita je v jejich 5 Zpracováno podle Piedmont, R.L. (2004). Spiritual Transcendence as a Predictor of Psychosocial Outcome From an Outpatient Substance Abuse Program. Psychology of Addictive Behaviors, Vol. 18, Issue 3, 2004, s

20 pojetí dynamická, osobní, subjektivní, experimentální, emoční, zážitková a pozitivní (Paloutzian, Park 2005). Robert A.Emmons upozorňuje na překrývání se spirituality a inteligence. Spirituální inteligence umožňuje lidem, aby byli citliví na transcendentní skutečnost. Emmons se snaží o zapojení konceptu spirituality do přijatelného psychologického rámce. Říká, že inteligentní použití spirituální informace může přispět k pozitivním stránkám života. Zabývá se souvislostí mezi spiritualitou a vnitřní integrovaností osobnosti. Spiritualitu chápe jako integrální stránku každodenního života. Emmons také provedl výzkumy, které prokázaly vztah mezi spiritualitou a životní spokojeností člověka. Zabývá se i vztahem spirituality, osobnosti a problematiky emocí (Emmons, 2003) V práci, kterou publikovali Emmons, Cheung a Tehrani v roce 1998, považovali autoři při obsahové analýze výroků dotazovaných osob za spirituální projevy následujícího druhu 6 : Výpovědi, které naznačovaly snahu zvýšit znalost vyšší moci, například: Snažím se lépe znát Bibli (hlouběji proniknout do jejího tajemství). Snažím se poznat Boží vůli v mém životě. Chtěl bych lépe pochopit problematiku stvoření. Výpovědi, které naznačovaly snahu udržovat, zvýšit či prohloubit vztah s vyšší mocí. Například: Chtěl bych prohloubit svůj vlastní, osobní vztah s Kristem. Chtěl bych žít v harmonii s vyšší mocí v průběhu každého dne. Chci zvýšit míru důvěry v Boží vedení. Výpovědi, které naznačovaly snahu realizovat spirituální přesvědčení a žít podle něho v každodenním životě. Příkladem může být výrok: Chci se naučit více lidem odpouštět. Chtěl bych umět nesoudit lidi, ale přenechat to raději vyšší moci. D.A.MacDonald považuje spiritualitu za multidimenzionální konstrukt, který zahrnuje spirituální, náboženské, vrcholové, mystické, transpersonální a transcendentní 6 Zpracováno podle: Křivohlavý, J.: Psychologie smysluplnosti existence : otázky na vrcholu života. Grada Publishing, Praha 2006, str

21 zkušenosti. Vytvořil škálu Expressions od Spiritual Inventory (ESI). Původně obsahovala 98 položek, posléze byl jejich počet snížen na 32. Škála se opírá o 5 následujících dimenzí spirituality, které MacDonald vytvořil na základě faktorové analýzy již dříve použitých škál 7 : kognitivní orientace na spiritualitu COS (kognitivně-percepční projevy, přesvědčení a postoje týkající se podstaty a významu spirituality, dále také vnímání osobní důležitosti spirituality), zkušenostně-fenomenologická dimenze EPD (spirituální, náboženské, mystické, vrcholové, transcendentální a transpersonální zkušenosti a zážitky), existenciální pohoda EWB (spiritualita vyjádřená prostřednictvím smyslu života, účelu existence, vnímání sebe jako schopného zvládnout těžkosti života a omezení lidské existence), paranormální přesvědčení PAR (víra v mimosmyslové vnímání, přenos myšlenek, duchů), religiozita REL (včetně židovsko-křesťanské formy, zaměření na zvnitřněnou religiozitu jako protiklad vnější, zahrnuje i náboženskou praxi). 2 Jungova typologie 2.1 C.G.Jung Švýcarský psychoterapeut C.G.Jung je zakladatelem analytické psychologie. Byl žákem S.Freuda. Vychází z jeho koncepce nevědomí, avšak později vytvořil vlastní, která se od Freudovy v mnohém liší. Zpočátku byl jeho postoj k náboženské skutečnosti negativní, později však své studium o náboženství a mytologii rozšířil. Byl přesvědčen o tom, že když se lidé 7 Zpracováno podle: Stríženec, M. (2003). Škály spirituality. Československá psychologie, 47, 6, str

22 přestanou výlučně zabývat vnějším hmotným světem, přijdou do kontaktu se skutečným světem, který se nachází uvnitř. Podle Junga je člověk tvor náboženský. 2.2 Náboženství v díle C.G.Junga Náboženství chápe Jung jako pečlivé a svědomité dbaní a zachovávání numinózna, podle Rudolfa Otta toho, co je nevyslovitelné, tajemné, zcela jiné, a to je bezprostředně zakoušená vlastnost náležející jen tomu, co je božské. Numinózum uchvacuje a ovládá lidský subjekt, ten je tedy spíše jeho obětí než jeho tvůrcem (Jung, 2001). Když se člověk s takovým zážitkem setká, není schopen promluvit, je bezmocný. Jung tedy používá pojem náboženský ve smyslu vztahující se k takovýmto numinózním zážitkům (Moore, 1998). Náboženství podle Junga patří neodlučitelně k lidskému rodu, protože je hluboce zakotveno v archetypech kolektivního nevědomí, zejména v bytostném Já (Selbst). Upozorňuje na to, že je součástí všech kultur a společenství. Bytostné Já je hlubším středem psychiky. Symbolizuje jej kruh, čtverec, kříž v kruhu či mandala. Je symbolem celosti člověka a završením individualizačního procesu. Jung hovořil o bytostném Já jako o vnitřním obrazu Boha, chápal tedy božskou přítomnost ve středu lidské psychiky. Bytostné Já je hlavním náboženským symbolem psychiky, je centrálním bodem nevědomí a vystupuje jako jednotící princip. Zůstává vždy mimo hranice rozumu, nelze ho definovat či detailně popsat. Je prvotním symbolem individualizace. Bytostné Já se projevuje jako přítomnost nebo skutečnost, která je odlišná od vědomého já, ale má na něj velký vliv. Procesem individualizace má Jung na mysli stávání se sebou samým, je to cesta k jáství, proces objevování, zkoumání a naslouchání psychice. Člověk se tak stává sám sebou. Musí přitom prozkoumat vlastní psychickou dimenzi. Přitom Jung hovoří o dvou tendencích v psychice, které mohou člověka odvést od tohoto zkoumání. Těmi může být identifikace s kolektivním vědomím a kolektivním nevědomím. Kolektivním nevědomím označuje Jung vrozenou či zděděnou tendenci lidské neurofyziologie zapojovat vědomou reprezentaci v podobě působivých obrazů, které jsou nabity prvotní silou, jež není vymezena osobně ani kulturně, ale která nese mezikulturní či všeobecně lidský význam. Obrazy uvolněné z těchto hlubin, tzv. 22

23 archetypy, jsou univerzálně smysluplné a přitažlivé, jsou nezávislé na místě a času (Moore, 1998). Archetypy jsou formy nebo obrazy kolektivní povahy, které se vyskytují prakticky po celé zemi jako základní součásti mýtů a zároveň jako autochtonní, individuální produkty nevědomého původu. Archetypické motivy pocházejí pravděpodobně z oněch základních vzorů lidského ducha, které jsou předávány nejen tradicí, ale i dědičností. Tato hypotéza je nevyhnutelná, protože dokonce i komplikované archetypické obrazy mohou být spontánně reprodukovány bez jakékoli možnosti přímé tradice (Jung, 2001, s.73). Archetypy jsou vrozené každému člověku. Na psychické úrovni odpovídají tomu, čím jsou na fyziologické úrovni instinkty. Typickým projevem archetypů jsou symboly. Archetypové symboly se skrývají v lidových pohádkách, mytologických příbězích a v učení náboženských systémů. Původ symbolů je neznámý. Spočívají na starobylých vzorcích, které existují v nevědomých strukturách psychiky. Ovlivňují motivaci lidského chování a subjektivní zkušenost (Moore, 1998). Symboly mají kompenzující a tvořivou funkci. Podněcují člověka, aby si v životě vytyčoval cíle a hledal smysl. Archetypy bytostného Já jsou symboly celistvosti jako mandaly, sjednocení protikladů, zpodobnění autority v personifikovaných postavách moudrosti nebo obrazy božstev. Na cestě k bytostnému Já se naše vědomé já setkává s tím, co Jung nazval persona, stín, anima nebo animus (Moore, 1998). Persona je naše vnějšková, veřejná osobnost. Lze jí označit to, co ukazujeme světu, je to naše vnější maska. Odlišení vědomého já od persony je jedním ze základních úkolů v procesu individualizace. Neznamená to však, že člověk přestane hrát svoji roli ve společenském životě. Archetyp stínu představuje tu stránku osobnosti, jejíž vlastnosti nevidíme a ani vidět nechceme. Stín je bránou do nevědomí, vyvolává napětí a bolest. Při střetnutí se Stínem dochází také k rozpoznání a přijetí vlastních sklonů ke zlému (Moore, 1998). Je však žádoucí, aby stín byl začleněn do vědomého života. V případě, že dojde k jeho potlačení či ztotožnění se s ním, mohou se objevit neurózy, případně rozštěpení osobnosti. Archetypové obrazy anima a animus v sobě nesou prvek opačného pohlaví, kterým je u mužů méně vyvinutá ženská stránka a u žen mužská stránka. Anima a 23

24 animus se utvářejí do určitého uskupení v souladu s životními postoji každého člověka. Ženy tedy v sobě nesou obraz muže, stejně tak v každém muži je obraz ženy. 2.3 Extroverze - introverze Jungova typologie slouží jako východisko pro sebepoznání a poznání druhých. Základní dimenze, mezi kterou Jung rozlišuje je introverze a extroverze. Vychází přitom z úvah nad niterností a vnějškovostí. Dimenze introverze - extroverze určuje zaměření jedince na svůj intrapsychický svět, nebo na své okolí. Zatímco introverti obrací pozornost na vnitřní procesy, extroverti jsou orientování na své sociální prostředí. V každém člověku jsou přítomny oba postoje, jeden však má větší vliv než druhý Extroverze (E) Extrovertní typ je aktivní, společenský a spontánní. Zabývá se především vnějším světem světem lidí a materiálních věcí. Jeho psychická energie proudí směrem zevnitř ven. Na druhé působí jako impulsivní a bezprostřední. Je rád ve společnosti mnoha lidí a nevadí mu, pokud některé nezná. Snadno navazuje nové vztahy, aktivně se účastní diskusí. Méně naslouchá, spíše má potřebu mluvit. Bez rozpaků se podělí také o zážitky ze svého osobního života. Rád sděluje své názory a dává najevo emoce. Zná spoustu lidí a většinu z nich považuje za své blízké přátele. Má spíše větší počet povrchních vztahů. V komunikaci je obratný, snadno a rychle uzavírá kontakty. Vyhledává společenské akce a často je také iniciuje. Často se připojuje k nejrůznějším skupinám či sám nové zakládá. Dává najevo otevřenou, ochotnou a vstřícnou povahu, hovoří živě a optimisticky. Má spoustu energie a rád na sebe strhává pozornost. V rozhovorech se snaží dominovat a ne vždy čeká, až druhý domluví. Mívá potíže s nasloucháním. Záleží mu na tom, jaký ve druhých vyvolává dojem, někdy proto může mít tendenci přizpůsobovat svoje jednání očekávání okolí. Řídí se především společenskými normami, jeho chování je tedy závislé na okolnostech a podléhá obecným názorům. Dělá to, co se od něj očekává. Svoji pozornost zaměřuje na vnější svět, má rád kolem sebe lidi. Je společenský. Obtížně snáší samotu, vyhovuje mu práce s druhými. Při práci potřebuje změnu. Je netrpělivý, pokud se má dlouho zabývat jedním úkolem. Pohotově reaguje na nové podněty a pružně se přizpůsobuje měnícím se podmínkám. Dovede se 24

25 rychle adaptovat na nové prostředí. Raději hovoří než píše. Zvonění telefonu jej neruší, telefonuje rád. Nevadí mu zabývat se více věcmi najednou. Jeho osobnost má široký záběr. Podle výzkumů je extrovertů v populaci více než introvertů (Čarkt, 2008). Můžeme předpokládat, že spiritualita extrovertů bude orientována na přijímání podnětů zvenčí, které jsou mu předkládány. Bude se také chtít s okolím podělit o své prožitky a o své pojetí víry. Protože se rád připojuje k různým skupinám, lze předpokládat, že také své spirituální zážitky bude chtít sdílet s ostatními. Vzhledem k tomu, že jeho chování má tendenci podléhat obecně přijímaným kritériím, můžeme předpokládat, že pokud bude vychován ve víře, bude mít tendenci se jí i dále držet. Snáze než introvert se přizpůsobuje názorům druhých, může tedy rychleji a ochotněji přijímat za své přesvědčení společnosti, ve které žije Introverze (I) Introvertní typ osobnosti se projevuje jako tichý, reservovaný a spíše osamělý. Navenek působí odtažitě, zachovává si odstup. Má tendenci stahovat se do sebe. Energii čerpá ze zabývání se osamělými činnostmi, k nimž nikoho nepotřebuje, a z tiché práce o samotě. To, co extrovert považuje za zábavu, jej spíše vyčerpává (Čakrt, 2008). Jedná podle svého vlastního uvážení, méně se řídí názory a očekáváními druhých. Chce jít svojí vlastní cestou a sám si řešit své problémy. Nedává okamžitě najevo, jak se cítí. Než promluví, zvažuje svá slova. Raději však druhé poslouchá. Preferuje užší okruh blízkých přátel, méně aktivně navazuje nové vztahy. Své zážitky sdílí pouze s několika málo lidmi. Má sice méně vztahů než extrovert, avšak to naznamená, že by byl asociální. Jeho vztahy se vyznačují spíše hloubkou než kvantitou. Preferuje písemný projev, vadí mu dlouhé řeči o ničem. Raději čte než mluví. Také při práci chce mít klid, rád pracuje sám. Ruší jej zvonění telefonu či zapnutá televize. Není tak pružný a přizpůsobivý jako extrovert, zato se však dovede intenzivně soustředit na činnost, kterou vykonává. Vyhovuje mu, pokud může rozvíjet svou iniciativu nezávisle na druhých. Velká shromáždění lidí jej odrazují, má tendenci držet se zpátky a příliš se nezapojuje do debaty. Iniciativu ohledně společenských setkání přenechává na druhých. Mnoho času stráveného s lidmi jej vyčerpává, raději se noří do hloubání o samotě. Ke štěstí nepotřebuje přítomnost druhých. Zabývá se především zkoumáním svého vnitřního 25

26 světa, soustřeďuje pozornost na svět idejí a myšlenek. Je raději ve svém světě, považuje jej za důležitější než to, co se děje kolem něj. Jeho osobnost je hluboká a vnitřní svět bohatý. Introverti budou pravděpodobně dávat přednost klidnějšímu a více do nitra zahleděnému způsobu duchovního života (Fontana, 1999). Hledají hodnoty a odpovědi na důležité otázky sami v sobě. Jsou sebezpytující a sebekritičtí. Jsou odolnější nekritickému přijímání názorů druhých. Zajímá je bohatost teologie a její hloubka. Jejich modlitba bude pravděpodobně ryze soukromou a osobní záležitostí, méně často než extroverti se budou účastnit skupinových meditací či obřadů. 2.4 Psychologické funkce Jung popsal čtyři psychologické funkce uspořádané do dvou os: první osa je bezprostřední neboli konkrétní percepce (Perceiving, P) se smyslovým vnímáním (Sensing, S) na jednom konci kontinua a s intuicí (Intuition, N) na druhém. Dále je to osa diskurzívního usuzování (Judging, J) s myšlením (Thinking, T) a citem či hodnocením (Feeling, F) na protilehlých pólech. Způsoby percepce, nebo-li tzv. racionální funkce, se vztahují k tomu, jak se jedinec seznamuje s myšlenkami, náměty, skutečnostmi a jevy. Jsou to dva způsoby, kterými shromažďujeme a přijímáme data a informace. Odlišují zaměření jedince na fakta a ideje, přítomnost a budoucnost, praktičnost a imaginaci. Prostřednictvím percepce člověk získává či zaznamenává vstupní údaje z vnějšího světa. Vše závisí pouze na intenzitě vnímání, ne na racionálním úsudku. Tyto funkce mohou nabývat rozdílných forem v závislosti na konkrétní postojové preferenci (Moore, 1998). Způsoby práce s informacemi se týkají toho, jak jedinec rozmýšlí či uvažuje o tom, co vnímá. Zatímco myšlení je logický a analytický proces, cit a hodnocení je proces osobní a subjektivní. Myšlení se snaží odlišit, co je správné a co chybné, jedná tedy podle pravdivosti. Cit rozlišuje mezi tím, co je dobré a co špatné, řídí se emocemi. Tyto funkce jsou považovány za funkce racionální, protože vyhodnocují údaje, které člověk percepcí získal. Organizují to, co bylo přijato, a na základě toho naznačují člověku, jak má jednat (Moore, 1998). 26

27 Význam umístění jedince v každé z dimenzí je závislý na jeho umístění v ostatních dimenzích. Pokud převažuje u introverta cítění nad myšlením, má to jiný význam, než když je tomu tak u extroverta. Způsoby příjmu informací jsou totiž zaměřeny buď ven, jak to tomu u extrovertů, nebo dovnitř, introvertně. Stejně rozdílně jsou zaměřeny také způsoby zpracování informací Smyslové vnímání (Sensing, S) Lidé, u nichž převažuje smyslové vnímání, jsou zaměření na fakta a čísla. Mají rádi jasné směrnice a řád, potřebují také vědět, co se od nich očekává. Chtějí přesné zadání. Ničí je neustálé novoty a změny v pokynech. Drží se toho, co je známé a ověřené. Snadněji si pamatují skutečnosti než vzájemné vztahy a souvislosti. Jsou realističtí a praktičtí. Učí se na základě vlastní zkušenosti, nestačí jim teoretická znalost. Na otázky odpovídají přesně a konkrétně, nevyhovují jim přibližné a neurčité informace. Jsou praktičtí a neopomíjejí detaily. Dávají přednost užitečnosti a funkčnosti před krásou či designem. K řešení problémů používají standardní postupy. Raději využívají to, co již znají, méně se orientují na získávání nových dovedností. Pokud věci fungují, nesnaží se do nich zasahovat či je stále vylepšovat. Při řešení problémů se drží toho, co právě dělají, neradi odbočují. Pro rozhodnutí potřebují dostatek informací, neradi se rozhodují za nejistých okolností. Zabývají se v prvé řadě svojí vlastní prací, méně je zajímá celkový kontext či širší rámec. Potřebují mít ve svých záležitostech systém, při práci postupují metodicky. Orientují se na skutečnost, zajímá je to, co je tady a teď. Méně pozornosti věnují tomu, co by mohlo být nebo co by kdyby. Raději jednají než aby vše dlouze promýšleli. Za svojí prací potřebují vidět konkrétní a hmatatelné výsledky, neradi se zabývají zbytečnými činnostmi. Spíše jim vyhovuje, pokud mohou něco vyrobit, než aby se činnosti pouze plánovali. Dokáží být přesní v pozorování toho, co lze vidět. Lidé s převahou vnímání jsou v kontaktu s realitou a jejich život a životní styl je jednoduchý. Přitahuje je spíše strohý a přímočarý styl spirituality. Drží se toho, co je ověřitelné a sami to mohou zažít. K tomu, aby mohli něčemu věřit, potřebují důkazy. Mohou být proto méně ochotní připustit existenci toho, co není možné vidět na vlastní 27