DIPLOMOVÁ PRÁCE. Všímavost v kontextu duševní pohody a zdraví

Transkript

1 Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Psychologický ústav Studijní rok 2014/2015 DIPLOMOVÁ PRÁCE Všímavost v kontextu duševní pohody a zdraví Jan Kučera Vedoucí práce: doc. PhDr. Alena Slezáčková, Ph.D. Brno 2015

2 Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. V Brně, Jan Kučera

3 Na tomto místě bych rád poděkoval doc. PhDr. Aleně Slezáčkové, Ph.D. za vedení diplomové práce, za její trpělivost a podnětné rady a připomínky při vzniku této práce. Dále chci poděkovat PhDr. Janu Bendovi za ochotu a laskavé poskytnutí materiálů k tématu všímavosti. Také bych rád poděkoval Mgr. Tatianě Malatincové za odborné rady při statistickém zpracování dat.

4 OBSAH ÚVOD... 7 TEORETICKÁ ČÁST... 8 VŠÍMAVOST Historické kořeny všímavosti Buddhismus a systém Abhidhammy Všímavost v kontextu Abhidhammy a buddhismu Všímavost v západní psychologii Vymezení konceptu všímavosti v psychologii Definice všímavosti Uvědomování si přítomného okamţiku Postoj nehodnocení, přijetí a otevřenosti Všímavost z různých perspektiv Neurobiologický základ všímavosti Všímavost v psychoterapii Terapie zaloţené na všímavosti Mindfulness-based Stress Reduction, MBSR Mindfulness-based Cognitive Therapy, MBCT Dialectical Behavior Therapy, DBT Acceptance and Commitment Therapy Satiterapie Terapie zasvěcené do všímavosti Všímavost praktikující terapeut Účinné terapeutické faktory všímavosti Měření všímavosti Dotazníky Škála všímavé pozornosti a uvědomování Kentucký inventář všímavých dovedností Southamptonský dotazník všímavosti Freiburský inventář všímavosti Torontská škála všímavosti Škála kognitivní a afektivní všímavosti Filadelfská škála všímavosti... 39

5 6.1.8 Dotazník pěti aspektů všímavosti Kritika měření všímavosti Výkonové testy Vyuţití všímavosti Všímavost ve vztahu k duševnímu zdraví Všímavost ve vztahu k tělesnému zdraví ZDRAVÍ A DUŠEVNÍ POHODA Zdraví Definice zdraví Determinanty zdraví Protektivní faktory zdraví Rizikové faktory zdraví Duševní zdraví Definice duševního zdraví Vybrané koncepty duševního zdraví Ed Diener: Osobní pohoda (Subjective Well-Being) Edward Deci a Richard Ryan: Teorie sebeurčení (Self-Determination Theory) Carol D. Ryffová: Duševní pohoda (Psychological Well-Being) Corey Keyes: Duševní zdraví (Flourishing) Determinanty duševního zdraví Úzkost a úzkostnost Definice úzkosti Projevy úzkosti Příčiny úzkosti Shrnutí teoretické části EMPIRICKÁ ČÁST Cíl výzkumu a formulace hypotéz Cíl výzkumu Formulace hypotéz a výzkumných otázek Metoda výzkumu Výzkumný soubor Sběr a analýza dat Popis sběru dat Statistické zpracování dat... 84

6 13.3 Pouţité metody Dotazník pěti aspektů všímavosti (DPAV) Mental Health Continuum Scale (MHC) State-Trait Anxiety Invenotry (STAI) Subjektivní zdraví Rizikové faktory zdraví Praktikování meditace, relaxace nebo pohybově dechových cvičení Výsledky a jejich interpretace Výsledky dotazníkových metod Dotazník pěti aspektů všímavosti Mental Health Continuum Scale (MHC) State-Trait Anxiety Invenotry (STAI) Subjektivní zdraví Rizikové faktory zdraví Praktikování meditace, relaxace nebo pohybově dechových cvičení Ověřování stanovených hypotéz Diskuze ZÁVĚR LITERATURA SEZNAM OBRÁZKŮ, TABULEK A GRAFŮ

7 ÚVOD Stěţejním tématem této práce je koncept všímavosti. Stručně lze všímavost vysvětlit jako záměrné udrţování pozornosti v přítomném okamţiku s postojem nehodnocení. K čemu můţe být tato schopnost uţitečná v psychologické péči o člověka? V rámci buddhistického eticko-psychologického systému Abhidhammy je koncept všímavosti rozvíjen přes 2500 let. V kanonických textech Buddhova učení je všímavost líčena jako klíčová schopnost mysli, jejíţ rozvíjení vede k vhledu, který umoţňuje překonání utrpení a dosaţení nibbány. V posledních desetiletích dochází v západní psychologii k rozmachu zkoumání konceptu všímavosti. Mnoţství výzkumů se věnuje otázce, jak nejlépe aplikovat model rozvoje a kulitvace všímavosti, a to jak při překonávání fyzických a duševních problémů, tak při celkovém zlepšení kvality ţivota. Jiné studie se snaţí operacionalizovat koncept všímavosti a empiricky prozkoumat, s jakými dalšími vlastnostmi lidské psychiky se všímavost pojí a jak významné je jejich vzájemné působení. Rádi bychom naší prací alespoň troškou přispěli do celkového obrazu vztahů mezi všímavostí, zdravím a duševní pohodou. Na následujících stránkách se pokusíme blíţe analyzovat vztahy mezi všímavostí, duševní pohodou, rysovou úzkostností, subjektivním zdravím a rizikovými faktory zdraví. Zaměříme se na otázku, zda všímavost ovlivňuje naši duševní pohodu a subjektivní zdraví a pokusíme se blíţe prozkoumat, jakým způsobem se tak děje. V teoretické části budou blíţe představeny koncepty, které jsou důleţité z hlediska naší práce. Pokusíme se prezentovat aktuální zjištění o vzájemných vztazích relevantních k našemu výzkumnému cíli. V empirické části pak budou představeny výsledky našeho výzkumu. 7

8 TEORETICKÁ ČÁST 8

9 VŠÍMAVOST 1 Historické kořeny všímavosti Všímavost (angl. mindfulness, něm. Achtsamkeit) je koncept mající své kořeny v buddhistické filozofii a psychologii. Jedná se o jeden z klíčových pojmů východního učení a v rámci buddhismu je koncept všímavosti rozvíjen jiţ více neţ 2500 let. Pro lepší porozumění pojmu všímavosti se nejprve stručně seznámíme s tradičním Buddhovým učením a s klasickými buddhistickými texty, z nichţ koncept všímavosti vychází. 1.1 Buddhismus a systém Abhidhammy Základy buddhismu byly poloţeny kolem roku 500 př. n. l. v severní části dnešní Indie. Za zakladatele buddhismu je povaţován Siddhartha Gautama. Ten se ve svých 29 letech vydal na sebezkušenostní pouť za poznáním příčiny lidského utrpení a nalezení způsobu, jak toto utrpení odstranit (Bodhi, 2011). Později se skutečně propracoval k úplnému osvobození mysli spojenému s moudrostí osvícení, a byl proto nazván Buddhou. Buddha doslovně znamená nositel moudrosti (Frýba, 1991). Častěji se ale můţeme setkat s volnějšími překlady jako probuzený či osvícený. Spisovatel Leopold Procházka, jeden z prvních průkopníků buddhismu v Československu, přeloţil do češtiny výraz Buddha jako ze sna ţivota probuzený (Procházka, 2002). Buddha svoje učení nazval Dhamma, coţ znamená nosný princip, zákon skutečnosti či jednoduše pravda. Výsledky své empirické, introspektivní zkušenosti formuloval do eticko-psychologického systému zvaného Abhidhamma, tedy vyšší učení či také nauka nesená Dhammou. První německý buddhistický mnich Thera Nyanatiloka (1980) zařazuje Abhidhammu mezi fenomenologické filozofie a uvádí, ţe Abhidhamma není spekulativní, ale deskriptivní filosofií. (Nyanatiloka, 1976, s. 39). Předmětem Abhidhammy nejsou na rozdíl od většiny teorií hypotetické konstrukty, ale konkrétní fenomény, tzn. skutečnost přístupná našemu proţívání a poznání. Systém Abhidhammy vychází z toho, ţe: (1) vidíme, slyšíme, chutnáme, čicháme a hmatáme; (2) jsme schopni s těmito vjemy z jednotlivých smyslových modalit pracovat v mysli a dávat je do vztahů; (3) kaţdý proţitek cítíme příjemně, neutrálně nebo nepříjemně; (4) máme sklon lpět na příjemném, vyhýbat se nepříjemnému a nevšímat si neutrálního (Frýba, 1991). To je veškerá empirická základna 9

10 psychologie Abhidhammy. Můţeme tedy souhlasit s Koutným (2010, s. 7), který uvádí, ţe Abhidhamma se zaměřuje na naši kaţdodenní proţitkovou zkušenost. Označovat však Abhidhammu za filozofii a omezovat ji pouze na buddhismus by bylo nepřesné. Hlavním a jediným předpokladem praktikování Abhidhammy je odhodlání vést šťastný ţivot a pomáhat těm, kteří mají stejné cíle. Člověk se nemusí stát buddhistou, aby měl prospěch z buddhistického učení. Frýba (1991) zdůrazňuje neoddělitelný etický přesah Abhidhammy, a označuje ji proto za eticko-psychologický systém, pouţívaný jiţ pětadvacet století jako základ buddhistických technik kultivace mysli, meditace, psychohygieny a psychoterapie, s cílem kultivovat schopnost jednotlivce či skupiny lidí ţít šťastně. Tato Buddhova praktická metoda zvládání ţivota byla zpočátku předávána pouze ústní tradicí. Základní texty a poučky byly slovo od slova zapamatovány a denně recitovány skupinami mnichů. Ve 3. století př. n. l. došlo ke kanonizování a texty se staly součástí základního buddhistického kánonu Tipitaka. Učení Abhidhammy je společné pro všechny meditační školy buddhismu jako jsou theraváda, vadţrajána, čhan, zen ad. 1 Všem buddhistickým školám je společné paradigma tzv. čtyř vznešených pravd (Honzík, 2014; Kelly, 2008): I. Pravda utrpení říká, ţe veškeré podoby existence jsou ve své podstatě bolestné, strastiplné, neuspokojitelné. II. III. IV. Pravda původu utrpení říká, ţe příčinou vzniku utrpení je touha, ţádostivost, lpění. Pravda zániku utrpení říká, ţe zbavíme-li se touhy, zbavíme se rovněţ utrpení. Pravda cesty vedoucí k zániku utrpení popisuje cestu, která vede k překonání utrpení. Touto cestou je tzv. ušlechtilá osmidílná stezka. Ta v osmi bodech uvádí metody vedoucí k vysvobození od utrpení. Osmidílná stezka má člověku pomoci rozvíjet moudrost, smysluplné jednání a zacházení s vlastním vědomím (Nydahl, 2007). Někteří autoři (např. Nyanatiloka, 1980; Nyanaponika, 1995) uvádějí, ţe první dva členy jsou 1 Vznik, vývoj a vzájemné odlišnosti jednotlivých odnoţí buddhismu jsou sice zajímavé, z hlediska předmětu této práce ale nepodstatné a odvádějící od hlavního tématu všímavosti. 10

11 doménou moudrosti, další tři jsou doménou etického jednání a poslední tři jsou doménou meditace, bezprostředně související se správným soustředěním: 1. Pravé porozumění, chápající skutečnost jak je 2. Pravé rozhodnutí nečinit nic zlého 3. Pravé mluvení, prosté lţí, štvaní a uráţek 4. Pravé jednání dle osobních etických principů 5. Pravá ţivotospráva, která nikoho nepoškozuje 6. Pravé úsilí překonávat zlé a pěstovat dobré 7. Pravá všímavost dle metody satipatthána 8. Pravé soustředění, které osvobozuje mysl (Frýba, 1995, s. 49) Připodobnění ke stezce nemá implikovat, ţe jednotlivé členy jsou izolovány jeden od druhého a ţe jejich rozvíjení se děje postupně. Jak uvádí Honzík (2014), v buddhistické praxi jsou všechny členy rozvíjeny současně a hlubší porozumění jednomu členu vede k poznání a rozvinutí členů ostatních. Porozumění a realizace stezky se neděje lineárně. 1.2 Všímavost v kontextu Abhidhammy a buddhismu Koncept všímavosti (sati v jazyce páli) je zahrnut v nejranějších formách Buddhova učení a je obsaţen v základním buddhistickém kanonizovaném textu Tipitaka. V eticko- -psychologickém systému Abdihammy byl pak koncept všímavosti podrobně rozpracován Buddhovými ţáky a následovníky. Jak však uvádí Didonna (2008), definice všímavosti není v rámci buddhismu jednotná. Původní pálijské označení sati znamená paměť či vzpomínka. V kontextu buddhismu se ale prvotní význam slova pozměnil a získal význam specifický (Nyanaponika, 1995; Ţiţlavský, 2008). Dle Germera (2005a) má sati v buddhismu konotaci s uvědoměním, pozorností a pamatováním. V některých anglických překladech buddhistických textů se namísto slova paměť (angl. memory) pouţívá spíše pojem připomínání či rozpomínání (angl. remembrance či reminiscence) (Bodhi, 2011). Rovněţ Siegel, Germer a Olendzki (2008) vnímají význam všímavosti spíše neţ ve vztahu k pamatování si minulých událostí, v neustálém připomínání si toho být pozorný a vědomý. 11

12 Za definici patřící do buddhistického rámce pojetí všímavosti lze povaţovat i definici Frýbovu, neboť při své práci vycházel poměrně striktně z primárních abhhidhammických pramenů. O sati píše: Všímavost (sati) je více neţ pouhá pozornost a vnímání. Je nepřetrţitou ostraţitostí mysli neboli souvislou duchapřítomností. Sati spočívá v plynulém všímání, v neselektivním pojímání a zaznamenávání skutečných dějů a v nic nevyřazujícím zapamatování toho, co se skutečně událo. (Frýba, 2003, s. 17). Keown (2003) ve svém buddhistickém slovníku definuje sati jako bdělý stav mysli, jenţ by měl být vytrvale pěstován a rozvíjen jako základ pro porozumění a vhled. Theravádový mnich německého původu Nyanaponika Maháthera, mj. významný zprostředkovatel Buddhových textů čtenářům na západní polokouli, pouţíval pro sati také označení holá pozornost (angl. bare-attention) (Dryden & Still, 2006). Současný theravádín Bhikku Bodhi se pokusil integrovat rozmanité definice všímavosti a sám ji vysvětluje jako pamatování na to věnovat pozornost tomu, co se děje v přítomném okamţiku, s pečlivostí a prozíravostí. (Shapiro, 2009, p. 556). Nicméně sám autor (2011) je toho názoru, ţe jiţ samotný pálijský výraz sati nevystihuje obsah pojmu dostatečně přesně. Stejného názoru jsou i někteří další autoři (např. Dreyfus, 2011; Gethin, 2011). Ačkoli pro sati neexistuje jasná definice, koncept všímavosti je silně zakořeněn v systému Abhidhammy a v buddhistickém učení. Všímavost je třetí z pěti schopností mysli, první ze sedmi faktorů probuzení a sedmým bodem osmidílné stezky vedoucí k překonání utrpení (Keown, 2003). Kultivovat a rozvíjet všímavost lze v buddhistické praxi především praktikováním meditace všímavosti a vhledu (satipatthána-vipassaná). Satipatthána, meditace všímavosti, je metodou školení mysli pro účely abhidhammické analýzy (Frýba, 1995, s. 56). Jinými slovy satipatthána je metoda kultivující schopnost introspekce za účelem abhidhammického poznání. Jejím cílem je rozvoj etického jednání a konečná emancipace mysli. Satipatthána rozděluje veškerou proţívanou skutečnost do čtyř fenomenologických polí: (1) tělo; (2) cítění; (3) stav mysli a (4) předměty mysli (Nyanatolika, 1980; Nyanaponika, 1995; Frýba, 1995). Tyto čtyři fenomény jsou totiţ vţdy přítomné našemu bezprostřednímu proţívání, jsme schopni si je uvědomit a rozeznat je. Uvědomění těla se 12

13 týká všech tělesných procesů, forem a představ, které jsou zachytitelné našimi smysly. Uvědomění cítění znamená prvotní rozlišení proţitku jako příjemného, nepříjemného nebo neutrálního. Uvědomění stavů mysli se týká pozorování fenoménů v jejich nedělené celistvosti, bez analyzování jejich vnitřní struktury. Předměty mysli představují obsahy, které jsou momentálně přítomny v mysli, fenomény, jeţ jsou zachycené maticemi abhidhammických paradigmat (Nyanatolika, 1980; Frýba, 1995). Cílem satipatthány je skrze kultivaci a rozvoj všímavosti dosáhnout osvobození od veškerého utrpení (nibbány). Účel tréninku přesně určil a definoval jeho autor Buddha. V kontextu jeho učení má satipatthána vést meditujícího, který pozoruje vlastní tělesné a mentální procesy, k poznání jejich pomíjivosti, neuspokojivosti a neosobní povahy a postupně aţ k překonání všech forem utrpení a k dosaţení štěstí (Benda, 2006). Podle Rapgaye a Bystrickeho (2007) není rozvinutá schopnost všímavosti sama o sobě dostačujícím předpokladem k dosaţení nibbány, představuje však dobrý základ pro další nezbytné faktory (cit. dle Siegel, Germer & Olendzki, 2008). V následující kapitole si přiblíţíme, jak se všímavost coby tradiční koncept východních filozofií a buddhismu dostala na západ. Podíváme se na to, jak koncept všímavosti postupně pronikal do oblasti zájmu západní psychologie, aţ se všímavost stala primární sloţkou některých novodobých psychoterapeutických přístupů. 13

14 2 Všímavost v západní psychologii Do evropského povědomí se myšlenky a koncepty buddhismu a východních filozofií začaly dostávat aţ v 19. století, a to zejména díky prvním francouzským, německým a anglickým překladům buddhistických textů (Honzík, 2014). Prvky buddhismu můţeme nalézt v tehdy vznikajících filozofiích (Schopenhauer, Nietzsche) nebo novodobých náboţenstvích (teosofie). Psychologie, která si časem vydobyla své pevné místo v rámci vědeckých disciplín, začala postupně věnovat pozornost také náboţenským a filozofickým systémům a snaţila se vysvětlit jejich význam z psychologického hlediska (viz James, 1930). Buddhistické učení se tak stalo předmětem zájmu akademické obce. V roce 1902 Wiliam James o tzv. buddhistické psychologii pronesl: Toto je psychologie, kterou budou za pětadvacet let studovat všichni. (Fields, 1981, s. 135). Koncepty vycházející z buddhismu, jako meditace, všímavost aj., se nejprve začínaly projevovat na poli psychodynamických směrů (Benda, 2007). Jiţ Sigmund Freud ve svém Výkladu snů (1900) píše: Při své psychoanalytické praxi jsem pozoroval, ţe psychický stav člověka, který přemýšlí, je úplně jiný neţ stav toho, kdo pozoruje své psychické pochody. Při přemýšlení vystupuje psychická aktivita výrazněji do popředí neţ při nejbedlivějším sebepozorování, jak také nasvědčuje napjatý výraz a vráskami pokryté čelo přemýšlejícího v protikladu k mimickému klidu toho, kdo se oddává sebepozorování. (Freud, 1998a, s. 120) Freud později ve své praxi pracuje s technikou volně se vznášející pozornosti (něm. frei schwebende Aufmerksamkeit), která do určité míry koresponduje s konceptem všímavosti. Freud o své technice píše: Tato technika spočívá jednoduše v tom, ţe si lékař nechce ničeho speciálně povšimnout a vůči všemu, co slyší, se chová s toutéţ»rovnoměrně se vznášející pozorností«řídí-li se člověk při výběru svými očekáváními, je v nebezpečí, ţe nikdy nenajde nic jiného neţ to, co jiţ ví (Freud, 1997, s ) Meditace byla povaţována za hypnotické přiblíţení se k mysticismu nebo za únik z reality. V souladu s psychoanalýzou vysvětluje Freud meditaci jako prostředek dosáhnutí tzv. oceánického pocitu, který je regresivním pocitem navrácení do lůna matky (Freud, 1998b). 14

15 Carl Gustav Jung sympatizoval s myšlenkami východních filozofií a oceňoval hodnotu buddhismu, nevěřil ale, ţe by byly pouţitelné pro euro-americkou populaci, jeţ měla silné ţidovsko-křesťanské kořeny (Jung & Wilhelm, 2004). Německý spisovatel Hermann Hesse, rovněţ inspirován buddhismem, vydává v r svůj román Siddhártha. Ještě lepší podmínky pro buddhistickou psychologii nastaly po druhé světové válce. V té době se začaly objevovat populární spisy o buddhismu a v rámci vědecké obce vznikaly odborné práce porovnávající buddhismus a psychologii (Ţitník, 2010). Mezi jedince fascinované zen-buddhismem patřili také neopsychoanalytici Erich Fromm a Karen Horneyová (Dow, 2009). Opravdový rozmach však přišel v šedesátých letech minulého století, kdy se začala projevovat všeobecná tendence upouštět od materialistických hodnot, do té doby převaţujících, a pozornost se obrátila k nitru člověka a k duchovním rozměrům ţivota. Mnoho slavných osobností té doby navštívilo Indii a snaţilo se nalézt odpovědi na existenciální otázky ve východních filozofiích a v meditaci. V tomto období se také objevuje zájem o změněné stavy vědomí vyvolané pouţíváním psychedelických drog, hypnózy či parapsychologie. Meditace byla v té době chápána jako jedna z metod, které rozšiřují vědomí (Ţitník, 2010). V šedesátých letech začaly vznikat nové psychologické směry, ve kterých se jiţ projevovaly některé koncepty vycházející z buddhismu a fenomény spojené s meditací (Hoskovec, Nakonečný & Sedláková, 2002; Plháková, 2006). Jedná se o směry humanistické psychologie (Maslow, Perls, Assagioli, Boss, Frýba) a transpersonální psychologie (Goleman, Tart, Wilber, Grof). Mnozí psychoterapeuti začali sami na sobě praktikovat různé druhy meditací (zejm. meditaci všímavosti a vhledu, satipatthána- -vipassaná), s vidinou rozvoje vlastní schopnosti všímavosti a dosaţení ţivotní pohody a rovnováhy. Získané poznatky a zkušenosti se potom snaţili aplikovat i v rámci vlastní klinické praxe (Benda, 2007; Germer, 2005a). V sedmdesátých letech vystřídalo leckdy slepé nadšení pro východní filozofie kritické myšlení a koncepty vycházející z buddhistické psychologie byly podrobeny vědeckému zkoumání. Psychologové začali provádět empirické výzkumy meditace v laboratořích, a sice s přísnými metodologickými měřítky. Právě do sedmdesátých let minulého století se datuje počátek éry dlouhé řady studií zabývajících se meditací. Tyto 15

16 výzkumy probíhají doposud a jsou prováděny jak na klinických, tak neklinických vzorcích populace (Walsh & Shapiro, 2006). Tyto empiricky vedené studie zbavily meditaci nádechu okultní či parapsychologické praktiky a prokázaly, ţe jde o metodu, která má potenciální uplatnění v psychologické péči o člověka. Experimentální výzkumy rovněţ ukázaly, ţe různé druhy meditačních technik vedou k rozdílným účinkům, a odlišily meditaci všímavosti (satipatthána) od jiných typů meditace pracujících s koncentrací či vizualizací (Cardaciotto, 2005). Díky nadějným výsledkům výše uvedených výzkumů začali někteří psychologové vytvářet terapeutické programy, jejichţ hlavní součástí byla právě meditace všímavosti. Jedním z prvních průkopníků byl Jon Kabat-Zinn, působící na univerzitě v Massahusetts, autor terapeutického program pro sniţování stresu, jehoţ primární sloţkou byl trénink všímavosti pomocí meditace (Stress Reduction & Relaxation Program, později známý jako MBSR, Mindfulness Based Stress Reduction; Kabat-Zinn, 1990). Američanka Marsha Linehanová později představila svůj vlastní přístup známý jako Dialektická behaviorální terapie (DBT, Dialectical Behavioral Therapy). DBT je empiricky validizovaný léčebný program vycházející z kognitivně-behaviorální terapie, který byl původně vytvořen pro léčbu pacientů s hraniční poruchou osobnosti (Linehan; 1993a, b). Prvky přijetí a všímavosti se spojily s tradiční terapií, kterou ve Spojených státech představovala především kognitivně-behaviorální terapie. Někteří autoři toto obohacení KBT o aspekty vycházející z buddhistické psychologie označují jako tzv. třetí vlnu behaviorální terapie (Hayes, 2004). Nově je všímavost rozvíjena a studována také v rámci pozitivní psychologie (např. Niemiec, 2014, 2012; Niemiec, Rashid & Spinella, 2012). Výrazný zájem o koncept všímavosti se v psychologickém výzkumu a klinické praxi objevuje zejména v posledních desetiletích. K datu lze v databázi PsycINFO nalézt 5565 odkazů na odborné články a publikace zabývajících se všímavostí (Benda, 2015). V rozmezí přitom databáze obsahovala jen 523 záznamů (Benda, 2007). Za posledních devět let se tedy počet publikací pojednávajících o všímavosti zdesetinásobil. Vznikají stále nové studie, které veskrze dokazují příznivý vliv metod rozvíjejících všímavost na různé oblasti ţivota (přehled viz např. Brown, Ryan & Creswell, 2007; Baer, 2003). 16

17 Rostoucí zájem o koncept všímavosti můţeme spatřovat i na poli české psychologie, byť s jistým zpoţděním. Některým aspektům všímavosti se ve svých pracích věnoval jiţ v padesátých letech minulého století český mystik a jogín Květoslav Minařík (Minařík, 1990). Český psycholog Mirko Frýba se od šedesátých let věnuje výzkumu technik meditace. V sedmdesátých letech vytvořil ve Švýcarsku psychoterapeutickou metodu zaloţenou na všímavosti satiterapii, kterou pak v letech devadesátých rozvíjel v Čechách (Benda, 2010). V současné době ţije na Srí Lance, kde od roku 1998 působí jako buddhistický mnich. Všímavost se v České republice pouţívá také jako součást některých psychoterapeutických a relaxačních technik (Nešpor, 2009). Psycholog a psychoterapeut Jan Benda (2006, 2007, 2010) je v současnosti nejaktivnějším šiřitelem konceptu všímavosti u nás. Čím dál více diplomantů se tématem všímavosti zabývá ve svých diplomových pracích (např. Koutný, 2010; Porkertová, 2011; Hromádková, 2014). Jmenujme také Jiřího Ţitníka (2010), který psychologické obci přispěl tím, ţe v rámci své diplomové práce vytvořil české normy pro Dotazník pěti aspektů všímavosti. Následující kapitola se bude zabývat vymezením konceptu všímavosti v rámci psychologické teorie. Budou uvedeny rozdílné definice všímavosti různých autorů, zaměříme se především na společné znaky těchto definic. Podíváme se na různé perspektivy pojímání a nahlíţení na všímavost v rámci psychologické teorie a stručně zmíníme koncepty předpokládající nestejný počet komponent obsaţených v konceptu všímavosti. 17

18 3 Vymezení konceptu všímavosti v psychologii V předcházejících kapitolách jsme se věnovali historickým kořenům všímavosti v buddhismu a nastínili jsme, jak koncept všímavosti pronikl do západní psychologie. Obeznámení se s původním historickým a náboţenským kontextem je důleţité pro lepší porozumění současnému pojetí všímavosti, přestoţe v klinické praxi všímavost mnohdy opouští od svého prvotního religiózního účelu (Frýba, 1993). V následující kapitole se podíváme na jednotlivé koncepty a definice všímavosti, stejně jako na její zařazení do rámce psychologické teorie. 3.1 Definice všímavosti Vymezení konceptu všímavosti v rámci psychologické teorie není jednoduché. I přes to, ţe se psychologové věnují konceptu všímavosti více jak třicet let, neexistuje zatím jeho jednotná definice (přehled definicí viz tabulka 1). Je tomu tak mimo jiné proto, ţe různí výzkumníci pracují s všímavostí v kontextu různých teoretických přístupů, vycházejí z rozdílných premis a mají i odlišné cíle (Brown, Ryan & Creswell, 2007). Ţitník (2010) rozlišuje tři přístupy ke studiu všímavosti: filozoficko-psychologický přístup vycházející z buddhismu, v jehoţ pojetí je na všímavost nahlíţeno jako na jeden ze základních nástrojů ke zmírňování psychického strádání (např. Nyanaponika, 1995; Goldstein & Kornfield, 1997); sociálně-psychologický přístup, ve kterém je všímavost dávána spíše do souvislosti s kognitivním zpracováním informací (Langer, 1989) a kognitivními styly (Sternberg, 2000); a klinicko-psychologický přístup (např. Kabat-Zinn, 1990; Germer, Siegel & Fulton, 2005; Baer, 2006), ze kterého vycházíme v naší práci především a na jehoţ různé koncepty všímavosti se blíţe podíváme v následujících řádcích. Vůbec nejčastěji citovanou definicí, spadající do klinicko-psychologického přístupu, je definice J. Kabat-Zinna, který popisuje všímavost jako uvědomování si, které vyvstává prostřednictvím úmyslného soustředění pozornosti v přítomném okamţiku a bez posuzování na zkušenost odhalující se okamţik za okamţikem (Kabat-Zinn, 2003, s. 145). Dle Shapirové je všímavost: uvědomění, které vzniká skrze intencionální zaměření ve smyslu otevřenosti, přijetí a zaznamenání všeho, co se vynořuje v přítomném 18

19 okamţiku (Shapir, 2009, s. 556). Germer definuje všímavost krátce jako 1) uvědomování si 2) přítomných proţitků 3) s postojem přijetí (Germer, 2005a, s. 7). V průběhu posledních desetiletí vznikla celá řada operacionálních definic a popisů základních sloţek všímavosti (viz tabulka 1). Přestoţe mezi nimi dosud nepanuje shoda, lze nalézt určité styčné body, které jsou jednotlivým definicím společné. Většina z nich totiţ v nějaké podobě rozlišuje dvě základní sloţky všímavosti, a sice: 1) uvědomování si přítomného okamţiku a 2) nehodnotící postoj, charakterizovaný přijetím a otevřeností Uvědomování si přítomného okamžiku Důleţitý aspekt všímavosti představuje zaměření pozornosti na přítomný okamţik. Kabat-Zinn (1990, s. 2) popisuje všímavost jako uvědomování si okamţiku za okamţikem (angl. moment-to-moment awareness). Brown a Ryan (2003) uvádějí, ţe všímavost bývá nejčastěji definována jako stav pozornosti a uvědomování si toho, co se odehrává v přítomném okamţiku (Brown & Ryan, 2003, s. 822). Marlatt a Kristeller definují všímavost jako schopnost být si plně vědom všech proţitků odehrávajících se tady a teď (Marlatt & Kristellet, 1999, s. 68). Uvědomování si přítomného okamţiku je samozřejmě běţnou součástí fungování lidské psychiky. Zdravý člověk si je přirozeně vědom toho, kde se právě nachází a co se kolem něj děje. Zaměření na přítomnost je v konceptu všímavosti chápáno ve smyslu zdokonaleného či zvýšeného uvědomování si probíhající zkušenosti a vyšší schopnosti rozlišovat proţívané psychické fenomény. Aby byla všímavost odlišena od pozornosti v běţném smyslu slova, bývá označována jako bdělá, uvědomělá či plná pozornost nebo také jako bdělé, pozorné či plné uvědomění. K lepšímu porozumění všímavosti můţeme tento koncept vymezit také negativně, tedy tak, ţe si přiblíţíme, co všímavost není. Všímavost je opakem stavů, ve kterých je naše pozornost odváděna od přítomného okamţiku a bezprostředního proţívání. Mezi takové stavy řadíme např. denní snění, myšlenkové ruminace, neustálý vnitřní monolog, vzpomínání na minulost nebo naopak fantazie, plánování či obavy vztahující se do budoucnosti zkrátka všechno to, co zabraňuje člověku plně proţívat přítomný okamţik. Obdobně je naše pozornost limitována v případě, kdy ji rozdělujeme mezi více úloh, anebo v momentech, kdy jednáme automaticky či kompulzivně (Brown & Ryan, 2003). Zahlceni našimi úvahami a pocity děláme často věci bezmyšlenkovitě a nevěnujeme pozornost 19

20 tomu, co děláme, ani tomu, co se vlastně děje okolo nás. Segal, Williams a Teasdale, (2002) popisují takovýto stav jako jet na autopilota (angl. on automatic pilot). Všímavost se ale vyznačuje právě tím, ţe je člověk zcela v přítomnosti a uvědomuje si, co se děje tady a teď. Být všímavý znamená vědomě zaznamenávat vnější i vnitřní podněty tak, jak vstupují do pole vědomí. Pouhé uvědomování si vlastních proţitků ale ještě nevystihuje celý koncept všímavosti. Důleţitou roli totiţ hraje způsob, jakým člověk tyto proţitky zaznamenává. Všímavé uvědomování je charakterizováno postojem nehodnocení, přijetí a otevřenosti Postoj nehodnocení, přijetí a otevřenosti Ruth Baerová (2003, s. 125) definuje všímavost jako nehodnotící pozorování právě probíhajícího proudu vnitřních a vnějších stimulů tak, jak přicházejí. Fletcher a Hayes (2005, s. 322), zase hovoří o přijímajícím a otevřeném spojení s přítomným okamţikem. Postoj akceptace a otevřenosti vyplývá z dalšího důleţitého aspektu všímavosti. Všímavost je coby uvědomělá pozornost neselektivní. Nezaměřuje se na vybrané druhy jevů či proţitků, ale je otevřená všemu, co se objeví v poli vědomí. Veškeré vynořující se podněty jako myšlenky, emoce a počitky jsou zaznamenány bez hodnocení a s postojem nevyhraněnosti, tj. nejsou vytvářeny ţádné hodnotící soudy ohledně relativní důleţitosti, hodnotě či příjemnosti podnětů (Ţitník, 2010). Právě tento postoj nehodnocení je zásadní sloţkou všímavosti. V kaţdodenním ţivotě jsme zvyklí neustále něco hodnotit. Hodnotíme výsledky naší práce, hodnotíme lidi, se kterými se potkáváme, posuzujeme to, co vidíme, i to, co slyšíme. Hodnotíme dokonce i vlastní myšlenky a emoce, které pak můţeme shledávat nepatřičnými či špatnými, (a to v nás vyvolává pocit viny). Jsme naučeni hodnotit naši zkušenost na dichotomických škálách dobrý-špatný, příjemný-nepříjemný, rozumný- -nerozumný, apod. Tyto hodnotící dimenze pak fungují jako jakýsi filtr, kvůli kterému máme tendenci se určitým podnětům vyhýbat a jiné vyhledávat. Všímavost je ale charakterizována otevřeností vůči všem proţitkům. Konkrétní podněty nejsou hodnoceny jako příjemné, či nepříjemné, dobré, či špatné, apod.; jsou jen a pouze zaznamenány, registrovány. Díky tomu naše pozornost neulpívá na specifických podnětech, nýbrţ volně přechází od podnětu k podnětu, bez toho, aby na některém z nich ulpívala. Všímavost proto bývá označována jako volně plynoucí pozornost (Martin, 1997). Člověk je otevřený 20

21 všem podnětům, které vstupují do pole vědomí, aniţ by se identifikoval s konkrétními psychickými obsahy (myšlenkami, emocemi) a aniţ by na ně musel reagovat. V tom se také liší metody kultivace všímavosti od jiných meditačních či psychologických technik, které rozvíjejí koncentraci a soustředěnou pozornost (Baer, 2003). V koncentračních cvičeních je totiţ pozornost zaměřena na jeden objekt a všechny ostatní podněty, které se objevují v poli vědomí, jsou upozaděny. Na rozdíl od toho při meditaci všímavosti je pozornost receptivní, otevřená kterékoliv zkušenosti (tělesné, kognitivní nebo emocionální), jeţ se během meditace vynoří (Bishop et al., 2004). Uvědomování si přítomného okamţiku a nehodnotící postoj, charakterizovaný přijetím a otevřeností, jsou dvěma základními sloţkami všímavosti. Jak jiţ bylo řečeno, zatím neexistuje jednotná definice pro koncept všímavosti, přestoţe většina vymezení obsahuje v určité podobě dva výše zmíněné aspekty. Burke (2010) uvádí, ţe aţ v posledních letech je patrná snaha vytvořit obecně platnou definici všímavosti a zkonstruovat nástroje pro její měření. V naší práci vycházíme z integrativní definice Ţitníkovy (2010): Všímavost je nekonceptuální a jasné uvědomování si a pozorování proudu intrapsychických a senzorických podnětů, odehrávající se v přítomném okamţiku s postojem přijetí, nehodnocení a otevřenosti. (Ţitník, 2010, s. 33). 3.2 Všímavost z různých perspektiv Kromě toho, ţe neexistuje jednoznačná definice všímavosti, se v odborné literatuře výraz všímavost pouţívá pro označení zcela odlišných jevů. Germer (2005a) rozlišuje tři perspektivy, z nichţ se na všímavost v psychologii nahlíţí: označení všímavost (mindfulness) se pouţívá k popisu teoretického konstruktu, k praktickému rozvíjení všímavosti (např. satipatthána, meditace všímavosti), anebo k označení psychologického procesu (být všímavý). Linehanová (1993) hovoří o všímavosti jako o dovednosti, Brown a Rayn (2003) jako o rysu osobnosti nebo psychické dispozici. Sternberg (2000) zařazuje všímavost mezi kognitivní styly a Langerová (1989) zase chápe všímavost jako tvořivý kognitivní proces. Podle Langerové je všímavost nástroj vedoucí k opuštění rutinních předpokladů, překročení navyklých způsobů řešení a nalezení nových, neobvyklých perspektiv. Protipólem všímavosti je podle autorky nevšímavost (mindlessness), která vede k proţívání nudy a stereotypnosti nebo k proţívání neklidu a úzkosti (Langerová & Moldoveanu, 2000a,b). Benda (2007) upozorňuje na to, ţe Langerová do svého pojetí všímavosti zahrnuje i práci s informacemi a uvaţování, coţ je v rozporu s pojetím 21

22 všímavosti vycházejícího ze systému abhidhammy. Jiní autoři povaţují všímavost dokonce za metakognitivní schopnost (Bishop et al., 2004) či meta-uvědomění (angl. meta- -awareness, Teasdale, 1999). Benda (2007) s těmito koncepty nesouhlasí, neboť metakognice obsahuje například myšlení o myšlení a všímání a myšlení se navzájem vylučují. Ţitník (2010) uvádí, ţe všímavost bývá podle různých autorů konceptuálně rozdělována na nestejný počet komponent, které všímavost vysvětlují. Níţe uvedeme stručný přehled přístupů, které předpokládají různý počet sloţek obsaţených v konceptu všímavosti: jednosložkové pojetí popisuje všímavost jako zvýšené uvědomování si přítomnosti (Brown & Ryan, 2003, 2004). dvousložkové pojetí rozlišuje uvědomování si přítomnosti/pozornost a postoj přijetí, zvídavosti, otevřenosti (Bishop et al., 2004; Cardaciotto, 2005, Gambrel & Keeling, 2010) třísložkové pojetí přidává k pozornosti a postoji ještě záměr, intenci (Shapiro, Carlson, Astin, & Freedman, 2006; Kabat-Zinn, 2003) čtyřsložkové pojetí obsahuje přijetí, odstup, kontakt s přítomným okamţikem a chápání sebe jako pozorovatele (Fletcher & Hayes, 2005; Hayes & Plumb, 2007). pětisložkové pojetí zahrnuje pozorování, popisování, vědomé jednání, nehodnocení intrapsychických proţitků a nereagování na vynořující se proţitky; toto pojetí vzniklo na základě faktorové analýzy (Baer, Smith, Hopkins, Krietemeyer, & Toney, 2006). Jak je vidět, existuje řada rozdílných přístupů a jednotliví autoři se k fenoménu všímavosti staví různě. V psychologické obci zatím nepanuje jednotný koncept všímavosti. To se týče samotné definice všímavosti i jejích jednotlivých sloţek. Germer (2005a,b) však uvádí, ţe ke skutečnému pochopení všímavosti je zapotřebí osobní zkušenost. Rovněţ Jon Kabat-Zinn (2003) zdůrazňuje praktickou stránku všímavosti a hovoří o ní jako o způsobu bytí, který nemůţe být pochopen skrze koncepty, intuici a domněnky, ale můţe být zakušen výhradně skrze osobní zkušenost a ţivou praxi. Proto také uvádí, ţe kaţdý, kdo se chce všímavosti věnovat, ať uţ v terapeutické praxi nebo ve výzkumu, by měl usilovat o rozvoj vlastní všímavosti (Kabat-Zinn, 2003). Jen skrze osobní zkušenost a systematické 22

23 prohlubování schopnosti být všímavý můţe člověk dojít k opravdovému pochopení všímavosti a k novým porozuměním proţívané skutečnosti. Tabulka 1. Přehled definic všímavosti Baerová (2003), s. 125 Bishop et al. (2004), s. 232 Brown & Ryan (2003), s. 822 Epstein (2013), s. 13 Fletcher & Hayes (2005), s. 322 Frýba (1995), s Frýba (2003), s. 17 Germer (2005a), s. 7 Goldstein & Kornfield (1997), s. 98 Kabat-Zinn (2003), s. 145 Langer & Moldoveanu, (2000a), s. 1-2 Všímavost je nehodnotící pozorování právě probíhajícího proudu vnitřních a vnějších stimulů tak, jak přicházejí. Předkládáme dvoufaktorový model všímavosti. První faktor zahrnuje regulaci pozornosti: ta je udrţována na bezprostředním proţívání, coţ umoţňuje zvýšené rozlišování vnitřních, mentálních dějů v přítomném okamţiku. Druhý faktor zahrnuje osvojení si a přijetí určitého postoje vůči vlastnímu proţívání, postoje, který se vyznačuje zvídavostí, otevřeností a přijetím. Všímavost je nejčastěji definována jako stav pozornosti a uvědomování si toho, co se odehrává v přítomném okamţiku. Všímavost je schopnost uvědomovat si vlastní pocity, aniţ by na ně musel reagovat nebo aniţ by podle nich musel jednat či se jimi nechat nevědomě ovládat. Objektivní, přijímající a otevřený kontakt s přítomným okamţikem a v něm se objevujícími vnitřními proţitky jako vědomá lidská bytost, proţitkově oddělená od vnímaného obsahu. Sati je nesená pozorností, která je neselektivní a bez jakéhokoliv hodnocení plynně doprovází proţívání. Sati téţ odpovídá tomu, co v západní psychologii nazýváme krátkodobá paměť Sati je fenomén neustálé duchapřítomnosti, která vše zaznamenává a nic nepotlačuje. Všímavost (sati) je více neţ pouhá pozornost a vnímání. Je nepřetrţitou ostraţitostí mysli neboli souvislou duchapřítomností. Sati spočívá v plynulém všímání, v neselektivním pojímání a zaznamenávání skutečných dějů a v nic nevyřazujícím zapamatovávání si toho, co se skutečně událo. Všímavost se vţdy vztahuje na celé pole našeho záţitku skutečnosti zde a nyní. Uvědomování si přítomných proţitků s postojem přijetí. Všímavost znamená všímat si věcí takových, jaké skutečně jsou, přímo a bezprostředně si uvědomovat to, co je přítomné a opravdové. Skutečná všímavost se vyznačuje plností a opravdovostí, jde o vnášení celého srdce a mysli, plné pozornosti, do kaţdého okamţiku vědomí. Uvědomování si, které vyvstává prostřednictvím úmyslného soustředění pozornosti v přítomném okamţiku a bez posuzování na zkušenost odhalující se okamţik za okamţikem. Všímavost můţe být chápána jako proces vytváření nových kategorií. Nezáleţí na tom, jestli jsou tato rozlišení důleţitá či triviální, dokud zůstávají nová pro samotného pozorovatele. Aktivní tvoření těchto kategorií nás udrţuje v současném okamţiku. Dále si díky němu více uvědomujeme kontext a perspektivu našeho chování, neţ kdybychom spoléhali na rozlišení a kategorie vytvořené v minulosti. 23

24 Linehan (1993), s. 144 Martin (1997), s Marlatt & Kristeller (1999), s. 68 Neff (2004) Nyanaponika (1968), s. 3 Shapir (2009), s. 556 Ţitník (2010), s. 33 Vědomý proces pozorování, deskripce a podílení se na skutečnosti, a sice bez hodnocení, se zaměřením na přítomnost, a efektivně. Stav duševní svobody, který nastává, jestliţe pozornost zůstává klidná a současně čile pohyblivá, bez připoutání k jakémukoli konkrétnímu stanovisku. Všímavot znamená vnášení plné pozornosti do přítomné zkušenosti okamţik za okamţikem. je zaloţeno na postoji přijetí. Všímavost je stav rovnováhy, stav, ve kterém se nesnaţíme vyhýbat vlastním proţitkům ani se jimi nenecháme strhnout. Nejsme svým proţitkům ani moc daleko, ani příliš blízko. Jasné a soustředěné uvědomování si toho, co se nám a v nás děje v jednotlivých po sobě následujících okamţicích vnímání. Uvědomění, které vzniká skrze intencionální zaměření ve smyslu otevřenosti, přijetí a zaznamenání všeho, co se vynořuje v přítomném okamţiku. Všímavost je nekonceptuální a jasné uvědomování si a pozorování proudu intrapsychických a senzorických podnětů, odehrávající se v přítomném okamţiku s postojem přijetí, nehodnocení a otevřenosti. 24

25 4 Neurobiologický základ všímavosti S rozvojem moderních zobrazovacích metod v posledním čtvrtstoletí došlo časem také na zkoumání mozkové aktivity u meditujících osob. V současnosti existuje řada studií snaţících se odpovědět na otázku, jaké oblasti a systému mozku jsou aktivovány v průběhu meditace (Cahn & Polich, 2006). Nutno ale podotknout, ţe meditací existuje mnoho typů. Proto nemůţeme výsledky všech těchto studií jednoduše vzít a přenést také na meditaci všímavosti. Z existujících výzkumů jsme se zaměřili pouze na ty, ve kterých byla jako nezávislá proměnná uţita meditace všímavosti, popř. velmi podobné typy meditace (např. meditace zenu). Závěry těchto experimentů nám mohou slouţit k přiblíţení neurobiologického základu všímavosti. Studie vyuţívající funkční magnetickou rezonanci (fmri), pozitronovou emisní tomografii (PET) a elektroencefalograf (EEG) potvrdily, ţe meditativní stavy se odlišují od stavu běţného odpočinku či stavu spánku (Lazar, 2005). Dunn, Hartiganová a Mikulas (1999) srovnáváním elektrické aktivity mozku u jedinců praktikujících meditaci všímavosti, koncentrační meditaci nebo relaxaci prokázali, ţe meditace všímavosti se liší od meditace soustředěné pozornosti. Ukázalo se, ţe existují výrazné rozdíly ve frekvenci i amplitudě mozkových vln během těchto typů meditace, a sice v několika mozkových centrech (Dunn, Hartiganová & Mikulas, 1999). Elektrickou aktivitu mozku u zenových mistrů během zenové meditace 2 zkoumali Kasamatsu a Hirai (1966). Došli k překvapivému závěru, a sice ţe u zkoumaných mistrů zenu nedocházelo k habituaci na zvukové podněty. Habituace neboli přivykání je specifický druh učení a rozumíme jím úbytek reakcí na opakování stejného podnětu, který je v danou chvíli nedůleţitý, např. se naučíme ignorovat tikot hodin, kdyţ čteme knihu apod. V případě zenové meditace a meditace všímavosti habituace nenastává: kaţdý podnět je percipován jako nový a jedinečný, meditující je otevřený všem podnětům. Ve výzkumu Creswella a kolegů (2007) byla pouţita funkční magnetická rezonance (fmri) mozku během testování zaměřeného na popis emocí. Jedinci s vyšší mírou dispoziční všímavosti (zjišťováno pomocí MAAS) vykazovali silnou negativní korelaci 2 Cílem zenové meditaci je dosaţení stavu otevřené, receptivní pozornosti, tedy stejně jako v meditaci všímavosti. 25

26 mezi činností prefrontální kůry a pravým amygdalárním jádrem, zatímco u jedinců s nízkou mírou dispoziční všímavosti tato souvislost nalezena nebyla. Prefrontální kůra je zapojena do funkčního okruhu, který inhibuje limbický systém. Amygdala coby součást limbického systému bývá spojována především s negativními emocemi, jako jsou hněv, zlost, strach aj. (Čihák, 1997). Výsledky tedy naznačují, ţe existuje spojení mezi všímavostí a neuronovými drahami, které se podílejí na zpracování emočních podnětů (Creswell, Way, Eisenberger & Lieberman, 2007). Hölzelová a kolegové (2007) dospěli k podobným závěrům: během meditace je aktivnější ta část cingulárního kortexu, která zodpovídá za kognitivní zpracování podnětů, na rozdíl od části spojované s emocionálním zpracováním. Brefczynski-Lewis a kolegové (2007) prokázali niţší aktivaci amygdaly u dlouhodobě meditujících osob. Obdobně Baerentsen a kolegové (2001) ve svém výzkumu došli k závěru, ţe během zenové meditace výrazně převládá aktivace frontálního kortexu nad zapojením podkorových systémů. Na základě výše uvedených studií můţeme usuzovat na to, ţe pravidelné cvičení meditace všímavosti posilňuje korovou regulaci emocí. V praxi to znamená, ţe jedinec s vyšší schopností všímavosti s menší pravděpodobností proţívá afektivní výkyvy, neztotoţňuje se tolik se svými emocemi, zejména negativními, apod. Davidson a kolegové (2003) provedli experiment, ve kterém byla skupině absolventů programu MBSR snímána elektrická aktivita mozku při zaţívání pozitivních a negativních emocí, které u nich byly pro tyto účely vyvolány. Experimentální skupina se od kontrolní skupiny významně lišila v elektrické aktivitě v té části mozku, která je spojována s účelnějšími a přizpůsobivějšími reakcemi na negativní a stresující události (Davidson et al., 2003). V téţe studii byli navíc účastníci experimentu podrobeni očkování proti chřipce. Po čtyřech měsících byl zjištěn významně vyšší nárůst protilátek u absolventů programu MBSR oproti jedincům z kontrolní skupiny. Massion a kolegové (1995) zjistili, ţe pravidelné praktikování meditace všímavosti vede ke zvýšené produkci melatoninu, hormonu ovlivňujícího imunitu. Obě zmíněné studie tak naznačují na moţné vyuţití všímavosti v prevenci duševních i tělesných onemocnění. Lazarová s kolegy (2005) se zaměřila na to, zda meditace ovlivňuje fyziologickou strukturu mozku. U dlouhodobě meditujících osob změřili pomocí magnetické rezonance tloušťku mozkové kůry. Výsledky ukázaly na větší sílu kortexu v místech, které jsou 26

27 obecně spojovány s pozorností, interocepcí a zpracováním senzorických stimulů. Bylo tak prokázáno, ţe dlouhodobá meditace dokáţe změnit fyziologickou strukturu mozku (Lazar et al., 2005). Pagnoni a Cekic (2007) zjišťovali tloušťku substantia grisea (šedé hmoty) u 13 osob praktikujících meditaci zenu v závislosti na věku a výkonu v testech pozornosti. Zatímco u 13 kontrolních osob bylo podle očekávání zjištěno, ţe s věkem ubývá šedé hmoty a zhoršuje se výsledek v pozornostních testech, u meditujících tento vztah zjištěn nebyl (Pagnoni & Cekic, 2007). Ritskes a kolegové (2003) zase zjistili, ţe během zenové meditace je aktivní oblast čelního laloku (g. frontalis medius), která bývá označována jako asociační oblast pozornosti. Zesílená aktivita v této oblasti bývá spojována s větším zájmem, lepší koncentrací, hlubší emocionální odezvou, bdělostí a vhledem. Pozoruhodná je také aktivace inzulárního kontextu během meditace všímavosti (Brefczynski-Lewis et al., 2007). Inzula je oblastí interoceptivního uvědomování a uvědomování si emocí. Podílí se tak na sebeuvědomování a na záţitku Já (self; Craig, 2009). V této kapitole jsme se stručně seznámili s některými výzkumy zabývajícími se vlivem meditace všímavosti a zenové meditace na aktivaci různých mozkových center. Výsledky výzkumů nasvědčují tomu, ţe všímavost především posilňuje korovou regulaci emocí (Creswell, Way, Eisenberger & Lieberman, 2007), pozitivně ovlivňuje pozornost Pagnoni & Cekic, 2007), napomáhá adaptivnímu reagování (Davidson et al., 2003). Lazarová a kol. (2005) také prokázali mozkovou plasticitu vlivem dlouhodobé meditace všímavosti. V následující kapitole se zaměříme na klinické vyuţití konceptu všímavosti v psychoterapii. Budou představeny základní formy integrace všímavosti do terapie a blíţe se seznámíme s hlavními přístupy zaloţenými na všímavosti. V závěru kapitoly se zaměříme na jednotlivé faktory všímavosti, které mohou být s úspěchem vyuţívány v rámci psychoterapie. 27

28 5 Všímavost v psychoterapii V rámci původních východních nauk byla všímavost rozvíjena výhradně za účelem zmírnění či úplného odstranění utrpení v lidském ţivotě. Za základní techniku rozvoje všímavosti se povaţovala meditace všímavosti; jinými meditačními technikami, např. meditací mettá, byly rozvíjeny pozitivní osobností vlastnosti, jako jsou soucit, vyrovnanost, moudrost. Evropští a američtí psychologové a výzkumníci se o tyto buddhistické techniky začali zajímat jiţ ve 30. letech minulého století, ve větší míře pak v letech šedesátých a sedmdesátých. Uvědomili si totiţ, ţe rozvoj všímavosti můţe být prospěšný pro řadu pacientů trpících různými psychickými problémy a poruchami. Zájem o buddhistickou psychologii a meditační praktiky se objevil nejdříve v psychoanalýze a dynamických směrech (např. Fromm, Watts), poté v humanistické (Boss, Frýba) a transpersonální psychologii (Assagioli, Goleman) a posléze i v rámci kognitivně- -behaviorální terapie (Kabat-Zinn). Mnozí psychoterapeuti vycházející z vlastní meditační zkušenosti pak zařadili trénink meditace všímavosti do psychoterapie, anebo vyuţili všímavosti jako terapeutického nástroje v rámci nově vznikajících přístupů, aniţ by byla všímavost klientů rozvíjena přímo meditací (Benda, 2007; Germer, 2005a). Obecně lze rozlišit tři formy integrace všímavosti do psychoterapie. Za prvé jsou to terapie, ve kterých je nácvik všímavosti hlavním nástrojem léčby. Takové přístupy jsou označovány jako terapie založené na všímavosti (mindfulness-based psychotherapy; Germer, 2005a; Baer, 2003). Za druhé jsou to terapie, které sice do určité míry vycházejí z konceptů buddhistické psychologie a inspirují se poznatky současných psychologických výzkumů všímavosti a zkušenostmi lidí praktikujících všímavost, ale vlastní klienty metodám rozvoje všímavosti explicitně neučí. Tyto přístupy jsou označovány jako terapie zasvěcené do všímavosti (mindfulness-informed psychotherapy; Germer, 2005a). Konečně za třetí jsou to terapie, ve kterých terapeut osobně praktikuje meditaci všímavosti. Terapeut svoji vlastní zkušenost a meditací kultivované schopnosti empatie a tolerance nepříjemných emocí, přenáší do terapeutického sezení (Fulton, 2005). V následující části si představíme konkrétní psychoterapeutické přístupy vyuţívající konceptu všímavosti. Pro lepší přehlednost je rozdělíme podle způsobu prolnutí všímavosti a psychoterapie tak, jak bylo uvedeno výše. 28

29 5.1 Terapie založené na všímavosti U terapií zaloţených na všímavosti je klíčovým prvkem přímý nácvik všímavosti. Klienti si osvojují, jak kultivovat bdělý stav mysli a jak vyuţívat všímavost v situacích kaţdodenního ţivota. Mezi tyto přístupy můţeme řadit zejména Mindfulness-based Stress Reduction (MBSR; Kabat-Zinn, 1990), Mindfulness-based Cognitive Therapy (MBCT; Segal, Williams & Teasdale, 2002), Acceptance and Commitment Therapy (ACT; Hayes, Strosahl & Wilson, 1999), Dialectical Behavioral Therapy (DBT; Linehan, 1993a, b) a satiterapii (Frýba, 1995, 2003). Uvedené terapeutické přístupy se liší délkou trvání terapie, významem přisuzovaným všímavosti, přístupem k nácviku meditace, indikací, individuálním či skupinovým uplatněním apod. Jednotlivé směry a jejich základní charakteristiky si nyní blíţe představíme Mindfulness-based Stress Reduction, MBSR Mindfulness-based stress reduction patří mezi nejpouţívanější terapeutické přístupy vyuţívající všímavost. Jak napovídá jeho název, jde o program sniţování stresu prostřednictvím nácviku všímavosti. Jeho autorem je americký profesor Jon Kabat-Zinn (1990), který jej vyvinul v 70. letech minulého století na půdě Protistresové kliniky Univerzity v Massachusettsu. Program byl původně vytvořen pro léčbu chronické bolesti a somatických onemocnění vyvolaných stresem u pacientů, kteří neodpovídali na standardní léčbu. Později našel uplatnění i u dalších skupin pacientů a dnes se metoda pouţívá při léčbě úzkostných poruch, poruch příjmu potravy, deprese, lupénky, fibromyalgie, u onkologických pacientů aj. (Grossman et al., 2004). Mindfulness-based stress reduction je koncipován jako strukturovaný, osmitýdenní skupinový výcvikový program. Klienti se setkávají jednou za týden na 2 2,5 hodiny, ve skupině jich bývá zpravidla kolem třiceti. Skupina není homogenní z hlediska diagnózy, ba naopak je preferováno zastoupení různých potíţí a problémů. Frekventanti se učí několika technikám kultivujících všímavost, jsou informováni o psychofyziologii stresu a způsobech jeho zvládání a navzájem sdílejí vlastní zkušenosti. Mezi techniky, které se účastníci programu učí, spadá především body scan (uvědomování si pocitů v jednotlivých částech těla), sitting meditation (meditace v sedu) a meditace v pohybu (při jógových cvicích nebo při chůzi). V rámci programu plní klienti domácí cvičení spočívající v praktikování uvedených technik, a to kaţdý den po dobu přibliţně 45 minut. Společně s postupujícím 29

30 nácvikem jsou nabádáni k začlenění všímavého postoje do kaţdodenních činností (umývání nádobí, uklízení, jedení atd.). Při všech zmíněných cvičeních jsou frekventanti vedeni k pečlivému uvědomování si vlastních tělesných pocitů, myšlenek a emocí, k jejich prostému zaznamenání a nehodnotícímu přijetí. Klienti se snaţí dosáhnout vhledu do myšlenkových schémat, která udrţují jejich potíţe v chodu, snaţí se pochopit tomu, jak myšlenky a emoce souvisejí s jejich onemocněním. Na základě vlastní zkušenosti tak klienti mohou dospět k poznání, ţe většina vjemů, myšlenek a emocí je přechodného trvání a ţe i nepříjemné pocity a myšlenky (jako bolest, nuda, sebekritika apod.) lze přijímat s vlídnou zvídavostí. Pro podrobné informace o programu MBSR, jednotlivých technikách a teoretickém ukotvení vizte knihu J. Kabat-Zinna (1990) Mindfulness-based Cognitive Therapy, MBCT Na všímavosti zaloţená kognitivní terapie (MBCT; Segal, Williams & Teasdale, 2002) je terapeutický program vzniklý přizpůsobením původního Kabat-Zinnova programu (MBSR) pro účely prevence opětovného upadání do depresivních stavů pacientů s depresivní poruchou. U těchto pacientů prokázal program svou účinnost (Teasdale et al., 2000; Ma & Teasdale, 2004), efektivně pouţit byl však také v léčbě poruch příjmu potravy (Kristeller, Baer & Quillian-Wolever, 2006), poruch spánku (Yook et al., 2008), generalizované úzkostné poruchy (Roemer, Salters-Pedneault & Orsillo, 2006) a dalších. Semple, Lee a Miller (2006) upotřebili MBCT také při léčbě deprese a úzkosti u dětí a Smith (2006) ji obdobně vyuţil u starých lidí. Na všímavosti zaloţená kognitivní terapie (MBCT) je výsledkem úsilí o vytvoření udrţovací (profylaktické) kognitivní terapie deprese, která by byla alternativou k léčbě farmakologické. Autoři metody jsou toho názoru, ţe nácvik regulace pozornosti, který je obsaţen v meditaci všímavosti, je preventivním faktorem proti nástupu depresivní epizody (Teasdale, Segal & Williams, 1995). Důvodem opětovného spuštění deprese je podle nich znovuaktivování depresogenních vzorců myšlenek, které byly vytvořeny v průběhu předchozích depresivních epizod. Toto spuštění můţe být zapříčiněno běţnou změnou nálady ve směru k depresi. Aby se pacient nenechal strhnout zpátky do depresogenních myšlenkových schémat, je důleţité podchytit tento proces jiţ v počátku. Pacienti proto v rámci MBCT rozvíjí svoji schopnost změnit perspektivu či vztah ke svým myšlenkám, coţ autoři označují jako decentraci (odstup), při kterém se pacient nezidentifikuje se svými myšlenkami. Na rozdíl od tradičních technik KBT neusiluje MBCT o změnu obsahů 30

31 a významů depresivních myšlenek ( myšlenky nejsou skutečné ), ale o změnu postoje k těmto myšlenkám ( já nejsem myšlenky ) (Segal, Williams & Teasdale, 2002; Benda, 2007). MBCT je stejně jako MBSR strukturovaný osmitýdenní výcvikový program pro skupinu čítající kolem 12 účastníků. Klienti se setkávají jedenkrát týdně na dobu 2 hodin, individuálně plní v rámci programu rozsáhlá domácí cvičení. Obdobně jako v MBSR se pracuje s technikami přispívajícími k uvědomování si vlastního těla (body scan), meditací v sedu a v pohybu (jóga, chůze) a se zapojováním všímavosti do kaţdodenních činností. Pro další informace včetně teorie a jednotlivých technik vizte knihu Segala, Williamse a Teasdala (2002) Dialectical Behavior Therapy, DBT Marsha Linehanová (1993a, b) vyvinula pro léčbu hraniční poruchy osobnosti tzv. dialektickou behaviorální terapie (DBT). V posledních letech se DBT nicméně uplatňuje i při léčbě úzkostné poruchy (Gratz, Tull & Wagner, 2005), smíšené úzkostné a depresivní poruchy (Marra, 2004), posttraumatické stresové poruchy (Follette, Palm & Rasmussen- -Hall, 2004), poruchy příjmu potravy (Telch, Agras & Linehan, 2001) a dalších. Dialektická behaviorální terapie propojuje základní prvky behaviorální terapie s praxí všímavosti. Přitom vychází z dialektického paradigmatu, které předpokládá vznik kvalitativně odlišného fenoménu (myšlenky, teze) na základě syntézy dvou původně antagonistických tezí, na základě sjednocování protikladů. Tyto protichůdné síly tvoří v DBT na jedné straně snaha o změnu a na straně druhé snaha o akceptování skutečnosti takové, jaká je. V rámci dialektické behaviorální terapie se pracuje s kognitivními a behaviorálními technikami určenými ke změně myšlenek, chování a emocí. Stejně tak jsou ale klienti učeni přijmout sebe sama, svoji minulost a zkušenost takové, jaké jsou. V této syntéze hraje důleţitou úlohu všímavost. Právě schopnost všímavosti, emoční regulace, tolerance nepříjemných pocitů a dovednosti v interpersonálních vztazích jsou v rámci DBT rozvíjeny v jednoleté výcvikové dovednostní skupině. Současně klienti pracují během individuálních sezení s terapeutem na převedení naučených dovedností do kaţdodenního ţivota. V nácviku emoční regulace je například důleţitou dovedností identifikace a pojmenování vlastních pocitů. Klienti se učí všímat si konkrétních událostí, které stojí na začátku jakékoli 31

32 emocionální reakce. Pozorují svoje vlastní interpretace této události a subjektivní emocionální proţitek. Snaţí se zachytit impulz, který následně vede k jednání, pozorují související chování apod. Všímavost také učí toleranci k nepříjemným emocím, které se klienti snaţí vnímat bez potlačování, a funguje tak jako technika expozice pouţívaná v behaviorální terapii. Klienti se učí porozumět tomu, ţe i stres a nepříjemné pocity jsou nedílnou součástí ţivota, a jsou vedeni k tomu, aby tyto pocity pokud moţno tolerovali. V dialektické behaviorální terapii se klienti učí všímavosti v kratších a méně formálních cvičeních, neţ je tomu u MBSR a MBCT. Frekvence a trvání meditační praxe je v dialektické behaviorální terapii určována individuálně. Jednotlivá cvičení a techniky jsou rovněţ vybírány individuálně a tzv. šity klientovy na míru. Řada cvičení uţívaných v DBT vychází z praxe zenu. Jedním takovým cvičením je například technika, během které si má klient představovat svou mysl jako oblohu a jednotlivé myšlenky či emoce jako mraky: mraky volně plynou po obloze, aniţ by byla nějakým způsobem obloha ovlivněna. V jiném cvičení si mají klienti představovat svou mysl jako běţící pás, na němţ jsou přiváţeny jednotlivé myšlenky, emoce, vjemy atd., a klient se snaţí tyto předměty pozorovat, pojmenovat a třídit. V dalších cvičeních klienti pracují s dechem, rozvíjejí všímavost v průběhu kaţdodenních činností (koupání, jedení aj.) a podobně. Další návody a techniky jsou obsaţeny v cvičebnici M. Linehanové (1993b), popis teorie pak v monografii o dialektické behaviorální terapii (Linehan, 1993a) Acceptance and Commitment Therapy Terapie přijetí a angaţovanosti (ACT) je na všímavosti zaloţeným kognitivně behaviorálním přístupem autorů Hayese, Strosahla a Wilsona (1999). Metoda vychází z předpokladu, ţe psychopatologie vzniká jako důsledek snahy jedince kontrolovat a řídit nepříjemné myšlenky a emoce anebo se jim vyhýbat (Hayes, Strosahl & Wilson, 1999). Paradoxně však potlačování určitých myšlenek vede ke zvýšení jejich četnosti (Wegner & Zanakos, 1994). Proto jsou v ACT klienti vedeni k tomu, aby upustili od marného snaţení, přestali se nepříjemným myšlenkám a emocím vyhýbat a prostě je přijali. Terapie přijetí a angaţovanosti zahrnuje například práci s vnitřním pozorovatelem (observing self), který má za úkol jednotlivé myšlenky či emoce nezúčastněně a bez hodnocení pozorovat tak, jak přicházejí. V tradici kognitivně-behaviorálního přístupu se na myšlenky nahlíţí jako na hypotézy, které se dají dále testovat. Na rozdíl od KBT ale myšlenky ani neanalyzujeme, ani se nepokoušíme změnit jejich obsah, nýbrţ se snaţíme je 32

33 prostě přijmout. Tento odstup jádra osobnosti (self) od myšlenek a emocí a dezidentifikace s obsahy vědomí pomáhají klientovi poznat, ţe myšlenky a emoce jsou přechodné a veskrze bezvýznamné, a proto jimi klient nemusí být nijak zraňován (Hayes & Plumb, 2007). Podobně jako DBT i ACT vyuţívá různá cvičení, pracující s metaforou a imaginací. V jednom cvičení si má například klient představit vojenskou přehlídku a vlastní myšlenky jako nápisy, se kterými jednotliví vojáci pochodují. V jiném cvičení má klient za úkol opakovat vybrané slovo tak dlouho, aţ mu přestane dávat jakýkoli smysl. Slovo ztratí svůj význam a stane se pouhým zvukem. Tato cvičení pomáhají klientovi změnit postoj k vlastní myšlenkám (např. depresivní pacient můţe původní myšlenku nejsem dost dobrý přeformulovat jako mám myšlenku, ţe nejsem dost dobrý ). Cardaciotto (2005) uvádí, ţe ACT má efektivní vyuţití při léčbě úzkostných poruch, deprese, chronické bolesti, schizofrenie a pracovního stresu. Úplná teoretická východiska i praktická cvičení je moţno nalézt v knize Hayese, Strosahla a Wilsona (1999) Satiterapie Satiterapie neboli léčba všímáním je integrativní psychoterapie vycházející z buddhistické psychologie a systému Abhidhammy. Jedná se o původní terapeutickou metodu, jejímţ autorem je český psycholog a univerzitní profesor psychologie Mirko Frýba. Satiterapie vznikala v sedmdesátých a osmdesátých letech ve Švýcarsku, v devadesátých letech byla autorem dále rozvíjena v České republice. Od roku 1998 působí Mirko Frýba jako buddhistický mnich na Srí Lance. Satiterapie vychází z na klienta zaměřeného přístupu Carla R. Rogerse. Základním principem v dosahování terapeutických cílů, jeţ jsou definovány samotným klientem, je všímavost. Satiterapie integruje techniky psychodramatu, tělesně zakotveného proţívání, práci s výtvarným a pohybovým projevem. S pomocí terapeuta získává klient postupně vhled do vlastní patologie a na základě uvědomělého proţívání a vlastní zkušenosti nachází sám svůj osobitý způsob zvládání a překonávání nejrůznějších ţivotních krizí. Nácvik meditace všímavosti a vhledu je obsaţen pouze v tréninku terapeutů, nikoli v samotné práci s klientem. Satiterapii lze vhodně indikovat například u klientů s neurotickými nebo stresem vyvolanými poruchami, u jedinců s psychosomatickým onemocněním, dále u pacientů 33

34 s disharmonickým vývojem, hraniční poruchou, psychózou v remisi. Kontraindikací je nízká motivace klienta, psychická porucha na základě organického postiţení, mentální retardace a akutní psychóza (Benda, 2007; Hájek, 2000). Podrobné informace o satiterapii, včetně teoretického zakotvení v buddhistické psychologii a systému Abhidhammy, lze najít v knihách M. Frýby (2003, 2008). 5.2 Terapie zasvěcené do všímavosti Výše jsme uvedli psychoterapeutické směry, ve kterých je nácvik všímavosti základním prostředkem terapeutické změny a ve kterých je všímavost klíčovou součástí terapie. Existují však i další přístupy, ve kterých jsou prvky všímavosti různou měrou vyuţívány. Všímavost se vyznačuje uvědomováním si vlastních pocitů a myšlenek, přijetím různých sloţek osobnosti, integrováním sebe a svých proţitků a vědomým a efektivním jednáním. Martin (1997) uvádí, ţe všímavost je faktorem přítomným v terapeutickém procesu všech psychoterapeutických směrů. Prvky všímavosti lze nalézt jako explicitní či implicitní součást zejména u těch přístupů, které pracují s tělem a tělesně zakotveným proţíváním např. Hakomi terapie (Kurtz, 2010), focusing (Gendlin, 2003), integrativní pohybová terapie (Petzold, 1988), Pesso Boyden psychomotorická terapie (Pesso, 1973), Lowenova bioenergetika (Lowen, 1975), a další. Tyto přístupy ovšem neuţívají pojmu všímavost. Neměli bychom také opomenout zmínit to, ţe ke konceptu všímavosti má dosti blízko koncept uvědomění (awareness) pouţívaný v gestalt terapii (Koutný, 2010; Zinker, 2004). 5.3 Všímavost praktikující terapeut Osobnost terapeuta je důleţitou sloţkou terapeutického procesu. Výzkumy zaměřené na účinnost a vliv jednotlivých faktorů navozujících ţádoucí terapeutickou změnu ukázaly, ţe více neţ na psychoterapeutické metodě záleţí na vztahu mezi terapeutem a klientem (např. Shapiro & Shapiro, 1982). Tento vztah by se měl vyznačovat vřelostí, empatií, pochopením a přijetím (Rogers, 2014; Fulton, 2005). Při rozvoji a kultivaci těchto vlastností a dovedností můţe hrát významnou úlohu praktikování meditace všímavost, a to nejen na straně klienta, ale rovněţ na straně terapeuta. Dle Fultona (2005) ovlivňuje všímavost faktory, které jsou nejvíce zodpovědné za úspěšnou léčbu. 34

35 Zásadním přínosem praktikování všímavosti je rozvoj empatie. Právě empatii označil Rogers (2014) za jednu z nutných a dostačujících podmínek terapeutické změny. Jelikoţ všímavost rozvíjí sebepřijetí a porozumění sobě samému, je empatie přirozeným následkem rozšíření těchto schopností i na druhé lidi. Mezi všímavostí a empatií byl zjištěn statisticky významný vztah (Beitel, Ferrer & Cecero, 2005). Rovněţ byl prokázán vliv meditace všímavosti na korové centrum, které bývá spojováno se schopností soucitu (Davidson et al., 2003). Bien (2009) uvádí, ţe v důsledku praktikování meditace všímavosti, dokáţe být terapeut při práci s klientem více přítomný. Všímavost coby trénink pozornosti můţe terapeutovi dopomoci k lepšímu koncentrování se na klienta a jeho problém (Morgan & Morgan, 2005). Všímavost rozvíjí schopnosti nehodnotícího pozorování a přijetí, které můţe terapeut následně vyuţít při své terapeutické práci. Zároveň je nácvik všímavosti vhodnou a účinnou metodou ke sniţování míry stresu u pomáhajících profesí a slouţí jako nástroj duševní hygieny (Shapiro, Brown & Biegel, 2007; Shapiro et al., 2005). Někteří autoři uvádějí, ţe není moţné učit klienty všímavosti, aniţ by ji provozoval sám terapeut (Segal, Williams & Teasdale, 2002; Kabat-Zinn, 1990). 5.4 Účinné terapeutické faktory všímavosti Výzkum jednotlivých faktorů všímavosti, jeţ mají kladný terapeutický účinek na psychiku klienta, zůstává problematický zejména proto, ţe různí terapeuti a různé směry přistupují rozdílně k praktickému nácviku všímavosti. Nácvik všímavosti můţe být jak systematický a komplexní (MBSR, MBCT), tak zaměřený pouze na dílčí techniky a cvičení. Vedle řady formálních meditačních cvičení je všímavost rozvíjena také jejím neformálním zapojením do kaţdodenního ţivota. Z uvedeného vyplývá, ţe je velmi obtíţné izolovat jednotlivé proměnné pro potřeby kontrolovaného experimentu. Popsané terapeutické faktory tak zůstávají spíše v rovině teoretické. V závěru této kapitoly uvádíme přehled předpokládaných účinných faktorů všímavosti v terapii dle Ţitníka (2010), viz tabulka 2. Benda (2015) navrhuje tzv. pragmatický model psychoterapeutické změny, který předpokládá 3 faktory podílející se na změně: 1) autochtonní moudrost (vhled), 2) všímavé uvědomování a 3) soucit se sebou (akceptace). 35

36 Tabulka 2. Účinné faktory všímavosti v psychoterapii dle Žitníka (2010). Vhled umoţňuje vidět psychické fenomény z více perspektiv; přináší celostnější pochopení vzájemných vztahů mezi psychickými obsahy (myšlenkami, emocemi apod.) Zvýšené uvědomování si psychických procesů uvědomování si i jemných rozdílů psychických stavů; vede k časnému odhalení prvotních příznaků v řetězci patologických reakcí, a pomáhá tak zabránit automatické reakci Dezidentifikace, decentrace, odstup změna perspektivy a následně vztahu ke svým myšlenkám, dezidentifikace s psychickými obsahy; Myšlenky nejsou realita. Já nejsem svými myšlenkami. Deautomatizace sníţení či úplné zastavení automatických kognitivních procesů, které řídí vnímání a myšlení; deautomatizace znamená vloţení mezery mezi podnět a reakci; touto mezerou je uvědomění Nekonceptuální zpracování podnětů objekty všímavé pozornosti jsou percipovány takové, jaké jsou, prostě, bez dalšího nálepkování, tzn. na senzorické úrovni; vypnutí filtru minulých zkušeností, který tvoří kategorie, schémata, mentální reprezentace, interpretace ad. Nehodnocení zaujmutí nestranného, nezaujatého či objektivního postoje k proţívanému; vnímání sebe sama bez hodnotících a sebekritických soudů Expozice vystavení se vnitřním podnětům tak, jak přicházejí, bez ohledu na jejich subjektivně pociťovanou příjemnost či nepříjemnost; zaţití nepříjemných emocí bez katastrofických důsledků podporuje desenzitivizaci a sníţuje emocionální reaktivitu na nepříjemné podněty Kontrola pozornosti monitorování pozornosti, navracení pozornosti k vybranému objektu, odpoutání se od vtíravých či opakujících se vzorců (obsese, ruminace); přesun pozornosti k přítomné chvíli Zaměření na přítomnost vyrovnává nadměrné ponoření se do minulosti nebo do budoucnosti; lepší uvědomování si toho, co se děje v přítomnosti má za následek adaptivnější a adekvátnější reakce vzhledem k situaci Zaměření na činnost plné ponoření se do činnosti má za následek nedostatek prostoru pro neadekvátní (škodlivé) myšlenky a představy; viz koncept flow (Csikszentmihalyi, 1990) Snížení zaměření na sebe (self-concern) uvědomění si, ţe jedinec sám není nic stálého a pevného, ţe self tvoří neustále se proměňující tok psychických jevů; dezidentifikace se sebekonceptem Zážitkové přijetí vědomé přijímání vynořujících se vnitřních proţitků bez úsilí je měnit Snížení ruminací - ruminativní reakce jako neefektivní a neustálé rozebírání toho, proč se pacienti cítí špatně, co dělají chybně apod.; zaměření pozornosti na přítomnost s decentrovaným postojem vede ke sníţení těchto ruminací Nepřipoutanost neulpívání k určité perspektivě; letting go (Kabat-Zinn, 1990), nenásilnost a uvolněnost pozornosti; nepřipoutanost lze také chápat jako formu relaxace (uvolnění svalového napětí, neklidné myšlenky nechat odplynout) Neusilování odloţení snahy o kontrolu nad aktuální situací, ponechání prostoru pro autosanační procesy; toto odloţení snahy o zvládnutí nelibých pocitů bývá označováno jako tvořivá bezmocnost (creative hopelesness; Hayes, 2004) Regulace emocí sníţení reagování na emocionální stavy; identifikace a pojmenování emocí; práce s různými aspekty emocionální reakce Označování označení, pojmenování vnitřních proţitků bez dalšího rozvádění, docílí se odstupu od procesu Nepřímé faktory (relaxace, sociální opora, eticko-filozofický kontext ) 36

37 6 Měření všímavosti Přestoţe byla všímavost vyuţívána v klinické praxi jiţ od šedesátých a sedmdesátých let minulého století, aţ v posledních zhruba dvaceti letech se začaly objevovat empirické výzkumy zabývající se různými stránkami všímavosti. Pro kvantitativní výzkum všímavosti bylo totiţ nutné vytvořit jednak operacionální definici všímavosti a jednak měřící nástroje vyznačující se dostatečnou reliabilitou a validitou. 6.1 Dotazníky Nejpouţívanější metodou měření všímavosti se staly sebeposuzující dotazníkové škály. Těch v posledních letech vznikla celá řada. Jednotlivé dotazníky se mezi sebou liší výchozími teoretickými pojetími autorů, rozdílným počtem komponent, jeţ jsou v dotaznících obsaţeny, a také původně zamýšleným vyuţitím dotazníků. Nyní si stručně představíme konkrétní dotazníky, a to v chronologickém pořadí jejich vzniku Škála všímavé pozornosti a uvědomování Škála všímavé pozornosti a uvědomování (MAAS, Mindful Attention Awareness Scale), asi nejpouţívanější metoda měření všímavosti, pochází od autorů Browna a Ryana (2003). Dotazník obsahuje 15 poloţek, jejichţ výsledný skór zachycuje obecnou tendenci respondenta uvědomovat si a být pozorný k přítomnému okamţiku. Tato jednofaktorová škála (pozornost/uvědomování) podle autorů dostatečně vystihuje koncept všímavosti a ţádná další sloţka všímavosti (např. postojová) není v dotazníku reflektována (Brown & Ryan, 2003). Podle autorů je dotazník vhodný pro měření interindividuálních i intraindividuálních rozdílů ve všímavosti. Vnitřní konzistence dotazníku je 0.82 (Brown & Ryan, 2003). Škála MAAS pozitivně korelovala s emocionální inteligencí, otevřeností ke zkušenosti a emoční pohodou (well-being), naopak negativně korelovala se sociální úzkostí, ruminacemi (Brown & Ryan, 2003), nevšímavostí (mindlessness) a disociací (Baer et al., 2006). Dotazník zaznamenal také vyšší skóre všímavosti u skupiny pacientů s rakovinou, kteří absolvovali program MBSR a statisticky významný rozdíl v hodnotách všímavosti mezi kontrolní skupinou a skupinou jedinců praktikujících zen (Brown & Ryan, 2003). Grossman a Van Dam (2011) upozorňují, ţe velká část poloţek dotazníku je formulovaná záporně (např. Přistihuji se, jak dělám věci, aniţ bych dával pozor ). A proto tvrdí, ţe MAAS spíše neţ všímavost měří tendenci jedince zaţívat okamţiky nepozornosti (Grossman & Van Dam, 2011). 37

38 6.1.2 Kentucký inventář všímavých dovedností Kentucký inventář všímavých dovedností (KIMS, Kentucky Inventory of Mindfulness Skills; Baer, Smith & Allen, 2004) je dotazníkem slouţícím ke zjišťování čtyř aspektů všímavosti: 1) pozorování vnitřních i vnějších podnětů probíhajících v přítomném okamţiku, 2) popisování těchto jevů, 3) uvědomělé jednání a 4) přijetí bez hodnocení. Dotazník vychází z konceptu všímavých dovedností, se kterými se pracuje v dialektické behaviorální terapii (DBT, Dialectical Behavioral Therapy; Linehan, 1993). Výsledkem jsou skóry v jednotlivých subškálách a celkový výsledný skór, který reflektuje obecnou tendenci být všímavý v kaţdodenním ţivotě. KIMS obsahuje 39 poloţek a je určený pro běţnou populaci. Existenci čtyř samostatných subškál potvrdila faktorová analýza, vnitřní konzistence metody se pohybuje mezi 0,76-0,91 (Baer et al., 2004). Výsledky získané Kentuckým inventářem očekávaně korelovaly například s neuroticismem, otevřeností ke zkušenosti, emoční inteligencí, alexithymií, disociací ad. (Baer et al., 2004, 2006) Southamptonský dotazník všímavosti Southamptonský dotazník všímavosti (Southampton Mindfulness Questionnaire, SMQ; Chadwick et al., 2008) je revidovanou verzí původního dotazníku známého pod názvem Mindfulness Questionnaire (MQ). Jedná se o 16poloţkový dotazník zjišťující všímavý postoj k negativním myšlenkám a představám. Dotazník rozlišuje čtyři sloţky všímavosti: 1) všímavé pozorování, 2) neulpívání (letting go), 3) postoj bez averze (nonaversion) a 4) nehodnocení. Celkové skóre odpovídá získaným údajům lépe neţ dílčí skóre v jednotlivých subškálách, proto autoři doporučují s dotazníkem pracovat jako s jednofaktorovou metodou. Vnitřní konzistence alfa je Autoři zjistili statisticky významné zvýšení míry všímavosti v MQ po absolvování programu MBSR, dále signifikantní rozdíly mezi skupinami meditujících a nemeditujících a pozitivní korelace s hodnocením nálady (Chadwick et al., 2008) Freiburský inventář všímavosti Freiburský inventář všímavosti (FMI, Freiburg Mindfulness Inventory; Walach et al., 2006) je dotazník měřící nehodnotící zaznamenávání přítomných podnětů a otevřenost k negativní zkušenosti. Původně byl FMI vytvořený pro potřeby měření změn všímavosti u účastníků kurzu meditace všímavosti a vhledu. Jelikoţ dotazník obsahuje některé specifické termíny uţívané v meditaci vipassaná, je jeho uplatnění u osob bez meditační zkušenosti problematické (Grossman & Van Dam, 2011). Dotazník se skládá z 30 poloţek. 38

39 Podle autorů je vnitřní konzistence testu 0,93 (Baer et al., 2006). Korelace s jinými testy nejsou uvedeny Torontská škála všímavosti Torontská škála všímavosti (TMS, Toronto Mindfulness Scale; Lau et al., 2006) vznikla na základě snahy odborníků operacionálně definovat všímavost (Bishop et al., 2004). Výsledkem tohoto snaţení je dvoufaktorový model, který všímavosti chápe jako stav vědomí. První faktor nazvaný Curiosity (Zvídavost) představuje uvědomování si právě probíhající zkušenosti s postojem zvídavosti. Druhý faktor označený jako Decentrace se vyznačuje jistým odstupem od přítomné zkušenosti, dezidentifikací s vlastními myšlenkami a emocemi. Škála obsahuje 10 poloţek. Vnitřní konzistence subškál je podle autorů 0,88 a 0,84. Bylo prokázáno statisticky významné zvýšení míry všímavosti v TMS po absolvování programu MBSR. Torontská škála rovněţ reflektuje rozdíl mezi jedinci s meditační zkušeností a bez ní (Lau et al., 2006) Škála kognitivní a afektivní všímavosti Škála kognitivní a afektivní všímavosti (CAMS, Cognitive and Affective Mindfulness Scale; Feldman et al., 2007) zjišťuje čtyři aspekty všímavosti, které vychází z terapie přijetí a angaţovanosti ACT, Acceptance and Commitment Therapy; Hayes, Strosahl & Wilson, 1999). Těmito aspekty jsou: 1) pozornost, 2) uvědomění, 3) zaměření na přítomný okamţik a 4) přijetí vnitřních proţitků. Test má 12 poloţek a výsledkem je jeden celkový skór. Vnitřní konzistence testu je v rozmezí Dotazník se dá pouţít i u jedinců, kteří nemají zkušenosti s meditací všímavosti a vhledu. Výsledky získané pomocí CAMS pozitivně korelovaly s emoční regulací, ţivotní pohodou a kognitivní flexibilitou, naopak negativní korelace byl zjištěny s neuroticismem, rumiancemi, depresí, potlačováním myšlenek, úzkostí aj. (Feldman et al., 2007; Baer et al., 2006) Filadelfská škála všímavosti Filadelfská škála všímavosti (PHLMS, Philadelphia Mindfulness Scale; Cardaciotto, Herbert, Forman, Moitra & Farrow, 2008) byla navrţena pro vyuţití jak ve výzkumu, tak v klinickém prostředí. PHLMS zjišťuje dvě hlavní dimenze všímavosti: 1) uvědomování si přítomného okamţiku a 2) přijetí. Dvojdimenzionální strukturu potvrdila faktorová analýza. Dotazník se skládá z 20 poloţek, vnitřní konzistence dimenzí je 0.85 a Metoda spolehlivě rozlišuje mezi klinickou a neklinickou populací. Výsledky PHLMS dále negativně korelovaly s ruminacemi, potlačováním myšlenek, 39

40 úzkostí, depresí a beznadějí; a naopak pozitivně korelovaly se subjektivně zaţívanou kvalitou ţivota a pocitem štěstí (Cardaciotto et al., 2008) Dotazník pěti aspektů všímavosti Dotazník pěti aspektů všímavosti (DPAV; FFMQ, Five Facets Mindfulness Questionnaire) vznikl jako výsledek snahy Ruth Baerové a jejích kolegů (2006) o překonání rozdílů v nestejném operacionalizování všímavosti u existujících dotazníků. Za tímto účelem provedli autoři faktorovou analýzu pěti dostupných dotazníků všímavosti (MAAS, FMI, KIMS, CAMS a MQ), na jejímţ základě vytvořili nový dotazník, integrující vzájemně nezávislé způsoby měření všímavosti. Výsledná 39poloţková metoda měří pět sloţek generalizované tendence projevovat se všímavě v běţném ţivotě: jsou to 1) pozorování, 2) popisování, 3) uvědomělé jednání, 4) nehodnocení vnitřních proţitků a 5) nereagování na tyto proţitky. Vnitřní konzistence všech pěti subškál je přijatelná, pohybuje se v rozmezí Podle očekávání jednotlivé subškály korelovaly s různými dalšími proměnnými, např. škála pozorování korelovala pozitivně s mírou otevřenosti ke zkušenosti; škála popisování korelovala pozitivně s emoční inteligencí, naopak s alexithymií korelovala negativně; škála uvědomělého jednání korelovala negativně s nevšímavostí (mindlessness) a disociací; a škála nehodnocení korelovala negativně s neuroticismem, potlačováním myšlenek a s psychopatologickými symptomy (Baer et al., 2006, 2008). Český překlad dotazníku vytvořil J. Benda (2007; cit. dle Ţitník, 2010), normy pro českou populaci stanovil ve své diplomové práci J. Ţitník (2010). 6.2 Kritika měření všímavosti V předchozí části jsme si stručně přiblíţili exitující dotazníkové metody, které se vyuţívají k měření všímavosti. Výzkumů zabývajících se všímavostí v poslední době přibývá, zejména v psychologii, v psychosomatické medicíně, ale i dalších vědních oblastech (přehled viz např. Brown, Ryan & Creswell, 2007; Baer, 2003). Je proto vhodné mít na paměti omezení, která vyplývají z měření všímavosti pomocí dotazníkových metod. V následující části zmíníme základní nedostatky dotazníkového měření všímavosti, v souladu s tím, jak je ve své kritice uvádí Grossman (2008). Jak jiţ bylo zmíněno v úvodu této kapitoly, pro kvantitativní výzkum všímavosti je nutné vytvořit jednotnou operacionální definici všímavosti. To se ovšem dosud nepodařilo, i přes veškerou snahu výzkumníků. Koncepční neshody o tom, co je nebo není všímavost, panují i mezi odborníky. Grossmann (2008) však zdůrazňuje, ţe nepřesná a vágní 40

41 operacionalizace buddhisticko-psychologického konstruktu všímavosti můţe přílišně zjednodušit nebo dokonce podstatně změnit jeho původní význam. Svou roli hraje také určitá naivita tvůrců dotazníků, vyplývající z omezených znalostí buddhistického učení a nedostatečné osobní zkušenosti s meditační praxí (Grossman, 2008). Někdy také bývají opomíjeny podstatné rozdíly mezi respondenty v chápání jednotlivých dotazníkových poloţek, přičemţ se zdá, ţe sémantické porozumění je závislé na osobní meditační zkušenosti. Další omezení vyplývá ze samotné podstaty dotazníku zaloţeného na sebehodnocení: můţe se projevovat diskrepance mezi tím, jak si respondenti myslí, ţe jsou všímaví, a tím, jak skutečně všímaví jsou. Znatelné zkreslení se také můţe projevit u jedinců dlouhodobě praktikujících meditaci všímavosti nebo u těch, kteří podstoupili intervenční program zaloţený na všímavosti (MBSR, MBCT). Z výše uvedených omezení a nedostatků následně vyplývá problematická validizace nástrojů, které údajně měří»všímavost«(grossman, 2008, s. 405). 6.3 Výkonové testy Jako alternativu dotazníkových metod zaloţených na sebehodnocení, navrhují někteří autoři pro měření všímavosti raději performační testy, které nepodléhají záměrnému zkreslení respondenta. Bishop a kolegové (2004) například navrhují pouţít ověřené testy vigilance či testy přesouvání pozornosti, ve kterých by všímavější jedinci měli dosahovat lepších výsledků. Vyšší míra všímavosti by se také měla projevit v testech, které jsou postaveny na inhibici sémantického zpracování (Bishop et al., 2004). Výzkum Wenk-Sormaze (2005) potvrdil, ţe vlivem sníţení automatické interference vnímání a pojmového myšlení dosahují všímavější jedinci lepších výsledků v Stroopově testu. Moore, Hayhurst a Teasdale (1996) vytvořili nástroj k zjišťování decentrace s názvem MACAM (Measure of Awareness and Coping in Autobiographical Memory, Měření uvědomění a zvládání na základě autobiografické paměti). Decentrace se vyznačuje odstupem od přítomné zkušenosti a dezidentifikací s vlastními myšlenkami a emocemi (Ţitník, 2010). MACAM má formu polostrukturovaného klinického rozhovoru, během kterého jsou respondentovi indukovány mírně depresivní modelové situace. Respondent je poţádán, aby si uvědomil pocity, které v něm různé modelové situace vyvolávají, a poté je poţádán, aby si vybavil a popsal konkrétní situace z vlastního ţivota, při kterých zaţíval podobné pocity. Následně je celý rozhovor podroben verbální analýze, na základě slov 41

42 a slovních spojení uţitých respondentem se usuzuje na míru decentrace od myšlenek a pocitů (Moore, Hayhurst & Teasdale, 1996). Také Grossman a Van Dam (2011) vyzdvihují přednosti rozhovoru oproti sebeposuzovacím škálám. Podle nich přístup zaloţený na rozhovoru s větší pravděpodobností poskytne lepší vhled do psychologických procesů všímavosti neţ pětiminutový sebehodnotící dotazník. V přímé interakci se zkušeným a do všímavosti zasvěceným tazatelem je víc prostoru pro pochopení sémantické komplexnosti všímavosti (Grossman & Van Dam, 2011). V této kapitole jsme krátce představili dotazníkové metody pouţívané ve výzkumu, včetně stručné kritiky měření všímavosti pomocí sebeposuzovacích metod. V oblasti performačních testů měřících všímavost nebylo dosud provedeno dost výzkumů. Právě v rozvoji výkonových testů a na rozhovoru zaloţených přístupů vidí někteří autoři (např. Grossman & Van Dam, 2011; Bishop et al., 2004) významný přínos v dalším zkoumání všímavosti směřující k překonání nedostatků, kterými se vyznačují současné dotazníkové testy. 42

43 7 Využití všímavosti V této kapitole budou představeny vědní oblasti a výzkumy, ve kterých byl koncept všímavosti dosud aplikován. Největší míra výzkumné pozornosti je věnována výzkumu intervencí (Brown, Ryan & Creswell, 2007), a to při řešení různorodých problémů. Stručně se seznámíme s výsledky některých studií; pro podrobnější informace o designu výzkumu, jeho metodologii apod. odkazujeme čtenáře na původní texty studií. V úvodu je třeba ještě podotknout, ţe uvedené výzkumy se liší v chápání konceptu všímavosti, jejích sloţek apod., jde tedy o všímavost v širším slova smyslu. Pro lepší orientaci, jsme se pokusili studie rozčlenit tak, aby byla nastíněna široká škála uplatnitelnosti konceptu všímavosti v různých oblastech. 7.1 Všímavost ve vztahu k duševnímu zdraví Brown a Ryan (2003) v rozsáhlém výzkumu vlivu všímavosti na duševní pohodu zjistili pozitivní korelace s vitalitou, ţivotní spokojeností, sebeúctou, seberealizací, pozitivními emocemi a optimismem; a naopak negativní korelace s depresí, úzkostí, neuroticismem a negativními emocemi. Výsledky tak naznačily pravdivost hypotézy, ţe vyšší schopnost všímavosti souvisí s vyšší mírou zaţívaného well-being (Brown & Ryan, 2003). Mnohé studie, ve kterých tvořili experimentální skupinu jedinci se sklony k sebepoškozování, zneuţívání návykových látek, přejídání a flámování (tzv. binge episode) nebo sebevraţednými tendencemi, prokázaly zlepšení sebeovládání u těchto jedinců po absolvování intervenčního programu (DBT, ACT) vyuţívajícího rozvoj všímavosti jako jeden z hlavních principů léčby (Brown, Ryan & Creswell, 2007). Beitel, Ferrer a Cecero (2005) zjistili statisticky signifikantní vztah mezi všímavostí a soucitem 3. Jednou z klinických aplikací všímavosti je terapie depresivní poruchy, kde se všímavosti vyuţívá především jako profylaktické, udrţující léčby sniţující riziko relapsu. Specificky pro tento účel byla vyvinuta na všímavosti zaloţená kognitivní terapie (MBCT; Segal, Williams & Teasdale, 2002). Randomizované kontrolované studie ověřily její účinnost (Ma & Teasdale, 2004; Teasdale et al., 2000). Kromě MBCT se však v terapii deprese vyuţívají i další přístupy, jejichţ součástí je rozvoj všímavosti, jako je ACT nebo 3 Soucit je stejně jako všímavost schopností, kterou lze rozvíjet. Výzkumy ukazují, ţe soucit podporuje účinek všímavosti (Hollis-Walker & Colosimo, 2011) a jeho pozitivní vliv na duševní pohodu se ukazuje být moţná i větší neţ vliv všímavosti (Van Dam et al., 2011). Soucit se v posledních letech dostává stále více do popředí zájmu výzkumníků (Germer, 2009; Gilbert, 2011; Neff, 2003, 2004). 43

44 DBT (Marra, 2004). Účinným faktorem, který hraje roli při prevenci relapsu a léčbě depresivní poruchy je změna perspektivy (decentrace) a dezidentifikace s psychickými obsahy (Segal, Williams & Teasdale, 2002). Fresco s kolegy (2007) ve svém výzkumu potvrdili hypotézu, ţe změna postoje k vlastním negativním myšlenkám redukuje zranitelnost vůči depresi. Dalším významným faktorem je sníţení ruminativního myšlení pacienta a zaměření se na právě probíhající okamţik (Segal et al., 2002). Ruminace projevující se neustálou analýzou aktuálních problémů a snahou o jejich pochopení paradoxně vedou k prohloubení deprese (Nolen-Hoeksema, 1991). Zvýšená všímavost vede u depresivních agentů ke sníţení ruminativního stylu myšlení (Feldman et al., 2007). Přístupy zaloţené na všímavosti našly své uplatnění i při terapii neurotických poruch. Ty se vyznačují především úzkostí, strachem, zvýšenou pozorností a vyhýbavým chováním. V rámci terapeutických intervencí vyuţívajících prvků všímavosti se pacienti učí vnímat své myšlenky jakou pouhé myšlenky a zaujmout k nim postoj charakterizovaný otevřeností a přijetím (Germer, 2005c). Terapii obsedantně-kompulzivní poruchy zaloţenou na všímavosti vyvinul Jeffrey Schwartz (1996). Jill Levitová a Maria Karkelaová (2005) vytvořily pro léčbu panické poruchy kognitivně behaviorální přístup obohacený o prvky všímavosti a přijetí. Autorky Ivonne Roemerová a Susan Orsillová (2002) zase vyvinuly program pro pacienty s generalizovanou úzkostnou poruchou. Pilotní studii vyuţívající nácvik všímavosti a nácvik koncentrace pozornosti u pacientů trpících sociální fobií provedli Bogels, Sijbers a Voncken (2006). Autorky Folletová, Palmová a Rasmusen-Hallová (2004) vytvořily terapeutický program pro jedince s traumatickou zkušeností (PTSD), integrující prvky ACT a DBT. Všímavost byla vyuţita jako intervenční sloţka také při léčbě psychotických onemocnění. Hlavním východiskem při terapii psychotických pacientů je sníţení snahy omezit výskyt psychotických symptomů. Pacienti se v prvé řadě učí se svou nemocí ţít, nikoli se ji zbavit. Bach a kolegové (2006) uvádějí, ţe upuštění od snahy ovládnout neodbytné myšlenky paradoxně sniţuje pacientovu citlivost vůči nim. Právě odstup od vlastních vnitřních obsahů, který je jedním z účinných faktorů terapie zaloţené na všímavosti, sniţuje hodnověrnost bludů a halucinací, a v důsledku přispívá i k menší míře pacientem zaţívaného stresu (Gaudiano & Herbert, 2006; Bach & Hayes, 2002). Při vyuţití všímavosti v léčbě psychotických pacientů je ovšem vţdy třeba uváţit nebezpečí a specifika vyplývající z povahy nemoci (Pinto, 2009). 44

45 Dialektická behaviorální terapie (DBT) byla původně vytvořena pro léčbu hraniční poruchy osobnosti (Linehan, 1993a,b). Koerner a Dimeff (2000) uvádějí ve své publikaci přehled studií, které účinnost DBT v léčbě hraničních pacientů potvrzují. Hlavním principem terapie je nehodnotící pozorování vlastních emocí tak, jak se objevují, bez snahy je kontrolovat či změnit. Pacientům je zdůrazňováno, ţe nepříjemné emoce jsou nevyhnutelnou součástí ţivota. Všímavost u pacientů pomáhá rozvíjet schopnost tolerance a přijetí i nepříjemných pocitů. Rizvi, Shaw Welch a Dimidjan (2009) uvádějí, ţe u hraničních pacientů, kteří podstoupili intervenční program zaloţený na všímavosti, se sníţilo riziko uţívání omamných látek, sebepoškozování a sebevraţedných pokusů. Koncept všímavosti se uplatňuje také v terapii závislostí, a sice při léčbě závislosti na alkoholu (Ostafin & Marlatt, 2008; Bowen et al., 2006), nikotinu (Davis et al., 2007) a při léčbě patologického hráčství (Lakey, Brown, Campbell, & Goodie, 2007; Toneatto, Vettese & Nguyen, 2007). Marlatt a Gordon (1985) začlenili prvky všímavosti do programu prevence relapsu návykového chování. Rozvoj všímavosti u klientů zvyšuje schopnost uvědomit si nutkání k návykovému chování (uţití drogy) a pomáhá klientům vhodně reagovat. Všímavost zvětšuje mezeru mezi impulsem a reakcí, jinými slovy oslabuje vztah mezi chutí a vlastním poţitím drogy (Ostafin & Marlatt, 2008). Zároveň všímavost sniţuje míru stresu a nepříjemných pocitů (např. Brown & Ryan, 2003; Astin, 1997), coţ jsou významní činitelé často vedoucí k opětovné aktivaci vzorců maladaptivního chování, jako je uţívání návykové látky, gamblerství apod. (Breslin, Zack & McMain, 2002). Všímavost navíc zvyšuje zaţívání pozitivních emocí a ţivotní pohody, podporuje pocit sebekontroly a psychickou odolnost (Brown & Ryan, 2003), coţ jsou faktory podporující abstinenci. 7.2 Všímavost ve vztahu k tělesnému zdraví Koncept všímavosti byl úspěšně uplatněn při terapii poruch příjmu potravy. Některými z přístupů v tomto směru jsou aplikace MBCT (Baer, Fischer & Huss, 2005), aplikace DBT (Telch, Agras & Linehan, 2001) či speciální program pro léčbu mentální bulimie s názvem MB-EAT (mindfulness-based eating awareness training; Kristeller & Hallett, 1999). V programech jsou pacientky vedeny k tomu, aby si plně uvědomovaly pocity hladu a sytosti, proţívaly i negativní emoce bez potlačování, pochopily, ţe negativní myšlenky, které udrţují nemoc v chodu, jsou pouze myšlenkami apod. Výsledky naznačují, ţe u absolventek intervenčního programu zaloţeného na všímavosti se sníţil výskyt 45

46 záchvatovitého přejídání i jeho závaţnost (Telch et al., 2001; Kristeller & Hallett, 1999). Dále se sníţila míra deprese a úzkosti, vzrostl pocit vlastní kontroly (Kristeller & Hallett, 1999), sníţila se potřeba jedení v okamţicích hněvu a sníţil se zájem o postavu a hmotnost (Telch et al., 2001). Lori Brottová a její kolegové (Brotto et al., 2008; Brotto & Heiman, 2007) začlenili nácvik všímavosti do terapie sexuálních poruch, a sice u skupiny ţen, kterým byla kvůli nádorovému onemocnění odstraněna děloha. Jako následek zákroku se u ţen objevily sexuální dysfunkce v podobě nedostatečné touhy a vzrušení. V rámci intervence se ţeny učily zaměřovat pozornost během sexu na přítomný okamţik, na tělesné proţitky, zejména na pocity slasti, a nenechat se vtáhnout do negativních, úzkostných a sebekritických myšlenek, které se často na samotné sexuální dysfunkci podílejí (Brotto & Heiman, 2007). Ve studii, která se zabývala účinností krátkého psychoedukačního programu s nácvikem všímavosti, Brottová s kolegy (2008) potvrdili kladný vliv programu na sexuální vzrušení, orgasmus a celkovou ţivotní pohodu. Keunyoung Yook s kolegy (2008) se pokusili vyuţít všímavost také u léčby poruch spánku. V jejich studii vykazovali insomničtí pacienti po účasti v programu MBCT výrazné zlepšení v kvalitě spánku. Prostředníkem této změny bylo sníţení anxiety pacientů (Yook et al., 2008). Jedním z prvních vyuţití všímavosti v oblasti psychologické péče byla její aplikace v programu J. Kabat-Zinna (1990) určeného pro sniţování stresu u pacientů s různými druhy onemocnění. Základní myšlenkou programu MBSR bylo pomoci pacientům trpících chronickými nemocemi v proţívání plnohodnotného, bohatého a zdravého ţivota (Kabat- -Zinn, 1990). Program MBSR byl vyuţit ve skupině pacientů trpících chronickými bolestmi. Ti byli prostřednictvím formálního nácviku meditace všímavosti vedeni k nehodnotícímu sledování vnitřních proţitků, k uvědomování si bolesti jako jevu, který je od nich oddělený; pacienti si dále osvojovali schopnost nereagovat na bolest a rozumně ji snášet. Pacienti s chronickou bolestí po absolvování programu MBSR vykazovali vyšší zapojení se do denních činností, niţší spotřebu analgetik, sníţení depresivních, úzkostných a somatických symptomů (Kabat-Zinn, Lipworth & Burney, 1985). Tento účinek byl znovu potvrzen o čtyři roky později, kdy proběhlo přeměření (Kabat-Zinn, Lipworth, Burney & Sellers, 1987). Sephtonová s kolegy (2007) sledovali bezmála sto ţen trpících fibromyalgií, které se v rámci léčby účastnily programu MBSR. V porovnání s kontrolní 46

47 skupinou vykazovaly ţeny z experimentální skupiny významný úbytek depresivních symptomů (Sephton et al., 2007). Další významnou klinickou populaci, u níţ byl zkoumán efekt všímavosti, představují onkologičtí pacienti. Samotná nemoc, její příznaky i vedlejší účinky léčby jsou zdrojem velkého mnoţství stresu, a to jak na straně pacienta, tak členů rodiny. Výzkumem vlivu všímavosti na psychiku onkologických pacientů se zabývali Speca, Carlsonová, Mackenzie a Angenová (2006). Jako hlavní aspekty všímavosti, jeţ mohou být prospěšné při léčbě pacientů s rakovinou, uvádějí následující: Zaměření pozornosti na přítomný okamţik a redukce myšlenek vztahujících se k minulým chybám a budoucím obavám pacienta můţe pomoci sníţit míru utrpení, které není nevyhnutelně nutné. Nestranné a nehodnotící pozorování nepříjemných fyzických symptomů zase zmenšuje jejich vliv na pacientovo proţívání. Přijetí, kterému se pacienti v rámci nácviku všímavosti učí, dopomáhá k lepší adaptaci na nově vzniklou ţivotní situaci (v důsledku onemocnění dochází ke změně vnímání vlastního těla, ke změnám v pojetí vlastní identity, sociální role apod.) Všímavost zvyšuje otevřenost pacientů vůči různým aspektům nemoci, tedy i těm, které mohou hrát důleţitou roli v osobním růstu pacienta (Speca et al., 2006). Výsledky randomizované kontrolované studie vlivu programu MBSR na psychiku onkologických pacientů ukázaly, ţe experimentální skupina pacientů vykazovala méně afektivních poruch a problémů s pozorností, niţší míru deprese, úzkosti, napětí a hněvu neţ kontrolní skupina (Speca et al., 2000). Tyto efekty byly zachovány i po šesti měsících (Carlson et al., 2001). Grossman a kolegové (2004) provedli metaanalýzu dvaceti výzkumů zabývajících se vlivem intervenčního programu MBSR na zdraví pacientů s různými typy onemocnění. Průměrný efekt účinku vypočítaný autory byl přibliţně 0.5 (p = ), odpovídal tedy střední velikosti účinku. V závěru metaanalýzy autoři vyjádřili předpoklad, ţe intervenční program MBSR zaloţený na všímavosti, můţe být prospěšný řadě pacientů při zvládání různých problémů (Grossman et al., 2004). 47

48 Všímavost ovšem nachází své uplatnění i v neklinických populacích. Stručně zmiňme, ţe existují aplikace všímavosti například v penitenciární péči (Samuelson et al., 2007), v psychologii práce (Williams, Kolar, Reger & Pearson, 2001), v manţelském a partnerském poradenství (Barnes et al., 2007; Carson et al., 2004, 2006), v rodinné terapii a v rodičovských trénincích (Coatsworth et al., 2010), v rámci pozitivní psychologie (např. Niemiec, 2014, 2012; Niemiec, Rashid & Spinella, 2012), ve školském prostředí (Biegel & Brown, 2010; Broderick & Metz, 2009;), ve vzdělávání učitelů (Meiklejohn et al., 2012), v armádě (Johnson et al., 2014; Stanley et al., 2011) ad. V předcházejících kapitolách teoretické části jsme se zabývali konceptem všímavosti: jeho buddhistickými kořeny, snahou o definování všímavosti v rámci psychologické teorie, vyuţitím všímavosti v psychologické péči o člověka a nástroji měřících všímavost. V následujících kapitolách se budeme zabývat zdravím člověka, a to jak zdravím fyzickým, tak duševním. Představíme si různé definice a různá pojetí fyzického i psychického zdraví v kontextu cílů naší práce. 48

49 ZDRAVÍ A DUŠEVNÍ POHODA 8 Zdraví Zdraví je jednou z nejvýznamnějších hodnot v ţivotě člověka. Zároveň je hodnotou existenciálně nezbytnou, neboť zdraví je podmínkou nutnou k přeţití. Mimoto potřebujeme být zdraví, abychom mohli dělat to, co chceme dělat, abychom se mohli v našich ţivotech realizovat. Zdraví je tedy prostředkem k dosaţení ţivotních cílů, od nichţ se mnohdy odvíjí pocity štěstí a celkové ţivotní spokojenosti. Přestoţe je zdraví stav, kterého chce dosáhnout (a udrţet si ho) snad kaţdý člověk, názory na to, co to vlastně zdraví je, se mezi lidmi do značné míry různí. Existuje mnoho teorií a přístupů, které pojem zdraví vykládají odlišně. Nazírání na fenomén zdraví se navíc přirozeně mění v průběhu ţivota jedince. Zdraví je jev determinovaný celou řadou faktorů a jeho vnímání je značně individuální. V následujících kapitolách se zaměříme na vybrané aspekty zdraví v souladu s cíli naší práce. 8.1 Definice zdraví Nejuţívanější definicí zdraví je vymezení Světové zdravotnické organizace (WHO) ze čtyřicátých let minulého století, které zní takto: Health is a state of complete physical, mental and social well-being and not merely the absence of disease or infirmity. (WHO, 2001, s. 1). Podle této definice je zdraví stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, a ne pouze stav nepřítomnosti nemoci či vady. WHO se snaţí kromě fyzického aspektu zdraví zohlednit také sloţky duševní a sociální, na druhou stranu definice opomíjí duchovní oblast člověka (spirituální zdraví). Přestoţe je definice WHO hojně rozšířená, dá se povaţovat za idealistickou a nerealistickou. Podle tohoto vymezení by se totiţ dalo klasifikovat pouze malé procento lidí jako tzv. zdravých. Definice zdraví zohledňující také spirituální aspekt zdraví pochází z pera Jara Křivohlavého (2009, s. 40) a zní následovně: Zdraví je celkový (tělesný, psychický, sociální a duchovní) stav člověka, který mu umoţňuje dosahovat optimální kvality ţivota a není překáţkou obdobnému snaţení druhých lidí. Hartl a Hartlová (2000, s. 701) definují zdraví jako souhrn vlastností organismu, které jsou sto vyrovnávat se s měnícími se vlivy vnějšího prostředí, aniţ jsou narušeny fyziologicky důleţité funkce. Autoři vnímají zdraví jako schopnost adaptace 49

50 a akomodace. Zdraví se v tomto pojetí jeví jako podmínka boje člověka proti moţnému ohroţení (Mlčák, 2004). Jiná definice zdraví bere v potaz individuální schopnosti člověka a říká, ţe optimální stav zdraví určité osoby závisí na stavu souboru podmínek, které jí umoţňují ţít a pracovat tak, aby byly splněny její realisticky zvolené a biologické moţnosti (potenciály). (Seedhouse, 1995; cit. dle Křivohlavý, 2009, s. 39). Výše citovaný David Seedhouse (1995; cit. dle Křivohlavý, 2009) upozorňuje na skutečnost, ţe lidé s různým profesním zaměřením mohou vnímat zdraví odlišně. Například lékař si pod pojmem zdraví představuje nepřítomnost choroby či úrazu; sociolog rozumí zdravým jedincem takového člověka, který dobře funguje ve všech svých společenských rolích; podle humanisty je člověk zdravý tehdy, je-li schopen vyrovnávat se pozitivně s ţivotními úkoly; a nakonec idealista si pod pojmem zdraví představuje správné fungování ve všech oblastech ţivota: tělesné, duševní, sociální i spirituální. Vidíme, ţe různé odborné i laické definice zdraví se od sebe navzájem liší. Zdraví můţe být vymezeno negativně jako nepřítomnost nemoci; funkcionálně jako schopnost vyrovnávat se s kaţdodenními činnostmi a potřebami; anebo pozitivně jako kompetence a forma vyrovnanosti (homeostázy). Některé teorie povaţují zdraví za ideální stav, jiné chápou zdraví jako stav normálního, dobrého fungování, další teorie se dívají na zdraví jako na komoditu či zboţí a jiné chápou zdraví jako vitalitu a určitý druh vnitřní síly (Seedhouse, 1995; cit. dle Křivohlavý, 2001). Na základě výsledků rozsáhlé práce M. Blaxtera nabízí B. Vašina (1999) 8 základních přístupů k fenoménu zdraví: 1) zdraví jako nepřítomnost nemoci, absence zdravotních potíţí; 2) zdraví jako proţívaný, subjektivní stav oproti objektivnímu zdravotnímu stavu; 3) zdraví jako rezerva, záloha, 4) zdraví jako fyzická zdatnost; 5) zdraví jako vitalita, energie; 6) zdraví jako sociální vazby; 7) zdraví jako funkce schopnost vykonávat aktivity s malým důrazem na proţívání; 8) zdraví ve smyslu psychosociální pohody. 50

51 Jaro Křivohlavý (2009) seřadil teorie zdraví podle jiného kritéria, a sice podle toho, do jaké míry je v jednotlivých teoriích zdraví chápáno jako prostředek či nástroj dosaţení určitého cíle, nebo zda je zdraví chápáno jako cíl sám o sobě a představuje finální stav věcí. Různé teorie zdraví uspořádal na zmíněné škále následovně: A. Zdraví jako zdroj fyzické a psychické síly zdraví je povaţováno za určitý druh síly, která pomáhá jedinci zdolávat ţivotní těţkosti. B. Zdraví jako metafyzická síla zdraví jako něco, co umoţňuje jedinci dosahovat vyšších cílů, neţ je samo zdraví. C. Salutogeneze A. Antonovsky se zabýval individuálními zdroji zdraví a zjistil, ţe nejde o dílčí psychické schopnosti, které určují úspěšnost zvládání problémů, ale celková, holistická charakteristika postoje k ţivotu, kterou nazval smyslem pro integritu (sense of coherence, SOC; Antonovsky, 1987; cit. dle Křivohlavý, 2009). D. Zdraví jako schopnost adaptace změna prostředí či přizpůsobení se okolí E. Zdraví jako schopnost dobrého fungování efektivní plnění úkolů a sociálních rolí F. Zdraví jako zboţí zdraví je představováno jako směnitelné zboţí, jeţ se dá koupit na trhu (ve formě léku, lékařského zákroku apod.) G. Zdraví jako ideál je takto chápáno v definici Světové zdravotnické organizace V této podkapitole jsme se pokusili představit základní přístupy v nahlíţení na zdraví. Nastínili jsme, ţe je obtíţné definovat zdraví jako statickou a izolovanou jednotku. Zdraví je ve své podstatě komplexním jevem, na němţ se podílejí různé faktory. Tyto faktory a determinanty budou přiblíţeny v následující podkapitole. 8.2 Determinanty zdraví Faktorů, které se nějakým způsobem podílejí na našem zdraví, je jistě celá řada. Ovšem vymezit jednotlivé determinanty zdraví můţe být poněkud problematické, jelikoţ zdraví je jev podmíněný multikauzálně a jednotlivé fakotry ovlivňující naše zdraví mezi sebou interagují. Kříţ (2011) rozlišuje na nejobecnější rovině tři základní determinanty: genetický profil, ţivotní podmínky a prostředí. Světová zdravotnická organizace (WHO) se dokonce pokusila procentuálně odhadnout vliv hlavních skupin faktorů na lidské zdraví. Upřesnění toho, co zahrnují jednotlivé skupiny faktorů a jejich podíl na zdraví, uvádíme v tabulce 3. 51

52 Tabulka 3. Hlavní skupiny determinant zdraví dle WHO (Kříž, 2011, s ) Ţivotní styl 50 % Genetický profil 20% Ţivotní a pracovní prostředí 20%. Zdravotní péče Způsob ţivota: Rozloţení práce a odpočinku, kvantitativní a kvalitativní stránky výţivy, pohybová aktivita, škodlivé návyky Vzdělání: Nízké úrovně vzdělání doprovází horší zdraví, vyšší nemocnost a úmrtnost. Charakter chování a schopnost zvládat problémy: Determinanta, která ovlivňuje vyváţené stravování, udrţování tělesných a duševních aktivit, kuřáctví a pití alkoholu, schopnost zvládat stres. Příjem a společenské postavení: Vyšší příjem a postavení jsou spojeny s lepším zdravím. Čím větší propast je mezi nejbohatšími a nejchudšími lidmi, tím větší jsou rozdíly v jejich zdravotním stavu. Nerovnost zhoršuje celkový zdravotní stav populace. Genetika: Vrozené vlastnosti hrají roli v délce ţivota, v kvalitě zdraví a v pravděpodobnosti vzniku nějaké nemoci. Pohlaví a věk: Odlišné typy onemocnění v závislosti na pohlaví. Muţi a ţeny se liší i v chování (riskování) a postoji ke zdraví. Řada nemocí má úzkou souvislost s věkem (např. vyšší incidence respiračních chorob u dětí, vyšší úrazovost u mladších ročníků, kardiovaskulární a nádorovité onemocnění u lidí starších 65 let). Fyzické prostředí: Kvalita vody, ovzduší, potravin, bezpečné domy, pracoviště, komunikace, míra hluku ad. Zaměstnání: Zaměstnaní lidé jsou zdravější. Sociální podpora: Lidé s větší podporou ze strany rodiny, přátel a komunity se těší lepšímu zdraví. Kultura: Zvyky, tradice, důvěra v rodinu apod. pozitivně působí na zdraví. Zdravotnictví: Dostupnost zdravotnických sluţeb, schopnost vyuţívat je. 10%. Výše uvedené hodnoty vznikly ovšem spíše na základě kvalifikovaného odhadu. Interindividuální a intraindividuální rozdíly, různá síla vlivu faktorů na různá onemocnění a jiné geografické, kulturní a politické podmínky nedovolují přesně určit podíly jednotlivých faktorů (Kebza, 2005). Kříţ (2011) navíc připomíná, ţe determinanty mají nespecifický účinek a ovlivňují více stránek zdravotních projevů. Kebza (2010) rozlišuje jednotlivé faktory z hlediska působení na lidské zdraví na protektivní a rizikové. Těmto faktorům se nyní budeme věnovat blíţe. 52

53 8.2.1 Protektivní faktory zdraví Protektivní faktory zdraví jsou takové, které podporují rozvoj lidského zdraví, jsou pro lidské zdraví prospěšné a souvisí s prevencí a léčbou nemoci. Jedinec, který dodrţuje pravidla, jeţ mají ochranný účinek k jeho tělesnému i psychickému stavu, se bude s větší pravděpodobností těšit lepšímu zdraví neţ jedinec, který tato pravidla nedodrţuje. S protektivními faktory souvisí tzv. zdraví podporující chování, které je charakterizováno jako chování prováděno člověkem nehledě na jeho vnímaný zdravotní stav, aby chránil, zlepšoval nebo si udrţel své zdraví, ať je takové chování objektivně efektivní vzhledem ke svému cíli, nebo ne. (Sarafino 1990, s. 177). Mezi významné protektivní faktory lidského zdraví se řadí pohybová aktivita, tělesná hmotnost, výţiva a stravovací návyky, ţivotní styl, osobnostní faktory a sociální opora. V naší práci se zaměříme pouze na poslední dvě uvedené. Osobnostní faktory Způsob, jakým člověk přistupuje ke svému zdraví, co jí, co pije, jak tráví volný čas, souvisí mimo jiné i s jeho vnitřními charakteristikami. Řada výzkumů se zabývala vztahem mezi se zdravím souvisejícím chováním a pětifaktorovým modelem osobnosti, rozlišujícím pět dimenzí osobnosti (extraverze/introverze, neuroticismus, svědomitost, přívětivost a otevřenost vůči zkušenosti). Opakovaně byl zjištěn nejtěsnější vztah mezi zdravím podporujícím chováním a rysem svědomitosti (Raynor & Levine, 2009). Respondenti s vyšším skórem v škále svědomitosti častěji uváděli chování, které lze označit za zdraví podporující, např. abstinence nebo střídmé pití alkoholu, nekuřáctví, konzumace ovoce a zeleniny, fyzické cvičení, dostatek spánku, pouţívání bezpečnostních pásů. Naproti tomu jedinci, kteří v škále svědomitosti dosáhli nízkého skóru, uváděli častěji rizikové sexuální chování, konzumaci nezdravých jídel, menší fyzickou aktivitu, nadměrnou konzumaci alkoholu a kouření. Womble, Labbé a Cochran (2013) tuto skutečnost vysvětlují tak, ţe svědomití lidé dokáţou s větší úspěšností odloţit okamţité uspokojení ve prospěch dlouhodobých cílů týkajících se jejich zdraví. Extraverze je ve vztahu ke zdraví podporujícímu chování povaţována spíše za rizikový faktor. Extraverti se na jednu stranu sice více věnují fyzické aktivitě, na stranu druhou se však s větší pravděpodobností oddávají konzumaci alkoholu, kouření, sexuální promiskuitě a nechráněnému sexuálnímu styku (Raynor & Levine, 2009). Souvislost mezi zdravím podporujícím chováním a rysy neuroticismu a přívětivosti je nejasná, i kdyţ výsledky některých výzkumů naznačují, ţe 53

54 neuroticismus je spíše faktorem rizikovým, kdeţto přívětivost spíše faktorem projektivním. Mezi zdravím podporujícím chováním a otevřeností vůči zkušenosti existuje jen velmi slabý vztah (Raynor & Levine, 2009). Dalším osobnostním faktorem, který se podílí na dodrţování a respektování zdraví podporujících zásad, je vědomí vlastní účinnosti (self-efficacy). Koncept self-efficacy vypovídá o míře přesvědčení jedince, ţe má dostatečnou schopnost ovlivňovat běh dění a kontrolovat prostředí, v němţ se nachází. Toto přesvědčení se uplatňuje nejen při zvládání ţivotních těţkostí, ale také při změně zdravotně neţádoucího chování, jako je zanechání kouření či pití alkoholu (Křivohlavý, 2009). Jackson, Tucker a Herman (2007) ve svém výzkumu prokázali výraznou souvislost mezi mírou self-efficacy a zapojením se do zdraví podporujícího chování. V studii Taylora a kolegů (2013) byl potvrzen vztah mezi fyzickým i mentálním zdravím jedince a mírou jeho nezdolnosti (hardiness). Nezdolností se rozumí vnímaná kontrola nad různými ţivotními aspekty; jedinec vyznačující se vysokou mírou nezdolnosti má sklon vnímat stresující situace jako výzvy a pociťuje závazek ke svému úsilí něčeho dosáhnout (Taylor et al., 2013). Carver, Scheier a Segerstrom (2010) se ve svém výzkumu zaměřili na vztah mezi zdravím podporujícím chováním a optimismem. Za optimistu povaţují autoři takového jedince, který očekává kladný a příznivý výsledek dění, jehoţ se sám účastní. Výsledky výzkumu ukázaly, ţe optimisté vykazují efektivnější copnigové strategie, a jsou tedy ve srovnání s pesimisty zdravější (Carver, Scheier & Segerstrom, 2010). Sociální opora Člověk je tvor sociální, jeho přirozeností je ţivot v komunitě, ve společnosti. Pro své optimální fungování potřebuje societu a sociální oporu. Sociální opora bývá definována jako pomoc, která je poskytována druhými lidmi člověku, který se nachází v zátěţové situaci (Křivohlavý, 2009, s. 94). Jde tedy o souhrn opatření, jejichţ smyslem je člověku ulehčit nebo pomoci překonat nepříznivou, stresogenní situaci. Tato opatření mohou mít formu instrumentální (např. ekonomická, finanční, materiální podpora) anebo expresivní (psychická, citová podpora). Sociální opora můţe být také chápána jako pocit a přesvědčení jedince, ţe druzí lidé jsou připraveni poskytnout mu podporu, ţe ho akceptují, záleţí jim na něm, mají ho rádi, přijímají ho takového, jaký je apod. 54

55 Sociální opora hraje významnou roli při zvládání a vyrovnávání se s nepříznivými ţivotními situacemi, a díky tomu ovlivňuje i zdraví jedince a jeho duševní pohodu (Baštecká a kol., 2005). Důleţitým faktorem fyzického i duševního zdraví je sociální integrace, tedy začlenění člověka do společnosti. Kebza (2005) uvádí, ţe sociální opora bývá označována za jeden z předních faktorů tlumících dopad negativních událostí na zdravotní a psychický stav člověka. Sociální opora má rovněţ příznivý vliv na sebehodnocení a pocit vlastní kompetence a napomáhá upokojovat základní lidské potřeby, jako jsou např. potřeba úcty, souhlasu, bezpečí, identity, začlenění (Baštecká a kol., 2005). Jak uvádí Snopek a Hublová (2008), většina lidí si pod pojmem sociální opora představuje jemu nejbliţší členy rodiny, partnery a přátele. Sociální opora však zahrnuje i vyšší společenské celky. Obecně se rozlišují tři úrovně sociální opory (Kebza, 2005; Křivohlavý, 2009): Makroúroveň: Celospolečenská forma pomoci lidem, kteří tuto pomoc potřebují. Jedná se o vnitrostátní i mezistátní ekonomickou či sociální podporu, např. lidem, zasaţených nějakou přírodní katastrofou. Do této úrovně sociální podpory spadá také kultura, věda, vzdělávání, armáda, policie, doprava a jiné sluţby. Mezoúroveň: Určitá sociální skupina nabízející svou pomoc jednomu ze svých členů nebo osobám mimo skupinu, kteří pomoc potřebují. Zahrnuje přátele, známé, kolegy z práce, spoluţáky, sousedy apod. Mikroúroveň: Podpora od nejbliţších osob:pomoc od manţela či manţelky, partnera, rodičů, dětí, sourozenců, dobrých přátel apod. Základní prvek sociální opory na této úrovni tvoří rodina. Křivohlavý (2009) uvádí, ţe v roce 1981 rozlišil J. House čtyři sloţky sociální opory. Toto dělení patří k nejčastěji uváděnému (cit. dle Křivohlavý, 2009): Emocionální opora: Jedinci je poskytována náklonnost a empatické jednání ze strany druhých osob, které jsou připraveny pomoci mu v jeho těţkostech; emocionální opora uklidňuje a dodává naději. Hodnotící opora: Jedinci je vyjadřována úcta a respekt, je posilováno jeho sebevědomí a kladně sebehodnocení, čímţ se zlepšuje i jeho schopnost autoregulace; spadá sem i sdílení nelehkých ţivotních situací. 55

56 Informační opora: Jedinci jsou poskytovány informace a rady, které mu pomáhají zorientovat se ve sloţité ţivotní situaci a lépe ji zvládnout. Instrumentální opora: Jedinci je poskytována konkrétní a pragmatická forma pomoci, např. finanční a materiální podpora, sluţby aj. Míra potřeby sociální opory se u jednotlivých osob liší v závislosti na různých proměnných. Jakubcová (2012) uvádí, ţe mezi činitele ovlivňující potřebu sociální opory patří především pohlaví, socioekonomický status, osobnostní rysy a nezdolnost ve smyslu hardiness. Jaro Křivohlavý (2009) navíc upozorňuje na rozdíl mezi objektivním a subjektivním vnímáním sociální opory: ne všechnu pomoc, kterou okolí poskytuje jedinci, tento jedinec za pomoc povaţuje. Je potřeba zmínit, ţe sociální opora můţe mít kromě příznivého vlivu na lidské tělesné i duševní zdraví také vliv nepříznivý. Jde především o případy negativní sociální interakce a interpersonálních vztahů vyznačujících se nedostatkem zájmu, podceňováním, přetvářkou, lhaním apod. Dalším případem je stav, kdy se původně pozitivní vztahy z různých důvodů staly konfliktními a nepřátelskými. Takové vztahy se vyznačují kritikou, nesouhlasem, odmítáním, přemrštěnými nároky atp. (Kebza, 2005). A přes negativní interpersonální vztahy se vlastně dostáváme k tématu rizikových faktorů zdraví Rizikové faktory zdraví Rizikovými faktory zdraví rozumíme takové faktory, které mohou mít negativní vliv na zdraví jedince, a to zejména pokud jsou provozovány příliš často a v přílišné míře. Jak jiţ bylo řečeno, způsob ţivota se do značné míry podílí na vzniku a rozvoji tzv. civilizačních chorob. Vystavení se většině rizikových faktorů, o kterých bude pojednáno dále v této kapitole, je ve své podstatě dobrovolné a záleţí na konkrétním jedinci, zda a jak úspěšně se snaţí rizikovým faktorům ve svém ţivotě vyhýbat. Mezi nejzávaţnější rizikové faktory, které mají prokazatelný vliv na zdraví člověka, patří kouření, nadměrná konzumace alkoholu, zneuţívání drog, nedostatek pohybu, nevhodná strava, rizikový sex, stres a nedostatek spánku (Komárek & Provazník, 2011). Kouření Jakákoliv forma spotřeby tabáku a tabákových výrobků (kouření, ţvýkání, šňupání, pasivní vystavení zplodinám vznikajícím hořením tabákových produktů) významně 56

57 přispívá ke vzniku celé řady různých onemocnění, jeţ mohou vést k předčasnému úmrtí. Nejzávaţnější z těchto nemocí jsou nádory a nemoci srdce a cév. Kouření je významným zdravotním problémem ve většině zemí Evropy. Více kuřáků lze najít v populačních skupinách, jeţ mají niţší sociální status. Kouření souvisí se vzděláním, výchovou, kulturou a typem chování člověka. 9 z 10 kuřáků začne kouřit před dovršením plnoletosti. Přibliţně jedna pětina Čechů je aktivními kuřáky, z toho zhruba tvoří děti a mladiství do 18 let (Kříţ, 2011; Komárek & Provazník, 2011). Nadměrná konzumace alkoholu Díky svým účinkům na lidskou nervovou soustavu patří alkohol společně s cigaretami k prostředkům, které lidé vyuţívají, chtějí-li se uvolnit a bavit. Pití alkoholu, jeţ je na jednu stranu součástí gastronomické kultury, má na stranu druhou spojitost s alkoholismem. Konzumace alkoholu se můţe pohybovat v rozmezí od úplné abstinence aţ po pravidelně opakované pití se systematickými známkami opilosti. Rizikové pití je definováno jako týdenní příjem u muţů vyšší neţ 350 g čistého alkoholu, u ţen 210 g. Přitom deset gramů čistého alkoholu je obsaţeno např. v 1dcl vína nebo 0,3 l piva. Protektivní účinek poţívání alkoholu vůči kardiovaskulárním onemocněním byl pozorován při mírné spotřebě alkoholu nepřevyšující 10 g čistého alkoholu denně. Nadměrná konzumace alkoholu se naopak vyznačuje širokou škálou zdravotních potíţí, a to jak v rovině somatické (cirhóza jater, karcinomy v různých částech trávicího traktu, hypertenze, poruchy nervového a reprodukčního systému, poškození plodu v důsledku pití matky aj.), tak psychické (poruchy kognitivních funkcí, poruchy nálad) a sociální (rozvrat rodiny, ztráta zaměstnání, agresivní chování, kriminální činnost, sebevraţdy aj.) (Komárek & Provazník, 2011). V konzumaci alkoholu se Česká republika ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské Unie pohybuje na vrcholu pomyslného ţebříčku (OECD, 2012). Častěji a ve větší míře u nás konzumují alkohol muţi. Nejvyšší spotřebu vykazuje věková skupina let. Mladší lidé konzumují alkohol ve větším mnoţství a spíše nárazově, starší naopak v menším mnoţství a spíše pravidelně. Od r do r se průměrná spotřeba alkoholu na osobu (starší 15 let) sníţila o 0.3, ale celková spotřeba alkoholu se spíše zvyšovala (OECD, 2012). 57

58 Zneužívání drog Zdravotním a společenským problémem je zneuţívání nelegálních i legálních drog. Mezi nejčastěji zneuţívané skupiny drog patří těkavé látky, upravené konopí, opiáty, barbituráty, amfetaminy a jejich deriváty, kokain, halucinogenní drogy (LSD), a tzv. domácí drogy vyráběné amatérsky doma nebo v tajných laboratořích. V důsledku opakovaného uţívání jedné nebo více psychoaktivních látek dochází k drogové závislosti: droga se stává nejvyšší hodnotou. Závislost vzniká na základě interakce mezi osobou, prostředím a drogou. Rozvoj drogové závislosti je ovlivňován následujícími faktory: rodinou (rozpad rodiny, rodičovský příklad aj.), osobnostními faktory (úzkost, deprese, emoční labilita, nepřátelství, nízké sebevědomí, ztráta kontroly aj.) a sociálními faktory (společenské a kulturní normy). U lidí, kteří zneuţívají drogy, se objevuje celá řada zdravotních obtíţí. Vedle farmakologických účinků, které jsou vyvolány přímo drogou, jsou to i účinky nefarmakologické, tzv. drogové chování. To zahrnuje zanedbávání povinností, nutkání získat drogu i za cenu násilí, sebenenávist, ztrátu sebevědomí a chování vedoucí k úrazům a nehodám (Komárek & Provazník, 2011). Nevhodná výživa a nedostatek pohybu Správná výţiva hraje v podpoře zdraví dominantní roli. Základním smyslem správné výţivy je zajistit optimální přívod energie a ţivin ve formě mikroa makroelementů přiměřeně k věku, zdravotnímu stavu a ţivotnímu stylu jedince. Energetický příjem by měl být v rovnováze s výdejem, který je dán zejména potřebou energie pro bazální metabolismus a pohybovou aktivitou. Základními ţivinami jsou bílkoviny, tuky a sacharidy. Celkovou energetickou hodnotu stravy by měly z 15 % tvořit bílkoviny, z % sacharidy a z % tuky. Stravovací zvyklosti jsou ovšem podmíněny znalostmi lidí o správné výţivě, a také ekonomickými a módními vlivy. Komárek a Provazník (2011) uvádějí, ţe v průběhu posledních desetiletí ve vyspělých zemích značně vzrostla celková spotřeba, zvláště ţivočišných produktů s vysokým obsahem nasycených mastných kyselin. Dále se zvýšila spotřeba smaţených pokrmů (fast food), soli, sladkostí a slazených nápojů. Naopak nízká spotřeba ryb, nízkotučných mléčných výrobků, zeleniny a ovoce jsou nepříznivými ukazateli v celkové ţivotosprávě (Ochrana a podpora zdraví, 2011). 58

59 V současnosti vede navíc člověk zcela odlišný způsob ţivota, neţ ke kterému byl po tisíce let morfologicky a funkčně adaptován a ve kterém náročná tělesná zátěţ patřila k předpokladu přeţití. V dnešních, zcela odlišných podmínkách se potřeba pohybu značně redukovala. Výdej energie mnohých lidí je tak niţší neţ její příjem, coţ má za následek zvyšující se procento lidí trpících obezitou (Kunešová, 2004). Tělesný pohyb je přitom významným protektivním faktorem a například redukuje riziko vzniku kardiovaskulárních onemocnění, sniţuje krevní tlak, zlepšuje psychický stav a schopnost vyrovnat se se stresem apod. Nevhodná výţiva a nedostatek tělesného pohybu mohou být spolupříčinou celé řady zdravotních komplikací. Mezi ně patří: obezita, kardiovaskulární onemocnění, hypertenze, diabetes II. typu, osteoporóza, chronické poruchy pohybového a opěrného aparátu aj. (Komárek & Provazník, 2011). Rizikové sexuální chování Za rizikový sex jsou povaţovány promiskuitní vztahy či sexuální styky s náhodnými osobami a nechráněný sexuální styk. Výrazné nebezpečí, které hrozí při rizikovém sexuálním chování, představuje přenos infekčních pohlavních chorob. V širším povědomí je to zejména virus HIV; existuje ovšem řada jiných a méně známých pohlavních chorob (Křivohlavý, 2009). Následkem rizikového sexuálního chování můţe být také nechtěně těhotenství (Shumaker, 2009). S objevem a rozšířením hormonální antikoncepce se najednu stranu toto riziko sniţuje, na stranu druhou ale stoupá pravděpodobnost nakaţení se pohlavně přenosnou chorobou v důsledku neuţívání bariérových antikoncepčních metod (Křivohlavý, 2009). Na rizikové sexuální chování mají vliv také osobnostní a genetické faktory. Zietsch s kolegy ve svém výzkumu prokázali pozitivní korelace mezi rizikovým sexuálním chováním a extraverzí, neuroticismem a psychoticismem (Zietsch, Verweij, Bailey, Wright & Martin, 2010). Stejně jako u dalších rizikových faktorů je i u rizikového sexuálního chování v prvé řadě důleţitá prevence a osvěta v oblasti pohlavních chorob, zdravého sexuálního chování a antikoncepčních metod. Stres a nedostatek spánku Obecně lze stres povaţovat za odpověď organismu na výrazně působící vnější či vnitřní zátěţ, která překračuje moţnosti organismu tuto zátěţ zvládnout; reakce organismu v sobě zahrnuje jak fyzické, tak i psychické sloţky (Ochrana a podpora zdraví, 2011). 59

60 Jednorázová, akutní stresogenní situace nepředstavuje pro organismus výraznější riziko, následuje-li po ní odpočinek. Naproti tomu dlouhodobé působení stresu, které překračuje adaptační kapacitu organismu, je rizikem vţdy. Záleţí na řadě faktorů, kde a v jakém rozsahu se působení chronického stresoru projeví. Kebza (2005) mezi tyto faktory řadí genetickou výbavu, ţivotní styl, fyzickou kondici, osobnostní charakteristiky, psychickou odolnost (rezilienci), kvalitu a uspořádání sociálních vztahů, kvalitu ţivota jedince i kvalitu ţivota celé společnosti. V současné době se stres v ţivotě lidí vyskytuje ve větší míře, neţ tomu bylo kdykoliv dříve. Zvýšené ţivotní a pracovní tempo s sebou nese vysoké nároky na lidskou psychiku. Velké mnoţství moţností seberealizace vyţaduje vysoké osobní nasazení. Mezi stresory patří také problémy související s pracovním uplatněním (moţnost ztráty zaměstnání, nutnost rekvalifikace, přepracovanost, workoholismus), vztahové problémy (zejména v manţelství, partnerství a rodině), zdravotní stav a ekonomická situace. Nadměrné působení stresu se můţe projevit nejen v psychickém stavu člověka, ale kvůli oslabení imunitního systému se mohou objevit i různá somatická a psychosomatická onemocnění (Komárek & Provazník, 2011). K závaţným problémům, které jsou úzce spojeny se vzrůstající mírou stresu současné doby, patří i zhoršení kvality spánku (Yamamoto, 2009). Narušením cirkadiánního procesu, základního řídícího mechanismu spánku a bdění, stres negativně ovlivňuje spánkovou kvalitu. Samotná spánková deprivace je pro člověka navíc dalším stresorem a její působení se odráţí v autonomním a neuroendokrinním systému deprivovaného jedince (Yamamoto, 2009). Podle Nevšímalové (2006) sniţuje dlouhodobá spánková deprivace kvalitu ţivota, způsobuje poruchy nálady a celkově je rizikovým faktorem zdraví. Na druhou stranu dobrý a kvalitní spánek působí příznivě na imunitní systém a má vliv i na psychickou pohodu člověka. 60

61 9 Duševní zdraví Jak bylo uvedeno v předešlé kapitole, zdraví je obvykle chápáno jako optimální fungování člověka v biologických, psychických, sociálních a spirituálních oblastech ţivota. V následující kapitole bude blíţe pojednáno o duševním zdraví (mental health). V úvodu se pokusíme vymezit koncept duševního zdraví a představíme si některé definice, které se snaţí zohlednit různé prvky optimálního psychického fungování člověka. V návaznosti na to budou dále představeny některé koncepty duševního zdraví v kontextu cílů naší práce. V závěru kapitoly se zaměříme na determinanty duševního zdraví. 9.1 Definice duševního zdraví Vymezit pojem duševního zdraví (mental health) není jednoduché. Jde o sloţitý koncept, který zahrnuje řadu aspektů, a i mezi odbornou veřejností dosud nepanuje shoda v tom, jak duševní zdraví definovat. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) zahrnuje duševní zdraví: osobní pohodu (subjective well-being), zaţívání vlastní účinnosti (self-efficacy), autonomii, kompetenci, mezigenerační závislost a naplnění vlastního intelektového a emocionálního potenciálu ve smyslu sebeaktualizace (WHO, 2001). Duševní zdraví tedy není chápáno jako pouhá nepřítomnost duševní poruchy, ale jde o komplikovanější a provázanější koncept. Světová zdravotnická organizace vymezuje duševní zdraví jako stav pohody, ve kterém člověk uskutečňuje svoje schopnosti, zvládá povinnosti kaţdodenního ţivota, dokáţe produktivně a plodně pracovat a je schopný přispívat své společnosti (WHO, 2005, s. 2). Třemi základními sloţkami této definice jsou: pohoda (well-being), efektivní fungování jednotlivce a efektivní fungování pro společnost. Americká psycholoţka M. Jahodová (1958; cit. dle Hartl & Hartlová, 2000) uvádí šest charakteristik pozitivního duševního zdraví: adekvátní percepce reality, dobrá míra autonomie, integrita osobnosti, kladný postoj k sobě samému (sebeakceptace), duševní a duchovní růst (sebeaktualizace) a zvládání vnějšího prostředí. Podle autorky je v ţivotě člověka důleţité směřování k určitému cíli, který dává ţivotu smysl; člověk pevně řídící svůj ţivot k vytyčenému cíli dosahuje sebedůvěry a sebejistoty. Český psycholog Libor Míček (1982) povaţuje za základní rys duševního zdraví spokojenost či štěstí. Rozlišuje mezi uţším pojetím duševního zdraví, které reflektuje nepřítomnost duševní poruchy, a širším pojetím, které chápe duševní zdraví jako optimální ţivotní adaptaci, a to jak adaptaci vztahovou a sociální, tak adaptaci intrapsychickou 61

62 (Míček, 1982). Jako schopnost adaptace chápou duševní zdraví také Hartl a Hartlová, podle kterých se duševní zdraví vyznačuje přijímáním všeho co ţivot přináší příjemného, včetně sexuality a jiných forem pudového a citového ţivota, umění rozeznávat je a v sociálním kontextu kontrolovat (Hartl & Hartlová, 2000, s. 691). Podle výše uvedeného se duševně zdravý člověk vyznačuje schopností přizpůsobit se proměnlivým podmínkám prostředí a dosahovat dílčích cílů v nikdy nekončícím seberealizačním procesu. Duševní zdraví souvisí s kvalitou ţivota konkrétního jedince a reflektuje jeho spokojenost se ţivotem. Z pohledu pozitivní psychologie zahrnuje duševní zdraví schopnost jedince radovat se ze ţivota (Holmes, 2014). V psychologické literatuře existuje řada termínů, které se s pojmem duševního zdraví překrývají nebo jsou téměř identické. Mezi nejčastěji uţívané patří pojmy jako osobní pohoda (well-being), kvalita ţivota (quality of life), ţivotní spokojenost (life satisfaction), štěstí (happiness); dále také psychologické bohatství (psychological wealth), optimální prospívání (flourishing), pozitivita (positivity) aj. Ani mezi psychology dosud nepanuje shoda v tom, co se jednotlivými pojmy vlastně rozumí. Blízkost a významové prolínání pojmů vede k jejich nejednotnému a zástupnému uţívání (Kebza & Šolcová, 2005). Jak ale uvádí Slezáčková (2012), přes rozdílné definice a operacionalizace reflektují jednotlivé pojmy v podstatě různé aspekty téhoţ. Ať uţ je nazveme jakkoli (radost ze ţivota, spokojenost, štěstí, klid, naplněný a smysluplný ţivot), jsou to cíle a ideály, po kterých touţí snad všichni lidé. Kaţdý si pod nimi můţe představovat něco trochu jiného, ale ve své podstatě se jedná o různé stavy, kdy se člověku daří a je mu dobře. V současné době se při studiu osobní pohody uplatňují dva přístupy: hédonický a eudaimonický. Hédonický přístup, vycházející z učení antického filozofa Epikúra, klade důraz na příjemné a radostné proţívání. Základním cílem hédonismu je dosáhnout co největšího potěšení a štěstí a naopak redukovat všechny druhy strastí. Hédonický přístup se pojí například s konceptem subjektivní pohody E. Dienera (subjective well-being), který odvíjí duševní pohodu od rozdílu mezi pozitivními a negativními emocemi (Diener, Lucas & Oishi, 2002). Eudaimonický přístup se na druhé straně opírá o učení Aristotela, který za nejvyšší dobro povaţoval stav, kdy člověk jedná v souladu se svým vnitřním hlasem (řec. daimonion). Štěstí a duševní pohoda se odvíjí od konání dobra, osobního rozvoje a seberealizace. Eudaimonický přístup se pojí například s konceptem duševní pohody (psychological well-being; Ryff, 1989) nebo teorií sebeurčení (Self-Determination; Ryan 62

63 & Deci, 2000). Některé pojetí duševní pohody zohledňují oba základní přístupy, např. americký psycholog a sociolog Corey L. Keyes definuje svůj koncept pozitivního duševního zdraví (positive mental health) jako: štěstí a spokojenost se ţivotem (hédonický přístup) a optimální fungování vztahující se k vlastní osobě (seberealizace) i ke společnosti (eudaimonický přístup) (Westerhof & Keyes, 2010). V následující kapitole budou některé koncepty duševního zdraví představeny podrobněji. 9.2 Vybrané koncepty duševního zdraví Ed Diener: Osobní pohoda (Subjective Well-Being) Osobní pohodou (subjectie well-being) rozumí E. Diener celkové zhodnocení vlastního ţivota v rovině kognitivní a emocionální (Diener, Lucas & Oishi, 2002). Subjektivně zaţívaný stav duševní pohody je závislý na míře ţivotní spokojenosti (racionální sloţka) a rozdílu mezi pozitivními a negativními emocemi (afektivní sloţka). Pojetí osobní pohody doplňuje Diener o pojem flourishing, tedy vzkvétání či všestranné optimální prospívání, a širší pojem happiness (Slezáčková, 2012) Edward Deci a Richard Ryan: Teorie sebeurčení (Self-Determination Theory) V pojetí osobní pohody Edwarda Deciho a Richarda Ryana (2000) je největší důraz kladen na vnitřní motivaci člověka. Autoři rozlišují dva základní typy motivace: autonomii (to, co děláme na základě vlastní vůle a svobodné volby) a kontrolu (to, co děláme na základě vnějších pobídek, závazků, norem). Dosáhnutí osobní pohody a spokojeného ţivota je podle autorů moţné tehdy, pokud jsou splněny tři podmínky, a sice potřeba kompetence, potřeba autonomie a potřeba sociálního začlenění. Jedinec, který je z vlastní vůle aktivní a zapojuje se do činností, jeţ pro něho mají smysl, je v ţivotě nejen spokojenější, ale také flexibilnější, kreativnější, má lepší fyzické zdraví a kvalitu sociálních vztahů (Deci, 2011; cit. dle Slezáčková, 2012) Carol D. Ryffová: Duševní pohoda (Psychological Well-Being) Koncept duševní pohody Carol D. Ryffové (1989) představuje teoreticky nejzakotvenější přístup. Autorka vychází z eudaimonického pojetí a více se zaměřuje na existenciální stránky osobní pohody. Ve svém pojetí duševní pohody se inspirovala celou řadou teoretických přístupů, např. konceptem zralosti G. Allporta, sebeaktualizací A. Maslowa, procesem individuace C. G. Junga, teorií základních ţivotních tendencí 63

64 Ch. Bühlerové, teorií vývoje osobnosti E. Eriksona, konceptem plně fungujícího jedince C. Rogerse, vůlí ke smyslu Viktora Frankla ad. Ryffové koncept duševní pohody předpokládá šest základních dimenzí: sebepřijetí (self-acceptance) kladný postoj k sobě, přijetí dobrých i špatných vlastností, vyrovnanost s minulostí; osobní rozvoj (personal growth) pocit stálého rozvoje a růstu, otevřenost novým zkušenostem, realizace potenciálu jedince; smysl ţivota (purpose in life) pocit smysluplnosti nynějšího i minulého ţivota, kladení si ţivotních cílů, uvaţování o významu a účelu ţivota; zvládání prostředí (environmental mastery) pocit způsobilosti vůči svému prostředí, vyuţívání příleţitostí s cílem uspokojení svých potřeb; autonomie (autonomy) sebeurčení, nezávislé myšlení, jednání a hodnocení, odolnost vůči sociálním tlakům; pozitivní vztahy s druhými (positive relations with others) upřímné a naplňující vztahy vyznačující se důvěrností, zájmem, empatií, vzájemností. Podle Ryffové a Singera (2006) dosahuje člověk duševní pohody v závislosti na tom, do jaké míry se mu daří naplňovat jednotlivé dimenze Corey Keyes: Duševní zdraví (Flourishing) Americký psycholog Corey Keyes (2002) nabízí koncept duševního zdraví, který operuje s pojmy flourishing (optimální prospívání) a langushing (chřadnutí). Pojmem flourishing se rozumí stav pozitivního mentálního zdraví, jenţ se projevuje převahou pozitivních emocí, osobními i společenskými úspěchy a absencí psychických poruch. K výše uvedenému modelu duševní pohody Ryffové (1989) přidává Keyes další dva aspekty, a sice emocionální pohodu a sociální pohodu. Emocionální pohodu (emotional well-being) tvoří: 1) pozitivní emoce, 2) štěstí a 3) ţivotní spokojenost. Sociální pohoda (social well-being) je tvořena: 1) sociální akceptací, 2) sociální aktualizací, 3) sociálním přínosem, 4) sociální soudrţností a 5) sociální integrací. Nástrojem pro měření konceptu duševního zdraví je metoda s názvem Mental Health Continuum Scale (Keyes, 2002). Jde o sebeposuzovací dotazník obsahující 40 poloţek, které zjišťují emocionální, psychologickou a sociální pohodu (well-being). 64

65 Existuje rovněţ zkrácená 14poloţková verze tohoto dotazníku: Mental Health Continuum - - Short Form (MHC-SF; Keyes, 2009; Lamers, Westerhof, Bohlmeijer, Klooster & Keyes, 2011). Zkrácená verze byla pouţita i pro účely této práce. Existuje ještě celá řada dalších autorů, kteří se ve svých konceptech zaměřují na různé aspekty duševního zdraví člověka, ať uţ je to štěstí, pozitivní myšlení a emocionalita, silné stránky osobnosti, smysluplnost atd. Není účelem naší práce obsáhnout všechna tato témata, proto jsme zvolili pouze některé koncepty duševního zdraví v kontextu cílů naší práce. Nyní se ještě krátce podíváme na faktory, které ovlivňují duševní zdraví a pohodu. 9.3 Determinanty duševního zdraví Jak jiţ bylo uvedeno, duševní zdraví je sloţitý konstrukt, jehoţ vymezení stále není jednoznačné. Určení determinantů duševního zdraví se tedy zatím pohybuje spíše v rovině teoretické. Kebza a Šolcová (2005) mezi nejčastějšími faktory ovlivňující duševní pohodu uvádějí zdraví, subjektivně proţívanou osobní spokojenost a postavení jedince ve společenské hierarchii. Další vliv přičítají věku, náboţenství, etnicitě, rodinnému stavu, sociální opoře aj. Blatný (2010) rozlišuje čtyři determinanty duševního zdraví: demografické a socioekonomické faktory, diskrepanci mezi realitou a očekáváním, sociální opora 4 a osobnostní faktory. Demografické a socioekonomické faktory Do této kategorie patří především pohlaví, věk, vzdělání, sociální a ekonomický status, zaměstnání, zdravotní stav, víra a etnická či rasová příslušnost. Podle různých výzkumů vysvětlují demografické a socioekonomické faktory pouze 5 20 % rozptylu duševní pohody (Blatný, 2010). Výzkum provedený na vzorku české populace neprokázal vliv pohlaví ani věku na míru duševní pohody (Šolcová & Kebza, 2005). I kdyţ se ţeny a muţi neliší v celkové úrovni ţivotní spokojenosti, existují rozdíly týkající se zdrojů a vyjadřování osobní pohody. Ţeny za daleko více důleţité pokládají sociální vztahy a také na rozdíl od muţů proţívají silněji a častěji pozitivní i negativní emoce (Wood, Rhodes & Whelan, 1989; cit. dle Blatný, 2010). Co se týče věku, bylo zjištěno, ţe frekvence proţívání silných pozitivních emocí se s věkem mírně sniţuje, kdeţto ţivotní spokojenost 4 Téma sociální opory bylo podrobněji probráno v kapitole Protektivní faktory zdraví. 65

66 a proţívání umírněných pozitivních emocí se s věkem mírně zvyšuje (Blatný, 2010; Myers & Diener, 1955). Relativně významnou determinantou duševní pohody je vzdělání. Lidé s vyšším vzděláním jsou spokojenější neţ lidé s niţším vzděláním (Šolcová & Kebza, 2005). Tento fakt můţe souviset s tím, ţe jedinci s vyšším vzděláním získávají lepší zaměstnání a jsou také lépe finančně ohodnoceni. To, zda člověk má práci a zda je v ní spokojen, je dalším významným faktorem osobní pohody. Smysluplné zaměstnání, ve kterém se jedinec můţe realizovat a ve kterém uspokojuje potřebu sociálního kontaktu, pozitivně ovlivňuje ţivotní spokojenost (Tait, Padgett & Baldwin, 1989). Blatný (2010) uvádí, ţe souvislost mezi subjektivním zdravím a duševní pohodou je sice statisticky významná, ale jde o nepříliš těsný vztah (korelace okolo 0.3). Korelace se navíc výrazně sníţí, je-li místo subjektivního posouzení zdraví provedeno objektivní lékařské vyšetření (Okun & George, 1984). Z výše uvedeného vyplývá, ţe naše proţívání duševní pohody je více ovlivňováno tím, jak vnímáme svůj zdravotní stav, neţ tím, jaký skutečně je. Předpokládá se, ţe v této skutečnosti hraje významnou roli schopnost lidí zvládat zátěţ prostřednictvím kognitivních copingových strategií (Diener et al., 1999). Diskrepance Úroveň duševní pohody je ovlivňována také mírou souladu či nesouladu (diskrepance) mezi našimi očekáváními, aspiracemi, cíli, potřebami, touhami a skutečným stavem věcí. Obecně lze říci, ţe nenaplnění našich očekávání a cílů vede k nespokojenosti, kdeţto naplnění naších aspirací a potřeb zvyšuje osobní pohodu. Je ovšem důleţité, aby cíle byly adekvátní našim schopnostem. Při příliš vysokých aspiracích můţe člověk v jejich dosahování selhat; příliš nízké zase vedou k pocitům nudy nebo úzkosti. Dalším aspektem osobních cílů je to, zda vycházejí z naší vnitřní motivace, či jsou nám dány vnějšími okolnostmi. Dosaţení cíle, se kterým jsme vnitřně ztotoţněni, má na osobní pohodu větší a déletrvající vliv neţ dosaţení cíl, který jsme si sami nestanovili (Blatný, 2010). Dle Csikszentmihalyiho (1990) má na osobní pohodu větší vliv samotný proces realizace a uskutečňování cílů, neţ jejich zdárné dosaţení. 66

67 Osobnostní faktory Dosavadní výzkumy zabývající se vztahem mezi osobní pohodou a osobnostními faktory se zaměřují především na rysy vycházející z pětifaktorového modelu osobnosti (extroverze/introverze, neuroticismus, přívětivost, svědomitost, otevřenost vůči zkušenosti) a některé kognitivní charakteristiky, jako jsou atribuční a kognitivní styly (Blatný, 2010). Z rozsáhlé metaanalýzy 146 studií, kterou provedli DeNeveová a Cooper (1998), vyplývá, ţe osobní pohoda souvisí nejvíce s neuroticismem (r = ) a svědomitostí (r = 0.21); méně s extraverzí (r = 0.17) a přívětivostí (r = 0.17) a nejméně s otevřeností vůči zkušenosti (r = 0.11); všechny vztahy jsou významné na hladině p < 0.01). Blatný (2010) uvádí přehled výzkumů, které prokázaly, ţe spokojenější lidé mají na rozdíl od méně spokojených tendenci příznivěji interpretovat stejné ţivotní události, jsou méně citliví na kritiku a vybavují si více pozitivních ţivotních událostí ze své minulosti. Byl také potvrzen pozitivní vztah mezi ţivotní spokojeností a optimismem (Gallagher, Lopez & Pressman, 2013). Optimisté vykazují efektivní copingové strategie, a díky tomu jsou zdravější a spokojenější neţ pesimisté (Carver, Scheier & Segerstrom, 2010). Kato a Snyder (2005) ve svém výzkumu zase potvrdili hypotézu pozitivního vztahu mezi osobní pohodou a nadějí. Taylor a kolegové (2013) potvrdili mezi fyzickým i duševním zdravím jedince a mírou jeho nezdolnosti (hardiness), přičemţ duševní zdraví působí jako mediátor mezi tělesným zdravím a nezdolností. Osobnostním faktorem, který do značné míry ovlivňuje proţívání duševní pohody, je také rys úzkostnosti. Tomuto tématu je věnována poslední kapitola teoretické části naší práce. 67

68 10 Úzkost a úzkostnost V této kapitole bude stručně pojednáno o úzkosti a úzkostnosti. Rozsahem jsme toto téma přizpůsobili moţnostem naší práce. Nejprve si představíme definice úzkosti různých autorů, poté budou popsány projevy úzkostných stavů a v závěru se seznámíme s příčinami úzkosti Definice úzkosti Slovo úzkost má v angličtině (anxiety), francouzštině (angoisse či anxieté), němčině (Angst) a italštině (ansia) podobný etymologický základ vycházející z latinského angustia označující sevřené či úzké místo. Přeneseně tento pojem vyjadřuje také souţení, tíseň či stísněnost (Kastová, 2012). Můţeme se setkat i se zástupnými termíny jako neklid, nervozita, vnitřní napětí, zmatek či stres, které rovněţ odkazují k úzkosti. V odborné literatuře se objevují také pojmy jako úzkostnost, úzkostlivost, anxieta nebo anxiozita. V naší práci uţíváme pojem úzkost zástupně s pojmem anxieta a myslíme tím úzkost obecně jako zastřešující pojem. Pojem úzkostnost či rysová úzkostnost pouţíváme pro vyjádření osobnostní dispozice k úzkosti. Psychologický slovník vymezují úzkost jednoduše jako strach bez předmětu jedinec proţívající úzkost má strach, a neví z čeho, má pocit, ţe by s ním měl něco udělat, ale neví co (Hartl & Hartlová, 2000, s. 659). František Faltus definuje úzkost jako nepříjemný emoční proţitek pohybující se v rozmezí od mírné úzkosti aţ po intenzivní strach spojený s anticipací hrozby nebo budoucí katastrofy. Je doprovázena pocity nepříjemnosti, které často mají menší či větší zevní příčinu. (Faltus, 1999, s. 17). Podobně Ján Praško vymezuje úzkost jako nepříjemný emoční stav, jehoţ příčinu není moţné přesněji definovat. Je to pocit, ţe by se něco ohroţujícího mělo stát, ale postiţený si neuvědomuje, co by to vlastně mělo být. Je ve stavu připravenosti na nebezpečí. (Praško, 2005, s. 13). Oldřich Vinař definuje úzkost jako strach, při kterém člověk neví, z čeho pochází. Zkráceně tedy jde o strach bez předmětu. (Vinař, 1999, s. 12). Jak je vidět, všechny uvedené definice zdůrazňují neznámou příčinu úzkosti. Tím se úzkost odlišuje od strachu, který má vţdy definovatelný a poznatelný spouštěč. Strach je emoční a fyziologickou reakcí na konkrétní nebezpečí (Praško, 2005). Stejně jako strach také úzkost vzniká z proţívaného či očekávaného nebezpečí. Toto nebezpečí avšak není vyvoláno specifickou příčinou; můţe mít původ ve vnějším světě, ve vnitřním proţívání nebo můţe být vyvoláno tělesnými změnami (Kastová, 2012). 68

69 Podle Hartla a Hartlové (2000) zavedl termín úzkost do psychologie Sigmund Freud v roce 1894 při popisu úzkostné neurózy jako syndromu lišícího se od neurastenie. Freud povaţoval úzkost za výsledek tělesných impulzů, jeţ byly potlačeny. Určitá libidinózní představa byla podle jeho názoru vyhodnocena jako ohroţující, následkem toho potlačena a přeměněna na úzkost. Úzkost je přirozenou, orientační reakcí organismu určenou k rozpoznávání nebezpečí. Strach je reakcí na nebezpečí, které jiţ bylo rozpoznáno. Obě tyto reakce přestavují významnou adaptivní schopnost organismu (Praško, 2005). Jak uvádí Faltus (1999), stavy úzkosti jsou často doprovázeny typickými somatickými, fyziologickými, autonomními, endokrinologickými, biochemickými a behaviorálními změnami. Mezi tělesné projevy, které úzkost jako komplexní reakce organismu zahrnuje, patří zrychlení tepu, zvýšená sekrece potu, suchost sliznic apod. Zároveň zahrnuje i kognitivní projevy jako zjednodušené vnímání, zrychlené myšlení, specifické kognitivní vzorce aj. (Praško, 2005). Úzkost a strach jako přirozené adaptivní funkce organismu jsou běţnou zkušeností člověka. Janíček (2008) za základní formu úzkosti označuje nervozitu. Faltus (1999) se zmiňuje o úzkosti přirozené, která předchází nebo doprovází určité nepříjemné situace. Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy se úzkost či strach začnou objevovat příliš často, trvají příliš dlouho a s přílišnou intenzitou neodpovídající dané situaci (Praško, 2005). Za těchto podmínek se původní adaptivní funkce vytrácí, příp. se stává škodlivou, a negativně ovlivňuje ţivot postiţeného jedince. V rámci psychopatologie se z hlediska zdraví a nemoci můţeme setkat s rozlišením strachu a úzkosti jako dvou rozdílných jevů: strach je připisován zdravým lidem a povaţován za účelný, kdeţto úzkost je pokládána za jev patologický. Je ovšem třeba brát ohled na to, ţe hranice mezi zdravím a nemocí je značně relativní (Vinař, 1999) Projevy úzkosti Úzkost se často projevuje jako pocit vnitřního neklidu či nervozity. Tento neklid vytváří dojem, ţe je potřeba ještě něco udělat, dokončit nebo ještě něco hledat (Vinař, 1999). Úzkost se vyznačuje svíravým pocitem tísně, který je často lokalizován v oblasti hrudníku a je spojen s pocitem zhoršeného dýchání (Kastová, 2012). Někteří lidé mohou pociťovat úzkost jako napětí či bolest v krajině břišní, v hlavě nebo i v nohách (Vinař, 1999). Tyto projevy povětšinou souvisí se somatickými průvodními jevy úzkosti. 69

70 Charakteristické symptomy úzkosti lze dělit na příznaky somatické a psychické. Mezi psychické příznaky patří například pocit ohroţení, pocit napětí, strach, nespavost, obtíţe s koncentrací, katastrofické myšlenky a představy, ospalost, podráţděnost, depersonalizace a derealizace, anticipační úzkost ad. Mezi somatické příznaky patří například napětí ve svalech, zkrácení dechu, hyperventilace, bolest v zádech, svalech, bolest hlavy, třes, vegetativní hyperaktivita, obtíţe s polykáním, nutkání na močení, průjem ad. (Praško, 2005). Úzkost můţe dosahovat různé intenzity v závislosti na osobnosti jedince a na souhrnu nepříznivých faktorů, které na jedince působí (Faltus, 1999). Mírně zvýšené úzkostné napětí, které není nepříjemné, lze charakterizovat jako lehkou trému. Ve chvíli, kdy napětí vzroste, začíná být nepříjemným a objevují se pocity stísněnosti aţ ochromení. Takové napětí můţe eskalovat aţ do stavu paniky (Kastová, 2012). Dle Praška (2005), se úzkost můţe pohybovat od stavu mírné nepohody aţ po stav hrůzy a paniky. Pokud je úzkost vyvolaná konkrétní situací, které se běţně lidé nebojí, hovoříme o fobiích. Ve chvílích, kdy lidé očekávají nebezpečí, hovoříme o anticipační úzkosti (Praško, 2005). Podle Faltuse (1999) lze na úzkost nahlíţet jako na symptom doprovázející jiné psychické či somatické onemocnění, jako na syndrom často spojovaný s depresí, nebo jako na samostatnou psychickou poruchu. Zejména v situacích, které daného jedince kognitivně či emocionálně přetěţují, můţe dojít k propuknutí úzkosti. V takových okamţicích není člověk schopen reagovat běţným způsobem, ztrácí důvěru v sebe sama a začíná pociťovat nejistotu a bezmoc. Tyto pocity mohou přispět k derealizaci a depersonalizaci; mohou se objevit závratě či mdloby. Jedinec pak proţívá strach ze ztráty kontroly nad sebou a ze ztráty vědomí. Někteří lidé proţívají strach ze smrti. Úzkost vede k nejistotě a ta činí jedince závislým na pomoci okolí. Lidé poté mnohdy ţádají o radu a pomoc i zcela nekompetentní osoby a kvůli pocitům bezmoci a nesamostatnosti nekriticky přijímají jejich doporučení. Proţitek úzkosti můţe způsobit také to, ţe se kontaktu s lidmi naopak vyhýbáme. Úzkost tak má vliv nejen na naši osobnost, ale i na naše sociální vztahy (Kastová, 2012) Příčiny úzkosti Přestoţe konkrétní spouštěč vyvolávající úzkost nebývá znám, lze za příčiny úzkosti obecně označit takové jevy a situace, které signalizují nebezpečí. Vinař (1999) rozlišuje tyto podněty na ty, které přicházejí z vnějšího prostředí, např. poţár, bouřka aj., 70

71 a na ty, které přicházejí z organismu, z útrobních orgánů, např. bolest při angině pectoris. Kastová (2012) navíc popisuje příčiny, které vycházejí z osobních záţitků, vzpomínek a fantazií jedince. Takové příčiny bývají často specifické a vyznačují se širokou variabilitou. O tom, které podněty a za jakých okolností vyvolají v daném jedinci úzkost, rozhoduje do značné míry minulá zkušenost, především zkušenosti z dětství, kdy se dítě učí reagovat na situace podobně jako jeho rodiče (Vinař, 1999). V rámci psychoanalytického přístupu bývá úzkost vysvětlována na základě asociace traumatizujících záţitků z dětství s právě probíhající situací. Neurotické symptomy jsou vykládány jako obrany před proniknutím potlačených agresivních a sexuálních přání do vědomí (Vinař, 1999). Freud (1993) uvaţoval nad původem úzkosti v proţitku porodu. Karen Horneyová vysvětlovala vznik úzkosti jako reakci na nedostatečnou péči v raném dětství, bez které jedinec proţíval bazální úzkost a hostilitu; John Bowlby dospěl k přesvědčení, ţe mnohem víc náchylné k proţívání úzkosti jsou děti, jejichţ raná citová vazba k matce se vyznačovala nejistotou a odmítáním (Praško, 2005). Podle kognitivně-behaviorálního přístupu se na vzniku úzkosti podílí působení maladaptivních kognitivních procesů. Úzkost je vnímána jako reakce na ohroţující situaci. To, zda je konkrétní situace vyhodnocena jako ohroţující, závisí na kognitivních schématech jedince. Aktivace dysfunkčních schémat uvede do chodu automatické negativní myšlenky, které následně ovlivňují interpretaci dalších zkušeností a očekávání. Důsledkem je rozvoj úzkostných příznaků v rovině chování, kognice, afektivity a motivace i v rovině somatické. Frederick Skinner vysvětloval poruchy chování jako naučené podmíněné reakce na ohroţující situaci, udrţované prostřednictvím operantního podmiňování. Podle teorie sociálního učení je úzkost výsledkem konfrontace člověka se situacemi, ve kterých očekává selhání (Praško, 2005). Za hlavní příčiny úzkostných poruch byly dlouhou dobu povaţovány vnější faktory. Aţ později byla věnována pozornost také faktorům biologickým. Bylo prokázáno, ţe afektivní frustrace v raném věku způsobuje změny v nervových regulacích. Projevy dědičných dispozic k úzkostným poruchám jsou silně podporovány stresogenními faktory. Většina odborníků se přiklání k názoru, ţe na vzniku a rozvoji úzkostných poruch se podílí jak vnější faktory (nápodoba rodičů, psychogenní stresy), tak genetické predispozice (Vinař, 1999). 71

72 11 Shrnutí teoretické části Cílem teoretické části bylo uvedení do problematiky jednotlivých konceptů, kterými se dále zabýváme v části výzkumné. Výše uvedené kapitoly by měly čtenáři poslouţit k lepší orientaci ve vybraných tématech a následně k lepšímu porozumění zjištění vyplývajících z našeho výzkumu. Stěţejním tématem naší práce je koncept všímavosti, kterým jsme se zabývali v úvodu. Představili jsme si historické kořeny všímavosti i to, jak začal tento konstrukt postupně pronikat do oblasti zájmu západní psychologie. Zaměřili jsme se na vymezení všímavosti v rámci psychologické teorie a naznačili jsme, ţe existují různé perspektivy pojímání a nahlíţení na všímavost. Dále jsme se věnovali neurobiologickému základu všímavosti a vyuţití všímavosti v psychoterapii. Byly představeny jednotlivé terapeutické přístupy zaloţené na všímavosti a předpokládané terapeutické faktory všímavosti. Šestou kapitolu jsme věnovali problematice měření všímavosti. Stručně jsme se seznámili s jednotlivými metodami, přičemţ jsme se snaţili poukázat i na limity, které vyplývají z pouţívání sebeposuzovacích dotazníkových metod. V závěru pak byly představeny některé výzkumy týkající se všímavosti ve vztahu k duševnímu i tělesnému zdraví. V druhé části jsme se zaměřili na pojetí zdraví a duševní pohody. Nejdříve jsme se seznámili s vymezením zdraví jako obecného konstruktu. Představili jsme si různé determinanty zdraví, stejně jako protektivní a rizikové faktory, které zdraví ovlivňují. Následně jsme se zabývali vymezením duševního zdraví. Uvedli jsme si některé konstrukty duševního zdraví v kontextu cílů naší práce. Dále jsme se seznámili s některými determinanty duševního zdraví. Tématu úzkosti a rysové úzkostnosti jakoţto osobnostnímu faktoru, který ovlivňuje duševní pohodu, byla věnována poslední kapitola teoretické části. 72

73 EMPIRICKÁ ČÁST 73

74 12 Cíl výzkumu a formulace hypotéz 12.1 Cíl výzkumu Cílem výzkumu je blíţe analyzovat vztahy mezi všímavostí, duševní pohodou a rysovou úzkostností. Dále chceme prozkoumat vztah mezi všímavostí a subjektivním zdravím a rizikovými faktory zdraví. Pokusíme se zjistit, zda existuje vztah mezi dispozičním rysem všímavosti měřeným českou verzí dotazníku FFMQ (Baer et al., 2006) a duševní pohodou (Keyes, 2002). Rovněţ se zaměříme na vztah mezi všímavostí a rysovou úzkostností, zjišťovanou dotazníkem STAI-X2 (Spielberger, Gorsuch & Lushene, 1970; cit. dle Müllner, Ruisel & Farkaš, 1980). Dále se budeme zabývat všímavostí v kontextu zdraví: konkrétně nás zajímají vztahy mezi všímavostí, subjektivně pociťovaným zdravím a vybranými rizikovými faktory zdraví. Z mnoha faktorů, které mohou zdraví negativně ovlivnit, jsme vybrali čtyři: kouření tabákových výrobků, konzumaci alkoholu, uţívání jiných návykových látek a rizikový sex. Předpokladem je, ţe jedinci s vyšší mírou všímavosti budou méně náchylní k uţívání návykových látek, závislostem a impulzivnímu jednání. Pokusíme se rovněţ zjistit, zda můţeme najít vztah mezi mírou praktikování meditace, relaxace nebo pohybových cvičení zaměřených na práci s dechem (např. jóga, tai či, reiki, čchi-kung apod.) a mírou všímavosti. Předpokládáme, ţe lidé, kteří provozují nějaký druh meditace či relaxace nebo se věnují pohybově dechovým cvičením, budou dosahovat vyššího skóre v dotazníku všímavosti. Škála FFMQ umoţňuje rozlišit pět různých faktorů všímavosti. Jedním z hlavních cílů výzkumu je mimo jiné zjistit, který z pěti aspektů všímavosti je nejvýznamnějším nezávislým prediktorem duševní pohody a subjektivního zdraví. Dílčím cílem je rovněţ porovnat získaná data z hlediska demografických charakteristik. 74

75 12.2 Formulace hypotéz a výzkumných otázek H1: Existuje statisticky významný pozitivní vztah mezi mírou všímavosti a mírou duševní pohody. H2: Existuje statisticky významný negativní vztah mezi mírou všímavosti a mírou rysové úzkostnosti. H3: Existuje statisticky významný pozitivní vztah mezi mírou všímavosti a mírou subjektivního zdraví. H4: Existuje statisticky významný negativní vztah mezi mírou všímavosti a rizikovými faktory zdraví. H4a: Předpokládáme, ţe lidé s vyšší mírou všímavosti uţívají méně často tabákové výrobky neţ lidé s niţší mírou všímavosti. H4b: Předpokládáme, ţe lidé s vyšší mírou všímavosti uţívají méně často alkohol neţ lidé s niţší mírou všímavosti. H4c: Předpokládáme, ţe lidé s vyšší mírou všímavosti méně často uţívají jiné návykové látky neţ lidé s niţší mírou všímavosti. H4d: Předpokládáme, ţe lidé s vyšší mírou všímavosti méně často provozují rizikový sex neţ lidé s niţší mírou všímavosti. H5: Existuje statisticky významný rozdíl v míře všímavosti u lidí, kteří provozují meditaci, relaxaci či pohybově dechová cvičení (jóga, tai či, reiki, čchi-kung apod.) a lidí, kteří tyto techniky neprovozují. H5a: Předpokládáme, ţe lidé, kteří praktikují meditaci, dosahují vyšší míry všímavosti. H5b: Předpokládáme, ţe lidé, kteří se věnují relaxaci, dosahují vyšší míry všímavosti. H5c: Předpokládáme, ţe lidé, kteří cvičí jógu, tai či, reiki, čchi-kung apod. dosahují vyšší míry všímavosti. 75

76 Výzkumná otázka (VO 1) Jaká je role rysové úzkostnosti ve vztahu mezi všímavostí a duševní pohodou? Výzkumná otázka (VO 2) Který z pěti aspektů všímavosti je nejvýznamnějším nezávislým prediktorem duševní pohody? Výzkumná otázka (VO 3) Který z pěti aspektů všímavosti je nejvýznamnějším nezávislým prediktorem subjektivního zdraví? Výzkumná otázka (VO 4) Existuje vztah mezi proměnnými všímavostí a duševní pohodou a vybranými demografickými charakteristikami (pohlaví, věk, vzdělání, rodinný stav, trvalé bydliště, náboženské vyznání)? 76

77 13 Metoda výzkumu 13.1 Výzkumný soubor V této části budou nejprve uvedeny deskriptivní charakteristiky výzkumného souboru. Mezi základní proměnné, které byly u dotazovaných zjišťovány, patřily pohlaví, věk, dosaţené vzdělání, zaměstnání a profesní zaměření, rodinný stav, trvalé bydliště, náboţenské vyznání a subjektivní zdraví. Výzkumný soubor tvořili jedinci z obecné populace. Z celkového počtu 248 respondentů je 63 muţů (25 %) a 185 ţen (75 %). Tabulka 4. Četnost zastoupení respondentů podle pohlaví (N = 248). Pohlaví Počet osob (N) Počet osob (%) muţ 63 25,4 ţena ,6 Celkem ,0 25% muž žena 75% Graf 1:Procentuální zastoupení respondentů podle kategorie pohlaví (N = 248). Věkové zastoupení respondentů se pohybuje v rozmezí 19 aţ 88 let. Nejvíce zastoupená je věková kategorie let (N = 116; 46,8 %). Nejméně je zastoupena kategorie lidí nad 60 let (N = 9; 3,6 %). Věkový průměr výzkumného vzorku je 32,5 let. Vzhledem k šikmému rozdělení hodnot proměnné je ovšem vhodnějším ukazatelem medián (md = 25). Přehled zastoupení respondentů v jednotlivých věkových kategoriích je uveden v tabulkách 5 a 6 a grafu 2. Věkové rozloţení souboru je značně nevyváţené. 77

78 Celkově převaţuje zastoupení mladších jedinců, s výraznou kumulací v kategorii let. Tabulka 5. Věkové rozložení výzkumného vzorku. N M SD Medián Modus Min. Max ,45 13, Tabulka 6. Četnost zastoupení respondentů ve věkových kategoriích (N = 248). Věk Počet osob (N) Počet osob (%) < , , , , ,1 > ,6 Celkem ,0 50% 45% 40% 35% 30% 25% 20% 15% 10% 5% 0% < >60 Graf 2. Procentuální zastoupení respondentů v jednotlivých věkových kategoriích (N = 248). U respondentů byla dále zjišťována úroveň dosaţeného vzdělání. Nejvíce dotazovaných absolvovalo střední školu či učební obor s maturitou (N = 147; 59,3 %). V zastoupení následovali vysokoškolsky vzdělaní jedinci (N = 95; 38,3 %); vyučení jedinci 78

79 bez maturity a jedinci se základním vzděláním představovali dohromady pouze 2,4 % z celkového počtu dotazovaných. Tabulka 7. Četnost zastoupení respondentů v jednotlivých kategoriích proměnné dosažené Dosažené vzdělání Počet osob (N) Počet osob (%) Základní vzdělání 3 1,2 Učební obor bez maturity 3 1,2 Střední škola/uč. obor s maturitou ,3 Vysoká škola 95 38,3 Celkem ,0 1%1% 39% 59% Základní vzdělání Učební obor bez maturity Střední škola/uč. obor s maturitou Vysoká škola Graf 3. Procentuální zastoupení respondentů v jednotlivých kategoriích proměnné dosažené vzdělání (N = 248). Výzkumný vzorek je tvořen v převáţné většině studenty nebo pracujícími. Největší skupinu v souboru představují studenti (N = 128; 51,6 %). Naopak nejméně jsou ve výzkumném souboru zastoupeni lidé v domácnosti (N = 2; 0,8 %) a nezaměstnaní (N = 4; 1,6 %). Přehled je uveden v tabulce 8 a grafu 4. Tabulka 8. Četnost zastoupení respondentů v jednotlivých kategoriích proměnné zaměstnání (N = 248). Zaměstnání Počet osob (N) Počet osob (%) Student/ka ,6 Zaměstnaný/á ,7 Bez zaměstnání 4 1,6 V domácnosti 2 0,8 V důchodu 8 3,2 Celkem ,0 79

80 2% 1% 3% 43% 51% Student/ka Zaměstnaný/á Bez zaměstnání V domácnosti V důchodu Graf 4. Procentuální zastoupení respondentů v jednotlivých kategoriích proměnné zaměstnání (N = 248). Z hlediska profesního či studijního zaměření jsou ve výzkumném vzorku nejvíce zastoupeny osoby s přírodovědným zaměřením (N = 100; 40,3 %). O něco méně početná je skupina lidí se společensko-vědními obory (N = 87; 35,1 %). Nejméně početná kategorie Ostatní zahrnuje převáţně těţko zařaditelné profese (např. ţivnostník ) či takové typy profesního zaměření, jeţ respondenti označili za kombinaci společensko-vědních, přírodovědných a technických, nebo je nazvali jako všeobecné. Tabulka 9. Četnost zastoupení respondentů v jednotlivých kategoriích proměnné profesní/studijní zaměření (N = 248). Profesní/studijní zaměření Počet osob (N) Počet osob (%) Společensko-vědní 87 35,1 Přírodovědné ,3 Technické 46 18,5 Ostatní 15 6,0 Celkem ,0 80

81 6% 19% 35% Společensko-vědní Přírodovědné Technické Ostatní 40% Graf 5. Procentuální zastoupení respondentů v jednotlivých kategoriích proměnné profesní/studijní zaměření (N = 248). Další charakteristikou, jeţ byla u respondentů zjišťována, je jejich rodinný stav. Zajímalo nás, zda jsou dotazovaní svobodní, v partnerském či manţelském vztahu, rozvedení nebo ovdovělí. Největší zastoupení v našem výzkumném souboru mají lidé svobodní (N = 100; 40,3 %). Jedinci ţijící v manţelském či dlouhodobém partnerském vztahu tvoří dohromady polovinu výzkumného vzorku. Nejméně jsou zastoupeny osoby ovdovělé (N = 2; 0,8 %). Přehled je uveden v tabulce 10 a grafu 6. Tabulka 10. Četnost zastoupení respondentů v jednotlivých kategoriích proměnné rodinný stav (N = 248). Rodinný stav Počet osob (N) Počet osob (%) Svobodný/á ,3 V dlouhodobém partnerském vztahu 63 25,4 Ţenatý/vdaná 62 25,0 Rozvedený/á 21 8,5 Ovdovělý/á 2 0,8 Celkem ,0 81

82 25% 9% 1% 40% Svobodný/á V dlouhodobém partnesrkém vztahu Ženatý/vdaná Rozvedený/á Ovdovělý/á 25% Graf 6. Procentuální zastoupení respondentů v jednotlivých kategoriích proměnné rodinný stav (N = 248). Co se týče místa trvalého bydliště, byl náš výzkumný vzorek vcelku vyváţený. O něco více respondentů uvádělo, ţe trvale ţije ve městě (N = 136; 54,8 %); jedinci trvale ţijící na vesnici představovali 45,2 % souboru. Tabulka 11. Četnost zastoupení respondentů v jednotlivých kategoriích proměnné trvalé bydliště (N = 248). Trvalé bydliště Počet osob (N) Počet osob (%) Město ,8 Vesnice ,2 Celkem ,0 45% Město 55% Vesnice Graf 7. Procentuální zastoupení respondentů v jednotlivých kategoriích proměnné trvalé bydliště (N = 248). 82

83 Jednou ze zjišťovaných charakteristik bylo také náboţenské vyznání dotazovaných. Více neţ polovina respondentů uvedla, ţe jsou bez náboţenského vyznání (N = 140; 56,5 %). Mezi zbylými výrazně převaţovalo římsko-katolické vyznání (N = 88; 35,5 %). Jiná náboţenská vyznání (protestantské, evangelické, buddhistické) byla zastoupena pouze okrajově. Přehled je uveden v tabulce 12 a grafu 8. Tabulka 12. Četnost zastoupení respondentů v jednotlivých kategoriích proměnné náboženské vyznání (N = 248). Náboženské vyznání Počet osob (N) Počet osob (%) Bez náboţenského vyznání ,5 Římsko-katolické 88 35,5 Protestantské 4 1,6 Evangelické 1 0,4 Buddhismus 3 1,2 Věřící, bez církevní příslušnosti 5 2,0 Jiné 6 2,4 Celkem platných odpovědí ,6 Celkem neplatných odpovědí 1 0,4 Celkem ,0 36% 0% 2% 1% 2% 2% 0% 57% Bez náboženského vyznání Římsko-katolické Protestantské Evangelické Buddhismus Věřící, bez církevní příslušnosti Jiné Neplatné odpovědi Graf 8. Procentuální zastoupení respondentů v jednotlivých kategoriích proměnné náboženské vyznání (N = 248). 83

84 13.2 Sběr a analýza dat Popis sběru dat Sběr dat probíhal v období listopad 2014 únor Výše zmíněné dotazníky a navíc 8poloţkový dotazník zjišťující základní demografické údaje byly administrovány v elektronické podobě. Online verze dotazníku byla umístěna na internetovou adresu, jeţ byla nepřetrţitě přístupná všem dotazovaným. Oslovování respondentů probíhalo formou zasílání ţádosti o vyplnění dotazníku s přímým odkazem na elektronickou verzi dotazníku prostřednictvím komunikačních kanálů, jako jsou y, sociální sítě, webové stránky. Na základě předběţné analýzy bylo zjištěno, ţe převáţnou část respondentů tvoří mladí lidé do třiceti let. Proto byly vytvořeny i dotazníky ve formě tuţka-papír, které byly administrovány i osobám starším, případně těm bez internetového připojení. Výzkum probíhal anonymně. Během sběru výzkumných dat se podařilo získat odpovědi od 248 respondentů. V průběhu sběru dat i při jejich analýze byl brán zřetel na etiku výzkumu Statistické zpracování dat Odpovědi respondentů byly nejprve zakódovány v programu Microsoft Excel. Následně byla data zpracována pomocí statistického programu SPSS 19. Tabulky určené pro výstup byly vytvořeny v programech Microsoft Word a Excel na základě výsledků analýzy dat v SPSS. V prvé řadě jsme provedli základní charakteristiku výzkumného souboru za pomoci deskriptivních statistik a tabulek četností. Na základě této analýzy jsme se rozhodli vyloučit ze vzorku respondenta, jehoţ věk je 88 let. Grubbsův test pro identifikaci outlierů potvrdil, ţe se jedná o extrémní případ. Z důvodů moţného zkreslení výsledků proto nezahrnujeme 88letého respondenta do dalších statistických výpočtů. Nebylo třeba vyřadit ţádné respondenty z důvodu nevyplnění dotazníkové poloţky: v elektronické verzi dotazníku byly všechny poloţky nastaveny jako povinné, v dotaznících tuţka-papír respondenti vyplnili všechny poloţky. Jediný případ, který musel být vzhledem k nesrozumitelnosti odpovědi hodnocen jako neplatný, se objevil v kategorii náboţenského vyznání. I tento respondent byl nicméně ponechán ve výzkumném souboru, vyřazen byl pouze při analýze kategorie náboţenského vyznání. Poté bylo provedeno překódování reverzních poloţek a byly vypočítány skóry jednotlivých subškál a celkové skóry dotazníků. Normální rozloţení zkoumaných 84

85 proměnných bylo ověřeno pomocí histogramu proloţeného Gaussovou křivkou. Pro zjišťování vtahu mezi dvěma proměnnými byla pouţita korelační analýza: pro kardinální data Pearsonův korelační koeficient, pro data ordinální Spearmanův koeficient pořadové korelace. Pro zjištění nezávislého prediktoru vybraných proměnných byla pouţita regresní analýza. Pro ověřování rozdílu průměrů v rámci jedné proměnné mezi dvěma skupinami byl pouţit T-test pro nezávislé výběry. Pro ověřování rozdílu průměrů mezi více skupinami byla pouţita jednoduchá analýza rozptylu (one-way ANOVA). V případě nízkého či nerovnoměrného zastoupení respondentů v jednotlivých kategoriích některých proměnných byly pro ověřování rozdílů mezi skupinami pouţity neparametrické testy, konkrétně Mann-Whitneyho U-test a Kruskal-Wallisův test Použité metody Testová baterie se skládala z 3 dotazníků, konkrétně se jednalo o metody: Dotazník pěti aspektů všímavosti (Five Facet Mindfulness Questionaire, FFMQ; Baer et al., 2006), dotazník duševní pohody Mental Health Continuum (Keyes, 2002) a dotazník úzkostnosti STAI (Spielberger, Gorsuch & Lushene, 1970; cit. dle Müllner, Ruisel & Farkaš, 1980). Dále jsme zjišťovali subjektivní zdraví, rizikové faktory zdraví, praktikování meditace, relaxace nebo pohybově dechových cvičení (jóga, tai či, reiki, čchi-kung apod.) a demografické charakteristiky pohlaví, věk, vzdělání, zaměstnání, rodinný stav, trvalé bydliště, náboţenské vyznání Dotazník pěti aspektů všímavosti (DPAV) Dotazník pěti aspektů všímavosti (FFMQ, Five Facets Mindfulness Questionnaire; Baer et al., 2006) vznikl sloučením pěti dotazníků všímavosti s dobrými psychometrickými vlastnostmi a potvrzenou validitou. Byly to: Škála všímavé pozornosti a uvědomování (MAAS, Mindful Attention Awareness Scale; Brown & Ryan, 2003; Freiburský inventář všímavosti (FMI, Freiburg Mindfulness Inventory; Walach et al., 2006), Kentucký inventář všímavých dovedností (KIMS, Kentucky Inventory of Mindfulness Skills; Baer et al., 2004), Škála kognitivní a afektivní všímavosti (CAMS, Cognitive and Affective Mindfulness Scale; Feldman et al., 2007) a Dotazník všímavosti (MQ, Mindfulness Questionnaire; Chadwick et al., 2008). Spojením těchto pěti dotazníků v jeden byl vytvořen integrativní nástroj zohledňující komplexnost konceptu všímavosti. Na základě faktorové analýzy bylo zjištěno pět vzájemně nekorelujících faktorů. Následná 85

86 konfirmatorní faktorová analýza pětifaktorový model potvrdila. Jednotlivé faktory si nyní stručně přiblíţíme. 1. Pozorování (Observing): Škála pozorování reflektuje bdělou pozornost k tomu, co se odehrává v přítomném okamţiku. Jde o věnování pozornosti jak vnějším podnětům (barvám, zvukům, vůním apod.), tak vnitřním jevům (myšlenkám, představám, emocím, tělocitným vjemům). Vyšší skóre v této škále odpovídá větší vnímavosti a otevřenosti vůči světu a větší ochotě pozorovat své vlastní intrapsychické proţitky. 2. Popisování (Describing): Škála popisování vyjadřuje schopnost respondenta vyjádřit slovy své myšlenky, pocity či představy. Jedinci dosahující vyššího skóre v této škále se dokáţou lépe zorientovat ve svých emocích a mají lepší náhled na afektivní sloţku svého proţívání. Naopak jedinci s niţším skóre mají potíţe s popisem, určením či pojmenováním vlastních pocitů. 3. Uvědomělé jednání (Acting with Awareness): Škála uvědomělého jednání odráţí schopnost jedince být plně pozorný k tomu, co právě dělá. Je tedy opakem stavu, kdy člověk jedná automaticky a je duchem nepřítomný anebo kdy člověk vede vnitřní monolog a zabývá se vzpomínkami, starostmi či plány do budoucna. Jedinci s nízkým skóre v této škále bývají často pohlceni v automatickém aţ neurotickém jednání. 4. Nehodnocení intrapsychických prožitků (Nonjudging): Škála nehodnocení zjišťuje, do jaké míry zaujímá jedinec nehodnotící postoj k vlastním myšlenkám a emocím. Vyšší skóre odráţí schopnost respondenta aktivnějšího přijetí intrapsychických proţitků. Takoví lidé dokáţou reflektovat svoje myšlenky a emoce bez posuzování toho, zda jsou dobré či špatné, vhodné či nevhodné apod. 5. Nereagování na intrapsychické prožitky (Nonreacting): Škála nereagování na intrapsychické proţitky, jeţ se vynořují v poli vědomí, ukazuje na schopnost jedince nenechat se unést vlastními myšlenkami a emocemi. Vyšší skóre v této škále naznačuje větší odstup od vnitřních proţitků bez nutnosti reagovat i na nepříjemné představy či emoce. 86

87 Dotazník pěti aspektů všímavosti se skládá z 39 poloţek ve formě výroků, které má respondent ohodnotit na 5bodové Likertově škále podle toho, do jaké míry pro něho kaţdé tvrzení obecně platí (1 = téměř nikdy, 5 = téměř vţdy). Výsledkem jsou dílčí skóry jednotlivých subškál a také celkový skór vypovídající o generalizované tendenci projevovat se všímavě v běţném ţivotě. V našem výzkumu jsme pouţili český překlad dotazníku Jana Bendy, jehoţ normalizaci provedl ve své práci, na vzorku čítajícím více neţ 2800 respondentů, Ţitník (2010). Následná faktorová analýza pak prokázala pětifaktorovou strukturu. V českém vzorku byla prokázána mírně signifikantní korelace všímavosti s věkem a vzděláním, signifikantní korelace s profesním zaměřením a ţivotní spokojeností, statisticky významný rozdíl mezi klinickou a běţnou populací a nezávislost celkového skóru DPAV na pohlaví. Muţi a ţeny se ovšem lišili ve čtyřech z pěti subškál (Ţitník, 2010). Autoři na základě podrobných validizačních studií prokázali dobré psychometrické vlastnosti dotazníku (Baer et al., 2006). Rovněţ česká verze dotazníku vykazuje dobrou reliabilitu a vnitřní konzistenci (Ţitník, 2010) Mental Health Continuum Scale (MHC) K posouzení míry duševního zdraví byl pouţit sebeposuzovací dotazník Mental Health Continuum Scale, jehoţ autorem je Corey L. Keyes (2002). Původní 40poloţková verze dotazníku zjišťuje tři sloţky duševní pohody. Jsou to emocionální well-being, psychologický well-being, který odpovídá šesti-dimenzionálnímu pojetí C. Ryffové (1989), a sociální well-being, která měří 5 dimenzí Keyesova modelu sociální pohody (sociální akceptaci, sociální aktualizaci, sociální přínos, sociální soudrţnost a sociální integraci). V našem výzkumu byla pouţita zkrácená verze Mental Healt Continuum Short Form (MHC-SF; Keyes, 2009; Lamers, Westerhof, Bohlmeijer, Klooster & Keyes, 2011). Tato verze obsahuje 14 poloţek, jeţ byly vybrány jako nejreprezentativnější a nejtypičtější z hlediska měření jednotlivých sloţek duševní pohody. Tři poloţky zjišťují míru emocionálního well-beingu, šest poloţek měří psychologický well-being a pět poloţek reflektuje sociální well-being. Poloţky dotazníku mají podobu výroků, které má respondent ohodnotit na 6bodové Likertově škále podle toho, jak často během posledního měsíce uvedený pocit zaţíval (0 = nikdy, 5 = kaţdý den). Výsledkem jsou dílčí skóry jednotlivých subškál a také celkový 87

88 skór, který můţe nabývat hodnot v rozmezí 0 70 bodů. Přehled psychometrických vlastností a dalších implikací MHC-SF je dobře zpracován v publikaci Sanne Lamersové (2012) State-Trait Anxiety Invenotry (STAI) K měření úzkostnosti jako rysu byla pouţita škála State-Trait Anxiety Inventory (STAI), jejímiţ autory jsou Spielberger, Gorsuch a Lushene (1970; cit. dle Müllner, Ruisel & Farkaš, 1980). Metoda obsahuje dvě subškály: škála X-1 zjišťuje úzkostnost jako stav, škála X-2 měří úzkostnost jako osobnostní rys. Zatímco úzkostný stav je popisován jako dočasný, nepříjemný pocit napětí a nervozity, úzkostnost jako osobnostní rys je charakterizována tendencí jedince vnímat situace jako nebezpečné a ohroţující a proţívat úzkost ve stresujících situacích (McDowell, 2006). Kaţdá škála se skládá z 20 poloţek. V našem výzkumu byla pouţita pouze škála měřící úzkostnost jako osobnostní rys (STAI X-2). Poloţky jsou ve formě výroků, které má proband ohodnotit na 4bodové Likertově škále vzhledem k tomu, jak se obvykle cítí (1 = téměř nikdy, 4 = téměř vţdy). Poloţky jsou dvojího typu: poloţky zjišťující přítomnost úzkosti a poloţky zjišťující absenci úzkosti. Poloţky zjišťující absenci úzkosti jsou reverzní poloţky, u kterých je nutné při výpočtu celkového skóre převrátit jejich hodnoty. Výsledný skór se můţe pohybovat v rozmezí bodů; průměrný skór pro škálu X-2 je 45,26 (SD = 6,50). (Müllner, Ruisel & Farkaš, 1980). V našem výzkumu byl pouţit překlad výše zmíněných autorů, v jejich manuálu je podrobně popsána validita a reliabilita metody Subjektivní zdraví Subjektivní zdraví bylo zjišťováno otázkou: Jak byste posoudil/a svůj celkový zdravotní stav? Poloţka je zaloţena na pěti bodové škále = Mám váţné zdravotní problémy 2 = Mám větší zdravotní problémy 3 = Mám menší zdravotní problémy 4 = Jsem spíš zdravý/á 5 = Jsem úplně zdravý/á 88

89 Rizikové faktory zdraví Z mnoţství rizikových faktorů, které ovlivňují zdraví, jsme se zaměřili pouze na čtyři následující: kouření tabákových výrobků, konzumaci alkoholu, uţívání jiných návykových látek a provozování rizikového sexu. Míra kouření tabákových výrobků byla zjišťována otázkou: Jak často kouříte cigarety nebo doutníky? Míra konzumace alkoholických nápojů byla zjišťována otázkou: Jak často se napijete nějakého alkoholického nápoje (včetně piva)? Míra uţívání jiných návykových látek byla zjišťována otázkou: Jak často užíváte jiné návykové látky (např. marihuanu, extázi, tvrdé drogy)? Míra provozování rizikového sexu byla zjišťována otázkou: Jak často míváte rizikový sex (tzn. promiskuitní či náhodný sexuální styk s cizí osobou nebo nechráněný sexuální styk)? Všechny poloţky jsou zaloţeny na pětibodové škále = Nikdy 2 = Jednou měsíčně nebo méně často 3 = Dva aţ čtyřikrát měsíčně 4 = Dva aţ třikrát týdně 5 = Čtyřikrát nebo vícekrát týdně Praktikování meditace, relaxace nebo pohybově dechových cvičení Zkušenost s meditací byla zjišťována otázkou: Máte nějakou zkušenost s meditací? Respondenti mohli volit z odpovědí ano ne. V případě kladné odpovědi navazovala doplňující poloţka: Popište, prosím, stručně, jak dlouho meditujete, jak často, v jakém rozsahu a jaký typ meditace praktikujete. Zkušenost s relaxací byla zjišťována obdobně otázkou: Máte nějakou zkušenost s relaxací? Pokud ano, popište prosím stručně, jak dlouho se relaxaci věnujete, jak často, v jakém rozsahu a jaký typ relaxace praktikujete. 89

90 Zkušenost s pohybově dechovými cvičeními byla zjišťována otázkou: Máte nějakou zkušenost s pohybově dechovými cvičeními (jako jsou jóga, tai či, reiki, čchi-kung apod.)? Pokud ano, popište prosím stručně, jak dlouho cvičíte, jak často, v jakém rozsahu a jaký typ cvičení praktikujete. 90

91 14 Výsledky a jejich interpretace V této části budou prezentovány výsledky analýzy dat a jejich interpretace. Nejdříve budou uvedeny deskriptivní charakteristiky jednotlivých dotazníkových metod, jeţ byly pouţity v našem výzkumu, a dalších zjišťovaných proměnných (subjektivní zdraví, rizikové faktory zdraví a praktikování meditace, relaxace nebo pohybově dechových cvičení). Výsledky dotazníků zjišťujících míru všímavosti, duševní pohody a rysové úzkostnosti budou porovnány z hlediska vybraných demografických údajů (pohlaví, věk, dosaţené vzdělání, rodinný stav, trvalé bydliště, náboţenské vyznání). Následně bude ověřována platnost námi formulovaných hypotéz a v závěru budou blíţe prozkoumány výzkumné otázky, u kterých konkrétní hypotézy nebyly formulovány Výsledky dotazníkových metod Dotazník pěti aspektů všímavosti Jednotlivé poloţky dotazníku vyplnily všechny zkoumané osoby (N = 247). Deskriptivní charakteristiky dotazníku včetně jeho subškál jsou uvedeny v tabulce 13. Rozdělení hodnot odpovídá normálnímu rozloţení. Pomocí Cronbachova koeficientu alfa byla ověřena reliabilita ve smyslu vnitřní konzistence: škála pozorování - Cronbachova alfa = 0,76 škála popisování - Cronbachova alfa = 0,91 škála uvědomělého jednání - Cronbachova alfa = 0,85 škála nehodnocení - Cronbachova alfa = 0,88 škála nereagování - Cronbachova alfa = 0,73 celková míra všímavosti - Cronbachova alfa = 0,87 Tabulka 13. Deskriptivní charakteristiky Dotazníku pěti aspektů všímavosti. DPAV M SD Medián Modus Min. Max. Q1 Q2 Q1-Q2 Pozorování 27,52 5, Popisování 26,82 6, Uvědomělé jednání 26,58 5, Nehodnocení 26,77 6, Nereagování 21,23 4, Celkový skór 128,93 18, Nepodařilo se prokázat statisticky významné rozdíly mezi muţi a ţenami v míře celkové všímavosti. Na 5% hladině významnosti byl ovšem prokázán statisticky významný 91

92 rozdíl mezi pohlavími v subškále pozorování, kde ţeny dosahovaly v průměru vyššího skóre (t = 2,17; df = 245; p = 0,031). Věkového rozloţení výzkumného souboru neodpovídá normálnímu rozloţení. Celkově převládá zastoupení mladších věkových kategorií. Pro dosaţení vyváţenějších věkových skupin s dostatečným zastoupením byl vzorek nově rozdělen do tří věkových skupin: viz tabulka 14. Tabulka 14. Četnost zastoupení respondentů v upravených věkových kategoriích (N = 247). Věk Počet osob (N) Počet osob (%) 25 let , let 87 35,2 50 let 28 11,3 Celkem ,0 Následná analýza rozptylu prokázala na 5% hladině významnosti statisticky signifikantní rozdíly mezi věkovými skupinami v míře celkové všímavosti (F = 11,65; df = 2; p = 0,000). Osoby starší 50 let dosahovaly v průměru nejvyššího skóre v celkové míře všímavosti, naopak jedinci mladší 25 let dosahovali skóre nejniţšího. Statisticky významné rozdíly mezi všemi skupinami byly prokázány i v subškálách popisování (F = 10,49; df = 2; p = 0,000) a uvědomělého jednání (F = 11,86; df = 2; p = 0,000), kde opět nejvýše skórovaly osoby starší 50 let, nejníţe naopak jedinci mladší 25 let. V subškále nereagování byl navíc prokázán statisticky signifikantní rozdíl mezi první (< 25 let) a třetí (> 50 let) skupinou, přičemţ starší jedinci opět skórovali výše (F = 3,82; df = 2; p = 0,023). Kvůli nedostatečnému zastoupení respondentů v některých kategoriích proměnné dosaţené vzdělání byl výzkumný vzorek rozdělen na 2 kategorie: osoby se vzděláním niţším neţ vysokoškolským a osoby s vysokoškolským vzděláním. Podle nového rozdělení bylo ve vzorku 152 osob s niţším neţ vysokoškolským vzděláním (62,5 %) a 95 vysokoškolsky vzdělaných osob (38,5 %). Nepodařilo se nicméně prokázat statisticky významné rozdíly v míře všímavosti mezi skupinami z hlediska dosaţeného vzdělání. Kvůli nedostatečnému zastoupení respondentů v některých kategoriích proměnné rodinný stav byl výzkumný vzorek sloučen do tří kategorií: svobodný/á, v dlouhodobém partnerském vztahu a ţenatý/vdaná. Skupiny rozvedený/á a ovdovělý/á byly sloučeny se 92

93 skupinou ţenatý/vdaná, neboť tito jedinci v minulosti také spadali do této kategorie. Nové rozdělení je uvedeno v tabulce 15. Tabulka 15. Četnost zastoupení respondentů v upravených kategoriích dle rodinného stavu (N = 247). Rodinný stav Počet osob (N) Počet osob (%) Svobodný/á ,5 V dlouhodobém partnerském vztahu 63 25,5 Ţenatý/vdaná 84 34,0 Celkem ,0 Následná analýza rozptylu prokázala na 5% hladině významnosti statisticky signifikantní rozdíly mezi všemi skupinami, a to jak v celkové míře všímavosti (F = 9,89; df = 2; p = 0,000), tak ve škále popisování (F = 16,12; df = 2; p = 0,000). Skupina ţenatých/vdaných dosahovala v průměru vyššího skóre v celkové míře všímavosti i ve škále popisování; skupina svobodných naopak v obou kategoriích dosahovala průměrně nejniţšího skóre. V subškále uvědomělého jednání byl navíc prokázán statisticky signifikantní rozdíl mezi svobodnými a ţenatými/vdanými, přičemţ ţenatí/vdané opět skórovali výše (F = 7,38; df = 2; p = 0,001). Na 5% hladině významnosti byl t-testem pro nezávislé výběry prokázán rozdíl mezi lidmi ţijícími ve městech a lidmi ţijícími na vesnici v subškále pozorování (t = -2,17; df = 245; p = 0,031). Lidé ţijící ve městech v této subškále dosahovali průměrně vyššího skóre. Kvůli nedostatečnému zastoupení respondentů v některých kategoriích proměnné náboţenské vyznání byl výzkumný vzorek rozdělen na 2 kategorie: věřící a nevěřící. Podle nového rozdělení bylo ve vzorku 106 osob věřících (42,9 %) a 140 osob nevěřících (56,7 %). Připomínáme, ţe jeden respondent byl kvůli nesrozumitelnosti své odpovědi ze vzorku v této kategorii vyloučen. Na 5% hladině významnosti byl následně t-testem pro nezávislé výběry prokázán rozdíl mezi lidmi věřícími a lidmi nevěřícími v subškále pozorování (t = 2,03; df = 245; p = 0,043). Věřící v této subškále dosahovali průměrně vyššího skóre. Shrnutí výsledků DPAV z hlediska vybraných demografických charakteristik: Muţi i ţeny v našem výzkumném vzorku vykazovali stejnou míru všímavosti. Všímavost není závislá na vzdělání ani na tom, zda lidé ţijí ve městě či na vesnici. Naopak se zdá, ţe schopnost všímavosti se zvyšuje s věkem. Respondenti ţijící v manţelství vykazovali vyšší 93

94 míru všímavosti neţ respondenti svobodní. Lidé věřící vykazovali vyšší míru všímavosti neţ lidé bez náboţenského vyznání Mental Health Continuum Scale (MHC) Jednotlivé poloţky dotazníku vyplnily všechny zkoumané osoby (N = 247). Deskriptivní charakteristiky dotazníku včetně jeho subškál jsou uvedeny v tabulce 16. Rozdělení hodnot odpovídá normálnímu rozloţení. Pomocí Cronbachova koeficientu alfa byla ověřena reliabilita ve smyslu vnitřní konzistence: emocionální well-being - Cronbachova alfa = 0,80 psychologický well-being - Cronbachova alfa = 0,83 sociální well-being - Cronbachova alfa = 0,76 celková duševní pohoda - Cronbachova alfa = 0,89 Tabulka 16. Deskriptivní charakteristiky dotazníku MHC-SF. MHC-SF M SD Med Mod Min Max Q1 Q2 Q1-Q2 Emocionální well-being 10,39 2, Psychologický well-being 18,52 5, Sociální well-being 10,96 4, Celková duševní pohoda 39,87 11, Nepodařilo se prokázat statisticky významný rozdíl mezi pohlavími a mírou duševní pohody. Muţi a ţeny v našem výzkumném vzorku se tedy v míře duševní pohody neliší. Na 5% hladině významnosti byl analýzou rozptylu prokázán statisticky signifikantní rozdíly míře duševní pohody mezi skupinami osob mladších 25 let a starších 50 let (F = 3,92; df = 2; p = 0,021). Statisticky významný rozdíl byl mezi těmito dvěma skupinami prokázán i v dimenzi psychologického well-beingu (F = 4,81; df = 2; p = 0,009) a dimenzi sociálního well-beingu (F = 3,26; df = 2; p = 0,040). Ve všech oblastech dosahovaly osoby starší 50 let průměrně vyššího skóru. T-test pro nezávislé výběry neprokázal rozdíl mezi osobami s niţším neţ vysokoškolským vzděláním a vysokoškolsky vzdělanými osobami v míře duševní pohody. Analýza rozptylu prokázala na 5% hladině významnosti statisticky signifikantní rozdíly mezi skupinami svobodných a ţenatých/vdaných v míře duševní pohody (F = 4,67; 94

95 df = 2; p = 0,010). Skupina ţenatých/vdaných dosahovala v průměru vyššího skóre v celkové míře duševní pohody. Statisticky signifikantní rozdíl byl prokázán i mezi svobodnými a ţenatými/vdanými v dimenzi psychologického well-beingu (F = 3,95; df = 2; p = 0,020), kde skupina ţenatých/vdaných opět dosahovala v průměru vyššího skóre. V dimenzi emocionálního well-beingu byl prokázán statisticky signifikantní rozdíl mezi skupinami osob svobodných, osob v dlouhodobém partnerském vztahu a osob ţenatých/vdaných (F = 5,17; df = 2; p = 0,006). Nejvyššího skóre dosahovaly osoby v dlouhodobém partnerském vztahu, naopak nejniţšího skóre dosahovaly osoby svobodné. T-testem pro nezávislé výběry se nepodařilo prokázat statisticky významný rozdíl v míře duševní pohody mezi lidmi ţijícími ve městech a lidmi ţijícími na vesnici. Pro zjištění rozdílu mezi osobami věřícími a nevěřícími byl rovněţ pouţit t-test pro nezávislé výběry. Vzhledem k tomu, ţe ale nebyl potvrzen předpoklad homogenity rozptylu pomocí Leveneova testu (F = 5,11; p = 0,025), je třeba interpretovat t-test upravený pro rozdílné rozptyly. Na 5% hladině významnosti byl následně prokázán rozdíl v míře duševní pohody mezi věřícími a nevěřícími (t = 2,86; df = 204,03; p = 0,005). Věřící jedinci dosahovali v MHC-SF nadprůměrného skóru (m = 42,30; SD = 12,61). Shrnutí výsledků MHC-SF z hlediska vybraných demografických charakteristik: V našem souboru se nepodařilo prokázat rozdíl v míře duševní pohody mezi pohlavími. Vyšší duševní pohody dosahovali lidé starší, ţenatí/vdané a věřící. Naopak mladší respondenti, svobodní a jedinci bez náboţenského vyznání skórovali v dotazníku duševní pohody níţe. Vzdělání a trvalé bydliště nehraje v tomto ohledu roli State-Trait Anxiety Invenotry (STAI) Jednotlivé poloţky dotazníku vyplnily všechny zkoumané osoby (N = 247). Deskriptivní charakteristiky dotazníku jsou uvedeny v tabulce 17. Rozdělení hodnot odpovídá normálnímu rozloţení. Pomocí Cronbachova koeficientu alfa byla ověřena reliabilita ve smyslu vnitřní konzistence, jejíţ hodnota pro všechny dotazníkové poloţky (α = 0,92) je uspokojivá. Tabulka 17. Deskriptivní charakteristiky dotazníku STAI-X2. M SD Medián Modus Min. Max. Q1 Q2 Q1-Q2 STAI-X2 46,06 11,

96 T-testem pro nezávislé výběry byl prokázán statisticky signifikantní rozdíl mezi pohlavími v míře rysové úzkostnosti (t = -2,27; df = 245; p = 0,024). Ţeny v našem výzkumném souboru dosahovaly průměrně vyššího skóru neţ muţi, tzn., vykazovaly vyšší rysovou úzkostnost. Na 5% hladině významnosti byl analýzou rozptylu prokázán statisticky signifikantní rozdíl v míře rysové úzkostnosti mezi skupinami vzhledem k věku (F = 10,91; df = 2; p = 0,000). Nejvyšší míru rysové úzkostnosti vykazují osoby mladší 25 let, nejniţší míru naopak osoby nad 50 let. Průměrné hodnoty jednotlivých skupin jsou uvedeny v tabulce 18. Tabulka 18. Průměrné dosažené skóry v dotazníku STAI-X2 dle věkových skupin. Věk N M SD < 25 let ,45 10, let 87 44,92 12,25 > 50 let 28 38,11 9,49 T-testem pro nezávislé výběry nebyl prokázán na 5% hladině významnosti statisticky signifikantní rozdíl mezi osobami s niţším neţ vysokoškolským vzděláním a vysokoškolsky vzdělanými osobami v míře rysové úzkostnosti. Analýza rozptylu prokázala na 5% hladině významnosti statisticky signifikantní rozdíl mezi skupinou svobodných a skupinou ţenatých/vdaných v míře rysové úzkostnosti (F = 8,02; df = 2; p = 0,000). Skupina ţenatých/vdaných dosahovala v průměru niţšího skóre v dotazníku STAI-X2 a vykazuje tedy niţší míru rysové úzkostnosti. Naopak svobodné osoby v našem výzkumném souboru vykazují vyšší míru rysové úzkostnosti. Na 5% hladině významnosti nebyl prokázán rozdíl mezi lidmi ţijícími ve městech a lidmi ţijícími na vesnici v míře rysové úzkostnosti. Nebyl prokázán ani statisticky významný rozdíl v míře rysové úzkostnosti mezi skupinou věřících a skupinou nevěřících. Shrnutí výsledků STAI-X2 z hlediska vybraných demografických charakteristik: V našem výzkumném souboru vykazovaly vyšší míru rysové úzkostnosti ţeny. Mladší a svobodní jedinci jsou úzkostnější, naopak starší lidé a lidé ţijící v manţelství jsou méně úzkostní. Vzdělání, trvalé bydliště a víra nejsou z hlediska úzkostnosti rozhodující. 96

97 Subjektivní zdraví Na otázku zjišťující hodnocení vlastního zdraví odpovědělo všech 247 respondentů. Většina respondentů se označila za spíše nebo úplně zdravé (dohromady 72 %). Zhruba čtvrtina dotazovaných vypovídala, ţe mají menší zdravotní potíţe. Jelikoţ v kategorii lidí, kteří hodnotí svoje zdravotní potíţe jako váţné, byl pouze jeden respondent, sloučili jsme tuto kategorii s kategorií lidí, kteří mají větší zdravotní problémy. Přehled je uveden v tabulce 19 a grafu 9. Tabulka 19. Rozložení respondentů v hodnocení svého zdravotního stavu (N = 247). Subjektivní zdraví Počet osob (N) Počet osob (%) Jsem úplně zdravý/á 69 27,9 Jsem spíš zdravý/á ,1 Mám menší zdravotní potíţe 57 23,1 Mám větší zdravotní potíţe 12 4,9 Celkem ,0 5% 23% 28% Jsem úplně zdravý/á Jsem spíš zdravý/á Mám menší zdravotní potíže Mám větší zdravotní potíže 44% Graf 9. Procentuální zastoupení respondentů v jednotlivých kategoriích proměnné subjektivní zdraví (247) Rizikové faktory zdraví Na otázky zjišťující rizikové faktory zdraví odpovědělo všech 247 respondentů. Jen zhruba pětina respondentů uvedla, ţe kouří tabákové výrobky, a to v různé míře. Většina respondentů jsou nekuřáci (78 %). Co se týče frekvence poţívání alkoholických nápojů, nejvíce dotazovaných uvedlo střední hodnotu, tedy 2-4krát za měsíc (36 %). Asi 30 % 97