Nedokončený rozhovor syna s otcem

Transkript

1 Martin Komárek Poslední slovo Valtra Komárka Nedokončený rozhovor syna s otcem

2

3 Martin Komárek Poslední slovo Valtra Komárka Nedokončený rozhovor syna s otcem

4 Copyright Martin Komárek, 2013 Photos rodinný archiv, ČTK ISBN

5 V těch posledních dnech táta nemohl mluvit. Pořád na to myslím. On, člověk svrchované řeči, se s námi domlouval je mrknutím víček, pohyby hlavy a stiskem ruky. Pořád to ale byl on, zcela zvláštní, statečný, neopakovatelný člověk s neopakovatelným osudem. V nemocnici na Homolce jsem mu řekl: Prosím, slib mi, že tenhle rozhovor dokončíme. Nemyslel jsem jen rozhovor o politice a dějinách země. Myslel jsem především neuzavřený rozhovor výjimečného otce se synem. Táta kývl. Věděl jsem, že to myslí vážně. Oba jsme ale věděli, že to na tomto světě už nebude. Když táta umřel, nedokázal jsem se dlouho vrátit k rozhovoru, který jsme natáčeli s přestávkami, které trávil v nemocnici, poslední rok. Věděl jsem, že je to unikátní věc, i když s lecčíms nesouhlasím. Ten nedokončený rozhovor byl pro mě příliš těžký. Nakonec jsem si ale řekl, že je nutné ho dokončit. Už proto, že si to táta přál. A protože to nemůžu udělat sám, nejprve se dopisem optám, jak by to mělo být. 5

6 6

7 Proč politici kradou? Lidem nejvíc vadí, že politici kradou. Přiznám se, že motivy politiků nechápu. Mají moc, slušný plat a téměř jistotu, že až z politiky odejdou, vydělají velké peníze. Jak se stane, že někoho, kdo v té politice je, funguje v ní a je v ní úspěšný, pak chytnou se sedmi milióny v krabici od vína nebo s nějakým mastným pytlíkem plným bankovek? Člověk je tvor rozporuplný. Snad skoro každý je dobrý, zlý, prolhaný, čestný, ctižádostivý, skromný, věrný, nevěrný, prostě je schizofrenně rozpolcený na půl zla a půl dobra. Jenom se to různě mísí, takže takříkajíc téměř za nikoho nelze dát ruku do ohně. Řekl bych, že člověk a teď nemyslím jen politiky vystavený pokušení, které odpovídá jeho přírodně podmíněným motivacím, skoro vždy podlehne. A politika se v současné době stala byznysem. Celé schéma politických stran je založeno na velkém vlivu. Někde větším, někde menším, ale v zásadě na velice silném marketingu, reklamě. Cílem je dostat se k moci, která vede nakonec k penězům. Takže v politice se lidé přímo formují tak, aby toužili po penězích a byli schopni si je opatřit všemi prostředky. Chápat se to takhle dá, ale ne omluvit. Jistě že člověk je náchylný podlehnout pokušení, i svatý Petr třikrát zapřel Krista. Každý má svou cenu, říká se. Jenže politici jsou elita a už proto, že jsou zvoleni, by měli být lepší. Navíc není pravda, že každý podléhá pokušení. Copak masově krademe v supermarketech? Drtivá většina lidí ví, že krást se nemá. Ne každý si vezme sedm miliónů, když je vystaven pokušení si je vzít. 7

8 Teď už je běžná praxe, že politik vyššího stupně moci a rozhodování, na úrovni ministrů, hejtmanů a ještě srovnatelně vysokých státních úředníků, jichž není moc policejní prezident, státní, vrchní nadvládní apod., má svou taxu. Myslí si, že za svou práci si zaslouží i mnohem víc, než je jejich plat, že si zaslouží i desítky miliónů. To už je taková taxa. Gross ukázal, že se sluší odcházet z funkce se sto miliony v kapse. To lákadlo je šílené. Když uvážíš, na co oni si zvyknou, oni chtějí BMW, oni chtějí sedmihvězdičkové hotely a sedmihvězdičkové společnice. Chtějí nějaký dům na Floridě anebo v cizině. Oni těch pět let žijí světácky, procestují svět a znají chuť peněz, a tak pro ně dnes milion nejsou žádné peníze. Ty nemáš sto milionů. Nevěřím, že Petr Nečas si odnese z politiky sto milionů, u spousty lidí tomu nevěřím. Nevěřím, že Zeman si odnese sto milionů a měl zásluhy ještě větší. Neodnese si určitě nic. Ne všichni kradou. Proč? Ano, jsou takoví. Je to dané jednotlivci a jejich sklony. Když děláte politiku, je to svým způsobem dřina. Politik má jako satisfakci buď pocit moci, nebo ukojení dominantní ješitnosti, nebo peníze. Obvykle se to spojuje s těmi klady charakteru, které jsou velmi blízko sebe. On chce moc, protože mu dělá dobře, že mu lidé poklonkují. Moc je ale prostředkem k penězům, protože bez ní by se k nim nedostal, a dělá mu moc dobře, že je důležitý, že je v televizi. Politici si to promítají, dívají se na sebe, jsou šťastní. A když se to řekne zkratkovitě, politika je svinstvo, a kdo ji dělá, je sviňák. To je samozřejmě velice zkratkovité, ale je určitý okruh lidí, kteří po něčem baží, to je motivuje, a proto do politiky jdou. Já bych řekl, že Klaus nekrade, jeho motivací je obrovská ješitnost. Takoví jednodušší lidé, praktičtí, jako Gross, bývalý strojvůdce, mají jako motivaci peníze. Rath 8

9 je taková povaha bonviván, frajer, dobrodruh, rádoby James Bond. On má rád sladký život a nutně potřebuje k životu velké peníze. Připadal by si jako úplný hlupák, když má moc ulít sto milionů, aby to neudělal. Je zákonité, že když možná končí doba jeho hejtmanství a on půjde do civilu, myslí si, že by byl úplně pitomý, kdyby si těch sto milionů neulil, aby měl sladký život zajištěn. A určitě se mu to bude ještě zdát málo. To, že politik dělá vzhledem k zodpovědnosti podhodnocenou práci, je známé ve všech zemích světa. Jenomže na Západě, kde je poměrně silná veřejná kontrola, kradení není příliš rozšířeno. A navíc strana se o politika postará a firmy jsou vděčné. Když politik skončí, využijí jeho zkušeností, a to nejen ve správních a dozorčích radách. Nebo vydá paměti a vydělá si na základě svých zkušeností řekněme sto milionů, úplně poctivě. Proč to není možné u nás? Asi z části proto, že my máme většinu politiků, kteří si i při využití relativně příznivých podmínek nedokáží ty peníze poctivě vydělat že by dokázali přednášet, že by dokázali psát. Jak vím, řada poslanců není schopna napsat tři souvislé věty. A tady se dostáváme k chybě systému. Selekce je taková, že vybere ne ty, kteří by měli být politiky pro svoje schopnosti spravovat obec, ale ty, kteří se vnutí. Oni jsou už na začátku bitvy o to, stát se politikem, chamtiví, bezohlední, intrikaří, a protože všechno je založeno na prosté většině Musíš mít partaj. Partaj je takové obskurní prostředí, které nemá nic společného s reálným životem. Oni musejí uplatnit úplně jiné schopnosti než schopnost vést obec. Jak jsi říkal intrikařit, podvádět, sehrát scénu. Já vím, že některé dámy se rozpláčou, když se chtějí dostat na kandidátku, a to funguje. 9

10 Kdo má výjimečnou schopnost být filharmonikem, hrát první housle, piano nebo cokoliv, obejde politiku velkým obloukem a nepůjde dělat kariéru do partaje. Nebo kdo je například literárně schopný. Pro většinu lidí profesionální politika není jejich svět. Pro většinu zištných, ambiciózních mladých lidí je politika nejlepším druhem výnosného zaměstnání. Ne, ne. Politika je nevýnosné zaměstnání, pokud člověk bere jenom ten plat, který mu náleží. Výnosné je to teprve tehdy, když se začne krást. No nechci mu nijak křivdit, beru ho jako příklad kdyby to Gross býval dotáhl na strojvůdce a začal jezdit, měl by možná třicet tisíc, ale on jako místopředseda sněmovny platově dosáhl na sto padesát tisíc. Tihle nekvalifikovaní, nepříliš schopní lidé, byť s vysokoškolským diplomem, by nikdy takové platové úrovně nedosáhli. Čili v politice je to pro lidi méně talentované na odborné, literární, umělecké činnosti a je to nejjednodušší cesta, jak získat slušné platové ohodnocení. Politika vyžaduje velký talent a je otázka, jak se tam dostat. Straníků je třeba pětadvacet tisíc a předseda sněmovny je jenom jeden, takže to není tak jednoduché. Možná když někdo chce vydělat velké peníze. Například Grossova obskurní žena Šárka v době, kdy Gross byl premiérem, distribuovala kosmetiku a vydělávala víc než on. Když je někdo například v obchodě schopný nebo ukecaný jako třeba cesťák dobré firmy, vydělá víc než ministr. Poctivý politik si takové peníze nevydělá. Proč je pořád víc Grossů než poctivých politiků? 10

11 To se může stát, to nevylučuji. Když pořád ještě mluvíme o něm jako o příkladu, ne jako o člověku, který by nás nějak zajímal, považme, že on se už v nějakých pětadvaceti šestadvaceti letech stal poslancem a byl na sto tisících. A i ta jeho Šárka dostala to zastoupení proto, že on byl ministr. V politice stačí, když do ní jde jako podnikavý, mladý, ambiciózní hoch. Tu kariéru musí vysedět. Vysedět soboty, neděle, protože tam se neustále jedná na konferencích, na schůzích, na poradách, na zasedáních různých orgánů. A on tam musí všude být, protože když tam nebude, zasedne mu místo někdo jiný. Vždycky jsem si dělal legraci, že tito lidé mají zadek do čtverce. Musí tam poslouchat tisíce hloupých řečí a sami musí mít a přitom polovina to není schopna ani sesmolit od někoho připravenou řeč, protože musí projevovat takzvanou aktivitu. On musí být vidět, musí být slyšet. Musí mít svoji skupinu nebo musí být v nějaké vlivné skupině, která se chce prosadit, protože ten jednotlivec sám by musel být člověk se schopnostmi Richelieua nebo intrikána, který bude umět využít rozpory mezi skupinami. Ale pořád to funguje na jednoduchém principu většiny. On se musí dostat tam, kde se točí klikou, kde se lepí většina. Musí se doslova prostřílet k určité funkci. Ze začátku k okresní, pak krajské a z té se může dostat k té centrální a pak k ministerské. Neboli musí projít hierarchií. A to dokáží lidé, kteří umí podlézat, kteří dokáží svým kolegům lhát, slibovat. A to je zvláštní umění. Kdyby byla soutěž v běhu, musím umět rychle běhat. Ale tohle je soutěž v tom, jak ty ostatní doběhnout. Mám úplně jinou zkušenost, ale shodneme se. A jako novinář bych to popsal úplně stejně. Vrátil bych se k otázce. Přestože to vidíš takhle kriticky, je to velmi přesné. Proč se do té politiky pořád vracíš? Těch sto milionů nemáš. Jsem moc rád, že je nemáš, nevidím žádnou ctižádost ani opojení mocí. Ale člověk, který do politiky jde a musí tohle všechno 11

12 vydržet, proč? Když jsi chtěl být čestným předsedou sociální demokracie, šlo ti doslova o zdraví, tak kde je ta motivace? Teď jsme mluvili o převažujícím typu politiků a těch jsou možná dvě třetiny. Pak je v politice třetina lidí, kteří jsou poctiví. Řekněme, že je to spojeno s jakousi evolucí lidstva, nedarwinovskou, že vývoj se pořád posunuje taky díky intelektuálně způsobilejším jedincům, kteří tu cestu razí a cítí to jako svou povinnost. Není to jenom jednoduchý boj druhů, že by se řeklo, že všichni zápasí jenom o prachy a to žene historii. To není pravda. Historie jde vzestupně, sice někdy cik cak starý Řím a Barbaři, Amerika a Hitler jako krok zpět, dokonce s možností, že se na dlouhá léta zasekne. V historii je jistá hnací síla, protože jak říkám, když beru ty kulisy všichni jsme zjednodušeně řečeno napůl hodní, napůl padouši. Svět je obrovské panoptikum, jsou země jako Čady, Afriky, Ameriky, jsou země zbídačelé, negramotné, šíleně bohaté země, krásné země, kde nemají vodu, prostě jedno panoptikum a v tom válci se převaluje těch sedm miliard lidí a jako ve velké pračce se to mele. A na tom probíhá evoluce. Znovu říkám ne darwinovská, ale evoluce člověka, kde jeho mozek je možná beze změny sto tisíc let. Člověk se přesto úplně mění, nepředhazuje gladiátory lvům, nedělá krvavé zápasy. To je vzestupný vývoj vzdělanosti, kultivovanosti a bohatnutí člověka obecně, a když by se řeklo, co je hnací síla, kde může být diskuse brutální analytici by říkali no, hnací síla je honba za majetkem, boj druhů, silnější vítězí, je to zákon silnějšího, a proto se to posunuje dopředu. Řekl bych, že tím předvojem, aniž bych to chtěl definovat, je spíše intelektuál, ten vzdělanější člověk. Společenský systém spíše vytváří prostor pro gaunery. Dává příležitost lidem typu Stanislava Grosse. Jak ten systém změnit a navrátit ho ke společnosti, o které snil Platón a filosofové, to je otázka pro velkou diskusi. 12

13 Vzestup lidstva k dnešnímu poznání, dnešní vědě a technice, bohatší společnosti, dokonalejší, větší vzdělanosti, to je tamní avantgarda a hnací síla těch nadanějších, vzdělanějších a schopnějších lidí. A ti se také ocitají v té politice. A to jsou třeba ti Adenauerové, Churchillové, de Gaullové, ale pozor oni jsou také ješitní. Přece v souvislosti s de Gaullem bylo známo, jak se Roosevelt s Churchillem vždycky drželi za hlavu, ať proboha nepozvou toho výtržníka, který zveličuje úlohu Francie a zveličuje francouzská vojska a sebe. Oni jim z útrpnosti nechali nějaký prostor, ale tíha války ležela na Rusech a Američanech a vůbec ne na Francii. Řekl bych, že pořád tu cestu lidstvu, jako nějaká tykadla, avantgarda, nějaká morální síla, razí vybraná skupina v čele, samozřejmě skupina několika set tisíců. Myslím, že v téhle zemi jsme shodou vývoje vzdělanější než průměr. Jsou to vlastní zásluhy, museli jsme si to sami načíst, sami se vzdělat, museli jsme mít rádi vzdělání. I dílem nějakého utrpení, kterým prošli, jsou lidé v čele přece jen jiní než průměr a cítí jakousi výzvu jít dopředu, táhnout za sebou kus lidského údělu a jít k nějakému dalšímu vzestupu společnosti. A když tito lidé mají tyhle kvality, nemohou nedoceňovat politiku. Protože oni musejí pochopit, že jedině politika má schopnost tyto megaosudy nebo makroosudy lidí vůbec ovlivnit. Každý má žít, jak chce, svým způsobem, svým životem, ale ten společný život závisí na politice. Takže třeba jeden politický vůdce, Hitler, který zpolitizuje celý národ s jeho politikou, dokáže vrhnout lidstvo o půl století dozadu, dokáže zabít šest nebo sedm milionů Židů, dokáže hrozné věci a v rodině mu zase vystupuje a zase přes prizma politiky druhý lidojed Stalin, ale táhne za sebou celou politickou váhu Sovětského svazu, komunistického systému, celé hierarchie... To, co jsi říkal, je velice odvážné. Hodně elitářské Proč ale politika vypadá, jak vypadá? Proč třetina je avantgardní, ale 13

14 nedokáže ty dvě třetiny opravit, naopak dvě třetiny určují ráz politiky? Shodneme se asi, že toho nadosobního, dobrého nebo idealistického je v české politice minimum. Abys byl platnou nebo alespoň nadějnou součástí hnacích sil pokroku, potřebuješ mít určité kvality, někde je to jasně zejména určitá vzdělanost, určité mimořádné organizační schopnosti, třeba organizačně-vojenské, ale nejsou tam zase všechny předpoklady, které potřebuješ k tomu, aby ses osobně prosadil. Ty jsi schopný přispět na cestě té lidské evoluce, které já říkám evoluce slušnosti, vzestupu bohatství, kde se lišíme proti bezdomovcům, kdežto v politice potřebuješ mít výrazné některé jednoduché přednosti v harmonii se zlými vlastnostmi. Musíš být bezohledný, musíš dokázat vrazit nůž do zad, intrikovat a podobně, což pro cestu evoluce nepotřebuješ, takže můžeš sloužit tomu prvnímu, ale v té politice to nedokážeš. Ta třetina slušných, co by tam mohla být, je rozumově schopna dominovat těm dvěma třetinám těch křováků a oni nemusí být hloupí, oni jsou mazaní, vychytralí ale ona jim nedokáže dominovat, protože není dostatečně zlá. Oni ti křováci dokáží vysedávat po semících. Logicky se to pojí s hospodou, s pivem, s pitím a oni nemají problém komunikovat. U toho piva udělají na toho chytrého likvidační plán, protože se dohodnou, jak ho odrovnat, zatímco ti chytří, slušní, co tam jdou, se nedokáží ani domluvit, protože oni mají ohledy, stydí se oslovit jeden druhého, je jim to divné A proč tam jdou, když to vědí? Oni tam jdou z pocitu odpovědnosti, protože vědí, že politika hýbe společností 14

15 Dobře, ale když nemají schopnost ten boj vyhrát, je to ztráta času Oni to nevědí dopředu. Oni pořád mají naději, a až když jsou v tom, zjistí, jaká je to hrozná mašinérie. Že semele i slušné a chytré a z poloviny nadělá kreatury. Když jsou pak deset let v politice, tak jsou úplně proměnění. A pocit moci, ješitnost a touha po sladkém životě je úplně předělá. Stručně řečeno, slušní jsou tam v nevýhodě. Paradoxem je, že ta slušnost a vzdělanost je nutí, že uznávají nesmírně významnost politiky a jakousi odpovědnost. Když je tam řada jiných slušných postrkuje, tu odpovědnost jít do politiky neodmítnou. Pokládají to za jakousi službu nebo jakousi morální povinnost vůči ostatním rodinám, přátelům, známým. Mají za to, že by se měli snažit, aby to v tom kraji, zemi nebo městě bylo hezké, slušné, aby se dělaly dobré věci, pomáhalo se nemocným, invalidům. Mají prostě takové bohumilé motivace, které motivují tisíce jiných, kteří tam nepůjdou. Ale stejně pak dělají nějakou charitu, sami ošetřují nemocné lidi, ale ten úplně nezúčastněný sedí doma a čte si. V čem je moc slušných lidí omezena, to je myslím smiřování s těmi sto miliony a podobnými deformacemi. Protože většina lidí tady byla v politice dvacet let a nebudu teď mluvit o sociální demokracii, ale třeba o ODS. On takový člověk přesně ví, jak si ti jeho kamarádi ty miliony připravují. Ví, jak se to dělá. Politika by se totálně změnila, kdyby ti slušní vím, jak je to těžké udat kamarády dokázali konkrétně říct ano, ty, Ivane nebo Stando, kradeš. A my víme, jak kradeš a proč jsi to ukradl. Já myslím, že problém je v tom, že tam si ti lidé dávají pozor před kolegy. Já skutečně nevím, kdo z nich má jaké konto, i když například Grosse jsem dobře znal a kolikrát jsme spolu mluvili. Ani by mě nenapadlo, že se najednou objeví se sto miliony. Myslel jsem, že u něj to končí tím bytem, ale že on byl tak šikovný a rafinovaný na to, jak byl jednoduchý, že se zmůže na takovou složitou akci s akciemi, to překonává i moje schopnosti. 15

16 No, prostě máš kamaráda, který je takový hodný, koupíš to od něj levně a prodáš mu to dráž Řekl bych, že tuším s velkou pravděpodobností, kdo z nich si kolik asi nakradl, ale jistě to nevím. Převládne tam vždycky nakonec kolegialita, zájem strany a idejí. A začne sebeklam. I u těch slušných, protože oni obvykle politickým stranám pomáhají formovat, nebo jsou dokonce vedoucí silou formování jejich programů a idejí a pak je rozum přelstí, protože kdyby rozbili stranu, přijdou o naivní víru v ideje, místo aby si řekli, že všechny ideje jsou balík veteše. Že všechno normální, jako lidská slušnost, pomoc lidem, možnost dělat různé věci, aby lidé byli bohatší a měli se dobře, že to jsou docela obyčejné věci pro všechny; že tohle balit sofistikovaně do idejí sociálnědemokratických nebo protestantsko-liberálních je retardační krok mírného zblbnutí těch inteligentních lidí. A myslím, že potom se stanou obětí to bych jim neřekl nic jiného, než tu jedinou hlášku, že lidský rod přelstí sám sebe. Nějaká levicová a pravicová platforma tu bude vždycky... Možná. Ale je mi líto utéci od nějakého přesvědčení, že člověk se rodí a umírá nahý, že lidé jsou si rovni a že nikdo by neměl trpět nedostatkem tak, aby strádal. Stejně tak třeba Nečas může věřit, že té společnosti pomůže, když prosadí reformy. Socani říkají to je manévr, to je lež, to je jenom aby mohli zůstat u těch koryt. Ale on tomu opravdu věří a pro ty borce, kteří stojí za zdravotnickou reformou, to skončí, až nemocnice zprivatizují. To je hlavní cíl, ale on zase může být v té lstivosti lidského rozumu, že sám sebe oklame tím, že věří této ideji, ale že by se nic moc nestalo, kdyby nevěřil. Já ho nechci kritizovat 16

17 Já chápu víru v ideu, ale nechápu víru ve stranu. Levicová a pravicová platforma zůstane, i když ČSSD i ODS jsou zkorumpované, a dnes by bylo podle mého názoru správné i když nevěřím, že je to možné vytvořit nějaké občanské hnutí pro všechny. Levice a pravice jsou a budou. Ale ty strany tady byly dvacet let a evidentně zklamaly. Proč není lepší zbourat politický sytém, který zklamal, a vytvořit novou stranu, která bude líp sloužit lidem a míň krást? Nejdůležitější odpověď je, že bychom měli, a nemělo by se říkat, že ne. Určitě ano, ale problém je, že vytvořit nový stranický subjekt, který by měl naději stát se vládním, protože jinak by ta dřina neměla cenu, je šílená dřina. Od začátku od sepsání stanov, získávání členů, programu, vedoucího kolektivu, nějakých výborů, to znamená být relativně mladí s šílenou energií. Chce to tým. Bez týmu a bez úžasného sebezapření se do toho nelze pustit. Četba, hudba, rodina, sport, to jde stranou. Je to taková dřina, že to potom chce fanatika. To bych úplně neřekl, protože Robert Fico na Slovensku, který to dokázal s levicí, je trochu typ fanatika. Ale viděl jsem Donalda Tuska a to, co dokázal v Polsku s občanskou platformou, což je nejlepší a moderní strana v postkomunistických státech. On působí dojmem moderního, vyrovnaného člověka. Když ten politický systém na Slovensku nebo v Polsku selže, existuje něco, jako je poptávka po něčem novém. A tady ta poptávka je Řekl bych, že to je také pravda. Záleží to na konkrétní situaci, protože Tuskovi to umožnilo, že ta většinová socialistická strana hned nezkrachovala a uvolnila prostor. A Fico měl kliku, že na Slovensku zmizeli komunisté a měl pozitivní příležitost, 17

18 když křesťanští demokraté utrpěli fiasko. Že to také záleží na obratnosti nebo boji protivníků. Ale oni jsou tady v plné zbroji, proto porazit je jako si myslí Zeman, že je znovu porazí svojí stranou, Přátelé lidu nebo jak se jmenují, Babiš se svojí stranou je téměř nereálné. Aparáty tady fungují, lidé od nich neodpadávají, ale důvěra veřejnosti ve strany se blíží nule To máš pravdu. Myslím, že každá z nich má třicetitisícový jakž takž stabilizovaný kádr a velká část, tak polovina, jsou funkcionáři, kteří to spravují. Jistě jsi zaznamenal, že se tady všechny pokusy intelektuálů myšleno v dobrém děkujeme, odejděte, až po nějaké proarty, ať byly zprava, anebo zleva, nebo debata Alternativa, nepovedou. Oni dokáží sezvat lidi, emociálně na ně zapůsobit nebo zvednout emoce a dostat je na náměstí. Ano, ano, souhlasím. A co bys viděl jako cestu, aby převážilo to nadosobní? Oba chápeme, že se nikdy nedostaneme k přísné politice. Vždycky tam budou podrazy. Podraz je v politice pracovní nástroj, ale to neznamená, že musí být balkánská. I když všichni víme, že politika taková je, je obrovský rozdíl mezi ruskou a evropskou politikou. Je to propast. My jsme, řekněme, o něco blíž té ruské než evropské a měli bychom se pokoušet posunout k té evropské. Těch prvků by bylo několik a člověk by se musel pokusit o jejich syntézu. Byla by důležitá větší komunikace intelektuálů. I uvnitř společností i ve světě. Protože myslím, že je hodně chytrých a vzdělaných lidí ve Francii, v Belgii či jinde, ale politická komunikace je mizerná, protože internacionály jsou většinou 18

19 žvanírny a jsou zase napůl ovládnuté těmi primitivy, takže intelektuály to otravuje. Stejně tak různé evropské summity. Bavíte se o klimatu, a když je tam dvacet tisíc lidí, tak je to naprosto k ničemu. A přitom všem intelektuálům v Evropě musí být jasné, jaký dnešní systém v Evropě má efekt že někteří se o to zajímají víc, někteří méně a teď řeší takové otázky, jestli to má být většinové, jaké jsou chyby poměrného systému, o co je lepší většinový systém, proč by nemohl být založen na něčem jiném, třeba řešení skupinou než na partajích, že by do něho mohly vstupovat nějaké instituce neziskovky typu univerzit, nebo nějakých cechovních a profesních struktur. Takže myslím, že je třeba vylepšit demokratický systém, aby měl co nejméně skulin ke zneužívání a degeneraci, a dostat inteligentní lidi do vzájemné komunikace přecházející ve vzájemnou podporu a společnou akci. Pak by to bylo možné, ale je zajímavé, že koordinace je dnes strašně mizerná. Demokratický systém ale musí být založen na stranách. Až když oni evolučně vyspělejší založí stranu a vyhrají volby, začne fungovat to, co jsi říkal. Pak ale politika spousty z nich změní, lákadla z nich udělají klasické politiky a budeme zase zpátky. Možná se to jenom o kousek posune. Bude velké zemětřesení a to zemětřesení nakonec povede jen k tomu, že se vystoupí o jeden schůdek výš Pak bychom museli ztratit trochu svého předpojetí, protože když se přehnaně sebevědomě řadím k intelektuálům, řekl bych, že drtivá většina intelektuálů je zatížena demokratickým a prodemokratickým smýšlením. A teď je otázka, byli-li bychom schopni vykonstruovat přiznat si alespoň rovnocennost platonovských úvah, meritokracie, a promýšlet mechanismus. On zřejmě nikdo nikdy už nešel dál za něj, totiž že by dal dohromady mechanismus, aby to fungovalo. 19

20 Tehdy to bylo jednoduché. Byli to stejně lidé z urozených rodin. On pak měl různá spiknutí nebo vzpoury té třísetčlenné rady, co potom vybili nebo rozehnali demokraté. Když se vraceli, pořád to byla rodová aristokracie. To je samozřejmě nesmysl, protože to by byla jenom stará aristokracie a royalismus nebo její vylepšení, to už asi historie přece jen odvrhla. Ale byl by to zjednodušeně princip, že vladařem se má stát filosof. Ne že vladař se stane filosofem, ale naopak, a že by se vláda svěřila těmto schopným lidem, a to s důvěrou v mozkově-morální schopnosti. Pořád příliš věříme demokracii, i když tolikrát zklamala, co když je možno vytvořit, jak věřil Platón, lepší systém vlády? Proč by neměli být pověřeni správou státu filosofové, intelektuálové? Proč by se to celé nemělo úplně změnit? Já myslím, že je potřeba ten systém vyměnit, to je docela silná myšlenka, že je západní civilizace vyčerpaná. V demokratickém státě, zjednodušeně řečeno, může být prezidentem každý. Museli bychom si připustit, alespoň zkusit pracovní diskuzi mezinárodně intelektuální, ale to všechno už umíme. To stačí udělat deset mezinárodních sympozií, svolat, připravit, pozvat laureáty Nobelových cen za literaturu, biologii, o nichž víme, že jsou to vzdělaní, slušní lidé z různých zemí, lidé různých vyznání a víry, a politiky a nadhodit otázku: vážení, je to zajímavé, nepřipustili jsme si to a co to zkoušet úplně jinak? Připusťme si to. Co kdybychom to začali stavět jenom na moudrých, vzdělaných osobnostech, na tom, co dělá osobnost? Osobnost je také tím, že dokáže vidět, předvídat, rozhodnout. Má nutnou odbornost a nenechá si ani podkuřovat, ani se nenechá zlákat. Dokáže i tu ješitnost udržet. Víme, že postavit správu společnosti i světa na takovém typu by bylo nejlepší, a zkusme, jak by to šlo. Těch 20

21 osobností je dost, strašně moc, v každé zemi stokrát víc, než je členů parlamentu. Položme si otázku, jakými mechanismy by šlo docela racionálně dostat pocity osobností i je plynule vyměňovat, korigovat, když propadnou mocenským nebo finančním choutkám. To už se dá. Kdyby byl sebeočisťující mechanismus, který by už sám nedovolil, aby se v něm zahnízdili. Jako imunitní systém, ne hloupě parlamentní, ale systém lidského těla, který vypoví špatné bakterie a sám se očisťuje. To by asi mělo velkou cenu. Myslím, že bychom to měli zkusit. Asi to vylepšování partají nemůže vést ke konci, protože my pořád budujeme systémy, kde ti horší budou úspěšnější než ti lepší. Zjednodušeně řečeno my lidé jsme napůl ďáblové a napůl andělé. v tomhle je typický právě Rath. Když si ho představíš hezoun, frajer, je chytrý a je stvořen k tomu, aby uháněl ve Ferrari. A on to ví, on to chce, on je frajer James Bond. Tak si hrábne. Pro něj sto milionů není nic. On si připadá jako blbec, když je může mít, a nevzal by si. On je na úrovni Boha. Je takový frajer, má to v sobě. No, ano. Ale frajeřina je v tom, že chceš vydělat. To je snad rozdíl. Kromě podnikání nevyděláš Se svým kreditem, co měl, si mohl založit soukromou kliniku plastické chirurgie, byl by na výši Boha a vydělal by sto milionů v tak trochu podivné profesi, ale piánko. Nemusel dělat politiku. Mohl podnikat, se svým kreditem mohl mít soukromou kliniku a sto milionů poctivě. Tam je osobnostní rozpor. Já vždycky říkám, že nikdy nebudu psát, že politici 21

22 jsou nevěrní nebo že pijí anebo jezdí rychle, protože v tom sám nemám zcela čisté svědomí. Ale on nestoudně v parlamentu žvaní, že ti druzí jsou zkorumpovaní. Je strašné, že obviňuje všechny okolo sebe z toho, že kradou a jsou zkorumpovaní, a sám to dělá Řekl bych, že politikou se v lidech umocňují špatné vlastnosti. Denně musí lhát, intrikovat a pak už přestanou vnímat, co je normální. A ještě mají ohromný pocit moci. Ztratí soudnost, všechno se jim zdá snadné. To je i Rathův případ. Ty peníze leží na ulici a on se sehne. Dělají to jiní, proč by to neudělal on? 22

23 23

24 Jak vypočíst lidské chování Historii jsi začal dělat v osmdesátých letech, kdy jsi založil Prognostický ústav. Stal se jedním z revolučních center. Polistopadová vláda se skládala z disidentů a z prognostiků. Dnes už není prognózování vůbec módní, tehdy to byl důležitý vědecký směr. Jak ses k tomu dostal? K silným tématům mě dovedla celá praxe v Prognostickém ústavu, kde člověk dozrával i díky stovce významných vědců, jako byl prof. Kouba, Kožušník, Vágner, Knap, Srovnal. Ať měli jakékoli politické zaměření Ransdorf, Klausové, Dlouzí, všichni se nakonec na mém názorovém vyspívání podepsali, když jsem inklinoval k vytvoření což jsem nechtěl deklarovat jako neskromný cíl, ale obsahově jsem se s tím netajil v podstatě české školy prognostické. Prognostika byla mezinárodně nesmírně na vzestupu. Tehdy, zrovna v té době, byly Toflerovy futurologické bestsellery. On byl prvním oblíbencem Reagana a americké administrativy a všichni to brali velice vážně. V té jeho třetí vlně byla složena spousta básní, songů a úplně to tehdy oslnilo. Pro mě bylo zajímavé, že jsme byli s Toflerem osobní přátelé a vedli jsme spolu diskuze Proč byly prognózy považovány za tak důležité? Tehdy se dělaly prognózy a to souvisí s touto otázkou i světové jedničky jako Tofler je dělaly na základě snahy o rozkrývání a vyjevování objektivních vývojových trendů. Alespoň podle jejich představ. Takže před tím třeba Římský klub se sirem Alexandrem Kingem jako duší římského klubu a Calderonem, 24

25 argentinským prognostikem, který byl pracovní duší, na základě modelů udělali prognózu neblahého vývoje civilizace s ohledem na nepřekročitelné bariéry ekonomického růstu. Zkoumali potravinový problém, energetický problém, tzv. globální problémy lidstva až po ekologickou katastrofu. Bylo to všechno propočtené, namodelované, se snahou vyjevit takový trend, že takhle, za neměnných podmínek, půjde vývoj. Pamatuju si, že když jsem byl na studiích, Toflera jsi mi doporučoval. Pro tebe byl tehdy obrovskou inspirací Teď ale víme, že se mýlil skoro ve všem. Tofler šel dál než běžní prognostici. Stavěl na proměně informací. Vycházel z analýzy, že největším bohatstvím, poznáním a obohacením člověka jsou informace a že s počítačovou technikou dochází k takové revoluci informací. Z tradičních šanonů a komůrek, jak on říká, kde byly informace uzavřeny, se přechází k otevřenému informačnímu světu na základě počítačů a k úplně nové komunikaci. To vytváří zcela nové trendy vývoje. On například předpokládal odklon od pokračujícího urbanismu a návrat k přírodě, k venkovu. Také zavedení práce doma, umožněné počítači, masivní prodloužení lidského věku. Takže pracoval s takovýmito prognostickými trendy a proměnami celého řízení na základě informací. To samozřejmě potom dominovalo v prognózách spojených s přípravou reforem. V tomto světle bylo jasné, že ekonomiky východního tábora objektivně spějí ke kolapsu, že je objektivně nutné přecházet na tržní hospodářství. A to všechno jsme pěstovali, protože byla snaha dostat se ze zajetí subjektivního mínění. Já jsem pořád ctil klasiky prognóz, zejména Aldouse Huxleyho a jeho konec civilizace s pointou, že největším globálním problémem lidstva je lidstvo samo a že nejsložitějším prognostickým trendem je chování lidí, 25

26 které úplně mění objektivní předpoklady. To se ukázalo třeba i v naší listopadové prognóze. Dopadalo to zcela jinak, protože nikdo z jejích autorů nepředpokládal třeba masové rozkrádání ekonomiky, což bylo zakódováno v lidském chování. Lidské chování se ale přece nedá předvídat Česká prognostická škola měla být právě spojena s otázkou nejdůležitější, s otázkou ne objektivních trendů vnucovaných lidem a diktujícím jejich chování, ale se změnami lidského chování určujícího trendy celkového vývoje. A s tím mám spojené to silné téma. Myslím, že aby lidé byli dost motivováni k rozvoji, aktivní činorodosti, potřebují sami velké téma. Nedávno jsem slyšel takové ty Klausovy řeči a já to beru vždycky s korektností, nechci o tom říkat silná slova, kdy říkal, že vůbec neškodí úspory a škrtání, protože lidé zpohodlněli a žijí blahobytně. Stejně tak říkal, že Řekové jsou lenochy ve stínu oliv, a pobouřil celé Řecko. Ale nejde mně o to, se ho nějak dotýkat, to jsou diskuze o životním stylu. Mohu klidně říct, že kdyby třeba lidé do padesáti (což zahrnuje tebe) nechodili mluvím teoreticky do posiloven, ale fyzicky pracovali ve velkomoštárně budou sklízet farmářům ovoce a dostanou od nich levně to nejčerstvější ovoce bude to výhodné pro farmáře a pro ty lidi to bude jakási fyzická rekreace. Při dostatku volné půdy a téhle pracovní síle nasazované pro kratochvíli zadarmo by byl najednou konkurenceschopný sektor zemědělství, ale přesvědčit k tomu mladé lidi To tedy ne! Zatímco do posilovny jdeš pět minut, nevynakládáš na to žádnou energii, tady posiluješ podle nějakého farmáře, musíš jet sto kilometrů, spálíš spoustu benzinu, stojí tě to víc než ta posilovna, zamoří se životní prostředí 26

27 To není technicko-ekonomická otázka. To je diskuze o životním stylu. Já spěji k tomu, že motivace k hájení lidských práv je slabá. A že by měla být silnější motivace, ambiciózní cíl. Jsem přesvědčen, že ten odpovídá tomu největšímu trendu historie. Víš, že jsme o tom už hovořili. Jak já říkám, ta nedarwinistická křivka vývoje lidské společnosti, jejího zušlechťování, zdokonalování, to je motivace ne pouze lidských práv, ale vrcholné cennosti lidského života jako takového. Když se člověk bude cítit a teď mluvím teoreticky odpovědný za to, aby jediný lidský život na planetě nebyl prožit marně a nedobře, je to jeho vrcholná povinnost vůči všem spoluobyvatelům této planety. To by byla obrovská motivace. 27

28 28

29 Go to Africa To je hodně eschatologická myšlenka. Jak si to představuješ konkrétně? To by znamenalo obrovské úsilí. To by znamenalo nejen to pole, aby se mladí odhodlali jet, a to jet je klasické. Ty cesty mohou být úplně nové, do Afriky, do Indie. Aby tam šli, ale jako moderní lékaři, inženýři, učitelé, ale i dobří řemeslníci, kteří jsou tam možná cennější. Všichni chtěli dělat učitele, a pumpu neuměl spravit nikdo. Ale cítili za to prvořadou odpovědnost. Nemá cenu, abych já tady tančil na horském kole, když tam umírají děti. Moje prvořadá povinnost je odpovídat na otázku co jsi člověče udělal ve svém životě pro to, aby všichni lidé měli plnocenný život. A já myslím, že by velmi nabyl na ceně náš vlastní život, protože musím přiznat, že i když jsem skoro celý život dřel to mně nikdo nemůže vyčíst a mohl by mně vyčíst spousty věcí jsem si vědom spousty chyb a nedobrých činů a vlastností, ale vždycky jsem strašně pracoval. Musím si ale přiznat, že jsem k sobě velmi tolerantní. Polovina mojí práce byla úplně zbytečná, pokud nebyla kontraproduktivní. A že bych měl půlku života na to, abych daleko více hleděl na život těch jiných a pomáhal v tom smyslu, ale nebylo to mojí bezprostřední motivací, protože bezprostřední motivací byla ta zbytečná práce zahalená do jakýchsi morálních povinností, loajality k pracovišti, ke kolegům, dokonce ve vznešenosti k vlasti, národu apod. Při kritickém odstupu, nejen mém, by to musela být společnost, aby člověk zjistil ex ante to, co zjišťuje ex post, tedy že ta práce je zbytečná. A že by ji měl samozřejmě s ostatními lidmi posunout trochu výš, k tomu duchovnímu cíli, a ne k tomu instrumentálnímu technického ekonoma, ale 29

30 to je samozřejmě diskusní věc. Podle mě je úplně základní životní poznání, že jsem žil, pracoval, ale na to hlavní nedosáhl a pomyslel na to až na sklonku života, kdy už nemám sil. To je maximálně podle svých sil, kapacity vědění přispět k dobrému prožití každého lidského života na této planetě. Taková výzva by byla asi úžasná věc, ale něco tomu objektivně brání. A podle mě to je to hlavní, protože lidí, kteří chtějí páchat dobro, se v různých dobročinných organizacích najde spousta. Ale nikdo nevymyslel, jak to realizovat. Když to lehce přeženu, veškerá pomoc, která se pošle do Afriky, skončí tak, že ji rozkradou náčelníci a koupí za ni zbraně. To je pravda. To by samozřejmě chtělo celou řadu změn. Byla by o nich velká diskuze, v níž by bylo typické, že lidé jsou hlavním faktorem vývoje a mění ho, takže na konci světové války odporem k fašismu vzplála obrovská emoce osvobození koloniálních zemí. Začalo to někde v Alžíru a velmoci se v podstatě dobrovolně vzdávaly koloniálního impéria. Bylo obrovské nadšení, vytvořila se OSN, v ní našly masivní zastoupení bývalé koloniální a rozvojové země, takže tam mají pochopitelně absolutní většinu, protože mají nejméně sto padesát států. Abych to odhadl, dvě třetiny zástupců a celý tento dobře míněný vývoj se vzhledem k určité dějinné vrtkavosti nebo labilitě lidského faktoru úplně změnil ve svůj protimluv. Já si myslím, že to ani není protimluv. Přeženu to a budu konkrétnější. Bílý muž ovládl Afriku a Asii, obchodoval s otroky, částečně tam zanechal nějakou infrastrukturu, nějakou vzdělanost, ale ve skutečnosti ti lidé žijí v době o tři tisíce let zpátky a na války, které vedli oštěpy a luky, dostali rake- 30

31 ty země vzduch a tanky, protože byly využity ve studené válce. Ano, ale přece jen tam, kde proběhl trochu osvícenější vývoj kolonialismu, byly nemocnice, školy, fungující úřady, fungující policie, byl tam jakýsi pořádek a to se zvrtlo v masivní korupci, agresivitu, anarchii, takže africký kontinent už za padesát šedesát let poválečného vývoje a existence OSN, která je sama hrozným způsobem zkorumpovaná, pomalu dospěl do takového stadia, že spousta lidí by měla chuť to celé obehnat plotem a prohlásit za uzavřené území, kde ať se zabíjí, ať si dělají, co chtějí, nedá se s tím nic dělat Já souhlasím s tím, že i Západu by pomohla třeba taková akce, kde mladí lidé, kteří se teď třeba flákají a nemají smysl života, by něco udělali pro druhé. Ale kromě naší pohodlnosti je asi problém, že není kam jít, protože v Africe je nikdo nechce a riziko, že budou zneužiti, zabiti, okradeni, je tak velké, že by se muselo něco fatálně změnit, něco by se muselo vymyslet. Myšlenka je to sice báječná, ale od báječné myšlenky k realizaci je daleko. Asi by musela být vytvořena pravidla a podmínky. Zvrátilo by to principy, protože dnešní hrozný stav v Africe jakoby odpovídá zásadám demokracie a podle ní si vládnou, ale přece jim nelze něco vnucovat, oni to nechtějí. Oni si vládnou přes různé zkorumpované diktátory, takže tam stejně žádná demokracie nejde a musí se použít mocenské postupy, které se samozřejmě dohodnou a nemohou být zneužitelné jednotlivci. To by znamenalo pomocí summitu velkých zemí to prosadit k formálnímu schválení do OSN. Ten mechanismus přes všechnu zkušenost umožňuje aspoň nějakou základní akceschopnost 31

32 Jakou akceschopnost a v čem? Proti šílenému náčelníkovi, co si najímá děti, zfetuje je, vyvražďuje a znásilňuje vesnice, musí zakročit jedině solidní vojenská síla. Pamatuji si, že Američané se pokusili zasáhnout v Súdánu, ještě proti méně šíleným náčelníkům, a skončilo to naprostým fiaskem, protože tahle pravidelná vojska nejsou schopná solidního výsledku. Muselo by tam být mocenské přinucení, metody by se musely důkladně prodiskutovat. V podstatě by to znamenalo bez prioritní příchutě obnovovat některé praxe kolonialismu, aniž by se o tom mluvilo, protože to by byl strašný řev všech možných demagogů. Musela by tam být zpočátku nucená správa pod záštitou ozbrojených sil. Toho není Západ schopen. V Evropě to nedopustí vůbec a v Americe také ne. Protože americký daňový poplatník řekne proč posíláme sto tisíc mužů umírat do pralesa, co za to budeme mít? Znamenalo by to diferencovaný přístup. Začít od zemí, kde je jakž takž naděje na konsolidaci. Čili nezačalo by se od Čadu apod., ale nějakých zemí kolonizovatelných ještě relativně na mocenském základě. Byla by velká diskuse, že by se mohly obnovit pořádkové síly na základě mladých dobrovolníků za minimální žold při přísných pravidlech, že například nesmějí týrat obyvatelstvo, čili z nejlepších praktik cizinecké legie. Vždycky se horuje pro dobrovolníky takových ušlechtilých profesí nejpopulárnější jsou učitelé a lékaři. To je dobře, ale tady to visí spíše na pořádkových silách 32

33 Není problém, jestli je někdo přijme a bude je akceptovat. Ale pokud já vím, tak ta nechuť k tomu, aby vládl zase bílý muž, je ještě větší než nechuť k místním diktátorům a místním teroristům. Muselo by se to důkladně prodiskutovat. Jestli jim vadí bílý muž, možná že by bylo taktické tam nasadit třeba žlutého muže nebo Inda. Je jich přes miliardu, nemají dostatek potravin sami pro sebe, ale mají už spoustu inteligentních lidí, jsou učenliví. Mohli by tam rychle vybudovat nějaká střediska pro výchovu a bylo by možné vytvořit dobrovolnické pořádkové sbory, třeba i policejní, a to z těch mladých lidí To by musela být nestátní akce, protože víme, že když něco chce Amerika, tak to vetuje Rusko Souhlasím, ale muselo by to být na nějakých humanitních principech a dobrovolnosti a prioritách mladé generace. Ten předvoj chce mladé lidi, protože by šli přece jen do rizik a museli by mít velké ideály, aby to podstoupili. Přitom je ale možné dát tomu slušné, alespoň průměrné hmotné zabezpečení. Ne ty luxusní žoldy vojáků v Afghánistánu, ale nějaké řády platů čtyř nebo pěti tisíc dolarů nějakého zaměstnaneckého průměru, kde by to vůbec neznamenalo nějakou zátěž, dokonce by šlo na ni vybrat všeobecnými sbírkami ze všech zemí, různých typů charit. Čili taková humanitární křížová výprava naruby Ale nejprve by musela mít nějakou prognózu, co všechno je třeba, etapy a koncepci, čeho všeho by se muselo postupně docílit. Také nějakou jistotu, že to nemůže ztroskotat. Kdyby 33

34 došlo k budování ekonomie, jak by se zúčastnili investoři, jaké komparativní výhody tyto země mají, co by tam šlo budovat, aby to bylo pro všechny prospěšné, aby to mělo rozumnou produktivitu práce, využilo přírodní zdroje. To vše by muselo být vymyšleno dopředu. Podobně jako tzv. Tengova koncepce někdy z poloviny sedmdesátých let nastartovala cílevědomý růst Číny, která dnes už téměř po čtyřiceti letech dosahuje obrovských úspěchů. Teng si uvědomil, co se dá s Čínou udělat, protože ji znal. Podle tvé představy by šli do Afriky lidé, kteří jí nerozumějí a ona nerozumí jim. Tady by musel být nějaký bod ve světě nebo v Evropě, třeba padesát či několik stovek odborníků, kteří Africe rozumějí, rozumějí organizaci byrokracie, policie, pořádku. Bylo by možné tam také formovat hasičské sbory, policii, imitovat nějaký civilizovaný svět, třeba Rakousko To se shodneme. Ale tohle je problém, vlastně jsou dva. První problém je, jak přesvědčit ty kmenové, polokmenové elity, aby to přijaly a nezneužily; druhý, jak přesvědčit prosté a nevzdělané lidi, že to je dobře míněná pomoc, a ne opakovaná kolonizace. Všechno se dá zvládnout. Goebelsova mašinérie přesvědčila v té době nejvzdělanější národ v Evropě, aby se stal fašistickým, a on se jím stal. A dnes každý vidí, jak jsou Němci slušní a korektní lidé, milí, až je to neuvěřitelné. To znovu ukazuje, že jak mám středobod teorie, že ze všech prognóz je rozhodující lidský faktor za všech trendů vývoje, tak zase lze dělat něco zce- 34

35 la opačného, ale musí být jasný cíl, musí být chtění a obrovská vůle, chceš-li politická vůle, a potom motivace. Je ale někdo schopen formulovat absolutní humanitu? Víme, že pokusy o humanitu byly za francouzské revoluce. A jak to dopadlo. Kde teď najdou lidé motivaci vzdát se svých pohodlných, byť prázdných životů a odejít do Afriky? To je přece něco, co přesahuje ono běžné uvažování má dáti dal. Viděl bych to ze své zkušenosti. Věřím, že motivace se najde a k její realizaci dojde. Největší nebezpečí je, že ona posléze degeneruje. Mám to z velkých nočních diskuzí, dejme tomu spolupráce s tím Che Guevarou. To byl typický intelektuál takového francouzského ražení, sečtělý, znal prokleté básníky, existencionalistickou filosofii, Sartra apod. Jednou v noci mi pak položil otázku, řekl profesore, viděl jste umírat děti hladem? Já jsem byl zaražený a říkal jsem, že ne. Řekl mi, abych si to nepřál vidět. Tenhle nadějný člověk tomu dokázal skutečně zasvětit život. Mně nejde o jeho hodnocení, ale on měl tak šílenou motivaci, aby žádné dítě neumřelo hlady, že tomu dal absolutně všechno, co měl. I svoji rodinu. Přitom byl vzdělaný, měl tisíce jiných výhodných možností a to, že se stal u těch mladých tak oblíbeným, bylo jak věřím tím, že mladí lidé byli zralí pro tu motivaci a oni ji potřebují. Byla by to i pro ně obrovská pomoc. Teď hledají, co by dělali, jsou strašně šikovní, ale přemýšlí, jak využít čas. Soupeří, kdo zvládne víc adrenalinu. Je to pochopitelné a vůbec to nevyvěrá z nějaké jejich zkaženosti. Momentálně nemají nic jiného než být hrdinou okamžiku. 35

36 To by bylo úžasné dobrodružství. Otázka je u toho Che Guevary. Člověk chápe, že někdo chce chránit děti, které umírají hlady. Jedni to dělají samopalem a jedni to dělají tak, že se tam vydají jako misionáři, nižší řádové sestřičky a snaží se pomáhat na místě, byť jsou to ostrůvky v moři zla. Nevím, jestli dobro, bez těch samopalů, by se tam mohlo nějak masově dostat. Ta motivace a vzor je humánní sebeobětování. Ta schopnost se bránit a nepadnout za oběť hrdlořezům by nebyla schopnost útočit. Pouze se bránit. U Guevary to bylo přesvědčení, že úplně dobrovolně to nejde, protože diktátor Batista je zahubí. Ale je to otázka, protože zrovna kubánští komunisté, vedení slavným advokátem Carlosem Rafaelem Rodriguesem, předsedou Komunistické strany Kuby, odsoudili Guevaru a spol. jako dobrodruhy a sami s tou vládou spolupracovali. Carlos Rafael byl dokonce ministrem Batistovy vlády. Říkali, že to musejí docílit parlamentní demokracií a tyhle studenty odsoudili jako dobrodruhy. Takže názory se různí a já jsem pro každé řešení, jenom by šlo o to, překonat netečnost světa. Kdyby desetinu energie, kterou věnují řeckým dluhům, úplně legrační problematice z pohledu toho, v jaké situaci Evropa je, věnovali problému, jak řešit Afriku, ale oni na to kašlou. Evropa vůbec není ve vážné situaci, snad jedině v tom, že by se mohla rozpadnout nebo politicky oslabit. Ona je jako politický projekt úžasná a takhle se trápí s takovou málo důležitou záležitostí. Já si pamatuji na to, když jsem byl na sympóziu v Santanderu. Tam byla čestnou předsedkyní španělská královna. Vzpomínám si, že jsme tam byli s Adamem Michnikem a ten tam pěkně mluvil tím nadneseným tónem já jako royalista, starý kriminálník a republikán mám tady mluvit před královnou? A pak ještě Adam dodal: A ještě takovou hezkou. Potom večer 36

37 Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti ereading.