Pojetí krásna v dějinách evropských kultur

Transkript

1 Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra občanské výchovy Pojetí krásna v dějinách evropských kultur Magisterská diplomová práce Autor práce: Petra Sedlářová Vedoucí práce: PhDr. Radovan Rybář, Ph.D. Brno 2012

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně FF MU a používána ke studijním účelům. Brně dne 14. dubna 2012 Petra Sedlářová

3 Bibliografický záznam SEDLÁŘOVÁ, Petra. Pojetí krásna v dějinách evropských kultur. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra občanské výchovy, s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Radovan Rybář, Ph.D. Anotace Magisterská diplomová práce Pojetí krásna v dějinách evropských kultur pojednává o vývoji a pohledu na estetiku a krásno v průběhu dějin. Tato práce se snaží nejen postihnout, jak se estetika vyvíjela, ale snaží se také zjistit, zda se v průběhu dějin vyskytoval nějaký společný jmenovatel v posuzování toho, co je krásné. Zaměřuje se na pohled nejvýznamnějších filosofů a umělců, kteří se tomuto tématu věnovali. V druhé části se tato práce soustřeďuje na tvorbu návrhu projektu, jak lze estetiku využít v hodinách občanské výchovy. Annotation This Master's Thesis The Conception of beauty in the history of Europian cultures deals with the progress and the view of aesthetics and beauty during the time. This thesis tries to express how did the aesthetics produced but it also tries to find out if there were some common points during the time in the judge of beauty. This thesis concentrates on the view of the most important philosophers and artists, which payed attention to this topic. In the second part it concentrates on the creation of the project, how to use aesthetics in the lessons of civics. Klíčová slova Krása, estetika, umění, dějiny, příroda, Platon, Aristoteles, Kant, Hegel, projekt, občanská výchova, vzdělávání.

4 Keywords Beauty, aesthetics, art, history, nature, Plato, Aristoteles, Kant, Hegel, project, civics, education.

5 Obsah ÚVOD KRÁSA, ESTETIKA A VKUS ESTETIKA STAROVĚKÝCH MYSLITELŮ PLATONSKÁ ESTETIKA ARISTOTELSKÁ ESTETIKA STAROVĚKÝ ŘÍM STŘEDOVĚKÁ ESTETIKA ESTETIKA SVATÉHO AUGUSTINA ESTETIKA POZDNÍHO STŘEDOVĚKU PŘECHOD ESTETICKÉHO MYŠLENÍ OD STŘEDOVĚKU K NOVOVĚKU NOVOVĚKÁ ESTETIKA ESTETIKA IMMANUELA KANTA HEGELOVA ESTETIKA SROVNÁNÍ NÁVRH PROJEKTU VÝUKY ESTETICKÉ VÝCHOV V HODINÁCH OBČANSKÉ VÝCHOVY PROJEKT GALERIE KRÁSY Fáze seznámení s projektem Fáze - realizace projektu Fáze prezentace a hodnocení Dovednosti, schopnosti, kompetence ZÁVĚR RESUMÉ SUMMARY SEZNAM PŘÍLOH: PŘÍLOHY POUŽITÁ LITERATURA... 91

6 Kultura je to, co zůstane, když se všechno ostatní zapomnělo. 1 Úvod Krása provází lidstvo od nepaměti. Slovem krásný označujeme většinou něco, co se nám líbí. I když se pohledy na krásu v průběhu dějiny různě měnily a vyvíjeli, je nepochybné, že tvoří velmi významnou úlohu v dějinách lidstva. Krása byla a je mnohdy spojována pouze s uměním, jak ale bude ještě zmíněno, nemusí to být pravidlem, ba naopak někdy krásu můžeme spatřit pouze v přírodě nebo v obyčejném předmětu. A naopak některé umělecké dílo může být pokládáno spíše za ošklivé nežli krásné. Snad i proto je již od nepaměti užíváno známého rčení, že o kráse se nedá diskutovat. Předkládaná magisterská práce se snaží postihnout vývoj estetiky a pojímání krásy a krásna v průběhu dějin. Zaměřuji se zejména na vývoj estetiky a pohledu na krásno v evropských dějinách. Cílem práce však není postihnout veškeré estetické teorie, které v průběhu historie vznikali, ale vyzdvihnout nejdůležitější momenty a mezníky v dějinách krásy a pohledu na něj, a také snaha o zjištění, zda existuje nějaký obecný znak či princip, který by byl všem obdobím společný, a na kterém by se jednotliví estetici či teoretici umění v průběhu dějin shodovali. Tato práce si tedy neklade za cíl vytvořit souborné dílo všech estetických teorií, ale snaží se pouze poukázat na význam krásy, umění a estetiky v průběhu staletí a zaměřit se na nejvýznamnější a nejdůležitější osobnosti či díla, která pohled na estetiku a krásu v průběhu dějin ovlivnili a podíleli se na ní. 1 Viz ECO, U. Dějiny krásy. přel. Gabriela Chalupská, vyd. Praha: Argo, 2005, 1. vyd. 6

7 Druhým cílem této práce je také vytvořit návrh projektu pro výuku estetiky v hodinách občanské výchovy na druhém stupni základních škol. Krása a estetika tvoří naši kulturu i kulturu ostatních národů, a je proto velmi důležité, aby se s ní žáci seznámili, uvědomili si ji a dokázali ji ocenit. Je důležité, aby si žáci uvědomili nejen význam naší kultury, ale i kulturu ostatních, což jim může pomoci jak v jejich pochopení, tak i v boji proti rasismu a xenofobii. Toto téma umožní žákům seznámit se s rozmanitostí kultur, s jejich tradicemi a hodnotami. Budou pak schopni si lépe uvědomit i svou vlastní kulturní identitu, tradice a hodnoty. Hlavní osou celé této práce jsou myšlenky a díla nejvýznamnějších umělců a estetiků. Jak již bylo výše zmíněno, krása lidstvo provází odjakživa a stejně tak dlouho o ní lidé i mluví. Snad i proto bylo již tomuto tématu věnováno velké množství esejů a spisů, z nichž mnohé byli přeloženy i do češtiny. Důkazem oblíbenosti tohoto tématu je i fakt, že snad každý významný světový filosof, kterékoli doby, se tomuto tématu alespoň okrajově věnoval. Práce je rozdělena na dvě hlavní části. První část je zaměřená více teoreticky a snaží se postihnout vývoj estetiky v průběhu dějin. Naopak druhá část je orientovaná více prakticky. Její součástí je i návrh projektu pro realizaci výuky estetiky v hodinách občanské výchovy na druhých stupních základních škol. Dostupnost literatury k tomuto tématu je tedy poměrně snadná. Tato práce nejvíce čerpala z děl Kathrine Gilberthové Dějiny estetiky a W. Tatarkiewicze Dějiny estetiky I., II., III., které se zaměřují na vývoj a proměny pohledu na estetiku od starověku až po novověk a dále pak z děl U. Eca Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti, které se zaměřují na rozdílné pohledy na to, co bylo považováno za krásu a ošklivost v průběhu dějin až po současnost, a dále pak z jednotlivých děl vybraných estetiků, jež pro dané období považuji za nejvýznamnější či nejvýraznější. 7

8 Pro výklad estetických teorií a pohledů jsem zvolila chronologickou metodu tak, aby odpovídali jednotlivým historickým obdobím a uměleckým epochám. Další zvolenou metodou je metoda analytická, která mi pomohla při rozboru myšlenek jednotlivých uměleckých teoretiků a uměleckých děl. Při srovnávání jednotlivých epoch a myšlenek vybraných autorů či estetiků mi posloužila metoda komparativní a nakonec i metoda kompilační, kterou jsem využila zejména při práci se sekundární literaturou. Tato práce vznikla z mého zájmu o umění a kulturu, která dle mého názoru může významně přispět k utváření hodnot a cílů a proto by neměla být opomíjena. Umění tak může přispět i k vnímání tolerance, solidarity a respektování kulturní i sociální rozmanitosti. 8

9 1. Krása, estetika a vkus Estetika se v průběhu dějin ubírala různými směry. Rozvíjela teorii krásy a zároveň teorii umění, teorii estetických objektů i estetických zážitků. Estetické je něco, co je příjemné na pohled či na poslech nebo nějak vizuálně zajímavé. Obecně se však estetika definuje jako věda o kráse. Ale někteří estetici byli přesvědčení, že pojem krása je neurčitý a mlhavý, a proto podle některých nemá ve vědě místo. Jiní se zase přiklánějí spíše k umělecké sféře a estetiku definují jen jako vědu o umění. Říká se, že vědecká estetika se skládá ze tří hlavních částí, z teorie, historie a z kritiky. Obecně řečeno, není tedy definice estetiky jednotná ani zcela jednoduchá. A nejinak je tomu také s definicí samotné krásy. Krása však není přítomná jen v umění, stejně tak, jako umění neusiluje pouze o krásu. Existují estetické objekty, které vůbec nejsou uměleckými díly a platí to i naopak. I umělecké dílo může být pouze vhodnou investicí, závažím či soškou, aniž by bylo estetickým objektem. Některé dějinné období dokonce ani vůbec spojitost mezi krásou a uměním neviděli. I když se tedy obecně o estetice mluví jako o vědě o krásných objektech, zahrnuje i úvahy o estetických zážitcích. Předmětem estetiky je také někdy označována estetická situace. Téměř každý objekt se může stát i objektem estetickým, tedy předmětem, který je esteticky vnímán. Obecně však musíme připustit, že krása je věcí ryze subjektivní a i když se v dějinách často hledal nějaký všeobecně platný rys krásy, a dokonce i tato práce si jako jeden z cílů vytyčila právě zjistit, zda takový obecný konsensus krásy existuje nebo existoval, platí stále známé rčení de gustibus non est disputandum, čili proti gustu, žádný dišputát. I účast člověka na kráse může být dvojí. V prvním případě člověk krásu tvoří a ve druhém ji hodnotí. Různost estetických preferencí a proměnlivost vkusu ale neznamená, že by byl soud vkusu libovolný nebo nepřístupný vědeckému zkoumání. Důležitým a neodmyslitelným článkem estetického objektu je jeho vnímatel, ať už je to čtenář, divák či posluchač. Říkáme li, že je něco krásné, míníme tím, že je to krásné nezávisle na nás, může to krásné připadat i jiným. Pokud někdo tento 9

10 názor nesdílí, celkem nic se neděje. Pouze prostě nezažívá stejný stav jako my a je snadné mu to odpustit. Pokud ovšem někdo nesdílí náš názor o kráse daného objektu či situace, může dojít i k narušení mezilidských vztahů, jelikož se tím hodnotové preference zúčastněných osob dost rozcházejí. Pokud by krása či estetická hodnota byla zcela závislá pouze na vnímateli a na jeho líbí či nelíbí, neexistovala by ani krása ani vznešeno. Staly by se pouze popisy duševního stavu diváka, bez ohledu na předmět jeho zájmu. Základní okruh úvah, které se týkají estetiky, se většinou soustřeďoval zejména na hledání příčin toho požitku, který zažíváme a pociťujeme při vnímání některých přírodních jevů či některých lidských výtvorů. Začíná se tedy hovořit o kráse, jako o zdroji tohoto požitku. S krásou je to velmi podobné jako s dalšími, z trojice klasických hodnot - pravou a dobrem. Ani ty nejsou bezprostředně vidět, ale jsou výsledkem soudu, vědomé aktivity toho, kdo soudí, kdo přivádí na jedno pole různé faktory, různá pro a proti, kdo něco na objektu, nebo lépe, v situaci potlačuje a něco zdůrazňuje, kdo volí. 2 Jak ještě bude zmíněno název estetika vznikl až díky německému filosofu Alexanderu Baumgartenovi roku Neznamená to však, že by estetika do té doby neexistovala, pouze se o ní hovořilo pod jinými názvy. Ovšem i to dokazuje, že název není vůbec důležitý. Dokonce i po tomto oficiálním pojmenování, nebylo používáno všemi. V minulosti se problematika krásy často zahrnovala všeobecně do filosofie, tak jako například u Platona. V češtině se prosazovalo označení krasověda, jež užíval například Palacký nebo Durdík, ale i zde se postupně přešlo k názvu estetika. Obecně se traduje, že estetika spíše než z čistého aktu porozumění byla zrozena spíše ze sporu. Již v raném Řecku můžeme samotnou estetiku a její prvky najít jako součást tří hlavních filosofických oblastí, a to v kosmologii, 2 ZUSKA, V. Estetika, úvod do současnosti tradiční disciplíny. vyd. Triton: Praha, 2001, 1. vyd. cit. str

11 psychologii a v teorii o účelné lidské činnosti. V rámci těchto tří širších oblastí se začaly postupně rozvíjet užší součásti estetiky jako metafyzika krásy, učení o reakci duše na krásné jevy či teorie o procesu, jímž se tvoří krása věci. S krásou a estetikou obecně je také velmi často spojován pojem vkusu. Myšlenky vkusu se však poprvé objevují až v 17. století. Od té doby se používal k označení chuťového počitku. Později se začal využívat pro pochopení krásy a umění a estetické cítění vůbec. Nestačí jen rozpoznat, zda je dílo krásné, ani si jeho krásu uvědomit, ale je třeba proniknout do nejmenších nuancí. Smysl pro krásu se proto musí neustále třídit, aby si člověk dobrý vkus vypěstoval. Vkus v umění ustupuje mravnímu cítění. Oba jsou obsaženy v lidské přirozenosti a jsou určovány zásadami, které jsou všem lidem společné. Estetický člověk se tak stává i člověkem opravdu mravným. Obecně jsou uznávané dva typy krásy, krása vlastní a krása vztahu. Vlastní krásu pozorujeme na předmětech samých, pokud je nazýváme samy o sobě, a ne ve vztahu k jiným předmětům. Naopak krása vztahu se zakládá na určitých vztazích. Pro vlastní krásu bychom potřebovali pouze smysly a vrcholu krásy je dosaženo teprve tehdy, když se obě krásy spojí v jednom jediném předmětu. Termín vkus označuje jednak subjektivní schopnost, vrozenou nebo zdokonalitelnou, posuzovat a hodnotit objektivní kvality uměleckého díla, ale také směry a priority určité doby, skupiny nebo osobnosti ve vztahu k umění. 3 Kolektivní vkus podléhá neustálým změnám a módám. Ačkoliv tyto změny jsou nepředvídatelné, jsou zároveň úzce závisle na umělecké tvorbě své doby i na historických podmínkách. Ve 20. století pojem vkusu nezaniká, ale začíná nabývat nového významu. Označuje člověka, umělce nebo znalce umění, jehož estetické soudy nejsou dané jednou pro vždy, ale který dovede rozpoznat kvalitu a krásu i takových děl, která 3 SOURIAU,E. Encyklopedie estetiky. přel. Zdeněk Hrbata a kol. Praha: Victoria publishing, 1994, 1. vyd., cit. str

12 vstupovala do světa umění tak, že okamžitě vyvolala vlnu skandálu. 4 tedy snaží spíše vystihnout to, co je nové a moderní. Vkus se Za esteticky dokonalého člověka byla vždy obecně považovaná osoba, která je naprosto dokonalá ve všech směrech. Je v něm tedy vše, smyslnost, rozum mravnost i náboženství, přičemž toto vše je v harmonické jednotě. Ovšem jak již bylo řečeno, kdyby dějiny estetiky obsahovali pouze to, co se zahrnovalo pod názvem estetika, začínaly by dějiny velmi pozdě, jelikož estetika pod názvem, jak ji dnes používáme, byla poprvé použita až v 18. století v německém městě Halle, kde ji takto pokřtil již zmíněný německý filosof Baumgarten. Tím se zrodila estetika jako systematická věda a zařadila se po bok nového umění. Toto zrození estetiky jako vědy, se ale neobešlo bez komplikací. I estetika se musela obhájit v pevně skloubeném systému filosofie. Na námitku, že věda o smyslovém poznání není hodna vážného filosofického zájmu Baumgarten odpovídá: Filosof je člověk jako ti druzí a nesmí prý proto takovou rozsáhlou oblast lidského poznání zanedbávat. Sice je prý nezřetelnost smyslu matkou omylu, zároveň však též cestou k nalezení pravdy. 5 Estetika jako věda o smyslovosti se tak stává vědou o kráse a o umění, učením o dokonalosti smyslového poznání. Herder estetiku velebil jako nejplodnější, nejkrásnější a nejnovější z abstraktních věd a krásu označil za smyslovou dokonalost. Estetikou a vkusovým soudem se zabýval i jeden z nejvýznamnějších filosofů Imanuel Kant. Své názory prezentuje v díle Kritika soudnosti. Soud vkusu je podle něj zcela nezávislý na pojmu dokonalosti. Abychom mohli podle Kanta posoudit dokonalost, musíme mít alespoň pojem o tom, u jaké věci to má 4 SOURIAU,E. Encyklopedie estetiky. přel. Zdeněk Hrbata a kol. Praha: Victoria publishing, 1994, 1. vyd., cit. str UTITZ, Emil. Dějiny estetiky. přel. Josef Čermák. Vyd. Praha: NČSVU, 1968, 1. vyd, cit. str

13 být. Dokonalost je tedy podle něj vždy závislá na určité věci a neexistuje sama o sobě. Věda se podle něj zakládá na myšlení, mravnost na chtění a krása na cítění. Přičemž ne každé chtění je mravné a stejně tak ani každé cítění není estetické. Předmět je krásný, když je jeho forma v pouhé reflexi o této formě posuzována jako důvod, proč z představy takového předmětu pochází slast. Takový předmět se pak nazývá krásný, a mohutnost soudit na základě takové slasti se jmenuje vkus. 6 Soud vkusu je tedy podle něj čistý jen tehdy, pokud se žádná pouze empirická záliba nevmísí do toho, co je důvodem jeho určení. Ideál krásy pak považuje za to, co leží mezi hranicemi čisté krásy. Estetika je nauka o povaze, příčinách, zákonitostech a významu estetických jevů, jako výsledků estetického a uměleckého osvojování světa, tedy přírody, společnosti i člověka samotného. Estetika hovoří i o vnitřním světě člověka, čímž se rozumí jeho nejrůznější ontologické vrstvy jako příroda, společnost i samotný člověk a také existence uměleckých a neuměleckých výtvorů. V dějinách estetiky se často setkáváme s různými vymezeními předmětu estetiky. Každá doba si k této látce vyjasňuje nový přístup. Velmi často bývala estetika vymezována právě jako nauka o krásnu. Toto vymezení je však zúžené a zavádějící. Jak zmiňuje i Vlastimil Zuska ve svém Úvodu do estetiky 7, počínaje antikou, přes středověkou filosofii, založení racionalismu a britský empirismus 18. století, mnohdy přetrvává i v estetice rozlišování smyslových kvalit na primární, neboli prvotní a sekundární čili druhotné. Primární kvality jsou podle něj takové, které nezávisejí na vnímajícím vědomí. Sekundární kvality naopak na vnímateli závisejí, stejně tak jako závisí na situaci nebo podmínkách jejich vnímání. Bezpochyby můžeme konstatovat, že některé osoby mají citlivost velice zjitřenou a jemnou a rozpoznají tak snadno jemné rozdíly mezi různými typy krásy a budou jako vulgární kvalifikovat krásu, kterou budou ostatní bezmezně obdivovat. Ale hodnocení, které se týká krásné osoby, auta nebo krajiny budou 6 Tamtéž cit. str Viz. ZUSKA, V. Estetika, úvod do současnosti tradiční disciplíny. vyd. Triton: Praha, 2001, 1. vyd. 13

14 vesměs shodné. Tato shodnost se projevuje jednoduchostí subjektivních psychologických fenoménů, které se hodnocení krásy týkají. Prvořadým citem je obdiv, jež je také považován za základní. Tento cit se obecně projevuje zpozorněním, zaujetím, zastavením dechu apod. Krásný předmět, tím že je mimořádný a výjimečný, se často vyznačuje určitou nadřazeností. Jak říká Ernst Gombrich ve svém díle Příběh umění 8, není žádný nesprávný důvod, proč se nám obraz či socha líbí. Každý z nás, když obraz vidí, vyvolá to v něm nějaké vzpomínky nebo emoce, a ty jeho vkus ovlivňují. Podle Gomricha lidé na obrazech rádi vidí, co by chtěli vidět i ve skutečnosti, taková záliba je podle něj přirozená. Všichni máme rádi krásu ve skutečnosti, a jsme tak podle něj umělcům vděčni za to, že ji ve svých dílech uchovali. Spíše řekneme, že je obraz krásný, pokud je na něm krásná mladá žena, než stařena, a to i přesto, že jsou po technické stránce obrazy stejně dokonale namalované. Problém však zůstává v tom, že vkus a představy o tom, co je krásné se liší. V souvislosti s tímto problémem Gombirch poukazuje na to, že největší překážkou požitku z velkých uměleckých děl je naše neochota oprostit se od našich návyků a předsudků. Ačkoliv všichni víme, že Písmo svaté nám neříká nic o tom, jak Kristus vypadal, a že si nelze Boha představit v lidské podobě, a ačkoli víme, že právě umělci byli první, kdo vytvořili podoby, na které jsme si zvykli, ještě stále se někteří domnívají, že odklon od tradičních vyobrazení se rovná rouhání. 9 Velmi často se stávalo znovu a znovu, že pokud se i třeba skutečně velký umělec snažil vidět starý text novýma očima, setkal se pouze s nesouhlasem a pobouřením. Takovým příkladem je i případ velkého barokního malíře Caravaggia, který měl za úkol namalovat obraz svatého Matouše 10, tedy obraz světce, jak píše evangelium a anděla, který jeho dílo inspiruje. Caravaggio dlouho uvažoval o tom, jaké to asi bylo, když starší, chudý, těžce pracující muž, který byl obyčejným výběrčím daní v římské provincii, náhle usedl ke stolu a 8 Viz. GOMBRICH, E. Příběh umění. přel. Miroslava Tůmová, Praha: Argo, 2003, 1. vyd. 9 GOMBRICH, E. Příběh umění. přel. Miroslava Tůmová, Praha: Argo, 2003, 1. vyd. cit. str Viz příloha č. 1. a č

15 začal psát knihu. Nakonec tedy namaloval nemotorného, plešatého starého muže, s bosýma a zaprášenýma nohama s obrovskou knihou. Vedle něj namaloval anděla, který vede starcovu ruku, jako když dospělý pomáhá dítěti psát. Ovšem toto vyobrazení vyvolalo v lidech velké pobouření a pohoršení. Obraz přijat nebyl a Caravaggio ho musel namalovat znovu. Podruhé už raději neriskoval a držel se přísné konvence jak má světec i anděl vypadat. 15

16 2. Estetika starověkých myslitelů Starověk je začátkem a základem dějin evropské estetiky a to i proto, že zahrnuje téměř přes tisíc roků. Zrodila se v 5. století před n. l. a dále se rozvíjela ještě ve 3. století našeho letopočtu. Nejprve se otázky krásna objevují ve starověkém Řecku, které bylo i místem vzniku velké epické poezie ve formě Ilias a Odysey. I když tato díla představují první poezii napsanou v Evropě, jsou nepřekonatelně dokonalé. Tato díla neměla žádné předchůdce a zakládali se čistě pouze na ústní tradici. Tuto konečnou písemnou podobu, jak ji známe dnes, jim dali geniální básníci. I přesto se v Řecku jen velmi zřídka setkáváme se specificky estetickými termíny. Naopak spíše přenášejí všeobecné termíny- kosmologické, biologické, lékařské atp. Proto zde ještě oficiálně nemůže být o tzv. estétství řeč. Na prvních estetických názorech, které se v Řecku objevili, měla vliv právě i homérovská poezie. Nejenže tato poezie zafixovala olympské náboženství, ale ve velké míře je i stvořila. Homérovská poezie byla plná mýtů, jejími hrdiny byli nejen bohové, ale i lidé. V tomto světě homérovské poezie vládl pořádek a vše se odehrávalo přirozeně, plynule a racionálně. Zároveň se v Řecku zrodila i velká architektura. Řecká architektura převzala některé cizí prvky, a to zejména sloupy a sloupořadí z Egypta, ale i prvky ze severu, jako například dvojspádovou střechu chrámu. Vcelku však byla řecká architektura originálním a jedinečným výtvorem. V jistém okamžiku se pak již zcela odpoutala od cizích vlivů a začala se nadále vyvíjet jen dle vlastního stylu a vlastní logiky. Sochaři ve svých dílnách zkoumali nové nápady a nové způsoby znázorňování lidského těla. Každé řecké dílo tohoto období se vyznačuje moudrostí a dokonalostí v uspořádání postav. Mnohem více však tehdy Řekové oceňovali ještě něco jiného, a to, že se nově nalezené svobody, která umožňuje znázornit lidské tělo v jakékoli pozici nebo pohybu dá využít tak, aby vyjadřovala svůj vlastní vnitřní život. Od jednoho Sokratova žáka víme, že právě to tento velký starověký 16

17 filosof, který sám byl vyučeným sochařem, od umění požadoval. Měli znázorňovat práci ducha tím, že přesně dbali na to, jak city působí na tělo v akci. 11 V architektuře se vedle sebe postupně začaly objevovat různé slohy. Partheon 12 byl například vybudován v dórském slohu, avšak v pozdějších budovách na Akropoli se zaváděly tvary tzv. slohu iónského. Princip těchto slohů je stejné, ale celkový vzhled staveb a charakter je odlišný. Sloupy iónského chrámu nejsou tak robustní, jsou štíhlé a hlavice je bohatě zdobená, čímž se opět zdůrazňuje funkce hlavní části nesoucí trám, na němž je střecha. Typickým estetickým výrazem středověku byla kalokaghita. Kalokaghita se skládá z řeckého slova kalos, které znamená krásný a agathos, znamenající dobrý. Kalokaghický člověk je ten, kdo si vytvořil nejen smysl pro hudbu, krásu nebo umění, ale dokáže také rozeznat všechny nedostatky a pravdivé vady. Sokrates tuto vlastnost považuje dokonce za jednu z ctností. Řečtí umělci své umění nepokládali za věc inspirace či fantazie, ale za otázku zručnosti a všeobecných pravidel. Proto mu vštěpili univerzální, neosobní, racionální povahu. 13 Pojem krásy, tedy už samo to slovo, krása neboli kalón, které Řekové používali, mělo jiný smysl, než jak jej užíváme dnes. Tento pojem totiž označoval vše, co se líbí, co přitahuje nebo vzbuzuje uznání. Jeho rozsah byl tedy mnohem širší. Označoval sice samozřejmě i to, co se líbí díky svému tvaru nebo stavbě, ale označovalo se jím i mnoho jiných věcí. Podobně tomu bylo i se slovem techné, které překládáme jako umění. Řekové toto slovo chápali v širším smyslu než my. Bylo jím označována každá zručná práce, tedy každá lidská práce, která je tvořivá, která využívá znalostí a vědomě vychází ze všeobecných pravidel 14. Tento široký pojem se v evropských jazycích uchoval ještě dlouho po konci starověku. Postupně se estetika začleňuje zejména do filosofie. Jako první nacházíme prvky estetiky u pythagorejců, kteří se začínají dívat na umění jako na ztělesnění 11 GOMBRICH, E. Příběh umění. přel. Miroslava Tůmová, Praha: Argo, 2003, 1. vyd., cit. str Viz příloha. č TATARKIEWICZ.W. Dějiny estetiky I. přel. Jozef Marušiak, Bratislava: Tatran, 1985, 1.vyd., cit. str TATARKIEWICZ.W. Dějiny estetiky I. přel. Jozef Marušiak, Bratislava: Tatran, 1985, 1.vyd., cit. str

18 čísla, poměru a míry. Nepoužívali termín krása, ale harmonie. Jejich hypotéza, že číslo je podstatou skutečností, se nejjasněji projevila v hudbě. Pythagorejci zkoumali vzájemné vztahy a povahy hudebních zvuků a snažili se tyto vztahy vyjadřovat číselnými poměry, s čímž souvisí i jejich nejznámější prohlášení, že podstatou světa je číslo. Pythagoras prý jako první nazval svět kosmem, protože se mu svět jevil jako harmonie, míra, řád a zákon. Byli to právě také pythagorejci, kteří přišli na to, že výška tónů je přesně závislá na délce strun jejich hudebních nástrojů. A takto se neuvěřitelně dokáže snoubit krása se zákonem čísel. Číslo nám zaručuje míru, zákon a harmonii 15 a krása se stává viditelným číslem 16. Ve starověkém Řecku se nesetkáváme s krásnem jako s vnější okrasou, jako s dekorativním ornamentem nebo dokonce se zrcadlením na povrchu, které pouze zakrývá nedostatek hodnoty. Setkáváme se s ním jako s výrazem dokonalosti lidského personálního bytí. Důležitým pojmem ve starověkém umění je také zlatý řez, který podtrhává starověký důraz na proporce a harmonii. Princip zlatého řezu je takový, že dělíme úsek tak, že jeho větší část je poměrným středem mezi částí menší a celkem. Tento název je iracionálním číslem, které označuje poměr mezi dvěma nestejnými částmi tehdy, když se ta menší má k té větší v takovém poměru, v jakém se má ta větší k součtu obou. Řecké umění mělo svůj základ v kánonu, ten definoval pravidla dokonalosti. Určoval například, jak vypadá dokonalá socha, stavby, váza apod. Dokonalý tvar byl dokonalý proto, že byl založen na přesně vymezených vztazích a číslech. Krása obecně spočívala v poměrech částí těla, byl to tzv. Polykleitův kánon. 15 UTITZ, Emil. Dějiny estetiky. Přel. Josef Čermák. Vyd. Praha: NČSVU, 1968, 1. vyd, cit. str Tamtéž, cit. str

19 2.1. Platonská estetika Platon pythagorejskou koncepci částečně převzal a rozvinul. Podstatu krásy viděl v pořádku, míře, proporci, sladěnosti a harmonii. Termíny umění a krásné umění ve smyslu, v němž je užíváme dnes, pro Platona vůbec neexistovaly, stejně jako neexistovaly ani před Platonem. Ovšem objevují se již myšlenky, které těmito termíny dnes vyjadřujeme. Platon pojímá krásu jako ideu, ale ve filosoficko-technickém smyslu. Platon se ve svých myšlenkách a rozhovorech tématem umění a krásy zabývá poměrně často a pro jejich definici používá do té doby poněkud zvláštní metodu, jíž je tzv. vysledování původu. Tento pokus o novou definici umění vede Platona ke srovnávání obyčejných prací jako je zemědělství, tkalcovství, lékařství či politika s uměním vládnout a řídit, které vyžaduje pochopení toho, co je dobro. Spojuje ideu funkce a ideu přesné klasifikace a rozdělení. V jeho mysli se vytváří ideál moudrosti a zároveň praktické zdatnosti. 17 Jako první zavádí Platon termín idea. Ve většině Platonových spisů je hlavním protagonistou sice Sokrates, ale většinou vyjadřuje ryze Platonovy názory. Platon sám osobně říká, že o nejcennějších věcech nikdy nepsal ani psát nebude. Vyjadřuje tím kritiku a nedůvěru psanému slovu. Jak bylo ve starověku zvykem, řadil Platon pod pojem krásy nejen to, co je krásné pro zrak a sluch, ale i všechno, co vzbuzuje obdiv. Snažil se pojem krása definovat zejména v díle Hippias Větší 18, kde se společně s Hippiou snaží vysvětlit podstatu krásy. Říká, že krása je přiměřenost, krása je přizpůsobivost, užitečnost, neboli vhodnost ne dobro, krása je příjemnost zraku a sluchu či příjemná užitečnost. Platon tvrdí, že umění je napodobováním. Velmi často také Platon spojuje umění s pravdou, jelikož tvrdí, že dobří umělci a kritici umění se musí zajímat o pravdu. Tato myšlenka se objevuje zejména v díle Timaios 19, kde prohlašuje, že krása je souměrnost. Neúměrně krásné tělo je ošklivé a 17 GILBERTHOVÁ-KHUN,K. Dějiny estetiky. přel. Pavel a Helda Kovályovi, vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965, 1. vyd. cit str Viz PLATON, Hippias Větší. přel. František Novotný, Praha: Oikoymenh, 2010, 4. vyd. 19Viz PLATON, Timaios. přel. František Novotný, Praha : Oikoymenh, 2003, 3. vyd. 19

20 nejdůležitější souměrností je podle něj souměrnost mezi tělem a duší. Tato propojenost estetiky s etikou je u Platona téměř pravidelná. Krása je pro něj vlastností dokonalého bytí. Taková dokonalost se pozemskému oku podle něj neodhaluje, jejím domovem je pouze svět idejí a dokonce ani umění podle Platona nemá k této dokonalosti přístup. Tématem krásy se Platon nejvíce zabývá, jak již bylo výše zmíněno, ve svém díle Hippias Větší. Zde se snaží postava Sókrata společně Hippiou dobrat tohoto, co je to vlastně ta krása. Nejprve společně dochází k závěru, že krása je krásná dívka, krásná lyra nebo krásný hrnec, na všem ale postupně najdou nějakou chybu. Na to Hippias navrhuje, že krása není nic jiného než zlato. Jakmile se k něčemu zlato přidá, vypadá krásné i to, co bylo dříve ošklivé Tak jako u většiny těchto Sókratem vedených rozhovorů, ani zde se nakonec nedozvíme jedinou správnou odpověď, ale pouze několik možností. Jednou z myšlenek je i idea, že to, co je krásné, musí být krásné všude a pro každého. Také odmítl definici krásna jako něčeho příjemného pro zrak a sluch. Nakonec tedy dochází k závěru, že podstata krásna znamená to, co filosof po celý život hledá. To je totiž podle něj to, po čem by měli toužit všichni lidé. Otázkou krásy se Platon zabývá i ve svém díle Symposion 20, ve které je hlavní myšlenkou chvalořeč na boha lásky Erota. Jak je pro Platona typické, rád si hraje se slovy a s příslovími. S jednou takovou přesmyčkou se setkáváme již na začátku, kde se říká, že k Agathonovi chodí dobří sami od sebe na hostiny. 21 Agathon znamená dobrý, čímž Platon odkazuje k Homérské Iliadě, kde je řečeno, že k dobrým chodí dobří sami na hostiny. Jak již bylo výše zmíněno, jsou tyto citace u Platona časté. Platon zde opět své hlavní myšlenky vkládá do úst Sókrata, který ve své chvalořeči říká, že věc nemůže být krásná nebo ošklivá, ale že je něco mezi. Reprodukuje důvody, proč Eros není krásný a dobrý. Je uprostřed mezi krásou a ošklivostí, mezi dobrem a zlem. Je jako prostředník a posel, chodí od lidí 20 Viz PLATON, Symposion, přel. František Novotný, Praha: Oikoymenh, 2005, 1. vyd. 21 PLATON, Symposion, přel. František Novotný, Praha: Oikoymenh, 2005, 1. vyd., cit. str

21 k bohům a naopak a vyplňuje tak mezeru mezi nimi. Tím zároveň dokazuje, že bohem být vůbec nemůže, protože všichni bohové jsou přece krásní a dobří. Eros je podle něj láska a láska se projevuje plozením v krásném. V tuto chvíli má Platon na mysli pouze lásku mezi mužem a ženou, protože pouze tato láska může plodit děti. Nemusí to být však jen biologická reprodukce, ale objevuje se zde i myšlenka slávy a cti, tedy vstoupit ostatním do paměti. V tomto díle se tedy objevují různé stupně krásy. V mládí podle Platona člověk vyhledává krásná těla, pak krásné duše, vědomosti a činnosti a nakonec krásu samu. Platon krásno chápe jako hlavní duchovní princip plození, jelikož touha plodit se začíná projevovat teprve tehdy, je-li podnícena přítomností krásy. Krása je podle něj zářivá, neporušená, nedotčená zlem, blažená, prostá, stálá a čistá. Chápe ji často ve společenském a sociálně politickém významu. Od Platona také pochází známá slovní triáda pravda, dobro a krása, jež zahrnují největší lidské hodnoty. Zdá se totiž, že jestliže jest něco jiného krásného mimo samo krásno, není krásné z žádného jiného důvodu, než proto, že má účast na onom krásnu Proto tedy již nechápu, řekl Sokrates, ostatních příčin, těch učených, ani jim nemohu rozumět, ale jestliže mi někdo říká, proč je něco krásné, totiž že má buď skvoucí barvu nebo krásný tvar nebo některou jinou z takových vlastností, tu nechávám to ostatní být neboť při všem ostatním jsem uváděn ve zmatek avšak držím se prostě a neučeně a snad i bláhově toho, že nic jiného to nečiní krásným nežli buď přítomnost nebo účast onoho krásna, nebo ať už to krásno sem přistoupilo kudykoli a jakkoli; o této věci se totiž ještě nemohu určitě vyslovit, ale o tom ano, že všecky krásné věci jsou krásné krásnem. 22 Chápání krásy se tedy u Platona v mnoha ohledech lišilo od chápání sofistů. Krása se podle něj neomezuje pouze na smyslové vnímání, naopak je objektivní vlastností některých věcí a ne pouze subjektivní reakcí, které na ně lidé mají. 22 PLATON, Faidros přel. František Novotný, Praha: Oikoymenh, 2000, 4.vyd., cit. str 100 a d 2. 21

22 Kritériem krásy je podle Platona vrozený smysl pro krásu a ne pouze prchavý požitek a jednou z jeho nejvýznamnějších myšlenek bylo, že ne vše, co se nám líbí, je skutečně pěkné. Někdy je to pouze zdánlivá krása. Krása umění je podle Platona pouze pomíjivou krásou, která poukazuje k něčemu mnohem dokonalejšímu, tedy k ideji absolutní krásy. Dokonalé tedy musí zásadně předcházet nedokonalému a obecné jedinečnému. Kdo je přiveden na cestě lásky až sem a dívá se postupně a správně na zjevy krásna, ten, blíže se již vrcholu erotického zasvěcení, náhle uvidí krásno podivuhodné podstaty, to krásno, Sókrate, pro které byly podstupovány všechny dřívější námahy, které je především věčné a ani nevzniká, ani se nezvětšuje, ano ho neubývá, dále krásno, které není z jedné strany, krásné a z druhé ošklivé, ani hned krásné a hned zase ne, ani v jednom poměru krásné a v druhém ošklivé, které není zde krásné a tam zase ošklivé, jedněm lidem krásné a jiným ošklivé. A nebude se mu to krásno jevit jako nějaká tvář nebo ruce nebo něco jiného, co náleží tělu, ani jako některá řeč nebo některé vědění ani něco, co by bylo někde na něčem druhém, například na živočichu nebo na zemi nebo na nebi nebo na čemkoli jiném, nýbrž bude to něco, co je věčně samo o sobě a se sebou jednotné; všechny ostatní krásné věci jsou toho účastny, a to tak, že když ostatní vznikají a zanikají, tohoto přitom ani nepřibývá, ani neubývá a vůbec nic se s tím neděje Aristotelská estetika Aristoteles byl sice Platonovým žákem, ale poměrně brzy se jejich názory a myšlenky začaly rozcházet. Ovšem společnou myšlenkou jim bylo přesvědčení, že umění je druhem napodobení. Při četbě Platona poznáváme 23 PLATON, Symposion. přel. František Novotný, Praha: Oikoymenh, 2005, 1. vyd., cit. 210 e 211 b5. 22

23 umění pomocí umění, zatímco při četbě Aristotela poznáváme umění pomocí vědy. Aristoteles byl prvním myslitelem, který učinil předmětem svého usilovného zkoumání umění. Soustředil se na zkoumání umění samotného. Ve svém díle Poetika srovnává řadu dobových dramat, a z této komparace poté vyvodil poučení o způsobech jejich výstavby. Mimoto obsahuje toto dílo také celou řadu dalších úvah o umění. Je proto také občas označován za zakladatele uměnovědy. Platon i Aristoteles viděli umění ve znamení nápodoby. Avšak u Platona je svět smyslů pouhým odleskem říše idejí. A jestliže umění napodobuje tento smyslový svět právě v jeho smyslovosti, klesá do nejspodnější vrstvy, do vrstvy stínů a zrcadlení. Aristoteles nás nenechává slepě hádat, jaký vztah má jeho koncepce umění k Platonovým názorům. Svou koncepci o původu zručnosti Aristoteles navazuje na vyvrácení Platonova prométheovského mýtu. 24 Aristoteles teorii nápodoby, neboli mimesis, rozpracovává důkladněji. V Řecku byla obecně domněnka, že nápodoba skutečnosti v umění musí být tak věrná, aby vytvořená umělecká iluze sama působila jako skutečnost. Umělecká pravda byla považována za morální prohřešek, například pokud básník použil třeba metaforu. Každé umění je podle něj založeno právě na nápodobě, která je lidem vrozena a právě díky ní se odlišuje od ostatních živých bytostí a jejím prostřednictvím nabírá nových poznatků. Samu nápodobu sledoval Aristoteles ze tří hledisek, podle prostředků, podle předmětu a podle způsobu. Tak mohl členit i mimetická umění. Vedle toho uváděl Aristoteles i umění užitná, mezi něž řadil například architekturu. Sledujeme zde již první zárodky oddělování krásného umění od užitného aspektu. 24 GILBERTHOVÁ-KHUN,K. Dějiny estetiky. přel. Pavel a Helda Kovályovi, vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965, 1. vyd. cit str

24 Na rozdíl od Platona, odlišoval Aristoteles estetické krásno od etického dobra. Říkal, že dobro je vždy v jednání, zatímco krása je v nehybných věcech. Zvláštní pozornost věnoval i účinkům umění na vnímatele, zvláště u dramatu. V přírodě Aristoteles zdůrazňuje krásu a řád. Podle jeho názoru umění nevzniká ohnivým zjevením z nebes ani trnitou cestou k věčné kráse, ale něčím mnohem skromnějším, a to vynalézavým napodobením zákonů samotné matky přírody. Umění a příroda jsou tedy podle něj dvě hlavní hybné síly, které svět tvoří. Připodobňuje tak lidské tvoření božskému. Základem Aristotelovy estetiky je myšlenka, že celek předchází části. V tomto smyslu je tedy také každé umělecké dílo jednotou v rozmanitosti. Otázkou estetiky se Aristoteles zabývá zejména ve svém díle Poetika 25, které je považováno za nejstarobylejší zachovalý větší estetický traktát. Je to spis o básnickém tvoření, ve kterém pojednává o epickém a dramatickém básnictví, ovšem pouze o komedii. Umělcovo dílo tkví podle Aristotela v tom, že napodobuje skutečnost. Jak je zřejmé, tato myšlenka nápodoby je velmi oblíbená a častá nejen u tohoto starověkého filosofa, ale v celém starověkém Řecku. Aristoteles tuto svou myšlenku napodobení umění vyslovil ve své známé definici tragedie. Umění podle něj nezpůsobuje pouze očistu citů, ale poskytuje i zábavu a rozkoš. Umění totiž podle něj pomáhá naplnit nejvyšší lidský cíl, což je podle něj štěstí. Umělec tak vytváří novou skutečnost. Nesnaží se pouze opisovat přírodu, ale tvoří předmět tak, jak jej vidí. Tragedie je podle Aristotela napodobením lepších povah, než jsou naše vlastní. Krásné je podle Aristotela to, co je hodno chvály nebo to, co je příjemné, protože je to dobré. Za hlavní druhy krásna pokládá pořádek, souměrnost a omezení. Krása předmětu podle něj netkví pouze v lásce, ale i ve způsobu skladby, který musí tvořit jednotu a celek. Zvláštní částí jeho zkoumání je také učení o katarzi, neboli očištění. Katarze se podle Aristotela projevuje určitými citovými stavy, které rodí hudba nebo divadlo. Tyto stavy jsou například strach, soucit nebo nadšení. Umění je tedy 25 Viz Aristoteles, Poetika. přel. R. Kassela, Praha: Oikoymenh, 2008, 1. vyd. 24

25 bráno jako lék proti tíživému tlaku nakupených, nadržených životních sil. V důsledku soucitu a bázně se u vnímatele vytváří harmonie. Umění tak tedy pomáhá duševní léčbě. Ke svým právům se dostává zkušenost. Aristoteles tak vychází z každodenní zkušenosti, se kterou se setkává. Vyrovnání se s tím přivádí podle něj pouze očista ( katarze ). U Aristotela je však tento svět místem zformovaného bytí. Nejde mu ale jen o to jak napodobovat, ale i o to co napodobovat. Umění se tak proto podle něj rozlišuje podle tří směrů: podle prostředků znázornění (materiál, kterým se napodobuje), podle způsobu znázornění (jak je napodobováno), a podle předmětu znázornění (co je napodobováno). Aristotelova představa byla, že umění může co do krásy předstihnout přírodu tím, že provádí očišťující výběr. Krása Venušiny sochy prý převyšuje krásu žijících žen, protože prý zahrnuje vcelku to, co je mezi ně rozděleno. 26 Naopak Platonovi se zdálo, že umění je uvězněno pouze v oblasti smyslovosti. Svého cíle dosahuje umění tehdy, pokud poskytuje libost a tato libost se mění podle povahy umění a podle vkusu a věku publika. Ale ani libost z rozumového požitku, tedy ta podle Aristotela úplně nejvyšší forma, kterou umění může poskytnout, sama o sobě nemůže být cílem. Žádné dobro, které poskytuje napodobivé umění, nemůže být samo o sobě cílem, protože napodobivá umění jsou pouhé prostředky k určitému cíli. Nejvýznamnějším druhem umění, které je možno po právu nazvat mistrovským uměním, je umění etiky a politiky, Platonovo královské umění filosofa vládce. Teprve tehdy, když prozkoumáme etické a společenské cíle krásných umění, splníme svůj úkol. 27 Samotnou krásu považoval Aristoteles za protiklad ošklivosti a špatnosti. Jeho učením o kráse vrcholí vývoj starořecké estetiky. 26 UTITZ, Emil. Dějiny estetiky. přel. Josef Čermák. vyd. Praha: NČSVU, 1968, 1. vyd, cit. str GILBERTHOVÁ-KHUN,K. Dějiny estetiky. přel. Pavel a Helda Kovályovi, vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965, 1. vyd. cit str

26 2.3. Starověký Řím Ve starověkém Římě, bylo na umění pohlíženo z jiné stránky. Pro římské umělce se umělecká teorie těsně spojila s praxí a byla odtržena od velkých abstraktních idejí. Tento nový zájem o umění měl také jiné formy než v Řecku. Umělecká díla se klasifikovala a sbírala. Někdy se dokonce i najímal zvláštní sluha umělec a lidé vymýšleli oslavné řeči na umění nebo vymýšleli epigramy, aby se pochlubili svými znalostmi. Avšak stále ještě nebyl úplně vyřešen problém hodnocení umění a uměleckých děl podle abstraktních měřítek. V římském umění najdeme spoustu prvků, které jsou převzaté z Řecka, což bylo pro Římany typické, ale i přesto si je poté upravili a přizpůsobili ke svým vlastním potřebám. Největšího úspěchu dosáhli Římané ve stavitelství. Mezi nejvýznamnější římské stavby patří silnice, akvadukty či veřejné lázně. I zříceniny těchto staveb jsou dosud nesmírně impozantní. Jednoznačně nejslavnější z římských staveb je bezpochyby obrovská aréna známá jako koloseum 28. Je to typická římská stavba, která vyvolala velký obdiv i v pozdější době, a vyvolává vlastně dodnes. Dalšími významnými římskými stavbami jsou vítězné oblouky či Panthenon 29 neboli chrám všech bohů. Tento chrám je jedinou stavbou klasického starověku, která zůstala trvale místem pobožnosti. V době raného křesťanství byla tato stavba přeměněna na kostel, což mu zajistilo, že se nikdy nerozpadl na trosky. Z římských filosofů, zabývajících se estetikou byl nejvýznamnější Plotinos. Jeho názory odporují těm Aristotelovým a Platonovým zejména ve dvou hlavních bodech. V tom, že umění je napodobení, a že dokonalost umění spočívá v harmonickém uspořádání částí. Plotinos vychází z názorů, které byly v jeho době běžné. Domnívá se, že krása je především určena zraku a sluchu. Krása tedy podle něj zahrnuje různé kombinace slov a všechny druhy hudby. Krásu 28 Viz příloha č Viz příloha č

27 ztělesňuje s objektem touhy. Jak již bylo výše zmíněno, umění podle něj nemůže být pouhým napodobením v obecném smyslu, protože z umělcových rukou a mozku vychází podle něj mnohem víc, než co běžně vidíme v přírodě. Krása není v kameni, ale je ve formě. 30 Tím, že umělec tvoří, tím vdechuje život mrtvé věci. Volání po návratu k přírodě nebylo v tehdejší době pouhou teorií. Kristus i stoikové lidi vyzývali, aby si více všímali krásy obyčejných lidí, lidí, kteří jsou krásnější než samotný král Šalamoun ve vší své slávě. Poukazovali na krásu pukajících zralých fíků nebo obilních klasů vlnících se větrem. Toto volání po návratu od umění k přírodě a od hmotných věcí k duchu se vrací pravidelně v intervalech podle toho, která z protikladných tendencí nabývá vrchu v doznívajícím římském impériu. 30 GILBERTHOVÁ-KHUN,K. Dějiny estetiky. přel. Pavel a Helda Kovályovi, vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965, 1. vyd. cit str

28 3. Středověká estetika Spojovat estetiku a středověk se zdá být téměř nemožné. Rané křesťanství krásné umění jako takové bezpodmínečně zavrhlo. Skutečnost byla taková, že estetika byla tlakem křesťanského morálního odporu tak dokonale vyhlazena, že její dějiny musely začít znovu od samého počátku. První církevní otcové tak měli k umění záporný postoj. Zdůrazňovali světský ráz umění, jeho nemravnost, tendenci odvádět pozornost věřících od Boha. Klam uměleckého díla byl odsuzován jako lež a podvod, označovaný mnohdy přímo jako nástroj ďábla. Středověk je označovaný jako latinský, jelikož veškeré důležité texty, dokumenty a jednání se vždy vedli pouze v latinském jazyce. Vede-li se teoretický diskurs v lidovém jazyce, pak se dle Umberta Eca bez ohledu na datum už ocitáme mimo středověk. Jedinou výjimkou je pro něj Dante Alighieri, kterého do středověku počítá. Středověk byl podle Umberta Eca vymyšlen tak, aby se do něj vešlo zhruba deset století, která se jinak nedala nikam umístit, jelikož se nacházela mezi dvěma výjimečnými epochami 31. Středověk byl tedy typický tím, že postrádal estetické cítění. Byl epochou autorů, kteří opisovali jeden od druhého bez toho, aby uváděli své zdroje, a to mimo jiné i proto, že v době kultury rukopisů bylo toto opisování jediným způsobem a jediným možným prostředkem jak mohly myšlenky kolovat. Vládlo obecné přesvědčení, že pokud je nějaká myšlenka pravdivá, pak patří všem. Většina estetický problémů středověku byla přejata z antiky. Jejich nový význam však byl v tom, že byly začleněny do pocitů člověka a do světa božství. Má li být krásno skutečnou hodnotou, musí se shodovat s dobrem, pravdou a se všemi dalšími atributy bytí a božství. Středověké cítění často k pouhému zalíbení v tom, co budí bezprostřední požitek, připojovalo i vědomí o hodnotě materiálu v kontextu uměleckého díla. 31 ECO, U. Uměná a krása ve středověké estetice. přel. Zdeněk Frýbort, Praha: Argo, 1. vyd. 1998, cit. str

29 Právě volba materiálu byla pro umělecké dílo základním kompozičním znakem, jak dokazuje i citace z díla Sogera ze Saint Denise. Proto když z lásky ke kráse Božího příbytku mě rozkoš nad různobarevnými drahokamy vzdálí od pozemských starostí a povznese mě i nad rozmanitost posvátných ctností a hmotných i nehmotných věcí, vznešené rozjímání mě přivede k pokojnému spočinutí ( ) pak se mě zmocní dojem, že se ocitám v neznámém kraji, kdesi ve světě, který již není ponořen do pozemského bahna, ale zároveň ještě není povznesen do čistoty nebes, a zdá se mi, že s Boží pomocí mohu být anagogicky přenesen z tohoto nízkého světa do světa vyššího. 32 Ve středověku se starověké teorii estetiky snad nejvíce přibližuje novoplatonské pojednání Dionýsia Areopagity O božích jménech. Autor tohoto díla tvrdí, že krása je jedním z božích jmen, ale ve skutečnosti tato krása nemá s krásou v estetickém smyslu společného o mnoho více než Platonova idea mravní krásy. Středověká estetika byla výrazně ovlivňována scholastikou, tedy filosofií, která se vyučovala na středověkých církevních školách a univerzitách, a která se opírala o učení církevních otců, obhajující víru a církevní dogmata. Středověk byl obdobím, kdy formální krása v krásném umění jako projev vědomého myšlení nebo jednání vůbec neexistovala. Vše bylo spojováno s atributem boha, stejně jako v případě výše zmíněného Dionysia Areopagity. Křesťanské myšlení spojovalo pohanské umění s pohanským kacířstvím. Sochařství připomínalo mocnářství a hanebné uctívání císařů, divadlo v lidech probouzelo smyslovost a krutost. Tento odpor raného křesťanství k umění se v podstatě zakládal na dvou hlavních námitkách. Křesťanští myslitelé soudili, že 32 ECO, U. Uměná a krása ve středověké estetice. přel. Zdeněk Frýbort, Praha: Argo, 1. vyd. 1998, cit. str

30 napodobení a pokusy o umění, zejména pokud šlo o umění divadelní, pocházejí od samotného ďábla. Druhým důvodem byla morálka a mravní posuzovatelství, které bylo středověkem, a tudíž i středověkou estetikou, silně prostoupeno a ovlivňováno. Pro umění, které má za úkol poskytovat libost, již tedy nezbývalo v této době příliš místa. Veškerý zájem se upínal k oslavě Boha a k přípravám na věčný život. Jeden z dalších středověkých estetických myslitelů, zabývajících se estetikou, Svatý Augustin, se například spokojil s pouhým tvrzením, že poezie a malířství jsou rozkošnické lži. Augustin byl jedním z nejvýznamnějších myslitelů raného křesťanství a estetickými problémy započal svou spisovatelskou činnost. Napsal dokonce speciální dílo, které se kráse věnovalo. Jmenovalo se De pulchro et apto, tedy O kráse a přirozenosti, ale bylo bohužel ztraceno. Augustin říká, že se umělecké dílo snaží být něčím, čím však plně být nemůže. Umělecké dílo je tedy podle něj pravdivé právě svým specifickým druhem lživosti. Umělec pak nemůže být věrný sám sobě a splnit tak svůj úkol, není li v jistém smyslu tvůrcem lží. 33 Dochází tak ke zvláštnímu paradoxu, kdy umění je pravdivé právě v tom, v čem je lživé a umělec, který by se chtěl tomuto klamu vyhnout, by pak nemohl dosáhnout svého cíle, tedy stvořit umělecké dílo. Umění ale podle něj mělo své oprávnění, ovšem jedině pokud je ve službách církve. Do popředí se dostává zejména náboženská symbolika a řada předpisů. O všem zásadním ve středověku rozhodovala pouze církev. Světské umění se projevovalo jen proti vůli církve. Umění tedy mělo podle nich smysl jen v případě, že vychovávalo věřící a obrací jejich mysl k Bohu. Za nejvyšší dokonalou krásu byl ve středověku považován Bůh. Ovšem někdy se našli i církevní filosofové, kteří někdy schopnost některých druhů umění, které působí na lidské smysly, hájili. Kruté a smyslné vášně byly sice stále samozřejmě odsuzovány všude, kde se objevily, ať už šlo o umění nebo o cokoli jiného. Na druhou stranu však, ale bylo podněcování citů 33 GILBERTHOVÁ-KHUN,K. Dějiny estetiky. přel. Pavel a Helda Kovályovi, vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965, 1. vyd. cit str

31 užitečné zejména pro kazatele a jejich bojovné učení, a to právě tím, čím bylo jinak škodlivé, jelikož vášeň je lákadlo a síla 34. Proto také bylo v raném středověku často studováno rétorství. Umělecké metody rétoriky tak dodávají učení, které kazatel hlásá na přitažlivosti. Pro tyto účely tedy i církev schvalovala estetické prvky jako je řečnická vyváženost, kontrast, metafora či hyperbola. Pokud tedy šlo o dobrý cíl, byl i citový prostředek ospravedlněn. Ani význam krásy jako božského jména není zcela jednoduchý. Vláda teologie vynucovala, aby tradiční cit pro krásu byl tvořen novým jazykem. Hmota a tělo bylo zlo, které je mimo božskou prozřetelnost a nemohlo se smířit se smyslovými a materiálními vlastnostmi umění. Celkově však ve středověku nebyla estetika křesťanským morálním odporem zcela vyhlazena, a ani zcela nepodléhala zmatku, který do ní vnesla teologie. V podstatě šlo o to, vytvořit nové znaky. Obhájcům umění se podařilo důmyslně kulturu zachovat. Kulturu pohanského světa přizpůsobili svým cílům, a tak do jisté míry klasické umění zachránili, a to pod záštitou církve, i když v prapodivném hávu. Například Vergilius byl zachráněn, protože prý ve svém díle prorokoval příchod Krista, Homérovy příběhy a postavy byly užitečné jako souhrn příkladů a symbolů pro objasňování prav a Vitruvius proto, že učil lidi jak stavět nové kostely. Platon, Aristoteles a Plotinos podle těchto teorií seznámili středověkou mystiku s logickými rozdíly a kosmologií, jíž bylo využito k náboženským účelům, a přínos Cicera byl v tom, že učil kazatele výmluvnosti. Jedinou kamennou budovou býval ve středověku často pouze kostel. Jeho věž byla orientačním bodem pro všechny, kdo přicházeli z daleka. V neděli a během bohoslužeb se v něm scházeli všichni obyvatelé města. Kontrast mezi tyčící se budovou, vyzdobenou malbami a řezbářskými sochami a naproti tomu skrovné příbytky, v nichž středověcí lidé trávili své životy, bylo něco 34 GILBERTHOVÁ-KHUN,K. Dějiny estetiky. přel. Pavel a Helda Kovályovi, vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965, 1. vyd. cit str

32 ohromného. Není proto vůbec divu, že na budování kostelů měla zájem celá komunita, která pak byla na jejich výzdobu i patřičně pyšná. I při pohledu z dálky se pak mohlo zdát, že tyto zázračné budovy provolávají slávu nebes. Snad nejdokonalejším příkladem je fasáda pařížské katedrály Notre Dame 35. Uspořádání portálů a oken je tak jasné a samozřejmé, kružby galerie jsou tak graciézní a půvabné, že zapomínáme na hmotnost této hromady kamení a máme dojem, že se před námi celá budova vznáší jako fata morgana Estetika svatého Augustina Ve stopách Cicerona šel i svatý Augustin, jehož definice krásy se všeobecně rozšířila. Augustin krásu definoval jako úměrnost údů a jakousi lahodu barev, přičemž základními rysy krásy jsou pro něj řád a číslo, jindy definované také jako forma a řád. O hodnotě věci podle Augustina rozhodují tři vlastnosti, a to přiměřenost, tvar a pořádek. Jako estetik měl sklon k matematickému chápání krásy, ale jako křesťan nechtěl, a ani nemohl rezignovat na vnitřní krásu. Toužil po kráse, ale při tom byl založen racionálně. Základním pojmem jeho estetiky byl rytmus. Krásu Augustin chápe široce, tak, aby zahrnovala nejen tělesnou, ale právě i duchovní složku, jak to vyjadřovala již estetika raného středověku. Pro estetiku svatého Augustina je typická záliba v proporcích. Ve svém díle O velikosti duše tvrdil, že rovnostranný trojúhelník je krásnější než nerovnostranný, ale ještě krásnější je čtverec a krásnější než čtverec je pro něj kruh. Avšak za vůbec nejkrásnější považoval Augustin bod. Bod je neviditelný, je středem obrazců, začátkem i koncem úseček. K bodu přirovnává i duši, jež vládne tělem. Tato záliba v proporcích se postupně stala typickou pro celý středověk, stejně jako záliba v barvě a světle. Dokládají to zejména středověké miniatury, kde vidíme jednotlivé barvy a smysl pro vzájemné přibližování se 35 Viz příloha č GOMBRICH, E. Příběh umění. přel. Miroslava Tůmová, Praha: Argo, 2003, 1. vyd., cit str

33 živých a barevných tónů. Platí to nejen pro vrcholné období burgundské a vlámské iluminace, jako jsou například Hodinky vévody z Berry 37, ale i díla předcházejících období. Tato záliba v barvě se však hojně objevuje i mimo oblast umění, a to v každodenním životě lidí a v jejich obyčejích, jako bylo odívání, ozdoby a zbraně. Krása není absolutní kvalita, která by byla přítomna v krásné věci, ale vyplývá ze seskupení všeho toho, co se k ní připojuje, jako je velikost, figura a barva, a ze seskupení všech vztahů, které tyto vlastnosti s věcí a mezi sebou navzájem drží pohromadě. 38 Ctnost podle Augustina záleží v tom, že milujeme to, co máme milovat. Nejdokonalejší láska podle něj směřuje ke sjednocení s Bohem. Pochopit Boha podle něj znamená spojit se s ním a milovat ho, i když ho nikdy úplně nepochopíme, a to v tom smyslu, že víme spíš čím není, než čím je. Jak již bylo výše zmíněno, Augustinův první spis zabývající se estetikou byl O krásném a přiměřeném. I přesto, že se tento spis ztratil, jeho hlavní myšlenky se nám zachovali v Augustinových Vyznáních. Své myšlenky zde začíná teorií lásky, kde konstatuje, že člověk miluje pouze krásno. Krása je pro Augustina také nerozlučitelná od dobra, čímž navazuje na Platona. Krásu ztotožňuje Augustin, jak již bylo výše zmíněno s formou, která je spojena s látkou. Tato forma pramení v nejvyšší kráse a v rámci přírodního řádu se řetězovitě přenáší z věcí vyšších na věci nižší. Touto nejvyšší krásou, z níž pramení všechny tvary, byl pro Augustina Bůh. 39 Kráse se věnuje také v díle Samomluvy, kde uvažuje nad krásou světa, Boha a moudrosti. Bůh podle Augustina stvořil svět, jenž je svrchovaně krásný v očích všech, nazývá Boha proto otcem krásy. 37 Viz příloha č ECO, U. Uměná a krása ve středověké estetice. přel. Zdeněk Frýbort, Praha: Argo, 1. vyd. 1998, cit. str Viz Augustin, A. Vyznání. přel. Mikuláš Levý, Praha: Kalich, 1999, 4. vyd. 33

34 3.2. Estetika pozdního středověku Těmto myšlenkám byl velmi blízko i Tomáš Akvinský, pro nějž forma také zůstává jedním z hlavních charakteristických rysů krásy. Tomáš Akvinský, ale ze svých teorií nevynechává ani boha, naopak tvrdí, že bůh je naprosto ve všem obsažený. Tomáš Akvinský se sice speciálně otázkámi estetiky nezabýval, ale i přesto je v jeho myšlenkách nacházíme, zejména v jeho práci Summa Theologica se objevují místa, která obsahují definice krásy a dobra a dokonce i definici krásných věci. Tatariewicz tyto Akvinského myšlenky ve svém díle Dějiny estetiky 40 označuje jako nedomrlý aristotelismus, který je na hony vzdálený plnokrevné estetice, která je charakteristická pro pozdější období renesance. Podle Akvinského se k poznání dokonalé krásy, tedy božské krásy, dostáváme pouze rozumem. Pomocí smyslů poznáváme pouze krásu relativní, tu krásu, kterou vytvořil sám Bůh. Tomáš Akvinský učinil podstatný krok k vybudování a zejména upevnění scholastické soustavy. Sjednotil světské s nadzemským, protože světská krása je tvořena bohem. Víra nebyla postavena proti rozumu, ale nad rozum. Božská dokonalost, harmonie a ideální krása se začaly jevit jako formální vztahy. Tvrdí, že mimo nedokonalé krásy, kterou známe ze zkušeností, existuje i krása dokonalá, a to je krása božská. Nedokonalá krása je tak pouze odleskem krásy božské. Samotný pojem krásy formuloval na základě pozemské, empiricky poznávané krásy. Krásnými se nazývají věci, které se nám líbí, když se na ně díváme nebo ty, jejichž vnímání se líbí. 41 Podle Tomáše Akvnského nepoznávají smysly ani rozum, ale poznává člověk a to právě prostřednictvím rozumu a smyslů. Krásu viděl zejména v přírodě, více než v samotném umění. Příklady na krásu bral z člověka a ne ze sochařských či architektonických děl. 40 Viz TATARKIEWICZ, W. Dějiny estetiky II. přel. Jozef Marušiak, Bratislava: Tatran, 1991, 1. vyd. 41 ECO, U. Uměná a krása ve středověké estetice. přel. Zdeněk Frýbort, Praha: Argo, 1. vyd. 1998, cit. str

35 Tomáš Akvinský sdílel všeobecné přesvědčení středověku, že v umění ve skutečnosti nejde o tvoření či utváření, ale je to jen reprodukování a přetváření. Významné místo ve středověké estetice má také italský básník Dante Alighieri. Jedním z jeho největších a nejvýznamnějších děl byla bezpochyby Božská komedie, ve které mimo jiné mluví i o kráse Itálie a o hrdinech, kteří kvůli ní padli. Dante zde prochází peklem, očistcem a rájem. Průvodce mu při tom dělá básním Vergilius. Základními myšlenkami zde jsou poznání a ctnosti. Jak zmiňuje i významný český estetik F. X. Šalda, jedná se o typický výraz Dantova sebeuvědomění láskou, první pokus objektivizovat své já a včlenit je do světa harmonie, řádu a společnosti. Dante sám viděl smysl svého vývoje v návratu k velké čisté lásce. Božská komedie vyjadřuje všechny emoce, které je člověk schopen zakusit, od zoufalství až k vizi blaženosti. Krásné umění jak ho známe dnes, ve středověku neexistovalo. Středověk na estetiku nekladl v teorii umění důraz o nic víc než v teorii divadelní hry nebo napodobení. Poezie a malířství v našem smyslu byly velmi málo ceněny. Mnohem větší důraz byl kladen na výrobu zbraní, stavbu katedrál a hradů. Umění tedy nemělo ve středověku nic společného s estetikou. Obecný pojem umění, platný pro toto období, byla spíše schopnost pracovat určitým způsobem, tedy podle určitého řádu. Ve středověku se často krása spojovala a úzce spolupracovala s užitečností. Církevní autoři, kteří oslavovali krásu sakrálního umění, zároveň trvají na jeho didaktickém účelu. Když toho prostí lidé nemohou dosáhnout prostřednictvím písma, je jim předáváno učení o Bohu prostřednictvím vyobrazení. Účel malířství, tvrdí Horatius z Autunu jako správný encyklopedista odrážející mentalitu své doby, je trojí: především má okrášlit příbytek boží, dále 35

36 má připomínat životy světců a nakonec má být potěšením nevzdělaných lidí, neboť malířství je literatura laiků. 42 Středověk sice estetické s uměleckým slučuje, ale má jen skromné povědomí o tom, co je skutečně umělecké. Středověku zkrátka chybí teorie krásného umění. Středověké umění se ani jednou nepokusilo oddělit krásná umění od užitečných. Rozlišují pouze ušlechtilejší manuální umění, což se projevuje již u Aristotela. Středověká estetika zabírá dlouhé časové období, od počátku do konce křesťanství. I když středověká estetika vždy nevyrůstá jen z křesťanských zásad, byl jimi celý středověký svět výrazně ovlivněn. Krása se ve středověku chápe jako vlastnost předmětů, a to těch, které vzbuzují obdiv, nepřestával ale stále spojovat krásu s dobrem. 42 ECO, U. Uměná a krása ve středověké estetice. přel. Zdeněk Frýbort, Praha: Argo, 1. vyd. 1998, cit. str

37 4. Přechod estetického myšlení od středověku k novověku Jako obecný pojem označuje renesance znovuzrození či obrození. Poprvé tohoto pojmu užil Giorgo Vasari, ve smyslu oživené antických uměleckých tradic. V estetice tento pojem označuje obrození umění, které bylo kdysi zavrženo, upadlo do zapomnění nebo zaznamenalo úpadek, a které opět získává sílu a hodnotu. Dochází tedy k návratu lidstva k estetickému myšlení, které středověk potlačoval. Renesance může být jinými slovy označena jako návrat lidstva k estetickému myšlení, které středověk potlačoval. Díky renesanci se opět dostává ke slovu básnické, malířské a sochařské umění. Už jejich samotné zařazení mezi svobodné umění dokazuje vzrůstající důvěru v lidské schopnosti i víru v poznávání přírody. Ovšem i přesto se nesmíme domnívat, že úderem 14. století dochází k náhlému zvratu v chápání a posuzovaní umění. Naopak renesance stále až do samotného konce spíše kolísá mezi dvěma světy. Jedním středověkým, který ještě nebyl mrtev a druhým renesančním, který ještě neměl dostatek sil, aby se mohl plně zrodit, a tak byl zatím v zárodečném stavu. Renesance se tedy ještě zcela nevzdává starých forem, ale přitom již vytváří nové. Renesance tedy rozhodně zcela neskončila se středověkým systémem hodnot, který stavěl boha a službu bohu na nejvyšší příčku a umění pro něj bylo pouze prostředkem a nástrojem ke službě bohu. Renesance tedy byla směsí dvou světů. Jak již bylo zmíněno, nezavrhuje ještě staré formy, ale zároveň tvoří i formy nové. Středověká zbožnost stále ještě přežívala i v nové generaci básníků a malířů. Umělci tedy začaly experimentovat a hledat nové překvapivé účinky, čímž dochází ke skutečnému rozchodu se středověkem. V umění se v renesanci kladl důraz hlavně na smyslovou stránku. Pozornost se obracela zejména ke kráse přírody, která je smyslově uchopitelná. V renesanci se také objevují opětovné citace Platona, že skutečnost působí více nežli umělecká fikce. Výklad krásy směřoval k učení o harmonii a proporcích. Krása byla opět chápána jako pozemská záležitost, nikoli jen záležitost božská. Do popředí se opět dostává nápodoba skutečností. 37

38 K proniknutí světského ducha do renesance tedy nedošlo ani nijak rychle, ani nebylo následkem všeobecného popření božské vůle a jeho principů. Jeho nástup se spíše uskutečnil díky tomu, že do náboženského myšlení pomalu začala zasahovat věda a klasická učenost. Básníkův a malířův vzestup se postupně dostal od prostého řemeslníka či pouhého vypravěče až na úroveň teologa a filosofa. I tento přechod se uskutečnil převážně díky jejich odborným a literárním znalostem. Skutečný renesanční básník musel znát gramatiku, řečnictví a základy ostatních tradičních umění, jak duchovních tak přírodních. Mimo toho musel mít i přesnou a hojnou slovní zásobu, musel se vyznat v archeologii, historii a zeměpise. Umělcovo poslání je tedy nejen vznešené, ale i náročné. Umělci si museli osvojit různé obory vědění, mimo jiné museli umět i číst psát a mluvit latinsky. Například podle Dürera by péče o malířovu výchovu měla probíhat již od narození, neboť umělcovo poslání je vznešené a náročné. Umělci často využívali pro vědu jako laboratorní pomůcku i anatomickou pitvu, což bylo pro asketické období středověku nemyslitelné. Rafael i Dürer skalpel používali a Michelangelo dokonce dovedl své výzkumy tak daleko, že měl dokonce v úmyslu sepsat učené pojednání o anatomickém základu lidských pohybů. Neopominutelná je samozřejmě pro anatomii i práce Leonadra da Vinciho. Ta se zachovala ve formě mnoha důležitých kreseb, jimiž podstatně přispěl k rozvoji anatomie jako vědy. I když, jak již bylo zmíněno, nedošlo k žádnému závratnému odklonu od středověké filosofie ani od tradičních estetických názorů renesance, ani ve filosofických názorech a úvahách jednotlivých umělců či kritiků. Ale i přesto, i když téměř nepozorovatelně a pomalu dochází k tomu, že do estetiky vstupuje nový duch a díky němu se krása začíná stále více chápat jako forma, kterou může poskytnout těžce vydobyté poznání. Tuto změnu pomáhají uskutečnit a urychlovat oddanost a znovu objevování a překládání klasiků Platona, Aristotela, Horatia a Vergilia. V renesanci se do středu všeho dění dostává člověk a typickými znaky jsou volnost myšlení a jednání. Nejdříve se renesance začala šířit v Itálii, kde se začínala rozvíjet filosofie, přírodní vědy a docházelo k novým zeměpisným objevům a tím i rozvoji obchodu. Itálie předběhla v umění, vědě i životním stylu 38

39 všechny ostatní země, a sama tak vlastně vytvořila novou a velkou kulturu. Ta se pak postupně se začala šířit i dál do Nizozemí, Francie, Německa a Španělska. Typickými znaky renesance byly vodorovné linie, hladké fasády omítek, obdélníková okna. Stavěli se paláce a zámky s arkádami a lodžiemi. Častá byla také kopule, zdobené portály a lomený oblouk. Jednou z nejproslulejších a nejtypičtějších budov tohoto druhu je Dóžecí palác v Benátkách 43. Důležitým pojmem souvisejícím s renesancí byl humanismus, který klad důraz na pozemský život člověka. Renesance zavedla mnoho změn do způsobu života a myšlení, jako například rozkvět národních jazyků či vynález knihtisku. Ze starověkých filosofických názorů převzala renesance vlastně pouze dva, platonismus a aristotelismus, i když ani jeden z nich nepřežil ve zcela čisté podobě. Platonismus přežil ve formě novoplatonismu a aristotelismus v arabské verzi. Společně se vznikem novověkého umění, vzniká tedy i novověká teorie umění. Nejprve tedy vzniklo novověké umění a až potom vznikla celá novověká estetika. Došlo k rozchodu s přesvědčeními a zálibami, které se udržovali a byli typické pro středověkou kulturu. Postupně se odvrací od transcendentního světa a lidé se začínají zajímat zejména o pozemské věci. Životy lidí i kultura se postupně laicizují. Za prvního moderního člověka byl považován Francesco Petrarca. Umění ve středověku už nebylo pouhým nástrojem pro oslavu Boha, ale naopak mělo odrážet samotnou přírodu. Malířství a básnictví se povzneslo z kategorie opovrhovaných řemesel na svobodná povolání. Vzrůstala tak víra v lidské schopnosti i víra v poznávání přírody. Petrarca i Boccacio používali termíny jako krása, umění, poezie, ale za těmito termíny se stále skrývali jiné pojmy než dnes. Pojem krásy ve shodě s anticko středověkou tradicí byl užší a zároveň i širší než jak jej užíváme nyní. Tehdy většinou tento pojem označoval jen krásu člověka a nevztahoval se na přírodu a umění. Na druhou stranu širší je pojetí tohoto významu v tom, že v člověku nepostihoval pouze půvab jeho těla, ale i přednosti jeho duše. Umění 43 Viz příloha č

40 bylo tehdy stále ještě chápáno stejně jako ve starověku a středověku, tedy jako schopnost vytvářet věci, a to nejen obrazy nebo básně, ale jako každou schopnost založenou na principech a pravidlech století se vyznačovalo bídou a katastrofami. Evropu ovládal mor a obyvatelé byli zdecimovaní. Ale ani to Evropě nebránilo, aby se města stále rozrůstala a s nimi kvetla i kultura, vědecká i umělecká. Umění tak začalo být více světské a méně závislé na teologii a na tradičních formách a pravidlech. Dalším projevem novověkého vlivu bylo i studium přírody. Začali se kreslit rostliny a zvířata. Tyto kresby sloužili nejprve jako ilustrace vědeckých prací, ale brzy přešli do umění. Evropské umění začalo postupně být jednolitější a začalo mít mezinárodnění styl než v předchozích staletích. Klasickými představiteli renesance byli Leonardo da Vinci, Raffaelo a Michelangelo, ale i mnoho dalších. Umělci klasické renesance měli rozlišné talenty a záliby, ale jejich umění spojovaly společné rysy. Všichni usilovali o harmonii a rovnováhu mezi formou a obsahem, mezi ideou a skutečností. Leonardo da Vinci byl typicky renesančním člověkem, byl učenec, inženýr, vynálezce, spisovatel a teoretik umění. Byl všeobecně uznávaným fenoménem duchovní mnohostrannosti a ve všem co dělal, byl naprosto nepřekonatelný. Da Vinci vždy spojoval umění a vědu, přičemž v mladších letech upřednostňoval spíše umění a v pozdějších letech naopak vědu. V přírodě nebylo nic, co by nepodnítilo jeho zvídavost a vynalézavost. Zkoumal tajemství lidského těla, přičemž rozpitval více než třicet těl. Byl dokonce jedním z prvních, kdo pronikl do tajů růstu dítěte ještě v děloze, zkoumal i zákony vln a proudů, a dlouhé roky pozoroval a analyzoval let ptáků a hmyzu, a podle nich pak navrhoval létací stroje. Nejzajímavější jsou jeho malby okolo roku 1500, kdy vznikla díla jako Poslední večeře 45 či slavná Mona Lisa 46. Jeho dílo Poslední večeře pokrývá 44 TATARKIEWICZ, W. Dějiny estetiky III. přel. Jozef Marušiak, Bratislava: Tatran, 1991, 1. vyd, cit. str

41 celou stěnu podlouhlé místnosti, kterou používali mniši milánského kláštera Santa Maria della Grazie jako refektář. Nikdo předtím neviděl tuto posvátnou epizodu tak blízko a tak realisticky. Bylo to, jako by se ke klášterní síni přidala ještě jedna, v níž se poslední večeře Páně stala zcela skutečně, v níž na stůl dopadne jasné světlo a dodávalo postavám na trojrozměrnosti a pevnosti. 47 V tomto jeho díle nenajdeme nic, co by připomínalo nějaké předchozí zobrazení tohoto výjevu. Ve všech tradičních verzích sedí apoštolové nehnuti v jedné řadě u stolu, pouze Jidáš byl vždy od ostatních oddělený. Zde však cítíme drama a vzrušení. Leonardo se při této práci opět vrátil k pečlivému čtení Bible a přesně se snažil vyobrazit, jak tehdy tato událost skutečně probíhala. I druhé nejslavnější da Vinciho dílo je zcela unikátní. Již na první pohled nás překvapí, jak úžasně živě Mona Lisa vypadá. Při pohledu na ni máme pocit, že se na nás žena z obrazu skutečně dívá, jak zmiňuje Gombrich, že si o nás myslí své. Dokonce nám připadá, že se nám mění před očima, tak jako každá živá bytost, a pokaždé, když se na obraz znovu podíváme, máme dojem, že vypadá trochu jinak. Jeho teorie umění bohužel za jeho života nevyšla tiskem, a vlastně ani nebylo moc co uveřejnit. Většina jeho myšlenek měla podobu pouhých poznámek, glos a aforismů, jež byly roztroušené v jeho rukopisech mezi jinými myšlenkami, které s uměním neměli mnohdy nic společného. Traktát o malířství, tedy hlavní pramen pro poznání jeho uměleckých pohledů, není vlastní prací Da Vinciho, ale jde spíše o kompilaci, kterou sestavili jeho žáci. Leonardo Da Vinci prohlašuje, že malířství je filosofie, protože se zabývá úvahami o pohybu a formě. Umělec podle něj nejen ustavičně sleduje přírodu, ale také hluboce zvažuje o všem, co viděl. Malířské umění podle něj předčí básnické, protože je blíž přírodě. Čelné místo mezi znalostmi, bez nichž se malíř neobejde je podle Da Vinciho perspektiva. Vycházel především ze zkušenosti a z matematiky, přičemž zkušenost chápal jako úzce spojenou s praxí. 45 Viz příloha č Viz příloha č GOMBIRCH, E. Příběh umění, přel. Miroslava Tůmová, Praha: Argo, 2003, 1. vyd., cit. str

42 Byl nadšencem tohoto vzácného daru přírody, kterým je zrak a vidění. Oko se méně mýlí, hovoří o světě ještě víc a jistěji než myšlenka. Proto umění, zejména malířství, slouží poznání světa neméně než věda. 48 Dalším významným představitelem období renesance je Michelangelo Buonaroti. Tento umělec nepatřil do jedné, ale hned do dvou epoch, do klasické a do barokní. Michelangelo rád zobrazoval postavy v prudkém pohybu a to proto, že i živé bytosti jsou neustále v pohybu, a ten mění jejich proporce. Proto i lidé, kteří jsou zobrazováni, nemohou mít vždy stejné proporce, a nemůže zde tedy ani fungovat žádný obecný kánon. I Michelangelo byl nejen umělcem, ale i myslitelem, podobně jako Leonardo tak nepatří pouze do dějin umění, ale i do dějin estetiky. Jeho myšlenky v oblasti estetiky se však soustřeďují zejména okolo rozumu a přírody. Krása je podle něj pro malířství a sochařství světlem a zrcadlem a kdo si myslí něco jiného, tak se podle Michelangela mýlí. V kráse a dokonalosti spočívá velikost a trvalost umění. Krása je vlastností přírody, neboť Bůh při jejím tvoření vybíral jen to nejkrásnější. Kdo si tedy bere přírodu za vzor, bere si za vzor i krásu. 49 Umělec pak jen může krásu přírody doplnit, protože při malování či tesání využívá nejen vzor, který má před sebou, ale i ten, který má v sobě. Umění tak tedy podle Michelangela zobrazuje nejen přírodu, ale i vizi, kterou má člověk ve své mysli. I on se ze všech sil snažil dokonale vyřešit problém lidské postavy. Síla jeho koncentrace a jeho vynikající paměť byli tak dokonalé, že brzy dokázal namalovat úplně každou pózu. Mezi jeho nejslavnější díla patří socha Davida 50 nebo Mojžíše 51 a jeho nejslavnější malbou je bezpochyby Poslední soud 52 a strop Sixtýnské kaple, 48 TATARKIEWICZ, W. Dějiny estetiky III. přel. Jozef Marušiak, Bratislava: Tatran, 1991, 1. vyd, cit. str TATARKIEWICZ, W. Dějiny estetiky III. přel. Jozef Marušiak, Bratislava: Tatran, 1991, 1. vyd, cit. str Viz příloha č Viz příloha č Viz příloha č

43 jimiž začíná nová epocha. Říká se, že se Michellangelo v Sixtýnské kapli zavřel a nikomu nedovolil, aby se k němu přiblížil, a zcela sám se dal do práce na díle, které od chvíle, kdy bylo odhaleno, stále udivuje celý svět. 53 Jedním z nejslavnějších výjevů je Stvoření Adama 54. Adam leží na zemi ve vší životnosti a kráse a z druhé strany se k němu přibližuje Bůh Otec. Když natahuje ruku, Adama se prstem zcela ani nedotýká, přímo vidíme, jak se první člověk probouzí jakoby z hlubokého spánku. To, jak Michellangelo dokázal vytvořit střed a ohnisko obrazu a znázorňuje myšlenku všemohoucnost pouze z detailu Boží ruky, a to díky lehkosti a síle tohoto gesta, je jedním ze zázraků umění Novověká estetika V novověku se opět začíná projevovat výrazný racionalismus, který je spjat v počátcích zejména s klasicismem, jenž se začal projevovat na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. Opět se vrací k Aristotelově Poetice. Fantazie a umělecká neukázněnost nebyly trpěny. Proto ve své době nebyl zcela doceněn ani takový umělec jako William Shakespeare. Ve své době byl považován za špatného dramatika, i když dnes o něm hovoříme jako o géniovi. Zásadní myšlenkou klasicismu byla idea, že nic co není pravdivé, není krásné. Mezi významné novověké umělce patřil Albrech Dürer, který zaznamenával o umění nejen technické, řemeslné zkušenosti, jako to dělali středověcí umělci, ale pokoušel se i o teoretické estetické zevšeobecnění. Tyto myšlenky sepsal v díle Estetický exkurz. V tomto jeho traktátu se nachází slavné prohlášení nevím, co je krása, čímž tedy myslel, že neví sice co je krása, ale dobře věděl a dokázal rozpoznat, co je krásné. Dürer byl považován za mistra vizionářství a fantastika. Jeho studie a skici ukazují, že si klad za cíl pozorovat krásu přírody a napodobovat ji tak, jako doposud žádný umělec. 53 GOMBRICH, E. Příběh umění. přel. Miroslava Tůmová, Praha: Argo, 2003, 1. vyd., cit. str Viz příloha č

44 Mezi další významné novověké umělce patřil Caravaggio či Gian Lorenzo Bernini. Caravaggio byl mistrem reálného pohledu na současný všední život. Proslavil se zejména tím, že si dovolil zesvětštit i náboženské motivy. Jako první maloval zátiší, tedy mrtvou přírodu. Za velkou provokaci byl považován jeho Košík s ovocem 55, kde bylo dokonce některé ovoce červivé. Jako první začal také Caravaggio používat ostré kontrasty mezi světlem a stínem. Svým obrazům dával mystický nádech a často využíval i své vlastní podobizny, například hlava Jana Křtitele 56. Caravaggio chtěl především pravdu, tak jak ji on sám viděl. Přál si skončit s konvencí a začít pojímat umění nově, a to se mu bezpochyby i podařilo. Francoužští dramatikové a kritikové pro svou dobu a pro svou zemi vytvořili v umění nový racionalistický směr. Tento směr již nevycházel z filosofie, naopak spíše jí navzdory. Najednou vznikají dva různě světy, království rozumu a říše fantazie, které se začaly definovat velkou spoustou protikladů. Mezi velké filosofy této doby patří Descartes, Spinoza, Leibniz, Bacon, Locke nebo Pascal. Všichni tito myslitelé byli významní a rozumní lidé s praktickými zájmy a někteří z nich měli vynikající vědecké nadání. Pravdou však zůstává, že umělečtí kritikové té doby měli více pochopení pro filosofii než filosofové té doby pro umění. 17. století obecně se tedy vyznačuje vládou rozumu, jež začala vzkvétat ve Franci a postupně v 18. století pokračovala dál do Anglie. Charakteristickou osobností tohoto období je filosof René Descartes. Filosofové se v této době začali chovat zcela proti duchu aristotelismu. Z Řeckých filosofů upřednostňovali spíše Demokrita před Aristotelem a Platonem. Jak bylo tedy zmíněno, rozum a intelekt byli hlavními hybnými silami filosofie tohoto období. Francis Bacon intelektuální oblast rozděluje na tři části a každou z nich spojuje s určitou duševní schopností. Dějiny spojuje s pamětí, básnictví s obrazotvorností a filosofii s rozumem. Jako nutný znak krásy považuje Bacon neobvyklost proporcí. 55 Viz příloha č Viz Příloha č

45 I René Descartes se pokoušel krásu definovat, a to ve svém pojednání o hudbě, kde se několikrát s uznáním vyjádřil o důstojnosti nebo kráse toho či onoho literárního slohu. Například ve své Rozpravě o metodě hovoří o nedostižné síle a kráse výmluvnosti a úchvatné jemnosti a půvabu poezie. Ovšem tyto estetické úvahy, jež se v jeho spisech objevují, hrají jen velmi podružnou úlohu a v závěru spíše než aby objasňovaly, vnášejí zmatek do soustavy Descartovy racionalistické filosofie. Proto ani nijak podstatně k teorii estetiky nepřispěly. I když tedy občas Descartes půvab a zápalnou sílu umění uznával, jeho trvalý obdiv i nadále patřil pouze logickým úvahám a zdůvodnitelným vědeckým důkazům. Libost podle Descarta není estetickým měřítkem, a krása a příjemno podle něj ve skutečnosti nic neznamenají. Rozhodující je podle něj pouze vztah našeho soudu k předmětu. Racionalismus se postupně dostával i do Anglie. Skutečně prvním Angličanem, který začal upřednostňovat intelekt před tvůrčí fantazií, byl Thomas Hobbes. Hobbes vyslovil nespokojenost s běžnou tradiční teorií vášně a citů a prohlásil, že on bude prvním, kdo v této věci prohlásí rozumné slovo. Významným mezníkem pro vývoj a dějiny estetiky se však stal rok V tomto roce došlo, jak již bylo výše zmíněno, ke vzniku oficiálního názvu estetiky, jejímž oficiálním zakladatelem se stal Alexander Baumgarten. V jeho filosofii najdeme i myšlenky, které významně ovlivnili Shaftesburyho, zakladatele empirické školy britské estetiky. Dochází tedy k výraznému obratu k estetice, jako samostatné vědě. Postupně ovšem vznikají v novověku dva hlavní směry. Dochází k výraznému rozporu mezi skupinou senzualistů a racionalistů. Jedna řada myslitelů pokládá za východisko vědeckého zkoumání rozum a empirické zkušenosti, a druhá klade důraz spíše na smysly. Je ironií, že osobou, která podnítila vznik právě druhého zmíněného směru, byl John Locke, filosof v 17. století nejvíce opovrhující poezií. A tak došlo ke vzniku úplně nového estetického směru. Hlavním odpůrcem Lockova účení byl Anthony Shaftesbury. Ten používal smysl k vyjádření bezprostřednosti a jistoty našeho svědomí a našeho vkusu. Celé toto období estetiky bylo charakteristické snahou zajistit 45

46 význam a vážnost našemu pochopení pro krásu a dobro, a to dokazováním, že tato schopnost je rozumovou součástí našeho bytí. Rozum nemůže existovat bez zraku a sluchu, jimiž rozlišuje. 57 Smysl pro krásu, jak ho spatřujeme u Shaftesburyho, nemá mnoho společného se skutečnými smysly. Nabádá nás, abychom při estetickém zážitku přecházeli od následku k příčině, od vnějšího k vnitřnímu a od části k celku. Senzualisté považovali rozum pouze za registrátor smyslových údajů. Naopak racionalisté našli v rozumu ještě něco víc. Rozum byl podle nich schopen reflektovat bez jakékoli smyslové empirie sám sebe. Byl podle nich hlavním činitelem při vytváření řádu umění. Stojí tedy proti sobě soud rozumu a soud vkusu. Postupně se tedy ke slovu dostává anglická vkusová škola, jejíž hlavním představitelem se stal již zmiňovaný Anthony Shaftesbury. Ten kladl důraz na rozumové uchopení skutečnosti při umělecké tvorbě. Shaftesbury se sice nebránil fantazii, ale zároveň žádal její rozumovou kontrolu. Do estetiky tedy opět vstoupila morálka jako součást harmonie. Dalším výrazným představitelem vkusové školy se stal i Francis Hutcheson, který vnímá krásu a harmonii smyslem, protože podle něj neobsahuje rozumový prvek. Skutečná krása je vnímáním, které v nás probouzejí příjemné formální vztahy, zvláště jednotnost v rozmanitosti. Prohlašuje, že objevil důležitý matematický zákon, který určuje existenci krásy ve všech těchto případech. Jde podle něj o složitý vztah mezi jednotností a rozmanitostí. O vkusu začíná mluvit jako o našem šestém smyslu, který je schopen vnímat složené tvary a vztahy. Avšak jedním z nejvýznamnějších britských novověkých filosofů zabývajících se otázkou estetiky byl bezpochyby David Hume. Podle něj závisí vkus na přirozeně emocionální stránce. Vkus, byla podle něj schopnost s určitým uspořádáním, které můžeme prozkoumat a naučit se mu. Toto tvrzení, tedy myšlenka, že vkusu se dá naučit, bylo typické pro celou anglickou školu. Davide 57 GILBERTHOVÁ-KHUN,K. Dějiny estetiky. přel. Pavel a Helda Kovályovi, vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965, 1. vyd. cit str

47 Hume klade do protikladu rozum a vkus. Rozum nám podle něj pomáhá odlišit pravdu od nepravdy a vkus v nás probouzí cit krásy či ohyzdnosti a působí libost či nelibost. Měřítko rozumu je podle něj neměnné, protože je založeno na podstatě věci, zatímco měřítko vkusu určil Bůh. Krásu a ošklivost tak nepokládal za vlastnosti předmětu, ale řadil je ke smyslům. Nejvíce se otázkám estetiky věnuje Hume ve svém eseji O měřítku vkusu 58, ve kterém říká, že existuje velká rozmanitost vkusu, a že každý z nás, dokonce i člověk s velmi malými znalostmi, je schopný poznat, co je vkusné a co ne. Zároveň ale také uznává, že pokud jde o krásu či ošklivost, postoje lidí se mnohdy velmi liší. Aby podle něj člověk mohl posoudit, zda je předmět krásný, musí s daným předmětem získat zkušenost. Radikálním odpůrcem tohoto názoru byl Edmund Burke. Redukoval celý estetický proces pouze na vášeň a otevřeně se hlásil k myšlence, že krása se točí kolem společenského instinktu lidstva. Říkal, že kdyby vyžadovala estetická funkce bezprostřední působnost, bylo by nutné tuto úlohu svěřit instinktu, který je naprosto nezávislý na rozumu. Krása se podle něj netýká naší vůle, ale podněcuje v nás určitý stupeň lásky. Krásu považuje za společenskou kvalitu. Tento společenský instinkt se podle Burkova názoru rovná veškerému našemu smyslu pro krásu. Burke tento společenský instinkt také dělí, a to tak, aby odpovídal jednotlivým druhům krásy. Rozlišuje tedy tři skupiny. Do první skupiny patří soucit, jímž lze vysvětlit naši libost z tragédií, do druhé napodobení, na němž je založena záliba v malířství, sochařství a básnictví a třetí skupinu tvoří ctižádost nebo soupeření, jež spojuje s vnímáním vznešeného. Kouzlo soucitu Burke použil k řešení neustále se opakujícího problému libosti, který skýtá tragedie. Byl přesvědčen, že odvěký problém libosti, který pociťujeme, když se účastníme tragických výjevů, je vyřešen touto přirozenou vášní, tímto přirozeným sklonem litovat svého bližního. 59 Díky tomuto soucitu se podle něj zajímáme o to, co cítí ostatní lidé a nejsilnější soucit pak podle něj pociťujeme tehdy, když ho naši bližní potřebují nejvíce. A stejně jako je pro nás podle něj přirozený sklon k soucitu, je podle něj přirozený i sklon 58 Viz HUME, D. O měřítku vkusu. In Estetika, přel. Rostislav Niederle. Brno:Vutium, 2004, 1. vyd. 59 GILBERTHOVÁ-KHUN,K. Dějiny estetiky. Přel. Pavel Šelda Korályovi, vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965, 1. Vyd. cit str

48 k napodobování. Tato vášeň je tedy podle něj základem tzv. napodobivého umění. Tím, že tedy zdůrazňuje toto působení společenských vášní, absolutně zamítá jakékoli racionální vysvětlení. Další významnou osobností estetiky v novověku byl francouzský filosof Denis Diderot. Diderot byl redaktorem Encyklopedie, kde napsal dlouhý článek pod heslem krása. Zpočátku zde najdeme jen velmi málo souvislostí s přímočarým a stále rostoucím přesvědčením francouzských teoretiků, které bylo, že hlavním úkolem umění je dojímat a vzrušovat. Prostředkem k tomuto cíli má být vztah a přiblížení se k přírodě. Umělec se podle něj neučí z pravidel, ale od přírody. Krásu definuje Diderot poněkud záhadně a nejasně, a to jako vztahy, které je nutno empiricky sledovat. Naše estetická zkušenost začíná podle něj jako každá jiná zkušenost, tedy smyslovým vnímáním. Tyto smyslové vjemy pak podle něj spojujeme a vytváříme vztahy, které mají někdy uspokojivé, jindy neuspokojivé účinky. Věda i vkus vznikají podle Diderota ze stejných zdrojů. Básník proto musí být zároveň i filosofem, musí mít hluboké znalosti o projevech lidského ducha a o dobrých i špatných stránkách lidské společnosti. Básník musí být důkladně poučen nejen o individuální a společenské filosofii, ale musí přemýšlet i logicky. Diderot vyzíval mladé pařížské adepty umění k tomu, aby opustili nudné zkostnatělé profesory na Akademii umění i tamější ohavné modely a učili se raději na tržišti, v zahradě, v hostinci. 60 Diderot se vší rozhodností zamítá pravidla umělecké tvorby. Tato nezávislost na tradičních pravidlech pro něj znamenala přímé poukazování na přírodu a výrazně ovlivnila jeho teorii dramatu. Ovšem skutečně prvním zakladatelem estetiky, jak ji známe dnes byl až německý filosof Alexander Johan Baumgarten, který dal estetice její jméno. I přesto se však většina autorů shoduje, že jeho přínos pro samotnou vědu je spíše formální a ne tak moc podstatný. Skutečný význam Baumgartena v estetice dnes nevidíme v tom, že estetiku pokřtil, ani v definici, kterou stvořil, ale spíše v tom, 60 GILBERTHOVÁ-KHUN,K. Dějiny estetiky. Přel. Pavel Šelda Korályovi, vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965, 1. vyd. cit str

49 že rozpoznal myšlenkový problém, který spočíval ve vymezení oblasti estetiky 61. Estetiku výrazně rozlišuje od vlastního umění, protože umění je činnost a estetika je reflexe o této činnosti. Rozlišuje ji dále také od didaktiky umění a od kritiky, neboť kritika chce umělecká díla hodnotit, vnášet do nich hodnotové soudy, zatímco estetika je objektivní a analytická. Baumgarten estetiku odlišuje také i od morálky, protože jejich cíle se liší a estetické hodnoty jsou podle něj nezávislé na hodnotách morálních, a to i přesto, že estetické hodnoty mohou povznášet ducha, protože umění se neomezuje jen na senzuální libost. Baumgarten rozděluje rozum podle nižší a vyšší roviny. Vyšší chápání je podle něj schopnost jasného a adekvátního myšlení. Z této schopnosti pak vznikají vědy a filosofie. Oproti tomu krásné umění patří naopak k nižšímu chápání. Toto chápání patří podle jeho názorů do oblasti, kde jak říká, sídlí často živá, ale vždy zmatená, tedy neanalyzovaná obraznost. Naopak věda a logika pracují pouze s obecnými pojmy. Bamgarten varuje před nejasnými a nesdělitelnými slovy a dojmy. Umělec podle něj může své představy o skutečném světě rozložit na prvky a poté je znovu složit do nových forem. Poté je může využít v poezii, ale to pouze v tom případě, že se vyvaruje seskupování prvků, které si vzájemně odporují Estetika Immanuela Kanta Dalším významným mezníkem v dějinách novověké estetiky bylo pojetí Imannuela Kanta. Hegel dokonce tvrdil, že byl Kant prvním, kdo vyslovil rozumné slovo o estetice. Podle Kanta je soud vkusu zcela nezávislý na pojmu dokonalosti. Soud vkusu je podle něj čistý jen tehdy, pokud se do toho, co je důvodem jeho určení nevmísí žádná pouze empirická záliba. V tom, co je krásné 61 GILBERTHOVÁ-KHUN,K. Dějiny estetiky. Přel. Pavel Šelda Korályovi,vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965, 1. Vyd. cit str

50 se uskutečňuje harmonizace obrazotvornosti a rozvažování. Ideál krásy pak leží až za hranicemi čisté krásy. Výrazný vliv na Kantovy úvahy měla četba Burkova díla. Svou estetickou koncepci postavil Kant na protikladu k intelektualismu a tvrdil, že estetický cit není otázku znaleckého posouzení, že estetické je to, čeho určující princip může být toliko subjektivní 62. Své myšlenky obsahující estetickou problematiku vyjádřil ve svém díle Kritika soudnosti. Zde chápe Kant estetiku jako oblast vkusu. Vkus je podle něj schopnost posuzovat krásno. Rozdílnost vkusových, neboli estetických soudů hledal v subjektu samotném. Tyto soudy členil podle kvality, kvantity, vztahu a modality. Kritikou soudnosti Immanuela Kanta vrcholí celá předcházející estetika 18. století. Toto dílo, tedy představuje významný mezník, ve kterém se střetávají dva myšlenkové světy, svět osvícenství a svět romanticko - estetizujících interpretací. Ve své Kritice soudnosti se snaží objasnit problém schopnosti něco esteticky posuzovat, a vůbec celkově zaujmout ke světu estetický postoj. S estetičnem se podle něj můžeme setkat pouze v podobě estetického zážitku, nikoli jako se samostatným objektivním předmětem. A proto tedy podle něj ani krása nemůže nikdy existovat samostatně ani v podobě nějakého konkrétného objektu, ale vyskytuje se vždy pouze jako pocit či obraz. Kant tvrdí, že každý čistý estetický soud má být soudem nezaujatým, což znamená, že nesmí obsahovat žádnou informaci o tom, jak lze jeho prostřednictvím něco poznávat nebo něčeho dosáhnout. Středobodem Kantovy estetiky je estetická soudnost. Kant tedy zaujímá stanovisko ne tvůrce, ale pozorovatele. Tato schopnost tedy zakládá dva druhy estetických soudů, soud o krásnu a soud o vznešenu. Zatímco krása je podle něj jakousi předehrou ve světě empirické zkušenosti, a vybízí nás, abychom přírodu milovali bez zájmu, u vznešenosti smyslový svět zcela opouštíme, 62 SOURIAU,E. Encyklopedie estetiky. Přel. Zdeněk Hrbata a kol. Praha: Victoria publishing, 1994, 1. vyd., cit. str

51 jelikož si uvědomujeme, že její podoba pro znázornění idejí je zcela neadekvátní. Několikrát také ve svém díle zdůrazňuje, že soud o tom, co je krásné, je platný pro všechny. Zalíbení tedy podle něj není založeno na žádné subjektivní náklonnosti, a proto musíme stejné zalíbení předpokládat u všech. Vydává li tedy někdo něco za krásné, počítá s tím, že všichni ostatní pocítí totéž zalíbení. Ze zalíbení musí být podle Kata vyloučen jakýkoli zájem. Soud vkusu je nezainteresovaný v tom smyslu, že nejeví zájem o existenci věci, ale že ji prostě pozoruje, aby věděl, je-li krásná či nikoli. Rozlišuje krásu volnou a krásy vázané. Krásné je podle něj to, co se líbí všeobecně bez pojmu. O kráse se podle Kanta nedá disputovat. Zcela odděluje umění od užitečnosti, tedy od řemesla. Umění je podle něj výsledkem svobodné činnosti a volné hry poznávacích sil. Jakýkoli zájem kazí podle Kanta soud vkusu a tím mu bere jeho nestrannost. Proto tedy požaduje, aby na vkusový soud nemělo žádný vliv ani dojetí a půvab. Půvab totiž snadno strhne důvody posuzování krásy na sebe. Při svém zkoumání také naráží na otázku, zda pocit libosti předchází posouzení objektu či naopak. Nakonec dochází k závěru, že pocit libosti nemůže být podmíněn existencí předmětu, která estetickou libost vyvolává, neboť taková libost by nebyla ničím jiným než pouhou příjemností ve smyslovém počitku, a proto by mohla mít, pokud jde o její přirozenost, jen soukromou platnost, protože by bezprostředně závisela na představě, kterou je předmět dán 63 Estetická libost tedy plyne ze stavu mysli, vytvořeného svobodnou činností a souladem obrazotvornosti a rozvažování, protože kdyby vyplývala z pouhého pojmu objektu, byla by pouhým smyslovým požitkem a měla by jen individuální platnost. Kant také poukázal na nutnost zkoumat v teorii poznání skutečnou úlohu subjektu. To ho přivedlo jednak k idealismu a jednak k agnosticismu, tedy vnímání věci o sobě, což je podle Kanta něco, co nemůžeme nikdy poznat. 63 KANT, I. Kritika soudnosti. přel. Vladimír Špalek, Praha: Odeon, 1975, 1. vyd., cit. str

52 Jako jeden z prvních poukazoval Kant také na meze estetického soudu. Vedle bezúčelného krásna existuje podle něj i již zmíněné krásno svázané, které je ovládáno pojmem. A vedle čistého umění existuje ještě umění, které slouží. Umění chápe Kant jako výsledek lidské činnosti, jako neuvědomělý proces, ve kterém jako jediném zůstává lidská tvůrčí svoboda. Anglická vkusová škola 18. století měla rozhodující vliv na proměnu klasického vkusu. Vkus se stává tvůrčí schopností, která má i své vlastní zákony. Estetika 18. století redukovala estetický soud na vkusový soud. Pro Kanta je vkus soudností, která člověku umožňuje vnímat krásu určitého objektu. Je tedy vlastností subjektu, ale i přesto si klade nárok na univerzální platnost. Pro vymezení vkusu však podle něj neexistují žádná objektivní pravidla, a tudíž nelze vytvořit ani žádná obecně platná pravidla, která by určovala co je krásné a co ne Hegelova estetika I filosof Hegel se zabýval otázkami co je krása, jaký je význam umění či jaký je správný vědecký přístup k těmto problémům. Snažil se pojem umění uhájit před racionalismem. Pevně hájil zejména klasické názory, ale zároveň schvaloval i některé mírnější názory romantismu a realismu. Dějiny a filosofický systém jsou pro Hegela dva aspekty téhož dialektického procesu. Dějiny umění se tedy podle něj jasné odlišují od systému umění, ale zároveň jsou na sobě i navzájem závislé. V jeho dokonalém vesmíru umění neexistují nedostatky a tedy ani snahy a cíle. Umění se pokládá za jev minulosti. 64 Dějiny umění jsou jako zobrazení ideálu. Úkolem filosofie je pak toto zobrazení prozkoumat a vysvětlit. Umělecky tvořit znamená pak zpřítomňovat minulé a neživé. 64 GILBERTHOVÁ-KHUN,K. Dějiny estetiky. přel. a Helda Kovályovi, vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965, 1. vyd. cit str

53 Jako hegelovskou proto označujeme každou analýzu uměleckého díla, která hodlá zkoumat dané dílo z hlediska filosofie umění, a která se bude snažit dané dílo zařadit historicky. Je to také taková forma estetiky, která každé umělecké dílo zkoumá jako takové a sleduje jeho logiku. Za estetiku považuje Hegel pouze vědu o smyslech a pociťování, veškerá přírodní krásna z estetiky vylučuje. Neboť umělecká krása je zrozená z ducha a duchem obrozená, a čím stojí duch a jeho výtvory výše než příroda a její zjevy, tím je též umělecké krásno výše než krása přírody. 65 Umělecká krása stojí tedy podle Hegela výše než krása přírodní. Všechno krásné je skutečně krásné podle něj jen tehdy, pokud má nějakou účast na tomto vyšším krásnu a pokud je z něj zrozeno. Podle Hegela je krása smyslový projev zdání. I když umění přiznává, že je projevem ducha, je podle něj přesto jen jednou z etap vývoje ideje, a proto je podřízeno náboženství a filosofii. Umění je podle Hegela jen prvním krokem na cestě k poznání sama sebe. Krásu považuje za absolutní základ pravdy. Funkce umění je pak podle něj objektivizovat umění. Umění je u Hegela velmi často, a to zejména v mladších letech, spojováno s náboženstvím a s mýtičnem. Hegel se také zabývá teorií soudu, jehož základem je pravda v podobě nekonečna. Původně byla podle Hegela krása nadřazena pravdě, která se měla jako nedokonalá kopie k originálu. Nyní se krása sama stává kopií. Postupně se tedy mění i jeho pojetí krásy. Změnil se tak i jeho názor na vztah mezi krásou a pravdou, změnilo se začlenění krásy a umění do života a změnila se i úloha, kterou bylo umění pověřeno. Ideál podle Hegela nesmíme hledat v přírodě, ale v umění. Svět umění se podle něj rodí ve svátosti křtu, který symbolizuje účast uměleckých objektů na svobodném sebezachycování lidského sebevědomí HEGEL, G. W. F. Estetika. přel. Alma Münzová, vyd. Bratislava: Vydavatelstvo politickej literatury, 1968, 1. vyd., cit. str GILBERTHOVÁ-KHUN,K. Dějiny estetiky. přel. a Helda Kovályovi, vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965, 1. vyd. cit str

54 Hegel překonává teorii vznešeného, která byla typická pro Kanta a britské vkusové školy, kteří tvrdili, že vznešenost vzniká objektivně. Pro Hegela je vznešený pouze Bůh a jediným pravdivým výrazem vznešena je podle něj stará židovská poezie. Filosofie krásy se podle něj nesnaží o žádné předpisy pro umělce, jak mají tvořit, ale jejím úkolem je podle něj vybádat, co je to krása, aniž by podávala nějaká pravidla. Hegel se také zabýval rozdílem mezi uměleckým zájmem a zájmem žádostivosti, který je podle něj v tom, že umělecký zájem nechává svůj předmět zájmu být sám pro sebe, zatímco žádostivost, ho užívá tak, že ho ničí. Ovšem uznává, že smyslovost musí být v uměleckém díle přítomna, ale smí se podle něj zjevovat pouze jako povrch a zdání smyslové existence. Umělecké dílo pak stojí ve středu mezi bezprostřední smyslovostí a ideovou myšlenkou Ještě není čistou myšlenkou, ale přes svou smyslovost též již ne pouhé materiální jsoucno jako kameny, rostliny a organický život, nýbrž smyslovost v uměleckém díle je sama něčím ideovým. 67 Proto se smyslová stránka umění vztahuje pouze k oběma teoretickým smyslům zraku a sluchu, zatímco čich, chuť a hmat zůstávají z uměleckého požitku vyloučeny. Za nejtěžkopádnější a v intelektuálním smyslu nejnesdílnějším ze všech umění, pokládá Hegel architekturu. Naopak za nejuniverzálnější umění považuje básnictví. Umění tak zůstává vedle přírody a dějin třetí říší pro sebe. Říší vlastní harmonie, v níž je veškerá disharmonie a nejednota druhých světů, tedy toho přírodního a dějinného, vykoupena a usmířena. Největší nedostatek spatřoval v tom, že si umělec svůj svět vysnívá. 67 HEGEL, G.W.F. Estetika. přel. Alma Münzová, vyd. Bratislava: Vydavatelstvo politickej literatury, 1968, 1. vyd., cit. str

55 5. Srovnání Označení, že něco je či není krásné, používáme všichni snad denně. Z toho je tedy velmi dobře zřejmé, jak moc krása ovlivňuje náš svět a tím i naše životy. Krásné velmi často spojujeme také s tím, co je dobré. Jen těžko si představíme, že by něco krásného bylo zároveň špatné či nedobré. Jak tedy zmiňuje i Umberto Eco je krásné něco, co by nás potěšilo, kdyby to bylo naše, avšak zůstane krásným i tehdy, pokud to bude patřit i někomu jinému. Velmi často spojujeme s estetikou a uměním i kulturu. Tento pojem se v estetice používá ve dvou smyslech. Ta prvé se jedná o označení pro soubor tradic, informací, dovedností, stupně výchovy a všech dalších znaků prostředí, které charakterizují určitou sociální skupinu, jejíž členové přebírají kulturu jako společné intelektuální a citové dědictví. Druhý význam slova kultura je ten, který máme na mysli, pokud o někom říkáme, že je kultivovaný. Kultivovaný člověk je takový, který díky své výchově a vzdělání pomáhá dále rozvíjet kulturu společenství, jehož je členem. Znamená to tedy, že by měl znát, ale také umět posoudit na základě co možná objektivních kritérií všechno, co tvoří pilíře nejen vlastní, ale i cizí kultury. Diskuze o tom, co je a co není krásné, jsou tedy velmi časté a mohou být velmi zdlouhavé, aniž by se došlo k nějakému společnému závěru. Jak již bylo zmíněno, vyskytovala se v dějinách například některá historická období, která uznávala pouze krásu přírody a naopak jiná období krásu přírody přehlížejí. Starověká estetika zejména v Platonově pojetí uznává krásu jako samostatnou existenci, oddělenou od fyzického nositele. Krása tedy podle něj není připoutána k žádnému vnímatelnému objektu, ale září všude. V pozdějších dobách tomu bylo právě naopak, krása byla uznávána pouze ve vztahu k danému objektu, ať už to bylo umělecké dílo či přírodní nebo jiný objekt. Například v období klasicismu a neoklasicismu je krása vnímána pouze jako vlastnost předmětu, který nám poté připadá krásný. K této Platonově teorii se opět vrací například Imannuel Kant, podle nějž je krása naprosto nezávislá a nezainteresovaná. Jako protiklad k těmto Kantovým názorům se staví filosof Hegel, pro nějž je krása se smyslovým vnímáním a s pocity úzce spjata. 55

56 Pro starověk bylo také typické vytváření pravidel či kánonů pro vytváření uměleckých děl, soch, maleb či staveb. Důležité pro umělce bylo stanovení správných proporcí. Všechny části těla musejí být podle starověkých umělců vzájemně uspořádány tak, aby odpovídaly geometricky proporčním vztahům. Velmi podobně na tvorbu uměleckých děl bylo pohlíženo i v období renesance, kdy se významně ke slovu dostává věda. Umělci při své práci využívají veškeré dostupné, a mnohdy i téměř nedostupné, vědecké metody, jako byla matematika, alchymie, anatomie či pitva. I přesto, že o středověku hovoříme jako o období temna, je celá jeho estetika založena naopak na principu jasnosti. Tato skutečnost byla ovlivněna zejména faktem, že nejen ve středověku, ale i v jiných obdobích a v různých kulturách či civilizacích byl bůh velmi často spojován právě s tímto atributem světla nebo jasu. Ovšem nešlo vždy pouze o zobrazení božství. Pojem claritas, neboli světla byl ve středověku spojován i v jiném smyslu. Středověká společnost byla poměrně různorodá. Na jedné straně ji tvořili bohatí a mocní a na straně druhé byli chudáci a vyděděnci. Toto společenské rozložení samozřejmě platilo i pro jiná období, ale zejména ve středověku byl rozdíl mezi bohatými a chudými výraznější než v dobách moderních. Ve světě s omezenými zdroji a obchodem založeným na naturální směně, ve světě pustošeném morovými epidemiemi a hladomorem nacházela moc vyjádření především ve zbraních, výstroji a okázalém oděvu. 68 Vznešení páni a vznešené dámy navenek ukazovali svou nadvládu tím, že se zdobili zlatem a šperky a oblékali se do nákladných oděvů, které hýřili těmi nejvzácnějšími a nejpestřejšími barvami. Opak můžeme proti tomu najít například v barokním malířství, pro něž je typické celkové ponoření obrazu do temna a světlo působí pouze na exponovaná místa. Časté je tmavé kulisové popředí a šerosvit. Toto vše pak barokním malbám dodává nádech tajemnosti a duchovnosti. K obratu v chápání umění dochází postupně v průběhu 18. století, kdy se začínají prosazovat termíny jako génius, cit či vkus. Tyto pojmy se samozřejmě vztahují k talentu toho, kdo danou věc vytvoří. Avšak idea vkusu se dotýká také toho, kdo se na ni poté dívá, jde tedy o schopnost druhého danou věc ocenit a posoudit. 68 ECO, U. Dějiny krásy. přel. Gabriela Chalupská, vyd. Praha: Argo, 2005, 1. vyd. 56

57 Jedinou důležitou osobou v umění tak již není pouze autor, ale také divák, který dané dílo hodnotí. Věk rozumu se udržoval přes více než 150 let. Za tu dobu se vystřídalo několik uměleckých stylů, s nimiž byly estetické názory v užším či širším vztahu. Období baroka je chápáno jako období napětí mezi racionalismem a senzualismem, v klasicismu je přednost dána jednoznačně rozumu a v osvícenství se opět objevuje fantazie a citlivost. To se opakuje i v romantismu, kde citlivost a fantazie opět jednoznačně dominují. Součástí krásy je bezpochyby také ošklivost, protože i ošklivé věci jsou součástí harmonie světa, a to na základě uměřenosti a kontrastu protikladů. I z těchto protikladů se krása rodí. Staletí zkušeností ukázala, že existují věci krásné a příjemné, ale také hrozivé, děsivé a bolestivé. Umění bylo v dějinách mnohdy chváleno, že krásným způsobem napodobuje nebo naopak ztvárňuje věci ošklivé či strašlivé, jako jsou bouře, smrt či ďábel. O tom, co je skutečně hezké či ošklivé však také mnohdy nerozhodují ani tak estetická kritéria, jako spíše kritéria politická a společenská. Jak je zřejmé, je tedy velmi těžké najít nějaký společný styčný bod při posuzování krásna, ve kterém by se všichni vždy shodovali. V proběhu dějin se sice vyskytovaly osobnosti nebo kulturní epochy, které vyznávaly společné hodnoty krásy, ale zároveň stále platí, že co člověk, to názor a co se líbí jednomu, nemusí se s jistotou líbit i druhému. Nezbývá tedy než souhlasit s Platonem, že co je krásné, není snadné Platon, Hippias větší, přel. František Novotný, Praha: Oikoymenh, 2010, 4. vyd., cit. st

58 6. Návrh projektu výuky estetické výchov v hodinách občanské výchovy Schválením zákona o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání a schválením Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání , dostali učitelé možnost vytvářet si vlastní vzdělávací programy, které budou založené na jejich vlastních představách a zkušenostech s výukou. Nyní je tedy možné bez dalšího schvalování utvářet ucelený Školní vzdělávací program, který vznikne ze společného úsilí všech pedagogů na škole. Školní vzdělávací program tím podporuje pedagogickou autonomii s ohledem na potřeby žáků. Učitelé tedy již nejsou vázání na tradiční osnovy, kterých se musí držet, ale mohou výuku přizpůsobit svým požadavkům a potřebám žáků. Lze tedy velmi snadno vynechat některé méně podstatné pasáže látky či je zredukovat, za účelem splnění základních cílů výuky nebo naopak některý přínosný projekt prodloužit. Rámcové vzdělávací programy jsou tedy základními dokumenty, vymezujícími závazné rámce vzdělávání pro jeho jednotlivé etapy. Vycházejí z nové strategie vzdělávání, která zdůrazňuje klíčové kompetence, jejich provázanost se vzdělávacím obsahem a uplatnění získaných vědomostí a dovedností v praktickém životě. Vycházejí z koncepce celoživotního učení a podporují pedagogickou autonomii škol a odpovědnost učitelů za výsledky vzdělávání. Na jednotlivých školách se vzdělávání uskutečňuje podle školních vzdělávacích programů, které si každá škola vytváří samostatně dle zásad Rámcového vzdělávacího programu. Ten definuje i klíčové kompetence, které představují souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti. Jejich pojetí a výběr vycházejí z obecně přijímaných hodnot ve společnosti a z obecně sdílených představ o tom, které kompetence přispívají k jeho vzdělávání, 58

59 spokojenému a úspěšnému životu a k posilování funkcí občanské společnosti. Osvojení těchto klíčových kompetencí by žáka mělo připravit na jeho budoucí život ve společnosti. Klíčové kompetence jsou v Rámcovém vzdělávacím programu základního vzdělávání následující: kompetence k učení, kompetence k řešení problémů, kompetence komunikativní, kompetence sociální a personální, kompetence občanské a kompetence pracovní. Projektová výuka nabízí komplexnější úlohy, výukové záměry a plány, které mají širší praktický dosah. Projektová výuka je orientována více prakticky, nemusí se vždy odehrávat pouze ve škole, spíše naopak, velmi často přesahuje její hranice. Žáci se v ní aktivně zapojují do životní praxe, a za své aktivity také přebírají odpovědnost. Tradiční výuka probíhá většinou v samostatných blocích jednotlivých vyučovacích předmětů. Projektová výuka také lépe napomáhá možnosti sloučení několika vyučovacích předmětů Důležitým znakem je aktivní podíl žáků na realizaci projektu od jeho plánování až po samotný výstup. Průběh řešení projektu dělíme do čtyř fází. V první fázi dojde ke stanovení cíle, kde se zaměříme na to, zda je projekt vhodný a realizovatelný. Následuje vytvoření plánu řešení, jež vymezuje materiál a pomůcky potřebné k jeho realizaci. Další fází je samotná realizace plánu a konečnou fází je vyhodnocení, jež se opírá o sebekritiku a objektivní kritiku ostatních účastníků projektu. Součástí vyhodnocení je také prezentace výsledků. Tato diplomová práce si vzala za jeden z cílů vytvořit návrh projektu, znamená to tedy, že se zde budeme věnovat vzniku určitého projektu v rámci hodin občanské výchovy. Navržený projekt má být formou realizace výuky estetiky na druhých stupních základních škol. 59

60 6.1. Projekt Galerie krásy Projekt Galerie krásy je zaměřen na pojetí estetiky v průběhu hodin občanské výchovy na druhém stupni základních škol. Cíly projektu je seznámit žáky s chápáním estetiky a pohledu na krásno v průběhu dějin a vytvořit si o nich vlastní představu. Žák pochopí nejen pojímání krásy v minulosti, ale dokáže si utvořit vlastní názor a sám posoudit co je krásné a co ne. Díky tomuto projektu se žák také naučí samostatně pracovat, prezentovat svou práci a zdůvodnit a obhájit své názory a rozhodnutí. Délka projektu je stanovena přibližně na čtyři vyučovací hodiny občanské výchovy a následně dle možností a domluvy s ostatními pedagogy i hodiny výtvarné výchovy a výpočetní techniky. Projekt bude rozdělen na tři základní fáze. V první fázi seznámí učitel žáky s tématem projektu a jeho cíly, druhá fáze bude zaměřena na realizaci projektu a poslední fáze na prezentaci a následné hodnocení. Hlavní výukové metody vhodné pro tento projekt jsou vysvětlování, diskuse, a výklad. Realizace projektu samotného pak bude formou samostatné či skupinové práce studentů. Pomocí vlastních praktických zkušeností při tvorbě projektu si žák osvojí a zafixuje důležité informace a poznatky z oblasti umění a kultury Fáze seznámení s projektem V úvodní hodině seznámí učitel žáky s tématem celého projektu. Vysvětlí žákům co je obsahem estetiky a jak se pohledy na krásu v průběhu dějin vyvíjely a proměňovaly. Pomocí připravené power pointové prezentace ukáže nejvýraznější a nejvýznamnější díla či objekty, od starověku až po současnost, jež lidstvo považovalo za hodno nejvyššího obdivu. 60

61 Prezentace bude rozdělena na jednotlivá období lidských dějin a učitel vždy ke každému období vysvětlí nejvýraznější znaky nebo umělce, jež danou dobu charakterizovaly. Postupně se také pokusí žákům pomocí obrázků v prezentaci vysvětlit, jak se lidský vkus proměňoval a vyvíjel. Žáci budou mít samozřejmě také kdykoli možnost se k jednotlivým obdobím sami vyjádřit. Jak již bylo zmíněno, bude tato prezentace začínat obdobím starověkého Řecka a Říma, kdy byla typická stavba chrámů, sloupů a tvorba soch, jež ukazovaly dokonalou lidskou postavu. Mezi nejvýznamnější díla patří bezpochyby socha Diskobola 70 od athénského sochaře Myróna, Athénin chrám na Akropoli v Athénách či proslulé Koloseum v Římě. Naopak období středověku bylo výrazným zvratem v umělecké tvorbě. Církev považovala jakékoli projevy světského umění za kacířské a veškerý takové projevy důrazně potlačovala. Umění a krása se v této době prosazovali pouze prostřednictvím oslavy Boha. Typickou ukázkou vyobrazení krásy ve středověku je katedrála Notre-Dame v Paříži, katedrála svatého Víta 71 v Praze či hrad Karlštejn 72. Výrazným posunem v posuzování krásna bylo období renesance, kdy se umění opět dostává ke slovu. Středobodem se opět stává člověk společně s přírodou. Umělci se snaží co nejvěrněji postihnout zobrazovaný objekt a využívají k tomu i doposud netradiční metody. Mezi nejvýznamnější a nejtypičtější představitele patřil Leonardo da Vinci a jeho díla Mona Lisa či Poslední večeře nebo Michellangelo a jeho Stvoření světa. V 17. Století se do popředí dostává období baroka a lidé si cení spíše dynamických a kyprých tvarů, důraz se klade na šikmé a zakřivené linie a typické byly kopulovité stavby. V sochařských dílech se objevují patetické či mučednické výrazy. Významnými díly jsou například sochy Gian Lorenza Berniniho Apollon a Dafné 73 či Vidění svaté Terezie 74 nebo malby Caravaggia. V následujících staletích se umění začíná rozpadat na několik slohových jednotek. V klasicismu se oceňuje zejména symetrie a řád, jež nepodléhají 70 Viz příloha č Viz příloha č Viz příloha č Viz příloha č Viz příloha č

62 lidským citům. Oproti tomu pro romantismus byla naopak prezentace vášně a citů zcela běžná, ba dokonce typická. Časté bylo také zobrazování přírody jako ukázky krásna. Ovšem k úplnému rozkolu v posuzování krásy došlo ve století dvacátém, kdy došlo ke vzniku mnoha uměleckých směrů. Umělci měli možnost se volně a svobodně projevovat a plně toho využívali. Za krásné byly tedy považovány například kubistické obrazy Pabla Picasa 75, impresionistická díla Clauda Moneta 76 či Salvatora Dalího 77 nebo Kandinského 78. Vkus i umění se tedy vyvíjel a projevoval různými způsoby. V současné době například za krásné více než současná výtvarná díla, považujeme mnohdy spíše krásné stavby, ženy 79, auta 80 či pouliční malby Fáze - realizace projektu Poté, co se žáci seznámí s významem estetiky a jeho vývoji, seznámí je učitel s tématem projektu. V úvodu učitel přečte žákům fiktivní inzerát milionáře, který vypisuje soutěž na nabídku nejlepší investice do nějakého estetického objektu. Úkolem žáků bude vybrat si jakýkoli estetický objekt, který považují za krásný nebo hodný obdivu. Může to být naprosto cokoli, od obrazu, sochy, stavby, přes supermoderní auto až po krásnou ženu nebo místo. Nemusí to být ani žádný hmatatelný objekt, ale například kousek přírody, který je žákovi něčím blízký nebo zajímavý. Měl by to být objekt, který by podle něj hodný obdivu a ocenili by jej i ostatní. Tento projekt mohou žáci vytvářet buď samostatně či v malých skupinkách, maximálně 3 žáků. Toto rozvržení je zcela v rozhodnutí učitele. Žák si o objektu zjistí všechny dostupné informace, včetně původu, vzniku, případně historie, vše dle objektu, který si zvolí. Při získávání těchto informací 75 Viz příloha č Viz příloha č Viz příloha č Viz příloha č Viz příloha č Viz příloha č Viz příloha č

63 může využívat všechny dostupné zdroje, včetně literatury, internetu či návštěvy muzeí, galerií apod. Následným úkolem žáka bude vytvořit prezentaci, pomocí níž bude zvolený objekt představovat a obhajovat. Tento způsob prezentace si může každý zvolit podle sebe, možnosti jsou neomezené. Mohou si zvolit počítačovou prezentaci prostřednictvím power pointu, vytvoření plakátu či například dramatické ztvárnění. Důležité je, aby toto provedení obsahovalo základní informace o daném objektu, důvod proč si ho žák vybral, popis objektu a zdůvodnění, proč by měl být zrovna jím vybraný estetický předmět zařazen do milionářovy sbírky. Co je na něm jedinečné, výjimečné či obdivuhodné. Součástí prezentace by mělo být i grafické vyobrazení objektu, a to nejen formou fotografie či obrázku, ale mimo toho i vlastní originální ztvárnění žákem. Toto ztvárnění již záleží pouze na fantazii žáka, může jít o vytvoření modelu, skici, náčrtku, živé sochy, 3D prezentace či jiné aktivity (např. módní přehlídka, průvod apod.). Důležité je, aby zde žáci nejen pasivně umělecké dílo či estetický objekt reprodukovali, ale aby se zapojili i aktivně a projevili tak vlastní kreativní přístup Fáze prezentace a hodnocení Závěrečnou fází bude samotná realizace projektů. Každý žák bude mít na prezentaci svého projektů minut, ve kterém se bude snažit nejen představit vybraný objekt, ale i vysvětlit proč si jej zvolil a proč zrovna on je hoden zařadit se do milionářovy sbírky. Čím bude prezentace originálnější, tím větší je pravděpodobnost, že zaujme. Každý žák či skupinka se postaví před třídu a svůj projekt ostatním představí. Projekty si budou žáci hodnotit navzájem a sami budou mezi sebou volit vítěze. Aby byla tato volba objektivní, nebude moci nikdo z žáků hlasovat pro svůj vlastní projekt. Prezentace mohou být poté vystaveny po třídě, případě po škole formou výstavy, aby se žáci mohly o své projekty podělit i s ostatními. 63

64 Podle možností dané obce, by mohl učitel na závěrečnou hodinu přizvat i zástupce odborné veřejnosti. Může jím být pracovník muzea či galerie, který by byl ochotný podělit se s žáky o zajímavosti ze své práce. Vysvětlí žákům, jak funguje činnost dané instituce, jak vznikají výstavy či expozice a na jakém základě jsou vystavované exponáty vybírány. Tato přednáška by ideálně měla vyústit v diskusi žáků s danou osobností a výměně názorů a poznatků. Závěrem by mohl tento host také zhodnotit projekty žáků a vybrat svého vítěze. Úplně poslední fází celého projektu by mělo být společné celkové zhodnocení. Učitel se žáků zeptá, jak se jim projekt líbil, zda se jim na něm pracovalo dobře, co je bavilo nejvíce a co naopak nejméně. Učitel tím tak získá od žáků zpětnou vazbu a bude případně moci příště projekt upravit, aby žákům lépe vyhovoval. Role učitele je v celém tomto projektu pouze poradní. Neměl by do práce žáků nijak výrazně zasahovat, pouze usměrňovat nebo pomoci najít žákům správný směr. Učitel by měl také dohlížet na to, zda se do projektu zapojuje skutečně každý, zda není ve skupině jeden, který dělá většinu práce, a ostatní se pouze vezou v jeho závěsu. Důležité je, aby si v projektu našel každý svou funkci, kterou se bude snažit co nejlépe plnit. Tento projekt může mít samozřejmě různé modifikace, které si učitel může upravovat a přizpůsobovat svým podmínkám, možnostem a představám Dovednosti, schopnosti, kompetence Účelem projektu je, aby se žáci naučili vážit si věcí a míst okolo sebe, aby je dokázali ocenit, ohodnotit a posoudit význam a přínos pro společnost. Žák si tak uvědomí význam umění či krásy, naučí se prezentovat své názory a obhájit je. Smyslem projektu také je, aby si žáci uvědomili propojenost a důležitost krásy a estetického cítění v lidském životě. 64

65 Výsledek práce by měl žákům ukázat a dokázat různost názorů a pohledů nejen na krásu a krásné věci, ale žák by si měl uvědomit, že toto odlišné vnímání se vztahuje i na jiné aspekty. Uvědomí si, že lidé mohou mít různé názory a různé představy, které se nemusí vždy shodovat, ale je důležité, abychom uměli respektovat a tolerovat názory a myšlenky druhých. Žák se díky tomuto projektu naučí prezentovat své myšlenky, naučí se samostatně vyhledávat důležité informace a umět je použít při prezentaci a realizaci projektu. Tento projekt pomůže žákům osvojit si klíčové kompetence, zejména kompetenci k učení, kdy žák dokáže vyhledat a efektivně využít informace a dokáže propojit poznatky z různých vzdělávacích oblastí do širších celků. Další klíčovou kompetencí, kterou si žák zdokonalí díky tomu projektu je kompetence komunikativní. Žák se při prezentaci svého výstupu naučí výstižně a kultivovaně vyjadřovat, zapojí se do diskuse a vhodně argumentuje při obhajobě svého názoru. Tento projekt rozvíjí také kompetenci sociální a personální. Žáci se naučí spolupracovat ve skupině a vytvářet si i pozitivní představu o sobě samých. Jednou z nejdůležitějších kompetencí, které si žáci tímto projektem osvojí, jsou i kompetence občanské. Žák se naučí respektovat a vážit si přesvědčení druhých lidí a jejich vnitřních hodnot a pochopí jak důležité je chránit kulturní a historické dědictví. 65

66 Závěr Hlavním cílem této práce bylo poukázat na proměny a vývoj estetiky i samotného pohledu na krásu v průběhu dějin. Práce se zabývá myšlenkami a pracemi nejvýznamnějších estetických filosofů a umělců od starověku až po novověk a ukazuje, jak se názor na krásu vyvíjel a proměňoval. Počátky estetických myšlenek se objevují již u Platona a Aristotela a postupně se proměňují a přetvářejí. Zatímco Platon pojímá krásu jako ideu, Aristoteles vnímá jako krásné to, co je hodno chvály nebo co je dobré. Ovšem ke zvratu co se týče estetiky a vůbec pohlížení na krásu došlo v období středověku. Ne nadarmo se tomuto období často přezvídá temné období. Díky výraznému vlivu církve se estetika jen těžko projevuje. Avšak i přes to, že bylo vše podřízeno církvi a spojitosti s Bohem, nachází si skulinky jak se opět prosadit. Mezi nejvýznamnější středověké představitele patřil svatý Augustin a Tomáš Akvinský. Po tomto temném období dochází k významnému zvratu v období renesance, kdy se umění opět dostává svobodně ke slovu. Do popředí se opět dostávají básníci, sochaři a malíři. Důležitým obdobím se pro dějiny estetiky stalo 17. a 18. století, kdy se estetika začíná skutečně prosazovat jako plnohodnotná věda. Velký vliv na to měla osobnost Alexandra Baumgartena, který dal estetice její název. Postupně také dochází k rozdělení estetických filosofů na dva tábory. Jedni zastávají názor senzualistický a druzí racionalistický. Mezi nejvýznamnější představitele novověké estetiky patřil Imannuel Kant a J. G. F. Hegel. Jak je tedy zřejmé, neplatí žádné pravidlo pro posuzování krásného a ošklivého, a i když jak tato práce dokazuje, se o to mnozí snažili, nikomu se nepodařilo najít jednotný názor, který by platil vždy a pro všechny. To co považuje za krásu jeden, nemusí se samozřejmostí pokládat i druhý a právě v tom, je podle mne krása a síla umění a estetiky vůbec. 66

67 Druhým, neméně významným úkolem této práce bylo také vytvořit návrh projektu pro výuku estetiky v hodinách občanské výchovy na základních školách. Tento projekt by měl žákům pomoci pochopit nejen význam umění a kultury, ale také možné odlišnosti názorů. Žák by si měl uvědomit, že to, co se líbí jednomu, se nemusí se samozřejmostí líbit i druhému a měl by umět pochopit a respektovat názory jiných. Tento projekt má také přispět k seberealizaci žáků, osvojení si základních dovedností, znalostí a upevnění klíčových kompetencí. Otázky estetiky a krásy provázejí lidstvo od samotných počátků. Od chvílí, kdy začalo vznikat umění, vznikají i názory na to, co je krásné a co ošklivé. Kultura, krása a umění, hrají dle mého názoru velmi důležitou roli v lidském životě. Od pradávna se lidé rádi dívají na krásné věci a stejně tak dlouho o nich také diskutují. Umění a kultura jsou důležitými součástmi každého národa a přispívají tak k utváření hodnot a cílů a napomáhají k utváření tolerance a respektu kulturních a sociálních rozmanitostí. Díky estetice se žáci naučí uvědomovat si význam a důležitost nejen své kultury, ale i ostatních kultur, seznámí se s jejich tradicemi a hodnotami. 67

68 Resumé V průběhu dějin se estetika ubírala různými směry, avšak obecně se definuje jako věda o kráse, i když se někteří estetici domnívají, že pro ni ve vědě místo není. I když je krása a estetika často spojována s uměním, byla některá dějinná období, která vůbec spojitost mezi uměním a krásou neviděli. I když tedy mluvíme o estetice jako o vědě o krásných věcech, je to také věda o estetických zážitcích. Ovšem oficiální název estetika vznikl až v polovině 18. století zásluhou německého filosofa Alexandra Baumgartena. Do té doby se touto problematikou zabývala zejména filosofie. Počátky estetického myšlení je spojováno se starověkým Řeckem a myšlenkami Platona a Aristotela. Platon krásu pojímá jako ideu. Krása je podle něj vlastností dokonalého bytí, která není přístupná prostému pozemskému oku, ale existuje pouze ve světě idejí. Krása umění je podle Platona vrozený smysl pro krásu, a ne pouze prchavý požitek. Aristoteles byl prvním myslitelem, který umění usilovně zkoumal. Viděl v umění znamení nápodoby. Podle něj je krásné to, co je hodno chvály nebo co je příjemné, protože je to dobré. Mezi hlavní druhy krásna Aristoteles považuje pořádek, souměrnost a omezení. Krása podle něj není pouze v lásce, ale i ve způsobu skladby, který tvoří jednotu a celek. Svého cíle umění podle Aristotela dosahuje tehdy, pokud poskytuje libost a tato libost se pak vždy mění podle povahy umění a podle vkusu publika a jeho věku. Ve středověku došlo ke značnému obratu, dokonce se snad zdá až nemožné spojovat středověk a krásu. Veškeré formy umění byly zejména v raném středověku zcela zavrženy. Vše bylo podřízeno církvi, která ve světském umění spatřovala pouze nemravnost a odvádění pozornosti od Boha. Avšak i když se zdá, že středověk zcela postrádá estetické cítění, nacházíme i zde estetické teorie 68

69 a myšlenky, i když stále v područí náboženství a církve. Vše bylo spojováno s atributem boha a i církvi časem došlo, že i umění pro ni může být přínosné. Malby v kostelech zobrazovaly výjevy z Bible, která se tak zpřístupnila i negramotné veřejnosti. Mezi nejvýznamnější středověké představitele estetických teorií patřil svatý Augustin a svatý Tomáš Akvinský. Augustin definoval krásu jako úměrnost údů a lahodu barev, přičemž důležitá je také forma a řád. Chápe krásu široce, nejen její tělesnou, ale i duchovní složku, stejně jako to vyjadřovala již estetika raného středověku. Typická je pro něj také záliba v proporcích. Podle Tomáše Akvinského se k poznání krásy dostáváme pouze rozumem. Pomocí smyslů poznáváme krásu pouze relativní, ale skutečná krása je pouze ta božská. Akvinskému se tak podařilo sjednotit světské s božským tím, že světská krása je podle něj tvořena Bohem. Víra tak byla postavena ne proti rozumu, ale nad něj. Krása se ve středověku často spojovala s užitečností. Středověké umění se tedy ještě nepokusilo oddělit krásné umění od užitečných. Rozlišují se pouze ušlechtilé manuální umění. I když se ve středověku krása chápe jako vlastnost předmětů, které vzbuzují obdiv, stále je spojována také s dobrem. Zlomovým obratem ve vývoji estetického myšlení a posuzováním krásy se stala renesance, jíž začíná období novověku. Estetika a umění se oprostili od svazujícího vlivu církve a ke slovu se opět dostávají básníci, sochaři a malíři. Důraz byl kladen zejména na smyslovou stránku. Krása je opět považována za pozemskou záležitost, nikoli jen za božskou a do popředí se opět dostává nápodoba. Do středu všeho zájmu se ve středověku dostává člověk a typickými znaky jsou volnost myšlení a jednání. Klasickými představiteli renesance byli Leonardo da Vinci, Raffaelo a Michellangelo, ale i mnoho dalších. Umělci klasické renesance měli rozlišné talenty a záliby, ale jejich umění spojovaly společné rysy. Všichni usilovali o harmonii a rovnováhu mezi formou a obsahem, mezi ideou a skutečností. 69

70 V novověku se opět začíná výrazně projevovat silný racionalismu, který je v počátcích spjat zejména s klasicismem. Vláda rozumu se pak dále začíná rozvíjet hlavně v 17. století, jež vzkvétá ve Francii a postupně v 18. století pokračuje dále do Anglie. Charakteristickou osobností tohoto období je René Descartes. Významným mezníkem pro vývoj a dějiny estetiky se stal rok V tomto roce došlo ke vzniku oficiálního názvu estetiky. Jejím zakladatelem se stal Alexander Baumgarten. Dochází tak k významnému obratu estetiky jako samostatné vědy. Postupně však dochází k rozkolu mezi dvěma směry, mezi senzualismem a racionalismem. Jedni pokládají za východisko rozum a druzí smysly. Postupně se tak ke slovu dostává anglická vkusová škola, která klade důraz na rozumové uchopení při umělecké tvorbě. Avšak jedním z nejvýznamnějších britských novověkých filosofů zabývajících se otázkou estetiky byl David Hume. Vkus podle něj závisí na přirozeně emocionální stránce. Klade do protikladu rozum a vkus. Rozum má podle něj pomoci odlišit pravdu od nepravdy a vkus v nás probouzí pocit krásy či ošklivosti. Měřítko rozumu je podle něj neměnné, zatímco měřítko vkusu určuje Bůh. Významným mezníkem v dějinách novověké estetiky bylo pojetí Imannuela Kanta. Podle něj je soud vkusu dokonalý pouze tehdy, pokud v něm není žádná empirická záliba. Estetiku chápe jako oblast vkusu a vkus je podle něj schopností posuzovat krásno. Kritikou soudnosti vrcholí celá předcházející estetika 18. století. Kant tvrdí, že každý estetický soud má být soudem nezaujatým. Ze zalíbení tedy musí být vyloučen jakýkoli zájem. Jakýkoli zájem podle něj kazí soud vkusu a bere mu tím jeho nestrannost. Proto požaduje, aby na vkusový soud nemělo žádný vliv dojetí ani půvab. Vrcholem dějin novověké estetiky se staly myšlenky J. G. F. Hegela. Ten považuje za estetiku pouze vědu o smyslech a pociťování, vylučuje z estetiky všechna přírodní krásna. Umělecká krása tedy podle něj stojí výše než krása 70

71 přírodní. Umění je podle Hegela jen prvním krokem na cestě k poznání sebe sama a krásu považuje za absolutní základ pravdy. Druhou částí této práce je návrh projekt pro výuku estetiky v hodinách občanské výchovy. Projekt je zaměřen na pojetí estetiky. Cíl projektu je seznámit žáky s chápáním estetiky a pohledu na krásno v průběhu dějin a vytvořit si na ně vlastní názor. Žák se díky tomuto projektu naučí samostatně pracovat, prezentovat svou práci a obhájit své názory a rozhodnutí. Projekt bude rozdělen na tři základní fáze, seznámení se s tématem, realizace projektu, prezentace a následné hodnocení. Pro svůj projekt si žák zvolí estetický objekt dle vlastního výběru a ten bude poté prezentovat před učitelem a svými spolužáky. Výběr estetického objektu je zcela v rukou žáka, vybrat si může cokoli, je podle něj krásné či hodné obdivu, může jít o umělecké dílo, přírodní útvar, místo, osobu nebo věc denní potřeby. Důležité je, aby žák uměl svůj výběr náležitě zdůvodnit, vysvětlit daný objekt ostatním představit tak, aby je také zaujal. Žáci se tak naučí nejen pohlížet na krásu a krásné věci, ale uvědomí si také množnost různosti názorů a odlišné vnímání. Naučí se tolerovat a akceptovat názory druhých, i když s nimi nemusí souhlasit, dokáže sám efektivně získávat a vyhledávat potřebné informace a dále je prezentovat ostatním. Žák si umí stát za svým názorem a dokáže si ho před ostatními obhájit. V neposlední řadě se žák díky tomuto projektu naučí také chápat a chránit kulturní a historické dědictví. 71

72 Summary There were various ways of aesthetics during the time but in general we talk about aesthetics as about the science of beauty. However some people do not consider it as a science. The beauty is very often connected with art, but there were some periods which did not agree. Even if we talk about aesthetics as about science of beautiful things, it is also science of aesthetical experiences. But the official name of aesthetics was created in the half of the 18. century thanks to German philosopher Alexander Baumgarten. Till this time aesthetics was covered in philosophy. The beginig is connected with ancient Greece, especially with Plato and Aristeteles. Plato thinks about beauty as abou tan idea. Beauty is acording to him a perfect being which is not able for a human eye, but exist only in the word of ideas. Beauty of the art is acording to Plato innate sence for beauty and not only the meeting pleasure. Aristoteles was the first one, who was realy research the art. The art was for him the imitation. Beautiful is for him what is good. The main kinds of beauty are for him order, symmetry and restriction. In the Middle Ages there was a big change. Sometimes it seems to be imposible to connect it with beauty. Everything was subordinated to the church. Everything was connected with God but church soon finded out that art could be useful for them. The paintings in the church could show parts from Bible which is good for belivers who can not read. The most important medieval representative of aesthetical theoreis was st. Augustin and Thomas Akvinsky. For Augistin is beauty not only in the physical sence but also in the spiritual sence. Acording to Thomas Akvinsky we can see the beauty only during the reason. 72

73 utility. The beauty was in the Middle Ages also very often connected with The break point in the theory of aesthetics was the renesance which is the beginning of modern times. The main impact was in the sensitive part. In the middle of the interes is again the human. The main protagonists are Leonardo da Vinci, Raffaelo and Michellangelo. In the modern times there is again a strong racionalism which is at the beginning connected with clasicism. The reign of reason is bigest in the 17. centruy especially in France and later in England. The typical representative for this period is René Descartes. The important point in the history of aesthetics was the year In this year aesthetics get its name thanks to Alexander Baumgarten. During the 18. century there are two views, sensualistic and racionalistic. The important role has also british school of taste. The most important british philosopher was David Hume. Hume said that taste depends on the emotional base. The important break point in the age of modern times of aesthetics were ideas of Imannuel Kant. The judgement of the taste is in his oppinion perfect only if there is no empirical interest. Aesthetics is for him the taste and taste is form him the skill to judge beauty. Every aesthetical judgement should be without any interest. Therefore is acording to Kant important to any emotion or charm influence the judgement of taste. The top of the modern times history of aesthetics were ideas of J. G. F. Hegel. He consideres aesthetics as a science of sences and feelings. The beauty of art is in his opinion higher than the beauty of nature. The art is acording to Hegel the first step on the way how to recognize itself and beauty is in his opinion the absolutly base of the true. 73

74 The second part of this diploma thesis is the plan of the project for teaching aesthetics in civics lessons. Project focus on conception of aesthetics. The goal of the project is to familiarize pupils with aesthetics and with the view of beauty during the time and to maket the oppinion to them. Pupil will learn how to work individually, prezent his work and to defend his ideas. Project will be devided into three main parts. They will familiarize with the topic, prezent it and evaluace it. Every pupil will choose one aesthetic object for this project. Then he will present it for the teacher and for clasmates. Then they can choose any object wchich they want. It could be anything wchich they consider beautiful or admirable. It can be work of art, some place, person or some thing wchich we use every day. The important thing is that the pupil can say why he descided for this object and to present it in some original way. Puplis learn how to see the beauty and the beautiful thing. They will also learn how to be tolerant and how to accept opinions of others, even if he does not agree. They can research and use the information and present them to the others. At least they learn how important is to protect cultural and historicical heritage. 74

75 Seznam příloh: 1. Cravaggio, Svatý Matouš, 1602, olej na plátně, zničeno, původně v Kaiser Friedrich Museum, Berlín. 2. Caravaggio, Svatý Matouš, 1602, olej na plátně, kostel S. Luigi dei Francesi, Řím. 3. Parthenon na Akropoli, kol r. 450 př. Kr., Athény. 4. Koloseum v Římě, kol. 80 po Kr. 5. Pantheon v Římě, kol 27 př. Kr. 6. Katedrála Notre Dame v Paříži, , gotická katedrála. 7. Paul a Jean z Limburka, Přebohaté hodinky, namalované pro vévodu z Berry. 8. Dóžecí palác v Benátkách, stavba započata r Leonardo da Vinci, Poslední večeře Páně, , tempera na omítce, refektář kláštera Santa Maria delle Grazie, Milán. 10. Leonardo da Vinci, Mona Lisa, 1502, olej na dřevě, Louvre, Paříž. 11. Michellangelo, Mojžíš, , mramor, San Pietro, Řím. 12. Michellangelo, David, , mramor, Galerie dell Accademia, Florencie. 13. Michellangelo, Poslední soud, , freska, Sixtýnská kaple, Vatikán. 14. Michellangelo, Stvoření Adama, , freska, Sixtýnská kaple, Vatikán. 15. Carravaggio, Košík s ovocem, 1601, olej na plátně, Pinacoteca Ambrosiana, Miláno. 16. Caravaggio, Salome s hlavou Jana Křtitele, , olej na plátně, Národní galerie, Londýn. 17. Diskobolos, kol. 450 př. n. l., římská mramorová kopie podle Myrónova bronzového originálu, Museo Nazionale Romano, Řím. 18. Katedrála sv. Víta, , gotická katedrála. 19. Karlštejn, 1348, gotický hrad. 20. Gian Lorenzo Bernini, Apolon a Dafné, , mramor, Galerie Borghese, Řím. 21. Gian Lorenzo Bernini, Vidění sv. Terezy, , mramor, kostel Santa Maria della Vittoria, Řím. 75

76 22. Pablo Picasso, Avignonské slečny, 1907, olej na plátně, Museum moderního umění, New York. 23. Claude Monet, Imprese: Východ slunce, 1873, olej na plátně, Museum Marmottan, Paříž. 24. Salvator Dalí, Zjevení se obličeje a mísy s ovocem na pláži, 1938, olej na plátně, Wadsworth Atheneum, Hartford. 25. Wassily Kandinski, V modrém, 1925, olej na plátně, Kunstsammlung Nordrhein Westfalen, Düsseldorf. 26. Taťjána Kuchařová, Miss World Bugatti veyron. 28. Pouliční malba graffiti. 76

77 Přílohy Příloha č. 1. Cravaggio, Svatý Matouš, 1602, olej na plátně, zničeno, původně v Kaiser Friedrich Museum, Berlín. Příloha č. 2. Caravaggio, Svatý Matouš, 1602, olej na plátně, kostel S. Luigi dei Francesi, Řím. 77

78 Příloha č. 3. Parthenon na Akropoli, kol r. 450 př. Kr., Athény. Příloha č. 4. Koloseum v Římě, kol. 80 po Kr. 78

79 Příloha č. 5. Pantheon v Římě, kol 27 př. Kr. Příloha č. 6. Katedrála Notre Dame v Paříži, , gotická katedrála. 79

80 Příloha č. 7. Paul a Jean z Limburka, Přebohaté hodinky, namalované pro vévodu z Berry. Příloha č. 8. Dóžecí palác v Benátkách, stavba započata r

81 Příloha č. 9. Leonardo da Vinci, Poslední večeře Páně, , tempera na omítce, refektář kláštera Santa Maria delle Grazie, Milán. Příloha č. 10. Leonardo da Vinci, Mona Lisa, 1502, olej na dřevě, Louvre, Paříž. 81

82 Příloha č. 11. Michellangelo, Mojžíš, , mramor, San Pietro, Řím. Příloha č. 12. Michellangelo, David, , mramor, Galerie dell Accademia, Florencie. 82

83 Příloha č. 13. Michellangelo, Poslední soud, , freska, Sixtýnská kaple, Vatikán. Příloha č. 14. Michellangelo, Stvoření Adama, , freska, Sixtýnská kaple, Vatikán. 83

84 Příloha č. 15. Carravaggio, Košík s ovocem, 1601, olej na plátně, Pinacoteca Ambrosiana, Miláno. Příloha č. 16. Caravaggio, Salome s hlavou Jana Křtitele, , olej na plátně, Národní galerie, Londýn. 84

85 Příloha č. 17. Diskobolos, kol. 450 př. n. l., římská mramorová kopie podle Myrónova bronzového originálu, Museo Nazionale Romano, Řím. Příloha č. 18. Katedrála sv. Víta, , gotická katedrála. 85

86 Příloha č. 19. Karlštejn, 1348, gotický hrad. Příloha č. 20. Gian Lorenzo Bernini, Apolon a Dafné, , mramor, Galerie Borghese, Řím. 86

87 Příloha č. 21. Gian Lorenzo Bernini, Vidění sv. Terezy, , mramor, kostel Santa Maria della Vittoria, Řím. Příloha č. 22. Pablo Picasso, Avignonské slečny, 1907, olej na plátně, Museum moderního umění, New York. 87

88 Příloha č. 23. Claude Monet, Imprese: Východ slunce, 1873, olej na plátně, Museum Marmottan, Paříž. Příloha č. 24. Salvator Dalí, Zjevení se obličeje a mísy s ovocem na pláži, 1938, olej na plátně, Wadsworth Atheneum, Hartford. 88

89 Příloha č. 25. Wassily Kandinski, V modrém, 1925, olej na plátně, Kunstsammlung Nordrhein Westfalen, Düsseldorf. Příloha č. 26. Taťjána Kuchařová, Miss World

90 Příloha č. 27. Bugatti veyron. Příloha č. 28. Pouliční malba graffiti. 90