Milí žáci a učitelé, Děkujeme všem, kteří se s námi o své školní i pracovní zkušenosti laskavě podělili. Čtenářům bulletinu přejeme příjemné čtení.

Transkript

1

2 P Ř E D M LU VA N VÁ ŠK LA Milí žáci a učitelé, dostává se vám do rukou bulletin Jak se stát Informace pro kluky a holky, co se rozhodujou kam dál. Navazuje na besedy s představiteli různých povolání a na exkurze na pracovištích, kterých jsme se zúčastnili společně s některými vašimi spolužáky v rámci projektu Vyber si profesi. Bulletin přináší příspěvky od vašich spolužáků o jednotlivých exkurzích. Jsou zde také stručně shrnuty informace o některých povoláních, se kterými jsme se neměli možnost seznámit v průběhu projektu. Vám, žákům, snad příspěvky pomohou udělat si představu o možnostech, které máte při výběru budoucího povolání, usnadní vám rozhodování o dalším studiu na střední škole či odborném učilišti a budou vás motivovat k úspěšnému dokončení studia školy, kterou jste si vybrali. Budeme velmi rádi, pokud vám, učitelům, následující stránky poskytnou potřebný zdroj inspirace k debatám ohledně budoucích povolání vašich žáků. Děkujeme všem, kteří se s námi o své školní i pracovní zkušenosti laskavě podělili. Čtenářům bulletinu přejeme příjemné čtení. TENTO BULLETIN VZNIKL S LASKAVOU PODPOROU MŠMT V RÁMCI PROGRAMU MŠMT NA PODPORU INTEGRACE ROMSKÉ KOMUNITY V ROCE 2010 A S LASKAVOU PODPOROU INDIVIDUÁLNÍCH DÁRCŮ. Tereza Dvořáková Nová škola, o. p. s. 3

3 O novinářích se hovoří jako o hlídacích psech demokracie Jmenuji se Štěpán, je mi 23 let a pracuji jako policista. Jsem členem pohotovostní motorizované jednotky O B S A H Hlavním úkolem poslanců a poslankyň je připravovat a schvalovat zákony Pracuji jako učitelka na Základní škole waldorfské v Podkrkonoší Je mi dvacet dva a baví mě práce automechanika. Na ruce se totiž můžeš vždycky spolehnout The somas cikno ňigda na šunďom mira datar či mire dadestar Jmenuji se Jirka, je mi 33 let a pracuji jako řidič u hasičů Byli jsme v České televizi. Provázel nás Richard Samko Nyní je mi 24 let a jako kadeřnice pracuji již 6 let Cílem projektu je ukázat dětem nejrůznější profese Jsem Michael, je mi 22 let a dělám číšníka Jako umělecký kovář vyrábím z kovů věci pro denní potřebu i pro radost Jmenuji se Eva, je mi 31 let a pracuji jako zdravotní sestra na onkologii NOVINÁŘ A NOVINÁŘKA 6 POSLANEC A POSLANKYNĚ 8 AUTOMECHANIK 10 HASIČ 12 KADEŘNICE A KADEŘNÍK 14 UMĚLECKÝ KOVÁŘ 16 ČÍŠNÍK 18 ZDRAVOTNÍ SESTRA 20 POLICISTA 22 UČITELKA 24 THE AVKA TUTAR ŇIGDA NA AVELA PRESIDENTOS! 27 TEXTY DĚTÍ 28 KOMENTÁŘ PEDAGOGA

4 O novinářích se hovoří jako o hlídacích psech demokracie sledují politiky a informují, když zjistí nějakou nepravost. Nicméně ne všichni novináři a novinářky se věnují politice, díky novinám se lidé dozvídají i o nových filmech, nových deskách či o tom, jak dopadlo včerejší fotbalové utkání. žaduje. Aby se člověk stal novinářem či novinářkou, tak nemusí vystudovat žádnou konkrétní školu. Existují sice katedry žurnalistiky na vysoké škole, kde se studenti učí pouze novinařině, ale jejich absolvování není pro práci v médiích žádnou výhodou. Osobně si myslím, že právě naopak. Člověk se snadněji naučí pravidlům žurnalistiky než například ekonomii či právu. V redakci, kde jsem pracoval, byli lidé, co měli vystudovanou ekonomii, češtinu, pedagogiku, ale i biologii či matematiku. Někteří moji kolegové dokonce žádnou vysokou školu neměli. Minimálně maturita je však pro tuto práci nezbytná. Novinář by měl umět především dobře psát. Nicméně špatné známky z diktátů by vás od budoucí kariéry v novinách neměly odradit, píší do nich i lidé, kteří by čárky ve složitýchsouvětích jen těžko zvládali na jedničku. V redakcích vedle novinářů naštěstí pracují korektoři lidé, kteří všechny články čtou a opravují v nich chyby. Takové učitelky češtiny, co nedávají žádné známky. Upřímně, nepřál bych vám vidět kterékoli noviny, kdyby korektoři začali stávkovat. Dobře psát tedy neznamená bez chyb, ale srozumitelně, stručně, pochopitelně a zajímavě. Což je v příkrém rozporu s tím, jak mluví politici nesrozumitelně, dlouho, nepochopitelně a příšerně nudně. Úkolem novináře je vybrat z jejich promluv to nejzajímavější či se zeptat tak mazaně, že dotázaný se už z odpovědi nevykroutí. Většinu času sedí novináři v redakcích, kde telefonují, zjišťují věci na internetu a vypijí velké množství kávy. Když zrovna nesedí a nepijí kávu, tak čekají na začátek tiskové konference, na konec důležitého jednání či na závěrečné hlasování v parlamentě. Dlouhé čekání pak vystřídá rychlá akce. Je třeba probít se k politikovi špalírem dalších kole- O kině, hudbě nebo sportu jsem ale nikdy nepsal, pokusím se tedy popsat, co znám: jak vypadá práce politického novináře. Co takový člověk dělá, co musí umět a co tato práce vygů, položit svou otázku a zaznamenat odpověď. Dnes už novináři nepoužívají bloky, jak známe ze starých filmů, odpovědi si nahrávají na diktafon a píší do přenosných počítačů. Většina z nich už také článek netvoří až po příjezdu do redakce. Je třeba velmi rychle poslat zprávu z místa, aby mohla být uveřejněna na internetovém serveru, které provozují skoro všechny velké deníky. Novinářský den končí uzávěrkou, což je doba, kdy všechny články musí být dokončeny, aby je mohli opravit korektoři a grafici převést do podoby, kterou znáte z trafiky. V elektronické verzi se pak noviny posílají do tiskárny, kde dostanou svou papírovou podobu. V tu dobu již novináři sedí doma dumají nad zajímavými novými tématy či v kavárnách a barech debatují s kolegy z jiných redakcí o tom, jak těžká je práce novináře a jak tomu málokdo z čtenářů rozumí. Karel 6 7

5 Hlavním úkolem poslanců a poslankyň je připravovat a schvalovat zákony a opravovat zákony stávající, pokud se ukáže, že nějakou opravu potřebují. Stát se poslancem či poslankyní může pouze ten, kdo kandiduje ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a získá dostatečný počet hlasů. Není proto tolik důležité, jaké má člověk dosažené vzdělání, zda střední s maturitou nebo ukončené vysokoškolské vzdělání. Do Poslanecké sněmovny nekandidují jed- notlivci za sebe, voliči si vybírají z kandidátek různých politických stran. Jednotlivé politické strany mají různé názory na to, jak by měly zákony vypadat, a mají různé politické programy. Pokud se tedy někdo rozhodne stát se poslancem či poslankyní, musí buď kandidovat za některou z existujících politických stran, nebo si může založit stranu vlastní. Volby do Poslanecké sněmovny se konají každé čtyři roky. V současné době máme v České republice 200 poslanců a poslankyň. Poslanci a poslankyně se scházejí jednou za šest týdnů na společné schůzi. Řádná schůze trvá zpravidla týden a odehrává se v Praze na Malé Straně. Na schůzi se diskutuje o jednotlivých návrzích zákonů, které zpravidla připravují ministři a ministryně, vznášejí se nejrůznější návrhy na změny a nakonec se o návrzích hlasuje. Kromě zákonů schvalují poslanci a poslankyně také jiné důležité věci. Rozhodují například o tom, jak bude vypadat rozpočet, podle něhož hospodaří Česká republika, zda se čeští vojáci zúčastní zahraničních vojenských misí, či jednou za čtyři roky volí prezidenta. Mezi jednotlivými schůzemi připravují poslanci a poslankyně návrhy vlastních zákonů, poskytují rozhovory médiím či do nich sami přispívají, diskutují se svými voliči a se zástupci různých společenských skupin, například se zaměstnavateli, odbory, vědci, nevládními organizacemi či podnikateli. Od nich mohou poslanci a poslankyně získávat informace o tom, jak jednotlivé zákony v praxi fungují, a jestli by nebylo na místě přijmout nějaké změny. Takové schůzky mohou být pro poslance a poslankyně velmi užitečné. Spektrum zákonů, které projednávají, je totiž tak široké, že nikdo z nich nemůže být odborníkem na všechny oblasti. Většina poslanců a poslankyň se také v období mezi společnými schůzemi účastní jednání takzvaných výborů. Poslanecký výbor je menší skupina poslanců, která je zaměřená na některé důležité téma například na sociální problémy, zdravotnictví, ekologii, zemědělství, dopravu či finance. V těchto menších skupinkách poslanci a poslankyně detailněji diskutují o jednotlivých problémech a připravují podklady pro jednání celé Poslanecké sněmovny. Informace o tom, co poslanci říkají na schůzích, jaké návrhy připravují a jak o návrzích hlasují, se pravidelně objevují na internetových stránkách Parlamentu. Každý občan se tak může přesvědčit, co jeho poslanec navrhuje, jak je aktivní, co podporuje, a na základě toho se rozhodnout, zda chce, aby někdo takový vykonával tuto práci i další čtyři roky. Zatímco ve většině prací se zaměstnanci odpovídají svému nadřízenému, u poslanců je to jiné jejich šéfové jsou občané, kteří je zvolili, byť poslanci na to někdy zapomínají. Kateřina 8 9

6 Je mi dvacet dva a baví mě práce automechanika. Na ruce se totiž můžeš vždycky spolehnout. Vždycky jsem se ochomýtal kolem aut. Když děda přesazoval gumy na autě, každou chvíli jsem u něj byl a koukal, jak ty věci dělá. Hodně mě naučil taky můj kámoš, kterej mi řekl, kde v autě co je a jak se jmenujou jednotlivý součástky. Byla to dobrá škola. Auto je totiž jako lidský tělo. Má mozek, srdce třeba mozek auta je jeho elektronický obvod, na kterej se člověk napojí a může zjistit různý informace: o autě, o jeho stáří, najetých kilometrech, spotřebě energie a spotřebě benzínu, prostě skoro všechno. Když jsem uvažoval o studiu na střední škole, rozhodoval jsem se mezi kuchařem a automechanikem. Mám totiž rád vaření, rád v kuchyni experimentuju. Nakonec jsem se rozhodl, že půjdu na automechanika a vaření si nechám jako koníčka. Přihlásil jsem se na střední odborný učiliště, obor automechanik. Ve škole mě hodně bavily předměty jako technologie, technická dokumentace, strojírenský technologie, ekonomie, a nejvíc elektrotechnika. Dost jsem se na škole naučil, a dokonce jsem si sám pak dokázal sestrojit hi-fi věž s bednama. Druhák byl těžší než ten první ročník studia. Bydlel jsem na internátu a měli jsme tři dny školu a dva dny praxe. Byl jsem jedinej cigán na škole. Byli tam teda ještě další dva kluci, ale ti po dvou dnech odešli. Dokonce jsem se kvůli nim se svejma spolužákama porval, protože se s nima nechtěli bavit. Oni totiž k nám přišli v průběhu roku a nenastoupili s námi na studium ze začátku, jako jsem to udělal já. Mě teda ty necigánký kluci brali. No školu jsem dokončil, takže mám vystudovaný střední odborný učiliště, tříletý studium. Na konci jsem musel složit zkoušku praktickou, písemnou a ústní. V průběhu svýho studia jsem si přivydělával brigádama, který jsem měl přes víkendy nebo i v týdnu. To jsem si vydělal třeba tisíc korun týdně. Na brigádách jsem přičuchl k více oborům: zedničina, truhlařina, mechanik, lesník. Naučil jsem se lesním pracem a řezání s různejma pilama hlavně na Slapech, kam jsem jezdil na prázdniny. O prázdninách jsem si přivydělával taky prací za barem. Úřad práce mi nikdy nic dobrýho nenabídl. Práci jsem sehnal po dvou a půl měsících sám. Náhodou jsem potkal kluka, který dělal automechanika v jedný dílně. Přivedl mě za šéfem. Tenhle šéf mě vzal do dílny a vyzkoušel si mě. Trvalo to celý tři hodiny. Musel jsem mu popsat součásti motoru, co se kam leje za kapaliny tak, aby se nic nestalo. Zkoušel mě z vlastností různých kapalin. Tak třeba brzdová kapalina má nějaký bod varu a v tom bodě se mění hustota tý kapaliny. Zkoušel mě taky z elektriky a jestli od prvního pohledu poznám různý motory aut (třeba diesel). Potom řekl, ať přijdu za dva dny, že do tý doby připraví smlouvu a že můžu nastoupit. Poznal, že něco umím. Teď nás v dílně pracuje až pět kluků a je tam sranda. Jsou samozřejmě věci, který mě občas na tý práci nebavěj nebaví mě přesčasy, to když máme velký zakázky a musíme je stihnout v termínu. To pak děláme třeba i do devíti do večera. Šéf to ale ví a dává nám volno v době, kdy není tolik zakázek. Můj pracovní den začíná tak, že když je nějaká zakázka, tak zjistím, co s autem je a co bude třeba opravit. Pak můžu začít spravovat. Rozeberu třeba motor, vyměním válce, ventily, něco vybrousím, dám nový těsnění a zajistím, aby motor neexplodoval (vyměřím, aby se ventil s pístem nesetkaly). Když je auto opravený, tak ho předávám majiteli a přinesu papíry šéfovi. Řeknu mu, co všechno jsem s autem udělal, a šéf už jen kasíruje. Vydělám si někdy třicet tisíc, jindy jen devatenáct, podle toho, jestli jsou zrovna zakázky nebo ne. Jsem obyčejnej mechanik, ale na město, kde pracuju, je ten výdělek velmi dobrej. Chtěl bych mít v budoucnu svoji autodílnu a opravovat auta, dělat lidem tuningy na zakázku, prostě to, co by chtěli. To ale chce finance a zkušenosti, který zatím nemám. Dneska, jestli se chce mít někdo dobře, musí mít i ten výučák. V dnešní době nedoděláš školu a jsi ztracenej. Chico 10 11

7 zacházet s technickým vybavením, jak postupovat v krizových situacích, jak zvládat stres a podobně. Jmenuji se Jirka, je mi 33 let a pracuji jako řidič u hasičů. Pracuji na směny, což znamená jednou za tři dny. Jedna směna je 24 hodin (od 7:00 do 7:00). Jsem na stanici Praha 4-Chodov, kde je zhruba 20 hasičů (člověk na ústředně, hasiči, řidiči). Hasič v mé pozici (řidič a strojník) má na starost přípravu a údržbu techniky, vybavení hasičských vozidel a odbornou přípravu (sebevzdělávání). Když přijde na stanici hlášení o případu, což může být požár, dopravní nehoda, kočka na stromě, sníh na střechách nebo i sebevražední skokani, je mou povinností za každých okolností k případu vyrazit. Pro povolání hasiče je nutné mít maturitu. Jakou má člověk vystudovanou střední školu, je v podstatě jedno. Po roce práce u hasičů je člověk poslán na kurz odborné přípravy, po jehož absolvování se teprve stává hasičem. Nutná je dobrá fyzická i psychická kondice. Já jsem vystudoval střední odbornou školu obchodní. Střední školu jsem nedostudoval, začal jsem pracovat jako řidič kamionu, přičemž jsem si pak dodělával maturitu. Rok po ukončení studia jsem nastoupil k hasičům, k čemuž mi pomohla praxe z řízení kamionů. Toto zaměstnání jsem chtěl dělat zhruba od mých -nácti let. Na téhle práci mě baví všechno. Nejlepší pocit mám z úsměvů lidí, kterým jsme pomohli. Zápornou stránkou práce je, že ne vždy si s kolegy navzájem rozumíme. Nejhorší pocit mám z občasných neúspěchů. V této práci jsem se naučil zdokonalovat své znalosti a schopnosti: jak správně Průměrně si jako hasič řidič s osmiletou praxí vydělám Kč měsíčně. Mám uzavřenou pracovní smlouvu na dobu neurčitou, což je u všech hasičů stejné. Hasiči nesmí podnikat (pracovat na živnostenský list) a nesmí ani stávkovat. Jirka 12 13

8 Nyní je mi 24 let a jako kadeřnice pracuji již 6 let v kadeřnictví KO HAIRGODS. Když v práci trávíte více času než s vlastní rodinou doma, uvědomíte si, že je to proto, že vaše práce je pro vás více než jen každodenní povinnost a zdroj financí, je to zábava. Práce v kadeřnictví je čistá a kreativní, umožní vám zdokonalovat nejen své kadeřnické dovednosti, ale i komunikační schopnosti. Tato profese je pro mě ideální. Jsem stále mezi lidmi, se kterými si mám co říct. Jsou to hlavně zákazníci a také deset mých kolegů a kolegyň. Kolegové kadeřníci odvádějí stejnou práci jako já stříhají a barví Máme také asistenty. To jsou kadeřníci s kratší praxí. Každý tady jako asistent začíná. Asistenti pomáhají ostatním kadeřníkům s jejich prací s my- tím hlav klientům, vyfoukáním v případě, že kadeřník nestíhá a má více klientů najednou. Asistenti začínají samostatně stříhat a barvit hlavy zákazníků až poté, co absolvují úvodní školení v našem kadeřnickém studiu. Pak jsou tu naše recepční, které se starají o klienty, kteří si sem přicházejí odpočinout. Nabídnou jim něco k pití a něco malého k jídlu. Klienti jsou nesmírně důležití. Měli bychom znát přísloví zákazník, náš pán, pokud s nimi chceme výborně vycházet a udržet si je! Začala jsem se studiem střední školy s oborem kadeřník/kadeřnice. Objevila jsem zde spoustu kamarádů se stejnými zájmy a profesi si zamilovala. Měli jsme týden teorii a další týden praxi v kadeřnictvích. Ke konci třetího ročníku, kdy se uzavíraly dveře střední školy, jsem nastoupila do kadeřnického studia v centru Prahy. Můj spolužák tenkrát ve studiu pracoval a doporučil mě. On i já jsme stále kolegy a výbornými kamarády. Začínat kariéru kadeřnice ve studiu KO HAIRGODS byl sen. Kadeřnictví bylo krátce otevřeno, a tak nás zaměstnavatel, který je považován za jednoho z nejlepších kadeřníků v Praze, naučil vše, co je potřeba k profesi opravdu dobrého profesionálního kadeřníka. Po šesti letech práce ve studiu jsem si vybudovala vlastní klientelu zákazníků a do práce chodím velmi ráda. Moji kolegové jsou mi téměř jako rodina, někteří klienti jsou přátelé. Mám si s nimi vždy o čem popovídat. Jediné negativum této práce je, že když se do ní zblázníte jako já, obětujete jí veškerý svůj volný čas. To se také ukáže na vaší únavě cestou domů. Aby člověk vynikl v tomto oboru a získal své vlastní zákazníky, je potřeba být naprosto profesionální. Měli byste být trpěliví, snaživí, umět naslouchat klientům, co po vás požadují, a samozřejmě být schopní vyslechnout kolegy, když se vám snaží v něčem poradit. Je naprosto běžné, že si mezi sebou jeden druhému pomáháme. Je dobré poslouchat šéfa, který za vámi stojí a učí vás nové a lepší trendy. Jednou nám řekl: Je třeba být více kreativní! A to je naprostá pravda. Stále se mění doba i styl, což můžete vidět, a dokonce si musíte v této profesi všimnout, na lidech kolem sebe. Střihy, barvy a odlesky jsou pořád jiné, a to jak ve vlasech, tak i ve stylu oblečení. My bychom měli také měnit svůj styl a měli bychom umět stále se přizpůsobovat okolí a našim klientům, kteří to od nás očekávají. Jestliže budete jednou součástí týmu v jednom z nejlepších kadeřnictví, jako jsem já, pochopíte, proč se neustále snažím udělat vše, abych si místo udržela, a abych mohla rozvíjet svou profesi stále dál. Co myslím tím nejlepší? Když o kadeřnickém studiu slyšíte v rádiu, vidíte reklamu, jak na vás svítí v jednom z nejpopulárnějších časopisů pro mladé, a pak jedete tramvají a slyšíte, jak se o vás skupinka lidí baví, a poznáváte na jejich vlasech svůj střih, vidíte, že kadeřnictví patří mezi ty nejlepší! Ten pocit je perfektní! Výše mého měsíčního platu se odvíjí od celkové tržby za stříhání a barvení, které svým zákazníkům poskytnu. Čím více se člověk dokáže otáčet, tím více peněz si může vydělat. Je ale jedno, kolik práce odvedete a kolik času strávíte v zaměstnání, důležité je, aby vás práce bavila a dělali jste ji s pocitem, že je za vámi vidět kus práce. Je to moc příjemný pocit. Jana 14 15

9 Jako umělecký kovář vyrábím z kovů věci pro denní potřebu i pro radost. Mohu pracovat na objednávku dle přání klienta či architekta, podle technických výkresů. Nejlepší ale je, když klient nechá autorovi volnou ruku. To je známka důvěry a samozřejmě se pak kovář o to víc snaží Máme malou kovárnu na kraji hlavního města a v naší dílně pracujeme dva. Hlavní náplní práce je samozřejmě zpracování materiálu, nedílnou součástí je i práce na návrhu, skicování a modelování. Kovář má na starost celý chod dílny od obstarání zakázky, přes výrobu, až po administrativu. Často se stává, že kreslím návrhy výrobků doma po nocích. Kovářem se můžete stát různými způsoby. Moje cesta nebyla úplně přímá, ačkoliv otec je zámečník, a tak jsem měl odjakživa přístup k železu přístup. Že se chci věnovat řemeslu, jsem se rozhodl v podstatě ze dne na den. Přihlásil jsem se na Střední uměleckou školu v Praze Vysočanech, kde jsem následně absolvoval dvouleté rekvalifikační studium. Součástí studia, byla i praxe v kovárně, přímo ve škole, jeden týden v měsíci. Současně s přihlášením ke studiu jsem se rozhodl změnit zaměstnání, takže jsem začal hledat kovářskou dílnu. Nakonec jsem během prvního školního ročníku, na doporučení svého mistra, našel tu, ve které jsem dodnes. Práce kováře je fyzicky náročná, vyžaduje přesnost, trpělivost i píli. Přesto si dnes jen těžko představuji, že bych se měl někdy zabývat něčím jiným než prací s materiálem. Je zde sice pár věcí např. prašné prostředí, hluk, často i stres které by mohly člověka odradit, ale vše ostatní je odměna. Pod mýma rukama vznikají věci, jež mohou lidem sloužit často celý jejich život, život jejich dětí i vnoučat (pouhý malý šperk, otvírák na pivo nebo třeba zámecký plot). Každá zakázka je jiná, máte možnost do ní vnést vlastní invenci, a zanechat tak navždy po sobě něco hodnotného. Samozřejmě chvíli trvalo, než jsem se dopracoval až k samostatnému zpracování celých zakázek. Kromě základních postupů a informací, které se dozvíte ve škole a bez kterých se neobejdete, jsou důležité také zkušenosti. Ty jsou nesdělitelné a nepřenosné. Časem zjistíte, kolik triků se v praxi používá. Každý kovář má na stejnou věc trochu jiný postup a i vy si najdete ten, který vám nejlépe vyhovuje. Můžete si víc a víc troufat, až jednoho dne zjistíte, že už vlastně dávno pracujete samostatně. Důležité je se nebát, zkoušet vlastní postupy, experimentovat, získávat cit pro materiál. Ten je velmi důležitý, neboť ve škole se dozvíte o materiálu vše, co potřebujete k jeho fyzickému zpracování, ale cit musíte buď mít, nebo si ho vypěstovat. Kovářská praxe vás nakonec donutí rozšiřovat si obzory v mnoha různých oborech jednáte s klienty, a tak byste se měli trochu zabývat psychologií, spolupracujete s architekty a vaše povědomí o historii umění by mělo být samozřejmostí, a nakonec platíte daně, takže byste měli umět i trochu počítat Práce kováře je jak jsem již řekl dosti fyzicky náročná a někomu by se mohlo zdát, že často není dobře placená. Pro mě osobně je však tohle řemeslo zábavou a celkem slušně mě uživí. Jako všude jinde, i zde záleží na štěstí jakého potkáte klienta a k jaké zakázce se dostanete. V našem řemesle nejsou žádné platové tabulky. Více než kde jinde je důležitá poctivost jakmile něco ošidíte, na konečném výsledku to bude vidět, klient to pozná a cena vaší práce klesne Zmínil jsem se o daních to v mém případě znamená, že pracuji jako živnostník na živnostenský list. Samozřejmě jsou i kolegové, kteří se nechají zaměstnávat ve větších dílnách, ale je to spíše výjimka, neboť kovář je člověk hrdý, má svůj styl, svou svobodu a chce být svým pánem. Všem, kdo se rozhodnou pro toto prastaré a krásné řemeslo, držím palce a přeji pevnou vůli a železné nervy! Petr 16 17

10 Jsem Michael, je mi 22 let a dělám číšníka v restauraci u Václavského náměstí v Praze. Na patře pracuji s kolegyní Naďou. Na druhém patře jsou další dva lidi, Pavel a Jaruška. Do práce chodím na desátou hodinu a otevíráme v jedenáct. Zavírací doba je v jedenáct hodin večer, ale většinou se tu zdržím ještě půl hodiny až hodinu, protože uklízíme stoly, kontrolujeme zásoby pití na baru a počítáme denní tržbu. Pracuji na směny krátký a dlouhý týden. Když mám krátký týden, jsem v práci ve středu a ve čtvrtek. Když mám dlouhý týden, chodím do práce v pondělí, úterý, pátek a sobotu. V neděli máme zavřeno. Nejdříve jsem studoval střední průmyslovou školu strojní, ze které mě ve 3. ročníku vyhodili. Poté jsem nastoupil na soukromé střední odborné učiliště, obor číšník. Týden jsem byl ve škole a týden na praxi. Od druhého ročníku jsem chodil na praxi tam, kde jsem nyní zaměstnán. Toto povolání jsem chtěl dělat vždy, kvůli dobrým známkám jsem šel ale na průmyslovku. Nakonec jsem se ale dostal, kam jsem chtěl (na obor číšník), takže výběr zaměstnání byl záměrný. Kladnou stránkou tohoto povolání je dostatek volného času, zdokonalování cizích jazyků a sem tam nějaké i dost velké spropitné. Těší mě, že máme v práci dobrý kolektiv a skvělého šéfa. Záporem povolání je pozdní odchod z práce, fyzické i psychické vyčerpání. Nebaví mě dohadování s lidmi, kteří jsou nepříjemní, opilí, chtějí odejít bez placení a nebo nechtějí odejít vůbec. Tuto práci nemůže dělat každý. Musíte se naučit být trpělivý, naučit se nosit více talířů v jedné ruce, točit pivo a podobné věci. Tím, že jsem v této restauraci dělal praxi, nemusel jsem absolvovat žádné přijímací řízení. Tato práce mě ničím nepřekvapila ani neobohatila. Přibližně si vydělám za měsíc Kč čistého plus spropitné 2 3 tisíce (zejména v letních měsících je výše spropitného o mnoho vyšší, ale to se nikam neuvádí:)). Mám uzavřenou pracovní smlouvu na dobu neurčitou. Ze své zkušenosti bych doporučil raději se pořádně učit a jít pracovat hlavou :). Michael 18 19

11 Jmenuji se Eva, je mi 31 let a pracuji jako zdravotní sestra na onkologii ve velké pražské nemocnici. Není to rozhodně lehká práce, někdy je dokonce velmi psychicky náročná, ale je dobré, když můžete nějakému pacientovi pomoci. Pracovní doba zdravotních sester a bratrů je od 7:00 do 15:30. Zdravotní bratři jsou na některých pracovištích velmi nápomocní, protože jsou silnější, a tak mohou pacienty přenášet a poskytnout jim takový servis, který například já jako žena poskytnout nemohu. Moje práce se skládá ze dvou částí. Jedna část je na onkologickém stacionáři a druhá část je v ambulanci. Práce na ambulanci je spíše administrativní. Při příchodu se mi pacienti nahlásí, poté jdou k lékaři. Lékař je vyšetří a má práce je změřit pacientovi tlak, puls, píchnout mu injekci a napsat o těchto činnostech zápis do počítače. Na onkologický stacionář přijde pacient od lékaře, od kterého má naordinovanou léčbu. Mou prací je připravit léky a infusi, aplikovat infusi a po celou dobu její aplikace sledovat stav pacienta. Po dokončení aplikace odchází pacient domů. U nás na onkologii v Nemocnici Na Homolce máme tři ordinace. V každé ordinaci je jeden lékař a jedna zdravotní sestra a na stacionáři jsou dvě sestry. Navzájem si pomáháme v péči o pacienty. Sestry mají na starost pacienty, dokumentaci a musí vše zaznamenávat do počítače, oproti tomu lékaři mají na starost zjištění aktuálního zdravotního stavu pacienta a navržení jeho léčby. K práci zdravotní sestry je třeba vystudovat střední zdravotnickou školu zakončenou maturitou. V rámci studia musí každý student v průběhu druhého ročníku studia chodit na praxi do nemocnice, kde si projde všemi odděleními, které v nemocnici mají, a tak se seznámí s různými prostředími, doktory a postupy léčby. Já jsem chtěla být zdravotní sestrou od sedmé třídy, takže jsem na základní škole chodila do zdravotnického kroužku a pak už jsem vše směřovala k tomu, abych se jí stala. Na odborné škole se naučíte aplikovat injekce a infuze, pečovat o lidi po operacích a o lidi s různými onemocněními. Dále pak zkušenosti získáváte podle toho, na jakém oddělení pracujete, protože každé oddělení má svá specifika. Po absolvování střední školy jsem neměla problémy s tím, že bych nemohla sehnat práci. Získat práci ve zdravotnictví není těžké, protože bohužel není moc lidí, kteří by chtěli v tomto oboru pracovat. Při přijímacím řízení se vždy ptají na vaši praxi a musíte jim vždy odevzdat životopis. Určitě mě nejvíce baví na mém povolání práce s lidmi, pacienty. Jste s nimi v neustálém kontaktu a můžete jim pobyt v nemocnici zpříjemnit. Velice ráda lidem pomáhám a starám se o ně a povolání zdravotní sestry mi to umožňuje. Někdy mě nebaví to papírování, a proto se mi zdá zbytečné. Je ale nutné k tomu, abyste v případě nějaké nemilé události věděli, komu jste jakou léčbu podávali, a že případné komplikace nejsou způsobeny vámi, ale třeba nepředvídatelnými okolnostmi. Je to nezbytná součást naší práce a dodržujeme tak i standardy péče. Ve zdravotnictví je nastaven systém celoživotního vzdělávání a tak, i kdyby se vám zrovna nechtělo, musíte absolvovat různé vzdělávací semináře a školení. Většinou se tam ale dozvíte zajímavé a přínosné informace o nových léčebných postupech a lécích. Platové ohodnocení zdravotní sestry nebo bratra je různé. Výše platu záleží na typu nemocnice, ve které pracujete, zda je to malá okresní nemocnice, nebo velká fakultní nemocnice, zda je to státní nemocnice, nebo soukromá. Výše platu také závisí na tom, zda jste na oddělení ve směnném provozu, nebo na ambulanci. Mám uzavřenou smlouvu na dobu neurčitou a v současné době si za měsíc vydělám něco málo přes dvacet tisíc. Eva 20 21

12 ní, pak výcvik (malá denní) a opět noční. Každá z těchto směn trvá zhruba 12 hodin. Před tím, než jsem začal pracovat u policie, jsem studoval střední průmyslovou školu. Po střední škole jsem pracoval jako řidič nákladního vozu, taxikář a obchodní zástupce v autopůjčovně. Až čtyři roky po střední škole se mi podařilo stát se policistou, což byla práce, kterou jsem vždy chtěl dělat. Být policistou má spoustu výhod. Člověk se stane členem velké rodiny jménem Policie a rodina drží pokud možno při sobě. Nicméně být policistou nemá jen samé plusy. U policie je třeba velké psychické odolnosti, protože ne každý, s kým se setkám, je příjemný a dobře naladěn. Dále je třeba určité fyzické zdatnosti, protože se může stát, že řešíme rvačky, ně- kdy se nám snaží někdo utéct, a to vše musíme zvládat jak první hodinu v práci, tak i tu poslední dvanáctou. Dalším požadavkem pro tuto práci je výborné zdraví. Základem naší práce je být alespoň trošku manuálně zručný, protože ve službě potřebujeme používat spoustu pomůcek, jako pistoli, radiostanice, počítače atd. Abych se mohl stát policistou, stačilo mi úplné střední vzdělání s maturitou, zbytek vás u policie naučí dle toho, na jaké oddělení jste určeni. Základem je právo, kriminalistika, přehled o zákonech, ovládání zbraně, radiostanice, výpočetní technika a sebeobrana. Před nástupem k policii jsem musel absolvovat výběrové řízení, kdy jsem podstoupil psychologické testy, zdravotní a fyzické testy. Tato práce mě naučila velké trpělivosti, ohleduplnosti vůči lidem, kterým někdo ublížil, dále řešit situace ve stresu a podávat plný výkon i přesto, že jsem unaven. Nejdůležitější je chtít pomáhat, jinak tuto práci dělat nemůžete. Celkově vzato je práce u policie složitá a komplikovaná, protože nikdy nebu- Jmenuji se Štěpán, je mi 23 let a pracuji jako policista. Jsem členem pohotovostní motorizované jednotky. Naším úkolem je ochrana a pomoc lidem v nouzi, řešení trestných činů, přestupků a dohled nad silničním provozem. Na každou směnu vyrážím se stejným kolegou, se kterým společně hlídáme a kontrolujeme Prahu 10. Pracuji čtyři dny a čtyři dny mám volno, první směna je noční, následuje dendete mít naprosto vše, co k práci potřebujete, a musíte si poradit s tím, co máte. Také spousta lidí, co potkáváte, je daleko lépe informována než vy sami a má lepší vybavení než vy. V této práci máte uzavřenou pracovní smlouvu, kdy zpočátku je na dobu určitou a po třech letech na dobu neurčitou. Jako policista rozhodně nikdy nezbohatnete, protože naše mzda se pohybuje pod celorepublikovým průměrem i přes to, že mnohdy člověk riskuje vlastní život. Na to, abyste tuto práci mohli dělat, ji musíte opravdu milovat, protože stojí hodně času a hodně obětování v rámci svého vlastního vzdělávání a fyzické přípravy. Štěpán 22 23

13 neodradí, ale naopak motivují k dalšímu studiu. Musela jsem se jet dvakrát podívat, jak se učí na waldorfských školách v Německu. Naučila jsem se z nutnosti hrát na zobcovou flétnu, malovat, musela jsem též do hloubky studovat vyučované předměty, které jsem se neučila na škole. Tři roky jsem ředitelovala, poté jsem se konečně stala třídní učitelkou, a to mě baví daleko víc. V práci jsem se naučila sebeovládání, rozvinula jsem svoje tvůrčí schopnosti. Práce mě nutí stále se rozvíjet a pořád studovat. ti. Zaměstnání učitele je náročné, žáci nemají učebnice, učitel všechen obsah učiva přednese žákům sám. Nebaví mě dojíždění za prací, a tím i ztráta času, který bych mohla trávit jinak, než na cestách do práce a z práce. Navíc mám bohužel pocit, že děláme hodně muziky za málo peněz. Výše platů se řídí podle tabulek, které schvaluje stát. Pracuji jako učitelka na Základní škole waldorfské v Podkrkonoší. Denně do zaměstnání dojíždím asi třicet kilometrů. V našem kolektivu je asi třicet učitelů. Každý týden ve čtvrtek se všichni scházíme na odpolední konferenci, kde řešíme výchovné problémy žáků i provozní záležitosti školy. Mám pocit, že nám všem jde o to, aby škola správně fungovala, a tak se vzájemně podporujeme. Jsem třídní učitelka, a tak mám více zodpovědností a starostí dost. Provázím svou třídu od první do osmé třídy a učím ji téměř všechny předměty (kromě matematiky a fyziky v osmé třídě a kromě jazyků). Svolávám jednou měsíčně rodičovské schůzky, chodím na návštěvy do rodin svých žáků, pozdě do noci dělám přípravy na další vyučovací hodiny, organizuji mimoškolní čin- nost pro své žáky, mladším kolegům pedagogům dělám mentora (to znamená, že jim radím, jak lépe učit). Často se účastním různých vzdělávacích seminářů, a tak se pořád vzdělávám, aby se ze mě nestal nudný učitel. Po gymnáziu jsem studovala pedagogickou fakultu, učitelství pro druhý stupeň základní školy, obor český jazyk a hudební výchova. Ve čtvrtém ročníku jsme měli praxi po dobu šesti týdnů, během kterých jsem souvisle učila na základní škole. Od roku 1992 učím na waldorfské škole, kde mě to velmi baví. Našla jsem se tu. K vykonávání této práce jsem musela mít vysokoškolské vzdělání a stáže v zahraničí. Také jsem musela absolvovat studium waldorfské pedagogiky, abych volila při výuce správné postupy, které žáky Na práci ve waldorfské škole je sympatické to, že učitel vede své žáky osm let, dobře je zná, vyučování má lepší posloupnost atd. U nás na škole se neznámkuje, motivace žáků jsou pozitivní (to znamená, že i když vám něco nejde úplně dobře, pochválíme vás za to, co jste dobře zvládli), žáci nejsou navzájem srovnávaní, ale usilují každý o co nejlepší výsledky z lásky k učiteli. Jako učitelka se snažím své žáky vést tak, aby se sami chtěli učit. Při výuce je rozvíjena nejen intelektová, ale i citová a volní stránka osobnos- Záleží na dosaženém vzdělání a na počtu odpracovaných let. To, že máme další odborné vzdělání pro waldorfské školy, na platu bohužel nic nemění. V naší škole se pohybují platy pedagogů od devíti tisíc korun do dvaceti tisíc korun. Výhodou je, že pracuji jako zaměstnanec na pracovní smlouvou na dobu neurčitou (to znamená, že mám práci jistou a nemůžou mě lehce z práce vyhodit). Po jednom roce praxe dostávají u nás všichni učitelé obvykle smlouvu na dobu neurčitou. Mirka 24 25

14 The avka tutar ňigda na avela presidentos! The somas cikno ňigda na šunďom mira datar či mire dadestar, hoj man mušinav mištes te sikhľol. Sar has - avka has. Či anďom andal e škola jekh či anďom andale škola pandž. Hin čačipen, hoj andre trijeda somas jekh jekhoro so na daralas te džal khere te sas o školno reportos. Khere amen na sas na lačhi dzeka, te avľom khere u has man phuj márki. Pre zakladno škola u andre trijeda somas ča jekh Rom. Može the vaš oda džanavas, hoj kamav te džal pre maškarutňi škola, bo sa o rakle peske thode o ľila pre maškarutňi škola. Hin, aľe tiž čačipen, hoj mange čino paťavas. Ta mange thoďom o ľila duj. Jekh pro učňakos aver pre maškarutňi škola. Te oda phenďom la dake ta joj mange pro da ča phenďa: The avka tutar ňigda na avela presidentos! Me man aľe na diňom u dovakerďom lake. Sar miri fameľija dikhľa, hoj mange e škola džal u hoj man bavinel ta paľis has rade, hoj andre škola phirav. Paľis geľom pre bari škola, kaj som dži adaďives. Phirav pre filozoficko fakulta pre Karlovo Univerzita pro oboris romistika. Akana džanav, hoj edukacija hiňi but importantno, bo man hin feder buťi sar manušen andal e miri fameľija. Tiž hin edukacija lačhi pro da, hoj šaj šegetinav le manušenge so len nane ajsi bacht sar has či hin man. Romale mušinas te phirel andro školi, bo paľis ela amaro dživipen lokheder. I tak z tebe nikdy prezident nebude! Když jsem byl malý, nikdy jsem od svých rodičů neslyšel, že se musím dobře učit. Jak bylo, tak bylo, ať jsem přinesl ze školy jedničku, anebo pětku. Také jsem byl ve třídě jediný, kdo se nebál jít domů, když se rozdávalo vysvědčení. Když jsem přinesl špatné známky, nic se z toho nedělalo. Ve třídě i na celé základní škole jsem byl jediný Rom. Možná i proto jsem věděl, že chci jít na střední školu, protože všichni mí spolužáci si podávali přihlášky. Jenže já jsem si moc nevěřil, a tak jsem si podal přihlášky dvě jednu na učňák a jednu na střední školu. Když jsem to řekl mámě, řekla mi na to jen: I tak z tebe nikdy prezident nebude!. Já jsem se ale nedal a domluvil jsem jí. Když moje rodina viděla, že mi škola jde a baví mě, začala být ráda, že do ní chodím. Potom jsem šel na vysokou školu, kde jsem dodnes. Studuji na filozofické fakultě obor romistika. Dnes už vím, že vzdělání je velmi důležité, protože mám lepší práci než moji příbuzní. Také díky tomu mohu pomáhat lidem, kteří neměli, nebo nemají, takové štěstí jako já. Roma, musíme se vzdělávat, protože potom budeme mít lehčí život. David 26 27

15 Česká televize Byli jsme v České televizi. Provázel nás Richard Samko. Zkoušeli jsme si namlouvat podklady k reportáži. Moc se mi to líbilo. Bylo zvláštní slyšet se jinak, než se slyším normálně. Pak jsme pokračovali do střižny. Tam byl pan střihač a dolaďovali jsme obraz a zvuk. Pak jsme viděli natáčení zpráv ve znakovém jazyce. A nakonec jsme se podívali do režie. Marie Kristina Podlasiewiczová Byli jsme dnes v České televizi. Hrozně se mi to líbilo a hlavně, jak jsem byl v televizi a jak jsem byl natočen na kazetu. A taky jsme dávali dohromady video a doprovázel nás Richard Samko. A taky bych chtěl pracovat v České televizi jako Richard Samko. Až vystuduju, tak to zkusím, pracovat v České televizi. Radek Chadima Dokumentarista David natáčí dokumenty. Mluvili jsme o tom, jak studoval, taky, co zažil, že mu i nadávali ve škole a tak. Natáčí reportáže o různých vě- cech, ale hodně o Romech, aby ukázal, že dělají různé věci. David taky učí na vyšší odborné škole sociální. Natočil vtipná videa, třeba jak vyrobit bombu z knedlíku, jak udělali z cikánky Češku. Já bych tuto práci nechtěl dělat, protože mě by to nebavilo. Michala by bavilo natáčet, ale už ne mluvit. David má vymyšlený otázky, když jde natáčet nějaký zprávy, aby nepřemýšlel tam před lidma. Nebavila ho práce ve zpravodajství, protože když třeba něco natočil na půl hodiny, tak oni to sestříhali na jednu minutu. Proto odešel z toho zpravodajství a šel na romského reportéra. Co ho na tom baví? No říkal, že všechno. Říkal, že hodně jeho bratranců vystudovalo jenom výučňák a že furt musí někoho prosit, aby ho třeba vzali do práce. Museli bysme mít střední školu s maturitou Robert Ferenc, Michal Ferenc Kovářská dílna Navštívili jsme uměleckého kováře v učňovské dílně na Harfě. Kromě toho, že jsme se hodně o tomto řemeslu dozvěděli, viděli jsme i mnoho velice pěkných výrobků, například šperkovnici, vikingskou loď, golfové hole, kovovou botu, kovové housle, gotické mříže na okna a mnoho dalších zajímavých věcí. Jak jsme se dozvěděli, byly to výrobky učňů. Měli jsme možnost sledovat, jak se vyrábí hřebík. Ten jsme nakonec dostali na památku domů. Všechny výtvory byly pěkné, určitě bylo náročné je vyrobit. Obor umělecký kovář, jak jsme se dozvěděli, vyžaduje kromě zručnosti také i výtvarné nadání. Dominik Surmaj, Vít Strnad a Martin Kolátor Letiště Praha Jeli jsme na exkurzi na letiště Ruzyně. Museli jsme projít kontrolou, nasedli jsme do autobusu a jeli jsme do hasičárny. Jedno hasičký 28 29

16 auto vážilo třicet pět tun a stálo třicet pět milionů. Pak jsme museli do autobusu a jezdili jsme po letišti, viděli jsme, jak letadla startujou a jak přistávaj, jak k jednomu přistavovali tunel a jak do něj dávali palivo a kufry. Na letišti pracuje víc než šest tisíc lidí. Letuška bere patnáct až osmdesát tisíc korun. Základní jazyk je angličtina a pak maturita. Maturita není nutná, ale je lepší ji mít. Lucka Ladrová a Štefanie Kolaříková Byli jsme na exkurzi na letišti Ruzyně. Byli jsme v hasičárně. Jedno hasičský auto je jenom na letišti a nikde jinde a má 35 tun a stojí 35 milionů. Potom jsme jezdili autobusem po letišti. Viděli jsme přistávat a odlétat letadla. Viděli jsme jak doplňují palivo, nakládaj kufry a ostatní zavazadla a jak nastupují cestující. Na letišti pracuje víc jak šest tisíc lidí. Pilot bere sto až tři sta tisíc korun, letušky asi osmdesát tisíc korun a pozemní pracovníci patnáct až třicet tisíc korun. Aby člověk dostal práci na letišti, potřebuje maturitu a angličtinu. Jaroslav Krutský Parlament ČR Byli jsme na exkurzi v Parlamentu ČR. Pracují tam senátoři a poslanci. Můžou tam pracovat poslanci od 21 let. Senátorům musí být nejmíň 40 let. Obnáší to, že jsou málo s rodinou, protože mají dlouhou pracovní dobu. Dobrý je, že mají dost peněz. Kdyby jsme tam chtěli jít, tak stačí mít střední školu a charisma. Nelíbí se nám, že jsou tam od rána do večera. Líbil se nám plat. Robert: Nechtěl bych to dělat. Patrik: Chtěli bychom dělat tuhle práci. Kvůli penězům. Robert Ferenc, Patrik Balog Parlament poslanecká sněmovna, senát, jednání poslanecké sněmovny je veřejné, občané mohou volit od 18 let a zvoleni mohou být od 21 let, poslanců je 200. Mínusy této profese jsou: málo času, málo času na rodinu, ztráta soukromí, stres. Plusy této profese jsou: vysoký plat, popularita, hájení veřejného zájmu, imunita. Není škola na to, být poslancem. Nemusí mít vysokou školu, ale stačí střední s maturitou. Poslanec by měl být chytrý, spravedlivý, musí být dobrý řečník, musí umět jednat s lidmi a také být slušný. V Parlamentu například pracují zemědělci, lékaři, ekonomové, učitelé, právníci. Vadilo by nám, že bychom nebyli se svojí rodinou, že bychom měli málo času. Nelíbilo by se nám, že by se o nás psalo v novinách. Nechtěli bysme tuhle práci dělat. Tereza Plachá, Nikola Bartková, Jan Pašek Vedoucí sociálního odboru K tomu, abych mohl být tím vedoucím sociálního odboru, musím mít maturitu a střední školu. David Beňák nám říkal, že třeba chodí ostatní do těch rodin, a když vypadá, že to maj dobré v domě (že mají peníze), tak jim to mohou zrušit (dávky). David se dostal k té práci tak, že se vsadil s kamarádama, jestli ho vemou. Základní úředník má Kč. Práci bych chtěl dělat, možná. Bavilo by mě to a musel bych zvládnout zkoušky. Martin Oláh Abys mohl být nebo byla vedoucím sociálního odboru, musíš mít základní školu a maturitu, a hlavně dobře počítat, a jestli chceš být tím vedoucím sociálního odboru, nesmíš to vzdávat. Mě by ta práce nebavila, ale třeba tebe jo. Každej má sen o práci, co chce dělat. Davida Beňáka to baví, protože to nevzdává, je za to spokojený, protože byl v chudé rodině. Chtěl být kuchařem, ale koukal se na inzerát a zkusil tu práci a nakonec si ho vybrali. Maruška Bajzová 30 31

17 Nedávno jsem mluvila s jednou paní učitelkou ze základní školy v Orlové ve své třídě má 50 % romských žáků, a má je ráda. Její škola se o romské děti stará, alespoň do té míry, že se snaží umožnit romským propadlíkům, aby si mohli dokončit 9. ročník a nevyšli hned z 8., případně 7. třídy. Vedení školy moc dobře ví, že pokud žáci 9. ročník nedokončí, mají velmi zúžený výběr učebních oborů. Na otázku, jak se romské děti dozví o možnostech vzdělávání, odpoví paní učitelka z Orlové, že hned na začátku září rodiče v rámci třídních schůzek navštíví výchovnou poradkyni, která jim pomocí powerpointové prezentace ukáže, jaké mají jejich děti možnosti ale rodiče romských dětí na třídní schůzky obvykle nechodí, a to ani tzv. dětí šikovných, které prospívají s trojkami či čtyřkami. Jakou možnost tyto děti mají dál? Přibližně v listopadu navštíví se svou učitelkou burzu škol, zúčastní se několika besed s náborářem, domů si odnesou přihlášku, kterou následně přinesou zpět, leckdy ani nevyplněnou Situaci komplikují i změněná pravidla podání přihlášek na střední školy. Je na rodičích, aby přihlášku dítěte osobně doručili na střední školu a do tří dnů také donesli potvrzení na základní školu. Pokud si rodiče nenajdou čas tento proces absolvovat, dítě přichází o možnost zúčastnit se přijímacího řízení a pokračovat dále ve studiu. Dalo by se to shrnout a zobecnit jako nezájem rodičů. Pokud se pedagogům podaří rodiče kontaktovat, v nejednom případě uslyší: Iveta je nemocná, kam by chodila. Základní škola jí stačí Učitelka se chvíli pokusí mamince vysvětlit, že Iveta je zdravá a má předpoklady se jít přinejmenším vyučit, ale maminka, který sama již několik let kvůli nedostatku svého vzdělání nemůže najít práci, si prostě neumí představit, že by její dcera dělala něco jiného než ona. Iveta sama sice ví, že jí škola docela jde a baví, učitelky má ráda, ale ve svém okolí nemá nikoho, kdo by se věnoval nějaké konkrétní práci, tak ani nemá představu, co by mohla dělat. Smutný příběh končí a současně ještě smutnější začíná škola si nechává podepsat potvrzení, že rodiče nechtějí podat přihlášku na střední školu, a Ivetka odchází do pracovního procesu v praxi to znamená na úřad práce bez kvalifikace, bez praxe, a tedy bez jakékoliv finanční podpory v nezaměstnanosti. Stejně jako tomu je ve výše uvedeném případě, existují v České republice i další základní školy, které mají vůli, ochotu a energii věnovat se svým romským žákům daleko nad rámec zákonem uložených povinností společně s žáky pravidelně navštěvují učiliště, neustále se snaží komunikovat s rodiči, přihlášku na střední školu s dětmi vyplní, následně i sledují, nebo alespoň mají snahu sledovat, jak si vedou žáci po opuštění základní školy. Stává se, že do takové školy pak telefonují noví učitelé ze středních škol a žádají o radu. Tento přístup je ale spíše výjimečný ač se školy často pomoci romským žákům snaží, je to mnohdy nedostačující, nebo přesněji řečeno nad jejich běžné možnosti. Leckdy se stane, že učitelé přesvědčí své žáky k dalšímu studiu na střední škole, nabízejí jim však často ustálené, praxí ověřené a dlouhodobou spoluprací potvrzené střední školy a učební obory jako kuchař/číšník. Žáci je sice mají šanci absolvovat, ale vychází z nich takový převis pracovníků, že je těžké se v oboru uchytit. Navíc jsou to často velmi nízce finančně ohodnocené a nejisté práce. Pokud je ale prostor se s dětmi blíže seznámit, proniknout do jejich světa, zjistit jejich zájmy, koníčky a představy o budoucnosti, překvapí vás tím, co by je ve skutečnosti bavilo dělat. Namísto budoucí kuchařky tak před vámi stojí budoucí sociální pracovnice, zdravotní sestra nebo ošetřovatel zvířat v ZOO. Na to však není v běžné škole čas. A navíc, nejde jen o to, zjistit, co by děti bavilo dělat, a pomoci je nasměrovat. Podstatné je i ukázat, jaký je vztah mezi jejich snem a nutností dalšího vzdělání. Mezi romskými dětmi je vysoké procento těch, kteří do žádné školy nenastoupí vůbec či záhy školu opustí. Ze zdrojů dat společnosti GAC ( vyplývá, že zhruba 16 procent romských dětí ze škol hlavního vzdělávacího proudu nacházejících se v okolí tzv. sociálně vyloučených lokalit se po ukončení základní školy nehlásí nikam, 68 procent odchází na obory zakončené výučním listem a jen 14 procent na obory zakončené maturit

18 ní zkouškou. Oproti tomu neromských dětí ze stejných základních škol odchází na maturitní obory až 60 procent. Pokud se stane, že romský žák odejde ze základní školy dříve než v 9. třídě, což za poslední čtyři roky je více jak třetina všech romských dětí, je množství těch, kteří se nehlásí na žádnou školu, ještě daleko vyšší (zhruba 30 procent). Naprostá většina romských dětí se na nějakou střední školu (učební obor bez maturity či zakončený maturitou) dostane. Přijetím na střední školu nebo učiliště však problém bohužel nekončí. Klíčové je, se v systému vzdělávání udržet. Podle odhadů společnosti GAC přibližně 50 % romských žáků ze střední školy odejde předčasně, nejvíce v prvním pololetí prvního ročníku. Střední školy na rozdíl od škol základních obvykle nevyužívají žádné nástroje ke zvýšení šancí znevýhodněných žáků na dokončení studia. Většina z nich nenabízí možnost systematického doučování, nezaměstnává asistenty pedagogů, není obeznámena se sociálním zázemím svých žáků. Mnohým sociálně znevýhodněným dětem chybí již zmíněné povědomí o souvislosti mezi tím, co by v životě jednou chtěli dělat, a nutností dosaženého vzdělání. Některé děti dokonce ani nemají představy o možnostech pracovního uplatnění jejich příbuzní mají obvykle maximálně základní vzdělání, vyučení v profesích, jako jsou kuchař/číšník, zedník, malíř, kadeřnice, prodavačka apod., představují výjimku. Děti tak ani nemají aspirace pracovat v jiném oboru. Bez vnější podpory se tyto děti neobejdou, přičemž v rodině mnohdy žádoucí vzor a povzbuzení potřebné k dalšímu vzdělání nenajdou, leckdy i proto, že rodiče si prostě nevědí rady. Velkou pomocí může být škola, která v některých případech uvítá podporu nejrůznějších neziskových organizací. Projekt Vyber si profesi neřeší problematiku sociálně znevýhodněných (nejen) romských dětí od jejich dětství, ale zaměřuje se na velmi podstatné a pro budoucnost důležité období života na dobu, kdy se rozhodují o tom, zda budou dále pokračovat ve studiu a kde. Cílem projektu je ukázat dětem nejrůznější profese, i to, co pro jejich výkon potřebuje člověk umět a jak může být za práci ohodnocen. Sborník, který držíte v rukou, navazuje na exkurze a besedy, uskutečněné v rámci projektu, obsahuje popis řady povolání takových, s nimiž se žáci doposud měli možnost seznámit pouze zprostředkovaně v médiích, či těch, o které sami projevili zájem. Autoři jednotlivých příspěvků romští i neromští občané informují čtenáře nejen o formálních požadavcích na profesi či o finanční odměně, ale i o svém vztahu k vlastnímu povolání. Věřím, že četba pomůže při rozhodování dětem (nejen) ze sociálně znevýhodněného prostředí, ale obohatí i nás dospělé, jejich rodiče, učitele, přátele Mgr. Irena Poláková Odborná konzultantka projektu Nová škola, o. p. s., patří mezi dlouholeté poskytovatele služeb v oblasti inkluzivního vzdělávání. Pracujeme v Praze i celé České republice od roku Mezi cílovými skupinami najdeme děti a mládež z romských rodin, z řad cizinců, i pedagogy pracující se sociálně vyloučenými. K financování činnosti využíváme grantové zdroje různých ministerstev, Evropského sociálního fondu, Nadace Vodafone,Charles S. Mott Foundation, Úřadu vlády ČR, OSF Praha, Hlavního města Prahy, Nadace rozvoje občanské společnosti,různých zahraničních ambasád a korporátních i soukromých dárců. Významný díl naší činnosti je umožněn díky usilovné práci dobrovolníků. V projektech využíváme principy mentoringu. Prostřednictvím projektu Vyber si profesi jsme informovali žáky pražských základních škol o vybraných povoláních a motivovali jsme je v pokračování ve studiu na středních školách. Realizovali jsme besedy s představiteli profesí a exkurze na různá pracoviště. Společně jsme navštívili například Zpravodajství České televize s Richardem Samkem, Poslaneckou sněmovnu ČR, kovářskou dílnu, šli jsme se podívat na Oddělení sociálních věcí a zdravotnictví na Praze 14 za Davidem Beňákem, na Letiště Praha a seznámili se s osobními příběhy lidí, kteří vykonávají povolání na těchto pracovištích. Žáci se mohli seznámit nejen s tím, co takové povolání obnáší, ale také s různými cestami, kterými se k vybranému povolání tito lidé dostali. Žáci tak zjistili, jak na vybrané povolání dosáhnout, a utvrdili se v tom, že středoškolské vzdělání je často nezbytným prostředkem k jejich dalšímu profesnímu úspěchu. Nová škola 34

19 JAK SE STÁT Vydala Nová škola, o. p. s. Na Poříčí 30, Praha 1 Nová škola, o. p. s., 2010 Všechna práva vyhrazena ISBN