Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Psychologický ústav Studijní rok 2008/2009

Transkript

1 Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Psychologický ústav Studijní rok 2008/2009 DIPLOMOVÁ PRÁCE Použití hloubkových rozhovorů u klientů terapeutické komunity Štěpán Borkovec Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Tomáš Urbánek, Ph.D. Brno

2 Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl v ní veškerou literaturu a jiné prameny, které jsem použil. V Brně Štěpán Borkovec 2

3 Děkuji vedoucímu své diplomové práce doc. PhDr. Tomáši Urbánkovi, Ph.D. za cenné připomínky a podněty k této práci. Dále bych rád poděkoval všem respondentům z terapeutické komunity Sejřek za poskytnuté rozhovory a svolení pro jejich použití v této práci. Mé poděkovaní patří také všem, kteří mě při psaní práce podporovali a samotnou práci dále připomínkovali. 3

4 Obsah Obsah... 4 Úvod... 5 I. TEORETICKÁ ČÁST... 7 A. Konstruktivismus a základy konstruktivistické psychoterapie Obecné filozofické souvislosti Postmodernismus zázemí pro konstruktivismus Významní filozofové a filozofické směry Konstruktivismus v psychologii Počátky psychologického konstruktivismu zdroje a základy Zjevení Gregory Batesona Komunikační teorie skupiny Palo Alto Maturana a Varela teorie autopoietických systémů Hlavní rysy konstruktivistického myšlení Konstruktivismus v psychoterapii Neobvyklá psychoterapie Miltona H. Ericksona Milánský tým Reflektující tým Steve de Shazer Narativní přístup k psychoterapii Fenomenologie a fenomenologická metoda B. Drogová závislost Současné definice závislosti Bio psycho sociální model Psychoterapeutické přístupy k drogové závislosti Psychodynamický přístup Kognitivně-behaviorální přístup Systemický přístup Rodinná terapie C. Terapeutická komunita Definice terapeutické komunity Historie terapeutických komunit Demokratické terapeutické komunity Hierarchické terapeutické komunity Pravidla a průběh léčby v terapeutické komunitě Pravidla terapeutických komunit Průběh léčby Faktory terapeutické komunity VÝZKUMNÁ ČÁST Kvalitativní výzkum Výzkumný problém Problematika sběru dat Výzkumný vzorek Metody Metoda sběru dat Metoda přepisu dat Metoda analýzy dat Předsudky a předpojatosti Popis jednotlivých kroků analýzy Interpretativní analýza Interpretativní analýza pro Honzovy volné výpovědi Interpretativní analýza pro Jany volné výpovědi Tematické shody ve výpovědích respondentů Diskuse Závěr Literatura

5 Úvod K napsání této práce mě přivedla má zkušenost z několika stáží, které jsem absolvoval v odlišných terapeutických komunitách v ČR. Při těchto stážích mi vyvstalo v hlavě několik otázek týkajících se procesu léčby, a to především různých změn, které lze pozorovat ve verbálním projevu klientů. Právě na změny v projevu se snažím poukázat v této diplomové práci. Mým prvním cílem je přispět ke kontextuálnímu zkoumání problematiky drogových závislostí v těchto zařízeních. Hlubší porozumění terapeutickému procesu je pro mne přitom pevně spojeno s vyprávěním příběhů, které klienti do rozhovorů přinášejí. Taková forma porozumění, vyplývající z narativní formy, je spojena s mojí profesní orientací a psychoterapeutickým směrem, kterým jsem se začal zabývat, a v jehož výcviku se právě nacházím. Směr mého přemýšlení nejlépe vystihují konstruktivistická (systemická) a strategická východiska psychoterapie. Proto je mým druhým cílem seznámit čtenáře s teoretickými a filozofickým kořeny těchto směrů, a dále také s určitými metodami a způsoby práce směrů samotných. Věřím, že práce tak dostane ucelenější podobu, která je dle mého názoru v kvalitativně pojatém zkoumání nezbytná. Nyní představím blíže jednotlivé části práce. 1. Teoretická část V teoretické části práce rozpracovávám východiska konstruktivismu v psychologii, kterými byly některé filozofické a teoretické směry, relativizující možnost objektivního poznání světa. Snažím se při tom poskytnout čtenáři ucelený přehled, který by následně posloužil k uvedení kontextu, v kterém se v druhé polovině dvacátého století utvářely jednotlivé konstruktivistické směry v psychologii. Jejich praktickou aplikaci představuji v podobě konstruktivistické (systemické) psychoterapie. Základním epistemologickým postojem, který takovou psychoterapii charakterizuje, je to, že realita není poznávána či objevována, nýbrž konstruována každým jedincem. Tento postoj se v důsledku váže také k postoji terapeuta ke klientům, jež by se dal vystihnout rovnocenným vztahem, společným konstruováním reality a významů v terapeutické situaci a přenecháním značného prostoru pro klientovy významy a témata, které do terapie přináší. Pozice, kterou terapeut v takovém vztahu zastává, je možné ve vztahu ke klientům popsat jako nevědoucí či teoreticky neutrální. V následujícím úseku teoretické části se nejprve zabývám současným přístupem k drogové závislosti v podobě definice a převládajícího vysvětlujícího modelu závislosti a dále pak jednotlivými 5

6 psychoterapeutickými směry a jejich přístupem k této diagnostické kategorii. Poslední úsek teoretické části věnuji popisu specifické formy léčby drogových závislostí, kterou představuje terapeutická komunita. 2. Výzkumná část Jak jsem již předznamenal, konstruktivistická psychoterapie a její epistemologické východiska jsou pro mne vhodným zázemím pro výzkumnou část práce. V souladu s nimi volím pro výzkum kvalitativní metodologii. Výzkumný vzorek vytvoří dva respondenti podobného věku a přibližně stejně dlouhé drogové kariéry, kteří jsou v čase prvního rozhoru v léčbě méně než 2 měsíce. Mojí výzkumnou otázkou přitom je: Jaké změny nastávají ve verbálním projevu klientů v průběhu léčby v terapeutické komunitě? To budu sledovat za pomoci metody Interpretativní fenomenologické analýzy, u dvou polo-strukturovaných rozhovorů uskutečněných s dvou a půl měsíčním časovým odstupem. Výsledky analýzy z prvního a druhého rozhovoru s každým respondentem porovnám v tematické analýze. V té se budu snažit poukázat na důležité změny, a to jak specifické pro každého klienta, tak i společné, pokud se takové vyskytnou 6

7 I. TEORETICKÁ ČÁST 7

8 A. Konstruktivismus a základy konstruktivistické psychoterapie 1. Obecné filozofické souvislosti 1.1. Postmodernismus zázemí pro konstruktivismus Slovo postmodernismus vychází z latinského post tedy, po a modernus, vyjadřující něco nového. Nemá tím však být řečeno, jak zdůrazňuje Welsch (1993), že to, co je tím novým, je zároveň i překonaným a tedy něčím, co bychom měli opustit. Je třeba zdůraznit, že ačkoli je význam slova spojován s odmítnutí velkých universálních konceptů modernismu, není to anti-moderna, ale spíše moderna, která přijímá na místo takovýchto konceptů a pokusů o vysvětlení světa pluralitu v její principiální podobě. Je to tedy v obecné podobě mnoho vysvětlujících konceptů, které koexistují vedle sebe bez nároku na onu výlučnost a jedinou pravdivost (Welsch, 1993). Postmodernismus lze vnímat jako široký vývojový jev současnosti, který můžeme pozorovat ve společenských a uměleckých tendencích, stejně tak jako v tendencích filozofických (Petříček, 1997). Právě těmito tendencemi, které vedly k novému pohledu na realitu, objektivitu, pravdu a vědu, se budu obecně zabývat v této kapitole, abych zde přiblížil duchu doby, ve kterém se zrodily myšlenky, které později formovaly základy psychologického konstruktivismu a sociálního konstrukcionismu. Ve filozofických tendencích lze v 19. a 20. vystopovat myšlenky filozofů, které naznačují existenci determinujícího systému stojícího v pozadí našeho porozumění a vidění světa, tedy systému, který může utvářet zdánlivou představu jediné pravdy. Anzenbacher (2004) uvádí takové myšlenky u Nietzscheho konceptu veškeré kultury jako produktu resentimentu nebo pohled hermeneutiky, která podmiňuje všechny universální koncepty před-porozuměním, předpokládající naše před-sudky. Plné rozvinutí tohoto způsobu uvažování můžeme najít v strukturalismu. Oním systémem stojícím v pozadí je v strukturalismu myšlen jazyk. Vzhledem k relevantnosti změn ve verbálním projevu, které v rozhovorech s klienty sleduji v návaznosti na změny terapeutické, tak jak k ní přistupuji 8

9 v praktické části této práce, považuji za důležité se tímto obratem k jazyku zabývat podrobněji Významní filozofové a filozofické směry V prvopočátku takového obratu lze spatřit jazykovědný směr, který se nazývá strukturalismus: Strukturalismus je myšlenkový směr, který vznikl na půdě jazykovědy. Strukturalistická jazykověda se konstituuje tím, že chápe jazyk jako systém znaků. K tomu, aby znak mohl něco zastupovat (pro nás všechny, kdo mluvíme stejným jazykem), tedy aby mohl mít význam, je třeba postulovat dvojí rovinu výkladu; jednak rovinu konkrétních jazykových projevů (která se v jazykovědě nazývá rovinou mluvy), a jednak rovinu jazyka čili systému, který umožňuje, že konkrétní jazykový projev (např. větu) mohou různí mluvčí, kteří mluví stejným jazykem, chápat všichni stejně (Petříček, 1997, str. 164). Tedy k tomu, aby došlo v komunikaci alespoň k částečnému překrytí významů u dvou živých systémů, přepokládá strukturalismus existenci formy, která je pro nás nevědomá, leč vždy smysl utvářející. Význam je přitom dán nikoliv pozitivně, nýbrž diferencí, odlišností jednoho znaku systému od všech ostatních (Petříček, 1997, str. 166). Zahrnuto do širšího kontextuálního přístupu se tak, jak píše Anzenbacher (2004), studiem rozdílů mezi různými jazyky (lingvistika), národními kulturami (etnologie) a epochami, otevírá postmoderní perspektiva, jež se zasazuje za pluralitu rovnocenných způsobů přístupu, strukturálních východisek či paradigmat. V souvislosti s paradigmatem, a to především vědeckým, je na místě zmínit Thomase Kuhna, který svým pojetím vědeckých revolucí vyvrací v moderně tradovaný kumulativní model vývoje vědy. Věda se podle něho vyvíjí diskontinuálně, skokem z jednoho paradigmatu do druhého. Tím nepřímo odkazuje na posun v kvalitě, nikoliv v kvantitě nahlížení při využívání poznatků vědy (Král, 1994). Důležité je v této souvislosti zmínit, že nové paradigma je schopno vysvětlit paradigma předchozí a také to, že jedno paradigma je vždy nahrazováno jiným (Petříček, 1997). Ve vědě tedy neexistuje moment, kdy se na poznatky nahlíží bez paradigmatu. To má však své pochopitelné důsledky, jak píše Petříček (1997): Rozhodnutí odmítnout paradigma je vždy rozhodnutím přijmout jiné. Zavrhnout jednou paradigma a nenahradit je jiným znamená zavrhnout vědu jako takovou. Proměna paradigmatu způsobí proměnu světa, v němž vědec žije. (str. 171). Lze 9

10 dodat, že vědecký (i vědcův) svět před a po změně se tímto skokem stávají neporovnatelnými. V návaznosti na Thomase Kuhna a jeho vnímání paradigmat se nabízí srovnání s tzv. epistémy, které rozvíjí další významný filozof Michael Foucault: Foucault tvrdí, že v kulturních dějinách lidstva lze nalézt relativně kompaktní a stabilní útvary, tzv. epistémy, struktury, budované sítí soudobých poznatků, vědeckých teorií, institucí, které (často neuvědoměle) určují rozhodujícím způsobem to, jak příslušníci této epistémy myslí, jednají a uvažují sami o sobě. Mezi různými epistémami neexistuje logická posloupnost a neexistuje ani žádná nadřazená epistéma, jejímž prostřednictvím by se dala vysvětlit epistéma jiná. Každá epistéma má svou vnitřní logiku a musí být zevnitř také odkrývána. (Blecha, 2004, str ). Foucalt dále spojuje epistémy s vládnoucí mocí té či oné kulturní epochy. Osobně pohlížím ve spojitosti s Kuhnovou teorií, na epistémy jako na systémy umožňující budovat (stejně tak jako vědecká paradigmata či náboženská učení) velkolepé projekty a určovat, kdo se na nich bude podílet a kdo nikoliv. Vše je přitom provázáno jazykem, který každý z nás používá. Právě jazyk nás zařadí či vyřadí ze společenství určené takovým systémem. Tak, jak jsme uzavřeni v epistémách, účastníme se diskurzu v pojmech a kontextech, kterým vzájemně rozumíme. Přitom rozumět nějakému jazykovému výrazu také znamená umět jej použít v určité situaci, shodnout se s druhým člověkem na jakýchsi pravidlech hry" (Blecha, 2004). Přiblížím teď další významnou teorii o jazykových hrách, která se na rozdíl od Foucaltovy teorie již vyznačuje onou postmoderní pluralitou. Tuto teorii vytvořil v druhé polovině svého života Ludwig Wittgenstein. Petříček (1997) ji vystihuje takto: Jazyk je soubor různých praktik", různých způsobů jednání", z nichž každé má svou vlastní logiku a své vlastní zákonitosti. Jako příklad lze uvést např. popisování, pojmenovávání, tvrzení, tázání, ale právě tak i řešení hádanek, vyprávění příběhů apod. Toto vše jsou podle Wittgensteina jazykové hry. (Petříček, 1997, str. 146). Význam slova proto netkví v denotaci", ve vztahu mezi slovem a věcí, netkví v zobrazování faktů výrokem. Problém významu totiž nelze studovat izolovaně jako vztah slova k předmětu, nýbrž je třeba zkoumat jazyk, jak funguje, jak je používán. Pak se ale ukazuje, že význam výrazu je to, jak je výraz v jazyce používán, resp. jak je používán v různých způsobech zacházení s jazykem (Petříček, 1997). Převedeme-li tuto citaci na úroveň jednotlivce, tak jazyk a jeho význam vždy v kontextu utváříme, tedy konstruujeme. Jsme zodpovědní za to, co říkáme a 10

11 tvoříme. Vyjádřeno dramatičtěji: Jazyk se neučíme, jazykem jednáme, hrajeme hru, kterou jsme přijali a při níž očekáváme, že ji přijímají i ostatní. Jazyk je forma života. Nemám- li možnost žít a učit se ve struktuře jazykových her", nemám možnost jazyku porozumět. (Blecha, 2004, str. 136) Tím se dostávám do bodu, v kterém bych rád spojil výše uvedené filozofické úvahy s psychologickými. V psychologii je neméně významné pracovat s touto pluralitou, kterou tolik přijímá postmodernismus. Jakkoliv je to nutné při vytváření psychologických teorií, vnímám tuto potřebu za enormně důležitou v každodenním kontaktu s klienty a pacienty v psychologické, psychiatrické i psychoterapeutické praxi. Jde tu především o to umět se vzdát hry na pravdu a objektivního nazírání skutečnosti, která tak často vystupuje při expertní pozici profesionála. Teprve potom lze dle mého mínění nastoupit na cestu k přijímání každého člověka jako jedinečné individuality. Je k tomu také potřeba umět opustit jakýkoliv koncept v kterýkoliv okamžik práce s člověkem a vydat se jiným směrem, ba i do zcela neznámých světů bez nervozity, které takové opuštění jistoty v objektivitě často doprovází. Pro vhodnost takového přístupu budu hledat oporu i kritiku v teoriích představených v této práci. 2. Konstruktivismus v psychologii 2.1. Počátky psychologického konstruktivismu zdroje a základy V této části se budu zabývat teoriemi významných myslitelů, kteří měli již přímý vliv na psychologický konstruktivismus. V prvních částech připomenu především dva vědce, kteří ovlivněni postmodernou, kterou svým způsobem utvářeli a utvářejí, stáli na počátku psychologické změny, doslova změny v paradigmatu psychologie. Gregory Bateson, původně antropolog, a jeho následovník Humberto Maturana přinesli přelomové pohledy na svět a jeho vnímání. Jejich teorie, ať již Batesonova kybernetická epistomologie či Maturanova teorie autopoetických systémů, nám poslouží jako dobrá vodítka k současným modelům konstruktivistické psychoterapie. Na tomto místě bych rád upozornil, že Bateson a Maturana nebyli jediní, kdo předznamenal vývoj konstruktivistické psychoterapie. Dalšími významnými osobnostmi byli například klinický psycholog G. A. Kelly, který se proslavil utvářením teorie osobnostních konstruktů, či R. D. Laing, významný skotský psychiatr, jehož kritické pojetí psychiatrie iniciovalo vznik 11

12 antipsychiatrického hnutí. Vzhled k rozsahu této práce jsem rozhodl věnovat se více pouze prvním dvěma zmíněným osobnostem. V poslední části této kapitoly pak také pojednám o Mekce nového směru v psychologii, kterou od počátku 50. let 20.stol. byla Stanfordská universita v Palo Alto v Kalifornii. Dříve však něž se posuneme k jednotlivým částem, pokusím se naznačit v souladu s Pecháčkovou (1992), jak se psychologie posunula od mechanického chápání psychických jevů na přelomu 19. a 20.stol. k dnešnímu systemickému pojetí. Změna je to natolik výrazná, že ji lze oprávněně nazvat revolucí. V následující tabulce se pokusím shrnout některé základní změny v jednotlivých zaměřeních psychologie (Swarz, 1991 cit dle Pecháčková, 1992): Od přelomu 19. a 20. století fyzikální pohled element, stav příznak, konstanta jedinec intrapsychické procesy lineární kauzalita objektivistické pozice K dnešnímu trendu psychosociální jevy struktura, proces celostnost, zpětná vazba síť sociálních vazeb interpersonální procesy cirkularita, systém konstruktivismus S tím jde ruku v ruce i změna v psychoterapeutickém uvažování, kde původně expert, nezúčastněný terapeut pozorující problémový systém se stává součástí terapeutického systému a aktivně se podílí na léčbě. Psychoterapií se však budeme zabývat v následující kapitole. Ačkoliv se na utváření dnešního systemického smýšlení podílelo více autorů z různých oblastí (kybernetiky, filozofie, matematiky, fyziky) nejsou v této práci z praktických a tematických důvodů samostatně reflektováni. Značné zjednodušení myšlenek Batesona a Maturany v této práci je bohužel taktéž nutným kompromisem. Dle mého názoru jsou oba zmínění autoři svojí odlišností značně náročnou látkou na vysvětlení v textu diplomové práce. Čtenáře tímto odkazuji na četbu originálních děl či tematických prací věnujících se jejich teoriím.(viz Bateson, 2006; Maturana, 1992; Dell, 1985) 12

13 2.2. Zjevení Gregory Batesona Takovýto nadpis nese předmluva k českému vydání knihy Mysl a příroda: Nezbytná jednota (2006). O Batesonovi se mluvívá v úvodech k jeho knihám a na obálkách paperbacků jako o jednom z nejvýznamnějších vědců tohoto století, který svým kybernetickým pohledem na přírodu, život a poznání zrevolucionalizoval biologii, sociologii a psychiatrii a jehož dílo rozhodně ovlivnilo řadu nejrozmanitějších dalších disciplín (Neuebauer, 1992). Capra (2004) o něm hovoří jako o jednom z nejdůkladnějších a nejkomplexnějších myslitelů naší doby. Množstvím citací v nejrůznějších knihách o systemické terapii a jeho stálou aktuálností ho někteří systemičtí terapeuté v žertu označují sv. Bateson. Co však stojí za takovýmto úspěchem tohoto génia doby? Jak píše Neubauer (1992), Bateson rozpoznal velmi přesně a dříve než kdokoli jiný osvobozující a oplodňující dopad kybernetiky na vědecké pojetí skutečnosti a na řešení otázek vztahu mysli a těla, subjektu a objektu apod. Pojďme si nyní v stručnosti přiblížit kybernetiku samotnou, na jejímž vzniku se samotný Bateson podílel, a posléze se začít věnovat aplikaci jejích poznatků v epistemologické kybernetice. Kybernetika Kybernetické hnutí se začalo rozvíjet v průběhu druhé světové války, kdy skupina matematiků, neurologů a techniků - mezi nimi Norbert Wiener, John von Neumann, Claude Shannon a Warren McCulloch - vytvořila neformální tým sledující společné vědecké zájmy. Koncepční rámec kybernetiky byl vytvořen v průběhu řady legendárních setkání v New Yorku, známých jako Macy-konference (Heims, cit dle Capra, 2004). Výše zmínění vědci však tvořili pouze jednu skupinu. Druhou tvořili na těchto konferencích vědci reprezentující společenské vědy, jejichž významným členem byl právě Gregory Bateson a jeho tehdejší žena, významná kulturní antropoložka Margaret Meadová. Na těchto konferencích jsou hned v počátcích uváděna témata pro svou dobu značně revoluční, ale především přesahujíci do dnešních dnů. (Capra, 2004). Ústředním problémem kybernetiky tehdy bylo udržení rovnováhy systému, přiblížení stavu existujícího stavu žádoucímu. To se dělo především na základě informací ukazujících na odchylky a provádějící korektury ve směru stavu má být" (von Schlippe, Schweitzer 2006). To je vyjádřováno samotným termínem kybernetika jako téma zpětnovazebné smyčky. Zpětnovazebná smyčka je 13

14 kruhovité uspořádání kauzálně spojených prvků, v němž prvotní příčina postupuje podél prvků smyčky, takže každý prvek působí na prvek následující, až poslední z nich přenese efekt na počáteční prvek cyklu a zpětná vazba se tak uzavře. Důsledkem tohoto uspořádání je to, že první článek ( vstup") je ovlivněn posledním ( výstup ). Výsledkem toho je autoregulace celého systému, protože počáteční efekt se modifikuje při každém průchodu cyklem. (Capra, 2004) Ačkoliv se v počátcích kybernetiky studovala především tzv. negativní zpětnovazebná regulace, která byla demonstrována na parním stroji a souvisela s samovyrovnávací tendencí mechanismu stroje, bude to především pozitivní zpětná vazba, která v souvislosti s živými organismy přinese další nečekaný rozměr v pozdějším období kybernetiky. Prozatím zdůrazním rozdíl mezi Teorií obecných systémů Ludwiga von Bertalanffyho (1972), který navíc, narozdíl od původní kybernetiky, považuje živé systémy taktéž za sebeorganizující. V jeho teorii tedy můžeme sledovat posun, který v kybernetice nastal až mnohem později, a to právě díky Batesonovi. Kybernetická epistemologie Tak, jak jsme si nastínili počátky kybernetiky, je třeba objasnit i druhé slovo v názvu teorie. Bohužel to v případě Gregory Batesona není nic jednoduchého, protože ho používá, jak píše Dell (1985), minimálně pěti způsoby: Epistemologie jako teorie poznání - Tedy tak, jak filozofové definují epistemologii. Jako studium teorie poznání zkoumající prameny, strukturu, metody a platnost poznání. Epistemologie jako paradigma Tedy použití, které se stalo velice populárním v dnešní rodinné terapii, ačkoliv je poněkud matoucí, protože paradigma se ve své definici zaměřuje na určitý výsek poznání. Příkladem použití může být psychoanalytická, systemická, lineární, cirkulární a další. Epistemologie jako biologická kosmologie Tento význam, který Bateson přisoudil slovu epistemologie je velice smělý. Pokládal svou biologickou kosmologii za správnou epistemologii světa živého. Z Batesonova popisu (2006) jsou všechna živá stvoření spojena epistemickým a epistemické zakládají. Byl přesvědčen, že existuje posvátná jednota biosféry, která má vlastnosti mysli 14

15 Epistemologie jako věda. Přesněji řečeno jako odvětví přírodovědy. Jejím předmětem studia je zkoumání způsobu, jakým jednotlivé organismy nebo soustavy organismů poznávají, myslí a rozhodují se. V tomto smyslu se Bateson se zájmem věnoval faktu, že živé organismy nezískávají objektivní informace o světě kolem sebe. Inspirací mu byla např. tzv. Amesova kabina (viz např. Atkinson, 2003). Na epistemologii jako na vědu tedy kladl i nároky na adekvátní popis a vysvětlení této nemožnosti objektivního poznání. Ovlivněn zkoumáním McCullocha, neurologa zabývajícího se percepcí, se kterým Bateson spolupracoval od zmíněných Macyho konferencí, si kladl otázku, zda je neurofyziologická struktura tím mechanismem, který zabraňuje tomu, aby objektivní informace byla předána pozorovateli. (Capra, 2004). V tomto bodě bych rád poukázal na návaznost Batesonovy teorie na teorii Humberta Maturany, kterou probereme v další kapitole. Z uvedeného textu je taktéž patrné, že Bateson stále předpokládá existenci alespoň nějaké objektivity, což je typické pro původní kybernetiku, kterou budu dále nazývat kybernetikou 1. řádu. Epistemologie jako charakterová struktura je pátým způsobem, jímž Bateson zachází s pojmem epistemologie. Užití v tomto smyslu, je míněno tak, že charakterová struktura je jedincovou vlastní osobní epistemologií. V takto pojaté definici se navíc epistomologie prolíná s ontologií. Charakterovou strukturu si lze nejlépe představit jako síť ontologických a epistemologických předpokladů.(dell, 1985). Pro vysvětlení cituji Batesona (1972, cit dle Dell, 1985): V přírodopise lidského bytí nelze oddělovat ontologii a epistemologii. Jeho (obvykle nevědomá) přesvědčení o tom, o jaký druh světa jde //tj. ontologické premisy//, budou determinovat, jak ho vidí //tj. epistemologické premisy// a jedná v něm, a jeho způsoby vnímání //tj. epistemologické premisy// a jednání budou determinovat jeho přesvědčení o jeho povaze //tj. entologické premisy//. Živý člověk je tak vázán v síti epistemologických a entologických premis. Je hrozné odkazovat ustavičně jak na epistemologii, tak ontologii a nesprávně naznačovat, že jsou v lidském přírodopise oddělitelné Budu tedy užívat (v tomto eseji) jediný výraz epistemologie tak, že bude pokrývat oba aspekty sítě premis, které ovládají adaptaci /nebo maladaptaci/ vůči lidskému i fyzikálnímu prostředí. (str. 29). 15

16 To, co působí chyby, tedy maladaptaci, která produkuje psychopatologii, považuje Bateson za nesprávnou epistemologii. Epistemické chyby často vznikají díky uvažování o lineárních příčinnostech. To Bateson nahrazuje cirkulární kauzalitou, jejíž náznaky je možné pozorovat v základním principu kybernetiky. Pro Batesona je to jedním z 6 kritérií, které jsou pro něj nezbytně přítomné v mentálním procesu, který ztotožňuje s životem. (Bateson, 2006) Přiblížím nyní jednotlivé z nich, tak jak jsou popsány v knize Mysl a příroda (2006), používám přitom stejné nadpisy uvedené v knize: 1) MYSL JE SESKUPENÍ VZÁJEMNĚ PŮSOBÍCÍCH ČÁSTÍ NEBO SLOŽEK Tímto výrokem Bateson naznačuje, že v mysli je vše sledem vzájemného působení mezi částmi. Nelze-li diferencovat tyto části, nelze diferencovat ani procesy, a ty jsou právě základem každé mentální činnost, tedy života. Protože vyšší úroveň je vždy nositelem znaků úrovních nižších, říká tím Bateson, že je podstatné zabývat se nerozdělitelnými procesy, jako základem poznání a nikoliv jejich částmi. 2) VZÁJEMNÉ PŮSOBENÍ ČÁSTÍ MYSLI JE SPUŠTĚNO ROZDÍLEM Každý příjem informace myslí je nutně příjmem nových rozdílů. K tomu, aby bylo možné rozdíl, informaci, přijmout, je potřeba dvou entit, např. A a B, kde právě vztah mezi nimi, působí na příjemce C, který vytváří rozdíl. Odtud tedy pochází chápání informace jako rozdílu, který je významný, které je rozvíjeno v systemické psychoterapii (viz dále např. De Shaser a další). Bateson dále rozlišuje potenciální rozdíly a efektivní rozdíly, tedy rozdíly, které jsou v očekávání být vnímány a rozdíly které pracují, ty které jsou nositelem informace. Bateson zde objektivitu za systémem předpokládá právě tím, že každé vnímání rozdílu je limitováno prahem, který je potřeba k jeho vnímání. Rozdíly, které jsou příliš slabé nebo jsou prezentovány příliš pomalu, nejsou vnímatelné. Objektivita za systémem je důležitá především ve srovnání s autopoetickou teorií Humberta Maturany, kterou uvedu v další části této práce. 3) MENTÁLNÍ ČINNOST VYŽADUJE PRŮVODNÍ ENERGII V tomto kritériu zdůrazňuje Bateson rozdíl ve způsobu, jímž živé a neživé systémy komunikují se svým prostředím. Bateson jasně rozlišuje mezi reakcí materiálního objektu a odpovědi živého organizmu. Uvádí příklad, že když kopnu do kamene, dodávám kameni energii a on se díky té energii pohybuje. Když kopnu 16

17 psa, odpoví pomocí energie, která pochází z jeho metabolizmu. Rozdíl tedy neobsahuje energii, kterou mentální činnost vyžaduje. Mentální činnost využívá energii, které je v systému již přítomna. 4) MENTÁLNÍ PROCESY VYŽADUJÍ MINIMÁLNĚ KRUHOVÉ KAUZÁLNÍ ŘETĚZCE Tímto bodem je zdůrazněna důležitost nelineární kauzality v živém systému. Organismy v nepřetržitém ději přijímají změny přechodné, což jim umožňuje dočasně se vyhnout změně nevratné, tedy smrti. 5) U MENTÁLNÍ ČINNOSTI JE TŘEBA HLEDĚT NA DOPAD ROZDÍLU JAKO NA KÓDOVANÉ VERZE ROZDÍLU PŘEDCHOZÍHO Každý předmět, rozdíl nebo událost tzv. vnějšího světa" se mohou stát zdrojem informací, jsou-li začleněny do cyklu s náležitou sítí přizpůsobivého materiálu, v němž může působit změny. V tom smyslu zatmění slunce, otisk koňské podkovy, tvar listu, oko na pavím ocasu zkrátka cokoli může být začleněno do mysli, pokud takové řetězce následků vyvolává. (Bateson, 2006, str. 99) V této citaci Bateson odkazuje na existenci světa, z kterého je objektivní realita kódována, transformována do světa vnitřního. Je nasnadě říci, že se stává mentálně reprezentovanou, což je možné vnímat i z posledního kritéria, které zmiňuje. Dřív než k němu přistoupíme, považuji za důležité zmínit se o návaznosti na výrok Korzybského, kterým se Bateson při této příležitosti zabývá, a to, že mapa není území. Na mapu je možné podívat se jako na následek jehož příčinou bylo překreslení území. Do mapy se však dostávají právě informace o rozdílech, a to navíc takových, které do ní jejich tvůrce transformoval. Tedy dvě mapy jsou vždy lepší než jedna. 6) POPISEM A KLASIFIKACÍ TĚCHTO TRANSFORMAČNÍCH POCHODŮ OBJEVÍME HIERARCHII LOGICKÝCH TYPŮ SPJATOU S PŘÍSLUŠNÝMI JEVY K tomu, abychom rozuměli sdělení, potřebujeme více než zprávu samotnou. Potřebujeme to, co Bateson nazývá metazprávou, tedy zprávu o kódování zprávy, která přichází. Tato metazpráva patří do odlišné třídy informací, do odlišného logického typu. Za touto zprávou je však navíc ještě jemnější zpráva, nutná proto, že samy kódy jsou podmíněné. Například význam neverbální komunikace se mění v závislosti na kontextu a také v závislosti na vztahu mezi dvěma entitami. Dvojná vazba 17

18 Význam posunku či zvuku se mění v závislosti na kontextu, a zejména v závislosti na proměnlivém vztahu mezi A a B. Pokud si např. v dané chvíli hrají, změní tento herní kontext význam velkého množství signálů. Zjištění, že totéž platí pro zvířata jako pro lidi, mě přivedlo k výzkumu, který vyústil v teorii tzv. dvojné vazby ve schizofrenii a v celou epistemologii, kterou v této knize předkládám. (Bateson, 2006, str. 104). Hypotéza dvojné vazby" vznikla v roce 1956 při studiu komunikace v rodinách se schizofrenním členem. Patogenní účinky paradoxní "dvojvazebné" mezilidské komunikace zveřejnil Bateson spolu se svými spolupracovníky z Mental Research Institute v Palo Alto jako teorii dvojné vazby v práci nazvané "Toward a Theory of Schizofrenia"(1956). Von Schlippe a Schweitzer (2006) píší, že základní podmínkou dvojné vazby je existence úzkého vztahu, majícího velký význam pro jednotlivce nebo všechny zúčastněné (např. pro dítě v rodině). Zároveň se tento kontext vyznačuje určitým napětím, jaké s sebou nese očekávání trestu". Tento kontext učení staví spíš na zabránění trestu než na snaze po získání odměny. V této napjaté situaci má osoba pocit, že je vystavena paradoxní výpovědi nebo také paradoxní výzvě. Dostává dva neslučitelné signály, které si odporují (např. na úrovni verbální a neverbální). Přitom není možné se rozhodnout, která část celkové výpovědi je správná a která ne, která je platná a která neplatná. (von Schlippe, Schweitzer 2006). Dodejme, že na kontextu opravdu záleží, protože lze dvojnou vazbu použít i terapeuticky, tak jak to ve své klinické praxi předváděl Milton H. Erickson, Richard Bendler a mnoho dalších. Důležité je, že se vše odehrává v životně důležitém kontextu a není možné z kontextu uniknout nebo využít metakomunikace. Jedinec se tedy učí očekávat trest, ať už reaguje na kteroukoliv složku sdělení. To však z dlouhodobého hlediska vytváří zvláštní návyky. Tak jak píše Watzlawick, Bavelasová a Jackson (1999): Tam, kde mají dvojné vazby delšího trvání nebo jsou dokonce chronické, mění se ve zvyk a stávají se těžko ovlivnitelnými očekáváními, jež se týkají povahy lidských vztahů a světa jako takového. Tato očekávání nakonec nepotřebují žádná další posílení. Paradoxní chování, způsobené dvojnými vazbami, má samo dvojvazebné zpětné dopady, což vede k takovým komunikačním vzorcům, jež zvěčňují sebe sama. (str. 186). To vede ke komunikačním strukturám, které samy sebe donekonečna opakují. Chování komunikujících, kteří jsou nejnápadněji narušeni, odpovídá při pozorování v umělé isolaci klinickým kritériím pro schizofrenii. 18

19 Double bind je tedy výsledek zapletenosti mezilidských vztahů, k nimž dochází díky vnitřně sporné, ale ve své rozporuplnosti těžko prohlédnutelné komunikaci. Popisem tohoto zauzlení umožnil Bateson porozumět psychickým poruchám, které byly dosud zahrnovány pod schizofrenii. Bateson zároveň prokázal, že double bind není specifikum jen těchto poruch, nýbrž že hraje pozitivní roli v tvůrčím procesu a v humoru, ba dokonce i v samotném psychoterapeutickém postupu. (Stierlin, 1969) Komunikační teorie skupiny Palo Alto S teorií dvojné vazby, jak již jsem zde zmínil, je spojována pracovní skupina Palo Alto. Vývoj pracovní skupiny - tzv. školy z Palo Alto - probíhal v letech , kdy tým v psychiatrické nemocnici pro bývalé vojáky v Menlo Parku ve složení Bateson, Haley, Weakland, Fry, Jackson pracoval na výzkumu zvláštností v komunikaci v rodinách se schizofrenním členem. Tato skupina v rámci později vzniklého projektu Mental Research Institut (MRI) rozpracovala teorii komunikace, opírající se o systémový přístup a zaměřila se na současné interakce jedince s okolím a na jeho současnou rodinu, kterou chápe jako celek propojený vzájemnými interakcemi. (von Schlippe, Schweitzer, 2006).Tato teorie později ovlivnila strategické, systemické a rodinné přístupy k psychoterapii a v této kapitole o ní pojednám, tak jak je předkládána v knize Pragmatika lidské komunikace (Watzlawick, Bavelasová, Jackson, 1999). Autoři se při studiu lidského chování odvracejí od neprokazatelných pojetí o přirozené psychice k pozorovatelným manifestacím lidských vztahů. Prostředkem těchto manifestací je pro ně právě komunikace, kterou považují za synonymum pro chování. Pro zpřesnění cituji vysvětlení autorů: Protože materiálem pragmatiky nejsou jen slova, jejich konfigurace a jejich významy, tedy data náležející syntaxi a sémantice, ale také všechny neverbální průvodní projevy, včetně takzvané řeči těla. A konečně je brána v potaz role kontextu, který spoluurčuje to, jak komunikace probíhá, tedy "prostředí" každé komunikace. Z tohoto pragmatického pohledu není potom komunikací jenom řeč, nýbrž veškeré chování, a každá komunikace. (str. 18). Teoretickým podkladem pro studium pragmatiky lidské komunikace je pro autory pět komunikačních axiomů, které v této kapitole postupně představím: 1. Nelze nekomunikovat Tento axiom má jasné poselství, které říká, že komunikace a tedy i chování nemá žádný protipól. Každou chvílí v našem životě tedy komunikujeme, a to ať 19

20 chceme, či nikoliv. Každou situaci, které se účastní více než jedna osoba, je tedy nutné považovat za interpersonální a nelze z ní uniknout pouhým nekomunikováním. Při takové snaze autoři popisují schizofrenické vyjadřování, tedy snahu svým chováním zdánlivě vyjádřit to, že nekomunikuji, což pak nutně musím popírat tím, že i toto popření je komunikací. (str. 63). Demonstrace způsobů, jak se držet stranou v mezilidské konfrontaci, je možné ukázat na sousedících pasažérech v letadle, z nichž jeden, A, chce komunikovat, zatímco druhý, B, komunikovat nechce. Protože B se nemůže ani fyzicky vzdálit ani nekomunikovat, je počet možností, jak může zareagovat, velmi omezený: Může odmítnout, což je v dané situaci sice nespolečenské, nicméně B tím bezdůvodně unikne z navázaného kontaktu s A. Ten může být takovým únikem dotčený. Může akceptovat komunikaci, čímž ale zneváží sám sebe, a po několika komunikačních výměnách pro něj bude čím dál tím těžší takový rozhovor ukončit. Další možností je diskvalifikovat vlastní či partnerovu komunikaci tím, že ji připraví o jasný význam. Způsobů, jak to udělat, existuje více, např. misinterpretací, konkretizací metafor či pomocí nedokončených vět. Poslední zmíněnou variantou je symptom jako komunikace, tedy variace na téma: "Neměl bych nic proti tomu popovídat si s Vámi, ale něco, co je silnější než já a za co nemohu být činěn zodpovědným, mi v tom brání." (str. 68). Takové chování trvalejšího charakteru však může ve svém důsledku působit jako sebepřesvědčující argument, kterým se B vydává na pospas okolnostem a opravdu ztrácí kontrolu nad svým chováním. 2. Obsahová a vztahová rovina komunikace Watzlawick, Bavelasová a Jackson tímto axiomem rozlišují mezi obsahem sdělení, tedy sdělujícím aspektem, zprostředkovávajícím informaci v lidském chování, a vztahovým, tedy tou částí komunikace, která je odkazem na to, jak s obsahovým sdělením zacházet a je závislá na druhu sdělení, které podává, tedy v důsledku na vztahu mezi komunikujícími. U každé komunikace máme k dispozici jak formu informace o sobě, tak i způsob, jak s ní pracovat. Zmatení v těchto aspektech autoři řadí do několika mezistupňů. Póly jsou přítom charakterizovány shodou (ideální případ) či neshodou (nejhorší případ) v obou aspektech: 20

21 Neshoda v obsahu komunikace, které nepoškozuje vztah, je nezralejší formou konfrontace s nejednotností. Partneři v komunikaci spolu sice nesouhlasí, ale jejich vztah zůstává stabilní Partneři se shodují na úrovni obsahu, ale ne v rovině vztahu. Partnerství v komunikaci trvá, pokud je sdílen obsah, pokud dojde k neshodě, tedy ztrátě společného tématu, dochází ke krizi. V rodinné dynamice je možné takovou krizi sledovat v následujícím příkladu: Role obětního beránka u dítěte, jehož "problém" (selhávání ve škole, neuróza, psychóza, kriminalita) vnáší do vztahu rodičů určitou pseudostabilitu tím, že je zde nutnost společně se rozhodovat a ustavičně spolu zasahovat. Téměř s matematickou jistotou se dá předpokládat, že po pacientově zlepšení bude následovat manželská krize rodičů. (str. 72). Konfuze vztahového a obsahového aspektu, při které se komunikující pokoušejí řešit jeden aspekt druhým. Příkladem může být reakce partnera na názorovou rozdílnost výčitkou typu: Jestli mě miluješ, tak bys mi neměl odporovat. Posledním mezistupněm jsou zvláště závažné situace, ve kterých je člověk nějakým způsobem nucen pochybovat o tom, co vnímá v rovině obsahu, aby neohrozil vztah, který je pro něj důležitý. Taková situace umožňuje rozvíjet paradoxní chování, které jsem již zmiňoval v souvislosti s tzv. dvojitou vazbou. Ztrátou možnosti metakomunikovat člověk ztrácí možnost pochopení druhého i sebe, což často vede k patologii. Ve vztahovém aspektu si komunikující vyměňují taktéž definice vidění druhých. V případě párové komunikace osoby A, a osoby B, má každá z nich možnost definici druhého přijmout, odmítnou či diskvalifikovat. 3. Fázování sledu událostí Ačkoliv se komunikace pro pozorovatele muže jevit jako souvislý tok interakcí, je samotnými aktéry fázována. Fázování vlastně organizuje komunikaci, kterou rozdělenou na jednotlivé sekvence můžeme vnímat jako na sebe navazující triadické spojení. Triadické proto, že každý úsek je zároveň příčinou, posílením a reakcí jiného úseku. Problémy nastávají, když jeden z komunikujících začne přisuzovat určitému úseku prvotní příčinu libovolné události a druhý ji přitom vnímá jinde. Řečeno přesněji, chybou je již určení jakékoliv příčiny. Příkladem z knihy může být hádka manželů, jejichž boj se skládá z monotónní výměny sdělení "Odtahuji se, protože mě popichuješ" a "Popichuji tě, protože se odtahuješ". 21

22 Řešením takového sporu je potom právě zahájení metakomunikace, protože taková komunikace se točí v bludném kruhu s eskalující tendencí. Často v takové situaci každá strana drží svoji pravdu a považuje ji za jedinou a skutečnou. Dochází zde také k falešné domněnce, že druhá strana z nějakého nerozumu takovou pravdivou skutečnost pouze překrucuje. Jak nebezpečné jsou takové chyby na mezinárodní úrovni, ukazuje následující model: Ruské zbraně hrozba Američanům potřeba zbrojení v USA americké zbraně - hrozba Rusům - potřeba zbrojení v Rusku 4. Digitální a analogová komunikací Autoři tvrdí že objekty, v širším slova smyslu, mohou být v lidské komunikaci nazírány dvěma zcela odlišnými způsoby. Jednak pomocí sebevysvětlující podobností, tedy pomocí názorných příkladů a za druhé pomocí slov, tedy na abstraktní úrovni. Analogická komunikace je založena na podobnosti, jejíž přesnost je vždy pouze přibližná, stejně tak jako tomu je u jakéhokoliv analogového přístroje, který pracuje s diskrétními veličinami. V lidské komunikaci se jedná o neverbální komunikační klíče, které jsou neodmyslitelně svázány s verbální složkou. Naopak slova, tedy verbální aspekt, jsou svou přesností podobná digitální komunikaci: mohou být vnímána jako čísla, kterým jsou jen náhodně přiřazeny kódy, které se podobají skutečným veličinám asi stejně jako telefonní čísla udělená telefonním účastníkům. (str. 53). Tento způsob náhodného přiřazování je vlastně přímo převzat z digitálního přístroje, který pracuje přesně a je omezen pouze kapacitou paměti. Shrnuto autory: Lidské bytosti komunikují jak digitálně, tak analogově. Digitální jazyk je velmi složitý a má výrazně logickou skladbu. Postrádá však přiměřené významy týkající se vztahové stránky, zatímco analogový jazyk obsahuje významosloví, ale nemá odpovídající skladbu, která by jednoznačně definovala povahu vztahů. (str. 58). Všechny analogové komunikace jsou tedy taktéž vztahovými apely, tj. výzvami k určitým formám vztahu a vzhledem k tomu, že je velice těžké podobností signalizovat digitální ne, jsou nasnadě určité typy komunikačních problémů. V lidské komunikaci jde především o částečném zamezení komunikovat o podstatě vztahu digitálně. Dobrý příklad pro analogové sdělení negace, je navozování důvěrného vztahu člověka a delfína: Tito tvorové zjevně poznali, že ruka je jednou z nejdůležitějších a nejzranitelnějších částí lidského těla. Když si k nim přisedl na okraj bazénu cizinec, pokoušeli se uchopit jeho ruku do tlamy a jemně ji zmáčknout čelistmi. Přitom mají tak ostré zuby, že by mohli ruku ukousnout, Netušili jsme, že svoje sympatie pro tyto krásné a inteligentní živočichy můžeme vědecky zobjektivizovat, jestliže si toto jejich analogové 22

23 chování přeložíme do digitálního sdělení: "Mohl bych, ale nechci ti ublížit." A tak se také stalo. Jakmile se člověk poddal tomuto jejich jemnému kousnutí, zdálo se, že to delfín vzal jako zprávu o naprosté důvěře, neboť se ihned začal chovat tak, že položil na ruku, chodidlo, nebo nohu člověka svou přední ventrální část těla (svoji nejzranitelnější část, jejímuž umístění odpovídá zhruba lidské hrdlo), a tím zcela stejně vyjádřil svou důvěru v jeho přátelské úmysly. (str. 89). 5. Interakce je buď symetrická či komplementární Takovéto rozlišení interakcí vychází z Batesona popisu schizmogeneze, které užil k popisu různé diferenciace uvnitř sociálních skupin a mezi sociálními skupinami samotnými. Definici předkládám ze Slovníku rodinné terapie (1995): Rodinná teorie a terapie převzala tento systém kategorií, aby s jeho pomocí charakterizovala klinicky důležité rodinné vztahové vzorce. V komplementárním vztahu se např. doplňuje podřízené a dominantní chování partnerů (koluze), oproti tomu v symetrickém se neustále zvyšují vklady a zostřují způsoby chování (str. 211). Takový způsob chování lze spatřit v již zmiňovaném modelu zbrojení. Z hlediska rodinné terapie se potvrzuje Batesonův předpoklad, že když odpadnou určité omezující faktory, vede, jak komplementarita, tak symetrie ve smyslu schizmogeneze k rozštěpení, respektivě zhroucení systému. (Simon, Stierlin, 1995) V manželských konfliktech můžeme např. snadno pozorovat, že chování partnerů graduje tak dlouho, dokud nedosáhne stavu tělesného nebo emočního vyčerpání, po kterém následuje období křehkého klidu zbraní až do té doby, kdy partneři znova naberou dostatek sil pro další zopakování celého procesu. Takovýto proces by se dal přirovnat k otevřenému boji a v knize je popisován jako symetrická eskalace. Protipól k takové eskalaci je rigidní komplementarita, která vede většinou ke znehodnocování, nikoliv k odmítání partnerovy sebedefinice, tak jak je tomu u symetrické eskalace. Typický problém v komplementárním vztahu vznikne např. pokaždé tam, kde A vyžaduje od B potvrzení své ("A-ovy") sebedefinice a ta je v rozporu s obrazem, který má B o A. Tím se dostává B do zvláštní tísně: Musí pozměnit svou sebedefinici tak, aby byla komplementární k sebe-definici A, a tím ratifikována, neboť podstatou komplementárních vztahů je, že jakákoli sebedefinice je udržitelná jen tím, že partner hraje příslušnou komplementární roli. (str. 93). Autory Pragmatiky lidské komunikace byl navržen ještě třetí typ chování: "metakomplementární", v němž A nechává nebo nutí B, aby se o něj staral; ve stejném duchu můžeme ještě přidat "pseudosymetrii", při níž A nechá nebo nutí B, aby jednal symetricky. Využijí-li však tito jedinci různých rovin komunikace k 23

24 vyjádření rozličných vzorců, na různých úrovních, mohou vzniknout paradoxní výsledky pragmatické důležitosti. Pracovní skupina v Palo Alto se stala významným zdrojem inspirace a rozvoje rodinné terapie. Rozváděla myšlenky Gregory Batesona a ukazovala na jejich praktické využití při práci s jednotlivci i sociálním systémy. Její vývoj byl zajisté ovlivněn kontextem doby, ve které vznikala, což se také promítlo do jejího slovníku. Jak poukazuje Hofmanová (1985), v pozadí je možné vytušit mocenské a strategické hry, které jako součást dobového kontextu pronikly do teorie samotné. Teorie je tímto pozadím připoutána k možnosti ovlivnění systémů za pomoci manipulace, čímž se řadí k teoriím zakládajících na kybernetice prvního řádu. Teorii, která na Batesona navazuje způsobem, který se vymyká zařazení do této skupiny, a je jedním z velkých pilířů konstruktivistické teorie, si představíme v následující kapitole Maturana a Varela teorie autopoietických systémů Ke konci života se Gregory Batesona zeptali, kdo jiný pokračuje ve studiu epistemologie stvoření. V odpovědi Bateson prohlásil, že centrum těchto studií je teď v Santiagu v Chile pod vedením muže jménem Maturana (Keene, 1979 cit dle Dell, 1985, str. 31). Humberto Maturana je chilský biolog, který se prakticky ve stejné době, kdy Bateson utváří svou kybernetickou epistomologii, zabývá stejnou otázku, otázkou lidského poznání. Zkoumá ji z pozice zvídavého neurologa, který se přes studium vnímání barev, od otázky: Co probíhá při jevu vnímání? dostává k otázce zdánlivě nesouvisející: Jak je organizován život? (Capra, 2004). Tyto otázky později dokázal vysvětlit jednotnou teorií, tím, že dospěl k názoru, že se odpovědi na tyto otázky vzájemně podmiňují: Živé, jako proces, je procesem kognice. Toto tvrzení platí pro všechny organismy, s nervovým systémem i bez něj. (Maturana cit dle Dell, 1985, str. 31). Tento názor souvisí jednak (1) s myšlenkou cirkularity jako organizace živých systémů, neustále obnovujících svoji cirkularitu a především pak (2) s popisem nervového systému jako cirkulárně se organizujícího: Živé systémy jsou organizovány v kauzálních cirkulárních procesech, které umožňují evoluční změnu ve způsobu, jakým je cirkularita udržována, ale neumožní ztrátu cirkularity samotné." (Maturana cit dle Capra, 2004, str. 97). 24

25 Tedy to, co se může měnit, je struktura, nikoliv organizace, ta musí být naopak stále reprodukována (klonována) v různě pozměněných strukturách. Cirkularita musí být zachována, jinak dojde k zániku systému. Aplikováno na nervový systém, dle Capry (2004): Nervový systém nejenom samoorganizuje, ale také se neustále vztahuje sám k sobě, takže vnímání nemůžeme považovat za pouhou reprezentaci vnější skutečnosti, ale musíme ho chápat jako nepřetržitou tvorbu nových vztahů uvnitř nervové sítě. (str. 97). Tím je ale vyjádřeno také to, že taková aktivita de facto ani neumožňuje existenci (např. nepoznatelného objektivní pozadí, které ještě Bateson ve své práci předpokládal), ani konstrukci objektivního světa. Jedna ze čtyř základních tezí takovéto teorie poznání, tak jak ji chápe Ludewig (1994), zní: Lidé mají operacionálně a funkcionálně uzavřený nervový systém, který nerozlišuje mezi vnitřními a vnějšími podněty vnímání a iluze, vnitřní a vnější podnět jsou v zásadě nerozlišitelné. (str. 42). Tato nemožnost rozlišení je mimo jiné působena implicitně zahrnutou autonomií každé takové živé jednotky. Jak píše Dell (1987): Každý živý systém má svou vlastní autonomní individualitu, protože povaha jeho struktury plně vymezuje, specifikuje, jak se systém bude chovat při každé a kterékoli interakci. Interakce nespecifikují, jak se systém bude chovat; systém specifikuje, jak se bude chovat. Protože interakce s prostředím nemůže specifikovat, jak se organizačně uzavřený živý systém bude chovat, musí to tedy být tak, že takové systémy nemají vstupy /a výstupy. (str. 32). Takové systémy vlastně nepřijímají ani neodesílají informace v tradičním slova smyslu, dokonce je možné existenci informace popřít (více k tématu viz Havlásková, 2006). Zcela jistě však můžeme konstatovat, že takovéto systémy nelze z vnějšku přímo ovlivnit. Tím se ovšem tradiční pohled na lidské poznání a život dramaticky mění a vyvstává spousta otázek. Například jak takové systémy komunikují? Capra (2004) v rámci Maturanovy koncepce vysvětluje komunikaci živých systémů takto: Komunikace podle Maturany není přenos informace, ale spíše koordinace chování mezi živými organizmy pomocí vzájemného strukturálního propojení. Tato vzájemná koordinace chování je klíčovou charakteristikou komunikace u všech živých organizmů, ať mají, nebo nemají nervové systémy, a se vzrůstem složitosti nervových systémů se stává detailnější a propracovanější. (str. 256). Řečeno druhou a třetí Ludewigovou (1994) tezí, které v souvislosti s Maturanovou teorií uvádí ve své knize: (1) Lidské poznání je biologickým 25

26 fenoménem a je determinováno nikoli objekty vnějšího světa, ale strukturou organismu.. Pokud je ovšem poznání determinováno strukturou, pak je tedy nutné komunikované této struktuře přizpůsobit, protože (2) obsah komunikovaných poznatků určuje biologická struktura adresáta. (Ludewig, 1994, str. 42). To také dle Della (1987) znamená, že dva strukturou determinované systémy jsou schopny interagovat proto, že se jejich struktury navzájem specifikují, takže jsou způsobilé k tomu, aby byly navzájem jedna pro druhou rušitelem. Interagují proto, že dokážou interagovat, tedy nezávisle na tom zda chtějí či nechtějí. Tím, shodně s Maturanou, také naznačuje to, že interakce či komunikace systémů jsou bezcílné a bezúčelné. Dalo by se tím také říci, že komunikujeme z potěšení z komunikace samotné, spíš než kvůli obsahu sdělení. To nás však již posouvá k aplikaci dosavadních poznatků na specificky lidský způsob komunikace skrze jazyk. Maturana popírá, že je lidská komunikace založena na používání" jazyka, to jest znakového systému, který je k dispozici jako hotový. (Ludewig, 1994). Minimálně totiž tím, že ho užíváme, jsme nuceni reflektovat samy sebe jako jazykující bytosti. Jsme tedy pozorovateli vlastního poznání, jsme jeho neoddělitelnou součástí. Protože to, co formulujeme, se vždy vztahuje k nám samým a stává se tak zcela jedinečným, do jisté míry neuchopitelným ostatními. Vyjádřeno poslední tezí, kterou Ludewig k Maturanově teorii postuloval: Lidské poznání je výsledkem privátních zkušeností, vázáno na subjekt a proto nepřenosné. (str. 42) Ve vší lidské složitosti jsme schopni opakováním koordinace chování schopni podněcovat a vylaďovat své struktury, čímž dochází k tzv. sdružování struktur. Je to vlastně sbližování, díky kterému dokážeme dospět ke konsensu. Je kriticky důležité, jak píše Dell (1987), mít stále na mysli, že struktura není statická věc. Je zde vždy chápána jako něco, co se každou interakcí mění. Nyní přistupme k tomu, co je myšlenou onou jazykující bytosti. Ludewig (1994) píše: Zkoumáním nových možností mezilidské interakce se otevírá oblast koordinace chování druhého řádu: jazykování. Tento fenomén nastává, jestliže v konsenzuální vzájemnosti vzniká pomocí hlásek, gest atd. taková forma koordinace chování (jazykové chování), která se vztahuje k jiné koordinaci chování a tuto řídí nebo ji dokonce nahrazuje. Výsledkem je jazyk v nejširším slova smyslu. Jazykování tedy znamená konsenzuální koordinování koordinace chování.'' (str. 50). 26