VLASTNICKÁ PRÁVA V KOMUNISTICKÉM ČESKOSLOVENSKU

Transkript

1 Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Hospodářská politika VLASTNICKÁ PRÁVA V KOMUNISTICKÉM ČESKOSLOVENSKU Property Rights in Communist Czechoslovakia Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Ing. Štěpán Mikula Autor: Jan Demela Brno, 2012

2

3 Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Katedra ekonomie Akademický rok 2011/2012 ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Pro: DEMELA Jan Obor: Hospodářská politika Název tématu: VLASTNICKÁ PRÁVA V KOMUNISTICKÉM ČESKOSLOVENSKU Property Rights in Communist Czechoslovakia Zásady pro vypracování Problémová oblast, cíl práce, postup a použité metody: Cílem práce je popsat formální ukotvení vlastnického práva v legislativě komunistického Československa. Práce by se neměla soustředit pouze na formální stránku vlastnického práva ale i na jeho obsah. Součástí práce bude rešerše odborné ekonomické literatury vymezující definici a dokládající význam vlastnických práv.

4 Rozsah grafických prací: (Předpoklad cca 10 tabulek a grafů) Rozsah práce bez příloh: stran Seznam odborné literatury: Handbook of law and economics. Edited by A. Mitchell Polinsky - Steven Shavell. 1th ed. Amsterdam : Elsevier, xxii, 826,. ISBN Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. Edited by Michal Bobek - Pavel Molek - Vojtěch Šimíček. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita Brno, Mezinárodní politologický ústav, s. ISBN Kuklík, Jan. Znárodněné Československo: od znárodnění k privatizaci - státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě. Vyd. Praha : Auditorium, s. ISBN Vedoucí bakalářské práce: Ing. Štěpán Mikula Datum zadání bakalářské práce: Termín odevzdání diplomové práce a vložení do IS je uveden v platném harmonogramu akademického roku. vedoucí katedry děkan V Brně dne

5 Jméno a příjmení autora: Jan Demela Název diplo mo vé práce: Vlastnická práva v komunistickém Československu Název práce v angličt ině: Property Rights in Communist Czechoslovakia Katedra: Katedra ekonomie Vedoucí diplo mové práce: Ing. Štěpán Mikula Rok obhajo by: 2012 Anotace Tato bakalářské práce nazvaná Vlastnická práva v komunistickém Československu se zabývá vlastnickými právy v Československu v době vlády Komunistické strany. V první části jsou tato práva definována a je ilustrován význam ochrany soukromého vlastnictví. Druhá část je zaměřena na ukotvení institutu vlastnictví v legislativě komunistického Československa. Poslední část představuje úvod do analýzy skutečných vlastníků znárodněného majetku. Annotation This bachelor thesis called "Property rights in Communist Czechoslovakia" deals with property rights in Czechoslovakia during the reign of the Communist Party. In the first part of this thesis property rights are defined and the importance of protection private property rights is illustrated. The second part focuses on institute property rights in the legislation of communist Czechoslovakia. The last part presents an introduction to the analysis of the de facto owners of nationalized property. Klíčová slova Československo, vláda Komunistické strany Československa, instituce, vlastnická práva, ochrana soukromého vlastnictví Keywords Czechoslovakia, the reign of the Communist Party of Czechoslovakia, institutions, property rights, protection of private property rights

6

7 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci Vlastnická práva v Československu vypracoval samostatně pod vedením Ing. Štěpána Mikuly a uvedl v ní všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU. V Brně dne 15. května 2012 vl a st n or učn í podpis a utor a

8

9 Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval Ing. Štěpánu Mikulovi za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce. Zároveň bych mu rád poděkoval za trpělivost, kterou projevil při tvorbě této práce.

10

11 OBSAH Úvod Teorie a význam vlastnických práv Co jsou to instituce? Pojetí vlastnických práv v právní vědě a ekonomii Význam vlastnických práv v ekonomii Kvantifikace vlastnických práv Instituce a ekonomický růst Ochrana vlastnických práv, demokracie, autokracie Ideologie komunismu a její postoj k soukromému vlastnictví Vlastnická práva v Československu po roce : Od konce války k únoru Znárodnění klíčového průmyslu : Stupňování požadavků KSČ v oblasti znárodnění : Diktatura KSČ Vymezení vlastnického práva v občanském zákoníku z roku Sektor soukromého podnikání v době komunistické diktatury Ochrana soukromého vlastnictví půdy po roce Ústava z roku 1960 a změny v občanském právu z let šedesátých Vlastnická práva ve znárodněném Československu Hospodářské právo Vlastnická práva v socialistickém sektoru centrálně plánované ekonomiky Československa...49 Závěr...53 Seznam použitých zdrojů...55 Seznam použitých právních předpisů...59 Seznam grafů...61 Seznam použitých zkratek...62

12

13 Úvod Institucionální prostředí představuje jednu z determinant fungování každé ekonomiky. Jedním ze základních prvků institucionálního prostředí každé země jsou vlastnická práva. Význam vlastnických práv je doložen řadou empirických studií. Například Acemoglu, Johnson a Robinson dokazují význam ochrany soukromého vlastnictví pro růst ekonomiky. I přes důležitost ochrany soukromého vlastnictví byl v průběhu 20. století v mnoha zemích (především ve státech, ve kterých byla dominantní komunistická ideologie) institut soukromého vlastnictví eliminován. Hlavním cílem této bakalářské práce je popsat formální ukotvení vlastnického práva v legislativě komunistického Československa. Dílčím cíle práce je analyzovat postupné omezování institutu soukromého vlastnictví v Československu v době vlády KSČ. Poslední část práce je věnována úvodu do analýzy subjektů, kteří disponovali jednotlivými oprávněními vlastníka. Tato práce má vytvořit teoretickou základnu pro budoucí výzkum, který by se měl zaměřit na popis subjektů fakticky vykonávajících jednotlivá oprávnění vlastníka v komunistickém Československu. Ukotvení vlastnických práv v legislativě Československa a jednotlivým krokům exekutivy vedoucím k omezení soukromého vlastnictví se věnuje recentní literatura (např. Kuklík, 2011 či Průcha, 2009). Analýzou výkonu vlastnických práv se zabývá v české literatuře Mlčoch (1992, 2005). Práce je rozdělena do tří částí; první z nich seznamuje čtenáře s definicí vlastnických práv v ekonomické literatuře a s některými empirickými studiemi zkoumajícími význam vlastnických práv. Ve druhé části je pozornost věnována ukotvení institutu vlastnického práva v legislativě Československa v době vlády KSČ. Institut vlastnického práva je popsán na základě studia právních předpisů a sekundární literatury. Rovněž je analyzováno období od roku 1945 do 13

14 roku 1948, jelikož v této době byla přijata řada právních předpisů, které významně ovlivnily pojetí vlastnictví v době vlády KSČ. Bez deskripce těchto právních předpisů by nemohla být analýza komplexní. Třetí část čtenáře stručně uvádí do problematiky určení subjektů disponujících konkrétními oprávněními vlastníka faktických vlastníků. 14

15 1 Teorie a význam vlastnických práv Vlastnická práva jsou v ekonomii studována zejména v rámci institucionální ekonomie. Předmětem zájmu ekonomů je ochrana soukromého vlastnictví, vliv ochrany soukromého vlastnictví na ekonomický růst či způsob, jakým jsou vlastnická práva vynucována. 1.1 Co jsou to instituce? Ve 20. století se objevuje v ekonomii nový směr označovaný jako nová institucionální ekonomie. Tito ekonomové se snaží vyzdvihnout význam institucí a upozornit na jejich důležitost. Klíčovým pojmem nové institucionální ekonomie jsou instituce. North je definuje jako pravidla hry či společností užívaná omezení, která ovlivňují jednání subjektů (North, 1990, str. 3). Tato pravidla hry určují, kdo je oprávněn přijmout rozhodnutí, které jednání jednotlivce je povoleno či zakázáno, které postupy musí být dodržovány, které informace musí či nemohou být poskytnuty a jaký důchod bude poskytnut jednotlivci na základě jeho jednání. Všechna tato pravidla stanovují, co je zakázáno, dovoleno či přikázáno (Ostrom, 1990, str. 51). Instituce dle Northa dělíme na formální a neformální. Mezi neformální instituce jsou řazeny zvyky, obyčeje, tedy obecně kultura dané země (North, 1990, str. 36). Formální instituce jsou pravidla hry stanovena v závazné formě. Mezi formální instituce řadíme především ústavu a zákony, podzákonné právní předpisy, právní vztahy vznikající na základě právních předpisů, například smlouvy mezi jednotlivci (Mlčoch, 1996, str. 13). Všechny tyto formální instituce stanovují jasné meze lidského chování (North, 1990, str. 47). Formální instituce je možno chápat i jako právní rámec ekonomiky. Neformální instituce mohou ovlivnit, do jaké míry budou respektovány instituce formální. Pokud by byl například ustanoven právní řád, který by byl v rozporu s tradicí a kulturou určité společnosti, je důvodné se domnívat, že daný právní řád by byl členy této společnosti jen stěží dodržován. 15

16 Efektivní instituce snižují nejistotu, ulehčují rozhodování a podporují spolupráci mezi jednotlivci. Takto snižují náklady na spolupráci (transakční náklady 1 ) mezi jednotlivci (Furubotn, Richter, 2005, str. 7). 1.2 Pojetí vlastnických práv v právní vědě a ekonomii Pokud je cílem analyzovat v dalších částech práce ukotvení vlastnických práv v legislativě komunistického Československa, je nutno vlastnická práva nejprve definovat. V následující podkapitole budou uvedeny definice významných autorů zabývajících se vlastnickými právy v ekonomii a následně bude uvedena ta, kterou budou analyzována vlastnická práva v Československu ve druhé polovině 20. století. V definicích mnoha autorů se odráží pojetí vlastnických práv v právní vědě. Základ moderním právním systémům položilo římské právo a římskoprávní pojetí vlastnictví 2 se odráží v jednotlivých právních řádech i definicích některých autorů. V římském právu je vlastnictví definováno jako všeobecné právní panství, které je přímé, výlučné a jehož předmětem jsou věci hmotné. Vlastník může s věcí libovolně nakládat, může na ni působit všemi myslitelnými způsoby, proto je označováno jako všeobecné. Avšak některé projevy vůle vlastníka je možno zobecnit. Především vlastník věc fakticky ovládá drží (ius possidendi), dále věc užívá (ius utendi), věc požívá, tzn. požívá plody z této věci (ius fruendi) a věc může zničit (ius abutendi) (Kincl, Urfus, Škrejpek, 1995, str ). Vlastník je oprávněn rovněž s věcí disponovat, tzn. věc zcizit, převést svá oprávnění vyplývající z vlastnického práva na jiného jednotlivce (ius disponendi). V ekonomii je patrný vliv římského práva na definice vlastnictví jednotlivých autorů. Dle Demsetze představuje vlastnické právo (respektive soukromé vlastnictví) kontrolu jednotlivce nad všemi možnými užitími vzácných zdrojů (mezi vzácné zdroje řadí i duševní statky). Toto právo je převoditelné na jiné jednotlivce (Demsetz, 1966). Ve své další práci definuje Demsetz spolu s Alchianem vlastnické právo jako oprávnění užít vzácný zdroj podle své vůle, jež je omezeno příkazy a zákazy (Alchian, Demsetz, 1973). Podobně je vymezeno vlastnické právo Allesim, podle kterého soukromé vlastnictví zdroje představuje práva jednotlivce k užití tohoto zdroje, jež jsou výlučná a převoditelná (Alessi, 1983). Leblang formuluje 1 Podle Coaseho jsou za transakční náklady považovány náklady spojené s vyhledáním druhé kontrakční strany, vedením jednání k uzavření dohody, náklady spojené se sestavením smlouvy či jejím dodržováním (Coase, 1959, str. 15). 2 Vlastnictví a vlastnické právo jsou použivány jako synonyma, stejně například i v české teorii civilního práva (Knappová, Švestka, Dvořák a kol, 2005, str. 15). 16

17 vlastnické právo obdobným způsobem. Jednotlivci náleží soukromé vlastnické právo, pokud mu daný statek patří a ostatní se podle toho chovají, jednotlivec má právo nad statkem, pokud s ním může disponovat, jej užívat či zcizit (Leblang, 1996). Podobnou definici vlastnických práv přináší North, podle kterého vlastnické právo představuje souhrn práv, které opravňují jedince k užití, požití vzácného zdroje a rovněž oprávnění zcizit tento vzácný zdroj (North, 1990). Barzel (1997) rozděluje vlastnická práva v ekonomii na economic property rights (EPR) a legal property rights (LPR). LPR jsou definována v právních předpisech a jsou vynucována prostřednictvím státní autority. EPR vyjadřují faktický stav věci, odpovídají na otázku, kdo skutečně vykonává jednotlivá oprávnění vlastníka. Subjekty EPR nemusí být totožné se subjekty LPR. Dle Barzela například definice vlastnického práva Alchianem je definicí EPR, nikoliv LPR. Vlastnické právo Barzel charakterizuje jako oprávnění jednotlivce spotřebovat statek či službu a to buď přímo, nebo nepřímo prostřednictvím směny (Barzel, 1997, str. 3-4). I když na první pohled se může definice EPR jevit stejná jako definice římskoprávní, obě pojetí se výrazně odlišují. V obou jsou obdobně vymezena dílčí oprávnění vlastníka. Avšak v případě pojetí vlastnického práva v římském právu jsou tato oprávnění garantována státem a předepsaným postupem v rámci soudnictví i vynutitelná, v případě EPR nemusí být tato oprávnění garantována státní autoritou a nejsou vynutitelná pouze prostřednictvím soudního systému. S podobným přístupem k vlastnickým právům se setkáváme i u Williamsona (1996). Williamson upozorňuje na nutnost odlišení vlastnických práv de facto a de iure. Vlastnická práva de facto umožňují zkoumat v centrálně plánovaných ekonomikách hospodářské procesy a v rámci nich vznikající možné neefektivnosti (Williamson, 1996, str. 196). Mlčoch (2005) se na rozdíl od předcházejících autorů zaměřuje na specifické podmínky fungování československé ekonomiky v době vlády komunistické strany. Dle Mlčocha je oprávněné hovořit o systému kvazivlastnictví v Československu, rovněž byl používán termín vlastnické oprávnění či poziční vlastnictví. Základem Mlčochovy analýzy je obecná definice vlastnictví. Vlastnictví je vymezeno jako soubor pravidel chování vymezujících oblast očekávání subjektů. Ochrana očekávání subjektů se týká předmětů, se kterými je subjekt oprávněn disponovat a toto disponování se projevuje jako rozhodování 17

18 (Mlčoch, 2005, str. 160). Z výše zmíněného vyplývá, že jednotlivá oprávnění vlastníka se v Československu projevovala jako rozhodovací pravomoci. Z výše uvedeného vyplývá širší pojetí vlastnických práv v ekonomii než v právní vědě. Jak bude demonstrováno později, v době vlády Komunistické strany Československa (KSČ) bylo téměř úplně eliminováno soukromé vlastnictví, avšak tato skutečnost není na překážku popisu vlastnických práv de facto. 1.3 Význam vlastnických práv v ekonomii Předmětem zájmu ekonomů je rovněž ochrana soukromého vlastnictví, zda jsou vzácné zdroje dostatečně chráněny před vyvlastněním, například prostřednictvím omezení moci exekutivy a vládnoucí elity. Pokud v určitém státě tato omezení neexistují a není minimalizováno riziko vyvlastnění, jednotlivci není zaručena bezpečnost jeho investice a eventuálně jej to může odradit od investice, což může ovlivnit výkon ekonomiky (Acemoglu, Johnson, 2005; Lucek, Miceli, 2007, str. 192). Za významné v ekonomii zabývající se vlastnickými právy považuji jejich dva aspekty. Tím prvním je ochrana soukromého vlastnictví před vyvlastněním, což může mít (jak bude ukázáno níže) dopady na ekonomický růst. Významnou není pouze skutečnost, jak je soukromé vlastnictví zakotveno v právních předpisech, ale rovněž činnost vlády, správních orgánů či soudnictví v oblasti ochrany vlastnického práva. Můžeme si položit otázku, je-li soukromé vlastnictví garantováno právním řádem, je tento řád respektován i státními orgány? Je jedinci umožněno dovolat se ochrany vlastnického práva? Pokud je v daném státě omezeno či úplně eliminováno soukromé vlastnictví, stává se podstatnou a zajímavou otázka druhá. Kdo je subjektem faktických vlastnických práv k předmětům, jež jsou ve společném vlastnictví, (tedy kdo je oprávněn předmět vlastnictví užívat, požívat, s tímto předmětem vlastnictví disponovat)? Kvantifikace vlastnických práv Vlastnické právo, respektive ochrana soukromého vlastnictví, je ze své podstaty kvalitativní veličina. Pokud však ekonomové mají ambice zkoumat, zda a případně jakým způsobem ovlivňuje ochrana vlastnického práva ekonomickou úroveň (či zda je tomu naopak), je nutno úroveň ochrany vlastnických práv kvantifikovat. Žádný ze způsobů měření vlastnického práva není možno považovat za exaktní, což vyplývá ze samotné podstaty této veličiny. 18

19 Jedním ze způsobů měření ochrany vlastnický práv je Heritage Foundation s private property index. Tento index je od roku 1995 sestavován think thankem Heritage Foundation a je součástí indexu měřící ekonomickou svobodu. Index je normován od 0 (jestliže je zemi přiřazena 0, znamená to, že v daném státě neexistují vlastnická práva, veškerý majetek patří státu, lidé nemohou svá práva uplatnit u soudů a je všudypřítomná korupce) do 100 (v těchto zemích jsou vlastnická práva chráněna perfektně, všichni občané mají přístup k soudům a nevyskytuje se korupce). Pro potřeby této práce je nevhodné, že data jsou dostupná pouze od roku 1995, nezachycují tedy období komunistické diktatury v Československu (Kim, 2012, dostupné z Na druhou stranu je možno díky dostupným datům na níže uvedeném grafu ilustrovat korelaci mezi ochrannou vlastnického práva měřenou tímto indexem a HDP na hlavu. Kritéria Heritage Foundation s private property index budou rovněž využita ke komentáři jednotlivých kroků exekutivy a zákonodárné moci Československa směřujících k omezení soukromého vlastnictví. Při hodnocení bude pozornost zaměřena především na následující otázky: - jaký byl postoj vládnoucí skupiny k ochraně soukromého vlastnictví - poskytovaly právní předpisy dostatečnou ochranu soukromému vlastnictví? - pokud bylo přijato opatření eliminující soukromé vlastnictví, bylo vyvlastnění běžné? - bylo možné dovolat se ochrany vlastnického práva? - byla justice nezávislá či byla ovlivnitelná vládou nebo vládnoucí skupinou? Instituce a ekonomický růst Můžeme si položit otázku, zda existuje vztah mezi institucemi (ochranou vlastnických práv), ekonomickým růstem a politickým režimem v dané zemi. V literatuře se vyskytují dva hlavní přístupy. Dle prvního je nutné ustanovit demokracii jako nutnou podmínkou ochrany soukromého vlastnictví. Pokud bude splněno předchozí, budou následovat investice do lidského a fyzického kapitálu a podpořen ekonomický růst. Představitelé druhého přístupu uvádějí, že i diktátoři jsou schopni zajistit ochranu soukromého vlastnictví, jež stimuluje investice do lidského či ekonomického kapitálu a následně ekonomický růst. A na základě ekonomického růstu může dojít ke změně politického režimu. 19

20 Pro tuto práci je důležité, že je zdůrazňována ochrana vlastnického práva jako determinanta ekonomického růstu. Na tomto faktu panuje v literatuře shoda (Glaeser a kol., 2004). Jestliže je poskytována ochrana soukromému vlastnictví, ať již rozhodnutím diktátora (autokrata) či jako jeden ze základních principů demokracie, země by měla dosahovat vyšší ekonomické úrovně. Graf 1 vztah mezi ochrannou vlastnických práva a logaritmem HDP na osobu zdroj: autor Na tomto grafu je možné pozorovat korelaci mezi ochrannou vlastnických práv měřených indexem ICRG a zlogaritmovaným HDP na osobu. 20

21 Graf 2 boxploty znázorňující rozložení skupin zemí charakteristických stejným stupněm ochrany vlastnického práva dle indexu Heritage Foundation k logaritmu HDP na osobu zdroj: autor Na těchto boxplotech je možné pozorovat rozložení skupin zemí podle stupně ochrany soukromého vlastnictví. Země jsou rozděleny do skupin podle stupně ochrany vlastnického práva (indexu IEF). Pro skupinu zemí charakteristických lepší ochranou soukromého vlastnictví je typický vyšší mediánem logaritmu HDP na osobu. Vztah na prvním grafu (obr. 1) není možno dle Acemoglu a kol. (2005a) jednoduše popsat jako příčinnou souvislost mezi ochrannou vlastnického práva a ekonomickým růstem. Upozorňuje na skutečnost, že zde může být i zpětná kauzalita, tedy jenom dostatečně bohaté země jsou schopny garantovat ochranu soukromého vlastnictví, a především zde může být problém opomenuté proměnné, což může vést ke zdánlivé regresi (Acemoglu a kol., 2005a, str. 403). Řešení spočívá dle Acomegla a kol. (2005a) v nalezení instrumentálních proměnných a provedení příslušných regresích. Tito autoři použili k provedení těchto měření data ze zemí kolonizovaných Evropany. Dle jejich empirických zjištění jsou ekonomické instituce významné pro následný ekonomický růst (Acemoglu a kol., 2005a). 21

22 Pokud jsou ekonomické instituce důležité pro následný růst, nabízí se otázka, zda je signifikantní ochrana vlastnických práv či jsou to instituce umožňující směnu mezi subjekty ekonomiky. Dle empirických zjištění z Acemoglu a Johnson (2005b) jsou rozhodující pro ekonomický růst instituce zajišťující ochranu vlastnického práva, zatímco instituce umožňující směnu mají malý či žádný efekt na dlouhodobý ekonomický růst (Acemoglu, Johson, 2005b). Vysvětlení může být následující. Pokud není zajištěna ochrana smluv, mají jednotlivci ještě mnoho možností, jak zvýšit pravděpodobnost úspěšného kontraktu. Na příkladu půjčky je možné výše zmíněné demonstrovat. Pokud stát neposkytuje prostředky vedoucí k vymožení pohledávky, může věřitel zvýšit úrokovou sazbu, změnit způsob vymáhání pohledávek či poskytovat půjčky pouze určitým osobám. V případě špatné ochrany vlastnického práva však věřitel nemá dostatek možností změnit způsob vymáhání pohledávky, můžeme říci, že v extrémním případě ani nemůže půjčku poskytnout. Proto je dle názorů Acemogla a Johnsona významnější pro dlouhodobý ekonomický růst ochrana vlastnického než institucí zajišťujících vymáhání smluv mezi jednotlivci (Acemoglu, Johnson, 2005b). Význam ekonomických institucích pro růst rovněž demonstrují ve své práci Jellema a Rolland (2011). Na základě jejich empirických zjištění jsou významné pro dlouhodobý ekonomický růst instituce charakterizující omezení vládnoucí skupiny (ne pouze jedna z institucí, ale celá skupina institucí charakterizující omezení exekutivy) a hodnoty ve společnosti, které označují jako antiautoritářské. Ostatní instituce, zahrnující například právní tradici, nejsou pro dlouhodobý ekonomický růst významné (Jellema, Rolland, 2011). Pro naši práci je rozhodující skutečnost, že pro dlouhodobý ekonomický růst je dle empirických prací výše zmíněných autorů důležitá ochrana vlastnického práva. Indexy představující ochranu vlastnického práva byly statisticky významné i v dřívějších empirických studiích (např. Clague a kol., 1997), avšak těmito autory nebyly použity ekonometrické techniky vylučující možnost zdánlivé regrese. 1.4 Ochrana vlastnických práv, demokracie, autokracie Jak již bylo nastíněno v kapitole , ekonomické instituce jsou významné pro ekonomický růst. Zajímavou může být otázka, zda jsou vlastnická práva lépe chráněna v demokratických režimech než v režimech autoritářských? 22

23 Clague a kol. (1997) se empiricky zabývali vztahem politického režimu a ochranou vlastnických práv. Dle jimi nastíněných teoretických východisek by měla být vlastnická práva chráněna v demokracii již ze samotné podstaty tohoto politického režimu. V autokracii je ochrana vlastnických práv závislá na rozhodnutí vládnoucího jedince či skupiny. Ochrana vlastnických práv je zde závislá i na očekávané délce vlády autokrata. Pokud bude pravděpodobnost svržení autokrata větší, ochrana vlastnických práv by měla být, dle názoru autorů, slabší. Dle Acemogla a kol. (2005a) není v autokratických režimech z jejich podstaty zajištěna ochrana vlastnického práva. Pokud chtějí jednotlivci investovat, potřebují záruky od vlády, že nedojde k omezení vlastnických práv či vyvlastnění. I kdyby byly tyto záruky poskytnuty, není zde žádná autorita, jež by mohla vynutit tento kontrakt, a jednotlivci jsou odrazováni od investic. Následkem jsou ekonomické instituce neposkytující dostatečnou ochranu soukromému vlastnictví (Acemoglu a kol, 2005a, str. 430). Na základě dat a provedených regresí dospěli autoři k následujícím výsledkům. Byl-li režim v daném státě označen jako autokratický, byla zjištěna horší ochrana vlastnických práv. Byl-li autokrat či vládnoucí skupina u moci delší časové období, vlastnickým právům byla poskytnuta větší ochrana. V déle trvajících demokraciích byla zajištěna lepší ochrana vlastnických práv než v déle trvajících autokraciích. Clague a kol. však upozorňují na fakt, že všechny tyto regrese mohly být ovlivněny proměnnými nezahrnutými v modelech, ale korelovanými například s charakteristikou demokracie (Clague a kol., 1997, str ). Empirická zjištění Clague a kol. se shodují s myšlenkami nastíněnými Acemoglem, tedy že v demokraciích jsou lépe chráněna vlastnická práva než v autokraciích. Rovněž tato zjištění potvrzují fakt, že v déle trvajících autokraciích je lepší ochrana soukromého vlastnictví než v těchto režimech s kratší historií. Toto může být vysvětleno i neexistencí autority, který by vynutila kontrakt mezi vládnoucí skupinou investorem. Tento kontrakt může být nahrazen opakováním dané hry. Je-li jednotlivci známo, že v dané zemi, i když je u moci autokrat či vládnoucí skupina, jsou dodržována vlastnická práva, může je to motivovat k investicím v daném státě. 23

24 Z výše zmíněného vyplývá, že ochrana soukromého vlastnictví je důležitá pro následný ekonomický růst. Pokud bychom měli porovnat demokratické a autoritářské režimy, lépe jsou zřejmě vlastnická práva chráněna v režimech demokratických. 1.5 Ideologie komunismu a její postoj k soukromému vlastnictví Při popisu vlastnických práv v Československu je nezbytné alespoň okrajově nastínit ideologii komunismu a vztah této ideologie k soukromému vlastnictví. Jedním ze základních programových dokumentů komunistického hnutí se stal Komunistický manifest 3 publikovaný Marxem a Engelsem v roce 1848 v Londýně. Dle Marxových myšlenek kapitalismus nevyhnutelně směřoval k revoluci, jejímž cílem bylo odstranění buržoazního (soukromého) vlastnictví. Toto vlastnictví mělo spočívat na třídních protikladech, na vykořisťování jedněch druhými. Soukromým vlastnictvím měl Marx na mysli především vlastnictví výrobních prostředků, např. půdy, nástrojů či strojů. Odstranění soukromého vlastnictví bylo pro Marxe smyslem a podstatou komunismu (Holman, 2005, str. 140). Soukromé vlastnictví mělo být přeměněno na vlastnictví kolektivní, neboť je vytvářeno především členy proletariátu, ale fakticky jsou dané výrobní prostředky pouze ve vlastnictví několika málo jedinců (Marx, Engels, 1848, dostupné z Soukromé vlastnictví je předpokladem fungování trhu. Pokud je odstraněno, není možná existence trhu a je nutno nějakým způsobem řešit problém alokace zdrojů ve společnosti. Dle Baňoucha (2009) odmítá Marx trh (podceňuje jeho alokační funkci), neboť v něm vidí chaotický a vykořisťovatelský ústřední prvek kapitalismu. Na druhou stranu Marx nepřináší promyšlenou koncepci distribučního problému (Baňouch, 2009, str. 729). Komunismus 20. století se však v některých otázkách rozcházel s Marxovými myšlenkami. Je nutné připomenout, že Marxovy myšlenky byly teorií, jejich implementace v praxi se setkala s nemalými problémy a nutností přizpůsobit komunistickou doktrínu reálnému stavu věcí. Především museli komunističtí představitelé dle Heywooda (2008) věnovat pozornost otázkám politické organizace či řízení ekonomiky. Výrazný vliv na komunismus 20. století měli především sovětští představitelé Lenin, Stalin a jejich názory na budování komunistické společnosti (Heywood, 2008, str ). 3 V komunistickém manifestu je vyjádřena podstata komunistického hnutí, jsou nastíněny hlavní myšlenky komunismu a cesta společnosti k jeho dosažení. 24

25 Postoj KSČ k soukromému vlastnictví vycházel z učení marxismu leninismu, byl ovlivněn sovětskými zkušenostmi při budování komunismu. Cílem KSČ byla úplná eliminace soukromého vlastnictví. 25

26 2 Vlastnická práva v Československu po roce 1945 Při provádění analýzy vlastnických práv v komunistickém Československu, tedy po roce 1948, je nutné popsat i jednotlivé právní akty exekutivy či zákonodárného sboru omezující vlastnické právo přijaté mezi lety 1945 a Tyto právní předpisy významně ovlivnily vlastnická práva v Československu po roce V tomto období dochází rovněž k upevňování mocenských pozic KSČ a přípravě politického převratu. Současně KSČ v těchto letech stupňuje požadavky na znárodnění : Od konce války k únoru 1948 Hospodářská situace byla po skončení druhé světové války komplikovaná. Československo bylo zasaženo nacistickou politikou vyznačující se exploatací národního hospodářství. Rozvrácen byl průmysl i zemědělství (Průcha a kol, 2009, str. 109). Bylo nutné provést změny, přizpůsobit ekonomiku mírovému období a nastartovat poválečnou obnovu. Obnova československé ekonomiky probíhala v letech V relativně velmi krátkém čase musely být vyřešeny otázky, které ovlivnily hospodářské a sociální dějiny Československa v dalších desetiletích. Základním programovým dokumentem poválečné vlády se stal Košický vládní program. Jednotlivé body vládního programu byly realizovány až do 28. října 1945 (tehdy se poprvé sešel zastupitelský orgán, Prozatímní národní shromáždění) formou dekretů prezidenta republiky 4 (Vojáček, Schelle, Knoll, str. 384). Otázkám ekonomickým jsou věnovány především články X, XI a XII Košického vládního programu. Tyto články se staly rovněž základním kamenem pro úpravu majetkoprávních poměrů, které představují jednu ze základních determinant fungování ekonomiky. Na základě těchto ustanovení měly být dány pod národní správu všechny majetky, pokud byly ovládány občany nepřátelských států či kolaboranty a zrádci. Národní správa v daném okamžiku omezovala vlastnické právo, avšak o osudu tohoto majetku mělo být teprve rozhodnuto. Půda těchto subjektů měla být zkonfiskována bez náhrady a rozdělena mezi drobné a střední rolníky. 4 Tyto dekrety byly 28. března 1946 ratihabovány Prozatímním národním shromážděním a staly se tak součástí československého právního řádu (ústavní zákon č. 57/1946 Sb.). 26

27 V duchu Košického vládního programu byl 19. května 1945 vydán prezidentský dekret č. 5/1945 Sb. Tímto dekretem byla za neplatná prohlášena jakákoliv majetkově právní jednání, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce. Další části tohoto dekretu upravují institut národní správy, která měla být příslušnými orgány zaváděna do majetku státně nespolehlivých osob a dále do majetkových podstat, u kterých to vyžadoval plynulý chod výroby a hospodářského života. V návaznosti na Košický vládní program byl vyhlášen 21. června 1945 dekret č. 12/1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Na základě tohoto dekretu byl s okamžitou platností a bez náhrady konfiskován zemědělský majetek 5 občanů německé a maďarské národnosti či akciových a jiných společností, které napomáhaly válečnému snažení fašistického Německa. Konfiskovaný majetek spravoval Národní pozemkový fond a následně byl převeden do vlastnictví osob slovanské národnosti. Dle Rupnika byla půda přidělována prostřednictvím ministerstva zemědělství systémem, který se neobešel bez protekce a korupce (Rupnik, 2002, str. 207). I díky tomuto opatření se podařilo KSČ (ministrem zemědělství byl v této době J. Ďuriš, člen KSČ) vytvořit na venkově voličskou základnu, kterou nedisponovala před druhou světovou válkou. Konfiskace ostatního majetku nepřátelských subjektů byla provedena dekretem č. 108/1945 Sb. z 25. října 1945, o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Tímto dekretem byl bez náhrady konfiskován movitý i nemovitý majetek Německé říše, Maďarského království, osob německé a maďarské národnosti 6 či zrádců a kolaborantů. V dekretu byla dále upravena pravomoc národních výborů při konfiskace a průběh konfiskačního řízení. Rozhodnutí o konfiskace bylo zpravidla doručována veřejnou vyhláškou. Jak vyplývá z výše zmíněného, po druhé světové válce byly majetkové poměry Němců, Maďarů, zrádců či kolaborantů řešeny radikálně. Nejprve byl bez náhrady konfiskován 5 Dle 4 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. zemědělským majetkem jest rozuměti zemědělskou a lesní půdu, k ní patřící budovy a zařízení, závody zemědělského průmyslu, sloužící vlastnímu zemědělskému a lesnímu hospodářství, jakož i movité příslušenství (živý a mrtvý inventář) a všechna práva, která jsou spojena s držbou zkonfiskovaného majetku anebo jeho části. 6 S výjimkou osob těchto národností, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem (odst. 1 bod 1. 1 dekretu č. 108/1945 Sb.) 27

28 zemědělský majetek těchto osob, následně na základě dekretu č. 108/1945 Sb. i ostatní movitý a nemovitý majetek. Na tomto místě bych na konfiskační opatření po druhé světové válce aplikoval kritéria Heritage Foundation s private property index. Konfiskační dekrety navazovaly na Košický vládní program a tento program byl jimi realizován. Postoj vlády ke soukromému vlastnictví těchto osob byl vyjádřen v těchto dekretech. V případech soukromého vlastnictví výše zmíněných subjektů nebyla poskytnuta vládou či právními předpisy žádná ochrana, majetek byl konfiskován bez náhrady. Konfiskace byla běžná, pouze s výjimkou osob vyňatých z konfiskace dle 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. byl konfiskován majetek všech subjektů Na druhou stranu je nezbytné zmínit skutečnosti mírnící radikální dopad konfiskace. Z konfiskace byla vyňata část movitého majetku osob, která sloužila k uspokojování životních potřeb nebo k osobnímu vykonávání zaměstnání těchto osob či členů jejich rodiny. Rovněž majetek osob bojujících proti Třetí říši byl z konfiskací vyloučen. Jako významnou vnímám možnost odvolat se proti rozhodnutí o konfiskaci okresního národního výboru k zemskému národnímu výboru, který mohl řízení převést na ministerstvo vnitra. Na druhou stranu Kučera upozorňuje na fakt, že o těchto odvoláních rozhodovala výkonná, nikoliv nezávislá soudní moc (Kučera, 1991, str. 17). Avšak Kuklík uvádí možnost podat stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který v letech vydal několik klíčových rozhodnutí týkajících se konfiskací nepřátelského majetku (Kuklík, 2010, str. 156). Dle výše zmíněných kritérií je pro ochranu vlastnického práva významný i vliv exekutivy na soudnictví. Na několika rozhodnutích Nejvyššího správního soudu je možné demonstrovat skutečnost, že v této době nebylo soudnictví jen dalším mocenským prostředkem vlády. 7 Tato skutečnost však nic nemění na faktu, že soukromé vlastnictví osob nepřátelských států bylo ze zákona zrušeno, většina těchto osob byla veškerého majetku zbavena, a to bez náhrady Znárodnění klíčového průmyslu Důležitou otázkou se stalo po druhé světové válce znárodnění klíčového průmyslu. I když diskuze o znárodnění průmyslu probíhaly během druhé světové války na půdě domácího i 7 Balík a kol. (2003) uvádějí v souvislosti s tzv. retribučním soudnictví (potrestání zrádců a kolaborantů po druhé světové válce), že soudcové nebyli ještě příliš předpojatí (Balík a kol., 2003, str. 127). Je otázkou, zda je možné toto hodnocení vztáhnou i na rozhodovací činnost v souvislosti s konfiskacemi majetku či znárodněním provedeném v říjnu 1945, dle mého názoru ano. 28

29 zahraničního odboje (podrobněji např. Kuklík, 2010, str ), tato problematika nebyla v Košickém vládním programu upravena. Pro levicové politické strany představovalo znárodnění průmyslu možnost získat voliče v poválečných volbách. Znárodnění se dle Kuklíka (2010) dostává do popředí zájmu politických stran v létě roku V červnu 1945 byla uzavřena politická dohoda o společném postupu stran Národního bloku pracujícího lidu města a venkova tvořeného levicovými stranami. 8 Tato dohoda se týkala i společného postupu při řešení ekonomických otázek (Kuklík, 2010, str. 160). Proti znárodnění nevystupovaly ani další politické strany, avšak rozsah znárodněného majetku se v představách jednotlivých politických stran lišil. Velmi důležitý byl i postoj samotné KSČ, která nejprve uplatňovala umírněnou taktiku. KSČ se však v této otázce cítila ohrožena sociální demokracií, respektive jejím radikálním programem, a začala prosazovat rozsáhlé znárodňování (Průcha a kol, 2009, str. 87). V podnicích uvažovaných pod rozsah znárodnění pracovalo velké množství voličů, které KSČ potřebovala v budoucích volbách, a pokud by nepostupovala dostatečně progresivně, mohla o ně přijít. Předzvěstí znárodnění velkých podniků bylo znárodnění československého filmu dekretem č. 50/1945 ze dne 11. srpna Tímto dekretem byla zestátněna výroba filmu, jeho distribuce, promítání, ale i dovoz a vývoz filmu. Tento akt měl plnou podporu KSČ. Ministerstvo informací, do jehož gesce spadal filmový průmysl, bylo v té době ovládáno Václavem Kopeckým (KSČ), který si dle Kuklíka dobře uvědomoval význam filmu jako prostředku propagandy (Kuklík, 2010, str. 170). Náhrada za tento majetek měla být poskytnuta ve výši obecné ceny, na tuto náhradu však neměly nárok osoby, které bylo možno považovat za státně nespolehlivé v souladu s 4 dekretu č. 5/1945 Sb. 9 Po únoru roku 1948 nebyla tato náhrada vyplácena. Přípravy znárodňovacích dekretů probíhaly v létě roku Dle Průchy (2009) byly hlavní argumenty znárodnění průmyslu následující: podniky budou předány všemu lidu a zisk bude rozdělen mezi veškerý lid, zanikne monopolní struktura, bude poskytnut větší prostor 8 Po druhé světové válce se stala základem politického systému Národní fronta Čechů a Slováků. Národní fronta představovala organizaci zastřešující povolené politické strany a některé další organizace. V českých zemích byly ustanoveny Komunistická stran Československa, Československá národně socialistická strana, Československá sociálně demokratická strana a Československá strana lidová. Na Slovensku působila Demokratická stran a Komunistická strana Slovenska (Rataj, Houda, 2010, str. 19). 9 Za státně nespolehlivé byly považovány osoby národnosti německé či maďarské, zrádci a kolaboranti (demonstrativně jsou uvedeny některé organizace, jejichž členy nutno považovat za osoby národně nespolehlivé) ( 4 dekretu č. 5/1945 Sb.). 29

30 menšímu podnikání, stát zachrání zadlužené subjekty před bankrotem, a tím pádem zůstanou zachována pracovní místa a stát také zasáhne v těch případech, ve kterých by zničené podniky nebyly schopny obnovit provoz. Velmi negativně byla vnímána možnost vlastnictví podniků cizinci, neboť zde hrozilo nebezpečí odvedení zisků do zahraničí a tyto zisky by nebylo možné investovat do poválečné obnovy Československa. Politici se snažili přesvědčit veřejnost, že bez znárodnění je obtížné překonat hospodářské důsledky války (Průcha a kol., 2009, str. 88). Na druhou stranu Kaplan (1991) upozorňuje na rozpory ve vládě v otázce znárodňování. Dle Kaplana se odpůrci znárodňování snažili ochránit soukromé vlastnictví, objevily se obavy o omezování ekonomické soutěže a podnikavosti, obavy z byrokratického řízení či neúměrného posílení mocenských pozic vlády, které mohlo následně ovlivnit demokratické principy vládnutí (Kaplan, 1991, str. 21). Veřejnost měla v živé paměti i důsledky hospodářské krize ze třicátých let. Větší ingerence státu v ekonomice byla dle tehdejší převládající ekonomické teorie nezbytná. Západní vlády byly inspirovány především keynesiánstvím a americkou konjunkturou během druhé světové války (v době válečného hospodářství) a dle Holmana nejen na východě byl socialismus pokládán za systém velmi dynamický (Holman, 2005, str. 507). Na základě výše zmíněných důvodů dochází po druhé světové válce ke znárodňování i ve státech západní Evropy. Například v Anglii byly znárodněny banky, uhelné doly, elektrárny či pozemní doprava, ve Francii se staly předmětem znárodnění elektrárny, plynárny, ropný průmysl či řada podniků kolaborantů. Znárodnění proběhlo rovněž v Itálii či v Rakousku (Šulc, 1996, str. 9-10). V době příprav znárodnění se velmi angažovala KSČ. Znárodnění již nebylo komunisty chápáno pouze jako ekonomická otázka, ale i otázka politická a mocenská. Mělo se ukázat, že KSČ je tou státotvornou stranu ve vládě, která dokáže čelit problémům v národním hospodářství (Kuklík, 2010, str. 185). Znárodnění klíčového průmyslu bylo provedeno dekretem prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. z 24. října Dle tohoto dekretu o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků byly znárodněny zejména doly, významné energetické podniky, železárny, ocelárny, slévárny, podniky kovodělného a elektrotechnického průmyslu, zbrojní a chemické podniky, textilní podniky, papírny nebo podniky vyrábějící gramofonové desky Kritérium určující, zda podnik bude znárodněn, bylo kombinované. Některé druhy podniků byly znárodněny 10 Úplný výčet jednotlivých typů podniků znárodněných na základě tohoto dekretu je uveden v 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., dekret o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků.

31 automaticky, u některých rozhodoval počet zaměstnanců, zatímco v jiných odvětvích byl významný objem výroby. Vlastníkem těchto podniků se stal československý stát. Dosavadním vlastníkům znárodněných podniků byla poskytnuta náhrada. Náhrada nebyla přiznána osobám uvedeným v 7 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb., tedy zejména Němcům, Maďarům, zrádcům či kolaborantům. Dle Průchy se náhrada v praxi vyplácela pouze formou zálohy jen úzkému okruhu bývalých vlastníků nebo jejich dědicům, např. starým a nemocným lidem či vdovám a nezletilým pozůstalým. Po únoru roku 1948 výplata náhrad skončila. Náhrady za znárodnění zahraniční kapitál byly přiznány vlastníkům z vítězných a neutrálních zemích. Způsob a výše náhrad byly v některých případech vyřešeny až po komplikovaných a vleklých jednáních mezinárodními dohodami (Průcha, 2009, str. 99). Na základě výše zmíněného dekretu majetkové podstaty znárodněných podniků vytvořily tzv. národní podniky. Národní podniky byly samostatné právnické osoby, stát neručil za jejich závazky, avšak národní podniky byly povinny odvádět státu přebytky svých výtěžků. Dekretem č. 101/1945 Sb., o znárodněních některých podniků potravinářského průmyslu, byly znárodněny cukrovary, lihovary, pivovary, mlýny a další potravinářské podniky. Při určení toho, které podniky budou znárodněny, byla použita zase kombinace kritérií - počtu zaměstnanců či objemu výroby. Tento dekret byl obsahově velmi podobný dekretu č. 100/1945 Sb., v některých pasážích na něj výslovně odkazoval, např. ustanovení týkající se náhrad za znárodnění majetek (u náhrad byla použita stejná úprava jako v dekretu č. 100/1945 Sb.). Znárodněné podniky se staly národními podniky a měli stejné postavení jako národní podniky podle dekretu č. 100/1945 Sb. Znárodněny byly v říjnu roku 1945 i akciové banky a soukromé pojišťovny. Banky byly znárodněny na základě dekretu č. 102/1945 Sb., tento dekret opět koncepčně vycházel z dekretu č. 100/1945 Sb. Akciové banky byly přeměněny na národní podniky, za akcie příslušela jejich vlastníkům náhrada odpovídající běžné ceně s výjimkou osob, kterým nenáležela náhrada podle dekretu č. 100/1945 Sb. Banky byly povinny odvádět přebytky po potřebné dotaci reservního fondu státu. Soukromé pojišťovny poskytující životní, majetkové i nemocenské pojištění byly znárodněny dekretem č. 103/1945 Sb. Dle Kuklíka bylo znárodněno sedm akciových bank v českých zemích, na Slovensku bank šest. Dále bylo znárodněno 120 velkých a středních smluvních pojišťoven a asi 600 drobných pojišťovacích 31

32 celků. (Kuklík, 2010, str ). Znárodněním bank si stát zajistil kontrolu nad poskytováním úvěrů soukromému i státnímu sektoru a mohl podporovat vybrané odvětví národního hospodářství. Dle Průchy představovala kapacita znárodněných podniků téměř dvě třetiny československého průmyslového potenciálu. Průcha také upozorňuje na fakt, že skutečný podíl veřejného sektory byl ještě vyšší, neboť musíme přihlédnout ke komunálním a družstevním podnikům či podnikům, které již dříve byly ve státním vlastnictví (Průcha a kol., 2009, str. 95). Postoj veřejnosti ke znárodnění vystihuje výzkum veřejného míněný provedený v roce Na otázku, zda jsme udělali dobře, jestliže jsem znárodnili průmysl, odpovědělo kladně 65 % respondentů, záporně 15 % dotazovaných a 20 % nevědělo (Průcha a kol., 2009, str. 102). Jak vyplývá z výše uvedeného, není oprávněné tvrdit, že po druhé světové válce byla poskytnuta dostatečná ochrana soukromému vlastnictví. Tento stav byl zapříčiněn snahou politické reprezentace o obnovu hospodářství, dosažení předválečné životní úrovně a následného růstu ekonomiky. Zákonodárce neposkytoval ochranu vlastníkům velkých průmyslových, potravinářských a dalších podniků, které byly dekrety prezidenta republiky znárodněny. Tudíž soukromé vlastnictví předmětného majetku bylo omezeno, avšak toto omezení vyplývalo z právních předpisů přijatých legitimní vládou 11 a později tyto předpisy byly znovu projednávány a schvalovány zákonodárným orgánem. Soukromému vlastnictví předmětů znárodnění nebyla poskytnuta dostatečná ochrana, vyvlastnění se v dekretech stanovených případech stalo běžným. Určitou možnost dovolat se ochrany vlastnického práva dával soudní přezkum. Kuklík znovu zmiňuje několik rozhodnutí Nejvyššího správního soudu týkajících se například podmínek znárodnění (Kuklík, 2010, str ). Dovolím si v tomto období soudnictví označit za nezávislé (zde bych použil argument v pozn. 8, tedy že v případě retribučního soudnictví nebyli soudci příliš předpojatí) a jeho rozhodování nebylo, dle mého názoru, ve větší míře ovlivňováno exekutivou (což bylo běžné po únoru roku 1948). 11 Balík a kol. (2003) uvádějí, že až do nesplňovalo Československo požadavky na zařazení do demokratického světa, neboť neexistovalo plné rozdělení moci (moc zákonodárná a výkonná byla soustředěna v rukách vlády a prezidenta) (Balík a kol., 2003, str. 123). Avšak již dříve je zmíněno, že dekrety byly později ratihabovány tzv. Prozatímním národním shromážděním, jenž bylo voleno nepřímo. 32

33 Důvody omezení soukromého vlastnictví podnikatelů, jejichž podniky byly předmětem této fáze znárodnění, však byly odlišné od konfiskace majetku osob národností nepřátelských států či zrádců a kolaborantů. V prvém případě šlo o vyřešení národnostní otázky. Ve druhém případě se již jednalo o důvody ekonomické, kterými byly především poválečná obnova ekonomiky a nastartování jejího růstu. Tato přijatá opatření byla ovlivněna i tehdejšími ekonomickými názory (a snahou ekonomů a politiků o eliminaci budoucích problému v národním hospodářstvím, jakými byla např. velká krize ve 30. letech 20. století) : Stupňování požadavků KSČ v oblasti znárodnění V květnu 1946 se konaly první poválečné volby do Národního shromáždění. V Českých zemích zvítězila KSČ se 40 % hlasů, na Slovensku Demokratická strana s 60% hlasů. Byla vytvořena vláda Národní fronty Čechů a Slováků, která měla 26 členů. Předsedou vlády se stal komunista Klement Gottwald. Základním programovým dokumentem vlády byl Budovatelský program, jež se samozřejmě dotýkal i důležitých národohospodářských otázek. Vláda se přiklonila k plánování ekonomiky, hlavním cílem dvouletého plánování bylo dosažení a zvýšení předválečné úrovně výroby a zvýšení životní úrovně obyvatelstva. Budovatelský program stanovil, že je nutno ústavně zakotvit dekrety o znárodnění klíčového průmyslu a peněžnictví. Na druhé straně byla přislíbena ochrana malému a střednímu podnikání. V zemědělství se vláda zavázala dokončit konfiskaci půdy zrádců a kolaborantů a rozdělit tuto půdy dle příslušných právních předpisů. Dále měla být provedena revize pozemkové reformy, která započala během první republiky. Velmi důležitou politickou otázkou se stalo po druhé světové válce zemědělství. Na základě dekretů prezidenta republiky byl zkonfiskován majetek Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů. Jednotlivé politické strany si uvědomovaly voličský potenciál na venkově. 12 Ve vládní programu byla zmíněna nezbytnost revize pozemkové reformy provedené po první světové válce. Pojmem revize bylo myšleno odstranění nedůsledností pozemkové reformy prováděné po první světové válce. Zemědělské programy jednotlivých politických stran se shodovaly v nutnosti zajistit poválečnou obnovu zemědělství, mechanizace, elektrifikaci či chemizaci zemědělství. Avšak jednotlivé politické strany se rozcházely v přístupu k úpravě vlastnických poměrů (Průcha a kol., 2009, str. 179). 12 Před druhou světovou válkou měla rozsáhlou podporu především na venkově Agrární strana, která ve volbách do PS NS získala v roce ,2% hlasů (data dostupná z Tato politická strana nebyla v roce 1945 obnovena. 33

34 V průběhu roku 1947 stupňovala KSČ své požadavky na znárodnění. Podle jejich představ měly být znárodněny podniky i s menším počtem zaměstnanců či další odvětví, která nebyla zahrnuta v prvních znárodňovacích dekretech. V roce 1947 postihla Československo neúroda. Toto se stalo dalším motivem pro větší znárodnění, např. Kuklík cituje Ladislava Frejka, jednoho z představitelů KSČ. Dle Frejkova názoru kapitalisté v oblasti zásobování a výživy prováděli v době neúrody roku 1947 záškodnickou činnost a toto se stalo jedním z argumentů pro rozhodný postoj KSČ proti soukromému sektoru i v zemědělství (Frejka in Kuklík, 2010, str. 286). Jak již bylo naznačeno dříve, významnou roli hrály v době poválečné vlastnické poměry k půdě. V roce 1947 byl ministrem zemědělství J. Ďurišem (KSČ) představen tzv. Hradecký program, jenž řešil otázku zemědělskou, který však nebyl do února roku 1948 přijat ve formě zákonů. Avšak bylo přistoupeno k revizi pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb., kterým byla dokončena pozemková reforma započatá již za první republiky 13 (Vojáček, Schelle, Knoll, 2009, str. 449). Po druhé světové válce bylo nutné nastavit institucionální prostředí vhodné pro obnovu ekonomiky a její následný rozvoj. Pokud bychom použili definici Northa, instituce pravidla hry či omezení regulující chování jednotlivců byly v prvních poválečných letech vytvářeny po dlouhém období nacistické diktatury. Na tomto místě je nutné připomenout představy tehdejší politiků či ekonomů o vhodném institucionálním prostředí pro obnovu ekonomiky, které úzce souvisí s rolí státu v ekonomice. Dle tehdejšího převládajícího názoru byla nutná větší role státu v hospodářství, se kterou bylo spjato i omezování soukromého vlastnictví. Ideální institucionální prostředí pro ekonomický růst se dle názoru tehdejších ekonomů lišilo od představ současných. Mezi lety 1945 a 1948 si žádný ze subjektů nemohl být jist svým soukromým vlastnictvím, v mnohých případech bylo soukromé vlastnictví radikálně omezeno. Na druhou stranu všechny kroky vlády byly přijímány ve formě zákonných právních předpisů a pokud možno demokratickým způsobem. Na přijetí právních aktů omezujících soukromé vlastnictví se podílelo více politických stran, nejednalo se o vůli jediné strany, jako tomu bylo v letech 13 Dle první pozemkové reformy, která probíhala v době první republiky dle zákonů vydaných zejména mezi léty 1919 a 1920, byla maximální výměra soukromého vlastnictví půdy stanovena na 150 ha v případě půdy orné, 250 ha půdy veškeré (Vojáček, Schelle, Knoll, 2009, str. 324). 34