Typologie zemí Evropské unie podle vybraných charakteristik populačního vývoje

Transkript

1 Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze Katedra demografie a geodemografie Ivana Kapalová Typologie zemí Evropské unie podle vybraných charakteristik populačního vývoje Bakalářská práce Praha 2006 Vedoucí práce: RNDr. Tomáš Kučera, CSc.

2 Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.

3 OBSAH ÚVOD PŘEHLED LITERATURY A ZDROJE DAT Literatura Zdroje dat 8 2. METODOLOGIE A ZÁKLADNÍ POJMY Konceptuální a terminologické poznámky Použité metody ČLENSKÉ STÁTY EVROPSKÉ UNIE DEMOGRAFICKÝ VÝVOJ 25 ČLENSKÝCH ZEMÍ EU Velikost populace EU a její vývoj Porodnost a plodnost Vývoj počtu živě narozených Úroveň úhrnné plodnosti Průměrný věk matek při narození dítěte Mimomanželská plodnost Úmrtnostní poměry Naděje dožití Kojenecká úmrtnost SHLUKOVÁ ANALÝZA Analýza úhrnné plodnosti Analýza průměrného věku matky při narození dítěte Analýza mimomanželské plodnosti Analýza naděje dožití mužů a žen Naděje dožití mužů Naděje dožití žen Analýza kojenecké úmrtnosti.. 53 ZÁVĚR. 57 SEZNAM LITERATURY PŘÍLOHY

4 ÚVOD 4 Evropská unie je nejpokročilejším integračním procesem národních států na světě. Ačkoliv v mezinárodních vztazích vystupuje jako celek, je složená z 25 suverénních a do jisté míry podobných si, resp. odlišných států. Tyto státy jsou si podobné (nebo se odlišují) jak dosaženou ekonomickou tak i sociální úrovní. To je patrné na jejich odlišném (i podobném) populačním vývoji. Populační vývoj zemí Evropské unie od poloviny minulého století až po současnost prodělal významné změny. Během tohoto dlouhého období se v Evropské unii vytvořily různorodé skupiny zemí, které jsou si více či méně podobné podle toho, na jakém stupni vývoje se nacházely a nacházejí. Tato práce je zaměřena na dva procesy, a to porodnost, resp. plodnost a úmrtnost. Pomocí vybraných ukazatelů je zachycena jak dosažená úroveň uvedených procesů, tak i tempo změn. To je také cílem práce, tedy prostřednictvím vybraných statistických metod zachytit jak změny, tak i podobnosti (či odlišnosti) dílčích charakteristik výše uvedených procesů mezi jednotlivými zeměmi Evropské unie. Podobnosti a změny v úrovních procesů jsou sledovány v období od roku 1960 do současnosti, kterou z hlediska omezené dostupnosti dat reprezentují údaje za rok Pomocí statistické metody shlukové analýzy jsou vytvořeny skupiny zemí podle dosažených hodnot ve vybraných letech a jsou sledovány změny ve složení těchto skupin. Předkládaná práce je rozdělena do několika částí. Po krátkém úvodu následuje v první části stručné seznámení s použitou literaturou a zdroji dat. Ve zmíněné kapitole jsou představeny vybrané publikace, jež byly nápomocny při zpracovávání tohoto tématu. Pozornost je také upřena na zdroje dat a jejich dostupnost. Další, v pořadí druhá část je věnována vývoji Evropské unie od jejího vzniku v polovině 20. století po současnost a nastínění předpokládaného vývoje v blízké budoucnosti (postupné rozšiřování o další členské země). Důraz je kladen na organizace, které spojovaly země tehdejší Evropy, než se z nich stala Evropská unie taková, jak ji známe dnes. Jsou zde, mimo jiné, uvedena významná data ve vývoji Evropské unie jako jsou např. vstup nových členských zemí, či utužení integrace pomocí vytvoření nových, nejen ekonomických organizací.

5 5 Samostatná, třetí kapitola je věnována metodologii a pojmům, jež jsou použity v dalším textu. Významné místo v této části mají i vybrané charakteristiky sledovaných procesů. Teoretický nástin shlukové analýzy, jež je uveden v třetí kapitole, pomůže lépe pochopit princip shlukování zemí do skupin. Ve čtvrté části je stručně uveden demografický vývoj, resp. vývoj přirozené měny, 25 členských zemí dnešní Evropské unie. Vybrané ukazatele porodnosti, resp. plodnosti a úmrtnosti jsou sledovány jak podle rychlosti změny ve vývoji, tak podle jejich dosažených hodnot. Vývoj vybraných demografických ukazatelů je prostorově zaměřen na Evropskou unii jako celek, dále na staré členské státy (EU-15) a na nové členské státy (EU-10). Pátá část je zaměřena na sledování změn ve vytvořených skupinách zemí Evropské unie. Pomocí jedné z metod shlukové analýzy jsou v desetiletých intervalech (v období ) a v roce 2003 hodnoceny rychlost změn i dosažená úroveň vybraných charakteristik výše uvedených procesů porodnosti, resp. plodnosti a úmrtnosti. Důraz je kladen především na zachycení projevů druhého demografického přechodu. Závěr práce pak shrnuje hlavní výsledky a poznatky. Jsou zde nastíněny možné souvislosti vývoje přirozené měny s populačním stárnutím a depopulací, se kterými se v současné době potýkají země téměř celé Evropské unie.

6 1. PŘEHLED LITERATURY A ZDROJE DAT Literatura Procesy přirozené měny se zabývá bezpočet autorů. Větší pozornost je upřena na porodnost, jakožto významného činitele působícího na populační stárnutí, které probíhá v celé Evropské unii. Autoři se pokoušejí odpovědět na otázku, proč došlo k tak razantnímu poklesu porodnosti, jaké vlivy zde působí a proč. K procesu úmrtnosti v evropských zemích je možné nalézt poněkud méně literatury. Uvedený proces od konce druhé světové války nezaznamenal v evropských zemích žádné významné výkyvy. Proto v současné době studium vývoje úmrtnosti v evropských zemí stojí mimo hlavní zájem řady autorů. Je to právě především porodnost, která má v současné době v zemích Evropské unie dopad na velikost populace, což se dále odráží v dalších oborech lidské činnosti. Představu o vývoji Evropské unie od jejího založení až do současnosti a následně i její budoucnosti, podává publikace Evropa ve 12 lekcích (2003) a internetový portál Internetový portál o Evropské unii je zaměřen na vznik a vývoj organizací, ze kterých se posléze vyvinula Evropská unie v dnešní podobě. Přesně informuje, kdy které organizace vznikly a jak se vyvíjely. Obdobné informace lze nalézt též v publikaci Evropa ve 12 lekcích, kde mimo jiné jsou popsány instituce, na kterých Evropská unie stojí a jak tento celek funguje. K vysvětlení demografických pojmů byly použity články z řady Teorie pro všechny z internetového portálu a publikace Demografie (nejen) pro demografy (1993), kde jsou k dispozici stručné a výstižné informace o jednotlivých demografických procesech, o jejich zjišťování a statistikách. Neméně důležitou publikací pro studium demografických procesů jsou Základy demografie (1986), které jsou uceleným studijním textem. Uvádí jak konstrukce jednotlivých ukazatelů, tak i širší souvislosti a možné dopady populačního vývoje na ostatní činnosti lidské společnosti. Problémy s vývojem porodnosti v Evropě se zabývá celá řada autorů. Například N. Keilman v publikaci Demographic and social implications of low fertility for family structures in Europe (2003), nebo kolektiv autorů A. Pinnelli, H., J. Hofmann- Nowotny, B. Fux v publikaci Fertility and new typs of households and family formation in Europe (2001), či E. Fraczak v publikaci regionálního zaměření Very low fertility:

7 7 The patterns and their implications, Regional and country differentials in low (very low) fertility (2004). První publikace dává do souvislosti nízkou úroveň porodnosti s velikostí a strukturou rodiny. Snaží se nalézt odpovědi na řadu otázek jako je například, jak moc ovlivňuje právě nízká úroveň porodnosti velikost rodiny, či zda jsou nízkou porodností více postiženy rodiny s jedním rodičem než se dvěma, nebo jaký vliv má rostoucí bezdětnost na úroveň porodnosti a strukturu rodiny. Druhá z výše uvedených publikací z oblasti porodnosti se zabývá vznikem nových forem rodiny v souvislosti s druhým demografickým přechodem, který se začal v Evropě projevovat od 60. let 20. století. Touto změnou v porodnosti, a zároveň i sňatečnosti, prošly všechny evropské země, ovšem v jiném časovém úseku. K rychlejšímu či naopak pomalejšímu průběhu přispívají politické a ekonomické krize, či kulturní předpoklady, té které země. Uvedené vlivy pak pomáhají vysvětlit geografické diference mezi evropskými zeměmi. Trendy související s druhým demografickým přechodem jsou zde nazývány modernizací. Jako její hlavní rysy uvádí kolektiv autorů především změnu životního stylu, sociální změnu ve společnosti a růst individualismu. V analytické části pak autoři řeší řadu otázek, jako je například co je základním podnětem pro založení rodiny, resp. proč ženy rodí děti, nebo jak velká změna v rodinném chování závisí na změně trendů v porodnosti a jaký to bude mít společenský kontext. Otázku vývoje nízké úrovně porodnosti a její klasifikace podle dosažených hodnot v evropských zemích řeší poslední publikace. E. Fraczak (2004) ve své publikaci navazuje na Nico Keilmana (2003). Zmíněná práce osvětluje některé vybrané teorie, proč došlo k tak razantnímu poklesu porodnosti a kdy došlo k nastoupení tohoto trendu. Procesem úmrtnosti se zabývá publikace Trends in mortality and differential mortality (2001). V této obsáhlé studii jsou detailně popsány úmrtnostní trendy od 50. let minulého století podle věku, pohlaví a příčin úmrtí. V analytické části se pak autoři zabývají studiem procesu a jeho charakteristik z geografického hlediska. Sledují tedy rozdílnosti, resp. podobnosti mezi evropskými zeměmi podle hodnot. Země jsou

8 8 seskupovány podle určitých kritérií. Vytvořenou skupinu zemí pak reprezentuje jen několik málo vybraných států. Na nich se dále uvádí vývoj úmrtnostních trendů, jež jsou charakteristické pro danou skupinu. Metoda shlukové analýzy je uvedena téměř v každé učebnici, která je změřena na vícerozměrnou statistiku. Pro orientaci v problematice statistických metod byly vybrány a použity dvě publikace, a to Prostorová analýza dat (2000) a Vybrané vícerozměrné statistické metody v geografii (1991). První titul je studijním textem ke stejnojmennému předmětu ostravské technické univerzity. Druhá uvedená publikace autorky E. Heřmanové je věnována řešení specifických statistických problémům v geografii. 1.2 Zdroje dat Základní zdrojová data byla čerpána z databáze EUROSTATu, kde lze nalézt data absolutní, relativní i kumulovaná za jednotlivé procesy v detailním třídění od roku Údaje jsou zde tříděny a seskupeny do 5 hlavních kategorií, a to: hlavní demografické ukazatele, populace, porodnost, úmrtnost, sňatečnost (včetně rozvodů). Výstupní tabulky s číselnými informacemi jsou prezentovány podle zemí i za větší skupiny zemí, jako je např. právě EU-25 či EU-15 atd. Podle charakteru jsou ukazatele uváděny za jednotlivé roky, v některých případech jsou členěny i podle kalendářních měsíců. Dále byly použity publikace Europe in Figures - Eurostat Yearbook (2005) a Recent demographic developments in Europe in 2004 (2005). Oba tituly podávají zevrubné informace o populačním vývoji v Evropské unii, resp. většiny evropských zemích. Obě výše zmíněné publikace také informují o vývoji velikosti populace a její změně vlivem přirozené měny i migrace a o všech demografických procesech. Stejně jako databáze Eurostatu i v těchto statistických dílech jsou výstupy prezentovány za jednotlivé země a ukazatele jsou tříděny do 6 kategorií (počet obyvatel, porodnost, úmrtnost, migrace, sňatečnost a rozvodovost). K jednotlivým procesům jsou vždy uvedeny nejdůležitější ukazatele a u každého státu je představen stručný populační vývoj pro daný rok.

9 2. METODOLOGIE A ZÁKLADNÍ POJMY 9 Tato kapitola je věnována základní terminologii. Jsou zde v základních souvislostech představeny vybrané komponenty populačního vývoje a jeho podmíněnosti. Pozornost je upřena také na některé další, v práci používané, demografické pojmy. V druhé, neméně důležité části je uveden přehled metodologie a tvorby skupin zemí podle vybraných ukazatelů. Je zde stručně představena metoda shlukové analýzy, její teoretické principy a zvolené parametry použitého modelu. 2.1 Konceptuální a terminologické poznámky Jedním z klíčových demografických procesů je porodnost, která spolu s úmrtností představuje základní složku demografické reprodukce populací. Proces porodnosti výrazně ovlivňuje velikost populace. Úroveň porodnosti závisí na plodnosti (fertilitě), která je vyjádřená počtem narozených dětí. Úroveň porodnosti je také ovlivněna vnějšími nebiologickými faktory, jako je např. bytová situace partnerů, uplatnění na trhu práce, hodnotový systém partnerů, náboženské vyznání, populační politika státu apod. Ukazatele plodnosti se vztahují k tzv. reprodukčnímu období ženy, které je vymezeno věkovým rozpětím let. Narozené děti se rozlišují podle několika faktorů. Podle rodinného stavu matky v době porodu rozlišujeme narozené děti na manželské a nemanželské, podle projevu, resp. neexistence známek života na živě a mrtvě narozené, dále můžeme narozené sledovat dle věku matky při porodu popř. sledujeme pořadí dítěte tzn. kolikáté dítě matky to je, biologické a v manželství. V reprodukčním intervalu je struktura plodnosti podle věku nerovnoměrná a proměnlivá, v jednotlivých populacích se také liší podíl žen ve věku nejvyšší plodnosti (20 až 30 let) na počtu všech žen v reprodukčním věku. Souhrnným ukazatelem je úhrnná plodnost, která je výrazně ovlivněna změnami v časování narození dětí nebo propopulačními opatřeními, kdy dochází k jejímu snižování či zvyšování. Tento ukazatel je také ovlivněn věkovou strukturou žen 1. Výše uvedené ukazatele podávají informace o úrovni a intenzitě procesu, o časování a částečně i o procesu sňatečnosti. Ukazatelé se stávají tím přesnější, čím více jsou očištěné od vlivů věkové struktury. 1 Bábíčková, A.: Teorie pro všechny, Demografie Porodnost a plodnost (

10 10 Proces vymírání je pro celkovou demografickou reprodukci stejně významný jako proces rození. Úmrtnost, která spolu s porodností představuje základní složku demografické reprodukce populací. Je ovlivněna celou řadou faktorů, například životním stylem jedince, genetickými predispozicemi, výskytem rizikových faktorů, chováním jedince, ale také např. kvalitou a využíváním zdravotní péče apod. a tím může vypovídat o zdravotním stavu populace. Stejně jako u plodnosti i zde hraje velkou roli věková struktura (s vyšším věkem se zvyšuje počet zemřelých). Pro srovnání se tedy používá ukazatel očištěný od vlivu věkové struktury - střední délka života (naděje dožití). Jedná se o indikátor vyjadřující průměrný počet let, která zbývají jedinci v daném věku na dožití za předpokladu, že stávající úmrtnostní podmínky by byly zachovány po celou dobu života jedince. Úmrtnost lze detailněji studovat podle věku a pohlaví zemřelého, podle rodinného stavu nebo podle příčin úmrtí. Specifickým ukazatelem je kojenecká úmrtnost, která vztahuje zemřelé kojence (v průběhu prvních 365 dní života) na živě narozených dětí v daném roce 2. Tento ukazatel je nejdůležitějším faktorem ovlivňující změny naděje dožití a dá se využít jako ukazatel životní úrovně. Proto je nutné dodržování přesných definic živě a mrtvě narozeného dítěte, aby nemohlo dojít k vylepšení postavení v mezinárodním srovnání. Pro věrohodná mezinárodní srovnání je nutné používat stejné definice živě a mrtvě narozených. Všechny země Evropské unie používají tyto definice podle WHO (World Health Organization). Podle této mezinárodní definice se za živě narozené dítě (plod) považuje každý plod bez ohledu na délku těhotenství, který při narození nebo vynětí z těla matčina, ať byla pupeční šňůra přerušena či nikoliv, jevil známku života (dech, srdeční tep, aktivní pohyb kosterního svalstva). Naopak za mrtvě narozené dítě se považuje plod narozený bez známek života po 28. týdnu těhotenství, nebo, nelze-li délku těhotenství určit, 35 cm plod dlouhý, případně vážící alespoň 1000 g. Pokud plod nevykazuje známky života a tyto podmínky nejsou splněny, pak se jedná o potrat 3. Změnu v chování celé společnosti odráží druhý demografický přechod. Severní a západní Evropu zasáhl v 60.letech a trval přibližně 20 let. V zemích střední a východní Evropy se začal projevovat teprve v minulých dvou desetiletích. Dochází k proměně 2 Daňková, Š.: Teorie pro všechny, Demografie Úmrtnost ( 3 Definice vztahující se k narození dítěte / potratu (

11 11 hodnotové orientace odrážející se v demografickém chování a v růstu individualismu. Rodina ztrácí svou nezastupitelnou funkci, narůstá počet nesezdaných soužití a neúplných rodin. Také se posouvá věk vstupu do manželství a věk při narození prvního dítěte. Výsledkem pak je výrazný pokles míry porodnosti, což společně s neustále rostoucí nadějí dožití, vede zvyšování podílu starých osob v populaci a populačnímu stárnutí 4. Jedním z projevů druhého demografického přechodu je mimo jiné i demografické (populační) stárnutí, které se v současnosti stává jedním z celosvětových problémů. Tento proces, který od poloviny 20. století postihuje ve větší či menší míře všechny země, je pomalý, dnes však již nevyhnutelný. Podle dlouhodobých prognóz budoucího vývoje počtu a věkové struktury obyvatelstva, bude podíl starších lidí v populaci stále narůstat, podstatným prvkem se stane především nárůst podílu osob nad 70 let. V západních společnostech je proces demografického stárnutí často spojován se sociálním problémem, především v souvislosti s obavami z nákladů na sociální zabezpečení a zdravotní péči. Demografické stárnutí se týká celé populace. Ve společnosti může také dojít k demografickému mládnutí zvýšením podílu mladých věkových skupin. K demografickému stárnutí dochází v důsledku změn v charakteru demografické reprodukce a mění se při něm zastoupení dětské a postreprodukční složky v populaci. Může být vyvoláno dvěma faktory. Prvním je pokles podílu mladších věkových skupin, který je většinou výsledkem poklesu úrovně plodnosti a porodnosti. Druhým faktorem je růst podílu osob ve starším věku, který je důsledkem rychlejšího snižování měr úmrtnosti ve vyšším věku. To vede k prodlužování naděje dožití a tím k častějšímu dožívání se vyššího a vysokého věku. Obvykle však oba uvedené typy probíhají současně. Demografické stárnutí je proces, při němž se postupně mění věková struktura obyvatelstva, zvyšuje se podíl osob starších 60 let a snižuje se podíl osob mladších 15 let, tj. starší věkové skupiny rostou početně relativně rychleji, než populace jako celek 5. 4 Chludilová, I.: Teorie pro všechny, Demografie - První a druhá demografická revoluce ( 5 Svobodová, K.: Teorie pro všechny, Demografie - Stárnutí společnosti (

12 Použité metody V této části jsou uvedeny základní principy a parametry shlukové analýzy. Shluková analýza je metodou multivariantní statistické analýzy, jejímž cílem je roztřídění množiny objektů do několika relativně homogenních podsouborů, označených jako shluky (clustery). Objekty uvnitř shluků si mají být co nejvíce podobné podle zvolených kritérií. Tato metoda tak umožňuje v (rozsáhlých) souborech objektů nacházet vnitřní strukturu a souvislosti mezi jednotlivými objekty. Vzniklé shluky jsou pak místa, kde je vyšší koncentrace podobných objektů, než v jejich okolí. Shlukové analýzy je možné dělit podle různých kritérií, např. zda je na začátku určen počet shluků nebo se má v průběhu řešení nalézt optimální počet shluků. Dalším kritériem pak může být i shlukování podle struktury skupin objektů. Clustrování se dá rozdělit do dvou základních skupin, a to na hierarchické a nehierarchické. U hierarchického shlukování se využívá metody aglomerativní (sdružovací) nebo divizivní (rozdělovací). U nehierarchického shlukování se využívá metoda optimalizační nebo metoda analýzy modů. Podle zvolené metody může mít clustrování celou řadu variant. Sdružovací metoda vytváří postupným seskupováním stromovou strukturu od jednotlivých objektů, až po jeden shluk. Rozdělovací metoda pak rozděluje počáteční celkový shluk do hierarchického systému dílčích skupin či objektů. V této práci je použito hierarchické shlukování, které vstupní množinu člení na nižších úrovních na podmnožiny. Prvním krokem je tedy nalezení nejmenší vzdálenosti mezi objekty a na tomto základě slučovat jednotlivé objekty. V dalších krocích jde o slučování objektu a již vytvořeného shluku. Tyto kroky se neustále opakují a vždy předešlé sloučení v dalším kroku vystupuje jako jeden shluk. V posledním kroku pak dochází ke sloučení všech jednotek do konečného shluku 6. Výstupem pak je dendrogram. Tento graf - strom je tvořen soustavou linek mezi všemi objekty, které jsou tvořeny tak, aby každá jednotka (uzel) byla spojena s jinou libovolnou jednotkou a přitom v síti nevznikaly smyčky. Každý další uzel tak představuje větší 6 Heřmanová, E.: Vybrané vícerozměrné statistické metody v geografii, PřF UK, SPN, Praha 1991

13 13 vzdálenost mezi shluky. Stejně tak i délka linky vyjadřuje rostoucí odlišnosti obou spojených pozorování. Na jedné z os dendrogramu jsou nanášeny hodnoty zvolené vzdálenosti, na druhou osu jsou pak seřazeny jednotky souboru podle toho, jak se postupně spojovaly či připojovaly do shluků. Vzdálenost pak vyjadřuje podobnosti či odlišnosti mezi objekty 7. Je možné využít několik metod vyjádření vzdálenosti, např. Euklidovská vzdálenost, která je použita v této práci. Shluková analýza také umožňuje volbu metody, s níž jsou tvořeny clustery. Předkládaná práce využívá metodu nejbližšího souseda. Ta je založena na spojování takových shluků do jednoho shluku, mezi nimiž je minimální vzdálenost mezi jejich nejbližšími objekty. Jinými slovy, v této metodě jsou sledovány pouze vzdálenosti nejbližších objektů dvou spojovaných shluků 8. Pro dva shluky, označené S 1 a S 2, jež mají být sloučeny v jeden, je nutné nalézt minimální vzdálenost jejich nejbližších objektů. Vzdálenost je vyjádřena písmenem d. Schématicky lze pak psát: kde x i S 1, x j S 2 Obecně nelze prohlásit, která z metod je nejsprávnější. Použití odlišných metod může vést k odlišným výsledkům. 7 Horák, J.: Prostorová analýza dat, VŠB TU, Ostrava Heřmanová, E.: Vybrané vícerozměrné statistické metody v geografii, PřF UK, SPN, Praha 1991

14 3. ČLENSKÉ STÁTY EVROPSKÉ UNIE 14 Základy evropské integrace byly položeny v roce 1948, kdy se sešlo více než tisíc delegátů z 20 evropských zemí a vyslovilo se pro vytvoření Evropského shromáždění 9. Jako první byla vytvořena Celní unie mezi státy Beneluxu v roce Jednalo se o domluvu států, mezi nimiž je uplatněn bezcelní styk 10. V padesátých letech vznikly tři organizace, jež později utvořily nosnou kostru Evropské unie. Jednalo se o Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Zakládajícími členy bylo 6 států Francie, Německo (SRN), státy Beneluxu (Belgie, Nizozemsko, Lucembursko) a Itálie 11. V roce 1967 došlo ke sloučení výše uvedených společenství (ESUO, EHS, Euratom) v jedno, které vystupovalo pod jednotným názvem Evropské společenství. V šedesátých letech se začaly objevovat snahy o rozšíření společenství. Jednalo se jak o teritoriální rozšíření, tak i o rozšíření spolupráce (viz. sloučení některých společenství v jedno). Evropské společenství se stalo velkým lákadlem pro další státy, a proto došlo k prvnímu rozšíření z 6 na 9 zemí. V roce 1973 přistoupily Dánsko, Irsko a Velká Británie. K dalšímu rozšíření došlo v 80. letech. V roce 1981 se dalším členem Unie stalo Řecko. V druhé polovině 80. let, v roce 1986, přistoupily Portugalsko a Španělsko. Tím se počet členů zvýšil na 12. Koncem tohoto desetiletí bylo jasné, že dojde k dalšímu rozšiřovaní vlivem pozvolného rozpadu východního socialistického bloku a přechodem těchto zemí na tržní ekonomiku. V devadesátých letech, po pádu železné opony v roce 1989, došlo ke dvěma vlnám rozšíření a ještě silnější integraci. V roce 1990 došlo k znovusjednocení Německa, což vedlo k ekonomickým problémům této země. V roce 1992 byla v Maastrichtu podepsána Smlouva o Evropské unii (dále jen EU). Přistoupením Rakouska, Švédska a Finska se počet členů EU zvýšil na 15. Kromě územního rozšiřování došlo také k významným ekonomickým opatřením. V roce 1999 se oficiální měnou 11 členských zemí EU pro bankovní operace stalo euro, do oběhu se dostalo až v roce Fontaine, P.: Evropa ve 12 lekcích, Evropská komise, Brusel Wartlík, T.: Evropská unie, 2002 ( 11 Wartlík, T.: Evropská unie, 2002 (

15 15 V novém tisíciletí došlo a dojde k největšímu rozšíření členů Evropské unie. V roce 2004 došlo k přistoupení Česka, Estonska, Kypru, Litvy, Lotyšska, Maďarska, Malty, Polska, Slovenska a Slovinska k Evropské unii 12. V roce 2007 by mělo dojít k přistoupení Bulharska a Rumunska, po splnění řady kritérií i Turecka, Makedonie a Chorvatska. Všechny země po vstupu do Evropské unie z tohoto kroku profitovaly. V řadě ohledů došlo ke zlepšení, např. v oblasti ekonomické i sociální došlo ke zvýšení ekonomické i životní úrovně. Obr. 1: Členské země, nově přistupující a kandidátské země Evropské unie Zdroj: 12 Fontaine, P.: Evropa ve 12 lekcích, Evropská komise, Brusel 2004

16 4. DEMOGRAFICKÝ VÝVOJ 25 ČLENSKÝCH ZEMÍ EU Velikost populace EU a její vývoj Dnešních 25 členských zemí Evropské unie se rozkládá na většině území západní Evropy a z části na území střední a východní Evropy. Společná rozloha členských zemí Evropské unie činí km 2, což tento celek řadí ve srovnání se zeměmi světa na pomyslné sedmé místo. Podle počtu obyvatel (458 mil.) by Evropské unii patřilo třetí místo na světě za Čínou a Indií 13. V Evropské unii dochází ke zpomalování a postupnému poklesu růstu populace. Celková populace Evropské unie během posledních 40 let vzrostla z 378 mil. (1960) na přibližně 458 mil. (2004). Počet obyvatel zemí EU-15 se zvýšil z 316 mil. (1960) na 384 mil. (2004), počet obyvatel nových členských zemí (tj. 10 zemí, které do Evropské unie vstoupily roku 2004) se zvýšil jen mírně, z 62 mil. (1960) na 74 mil. (2004). Podíl obou odlišných skupin zemí se na celkovém počtu obyvatel Evropské unie změnil zanedbatelně. Podíl západní Evropy, představované zeměmi EU-15, se zvýšil z 83,6 % (1960) na 83,8 % (2004), naopak podíl nových členských států se nepatrně snížil z 16,4 % (1960) na 16,2 % (2004). Populační růst zemí Evropské unie je tvořen především migrací, která má větší vliv než sama přirozená měna. Po 2. světové válce došlo k rychlému nárůstu populace zemí nejen Evropské unii, ale i celé Evropy, který vrcholil přibližně v polovině 60. let. Na toto téma se konala řada konferencí, kde se řešil problém rychlé dynamiky nárůstu populace. Důvodem rychlého růstu byl růst blahobytu, sociální a ekonomický rozvoj a politická stabilita. Naopak poslední desetiletí 20. století byla charakteristická novým demografickým chováním obyvatelstva. Postupně přibývalo zemí, ve kterých se podstatně snižovala úroveň porodnosti. Následkem bylo postupné snižování přirozeného přírůstku 14. V některých zemích, zejména v současnosti, to vedlo až k poklesu celkového počtu obyvatel. Snižování přirozeného přírůstku a pokles celkového počtu obyvatel společně se zlepšujícími úmrtnostními poměry (růst naděje dožití při narození, snížení kojenecké úmrtnosti) může vést i ke stárnutí obyvatelstva, v některých zemích až k depopulaci Fraczak., E.: Very low fertility: The patterns and their implications, Regional and country differentials in low (very low) fertility, Institue of Statistics and Demography, Warsaw, Poland, 2004

17 17 Při pohledu na vývoj přirozeného přírůstku (počet narozených mínus počet zemřelých během roku) jsou zde vidět rozdíly ve vývoji dvou velkých celků Evropské unie (Obr. 1). Od počátku do poloviny 60. let je patrný v zemích Evropské unie a v zemích EU-15 vliv poválečného baby boomu. Počet narozených v této době značné převyšoval počty zemřelých osob. V dalším vývoji docházelo k pozvolnému snižování tempa přírůstku v celé Evropské unii. Přirozený přírůstek svého minima dosáhl v roce 2003, kdy roční přírůstek činil pouhých 185 tisíc obyvatel. Průběh křivky v 70. a 80. letech je relativně rovnoměrný, k větším výkyvům docházelo během 90. let a těsně po překročení milénia. Obdobný průběh má i křivka zemí evropské 15, kde se koncentruje růst populace přirozenou měnou. Od poloviny 90. let (1995) vykazují uvedené země vyšší přirozený přírůstek, než celá Evropská unie. Zcela odlišný je vývoj přirozeného přírůstku u nových členských zemí. V těchto zemích nevykazuje žádné významné výkyvy, jako tomu bylo u zemí EU-25 a EU-15. Od poloviny 90. let (1995), na rozdíl od zemí EU-15, jsou nové členské státy trvale v přirozeném úbytku, tzn., že počet zemřelých přesahuje počet narozených dětí. Obr. 1: Vývoj přirozeného přírůstku v EU, EU-25 EU-15 Nové členské státy Přirozený přírůstek (v tis.) Zdroj: Eurostat ( Pomalý a snižující se populační růst naznačuje počátek populačního úbytku a depopulace, což je patrné pro celou populaci Evropské unie. Tento proces se zrychluje

18 18 především ve střední a východní Evropě, tedy v nových členských zemích 15. Zatímco v 60. letech byly všechny země v přírůstku, v roce 2004 tomu bylo přesně naopak a téměř všechny nové členské země ubývají přirozenou měnou. Při přepočítání přirozeného přírůstku na 1000 obyvatel (hrubá míra přirozeného přírůstku) je proces ubývání přirozenou měnou patrný právě ve výše zmíněných zemích. V 60. letech došlo k rapidnímu úbytku přirozenou měnou, v 70. letech došlo k nárůstu, který byl vystřídán trvalým poklesem až do roku 2000 (Obr. 2). Tyto země od začátku nového tisíciletí ubývají přirozenou měnou přibližně 1 promile ročně. Nastíněný vývoj bude mít následky, které se projeví především v depopulaci a populačním stárnutí. Obr. 2: Vývoj hrubé míry přirozeného přírůstku v EU, EU-25 Hrubá míra přirozeného přírůstku (v promile) EU-15 Nové členské státy Zdroj: Eurostat ( V nedávné době, v roce 2004, měly největší podíl na populaci Evropské unie její plošně největší státy. Jsou jimi Německo (18 %), Francie (13 %), Velká Británie (13 %) a Itálie (12,5 %). Tyto čtyři země mají dohromady přibližně 57 % podíl na populaci dnešní Evropské unie, naopak 10 nových členských států se na populaci Evropské unie podílí pouze 16 % Recent demographic developments in Europe in 2004, Council of Europe Europe in Figures, Eurostat Yearbook 2005, Evropská komise, Luxembourg 2005

19 19 Zatímco v 60. letech u hodnot hrubé míry přirozeného přírůstku nebylo výjimkou, když dosáhla promile a všech 25 zemí bylo v přírůstku, dnes se maximální hodnoty sledovaného ukazatele pohybují okolo 4-8 promile a řada zemí se nachází v přirozeném úbytku. Mezi nejrychleji rostoucí země v současné době patří ekonomický zázrak Irsko, s přírůstkem 8 promile, dále pak Francie, Kypr, Lucembursko a Nizozemsko s mírou přírůstku 4 promile (Tab. 1, Přílohy). Naopak v největším úbytku přirozenou měnou se nacházejí středoevropské a východoevropské země jako jsou Pobaltské země nebo Maďarsko, vlivem změny demografického chování po ekonomické a politické transformaci, která zde proběhla v 90. letech a v řadě zemí stále probíhá. Proto se zde úbytek pohybuje okolo 3-5 promile ročně. Ze starých členských zemí (EU-15) se v tomto ohledu nejhůře vyvíjí Německo, které v roce 2004 ubývalo roční měrou 1 promile. Hodnoty ostatních západoevropských zemí se pohybují okolo nuly, nebo mírně přirůstají. 4.2 Porodnost a plodnost Porodnost je jednou z hlavních složek přirozené měny, která má značný vliv na růst či pokles populace. Úroveň porodnosti je určována úrovní plodnosti neboli fertilitou, která je vyjádřena počtem narozených dětí. Na úroveň porodnosti má vliv řada sociálních a ekonomických faktorů 17. První demografickou dimenzí, která vstupuje do analýzy plodnosti je čas, resp.věk, plození a rození dětí. Další je pohlaví a třetí dimenzí je rodinný stav. Analýza plodnosti lze tedy provádět podle věku, rodinného stavu a pořadí dítěte, resp. počtu dětí. Pro analýzu podle rodinného stavu se obvykle používají dvě základní skupiny, a to počet, resp. podíl dětí narozených v manželství a mimo manželství. Tyto detailní informace nám mohou poskytnout představu o celkové úrovni porodnosti 18. Ve druhé polovině 20. století, resp. od druhé poloviny 60. let, proběhla ve většině zemí severní a západní Evropy (poprvé ve Švédsku a Dánsku) změna v reprodukčním chování. Ve středoevropských a východoevropských zemích se tato změna začala 17 Bábíčková, A.: Teorie pro všechny, Demografie Porodnost a plodnost ( 18 Fraczak, E.: Very low fertility: The patterns and thein implications, Regional and country differentials in low (very low) fertility, Institut of Statistics and Demography, Warsaw 2004

20 20 projevovat až v 90. letech se zrychleným průběhem. Došlo k proměně hodnotové orientace odrážející se v demografickém chování, projevující se v růstu individualismu. Rodina postupně ztrácí svou nezastupitelnou funkci, objevují se nové formy partnerských svazků jako jsou např. nesezdaná soužití a roste počet neúplných rodin. Také dochází k oddalování vstupu do manželství a roste věk partnerů při narození prvního dítěte, roste podíl dětí narozených mimo manželství. Výsledkem je výrazný pokles úrovně porodnosti vlivem poklesu měr plodnosti. S neustálým prodlužováním naděje dožití, v důsledku soustavného růstu životní úrovně, dochází ke zvyšování podílu starých osob v populaci a tedy stárnutí populace 19. Nezanedbatelný vliv se připisuje též masovému rozšíření moderních forem antikoncepce. Nízká porodnost je rychle se rozšiřující a zrychlující se fenomén v Evropské unii. Tento proces je problémem současným a bude to problém i v blízké budoucnosti 20. Souvisejícími trendy jsou i pokles počtu sňatků, růst počtu rozvodů a nesezdaných soužití, či růst průměrného věku při vstupu do manželství. S tím je spojen i trend posouvání rození dětí do vyššího věku matky, tedy růst průměrného věku matky při narození prvního dítěte a růst podílu dětí narozených mimo manželství 21. V roce 2003 připadalo pouze 5 sňatků na 1000 obyvatel Evropské unie, v roce 1970 to bylo 8 sňatků na 1000 obyvatel. Průměrný věk vstupu do prvního manželství roste u obou pohlaví u mužů vzrostl z 26 let v roce 1980 na více než 30 let v současné době, u žen vzrostl z 23 let na 28 let. Podíl rozvodů činil 15 % ze sňatků uzavřených v roce 1960 a 30 % ze sňatků uzavřených v roce Vývoj počtu živě narozených Počet živě narozených dětí (z definice živě narozeného dítěte podle WHO) v celé Evropské unii klesal od počátku sledovaného období. V 70. letech přesahoval počet živě 19 Chludilová, I.: Teorie pro všechny, Demografie První a druhá demografická revoluce ( 20 Keilman, N.: Demographic and social implications of low fertility for family structures in Europe, Council of Europe, Strasbourg Recent demographic developments in Europe in 2004, Council of Europe Europe in figures, Eurostat Yearbook 2005, Evropská komise, Luxembourg 2005

21 21 narozených dětí 7 mil. ročně, minimum tohoto počtu bylo dosaženo v roce 2002 hodnotou okolo 4,6 mil. ročně. Od uvedeného roku následuje mírný nárůst na necelých 4,8 mil. (2004). Rostoucí trend byl v zemích EU-15 nastartován o něco dříve, již v polovině 90. let. V roce 1995 zaznamenaly staré členské země (EU-15) své minimum v počtu živě narozených dětí, tato hodnota činila přibližně 4 mil. Zatímco celá Evropská unie, resp. země EU-15, zaznamenávaly do poloviny 60. let růst, který byl vystřídán trvalým poklesem až do poloviny 90. let, vývoj nových členských zemí byl po celé období relativně stabilní. V 70. letech došlo k mírnému zvýšení, které se udrželo na přibližně stejné hodnotě až do počátku 90. let, kdy nastal trvalý pokles. V roce 2004 tato hodnota mírně přesahovala 600 tisíc živě narozených. Značný propad v počtu živě narozených zaznamenalo Německo, kde došlo k poklesu přibližně o jednu třetinu (z 1 mil. v roce 1970 na 700 tis. v roce 2004), obdobný propad lze sledovat např. i v Itálii (Tab. 2, Přílohy), kde došlo k poklesu přibližně na polovinu počtu z počátku sledovaného období. Jedinou zemí, která zaznamenala nárůst počtu živě narozených je Lucembursko, v ostatních zemích došlo k poklesu tohoto počtu. Zmíněný ukazatel je však velmi hrubý a podává pouze orientační informace o vývoji porodnosti. Důležitou roli hraje počet žen v reprodukčním období a jejich rozložení ve věkových skupinách. Přesnější informace nám může poskytnout ukazatel úhrnné plodnosti Úroveň úhrnné plodnosti Obdobné, ale zřetelnější změny v porodnosti jsou patrné na vývoji úhrnné plodnosti, která udává průměrný počet dětí, narozené jedné ženě během jejího reprodukčního období, které je vymezeno věkovým rozpětím let. Tzv. záchovná hodnota je rovna 2,1 dítěte na jednu ženu, což zajišťuje prostou reprodukci bez početních změn (při nízké úmrtnosti). Klesne-li pod tuto hodnotu, početní stav populace se v dlouhodobém měřítku snižuje a naopak Kalibová, K., Pavlík, Z., Vodáková, A: Demografie (nejen) pro demografy, Ediční řada Sociologické názvosloví, sv. 2., Sociologické nakladatelství a Sociologický ústav AV ČR, Praha 1993

22 22 Podle dosažených hodnot lze země rozdělit do několika skupin. Úhrnná plodnost s hodnotami mezi 1,5 2,1 se označuje jako low fertility, hodnoty menší než 1,5 jako very low fertility. V rámci této skupiny lze vyčlenit ještě podskupinu, kde hodnoty menší než 1,3 se označují jako lowest-low fertility. Velmi nízká úroveň porodnosti pak má značný ekonomický a sociální dopad. Hodnoty úhrnné plodnosti mezi 2,1 3,0 se označují jako moderate fertility, pro hodnoty větší než 3 se užívá označení high fertility 24. Obr. 3: Vývoj úhrnné plodnosti v EU, ,8 EU-25 Úhrnná plodnost (počet dětí na 1 ženu) 2,6 2,4 2,2 2,0 1,8 1,6 EU-15 Nové členské státy 1,4 1, Zdroj: Eurostat ( Evropská unie se pod hodnotu prosté reprodukce dostala již v polovině 70. let a zvolna klesala až do poloviny 90. let, pak nastal zvrat a hodnoty úhrnné plodnosti začaly mírně růst. Maximální hodnota byla dosažena v Evropské unii v polovině 60. let, kdy na jednu ženu v průměru připadalo 2,7 dítěte. V současné době úhrnná plodnost na jednu ženu Evropské unie činí průměrně 1,5 dítěte, což je mírný nárůst oproti roku 1995, kdy na jednu ženu připadalo v průměru pouze 1,4 dítěte 25. Hodnoty tohoto ukazatele pro země EU-15 byly v 60. letech vyšší než hodnoty EU-25, od 70. let jsou nižší a od 90. let opět 24 Fraczak., E.: Very low fertility: The patterns and their implications, Regional and country differentials in low (very low) fertility, Institue of Statistics and Demography, Warsaw, Poland, Recent demographic developments in Europe in 2004, Council of Europe 2005

23 23 nabývají vyšších hodnot než celá Evropská unie. Na uvedeném vývoji se podepsaly změny úhrnné plodnosti v nových členských zemích. Její vývoj v post-komunistických zemích byl zrcadlově převrácen, což znamená, že v období růstu hodnot v zemích EU-15 docházelo k poklesu a naopak (Obr. 3). V 60. letech došlo v uvedených zemích k poměrně rychlému poklesu z 2,6 dítěte na jednu ženu v roce 1960 na 2,2 v roce V dalších 20 letech se vývoj stabilizoval, resp. mírně klesal, až do 90. let, kdy došlo k rapidnímu propadu hodnot sledovaného ukazatele. Od 90. let se v těchto zemích začal projevovat druhý demografický přechod ve zrychlené formě. Obecně lze říci, že čím později dojde k poklesu, tím je tento pokles razantnější. Zeměmi s nejvyšší hodnotou úhrnné plodnosti po celé období jsou Irsko, Kypr a Malta. Na počátku 60. let zde byly dosahovány hodnoty okolo 3,6 dítěte na jednu ženu, tedy téměř dvojnásobné, než odpovídá hodnotě prosté reprodukce. I dnes mají výše uvedené země nejvyšší úhrnnou plodnost v Evropské unii, i když dosahuje jen necelých dvou dětí na jednu ženu. Dalšími zeměmi, které měly na počátku období vysoké hodnoty jsou např. Španělsko, Portugalsko, Itálie. Zmíněné jihoevropské země jsou dnes hluboko pod záchovnou hodnotou 2,1 dítěte na jednu ženu a řadí se mezi země s nejnižšími hodnotami úhrnné plodnosti v Evropské unii (pouze okolo 1,3 dítěte na jednu ženu). Ještě nižší hodnoty dnes dosahují země střední a východní Evropy, tedy nové členské země, jako jsou např. dvě z Pobaltských států Lotyšsko a Litva, nebo země střední Evropy - Polsko a Slovensko. V těchto zemích se úhrnná plodnost pohybuje řádově okolo 1,2 1,3 dítěte na jednu ženu. Zcela nejnižší úhrnnou plodnost má Česko, kde se hodnota tohoto ukazatele pohybuje v současné době okolo 1,18 dítěte na jednu ženu Průměrný věk matek při narození dítěte Průměrný věk matek při narození dítěte je ukazatelem časování porodnosti, který odráží jak změny v celé společnosti, tak i snižování porodnosti. Jeho hodnoty klesaly jak v celé Evropské unii, tak i ve starých členských zemích až do poloviny 70. let, kdy došlo ke stabilizaci a od 80. let průměrný věk matek kontinuálně roste až do současnosti. Pouze v zemích EU-15 se po přelomu milénia růst zastavil a je relativně konstantní. V současné době (2003) ženy uvedených zemí rodí děti v průměru ve věku 29,5 let, což je o 2 roky více, než tomu bylo v roce V roce 1960 to bylo ve věku okolo 28 let.

24 24 Nejnižší průměrný věk matek byl v zemích EU-15 na počátku 80. let, okolo 27 let (Obr. 4). Posouvání rození dětí do vyššího věku se projevilo jako důsledek celospolečenské změny, resp. druhého demografického přechodu. Průměr Evropské unie je snižován nízkým průměrným věkem matek ve střední a východní Evropě, tedy v nových členských zemích. Po celou dobu je zde časnější porodnost než v zemích EU-15. Vývoj sledovaného ukazatele v zemích EU-10 je poněkud odlišný od vývoje ve starých členských zemích. V období let je patrný daleko větší propad průměrného věku. Po celá 80. léta až do zlomového roku 1989 se průměrný věk matek stabilizoval na hodnotě přibližně 26 let. Od 90. let dochází v uvedených zemích k rapidnímu růstu a během 10 let se hodnoty zvýšily o 2 roky (na více než 28 let). Tento vývoj po roce 1989 ovlivňovaly socio-ekonomické a politické změny řady zemí EU-10, projevil se zrychlený druhý demografický přechod. Obr. 4: Průměrný věk matek v EU, ,0 29,5 29,0 EU-25 EU-15 Nové členské státy 28,5 Průměrný věk 28,0 27,5 27,0 26,5 26,0 25, Zdroj: Eurostat ( Při porovnání hodnot sledovaného ukazatele na úrovni jednotlivých zemí se v současné době rozpětí pohybuje ve starých členských zemí (EU-15) okolo 2 let nejvyšší průměrný věk žen při narození dítěte je ve Španělsku (31 let), nejnižší ve Velké Británii a Rakousku (shodně 28,8 let). V roce 1960 rozpětí činilo přibližně 4,5 let a nejvyšší

25 25 hodnotu dosáhlo Irsko (31,4 let), nejnižší Dánsko (26,9 let). V nových členských zemí je rozpětí hodnot přibližně shodné, okolo 2 let. Nejvyšší průměrný věk žen při porodu je v současné době na Kypru (29,3 let), nejnižší pak v Litvě (27,1 let). V roce 1960 byl nejvyšší průměrný věk, kdy se ženy stávaly matkami v Litvě (29,6 let) a nejnižší v Česku (25,4 let). Rozpětí tedy činilo přibližně 4 roky. Hodnoty, které jsou v zemích EU-15 v současné době minimální, jsou pro nové členské země Evropské unii maximální. V rámci obou velkých celků došlo k homogenizaci vývoje, průměrný věk žen při porodu se zvyšuje a snižuje se rozdíl v hodnotách mezi oběma velkými celky Mimomanželská plodnost Podíl živě narozených dětí mimo manželství z celkového počtu živě narozených kontinuálně roste s růstem nesezdaných manželství, která jsou nejvíce koncentrována ve Skandinávských zemích, kde tradiční pojetí instituce rodiny prodělalo v důsledku druhého demografického přechodu značnou změnu. V celé Evropské unii došlo k nárůstu podílu z 5 % (1960) ze všech živě narozených na více než 30 % v roce Ve Švédsku se v současné době více než polovina (56 %) dětí narodila nesezdaným rodičům 26. V 60. letech byl vývoj ve starých i nových členských zemích přibližně stejný a podíl dětí, které se narodily mimo manželství se pohyboval přibližně okolo 5 %. Na počátku 70. let došlo k diferenciaci vývoje. V nových členských zemích, z velké většiny pod vlivem komunistického režimu, se hodnoty neměnily až do 80. let a do 90. let jen mírně rostly. V zemích EU-15 došlo na konci 80. let k rychlému narůstání hodnot sledovaného ukazatele (Obr. 5). Stejně rychle nebo dokonce rychleji, došlo k zvyšování podílu dětí narozených mimo manželství v nových členských zemích v 90. letech. Uvedené země se velmi rychle začaly přizpůsobovat situaci v zemích severní a západní Evropy. Podíl dětí narozených ženám mimo manželství přesahoval již v roce 1970 v některých zemích 10 %, a to ve Švédsku (18 %), Estonsku (14 %), Rakousku (13 %), Lotyšsku (12 %) a Dánsku (11 %). V současné době mezi země s nejvyššími hodnotami (přes 40 %) patří Švédsko (56 %), Francie (45 %), Dánsko (45 %), Lotyšsko (44 %). Naopak 26 Europe in figures, Eurostat Yearbook 2005, Evropská komise, Luxembourg 2005

26 26 jedny z nejnižších hodnot podílu dětí narozených mimo manželství (pod 3 %) se v roce 1970 nacházely na Kypru (0,2 %), ve Španělsku (1,4 %), na Maltě (1,5 %), v Nizozemsku (2 %), Itálii (2 %), Irsku (2,7 %) a Belgii (2,8 %). V roce 2003 si nejnižší hodnotu zachoval Kypr s pouhým 3,5 % podílem dětí narozených mimo manželství. Hlavním vlivem je odlišný kulturní vývoj jako je např. náboženství či společenské normy, týkající se rodiny jako instituce. V řadě Skandinávských zemí je značná sekularizace, proto zde roste i podíl nesezdaných soužití a tedy i podíl dětí narozených mimo manželství. Naopak mediteránní země jsou katolické a tradiční rodina se zde zachovala své místo 27. Obr. 5: Vývoj mimomanželské plodnosti v EU, EU-25 Podíl živě narozených mimo manželství (v %) EU-15 Nové členské státy Zdroj: Eurostat ( 4.3 Úmrtnostní poměry Úmrtnost spolu s porodností představuje základní složku demografické reprodukce populací. Je ovlivněna celou řadou faktorů. Prvními jsou genetické faktory, které ovlivňují úmrtnost podle pohlaví (ženy mají obecně nižší úmrtnost a žijí déle, proto se 27 Pinnelli, A., Hofmann-Nowotny, H., J., Fux, B.: Fertility and new typs of households and family formation in Europe, Council of Europe, 2001

27 27 úmrtnost studuje odděleně pro obě pohlaví). Dalšími jsou ekologické faktory, jako je např. životní prostředí. Posledními determinující faktory jsou faktory socioekonomické, které mohou být buď individuální (např. přístup k životu, životní úroveň, stravovací návyky, výživa apod.) nebo celospolečenské (úroveň a dostupnost zdravotní péče, rozvoj medicíny apod.). Zlepšující se úmrtnostní poměry ovlivňují stárnutí populace. Může docházet ke stárnutí shora, kdy se zvyšuje počet a podíl obyvatel ve vyšším věku. Nejdůležitějším faktorem na růst naděje dožití při narození pak má kojenecká úmrtnost. Možnost dožití se vyššího věku společně s vysokou plodností pak způsobuje rychlý nárůst populace, což se v současné době stává problémem v méně rozvinutých a rozvojových zemích, kde bez zásahu z rozvinutých zemí hrozí postupně přelidnění některých zemí Naděje dožití Úmrtnostní poměry v Evropské unii se zlepšují, což je patrné na rostoucí naději dožití při narození, syntetickém ukazateli, který udává průměrný počet let, který zbývá osobě v daném věku na dožití za předpokladu, že stávající úmrtnostní podmínky by byly zachovány po celou dobu života této osoby 28. Naděje dožití se počítá odděleně pro muže a pro ženy z již výše zmíněných důvodů (vyšší úmrtnosti mužů). Naděje dožití v Evropské unii vzrostla v daném časovém rozmezí ( ) u obou pohlaví. U mužů to bylo z 67 let v roce 1960 na 75 let (nárůst přibližně o 8 let), u žen z necelých 73 let na více než 81 let (nárůst o 8 let). Výraznější rozdíly jsou vidět při srovnání naděje dožití při narození mezi oběma velkými celky mezi starými (EU-15) a novými členskými zeměmi. Vyšší hodnoty naděje dožití u obou pohlaví mají staré členské země, než celá Evropská unie a než nové členské země (Obr. 6). Země EU-15 dosahují v současné době hodnot 76 let pro muže a 81,7 let pro ženy, v roce 1960 to bylo pouze 67,4 let pro muže a necelých 73 let pro ženy. Přírůstek u žen činil 8,7 let, u mužů 8,5 let. Mezi oběma pohlavími dochází k růstu rozdílů v dosažených hodnotách. V roce 1960 činil rozdíl 5,5 let, v roce 2003 již 8,7 let. 28 Daňková, Š.: Teorie pro všechny, Demografie Úmrtnost (

28 28 Celkový průměr hodnot naděje dožití v Evropské unii je značně snižován hodnotami nových členských zemí. Většina zemí EU-10 se v minulosti potýkala s významně nízkou nadějí dožití. Důležitou roli v uvedených zemích sehrál politický režim, který zamezoval v přístupu k novým léčebným objevům a zdravotnictví jako celek bylo značně zastaralé. Významným vlivem byl také faktor nebezpečí v zaměstnání pro muže, což se odrazilo ve velmi nízkých hodnotách naděje dožití u mužů především v Pobaltských republikách, kde naděje dožití mužů ani v současné době nepřesahuje 70 let. Přitom nové členské země jako celek v roce 2003 dosahují hodnot naděje dožití pro muže 70,5 let a pro ženy 78,5 let. Na počátku období to bylo pouze 66 let pro muže a 71,5 let pro ženy. Nárůst hodnot u mužů činil pouhých 4,5 let, u žen 7 let. Rozdíl hodnot naděje dožití mezi oběma pohlavími zaznamenal v těchto zemích podobný vývoj jako v celé Evropské unii a v zemích EU-15. Vývoj hodnot naděje dožití v Evropské unii a v zemích EU-15 byl relativně rovnoměrný, naopak v nových členských zemích prodělal řadu výkyvů, které jsou více patrné u mužů než u žen. V nových členských zemích tak naděje dožití u mužů v určitém období (od poloviny 80. do poloviny 90. let) dokonce klesla, u žen ve stejném období hodnoty stagnovaly. Dále pak následoval růst s mírným zlomem na konci 90. let, který byl zjevný i u žen, i když s menší razancí. Ze zemí EU-15 nejvyšší hodnoty naděje dožití dosahuje v současné době Švédsko - pro muže to je necelých 78 let a pro ženy více než 85 let, dále pak mediteránní země jako např. Řecko, Španělsko a Itálie. Hodnoty uvedených jihoevropských zemích se řádově pohybují okolo 77 let pro muže a 82 let pro ženy. Naopak nejnižší hodnoty se vyskytují v Německu, Lucembursku či Dánsku (přibližně 75 let u mužů a pod 80 let u žen). Mezi zeměmi EU-15 v období let se nejvíce projevilo prodlužování života v Portugalsku, kde se naděje dožití mužů zvýšila o 13 let, u žen pak o 13,7 let. Naopak je tomu v Dánsku a Nizozemsku (u mužů zlepšení o 4,7 let, u žen o 5,5 let). Nejvyšší dosažené hodnoty naděje dožití v nových členských zemích se rovnají nejnižším dosaženým hodnotám v zemích EU-15. Tedy nejlépe se vyvíjejícími zeměmi podle střední délky života jsou Kypr a Malta (77 let pro muže a 81 let pro ženy), nejnižší hodnoty jsou ve všech třech Pobaltských republikách, kde se naděje dožití