OBECNÁ REGIONÁLNÍ POLITIKA

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "OBECNÁ REGIONÁLNÍ POLITIKA"

Transkript

1 OBECNÁ REGIONÁLNÍ POLITIKA René Wokoun Martin Pělucha Jana Kouřilová

2 Obsah Úvod... 3 Kapitola 1: Východiska a souvislosti nových faktorů růstu v konceptech regionálního rozvoje... 4 Kapitola 2: Východiska přístupu regionálního rozvoje, existence regionálních disparit a jejich vliv na prostorové uspořádání socioekonomických aktivit Definice regionální politiky Příčiny vzniku regionální politiky Motivy vzniku a existence regionální politiky Stručná historie vývoje regionální politiky Pojetí regionální politiky Nástroje regionální politiky Kapitola 3: Význam a vývoj regionální politiky Evropské unie; hospodářská a sociální soudržnost Evropský integrační proces v kontextu vývoje regionální politiky Aspekty ekonomického růstu a konvergence nových členských států Evropské unie Princip subsidiarity jako specifikum vývoje integračního procesu EU Postavení politiky soudržnosti v rámci ostatních politik EU Financování z EU v programovém období Budoucnost politiky soudržnosti a dopady na ČR Kapitola 4: Vývoj a pojetí české regionální politiky; politika soudržnosti v ČR Výchozí situace Legislativní rámec regionální politiky ČR Institucionální zabezpečení regionální politiky Programové zabezpečení regionální politiky Podpora regionálního rozvoje v ČR ze strany Evropské unie Zdroje:

3 Úvod Východiska Účelem této nové vysokoškolské publikace bude představit studentům obecná východiska regionálního rozvoje a regionalismu, jakožto komplexního přístupu řešení problémů rozvoje území. Pozornost je věnována aplikaci tohoto přístupu v podobě regionální politiky, která řeší problémy vyplývajících z existence meziregionálních rozdílů. Na obecnou část navazuje regionální a strukturální politika Evropské unie a pojetí regionální politiky v ČR. Specifikem této publikace bude rovněž zařazení kapitol týkajících se nejen aktuálních trendů v oblasti regionálního rozvoje (tj. reflexe faktorů týkajících se globalizace, technologického pokroku a rozvoje IT), ale rovněž i představení souvislostí týkajících se dalšího programového období v kontextu aktuálních diskusí (např. Barcova zpráva, Strategie Evropa 2020, 5. kohezní zpráva Evropské komise). Účel publikace v rámci studia na VŠE Po prostudování publikace budou studenti schopni využít základních znalostí o regionálním rozvoji a regionální politice v EU a v ČR. Budou se orientovat v regionální politice EU, resp. v politice hospodářské a sociální soudržnosti, a jejích základních nástrojích. Budou rozumět procesům realizace regionální politiky dimenze regionální/lokální - programy rozvoje obcí, měst, regionů, národní dimenze státní programy a dimenze nadnárodní programy regionální a strukturální politiky EU.

4 Kapitola 1: Východiska a souvislosti nových faktorů růstu v konceptech regionálního rozvoje Současné tendence v konceptech regionálního rozvoje výrazně naznačují zvýšenou důležitost a roli inovací, včetně jejich vlivu na ekonomický růst. Tyto aspekty začaly být intenzivněji vnímány na evropské úrovni zejména v souvislosti s určitým hospodářským zaostáváním EU za USA v posledních 15 letech. Tyto záležitosti se stávají novými výzvami pro subjekty zabývajícími se regionálním rozvojem, kdy se výrazněji posiluje meziregionální konkurenční prostředí. Je možné říci, že současná dynamika vývoje globální ekonomiky vytváří takové sociální a ekonomické transformační změny, které jsou srovnatelné s první průmyslovou revolucí. Vnější vlivy a síly mění roli jednotlivých států a působí také na ekonomiku jednotlivých regionů a municipalit. Je zřejmé, že dnes probíhá přeměna k nové společnosti, která už není založena primárně na průmyslu. To co se děje dnes je s největší pravděpodobností větší, hlubší a důležitější než průmyslová revoluce. K označení nastupujícího společenského řádu se používá řada pojmů: informační společnost, společnost služeb nebo společnost znalostí 1. Nejběžnějším termínem, který poprvé použil Daniel Bell ve Spojených státech a Alain Touraine ve Francii, je však postindustriální společnost 2. Rozmanitost názvů svědčí o tom, že současné změny lze interpretovat mnoha různými způsoby. Společný všem těmto pohledům je význam přičítaný používání informací nebo znalostí v budoucí společnosti. Život založený na výrobě hmotných statků, jehož 1 Giddens, Bell, 1973, Touraine 1974

5 základem jsou stroje a továrny, je nahrazován způsobem života, ve kterém se hlavním základem výrobního systému stává informace. V následujících 50-ti letech budou výše zmíněné změny ještě více akcelerovat. Některé trendy je možné předpovědět již nyní: zvýšený přístup k informacím a vědomostem, ke komunikacím a technologiím, zvýšení důrazu na řídící schopnosti nebo komerční integrace. Zároveň výrazně vzroste mezinárodní konkurence. Navíc se začíná prosazovat nový druh ekonomického systému. Během posledních deseti až patnácti let se např. USA zaměřilo na systém, který je daleko tvrdší, pružnější a mnohem více růstově orientovaný než starý evropský sociální model. A země jako Čína, Indie, Jižní Korea a Tchaj-wan se rychle adaptovaly a přidaly se. Některé ekonomické analýzy např. naznačují, že Čína se stane největší ekonomikou světa během následujících 20ti let. Jinými slovy jsou tendence takové, že v roce 2020 bude Čína zaujímat zhruba 25% celkového světového ekonomického potenciálu. Tato nová ekonomika vyznává řadu kvalit včetně intenzivní globální soutěže a neúprosného tlaku na zvyšování produktivity. Důraz na masivní továrenskou pracovní sílu je nahrazován důrazem na rozptýlenost pracovních míst a malé pružné týmy orientované na ekonomiku služeb a informačních technologií. V minulých 20-ti letech byli odborníci, politici a celá veřejnost fascinována ekonomickým vývojem v Silicon Valley. Rozvoj, který máme na mysli, tvoří zejména ubikvitní tvorba nových inovačních produktů, bezprecedentní úspěšné zavádění inovací v počítačových technologiích, software, biotechnologiích atd. Samozřejmě se nejedná pouze o tento jediný region na světě. Naopak je zřejmé, že vysoce inovativní regiony mají mnohem větší tendenci růst rychleji než kterékoliv jiné regiony. Jinými slovy, existuje již určitý celospolečenský odborný konsensus, který jasně potvrzuje, že inovace jsou klíčovými hybnými silami pro ekonomický růst, obecné životní standardy, mezinárodní konkurenceschopnost a regionální rozvoj.

6 A jak se dívají na tyto změny dosavadní ekonomické teorie? V této souvislosti můžeme vycházet z několika důležitých konceptů či rozvojových aspektů, kterými jsou: nová ekonomická geografie, endogenní technologické změny, systémy inovací v konceptech regionálního rozvoje. Nová ekonomická geografie Abstrahujeme-li od prostorově založených ekonomických problémů, jako je lokalizace firem nebo aglomerační externality, tak je možné konstatovat, že ekonomická geografie byla po dlouhou dobu v hlavních teoriích velmi opomíjena. Určitá ignorance prostorových aspektů je o to udivující, pokud uvážíme, že hlavní znalosti v historii prostorové ekonomiky vycházely z geografických aspektů v kontextu všeobecně akceptovaného rámce ekonomické teorie 3. Jeden z možných důvodů pro určité přehlížení těchto geografických záležitostí mohl být fakt, že neoklasická ekonomie ve svých počátcích neměla prostorový rámec pro analyzování těchto ekonomických problémů. Navíc zavedením prostoru do mikroekonomie mohlo vyústit ve značné změny v poměrně dobře zavedených teorémech. Samozřejmě takové rekonstrukce používaných teoretických přístupů jsou navíc značně drahé a nákladné, proto Krugman poskytl určité alternativní vysvětlení. Hlavním analytickým problémem s předchozími prácemi v ekonomické geografii bylo to, že geografické záležitosti byly pojednávány v dokonale konkurenčním neoklasickém rámci. Jako důsledek lze vyvodit, že prostorově založené ekonomické problémy nepřitahovaly pozornost ekonomů až do doby, než došlo k většímu rozvoji analýz v rámci nedokonalé konkurence. V této části bych se chtěl zabývat stručnou analýzou Krugmenovy teorie ekonomické koncentrace, abych v závěru mohl více rozebrat její potenciál pro modelování technologicky 3 Blaug 1979, Greenhut a Norman 1995, Krugman 1991

7 vedeného ekonomického růstu. Ekonomické aktivity nejsou v prostoru rovnoměrně rozloženy. Důležitou roli v této souvislosti hraje vysvětlení, proč se ekonomické aktivity koncentrují v určitých oblastech, zatímco ostatní zůstávají z tohoto důvodu nerozvinuty. Krugman, přední teoretik mezinárodního obchodu, přeorientoval pozornost na otázky ekonomické geografie po zjištění, že regiony a nikoliv státy jsou správnými subjekty ekonomických analýz. V jeho základní teorii a jejím dalším rozšířením ve specifických záležitostech byl vyvinut všeobecný model rovnováhy, který vysvětluje prostorovou koncentraci ekonomických aktivit s vzájemným propojením tří parametrů: rostoucí výnosy z rozsahu, dopravní náklady a poptávka po výrobních statcích. Ve vztahu k modelu by měl každý z těchto parametrů překročit určitý práh hodnot ještě před tím, než dojde ke geografické koncentraci ekonomických aktivit. Důležitým předpokladem pro existenci jakékoliv prostorové koncentrace jsou rostoucí výnosy z rozsahu ve výrobním procesu. Avšak bez příslušné nízké míry dopravních nákladů, nemůže dojít k větší územní koncentraci (produkce je rozptýlena podle blízkosti příslušných trhů). Pokud je dosažena přiměřená hodnota dopravních nákladů a zároveň existují rostoucí výnosy z rozsahu, tak se výrobní aktivity začínají koncentrovat v oblastech, ve kterých je počáteční poptávka po jejich produktech relativně natolik vysoká, aby vytvářela úspory alespoň na úrovni výdajů na dopravu. Externality nabídky a poptávky hrají důležitou roli v usnadnění dalším koncentračním procesům: umístění výrobních aktivit závisí na příslušné vysoké poptávce a nabídka vstupů je dostupná. Dalším aspektem těchto procesů je jejich kumulativní kauzalita 4 : proces lokace nových firem zesiluje účinek těchto externalit a přitahuje další výrobce do regionu. Tento model poskytuje techniky pro analýzu geografické koncentrace ekonomických aktivit způsobených existencí určité kombinace počátečních základních parametrů. Avšak model ve své původní podobě je dnes sám o sobě v podstatě nepoužitelný pro modelování 4 Myrdal 1957

8 technologicky vedeného regionálního ekonomického růstu. Vynikající kritiku nové ekonomické geografie obsahuje několik prací Rona Martina. Autoři modelů nové ekonomické geografie jsou přesvědčeni, že současný matematický aparát již umožňuje podchytit i složité nelineární a k nerovnováze směřující tendence regionálního vývoje do exaktních matematických modelů. Modely jsou však omezeny jen na sféry, které lze kvantifikovat, ostatní sféry jsou pak považovány za nepodstatné. Nezabývají se tedy například rolí lokálních institucí, státních výdajů, přílivem a odlivem zahraničních investic, regulačním rámcem, ani sociálním, institucionálním, kulturním a politickým zakořeněním/zahnízděním (embededness) jednotlivých regionů apod. Přitom význam těchto faktorů a subjektů regionálního vývoje je často větší než např. role exaktně modelovaných externích úspor. Výsledkem jsou formálně dokonalé, ale nerealistické, hrubě zjednodušující a pro praxi nepoužitelné modely, jejichž nedostatkem není matematická nezralost, ale výchozí parciálnost, resp. jejich jednostranné filozofické a epistemologické základy 5. Dále Krugmanovo vyhýbání se modelování role technologických externalit v regionálním ekonomickém růstu v podstatě zapříčiňuje neaplikovatelnost tohoto modelu v inovačně vedeném regionálním rozvoji. Endogenní technologické změny Také u této části není cílem hlouběji analyzovat teorii endogenního růstu, ale naopak se zaměřit na určité aspekty mající zásadní vliv na endogenní technologické změny. Hlavní rozlišovací charakteristikou teorie endogenního růstu ve srovnání s neoklasickým modelem růstu tkví v modelování technologické změny jako důsledku ziskově motivovaných investic subjektů soukromé sféry do vytváření znalostí. Tato nová formulace technologických znalostí v ekonomické teorii má u Romera (1990) klíčový význam ve vytvoření nové a rychle se vyvíjející teorii ekonomického růstu. Formulace technologických znalostí jako klíčové 5 Blažek 1998

9 charakteristiky v produkční funkci vyústila v odklon dosud využívaných postulátů neoklasické teorie růstu: klesající výnosy z rozsahu, svět dokonalé konkurence. První pokusy o endogenizaci technologického pokroku zahrnuje Arrow (1962) zavedením learning by doing v technologickém rozvoji, Lucas (1988) modelováním lidského kapitálu jako determinační faktor v technologických změnách a Romer (1986) explicitním zahrnutím výzkumu do produkční funkce. V posledních létech se tak postupně formuje nová teorie dlouhodobého ekonomického růstu, která usiluje doplnit, rozšířit či integrovat do Solowova teoretického rámce determinaci faktorů dlouhodobého růstu tak, aby se dlouhodobý ekonomický růst stal endogenním růstem, tj. produktem endogenních faktorů růstu. Od druhé poloviny osmdesátých let se tak postupně formuje nová teorie endogenního ekonomického růstu, v níž je dlouhodobý ekonomický růst determinován faktory uvnitř modelu. 6 Romer ve svých poznatcích předpokládá, že rozšíření úsilí vědeckého výzkumu v soukromé sféře vede k rozvoji veřejné úrovně znalostí. Toto je možné zapsat jako: Y i = A(R) F(R i, K i, L i ), kde Y i znamená agregátní produkci firmy i, A úroveň technologie, R i výstupy úsilí privátního výzkumu a rozvoje firmou i a R označuje agregátní úroveň výsledků výzkumu v ekonomice, K je úroveň kapitálu, L znamená pracovní sílu. Jak bylo ve všech analýzách Romera naznačeno, tak hlavním koncepčním problémem ve formulaci endogenního růstu je, že celková úroveň technologických znalostí se považuje jako veřejný statek. Avšak běžná praxe naznačuje, že nové technologické znalosti mohou být částečně veřejně vyjímatelné (chránitelné) zejména z důvodu patentování. Následkem toho má každá firma (vyvíjející nové technologické znalosti) určitou tržní sílu a získává monopolní profit z těchto objevů. 6 Mach, 2001

10 Znalosti vstupují do procesu výroby dvěma možnými způsoby: (1) nově vyvinuté technologické znalosti jsou využity při výrobě té firmy, která investovala do tohoto rozvoje. (2) nové znalosti zvyšují celkovou úroveň veřejně dostupných znalostí a dále se rozšiřují ostatním výzkumným pracovníkům a do ostatních firem prostřednictvím studia patentové dokumentace či samotným používáním nových technologií, což dále zvyšuje produktivitu ve vytváření dalších vynálezů či inovací. Tuto druhou roli znalostí v produkčním procesu je možné formalizovat jako: da = G(H,A), kde H znamená lidský kapitál použitý ve výzkumu a rozvoji, A je celková úroveň technologických znalostí dostupných v daný okamžik, a da je změna technologických znalostí vyúsťující v soukromé úsilí investovat do výzkumu a rozvoje. Lidský kapitál má potenciál pro vytváření nových znalostí, ovšem i v tento moment je nezbytné připomenout, že produktivita lidského kapitálu do značné míry závisí na celkové úrovni již dostupných znalostí (A). Větší A a vyšší produktivita H jsou těmi hlavními indikátory pro vytvoření nových technologických znalostí. Sám prof. Romer konstatuje: Předpokládá se, že tvorba vědomostí jednou firmou má pozitivní vnější efekt na produkční možnosti ostatních firem vzhledem k tomu, že vědomosti nemohou být dokonale patentovány nebo udrženy v tajnosti. Základem teorie endogenního růstu pro vytváření nových znalostí je předpoklad volné dostupnosti či dosažitelnosti celkové úrovně znalostí (vědomostí) pro jakýkoliv subjekt zabývající se výzkumem. Avšak tento předpoklad se stal výrazným terčem kritiky tvůrců tzv. inovačních systémů. Nové technologické znalosti jsou totiž zpravidla v utajené formě a jejich

11 přístupnost je mnohdy snížena geografickými aspekty a/nebo prostředím či vzájemnými vazbami a jejich propojeností mezi aktéry v inovačních systémech. Systémy inovací Předchozí podkapitoly tohoto článku jsou charakteristické popisem modelů a formálních teoretických přístupů. Systémy inovací patří mezi nové přístupy, které začaly být intenzivněji analyzovány teprve v posledních deseti letech. Systémový přístup rozhodně nepatří k nějaké formální teorii a ani neposkytuje žádné přesvědčivé teze, pokud jde o vzájemné vazby mezi jednotlivými proměnnými. Výchozím základem pro další zkoumání tvoří formulace předpokladu, že různé kombinace faktorů jsou důležité ve vazbě na technologické inovace. Ačkoliv tedy přístup systémů inovací nebyl dosud nijak formalizován či transformován do podoby všeobecně přijímané teorie, tak jeho vývoj byl ovlivněn různými teoretickými přístupy zabývajícími se inovacemi 7. I přes odlišné interpretace termínu a původu inovace se všechny přístupy shodují na tom, že technologické inovace jsou hlavním impulzem pro vytváření nových znalostí, které se v kombinaci s existujícími znalostmi přetvářejí na ekonomicky nové a významné produkty či procesy. Přístup systémů inovací může být charakterizován jako holistický ve smyslu, že má ambici zahrnout širší škálu determinantů ovlivňujících inovace. Systémový přístup umožňuje analyzovat nejen ekonomické faktory procesu tvorby inovace, ale také institucionální, organizační, sociální a politické faktory. V tomto duchu se jedná o interdisciplinární přístup, který klade velký důraz na strukturální koncept. Institucionální zajištění je tedy druhou důležitou dimenzí přístupu systémů inovací, avšak v definování toho, co přesně znamenají či tvoří instituce, se jednotliví autoři liší. 7 např. Arrow, 1962, Interactive Learning Theory

12 Institucionální koncept může být tedy relativně heterogenní, velmi komplexní a může zahrnovat např.: (a) (b) (c) normativní struktury, režimy a organizace různého druhu, pro jiné autory zahrnuje firmy a výzkumné průmyslové laboratoře zapojené do inovací, zároveň může zahrnovat i podporující instituce, jako jsou univerzity, vládní výzkumné pracoviště a technologické politiky. Systémy inovací se mohou lišit nejen v jednotlivých zemích, ale také mezi regiony či ekonomickými sektory. V přístupech systémů inovací jsou zdůrazňovány zejména jejich vzájemné odlišnosti, na které se soustřeďuje hlavní pozornost všech analýz. Je možné konstatovat, že tento charakter pomáhá tomuto přístupu vytvořit velmi temperamentní image. Bez jakéhokoliv vzájemného porovnávání existujících systémů není možné tvrdit, že určitý národní systém je nějakým způsobem specializován. Nedá se vydefinovat ani optimální systém inovací, protože jedna z jeho hlavních komponent je neustálý, vývoji podléhající proces učení. Jinými slovy jsou jednotlivé systémy inovací v kontinuálním procesu změn a nikdy nedosahují rovnovážného stavu. V reálných podmínkách je stát a veřejný sektor založen na národní úrovni, a státní hranice pak tvoří geografické možnosti či sféry jejích působení. Zaměření na národní systémy pak odráží fakt, že národní ekonomiky se liší svým historickým vývojem, jazykovou bariérou, kulturou. Toto má výrazný dopad na typické zvláštnosti charakteru interní organizace firem, mezi-firemní vztahy, roli veřejného sektoru, organizaci institucionálního a finančního sektoru, a rozvoj výzkumných institucí. Ovšem koncept národních systémů inovací může být velmi problematický. Již Lundvall rozpoznal ve svých pracích, že globalizační a regionalizační tendence oslabují jednotlivé státy. Proto zde vyvstává otázka, jaká úroveň inovačního systému či jednotka je pro ekonomické analýzy nejvhodnější? Může se jednat o národní či globální úroveň, průmyslový

13 sektor nebo region? Samozřejmě je možné konstatovat, že toto do značné míry závisí na velikosti daného státu. Pokud je příliš malý, tak je velmi pravděpodobné, že systém inovací bude přesahovat jeho velikost. Naopak, větší země budou pro systém inovací příliš rozsáhlé. Dále je možné v této souvislosti dodat, že s ohledem na stále více významný proces globalizace jsou ekonomiky jednotlivých států méně ohraničeny svými národními hranicemi, a tedy i více geograficky specializované. Důležité prvky procesu inovací se stávají spíše regionálního než národního charakteru, což je možné rozpoznat v trendech postupu vědecky či high-tech založených typech průmyslu. Velké nadnárodní společnosti mají tendenci orientovat své ekonomické a zejména inovační aktivity do zdrojově odlišných regionálních systémů inovací. Regionální sítě firem vytvářejí nové formy vzdělávání, učení nebo výroby. Tyto změny jsou asi nejdůležitějšími výzvami pro tradiční roli národních systémů inovací. Závěrečné poznámky Přístupy k tvorbě konceptů regionálního rozvoje jsou v současné době pod poměrně velkým tlakem na to, aby výrazněji reflektovaly globální tendence ve vývoji tzv. nové ekonomiky. Jedná se o ekonomiku nehmotnou, informační nejčastěji ale znalostní ekonomiku, která určitým způsobem snižuje hodnotu práce, pracovních prostředků i finančního kapitálu. Toto logicky určitým způsobem vyvolává krizi tradičních přístupů hospodářských politik. Budoucnost tak v podmínkách stále většího chaosu a turbulence nelze předvídat. Během posledních patnácti let proběhla revoluce informačních technologií, která do jisté míry zdůraznila fakt, co to jsou vlastně znalosti, jejíž definice naznačují mnohé další implikace. Jedná se totiž o zpracované (interpretované) informace takovým způsobem, aby bylo možné se v nich orientovat, zaujímat k nim stanoviska, analyzovat je, ale především: účelně a inteligentně je kombinovat s cílem nastartovat akci ke zlepšení, k inovaci.

14 Pro analýzu problematiky inovací, které jsou klíčovým faktorem ekonomického růstu, úrovně bydlení, mezinárodní konkurenceschopnosti a regionálního rozvoje, je možné zvolit interdisciplinární přístup. Výchozím bodem pak jsou zejména nová ekonomická geografie či teorie endogenního růstu. V současné době se zatím teprve vyvíjí nový přístup systémů inovací, které jasně naznačují úroveň důležitou pro tvorbu technologických inovací. Jedná se zejména o regionální a transnacionální systémy, které do značné míry oslabují národní úroveň. Pokud chtějí být v těchto souvislostech rozvinuté státy (zejména evropské) stále maximálně konkurenceschopné, tak musí výrazněji investovat do rozvoje lidských zdrojů a kapitálu. Tyto schopnosti by měly být obojí jak výrazně flexibilní, tak rovněž vysoce specializované, což může být zajištěno pouze specifickými metodami celoživotního učení. Systém vzdělávání bude muset reflektovat tyto změny a zakomponovat nezbytné reformní kroky zahrnující nové, modulární a distanční metody vzdělávání. Úspěšné regiony třetího tisíciletí budou muset být schopny se přizpůsobovat těmto dramatickým změnám a reagovat rychle a flexibilně. Konkurence mezi jednotlivými regiony a městskými oblastmi bude založena méně na geografickém umístění, přírodních zdrojích nebo své minulé pověsti. Zdůrazňována bude vnější transparentnost a zodpovědnost za regionální rozhodovací procesy, dále pak míra místní znalostní základny a schopnost vnímat změny v širším kontextu. Staré centralizované struktury nejsou schopny tyto tendence efektivně zvládnout. Proto existuje poměrně jasné poselství pro ekonomický rozvoj 21. století, které se zaměřuje na podporu networking, inovativní partnerské spolupráce, rozvoj klastrů malých a středních firem s vysokou přidanou hodnotou, podpora nových forem vzdělávání v kontextu flexibilní a pružné zaměstnanosti.

15 Kapitola 2: Východiska přístupu regionálního rozvoje, existence regionálních disparit a jejich vliv na prostorové uspořádání socioekonomických aktivit 2.1 Definice regionální politiky Přestože vznik regionální politiky se datuje do 30. let 20. století, do současnosti nedošlo v teorii ani v praxi alespoň k rámcovému sjednocení názorů na obsahové vymezení tohoto pojmu, které by mělo relativně univerzální platnost (což ostatně platí i pro řadu dalších základních pojmů v regionalistice). Důvody spočívají jednak v úzké vazbě regionální politiky na celkovou hospodářskou politiku, která se jak je všeobecně známo vyznačuje rozsáhlou koncepční rozmanitostí, jednak je velkým problémem zakomponovat do definičního vymezení ostatní hlediska, která podmiňují vedle rozhodujících ekonomických motivů existenci regionální politiky, jako jsou např. aspekty ekologického či sociálního charakteru. Z desítek různorodých definic uvedeme několik základních, které podle našeho názoru nejlépe vystihují podstatu a účel regionální politiky. Ve výkladovém slovníku Dictionary of Human Geography je regionální politika definována jako součást státní politiky, ovlivňující rozmístění hlavních ekonomických zdrojů a aktivit na celém území státu nebo v jeho části. Regionální politika zahrnuje opatření napomáhající jednak růstu stupně ekonomické aktivity v území, kde je vysoká nezaměstnanost a malé naděje na přirozený ekonomický růst a na druhé straně opatření sloužící kontrole ekonomických aktivit v územích s nadměrným růstem. V knize Regional Policy: A European Approach 8 je uvedena následující definice: Regionální politika představuje všechny veřejné intervence vedoucí ke zlepšení geografického rozdělení ekonomických činností, respektive se pokouší napravit určité prostorové důsledky volné tržní 8 Vanhove,N.(1987)

16 ekonomiky ve smyslu dosažení dvou vzájemně závislých cílů: ekonomického růstu a zlepšení sociálního rozdělení ekonomických efektů. Wokoun (2008) definuje regionální politiku jako soubor cílů, opatření a nástrojů vedoucích ke snižování příliš velkých rozdílů v socioekonomické úrovni jednotlivých regionů. V tomto duchu regionální politiku definují také Vanhove a Klaassen i Hall, kteří uvádějí, že regionální politika představuje všechny veřejné intervence, které vedou ke zlepšení geografického rozdělení ekonomických činností, respektive které se pokoušejí napravit určité prostorové důsledky volné tržní ekonomiky pro dosažení dvou vzájemně závislých cílů: ekonomického růstu a zlepšení sociálního rozdělení ekonomických efektů. (Wokoun, Malinovský a kol., 2008, s. 29). Damborský (Wokoun, Malinovský a kol., 2008, s. 12) vysvětluje, že regionální politika pak na základě poznatků o regionálním rozvoji ovlivňuje reálný regionální rozvoj a regionální rozvoj zpětně působí na regionální politiku. Konkrétní obsahové vymezení regionální politiky je pochopitelně podmíněno aktuální sociálně ekonomickou situací a jí odpovídající státní hospodářskou, popř. i sociální politikou. Tak např. v České republice bylo cílem regionální politiky v 90. letech minimalizovat období poklesu hospodářsky slabých či strukturálně handicapovaných oblastí v průběhu transformace a přispět ke stabilitě a obnovení jejich ekonomického růstu (koncepce Ministerstva hospodářství ČR a následně Ministerstva pro místní rozvoj ČR). 2.2 Příčiny vzniku regionální politiky Podíváme-li se na regionální strukturu v podstatě kteréhokoliv státu (s výjimkou velmi malých států jako jsou např. Lucembursko či Malta a tzv. ministáty), můžeme zde vedle prosperujících regionů s vysokou životní úrovní nalézt i regiony s podprůměrnou ekonomickou výkonností, s vysokou nezaměstnaností a dalšími sociálními problémy. Jiné

17 regiony se sice vyznačují přijatelnou ekonomickou úrovní, ale jejich další rozvoj je silně podvázán např. nepříznivými geografickými podmínkami nebo špatným stavem životního prostředí. Příčiny meziregionálních rozdílů a vzniku tzv. problémových regionů jsou různorodé a projevují se v řadě forem, nicméně můžeme rozlišit tři hlavní typy těchto regionů: 1. Regiony nedostatečně vybavené přírodními zdroji - patří sem většinou odlehlé části jednotlivých zemí, kde nepříznivé přírodní podmínky umožnily v minulosti pouze extenzivní formy zemědělství a tato orientace přetrvala do současnosti. Je přitom zřejmé, že s růstem národního produktu v celostátním měřítku zemědělský region, který není přitažlivý pro expanzi průmyslu, nemůže poskytnout svému obyvatelstvu životní úroveň srovnatelnou s ostatními částmi státu. Pokud zde dojde k nárůstu produktivity práce, tak ta je zajištěna zpravidla pouze emigrací. Šanci na zvrat ve vývoji tohoto typu regionů představuje většinou zvýšení životní úrovně v ostatních regionech za předpokladu, že region je přitažlivý pro cestovní ruch, který může být mnohdy jediným stimulem pro celkové ekonomické oživení. 2. Regiony s nedostatečným využitím vlastních zdrojů - nízké využití vlastních zdrojů je způsobeno obvykle nedostatkem kapitálu. Důsledkem je nízká životní úroveň ve srovnání s rozvinutými regiony. Dlouhodobé zlepšení v těchto problémových regionech závisí zejména na ekonomické situaci v jiných částech a na technologickém pokroku, tak aby se využití územních zdrojů stalo ekonomicky schůdné. 3. Regiony se stagnujícími či upadajícími základními odvětvími - regiony, které v minulosti patřily mezi nejvyspělejší, avšak změny ve struktuře poptávky způsobily stagnaci či úpadek tradičních průmyslových odvětví (těžba uhlí, energetika, hutnictví, textilní výroba, těžké strojírenství) profilujících ekonomickou strukturu předmětných regionů. Tyto regiony se obvykle vyznačují rostoucí mírou nezaměstnanosti, klesající ekonomickou úrovní ve srovnání s ostatními regiony, nízkou mírou ekonomické

18 aktivity, zejména v případě žen, vysokou mírou emigrace, neadekvátní infrastrukturou. Nicméně málokdy lze najít v reálném světě takto jednoznačně definované problémové regiony. Obvykle dochází ke kombinaci jednotlivých výše uvedených typů a navíc zařazení jednotlivých regionů mezi problémové je v čase proměnlivé. Existence příliš velkých rozdílů v sociálně ekonomické úrovni mezi jednotlivými regiony komplikuje další ekonomický rozvoj v rámci celého státu a může vyvolat ostré sociální i politické konflikty. Proto většina zemí s tržní ekonomikou přistoupila k formulaci a praktické realizaci regionální politiky, jejímž prvořadým cílem je vytvořit podmínky pro odstranění nebo alespoň zmírnění nadměrných rozdílů ve vývoji jednotlivých částí státu a dosažením vyvážené regionální struktury přispět ke zvýšení konkurenceschopnosti národní ekonomiky v mezinárodním měřítku Motivy vzniku a existence regionální politiky Regionální politika využívá pro realizaci svých cílů různých postupů vůči jednotlivým regionům. Problémovým regionům jsou poskytovány určité výhody, zatímco jiné regiony jsou v nevýhodě nebo je na ně uvalena fyzická kontrola. Z globálního hlediska lze spatřovat důvody regionální politiky ve čtyřech rovinách. Kromě čistě ekonomického zdůvodnění rozlišujeme sociální, politické a ekologické faktory. Ekonomické motivy jsou obvykle považovány za nejdůležitější a jsou rovněž nejpočetnější. Ekonomické motivy Základním ekonomickým motivem pro regionální politiku je plné využití všech výrobních 9 Postránecký, J.(1995)

19 faktorů, zejména však pracovní síly. Je známo, že většina problémových oblastí trpí vysokou nezaměstnaností. Nedostatečné využití pracovních zdrojů znamená snížení hrubého domácího produktu státu. Zatímco ve svých počátcích se regionální politika snažila řešit tento problém přesunem pracovních sil z regionů s vysokou nezaměstnaností do míst s převahou nabídky pracovních míst, v současnosti jednoznačně převládá opačná strategie: motivace pohybu práce za pracovníky. Tradičním motivem je argument ekonomického růstu. Ačkoliv jsou vztahy mezi využitím produkčních faktorů a ekonomickým růstem velmi silné, je regionální politika nutností i v situaci plné zaměstnanosti. Každý region má svou vlastní ekonomickou strukturu a v důsledku toho, že určitá odvětví budou vždy stagnovat, budou v každé zemi a v každém období existovat postižené oblasti a potenciálně méně vyvinuté regiony. Je přitom známo, že nízká úroveň rozvoje určitých regionů ve státě představuje omezení tržních možností silnějších regionů, a tím i pokles ekonomického růstu státu. Dalším faktorem je požadavek optimálního rozmístění firem. Rozmístění, které je optimální z mikroekonomického hlediska podnikatele, nemusí být nutně shodné s optimálním rozmístěním z hlediska makroekonomického a sociálního. Podnikatel ve svých kalkulacích nemusí počítat s řadou externích nákladů, které nese např. stát či obec (kupř. využití veřejné infrastruktury, ochrana přírody). Optimální lokalizace privátní firmy se tak může jevit z pohledu celostátních zájmů odlišně než z pohledu konkrétního podnikatele. Úkolem regionální politiky pak je dosáhnout kompromisu mezi veřejnými požadavky a potřebami firem. Ve vysoce urbanizovaných zemích jsou významným argumentem pro regionální politiku náklady přelidnění. Vysoká koncentrace ekonomických činností a obyvatelstva v několika málo regionech státu s sebou nese vysoké náklady přelidnění na hlavu. Ty rostou vždy s počtem obyvatel, ale od určité úrovně výrazně progresivně. Úkolem regionální politiky je nedovolit rozrůst se městům nad jejich optimální velikost.

20 Vztahy, které mohou existovat mezi regionální nerovnováhou a inflací, jsou velmi důležitým ekonomickým argumentem ve prospěch regionální politiky. Inflace může být vyvolána jak v regionech s vysokou koncentrací ekonomických aktivit, a to tzv. útokem na náklady (např. růstem mezd v důsledku nedostatku pracovních sil) nebo i v méně rozvinutých regionech, způsobená táhnutím poptávky (obyvatelstvo těchto regionů nárokuje stejnou životní úroveň jaká je v regionech vyspělejších a vytváří tlak na růst mezd bez ohledu na nízkou produktivitu práce). Úkolem regionální politiky je aplikovat taková opatření, která postaví agregátní nabídku na selektivnější základy (např. regionálně diferencovaná úvěrová omezení, dotace nebo slevy z úroků podporovaným regionům apod.). Ekologické motivy regionální politiky Argumentace, týkající se životního prostředí, jako jednoho z významných motivů regionální politiky, byla ve větší míře zdůrazňována od počátku 70. let. Od té doby obecně platí, že regionální politika se provádí nejen v zájmu obyvatel méně rozvinutých regionů, ale rovněž v zájmu lidí, žijících ve stále více přelidněných aglomeracích. Finanční chudobu zaostávajících regionů je možné překonat vzrůstajícím znehodnocením životního prostředí v oblastech koncentrace. Tlak na zastavěné obytné plochy, nedostatky v technické infrastruktuře, znečištění ovzduší a vody apod. znamená, že ve vědomí těch, kteří v tzv. prosperujících oblastech žijí, existuje silný důvod k uzavření tzv.geografické trhliny, kdy lidé ve svých názorech preferují život v ekologicky čistším prostředí venkova a malých měst. Sociální motivy regionální politiky Původně byla regionální politika motivována převážně sociálními důvody. Až od konce 50. let nabyla na významu ekonomická hlediska. Nicméně i v současnosti mají sociální důvody stále své místo při koncipování regionální politiky. Lze uvést tři hlavní argumenty.

21 Prvním argumentem je důvod plné zaměstnanosti. Hlavním důvodem vzniku regionální politiky byla sociální potřeba zajistit každému práci. Za tímto čistě sociálním zdůvodněním stálo rovněž poznání, že regionální nerovnováha znemožňuje dosažení plné zaměstnanosti použitím monetární a fiskální politiky vedené z centrální úrovně. Dalším faktorem je regionální rozdělení příjmů. Regionální diferenciaci v rozdělení příjmů lze vysvětlit mnoha faktory (situací na trhu práce, ekonomickou strukturou atd.), ale toto vysvětlení neospravedlňuje nerovnosti mezi regiony z hlediska sociální spravedlnosti. Proto je úkolem regionální politiky přijmout opatření vedoucí alespoň ke zmírnění nadměrné regionální diferenciace v příjmové oblasti. K sociálním motivům regionální politiky patří úvaha o obecném blahu. Obecné blaho je velmi těžké definovat, spíše lze uvést pojmy spojené s tímto termínem. Jsou jimi např. plná zaměstnanost, spravedlivé rozdělení příjmů, či kvalitní životní prostředí. Jsou však ještě další hlediska, které dost dobře nelze měřit, jako např. rozdíly v kultuře, zvycích, způsobu života apod. I když ekonomické analýzy mohou dokázat, že je možné efektivněji a za nižší cenu dosáhnout plné zaměstnanosti podporou pohybu pracovní síly než podněcováním pohybu kapitálu, neznamená to ještě, že by právě to bylo nejlepším řešením. Z mnohá důvodů dává obyvatelstvo v některých regionech přednost zaměstnání ve svém vlastním regionu, zejména tam, kde existuje silný pocit regionálního uvědomění, založený na kulturních či jazykových odlišnostech. I tyto aspekty proto musí regionální politika brát v úvahu. Politické motivy Poměrně výjimečně se ve prospěch regionální politiky na státní úrovni klade čistě politická argumentace. Přitom není vždy snadné rozlišovat mezi sociálními a politickými hledisky. Nicméně je prokázáno, že nespravedlnost spočívající ve velkých rozdílech v průměrných reálných příjmech na hlavu má důležité politické důsledky. Výsledky celostátních voleb v mnoha zemích ukazují, že lidé v méně rozvinutých regionech jsou si více vědomi své situace, než lidé v prosperujících regionech. Důsledkem jsou nejen odlišné volební výsledky, ale

22 zejména nepřátelské postoje vůči státní politice v předmětných regionech. 2.4 Stručná historie vývoje regionální politiky Kolébkou vzniku regionální politiky je Velká Británie. Počátkem 30.let v souvislosti s velkou hospodářskou krizí se ekonomické a sociální rozdíly ve vývoji jednotlivých regionů prohloubily natolik, že stát byl pod hrozbou sociálně politických konfliktů nucen přijmout určité kroky k jejich zmírnění. Jestliže se Londýnská aglomerace či Jihovýchodní region vyznačovaly 14%ní nezaměstnaností, pak nezaměstnanost na Severozápadě, Severovýchodě či ve Skotsku převyšovala 25% a ve Walesu činila dokonce 36%. Šlo o regiony s vysokým podílem tradičních průmyslových odvětví (těžba uhlí, hutnictví, textilní výroba), která byla hospodářskou krizí nejvíce postižena. V rámci hledání cest k řešení vzniklé situace byl v r přijat Zákon o speciálních územích, první regionálně orientovaný legislativní dokument, který byl doplněn v letech 1936 a Vedle vymezení problémových regionů definoval způsoby pomoci, spočívající ve zlepšení infrastruktury a pravidla pro alokaci prostředků. Regionální politika ve Velké Británii byla následně kontinuálně rozvíjena (vždy v úzké vazbě na regionální a územní plánování), většina nejvýznamnějších nástrojů byla zkoncipována a v praxi vyzkoušena právě zde. Po 2. světové válce se regionální politika rozvinula nejprve ve Francii a v Itálii, a to od konce 40. let. Hlavním znakem regionální struktury ve Francii byla extrémní dichotomie mezi Pařížským regionem a ostatním územím. Francouzská regionální politika se proto zaměřila na kroky vedoucí k vyváženější regionální struktuře prostřednictvím podpory rozvoje 12 tzv. metropolí rovnováhy (Marseille, Lille, Bordeaux atd.) při současném omezování dalšího kvantitativního růstu Paříže. Právě v případě Paříže byly v praxi vyzkoušeny různé administrativní, často až velmi represivní nástroje regionální politiky, vedoucí např. k

23 vymístění těžkého průmyslu (za současné podpory jeho lokalizace v jiných částech Francie). Velmi dobře jsou ve Francii rozpracovány nástroje na podporu rozvoje infrastruktury v území. Prvořadým úkolem regionální politiky v Itálii bylo řešit nadměrné rozdíly v ekonomické úrovni mezi severní a jižní polovinou země. Na podporu rozvoje nejjižnější části Itálie byl v r přijat plán Cassa per il Mezzogiorno, zaměřený především na industrializaci tradičních agrárních, velmi zaostalých regionů, jehož účinnost ale byla poměrně malá. Rozdíly mezi italským severem a jihem dlouhodobě přetrvávají (a projevují se v určitých politických problémech) a v současnosti jsou řešeny prostřednictvím politiky soudržnosti EU. Na přelomu 50. a 60. let začala být regionální politika realizována ve většině západoevropských zemí. V Německu se zaměřila na podporu restrukturalizace tzv. starých průmyslových regionů (např. Porúří). Jejím úkolem je rovněž podpora nových rozvojových os ve střední části země. V Nizozemí jsou centrem pozornosti regionální politiky vysoce urbanizované regiony se svými sociálními, infrastrukturními a ekologickými problémy (především Randstad). Skandinávské země naopak musí s pomocí regionální politiky řešit problematiku svých severních řídce zalidněných oblastí. V postkomunistických evropských zemích došlo k implementaci regionální politiky v jejím pravém slova smyslu až po zásadních společensko-politických změnách koncem 80. let v souvislosti s regionálními důsledky přechodu k tržní ekonomice. Nicméně některá opatření, která nejsou v rozporu s nástroji regionální politiky uplatňovanými i v tržní ekonomice a jsou určená ke zmírnění regionálních disparit, byla realizována již za socialistické éry. Jako příklad z poloviny 80. let lze uvést podporu výstavby bytů a technické infrastruktury v tzv. jihozápadním pohraničí českých zemí s cílem zabránit další depopulaci tohoto území. Současná regionální politika v postkomunistických zemích však má prvořadý úkol zmírnit poměrně výraznou regionální diferenciaci transformačních a restrukturalizačních procesů.

24 2.5 Pojetí regionální politiky S historickým vývojem regionální politiky úzce souvisejí její dvě základní pojetí. Regionální politika uskutečňovaná zhruba do poloviny 70. let bývá označována jako tradiční regionální politika. Od druhé poloviny 70. let se začal formovat nový koncept regionální politiky, který v současném období jednoznačně převládá ve většině evropských zemí. Koncepty regionální politiky a nástroje, které se na její podporu využívaly, byly ovlivněny jednak úrovní ekonomického poznání, mírou a závažností problémů, které bylo nutno v daném období řešit, a také základními ekonomickými přístupy, které volily pro řešení regionálních problémů na svém území jednotlivé země, resp. jejich vlády. Rozdíly mezi oběma pojetími je možno schematicky znázornit následovně: 10 Aspekt Regionální politika regiony tradiční geograficky relativní stálost problémových regionů současná geograficky relativně rychle se měnící problémové regiony problémy rozvinutost/zaostalost strukturální změny strategie regionální růst regionální inovace nástroje meziregionální přerozdělování mobilizace vnitřních zdrojů orientace na kapitál, suroviny, velké firmy informace, technologie, služby, malé a střední firmy organizační forma centralizace decentralizace Upraveno podle Bachtlera a Yuilla (2001) Tradiční regionální politika byla orientována na rozdíly dichotomního typu, kdy na jedné straně byly vysoce rozvinuté regiony, na straně druhé pak zaostávající regiony. Šlo zejména o 10 Matoušková,Z.(2000)

25 agrární oblasti, které zvyšovaly svoji rozvojovou úroveň standardním procesem industrializace. Pro tento typ regionální politiky bylo současně charakteristické, že oblasti, do kterých směřovaly její nástroje, byly více méně konstantní, a po relativně dlouhé časové nedocházelo ke změnám v jejich geografickém vymezení. V posledních letech však dochází k rychlejšímu geografickému pohybu regionálních problémů, což je vyvoláno strukturálními změnami v ekonomice. Často nastává velice zajímavá situace, kdy nové nebo vysoce inovativní činnosti v mnoha zemích preferují spíše rekreačně využívané a tradičními odvětvími opomíjené oblasti pro svoji lokalizaci. Nejmodernější průmyslové výroby na bázi elektroniky či biotechnologií jsou tak nejvíce zastoupeny např. v jihozápadní Francii, v jižním Německu, ve středním Skotsku apod., čili v regionech, které byly dlouhodobě považovány za nerozvinuté. Tímto způsobem dochází k rychlým přesunům problémových a inovačních, tedy prosperujících regionů. Již v 70. letech se prokázalo, že institucionalizovaná státní regionální politika není schopna dostatečně pružně a odpovídajícím způsobem reagovat na tyto relativně rychlé změny a že těžiště regionální politiky bude nutné převést na samotné regiony. Tato představa je podporována i skutečností, že stát je ve stále menší míře schopen mobilizovat dostupné centrální finanční zdroje na jedné straně a na straně druhé tato politika nevede samotné regiony k tomu, aby mobilizovaly své vlastní vnitřní zdroje. Ve směru podpory nových přístupů působí i rozvoj regionální samosprávy. Současně se však projevuje tendence k oslabování národních hranic z hlediska pohybu pracovních sil, zboží, služeb a kapitálu, v evropském měřítku pak nejvíce v rámci Evropské unie. Národní vlády tak přesouvají kompetence ve sféře regionální politiky nejen na nižší úrovně správy, ale i na nadnárodní orgány, jak je tomu právě členských zemí Evropské unie. Zvláštním případem propojení nadnárodní úrovně s regionální a lokální úrovní je vznik tzv. euroregionů, tj. společných přeshraničních regionů nacházejících se na území dvou či více států.

26 Pokud jde o hierarchickou úroveň, na které má být regionální politika formulována a realizována, neexistuje obecně platné pravidlo, které by toto jednoznačně určovalo. V podstatě existují tři základní úrovně: regionální, národní, nadnárodní. Konkrétní rozhodnutí by měla záviset na povaze cílů regionální politiky a na tom, zda jejich dosažení bude spjato s přerozdělováním prostředků či nikoliv. 2.6 Nástroje regionální politiky Nástroje regionální politiky se obvykle člení do dvou základních skupin, a to na nástroje makroekonomické a mikroekonomické povahy. Nicméně se užívají i některé ostatní nástroje, které nemají primární ekonomický obsah. Makroekonomické nástroje Užití makroekonomických nástrojů je pro řešení regionálních problémů silně omezeno ostatními národohospodářskými cíli, zejména udržením inflace na žádoucí úrovni, vyrovnaností platební bilance, případně realizací cílů průmyslové či agrární politiky. Fiskální politika Prostřednictvím státního rozpočtu dochází vždy k meziregionálnímu přerozdělování. Mechanismus této redistribuce spočívá v systému daní a odvodů na jedné straně a ve struktuře výdajů státního rozpočtu na druhé straně. Vysoce příjmové regiony přispívají nadprůměrně do státního rozpočtu než tak činí regiony s nízkými příjmy obyvatelstva i firem. Tato skutečnost je ještě zesilována při progresivní konstrukci daní a odvodů. Naproti tomu zejména prostřednictvím sociálních výdajů (podpora v nezaměstnanosti, rekvalifikační programy apod.) plyne více prostředků do regionů nízkopříjmových. Obdobně budou působit i výdaje na veřejný sektor. Teoreticky existuje možnost plné regionalizace fiskální politiky, kdy princip jednotnosti u daní a odvodů je nahrazen principem regionální diferenciace a regionálně adresnými výdaji.

27 Regionalizace fiskální politiky umožňuje diferencovaně ovlivňovat celkovou poptávku v jednotlivých regionech. Snížení daňových sazeb v regionech trpících nízkou úrovní poptávky vede k jejímu zvýšení, naopak zvýšení daní v regionech s vysokou poptávkou tuto poptávku sníží. V praxi tržních ekonomik se však regionalizovaná daňová politika nerealizuje. Hlavním důvodem je jednak to, že by tento krok vyvolal silnou politickou opozici v oblastech s vyššími daňovými sazbami, ale především by měl za následek podvázání ekonomického vývoje v prosperujících oblastech, což by mělo v konečném důsledku negativní dopad na celkovou výši příjmové stránky státního rozpočtu. Výjimku tvoří snížená sazba daní v tzv. podporovaných oblastech, která je však přiznávána na časově omezené období. K podpoře vybraných regionů však stát může využívat své úlohy odběratele různého zboží a služeb, které jsou hrazeny prostřednictvím výdajové stránky státního rozpočtu. Stát může při respektování ostatních hledisek (např. kvality produkce) přednostně zadávat zakázky firmám v určitých regionech a tím podporovat jejich rozvoj nebo alespoň udržení současné úrovně. Monetární politika Hlavní součástí monetární politiky je ovlivňování množství finančních prostředků v ekonomice. Její využití pro řešení regionálních problémů je velmi přísně omezené vzhledem k jejím negativním vlivům na inflaci. Regionalizace monetární politiky se může provádět prostřednictvím usnadnění přístupu k úvěrům ve vybraných regionech, tedy regionalizací objemů poskytovaných úvěrů, výše úrokové míry, ale i lhůt splatnosti. Její vliv na regionální politiku opět není jednoznačný, neboť část takto získaných prostředků se odlévá do ostatních regionů prostřednictvím meziregionálních vazeb. Protekcionismus Třetí skupinu makroeonomických nástrojů regionální politiku tvoří protekcionismus, tj. státní

28 ovlivňování dovozů prostřednictvím dovozních limitů a cel. Dovozní limity a cla jsou výrobkově orientovány, nicméně jejich regionální vliv je značný. Je tím větší, čím vyšší je prostorová koncentrace výroby chráněných druhů zboží. Tuto skutečnost je opět možné využít pro řešení regionálních problémů zavedením regionalizace protekcionismu. Znamená to uvalit dovozní limity a cla na produkty, jejichž výroba je prostorově koncentrována v upadajících regionech. Smyslem opatření je orientovat poptávku na domácí produkci. Působnost těchto opatření je obvykle časově omezena na co nejkratší dobu. V průběhu tohoto období ochrany je podnikům dána příležitost, aby zvýšením produktivity práce, snížením nákladů, zlepšením kvality atd. obnovily konkurenceschopnost svých produktů. Pokud se tato cesta ukáže jako nereálná, musí být poskytnuté časové období využito na změnu výrobního programu a rekvalifikace pracovních sil. Nicméně, stejně jako všechny ostatní nástroje využívané na podporu regionálního rozvoje, je i protekcionismus spojen s určitými náklady a tudíž ekonomickými ztrátami. Tyto ztráty vyplývají z toho, že obdobná odvetná opatření obvykle přijímá i diskriminovaná země a dále z toho, že se snižuje možnost realizace komparativních výhod vyplývajících ze specializace země a zapojení do mezinárodního obchodu. Mikroekonomické nástroje Hlavním posláním mikroekonomických nástrojů je ovlivňovat rozhodování ekonomických subjektů o jejich prostorové lokalizaci. Podle toho, na který ekonomický subjekt jsou nástroje zaměřeny, je lze rozdělit do dvou základních skupin: nástroje ovlivňující prostorový pohyb pracovních sil, nástroje působící na prostorový pohyb kapitálu. Mikroekonomické nástroje mají vždy podobu určitých finančních částek účelově

29 poskytovaných. Pokud to jsou částky plynoucí ze státního rozpočtu, jde vlastně o konkretizaci fiskální politiky, tedy jednoho z makroekonomických nástrojů. Částky však mohou plynout i z rozpočtů regionálních či lokálních. Cílem mikroekonomických nástrojů je obnovení rovnováhy na regionálních trzích práce ovlivňováním jedné či obou stránek tohoto vztahu, čili práce a kapitálu. Nástroje realokace pracovních sil Je všeobecně prokázáno, že pracovní síla nereaguje okamžitě a bezprostředně na meziregionální rozdíly ve mzdách a v míře nezaměstnanosti. Právě poznání všech faktorů, které vstupují do rozhodování pracovní síly o migraci, je nezbytnou podmínkou pro to, aby nástroje regionální politiky ovlivňovaly toto rozhodování žádoucím způsobem. Vlastní aplikaci příslušných nástrojů však musí předcházet rozhodnutí, zda je vůbec účelné a žádoucí podporovat emigraci z upadajících regionů. Vzhledem k tomu, že odliv obyvatelstva znamená vždy ještě hlubší depresi v rozvoji regionu (snížená poptávka po zboží a službách atd.), nástroje většinou bývají zaměřeny spíše na přilákání kapitálu do problémového území, tvorbu nových pracovních příležitostí a tím stabilizaci obyvatelstva v regionu. Pokud však z jakýchkoliv důvodů vyvstane nutnost podporovat emigraci obyvatelstva z regionu, použité ekonomické nástroje se zaměřují na částečnou úhradu nákladů spojených s emigrací. Mohou nabývat následujících podob: úhrada (úplná nebo částečná) nákladů na stěhování, na přepravu osob a majetku, výkup nemovitostí (vzhledem k tomu, že se jedná o region v dané době neatraktivní, ceny pozemků i nemovitostí budou klesat, stát či obce mohou tento majetek vykupovat za ceny přijatelné pro obyvatelstvo), podpora při nákupu nového domu či bytu. Velmi důležitou je otázka konkrétní výše nástrojů. Vzhledem k tomu, že obyvatelstvo se k migraci nerozhoduje pouze na základě ekonomických kalkulací, ale přistupují k nim i otázky

30 neekonomické, je nezbytné, aby ekonomické stimuly byly dostatečně vysoké a převážilo tak rozhodování ekonomické nad aspekty např. psychologického charakteru. Nástroje podporující prostorové přemístění pracovních sil se ve větší míře používaly v počátečním období aplikace regionální politiky. V současné době jednoznačně převládají ve vztahu k pracovním silám nástroje podporující rekvalifikaci pracovníků a nástroje přitahující kapitál do problémových regionů. Nástroje realokace kapitálu Hlavním úkolem těchto nástrojů je ovlivnění tvorby nových pracovních příležitostí v regionu. Toho je možné dosáhnout buď prostřednictvím již zavedených firem nebo přilákáním nových firem. Nástroje zaměřené na již etablované firmy mají napomoci buď na rozšíření stávající výroby, pokud je konkurenceschopná a perspektivní nebo jejímu převedení na jiný druh produkce, tedy usnadnit změnu výrobního programu. Nástroje orientované na přitažení nových firem vycházejí z předpokladu, že mnoho ekonomických činností je prostorově neutrálních, že se mohou efektivně rozvíjet v poměrně širokém spektru alternativních lokalit. Tyto nástroje mohou působit buď na přemístění pracovních míst z regionů, kde existuje jejich přebytek ve vztahu k počtu pracovních sil nebo na zakládání nových firem v daném regionu. Prostorový pohyb kapitálu lze ovlivňovat ze dvou stran. Jednak stimulací, to znamená zvýšením přitažlivosti určitých regionů pro kapitál nebo restrikcí, tedy zostřením podmínek dalšího fungování kapitálu v regionech jiných a tím jej nepřímo nutit ke zvažování nových lokalit. Stimulace většinou nabývá podoby subvencí a snížení daňových sazeb, restrikce naopak daňových sazeb zvýšených. Rozdíly v konečném působení subvencí a daní nejsou příliš velké. Příjmy ze snížených daňových sazeb mohou být chápány jako určitá forma subvence, jejíž výše do značné míry

31 závisí na úrovni hospodaření podniku. Jestliže je např. snížena sazba daně ze zisku, potom podnik má z tohoto nástroje tím větší užitek, čím vyšší zisk se mu podaří vyprodukovat. Jak subvence, tak příjmy ze snížených daňových sazeb mají napomoci podnikům hradit počáteční náklady vyvolané jejich rozvojem v upadajících regionech. V tomto pojetí se jedná o subvence časově omezené pouze na období několika prvních let. V průběhu tohoto období by měla firma dosáhnout své optimální výrobní kapacity, což jí umožní realizovat vnitřní úspory, plynoucí z nejnižších nákladů na jednotku produkce. V případě, že firma bude tak prosperující, že se jí podaří do své blízkosti přitáhnout i výroby navazující, bude realizovat i úspory vnější a bude sama plně konkurenceschopná, takže nebude již další subvence potřebovat. Subvence určené k přilákání kapitálu do vybraných regionů mohou nabývat různorodých forem, jako jsou např. kapitálové subvence, subvence na pracovní sílu, subvence na hotovou produkci, subvence na dopravu, levné půjčky, snížené ceny pozemků, snížené daně a další formy, které jsou vázané na stranu vstupů i výstupů. Konkrétní forma poskytované subvence podstatným způsobem ovlivňuje chování firmy, a proto je velmi důležité její podobu zodpovědně zvážit, zejména s ohledem na cíl, kterého chceme dosáhnout, ale i s ohledem na specifické podmínky regionu, případně specifika firmy, o kterou máme pro danou oblast zájem. Ostatní nástroje regionální politiky V praxi regionální politiky v zemích s tržní ekonomikou byly v minulosti výjimečně použity administrativní nástroje. Z pohledu dotčených ekonomických subjektů měly represivní charakter, neboť vybraným firmám bylo na základě správního rozhodnutí přikázáno zastavit ekonomickou činnost, která nevyhovovala potřebám vyváženého rozvoje v daném území. Tímto způsobem bylo např. v 60.letech minulého století zrušeno několik hutnických,

32 chemických, energetických a dalších firem v pařížské aglomeraci, které neúměrným způsobem zhoršovaly životní prostředí a způsobovaly velké zatížení infrastruktury. Významným institucionálním nástrojem podpory regionálního rozvoje jsou v řadě zemí regionální rozvojové agentury (RRA). V rámci podpory rozvoje území zajišťují relativně široké spektrum úkolů. Jejich hlavní náplní však obvykle bývá zabezpečení tvorby regionálních programů a plánů, poskytování služeb pro podnikatelské subjekty a pro regionální a místní orgány veřejné správy, prezentace regionu a obcí, vzdělávací a školící aktivity a v neposlední řadě se zapojují do přípravy a realizace programů Evropské unie (EU). RRA existují v řadě zemí EU, včetně České republiky. Nástroje regionální politiky lze klasifikovat i jinými způsoby, např. podle Yuilla, Bachtlera, Wishladea (1999) a Vanhovea (1999) lze v historickém kontextu v rámci starých členských států EU rozlišovat několik významných skupin nástrojů využívaných v rámci národních regionálních politik: nástroje namířené proti alokaci aktivit v překrvených regionech decentralizace umístění úřadů státní správy podpora rozvoje infrastruktury nástroje na zlepšování podnikatelského prostředí (tzv. měkká infrastruktura ) umísťování veřejných investic a zakázek, prostorové rozšíření ekonomických aktivit státu regionální plánování, programy rozvoje regionů regionální pobídky

33 Jiné členění nástrojů regionální politiky zpracoval Wokoun et al (2006) na základě rešerší a komparace nástrojů regionálních politik většiny členských zemí EU a Norska a Švýcarska. Základní členění je na dvě skupiny: nástroje nefinanční a nástroje finanční. 1. NEFINANČNÍ NÁSTROJE 1a) administrativní nástroje: - legislativní úpravy regionální politiky - zákazy, restriktivní a administrativní opatření 1b) institucionální nástroje: - instituce realizující opatření regionální politiky - projekty a programy: formulace, realizace - projekty a programy: využívání zdrojů EU 1c) věcné a jiné nefinanční nástroje: - poskytování (bezplatných) služeb zejména poradenského charakteru subjektům z regionu - propagace regionu a poradenství zahraničním (interregionálním) investorům - vytváření a zpřístupňování zvláštních hospodářských zón ekonomickým subjektům - jiné nefinanční nástroje 2. FINANČNÍ NÁSTROJE 2a) neinvestiční a investiční pobídky - finanční transfery a nevratné dotace - granty

34 - náhrady části vynaložených nákladů - úroková zvýhodnění - úvěry a půjčky - záruky na úvěry a půjčky 2b) kapitálové podílnictví 2c) daňová zvýhodnění - daňové prázdniny - slevy na daních - slevy na sociálním a jiném zákonném pojištění 2d) rozpočtová zvýhodnění - zvýhodnění v odvodech rozpočtových příjmů - mimořádné dotace rozpočtů

35 Kapitola 3: Význam a vývoj regionální politiky Evropské unie; hospodářská a sociální soudržnost 3.1 Evropský integrační proces v kontextu vývoje regionální politiky Již při vzniku EHS se vycházelo z řady předpokladů, např., že hospodářským růstem se vyřeší regionální problémy, přičemž se současně díky integraci trhu zostří konkurence, jež pak způsobí problémy zvláště v regionech s významnou koncentrací starých průmyslových odvětví, a proto jim bude třeba poskytnout zvláštní pomoc. Podstatou první koncepce regionální politiky EHS byla tedy více méně kompenzace některých negativních dopadů způsobených vytvořením Společenství. Ve vývoji regionální politiky v EHS, později v EU můžeme vymezit několik etap, a to v letech 1958 až 1973, 1974 až 1985, 1986 až 1993, 1994 až 1999, 2000 až 2006 a současné období 2007 až Jednotlivé etapy jsou časově provázány s procesem rozšiřování Společenství, resp. EU. Pro první období (1958 až 1973) je typický individuální přístup členských zemí bez koordinace na nadnárodní úrovni. V roce 1973 došlo k rozšíření Evropských společenství o Dánsko, Irsko a Velkou Británii a tím se také zvýraznily diference nejen mezi členskými státy, ale zejména mezi jednotlivými regiony. Druhé období (1974 až 1985) je charakteristické posílením regionální dimenze celého instrumentaria integračních politik. V této době narůstaly strukturální krize, zvolnila se celková hospodářská dynamika. Ztížily se podmínky pro zabezpečování sociální a ekonomické 11 Wokoun, R.: Česká regionální politika v období vstupu do Evropské unie. Oeconomica. Praha 2003, str. 22. ISBN

36 soudržnosti jako jednoho ze základních integračních cílů. Velká Británie, jako země s velkými vnitřními regionálními rozdíly a kolébka regionální politiky, očekávala přínos ze svého zapojení do ES právě v této oblasti. Za počátek skutečné regionální politiky lze označit vznik Evropského fondu regionálního rozvoje (ERDF) v roce Ten se stal základní vnitřní institucí ES pro správu regionální politiky a nástrojem pro snižování výrazných regionálních diferencí v ES. Největšími příjemci prostředků z ERDF byly Itálie, Velká Británie, Irsko a později po svém přijetí do ES Řecko (vstup 1981), Španělsko a Portugalsko (1986). Třetí období (1986 až 1993) bylo relativně velkorysejší pro regionální a strukturální politiku, v důsledku zahájení projektu jednotného vnitřního trhu a schválení Aktu o jednotné Evropě. Po vstupu Španělska a Portugalska do ES v roce 1986 připadlo zvláštní místo tzv. Integrovaným středomořským programům, jakožto specifickému nástroji regionální politiky. Zároveň směřovaly určité finanční prostředky kromě Španělska a Portugalska ještě do některých regionů Itálie, celého Řecka a na jih Francie. Důležitým mezníkem bylo přijetí rozhodnutí o integraci regionální politiky s částí sociální a agrární politiky do tzv. strukturální politiky nejvyššími orgány ES v r V návaznosti na to pak byly ustanoveny tzv. strukturální fondy a byly vymezeny cíle strukturální politiky 12, tj. regionálně politická opatření: 1. podpora rozvoje a strukturálních změn zaostávajících regionů, 2. přeměna regionů nebo jejich částí, které jsou vážně ohroženy hospodářským úpadkem, 12 Nařízení Rady (EHS) č.2052/88 z 24. června 1988 o úkolech strukturálních fondů a jejich efektivnosti a o koordinaci jejich činností navzájem, jakož i činností Evropské investiční banky a dalších existujících finančních nástrojů. Nařízení Rady (EHS) č.4253/88 z 19. prosince 1988 o opatřeních k implementaci nařízení (EHS) č.2052/88, pokud jde o koordinaci činností různých strukturálních fondů navzájem, jakož i činností Evropské investiční banky a dalších existujících finančních nástrojů. Nařízení Rady (EHS) č.4254/88 z 19. prosince 1988 o opatřeních k implementaci nařízení (EHS) č.2052/88, pokud jde o Evropský fond regionálního rozvoje. Nařízení Rady (EHS) č.4255/88 z 19. prosince 1988 o opatřeních k implementaci nařízení (EHS) č.2052/88, pokud jde o Evropský sociální fond. Nařízení Rady (EHS) č.4256/88 z 19. prosince 1988 o opatřeních k implementaci nařízení (EHS) č.2052/88, pokud jde o Evropský zemědělský usměrňovací a záruční fond.

37 3. boj s dlouhodobou nezaměstnaností a podpora integrace mladých lidí a osob vyřazených z trhu práce do pracovního procesu, 4. podpora adaptace pracovníků na hospodářské změny a změny ve výrobě, 5. podpora rozvoje venkovských regionů: a) urychlením strukturálních změn v zemědělství v rámci reformy společné zemědělské politiky a podporou modernizace a restrukturalizace rybolovu, b) umožněním rozvoje a strukturálních změn venkovských regionů. Předmětem regionální politiky se staly Cíl 1, 2 a 5b. V roce 1999 skončilo v podstatě čtvrté období, jež započalo roku Výše uvedené cíle strukturální politiky se v předchozím období osvědčily, a proto zůstaly v platnosti i pro období 1994 až 1999 s tím, že v roce 1995 byl po přijetí Finska a Švédska zformulován nový, v pořadí šestý (spíše sedmý) cíl strukturální politiky: 6. rozvoj a strukturální změny regionů s extrémně nízkým zalidněním. 13 Páté období proběhlo v letech 2000 až Při jeho přípravě došlo k reformě regionální a strukturální politiky, jejímž hlavním znakem byla redukce, v podstatě koncentrace počtu cílů na tři a Iniciativ Společenství na čtyři, přičemž i nadále zůstalo nejvýznamnějším a finančně nejvíce podporovaným cílem opatření na podporu zaostávajících regionů. V roce 2007 započalo šesté programovací období Evropské unie, jež skončí v r Došlo k další reformě, která spočívala ve snížení počtu cílů na tři, přičemž původní tři cíle byly redukovány na dva a úspěšná a oficiálně vyzdvihovaná Iniciativa Společenství Interreg III se stala novým třetím cílem. Další podstatnou změnou bylo převedení nejvýznamnější části podpory venkova ze systému regionální a strukturální politiky do sféry společné zemědělské politiky EU. 13 Wokoun, R.: Česká regionální politika v období vstupu do Evropské unie. Oeconomica. Praha 2003, str ISBN

38 Regionální politika a v podstatě celá regionální problematika hraje čím dál větší politickou roli v celém integračním procesu, o čemž svědčí mj. ustavení Výboru regionů, fungování příhraničních regionů, euroregionů atd. Z historického hlediska byla poslední dvě kola rozšíření EU (tj. v letech 2004 a 2007) určitým završením vývoje po tzv. pádu Berlínské zdi. Z ekonomického hlediska ovšem toto rozšíření významně přispělo k vyšší heterogenitě nejen na úrovni členských států, ale zejména na úrovni regionální. Z tohoto důvodu se zároveň zvýšila i váha politiky hospodářské a sociální soudržnosti, jejímž účelem je zmírňování meziregionálních rozdílů tak, aby nedocházelo k významným sociálněekonomickým nerovnováhám. Rozšířená EU o 10, resp. 12, nových členských států musí v současné době reagovat na řadu výzev týkající se jejího vnitřního i vnějšího vývoje. Vnitřní podmínky vývoje se týkají zejména systému jejího fungování a schopností řešit vnitřní problémy EU (např. rozhodovací mechanismy, financování nadnárodních politik, otázky politické integrace). Vnější ekonomický vývoj je spojen zpravidla s globalizací ekonomických procesů. Zde je důležitá schopnost EU účinně reagovat na tyto tlaky (např. WTO, ekonomická expanze východoasijských ekonomik) v příslušných negociačních procesech, které se promítají do vnitřního systému fungování. Jestliže bychom se měli zabývat ekonomickým rámcem posledních dvou kol rozšíření, tak je nezbytné si položit otázku, zda-li bylo toto rozšíření srovnatelné s předchozími koly. Je možné konstatovat, že rozšíření v roce 2004 a 2007 muselo proběhnout za zcela jiných podmínek, nežli tomu bylo např. v 70. nebo 90. letech. Irah Kučerová (2006) uvádí, že východní rozšíření v roce 2004 změnilo EU kvantitativně i kvalitativně. Z terminologického hlediska se tedy nejedná o pouhé rozšíření ve smyslu zvýšení členské základny bez významnější změny ve fungování komunitárních programů a rozhodovacích mechanismech EU (v angličtině se zpravidla jedná o termín accessing), ale také o posun ve formulaci integračních cílů a zvýšení celého integračního fenoménu (v angličtině se zpravidla jedná o termín enlargement).

39 Z výše uvedeného vyplývá, že EU je výstupem/produktem určitého evolučního procesu, který musí reagovat na různé podněty ekonomicko-sociálně-politického charakteru. Proto se EU začala postupem času zabývat také otázkami jejího vnitřního fungování a tzv. prohlubování integrace (v angličtině tzv. deepening). Tento pojem je spojován s hlubšími kvalitativními změnami vnitřního fungování EU v souvislosti se zintenzivněním vzájemné spolupráce a přenesení části svých kompetencí na orgány EU. Můžeme si položit otázku, jestli existuje vazba mezi jednotlivými koly rozšiřování EU a změnami v systému fungování EU, a jak vůbec probíhal evropský integrační proces. V obr. č. 1 je znázorněn vývoj obou procesů, tj. rozšiřování a prohlubování evropské ekonomické integrace, ze kterého vyplývá, že zmíněné procesy probíhaly a stále probíhají paralelně, i když ne vždy se stejnou intenzitou. Rozšíření v 70. a 90. letech mělo politický vliv na vznik a výrazné prohloubení evropské regionální (později strukturální) politiky, zatímco rozšíření v 80. letech mělo pouze dílčí vliv na systém fungování Společné zemědělské politiky EU. Mnohem výraznější reformy a změny se vytvářely zejména během 90. let právě z důvodu změněné politické mapy Evropy a připravovaného východního rozšíření. Jednalo se zejména o Maastrichtskou smlouvu, přípravu fungování EHMU, Agendu 2000 a Smlouvu z Nice. Významnost těchto změn spočívala zejména v odlišnosti ekonomické úrovni staré EU-15 a tehdejších kandidátských zemí střední a východní Evropy.

40 Obr. č. 1: Vývoj evropského integračního procesu a regionální politiky Chorvatsko Zdroj: vlastní úprava a doplnění dle Wokoun et al. (2009): prezentace pro výukové účely k tématu evropského integračního procesu a implementace SF EU, VŠE Praha Pokud bychom srovnali východní rozšíření v poslední dekádě s tzv. jižním rozšířením v 80. letech, tak je možné pozorovat jak jejich vzájemné podobnosti, tak i rozdíly. Ve smyslu velikosti např. celkového HDP nebo počtu obyvatel ve srovnání s celou EU v daném období jsou obě kola rozšíření relativně podobná. Ovšem srovnáme-li ekonomickou úroveň mezi novými členskými státy a EU-15, tak jednoznačně bude vzájemná mezera mnohem větší, než tomu bylo u států jižní Evropy. Navíc přístup 12 nových členských států přidává určitou dimenzi vyšší komplexity a heterogenity, která v předchozích kolech rozšíření nebyla tak výrazná. S ohledem na tuto výraznou propast v ekonomické úrovni bude existovat pro toto rozšíření klíč k úspěchu tzv. ekonomická konvergence mezi novými a starými členskými státy.

41 Proces rozšíření ovšem v minulosti vždy nepotvrzoval skutečnost, že by automaticky došlo ke konvergenci na úrovni států nebo regionů. I přes zvýšenou pozornost evropské regionální politiky na nejchudší regiony nebo státy nelze pozorovat u těch nejvíce strukturálně postižených významnější posun v jejich ekonomické úrovni jedná se zejména o území bývalé NDR, Řecko a stále velmi chudé regiony jižní Itálie nebo jižního Španělska. Ekonomická struktura těchto regionů stále není schopná výraznějšího ekonomického růstu a konkurenceschopnosti nejen v rámci evropské, ale zejména v globální ekonomice. Tato zkušenost je o to více důležitá v případě posledních dvou kol rozšíření EU, která jsou zásadní strukturální výzvou pro fungování EU a sbližování členských států. Jestliže se původní EU-15 rozšířila o dalších 12 členů, tak statistické údaje jsou v této souvislosti nekompromisní, protože počet obyvatel se zvýšil z původních 380 mil. na zhruba 490 mil., což je nárůst o cca 29 %, zatímco HDP vzrostlo o necelých 9 %. Cihelková a Jakš (2004) dále upozorňují na různorodost nových členských států jako samotného celku. Vnitřní vzájemná odlišnost spočívá zejména ve specifickém regionálním profilu s rozdílnou kvalitou pracovní síly, zděděná ekonomická struktura a růstové rezervy některých regionů. Z toho všeho vyplývá rozdílný růstový potenciál. Komparativní data Eurostat (2007) dokládají významné rozdíly na regionální úrovni v případě celé EU-27. HDP připadající na 1 obyvatele se pohybovalo od 24 % průměru EU27 v regionech severovýchodního Rumunska do 303 % regionu Inner London ve Velké Británii. Obecně můžeme u nových členských států stále hovořit o následujících stále přetrvávajících problémech: nízké HDP na jednoho obyvatele, problémy spojené s velkou vahou zemědělství a tzv. citlivých sektorů v ekonomikách (i úrovni zaměstnanosti) nových členských států, neadekvátní úroveň dopravní, spojové a energetické infrastruktury, málo rozvinuté struktury administrativy a státní správy,

42 nevhodná struktura míry nezaměstnanosti (gender, dlouhodobá míra nezaměstnanosti, uplatňování antidiskriminační politiky na trhu práce). Proto se politika hospodářské a sociální soudržnosti v programovacím období mj. zaměřuje i na podporu řešení výše uvedených problematických okruhů. 3.2 Aspekty ekonomického růstu a konvergence nových členských států Evropské unie Před tím, než se začneme detailněji zabývat dopady rozšíření EU na provádění strukturální pomoci novým členským státům, je nezbytné se zaměřit na předchozí vývoj hlavního makroekonomického ukazatele sloužícího pro geografické určení tzv. strukturálně postižených regionů. Jedná se o ukazatel ekonomické úrovně, tj. HDP připadající na 1 obyvatele. Jak už z předchozí kapitoly částečně vyplynulo, tak i v současné době významně pokračuje reálná konvergence nových členských států k průměru EU-27, resp. bývalé EU-15. Tento vývoj je značně podpořen strukturální politikou EU, ale nutno podotknout, že se nejedná o hlavní faktor podpory vyššího ekonomického růstu u nových než u starých členských států EU. Dílčí analýza k této problematice byla provedena ve studii Evropské komise Enlargement, two years after: an economic evaluation, jejíž dílčí část, věnovaná právě makroekonomickým aspektům reálné konvergence, je v této kapitole představena. 14 Dopad rozšíření v roce 2004 na klíčové makroekonomické ukazatele pro celou EU byly relativně velmi skromné. Hlavním důvodem byla váha HDP nových členských států, které přidaly zhruba 5 % k unijnímu HDP měřeného v běžných cenách a zhruba 9 % HDP měřeného paritou kupní síly. Na druhou stranu počet obyvatel vzrostl celkově o více než 25 %. HDP připadající na jednoho obyvatele je v EU-10 stále významně nižší nežli je tomu u starých členských států EU. Přesto je možné sledovat dlouhodobý trend jejich reálné konvergence 14 Evropská komise (2006), str

43 k vyspělým státům EU už od poloviny 90. let. Tento fakt do značné míry souvisí s tím, že proces východního rozšíření nebyl rychlou jednorázovou akcí, ale naopak velmi důsledně připraveným historickým propojením. Nové členské státy prošly během 90. let minulého století procesem hluboké demokratické a hospodářské transformace z centrálně plánovaných hospodářství na plně funkční tržní ekonomiky. Následující graf ukazuje, že reálná konvergence a tzv. catching up proces probíhal u všech nových členských států od konce 90. let relativně bez problémů vyjma České republiky, u které doznívaly dopady hospodářského poklesu v letech Ukazatel HDP připadající na 1 obyvatele je tak u nových členských států mnohem blíže k průměru EU než tomu bylo před 10 lety v roce Ekonomiky nových členských států měly sice většinou vyšší tempo ekonomického růstu než měly státy EU-15 během 90. let, ale tento ukazatel byl v řadě z nich velmi nestabilní a existovaly poměrně vysoké výkyvy během jednotlivých let. Výsledkem tohoto vývoje byl růst HDP na 1 obyvatele v EU-10 z 44 % průměru EU-15 v roce 1997 na úroveň 50 % v roce Následující graf ukazuje prognózu vývoje catching-up procesu za předpokladu, že míra ekonomického růstu bude v nových členských zemích 2 krát vyšší než v zemích EU-15, tak celkově budou na stejné ekonomické úrovni zhruba za 35 let. Tento předpoklad však byl do značné míry deformován v souvislosti s probíhajícími negativními dopady finanční a ekonomické krize v letech Obecně však v dlouhodobé perspektivě můžeme konstatovat, že se potvrzuje hypotéza reálné podmíněné konvergence ve smyslu, že členské státy s nižší počáteční ekonomickou úrovní mají tendenci růst rychleji v dlouhém období zejména za předpokladu, že ekonomiky mají podobné veřejné instituce a politiky. Tento předpoklad byl postupně naplňován prostřednictvím vyjednávání každé kandidátské země o tzv. kapitolách dílčích politik nebo problematických okruhů. Navíc bylo možné během 90. let pozorovat i proces postupného otevírání jednotlivých ekonomik a zvýšeného pohybu kapitálu jak ve formě přímých zahraničních investic, tak i přesunem know-how, obchodem s high-tech skupinami zboží

44 apod. Tento fakt odpovídá závěrům neoklasické teorie, tj. že země investující více rostou rychleji, ovšem vliv zvýšených investic na růst je přechodný. Země investující více se stejně nakonec dostanou na úroveň stálého stavu s vyšším důchodem na hlavu, ale již ne s vyšším tempem růstu. Proto bylo možné prokázat teorii podmíněné konvergence na úrovni jednotlivých států (nikoliv regionů) v EU. Teorii podmíněné konvergence nelze použít na heterogenní skupiny zemí světa. Institucionální dimenze ekonomického fungování EU je proto velmi důležitá a úzce propojená s ekonomickým vývojem nejen nových členských států, ale celé EU. Obr. č. 2: Dlouhodobá prognóza reálné konvergence NČZ Zdroj: Evropská komise (2006a) Hlavními faktory ekonomického růstu v EU-10 byl hlavně růst kapitálu a technologický pokrok (resp. růstem souhrnné produktivity faktorů), který výrazně zvýšil efektivnost používaných výrobních faktorů. Naopak příspěvek práce byl spíše negativní. V současné době je míra produktivity práce v EU-12 stále na nižší úrovni než v EU-15.

45 Co se ovšem týká ukazatelů na národní úrovni, tak to úplně neplatí na úrovni regionální. Jak je uvedeno ve Čtvrté zprávě o ekonomické a sociální soudržnosti (European Commission, 2007), tak na regionální úrovni působily jak divergenční, tak i konvergenční trendy. Zatímco v Rakousku se meziregionální rozdíly během období snižovaly, v Německu, Francii, Řecku, Španělsku a Itálii se změnily pouze mírně, tak ve Velké Británii, Švédsku, Nizozemí a Portugalsku se meziregionální rozdíly zvýšily výrazně. U nových členských států EU se meziregionální rozdíly významně prohlubovaly zejména v období 2. poloviny 90. let, zatímco v letech do r (tj. rok přistoupení k EU) se víceméně postupně stabilizovaly a nezvyšovaly se. Pokud ovšem zmiňujeme meziregionální rozdíly, je nezbytné zdůraznit, že v posledních 5 10 letech se velmi posilovala ekonomická role center a hlavních měst. Tento vývoj spíše zvýraznil rozdíly mezi městskými a periferními venkovskými regiony. V letech všechna hlavní města v EU (s výjimkou Berlína) zvýšila svou váhu na příslušném celostátním HDP nebo si svou roli úroveň alespoň udržely. Nejvýznamnější růst byl v tomto smyslu zaznamenán v případě Varšavy, Prahy, Budapešti, Sofii a Bukurešti. Proto se nejen v ČR často hovoří o dvoudimenzionální regionální politice, která při abstrahování od hlavního města daného státu se zaměřuje na ostatní regiony, jejichž HDP připadající na 1 obyvatele se spíše sbližuje. Vyšší tempo ekonomického růstu v hlavních městech je spojováno zpravidla s jejich atraktivitou jak pro podnikatelské subjekty, tak i pro jednotlivce. Tento jev zvýrazňuje meziregionální rozdíly v rámci jednotlivých států s výjimkou jiných center významných ekonomických aktivit, zejména další velká města nebo konurbace, příp. také i sítě malých měst. Na druhé straně se v těchto vysoce výkonných regionech koncentrují jiné problémy spojené s udržením zdravého životního prostředí, zvýšenou dopravní zatížeností nebo vyššími náklady na bydlení. Předchozí zkušenosti s catching-up procesem nám ukazují i pro nejbližší budoucnost konvergenci na úrovni jednotlivých států. Na druhé straně se ovšem v řadě zemí i po rozšíření v roce 2004, resp. 2007, vnitřní meziregionální rozdíly naopak zvýšily. V

46 programovacím období navíc významně vzrostly alokované finanční prostředky pro nové členské státy, a zároveň pokročila institucionální i finanční integrace. Proces konvergence na úrovni jednotlivých států bude dále podpořen prohlubováním fungování systému institucionálního rámce. S ohledem na revidovanou Lisabonskou strategii je ovšem nutné podporovat i vyvážený rozvoj silných ekonomických center pro plnění cílů spojených s ekonomickým růstem a zaměstnaností. Přesto je třeba stále upozorňovat na nutnost provedení hlubších strukturálních reforem ve státech EU-10 tak, aby proces reálné konvergence byl opravdu stabilní i v následujících desetiletích. Největšími výzvami jsou v současné době: negativní dopady hospodářské krize v letech , hrozící návrat druhé vlny hospodářské krize ve smyslu W, nestabilní vývoj v eurozóně ve smyslu zadlužených ekonomik některých států (zejména Řecko, Portugalsko, Španělsko, Irsko), nestabilní vývoj ve smyslu výše zadlužení ostatních států světa (např. USA). 3.3 Princip subsidiarity jako specifikum vývoje integračního procesu EU Definiční vymezení principu subsidarity v kontextu ostatních principů fungování EU Tak jak se realizuje politika soudržnosti v současné době, tj. že jednotlivé členské státy mají vlastní implementační instituce i kontrolní orgány, tak tímto způsobem se politika soudržnosti nerealizovala ve svých počátcích. Naopak, velmi silné slovo měla Evropská komise, která rozhodovala téměř o všech projektech. Postupem času se však ukázalo, že tento mechanismus není zcela efektivní a funkční a začalo se hovořit o přenesení kompetencí na hierarchicky nižší úroveň, která bude více adekvátní. Začalo se hovořit o tzv. principu subsidiarity.

47 Pokud chceme vymezit definici principu subsidiarity, tak je nezbytné se nejdříve zabývat problematikou důvodu jeho vzniku v kontextu fungování celé EU, která není klasickou mezinárodní organizací. Princip nadstátnosti (supranacionality) jako následný důvod pro vytvoření a aplikaci principu subsidiarity Zvláštnost EU ve srovnání s jinými mezinárodními organizacemi je její základ v principu nadstátnosti, který je naprosto nový a dosud nikde nerealizovaný. Rozdílnost spočívá zejména v tom, že u mezinárodních organizací jsou jejich jednotlivé členské státy svrchované a navzájem mají stejné/rovné postavení. V mezinárodním právu je suverenita jednoho státu omezena maximálně do té míry, kde začíná suverenita státu jiného. Jinými slovy, stát v mezinárodním právu není nikomu podřízen a spolu s ostatními státy tvoří mezinárodní právo, které je pak pro něj recipročně závazné. Mezinárodní (vládní) organizace jinak nemají v praxi žádné pravomoci vůči svým členským státům a nemohou je proti jejich vůli zavazovat. Po 2. světové válce bylo zřejmé, že její příčiny tkvěly z neúspěšně řešených ekonomických i politických problémů po 1. světové válce. Postupem času se tak intenzivněji řešily požadavky na vytvoření silného a kompaktního integračního celku, který si zároveň zajistí prostřednictvím vnitřní homogennosti vysoký stupeň integrace v ekonomické, a zejména i politické oblasti. Tento cíl by samozřejmě nemohl být nikdy dosažen formou běžné mezinárodní organizace, ale prostřednictvím organizace s větší koordinační rolí a pravomocemi. Proto bylo nezbytné, aby se jednotlivé členské státy vzdaly částečně své svrchovanosti ve prospěch ES/EU. V případě Společenství nelze hovořit o nadstátnosti absolutní, ale omezené a získané cestou částečného a dobrovolného přenosu vlastní svrchovanosti členských států. Mezi hlavní rysy principu nadstátnosti patří:

48 vlastní vůle ES projevuje se v procesu rozhodování orgánů ES nezávisle na členských státech nebo na principu většiny, přičemž všechny členské státy jsou příslušnými akty vázány, vlastní právní řád ES samostatný právní systém je jeden z hlavních faktorů supranacionality, vlastní finanční rámec ES prostřednictvím vlastních příjmů je zajištěna nezávislost ES na členských státech (členské příspěvky tvoří relativně menší část rozpočtových příjmů) Praktická aplikace principu nadstátnosti orgány ES/EU bez ohledu na zájmy členských států, by ve svém důsledku mohla nakonec znamenat zánik ES zevnitř. Proto existuje v současném institucionálním uspořádání EU souhra v rámci tzv. qaudripartisme communautaire, tedy společenstevní čtyřúhelník. Evropská exekutiva (Rada a Komise) je zdvojená a zároveň dvojitě kontrolovaná (Parlamentem a Soudem). Lze si jen těžko představit, že by závažné rozhodnutí nemuselo projít paralelně jak mezivládním zájmovým polem v Radě, tak i integračním zájmovým polem v Komisi, zvláště sílí-li kontrolní pravomoci parlamentního i soudního typu [Pomahač, R., Widemanová, M, 2002]. Zároveň je i v této souvislosti vhodné uvést, že každý z uvedených orgánů zastupuje jiné zájmy: Komise zastupuje EU, Rada hájí zájmy členských států a Evropský parlament reprezentuje zájmy občanů EU. I když se z výše uvedeného může zdát, že EU je určitým způsobem superstátem, tak k této pravdě má zatím daleko, byť k volnějšímu státoprávnímu uspořádání pomalu směřuje. Nicméně právě v tomto kontextu se pohybuje analyzovaný princip subsidiarity, který je upraven čl. 5/2 Smlouvy o ES a preambule Smlouvy o EU, kde je stručně vymezen jako rozumný výkon nevýlučných pravomocí tak, aby rozhodnutí byla přijímána co nejblíže občanovi. Zásada subsidiarity se tedy uplatňuje při vymezování pravomocí ES a týká se aplikace práva. Jaká je konkrétní vazba mezi ES a EU a dalšími společenstvími naznačuje následující schéma.

49 Obr. č. 3: Vazby mezi EU a ostatními společenstvími faktor právní subjektivity EU přes ES byl v roce 2009 nahrazen Lisabonskou smlouvou, která EU přiřkla právní subjektivitu Evropská unie (Maastrichtská smlouva 1992) ES (do r EHS, kdy působnost byla rozšířena i na neekonomické oblasti) EURATOM (r. 1957, ovšem faktický význam je minimální, protože nenasta nedostatek jaderných surovin a podstata společná zásobovací politika nebyla nikdy naplněna) ESUO (r , omezená časová platnost smlouvy, nicméně i role ESUO byla stále nižší z důvodu ústupu uhlí jako zdroje energie a krize ocelářského průmyslu v 80. letech) Zdroj: vlastní úprava a zpracování Zásada subsidiarity je úzce spojena s vymezením pravomocí ES ve vztahu k členským státům. Konkrétně se tedy uplatňuje u nevýlučných pravomocí, tj. pravomocí sdílených mezi členskými státy a Společenstvími. V těchto pravomocech vyvíjí ES vlastní činnosti pouze tehdy a potud, pokud cílů navrhované činnosti nemůže být uspokojivě dosaženo členskými státy, avšak může jich být, co do rozsahu a účinků, lépe dosaženo ES (kumulativní kritéria). Ostatní případy se realizují pokud možno na nejnižším stupni veřejné správy, který umožňuje jejich realizaci a výkon týká se národní, regionální nebo lokální úrovně.

50 3.3.2 Institucionální a právní vývoj v EU se specifickým zaměřením na filozofii principu subsidiarity Princip subsidiarity není novým výtvorem práva EU, ale byl převzat z kanonického práva 15, které již od středověku rozsáhle ovlivnilo právo států, zejména pak v křesťanské Evropě. Tento princip byl schválen Maastrichtskou smlouvou v roce 1992 na zasedání Evropské rady v Edinburghu v prosinci Závěry tohoto zasedání byly shrnuty v deklaraci, která je dosud základním kamenem principu subsidiarity. Důvody zakomponování tohoto principu do této Smlouvy lze spatřovat v nespokojenosti členských států, kterým začal postupně vadit přílišný rozsah pravomocí a právních aktů ES přijímaných kvalifikovanou většinou a nikoliv již jednomyslně. Princip subsidiarity je tedy dvojsečnou zbraní, kterou Komise (zastupující zájmy ES) používá pro komunitarizaci určitých oblastí, zatímco členské státy se mohou na jeho základě snažit o vrácení určitých oblastí do své pravomoci 16. Následující schéma stručně shrnuje princip subsidiarity v kontextu jednotlivých etap vývoje týkajících se svrchovanosti členských států. 15 Kanonické právo katolická sociální nauka, jedná se o souhrn předpisů, většinou považovaných za právnické, jimiž se řídí římskokatolická církev. Kanonické právo tak upravuje její vnitřní organizaci a činnost. 16 Komise v první polovině 90. let demonstrativně stáhla několik svých návrhů opatření, které šly zjevně nad rámec uplatnění tohoto principu.

51 Obr. č. 4: Vývoj procesu postupného převodu svrchovanosti EU princip nadstátnosti princip subsidiarity Amsterodamská smlouva 1997 současnost princip subsidiarity LISABONSKÁ SMLOUVA Svrchovanost členských států Vysvětlivky: směr postupného převodu svrchovanosti členských států Zdroj: Pělucha, M. (2006a, str. 325), vlastní úprava 2011 Přerušovaná čára ve výše uvedeném schématu znamená období, kdy zásada subsidiarity byla sice součástí právního řádu EU, ale její obsah nebyl zcela zřejmý. Proto došlo ke konkretizaci prostřednictvím Protokolu o použití zásad subsidiarity a proporcionality 17, který byl Amsterodamskou smlouvou připojen ke Smlouvě o ES. Podle tohoto protokolu zásada subsidiarity nezpochybňuje pravomoci svěřené ES a poskytuje určitý návod, jak tyto pravomoci vykonávat na úrovni Společenství. Tento protokol také dále zavedl systematickou analýzu dopadu legislativních návrhů na princip subsidiarity a tam, kde je to možné, doporučuje používat méně závažná opatření. V rámci tohoto protokolu jsou zároveň jednotlivě vyjmenovány všechny takové procesně právní i obsahové požadavky přijímání 17 Protocol on the application of the principles of subsidiarity and proportionality

52 právních aktů ES, které lze odvodit od principu subsidiarity. V současné době tedy existují přesná pravidla použití tohoto principu. V roce 2000 požádal Výbor regionů mezivládní konferenci, aby princip subsidiarity byl doplněn o formální uznání role orgánů na místní a regionální úrovni. Evropská komise pro Evropskou radu a Evropský parlament každoročně připravuje zprávu, která hodnotí postup a dosažené výsledky při aplikaci principu subsidiarity. Jde totiž o to, že v úvodu všech legislativních návrhů Společenství 18 má být uvedeno odůvodnění, že jsou v souladu se zásadami subsidiarity a proporcionality. Směrnice by měly být upřednostňovány před nařízeními. Konvent připravil v pracovní skupině pro subsidiaritu určité návrhy, které ve větší míře přihlížejí k tomuto principu, aniž by tím oslabily snahu o zjednodušení legislativy. Hlavním záměrem je ustavit systém politického monitorování, kdy národní parlamenty členských států budou mít možnost předložit zdůvodněné stanovisko k návrhům Komise jedná se o systém s předběžným upozorňováním. Tyto záležitosti posílení úrovně národních států jsou však kompenzovány dalšími záležitostmi v Lisabonské smlouvě, které spíše vedou k dalšímu omezení svrchovanosti členských států. Obecně se Lisabonská smlouva (označována často jako reformní smlouva) ve stručnosti vyznačuje následujícími aspekty: nahradila zkrachovalou euroústavu, ale neobsahuje ústavní symboly; nahrazuje komplikovanou soustavu tří pilířů (Evropské společenství; společná zahraniční a obranná politika; policejní a soudní spolupráce v trestní oblasti) - přispívá tak ke zjednodušení fungování unie; členským státům předsedá prezident EU, unie také získala a diplomatický sbor; ministra zahraničí 18 sekundárního práva ES

53 změnil se systém rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě EU. Polsko prosadilo odklad zavedení až na léta 2014 a 2017 i možnost blokování schvalovaných zákonů menšinou států; členové EU přišli o právo veta v některých otázkách justice a vnitra; právní subjektivita EU posiluje vyjednávací pozici unie a zvyšuje efektivitu její činnosti na mezinárodní scéně a její viditelnost pro partnerské země a mezinárodní organizace; smlouva poprvé výslovně uznává možnost vystoupení z EU. zvýšily se pravomoci národních parlamentů. Lisabonská smlouva reformující fungování rozšířené Evropské unie vstoupila v platnost 1. prosince Uplatňování principu subsidiarity a jeho dopady na reálné fungování EU Princip subsidiarity ve své podstatě neznamená omezení rozsahu pravomocí ES nebo EU, ale jde o praktickou kontrolu aplikace a způsobu používání pravomocí členskými státy. Tento princip je možné vydefinovat pozitivně či negativně. Pozitivní vymezení stanovuje, že ES má jednat, pokud lze daných cílů lépe dosáhnout na úrovni Společenství. Negativní vymezení principu subsidiarity znamená, že ES mají zůstat nečinné v případě, že k uskutečnění postačí jednání členských států. V praxi to tedy znamená, že všechny instituce ES (zejména Evropská komise) musí dokazovat, že je třeba úpravy na úrovni ES a jednání Společenství. Jinými slovy jde o to, že pokud není nezbytné přijmout určitou úpravu na úrovni ES, tak je nutné danou úpravu vůbec nepřijímat. Není ovšem nutné, aby se v každém sekundárním předpise objevil odkaz na splnění podmínek subsidiarity, pokud zákonodárce dostatečně prokázal, že intervence ES je nutná.

54 Zároveň je vhodné i uvést, že i když nebyla zavedena žádná formální politická kontrola, tak dopad fungování principu subsidiarity je možné vysledovat v mnohem nižším počtu přijatých legislativních aktů na úrovni ES, a také počtu legislativních návrhů EK. Nevýhody dosavadního fungování principu subsidiarity se mohou projevit v tom, že skutečné respektování tohoto principu automaticky nezaručuje koherenci výkonu všech komunitárních a národních pravomocí [P. Svoboda, 2004, str. 42 ]. Princip subsidiarity je úzce svázán s principem proporcionality, který vyžaduje, aby aktivity EU nepřekročily rámec opatření nutných k realizaci cílů Smlouvy. Proto určitou reakcí na tento problém může být právě otázka souběžného respektování principu proporcionality, tedy záležitosti intenzity a typu opatření, které ES v dané souvislosti přijmou. Princip proporcionality se díky judikatuře ESD stal součástí právního řádu Společenství. Proporcionalita se objevuje v právu ES ve dvojím základním smyslu: platí pro vymezení pravomocí ES vůči členským státům, má vlastnost opatření, prostřednictvím kterého je možné omezit pohyb zboží mezi členskými státy tam, kde jsou ohroženy důležité zájmy jednoho z nich. Jak již bylo uvedeno, tak od období vzniku ESUO až po současnost byly instituce EU charakteristické dvěma odlišnými principy politické autority mezivládní a supranacionální otázky. Během tohoto vývoje se EU rozšířila ze 6 členů na 25 (resp. 27), přičemž se jasně projevovala tendence důrazu vazeb od mezivládních směrem k supranacionálním, což se stalo i jádrem evropské integrace. Jinými slovy, postupné rozšiřování bylo prováděno ruku v ruce s prohlubováním integračního procesu (zvýšená zodpovědnost EU za členské státy prostřednictvím mezinárodních smluv). V současné době i nadále probíhá proces rozšiřování, ovšem problematika prohlubování integrace zůstává trochu v pozadí. Je tedy otázkou, zda-li je současná EU po odmítnutí Evropské ústavní smlouvy ve Francii a Nizozemí připravena na další rozšíření horizontálním

55 posunem bez adekvátního prohloubení politické integrace vertikálním směrem. Princip subsidiarity se tak svou povahou a významem stává zcela zásadním v dalším procesu evropské integrace. Prostřednictvím jeho naplňování by bylo možné lépe chápat EU nikoliv pouze jako neomezený superstát, ale jako společenství států fungujících na základě solidarity a loajality. V této souvislosti je vhodné ještě uvést, že schopnost EU udržet dynamiku evropské integrace bude do značné míry záviset právě na otázkách aplikace principu subsidiarity. 3.4 Postavení politiky soudržnosti v rámci ostatních politik EU Dříve než se začneme zabývat politikou soudržnosti, tak je nezbytné vymezit její pozici v rámci ostatních politik EU. Jak uvádí Kučerová (2006, str. 143), tak evropská integrace se vyznačuje mimořádně vysokou mírou koordinovaností v celé řadě různých aspektů. K tomuto jí slouží samozřejmě přijímaná legislativa v podobě nařízení a směrnic, nicméně tato legislativa představuje již konkrétní přikazovací mechanismus vůči členským zemím. V obecné rovině je třeba mít jasno o koncepci / vizi / strategii dalšího vývoje, k čemuž slouží hospodářské politiky. V průběhu času se ukázalo, že některé politiky by měly být řízeny pouze z centra, tj. přímo EU, ostatní politiky pak s vyšší mírou koordinace se zástupci členských států. Rozlišujeme tedy tzv. společné a koordinované politiky. Společné politiky členské země přenášejí v dané oblasti své pravomoce na orgány EU obchodní z logiky věci se jedná o společnou politiku, protože koordinuje jednotný vnitřní trh EU; zemědělská je společnou politikou z historických důvodů. Již při vzniku EHS v 50. letech minulého století bylo zřejmé, že zemědělství by mělo být podporováno a koordinováno z veřejných zdrojů. V současné době sílí tlaky na její významnější liberalizaci, nicméně zemědělská lobby je velmi silná;

56 dopravní je společnou politikou s ohledem na vytvoření společného trhu, pro který je nezbytný rozvoj dopravy nejen z hlediska technické stránky, ale i zajištění kompatibility dopravních sítí. Spadají zde však jen klíčové dopravní tahy transevropských dopravních sítí (tzv. TEN-T); měnová je společnou politikou pouze pro členy eurozóny, tj. státy, které přijaly měnu euro za svou. Tyto státy přenáší své kompetence v oblasti monetární politiky na Evropskou centrální banku. Druhá kategorie politik představuje tzv. koordinované politiky, u kterých funguje podle Kučerové (2006) spolupráce na jiném principu než je tomu u společných politik. Mezi členskými státy a orgány EU fungují tzv. sdílené kompetence, tzn., že národní vlády přenáší na společnou úroveň pouze část svých pravomocí, přičemž za konkrétní vývoj v dané oblasti je zodpovědná vláda příslušného státu, ovšem za určité spoluzodpovědnosti vůči ostatním členským státům a komunitárním institucím. Kučerová [2006, str. 221] Mezi koordinované (komunitární) politiky patří: sociální ( zejména ve smyslu podpory zaměstnanosti a rovnosti příležitostí), regionální, na podporu výzkumu a vývoje, na ochranu životního prostředí, na ochranu spotřebitele, v oblasti energetiky. Tzv. politika soudržnosti (rovněž nazývaná jako politika hospodářské a sociální soudržnosti, resp. strukturální politika) je určitým zastřešujícím prvkem pro politiku sociální, regionální, na podporu VaV a ochrany životního prostředí.

57 3.4.1 Politika hospodářské a sociální soudržnosti Hospodářské a sociální soudržnosti je věnována hlava XVII Amsterdamské smlouvy. V článku 158 se uvádí: Na podporu svého celkového harmonického rozvoje Společenství rozvíjí a sleduje činnosti vedoucí k posilování své hospodářské a sociální soudržnosti. Společenství usiluje zejména o snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů a zaostalosti nejvíce znevýhodněných regionů nebo ostrovů, včetně venkovských oblastí. Postavení strukturální politiky v rámci hospodářské politiky EU je velmi významné, což dokazuje výše výdajů určených na realizaci strukturální politiky EU představující hned druhou nejvyšší položku výdajů rozpočtu EU. Od 70., resp. 80. let 20. století se však podíl výdajů rozpočtu EU určených na společnou zemědělskou politiku představující vůbec nejvyšší výdajovou položku evropského rozpočtu postupně snižuje, zatímco podíl jeho výdajů určených na realizaci strukturální politiky EU naopak roste 19. I tato skutečnost proto svědčí o významu, který je dosud této politice v rámci hospodářské politiky EU přičítán. V průběhu existence této politiky se však tato politika velmi výrazně měnila. Neměnilo se pouze její zaměření, ale také způsoby, jimiž byla v členských státech i na úrovni EU jako takové realizována. V současné době 20 je tato politika realizována zejména prostřednictvím národních a regionálních operačních programů zpracovaných, řízených a administrovaných ze strany jednotlivých členských států, resp. jednotlivých regionů členských států. Označení strukturální politika EU je velmi často zaměňováno s termíny regionální politika EU či politika hospodářské a sociální soudržnosti. Často se také setkáváme s používáním těchto termínů jako synonym. Ve skutečnosti však o synonyma nejde, ačkoli jejich významy jsou si velmi blízké. 19 Viz Wokoun (2003). 20 V programovém období

58 Regionální politiku lze chápat jako soubor cílů, opatření a nástrojů vedoucích ke snižování příliš velkých rozdílů v socioekonomické úrovni jednotlivých regionů 21. Vznik strukturální politiky Regionální politika EU se zaměřuje na odstraňování rozdílů v socioekonomické úrovni nejen v rámci jednotlivých členských států, ale také v rámci EU jako takové. Její podoba se měnila spolu se změnami povahy hlavních ekonomických problémů členských států. Nejprve proto byla zaměřena hlavně na kompenzaci některých negativních dopadů souvisejících se zřízením Evropského hospodářského společenství. První nejvýznamnější úpravou regionální politiky EU byla její reforma z roku Tehdy došlo k integraci regionální politiky s politikou sociální a s částí zemědělské politiky, čímž došlo k vytvoření tzv. politiky strukturální. Strukturální politika tedy na území států EU vznikla na rozdíl od politiky regionální až ve druhé polovině 80. let a kromě regionální politiky zahrnuje i politiku sociální a část politiky zemědělské. Mezi hlavní finanční nástroje této politiky patří strukturální fondy a Fond soudržnosti. O jednotlivých současných strukturálních fondech je pojednáno dále v textu. Politika hospodářské a sociální soudržnosti (neboli tzv. kohezní politika) je v současnosti snad vůbec termínem užívaným v této oblasti ze strany evropských institucí a politiků nejčastěji. Velmi často je tímto označením myšlena právě politika strukturální, ačkoli v určitých kontextech použití tohoto termínu znamená nejen snahu odstranit rozdíly v ekonomické a sociální úrovni jednotlivých evropských států a regionů, ale zejména podporu a prohloubení soudržnosti těchto zemí spojenou s postupným dosahováním vyšší míry jejich ekonomické i sociální konvergence. Hlavním rozdílem termínu strukturální politika od termínu politika hospodářské a sociální soudržnosti je tedy v tom, že na strukturální politiku lze v kontextu 21 Viz Wokoun (2002, s. 887).

59 evropské legislativy nahlížet jako na soubor nástrojů využívaných právě za účelem realizace cílů politiky hospodářské a sociální soudržnosti Principy politiky HSS Základní principy politiky HSS velmi dobře popisují Wokoun a Kouřilová (2011) a jejich stručný přehled je níže uveden. Princip koncentrace má následující základní charakteristické prvky: Koncentrace úsilí Prostředky fondů mají být využívány k realizaci předem stanovených cílů, co nejúčelněji Nejvíce prostředků do regionů s nejzávažnějšími problémy Wokoun a Kouřilová (2011, str. 120) dále doplňují, že aby prostředky byly využívány co nejúčelněji a nebyly rozmělňovány na řadu drobných a méně významných akcí, tedy že se jedná o snahu věnovat největší prostředky do regionů s největšími problémy, na projekty slibující největší efekt. Princip partnerství má následující základní charakteristické prvky: Úzká spolupráce EU orgány, národními orgány na všech úrovních, a dále rozšířeno i na osoby a orgány, které stojí mimo implementační strukturu Vertikální a horizontální rovina Wokoun a Kouřilová (2011, str. 120) dále doplňují, že tento princip vyžaduje, aby se na konkrétním rozdělení a využití prostředků poskytovaných EU v rámci jednotlivých programů

60 v co nejširší míře podíleli samotní příjemci, tj. příslušné národní, regionální a lokální orgány jakožto i orgány EU, event. soukromo-právní subjekty. Princip programování má následující základní charakteristické prvky: Proces organizování, rozhodování a financování uskutečňovaný v řadě fází Víceleté a víceoborové programy, prostředky ze strukturálních jsou alokovány na základě programů ne na základě jednotlivých projektů Wokoun a Kouřilová (2011, str. 120) dále doplňují, že v tomto principu se klade důraz na komplexní přístup k řešení problémových regionů v co nejširších časových a prostorových souvislostech. Prostředky jsou proto alokovány na základě víceletých a víceoborových programů, nikoliv tedy na základě jednoho izolovaného projektu. Lze tedy shrnout, že tento princip vyžaduje dlouhodobý záměr, strategii řešení konkrétních problémů regionálního rozvoje. Standardně byly totiž řešeny tyto problémy pouze v rámci jednoročních státních rozpočtů bez jistoty financování v dalších letech. Strukturální politika je v tomto ohledu významně jiná. Princip doplňkovosti má následující základní charakteristické prvky: neboli princip adicionality Spolufinancování, pouze posilování prostředků příjemce Prostředky vynakládané ze společného rozpočtu EU mají pouze doplňovat ostatní veřejné výdaje nikoli je nahrazovat Wokoun a Kouřilová (2011, str. 120) dále doplňují, že tento princip v podstatě stanovuje, že prostředky vynakládané ze společného rozpočtu EU mají pouze doplňovat ostatní veřejné výdaje a nikoliv je nahrazovat. Členské státy nemohou v žádném případě využívat prostředky

61 EU poskytované v rámci regionální či celé strukturální politiky jako náhražku vlastních rozpočtových výdajů. Princip monitorování a vyhodnocování má následující základní charakteristické prvky: Průběžné sledování a vyhodnocování prováděných opatření Kontrola věcného a finančního plnění projektu Ex-ante, mid-term, ex-post hodnocení Pomoc poskytovaná členským státům EU z fondů ES podléhá povinnosti evaluace, a to jak na úrovni Národního strategického referenčního rámce (NSRR) a ve vztahu k Národnímu programu reforem (čl. 27 obecného nařízení Rady ES k hodnocení přínosu fondů EU), tak i operačních programů (čl. 45 až 47 obecného nařízení). Wokoun a Kouřilová (2011, str. 120) k projektové úrovni principu monitorování dále doplňují, že v tomto principu nejde pouze o velmi důslednou kontrolu věcného, ale i finančního plnění projektu. Před schválením projektu ej vyžadováno podrobné hodnocení jeho dopadů, pak následuje průběžné monitorování realizace projektu a nakonec dojde na zhodnocení jeho skutečných přínosů. Cílem evaluace je podle čl. 45 odst. 1 obecného nařízení zvýšení kvality a efektivnosti pomoci poskytované z fondů EU a její konzistence s cíli EU, a dále také zdokonalení strategie a zefektivnění implementace operačních programů. Princip solidarity má podle Wokouna (2003, str. 31) následující základní charakteristické prvky: Základní myšlenka fondů, celé integrace Hospodářsky vyspělejší státy přes evropský rozpočet financují rozvoj států ekonomicky méně rozvinutých

62 Princip subsidiarity má následující základní charakteristické prvky: Zakotveno v Maastrichtské smlouvě Cíle jsou plněny na co nejnižší možné úrovni Decentralizace Detailněji je tento princip popsán v kapitole 1.3 tohoto dokumentu Reformy strukturální politiky EU V souladu s výše uvedeným prošla již strukturální politika EU postupně několika významnými reformami, jejichž podstatou a hlavním cílem bylo vždy její zefektivnění a zvýšení transparentnosti při její realizaci. Za vůbec první reformu v této oblasti bývá často považována již reforma regionální politiky z roku 1988, která vedla k samotnému vytvoření strukturální politiky EU. Ke druhé reformě došlo v souvislosti s přijetím Maastrichtské smlouvy z roku V této době dochází ke zřízení Kohezního fondu zaměřeného na podporu členských států s nejnižší úrovní ekonomické výkonnosti a k výraznému zvýšení výše finančních prostředků využívaných právě v rámci této evropské politiky. Před zahájením programového období došlo k reformám strukturální politiky prostřednictvím jejího zjednodušení, kdy dochází zejména k redukci některých cílů, kterých je prostřednictvím strukturální politiky dosahováno. Hlavním cílem této reformy tedy bylo zefektivnění vynakládaných finančních prostředků, a to prostřednictvím zjednodušení administrativního zajištění této politiky.

63 Zatím poslední reformou, k níž v rámci strukturální politiky EU došlo, je reforma provedená před zahájením programového období I tato reforma byla zaměřena na další zefektivnění využívání strukturální pomoci, ale také na zajištění větší transparentnosti při její realizaci a na celkové zjednodušení celého systému plánování, řízení a administrace jednotlivých operačních programů. Podrobněji však o posledních třech výše uvedených reformách strukturální politiky EU budeme hovořit dále v této kapitole, a to v souvislosti s posledními dvěma koly rozšíření EU a jejich dopadem na provádění této evropské politiky. Dopady posledních dvou kol rozšíření EU na provádění strukturální politiky EU Jak tzv. východní rozšíření Unie o 10, resp. 12 nových členských států, tak i rozšíření o Rakousko, Finsko a Švédsko z roku 1995 přineslo do provádění strukturální politiky EU mnoho změn. Před oběma těmito vlnami rozšíření totiž došlo k významným reformám této politiky na evropské úrovni, na jejichž podobě se výrazně odrazila již právě i v té době připravovaná kola rozšíření EU. Tato skutečnost pouze ilustruje fakt vyplývající z výše uvedené ekonomicko-historické analýzy mapující souvislosti mezi vnitřním vývojem evropského Společenství (EU) a jednotlivými koly rozšíření tohoto ekonomického svazku zemí. V dalších částech této kapitoly se proto budeme podrobně zabývat konkrétními dopady posledních kol rozšíření EU, tj. rozšíření EU o Rakousko, Finsko a Švédsko z roku 1995 a tzv. východní rozšíření na provádění strukturální politiky EU. Při dále prováděných analýzách však budeme brát v úvahu skutečnost, že na konečné podobě jednotlivých reforem, jimiž strukturální politika EU prošla, se projevily ekonomické a politické zájmy i dalších členských zemí EU. Z tohoto důvodu budeme v následujícím textu explicitně rozlišovat změny, ke kterým došlo přímo v souvislosti s rozšířením EU, a změny, ke kterým došlo pod vlivem jiných okolností.

64 Dopady rozšíření EU o Rakousko, Finsko a Švédsko na provádění strukturální politiky EU v programovém období Rakousko, Finsko a Švédsko začaly čerpat prostředky ze strukturálních fondů EU již v rámci programového období , ačkoli samy mohly prostředky skutečně využívat až po svém vstupu do Unie v roce V rámci provádění strukturální politiky EU v programovém období došlo v porovnání s programovým obdobím předchozím k několika klíčovým změnám, z nichž na některých z nich mělo přímý podíl právě i rozšíření Unie z roku Velkou změnou v provádění strukturální politiky v tomto programovém období bylo vytvoření dvou nových finančních nástrojů této politiky, a to Finančního nástroje pro podporu rybolovu (viz výše) a Fondu soudržnosti (neboli Kohezního fondu). Prostřednictvím ustavení těchto dvou nových finančních nástrojů strukturální politiky EU došlo ke zvýšení počtu těchto nástrojů ze tří (ESF, ERDF, EAGGF) na pět. V případě založení FIFG je možno spatřit přímou souvislost mezi přípravami na rozšíření EU o Finsko a Švédsko, neboť právě tyto státy patřily v průběhu programového období i v průběhu programového období následujícího, v němž také ještě bylo možno využívat podporu z tohoto fondu, mezi jedny z hlavních příjemců této pomoci. Otázkou ovšem zůstává, zda bylo pro zajištění finanční podpory rybářských oblastí nutné skutečně vytvořit zcela nový strukturální fond, či zda by již v programovém období nestačilo i tyto oblasti zahrnout do některého z již existujících cílů a financovat z některého z již existujících fondů. Kohezní fond zřízený Maastrichtskou smlouvou byl již od počátku své existence zaměřen na podporu velkých projektů v oblasti infrastruktury a životního prostředí realizovaných v členských státech EU s nejnižší úrovní HDP. Tento nový finanční nástroj strukturální politiky

65 EU byl zřízen za účelem rychlejšího dosažení cílů hospodářské a sociální soudržnosti Unie zejména v kontextu přípravy členských států EU na vstup do eurozóny. Od zřízení tohoto fondu byla proto jeho pomoc zaměřena na realizaci projektů v nejchudších státech Unie, tj. nejprve v Irsku, Řecku, Portugalsku a Španělsku a od východního rozšíření z roku 2004 také na realizaci projektů v deseti, resp. od roku 2007 dvanácti nových členských státech Unie. Jelikož HDP na obyvatele Finska, Švédska, ani Rakouska nepatří mezi nejnižší v Unii, nepatří dnes a ani nikdy dříve nepatřily tyto státy mezi příjemce pomoci z tohoto fondu. Cíle, kterých bylo strukturální politikou v programovém období dosahováno, zůstaly velmi podobné cílům stanoveným pro programové období předchozí. Prostřednictvím jejich zavedení došlo k výraznému zlepšení účinnosti této politiky na evropské úrovni, a proto zůstaly i v tomto období v platnosti. Jejich prostřednictvím totiž došlo k větší koncentraci pomoci poskytované prostřednictvím strukturálních fondů jednotlivým regionům Unie, což mělo nemalý vliv na dopady této politiky na ekonomický rozvoj Unie. V programovém období bylo proto pro EU-12 vymezeno opět celkem pět cílů, na něž se veškeré intervence této politiky zaměřovaly. Pro Finsko a Švédsko však po jejich vstupu do Unie přibyl k těmto cílům ještě cíl šestý.

66 Tabulka 1: Přehled cílů strukturální politiky EU v programovém období Cíle Cíl 1 Cíl 2 Cíl 3 Cíl 4 Cíl 5 Zaměření podpory poskytované v rámci daného cíle Pomoc určená hospodářsky zaostalým regionům. Kritériem ekonomické zaostalosti byla úroveň HDP na obyvatele pod 75 % průměru EU za poslední tři roky. Pomoc určená vyspělým regionům trpícím úpadkem průmyslových odvětví vyžadujících pomoc při přeorientaci na nové druhy hospodářské činnosti. Pomoc určená všem regionům Unie trpícím dlouhodobou nezaměstnanosti. Pomoc v rámci tohoto cíle byla zaměřena na osoby starší 25 let. Pomoc určená všem regionům Unie zaměřená na podporu integrace mladých osob do 25 let na trh práce. Pomoc určená na rozvoj venkovských oblastí. Cíl 5 a: Pomoc pro regiony vyžadující modernizaci a diverzifikaci zemědělské výroby. Cíl 5 b: Pomoc pro regiony vytvářející nová pracovní místa v zemědělském sektoru. Oblasti spadající pod podporu v rámci daného cíle Celé Řecko, Portugalsko, Irsko, Severní Irsko, velká část Španělska a Itálie, Korsika, francouzská zámořská území, část Rakouska (Burgenland), bývalá NDR. Část Velké Británie, Francie, Španělska, belgie a Nizozemí. Všechny státy EU řešící daný problém. Všechny státy EU řešící daný problém. Část Velké Británie, Francie, Španělska a Itálie. Cíl 6 Pomoc určená oblastem s arktickým podnebím a nízkou hustotou osídlení. Zdroj: Wokoun (2003), vlastní úprava dat do podoby tabulky Oblasti Finska a Švédska. Z výše uvedené tabulky vyplývá, že zcela konkrétním projevem vlivu rozšíření EU o Rakousko, Finsko a Švédsko na provádění strukturální politiky EU tedy bylo vytvoření zvláštního cíle

67 určeného právě nejodlehlejším oblastem Finska a Švédska. Cíl 6 se totiž v tomto programovém období zaměřoval výhradně na rozvoj oblastí Finska a Švédska s arktickým podnebím a nízkou hustotou osídlení. Jeho prostřednictvím tak Finsko a Švédsko získaly možnost podporovat tato svá území způsobem umožňujícím udržet osídlení těchto oblastí. Dopad rozšíření Unie o Rakousko, Finsko a Švédsko na provádění strukturální politiky je tedy zřejmý ihned v programovém období, do jeho realizace se tyto státy po svém vstupu do Unie roku 1995 zapojily. S ohledem na specifické potřeby zejména Finska a Švédska totiž došlo k vytvoření samostatného cíle strukturální politiky a dále i vytvoření jednoho ze dvou strukturálních nástrojů (FIFG) vytvořených před tímto kolem rozšíření EU bylo zcela jistě ovlivněno právě i potřebami těchto dvou přistupujících zemí. Dopady východního rozšíření na provádění strukturální politiky EU v programovém období Deset nových členských států EU, které do Unie vstoupily v roce 2004, začalo využívat strukturálních nástrojů EU v rámci tzv. zkráceného programového období Zatím poslední kolo rozšíření EU však nemělo dopad pouze na podobu realizace politiky hospodářské a sociální soudržnosti právě v průběhu programového období (resp. v průběhu zkráceného programového období ), ale také na její podobu v novém programovém období , v němž došlo k výraznému zjednodušení realizace této politiky na úrovni EU i jednotlivých členských států. V následující části této kapitoly se proto zaměříme, jak na dosavadní zkušenosti a dopady tohoto kola rozšíření EU na provádění této politiky v průběhu programového období , tak i na její podobu v průběhu nového programového období Součástí příprav na zatím poslední kolo rozšíření EU byla i Agenda 2000, která vymezovala základní principy pro podporu politiky hospodářské a sociální soudržnosti v nových členských

68 zemích. Věcné zaměření strukturální politiky a její další možný vývoj byl však diskutován v dokumentu Evropské komise Evropa Evropa se věnuje velmi podrobně otázkám dalšího vývoje této politiky EU v období po dalších rozšířeních po roce Na tento dokument však navazují ještě Principy rozvojové politiky evropského prostoru přijaté Radou ministrů v roce Oba tyto dokumenty se zabývají způsoby dosažení dvou hlavních cílů Unie, a to posílení hospodářské a sociální soudržnosti a dobudováním jednotného vnitřního trhu. Základním předpokladem harmonického rozvoje Unie je v těchto dokumentech právě regionální rozvoj a jeho plánování. Na základě těchto dokumentů dochází v programovém období k posílení role opatření zaměřených na podporu měkkých investic, tj. investic zaměřených na podporu a rozvoj lidských zdrojů, a to jak prostřednictvím podpory nejrůznějších rekvalifikačních programů či programů podporujících realizaci konceptu celoživotního vzdělávání, tak i podpory zaměřené na rozvoj poradenství v oblasti regionálního rozvoje určeného obcím, městům, či podnikatelským subjektům. V rámci reformy strukturální politiky EU došlo k největším změnám v programovém období opět v oblasti cílů podporovaných jednotlivými strukturálními fondy. Stejně jako v období předchozím byly v této době ještě čtyři ESF, ERDF, EAGGF a FIFG. Velkou změnou oproti předchozímu období však bylo výrazné snížení počtu cílů těmito fondy podporovaných. Z původního počtu sedmi cílů 22 byly totiž v tomto období vyhlášeny již jen cíle tři. 22 Cíl 5 byl v programovém období rozdělen na dva samostatné podcíle, tj. při jejich započítání do celkového počtu cílů bylo v programovém období skutečně podporováno cílů sedm a nikoli pouze šest.

69 Tabulka 2: Srovnání cílů strukturální politiky EU v programovém období a v programovém období Programové období Programové období Cíl 1: Pomoc regionům, jejichž rozvoj zaostává Cíl 6: Pomoc rozvoji řídce obydlených regionů Cíl 2: Restrukturalizace regionů, které jsou vážně zasaženy poklesem průmyslu Cíl 5b: Další rozvoj zemědělských oblastí Cíl 1: Pomoc regionům, jejichž rozvoj zaostává Cíl 2: Hospodářská a společenská konverze oblastí, které čelí strukturálním obtížím (průmyslové, venkovské, městské, rybářské) Cíl 3: Boj s dlouhodobou nezaměstnaností, usnadnění integrace do pracovního života pro mladé lidi a ty, kteří jsou vyloučeni z pracovního trhu, podpora rovných příležitostí pro muže a ženy Cíl 4: Adaptace pracovní síly na změny v průmyslu a proměny výrobních systémů Cíl 3: Adaptace a modernizace politiky a systémů vzdělávání, školení a zaměstnanosti Zdroj: Stručný průvodce Evropským sociálním fondem pro budoucí členské státy. Evropská komise, Brusel, Ačkoli z některých odborných studií a analýz (např. Wokoun, 2003) vyplývá, že tato konsolidace cílů znamenala spíše jen přeskupení původních sedmi cílů do nově formulovaných cílů tří, je zřejmé, že tato změna měla na praktické provádění politiky hospodářské a sociální soudržnosti na úrovni jednotlivých členských států EU obrovský dopad. Umožnila totiž výrazně zjednodušit strukturu podporovaných programů v jednotlivých členských státech, neboť jednotlivá podporovaná opatření, tj. nejnižší článek podpory v rámci strategií financovaných prostřednictvím strukturálních intervencí, musela být vždy zaměřena na podporu aktivit spadajících do jediného cíle. Snížení počtu cílů proto jednoznačně vede k výraznému zjednodušení struktury podporovaných programů i jejich konkrétních strategií. Na druhou stranu vždy samozřejmě záleží na konkrétním členském

70 státu, jak možností na zjednodušení struktury a obsahu svých programů využije a zda se nové možnosti vyplývající z přijatých legislativních změn na evropské úrovni promítnou také na skutečné podobě provádění strukturální politiky v dané zemi. Obr. č. 5: Zvolené zóny EU25 pro Cíle 1 a 2 v letech 2000 a 2006 Zdroj: Evropská komise

71 Pro nové členské státy bylo v tomto období navíc zavedeno i určité změkčení pravidel týkajících se čerpání prostředků ze strukturálních fondů EU. Konkrétně šlo o zvýšení zálohové platby vyplácené z těchto fondů na každý program schválený ze strany Evropské komise. Nové členské státy tak získaly bezprecedentní možnost čerpat zálohové platby až do výše 10 % místo běžných 7 %, přičemž tato výhoda měla velmi zásadní dopad na čerpání prostředků ze strukturálních fondů v těchto státech zejména z toho důvodu, že do tzv. pravidla n + 2 platného pro celé programové období , se při výpočtu vyčerpaných prostředků z alokace stanovené na daný rok započítávala právě i výše poskytnuté zálohové platby. V konečném důsledku tato úprava pravidel, toto jejich změkčení určené 10 nově vstupujícím členským státům pomohla výrazným způsobem minimalizovat riziko automatického rušení závazku v případě pomalého zahájení realizace a tedy i pomalého čerpání prostředků z těchto zdrojů na území těchto zemí. Další změnou bylo zavedení institutu tzv. přechodné podpory pro státy a jejich regiony, které v novém systému cílů strukturálních fondů EU již nepatřily mezi státy či regiony nejvíce podporované (nejvíce podporované z hlediska maximální přípustné výše spolufinancování jednotlivých forem pomoci z prostředků některého ze strukturálních fondů EU). Ve velké většině případů se totiž jednalo o ztrátu možnosti čerpat prostředky z cíle 1 z důvodu statistického dopadu rozšíření o 10 nových členských států, jejichž nižší ekonomická výkonnost se projevila i na průměrné výši HDP na obyvatele Unie, díky čemuž některé státy a jejich regiony přestaly patřit mezi země podporované právě z cíle 1. Pro tyto státy a regiony byl proto vytvořen výše uvedený institut umožňující jim alespoň částečně kompenzovat ztráty způsobené nově vymezeným systémem cílů strukturálních fondů EU a zejména statistickým efektem rozšíření Unie o nových 10 zemí ze Střední a Východní Evropy. Tento institut totiž umožnil, aby ty regiony členských států, které by se v rámci staršího systému cílů kvalifikovaly mezi nejvíce postižené a v rámci nového systému cílů již jen mezi některý z cílů 2 a 3, čerpaly po přechodnou dobu ještě zvýšenou podporu ze strukturálních fondů, a

72 to tak, že výše této podpory byla nejvyšší na počátku tohoto programového období a v jeho průběhu se postupně snižovala tak, aby nakonec odpovídala výši podpory přidělované v rámci cílů 2 a 3. Z časového odstupu je možno zavedení institutu přechodné podpory chápat jako zajištění politické podpory pro nový balík nařízení upravujících základní rámec a pravidla realizace politiky HSS v EU ze strany těch států, které by byly novým rámcem této politiky nejvíce postiženy. Z hlediska cílů hospodářské a sociální soudržnosti, ke kterým má strukturální politika EU primárně sloužit, se tedy v každém případě jednalo spíše o řešení určitých politických tlaků uvnitř Unie, než o řešení základních ekonomických problémů, jimž je politika HSS primárně určena. Posledním velmi důležitým aspektem reformy strukturální politiky EU provedené v roce 1999 před zahájením programového období , který budeme v této studii podrobněji diskutovat, však bylo stanovení finančního rámce pro celkový objem strukturální pomoci určeného právě novým členským států EU. Tento rámec stanovoval maximální objem prostředků určený z jednotlivých strukturálních fondů a poskytovaný z jednotlivých cílů strukturální politiky pro jednotlivé nově vstupující členské státy. Základní finanční rámec strukturálních operací byl vymezen ve vazbě na berlínský rámec z roku 1999, který jako první indikoval celkový objem finanční prostředků uvolněných z rozpočtu EU pro jednotlivé kandidátské země EU. Jelikož však berlínský rámec vycházel z předpokladu, že v nejbližší vlně rozšíření přistoupí k EU pouze 6 kandidátských zemí a to v roce 2002, musel být upraven v návaznosti na výsledky vyjednávání o vstupu všech 10 kandidátských zemí, které vstoupily do EU k 1. květnu Jak původní berlínský rámec, tak i upravený finanční rámec určoval maximální výši prostředků, které byla EU ochotna v průběhu zkráceného programového období jednotlivým novým členským státům poskytnout. Pro ČR tak bylo z celkové alokace na 23 Viz. Sdělení Komise SEC(2002)102

73 strukturální operace nových členských států ve zkráceném programovém období vyčleněno celkem 2 630,1 mil. EUR. Jejich rozdělení mezi jednotlivé roky uvedeného programového období a mezi jednotlivé oblasti podpory uvádíme níže formou přehledové tabulky. Z hlediska podoby berlínského rámce i jeho upravené verze je však významná skutečnost, že EU v době jejich příprav dostatečně nezohlednila skutečný rozsah území spadající v nově vstupujících členských státech pod Cíl 1, resp. že nebyla do rámce dostatečně promítnuta skutečnost, že podporu v rámci Cílů 2 a 3 čerpaly ve zkráceném programovém období pouze Praha a Bratislava. Tabulka 3: Rozdělení prostředků poskytnutých EU České republice na zkrácené programové období Oblast podpory Výše prostředků strukturálních fondů a Fondu soudržnosti určených ČR na zkrácené programovací období (v mil. EUR) Celkem Fond soudržnosti 945,2 316,8 266,1 362,3 Operační programy 1454,0 338,9 485,4 629,7 Jednotný programový dokument zaměřený na tvrdé investice Jednotný programový dokument zaměřený na rozvoj lidských zdrojů 71,3 23,3 23,8 24,2 58,8 19,2 19,6 20,0 INTERREG 68,7 21,0 21,4 26,3 EQUAL 32,1 7,6 10,7 13,8 Strukturální operace celkem 2 630,1 726,8 827, ,3 Zdroj: Vytvořeno na základě podkladů MMR Problém, který z výše uvedeného finančního rámce vyplynul, byl, že EK při konstrukci berlínského rámce, i dále při jeho úpravách, dostatečně nezohlednila pravidla pro určení míry spolufinancování programů realizovaných v jednotlivých oblastech nově vstupujících zemích. Neboť ačkoli EU podporuje v souladu s cíli hospodářské a sociální soudržnosti

74 prostřednictvím intervencí strukturálních fondů EU nejvíce oblasti nedosahující 75 % průměru HDP EU, v ČR došlo z důvodu předem určené výše prostředků zvlášť pro oblasti, jejichž HDP na obyvatele překračuje a naopak nepřekračuje úroveň 75 % průměru HDP EU, k paradoxnímu jevu, kdy po připočtení odpovídající míry spolufinancování bylo průměrně na hlavu podporováno z prostředků strukturálních fondů více území hl. m. Prahy než území ostatních regionů ČR. Dopady východního rozšíření EU na realizaci strukturální politiky EU v programovém období V rámci této dosud poslední reformy strukturální politiky EU došlo ke snížení počtu strukturálních fondů24 představujících hlavní nástroj dosahování cílů této politiky, ke snížení samotných cílů této politiky, k zjednodušení procesu příprav programové dokumentace nezbytné pro čerpání finanční podpory z fondů na území členských států a dále k některým změnám v oblasti řízení, certifikace a kontroly jednotlivých operačních programů. Snížení počtu strukturálních fondů a cílů, na něž je strukturální pomoc v tomto novém programovém období zaměřena, dalo členským státům obrovskou možnost zjednodušit strukturu a obsah svých operačních programů. Prakticky tyto dvě změny v evropské legislativě totiž znamenají, že je možné zpracovat pro region pokrytý daným cílem vždy jen dva programy jeden financovaný z ESF a druhý z ERDF, resp. částečně z ERDF a částečně z Fondu soudržnosti pokrývající celé území daného státu či regionu. Výrazné snížení počtu operačních programů realizovaných na území jednotlivých členských států by si dále nutně vyžádalo zjednodušení implementační struktury těchto programů i celkové náročnosti jejich řízení a administrace. Připomeňme jen, že každý program má povinně stanovený řídící orgán, ustavený monitorovací výbor, jsou za každý rok jeho realizace zpracovávány roční prováděcí 24 Vedle Fondu soudržnosti jsou v programovém období využívány jako strukturální fondy pouze ESF a ERDF.

75 zprávy zasílané k informaci Evropské komisi atd. S ohledem na počet skutečně zpracovaných operačních programů v jednotlivých členských státech je však zřejmé, že ne všechny členské státy dokázaly příležitosti spočívající v možnosti výrazně snížit počet svých operačních programů a tedy i snížit náročnost celkové implementace těchto programů vyplývající ze snížení počtu cílů a strukturálních nástrojů skutečně využít. Snížením počtu cílů strukturální politiky EU v programovém období je míněna zejména skutečnost, že v novém programovém období dochází k eliminaci dřívějších iniciativ Společenství EQUAL, LEADER a URBAN realizovaných formou samostatných programů, tj. programů s vlastní implementační strukturou a vlastními specifickými pravidly realizace. Obdobné aktivity je proto možné v novém programovém období realizovat formou projektů předložených v rámci některého z ostatních operačních programů. Dalším zjednodušením realizace strukturální politiky EU bylo zjednodušení celého procesu příprav programové dokumentace nezbytné pro čerpání finanční podpory na území daného členského státu či regionu. Odpadla totiž povinnost zpracovávat národní rozvojové plány jako zastřešující dokumenty vedoucí k přípravě národních strategických referenčních rámců a dále také programové dodatky naopak podrobněji rozpracovávající informace schválené ze strany EK v operačních programech. Výše uvedené změny v evropské legislativě tak umožnily zkrátit přípravu programové dokumentace tím, že dva její články byly zcela zrušeny. Jako povinné zůstalo tedy již jen zpracování národního strategického referenčního rámce a operačních programů, což v porovnání se značně složitým systémem programových dokumentů využívaných ještě např. v programovém období opět výrazně usnadnilo přípravu jednotlivých programů ze strany členských států EU. I v tomto případě však záleželo na přístupu zvoleném ze strany jednotlivých členských států při jejich vlastní přípravě této dokumentace. Česká republika se např. dobrovolně rozhodla i pro nové programové období zpracovat jak Národní rozvojový plán, tak i dokumenty nahrazující dřívější programové dodatky, a to prostřednictvím tzv. implementačních

76 (prováděcích) dokumentů. Potenciálu pro zjednodušení a zrychlení příprav čerpání prostředků strukturální pomoci EU v současném programovém období tedy z vlastního rozhodnutí nevyužila. Z dalších změn v této oblasti jmenujme alespoň povinnost orgánů odpovědných za řízení jednotlivých programů spolupracovat s neziskovým sektorem, vzdělávacími institucemi či např. sociálními partnery při plánování a provádění informačních a propagačních aktivit zaměřených na zvýšení povědomí o existujících programech mezi odbornou i laickou veřejností za účelem zvýšení absorpční kapacity daného území z hlediska možného využití podpory poskytované právě z daných programů. Všechny výše uvedené změny i ostatní změny drobnějšího charakteru lze ale v každém případě hodnotit jako snahu o větší transparentnost a efektivitu realizované pomoci. Obou těchto cílů zatím poslední reformy strukturální politiky EU mělo být dosaženo výrazným zjednodušením celého systému provádění této evropské politiky. Velkým podnětem k zjednodušení systému provádění strukturální politiky EU na úrovni Evropské komise i na úrovni jednotlivých členských států a jejich regionů však byly i dosavadní zkušenosti s využíváním strukturální pomoci na území nových 10 členských států Unie. Ukázalo se totiž, že implementační struktura a realizace jednotlivých programů nebyla dostatečně připravena, díky čemuž vznikaly v jednotlivých nových členských státech nejrůznější typy problémů vedoucí v konečném důsledku k velmi pomalému tempu čerpání těchto prostředků. Ve vazbě na identifikované problémy s čerpáním v jednotlivých nových členských státech EU proto došlo také ke změně tzv. pravidla n + 2 na pravidlo n + 3 v průběhu prvních let tohoto nového programového období25. Díky tomuto pravidlu získávají členské státy o rok navíc při 25 Více viz článek 93 nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 ze dne 11. července 2006 o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1260/1999.

77 čerpání prostředků strukturální pomoci určených na roky , tj. zpočátku programového období, kdy bývají zpoždění největší (v souvislosti s potřebou nastavit zcela nový systém implementace pro nové operační programy) a zároveň i nejproblematičtější z hlediska celé realizace těchto programů. Analogickou změnou zjednodušujících finanční řízení jednotlivých operačních programů je změna tzv. původního pravidla n + 18 na pravidla n V souladu s tímto novým pravidlem tak není třeba zaslat první žádost o platbu z každého operačního programu nejpozději do 18 měsíců od vyplacení zálohové platby ze strany EK, ale až do 24 měsíců od tohoto okamžiku. Zatím poslední reformu strukturální politiky EU lze tedy stručně shrnout slovy zjednodušení, změkčení pravidel pro čerpání prostředků a větší transparentnost jejich využívání, přičemž všechny výše uvedené změny byly zcela jistě zavedeny i vzhledem ke zkušenostem s čerpáním prostředků strukturální politiky EU právě na území 10 nových členských států Unie.

78 Obr. č. 6: Geografická způsobilost EU-27 pro SF v období Zdroj: Evropská komise

Konkurenceschopnost regionů. Podstata regionální inovační politiky Ing. Petr Adámek, MBA

Konkurenceschopnost regionů. Podstata regionální inovační politiky Ing. Petr Adámek, MBA Konkurenceschopnost regionů Podstata regionální inovační politiky Ing. Petr Adámek, MBA Rozdílné podmínky regionů pro přechod ke znalostní ekonomice míra nezaměstnanosti (2006) 16,0 14,0 ULK 12,0 MSK 10,0

Více

STRATEGIE REGIONÁLNÍHO ROZVOJE ČR 2014+

STRATEGIE REGIONÁLNÍHO ROZVOJE ČR 2014+ STRATEGIE REGIONÁLNÍHO ROZVOJE ČR 2014+ MINISTERSTVO PRO MÍSTNÍ ROZVOJ ČR RNDr. Josef Postránecký ředitel odboru rozvoje a strategie regionální politiky STRATEGIE REGIONÁLNÍHO ROZVOJE ČR základní, střednědobý

Více

Makroekonomie I. Co je podstatné z Mikroekonomie - co již známe obecně. Nabídka a poptávka mikroekonomické kategorie

Makroekonomie I. Co je podstatné z Mikroekonomie - co již známe obecně. Nabídka a poptávka mikroekonomické kategorie Model AS - AD Makroekonomie I Ing. Jaroslav ŠETEK, Ph.D. Katedra ekonomiky Osnova: Agregátní poptávka a agregátní nabídka : Agregátní poptávka a její změny Agregátní nabídka krátkodobá a dlouhodobá Rovnováha

Více

předmětu Region a regionální vědy 2

předmětu Region a regionální vědy 2 Metodický list pro první soustředění kombinovaného studia předmětu Region a regionální vědy 2 Název tematického celku: Regionální politika A. Obecné vymezení regionální politiky B. Základy regionální politiky

Více

Teorie regionálního rozvoje. Neoklasické teorie

Teorie regionálního rozvoje. Neoklasické teorie Teorie regionálního rozvoje Neoklasické teorie Lokalizační teorie o tom jsme už mluvili co s tím? regionální věda Walter Isard (1919) multidisciplinarita a propojení ekonomie s geografií a prostorovým

Více

ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA V PRAZE. FAKULTA PROVOZNĚ EKONOMICKÁ Obor Provoz a ekonomie Katedra ekonomických teorií

ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA V PRAZE. FAKULTA PROVOZNĚ EKONOMICKÁ Obor Provoz a ekonomie Katedra ekonomických teorií ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA V PRAZE FAKULTA PROVOZNĚ EKONOMICKÁ Obor Provoz a ekonomie Katedra ekonomických teorií TEZE K DIPLOMOVÉ PRÁCI Téma: Charakteristika konkurenceschopnosti podniků ČR v souvislosti

Více

Seminární práce. Vybrané makroekonomické nástroje státu

Seminární práce. Vybrané makroekonomické nástroje státu Seminární práce Vybrané makroekonomické nástroje státu 1 Obsah Úvod... 3 1 Fiskální politika... 3 1.1 Rozdíly mezi fiskální a rozpočtovou politikou... 3 1.2 Státní rozpočet... 4 2 Monetární politika...

Více

Veřejná správa a její odraz ve Strategii regionálního rozvoje

Veřejná správa a její odraz ve Strategii regionálního rozvoje Veřejná správa a její odraz ve Strategii regionálního rozvoje 2014-2020 Strategie regionálního rozvoje ČR pro období 2014 2020 (SRR) je základním koncepčním dokumentem v oblasti regionálního rozvoje. Dle

Více

VEŘEJNÉ FINANCE. Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc.

VEŘEJNÉ FINANCE. Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc. VEŘEJNÉ FINANCE 1. ÚVOD DO TEORIE VEŘEJNÝCH FINANCÍ 1.1 Předmět studia 1.2 Charakteristika veřejných financí 1.3 Struktura a funkce veřejných financí 1.4 Makro a mikroekonomické aspekty existence veřejných

Více

8 NEZAMĚSTNANOST. 8.1 Klíčové pojmy

8 NEZAMĚSTNANOST. 8.1 Klíčové pojmy 8 NEZAMĚSTNANOST 8.1 Klíčové pojmy Ekonomicky aktivní obyvatelstvo je definováno jako suma zaměstnaných a nezaměstnaných a míra nezaměstnanosti je definovaná jako procento ekonomicky aktivního obyvatelstva,

Více

1 Teoretická expozice

1 Teoretická expozice 1 Teoretická expozice Studijní cíle seznámit studenty s úlohou,genezí, funkcí a cílem studijního předmětu zaměřit se na předmět hospodářské geografie rozmísťování hospodářských aktivit charakterizovat

Více

Světová ekonomika. Regionální politika EU

Světová ekonomika. Regionální politika EU Světová ekonomika Regionální politika EU Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty ekonomiky a managementu Registrační číslo

Více

Základy regionalistiky 2 R E G IONÁLNÍ ( Ú Z E M NÍ) PLÁNOVÁNÍ

Základy regionalistiky 2 R E G IONÁLNÍ ( Ú Z E M NÍ) PLÁNOVÁNÍ Základy regionalistiky 2 1 R E G IONÁLNÍ ( Ú Z E M NÍ) PLÁNOVÁNÍ Regionální plánování Komplexní pohled na rozvoj území komplexní pohled na to, co se v prostoru děje 2 Studium RP: organizace lidských aktivit

Více

7. POLITICKÁ EKONOMIE OBCHODNÍ POLITIKY

7. POLITICKÁ EKONOMIE OBCHODNÍ POLITIKY 7. POLITICKÁ EKONOMIE OBCHODNÍ POLITIKY 1 Argumenty pro volný obchod Argumenty proti volnému obchodu Politický model obchodní politiky Mezinárodní vyjednávání a WTO 2 Volný obchod úvod úplně volný obchod

Více

Obsah ODDÍL I TEORIE MEZINÁRODNÍHO OBCHODU 3

Obsah ODDÍL I TEORIE MEZINÁRODNÍHO OBCHODU 3 ODDÍL I TEORIE MEZINÁRODNÍHO OBCHODU 3 v 1 Čistá teorie obchodu 5 1.1 Charakteristika mezinárodního obchodu 5 1.2 Vývoj teorie mezinárodního obchodu do 18. století 8 1.2.1 Merkantilismus 8 1.2.2 Kameralistika

Více

Strategie regionálního rozvoje ČR a její dopady na Moravskoslezský kraj

Strategie regionálního rozvoje ČR a její dopady na Moravskoslezský kraj MINISTERSTVO PRO MÍSTNÍ ROZVOJ Národní orgán pro koordinaci Strategie regionálního rozvoje ČR 2021+ a její dopady na Moravskoslezský kraj 14. ročník Konference pro starosty měst a obcí 15. května 2019,

Více

Konkurenceschopnost obcí, měst a regionů. Regionalistika 2

Konkurenceschopnost obcí, měst a regionů. Regionalistika 2 Konkurenceschopnost obcí, měst a regionů Regionalistika 2 Konkurenceschopnost území základní kontext Faktory ekonomického rozvoje území a diferenciace rozvoje území (přirozené, umělé): změna jejich významu

Více

6. Regionální politika a dopravní politika

6. Regionální politika a dopravní politika 6. Regionální politika a dopravní politika Ekonomická aktivita geograficky centralizovaná území rozčlenění dle ekonomické aktivity nejaktivnější centrum nejméně aktivní periférie centrum a periférie odděleny

Více

Inovace bakalářského studijního oboru Aplikovaná chemie

Inovace bakalářského studijního oboru Aplikovaná chemie http://aplchem.upol.cz CZ.1.07/2.2.00/15.0247 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. 6. Lekce Úloha státu v tržním hospodářství Struktura lekce:

Více

Venkov: Kdo mi pomůže?

Venkov: Kdo mi pomůže? Venkov: Kdo mi pomůže? (když ministerstvo nemůže) Tetčice, 25. května 2011 Seminář je pořádaný v rámci výzkumného projektu pro MZe ČR: QH82249 Synergie v rozvoji venkova Řešitel: GaREP, spol. s r.o., 2008

Více

Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích. Institute of Technology And Business In České Budějovice

Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích. Institute of Technology And Business In České Budějovice MAKROEKONOMIE AGREGÁTNÍ NABÍDKA A POPTÁVKA Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích Institute of Technology And Business In České Budějovice Tento učební materiál vznikl v rámci projektu

Více

Teze k diplomové práci

Teze k diplomové práci ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA V PRAZE Provozně ekonomická fakulta Teze k diplomové práci Téma: Regionální rozvoj Vedoucí diplomové práce: Ing. Josef Zilvar CSc. Autor diplomové práce: Bc. Lenka Antošová

Více

BEYOND ECONOMIC GROWTH.

BEYOND ECONOMIC GROWTH. 1 Světová banka nabízí ke studiu zajímavou publikaci BEYOND ECONOMIC GROWTH. Zde je příklad, jak já využívám tohoto zdroje pro studium a poznání služeb v hodinách zeměpisu. Tabulky, mimochodem značného

Více

Transmisní mechanismy nestandardních nástrojů monetární politiky

Transmisní mechanismy nestandardních nástrojů monetární politiky Transmisní mechanismy nestandardních nástrojů monetární politiky Petr Šimíček Abstrakt: Cílem práce je popsat vliv nestandardního nástroje monetární politiky - kvantitativního uvolňování (QE) na ekonomiky

Více

Úvodní konference k tvorbě Programu rozvoje Libereckého kraje Liberec

Úvodní konference k tvorbě Programu rozvoje Libereckého kraje Liberec Úvodní konference k tvorbě Programu rozvoje Libereckého kraje 2014 2020 3.6.2013 Liberec Plánovací období 2014-2020 na evropské, národní a krajské úrovni Odbor regionálního rozvoje a evropských projektů

Více

Obecná a regionální ekonomie

Obecná a regionální ekonomie Obecná a regionální ekonomie 1) Ekonomie (předmět zájmu, pojetí); podstata a funkce regionální ekonomie 2) Neoklasické a neoliberální modely v regionální ekonomii 3) Keynesiánské a strukturalistické přístupy

Více

KONCEPT INTELIGENTNÍ SPECIALIZACE A JEHO VYUŽITÍ V REGIONÁLNÍCH ROZVOJOVÝCH STRATEGIÍCH

KONCEPT INTELIGENTNÍ SPECIALIZACE A JEHO VYUŽITÍ V REGIONÁLNÍCH ROZVOJOVÝCH STRATEGIÍCH KONCEPT INTELIGENTNÍ SPECIALIZACE A JEHO VYUŽITÍ V REGIONÁLNÍCH ROZVOJOVÝCH STRATEGIÍCH Vladislav Čadil Ondřej Pokorný Technologické centrum AV ČR 10. prosince 2012 Struktura prezentace 1. Vymezení konceptu

Více

Regionální ekonomika a politika

Regionální ekonomika a politika Regionální ekonomika a politika Jméno, příjmení, tituly:................................................................................. Datum:.................................................................................................................

Více

Shrnutí dohody o partnerství s Českou republikou, 2014 2020

Shrnutí dohody o partnerství s Českou republikou, 2014 2020 EVROPSKÁ KOMISE Brusel, 26. srpna Shrnutí dohody o partnerství s Českou republikou, 2014 2020 Obecné informace Dohoda o partnerství (DP) s Českou republikou se týká pěti fondů: Evropského fondu pro regionální

Více

Hospodářská politika. Téma č. 3: Nositelé, cíle a nástroje hospodářské politiky. Petr Musil

Hospodářská politika. Téma č. 3: Nositelé, cíle a nástroje hospodářské politiky. Petr Musil Hospodářská politika Téma č. 3: Nositelé, cíle a nástroje hospodářské politiky Petr Musil petrmusil1977@gmail.com Nositelé hospodářské politiky jde o subjekty, které se podílí na procesu formování, provádění

Více

Ot O e t vř e e vř n e á n á eko e n ko o n m o i m ka Pavel Janíčko

Ot O e t vř e e vř n e á n á eko e n ko o n m o i m ka Pavel Janíčko Otevřená ekonomika Pavel Janíčko Mezinárodní obchod Otevřená ekonomika - mezinárodní obchod a mezinárodní kapitálové trhy Míra otevřenosti ekonomiky bývá nejčastěji vyjádřena pomocí poměru exportu výrobků

Více

CELKOVÁ -souhrn všech zamýšlených prodejů, se kterými přichází výrobci na trh

CELKOVÁ -souhrn všech zamýšlených prodejů, se kterými přichází výrobci na trh Otázka: Trh Předmět: Ekonomie Přidal(a): Eli TRH= určitá oblast ekonomiky kde dochází k výměně činnosti mezi jednotlivými ekonomickými subjekty (je to určitý virtuální prostor, kde se střetává nabídka

Více

Zpráva o Digitální cestě k prosperitě

Zpráva o Digitální cestě k prosperitě Zpráva o Digitální cestě k prosperitě Milena Tvrdíková Milena Tvrdíková Katedra aplikované informatiky, VŠB- Technická Univerzita Ostrava Sokolská třída 33. 701 21Ostrava 1 milena.tvrdikova@vsb.cz Ve vyspělých

Více

8 Rozpočtový deficit a veřejný dluh

8 Rozpočtový deficit a veřejný dluh 8 Rozpočtový deficit a veřejný dluh Obsah : 8.1 Bilance státního rozpočtu. 8.2 Deficit státního rozpočtu. 8.3 Důsledky a možnosti financování deficitu. 8.4 Deficit v ČR. 8.5 Veřejný dluh. 8.6 Veřejný dluh

Více

Význam inovací pro firmy v současném období

Význam inovací pro firmy v současném období Význam inovací pro firmy v současném období Jan Heřman 25. říjen 2013 Uváděné údaje a informace vychází z výzkumného projektu FPH VŠE "Konkurenceschopnost" (projekt IGA 2, kód projektu VŠE IP300040). 2

Více

PODPORA MALÉHO A STŘEDNÍHO PODNIKÁNÍ

PODPORA MALÉHO A STŘEDNÍHO PODNIKÁNÍ ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA V PRAZE PROVOZNĚ EKONOMOMICKÁ FAKULTA KATEDRA ŘÍZENÍ PODPORA MALÉHO A STŘEDNÍHO PODNIKÁNÍ TEZE Autor práce : Jana Petrová Vedoucí práce : Ing. Josef Zilvar, CSc. Malé a střední

Více

Karlovarský kraj problémová analýza

Karlovarský kraj problémová analýza Karlovarský kraj problémová analýza RNDr. Jan Vozáb, PhD Analýza rozvojových charakteristik a potřeb kraje Makroekonomický vývoj Internacionalizace ekonomiky Odvětvová specializace kraje Znalostní ekonomika

Více

Strategie programu rozvoje Karlovarského kraje

Strategie programu rozvoje Karlovarského kraje Strategie programu rozvoje Karlovarského kraje RNDr. Jan Vozáb, PhD Problémy v oblasti životního prostředí Nedostatečné využití potenciálu obnovitelných zdrojů v kraji pro výrobu energie Zvýšená energetická

Více

Klasická dichotomie a její aplikace a dopady do moderní hospodářské politiky. Řízená konzultace 23. února 2007 S 32 (N6KFF)

Klasická dichotomie a její aplikace a dopady do moderní hospodářské politiky. Řízená konzultace 23. února 2007 S 32 (N6KFF) Klasická dichotomie a její aplikace a dopady do moderní hospodářské politiky Řízená konzultace 23. února 2007 S 32 (N6KFF) Cíl konzultace Shrnutí dosavadních dílčích poznatků z ekonomie, dějin ekonomických

Více

Makroekonomie I. Podstata a východiska. Definice: Přednáška 2. Ekonomický růst. Osnova přednášky: Ekonomický růst. Definování ekonomického růstu

Makroekonomie I. Podstata a východiska. Definice: Přednáška 2. Ekonomický růst. Osnova přednášky: Ekonomický růst. Definování ekonomického růstu Přednáška 2. Ekonomický růst Makroekonomie I Ing. Jaroslav ŠETEK, Ph.D. Katedra ekonomiky Osnova přednášky: Podstatné ukazatele výkonnosti ekonomiky souhrnné opakování předchozí přednášky Potenciální produkt

Více

Struktura tématu. 1. Vymezení pojmu hospodářská politika. Cíle HP. 2. Typy hospodářských systémů. 3. Základní typy hospodářské politiky

Struktura tématu. 1. Vymezení pojmu hospodářská politika. Cíle HP. 2. Typy hospodářských systémů. 3. Základní typy hospodářské politiky 11. Hospodářsk ská politika rb mezinárodn rodní podnikání 2 2005/2006 Struktura tématu 1. Vymezení pojmu hospodářská politika. Cíle HP. 2. Typy hospodářských systémů 3. Základní typy hospodářské politiky

Více

Podpora inovační výkonnosti (ano, ale...) Anna Kadeřábková Centrum ekonomických studií VŠEM www.cesvsem.cz

Podpora inovační výkonnosti (ano, ale...) Anna Kadeřábková Centrum ekonomických studií VŠEM www.cesvsem.cz Podpora inovační výkonnosti (ano, ale...) Anna Kadeřábková Centrum ekonomických studií VŠEM www.cesvsem.cz Ročenka konkurenceschopnosti 2006-2007 Růst a stabilita Globalizace Konkurenceschopnost Institucionální

Více

Strategie programu rozvoje Karlovarského kraje

Strategie programu rozvoje Karlovarského kraje Strategie programu rozvoje Karlovarského kraje RNDr. Jan Vozáb, PhD Problémy konkurenceschopnosti Karlovarského kraje Problémy konkurenceschopnosti KVK Investiční priority podle návrhů nařízení ke strukturálním

Více

Karlovarský kraj problémová analýza

Karlovarský kraj problémová analýza Karlovarský kraj problémová analýza RNDr. Jan Vozáb, PhD Analýza rozvojových charakteristik a potřeb kraje Makroekonomický vývoj Internacionalizace ekonomiky Odvětvová specializace kraje Znalostní ekonomika

Více

ANALÝZA ÚZEMNÍ DIMENZE DOPRAVY A JEJÍ VLIV NA KONKURENCESCHOPNOST A ZAMĚSTNANOST A DOPORUČENÍ PRO OBDOBÍ 2014+

ANALÝZA ÚZEMNÍ DIMENZE DOPRAVY A JEJÍ VLIV NA KONKURENCESCHOPNOST A ZAMĚSTNANOST A DOPORUČENÍ PRO OBDOBÍ 2014+ Podkladové studie pro přípravu ČR na využívání fondů EU v období 2014+ ANALÝZA ÚZEMNÍ DIMENZE DOPRAVY A JEJÍ VLIV NA KONKURENCESCHOPNOST A ZAMĚSTNANOST A DOPORUČENÍ PRO OBDOBÍ 2014+ zpracovatel Realizační

Více

NRP Návrh globálního cíle, strategických cílů a priorit NRP Výstup pro ŘKV Globální cíl NRP

NRP Návrh globálního cíle, strategických cílů a priorit NRP Výstup pro ŘKV Globální cíl NRP Globální cíl NRP Globální cíl Národního rozvojového plánu ČR pro období 2007-2073 reflektuje východiska politiky soudržnosti Evropské unie a respektuje zásadní strategické dokumenty České republiky. Globální

Více

Sledované indikátory: I. Výzkum a vývoj

Sledované indikátory: I. Výzkum a vývoj REGIONÁLNÍ OBSERVATOŘ KONKURENCESCHOPNOSTI oblast VÝZKUM, VÝVOJ A INOVACE Moravskoslezský kraj se vyznačuje silným potenciálem v oblasti výzkumných, vývojových a inovačních aktivit. Je to dáno existencí

Více

Obsah. KAPITOLA I: Předmět, základní pojmy a metody národohospodářské teorie... 17. KAPITOLA II: Základní principy ekonomického rozhodování..

Obsah. KAPITOLA I: Předmět, základní pojmy a metody národohospodářské teorie... 17. KAPITOLA II: Základní principy ekonomického rozhodování.. Obsah Úvodem.................................................. 15 KAPITOLA I: Předmět, základní pojmy a metody národohospodářské teorie.................... 17 1 Předmět a základní pojmy národohospodářské

Více

JARNÍ ŠKOLA Zdravých měst

JARNÍ ŠKOLA Zdravých měst JARNÍ ŠKOLA Zdravých měst Úvodní seminář Dačice, 21. března 2018 www.zdravamesta.cz/js2018 #SkolaNSZM MINISTERSTVO PRO MÍSTNÍ ROZVOJ Ministerstvo pro místní rozvoj Příprava Strategie regionálního rozvoje

Více

EVROPSKÁ REGIONÁLNÍ POLITIKA KOHEZNÍ POLITIKA POLITIKA ÚZEMNÍ A SOCIÁLNÍ SOUDRŽNOSTI. Regionalistika 2

EVROPSKÁ REGIONÁLNÍ POLITIKA KOHEZNÍ POLITIKA POLITIKA ÚZEMNÍ A SOCIÁLNÍ SOUDRŽNOSTI. Regionalistika 2 EVROPSKÁ REGIONÁLNÍ POLITIKA POLITIKA ÚZEMNÍ A SOCIÁLNÍ SOUDRŽNOSTI KOHEZNÍ POLITIKA Regionalistika 2 NÁVRH ROZPOČTU EU NA 2014-2020 POSTAVENÍ RP V POLITIKÁCH EU 1. etapa 1957-1974 2. etapa 1975-1987 3.

Více

NĚKOLIK POZNÁMEK K CHÁPÁNÍ POJMŮ RŮST A ROZVOJ Z POHLEDU EKONOMICKÝCH VĚD

NĚKOLIK POZNÁMEK K CHÁPÁNÍ POJMŮ RŮST A ROZVOJ Z POHLEDU EKONOMICKÝCH VĚD NĚKOLIK POZNÁMEK K CHÁPÁNÍ POJMŮ RŮST A ROZVOJ Z POHLEDU EKONOMICKÝCH VĚD DOC. RNDR. MILAN VITURKA, CSC. ING. DOMINIKA TÓTHOVÁ EKONOMICKO-SPRÁVNÍ FAKULTA MU, BRNO XVII. MEZINÁRODNÍ KOLOKVIUM O REGIONÁLNÍCH

Více

Životopis. Osobní údaje. Pedagogická činnost. Řešené projekty. Mgr. Ing. Jana Mikušová, Ph.D. DL FBE

Životopis. Osobní údaje. Pedagogická činnost. Řešené projekty. Mgr. Ing. Jana Mikušová, Ph.D. DL FBE Životopis Osobní údaje Mgr. Ing. Jana Mikušová, Ph.D. DL FBE Pedagogická činnost IKK MOP OST PEU ZVS EGGA EVPR ZVSA ZVSA EHPAC RRMOP RRZVS RRZVSA Řešené projekty Interkulturní kompetence (PEF) Mezinárodní

Více

Podpora podnikatelských projektů z Operačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost

Podpora podnikatelských projektů z Operačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost Podpora podnikatelských projektů z Operačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost Ing. Ondřej Ptáček odbor inovačního podnikání a investic 22. května 2014, Praha Konference Financování

Více

VEŘEJNÉ FINANCE. Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc.

VEŘEJNÉ FINANCE. Prof. Ing. Václav Vybíhal, CSc. VEŘEJNÉ FINANCE 5 FISKÁLNÍ FEDERALISMUS Obsah: 5.1 Prostorové aspekty veřejných financí. 5.2 Fiskální federalismus. 5.3 Fiskální decentralizace. 5.1 Prostorové aspekty veřejných financí. Veřejné finance

Více

Evropskéfondy a Ostravsko: jak jich nejlépe využít

Evropskéfondy a Ostravsko: jak jich nejlépe využít Evropskéfondy a Ostravsko: jak jich nejlépe využít David Sventek Úřad Regionální rady 19.5.2014, Ostrava Program NovéprogramovéobdobíEU 2014 2020 Ostravskáaglomerace klíčovázjištění Integrovanéteritoriálníinvestice

Více

Vysoká škola finanční a správní, o.p.s. Katedra řízení podniku a podnikové ekonomiky. Metodické listy pro předmět ŘÍZENÍ PODNIKU 2

Vysoká škola finanční a správní, o.p.s. Katedra řízení podniku a podnikové ekonomiky. Metodické listy pro předmět ŘÍZENÍ PODNIKU 2 Vysoká škola finanční a správní, o.p.s. Katedra řízení podniku a podnikové ekonomiky Metodické listy pro předmět ŘÍZENÍ PODNIKU 2 Studium předmětu umožní studentům základní orientaci v procesech, které

Více

nejen Ing. Jaroslav Zlámal, Ph.D. Ing. Zdeněk Mendl Vzdìlávání, které baví www.computermedia.cz Nakladatelství a vydavatelství

nejen Ing. Jaroslav Zlámal, Ph.D. Ing. Zdeněk Mendl Vzdìlávání, které baví www.computermedia.cz Nakladatelství a vydavatelství nejen 1. díl Obecná ekonomie Ing. Jaroslav Zlámal, Ph.D. Ing. Zdeněk Mendl Nakladatelství a vydavatelství R Vzdìlávání, které baví www.computermedia.cz TEMATICKÉ ROZDĚLENÍ DÍLŮ KNIHY EKONOMIE NEJEN K MATURITĚ

Více

Evropská unie. Ing. Jaroslava Syrovátková, Ph.D. Fondy Evropské unie

Evropská unie. Ing. Jaroslava Syrovátková, Ph.D. Fondy Evropské unie Evropská unie Ing. Jaroslava Syrovátková, Ph.D. Fondy Evropské unie Fondy Evropské unie Fondy EU představují hlavní nástroj realizace evropské politiky hospodářské a sociální soudržnosti. Jejich prostřednictvím

Více

Regionální management

Regionální management Regionální management A1/9 Jeden svět? https://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/b/b2/world_gdp_2007_b.png A2/9 Jeden svět? https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/ad/sudan_map_oelgas.png A3/9

Více

Řešení. Východiska řešení. Rizika

Řešení. Východiska řešení. Rizika Podpora ze strukturálních fondů EU jako významný faktor rozvoje českých podniků Operační program Podnikání a Inovace podpora českým podnikům v průběhu sedmi let nového programovacího období Ing. Pavel

Více

Studie č. 13. Žádoucí změny v systému vzdělávání v odvětví textilního a oděvního průmyslu, s důrazem na rovnováhu

Studie č. 13. Žádoucí změny v systému vzdělávání v odvětví textilního a oděvního průmyslu, s důrazem na rovnováhu Žádoucí změny v systému vzdělávání v odvětví textilního a oděvního průmyslu, s důrazem na rovnováhu mezi konkurenceschopností a sociální soudržností Vytvořeno pro: Projekt reg.č.: Název projektu: Objednatel:

Více

Synergie mezi Operačními programy z pohledu Evropské komise

Synergie mezi Operačními programy z pohledu Evropské komise Synergie mezi Operačními programy z pohledu Evropské komise Evropská Komise Generální ředitelství pro Regionální politiku jednotka Česká republika denisa.perrin@ec.europa.eu Proč synergie? Proč synergie?

Více

Fiskální politika, deficity a vládní dluh

Fiskální politika, deficity a vládní dluh Fiskální politika, deficity a vládní dluh Státní rozpočet. Fiskální deficity. Kombinace monetární a fiskální politiky. Vliv daní a vládních výdajů na ekonomickou aktivitu. Ekonomické důsledky vládního

Více

Základy ekonomie II. Téma č. 3: Modely ekonomické rovnováhy Petr Musil

Základy ekonomie II. Téma č. 3: Modely ekonomické rovnováhy Petr Musil Základy ekonomie II Téma č. 3: Modely ekonomické rovnováhy Petr Musil Struktura Opakování: ekonomická rovnováha Klasický model ekonomické rovnováhy: trh kapitálu trh práce důsledky v modelu AS-AD Keynesiánský

Více

Jarní prognóza pro období : na cestě k pozvolnému oživení

Jarní prognóza pro období : na cestě k pozvolnému oživení EVROPSKÁ KOMISE TISKOVÁ ZPRÁVA Jarní prognóza pro období 2012 2013: na cestě k pozvolnému oživení Brusel 11. května 2012 Po poklesu produkce koncem roku 2011 se odhaduje, že hospodářství EU je v současné

Více

Česká ekonomika a inovace v kontextu transformačních změn 25 let od sametové revoluce

Česká ekonomika a inovace v kontextu transformačních změn 25 let od sametové revoluce Česká ekonomika a inovace v kontextu transformačních změn 25 let od sametové revoluce Vladimír Tomšík Konference Evropské fórum podnikání Česká ekonomika a inovace v Praze, CERGE-EI, 29. října 214 Obsah

Více

Dosahování udržitelné mobility prostřednictvím integrovaného plánování dopravy. Rafael Cuesta Vedoucí zastoupení Centro, Velká Británie

Dosahování udržitelné mobility prostřednictvím integrovaného plánování dopravy. Rafael Cuesta Vedoucí zastoupení Centro, Velká Británie Dosahování udržitelné mobility prostřednictvím integrovaného plánování dopravy Rafael Cuesta Vedoucí zastoupení Centro, Velká Británie Cíl dnešního dne Usnadnění tvorby kvalitního Městského Plánu Udržitelné

Více

Strategický management a strategické řízení

Strategický management a strategické řízení Přednáška č. 2 Strategický management a strategické řízení vymezení principů paradigmatu strategického managementu pojetí a obsah strategického managementu, strategie a strategické analýzy vymezení strategického

Více

NAŘÍZENÍ VLÁDY ze dne 20. srpna 2015 o státní energetické koncepci a o územní energetické koncepci

NAŘÍZENÍ VLÁDY ze dne 20. srpna 2015 o státní energetické koncepci a o územní energetické koncepci Strana 2914 Sbírka zákonů č. 232 / 2015 Částka 96 232 NAŘÍZENÍ VLÁDY ze dne 20. srpna 2015 o státní energetické koncepci a o územní energetické koncepci Vláda nařizuje podle 3 odst. 7 a 4 odst. 9 zákona

Více

Informativní přehled 1 PROČ EU POTŘEBUJE INVESTIČNÍ PLÁN?

Informativní přehled 1 PROČ EU POTŘEBUJE INVESTIČNÍ PLÁN? Informativní přehled 1 PROČ EU POTŘEBUJE INVESTIČNÍ PLÁN? Od propuknutí celosvětové hospodářské a finanční krize trpí EU nízkou úrovní investic. Ke zvrácení tohoto sestupného trendu a pro pevné navedení

Více

Výzvy a doporučení pro odvětví mobilních telekomunikací. Ing. Aleš Rod, Ph.D Praha, Česká republika

Výzvy a doporučení pro odvětví mobilních telekomunikací. Ing. Aleš Rod, Ph.D Praha, Česká republika Výzvy a doporučení pro odvětví mobilních telekomunikací Ing. Aleš Rod, Ph.D. 06. 11. 2018 Praha, Česká republika 1. Vývoj klíčových ukazatelů trhu 2. Výzvy odvětví mobilních komunikací 3. Klíčové podmínky

Více

Úvod do ekonomie Týden 3. Tomáš Cahlík

Úvod do ekonomie Týden 3. Tomáš Cahlík Úvod do ekonomie Týden 3 Tomáš Cahlík Obsah Ekonomika v dlouhém časovém horizontu Výrobní faktory, Hrubý domácí produkt a Produkční funkce Inflace, nominální a reálný HDP, nezaměstnanost Instituce a hospodářský

Více

Opatření ke zvýšení konkurenceschopnosti ČR

Opatření ke zvýšení konkurenceschopnosti ČR Opatření ke zvýšení konkurenceschopnosti ČR Konference Rozdíly v konkurenceschopnosti mezi státy EU předpoklady a bariéry jejich překonání 11.dubna 2014, Brno Konkurenceschopnost - srovnání ČR s vybranými

Více

DOJÍŽĎKA A VYJÍŽĎKA DO ZAMĚSTNÁNÍ DO/Z HL. M. PRAHY

DOJÍŽĎKA A VYJÍŽĎKA DO ZAMĚSTNÁNÍ DO/Z HL. M. PRAHY DOJÍŽĎKA A VYJÍŽĎKA DO ZAMĚSTNÁNÍ DO/Z HL. M. PRAHY Analýza základních charakteristik a vývoje Ing. Jiří Mejstřík září 2012 Dojížďka a vyjížďka do zaměstnání do/z hl. m. Prahy aktualizace 2012 Analýza

Více

Rating Moravskoslezského kraje

Rating Moravskoslezského kraje Rating Moravskoslezského kraje Moravskoslezský kraj Krajský úřad 28. října 117 702 18 Ostrava Tel.: 595 622 222 E-mail: posta@kr-moravskoslezsky.cz RATING MORAVSKOSLEZSKÉHO KRAJE V červnu roku 2008 byla

Více

Tematické cíle a investiční priority programu spolupráce Rakousko Česká republika

Tematické cíle a investiční priority programu spolupráce Rakousko Česká republika Tematické cíle a investiční priority programu spolupráce Rakousko Česká republika Prioritní osa 1 1a Posílení výzkumu, technologického rozvoje a inovací Posilování výzkumu a inovační infrastruktury a kapacit

Více

1 Veřejný sektor a veřejná správa

1 Veřejný sektor a veřejná správa OBSAH 1 Veřejný sektor a veřejná správa.................................. 13 1.1 Státní zásahy příčiny a důsledky, vznik veřejného sektoru......... 14 1.2 Rozhodování o netržních aktivitách. Teorie veřejné

Více

Management a řízení ve veřejné správě/neziskových organizacích. Přednáška pro MOVS Mgr. Simona Škarabelová, Ph.D.

Management a řízení ve veřejné správě/neziskových organizacích. Přednáška pro MOVS Mgr. Simona Škarabelová, Ph.D. Management a řízení ve veřejné správě/neziskových organizacích Přednáška pro MOVS Mgr. Simona Škarabelová, Ph.D. Teorie řízení samostatná vědní disciplína, zabývající se zkoumáním a formulováním obecných

Více

Návrh výzkumné potřeby státní správy pro zadání veřejné zakázky

Návrh výzkumné potřeby státní správy pro zadání veřejné zakázky Návrh výzkumné potřeby státní správy pro zadání veřejné zakázky A. Předkladatel garant výzkumné potřeby Název organizace Ministerstvo průmyslu a obchodu Adresa Na Františku 32, 110 15 Praha 1 Kontaktní

Více

- základní rysy a tendence vývoje

- základní rysy a tendence vývoje VysoKÁ ŠKOLA EKONOMiCKÁ V PRAZE Fakulta mezinárodních vztahu Svetová ekonomika - základní rysy a tendence vývoje I Eva Cihelková a kolektiv 2005 . OBSAH Úvod................................................

Více

OKRUHY OTÁZEK KE STÁTNÍ ZÁVĚREČNÉ ZKOUŠCE

OKRUHY OTÁZEK KE STÁTNÍ ZÁVĚREČNÉ ZKOUŠCE Studijní program: Řízení lidských zdrojů a ekonomika práce Studijní obor: Ekonomika a řízení lidských zdrojů Typ studia: bakalářské OKRUHY OTÁZEK KE STÁTNÍ ZÁVĚREČNÉ ZKOUŠCE Akademický školní rok 2013/2014

Více

2

2 2 3 Úvod Rozvojové směřování municipalit a jejich rozvojové možnosti jsou v podmínkách České republiky významným způsobem ovlivněny specificky roztříštěnou sídelní strukturou, kdy 78 % obcí má méně než

Více

Dopady globalizačních vlivů na odvětví českého textilního a oděvního průmyslu a možnosti, jak na ně reagovat v období příštích 10 let

Dopady globalizačních vlivů na odvětví českého textilního a oděvního průmyslu a možnosti, jak na ně reagovat v období příštích 10 let Studie č. 12 Dopady globalizačních vlivů na odvětví českého textilního a oděvního průmyslu a možnosti, jak na ně reagovat v období příštích 10 let Vytvořeno pro: Projekt reg.č.: CZ.1.04/1.1.01/02.00013

Více

MAKROEKONOMIKA. Úvod

MAKROEKONOMIKA. Úvod MAKROEKONOMIKA Úvod Co chápeme pod pojmem makroekonomie? Je to samostatná vědní disciplína nebo je jen součástí šířeji pojaté vědy? Ekonomie Ekonomie zkoumá alokaci vzácných zdrojů mezi alternativní využití.

Více

POLITIKA SOUDRŽNOSTI

POLITIKA SOUDRŽNOSTI JEDNOTNÝ UDRŽITELNÝ ROZVOJ MĚST POLITIKA SOUDRŽNOSTI 2014-2020 Evropská komise v říjnu roku 2011 přijala legislativní návrhy na politiku soudržnosti pro období od roku 2014 do roku 2020 Tento infolist

Více

Makroekonomická rovnováha, ekonomický růst a hospodářské cykly

Makroekonomická rovnováha, ekonomický růst a hospodářské cykly Ústav stavební ekonomiky a řízení Fakulta stavební VUT Makroekonomická rovnováha, ekonomický růst a hospodářské cykly Ing. Dagmar Palatová dagmar@mail.muni.cz Agregátní nabídka a agregátní poptávka cena

Více

Základní problémy. 3. Cenová hladina a měnový kurz v dlouhém období. 3.1 Parita kupní síly

Základní problémy. 3. Cenová hladina a měnový kurz v dlouhém období. 3.1 Parita kupní síly Základní problémy 3. Cenová hladina a měnový kurz v dlouhém období Model chování dlouhodobého směnného kurzu znázorňuje soustavu, v níž útníci trhu aktiv předpovídají budoucí směnný kurz. Předpovědi dlouhodobých

Více

Struktura odvětví Odvětvová struktura. Ing. Ladislav Tyll, MBA, Ph.D. Vysoká škola ekonomická v Praze

Struktura odvětví Odvětvová struktura. Ing. Ladislav Tyll, MBA, Ph.D. Vysoká škola ekonomická v Praze Odvětvová struktura Ing. Ladislav Tyll, MBA, Ph.D. Vysoká škola ekonomická v Praze Obsah přednášky Odvětvová struktura Struktura odvětví Strukturální politika Struktura = prvky a vztahy mezi nimi Národohospodářská

Více

Mojmír Sabolovič Katedra národního hospodářství

Mojmír Sabolovič Katedra národního hospodářství Ekonomie kolem nás Mojmír Sabolovič Katedra národního hospodářství mojmir.sabolovic@law.muni.cz PROGRAM PŘEDNÁŠEK 1. Přednáška - Ekonomie kolem nás přednášející: Ing. Bc. Mojmír Sabolovič, Ph.D. 2. přednáška

Více

Vnější a vnitřní rovnováha ekonomiky. Swanův diagram. Efektivní tržní klasifikace a mix hospodářské politiky.

Vnější a vnitřní rovnováha ekonomiky. Swanův diagram. Efektivní tržní klasifikace a mix hospodářské politiky. Vnější a vnitřní rovnováha ekonomiky Swanův diagram. Efektivní tržní klasifikace a mix hospodářské politiky. Vnitřní versus vnější rovnováha ekonomiky Vnitřní rovnováha znamená dosažení takové úrovně reálného

Více

Hospodářský vývoj a Průmysl 4.0

Hospodářský vývoj a Průmysl 4.0 Hospodářský vývoj a Průmysl.0. listopadu 201 ŠKODA AUTO Vysoká škola Hospodářský vývoj a Průmysl.0 Makroekonomický rámec Česká ekonomika v roce 201 meziročně vzrostla o 2 % V roce 201 dynamika hospodářského

Více

REGIONÁLNÍ ROZMĚR ROZVOJOVÝCH PRIORIT a STRATEGIE REGIONÁLNÍHO ROVZOJE ČR RNDr. Josef Postránecký Ministerstvo pro místní rozvoj

REGIONÁLNÍ ROZMĚR ROZVOJOVÝCH PRIORIT a STRATEGIE REGIONÁLNÍHO ROVZOJE ČR RNDr. Josef Postránecký Ministerstvo pro místní rozvoj REGIONÁLNÍ ROZMĚR ROZVOJOVÝCH PRIORIT a STRATEGIE REGIONÁLNÍHO ROVZOJE ČR 2014+ RNDr. Josef Postránecký Ministerstvo pro místní rozvoj INTEGROVANÝ ROZVOJ ÚZEMÍ vymezení národních rozvojových priorit -

Více

EKONOMIKA BLOKU SPOLEČENSKÝCH POTŘEB EKONOMIKA VNĚJŠÍ BEZPEČNOSTI

EKONOMIKA BLOKU SPOLEČENSKÝCH POTŘEB EKONOMIKA VNĚJŠÍ BEZPEČNOSTI VEŘEJNÁ EKONOMIKA EKONOMIKA BLOKU SPOLEČENSKÝCH POTŘEB EKONOMIKA VNĚJŠÍ BEZPEČNOSTI Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty

Více

Úvod do ekonomie Týden 5. Tomáš Cahlík

Úvod do ekonomie Týden 5. Tomáš Cahlík Úvod do ekonomie Týden 5 Tomáš Cahlík Obsah Evropská ekonomická integrace Proces prohlubování EU Proces rozšiřování EU Základní fungování EU Ekonomická geografie a regionální politika EU Zkouškové otázky,

Více

Teorie centrálních míst. Přednáška z předmětu KMA/DBG2 Otakar ČERBA

Teorie centrálních míst. Přednáška z předmětu KMA/DBG2 Otakar ČERBA Teorie centrálních míst Přednáška z předmětu KMA/DBG2 Otakar ČERBA Teorie centrálních míst Teorie centrálních míst neboli teorie prostorové rovnováhy Zabývá se problematikou prostorového systému osídlení,

Více

Význam inovací pro firmy v současném. Jan Heřman 26. říjen 2012

Význam inovací pro firmy v současném. Jan Heřman 26. říjen 2012 Význam inovací pro firmy v současném období Jan Heřman 26. říjen 2012 Uváděné údaje a informace vychází z výzkumného záměru IGA 2 Inovační management, který je realizován v letech 2012 2013. Je registrován

Více

1. Základní ekonomické pojmy Rozdíl mezi mikroekonomií a makroekonomií Základní ekonomické systémy Potřeba, statek, služba, jejich členění Práce,

1. Základní ekonomické pojmy Rozdíl mezi mikroekonomií a makroekonomií Základní ekonomické systémy Potřeba, statek, služba, jejich členění Práce, 1. Základní ekonomické pojmy Rozdíl mezi mikroekonomií a makroekonomií Základní ekonomické systémy Potřeba, statek, služba, jejich členění Práce, druhy práce, pojem pracovní síla Výroba, výrobní faktory,

Více

VAZBY STRATEGIE ROZVOJE LIDSKÝCH ZDROJŮ NA JINÉ NÁSTROJE

VAZBY STRATEGIE ROZVOJE LIDSKÝCH ZDROJŮ NA JINÉ NÁSTROJE VAZBY STRATEGIE ROZVOJE LIDSKÝCH ZDROJŮ NA JINÉ NÁSTROJE Projekt Tvorba Strategie a Společného akčního plánu v oblasti rozvoje lidských zdrojů v Libereckém kraji I CZ.1.04/4.1.01/C4.00015 I je financován

Více

Příloha č. 3. Souhrnný přehled strategických dokumentů a. Incidenční matice průkaz uplatňování hlavních témat Evropa 2020 v IROP

Příloha č. 3. Souhrnný přehled strategických dokumentů a. Incidenční matice průkaz uplatňování hlavních témat Evropa 2020 v IROP Příloha č. 3 Souhrnný přehled strategických dokumentů a koncepcí k IROP Incidenční matice průkaz uplatňování hlavních témat Evropa 2020 v IROP Průřezové strategie dotýkající se více tematických cílů TC

Více