Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil Mgr. Libor Frank

Transkript

1 Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil Mgr. Libor Frank Ústav strategických studií, Univerzita obrany, Kounicova 44, Brno tel.: , fax: , libor.frank@unob.cz,

2 Obsah: Úvod... 3 Československá armáda a společnost před rokem Československá armáda v období let Armáda České republiky v 90. letech Vstup do NATO a vliv členství na ozbrojené síly Reforma a profesionalizace Armády České republiky Současný institucionální rámec bezpečnostní a obranné politiky České republiky Závěr Vybrané prameny a literatura Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil

3 Úvod Předložená práce se pokouší shrnout vybrané poznatky a zkušenosti z transformace ozbrojených sil Československa a České republiky. Pojednává o proměně armády totalitního státu v armádu státu demokratického, věnuje se vybraným aspektům vztahu armáda - společnost a některým problémům souvisejících s rolí armády moderního demokratického státu. Od roku 1989, kdy došlo v tehdejším Československu k pádu totalitní diktatury a nastolení demokratického režimu, prošly ozbrojené síly řadou dramatických změn. Bezprostředně po pádu komunistického režimu bylo úkolem nových politických elit především zajištění neutrality ozbrojených sil a posléze i jejich loajality k novému demokratickému zřízení. Dalším významným impulsem bylo rozpuštění Varšavské smlouvy, odsun sovětských vojsk z československého území a nutnost koncipování a provádění samostatné bezpečnostní a obranné politiky. 1. ledna 1993 vznikla rozdělením československé federace samostatná Česká republika a proces rozdělení ozbrojených sil a vytváření národní armády byl rovněž významným krokem. 12. března 1999 vstoupila Česká republika do NATO a tato skutečnost s sebou přinesla i nové nároky na úkoly a kvalitu ozbrojených sil. Společně s řadou dalších faktorů tento krok znamenal i počátek kvalitativně nové etapy existence Armády České republiky, její redukci, modernizaci a plnou profesionalizaci. Československá armáda a společnost před rokem 1989 Několik desítek let existence československé armády poznamenalo její vnímání ze strany československé (české) společnosti. Historické zkušenosti a role armády při významných událostech s celospolečenským významem silně ovlivnily postavení armády ve společnosti. Československá armáda se zrodila ještě před vyhlášením samostatné Československé republiky z dobrovolnických československých legií v Rusku, Itálii a ve Francii, v nichž bojovalo až Čechů a Slováků. Tyto legie bojovaly v první světové válce proti Centrálním mocnostem a jejich cílem bylo rozbití Rakouska-Uherska a ustavení samostatného československého státu. Po vyhlášení Československa dne 28. října 1918 a po ukončení I. světové války byly navracející se legionáři včleňováni do nově se formující československé armády. Jejich předchozí, vysoce hodnocená bojová vystoupení a zásluhy o - Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil

4 vytvoření samostatného státu, se odrazily na vysoké prestiži nové armády v očích společnosti a na jejím úzkém sepětí s československou státností. V meziválečném období byla armáda znatelným obrazem samostatného československého státu, který byl v tomto období jedinou skutečnou demokracií ve střední a východní Evropě. Armáda byla veřejností mimořádně pozitivně vnímána jako záštita demokracie a národní samostatnosti. To se odráženo nejen v prestiži vojenského povolání, ale také ve vysoké míře ochoty podílet se na základní vojenské službě, investicích do zbrojených sil a na jejich vysoké bojové morálce. Obrovským traumatem proto bylo přijetí mnichovského diktátu v roce 1938, kdy Velká Británie a Francie zradily dosavadní úzké spojenecké svazky s Československem a po dohodě s nacistickým Německem a fašistickou Itálií donutily Československo odstoupit Němci obývané pohraničí ve prospěch hitlerovského Německa. Vzdání se bez boje znamenalo nejen obrovské trauma pro velmi dobře připravenou a vyzbrojenou armádu, ale pro celou společnost a je tématem citlivým i v současnosti. Českoslovenští vojáci, kteří zůstali věrni myšlence demokracie a tradici československé státnosti, se po obsazení zbytku Československa na jaře 1939 a propuknutí II. světové války aktivně zapojili jak do domácího odboje, tak do činnosti zahraničních jednotek. Bojovali na všech frontách II. světové války, bránili Francii, účastnili se letecké Bitvy o Británii, parašutisté provedli úspěšný atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, bojovali na východní frontě, na Blízkém Východě, v Africe, po boku jugoslávských, italských a slovenských partyzánů, podíleli se na invazi v Itálii a ve Francii atd. Vojáci představovali rozhodující sílu i v domácím odboji a měli nejtěžší ztráty ze všech odbojových složek a všech sociálních a profesních skupin. V období druhé světové války zahynula nebo byla vězněna čtvrtina vojáků z povolání předmnichovské československé armády. Po skončení druhé světové války a obnovení Československa se formuje i nová československá armáda. Je složena ze všech odbojových složek a příslušníků zahraničních jednotek, avšak stále více se dostává do sféry komunistického vlivu. To bylo dáno jednak celospolečenskými náladami po skončení války, kdy se idea komunismu jevila atraktivní značné části společnosti, jednak roli hrála vděčnost Sovětskému svazu, jehož jednotky osvobodily většinu československého území a v rámci jehož ozbrojených sil bojovala i největší československá zahraniční jednotka - I. samostatný československý armádní sbor. Přesto až do února 1948, kdy došlo ke komunistickému převratu, byla armáda relativně politicky neutrální. Brzy po převzetí moci komunisty a vytvoření základů totalitního státu došlo i ke změnám v armádě, které měly za cíl přetvořit ji na loajální oporu nového režimu. - Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil

5 Došlo k výraznému propouštění a diskriminaci nepohodlných vojáků a přeměně demokratické armády na armádu podle sovětského vzoru. Stovky vojáků byly vězněny, mnozí vysocí důstojníci popraveni. Současně s čistkami a politickou indoktrinací dochází od počátku 50. let také k výrazné extenzivní výstavbě ozbrojených sil pod dohledem sovětských poradců. Československá armáda byla připravována na roli útočného uskupení v předpokládané III. světové válce. Československá armáda se měla podílet na útoku proti západní Evropě na vedlejším směru a jejím cílem měl být francouzský Lion. Násilné personální změny, odchod zkušených zahraničních vojáků a příchod mladých lidí, převážně z dělnických a rolnických rodin bez předchozího kvalitního vzdělání a válečných zkušeností, paradoxně znamenaly pokles kvality armády a její bojeschopnosti. Noví vojáci často přicházeli do armády v dobré víře, že jde o historicky oprávněný krok a pod vlivem atmosféry po II. světové válce. U mnohých z nich se však dostavilo rozčarování, zejména po smrti Stalina, po odhaleních XX. sjezdu KSSS, maďarském povstání a událostech v Polsku v roce Uvolňování tuhého stalinistického režimu v průběhu 60. let v důsledku nástupu reformní komunistické garnitury mělo pozitivní ohlas rovněž v armádě. Postupná demokratizace však byla násilně přerušena invazí vojsk pěti států Varšavské smlouvy dne 21. srpna Masivní a překvapivý vpád spojeneckých armád byl reakcí na pokus československého vedení vybudovat socialismus s lidskou tváří, odlišný od představ sovětského vedení. Československá armáda na příkaz vedení státu na invazi nijak nereagovala a již podruhé ve 20. století nezasáhla proti okupaci. Tato skutečnost vedla k dalšímu poklesu prestiže armády a k otázce po smyslu její existence. Okupace, eufemisticky nazývaná jako dočasný pobyt sovětských vojsk na československém území a následná normalizace, měly pro řadu vojáků neblahé následky. Opět došlo k vlně čistek, propuštění více jak 7000 demokraticky smýšlejících důstojníků a jejich pronásledování. Armáda byla rychle pacifikována a již v roce 1969 byla dokonce přímo nasazena při potlačování občanských nepokojů. I když podle sociologických šetření z roku 1968 bylo až 99 % vojáků z povolání proti okupaci, postupně s probíhajícími čistkami řada důstojníků dala přednost pokračování lukrativní kariéry (nucený odchod řady vojáků byl příležitostí k postupu) před zachováním své tváře. Z armády se stal loajální, poslušný nástroj, opora normalizačního komunistického režimu. Materiální výhody, jimž se těšili armádní důstojníci, rovněž nepřispívaly k tomu, aby armáda byla ve veřejnosti považována za instituci společensky prospěšnou. - Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil

6 Teprve od poloviny 80.let, s nástupem perestrojky a nové generace důstojníků, se tento stav mění a uvnitř armády dochází k názorové diferenciaci, která má v roce 1989 za následek opuštění komunistického režimu a postupný příklon k novému režimu demokratickému. Spontánní celospolečenský odpor k totalitnímu režimu vedl k nízké míře ochoty příslušníků ozbrojených sil jej bránit, a to i přes to, že se v nejvyšších kruzích velení vyskytly úvahy o nasazení armády při potlačení prodemokratických demonstrací v listopadu Zpočátku neutrální a posléze loajální role armády byla rovněž ovlivněna aktivními a vstřícnými postoji nových demokratických elit. Postoj armády umožnil eliminovat hrozbu ozbrojeného zásahu vůči demokratické revoluci a zabránil možnému nasazení ozbrojených složek ministerstva vnitra a Lidových milicí jako ozbrojené síly komunistické strany. Občanské fórum jako koaliční centrum lidového odporu proti totalitnímu systému komunistické strany nedisponovalo žádnými ozbrojenými složkami a záleželo tudíž na postoji armády, bude-li toto neozbrojené nutí ochráněno před pokusy o násilné potlačení demokratické revoluce. Rozklad a neudržitelnost komunistického systému zasáhl do určité míry i armádu, přestože míra její indoktrinace byla mimořádně vysoká. Přesto panovaly uvnitř armády rozdílné postoje a názory na demokratickou revoluci a tato názorová diference byla jednou z příčin, proč armáda hroutící se komunistický systém nebránila. Dalším důvodem byla nejasná role armády a politického vývoje vůbec po případném zásahu armády. Jiným důvodem bylo tradiční chápání postavení armády ve společnosti a její úloha při formování státu. Armáda byla chápána nikoliv jako univerzální ozbrojený nástroj vládnoucí garnitury, ale jako nástroj státu, jehož smyslem je obrana státnosti a národa. Také proto by bylo obtížné ospravedlnit nasazení armády proti masovému, celospolečenskému protirežimnímu hnutí. Československá armáda v období let Do roku 1989 vycházela koncepce obrany Československa z bipolárního rozdělení světa a z podřízenosti závazkům Varšavské smlouvy, zejména pak zájmům Sovětského svazu. Československá lidová armáda byla součástí prvního operačního sledu a tomuto předurčení odpovídala i její organizační struktura a dislokace. Území ČSSR bylo rozděleno do dvou vojenských okruhů. Hlavní bojovou sílu tvořilo patnáct vševojskových divizí, dvě letecké divize, dvě divize protivzdušné obrany, dělostřelecká divize, raketové a protiletadlové svazky a útvary. Počty příslušníků armády se pohybovaly okolo osob ( vojáků - Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil

7 z povolaní + vojáci základní služby). Vedle samotné armády existovaly i jiné druhy ozbrojených sborů, které byly budovány na militárním základě. Jednalo se především o vojska ministerstva vnitra, která byla určena k boji s vnitřním nepřítelem, Pohraniční stráž, a také tzv. Lidové milice, což byli ozbrojené sbory vládnoucí Komunistické strany Československa. Československá společnost byla významně militarizována a poměr počtu občanů sloužících v ozbrojených silách k celkovému počtu obyvatel patřil k nejvyšším v Evropě. Výběr vojáků z povolání byl prováděn selektivně a velkou roli zde hrála třídní a politická kritéria. Cílem bylo vybudovat a udržovat poslušnou a loajální armádu, která by byla schopna bránit komunistický režim, plnit úkoly v rámci Varšavské smlouvy a být schopna působit jak proti vnějšímu nebezpečí, tak proti vnitřním nepřátelům. Ideologická penetrace byla značná. Všichni generálové, 82% důstojníků a 51% praporčíků bylo členy Komunistické strany Československa, přestože zejména v posledních stádiích existence komunistického zřízení bylo členství v KSČ často formální záležitostí. Nicméně příslušnost ke komunistické straně byla podmínkou ke služebnímu postupu. Tato ideologická provázanost armády a komunistického režimu se také odrážela na negativním vztahu občanů k armádě a k nízké prestiži vojenského povolání. Samotní vojáci z povolání často chápali svoji službu v ozbrojených silách jako službu státu a československé státnosti, nicméně občané jejich roli často chápali jako službu komunistickému režimu. Na konci roku 1989 byl zřejmé, že úspěch demokratické revoluce bude do značné míry záviset na postoji a aktivitě ozbrojených sil. Obavy vzbuzovaly nejen reminiscence na rok 1969, kdy se Československá lidová armáda podílela společně s pořádkovými silami na násilí proti okupaci a normalizaci demonstrujícím občanům, ale také situace v okolních zemí, kdy armáda byla nejednou použita komunistickými režimy k potlačování projevů nespokojenosti s komunistickou mocí. Pro úspěch porážky totalitního režimu a nastolení demokratické vlády bylo proto nutné: I. získat armádu na stranu demokratických sil nebo ji neutralizovat, II. udržet zároveň její akceschopnost v situaci, kdy nelze vyloučit vnější ozbrojenou intervenci, III. co nejrychleji provést základní personální změny na klíčových postech ministerstva obrany a ve velení armády, - Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil

8 IV. odpolitizovat armádu a odstranit přímý politický vliv komunistické strany, V. rozvinout vnitřní demokratický život v armádě a vytvořit prostor pro vnitroarmádní diskusi, VI. podřídit armádu důsledné civilní kontrole, VII. integrovat ozbrojené síly do společnosti tak, aby se staly zárukou demokratického systému a byly pozitivně vnímány společností. V březnu 1990 byl přijat branný zákon, který zakazoval vojákům v činné službě členství v politických stranách. Již před přijetím tohoto zákona však podstatná část vojáků vystoupila z KSČ a u některých leteckých útvarů dosáhl počet vystoupivších 70%. V souvislosti se změnou režimu a nutné depolitizaci ozbrojených sil bylo nutné přistoupit k výrazným personálním změnám. Ty sice nedosáhly takové úrovně a hloubky, jako tomu bylo např. v bývalé NDR, jejíž vyšší důstojnický sbor byl po sjednocení Německa až na výjimky kompletně propuštěn, nicméně i tak byly výrazné. Již na začátku roku 1990 byli nuceni odejít nejvíce zkompromitovaní generálové a vyšší důstojníci. Celkově odešla polovina generálů (77) a přes 4000 důstojníků. Odešlo však také několik tisíc nižších důstojníků a poddůstojníků, kteří již dále z nejrůznějších důvodů nechtěli sloužit. Zájem na personální obměně byl dán nejen politickým tlakem nových společenských elit, ale také vnitroarmádními procesy, širokou veřejností a angažovaností některých skupin, především bývalých vojáků, kteří byli pro roce 1948 nebo 1968 z armády vyhozeni a část z nich usilovala o reaktivaci. V souvislosti s nutností personální obměny armády bylo přistoupeno k zahájení tzv. prověrek, což však vhledem k profanaci této formy personálního řízení (zejména s ohledem na prověrky po roce 1968, které předcházely propouštění a perzekuci komunistickému režimu nepohodlných vojáků) bylo časem změněno na provádění atestací s důrazem na odborné aspekty. Do těchto atestací se zapojovali také představitelé parlamentu, zástupci sdružení bývalých perzekvovaných vojáků z povolání aj. Kromě příchodu civilistů do velení a jednotek armády to představovalo jeden ze zárodků vytvářející se civilní kontroly armády. To vše za situace, kdy Československo bylo stále součástí Varšavské smlouvy a na jeho území byly dislokovány útvary Sovětské armády. - Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil

9 Československá armáda se po období neutralizace a stává loajální složkou státu a proběhly zde základní transformační procesy, jako jsou reorganizace, redislokace a vytvoření nové organizační struktury spojené s výrazným snížením početního stavu. Méně se však již daří tzv. humanizace armády, tj. zvyšování participace vojáků z povolání a udržování jejich sociálních jistot. Po zajištění základních kroků, kterými byla depolitizace a zajištění loajality ozbrojených sil, totiž nedošlo k vytvoření dlouhodobé a jasné koncepce obranné politiky a rozvoje a výstavby ozbrojených sil. Minimálně do poslední čtvrtiny 90. let byla oblast ozbrojených sil mimo centrum zájmu politického vedení státu a to mělo na úroveň a kvalitu armády negativní dopad. Depolitizace armády byla dána potřebou vymanit silové složky státu z vlivu komunistické strany a posléze zabránit jakémukoliv dalšímu politickému využívání armády. Z počátku se dařilo postupně eliminovat přímý vliv politických stran a hnutí, avšak s postupujícím zcivilňováním vedení resortu obrany se tento vliv začal opět prosazovat. Nejednalo se však o plošnou politickou indoktrinaci jako před rokem 1989, ale spíše o prosazování partikulárních politických představ o celkovém směřování armády. To bylo mj. umožněno absencí politicky konsensuální dlouhodobé koncepce rozvoje resortu obrany a ozbrojených sil. Tento deficit vedl mj. k poklesu míry profesionality rozhodovacích procesů (nekoncepční redukce a dílčí transformační kroky, problematické akvizice atd.) a k nespokojenosti v řadách aktivních důstojníků. K žádoucí změně dochází až ke konci 90. let v souvislosti s tlakem NATO, přijímanými legislativními opatřeními a v s souvislosti se zahájením projektu profesionalizace armády. Po počátečních snahách humanizovat armádu prvky občanské společnosti, tzn. prostřednictvím organizací a zájmových uskupení (reprezentující jak vojáky z povolání, vojáky základní služby i občanské zaměstnance), byla tato praxe v podstatě opuštěna. Příčinou byl jak slabý zájem vedení ministerstva a velení armády, tak předpoklady představitelů těchto organizací se výrazněji prosadit. Podle části důstojnického sboru dokonce pokus o humanizaci armády vedl ke snížení kázně a bojeschopnosti armády. Postupně se však prohlubovalo civilní řízení a kontrola armády, zejména prostřednictvím nárůstu vlivu civilního prvku ve vedení ministerstva obrany, projednávání a schvalování rozpočtu armády v parlamentu a také díky činnosti branného a bezpečnostního výboru parlamentu. V některých případech mělo však i civilní řízení problematický vliv na utváření nové personální struktury. Nedařilo se prohlubovat kontrolu armády širší občanskou společností, představitelé resortu obrany neuměli pracovat se sdělovacími prostředky a image armády. - Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil

10 Jedním z důležitých úkolů, před nimiž stály ozbrojené síly především na počátku 90.let, bylo obnovení důvěry veřejnosti. Tento úkol nebyl jednoduchou a krátkodobou záležitostí jednak vzhledem k historickým zkušenostem s armádou, jednak k euforické atmosféře, která v této době relativizovala potřebu a smysluplnost existence armády. Předpokladem získání důvěry veřejnosti bylo obnovení důvěryhodnosti armády a jednoznačné prokázání nezbytnosti budování a udržování vlastních ozbrojených sil nutných ke zvládnutí krizových situací nebo k plnění mezinárodních závazků. Základní podmínkou pro důvěryhodnost armády bylo potvrzení její loajality k demokratickému uspořádání. Tato kvalita však předpokládá spolupráci civilních složek s vojenským velením. Bohužel z řady příčin se vojensko-civilní spolupráce omezila jen na několik úspěšných oblastí a nedostatečná civilní kontrola ozbrojených sil na straně jedné a politický nezájem o otázky obrany a bezpečnosti na straně druhé vedly zejména v první polovině 90. let ke zpochybňování armády, její loajality a potřebnosti. Nedůvěra a nezájem velké části politické scény byly jedním z důvodů chaotického stavu v ozbrojených silách a uzavírání se armády do sebe. Priorita jiných politických témat odsoudila otázky obranné a bezpečnostní politiky do pozadí a tomu odpovídal i přístup k řízení celého resortu, které vykazovalo značné turbulence a nestability. Post ministra obrany patří k nejfluktuovanějším ministerským postům a časté střídání ministrů s odlišnými a krátkodobými koncepcemi vedly k nárůstu nedůvěry vojáků k civilnímu řízení. Pro řadu z nich nepředstavoval civilní prvek záruku kontroly ozbrojených sil veřejností, ale cizorodý element, který do vojenské organizované struktury vnáší chaos a snižuje kvalitu ozbrojených sil. Bohužel tento pocit často pramenil z reálné situace v resortu, kdy odchod kvalifikovaných řídících pracovníků býval kompenzován nedostatečně připravenými lidmi, kteří nebyli schopni koncepčního myšlení a jejichž rozhodování často postrádalo dostatečný racionální podklad. Absence reálné dlouhodobé koncepce ve svém důsledku vedla k mrhání s finančními, materiálními a lidskými zdroji. Dá se dokonce konstatovat, že jedním z nejvážnějších problémů armády byla (pře)míra laicizace rozhodovacích procesů, která s přílišnou byrokratizací poškozovala nejen obraz armády v očích veřejnosti, ale také negativně ovlivňovala její akceschopnost. Neschopnost tvorby reálné dlouhodobé koncepce ozbrojených však byla dána nejen laicizací řízení resortu obrany, nezájmem politických elit a nedůvěrou veřejnosti, ale také dlouhodobou absencí vlastního systému strategicko-koncepčního řízení. V období existence komunistického režimu a Varšavské smlouvy nebyla tato oblast rozvíjena a zásady a koncepce byly oktrojovány z Moskvy. Generace odborníků, kteří by byli schopni tento deficit - Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil

11 odstranit a zároveň disponovali dostatečnou odborností a morálním kreditem, byla velice slabá. Sociální transformace československé (a posléze české) armády byla součástí její celkové přeměny z armády totalitního režimu na armádu demokratického státu. Tedy z armády v mnoha směrech odcizené obyvatelstvu na armádu podporovanou občany. Bylo nutné změnit nedemokratický a protidemokratický charakter armády, provést její zásadní rekonstrukci, která by při respektování zvláštností vojenského řízení této ozbrojené složky státu podřídila armádu důsledné společenské kontrole (a to nejen politické, ale i širokou veřejností), postavila působení jejích příslušníků na občanský základ, s plným respektem k občanským právům a povinnostem a při zachování důstojných podmínek pro výkon vojenské služby. Od počátku 90. let byla transformace armády v Československu orientována především na zásadní změny těchto jejích funkcí: I. při obraně státu před vnějším nebezpečím v reakci na pád komunismu, rozpad bipolárního uspořádání světa a změny bezpečnostního prostředí, ve změně jejího charakteru z armády útočné na armádu obrannou, II. při formulování vztahu k vnitropolitickému prostředí (vztah k demokratickému zřízení, politickým stranám, občanským iniciativám a hnutím, církvím, ekonomickým a kulturním aktivitám atd.) a nalezení místa v institucionálním systému demokratického státu, III. při redefinování změn vlastního vnitřního uspořádání armády jako státní instituce, jako ozbrojené organizace i jako specifického sociálního subsystému společnosti a otevření se civilní kontrole. Součástí transformace, v souladu s novou vojenskou doktrínou přijatou v roce 1991, byla i redukce, reorganizace a redislokace armády. Ta byla motivována nejen vnitřními potřebami ale také plněním nově zaváděných limitů podle mezinárodních dohod, zejména vídeňské dohody o redukci zbraňových systémů a snižování početních stavů vojsk. Geopolitické změny, ke kterým došlo na počátku 90. let, přinesly hluboké změny v systému mezinárodních vztahů a globální bezpečnosti. Zánik bipolárního rozdělení Evropy a světa, charakterizovaný ukončením studené války zahájil celou řadu procesů, které - Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil

12 pokračují do současnosti a mají i dnes zásadní význam. Tyto skutečnosti se bezprostředně dotkly také Československa a posléze i samostatné České republiky a jejích ozbrojených sil. Konec Studené války nutnost přeformulování dosavadních bezpečnostních strategií vzhledem k dramatické proměně bezpečnostního prostředí. Toto postbipolární uspořádání lze charakterizovat řadou faktorů, jedním z nich je např. minimalizace plošného vojenského konfliktu, zejména pak vzniku globálního konfliktu mezi Západem a Východem. Zánik Varšavské smlouvy ( ) a rozpad dosavadní supervelmoci Sovětského Svazu ( ) znamenal zánik východního bloku a tím i hrozbu otevřeného střetu se Západem. Na úroveň bezpečnosti Československa a posléze i České republiky měly tyto procesy pozitivní dopad. V tomto období také došlo v celoevropském měřítku k navazování smluvních vztahů, které upravovaly vzájemné poměry jak ve vojenské, tak politické rovině. Sem je možno zařadit Smlouvu o omezení počtu konvenčních sil v Evropě ( ), Pařížskou chartu pro novou Evropu ( ) deklarující mj. konec nepřátelství mezi oběma bloky, ratifikaci smluv START I a START II (1991, 1992) apod. V případě Československa se konec studené války projevil i obnovou plné státní suverenity, čehož dokladem byla politická dohoda se Sovětským svazem o odsunu jeho jednotek z československého území. Tento odsun byl zahájen relativně brzy po pádu komunistického režimu a probíhal od února 1990 do konce června Rozpad východního bloku vedl k změnám ve všech zemích střední a východní Evropy a stejně jako téměř všechny post-socialistické státy změnily svoji geopolitickou orientaci, tak i Československo a jeho následnické státy se zapojilo se do procesů evropské integrace a usilovaly o bezpečnostní jištění v rámci euroatlantických bezpečnostních struktur. Na druhé straně však rozpad východního bloku a Sovětského svazu umožnil dezintegrační procesy v této části světa, které vyústily v řadu konfliktů i vzniku mnoha ohnisek napětí v regionálním měřítku. Všechny tyto globální změny měly dopad i na Československo a později i na Českou republiku. Sjednocením Německa se Česká republika ocitla v sousedství nové regionální mocnosti a sféře jejího sílícího geopolitického vlivu, což sice mělo na ČR pozitivní dopad v mnoha oblastech (zejména došlo k významné ekonomické orientaci na SRN), došlo však i k otevření problémových otázek minulosti. Nejradikálnější změnu v této oblasti ale přinesl rozpad československé federace a vznik samostatných států ( ). Na jedné straně tak došlo k poklesu významu českého státu v globálním měřítku, na straně druhé však byla jako pozitivní změna vnímána skutečnost, že se Česká republika geograficky vzdálila od nestabilního post-sovětského prostoru, geopoliticky se vymezila i od dunajského regionu - Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil

13 zasaženého rozpadem jugoslávské federace a odstranily se tenze vyplývající ze soužití dvou státotvorných národů federace. Rozdělení československé federace proběhlo navzdory složitosti takovéhoto problémů bez větších komplikací, což mezinárodní společenství vysoce ocenilo vzhledem ke zkušenostem s jugoslávskou krizí. Došlo tak k poměrně značnému geopolitickému posunu. Česká republika přestala mít bezprostřední kontakt s podunajským prostorem, který je spojnicí s jihem Evropy a Balkánem, stejně tak ztratila bezprostřední kontakt s prostorem bývalého SSSR. Tyto skutečnosti vytvořily novou geopolitickou situaci vedoucí mj. k odlišnostem v zahraniční politice nástupnických států československé federace. V průběhu 90. let 20. století bylo regionální bezpečnostní prostředí České republiky negativně zasaženo konflikty spojenými především s dezintegrací jugoslávské federace. Česká republika se v letech stala cílovou zemí pro uprchlíky z oblastí konfliktů a ve spolupráci s mezinárodním společenstvím se aktivně podílela na řešení této dlouhodobé krize, ať již ve strukturách Organizace spojených národů nebo Severoatlantické aliance. V regionu západního Balkánu je prostřednictvím kontingentu KFOR stále přítomna a vzhledem k převzetí peace-keepingových misí v tomto prostoru Evropskou unií lze očekávat pokračování její přítomnosti v delším časovém horizontu. Reakcí na vzniklé mocenské vakuum z počátku 90. let, následné konflikty v bývalé Jugoslávii a nárůst rizik nadnárodního charakteru vedly společně se sílícím procesem globalizace k úsilí o širší mezinárodní spolupráci při zajišťování bezpečnosti. Jestliže hrozba globálního ozbrojeného konfliktu jako hlavního bezpečnostního problému minulosti byla marginalizována, nárůst počtu regionálních konfliktů naopak přinesl celou řadu asymetrických hrozeb a s nimi spojených nových bezpečnostních rizik, jejichž efektivní zvládnutí je nad síly jednotlivého národního státu. Zcela nová geopolitická situace, zmizení jasně definovaného nepřítele, (znovu)objevení se (staro)nových hrozeb, to vše mělo za následek dramatickou redefinici poslání ozbrojených sil, nové nároky a úkoly. Masová, těžce vyzbrojená armáda komunistického státu neodpovídala nárokům kladeným na ozbrojené síly v nové situaci a ve změněném prostředí. Bylo proto nutné přistoupit nejen k takovým reformám, které by zajistily loajalitu armády a její integraci do institucionálního systému demokratického státu, ale rovněž zcela změnily její tvář tak, aby to odpovídalo změněné situaci. Armádu bylo nutné nejen neutralizovat, zajistit si její loajalitu a postupně ji demokratizovat, ale také přistoupit k dramatickým kvantitativním i kvalitativním změnám. Rozhodující význam pro další vývoj československé armády a následně rovněž Armády České republiky měla již zmíněná vojenská doktrína ČSFR vyhlášená Federálním - Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil

14 shromážděním 20. března Již před tím byla 19. listopadu 1990 přijata Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě a v témže měsíci schválena koncepce výstavby Československé armády do roku Vojenská základní služba byla zkrácena ze 24 na 18 měsíců. Vojenská doktrína nedefinovala žádného konkrétního nepřítele a respektovala princip rozumné obranné dostatečnosti. Ukládala vybudovat armádu výlučně obranného charakteru. Na základě přijaté doktríny byla provedena reorganizace a redislokace armády a jednotky rozmístěny rovnoměrně po celém území státu. Bylo zrušeno devět motostřeleckých, pět tankových pluků, dva stíhací letecké pluky a reorganizovány vševojskové divize. Letecký provoz se soustředil na dvanáct letišť. Byl to první pokus nejen o redukci a redislokaci nadměrných ozbrojených sil, které již neodpovídaly potřebám státu, jeho zájmům, mezinárodní politické situaci, ale rovněž se jednalo o první a na dlouhou dobu také poslední pokus o koncipování dlouhodobější strategie týkající se ozbrojených sil. K problémům, které v období tranzice ozbrojených sil měly i ostatní postkomunistické státy, přibyl postupně i další a jak se dále ukázalo fatální problém státoprávního uspořádání československé federace. Vnitřní tlaky na rozdělení Československa provázely složité procesy prvních transformačních kroků od prvních okamžiků po pádu komunistického režimu a velmi komplikovaly jejich přípravu a zejména realizaci. Slovenské emancipační snahy a medializace možnosti rozpadu federálního státu se přenášely rovněž do armádního prostředí. Přestože většina důstojnického sboru byla nakloněna myšlence federace, část slovenských důstojníků dávala tu více tu méně najevo hranice své loajality. Možnost rozdělení státu na dvě samostatné republiky bylo nutné brát v úvahu i při vytváření nových organizačních struktur. Zde se však ministerstvo obrany a generální štáb musely spoléhat spíše na vlastní intuici než na jasné a srozumitelné pokyny vlády, parlamentu nebo prezidenta republiky jako vrchního velitele ozbrojených sil. Vedení ministerstva a generálního štábu bylo zřejmé, že je nezbytně nutné připravit takovou organizační strukturu ozbrojených sil, a tak armádu rozmístit na území dosud společného státu, aby v případě rozpadu federace nedošlo k jejímu kolapsu nebo dokonce ke konfliktním situacím. Uvedená redislokace byla z hlediska organizační náročnosti srovnatelná s předválečnou mobilizací a byla největší logistickou akcí československé armády od jejího vzniku. Po volbách v roce 1992 bylo rozhodnuto o rozdělení federace a toto rozhodnutí se odrazilo také na ozbrojených silách. Ty byly politickými a technickými dohodami rozděleny mezi nástupnické státy. 1. ledna 1993 vzniká samostatná Česká republika a její Armáda České republiky. - Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil

15 Armáda České republiky v 90. letech Vznik národní armády byl náročným procesem, jeho determinantou bylo mj. i faktické dovršení koncepce vojensko-technické transformace z roku Spočívalo ve vytvoření dvou sborů pozemních sil, sboru taktického letectva, sboru protivzdušné obrany, brigády rychlého nasazení a sboru logistiky. Součástí armády bylo i vojsko územní obrany. Redukce a transformace postihla též řídící a velicí struktury. V souvislosti s organizačními změnami a také s odchodem politruků došlo např. ke snížení počtů pracovníků federálního ministerstva obrany na polovinu. Lze konstatovat, že počátku 90. let se v zásadě podařilo dostat ozbrojené síly pod civilní kontrolu a provést nejnutnější transformační kroky. je však nutné připomenout, že tyto transformační úkony však vycházely z momentálních politických a ekonomických potřeb a z krátkodobých predikcí relativně nového a dynamicky se rozvíjejícího bezpečnostního prostředí. Nepředstavovaly proto reálnou dlouhodobou koncepci výstavby a rozvoje ozbrojených sil. Podařilo-li se uvést do praxe civilní kontrolu ozbrojených sil a zajistit jejich loajalitu demokratickému zřízení, tak jejich kvalitativní a kvantitativní změna ve smyslu modernizace a přizpůsobení novým úkolům byla odložena de facto skoro o deset let. Nejnutnější transformační kroky provedené na počátku 90. let nebyly v letech následujících doplněny dalšími koncepčními změnami, které by dostatečně reflektovaly změny bezpečnostního prostředí, reagovaly na trendy v moderním vojenství, braly v potaz charakter nových konfliktů a vyžadované schopnosti ozbrojených sil pro jejich zvládání. Armáda České republiky tak typově zůstala i přes částečnou reorganizaci a redukci v podstatě armádou masovou, která svojí koncepcí a charakterem stále ještě vycházela z 80. let a byla tak v nových podmínkám jen omezeně použitelná. Přestože se Armáda České republiky stále aktivněji začala podílet na zahraničních misích a získávala tak značné zkušenosti, tak vzhledem k podmínkám jejího financování a struktury bylo nutné vynakládat finanční, materiální a personální zdroje především ve prospěch těchto zahraničních aktivit a na úkor domácích jednotek a zařízení. Výsledkem byl nerovnoměrný rozvoj armády, kdy na straně jedné docházelo k vytváření špičkových, postupně se profesionalizujících jednotek disponujících moderním vybavením a bohatými zkušenostmi ze zahraničí a na straně druhé zde byla většina armády, která byla z větší část tvořena vojáky základní služby a do které se investovalo jen relativně málo a nekoncepčně. Tato disproporce a přehodnocení předpokládaných úkolů ozbrojených sil byla také jedním z impulsů k reformě Armády České republiky, která byla zahájena na počátku desátých let. - Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil

16 Vývoj počtu osob a hlavních druhů bojové techniky AČR před zahájením reformy Bojová obrněná Dělostřelecké Bojové Úderné Bojové tanky vozidla systémy letouny vrtulníky Osoby CFE 1999* 975 (795) 1367 (1252) 767 (657) ** 30 (120) x x x x Legenda: * CFE - Smlouva o omezení počtu konvenčních sil v Evropě (1999) - povolený limit pro ČR podle CFE, v závorce dobrovolný závazek ČR do konce roku 2002 ** Předpokládaný stav v roce 2010, v závorce počty neaktivních (zakonzervovaných) kusů výzbroje Jak už bylo uvedeno, čeští vojáci se úspěšně účastnili a účastní řady mezinárodních misí. Historicky první misí po roce 1989 byla účast protichemické jednotky v operaci Pouštní bouře. Postupem času se v souvislosti především s události v bývalé Jugoslávii vojenská zahraniční přítomnost českých jednotek soustředila především na tento region jihovýchodní Evropy a i dnes představuje tato oblast místo působení největšího zahraničního kontingentu Armády České republiky. Mise, jichž se zúčastnili čeští vojáci NÁZEV POUŠTNÍ BOUŘE Osvobozovací operace UNPROFOR Mírová mise UNCRO Mírová mise UNTAES Mise - polní nemocnice IFOR, SFOR, SFOR II Mírová operace AFOR 6. polní nemocnice KFOR Mírová operace POČET KDO KDY 200 ČSLA ČSLA AČR 750 AČR 100 AČR AČR 100 AČR 980 AČR Kuvajt Země bývalé Jugoslávie 1995 Chorvatsko - Krajina 1996 Chorvatsko - Vých. Slavonie /2001 Bosna a Hercegovina, Chorvatsko 1999 Albánie + Turecko (zemětřesení) /2002 Kosovo - Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil

17 8. ESSENTIAL HARVEST (TFH) Mírová operace 120 AČR 8-10/2001 Makedonie 9. KFOR Česko-slovenský prapor AČR od 2/2002 Kosovo 10. SFOR Velitelství + civilní spolupráce 42 AČR /2004 Bosna a Hercegovina 11. TRVALÁ SVOBODA Protiteroristická operace 612 AČR 3/2002-6/2003 Kuvajt 12. ISAF Mírová operace - (6. a 11. polní nemocnice) 269 AČR 4/2002-1/2003 Afghánistán 13. ISAF Polní chirurgický tým 10 AČR 1/2003-4/2003 Afghánistán 14. IZ SFOR Kontingent 7. polní nemocnice 526 AČR 4/ /2003 Irák, Basra 15. IZ SFOR (MNF - I) Kontingent Vojenské policie 478+6* AČR od 12/2003 Irák, Shaibah 16. CONCORDIA operace EU 2 AČR 4/ /2003 Makedonie 17. ISAF EOD meteo-kábul 31 AČR od 3/2004 Afghánistán 18. TRVALÁ SVOBODA 6. skss 112 AČR 3-8/2004 Afghánistán Zkušenosti ze zahraničních misí, z nichž drtivá většina měla charakter operací na prosazení nebo udržení míru (s výjimkou nasazení 6. skupiny speciálních sil v Afghánistánu) nebo humanitární (nasazování polní nemocnice) či edukativní charakter (výcvik policie), byly a jsou nesmírně cenné pro prohlubování akceschopností Armády České republiky a zároveň významným způsobem zvyšují prestiž našich ozbrojených sil nejen v očích zahraničních partnerů a spojenců, ale také mezi občanskou veřejností. Právě podíl na humanitárních operací nebo operacích v oblastech postižených konflikty přinesly armádě opodstatnění existence a uznání ze strany veřejnosti. Společně s aktivní a obětavou pomocí armády při zvládání několika katastrofálních záplav, které postihly Českou republiku zejména v letech 1996, 1997 a 2002 se tak armádě podařilo získat zpět důvěru veřejnosti a tento trend má i nadále vzestupný charakter. - Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil

18 Máte důvěru v Armádu České republiky? - odpovědi určitě ano + spíše ano rok 93/07 93/10 94/08 94/12 95/09 97/04 98/03 98/09 99/04 99/11 00/02 00/10 01/02 01/09 02/05 02/11 AČR 50 % 56 % 32 % 44 % 33 % 42 % 44 % 47 % 49 % 52 % 64 % 55 % 59 % 55 % 60 % V poslední době také k pozitivnímu obrazu armády přispělo nastartování reformy Armády České republiky, zrušení nepopulární základní vojenské služby, zvládnutí komunikace s veřejností a médii a trvalé osvojení si zásad demokratické kontroly a civilního řízení ozbrojených sil. V této souvislosti se podařilo se především: I. jasně vymezit vztahy mezi ozbrojenými silami, společností a jejími nejvyššími orgány v právním systému země, jež je v souladu s charakterem demokratického režimu, II. podřídit ozbrojené síly vládě práva, III. nastolit primát společnosti při tvorbě politických rozhodnutí týkajících se ozbrojených sil uplatňovaný prostřednictvím nositelů suverenity lidu (vláda, parlament), IV. nastolit primát civilních osob při realizaci politických rozhodnutí vyjádřený symbolicky civilním ministrem obrany, V. vytvořit a udržet funkčnost formálních a neformálních kanálů pro vyvažování zájmů spojených s armádou a ostatními zájmy společnosti, VI. vytvořit předpoklady pro kontrolu ozbrojených sil veřejností prostřednictvím svobodného působení hromadných sdělovacích prostředků. Na druhou stranu zůstávala dlouhodobým problémem odborná úroveň řízení resortu obrany, problematická se jevila rovněž akviziční politika (předražené nákupy, nevyužité akvizice apod.), mizivá podpora a úpadek domácího obranného průmyslu a především chybějící dlouhodobá vize resortu obrany a ozbrojených sil. Tato vize, transformovaná do podoby plánu reformy a profesionalizace ozbrojených sil, se objevila až v roce Její schválení a následnou realizaci umožnil politický konsensus a znovuobjevení armády jako politického tématu. - Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil

19 Přestože bezpečnostní a obraná politika nepatří ke klíčovým tématům politických stran, bezpečnost a obrana se od druhé poloviny 90. let stávají standardními politickými tématy, k čemuž jednak přispěly vnitřní faktory, jako např. určitá vyčerpanost transformačních politických témat z 90. let, jednak faktory vnější, jako např. vstup České republiky do NATO a posléze i reakce na události v měnícím se bezpečnostním prostředí. Všechny parlamentní strany dnes s výjimkou komunistů jednoznačně podporují aktivní členství České republiky v NATO, přiklonily se k plné profesionalizaci ozbrojených sil a prosazují v principielní rovině i shodné názory na jejich transformaci. Je to výrazný posun, porovnáme-li současnost se situací v první polovině 90. let, kdy členství v NATO nebylo uvažováno jako jediná alternativa bezpečnostního jištění státu a všechny strany podporovaly zachování základní vojenské služby. Došlo rovněž k ustavení neformální bezpečnostní komunity, kterou lze charakterizovat jako společenství odborníků a aktivních zástupců laické veřejnosti, které se permanentně vyjadřuje k otázkám souvisejícími s bezpečností státu a jeho politikou v této oblasti. Bezpečnostní komunita nemá institucionální charakter, její složení není pevně dáno, ale je relativně ustáleno. Charakter komunity je převážně odborný, jsou v ní zastoupeni experti ze státních institucí, akademické sféry, nevládních organizací, zájmových sdružení nebo jednotlivci aktivně se zajímající o danou problematiku. Existence bezpečnostní komunity má velký význam pro posilování demokratické kontroly ozbrojených sil, je inspirativním i kritickým zdrojem informací pro státní decizní sféru a je velmi důležitým prvkem vojenskocivilní spolupráce. V českém prostředí se bezpečnostní komunita začala významněji utvářet až ve druhé polovině 90. let, kdy jednak došlo k vytvoření řady institucí a nevládních organizací věnujících se bezpečnostní problematice (např. BOOSS), jednak se tato komunita začala chápat jako partner státu při konzultaci odborných otázek (např. svolávání bezpečnostní komunity při projednávání návrhů Bezpečnostní strategie ČR apod.). Činnost bezpečnostní komunity tak významně napomáhá odbornému řízení a veřejné kontrole resortu obrany. Vstup do NATO a vliv členství na ozbrojené síly Významným milníkem bylo rozhodnutí a vstupu České republiky do NATO. Cesta České republiky do NATO nebyla jednoduchá a první oficiální kroky ve vzájemných vztazích byly zahájeny hned po vzniku samostatné ČR v roce Jednalo se o obnovení kontaktů z předchozího období existence československé federace, avšak již na jiné úrovni. ČR se - Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil

20 stává členem Severoatlantické rady pro spolupráci (NACC) a v roce 1994 přistupuje k projektu Partnerství pro mír a předkládá široký prezentačním dokument, který zahrnoval rozsah, tempo a úroveň České republiky v kooperačních aktivitách Aliance. Vedle vzájemných diplomatických kontaktů se zdárně rozvíjela i praktická spolupráce, především ve vojenské oblasti. Proběhla řada vojenských cvičení v ČR i na území partnerských států, čeští vojáci se společně s kolegy z NATO podíleli na řadě misí v bývalé Jugoslávii, zejména v Bosně a Hercegovině a také v Chorvatsku. Po zahájení individuálního dialogu ke vstupu v roce 1995 se spolupráce ještě zintenzívnila a prohloubila. A konečně madridský summit v roce 1997 rozhodl o přizvání České republiky, Polska a Maďarska do NATO. Po období nutných ratifikací a příprav se Česká republika oficiálně stala řádným členem Aliance dne 12. března 1999, kdy ministři zahraničních věcí výše uvedených států v americkém Independence předali do rukou ministryně zahraničí USA ratifikační listiny o přistoupení k NATO. Vstupem České republiky do NATO bylo dosaženo jednoho z hlavních zahraničněpolitických cílů v novodobé české historii. Kladné rozhodnutí o přizvání České republiky do NATO bylo výsledkem nejen českého diplomatického úsilí, ale také odrazem významných vnitropolitických a vnitrostátních změn, které upevnily bezpečnost, stabilitu a hodnověrnost českého státu v očích zahraničních partnerů a spojenců. Značnou měrou se na tomto úspěchu podílela i Armáda České republiky, která se úspěšně účastnila a účastní celé řady zahraničních misí a akcí (IFOR, SFOR I. a II., UNTAES, AFOR, KFOR, Essential Harvest aj.). Zkušenosti z nasazení v zahraničí a pod velením NATO získali již tisíce českých vojáků. Členství v NATO a příprava na vstup také byly významným impulsem k výrazným změnám, které znamenaly vytvoření zcela nového rámce pro výkon bezpečnostní politiky. Vedle kroků k začleňování do vojenských a politických struktur NATO došlo také k přijetí celého komplexu legislativních opatření, který položil základ novému institucionálnímu bezpečnostnímu systému České republiky, systému obranného plánování, byl přijat celý soubor tzv. branných zákonů, byl zahájen proces plné profesionalizace armády, rozhodnuto o nákladných strategických projektech k obrany a bezpečnosti České republiky, byly vytvořeny soubory základních politik státu ve vztahu k bezpečnosti, obraně, obrannému průmyslu, zpravodajským službám, zpracovány závazné koncepční a standardizační dokumenty atd. Členství v Alianci se dotklo nejen resortu obrany, ale i ostatních složek státní správy a posunulo je směrem ke standardům běžným v západní Evropě. Členství v Alianci umožňuje snazší přístup k informacím, finančním prostředkům, technologiím, umožňuje společné vyhodnocování, slaďování priorit, zavádění jednotných standardů apod. Zároveň však klade - Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil

21 nároky na modernizaci a zavádění nových vojenských prvků, zejména v oblasti kompatibility velitelských systémů, účasti v jednotném systému protivzdušné a protiraketové obrany, vyžaduje vybudování infrastruktury, hlavně letištní a dopravní sítě, jejího logistického zabezpečení apod. Přejímání standardů NATO a tlak na schopnost plnit spojenecké závazky vedly vedle řady vnitrostátních faktorů (demografické trendy, ekonomické možnosti, politický konsensus aj.) k rozhodnutí provést reformu Armády České republiky a plně ji profesionalizovat. Reforma a profesionalizace Armády České republiky Přistoupením k reformě došlo k naplnění odložené kvalitativní reformy z první poloviny 90. let. K zahájení práce na koncepci reformy došlo v květnu 2001 a k jejímu předložení a schválení vládou České republiky v listopadu Již o rok později však musela být modifikována s ohledem na vládní rozpočtové škrty. Tato změna se odrazila v prodloužení tempa reformy a k omezení či zmrazení některých projektů a kroků. Současná koncepce předpokládá naplnění počátečních operačních schopností AČR během roku 2006 a dosažení cílových operačních schopností po roce Součástí bylo též rozhodnutí o zrušení nepopulární základní vojenské služby a od 1. ledna 2005 je Armáda České republiky plně profesionální. Důvodů k reformě byla celá řada: změna úkolů ozbrojených sil, ekonomická náročnost konskripční armády starého typu, omezené finanční zdroje, zmenšující se rekrutační základna a nepříznivý demografický trend, zvyšující se nároky na službu a odbornost v ozbrojených silách, tlak na přejímání standardů NATO, legislativní omezení při použití vojáků základní služby nejen v zahraničních misích, ale i při eliminaci hrozeb na našem území atd. Vývoj bezpečnostního prostředí ukázal, že pravděpodobnost přímé agrese vůči území České republiky je minimální a budoucnost ozbrojených sil bude spočívat ne v teritoriální obraně, ale v expedičních operacích mimo mateřské území. Bylo proto nutné přistoupit k budování interoperabilních, mobilních, moderních ozbrojených sil schopných plnit dlouhodobě širokou paletu úkolů v zahraničí a v mezinárodních misích. Kromě modernizace a další redukce se jako klíčový předpoklad úspěchu reformy ukázal přechod k plně profesionální armádě. - Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil

22 Důvody pro profesionalizaci armády - demografický vývoj společnosti způsobuje snižování počtu branců a zmenšování rekrutační základny - podmínky v branecké armádě nejsou dostatečně atraktivní pro mladé a vzdělané lidi, kteří raději absolvují civilní službu a základní vojenská služba tak získává diskriminační charakter - vojenská technika je stále náročnější na obsluhu - vzhledem k charakteru budoucích konfliktů a aliančním závazkům musí být armáda připravena zasahovat především mimo území České republiky a plněním těchto úkolů nemohou být pověřeni vojáci základní vojenské služby - s výjimkou Německa a Norska profesionalizují nebo hodlají profesionalizovat své armády všechny státy NATO - branecká armáda je v současné podobě vojensky neefektivní a drahá Reforma ozbrojených sil České republiky není změnou jejich základního poslání. Tím i nadále zůstává zabezpečení obrany České republiky, včetně asistence při plnění úkolů vnitřní bezpečnosti. Zásadní změna je však ve strategii naplnění tohoto úkolu. Na rozdíl od předcházející strategie, která tento úkol řešila vlastními prostředky a na vlastním území, nová strategie obrany České republiky vychází z maximálního využití našeho členství v NATO. Ozbrojené síly budou působit v rámci aliančního nebo evropského systému bezpečnosti buď preventivním nebo reaktivním způsobem. Snahou je přenést těžiště do preventivních opatření mimo území České republiky a co nejvíce snížit potřebu reaktivních opatření. Z toho důvodu základním strategickým úkolem ozbrojených sil České republiky je preventivním způsobem zabránit možnosti vedení jakéhokoliv ozbrojeného konfliktu na území České republiky. Strategie zabezpečení tohoto úkolu stojí na třech pilířích. Prvním pilířem strategie obrany je maximální využití ozbrojených sil, které musí splňovat požadované alianční schopnosti, k preventivnímu zabránění konfliktu, a když už je jeho vznik neodvratný, aby byl řešen mimo území České republiky. Druhým pilířem strategie obrany je zabezpečení vzdušného prostoru České republiky aktivní účastní ve společném integrovaném systému protivzdušné obrany NATO (NATINEADS). Třetí pilíř strategie obrany v sobě spojuje schopnost ozbrojených sil zabezpečit úkoly národní bezpečnosti a ochrany obyvatel na území České republiky a být připraven v případě potřeby přijmout a zabezpečovat alianční síly (Host Nation Support). V souladu s plánem realizace zmíněných etap reformy je také prováděno zavádění nových druhů a typů zbraní, zbraňových systémů, techniky (např. nadzvukových letounů) a - Zkušenosti České republiky z transformace ozbrojených sil