Stabilita mongolského stranického systému v letech z pohledu konceptu stranického nahrazení

Transkript

1 Maškarinec, P. Stabilita mongolského stranického systému v letech z pohledu konceptu stranického nahrazení 21 Stabilita mongolského stranického systému v letech z pohledu konceptu stranického nahrazení Pavel Maškarinec (maskarinec@centrum.cz) Abstract The article deals with the analysis of the stability of representation in Mongolian parliament a er Mongolia s transition to democracy in The main aim of the paper is to identify the size of the party replacement, in connection with the frequent changes to the Mongolian electoral system and related changes in the party system. In first step, the concept of party system stability is introduced, including concepts of volatility, party replacement, and modified concept of party replacement. In the second part of the article, we describe changes to the electoral system, with the most significant change in the 2012 election. While in the former elections, Mongolia had used a majority or semi-proportional techniques, in 2012 country passed to majoritarian form of mixed system. The next chapter provides the basic description of the election results and the genesis of the party system. In the fourth part of the article, party replacement was calculated for the elections. We conclude that from the perspective of political parties parliamentary representation, the Mongolia has witnessed quite a rapid stabilization of the political actors with parliamentary representation. However, the evolution of party system stability in terms of regained seats was largely lagged, and its increase was largely related to the consolidation of the party system a er This instability thus were not caused solely by changes and impacts of the electoral formulas, but was connected especially with the early development of the party system. Keywords Mongolia, Great State Khural, Parliamentary Elections, Party System, Party System Stability, Party Replacement Mgr. Pavel Maškarinec, Ph.D., působí jako odborný asistent na katedře politologie a filozofie Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, České mládeže 8, Ústí nad Labem, Česká republika/czech Republic.

2 22 European Electoral Studies, Vol. 9 (2014), No. 1, pp Úvod Mongolský volební systém patří ve srovnání s volebními systémy dalších postkomunistických zemí bývalého sovětského bloku mezi nejméně stabilní (viz např. Birch et al. 2002; Birch 2003; Rose, Munro 2003; Millard 2004; Šedo 2007). V šesti dosud uskutečněných volbách do mongolského jednokomorového parlamentu (Velký státní chural Ulsyn ich chural) byly použity celkem tři typy volebních systémů (čtyři při započtení zakladatelských voleb do prozatímního parlamentu v roce 1990). Pouze v letech 2000 a 2004 přitom měli mongolští občané šanci hlasovat stejným způsobem jako v předchozích volbách. Výjimkou nebyly ani poslední volby (28. června 2012), kdy došlo z hlediska mechaniky volebního systému k dosud největší změně. Mongolsko po dvaceti letech opustilo oblast většinových a semiproporčních technik a přešlo ke smíšenému volebnímu systému. Hlavní výzkumnou otázkou předkládaného textu je posoudit, do jaké míry časté reformy mongolského volebního systému ovlivňovaly podobu stability zastoupení politických stran v mongolském parlamentu. Vzhledem k omezenému rozsahu textu tudíž bude sledována pouze jedna z možných oblastí kvantitativního výzkumu stability stranických systémů. Z metodologického hlediska se jedná o případovou studii (case study), která usiluje o poskytnutí co nejhlubšího a komplexního porozumění vybranému případu (Kořan 2008). Konkrétně instrumentální případovou studii (instrumental case study), která za použití jediné úzce zaměřené případové studie, jež slouží jako příklad širšího fenoménu, usiluje o získání lepšího obecného porozumění a nějaké formy generalizace širších fenoménů (Stake 1995). Podle Yina případové studie umožňují vyvozovat generalizace, nicméně je nutné brát v potaz, že generalizace vycházející z analýzy jednoho případu nenaplňují nároky, která má např. statistická generalizace založená na velkém počtu pozorování, ale jedná se spíše o rozšíření či generalizaci teorií, tedy tzv. analytickou generalizaci (Yin 2003: 10). První část práce bude věnována představení metodologie kvantitativního výzkumu stability stranických systémů. Ve druhé části text přibližuje proměny mongolského volebního systému v letech , včetně detailní klasifikace volebních systémů užívaných v jednotlivých volbách. Třetí část se zaměřuje na popis vývoje mongolského stranického systému se snahou přiblížit systémovou logiku fungování stranicko-politické soustavy. Zhodnotíme zejména rychlost stabilizace stranického systému, existenci hlavních a vedlejších pólů¹, přítomnost různých typů stran (dominantní, predominantní, ultradominantní)² a jejich vlivu na interakce mezi jednotlivými aktéry stranického systému. Stranou nezůstane ani stručný popis výstupů voleb (včetně zhodnocení proporcionality pomocí indexu deformace). Konečně ve čtvrté (klíčové) části je analyzována stabilita zastoupení mongolských politických stran pomocí konceptu stranického nahrazení. Závěr analýzy přináší shrnutí zjištěných poznatků. Metodologické zázemí výzkumu stability stranických systémů Kvantitativní výzkum stability (zejména) západoevropských stranických systémů má dlouhou tradici (srov. např. Pedersen 1979; Pedersen 1990; Mair 1990; Mair 1997; Bartolini, Mair 1990). Klasickým nástrojem se v této výzkumné oblasti stal tzv. Pedersenův index volatility (Pedersen 1979), s jehož pomocí byla doložena značná stabilita západoevropských stranických systémů v období po druhé světové válce; průměrná agregovaná volatilita v letech dosáhla hodnoty 9,9 % (srov. Mair 1997: 80; Bartolini, Mair 1990: 111). Naproti tomu pozdější výzkumy postkomunistického areálu prokázaly, že výpočet klasicky měřené volatility má v tomto prostoru poněkud limitovanou výpovědní hodnotu, protože nalezené hodnoty vykazovaly výrazně vyšší hodnoty, než bylo běžné v západoevropských demokraciích (srov. Birch 2003: ; Rose, Munro 2003: 77 86). ¹Za samostatný pól budeme považovat relevantní uskupení, které se vyznačuje koncentrací nebo akumulací voličské podpory, případně reprezentuje rozlišitelnou ideově-politickou opci (více viz Fiala, Strmiska 1998: ). ²Při vymezení typů stran přebírá práce tradiční klasifikace. Jako predominantní chápeme stranu, která získá ve více než trojích řádných volbách po sobě nadpoloviční většinu křesel, ale na druhé straně nemusí být podstatně silnější než druhá strana (viz Sartori 2005: ). Dominantní strana může být po určitý čas (více než tři po sobě jdoucí volební období) podstatně větší než jiná strana, ale bez kontroly nadpoloviční většiny poslaneckých mandátů. Ultradominantní strana je současně jak predominantní, tak dominantní, tj. podstatně silnější než kterákoliv jiná strana (viz Novák 1997: 229).

3 Maškarinec, P. Stabilita mongolského stranického systému v letech z pohledu konceptu stranického nahrazení 23 Kritika Pedersenova indexu se soustředila zejména na skutečnost, že tento indikátor nedokáže odlišit případy, kdy je volatilita vyvolána změnou v poptávce voličů od změn způsobených odlišnou nabídkou politických stran. Britská politoložka Sarah Birch zdůraznila, že volatilita představuje mnohavrstevný a multi-dimenzionální koncept a agregovanou volatilitu lze vysvětlit kombinací tří faktorů: 1. Změn preferencí v okruhu voličů, kteří hlasují ve volbách t a t Změn ve složení elektorátu, způsobených tím, že: a) část voličů hlasujících ve volbách t již nemohla hlasovat ve volbách t + 1; b) část voličů účastnících se voleb t + 1 se ještě nemohla účastnit voleb t; c) došlo k výkyvu v míře participace voličů, kteří měli možnost hlasovat jak ve volbách t, tak ve volbách t Změny v okruhu a formě participace stran ve volbách t ve srovnání s volbami t + 1 (Birch 2003: 121). Zatímco se ale většina analýz západoevropských stranických systémů zaměřovala na první dva faktory (s výchozím předpokladem, že změny v okruhu účastníků jsou pouze malé a klasická volatilita je tudíž vhodným indikátorem změn voličského chování), výzkumy v demokratizujících se státech středovýchodní Evropy prokázaly zvýšenou důležitost třetího faktoru, tj. skutečnosti, že nabídka stran je do velké míry ovlivňována rozmary elit s malými ohledy vůči požadavkům, touhám či preferencím elektorátu (Birch 2003: 121). Podle Birch se proto centrálním bodem výzkumu stability postkomunistických stranických systémů stává problematika stranického nahrazení (party replacement). Cílem nového konceptu, který Birch zavádí, je snaha odlišit změny voličské podpory, způsobené spíše fluktuací voličů (volatilita), od změn způsobených především fluktuací elit (stranické nahrazení), vzhledem k tomu, že obě kategorie nelze považovat za zcela kompatibilní (Birch 2003: ). Zjištění Birch potvrdil i Jakub Šedo (2007), který analyzoval působení volebních systémů ve dvaceti postkomunistických zemích. Šedo jednoznačně ukazuje, že v tomto areálu je mnohem pravděpodobnější, že voliči v následujících volbách nebudou mít možnost podpořit stejnou stranu jako ve volbách předchozích, protože daný subjekt již neexistuje, resp. prošel výraznou transformací (srov. Šedo 2007: ). Výše zmíněný problém se Birch (2003: 123) pokusila vyřešit konstrukcí indikátoru stranického nahrazení (R) jako míry penetrace nových hráčů do stranického systému. Výsledná hodnota R vyjadřuje, kolik procent hlasů ve volbách obdržely strany, které se neúčastnily předcházejících voleb. Adaptaci konceptu stranického nahrazení pro parlamentní úroveň představil Šedo (2007), který současně nabídl nový způsob, jak odlišit staré strany od nových, resp. rozšířil koncept stranického nahrazení o čtyři různé formy nahrazení (z hlediska intenzity); cílem Šedova úsilí bylo přispět k řešení problémů s tvorbou matrice k posuzování kontinuity politických stran (viz příloha 1).³ Jako nová strana je v tomto přístupu, po přesunu z volební úrovně na úroveň zastoupení, počítána strana, která v minulých volbách nedisponovala parlamentním zastoupením, oproti přístupu Birch, v němž byly za nové počítány subjekty, neúčastnící se minulých voleb. Převahu podílů v kategorii 0 (žádná změna) či R 0 (minimální změna) lze považovat za výraz stability okruhu aktérů. Jak uvádí Šedo (2007: 112), kategorii R 0 nelze nutně přeceňovat jako výraz nestability, jelikož je o něco bližší kategorii 0 než R 2 (výrazná změna). Převaha kategorie R 0 nad kategorií 0 pouze signalizuje, že parlamentní strany doposud nenašly optimální volební strategii. Naopak větší podíl stran klasifikovaných v kategoriích R 2 arc (úplná změna) identifikuje nestabilitu okruhu politických stran. Zatímco kategorie Rc přímo indikuje potřebu elit či voličů vstupovat do voleb s novými subjekty, kategorie R 2 naznačuje, že se parlamentní strany výrazně odklánějí od svých dosavadních identit a strategií. Výpočet R je indikátorem stability okruhu aktérů, nicméně nevypovídá nic o stabilitě jejich zastoupení. Z tohoto důvodu Šedo v dalším kroku operacionalizuje jako novou proměnnou míru stability (S), ³Výhodou Šedova přístupu je zejména to, že pro potřeby zjištění míry stabilizace stran na parlamentní úrovni postačují informace o podílech poslaneckých mandátů, tedy údaj, jehož dostupnost je v případě mnoha zemí (zejména mimoevropského areálu) daleko přístupnější oproti podílům hlasů pro jednotlivé kandidující subjekty.

4 24 European Electoral Studies, Vol. 9 (2014), No. 1, pp udávající podíl obhájených mandátů konkrétní strany, resp. v případě minimálního nahrazení R 0 podíl mandátů získaný zástupci nově zformované kandidátky, úzce navazující na subjekt zastoupený v předešlém legislativním období. Oslabeným stranám je počítán zisk z voleb t, zatímco posíleným stranám je počítán výsledek z voleb t 1 (srov. Šedo 2007: 114). Výsledná hodnota S odpovídá klasické volatilitě (S pro 0 + R 0 = 100 V), ale její výhodou je přímé propojení S s oddělenými hodnotami pro subjekty zahrnuté v kategorii 0 a pro subjekty v kategorii R 0. Z hlediska interpretace s rostoucí hodnotou kategorií vyjadřujících stabilitu rovněž narůstá hodnota S (srov. Šedo 2007: ). Důležitým bodem při posuzování stability stranických systémů je ale nejen samotný výpočet hodnot jednotlivých indikátorů, ale rovněž stanovení konkrétních hodnot, od kterých lze hovořit o (ne)stabilitě stranického systému. To nabývá na důležitosti zejména v situaci, kdy se nesnažíme o pouze prostorově ohraničenou analýzu, ale o komparaci stability mezi různými státy. Právě s ohledem na možné srovnání přebírá práce kategorie vymezující (ne)stabilitu využité v předchozích studiích (Šedo 2007). První sledovaný indikátor stabilita okruhu aktérů, tudíž bude členěn do následujících sedmi kategorií: 1. Stabilní okruh aktérů: kategorie vyjadřující nestabilitu (R 2 arc) do přibližně 10 %; v případě dlouhodobější stability lze připustit i mírné vybočení z tohoto rámce. 2. Stabilní okruh s nestabilními strategiemi: kategorie vyjadřující nestabilitu (R 2 arc) do přibližně 10 %, ale s více než třetinovým podílem kategorie R Částečně stabilní okruh aktérů: kategorie vyjadřující nestabilitu (R 2 arc) do přibližně 25 %. 4. Částečně stabilní kruh aktérů s nestabilními strategiemi: kategorie vyjadřující nestabilitu (R 2 arc) do přibližně 25 %, ale s více než třetinovým podílem kategorie R Nestabilní okruh aktérů: kategorie vyjadřující nestabilitu (R 2 arc) kolem třetinového podílu. 6. Nestabilní okruh aktérů s měnícími se strategiemi: kategorie vyjadřující nestabilitu (R 2 arc) kolem třetinového podílu, ale s převahou kategorie R 0 nad kategorií Výrazně nestabilní okruh aktérů: kategorie vyjadřující nestabilitu (R 2 arc) s více než 50 % (Šedo 2007: 306). V případě druhého indikátoru míry stability zastoupení stávajících aktérů, bude stabilizace voličských bank jednotlivých politických stran členěna do následujících kategorií: 1. Stabilní: kategorie 0 a R 0 přesahující 80 %. 2. Částečně stabilní: kategorie 0 a R 0 mezi 60 až 80 %. 3. Nestabilní: kategorie 0 a R 0 pod 60 % (Šedo 2007: ). Před vlastní empirickou analýzou je současně nutné vyřešit několik problémů, jimž čelí výzkum stability stranických systémů. Prvním je možnost kandidatury nezávislých kandidátů. V tomto případě budeme nezávislé kandidáty počítat jako pokračující fenomén (v rámci jednoho bloku) tj. jejich přítomnost v kategorii 0, případný návrat do parlamentu po vynechaném volebním období v kategorii R 2. Přesné dohledání všech nezávislých poslanců by bylo obtížné, navíc k posouzení stability přítomnosti poslanců této kategorie ve stranickém systému i zbytečné (Šedo 2007: 112). Pokud jsou totiž nezávislí kandidáti a poslanci považováni za určitý fenomén v systému politických stran, jehož podpora se mění, má jejich shrnutí do jedné kategorie svou logiku (Šedo 2011: 67). Druhým z problémů je odlišení stran, které se účastnily předcházejících voleb, a nových subjektů. Vzhledem k tomu, že odlišení jednotlivých stran nemusí být ve všech případech jednoznačné a všeobecně přijímané, bude snahou, v kapitole věnující se chronologii vývoje stranického systému, přiblížit nejdůležitější aktéry mongolského stranického systému, včetně případných proměn jejich identity, s uvedením zdrojů, odkud lze případně čerpat podrobnější informace k okruhu zastoupených aktérů a důvodům, jež nás vedly k prezentovanému zařazení. Konečně posledním problémem je, jakým způsobem posuzovat koaliční kandidaturu. V našem případě bude u koaličních kandidátek posuzován celkový zisk koalice. Důvodem je jednak problém, že

5 Maškarinec, P. Stabilita mongolského stranického systému v letech z pohledu konceptu stranického nahrazení 25 zejména u starších voleb může být obtížné identifikovat, jaké zastoupení získali jednotliví členové koalice, ale současně také to, že z hlediska vývoje stranické konfigurace a úspěšné strategie kandidujících subjektů je důležitější posouzení, zda zahájení/ukončení koaliční spolupráce bylo účinné v součtu, než to, zda koaliční kandidatura naplnila očekávání všech zapojených členů (Šedo 2007: 115). Reformy mongolského volebního systému v letech Jak je patrné z přehledové tabulky (viz níže tabulka 1), nedocházelo v případě mongolského volebního systému ke změnám pouze některých proměnných, ale v mnoha případech hned několika. První svobodné volby v mongolské historii se uskutečnily na konci června 1990, tj. ještě v době platnosti komunistické ústavy.⁴ Dle nově přijatého volebního zákona (23. března 1990) probíhaly volby do Velkého lidového churalu (Ardyn ich chural)⁵ na základě specifické modifikace dvoukolového většinového systému (Two-Round System, TRS) absolutní většiny v čisté podobě (absolute majority run-off ) v jednomandátových obvodech mezi maximálně dvěma kandidáty. Ve volebních obvodech, kde byli nominováni více než dva kandidáti, se tak nejprve konalo předkolo (22. července) k zúžení konečného počtu kandidátů na dva. Do boje o poslanecký mandát (29. července) následně postoupili dva kandidáti, kteří získali nejvíce hlasů, při účasti alespoň 2/3 voličů daného obvodu (srov. Agwaandorjiin 1999: ; Law of Elections to People s Hural Deputies of the Mongolian People s Republic). Přijetí první demokratické (celkově čtvrté) ústavy v mongolské historii (13. ledna 1992), vedlo k opuštění bikameralismu a ustavení jednokomorového parlamentu Velký státní chural (Ulsyn ich chural) (srov. Sanders 1992). Spolu s přijetím ústavy pokračovaly i spory o způsobu volby 76 poslanců nového parlamentu, které vyvrcholily dvacetidenní ostrou debatou na půdě parlamentu, po níž bylo 8. dubna 1992 dosaženo kompromisní dohody mezi postkomunisty Mongolskou lidovou revoluční stranou (Mongol ardyn chuv sgalt nam, MAChN) a opozičními subjekty.⁶ Reforma volebního systému se dotkla jeho dvou základních proměnných volební formule a počtu a velikosti volebních obvodů a z hlediska mechaniky naplňoval nový volební systém charakteristiku systému neomezeného hlasování (unlimited vote, UV).⁷ Země byla rozdělena do 26 obvodů, jejich velikost se pohybovala od 2 do 4 mandátů,⁸ počet hlasů voličů se rovnal počtu obsazovaných mandátů (multiple vote) a voliči měli možnost své hlasy rozdělit mezi kandidáty různých stran; pro platnost voleb byla vyžadována účast alespoň 50 % voličů registrovaných v daném obvodu (Gluchowski, Grotz 2001: ; Law on the State Great Hural Elections of Mongolia). Před volbami 1996 došlo znovu jak ke změně základní formule (resp. po jednom využití semiproporční techniky ve volbách 1992 se Mongolsko vrátilo k většinové technice), tak k novému vymezení počtu a velikosti volebních obvodů. Před volbami se všechny politické strany shodovaly na potřebě volební reformy, nicméně i navzdory dohodě z roku 1994, kdy MAChN souhlasila s dalším návrhem opozice na zavedení smíšeného systému (opoziční strany předpokládaly, že budou profitovat z poměrné složky díky své vyšší podpoře v urbanizovaných oblastech), přijal 16. ledna 1996 parlament kontrolovaný MAChN kontroverzní novelu volebního zákona, jíž Mongolsko přešlo k systému dvoukolového hlasování (TRS) (srov. Agwaandorjiin 1999: ; Ginsburg 1997: 61 62).⁹ Podle nového systému ⁴K problematice mongolského přechodu k demokracii srov. např. Fritz 2002; Maškarinec ⁵Na základě změn ústavy z května 1990 byla ustavena druhá komora parlamentu Malý státní chural (Ulsyn baga chural), jejíž členové byli voleni nepřímo (Sanders 1992: 510). ⁶Zatímco postkomunisté (jednoznačný vítěz zakladatelských voleb 1990 srov. Agwaandorjiin 1999: ) prosazovali přijetí systému relativní většiny v jednomandátových obvodech (Single Member Plurality, SMP) resp. systému prvního v cíli (First Past the Post, FPTP), opoziční strany upřednostňovaly smíšený volební systém (26 mandátů mělo být rozdělováno pomocí FPTP a zbylých 50 listinným poměrným systémem viz Batbayar 1993: 61). ⁷Z hlediska rozlišení základních formulí volebních systémů přebírá předkládaný text klasifikaci formulí, kterou představili Chytilek a Šedo (2004), resp. Chytilek et al. (2009). Naproti tomu další autoři Caramani (2000), Reynolds a Reilly (1997) řadí UV mezi většinové techniky a označují ho jako systém vícenásobného hlasu či nelimitované hlasování (multiple vote, unlimited vote) Caramani, resp. blokové hlasování (bloc vote) Reynolds a Reilly. ⁸18 obvodů se krylo s administrativním vymezením mongolských krajů (ajmak), 2 obvody tvořila velká města (Darchan a Erdenet) a 6 obvodů se nacházelo na území hlavního města Ulánbátaru. ⁹Proti novele protestovala opozice i mongolský prezident Punsalmágín Očirbat, jeden z klíčových aktérů mongolské tranzice na straně MAChN (srov. Maškarinec 2010: ). Očirbat byl zvolen prezidentem v roce 1990, v nepřímé parlamentní

6 26 European Electoral Studies, Vol. 9 (2014), No. 1, pp bylo 76 poslanců voleno v jednomandátových obvodech, v rámci dvoukolové hlasovací procedury. Vítězem prvního kola se stal nejsilnější kandidát, pod podmínkou, že získal alespoň 25 % hlasů, v opačném případě se do dvou týdnů konalo druhé kolo, do něhož postupovali dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního. Pro platnost voleb byla v obou kolech vyžadována účast alespoň 50 % voličů (Law on the State Great Hural Elections of Mongolia).¹⁰ Novelizovaný volební systém tak představoval variantu TRS spojující relativní a absolutní většinu (plurality-majority), tj. systém, kde je v prvním kole vyžadován zisk předem daného počtu hlasů menší než 50 % tzv. kvalifikovaná pluralita (qualified plurality viz Caramani 2000: 30). Pro následující dvoje volby v letech 2000 a 2004 zůstal volební design zachován, ale již brzy po volbách 2004 pokračovaly rozhovory o reformě volebního systému, kdy především menší subjekty kritizovaly volební systém za jeho nedostatečnou reprezentativnost a výrazně disproporční výstupy.¹¹ Diskuze o změně volebního systému zesílily ve druhé polovině roku 2005 a po čtyřech měsících parlamentních debat přijali mongolští zákonodárci (29. prosince 2005) novelu volebního zákona znamenající návrat k volebnímu systému z roku 1992 (tj. z hlediska volební formule k systému neomezeného hlasování). Ještě den před přijetím novely přitom poslanci měli na výběr z pěti návrhů, mezi nimiž nechyběl ani návrh na zavedení systému poměrného zastoupení (UB Post, ). Reforma volebního systému se znovu dotkla dvou základních proměnných volební formule a počtu a velikosti volebních obvodů. Mongolsko bylo rozděleno do 26 vícemandátových obvodů, kopírujících územně-správní členění země, jejichž velikost se pohybovala od 2 do 4 mandátů; 20 z celkových 76 mandátů (26,3 %) se rozdělovalo v 6 obvodech hlavního města a zbývajících 56 mandátů (73,7 %) ve 20 venkovských/krajských obvodech (osm obvodů bylo dvoumandátových, dvanáct třímandátových a šest čtyřmandátových). Důležitý faktor, potenciálně ovlivňující orientaci voličů, představoval způsob řazení kandidátů na hlasovacím lístku, užívaný již v minulých volbách. Kandidáti byli primárně rozděleni podle stran, za něž kandidovali, a v rámci stran byli následně řazeni abecedně. Pořadí stran a koalic na hlasovacím lístku nicméně bylo určeno datem registrace jednotlivých stran, v případě koalic rozhodovala registrace historicky nejstarší strany.¹² Za kandidáty stran a koalic byli uvedeni nezávislí kandidáti v pořadí, v jakém byli zaregistrováni volební komisí ve volebním obvodu, kde se rozhodli kandidovat (Law on the State Great Hural Elections of Mongolia).¹³ Volby v roce 2012 pak přinesly dosud největší zlom v mongolském volebním zákonodárství, když znovu došlo jak ke změně základní formule, tak vymezení volebních obvodů. Přibližně rok a půl po volbách 2008 (v prosinci 2009) byla v parlamentu ustavena pracovní komise mající za úkol připravit novelu volebního zákona. Stejně jako v minulosti se jádrem sporu stala otázka zavedení FPTP prosazovaného MAChN (zahrnujícího i předem stanovenou kvótu pro zastoupení žen na kandidátkách) oproti listinnému poměrnému systému preferovanému AN.¹⁴ Po dlouhých diskuzích nicméně obě strany došly volbě jako kandidát MAChN. Po svém rozchodu s MAChN ale obhájil v roce 1993 prezidentský mandát, v první přímé prezidentské volbě v mongolské historii, jako kandidát opozičních stran (srov. Batbayar 1994: 41 43). ¹⁰Pokud by v druhém kole voleb nebylo dosaženo předepsané 50% účasti, musely by, do 30 dnů od vyhlášení neplatnosti původních voleb, být vyhlášeny v daném volebním obvodě nové volby. ¹¹Disproporcionalitu výstupů hlasování ve vztahu k jednotlivým politickým stranám dokládá v tabulkách s výsledky voleb index deformace (I). Index deformace měří míru nadreprezentace, respektive podreprezentace jednotlivých politických stran jako podílu mandátů, který strana získá za každé procento získaných hlasů (srov. Šedo 2006: 66 72). Pro hodnocení disproporcionality výstupů hlasování na úrovni stranického systému jako celku viz např. Maškarinec ¹²Tato situace v minulosti vedla k tomu, že se nově zakládané strany slučovaly nebo vytvářely koalice s dříve zaregistrovanými stranami, což zajišťovalo jejich kandidátům lepší umístění na hlasovacím lístku (srov. např. IRI 2000: 49; Liao 2004: 68). ¹³Ani shoda na novém volebním systému nepřinesla ukončení debat o vhodné podobě volebního systému a po dlouhých diskuzích se MAChN, Demokratická strana (Ardčilsan nam, AN), Strana občanské vůle (Irgení Dzorig nam, IDN) a Národní nová strana (Ündesní šine nam, ÜŠN) na konci roku 2007 shodly na zavedení listinného poměrného volebního systému pro volby Návrh počítal se zavedením jednoho celostátního volebního obvodu, kandidátní listiny měly být přísně vázané a výše omezovací klauzule byla stanovena na 5 % (UB Post, ; OSF 2007). Celý plán nicméně zhatily spory uvnitř AN. Zatímco členové parlamentního klubu strany podpořili přijetí novely volebního zákona, nejvyšší vedení strany, včetně předsedy AN Cachjagína Elbegdordže, který v této době nebyl poslancem, odmítlo její přijetí (UB Post, ). ¹⁴Např. na počátku dubna 2010 předložil poslanec AN Erdenín Bat-Úl (od roku 2012 starosta hlavního města Ulánbátaru) návrh novely volebního zákona zavádějící listinný poměrný systém všech 76 mandátů se mělo rozdělovat v rámci jednoho celostátního volebního obvodu politickým stranám (a nezávislým kandidátům), které by získaly alespoň 7 % hlasů (UB Post, ).

7 Maškarinec, P. Stabilita mongolského stranického systému v letech z pohledu konceptu stranického nahrazení 27 ke kompromisu na zavedení smíšeného volebního systému typu navrstvení (superposition viz Massico e, Blais 1999).¹⁵ Otázkou zůstávalo pouze vyjasnění počtu mandátů v jednotlivých složkách volebního systému. Vyřešení této otázky se ale ukázalo jako největší problém a k definitivnímu přijetí novely volebního zákona došlo až 15. listopadu 2011 (po třech letech diskuzí). Výsledný kompromis mezi Mongolskou lidovou stranou (Mongol ardyn nam, MAN)¹⁶ a AN stanovil výsledný poměr počtu mandátů na 48 : 28 ve prospěch nominální složky (63,16 % vs. 36,84 %), tj. přesně opačně, než tomu bylo v počátcích vyjednávání.¹⁷ Samotné rozdělování nominálních mandátů probíhá v jedno- až třímandátových obvodech relativní většinou hlasů, pro zisk mandátu musí kandidát získat alespoň 28 % hlasů (kvalifikovaná pluralita), v opačném případě se v daném obvodě konají nové volby.¹⁸ Rozdělování zbývajících křesel se uskutečňuje za využití listinného poměrného volebního systému, v rámci něhož Mongolsko představuje jediný celostátní volební obvod. K distribuci mandátů se užívá Hareova kvóta s metodou největšího zbytku, při stanovení 5% klauzule pro strany i koalice (Law on the State Great Hural Elections of Mongolia). Tabulka 1: Vývoj volebního systému v Mongolsku (Law of Elections to People s Hural Deputies of the Mongolian People s Republic; Law on the State Great Hural Elections of Mongolia) Rok konání voleb Typ volebního systému Počet mandátů Počet obvodů (rozsah) Klauzule Převod hlasů na mandáty 1990 TRS (a) (1) Absolutní většina 1992 UV (2 4) Relativní většina 1996 TRS (1) Absolutní většina / relativní většina (b) 2000 TRS (1) Absolutní většina / relativní většina (b) 2004 TRS (1) Absolutní většina / relativní většina (b) 2008 UV (2 4) Relativní většina 2012 MMM 76 Vysvětlivky: 26 (1 3) Relativní většina (c) 1 (28) 5% (d) Hareova kvóta (e) UV systém neomezeného hlasování, TRS dvoukolový většinový systém, MMM navrstvující smíšený volební systém. (a) Volby probíhaly v jednomandátových obvodech mezi dvěma kandidáty. Pokud byli v některém z obvodů nominováni více než dva kandidáti, konalo se v tomto obvodu nejprve předkolo k zúžení konečného počtu kandidátů na dva. Do boje o poslanecký mandát následně postoupili dva kandidáti, kteří získali nejvíce hlasů, při účasti alespoň 2/3 voličů daného obvodu. (b) K zisku mandátu v prvním kole postačoval zisk alespoň 25 % hlasů. Do případného druhého kola postupovali dva kandidáti. Pro platnost voleb byla v obou kolech vyžadována účast nejméně 50 % voličů. (c) K zisku mandátu musí kandidát obdržet alespoň 28 % hlasů. V opačném případě se konají doplňovací volby. (d) Pro samostatné politické strany i koalice politických stran. (e) Neobsazené mandáty přidělovány metodou největšího zbytku. ¹⁵Další autoři označují tento volební systém jako smíšený systém s většinovým účinkem (mixed-member majoritarian, MMM viz Shugart, Wa enberg 2003), nebo paralelní systém (parallel viz Reynolds, Reilly 1997). Paralelní systém nicméně Reynolds a Reilly nezařazují mezi smíšené volební systémy, ale naopak mezi semiproporční systémy. ¹⁶MAN je přímým následníkem MAChN (viz níže). ¹⁷MAChN původně (na počátku července 2010) prosazovala rozdělení mandátů v poměru 26 : 50 (FPTP vs. PR), když předseda MAChN Süchbátaryn Batbold označil tento poměr za nejvhodnější pro zemi. O rok později (v červnu 2011) MAChN, resp. MAN přišla s návrhem 24 : 52 oproti požadavku AN 26 : 50. Již v říjnu ale obě strany přehodnotily názor a s datem blížících se voleb MAN předložila návrh v poměru 48 : 28 ve prospěch nominální složky, ve snaze usnadnit přijetí zákona, když nejprve usilovala o rozložení mandátů v poměru 52 : 24 ve prospěch nominální složky (Business-Mongolia.com, , , ). ¹⁸Dva obvody jsou třímandátové (výhradně na území hlavního města), 18 obvodů dvoumandátových a 6 obvodů jednomandátových (výhradně mimo hlavní město). Celkově se v hlavním městě Ulánbátaru nachází 6 obvodů s průměrem 2,33 mandátů na obvod, zatímco ve zbytku země 21 obvodů o průměrné velikosti 1,70 mandátů.

8 28 European Electoral Studies, Vol. 9 (2014), No. 1, pp Evoluce mongolského stranického systému v letech Z hlediska logiky fungování prošel mongolský stranický systém několika fázemi. První období od zakladatelských voleb 1990 do voleb 1992 (resp. až do konce volebního období v roce 1996) bylo charakteristické dominantní (resp. ultradominantní) pozicí postkomunistické MAChN, která si dokázala udržet rozsáhlou organizační strukturu z období před rokem 1990 a současně i voličskou podporu velké části obyvatelstva. Naproti tomu pro opoziční subjekty vznikající po roce 1990 byla charakteristická častá frekvence vzniku a slučování stran, a to především v souvislosti s parlamentními volbami (srov. Agwaandorjiin 1999: ). Přeskupování jednotlivých politických subjektů bylo nicméně téměř vždy spojeno se stejnými politickými představiteli, kteří stáli za zánikem stávajících uskupení a vznikem nových. Neustále se opakující štěpení v rámci stranického spektra bylo usnadňováno i tím, že, jak uvádí Liao (2004: 68), nebylo z ideologického a programového hlediska mezi hlavními mongolskými stranami významnějších rozdílů. Výsledek zakladatelských voleb 1990 přinesl jednoznačné vítězství MAChN, která získala 358 ze 430 mandátů, zatímco opoziční subjekty, jimž se nepodařilo postavit do voleb jednu soubornou formaci, obdržely pouze minimum mandátů: Mongolská demokratická strana (Mongolyn ardčilsan nam, MoAN) 17 mandátů, Mongolská národní pokroková strana (Mongolyn ündesní devšilt nam, MÜDN) 6 mandátů, Mongolská sociálně demokratická strana (Mongolyn social demokrat nam, MSDN) 4 mandáty a 38 mandátů získali nezávislí (srov. Agwaandorjiin 1999: ; Gluchowski, Grotz 2001: 506).¹⁹ Zatímco tak MAChN ztělesňovala již od počátku zřetelně vymezený pól stranicko-politické soustavy, v řadách opozičních stran nevznikl žádný subjekt, který by dokázal ztělesnit druhý pól stranického systému. Výstupem voleb 1992 se tak stalo další drtivé vítězství MAChN, jež dokázala proměnit 56,90 % hlasů v 70 ze 76 mandátů (92,11 %). Koalice Svaz (Cholbó) zahrnující parlamentní MoAN a MÜDN spolu se Spojenou stranou (Negdsen nam, NN) obdržela pouhé 4 mandáty²⁰, rovněž parlamentní MSDN 1 mandát a poslední mandát získal nezávislý poslanec (srov. Agwaandorjiin 1999: 212 až 231). Volební výsledky současně potvrdily některé z nevýhod, jež jsou neomezenému hlasování připisovány, tj. především posílení politických stran vykazujících největší koherenci a organizační schopnosti a tendenci k vysoké disproporcionalitě výstupů hlasování (Farrell 2001: 44 45; Norris 2004: 48; Reynolds et al. 2005: 44; Taagepera 2007: 29). Jako reakce na tuto situaci následovala koncentrace roztříštěného opozičního tábora, v rámci kterého došlo před volbami 1996 ke vzniku koalice Demokratický svaz (Ardčilsan cholbó, ACh), v níž se spojily nejsilnější opoziční strany.²¹ Volby v roce 1996 tak probíhaly de facto jako souboj mezi MAChN a ACh a jejich výsledek znamenal ukončení dominantního (ultradominantního) postavení postkomunistů a naznačil potenciální tendenci posunu stranického systému směrem k dvoustranickému formátu a bipolaritě zastupované MAChN a ACh (při pohledu na koalici jako jeden subjekt). Vítězná koalice ACh obdržela za 47,05 % hlasů celkem 50 poslaneckých mandátů (tj. téměř dvě třetiny), zatímco MAChN získala za 40,49 % hlasů pouze 25 mandátů, zbývající mandát obdržel zástupce malé Mongolské tradiční sjednocené strany (Mongolyn ulamdžlalyn negdsen nam, MUNN). Ukázalo se tedy, že v případě koncentrace stranického systému, která by zahrnovala proměnu podoby strukturace stranického systému ve směru dvoustranického formátu, by volební systém dokázal svým reduktivním účinkem přispět k prosazení tohoto zformátování. ¹⁹Z hlediska rozdělení mandátů se lze v různých pracích setkat s mírně odlišnými hodnotami (srov. např. Agwaandorjiin 1999: 200; Atwood 2004: 144; Barkman 2005: 45; Rossabi 2005: 27), tento text přebírá údaje z Gluchowski, Grotz ²⁰V rámci koalice získala MoAN 2 mandáty a MÜDN a NN po 1 mandátu. ²¹Výsledkem několika vln slučování (srov. Liao 2004: 67) byl v roce 1992 vznik Mongolské národně demokratické strany (Mongolyn ündesní ardčilsan nam, MÜAN), v rámci které se sloučily od roku 1990 parlamentní MoAN a MÜDN spolu s několika dalšími stranami a vytvořily po MAChN druhou největší mongolskou politickou stranu (srov. Sanders 2010: ). Zde je nutné zmínit i působení zahraničních politických nadací (mezi nejaktivnější patřily International Republican Institute, Konrad-Adenauer-Sti ung nebo Asia Foundation), které se aktivně podílely na rozvoji vznikajícího pluralitního systému. Právě pod vlivem těchto nadací došlo v únoru 1996 ke vzniku koalice Demokratický svaz, v níž se spojily nejsilnější opoziční strany MÜAN a MSDN spolu s menšími stranami Mongolskou stranou zelených (Mongolyn nogón nam, MNN) a Mongolskou stranou demokratických věřících (Mongolyn šašintny ardčilsan nam, MŠAN) (srov. Fritz 2002: 89 90; Rossabi 2005: 67 69).

9 Maškarinec, P. Stabilita mongolského stranického systému v letech z pohledu konceptu stranického nahrazení 29 Tabulka 2: Výsledky parlamentních voleb v Mongolsku 1992 a 1996 (Gluchowski, Grotz 2001) Strana Hlasy (%) (%) I Strana Hlasy (%) (%) I MAChN 56, ,11 1,62 MAChN 40, ,89 0,81 Svaz 17,49 4 5,26 0,30 ACh 47, ,79 1,40 MSDN 10,08 1 1,32 0,13 MUNN 1,82 1 1,32 0,72 Nezávislí 2,99 1 1,32 0,44 Nezávislí 3,08 0 0,00 0,00 Ostatní 12,54 0 0,00 Ostatní 7,57 0 0,00 Celkem 100, ,00 Celkem 100, ,00 Tendence k prosazení dvoustranického zformátování ovšem byla ukončena před volbami 2000 v důsledku naprosté fragmentace koalice ACh (k důvodům rozpadu koalice viz Rossabi 2005: 69 96). Ve volbách 2000 tak proti MAChN kandidovaly čtyři subjekty vzniklé rozštěpením ACh a výsledek voleb přinesl drtivé vítězství MAChN, naprostou porážku stran bývalé vládní koalice a obnovení dominantního (ultradominantního) postavení postkomunistů.²² Podle očekávání získala nejvíce hlasů MAChN. Překvapením ale byl rozsah jejího vítězství. MAChN získala 51,64 % hlasů, za které obdržela 72 mandátů (94,74 %), tzn. ještě o dva mandáty více než v roce Druhá koalice ACh získala za 13,35 % hlasů jediný mandát. Po jednom mandátu získaly rovněž Vlast Mongolská demokratická nová socialistická strana (Ech oron mongolyn ardčilsan šine socialist nam, Vlast-MAŠSN) za 11,03 % hlasů a volební koalice IDN-MNN za 3,61 % hlasů, poslední mandát získal nezávislý poslanec. Ze zbývajících stran bývalé koalice MSDN nezískala za 9,14 % hlasů žádný mandát a MoAN obdržela pouhých 1,82 % hlasů.²³ Reakcí na tuto situaci byla další vlna koncentrace stranického spektra, podobně jako před volbami 1996, a již na konci roku 2000 došlo ke vzniku Demokratické strany (Ardčilsan nam, AN), v níž se sloučily MÜAN, MSDN, MŠAN, MoAN a Mongolská demokratická strana obnovy (Mongolyn ardčilsan sergén mandalyn nam, MASMN) (srov. Liao 2004: 68; Sanders 2010: ). Na konci roku 2003 pak AN, Vlast- MAŠSN a Strana občanské vůle Republikánská strana (Irgení Dzorig bügd najramdach nam, ID-BNN)²⁴ vytvořily koalici Vlast Demokracie (Ech oron Ardčilal, EO-A). Na rozdíl od voleb 2000 tudíž ve volbách 2004 stanuly proti MAChN hlavní opoziční strany spojené v jedné koalici podobně jako v roce Výraznou koncentraci stranického sytému potvrdilo i srovnání počtu kandidujících subjektů a počtu kandidátů. Zatímco v roce 2000 kandidovalo průměrně 7,9 kandidátů na mandát, v roce 2004 poklesl tento počet na 3,2. To překonalo i hodnotu z roku 1996, která dosáhla 4,0 kandidátů na jeden mandát. Hodnotám z voleb 1996 a 2004 se současně do velké míry přibližovaly i hodnoty z voleb 1992 a 2008, tj. v době, kdy Mongolsko užívalo systém neomezeného hlasování. V roce 1992 a 2008 kandidovalo průměrně 3,9, resp. 4,7 kandidátů na mandát. Výrazné navýšení počtu kandidátů na mandát přineslo až použití MMM v roce Pokud se zaměříme na nominální část hlasování, kde se rozdělovalo již pouze 26 z celkových 76 mandátů, můžeme ve volbách 2012 pozorovat dramatický nárůst až na 13,6 kandidátů na 1 mandát (Songúlín erönchí choró, vlastní výpočet). V tomto případě můžeme vyslovit hypotézu, že nárůst počtu kandidátů byl spojen se snahou politických stran nominovat co nejvyšší počet kandidátů ve všech obvodech, s cílem přilákání pozornosti k jejich kandidátním listinám a navýšení ²²Volební rok 2000 začal štěpením uvnitř největší vládní strany MÜAN, kterou na počátku roku opustilo část poslanců. První skupina obnovila samostatnou činnost MoAN a druhá založila Stranu Občanské vůle (Irgení Dzorig nam, IDN). Z bývalých stran vládní koalice tedy v roce 2000 kandidovaly v rámci ACh pouze oslabená MÜAN a malá MŠAN. MNN utvořila volební koalici s IDN a zbývající strany, MSDN a MoAN, se rozhodly kandidovat ve volbách samostatně (IRI 2000: 13, 45). ²³Výsledky voleb by zřejmě výrazně nezměnila ani případná kandidatura koalice ACh ve složení z roku Modelace výsledků voleb, zahrnující výsledky stran bývalé koalice jako celku, ukázala, že tyto strany by ani při společném postupu nedokázaly ohrozit vítězství MAChN. Na druhé straně by ke stávajícím 2 mandátům získaly dalších 7, právě na úkor MAChN, a jejich zastoupení by se zvýšilo z 2,64 % na 11,84 % (Maškarinec 2007: 61). ²⁴ID-BNN vznikla v roce 2002 sloučením IDN, Republikánské strany (Bügd najramdach nam, BNN), Strany pro Mongolsko a Mongolské strany rozvoje venkova (Sanders 2010: ).

10 30 European Electoral Studies, Vol. 9 (2014), No. 1, pp šance překročit 5% omezovací klauzuli. To platí zejména pro menší subjekty, které nemohly počítat s úspěchem v nominálním hlasování a v minulosti, při využití většinových či semiproporčních technik, své kandidáty stavěly v pouze menší míře. Výsledek voleb 2004 poté znovu, podobně jako v roce 1996, přiblížil stranický systém ke dvoustranickému formátu (při pohledu na koalici EO-A jako jeden subjekt). MAChN obhájila vítězství, ale za 48,83 % hlasů obdržela 36 mandátů, tj. pouze polovinu oproti roku Koalice EO-A zaostala za MAChN o necelá čtyři procenta hlasů (44,85 %) a získala 34 mandátů. Do parlamentu se dostal ještě jeden zástupce BNN²⁵, která získala 1,39 % hlasů, a tři nezávislí poslanci. Volby 2004 současně byly historické v tom, že poprvé od roku 1990 nedokázal volební systém zabezpečit vítězné straně parlamentní většinu a výsledkem byl vznik velké koalice obou nejsilnějších subjektů, resp. MAChN a tří stran tvořících koalici EO-A. Tabulka 3: Výsledky parlamentních voleb v Mongolsku 2000 a 2004 (Gluchowski, Grotz 2001, Schafferer 2005) Strana Hlasy (%) (%) I Strana Hlasy (%) (%) I MAChN 51, ,74 1,83 MAChN 48, ,65 1,00 ACh 13,35 1 1,32 0,10 EO-A 44, ,95 1,02 Vlast-MAŠSN 11,03 1 1,32 0,12 BNN 1,39 1 1,35 0,97 IDN-MNN 3,61 1 1,32 0,36 Nezávislí 2,93 1 1,32 0,45 Nezávislí 3,50 3 4,05 1,16 Ostatní 17,43 0 0,00 Ostatní 1,42 0 0,00 Celkem 100, ,00 Celkem 100, ,00 Poznámka: EO-A obdržela ve volbách 36 mandátů, ale MAChN podala ihned po volbách žalobu pro neplatnost voleb ve dvou obvodech. Dostupné výsledky voleb nezahrnují tyto dva sporné obvody, a proto celkový počet mandátů z voleb 2004 není 76, ale 74. Ani období po volbách 2004 nebylo v Mongolsku prosté vnitřních sporů mezi subjekty snažícími se ztělesnit alternativu vůči postkomunistům. Nejprve došlo k rozpadu koalice EO-A a v lednu 2005 se vláda zúžila na alianci MAChN a AN (nejsilnější strany zaniklé koalice). Nesnadné sdílení moci mezi stranami vládní koalice ovšem pokračovalo. Dne 11. ledna 2006 obdržel premiér Cachjagín Elbegdordž (AN) rezignaci deseti ministrů MAChN, která znamenala pád koaliční vlády. Předseda AN Radnásümberelín Gončigdordž poté odmítl další spolupráci s postkomunisty a nový kabinet pod vedením předsedy MAChN Mijegombyna Enchbolda vytvořily, spolu s MAChN, Vlast (jedna ze strany bývalé koalice EO-A), BNN a Lidová strana (Ard tümní nam, ATN).²⁶ Součástí vlády se stali i tři poslanci AN, kteří nerespektovali názor vedení strany zavrhující spolupráci s MAChN (Tuya 2006: 79 81; Noerper 2007: 77; Sanders 2010: Ixxi Ixxii). Uklidnění na politické scéně nepřinesly ani následující měsíce. Na přelomu března a dubna 2006 se novým předsedou AN stal bývalý premiér Elbegdordž a změně ve vedení se nevyhnula ani MAChN. Na konci října se v Ulánbátaru konal stranický kongres, kde byl novým předsedou postkomunistů zvolen dosavadní generální tajemník strany Sandžágín Bajar. V reakci na výsledky kongresu oznámil ²⁵BNN znovuobnovila svou samostatnou činnost v roce 2004 po sporech o vedení ID-BNN mezi lídry dvou hlavních subjektů, které se podílely na vzniku této strany, Sandžásürengín Ojún (IDN) a Badzarsadynem Džargalsajchanem (BNN) (srov. Sanders 2010: , ). ²⁶ATN založil na konci roku 2005 Lamdžavyn Gündalaj. Gündalaj byl zvolen do parlamentu v roce 2000 jako nezávislý (ve stejném roce vstoupil do AN), v roce 2004 byl zvolen členem parlamentu jako člen AN, aby po krátkém účinkování v rámci ATN tento subjekt na jaře 2008 opustil a po znovuobnovení členství v AN získal za tuto stranu ve stejném roce znovu parlamentní mandát (Sanders 2010: 330).

11 Maškarinec, P. Stabilita mongolského stranického systému v letech z pohledu konceptu stranického nahrazení listopadu premiér Enchbold rezignaci kabinetu a na následném jednání parlamentu byl 22. listopadu Bajar zvolen novým premiérem. V novém kabinetu zasedly MAChN, IDN a Národní nová strana (Ündesní šine nam, ÜŠN) založená bývalými poslanci AN, kteří byli za svoji účast v předchozí Enchboldově vládě vyloučeni ze strany (Sanders 2010: Ixxiii Ixxiv, 496). Ani návrat k systému neomezeného hlasování ve volbách 2008 nepřinesl výraznější proměnu mongolského stranického systému. Jednoznačným vítězem voleb se stala MAChN, která jako hlavní vládní strana porazila AN o necelá 4 % hlasů. Rozhodující se ale ukázala schopnost stran převádět hlasy na mandáty. Zde se znovu potvrdila vyšší koherence a organizační schopnosti postkomunistů, kteří dokázali 43,06 % hlasů proměnit ve 45 mandátů (59,21 %) oproti AN, jež za 39,21 % hlasů získala 28 mandátů (36,84 %).²⁷ Na druhé straně AN obhájila postavení druhého pólu stranické soustavy, a to i přes snahu některých bývalých čelných politiků AN, kteří po odchodu ze strany zakládali nové politické strany s cílem převzít část elektorátu AN. Výsledek voleb 2008 tedy potvrdil tendenci stranického systému k soutěži dvou stran a skutečnost, že úspěch dalších subjektů je vázán na kandidaturu výjimečně populárních osobností. Zbývající tři mandáty si rozdělili jeden nezávislý poslanec, kandidátka IDN a ministryně zahraničí Sandžásürengín Ocún²⁸, a kandidát Občanské koalice (Irgení evsel, IE) a předseda zelených Dangásürengín Enchbat; IE založily před volbami Strana občanského hnutí (Irgení chödölgön nam, IChN), MNN a MSDN (Sanders 2010: ).²⁹ Téměř celé volební období byla v Mongolsku u moci velká koalice MAChN a AN, jejíž vznik byl reakcí obou stran na nepokoje po volbách, které vyústily ve vyhlášení výjimečného stavu mongolským prezidentem Nambarynem Enchbajarem (srov. Bulag 2009: ). Snaha obou stran o zklidnění napjaté situace v zemi na druhé straně způsobila, že v zemi de facto přestala existovat jakákoliv opozice, protože postkomunisté a demokraté disponovali 73 z celkově 76 mandátů v parlamentu. Překvapivá porážka Enchbajara v prezidentských volbách 2009 (srov. Bulag 2010: 97 98), jíž stávající prezident označil za zradu z vlastních řad (srov. ENGLISHnews.mn 2010), byla prvním znakem boje o moc uvnitř MAChN. Enchbajar poté nezískal nominaci strany v doplňovacích parlamentních volbách na místo uprázdněné novým prezidentem a bývalým premiérem Elbegdordžem, a tyto události podle mongolského tisku vyjadřovaly obavy vedení MAChN, že by se Enchbajar nespokojil s postem řadového poslance a mohl usilovat o post předsedy parlamentu nebo premiérský post (APS 2009a; APS 2009b).³⁰ Na podzim 2009 se rovněž odehrála výměna na premiérském postu, když Sandžína Bajara (MAChN), který odstoupil ze zdravotních důvodů, vystřídal ministr zahraničí a Bajarův stranický kolega Süchbátaryn Batbold; v dubnu 2010 Batbold nahradil Bajara i na postu předsedy MAChN. K vyvrcholení mocenského boje uvnitř MAChN došlo na stranickém kongresu v listopadu 2010, kde většina delegátů rozhodla o vypuštění slova revoluční z názvu strany, čímž se strana vrátila k původnímu názvu z roku 1921 Mongolská lidová strana (MAN). Na tento krok reagovala část členů, v čele s Enchbajarem, opuštěním strany a založením nové MAChN. V lednu 2012 Enchbajarova MAChN oznámila utvoření koalice s Mongolskou národně demokratickou stranou (Mongolyn ündesní ardčilsan nam, MÜAN) vedenou bývalým předsedou AN Mendsajchany Enchsajchanem. Ve stejné době opustila AN vládní koalici ve snaze profilovat se před blížícími se volbami jako opozice vůči MAN (Maškarinec 2012: 98 99).³¹ ²⁷Systém neomezeného hlasování posiluje vnitřně soudržné a dobře organizované strany, které dokáží přesvědčit voliče, aby všechny své hlasy ve volebním obvodu odevzdali pouze jejím kandidátům. Tato skutečnost v minulosti značně nahrávala MAChN, která měla před AN výhodu silného voličského jádra, především ve venkovských oblastech. Naproti tomu demokraté se museli spoléhat na podporu části fluktujících voličů. V jejich případě ale existovala oprávněná obava, že odevzdají část hlasů kandidátům dalších stran, jak ukazuje např. na analýze voleb 2004 mongolský sociolog Tamir (srov. Tamir 2005). ²⁸Sandžásürengín Ojún je sestrou lídra mongolského přechodu k demokracii Sandžásürengína Dzoriga, který byl zavražděn v roce 1998, krátce předtím než, jak se všeobecně očekávalo, měl být jmenován premiérem vlády koalice ACh. Ojún následně v doplňovacích volbách získala poslanecký mandát po svém bratrovi a od roku 1998 dokázala svůj poslanecký mandát obhájit ve všech následujících volbách (Rossabi 2005: 112; Sanders 2010: ). ²⁹Činnost MSDN, jejíž většina členů se v roce 2000 podílela na založení AN, byla obnovena na konci roku 2004 částí bývalých členů MSDN v čele s Ad jágínem Ganbátarem, v souvislosti s rozpadem koalice EO-A; oficiálně byla strana zaregistrována 20. ledna 2005 (UB Post, , ). ³⁰Enchbajar byl předsedou MAChN ( ), premiérem ( ), předsedou parlamentu ( ) a mongolským prezidentem ( ) (Sanders 2010: ). ³¹Enchsajchan byl prvním nekomunistickým premiérem Mongolska ( ), předsedou AN ( ), neúspěšným prezidentským kandidátem AN z roku 2005 a v roce 2006 jedním z poslanců AN, kteří byli vyloučeni z AN za účast ve vládě

12 32 European Electoral Studies, Vol. 9 (2014), No. 1, pp Situace před volbami 2012 tedy byla historická nejen výraznou změnou volebního systému, ale rovněž tím, že do hry vstoupil nový subjekt v čele s velmi oblíbenou osobou bývalého prezidenta Enchbajara. Lze pouze spekulovat, do jaké míry se do výsledku voleb promítlo dubnové zatčení Enchbajara, který byl obviněn z korupce; podle některých pozorovatelů mohla stát za obviněním snaha zbavit se nepohodlného soupeře.³² Enchbajar, který ve věznici zahájil hladovku, byl 14. května propuštěn na kauci, nicméně volební komise označila jeho kandidaturu za neplatnou z důvodu probíhajícího vyšetřování (Maškarinec 2012: 99). Výsledky voleb potvrdily odhady preferencí a fakt, že se síla postavení koalice MAChN-MÜAN výrazně odlišovala od postavení třetích stran ve všech předchozích volbách a účast koalice ve volbách výrazně zasáhla do podoby stranického systému. Vítězem voleb se stala AN, jejíž kandidáti získali 31 ze 76 mandátů, před MAN s 27 mandáty, 11 křesel si zajistila koalice MAChN-MÜAN, dva mandáty obdržela Strana občanské vůle zelení (Irgení Dzorig nogón nam, ID-NN)³³, tři získali nezávislí kandidáti a zbývající dva mandáty zůstaly neobsazeny, protože ve dvou obvodech kandidáti neobdrželi minimálně požadovaných 28 % hlasů. Výsledek voleb a vstup MAChN-MÜAN na politickou scénu tak výrazně narušil směřování systému politických stran ke dvoustranickému formátu, které započalo po volbách 2000 ustavením AN. Na rozdíl od minulosti ovšem v roce 2012 nebylo důvodem nárůstu fragmentace štěpení v rámci skupiny stran navazujících na odkaz stran, jež stály za mongolskou tranzicí, ale secese části členů MAChN po změně názvu strany v roce Zatímco v minulých volbách to byli postkomunisté, kdo těžili z fragmentace demokratů, ve volbách 2012 se role obrátily a MAN poprvé od roku 1990 nebude držet žádnou z nejvyšších funkcí, které se po volbách všechny ocitly v držení AN. Prezidentem je od roku 2009 Cachjagín Elbegdordž, předsedou parlamentu byl zvolen Zandáchúgín Enchbold, starostou hlavního města Ulánbátaru se stal Erdenín Bat-Úl (volby se konaly spolu s parlamentními) a premiérem byl 9. srpna zvolen předseda demokratů Norovyn Altanchujag poté, co 19. července oznámily AN, MAChN, MÜAN a ID-NN dohodu o vytvoření společné koaliční vlády (Maškarinec 2012: 103). Tabulka 4: Výsledky parlamentních voleb v Mongolsku 2008 a 2012 (Songúlín erönchí choró) Strana Hlasy (%) (%) I Strana Hlasy (%) (%) N PR N PR C N PR C N PR MAChN 43, ,21 1,38 MAN 33,46 31, ,13 32,14 36,49 1,17 1,03 AN 39, ,84 0,94 AN 34,33 35, ,65 35,71 41,89 1,33 1,01 IE 4,34 1 1,32 0,30 MAChN-MÜAN 17,88 22, ,70 25,00 14,87 0,49 1,12 IDN 3,49 1 1,32 0,38 ID-NN 4,75 5, ,00 7,14 2,70 1,30 Nezávislí 5,24 1 1,32 0,25 Nezávislí 4, ,52 0,00 4,05 1,38 Ostatní 4,66 0 0,00 Ostatní 4,85 5, ,00 0,00 0,00 Celkem 100, ,00 Celkem Poznámka: v roce 2012: N = nominální složka, PR = poměrná složka, C = celkem nominální a poměrná složka; ve volbách 2012 je v nominální složce pouze 46 z celkově 48 rozdělovaných mandátů, protože ve dvou obvodech vítězní kandidáti nezískali požadovaných 28 % hlasů. Analogicky je nižší i celkový počet všech mandátů, 74 namísto 76. I s MAChN. Po svém odchodu z AN Enchsajchan založil s dalšími kolegy ÜŠN, která neuspěla ve volbách 2008, když získala pouze 1,70 % hlasů (Sanders 2010: ). V roce 2011 ÜŠN změnila své jméno, když převzala jméno MÜAN, tj. jméno strany, která integrovala hlavní opoziční subjekty v roce 1992, podílela se na vítězné koalici ACh z voleb 1996, a v roce 2000 ukončila svou činnost, když byla jednou ze stran, jež se podílely na vzniku AN. ³²I přes porážku v prezidentských volbách zůstával Enchbajar jedním z nejpopulárnějších mongolských politiků. Např. v červnu 2012, tj. těsně před volbami a již v době jeho vazby, jeho popularita převyšovala podporu prezidenta Elbegdordže i předsedy MAN Batbolda, předseda AN Norovyn Altanchujag se vůbec nedostal do první desítky nejpopulárnějších politiků. Podobně v dalších průzkumech se Enchbajar umisťoval hned na druhém místě (viz SMF 2011; SMF 2012a; SMF 2012b). ³³ID-NN vznikla v roce 2011 sloučením IDN a MNN. Oficiálně byla strana zaregistrována Nejvyšším soudem v březnu 2012, nicméně část členů MNN spojení odmítla a kandidovala ve volbách 2012 pod původním názvem MNN (InfoMongolia.com, , , ).