Politologie Metodický list číslo 1

Transkript

1 Metodické listy pro kombinované studium předmětu Politologie Metodický list číslo 1 Název tématického celku: I. Úvod - realistický pojem politiky II. Pojem moci Druhy a zdroje moci Vztah moci a autority III. Vybraní myslitelé realistického pojmu politiky Niccolo Machiavelli Thomas Hobbes Carl Schmitt IV. Závěr Název tématického celku: Úvod - realistický pojem politiky Od doby antických sofistů a především od Machiavelliho 1) se na počátku novověku začal prosazovat realistický pojem politiky. Později tento pojem převážil nad normativněontologickým pohledem. Pro realistický pojem politiky již není politické jednání něčím, co se poměřuje normativním hlediskem dobrého řádu a co umožňuje ctnostný dobrý život, nýbrž faktickým problémem, identickým s fenoménem moci 2). Pod vlivem novověkého přírodovědeckého myšlení se v tomto pojetí politiky ztrácí ze zřetele sféra eticky zdůvodněných cílů a účelů politického jednání, pokud o nich není možné získat objektivní a podle přísných metodologických zásad nové filozofie zjištěné poznatky. Místo toho dostávají absolutní přednost prostředky politického jednání. Není náhodou, že pojem moci se stává klíčovým pojmem a rozhodující kategorií pro pochopení politiky. Machiavelli toto instrumentální nebo technické pojetí politiky rozvinul ve skutečně klasické podobě ve své knize Vladař 3). V ní v literární podobě knížecího rádce dává svému panovníkovi cynické rady, jak nejlépe a nejúčinněji dobýt politickou moc.

2 Tento pojem politiky se nachází také u Thomase Hobbese, například ve větě "Non veritas sed voluntas facit legem" (Nikoli pravda, nýbrž vůle tvoří zákon). Vůlí se zde rozumí nadřazená panovnická moc Hobbesova Leviathana - státu. Realistické pojetí politiky platilo také pro moderní politickou sociologii a politickou vědu, což bylo zásluhou Maxe Webera. Ve své známé řeči Politik als Beruf (Politika jako povolání) uvedl mimo jiné dvě zjištění, která jsou pro realistický pojem politiky podstatná. Za prvé napsal: "Avšak co je ze sociologického hlediska politický svaz? A co je stát? Ani ten se nedá sociologicky definovat z obsahu toho, co činní... Moderní stát lze nakonec sociologicky definovat spíše ze sociologického prostředku, který je mu - stejně jako každému jinému politickému svazu - vlastní: a to je fyzické násilí." Za druhé podal definici. "Politikou tedy budeme rozumět snahu o podíl na moci nebo o vliv na rozdělení moci, ať už mezi státy, nebo skupinami lidí uvnitř státu, který je zahrnuje... Kdo dělá politiku usiluje o moc. O moc buď jako prostředek ve službě jiným (ideálním nebo egoistickým), nebo o moc pro ni samotnou - aby prožíval pocit prestiže, který moc dává." Pojem politiky je zde zjevně instrumentalizován, redukován na prostředek a koncentrován na problematiku moci; nalézání jiných hledisek je zbytečné, jsou vědecky irelevantní. Působení tohoto Weberova pojmu politiky lze rozeznat téměř ve všech moderních politickovědeckých nebo sociologických definicích politiky.

3 Metodické listy pro kombinované studium předmětu Politologie Metodický list číslo 2 Název tématického celku: Pojem moci Naprosto zásadní je pro realistický pojem politiky pojem moci. Moc je podle Scrutona 4) definována jako schopnost dosáhnout jakýkoli žádaný výsledek, a to za všech okolností, třeba navzdory opozici. Moc je věcí míry, může být udělena, delegována, sdílena či omezena. Moc může být založena na souhlasu nebo na donucení. Moc charismatického vůdce může být založena na souhlasu, zatímco moc tyrana zpravidla takto založena není. Moc prvého může však být mnohem větší než moc druhého. Moc může být vykonávána vlivem nebo ovládáním (politologové moc od vlivu často odlišují, čímž zužují pojem moc na vztahy realizované ovládáním). Druhy a zdroje moci Je-li moc mocí ekonomickou, je schopností ovlivňovat nebo ovládat výrobní prostředky. Je- li mocí politickou, je schopností ovlivňovat nebo ovládat instituce, jejichž prostřednictvím se tvoří nebo aplikuje právo. Je-li mocí osobní, je schopností vykonávat vliv na lidi a ovládat je, ať už z jakéhokoli důvodu. Podle některých teorií je nutno veškero politickou moc vysvětlovat v pojmech moci ekonomické (to je společné například různým formám marxismu). Výše uvedený smysl pojmu moc musíme odlišit od právního smyslu. ten označuje nikoli de facto schopnost, ale de jure svolení. Moci udělené právem (pravomoci) jsou svolení dělat určité věci bez právní sankce. Ten, kdo vykonává takové moci, může být právně omezen pouze v tom smyslu, že je nesmí vykonávat ultra vires (nesmí pravomoci překračovat). Americký ekonom a znalec problematiky moci Kenneth Galbraith rozlišuje tři základní druhy moci 5) : a)moc represivní (potlačovací), opírající se o možnosti trestání a donucování b) moc kompenzační (vynahražovací), opírající se o možnosti odměňování c) moc kondicionální (podmiňující), dosahující požadovaného chování nepřímo pomocí ideologie, víry výchovy, kultury atp.

4 Jako hlavní zdroje moci uvádí Galbraith osobnost, vlastnictví a organizaci. K těmto třem zdrojům bývá dodáván ještě čtvrtý - přísun a zpracování informací (ke škodě může být nejen jejich nedostatek, ale i matoucí záplava). Vztah moci a autority V politické historii lidstva většinou převládla mocenská politika, pro níž bylo určující používání vnější síly a moci (např. armády a policie). V řadě případů se však uplatňovalo také používání autority (panovníci z Boží milosti, rady starších). Pojmy moc a autorita nelze zaměňovat. Politická moc je projevem určité síly, převážně vnější, která vychází od určitého zdroje, čili subjektu (nositele) moci a směřuje k nějakému objektu (adresátu), aby mu vnutila svou vůli. Autorita je pak jistou vnitřní výbavou a schopností člověka zaujímat čelné a uznávané postavení, které je mu přiznáváno nebo připisováno ovládanými či ovlivňovanými. Autorita v politice může hrát kladnou i zápornou roli. Nadměrné uctívání jedné, či několika málo osobností v autoritářských systémech (fašistickém, komunistickém, populistickém) znemožňuje vznikání samostatných politických osobností mezi občany. Moderní vytváření typu sociálně poddajného a nemyslícího masového člověka je způsobováno jak zjevnými tlaky industriální konzumní společnosti, tak skrytou politickou manipulací a znechucením občanů, kteří se pak mohou stát nepřímými oporami totality. Americké výzkumy autoritářské společnosti po druhé světové válce v USA, vedené sociologem T. Adornem, a úvahy psychoanalytika E. Fromma počítají k jejím hlavním rysům slepou poslušnost vůči autoritám., agresivní reakce proti narušovatelům vlastním koncepcí a představ, nechuť k sebezpytování, stereotypní myšlení, uctívání síly a tvrdosti, hledání vnějších příčin zla. Z pohledu vztahu moci a autority rozlišujeme podle Scrutona : a) moc s autoritou b) moc s obecnou vírou v její autoritu c) holou moc (vykonávána skupinou neřídící se zákonem) Na politiku lze pohlížet jako na pokus postoupit od třetího typu moci k druhému. Proto se setkáváme s procesem legitimování, při němž se holá moc snaží představit samu sebe jako moc stvrzenou právem. Často se nechápe rozdíl mezi legalitou a legitimitou moci. Tak třeba vládní moc komunistické diktatury u nás bylo opřena o mnohé zákony, tedy o legalitu. Postrádala však legitimitu, tzn. morální oprávnění. Holá moc je slabší než moc akceptovaná veřejností, a proto lze na proces legitimování pohlížet jako na snahu o získání větší moci. Pouze pokud věříme, že je třeba skutečně získat nějakou objektivně existující autoritu, můžeme považovat usilování o autoritu za něco jiného než za usilování o moc.

5 Metodické listy pro kombinované studium předmětu Politologie Metodický list číslo 3 Název tématického celku: Vybraní myslitelé realistického pojmu politiky Niccolo Machiavelli Politické názory Machiavelliho ( ) jsou plodem typicky světského způsobu myšlení, oddělují politiku od teologie a vycházejí z renesančního pojetí člověka jako nositele svobodné vůle, jako samostatného tvůrce společenských poměrů. Za svůj věhlas politického teoretika vděčí Machiavelli v prvé řadě své nové "vědecké metodě", vytvářející maximy podobné těm, které uvádí David Hume ve svém eseji "Že politika může být redukována na vědu" jako "jednu z věčných politických pravd, kterou nemůže změnit ani žádná doba, ani náhoda"; za další pak doktrině morálního oportunismu a nevázanosti, jež vedla k užívání slova machiavelismus ; a za třetí teorii republikánství. Machiavelli definoval svou novou politickou metodu jako čerpání maxim či pravidel úspěšného politického chování z historie a zkušenosti. Metoda se zakládá na pragmatickém a utilitárním přístupu k politice. Snaží se být užitečnou (utile) a dospět ke skutečné pravdě o problému, namísto aby se zabývala pouze imaginárními situacemi. To vyžaduje realistické hodnocení politiky z hlediska moci, vlivu a také lidské přirozenosti z hlediska jejích vášní a animality. Machiavelliho realismus a naturalistický determinismus je v těsném vztahu k jeho názorům na STÁT jako na organickou strukturu ovládanou vlastními zákony vývoje, jež ve své úspěšnosti nachází své vlastní ospravedlnění. Machiavelli na rozdíl od svého současníka Guicciardiniho neužívá slov ragione di stato (důvod státu), ani netvrdí že účel světí prostředky. Spíše prohlašuje, že úspěch vládce bude posuzovat lid, a prostředky, kterých užívá, budou omluveny, pokud jsou úspěšné. Neboť " v politice, kde není odvolacího soudu, soudí člověk podle výsledku." Časté užívání slova stato a důraz Machiavelliho na dichotomii mezi úspěšnou politikou a tradiční morálkou prozrazují, že si byl dříve něž jiní vědom problémů jež přináší rostoucí moc sekularizovaného státu. Machiavelli nepodřizoval morální normy politickým. Uznával, "jak chvályhodné je, když vladař drží své slovo, žije počestně a neuchyluje s k podvodu." Nepopírá ani významnou roli náboženství ve státě, jež spočívá ve vedení občanů k dobru a poslušnosti. Když však konfrontuje politika s volbou mezi veřejným úspěchem a soukromou ctností, doporučuje se tradiční morálky zříci. Vůči křesťanství je zásadně kritický, protože učí ctnostem, jež jsou nevhodné pro silný a úspěšný stát, a protože samo staví špatný morální příklad.

6 Pro pochopení Machiavelliho teorie mají neobyčejný význam jeho myšlenky o vztahu člověka k osudu tj. o vztahu lidské vůle k objektivní nutnosti. Osud a jeho záměry podle Machiavelliho lidé neznají. To znamená, že neznají konečný cíl a smysl, k nimž jejich činnost nevyhnutelně směřuje. Proti osudu člověk nic nezmůže - dokáže "spřádat jeho nitky, ne je však přetrhávat." Existence osudové nutnosti, kterou nelze znát ani měnit, nevylučuje však cílevědomou lidskou činnost, snahu o změnu existujících poměrů. Politika tedy pro Machiavelliho byla uplatněním svobodné vůle v rámci osudové nutnosti. 6) Machiavelliho přesvědčení, že osud řídí polovinu našich životů, má také důležité morální a politické důsledky. Právě vládcova potřeba být "připraven otočit se po větru Štěstěny a tam, kde jej proměnlivost událostí chce mít, jej zavazuje "často jednat proti svému slibu, proti křesťanské lásce, proti lidskosti a proti náboženství." Machiavelli byl prodchnut myšlenkou národní jednoty a velikosti své roztříštěné vlasti. Machiavelliho myšlení je jak na praktické tak ideologické rovině zásadně republikánské, což dokazují Pocock i Skinner. Republiky jsou schopny se lépe přizpůsobit měnícím se podmínkám díky svému smíšenému občanstvu, a navíc skýtají lidem větší možnosti seberealizace. Machiavelli si uvědomoval moc lidu či mas (moltitudine), v neposlední řadě proto, že jsou konečným soudcem všech politických činů. V podání Machiavelliho a jeho současníků sloužilo klasické republikánství také k ospravedlnění rostoucí moci státu. V Rozpravách z roku 1520 Machiavelli napsal: "Domnívám se, že největší dobro, které lze vykonat a které je bohu nejmilejší, je to, jež je konáno pro vlastní zemi." Thomas Hobbes Anglický myslitel Thomas Hobbes ( ) kritizoval tradiční aristotelovskou či ciceronsko - republikánskou politickou filozofii. Jeho východiskem bylo stanovisko, že neexistuje žádné dobro a zlo nezávislé na jedincích. Hobbes tvrdí, že každý člověk nazývá dobrem to, co je mu příjemné, co mu přináší potěšení. V míře, v níž se jeden člověk liší od druhého v konstituci (přirozenosti), se od sebe liší také názor na to, co je dobré a zlé. Neexistuje něco takového jako jednoduše dobré. Tento etický nesoulad však může být podle Hobbese překonán. Všichni lidé by uznali, že každý z nich je oprávněn se bránit. k dohodě nad tento rámec není možné dojít - nemůže dojít například k dohodě, že člověk je oprávněn ublížit druhému člověku (vyjma důvodu sebeobrany). Možnost této obecné dohody umožnila Hobbesovi tvrdit, že existuje jedno základní přirozené právo a jeden stejně základní zákon. Právem je "svoboda všech lidí užívat svých sil podle své vůle k ochraně své vlastní přirozenosti." Zákonem pak je, že "každý člověk má usilovat o mír, dokud je naděje na jeho dosažení. Není-li však možné míru dosáhnout, smí použít všechny možnosti a prostředky války." Hobbes ovšem vidí člověka jako egoistu, který usiluje o vlastní výhody, tj. o zachování své existence a o vlastnictví co nejvíce statků. V přírodním stavu, kde všichni jednají podle této snahy, vládne proto "válka všech proti všem." Tento stav neuspokojuje přirozenou lidskou potřebu jistoty. Lidský život je totiž v tomto stavu podle Hobbese "osamělý, ubohý, ošklivý, krutý a krátký." Jistotu je ale možno vytvořit uměle, jestliže lidé svolí, že nebudou své právo uplatňovat kromě případů, kdy je nepochybně jasné, že proti nim byl podniknut útok, a svěří

7 svou obrannou moc svrchovanému vykonavateli. Tak Hobbes konstruuje původ státu, jenž jediný umožňuje mír, právně chráněné vlastnictví a vyšší mravnost. Mezi státy trvá jako zbytek původního stavu válka. Státní vůle, ztělesňovaná podle státní normy buď panovníkem nebo parlamentem, musí být všemocná. Pokud jde o stát jako nositele absolutní, neomezené moci, jde Hobbes velmi daleko. V názvu svého díla dává státu jméno biblické příšery Leviathana. Stát se stává "smrtelným bohem". Určuje, co je právo: co dovoluje, je v souladu s právem, co zakazuje, je protiprávní. Určuje také, co je náboženství: podle Hobbese je náboženství je víra státem uznaná, neuznaná víra je pouze pověrou. Hobbes tvrdí, že člověk může volit jen mezi dvěma zly: původním stavem naprosté anarchie a úplným podřízením státnímu pořádku. Pokud stát selže je znovu nastolen přirozený stav. Hobbes se tím vzdaluje od středověkého křesťanského pojmu státu. Chápe stát jako čistě lidský vynález, založený pouze na účelnosti, nikoli na náboženském nebo metafyzickém zdůvodnění. U Hobbese se ukazuje, jak po rozkladu středověkého nazírání, v němž byl jednotlivec i stát zařazen do božského řádu spásy, je nyní jednotlivec i stát "osvobozen". Hobbes bývá považován za jednoho ze dvou největších britských filozofů (tím druhým byl Hume). Jeho politická i metafyzická díla v jistém smyslu reprezentují moderní myšlení jako celek a jsou jedním z klíčových popisů porenesančního evropského státu. Carl Schmitt Od konce Výmarské republiky získal v německé oblasti pro určení toho, co je politické, velký vliv jeden aspekt realistického pojmu politiky - rozlišení na přítele a nepřítele, což úzce souvisí se jménem státoprávního vědce Carla Schmitta. Ten v roce 1930 ve své práci Der Begriff des Politischen (Pojem politična) podal následující vymezení politické oblasti: "Politická jednání a motivy se dají odvodit ze specificky politického rozlišení, rozlišení na přítele a nepřítele. To přináší pojmové pojmové určení ve smyslu kritéria, nikoli vyčerpávající definici nebo údaj o smyslu politična. Protože je nelze odvodit z jiných kritérií, odpovídá v politické sféře relativně samostatným kritériím jiných protikladů - dobru a zlu v morální sféře, krásnému a ošklivému v estetické atd. V každém případě je to rozlišení samostatné, nikoli ve smyslu nějaké vlastní nové věcné oblasti, nýbrž tak, že není obsaženo ani v žádném jiném protikladu nebo ve více z nich, ani z nich nemůže být odvozeno. A dále: Nepřítel je jen veřejným nepřítelem... Nepřítele v politickém smyslu není třeba osobně nenávidět., teprve ve sféře soukromého má smysl milovat svého nepřítele, to znamená svého protivníka. Politický protiklad je nejintenzivnější a nejostřejší protiklad a každá konkrétní protikladnost je tím političtější, čím víc se blíží nejzazšímu bodu, uskupení přítel - nepřítel." Toto pojetí politiky spočívá jako každé jiné pojetí na určitém obrazu člověka. je zajímavé, že v práci Pojem politična uvádí Schmitt obecnou ( a tím také pro jeho vlastní teorii platnou větu), že všechny pravé politické teorie předpokládají, že člověk je zlý. To znamená, že se na něj rozhodně nedívají jako na neproblematickou, nýbrž na nebezpečnou a dynamickou bytost. Nikoli náhodu poukazuje přitom mimo jiné na T, Hobbese. Antropologická pesimistická premisa tvoří také základ politického kritéria přítel - nepřítel a je vlastně definicí nepřítele.

8 Schmittovo pojetí bylo vystaveno časté kritice, zejména ze strany představitelů normativně ontologického přístupu, kteří kladli proti kritériu nepřítele kritérium míru. Myšlenky C. Schmitta však zjevně ovlivňují prakticko teoretické myšlení dodnes. IV. Závěr Nemůže být žádných pochyb o tom, že politika má co dělat s mocí, jejím získáváním a udržováním. Něco jiného však je, když z moci činíme hlavní nebo dokonce jediný znak toho, co je politické. V důsledku toho se pojem politiky, vztažený pouze k moci, rozšiřuje na téměř všechny společenské vztahy. Vždyť téměř ve všech těchto vztazích můžeme pozorovat moc, nejen ve veřejných, ale i v privátních sférách. Max Weber sám označil pojem moci za "amorfní" a tím poukázal na toto široké rozprostření moci ve společenských vztazích. Použijeme-li tento amorfní pojem moci jako konstitutivní znak toho, co je politické, stane se téměř každý společenský vztah "politický" a ztratíme pojmový znak, pomocí něhož by bylo možné odlišit politické a společenské jevy. V tom spočívá jedna ze slabin realistického pojmu politiky, jenž pak potřebuje doplnění o další charakterizující a specifikující znaky politické oblasti. V každém z pojmů politiky jsou zdůrazněny velmi rozdílné aspekty společenské reality a kvalifikovány jako "politické". Jednou je to problematika "dobrého života" v praktickofilozofickém smyslu a k tomu vztažený "správný politický řád", podruhé problém moci, jindy problém třídního boje. Není třeba pohlížet s politováním na existenci různých, vzájemně se lišících pojmů politiky a na pluralitu politickovědeckých směrů. Není třeba se také jednou provždy rozhodnout pro jeden či druhý pojem politiky a tím také proti všem ostatním. Spíše bychom měli tyto pojmy vidět z perspektivy různých alternativních strategií bádání a posuzovat je podle přínosnosti v konkrétním výzkumném procesu. Musíme také přihlížet k selektivní funkci různých pojmů politiky; vytvářejí totiž nad politickou realitou různě hustou síť a dospívají často k pozoruhodně různým výsledkům při určování předmětu disciplíny. Poznámky: 1) viz dále část III. Vybraní myslitelé realistického pojmu politiky 2) viz dále část II. Pojem moci 3) Často, především dříve, překládáno jako Kníže, což je blíže německému Der Fürst 4) Scruton, R..: Slovník politického myšlení, Jota, Brno 1995, strana 72 5) Fibich, J.: Základy politologie,s&m, Praha 1992, strana 11 6) Mlynář, Z.: Z dějin západoevropských politických ideologií, SNPL, Praha 1961, strana 109 Seznam použité literatury:

9 Adamová, K. - Křížkovský, L.: Politologie, Codex, Praha 1997 Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Jota, Brno 1995 Berg-Schlosser, D. - Stammen, T.: Úvod do politické vědy, ISE, Praha 2000 Fibich, J.: Základy politologie, S&M, Praha 1992 Machiavelli, N.: Vladař, Orbis, Praha 1940 Mlynář, Z.: Z dějin západoevropských politických ideologií, SNPL, Praha 1961 Scruton, R..: Slovník politického myšlení, Atlantis, Brno 1990 Störig, H. J.: Malé dějiny filozofie, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2000