UNIVERZITA KARLOVA FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA ANDRAGOGIKY A PERSONÁLNÍHO ŘÍZENÍ

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA ANDRAGOGIKY A PERSONÁLNÍHO ŘÍZENÍ Poradenský proces v rámci přístupu zaměřeného na člověka (Carl R. Rogers) (seminární práce pro předmět Poradenství ve vzdělávání dospělých) Jana Kavalcová 2. ročník NMgr.

2 Obsah 0 Úvod 3 1 Historie přístupu zaměřeného na člověka 4 2 Charakteristika hlavních bodů přístupu zaměřeného na člověka 6 3 Vztah klienta a poradce 8 4 Fáze poradenského procesu ve srovnání se sedmi fázemi vývoje osobnosti 10 5 Závěr 13 6 Soupis bibliografické citace 14 2

3 0 Úvod O dílo Carla Rogerse jsem se zajímala již na bakalářském studiu, které jsem končila prací Problém svobody jednotlivce v rogersovském přístupu ke vzdělávání (2015). Tuto seminární práci jsem pojala jako možnost dále se věnovat této tématice, tentokrát v aplikaci na poradenský proces ve vzdělávání dospělých. Práce Carla Rogerse mě oslovila především z důvodu jeho víry v lidský potenciál, zaměření na vnitřní život jedince, osobní zodpovědnost a působení v mezilidských vztazích. Základní podmínky potřebné k vytvoření podmínek pro osobní růst jako kongruence, bezpodmínečné pozitivní přijetí a empatické porozumění by měly být dle mého názoru základem jakéhokoli mezilidského vztahu, a to nejen v rámci pomáhajících profesí. Cílem této seminární práce je představit Rogersův přístup zaměřený na člověka v aplikaci na poradenství ve vzdělávání dospělých. Vzhledem k zadání jsem mimo jiné vycházela z publikací V. Drapely Přehled teorií osobnosti (2008), J. Gabury a J. Pružinské Poradenský proces (1995), Carla R. Rogerse Způsob bytí: Klíčová témata humanistické psychologie z pohledu jejího zakladatele (1998) a L. Nykla a R. Motschnig Komunikace zaměřená na člověka: Rozumět sobě i druhým (2011), neboť právě v oblasti komunikace v průběhu poradenského procesu vnímám největší přínos Rogersova přístupu. Ze zahraničních zdrojů jsem zařadila například poznatky z knihy The Person-Centred Counselling Primer P. Sanderse (2006). 3

4 1 Historie přístupu zaměřeného na člověka Přístup zaměřený na člověka (Person Centered Approach PCA) je psychologický směr, jehož zakladatelem je americký psycholog Carl Ransom Rogers ( ) (Smith, 2004, nestránkováno). Ten se již v průběhu svých studií a prvních let praxe vymezuje vůči některým poznatkům náboženství, psychoanalýzy a behaviorismu a formuluje své přesvědčení, že každý jedinec je schopen se konstruktivně sociálně vyvíjet za působení příznivých podmínek, kterými jsou kongruence, bezpodmínečně pozitivní přijetí a empatické porozumění (Nykl, 2012, s. 15). Sám Rogers (1998, s. 106) představuje svůj směr jako přístup ověřený zkušeností, interakcí s druhými lidmi a výzkumem. Na tomto místě bych chtěla upozornit na problematiku generalizace poznatků získaných z výroků klientů, které jsou již ze své podstavy subjektivní, ale mohly být také subjektivně z Rogersovy strany vnímány, přijaty a zkresleny (Kavalcová, 2015, s. 43). Carl Rogers jako jeden ze zakladatelů a významných představitelů humanistické psychologie zahrnuje její poznatky také do své práce: Centrem zájmu jeho přístupu je prožívající osobnost. Jedince je nutné pochopit a popsat z hlediska jeho vlastního subjektivního pohledu na svět a sebe samého, nepojímat ho jen jako objekt studia. Hlavními tématy jsou způsoby, jakými se člověk rozhoduje, jeho tvořivost a směřování k sebeaktualizaci. Humanistická psychologie tvrdí, že lidé nejsou pouze jednoduše motivováni základními pudy či fyziologickými potřebami. Nejvyšší hodnotou je důstojnost člověka. 4

5 Přesvědčení, že lidé jsou ve své podstatě dobří. Cílem působení psychologa/poradce/lektora je pochopit jedince, ne předpovídat nebo měnit jeho chování, jedinec se musí chtít sám změnit. Smysluplnost práce psychologů/poradců/lektorů předchází její objektivitě (Atkinson, 2003, s. 468). Rogersův přístup je především známý z oblasti psychoterapie, bývá aplikován také do oblasti vzdělávání, ale vzhledem k zaměření seminární práce bych tuto tématiku zúžila na oblast poradenství. Dle Vymětalova rozdělení (1996, s ) a na základě studia přehledu primární literatury (první Rogersova práce, která se zabývá poradenstvím, vychází v roce 1942, a nese název Counselling and Psychotherapy: Newer Concepts in Practice) se jednalo o první fázi vývoje tohoto směru: nedirektivní poradenství, psychoterapie zaměřená na klienta, zážitková psychoterapie a integrace v jiných oborech, skupinová psychoterapie, od roku 1980 diferencovaně integrační období. Rogersovo pojetí bylo v době svého vzniku kontroverzní tím, že na rozdíl od psychoanalytického a behavioristického přístupu, které v té době převažovaly a vyzdvihovaly vliv vnějších podnětů na chování a jednání jedince, obracel důraz k nitru člověka a chápal ho jako aktivního tvůrce svého života. Vedle kritiky Rogersova přílišného idealismu a optimismu se objevují také další zpochybňování jeho tvrzení, a to především z řad právě psychoanalytiků a behavioristů. Jedná se například o nedůvěru v možnost uvědomovat si nevědomé zážitky a pocity v prostředí bezpodmínečného přijetí, autentičnosti a empatie (Nye, 2004, s. 152) či v možnost svobodné volby jedince, neboť se prý vždy určitým způsobem jedná o působení 5

6 vnějšího vlivu na jedince, a tím pádem o určitou formu posilování, ať už prostřednictvím výrazu tváře terapeuta/poradce nebo pozorovatelných změn chování okolí k jedinci v průběhu terapeutického/poradenského procesu (Nye, 2004, s. 152). 2 Charakteristika hlavních bodů přístupu zaměřeného na člověka Základní terminologií využívanou v přístupu zaměřeném na člověka je self, individualita a autonomie každé lidské bytosti, přirozená tendenci k sebeaktualizaci a tzv. core conditions (kongruence, bezpodmínečně pozitivní přijetí a empatické porozumění). Již při definici těchto klíčových pojmů se v literatuře objevují jisté nejasnosti, neboť se jedná o pojmy mnohdy příliš abstraktní či mnohoznačné. To může mít za následek sníženou srozumitelnost, jejich radikální výklady a v důsledku toho právě označování tohoto přístupu za příliš idealistický či kontroverzní. Osobně vnímám Rogersův přístup a práci s klienty jako návrat k sobě samému, naslouchání vlastní moudrosti (tyto poznatky se objevují již u antických filozofů). Rogers využívá v přístupu ke klientům percepčního (vnitřního) vztažného rámce, což znamená, že pohlíží na probírané problémy z hlediska pozorované osoby, nikoli jen jako nezávislý vnější pozorovatel jedná se tedy spíše o postoj než konkrétní techniku (Drapela, 2008, s ). Dále definuje dvě na sobě navzájem závislé složky jevového pole, a to organismus (psychofyzický základ prožívání) a self ( já, které se vyvíjí v průběhu života a vztahuje se k prožitkům, které jsou přítomny v organismu může je přijmout, popřít nebo je zkresleně symbolizovat). Od tohoto modelu se odvíjí Rogersovo pojetí duševního zdraví dobře přizpůsobené osobnosti (obrázek 1) (Drapela, 2008, s ). 6

7 Rogersovo pojetí osobnosti poskytuje základní informace nutné k porozumění třem hlavním podmínkám, při jejichž plnění dochází k osobnímu růstu jedince. Všechny podmínky jsou na sobě závislé, a ačkoli nejde o to splnit je bezpodmínečně všechny, mělo by dojít k jejich uplatňování v co největší možné míře. Jedná se o: kongruenci (neboli autentičnost, opravdovost), která se projevuje v otevřeném a realistickém prožívání svých aktuálních pocitů a postojů jejím důsledkem je, jak již bylo uvedeno výše, psychická vyrovnanost jedince, akceptace (bezpodmínečně pozitivní přijetí, zájem či důvěra), které se zakládá na oceňování sebe sama a ostatních lidí takových, jací jsou nejedná se přitom o bezvýhradný souhlas či hodnocení, a empatické porozumění, které zahrnuje umění naslouchat, snahu o porozumění a vnímání významů a pocitů, ať už vědomých či nevědomých (Rogers, 1998, s ; Motschnig a Nykl, 2011, s ). 7

8 3 Vztah klienta a poradce Podle Drapely lze následující body Rogersova přístupu uplatnit v poradenství: optimistický pohled na lidskou povahu, zaměření na vnitřní svět klienta, pojetí vrozené aktualizační tendence v každém jedinci, pojetí kongruence mezi organismickým prožíváním a self, význam sebepojetí pro osobnostní přizpůsobení (Drapela, 2008, s. 131). Osobně vnímám, že všechny výše uvedené body jsou zastřešovány mezilidským vztahem klienta a poradce. Na poradce jsou dle mého názory kladeny obrovské a někdy příliš abstraktní požadavky. Musí v průběhu jednotlivých fází poradenského procesu přecházet z role facilitátora, jehož úkolem je utvářet příznivé prostředí pro rozvoj jedince, do role rádce či partnera respektujícího autonomii jedince a upřímně vyjadřujícího své vlastní pocity a názory v dané situaci, či se stává součástí skupiny. Klíčovými předpoklady pro úspěšný poradenský proces jsou u něj těžko definovatelné a ověřitelné soft skills či metadovednosti, Rogersovo pojetí proto vnímám spíše jako ideální stav. Domnívám se, že Rogersovův přístup ke klientům není zaměřen na cíl a stoprocentní plnění jím doporučených podmínek, ale na samotný proces dosahování těchto požadavků a snaha změnit hodnotový systém klienta na principu kongruence. V každém případě se jedná o dlouhodobý a obtížný proces také pro klienta, neboť pro něj bývá obtížné vyjadřovat své skutečné pocity a myšlenky a měnit svá myšlenková schémata. V rámci poradenství lze kombinovat individuální a skupinové poradenství, záleží na daném problému, ochotě účastníka či zkušenostech a schopnostech lektora. Fáze poradenského procesu v případě práce s jednotlivcem uvádím v následující kapitole, 8

9 nyní bych ráda představila charakteristiku skupinového poradenství, založenou na Rogersových principech. Rogers hovoří o tzv. encounterových skupinách. Pojmu-li proces učení, který se v rámci těchto skupin odehrává, jako součást skupinového poradenství, můžeme následně rozlišit patnáct vývojových fází skupiny. Tyto fáze však od sebe nejsou zřetelně odděleny, mohou se překrývat, vyvíjet se u jednotlivých účastníků individuálně či můžou chybět úplně. Zde uvádím jejich výčet: 1. Všeobecná nejistota, která provází počáteční zmatení přítomnosti naprosté svobody. 2. Účastníci zatím nedůvěřují skupině, zažívají odpor proti osobnímu vyjadřování a ukazují jen své veřejné self. 3. Popisování pocitů zažitých v minulosti. 4. K otestování důvěryhodnosti skupiny členové přistupují skrze vyjadřování negativních pocitů. 5. Jednotlivci se začínají skupině svěřovat s osobními záležitostmi. 6. Vyjadřování bezprostředních pocitů vůči členům skupiny. 7. Vývoj terapeutického potenciálu ve skupině, kdy lidé navzájem vnímají své problémy a podporují se. 8. Sebepřijetí a začínající změna. 9. Rozbití fasády ve smyslu odhalení svých niterních pocitů. 10. Jednotlivec dostává zpětnou vazbu o tom, jak působí na ostatní členy skupiny. 11. Vzájemná konfrontace jednotlivých názorů. 12. Navozování kontaktů i mimo skupinová sezení. 13. Na základních setkáních dochází k přímějším kontaktům než v rámci každodenního života, což vede k intenzivní skupinové zkušenosti. 9

10 14. Při svobodném vyjadřování pocitů zažívají členové skupiny pozitivní pocity blízkosti a důvěry. 15. Chování ve skupině se mění, jednotlivci se chovají otevřeněji a přirozeněji (Motschnig a Nykl, 2011, s ; Nykl, 2012, s ). 4 Fáze poradenského procesu ve srovnání se sedmi vývojovými fázemi osobnostmi Obecně můžeme poradenský proces dle Drapely (2008, s ) rozdělit do čtyř fází. V úvodní fázi dochází k navázání vztahu mezi poradcem a klientem, vytvoření příznivé atmosféry a v důsledku toho ke zjištění důvodu klientova příchodu. Následuje druhá fáze, diagnostická. Ve třetí fázi se přistupuje k formulaci cíle, alternativám možného vývoje a k procesu řešení problému. Poradenský proces bývá ukončen v době, kdy klient přechází k relativní psychické samostatnosti, přejímá konečné rozhodnutí a zodpovědnost. Jinými slovy řečeno, poradenský proces začíná seznamovací fází, která je po navození pocitu důvěry následování fází řešení problému až k závěrečné fázi, ve které můžeme sledovat změny v myšlenkových schématech klienta. Průběh všech fází je ovlivněn především mezilidským vztahem mezi poradcem a klientem a vzájemnou komunikací mezi nimi. Rogers předkládá sedm fází terapeutického, přeneseně poradenského procesu, ve kterém se klient obrazně pohybuje na škále vedoucí od rigidity myšlenkových schémat, odtržení od svého nitra, po integritu svých prožitků a chování: 10

11 1. Pokud se klient nachází v první fázi, je pro poradce těžké s ním pracovat, neboť je velice pravděpodobné, že si ještě neuvědomuje vlastní problémy a pocity, není motivován ke změně a osobnímu růstu. Klienti často ještě nejsou schopni vnímat akceptaci a nabídku empatického porozumění ze strany poradce. 2. Následuje fáze, ve které si je klient již vědom akceptace a empatického porozumění, poradce avšak bojuje s jeho rigidním myšlenkovým systémem. Klient nepřijímá zodpovědnost za své problémy, nepřiznává si své pocity. 3. Klient začíná pomalu rozeznávat nesoulad ve svém prožívání, pocity akceptuje zatím jen omezeně. 4. U klienta dochází k narůstajícímu diferencování pocitů, konstruktů a osobních názorů, dostavuje se částečné přijetí zodpovědnosti za své problémy. 5. Klient se v atmosféře akceptace učí více důvěřovat sám sobě a svým prožitkům. Své pocity prožívá v přítomnosti a stále více si uvědomuje osobní zodpovědnost. 6. Dle Rogerse se jedná o fázi vnitřní flexibility a vyrovnanosti, fázi rozhodující. Klient zapojuje princip kongruence, a to bezprostředním prožíváním nesouladu mezi zkušeností a vědomím. Nově se objevuje v roli subjektu svého problému, není již jeho pouhým objektem. 7. V závěrečné fázi již klient nepotřebuje nezbytně akceptaci poradce, neboť se naučil akceptovat sám sebe, obstát požadavkům okolí a jednotlivé životní situace adekvátně řešit (Gabura a Pružinská, 1995, s ; Nykl, 2012, s ; Sanders, 2006, s ). Rogers ve své publikaci odkazuje na výsledky výzkumů, které proběhly v šedesátých až osmdesátých letech dvacátého století a potvrzují pozitivní efekt při využití přístupu zaměřeného na člověka. Uvádí, že v těchto oblastech dochází ke zřetelnému psychickému růstu jednotlivce: 11

12 akceptování sebe samotného a svých pocitů; vyšší sebedůvěra, stanovení životního směřování; větší porozumění sobě samotnému i ostatním; flexibilnější vnímání svých pocitů i pocitů svého okolí; stanovování reálnějších cílů; otevřenost vůči realitě; vyšší shoda s ideální představou sebe samotného, která vede k větší psychické vyrovnanosti (Rogers, 1995, s ). 12

13 5 Závěr Seminární fáze se ve čtyřech kapitolách zaměřila na aplikaci (především) psychoterapeutického přístupu zaměřeného na člověka do oblasti poradenství ve vzdělávání dospělých. Při pochopení základních bodů Rogersovy teorie pak lze v této aplikaci dosazovat jednotlivé problémy řešené v dané oblasti (například kariérové poradenství, outplacement, poradenství pro uchazeče o zaměstnání či poradenství pro rozvoj lidských zdrojů), neboť se jedná v první řadě o přístup ke klientovi a komunikaci s ním. Reflektovala jsem jak možnost práce s jednotlivcem, tak ve skupině (či jejich kombinaci) a do jednotlivých kapitol jsem zahrnovala i kritické ohlasy na jeho koncepci. 13

14 6 Soupis bibliografické citace ATKINSON, Rita et al. Psychologie. 2. vyd. Praha: Portál, ISBN DRAPELA, Victor J. Přehled teorií osobnosti. 5. vyd. Praha: Portál, ISBN GABURA, Ján a Jana PRUŽINSKÁ. Poradenský proces. Praha: Sociologické nakladatelství, ISBN KAVALCOVÁ, Jana. Problém svobody jednotlivce v rogersovském přístupu ke vzdělávání. Praha, FF UK. Vedoucí práce Martin Kopecký. MOTSCHNIG, Renate a Ladislav NYKL. Komunikace zaměřená na člověka: Rozumět sobě i druhým. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, ISBN NYE, Robert D. Tri psychológie: Koncepcie Freuda, Skinnera a Rogersa. 6. vyd. Bratislava: Ikar, ISBN NYKL, Ladislav. Carl Ransom Rogers a jeho teorie: Přístup zaměřený na člověka [online]. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2012 [cit ]. ISBN Dostupné z: v%c3%a1&hl=cs&sa=x&ei=k8cavcp4lozzatbigcgl&ved=0ccyq6aewaq#v= onepage&q&f=false. ROGERS, Carl Ransom. Counselling and Psychotherapy: Newer Concepts in Practice. 1st. ed. Boston: Houghton Mifflin Company,

15 ROGERS, Carl Ransom. Ako byť sám sebou: Pohľad terapeuta na psychoterapiu. 1. vyd. Bratislava: IRIS, ISBN ROGERS, Carl Ransom. Způsob bytí: Klíčová témata humanistické psychologie z pohledu jejího zakladatele. 1. vyd. Praha: Portál, ISBN SANDERS, Pete. The person-centred counselling primer. Ross-on-Wye: PCCS Books, ISBN SMITH, Mark K. Carl Rogers, core conditions and education [online]. Infed, 2004 [cit ]. Dostupné z: VYMĚTAL, Jan. Rogersovská psychoterapie. Praha: Český spisovatel, ISBN