Dispozice s dědictvím

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra občanského práva Diplomová práce Dispozice s dědictvím Kateřina Zálešáková 2016/2017

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Dispozice s dědictvím zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury... Kateřina Zálešáková 1

3 Ráda bych na tomto místě upřímně poděkovala v prvé řadě vedoucí mé diplomové práce JUDr. Lence Dobešové, Ph.D., za odborné vedení, ochotu, čas a cenné rady, které mi po celou dobu psaní mé diplomové práce poskytovala. Dále bych chtěla poděkovat mé rodině za podporu a motivaci, které se mi po celou dobu mého studia dostávalo. 2

4 Abstrakt Diplomová práce zpracovává problematiku jednotlivých možností, které má dědic, příp. budoucí presumptivní dědic, dané zákonem, které mu umožňují disponovat s předmětem dědictví, ať již budoucím, nebo stávajícím. Jedná se především o instituty zřeknutí se dědického práva, odmítnutí dědictví, vzdání se dědictví a zcizení dědictví. Cílem práce je provést analýzu zejména těchto institutů s použitím relevantní literatury a judikatury. V práci je zmapován jejich historický vývoj. Dále je v práci zobrazena míra autonomie vůle zůstavitele v tomto směru a případná ochrana věřitelů zůstavitele a věřitelů dědice. Klíčová slova Dispozice s dědictvím, zřeknutí se dědického práva, odmítnutí dědictví, vzdání se dědictví, zcizení dědictví, svěřenské nástupnictví, vedlejší doložky v závěti, autonomie vůle Abstract The diploma thesis deals with possibilities of heir or future heir in inheritance law. These possibilities allow to dispose with subject of heritage, no matter if with future one or current one. It deals mostly with institutes like renunciation of succession right, refusal of inheritance, waiver of inheritance and alienation of inheritance. The aim of the thesis especially is to conduct a analysis of these institutes using relevant literature and case law. In the thesis is described their historical development. Thesis also deals with autonomy of testate s will and prospective protection of testate s creditors and heir s creditors. Key words Disposition of heritage, renunciation of succession right, refusal of inheritance, waiver of inheritance, alienation of inheritance, succession by fideicommissum, clauses of lesser importance in a testament, autonomy of will 3

5 Obsah Seznam použitých zkratek... 6 Úvod Pojem, principy a podmínky vzniku dědického práva Pojmy dědického práva Principy dědického práva Právní úprava dědického práva Podmínky vzniku dědického práva Smrt zůstavitele Existence pozůstalosti Způsobilý dědic Dílčí závěr Historický exkurz Dědění v dobách římského práva Římská intestátní posloupnost Římská testamentární posloupnost Dědické právo v českých zemích ve středověku Dědění dle Obecného zákoníku občanského z roku Dědické právo podle občanského zákoníku z roku Dílčí závěr Dispozice vyplývající z posledního pořízení Kodicil Vedlejší doložky v závěti Dědická substituce Obecné náhradnictví Svěřenské nástupnictví Dílčí závěr

6 4. Základní dispozice s dědictvím umožněné právní úpravou de lege lata Zřeknutí se dědického práva Možnosti dispozice zůstavitele s předmětem dědické smlouvy za jeho života Dědické instituty nastupující po smrti zůstavitele Odmítnutí dědictví Vzdání se dědictví Zcizení dědictví Dílčí závěr Ochrana věřitelů zůstavitele a věřitelů dědice Procesní aspekty dispozice s dědictvím Dědictví s mezinárodním prvkem Závěr Seznam použitých pramenů a literatury Příloha č. 1: Část protokolu o jednání před soudním komisařem ve formě usnesení týkající se vyrozumění o dědickém právu a poučení o právu odmítnout dědictví Příloha č. 2: Část protokolu o jednání před soudním komisařem ve formě usnesení týkající se vyrozumění o právu výhrady soupisu pozůstalosti

7 Seznam použitých zkratek ABGB Všeobecný zákoník občanský z roku 1811 (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch) EDO Evropské dědické osvědčení EU Evropská unie Evidence Evidence právních jednání pro případ smrti JŘ Vyhláška č. 37/1992 Sb., jednací řád pro okresní a krajské soudy LZPS Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky Nařízení Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení notářský řád Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) NOZ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník OSŘ Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád starý OZ Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník střední kodex Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník ZMPS Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém ZŘS Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních 6

8 Úvod Smrt je nevyhnutelným koncem života každého jedince, to je jisté, nejisté je pouze to, kdy tento konec přijde. Až nastane čas, kdy lidský jedinec zemře, dojde nejen ke konci jeho tělesné existence, ale také zanikne jeho právní osobnost, tedy způsobilost mít práva a povinnosti. Tu má člověk od narození až do smrti. Vyskytují se práva a povinnosti, která natolik váznou na osobě, že je není možné od sebe oddělit, a smrtí daného jedince zanikají. Výjimku tvoří ta práva a povinnosti, která jsou sice vázána výlučně na osobu zůstavitele, ale byla jako dluh uznána či uplatněna u orgánu veřejné moci před jeho smrtí. Mezi ně patří např. právo na bolestné či právo na náhradu za zásah do osobnosti člověka, přičemž přechod těchto práv a povinností umožnil až zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen NOZ ). Přijetí tohoto zákona vneslo zásadní změny do oblasti dědického práva. Existují však i práva a povinnosti, jež neváznou jen na konkrétní osobě a po její smrti přetrvávají. 1 Jedná se zejména o práva a povinnosti majetkové povahy, která v zásadě smrtí fyzické osoby nezanikají. NOZ přináší řadu nových i staronových institutů, které v úpravě dědického práva na našem území buď úplně chyběly, nebo se vyskytovaly, a to především v době účinnosti rakouského Obecného zákoníku občanského (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, dále jen ABGB ). Některé instituty však byly upraveny i předchozí právní úpravou, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen starý OZ ), přičemž rekodifikací doznaly buď velkých změn, nebo byly změněny pouze nepatrně. Úprava dědického práva v NOZ zakotvuje větší možnosti projevů poslední zůstavitelovy vůle a nabízí též dědici více možností, jak může disponovat se svým dědickým právem, resp. s dědictvím. Došlo k zavedení institutů vedlejších 1 Srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne , sp. zn. III. ÚS 66/97. Ústavní soud [online]. Ústavní soud, 2006 [cit ]. 7

9 doložek v závěti, svěřenského nástupnictví, dědické smlouvy, zřeknutí se dědického práva, vzdání se dědictví a zcizení dědictví do našeho právního řádu. Dále došlo pouze k drobné změně úpravy institutu odmítnutí dědictví. V tom je aktuálnost vybraného tématu diplomové práce. Téma Dispozice s dědictvím mě nezaujalo pouze z důvodu jeho aktuálnosti, nýbrž i z důvodu krátké účinnosti NOZ a proto, že se jedná zejména o instituty nové, starým OZ neupravené. Dané téma jsem si vybrala též z toho důvodu, že absolvuji praxi v notářském úřadu. V práci tak bude využito poznatků z této praxe. Cílem diplomové práce je provést analýzu jednotlivých způsobů umožňujících disponovat se jměním, které se má stát nebo již je pozůstalostí, případně již dědictvím. K dosažení vytyčeného cíle bude použita především deskriptivní metoda. Na tu naváže metoda analýzy právních a literárních pramenů a judikatury. Práce zároveň směřuje k ověření hypotézy, která zní: Zavedením nových nebo některých staronových institutů do našeho právního řádu v rámci úpravy dědického práva došlo k posílení autonomie vůle zůstavitele i dědice v souvislosti s možností disponovat s dědictvím, resp. s pozůstalostním jměním. Práce bude rozdělena do sedmi kapitol. V první kapitole bude nejdříve stručně charakterizováno dědické právo, konkrétně pojmy, principy a podmínky vzniku dědického práva. Bude zde též vymezena právní úprava, která na tuto oblast dopadá. Druhá kapitola bude obsahovat historický exkurz do občanskoprávních kodexů platných na našem území. Bude zmapován vývoj dědického práva, zejména pak vývoj právní úpravy institutů umožňujících disponovat s dědictvím v období od římského práva až do současnosti. Největší pozornost bude věnována právní úpravě obsažené v ABGB, který je jedním z nejvýznamnějších právních kodexů na našem území a také jedním z hlavních inspiračních zdrojů právní úpravy zakotvené v NOZ. Obsahem třetí kapitoly bude analýza institutů, kterých může využít zůstavitel ve své poslední vůli. V této kapitole budou tedy popsány jednotlivé 8

10 vedlejší doložky v závěti, kodicil a dědická substituce a bude také osvětlen jejich účel. Součástí budou i krátké úvahy nad dostatečností právní úpravy některých z těchto institutů v novém občanskoprávním zákoně. Na tuto kapitolu bude navazovat kapitola čtvrtá. Jejím obsahem bude analýza jednotlivých institutů umožňujících dědici disponovat s dědickým právem, resp. s dědictvím. Instituty zřeknutí se dědického práva, odmítnutí dědictví, vzdání se dědictví, zcizení dědictví a dědické smlouvy budou popsány, bude porovnána jejich úprava v NOZ s úpravou v předešlých zákonech platných na našem území a součástí budou i úvahy nad přínosem těchto institutů a nad možnými komplikacemi. Kapitola třetí a čtvrtá budou stěžejními kapitolami celé diplomové práce. Pátá kapitola se bude věnovat ochraně věřitelů zůstavitele a věřitelů dědice. Zde bude popsána možná obrana věřitelů před zkrácením jejich práv, a to mimo jiné v souvislosti s instituty popsanými v kapitole čtvrté. Šestá kapitola se bude věnovat využití těchto institutů v praxi v rámci řízení o pozůstalosti, kde bude využito poznatků z praxe v notářském úřadu. Závěrečná sedmá kapitola se bude krátce věnovat dědictví s mezinárodním prvkem z důvodu výskytu prvku v pozůstalostním řízení, který může přesahovat svou povahou rámec českého práva. Při zpracování bude vycházeno z textu zákonů, odborné literatury, judikatury a jiných dalších zdrojů věnujících se této problematice. Je potřeba zmínit, že v době psaní této práce ještě není k dispozici judikatura, která by se zabývala interpretací ustanovení v NOZ týkajících se nových institutů, díky kterým může dědic disponovat s dědickým právem, resp. s dědictvím. V práci bude proto užíváno především starší judikatury. Množství monografií zatím není příliš vysoké, proto se bude tato práce též hojně opírat o komentářovou literaturu a odborné články týkající se této oblasti. 9

11 1. Pojem, principy a podmínky vzniku dědického práva Dědické právo tvoří zvláštní součást právní vědy a nauka o něm patří mezi nejstarší právní oblasti. V první kapitole se proto soustředím na samotný vznik, principy, pojmy či pravidla dědického práva jakožto práva nastupujícího po smrti kteréhokoli člověka, čili zůstavitele, a upravujícího přechod majetkových poměrů zemřelého člověka na jiné osoby. 2 Těmito osobami jsou samozřejmě právní nástupci zůstavitele, tedy dědici. Pokud existují v úvodu zmíněná práva a povinnosti, která smrtí jedince nezaniknou, je dána možnost jejich oddělení od této osoby a je třeba se zabývat problémem, na koho dotčená práva a povinnosti přejdou. Odpověď na vytyčený problém poskytuje dědické právo v objektivním smyslu. Teorie za dědické právo v objektivním smyslu označuje soubor právních norem, které upravují onen přechod práv a povinností zemřelé osoby na jeho právní nástupce. Konkrétním vyjádřením objektivního práva, a to i v obecné rovině, je pak dědické právo v subjektivním smyslu, které je právem absolutním a působí erga omnes. Dědické právo v subjektivním smyslu představuje tedy souhrn oprávnění a povinností určitého subjektu vstoupit jakožto právní nástupce po zemřelé osobě do těch jejích vztahů, které nezanikají smrtí Pojmy dědického práva Než přejdu k samotným principům, právní úpravě a vzniku dědického práva, které je právem na pozůstalost nebo na poměrný díl z ní, je potřeba si 2 KOVÁŘOVÁ, Daniela. Dědické právo podle nového občanského zákoníku. Praktická příručka. 1. vydání. Praha: Leges, 2015, s PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. 5. upravené vydání. Brno: Aleš Čeněk, 2010, s

12 nejdříve stručně vymezit základní pojmy tohoto práva, jako jsou pozůstalost, dědictví, dědic či zůstavitel. Pozůstalost je širším pojmem nežli pojem dědictví. Tvoří totiž veškeré jmění 4 zůstavitele, a to k okamžiku jeho smrti tedy ta část zůstavitelova jmění, která je schopná přejít na jeho právní nástupce. Součástí pozůstalosti tedy jsou, jak jsem již zmínila v úvodu, ta práva, která neváznou výlučně na osobě zůstavitele, a pokud ano, tak byla jako dluh uznána či uplatněna (zažalována) u orgánu veřejné moci ještě za jeho života. Naproti tomu dědictví je pouze ta část pozůstalosti, která doopravdy přejde na právní nástupce (dědice) zůstavitele. Za zůstavitele se označuje pouze člověk, tedy fyzická osoba, jehož jmění se stane předmětem řízení o pozůstalosti, jakmile tato osoba zemře. Právnická osoba, která vznikla do jednoho roku od smrti zůstavitele, může být na základě ustanovení 1478 NOZ - stejně jako fyzická osoba, již existující právnická osoba, stát či za určitých podmínek nasciturus dědicem. Dědicem je dle ustanovení 1475 odst. 3 NOZ ten, komu náleží dědické právo. 1.2 Principy dědického práva Stejně jako každé právní odvětví, resp. v tomto případě pododvětví občanského práva hmotného, stojí dědické právo na určitých principech, pravidlech, která tvoří jeho základ a na základě kterých musíme aplikovat a vykládat právní předpisy upravující danou problematiku. Za základní principy českého dědického práva se považují: - princip zachování hodnot - princip univerzální sukcese - princip přechodu majetku na jednotlivce - princip rovnosti 4 Jmění je podle ustanovení 495 NOZ definováno jako souhrn veškerého majetku osoby a jejích dluhů, tzn. že jmění je souhrn aktiv i pasiv. 11

13 - princip volnosti zůstavitele ve volbě dědice - princip volnosti dědice nabýt dědictví - princip úřední ingerence při nabytí dědictví Tento výčet byl zformulován již před více než sto lety českým právníkem prof. Emanuelem Tilschem ( ). 5 A přesto, že se právní úprava neustále mění, je možné z jeho koncepce vycházet i dnes. Za nejdůležitější princip lze považovat princip zachování hodnot. Majetkové hodnoty jsou výsledkem činnosti mnoha generací a význam tohoto principu je třeba spatřit v tom, že takové hodnoty zůstanou zachovány i pro další generace. Tato zásada je jedním z nejdůležitějších impulzů, které vedou zůstavitele k tomu, aby hodnoty vůbec tvořil, když ví, že je bude moci předat další generaci, a nic jej tedy nenutí vytvořené raději spotřebovat. 6 Kromě hodnot, které neváznou výlučně na osobě zůstavitele, přichází NOZ s úpravou, která řadí mezi tyto hodnoty také některá již zmíněná práva a povinnosti založená na ryze osobních poměrech, 7 v čemž můžeme spatřit rozdíl oproti úpravě obsažené ve starém OZ. S tím souvisí i princip univerzální sukcese, kdy právní nástupce zůstavitele vstupuje jako jakési jeho alter ego do veškerých práv a povinností zůstavitele kromě těch, které od jeho osoby nemůžeme nijak oddělit, a jeho smrtí zanikají. Na dědice přechází tudíž jmění, které vytváří jednotný celek složený z aktiv i pasiv. 8 5 TILSCH, Emanuel. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní. Praha: Sborník věd právních a státních, 1905, s ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK, Jan; FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. Komentář, Svazek IV [online]. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014 [cit ]. 7 Viz kapitola 1, podkapitola 1.1 v rámci výkladu o pozůstalosti. 8 SCHELLE, Karel; SCHELLEOVÁ, Ilona. Dědické právo podle nového občanského zákoníku. 1. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2013, s

14 Jako další existuje princip přechodu majetku na jednotlivce, nikoliv na stát či obec. 9 Uvedený princip tedy zdůrazňuje individualistické pojetí dědického práva. Princip rovnosti je jedním ze základních principů demokratického právního státu. Je vyjádřen jak v preambuli ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů, tak v usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen LZPS ). V čl. 1 LZPS je uvedeno: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech a dále v čl. 37 odst. 3 LZPS: Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. V dědickém právu je možné se s principem rovnosti nejvíce setkat při zákonné dědické posloupnosti, kdy dědici spadající do stejné dědické třídy jsou si rovni, a tudíž dědí rovným dílem. Na druhou stranu neplatí tento princip absolutně, jelikož může být modifikován samotným zůstavitelem v rámci uplatnění principu volnosti zůstavitele ve volbě dědice, a to sepsáním závěti. I v závěti lze však spatřit projev principu rovnosti, pokud zůstavitel odkáže majetek několika osobám, ale neurčí jejich dědické podíly. V takovém případě budou dědit rovným dílem, jak je stanoveno v 1500 odst. 1 NOZ. Pokud zůstavitel zanechal majetek, který je způsobilý přejít na dědice, má právo ještě za života svobodně, s rozvahou, vážně a bez donucení rozhodnout skrze závěť nebo dědickou smlouvu o tom, kdo se stane tímto dědicem, popřípadě jak se pozůstalost rozdělí mezi více dědiců. To je obsahem principu volnosti zůstavitele ve volbě dědice, jinak řečeno testovací svobody. Právo povolat dědice je podle 1496 odst. 1 NOZ osobním právem zůstavitele, přičemž nemůže jejich povolání svěřit jinému, ani nemůže pořídit společně s jinou osobou. Teprve NOZ stanovil, že se jedná o jeho osobní právo. Ovšem ani testovací svoboda není neomezená, jelikož v našem právním řádu existuje institut nepominutelných 9 Zůstavitel však může v závěti upřednostnit kolektivistický princip a za dědice povolat stát či obec. 13

15 dědiců 10. Aby tímto institutem nebyla zcela omezena zůstavitelova testovací svoboda, má zůstavitel možnost vyloučit nepominutelného dědice z práva na jeho povinný díl, nebo ho v tomto právu alespoň zkrátit, a to skrze institut vydědění. De lege ferenda bych si úpravu nepominutelných dědiců dokázala představit ve vymezení širšího okruhu osob, kteří jsou těmito dědici. I když je zůstavitel vlastníkem majetku, o který se jedná, často mu k jeho shromáždění pomáhají jiné osoby, především jeho nejbližší příbuzní, kteří potom nemusí zdědit vůbec nic. A dále bych přiznala právo na vyšší povinný díl, jako tomu bylo za staré právní úpravy. Pokud by byl zůstavitel toho názoru, že si to daný dědic nezaslouží, může využít institutu vydědění. Na základě principu volnosti dědice nabýt dědictví může dědic dědictví přijmout, nebo ho naopak odmítnout, vzdát se ho nebo se zříci dědického práva. 11 Proto je tento princip vzhledem k tématu diplomové práce naprosto nejdůležitější. Další princip, tedy princip úřední ingerence při nabytí dědictví, je založen na předpokladu, že k nabytí celého dědictví nebo jeho části dědicem dochází na základě rozhodnutí o dědictví, které je vydáno notářem jako soudním komisařem, který byl pověřený pozůstalostním soudem k vyřízení pozůstalosti. Dokud toto rozhodnutí nenabude právní moci, nemůže dědic s věcmi spadajícími do pozůstalosti nakládat, kromě případu uvedeného v ustanovení 1680 NOZ, v opačném případě je sankcionován podle 1681 NOZ, kdy jsou mu ze zákona (ex lege) zrušeny ex tunc právní účinky výhrady soupisu pozůstalosti Nepominutelnými dědici jsou podle 1643 odst. 1 NOZ děti zůstavitele, a pokud ty nedědí, jsou jimi jejich potomci. NOZ zároveň stanovil, že nepominutelný dědic má nárok na povinný díl z pozůstalosti, což jsou v případě nezletilého potomka (mladšího 18 let) tři čtvrtiny a v případě zletilého potomka jedna čtvrtina jejich zákonného dědického podílu. Za starého OZ platného do se tento institut nazýval neopomenutelní dědicové, kteří měli nárok na větší povinný díl. Podle 479 starého OZ měl nezletilý potomek nárok na výši dědického podílu, který by mu připadl ze zákona, a zletilý potomek alespoň na jednu polovinu jeho zákonného dědického podílu. 11 K těmto institutům blíže v kapitole čtvrté této diplomové práce. 12 K pojmu výhrady soupisu pozůstalosti blíže kapitola 1, podkapitola 1.4, oddíl této práce. 14

16 Princip ležící pozůstalosti není na našem území de lege lata platný, přesto považuji za důležité se o něm zmínit, jelikož platil na našem území dlouhou dobu Právní úprava dědického práva Pro český právní řád je typická hierarchie právních předpisů. Právní úprava dědického práva tuto hierarchii rovněž respektuje, a proto můžeme nalézt ochranu dědického práva na nejvyšším možném stupni, tj. v čl. 11 odst. 1 LZPS, ve kterém je stanoveno: Dědění se zaručuje. Mezi nejdůležitější základní prameny patří NOZ, který dědické právo upravuje v části třetí s názvem Absolutní majetková práva, konkrétně v hlavě III Dědické právo (ustanovení NOZ). Tento zákon ovšem nabyl účinnosti teprve a uznává základní pravidlo, že při dědění se postupuje podle práva, které je platné v den smrti zůstavitele ( 3069 NOZ). De lege ferenda bych v ustanovení tohoto paragrafu místo pojmu platnost použila pojem účinnost, protože právní předpis je nutno dodržovat a používat ho, tedy je závazný, až ode dne jeho účinnosti. Nicméně to i tak znamená, že pokud zůstavitel zemřel do , bude se dědění řídit starým OZ, proto bude v rámci diplomové práce několikrát zmiňován, a to především pro srovnání. Procesněprávní úprava byla do konce roku 2013 upravena v ustanoveních 175a - 175ze zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen OSŘ ), podle kterých postupoval soud při projednání dědictví u osob, které zemřely do konce tohoto roku. 14 Pro osoby, které zemřely dne nebo později, platí jakožto procesní právní předpis zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZŘS ), kterým se v řízení 13 Princip ležící pozůstalosti je podrobně rozebrán v kapitole 2, podkapitole 2.3 v rámci výkladu o dědění dle Obecného zákoníku občanského z roku KOVÁŘOVÁ, 2015, op. cit., s

17 o pozůstalosti 15 řídí soud, notář (jako soudní komisař) a účastníci řízení. Když jsem již zmínila notáře jako soudního komisaře, jehož účast je nezbytná v řízení o pozůstalosti, musím uvést také zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (notářský řád, dále jen notářský řád ), a s tím související jejich odměna upravená vyhláškou č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví, ve znění pozdějších předpisů. Je třeba ještě poznamenat, že dědická daň, kterou dříve dědici museli platit v souvislosti s nabytím dědictví podle již zrušeného zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, se od roku 2014 neplatí a ustanovení 4a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, považuje bezúplatný příjem z nabytí dědictví či odkazu za osvobozený. Některé další právní předpisy související s dědickým právem jsou: - zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, - vyhláška č. 37/1992 Sb., jednací řád pro okresní a krajské soudy (dále jen JŘ ), - zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen ZMPS ), upravující použití práva v situaci s mezinárodním prvkem. 1.4 Podmínky vzniku dědického práva K samotné realizaci dědického práva v praxi může dojít pouze za uskutečnění určitých podmínek stanovených zákonem. Nejdůležitější podmínkou je smrt zůstavitele. Mezi další podmínky patří existence pozůstalosti, existence způsobilého dědice, jeho projev vůle k přijetí (neodmítnutí) dědictví či dědický titul. Na jednotlivé podmínky se v této podkapitole zaměřím podrobněji. 15 Došlo ke změně terminologie a dědické řízení se přejmenovalo na řízení o pozůstalosti. 16

18 1.4.1 Smrt zůstavitele Dle ustanovení 1479 NOZ vzniká dědici dědické právo smrtí zůstavitele, proto je jeho smrt základní podmínkou (condicio sine qua non) pro vznik dědického práva. Smrtí rozumíme takový stav, kdy u člověka dojde k biologické smrti mozku, tzn. že již není možné obnovit životní funkce dotyčného lidského organismu. 16 Smrtí tak ztrácí daný jedinec právní osobnost, a tudíž přestává být subjektem jakýchkoliv právních vztahů. Nejčastěji se smrt člověka prokazuje prohlédnutím těla mrtvého zákonem stanoveným způsobem, a poté je vydána veřejná listina v podobě úmrtního listu. 17 Pokud není možné tento postup z nějakého důvodu uskutečnit, může soud vydat rozsudek o prohlášení člověka za mrtvého, přičemž NOZ rozlišuje dva případy, kdy tak může učinit. Pokud se smrt člověka jeví jako odůvodněná, může tak soud rozhodnout pouze na návrh osoby, která na tom má právní zájem (např. pozůstalý manžel, potomek či věřitel). V tomto případě se jedná o domněnku smrti podle 71 a násl. NOZ. Pokud se ale jeho smrt vzhledem k okolnostem jeví jako jistá, může soud rozhodnout i bez návrhu a jedná se o tzv. důkaz smrti (ve smyslu ustanovení 26 odst. 2 NOZ). V obou případech zároveň určí den, který se pokládá za den smrti a který je rozhodný pro vznik dědického práva. Zde můžeme spatřit rozdíl oproti předešlé právní úpravě, kdy starý OZ ve svém 7 odst. 2 nedostatečně rozlišoval důkaz smrti a domněnku smrti a požadavek, aby se smrt jevila jako jistá, vyplýval z ustanovení 200 OSŘ, ve znění účinném do , tedy z procesního předpisu. Zároveň podle 1479 NOZ platí, že pokud by fyzická osoba (případný dědic) zemřela současně se zůstavitelem, např. při nějaké letecké či dopravní 16 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s Obsah úmrtního listu je stanoven v 31 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 17

19 katastrofě, nebo dokonce před ním, nemůže nabýt dědictví. Z toho plyne, že zůstavitele musí přežít Existence pozůstalosti Existence pozůstalosti je dalším předpokladem ke vzniku dědického práva. Jelikož jsem samotný pojem pozůstalosti vymezila již v rámci výkladu termínů dědického práva, 19 dovoluji si zde poukázat pouze na odpovědnost dědice vůči věřitelům za pasiva zůstavitele. Oproti starému OZ, kdy dědic odpovídal za dluhy do výše nabytého dědictví, 20 podle NOZ odpovídá dědic za dluhy neomezeně. Pokud je dědiců více, tak odpovídají solidárně, tj. společně a nerozdílně. Tím je myšleno, že pokud bude věřitel žádat splnění celého dluhu po jediném spoludědici, má tento spoludědic právo preventivního a dále také případného postihového regresu vůči ostatním dědicům, a to v poměru výše jejich zděděných podílů. Jak jsem již zmínila, dědic odpovídá za pasiva zůstavitele bez omezení. Aby měl alespoň nějakou možnost, jak nabýt dědictví a zároveň nehradit veškeré dluhy přesahující výši nabytého dědictví (např. pokud má dědic nějaké podezření, že měl zůstavitel dluhy, ale nedokáže to určitě zjistit či potvrdit), může využít institutu výhrady soupisu pozůstalosti (beneficium inventarii) zakotveného v ustanovení 1706 a násl. NOZ. Pokud uplatní výhradu soupisu, bude hradit zůstavitelovy dluhy jen do výše hodnoty, kterou jako dědic získal z dané pozůstalosti. 21 Pokud by tuto výhradu soupisu uplatnil jen jeden ze spoludědiců, 18 NOZ oproti starému OZ doplňuje úpravu o případ, kdy osoba zemře před zůstavitelem, nebo současně s ním. 19 Viz kapitola 1, podkapitola 1.1 této diplomové práce. 20 Blíže k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 31 Cdo 3905/2008: Za dluhy zůstavitele, které nezanikají jeho smrtí, dědic odpovídá pro viribus hereditas" jen do výše ceny nabytého dědictví, zjištěné v souvislosti s rozhodnutím soudu vydaným v řízení, jehož předmětem byl zůstavitelův dluh. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2010 [cit ]. 21 ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. 1. vydání. Ostrava: Sagit, 2012, s

20 tak pouze on odpovídá do výše nabytého dědictví a ostatní odpovídají i nadále neomezeně Způsobilý dědic Další podmínkou důležitou pro realizaci dědického práva je existence způsobilého dědice. Právo být dědicem přiznává zákon každému subjektu, který má právní subjektivitu, tedy je způsobilý k právům a povinnostem. 22 Pojem právní subjektivity existoval za starého OZ, dnes je nahrazen pojmem právní osobnost, který taktéž znamená způsobilost mít práva a povinnosti, tudíž je tento výrok platný i de lege lata. Dědicem může být fyzická osoba (člověk), právnická osoba (nově i ta, která ještě neexistuje, ale vznikne do jednoho roku od zůstavitelova úmrtí) či stát. 23 Způsobilost dědice je možné rozlišit na absolutní, tedy způsobilost vstoupit do zanechaných práv a povinností namísto zůstavitele, a relativní, tedy zda je dědic hoden toho, aby se stal nástupcem zůstavitele. Na základě objektivních okolností se posuzuje absolutní dědická způsobilost. Dědit může pouze osoba, která má právní osobnost a která přežila zůstavitele. V 23 NOZ je stanoveno, že člověk (fyzická osoba) získává právní osobnost narozením a ztrácí ji až smrtí. Výjimku můžeme spatřit v institutu tzv. nascitura zakotveného v 25 NOZ, kde je zformulována fikce, že se na počaté dítě hledí jako již na narozené, čímž mu zákonodárce přiznává právní osobnost ještě před narozením, ale za podmínky, že se narodí živé. Zmíněnou fikci lze uplatnit jen ve prospěch jedince. 24 Co se týče právnických osob, mají podle ustanovení 118 NOZ právní osobnost od svého vzniku do svého zániku, z čehož vyplývá zavedení koncepce stupňovitého vzniku a zániku právnické 22 FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. opravené a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s Viz kapitola 1, podkapitola 1.1 diplomové práce část zabývající se pojmem dědice. 24 BĚLOHLÁVEK, Alexandr J.; ČERNÝ, Filip; JUNGWIRTHOVÁ, Marianna; KLÍMA, Pavel; PROFELDOVÁ, Tereza; ŠROTOVÁ, Eliška. Nový občanský zákoník. Srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s

21 osoby (vzniku musí předcházet proces založení a zániku musí předcházet proces zrušení). O tom, že může dědit i právnická osoba, která má teprve vzniknout, jsem již hovořila. Zároveň považuji za vhodné dodat, že se jedná o právnické osoby soukromého i veřejného práva 25 a také že mohou dědit pouze na základě dědické smlouvy a závěti, jelikož jim nebylo přiznáno dědit ze zákona (nevztahuje se na ně ani jedna ze zákonných dědických tříd). Zde můžeme spatřit výrazný posun od předešlé právní úpravy ve starém OZ, kde mohla právnická osoba dědit toliko na základě závěti. 26 U relativní dědické způsobilosti hrají rozhodující roli subjektivní aspekty, které vyplývají ze vztahu mezi zůstavitelem a případným dědicem. To znamená, že případný dědic je způsobilý nabýt dědictví, svědčí mu i dědický titul, ale dopustil se takového jednání, v jehož důsledku se stal nezpůsobilým dědit. Toto jednání můžeme charakterizovat jako společensky nepřijatelné chování, které směřuje buď vůči samotnému zůstaviteli, vůči jeho osobám blízkým, či proti zůstavitelově poslední vůli, a dané chování je natolik závažné, že by nebylo v souladu s dobrými mravy ani spravedlivé, když by tato osoba dědila. Dědická nezpůsobilost (incapacitas) je upravena v ustanovení 1481 NOZ, přičemž tato úprava vychází z úpravy obsažené ve starém OZ a doplňuje ji. Důvody uvedené v tomto paragrafu si troufám označit za obecné důvody dědické nezpůsobilosti, jelikož zde není nijak omezen okruh osob, a nezpůsobilým se stane tudíž kdokoli, kdo se dopustí některého z dále uvedených jednání. Z dědického práva je vyloučen ten, kdo se dopustil skutku mající povahu úmyslného trestného činu spáchaného proti samotnému zůstaviteli, popřípadě proti jeho předku, potomku nebo jeho manželu. Oproti předešlé právní úpravě došlo k rozšíření okruhu osob, na které tento čin směřuje, a to z rodičů na předky a z dětí na potomky. 27 Navíc bylo ve starém OZ poukázáno na úmyslný trestný 25 Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. (konsolidovaná verze). Nový občanský zákoník [online]. Ministerstvo spravedlnosti ČR, [cit ], s FIALA a kol., 2002, op. cit., s HURDÍK, Jan a kol. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s

22 čin, což NOZ nahrazuje výrazem čin povahy úmyslného trestného činu. To znamená, že se dané ustanovení bude vztahovat i na osoby trestně neodpovědné, které se dopustily tohoto úmyslného protiprávního činu. 28 Druhým důvodem je, že se tato osoba dopustí zavrženíhodného činu proti poslední vůli zůstavitele vůbec, nikoliv jen proti jeho projevu poslední vůle, jako tomu bylo v ustanovení 469 starého OZ. Mimoto je zde uveden demonstrativní výčet, který uvádí, jaká jednání můžeme za zavrženíhodná považovat. Za nutné považuji ještě doplnit, že se k těmto důvodům nebude přihlížet v případě, kdy zůstavitel dané osobě takové jednání výslovně promine. I zde můžeme spatřit odlišení od předchozí právní úpravy, která vyžadovala odpuštění pouze v konkludentní formě. 29 Nové důvody, které zavedl až NOZ a které se odvažuji označit za důvody zvláštní, jelikož se vztahují pouze na určité subjekty, jsou zakotvené v ustanovení 1482 NOZ. V prvním případě se jedná o manžela zůstavitele, který nedědí jako zákonný dědic v případě, kdy se dopustil proti zůstaviteli domácího násilí a z tohoto důvodu podal zůstavitel návrh na rozvod manželství. Řízení týkající se rozvodu musí probíhat v den smrti zůstavitele. Stejně tak v druhém případě nedědí rodič jakožto zákonný dědic, pokud byl zbaven rodičovské odpovědnosti, protože ji z vlastní viny zanedbával nebo ji zneužíval. Místo těchto nezpůsobilých dědiců mohou na jejich místo v rámci zákonné dědické posloupnosti nastoupit jejich potomci, protože není důvod sankcionovat i je. Výjimka je stanovena pro potomka manžela, který se dopustil domácího násilí. Pokud se na danou úpravu podíváme pořádně, můžeme nabýt dojmu, že se shora uvedené důvody částečně překrývají s důvody vydědění, které jsou uvedeny v ustanovení 1646 a násl. NOZ. Tyto dva instituty od sebe musíme odlišit. 28 Z hlediska trestního práva hmotného ( 25 a 26 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) ovšem nejsou pachateli trestného činu, a to z důvodu nepříčetnosti nebo nízkého věku. 29 HURDÍK a kol., 2013, op. cit., s

23 V prvé řadě nelze vydědit ze zákona, ale je k němu potřeba aktivní projev zůstavitelovy vůle, což předpokládá to, že zůstavitel ví o činu dědice, který je důvodem pro vydědění. Navíc mohou být vyděděni pouze nepominutelní dědici. Oproti tomu institut nezpůsobilého dědice vzniká přímo ze zákona bez ohledu na zůstavitelovo vědomí o činu a tímto dědicem může být jakákoli osoba, která by dědila ze zákona nebo z posledního pořízení. 30 Někteří autoři, jako např. Jiří Svoboda a Ondřej Klička, považují za podmínku vzniku dědického práva také přijetí, jinak řečeno neodmítnutí dědictví. 31 I když se dědictví nabývá okamžikem smrti zůstavitele, stane se tak pouze za předpokladu, že dědic dědictví neodmítne. Na základě principu volnosti dědice nabýt dědictví totiž nemusí dědic dědictví přijmout. Pokud bude chtít dědictví přijmout, může tak učinit několika způsoby: - konkludentně, kdy se začne chovat jako dědic a projeví vůli přijmout dědictví, 32 - výslovně oznámí, že chce dědictví přijmout, - nebo nekoná a marně uplyne lhůta k odmítnutí dědictví, která je podle ustanovení 1487 NOZ jeden měsíc ode dne, kdy soud vyrozuměl dědice o právu odmítnout dědictví a také o následcích, které jsou s odmítnutím spojeny. Tito autoři jsou tedy názoru, že jakmile dědic dědictví přijme, začne platit zásada z dob římského práva semel heres, sempel heres, což znamená, že přijatého dědictví už se dědic nikdy nemůže vzdát ELIÁŠ a kol., 2012, op. cit., s Viz SVOBODA, Jiří; KLIČKA, Ondřej. Dědické právo v praxi. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s Viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 1351/2000. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2010 [cit ]. 33 KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, str

24 Poslední podmínkou důležitou pro realizaci dědického práva je existence některého z dědických titulů zakotvených v 1476 NOZ. V uvedeném paragrafu je stanoveno, že se dědí na základě dědické smlouvy, ze závěti či ze zákona. 1.5 Dílčí závěr Dědické právo je staré a tradiční pododvětví občanského práva, které se jednoho dne dotkne každého z nás. Každý jedinec se na něj může připravit a hodnoty, které za života získal a které jsou schopné patřit někomu jinému, odkázat těm osobám, které chce mít za své dědice. Dědic, který je podle práva způsobilý dědit, se může svobodně rozhodnout, zda chce zůstavitelem zanechané dědictví přijmout, případně zda ho odmítá. Pro aplikaci právních předpisů týkajících se dědického práva je důležité, aby byly dodržovány principy, na kterých je samotné dědické právo postaveno. Principů je celá řada, a pokud vstoupí v platnost nový zákon, je velmi pravděpodobné, že dojde i ke změně těchto principů, jako tomu bylo mnohokrát v historii. 23

25 2. Historický exkurz Dědické právo nebylo s lidmi od počátku historie. Jeho základním předpokladem je existence vlastnictví, a proto si jej společnost vykonstruovala jako nástroj sloužící k přechodu majetku bohatších občanů, a to z otce na syna. 34 Základ současnému dědickému právu, stejně jako převážné části občanského práva, byl položen v dobách římského práva. Za další důležitý úsek v historickém vývoji je považován středověk, ve kterém získala prioritu pokrevní linie a příbuzenství. Pokud ale zůstavitel zemřel, aniž by zanechal nějaké dědice, nebo je měl, ale jejich dědický nárok nebyl uznán, měl panovník odúmrtní právo ke statkům zůstavitele. Ke změnám středověkého práva došlo vydáním ABGB vyhlášeného dne Ten na našem území platil od do a jeho vydání můžeme považovat za samotný počátek vývoje moderního dědického práva. Komunistický občanský zákoník z roku 1950 oproti ABGB právní úpravu nejen zestručnil a zjednodušil, ale vývoj celého soukromého práva posunul o několik kroků zpět, protože jeho cílem bylo maximální potlačení soukromého vlastnictví. Předposlední právní úpravou platnou na našem území do byl starý OZ, který během své účinnosti prošel řadou novelizací. Dne ho nahradil NOZ, který se v řadě věcí vrací k pojetí dědického práva v ABGB a v některých případech jde dokonce až k právu římskému. Exkurz do historie považuji za nezbytnou součást této diplomové práce. V této kapitole tak bude zmapován vývoj dědického práva, zejména pak vývoj právní úpravy institutů umožňujících disponovat s dědickým právem, resp. s dědictvím, v jednotlivých občanskoprávních kodexech platných na našem území od římských dob až do současnosti. 34 KOVÁŘOVÁ, 2015, op. cit., s

26 2.1 Dědění v dobách římského práva Právní úprava dědického práva v římském právu umožňovala dědit na základě zákona a na základě závěti. Dědění na základě zákona bylo označované jako zákonná neboli intestátní posloupnost. Dědění na základě závěti, čili podle předem projevené vůle zůstavitele, bylo označované jako testamentární posloupnost. Zpočátku převažovala intestátní posloupnost, vedle které se postupně rozvíjela posloupnost testamentární. Z textu Zákona 12 desek 35 je ale zřejmé, že byl následně kladen větší důraz na testamentární posloupnost, tudíž měla již v této době přednost zůstavitelova vůle. Za důležité považuji též poznamenat, že vedle těchto dvou posloupností znalo římské právo i další pořízení pro případ smrti, a to odkaz, který byl buď ve formě civilního odkazu legata, nebo jako tzv. fideikomis a s tím související fideikomisární substituce. 36 Dále existoval kodicil či darování pro případ smrti (donatio mortis causa) Římská intestátní posloupnost Počátky nejstarší římské intestátní posloupnosti sahají ještě před vydání Zákona 12 desek. V tomto období se jednalo o posloupnost po otci rodiny, tedy po pater familias. 37 Mezi jeho dědice patřily osoby, které přímo podléhaly jeho moci, tj. jeho děti, manželka a další osoby náležející k jeho přímému potomstvu, např. vnuci. Všichni tito dědicové byli z důvodu jejich příslušnosti k rodině zůstavitele označováni jako dědicové domácí (heredes domestici). Zároveň tehdejší právo neznalo institut odmítnutí dědictví, proto tito zůstavitelovi dědici 35 Zákon 12 desek (neboli Lex duodecim tabularum) vznikl v polovině 5. století př. n. l. a je nejstarší kodifikací římského práva. 36 K tomu blíže kapitola 3, podkapitola 3.3, oddíl diplomové práce. 37 Pater familias byl hlavou, otcem rodiny, který měl prakticky neomezenou moc vůči členům rodiny i rodinnému majetku. Měl plnou právní subjektivitu a byl jediný plně oprávněný a nikomu jinému odpovědný člen rodiny. 25

27 vstupovali do aktiv i pasiv zůstavitele okamžikem jeho smrti, a to nezávisle na jejich vůli, i když byla pozůstalost předlužena byli označováni také jako dědici nutní (heredes necesarii). Text Zákona 12 desek poté ve svém textu též stanovil, že součástí dědictví jsou nejen aktiva, ale i pasiva dědictví. V souvislosti s vydáním Zákona 12 desek začala intestátní posloupnost vycházet z agnátského příbuzenství a začala být ovládána zásadou zákonného dědického práva nejbližšího agnáta. 38 To znamená, že po smrti zůstavitele nastupovali na jeho místo nejdříve zmínění dědici vlastní a nutní, a pokud žádný takový dědic nebyl, tak na jeho místo nastupoval nejbližší agnát. S tím považuji za nutné upozornit na to, že pokud nedědil tento nejbližší agnát, kterému uvedené dědické právo svědčilo, nebyl k dědictví povolán žádný další dědic. Intestátní posloupnost se postupně měnila a vlivem praetorského práva byly agnátské vztahy pomalu zatlačovány do pozadí, až převážily vztahy příbuzenství kognátského. 39 Teprve v roce 543 n. l. za vlády císaře Justiniána došlo ke konečné úpravě intestátního dědického práva a v souvislosti s tím se naplno prosadila kognátská posloupnost. Dědicové byli rozděleni do čtyř tříd Římská testamentární posloupnost Jak jsem již zmínila, vedle intestátní posloupnosti se za dob římského práva ještě před vydáním Zákona 12 desek rozvíjela postupně i testamentární posloupnost. Jejím hlavním rysem byl projev zůstavitelovy vůle. Závěť čili testament byl jednostranný právní úkon a jeho nepostradatelnou a klíčovou složkou bylo jmenování dědice jakožto univerzálního sukcesora, což bylo 38 Agnátské příbuzenství (čili agnatio nebo agnace) bylo právní, umělé příbuzenství založené na tom, že osoby spolu byly agnátsky příbuzné, pokud podléhaly stejné otcovské nebo manželské moci, a dále osoby, které by takové moci podléhaly, pokud by její nositel stále žil. Jelikož žena neměla nad rodinou žádnou moc, nemohla agnaci ani založit ani zprostředkovat, to mohl pouze muž. 39 Kognátské příbuzenství bylo příbuzenství pokrevní, založené na společenství krve. Tzn. že jedna osoba pocházela přímo od druhé, nebo měly tyto osoby alespoň společného předka. Je to tedy příbuzenství po otci i po matce. 40 K tomu blíže SCHELLE, SCHELLEOVÁ, 2013, op. cit., s

28 označované jako dědická instituce. Další pořízení pro případ smrti, která v té době vedle testamentu existovala, s ním nemohla být srovnávána, protože neobsahovala onu nepostradatelnou náležitost testamentu dědickou instituci. Testament právě proto, že šlo o tak významný projev vůle, byl vždy v průběhu svého vývoje spojen s požadavkem jisté, přesně stanovené formy, ve které musila zůstavitelova vůle být projevena. 41 Za nejstarší římský testament je označován ten, kterým si zůstavitel opatřoval dědice, pokud neměl žádné zákonné dědice. Jednalo se o jakousi adopci pro případ smrti. Tuto vůli zůstavitel projevil ústně v lidovém shromáždění, nikoliv písemnou formou. Za druhý nejstarší testament je označován testament odkazový, který se skládal ze souboru odkazů zakládajících singulární sukcesi. Na jeho základě mohl zůstavitel, který zákonné dědice měl, svobodně odkázat svůj majetek i jiným osobám od zákonných dědiců odlišných. Odkazový testament měl zpočátku také ústní formu. Postupem času se vedle ústního testamentu stále více prosazoval testament v písemné podobě. Úprava testamentární posloupnosti se, stejně jako úprava intestátní posloupnosti, ustálila až za vlády císaře Justiniána, přičemž existovalo několik druhů testamentů. Za základní se považuje dělení na soukromé a veřejné testamenty. Soukromé testamenty bylo možné dále rozdělit na řádné, které byly v ústní nebo písemné podobně, a mimořádné. Náležitosti mimořádného soukromého testamentu byly buď zpřísněny (např. testament slepcův), nebo zjednodušeny zde hovoříme o privilegovaných formách testamentu (např. testament pořízený v době epidemie nakažlivých nemocí). 42 Institut dědické smlouvy v této době neexistoval, jelikož římské právo zastávalo zásadu, že zůstavitel může až do smrti libovolně měnit svou vůli. 41 KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, 1995, op. cit., s Tamtéž, s

29 2.2 Dědické právo v českých zemích ve středověku České středověké právo bylo ovlivňováno právním partikularismem způsobeným personalitou práva jako základním principem středověkého práva. Obyvatelstvo bylo rozděleno do jednotlivých stavovských či sociálních skupin a každá skupina se řídila vlastním právem. Proto v tomto období neexistovala homogenní právní úprava, jako tomu bylo v dobách římského práva. Právo zemské a právo městské se považovalo za nejdůležitější z jednotlivých partikulárních práv. Tato práva se následně stala podkladem pro unifikaci práva. 43 Ladislav Vojáček, Karel Schelle a mnoho dalších autorů považují za největší důvod bránění v rozvoji středověkého práva odúmrtní právo panovníka a existenci rodinného nedílu: Rozvoj šlechtického dědického práva dlouho brzdila existence rodinného nedílu a panovníkova práva odúmrti. 44 Co se týče odúmrtního práva panovníka, tak ten si vyhrazoval právo nejen ke statkům zůstavitele, který nezanechal žádného potomka, ale i k těm statkům, které vlastnil zůstavitel mající potomky, jejichž dědický nárok nebyl panovníkem uznán. Aby bylo uplatnění odúmrtního práva panovníka zamezeno, využívaly rodiny tzv. rodinného nedílu, což bylo definováno jako rodinné majetkoprávní společenství příbuzných. Členové tohoto nedílu nemohli samostatně disponovat se svým podílem, a pokud některý člen zemřel, podíl ostatních členů se zvětšil, jelikož uvnitř nedílu se nedědilo. Dispozice pro případ smrti v době předhusitské prosazovala pouze církev, která se neustále snažila o zvětšení svého majetku. Naopak městské právo bylo pod vlivem římského práva. 45 Obsahovalo podrobnou a celistvou úpravu dědění a jeho přesná pravidla. Byla upravena forma závěti (česky kšaft), intestátní posloupnost a další. Měšťané také disponovali testovací svobodou. 43 VOJÁČEK, Ladislav; SCHELLE, Karel; KNOLL, Vilém. České právní dějiny. 2. upravené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s VOJÁČEK, Ladislav; SCHELLE Karel. České právní dějiny do roku Ostrava: KEY Publishing, 2007, s VOJÁČEK, SCHELLE, KNOLL, 2010, op. cit., s

30 Považuji za důležité ještě uvést, že se v této době přihlíželo i k životu zůstavitele. Častokrát se totiž stalo, že měl zůstavitel nějaké dluhy. Na dědice ovšem nepřecházely dluhy čistě osobní povahy, např. z deliktu. Následně začala platit zásada, že dědic hradil dluhy jen do výše nabytého dědictví, která byla zakotvena i ve starém OZ. Téma středověkého dědického práva je mnohem obsáhlejší, ale za důležité považuji podrobnější zpracování následujících kapitol. Proto jsem se v této podkapitole snažila alespoň nastínit, jak v době středověku fungovalo dědické právo a že téměř nedošlo k jeho výraznějšímu rozvoji. 2.3 Dědění dle Obecného zákoníku občanského z roku 1811 Jak jsem již zmínila, vydání ABGB můžeme považovat za počátek vývoje moderního dědického práva. I když na našem území platil do konce roku 1950, můžeme se s ním výjimečně setkat i dnes, a to především v rámci dodatečného projednání dědictví po osobách, které zemřely právě do konce roku Tato skutečnost je mi známá z praxe v notářském úřadu a vyplývá z přechodných ustanovení zákonů upravujících dědické právo a účinných na našem území od roku 1951 až dodnes. 46 Na druhou stranu jsou někteří autoři názoru, že právo platné v den smrti zůstavitele nelze použít tam, kde by to bylo v rozporu s dobrými mravy, veřejným pořádkem nebo právem týkajícím se postavení osob (například znevýhodnění dětí neprovdaných matek obsažené v ABGB). 47 Dle mého názoru byl ABGB ve své době vynikající právnické dílo. Autoři se při jeho psaní inspirovali v římském právu a základním východiskem pro ně byla přirozenoprávní teorie. Vymezoval jak samotné dědické právo, tak i základní 46 Jedná se o zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, starý OZ a NOZ, podle kterých se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele, což judikují ve svých rozhodnutích i soudy viz k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 30 Cdo 1093/2001. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, 2010 [cit ]. 47 BREJLOVÁ, Kateřina. Nové postavení věřitele v dědickém řízení a změna v odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele. Ad Notam: notářský časopis [online]. Praha: C. H. Beck, publikováno [cit ]. 29