PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY PRÁVO A PRÁVNÍ VĚDA KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA

Transkript

1 PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY PRÁVO A PRÁVNÍ VĚDA KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA DIPLOMOVÁ PRÁCE AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE Andrea Hnilicová 2013/2014

2 Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Autonomie vůle zůstavitele zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. 2

3 Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé diplomové práce prof. JUDr. Janu Hurdíkovi, DrSc. za věnovaný čas, vstřícný přístup, odbornou pomoc a cenné rady při konzultacích. 3

4 Abstrakt Diplomová práce se zabývá problematikou autonomie vůle v dědickém právu. Tato problematika není v české ani zahraniční literatuře běžně zpracovávána. Práce se skládá ze sedmi kapitol, stěžejním tématem je promítnutí autonomie vůle zůstavitele ve vybraných dědických titulech, její omezení a nastínění možného řešení vůle zůstavitele za života. Pozornost je zaměřena také na další zásady dědického práva související se zásadou autonomie vůle. Přiblížena je i autonomie vůle osob na dědickém řízení zúčastněných. Cílem práce je provedení rozboru autonomie vůle zůstavitele, zejména rekodifikované právní úpravy, včetně částečného srovnání s dosavadní právní úpravou, doplněné o možné řešení úpravy do budoucna v kontextu změn společenských. Abstract This Diploma thesis deals with the issue of Autonomy of the will in Law of Succession. This issue is not commonly solved in Law of Succession in Czech neither foreign literature. The the thesis consists of seven chapters, the main focus of this thesis is a reflection of Autonomy of the will in selected heritage titles, its restriction and suggestion of potentional solution of testator s will during the life. Attention is also focused on the other principles of the Law of Succession which are connected with the Autonomy of the will principles. The thesis also deals with the Autonomy of the will of persons involved in the inheritance proceedings. The aim of the thesis is to make an analysis of Autonomy of the will of testator especially in regard to recodified legislation, including partial comparison with existing legislation, accompanied by potentional solutions of legislation in the future in the context of changes of society. Klíčová slova Autonomie vůle, zůstavitel, dědic, dědické právo, pořízení pro případ smrti, závěť, dědická smlouva, odkaz, svěřenské nástupnictví, darování Keywords Autonomy of the will, testator, heir, Law of Succession, testamentary disposition, testament, contract of inheritance, legacy, trust succession, donation 4

5 OBSAH SEZNAM ZKRATEK... 7 ÚVOD TEORIE AUTONOMIE VŮLE A JEJÍ MÍSTO V SOUKROMÉM A DĚDICKÉM PRÁVU AUTONOMIE VŮLE V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU AUTONOMIE VŮLE A DALŠÍ ZÁSADY DĚDICKÉHO PRÁVA PROMÍTNUTÍ AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE VE VYBRANÝCH DĚDICKÝCH TITULECH Autonomie vůle zůstavitele v závěti, její omezení, limity de lege lata Omezení autonomie vůle stanovením formy závěti Autonomie vůle projevená dovětkem, vedlejší doložky v závěti, odkaz Projevení autonomie vůle zůstavitele stanovením náhradníka a svěřenského nástupce Projevení autonomie vůle zůstavitele ustanovením vykonavatele závěti a správce pozůstalosti Neplatnost závěti, zrušení závěti na základě autonomie vůle zůstavitele Možnost zůstavitele absolutně rozhodnout o tom, jak bude naloženo s jeho majetkem po jeho smrti Darování mezi živými jako řešení omezení autonomie vůle zůstavitele Omezení autonomie vůle zůstavitele nepominutelnými dědici, vydědění jako řešení Autonomie vůle zůstavitele v dědické smlouvě Dědická smlouva vs. darování pro případ smrti AUTONOMIE VŮLE OSOB NA DĚDICKÉM ŘÍZENÍ NEJEN PŘÍMO ZÚČASTNĚNÝCH Autonomie vůle dědice Autonomie vůle odkazovníka, náhradníka a svěřenského nástupce, vykonavatele závěti a správce pozůstalosti

6 6. POSOUZENÍ SOULADU ZMĚN V DĚDICKÉM PRÁVU V KONTEXTU ZMĚN SPOLEČENSKÝCH AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE DE LEGE FERENDA ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ

7 SEZNAM ZKRATEK NOZ zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od , označovaný též jako nový občanský zákoník DZ důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku OZ zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do ABGB císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., Obecný občanský zákoník rakouský, též označovaný též jako Všeobecný zákoník občanský ust. ustanovení 7

8 ÚVOD Téma autonomie vůle zůstavitele spadá do oblasti soukromého, konkrétně občanského práva. Míra uplatnění autonomie vůle zůstavitele představuje možnost zůstavitele ovlivnit, jak bude naloženo s jeho majetkem po jeho smrti. Autonomie vůle zůstavitele není absolutní, její meze jsou definovány a zároveň značně omezeny zákonem. Jedná se o velmi ožehavé téma v oblasti rodinných vztahů, zejména když existují nepominutelní dědicové a zůstavitel se ve své závěti rozhodl odkázat majetek třetím osobám. Zákon sice zůstaviteli dává možnost nepominutelného dědice ze zákonných důvodů vydědit, avšak to může být následně napadnuto u soudu. Cílem diplomové práce je přiblížit vývoj dědického práva v oblasti autonomie vůle, konfrontovat tuto zásadu s dalšími zásadami občanského, respektive dědického práva, dále objasnit změny a omezení autonomie vůle zůstavitele v novém občanském zákoníku včetně kontextu změn společenských, přiblížit skutečnou možnost zůstavitele rozhodnout o tom, jak bude s jeho majetkem naloženo po jeho smrti v kontrastu s možností rozhodovat o svém majetku ještě za života a navržení možného vývoje právní úpravy v oblasti autonomie vůle zůstavitele v dědickém právu. Důvodem, proč jsem si vybrala toto téma, je skutečnost, že nesouhlasím se stávající právní úpravou a omezením autonomie vůle zůstavitele. Pokud člověk za života může svůj majetek bez omezení darovat komukoliv, proč tak nemůže bez omezení učit i po své smrti a je limitován zákonem navíc bez možnosti, že by výsledek mohl jakkoli ovlivnit. Stávající právní úprava nutí jedince zbavovat se vlastnického práva za života. Problematika autonomie vůle v dědickém právu není v české ani v zahraniční literatuře běžně zpracovávána. Důvod lze spatřovat zejména v historickém vývoji, kdy velké civilní kodexy upravovaly dominantní postavení muže a podřízené právní postavení ženy, které neumožňovalo realizaci autonomie vůle. 1 1 KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Autonomie vůle v rodinném právu v česko-italském porovnání. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s

9 Pro sepsání diplomové práce budu zejména čerpat ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od (dále jen nový občanský zákoník ) a jeho důvodové zprávy (dále jen důvodová zpráva ), ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do (dále jen občanský zákoník), z knihy Dědické právo podle nového občanského zákoníku od I. Schelleové a K. Schelleho, z knihy Občanské právo hmotné od J. Hurdíka a kolektivu, z knihy Autonomie vůle v rodinném právu v česko-italském porovnání od Z. Králíčkové, z časopisů Ad Notam a související judikatury, která mi umožní dané téma vystihnout komplexně ze všech aspektů historického a společenského vývoje, definovat změny a zásady nové úpravy a nové instituty v dědickém právu včetně uplatnění autonomie vůle zůstavitele v této oblasti a poskytnou mi dostatečné informace v oblasti dosavadní rozhodovací praxe soudů. Využiji zejména metodu analyticko-deskriptivní, která mi umožní nejen popis stávající právní úpravy, ale také kritické připomínky. Použití metody komparativní vyplývá ze srovnání naší dosavadní právní úpravy s úpravou v novém občanském zákoníku. Vzhledem k výše zmíněnému přiblížení vývoje dědického práva částečně aplikuji metodu historickou. V diplomové práci se budu zabývat vývojem autonomie vůle zůstavitele v dědickém právu, jejím uplatněním a změnami v novém občanském zákoníku včetně jejích projevů ve vybraných institutech, limity de lege lata a nastíněním právní úpravy de lege ferenda. V dědickém právu je možné v souvislosti s autonomií vůle zůstavitele hovořit také o autonomii vůle osob na řízení zúčastněných, která bude v diplomové práci také nastíněna a to i přesto, že tato problematika sice přesahuje rámec názvu diplomové práce, avšak s daným tématem úzce souvisí. 9

10 1. TEORIE AUTONOMIE VŮLE A JEJÍ MÍSTO V SOUKROMÉM A DĚDICKÉM PRÁVU Existují zásady, které se nemění již tisíce let a to jak ve vztahu mezi jedinci navzájem, tak ve vztahu jedince ke společnosti. Mezi tyto zásady patří i svoboda jednotlivce, kterou lze považovat za zásadu nejvyšší vzhledem k tomu, že lidská svoboda, resp. přirozená svoboda člověka má ontologickou přednost před státem garantovanou svobodou, což znamená, že stát není tvůrcem svobody člověka, ale jejím ochráncem. Svoboda patří mezi přirozená práva, kterými je nadán každý člověk. Mezi její projevy patří autonomie chování nebo autonomie vůle, jež je obecně vnímána jako princip, který hlásá, že každý má přirozenou svobodu vůli mít, vyjádřit ji a realizovat, což znamená, že se nikdo nemůže ocitnout v určitém právním postavení proti své vůli. Soukromé právo dává autonomii vůle nyní mnohem větší prostor. Pro fungování dané právní regulace se předpokládá vlastní iniciativa subjektů nadaných autonomií vůle, jelikož tyto subjekty sami nejlépe rozpoznají své zájmy a potřeby, mohou tak aktivně využít potenciál autonomního soukromoprávního statusu a následně vstoupit do interakce s jinými subjekty a tyto své zájmy a potřeby realizovat prostřednictvím nástrojů, kterými jsou například smlouvy, testovací volnost či statutární autonomie. Svoboda člověka, je garantována také Listinou základních práv a svobod, není neomezená, je limitována zájmem druhého člověka a zájmem obecným, z čehož vyplývá, že v rámci právní regulace musí dojít i k omezení autonomie chování stanovením limitů ve sféře autonomie stran. Občanské právo upravuje osobní status, práva osobní i majetková, dědické právo reguluje přechod majetku mortis causa. Soukromé právo dle Z. Králíčkové poskytuje právu občanskému, potažmo dle mého názoru pak i právu dědickému, systém zásad a principů, které garantují svobodu člověka a vytvářejí rámec pro uplatnění autonomie vůle jako nástroje iniciativy a aktivity jedince v relaci k ostatním jedincům s rovným postavením. 2 2 KRÁLÍČKOVÁ, op. cit., s

11 2. AUTONOMIE VŮLE V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU První pokusy o rekodifikaci občanského práva z let pod vedením V. Knappa a K. Planka měly být podmíněny podrobnou teoretickou přípravou, jejíž součástí měly být i otázky podstaty, povahy a cílů občanského práva. Stávající rekodifikace na tomto záměru není založena. Text nového občanského zákoníku vznikl kompilací zejména Všeobecného zákoníku občanského z roku 1811, z dalších dílčích částí kodexů občanského práva, jakož i z Návrhu společného referenčního rámce Studijní skupiny pro evropský občanský zákoník a dalších předpisů. Z nového kodexu uniká podstata a smysl občanského práva, pokud pod ním nevidíme zdůrazňovanou individuální autonomii vůle a jiné zásady zmíněné v úvodu kodexu. Dle J. Hurdíka je podstatou, smyslem a cílem občanského práva regulace společenské, resp. sociální dimenze lidské existence s maximální ochranou dimenze individuální, neboť člověk se narodí jako individuum, do společnosti vstupuje postupně, přičemž jeho individualita takto dosahuje sociálních rozměrů. Hlavní cíl lze tedy definovat jako dosažení určitých proporcí mezi individuální a sociální dimenzí postavení individua ve společnosti 3 Již v rámci Velké francouzské revoluce byla na základě výše uvedených dimenzí formulována trojice základních hodnot, která získala povahu lidských a občanských práv, ze kterých každé dimenzi osoby v právu náleží právě jedna hodnota. Jedná se o svobodu, která je výrazem individuality osoby vstupující do společnosti, o rovnost, která představuje východisko společenské integrace osoby, a v neposlední řadě o bratrství, které představuje předobraz dnešního principu solidarity. Hodnoty nevznikají současně, svoboda je primárním východiskem, následně je od ní odvozena rovnost, která ji zároveň limituje a od svobody a rovnosti je postupně odvozena ekvita (spravedlnost, vyvažování). Tyto tři hodnoty představují základ soukromého práva, jejich vztah není souřadný, jsou vertikálně hierarchicky uspořádány, z tohoto uspořádání je možné vycházet při řešení kolize mezi zásadami, která dosud byla řešena 3 HURDÍK, Jan. Východiska poznání občanského práva. In: HURDÍK, Jan a kol. (eds.). Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s

12 vzájemným vyvažováním. 4 Zjednodušeně vyjádřeno, řešení konfliktu vzájemně mezi hodnotami spojenými se svobodou vůči hodnotám spojeným s rovností, potažmo vůči hodnotám spojeným s ekvitou (vyvážeností, spravedlností) je řešeno nikoli vyvažováním zájmů, nýbrž podle pravidla speciality a subsidiarity, tedy podle tzv. pravidla specifikace čili podle pravidla platného pro obyčejná právní pravidla. 5 Ke každé ze tří uvedených vůdčích zásad se řadí skupina dalších zásad, mezi nimiž se případná kolize již řeší na základě testu proporcionality. Ke svobodě je mimo jiné přiřazena právě individuální autonomie - autonomie vůle. 6 Na této zásadě je vybudován nový občanský zákoník, což deklaruje i důvodová zpráva: Se zřetelem k tomu se za první zásadu soukromého práva nepokládá rovnost osob, ale zásada autonomie vůle. Hledisko rovnosti osob nemůže být určující v prvé řadě, protože důraz na zásadu rovnosti jako určující pro občanské právo neodpovídá skutečnému stavu. 7 Návrh občanského zákoníku vychází z faktu, uznaného i českým ústavním pořádkem, že přirozená svoboda člověka má přednost před státem v tom smyslu, že stát není tvůrcem svobody člověka, ale jejím ochráncem. I podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod stát člověku svobodu nedává, nýbrž zaručuje mu ji. Z tohoto pojetí vychází hledisko autonomie vůle. Autonomie vůle je pojata jako způsob určení a utváření vlastního právního postavení jednotlivce z jeho iniciativy a v důsledku jeho chtění. Je-li první hodnotou právního státu svobodný člověk a ochrana jeho přirozených práv, plyne z toho pro soukromé i občanské právo nezbytnost ponechat co nejširší prostor jeho rozhodnutí, jak je z vlastní iniciativy projeví a uskuteční. 8 4 HURDÍK, Jan. Zásady soukromého práva. In: HURDÍK, Jan a kol. (eds.). Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s Tamtéž, s Tamtéž, s ELIÁŠ, Karel a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Nakladatelství Sagit, 2012, s Tamtéž, s

13 9 9 HURDÍK, Jan a kol. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s

14 Autonomie vůle patří pod vůdčí zásadu svobody. Vyjadřuje možnost fyzických a právnických osob vytvářet soukromoprávní vztahy podle své vlastní vůle. Lze ji charakterizovat jako možnost soukromoprávních subjektů utvářet soukromoprávní vztahy podle jejich svobodné vůle, čímž umožňuje jejich sebeurčení. Není zcela absolutní, omezení podléhá při kolizi se zásadami stejné nebo nižší úrovně. Při konfrontaci se zásadou stejné úrovně se uplatní test proporcionality, naopak při kolizi se zásadou nižší úrovně se uplatní pravidlo specifikace. Projevy zásady autonomie vůle lze kategorizovat dle svobodného rozhodnutí subjektu: zda učiní určité právně relevantní chování vůči komu učiní toto právně relevantní chování o obsahu právně relevantního chování o formě právně relevantního chování. Se zásadou autonomie vůle souvisí zásada vše je dovoleno, co není zákonem zakázáno, která představuje legislativní a interpretační techniku, jak stanovit hranice dovoleného a nedovoleného chování. Sama o sobě svobodu nezaručuje, avšak se svobodou počítá a z ní také vychází. Je vhodné ji vnímat nejenom jako zásadu, ale také jako metodu právní regulace, která řeší situace, jež nejsou přímo regulované zákonem. Obdobně lze vnímat i zásadu dispozitivnosti, která také souvisí s autonomií vůle. Na straně jedné lze hovořit o zásadě dispozitivnosti, kdy autonomii vůle subjektů soukromého práva odpovídá taková úprava soukromoprávních vztahů, ve kterých hrají významnou roli dispozitivní normy. Na straně druhé dispozitivnost vyjadřuje právní techniku vymezení norem dispozitivních a kogentních včetně kritéria pro toto odlišení, v tomto smyslu pak hovoříme o dispozitivnosti jako o metodě právní regulace. Zjednodušeně řečeno kogentní normy jsou ty, od nichž není možné se odchýlit, od dispozitivních se odchýlit lze. 10 V občanském zákoníku byla dispozitivnost zakotvena následovně: Účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. 11 Bylo zde stanoveno jednak kritérium umožňující se odchýlit od zákona, pokud to zákon výslovně 10 HURDÍK, op. cit., s odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. 14

15 nezakazuje a druhé kritérium hovořící o povaze ustanovení zákona. 12 V novém občanském zákoníku je dispozitivnost upravena následovně: Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. 13 Uplatní se jednak v případě, pokud to zákon výslovně nezakazuje a druhé kritérium zakazuje ujednání, která by porušovala dobrá mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob včetně ochrany osobnosti. I v nové úpravě jsou pro dispozitivnost stanovena poměrně obecná hlediska, která budou konkretizována v rámci interpretace. Neméně důležitou zásadou je zásada vigilantibus iura skripta sunt, neboli bdělým náležejí práva, která stojící na straně jedné, úzce souvisí se zásadou autonomie vůle, dispozitivnosti a zásadou vše je dovoleno, co není zákonem zakázáno stojící na straně druhé. Další v pořadí vůdčí zásadou, po svobodě představující prvek individuální, je zásada rovnosti představující prvek sociální. Dosavadní občanský zákoník stavěl do popředí zásadu rovnosti, nový občanský zákoník je výslovně vybudován na svobodě jednotlivce, přičemž vidí základ konstrukce občanského práva nikoli v rovnosti, která je ústavně zakotvena, ale v principu autonomie vůle, která je takto prezentována v důvodové zprávě k novému občanskému zákoníku. 12 HURDÍK, op. cit., s odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. 14 Tamtéž, s Podrobněji kapitola 2. 15

16 3. AUTONOMIE VŮLE A DALŠÍ ZÁSADY DĚDICKÉHO PRÁVA Mezi stěžejní zásady nového občanského zákoníku patří zásada autonomie vůle, jinak tomu není ani v případě dědického práva. V dosavadní platné hmotněprávní úpravě v občanském zákoníku existovaly dva dědické tituly, konkrétně zákon a závěť, přičemž bylo preferováno dědění ze zákona a to kvůli zajištění přechodu majetku na nejbližší příbuzné, čímž se posilovaly rodinné vztahy. S posledním vývojem dochází k výraznému posílení právě zásady autonomie vůle, zůstavitel může za své dědice povolat i jiné osoby než ty, jež jsou díky svým příbuzenským či obdobným vztahům k zůstaviteli stanoveni zákonem jako dědicové. 16 Tuto tendenci lze označit jako zásadu přechodu majetku na jednotlivce, nový občanský zákoník rozšiřuje okruh dědiců tím, že umožňuje zůstaviteli povolat k dědění osobu, která se mu její jako nejvhodnější dědic či odkazovník. Tato úprava motivuje samotného pořizovatele k tomu, aby se o svůj majetek pečlivě staral. 17 Autonomie vůle ani v tomto případě není absolutní, ale je limitována tzv. neopomenutelnými dědici, které může pořizovatel v závěti sice vynechat, avšak pod hrozbou relativní neplatnosti dané části závěti, jak uvádí I. Schelleová a K. Schelle ve své knize. 18 Naopak v důvodově zprávě je uvedeno, že tímto není založena ani částečná neplatnost té závěti, která nedbá práv nepominutelných dědiců, ale právo dědice na povinný díl, tedy právo vůči závětním dědicům, aby mu bylo vyplaceno to, o co byl zkrácen. 19 Dále je autonomie vůle limitována kogentními ustanoveními, která se týkají obsahových a formálních náležitostí závěti, v případě nedodržení se bude jednat o absolutní neplatnost závěti. 20 Se zásadou přechodu majetku na jednotlivce souvisí zásada zachování hodnot, která vyjadřuje úkol dědického práva, jímž je zachování hodnot vybudovaných jednou generací pro generace další. Podle dosavadní právní úpravy zanikla smrtí práva a povinnosti dlužníka či věřitele, která byla výlučně vázána na jeho osobu ( 579 odst. 1,2 NOZ). 21 V nové úpravě dochází 16 SCHELLEOVÁ, Ilona; SCHELLE, Karel. Dědické právo podle nového občanského zákoníku. Praha: Nakladatelství Linde Praha, 2013, s DOBEŠOVÁ, Lenka. Dědické právo. In: HURDÍK, Jan a kol. (eds.). Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s SCHELLEOVÁ; SCHELLE, op. cit., s ELIÁŠ, op. cit., s SCHELLEOVÁ; SCHELLE, op. cit., s DOBEŠOVÁ, op. cit., s

17 k zásadní změně v duchu zásady zachování hodnot, neboť smrtí nezanikají ta subjektivní práva a povinnosti zůstavitele, pokud byly jako dluh uznány nebo jako pohledávky uplatněny tak, že to vede k určení nebo uspokojení nároku zásahem veřejné moci. 22 Mezi dědici je rovné postavení, což vyjadřuje zásada rovnosti, která je konkretizací zákazu diskriminace zakotveného v Listině základních práv a svobod. Žádný dědic nemůže být diskriminován z důvodu pohlaví, rasy, náboženského vyznání, politické příslušnosti nebo z důvodu, že dědic je fyzickou osobou a nikoliv státem. Veřejná moc ostatně zasahuje do dědického práva jako doposud, dědické řízení se zahajuje ex offo a notář je pověřen soudem, rozhodnutí o nabytí dědictví nemá konstitutivní, ale deklaratorní charakter. 23 Zásada přechodu zůstavitelem zachovaného majetku na dědice smrtí zůstavitele se vyskytovala jak v dosavadní úpravě a je zachována i v úpravě nové. Podobně je na tom zásada universální sukcese, kdy dědic vstupuje do všech práv a povinností zůstavitele, majetek zůstavitele je tvořen jako celek aktivy i pasivy. 24 Nová právní úprava navíc přináší singulární sukcesi v podobě institutu odkazu. Odkazovník není dědicem, ale osobou, která má na základě odkazu obdržet určitou věc, navíc není povinen k úhradě zůstavitelových dluhů. Poslední zásadou, která byla obsažena i v dosavadní úpravě je zásada volnosti dědice přijmout nebo odmítnout dědictví, takto nikdo nemůže být nucen stát se dědicem proti své vůli. Dědic se stává dědicem smrtí zůstavitele (zásada přechodu zůstavitelem zachovaného majetku na dědice smrtí zůstavitele), pokud jím být nechce, může využít svého práva a dědictví odmítnout ( 1485 a násl. NOZ) nebo se dědictví vzdát před soudem ( 1490 NOZ) DOBEŠOVÁ, op. cit., s Tamtéž, s SCHELLEOVÁ; SCHELLE, op. cit., s DOBEŠOVÁ, op. cit., s

18 4. PROMÍTNUTÍ AUTONOMIE VŮLE ZŮSTAVITELE VE VYBRANÝCH DĚDICKÝCH TITULECH Dědický titul neboli právní důvod dědění je jedním ze čtyř předpokladů dědění. Mezi další předpoklady řadíme smrt zůstavitele, existenci dědictví, resp. pozůstalosti a také podmínku způsobilosti dědice. Dosavadní občanskoprávní úprava znala dva dědické tituly, zákon a závěť. Nová úprava zavedla tři dědické tituly, patří sem nově dědická smlouva, dále závěť a zákon. K závěti je možné připojit dodatek ve formě dovětku, který není samostatným dědickým titulem, stejně tak jím není ani odkaz. 26 Dědická smlouva je dle důvodové zprávy 27 nejsilnějším dědickým titulem, fakticky tomu tak není, neboť u závěti (na rozdíl od dědické smlouvy) není vyžadován druhý kontrahent a tudíž je závěť autonomnější. 28 Pořízením pro případ smrti, kterým rozumí nový občanský zákoník závěť, dědickou smlouvu nebo dovětek ( 1491 NOZ), není možné zkrátit povinný díl nepominutelného dědice, který se tohoto práva nezřekl nebo nebyl vyděděn. V případě, že by pořízení pro případ smrti tomuto ustanovení odporovalo, náleží nepominutelnému dědici povinný díl ( 1492 NOZ). Individuální vůle zůstavitele je omezena i za situace, kdy by byl v péči zařízení, které poskytuje sociální či zdravotnické služby nebo by od tohoto zařízení služby jinak využíval a toto zařízení nebo jeho zaměstnance by povolal za dědice nebo odkazovníka, pokud by se tak stalo, je povolání neplatné, ledaže by tak učinil ve formě veřejné listiny nebo mohl-li po ukončení péče takového zařízení nebo uplynutí doby, kdy jinak přijímal jeho služby, bez obtíží pořídit ve formě veřejné listiny ( 1493 NOZ). Naopak rozšíření pořizovací vůle zůstavitele představuje možnost povolat za dědice nebo odkazovníka právnickou osobu, která má teprve vzniknout. V takovém případě je nutné, aby vznikla do jednoho roku po smrti zůstavitele, jinak by již nebyla způsobilým dědicem ( 1478 NOZ). 26 DOBEŠOVÁ, op. cit., s ELIÁŠ, op. cit., s Poznatek z konzultace s J. Hurdíkem ze dne

19 4.1 Autonomie vůle zůstavitele v závěti, její omezení, limity de lege lata Závěť neboli testament, poslední vůle, poslední pořízení je dle ust NOZ odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz. V rámci závěti je autonomie vůle zůstavitele omezena ve výše uvedených případech, tedy v souvislosti s nepominutelnými dědici a zařízením poskytujícím zdravotnické či sociální služby. Dále je autonomie vůle výrazně limitována náležitostmi závěti, musí v ní být uveden den, měsíc a rok, kdy byla pořízena, pokud zůstavitel pořídil více závětí, které si odporují nebo posouzení jejich právních účinků závisí na době pořízení závěti, je závět neplatná ( 1494 odst. 1 věta druhá NOZ). Závěť musí splňovat jednak obecné náležitosti právního úkonu, nesmí obsahem odporovat zákonu, obcházet zákon nebo se příčit dobrým mravům, musí být napsána jasně a srozumitelně a také musí splňovat zvláštní náležitosti specifické pro tento právní úkon, které jsou odůvodněny tím, že právní následky vyvolá závěť až po smrti pořizovatele, kdy by bylo obtížné zjišťovat, co svým projevem vůle sledoval. 29 Při výkladu závěti je nutné postupovat tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, slova se vykládají podle jejich obvyklého významu, jinak v případě, že by zůstavitel pro určité výrazy měl sobě vlastní smysl ( 1494 odst. 2 NOZ). Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí sp. zn. 4 CZ 61/86 judikoval: K posouzení skutečné vůle pisatele závěti, jsou-li o ní pochybnosti, je třeba zjišťovat vedle znění textu listiny (slovního výklady) všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětních dědiců učiněn a z nichž lze dovodit skutečnou vůli zůstavitele. Okolnosti případu jsou skutečností existující vně vlastního projevu vůle, a to i tehdy, když je předepsána písemná forma. Není napravováním neurčitosti projevů vůle, jestliže projev vůle je vykládán se zřetelem k okolnostem případu. 30 Tento příklad uvádí I. Schelleová a K. Schelle v návaznosti na argumentaci, kdy je nutné při výkladu závěti upřednostnit teorii vůle (před teorií ochrany veřejné víry), která předpokládá, že skutečného projevu vůle se lze dopátrat na základě nejen jazykového výkladu, ale také dalších skutečností, jako je např. uspořádání obsahu 29 SCHELLEOVÁ; SCHELLE, op. cit., s Tamtéž, s

20 posledního pořízení (naopak teorie ochrany veřejné víry projev vůle vykládá dle úmyslu jednající osoby, pokud tento úmysl byl adresátu projevu znám nebo musel být znám či podle významu, který by mu adresát zpravidla přiřadil). 31 K projevení vůle závětí je nutná pořizovací způsobilost, kterou disponuje člověk plně svéprávný. 32 Nesvéprávný člověk není způsobilý pořizovat, existují však výjimky. První představují osoby, které dovršili věku patnácti let, ty mohou pořizovat formou veřejné listiny bez souhlasu zákonného zástupce ( 1526 NOZ). Další výjimkou jsou osoby, které sice byly ve svéprávnosti omezeny tak, že nejsou schopny pořizovat, ale uzdravily se do té míry, že jsou schopny projevit svou vůli ( 1527 NOZ). Ten kdo byl omezen ve svéprávnosti bez blíže specifikovaného důvodu, může pořizovat jen formou veřejné listiny. Ten, kdo byl omezen např. z důvodu chorobné závislosti na požívání alkoholu, psychotropních látkách, hráčské vášni atd., může pořizovat v jakékoli předepsané formě o polovině pozůstalosti, zbývající část pak připadne zákonným dědicům ( 1528 NOZ) Omezení autonomie vůle stanovením formy závěti U závěti je vyžadována písemná forma ( 1532 NOZ), výjimku představují tzv. privilegované závěti. Zákon rozlišuje závěť pořízenou soukromou listinou a závěť pořízenou veřejnou listinou. Závěť pořízenou soukromou listinou je možné dále dělit na závěť holografní a alografní. V holografní závěti pořizovatel projeví svou vůli tak, že ji beze svědků sepíše vlastní rukou a vlastní rukou ji podepíše ( 1533 NOZ). Vlastnoruční podpis zůstavitele je vždy umístěn až na konci textu závěti a takto text závěti uzavírá. To co se nachází pod podpisem, již nemůže být považováno za platnou součást závěti, výjimkou je uvedení data u podpisu, které se navíc musí shodovat s datem, které je uvedeno v závěti. Nicméně nelze vyloučit, aby zůstavitel za dosavadní text závěti připojil dodatek (ten musí také vyhovovat náležitostem holografní závěti). Dle judikatury postačuje ke splnění náležitostí podpisu i pouhé příjmení zůstavitele, pokud o totožnosti podpisu 31 SCHELLEOVÁ; SCHELLE, op. cit., s Pořizovací nezpůsobilost je upravena v NOZ. 20

21 nejsou pochybnosti. Uvedení pouhého rodinného nebo příbuzenského vztahu, např. matka či strýc, by dle I. Schelleové a doc. K. Schelleho již nepostačovalo. U alografní formy závěti samotný text závěti není napsán vlastní rukou, může být napsán např. na počítači, nicméně vlastní podpis pořizovatele je i v tomto případě nezbytný. Alografní závěť podepíše před dvěma svědky současně přítomnými, přičemž je nutné, aby zůstavitel výslovně prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli ( 1534 NOZ). U alografní závěti rozlišujeme i speciální formy, jež kladou zvláštní požadavky pro vyjádření vůle u osob nevidomých nebo se smyslovým postižením. Pokud pořizuje závět osoba nevidomá, pak tak musí učinit před třemi současně přítomnými svědky v listině, která musí být nahlas přečtena svědkem, který závěť nepsal a navíc musí zůstavitel projevit, že se jedná o jeho poslední vůli ( 1535 odst. 1 NOZ). Pokud se jedná o osobu se smyslovým postižením, která nemůže číst nebo psát, pak je nutné, aby jako pořizovatel projevila svou vůli před třemi současně přítomnými svědky v listině, jejíž obsah je tlumočen zvláštním způsobem dorozumívání svědkem, který listinu nepsal, přičemž všichni svědci musí zůstavitelem zvolený způsob dorozumívání ovládat a zůstavitel opět potvrdí, že listina obsahuje jeho poslední vůli ( 1535 odst. 2 NOZ). Navíc v této listině musí být uvedeno, že zůstavitel je osobou se smyslovým postižením, že neumí číst nebo psát, dále kdo listinu sepsal, kdo ji tlumočil a jakým způsobem dorozumívání a jak zůstavitel potvrdil, že je to jeho poslední vůle. Pokud zůstavitel není schopen se podepsat, učiní na listině vlastní znamení, ke kterému jeden ze svědků připíše jméno zůstavitele ( 1536 NOZ). 33 Zůstavitel je limitován i při výběru svědků. Osoba svědka se účastní pořizování alografní závěti takovým způsobem, aby byla schopna potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Z uvedeného vyplývá, že svědkem nemůže být osoba nesvéprávná, která nezná daný jazyk nebo způsob dorozumívání, nemůže jím být dědic nebo odkazovník nebo jim osoby blízké nebo jejich zaměstnanci. Dále by svědek neměl být např. pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek. Svědek závěť také podepíše a připojí na listinu údaje, podle kterých ho následně bude možné jako svědka dohledat ( 1539, 1540 NOZ). 33 SCHELLEOVÁ; SCHELLE, op. cit., s

22 Ve formě veřejné listiny může závěť pořídit kdokoli svéprávný, speciálně se tato forma testamentu vyžaduje k projevení vůle u osob starších patnácti let a u osob omezených ve svéprávnosti, v rámci jejich omezení. 34 Výjimku z požadavku písemnosti závěti představují závěti pořízené s úlevami, tzv. privilegované závěti. Důvodová zpráva uvádí, že za standardních okolností se předpokládá sepsání závěti v klidu, po zralé úvaze a s rozvahou, zároveň však není možné vyloučit mimořádné situace, kdy člověk nemůže pořídit s obřadnostmi, které zákon za normálních okolností vyžaduje. Privilegované závěti byly z našeho právního řádu vyloučeny občanským zákoníkem z roku 1950 a znovuzavedeny až nyní. 35 V prvním případě umožňuje zákon pořídit závěť ústně před třemi současně přítomnými svědky za situace, kdy se zůstavitel nachází pro nenadálou událost v patrném a bezprostředním ohrožení života nebo se nachází na místě, kde je běžný společenský styk ochromen následkem mimořádné události a nelze po něm požadovat, aby pořídil v jiné formě. Pokud svědci nepořídí záznam o této poslední vůli, bude vůle zjištěna jejich výslechem, o kterém se sepíše protokol. Dle notářské kandidátky M. Křivské, je otázkou, zda by pro ústní pořízení závěti nestačil pouze první důvod a to vzhledem k tomu, že pokud se osoba nachází v místě, kde je ochromen běžný společenský styk následkem mimořádné události, může i tak pořídit závěť vlastnoruční, pro případ ohrožení života by pak situace spadala pod důvod uvedený na prvním místě. 36 S daným názorem nesouhlasím a to vzhledem k tomu, že pokud se osoba nachází v místě, kde je ochromen běžný společenský styk následkem mimořádné události (pod kterou si představuji například výbuch plynu, dlouhodobý očekávaný výpadek proudu tzv. blackout, kdy osoba pravděpodobně není v ohrožení života, nebo toto ohrožení není bezprostřední), pak sice může najít papír a pero na psaní, aby mohla dle názoru M. Křivské sepsat vlastnoruční závěť, ale již by těžko mohla najít občanský zákoník tak, aby sepsala závěť, která by splňovala zákonem stanovené náležitosti a byla platná. Domnívám se, že by bylo vhodné v zákoně ponechat oba důvody pro pořízení 34 DOBEŠOVÁ, op. cit., s ELIÁŠ, op. cit., s KŘIVSKÁ, Miloslava. Privilegované závěti. AD NOTAM. Časopis českého notářství. 2013, roč. 19, č. 5, s

23 ústní závěti. Navíc je-li zůstavitel naživu, pozbývá takto učiněná závěť platnosti již po uplynutí dvou týdnů ode dne pořízení, doba však nezačne běžet ani neběží, dokud nemůže zůstavitel vyjádřit svou vůli formou veřejné listiny ( 1549 NOZ). Pokud panuje důvodná obava, že by zůstavitel zemřel dříve, než by mohl pořídit závěť ve formě veřejné listiny, může zaznamenat jeho poslední vůli starosta obce nebo ten, kdo je oprávněn vykonávat jeho pravomoci ( 1543 NOZ). Takto pořízenou závěť obec bez zbytečného odkladu uschová u notáře ( 1546 NOZ). Z vážného důvodu může zůstavitel projevit individuální vůli na palubě námořního plavidla plujícího pod naší vlajkou nebo letadla zapsaného v leteckém rejstříku České republiky tak, že jeho vůli zaznamená velitel námořního plavidla nebo letadla, popřípadě jejich zástupce. Takto učiněnou závěť zaznamená velitel v lodním či palubním deníku a bez zbytečného odkladu předá příslušnému zastupitelskému úřadu České republiky, popřípadě orgánu veřejné moci, který ji bez zbytečného odkladu předá do notářské úschovy. Platnost takové závěti není možné popřít ani v případě, kdy by pro její pořízení neměl zůstavitel vážný důvod ( 1544, 1546 NOZ). Posledním důvodem připouštějícím úlevy při pořizování závěti je účast v ozbrojeném konfliktu a vojenských operacích. Za této situace může zaznamenat poslední vůli nikoli běžného občana, ale pouze vojáka nebo jiného příslušníka ozbrojených sil velitel vojenské jednotky České republiky nebo jiný voják s hodností důstojníka nebo vyšší. Testament bez zbytečného odkladu odevzdá velitel veliteli nadřízeného velitelství, odkud bez zbytečného odkladu putuje na Ministerstvo obrany České republiky, které zařídí její úschovu u notáře ( 1545, 1546 NOZ). Ve výše uvedených třech případech postačí k zaznamenání poslední vůle přítomnost dvou svědků (zákon nevyžaduje jejich současnou přítomnost). Tito záznam podepíšou stejně jako osoba, jež záznam poslední vůle pořídila a před oběma přítomnými svědky zůstaviteli přečetla a zůstavitel potvrdil, že se jedná o projev jeho poslední vůle. Takto pořízená závěť je zákonem považována za veřejnou listinu. Při porušení předepsaných náležitostí se nejedná o veřejnou listinu, nicméně to nezpůsobuje neplatnost závěti, pokud je i přesto jisté, že listina spolehlivě zaznamenává zůstavitelovu poslední vůli ( 1547 NOZ). Je-li zůstavitel naživu, pozbývá závěť platnosti uplynutím tří měsíců ode dne pořízení, tato doba nezačne běžet ani neběží, dokud zůstavitel nemůže pořídit formou veřejné listiny ( 1549 NOZ). Dle M. Křivské 23

24 tím, že zákon považuje takto pořízenou závěť za veřejnou listinu, přesunuje důkazní břemeno na osoby, které se budou snažit prokázat neplatnost takto sepsané listiny a je otázkou, zda tyto osoby vůbec budou schopné toto důkazní břemeno unést mimo jiné i vzhledem k faktu, kdy zákon přináší úlevu z požadavku na svědky, kterými mohou být i osoby, jež dosáhly patnáctého roku věku a osoby ve svéprávnosti omezené. Bylo by spíše vhodné, dle jejího názoru, dát reálnou možnost osobám, které by jinak dědily, aby mohly popřít platnost závěti, která byla uzavřena tímto specifickým způsobem. 37 K uvedenému názoru se přikláním, jestliže zákonodárce poskytl úlevy při pořizování závěti zůstaviteli tak, aby mohl projevit svou individuální vůli za mimořádných okolností bez jinak požadovaných náležitostí, měl by také poskytnout reálnou možnost pro popření platnosti takto projevené vůle. Sama důvodová zpráva uznání formy veřejné listiny u takto pořízené závěti nijak blíže neodůvodňuje ani nekomentuje. Ať už závěť zůstavitel pořizuje v jakékoliv formě, musí dbát také na to, aby v závěti nedošlo k podstatnému omylu, který by zapříčinil neplatnost dané části závěti ( 1529 NOZ). Za podstatný omyl zůstavitele se považuje ten, jež se týká osoby, které se něco zůstavuje, nebo podílu či věci, které se zůstavují, anebo jejich podstatných vlastností. Za podstatný omyl se nepovažuje nesprávné popsání osoby nebo věci ( 1530 NOZ) Autonomie vůle projevená dovětkem, vedlejší doložky v závěti, odkaz Zůstavitel může svou vůli projevit i dovětkem neboli kodicilem. Dovětek může být obsažen v závěti, pak hoříme o kodicilu testamentárním, nebo může existovat samostatně, pak hovoříme o kodicilu intestátním. Dovětek může obsahovat nařízení odkazu, stanovení podmínky nebo příkazu odkazovníku či dědici nebo doložení času. 38 Podmínku, doložení času a příkaz označuje nový občanský zákoník jako vedlejší doložky v závěti ( 1551 NOZ). Autonomie vůle zůstavitele je i v tomto případě limitována. Jestliže by vedlejší doložka směřovala ke zjevnému obtěžování dědice nebo odkazovníka ze zjevné zůstavitelovy svévole, pak se k ní nepřihlíží. Stejně tak se k ní nebude přihlížet ani v případě, kdy by byla nesrozumitelná nebo by zjevně odporovala 37 KŘIVSKÁ, op. cit., s DOBEŠOVÁ, op. cit., s

25 veřejnému pořádku, anebo v případě, kdy by zůstavitel uložil dědici nebo odkazovníku, aby uzavřel či neuzavřel manželství, aby se rozvedl či nerozvedl. Zůstavitel však může zřídit někomu právo na dobu, než manželství uzavře ( 1552 NOZ). Podmínka, která směřuje k jednání dědice nebo odkazovníka, které může být opakováno, musí být znovu vykonáno po smrti zůstavitele a to i tehdy, pokud by tak učinil dědic či odkazovník ještě za života zůstavitele, neprojevil-li zůstavitel svou vůli jinak ( 1561 NOZ). Např. tak zůstavitel může uložit dědici či odkazovníku, aby se staral o jeho kočku. Právo zůstavené odkládací podmínkou nabude jen osoba, která zůstavitele přežije a bude způsobilé dědit ( 1562 NOZ). K nemožné rozvazovací podmínce se nepřihlíží, nemožná odkládací podmínka je neplatná ( 1563 NOZ). Dřívější právní úprava výslovně vylučovala právní následky podmínek. 39 Dle L. Dobešové doložením času v závěti zůstavitel určuje, zda má dědic či odkazovník nabýt své právo na určitou omezenou dobu (dies ad quem, tj. den, do kterého se právo počítá) nebo později než v době smrti zůstavitele (dies a quo, tj. den, od kterého se právo počítá). V případě, že má dědic či odkazovník nabýt své právo později, než v době smrti zůstavitele, pak může zůstavitel v rámci autonomie vůle určit, komu připadne právo do dané doby, pokud zůstavitel svou vůli neprojeví a nikoho neurčí, připadne do dané doby dědictví či odkaz zákonným dědicům, resp. odkazovníku. Pokud zůstavitel projevil vůli prostřednictvím doložení času dies ad quem, pak po skončení této doby připadne dědictví či odkaz tomu, koho zůstavitel v závěti povolal, pokud nikoho nepovolala, pak zákonným dědicům. Pro platné doložení času je potřebné, aby bylo jisté, že daný čas někdy nastane, v opačném případě se hledí na toto ustanovení jako na podmínku. Je-li jisté, že doba vyměřená v závěti nastat nikdy nemůže, posoudí se toto doložení času jako nemožná podmínka ( 1566 NOZ). V případě nemožného ustanovení dies ad quem se k danému ustanovení přihlížet nebude a dědic či odkazovník nabude právo okamžikem smrti zůstavitele. V případě nemožného ustanovení dies a quo, se toto ustanovení považuje za neplatné a dědic či odkazovník své právo nenabude. 39 Viz k tomu 478 OZ 25

26 Příkazem zůstavitel projeví svou vůli tak, že dědici nařídí, resp. přikáže, aby se zůstaveným majetkem určitým způsobem nakládal (sem však nespadá situace, kdy by zůstavitel dědici přikázal určitou věc někomu vydat; v tomto případě by se jednalo o odkaz dle ustanovení 1594 NOZ). 40 Příkaz se posuzuje jako rozvazovací podmínka, když nebude příkaz proveden, zůstavení práva se zmaří, ledaže by zůstavitel projevil vůli jinak. Jestliže by příkaz zakazoval zcizení nebo zatížení, pak zavazuje obtíženého jen, je-li nařízen na určitou přiměřenou dobu a je odůvodněn vážným zájmem hodným právní ochrany, jinak může soud na základě návrhu obtíženého rozhodnout, že se k zákazu nepřihlíží. Zákaz již zapsaný do veřejného seznamu může zrušit soud na návrh obtíženého v případě, kdy zájem na zrušení zákazu převyšuje zájem na jeho zachování ( 1569 NOZ). Není-li možné splnit příkaz přesně, měl by být vykonán tak, aby bylo co možná nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, pokud ani to není možné, náleží i přesto osobě obtížené to, co jí bylo zůstaveno, ledaže by zůstavitel projevil vůli jinak ( 1570 NOZ). Právo vymáhat příkaz má osoba, které je příkaz ku prospěchu, vykonavatel nebo jiná osoba závětí povolaná ( 1571 NOZ). Jestliže zůstavitel někomu zanechal věc k určitému účelu, avšak neuložil povinnost k danému účelu věc použít, hledí se na jeho takto projevenou vůli jako na přání, které je bez právní závaznosti ( 1573 NOZ). Dalším rozšířením pořizovací možnosti zůstavitele je znovuzavedení odkazu do našeho právního řádu, jehož právní úprava je obsažena v ustanoveních 1477, a 2063 NOZ. Dědictví představuje podíl na pozůstalosti, odkazem zůstavitel zřizuje odkazovníku pohledávku za osobou obtíženou odkazem na vydání určité věci (nebo několika věcí určitého druhu nebo zřízení určitého práva), zároveň tak přikazuje dědici nebo odkazovníku, aby osobě, v jejíž prospěch je odkaz zřízen, vydala určitou věc z pozůstalosti nebo z vlastního majetku. Odkazovník není zatížen povinností přispívat na dluhy zůstavitele, může jím být dědic i osoba od dědice odlišná. Odkazovníka může zůstavitel obtížit dalším odkazem (pododkaz), lze mu stanovit náhradníka nebo svěřenského nástupce. Právo na odkaz vzniká dnem smrti zůstavitele, toto právo je právem odkazovníka vůči dědici, v případě pododkazu vůči odkazovníku. Zůstavitel může v projevu poslední vůle spojit vznik tohoto práva s jiným okamžikem 40 DOBEŠOVÁ, op. cit., s

27 například na základě stanovení podmínky nebo doložením času, neučiní-li tak, jsou odkazy jednotlivých věcí, odkazy práv k těmto věcem, odkazy menších odměn a odkazy veřejně prospěšné splatné ihned. Jiné odkazy za rok po smrti zůstavitele a to z důvodu, aby osoby obtížené odkazy nebyly najednou příliš zatíženy. Je na vůli zůstavitele, koho odkazem obtíží, nestanoví-li tak, jsou odkazem obtíženi všichni dědici dle jejich poměru k pozůstalosti. V rámci zásady spravedlnosti má každému z dědiců zůstat čtvrtina z hodnoty dědictví odkazy nezatížená, pokud zůstavitel zatíží dědice více, může dědic požadovat poměrné zkrácení odkazu. Nenabude-li odkaz odkazovník ani jeho náhradník, připadne uvolněný podíl odkazu poměrně ostatním, pokud se jednalo o odkaz, kterým bylo pamatováno na více osob s rovným podělením nebo bez určení podílů. Jestliže byl odkazem zůstaven určitý podíl, nemá odkazovník právo na přírůstek s výjimkou případů, kdy je jiná zřejmá vůle zůstavitele ( 1628 odst. 2 NOZ). V ostatních případech povinnost splnit odkaz zanikne. Podmínkou platnosti odkazu je dle důvodové zprávy platné pořízení pro případ smrti, se kterým souvisí i podmínka pořizovací způsobilosti, dále způsobilý odkazovník a způsobilý odkaz. Pro odvolání odkazu je třeba stejný způsob jako pro odvolání závěti, zákon připouští i tři zvláštní způsoby, u kterých se uplatní vyvratitelná domněnka (platí, pokud se neprokáže jiná vůle zůstavitele). Má se za to, že odkaz zůstavitel odvolal, jestliže odkázanou věc zničil nebo zcizil, změnil na jinou věc nebo odkázanou pohledávku vymohl a vybral. Za odvolání odkazu se nepovažuje situace, kdy věc byla zcizena, změněna nebo zničena mimo vůli zůstavitele nebo vyrovnal-li dlužník zůstavitele pohledávku z vlastního popudu. Jako odkaz se posuzuje i darování mortis causa v případě, že je závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije a nevzdá se práva dar odvolat. V důvodové zprávě jsou uvedeny dva názorné příklady, jeden se týká výkladu odkazu a druhý, níže citovaný, správné formulace odkazu. Správně tedy má být formulováno: povolávám za dědice A a B a nařizuji jim vydat obraz X jako odkaz C. Pak jsou A a B dědici - každý s polovičním podílem - a účastníky dědického řízení, zatímco C je odkazovníkem, který účastníkem dědického řízení není a má právo domáhat se obecným postupem (jakým se vymáhají pohledávky), aby mu byl odkázaný 41 ELIÁŠ, op. cit., s Podrobněji pododdíl

28 obraz vydán, přičemž se hodnota podílu každého z dědiců sníží o polovinu hodnoty odkázaného obrazu. Lze předpokládat, že se v závětech pořizovaných bez pomoci notáře nebo jiného právníka budou vyskytovat jiné výrazy; pak bude třeba vyložit závěť tak, aby se co nejlépe vyhovělo vůli zůstavitele. 43 Znovuzavedení odkazu je jednoznačně správné, odkazy zjednoduší a zefektivní dědické řízení tím, že odkazovník nebude dědicem a věc nebo finanční částka mu bude vyplacena až po skončení dědického řízení. 44 S tímto názorem P. F. Schindlera souhlasím, avšak dodávám, že právní úprava tak, jak je nyní uvedena v zákoně je poměrně nepřehledná a bylo by vhodné ji novelizovat Projevení autonomie vůle zůstavitele stanovením náhradníka a svěřenského nástupce Oba instituty, náhradnictví i svěřenské nástupnictví, jsou velmi podrobně a zároveň srozumitelně popsány v důvodové zprávě, z tohoto důvodu bude v následujícím pododdílu často přímo citována. Právo povolat dědice je osobním právem zůstavitele, které nemůže svěřit někomu jinému nebo tak učinit v kooperaci s někým jiným ( 1496 NOZ). Pro případ, že by dědictví nenabyl povolaný dědic, je dalším právem zůstavitele a zároveň i prostředkem, jak může projevit svou vůli, povolání náhradníka tomuto dědici ( 1507 NOZ). Při úpravě zákonné posloupnosti dědiců zákon také řeší osudy dědických podílů pro případ, že některý z těchto dědiců nedědí, ustanoveními o nástupcích takového dědice. Při dědění podle závěti je rovněž řešeno, kdo získá uvolněný podíl závětního dědice: vyměří-li zůstavitel závětním dědicům jen určité podíly, pak se vychází z toho, že víc jim přiřknout nechtěl, a v uvolněný podíl nastupují dědici podle zákonné posloupnosti. Vyjádří-li zůstavitel vůli, že se jen závětní dědici mají podělit o pozůstalost, pak uvolněný podíl přiroste zbylým závětním dědicům ( 1499, 1500 a 1504 a násl.). 43 ELIÁŠ, op. cit., s SCHINDLER, Petr Filip. Odkazy- způsob nabytí mortis causa mimo universální sukcesi. AD NOTAM. Časopis českého notářství. 2013, roč. 19, č. 5, s

29 Zůstavitel se však nemusí spolehnout na zákonné předpisy o tom, kdo nastupuje do dědických práv toho z ustavených závětních dědiců, který dědické právo nenabude. Může na tyto případy pamatovat sám a zařídit se podle svého. K tomu účelu slouží institut náhradnictví (substituce). Náhradnictví je buď obecné, anebo svěřenské. Účelem obecného náhradnictví (vulgární substituce) je určit, kdo bude dědit v případě, že se povolaný dědic nedožije zůstavitelovy smrti, či pro případ, že se jí dožije, ale nebude s to dědit pro nezpůsobilost, anebo dědictví odmítne apod. 45 Také náhradníkům může zůstavitel povolat postupně další náhradníky. Povolá-li více náhradníků, pak dědí ten, který je nejbližší osobě, jež dědictví nenabyla ( 1507 NOZ). Ustanovil-li zůstavitel náhradníky pro případ, že by povolaný dědic dědit nechtěl nebo z důvodu, že by dědit nemohl, má se zato, že náhradnictví bylo jeho vůlí zřízeno pro oba případy ( 1508 NOZ). Omezení, která uložil zůstavitel dědici, se vztahují i na náhradníky, jestliže zůstavitel v závěti neprojevil vůli jinak nebo plyne-li to z povahy věci ( 1509 NOZ). Náhradnictví zaniká okamžikem, kdy povolaný dědic nabude dědictví. Nestanoví-li zůstavitel jinak, náhradnictví pro dítě zůstavitele, zanikne také v případě, kdy toto dítě, které potomky nemělo, zanechá potomky způsobilé dědit ( 1511 NOZ). Totéž platí pro jiné potomky zůstavitele (z ustanovení 910 NOZ lze dovodit, že pod pojmem potomek lze nalézt například vnuka či vnučku zůstavitele). Novým institutem rozšiřujícím autonomii vůle pořizovatele závěti je svěřenské nástupnictví. Svěřenské nástupnictví (fideikomisární substituce) představuje nařízení zůstavitele, aby po jeho dědici nastoupila jiná osoba jako další (následný) dědic. Nařízení fideikomisární substituce ovšem může být vztaženo jen k tomu, co zůstavitel sám přednímu dědici zanechal. Úprava fideikomisární substituce především respektuje autonomii vůle vlastníka a umožňuje se mu upravit složité majetkové a rodinné poměry. 46 Povoláním svěřenského nástupce projevuje zůstavitel vůli, aby ten nabyl dědictví poté, co dědictví před ním nabyl přední dědic jako dočasný vlastník na dobu vymezenou v závěti. Vzhledem k tomu nelze mít za to, že zůstavitel nechtěl vyloučit následného dědice z dědění pro případ, že přední dědic v dědictví vůbec nenastoupí, a navrhuje se stanovit po vzoru standardních úprav, že v povolání za svěřenského 45 ELIÁŠ, op. cit., s Tamtéž, s