Long Bay na guláš párty Tavharanui Regional Park Anchor Bay

Transkript

1 Ahoj kamarádi, Jak jste si užili jarní prázdniny a Velikonoce? Píšu vám co jsem dělal od posledního dopisu. V lednu jsem sice měl ještě letní prázdniny, ale na žádné výlety jsme nejezdili. David si totiž na začátku ledna zlomil nohu, měl jí v sádře a nemohl chodit. V sobotu jsme jeli na Long Bay na guláš párty. Je to sraz Čechů a Slováků žijících na Novém Zélandu, ale hlavně v Aucklandu. Koná se to jednou za rok. Někteří lide uvaří velké množství různých gulášů a ten tam pak můžeš jíst. Je to akce na celé odpoledne až do večera. My jsme ale přijeli později než ostatní, protože jsem měl trénink. Takže spousta lidí už odjela. Prý jich tam bylo asi 150. Hráli jsme tam různé hry, jedli guláš a meloun a pili mattonku. Také jsme se koupali v moři. Bylo krásné teplé. Na konci jsme si ještě chvíli povídali a vyfotili se. To už nás tam ale bylo jen málo. Asi v osm večer jsme jeli domů. Bylo krásné počasí a moc jsme si to užili. V neděli jsme se jeli podívat k pláži v Tavharanui Regional Park. Je to asi hodinu a půl severně od Aucklandu v zálivu Anchor Bay. Při odlivu se tam objeví jeskyně, do kterých můžeš jít. U jedné skály je taky taková plochá část a ní je několik malých jezírek. Ta skála je při přílivu v moři. V některých jezírkách žili chobotnice, kraby a někteří lidé se tam v nich koupali. Byla tam totiž hodně teplá voda. Vlny občas vystříkly až nahoru nebo také stříkala voda z takových děr ve skále. Říká se jim blow hole. Vypadalo to jako malé gejzíry. 1

2 Potom jsme šli asi na dvou hodinovou procházku po pláži a přes kopec na vyhlídku. Velká část cesty vedla po louce, kde se pásly krávy a pak buší. Z vyhlídky jsme viděli moře a další pláže a pobřeží. Vypadalo to tam ale docela nebezpečně. Zábradlí bylo jen u části. Z vyhlídky jsme šli zpátky jinou cestou. Kousek vedl lesem a pak po pláži. Museli jsme přejít přes takovou malou skálu a po kamenech. Když jsme se vrátili, tak už se tou původní trasou nedalo jít. Ta skála s jezírky už byla pod vodou a i v těch jeskyních už byla voda. Byly tam už docela velké vlny a tak jsme to museli obejít. Na pláži jsme se pak chvíli koupali ve vlnách a potom jsme jeli domů. V neděli jsme se jeli podívat na Manukau Heads. Je to takový výběžek na západním pobřeží. Vzdušnou čarou je asi 30km přes záliv Manukau Harbour, který je zakousnutý do pevniny. Autem to ale musíš asi 100 km objet okolo celého toho zálivu. Cesta vedla malebnou krajinou. Bylo tam spousta krásně zelených kopečků a místy mezi mima vykukovaly zálivy s mořem a velkými vlnami. Bylo to moc hezké. Potom jsme přijeli skoro na konec toho výběžku a šli na procházku do kopce k majáku Manukau Heads. Byla tam jedna vyhlídka a pak jsme šli nahoru na maják. Ten maják je z roku 1874, je celý dřevěný a 2

3 můžeš na něj jít nahoru. To skoro na žádný jiný maják nemůžeš. Z majáku bylo vidět na všechny strany. Asi ze třech stran bylo vidět moře. Ze dvou stran jsem viděl skoro celý záliv Manukau Harbour a protější pobřeží Waitakere Ranges a Whatipu Beach. Také tam odsud bylo v dálce vidět centrum Aucklandu se Sky tower v centru Aucklandu. Byla tam i mapa zálivu se zakreslenými skalami a lodí, která se tady kdysi potopila. V roce 1863 tam ztroskotala loď Orpheus a zemřelo 189 lidí. Byla to prý nejhorší námořní katastrofa na Novém Zélandu. Také tam prý žije nejvzácnější delfín na světě Maui Dolphin. Toho jsme ale neviděli. Nad hlavou nám okolo majáku létali tři paraglidery. Vypadalo to, jako když jeden z nich do toho majáku narazí. Z Manukau Heads jsme jeli do parku Awhitu regional Park. Tam jsme šli na asi 3 hodinovou procházku. Nejdříve jsme šli po pláži, potom lesem. Rostlo tam hodně Pohutukawa stromů. Pak jsme došli ke starému domu, kde dříve bydlela asi 100 let nějaká rodina. Dům si postavili u kauri stromů. Pak cesta pokračovala po louce a lesem. V jednom místě jdeš takovým tunelem ze stromů. Vypadalo to jako nějaká klenba. Dál jsme prošli na pláž a šli se podívat na skalnatý ostrůvek asi 0,5 km od pobřeží. Byl zrovna odliv tak se na ten ostrůvek dá dojít "suchou" nohou. Bylo tam všude spousta krabů a takové divné mořské stonožky. Chtěli jsme se tam vykoupat. Voda byla krásně teplá, ale protože byl odliv, tak byla moc mělká. Rozdíl mezi přílivem a odlivem je tady asi 3 metry. Takže při odlivu ti voda úplně zmizí nebo je jen po kolena klidně víc než kilometr daleko od pláže. Pak už začal zase příliv tak jsme se rychle vraceli 3

4 od toho ostrůvku. Cestou jsem zase viděl spoustu krabů a mořských šneků. Příliv byl docela rychlý. Voda se rychle začala přibližovat k pláži, tak jsme museli jít rychle a moře nás pořád dohánělo. Cestou jsme na suchu viděli bójky, které normálně ukazují lidem, kde se můžou koupat. Voda ale při odlivu byla až hodně daleko za nimi. Místy také rostla mořská tráva. Když jsem šlápnul na místo, kde rostla, tak jsem se začal propadat jako do bažiny, bylo tam takové hrozně měkké hluboké bahno a ne písek. Než jsme došli zpátky k pláži a autu, tak už moře bylo zase zpátky u pláže a ostrůvek už byl celý obklopený mořem. A ty skály, co byly kolem, tak úplně zmizely pod vodou. Moc se mi tam líbilo. Pak už byl večer a my jsme jeli domu. V neděli jsme se jeli do centra Aucklandu do čtvrti Pontsomby podívat na St Patrick parádě. Byl to průvod na oslavu svátku sv. Patricka. Před měsícem jsem začal dělat irské tance a moje taneční škola účinkovala v té parádě a potom měla odpoledne ještě dvě vystoupení. Tak jsem se na ně chtěl podívat. Ve 12 začal průvod. Šlo tam několik různých skupin irských kapel, organizací a dvě taneční školy. Jelo tam několik ozdobených vozů. Asi v polovině průvodu šla ta moje taneční škola. Holky měly krásné šaty a chvilkama na ulici tancovaly. Část si jich neslo taneční desky a občas je položily na zem a tancovaly na nich v hard shoes (tvrdé boty). Ty vydávaly takový cvakavý zvuk. Bylo to podobné jako stepovaní. Po průvodu jsme šli do parku, tam asi 2 hodiny hrála irská kapela se zpěvákem krásné písníčky. Hrál při tom na takový zvláštní bubínek. Chvilkama tam měly vystoupení ty dvě taneční školy. První vystoupení měly menší holky a tancovaly asi na 4 písničky v soft shoes. Ty jsou podobné baletním piškotům. Asi za půl hodiny tancovalo asi 20 starších holek v hard shoes. Chvílema tancovaly hodně rychle. Moc se mi to líbilo. 4

5 V neděli jsme jeli k Piha Beach. Je to od nás asi hodinu cesty na sever od Aucklandu. Cestou se k nám přidal tátova kolega s rodinou. Takže s námi šla zase i Klára s Bárou. U Piha Beach je spousta různých výletů. Vybrali jsme si ten na Kitekite Falls. Šli jsme asi hodinu deštným pralesem. Z jednoho místa na kopci byl krásný výhled na vodopád. Vodopád je z 6 částí, takže ho pak ze spodu ani celý nemůžeš vidět. Pak jsme šli ještě kousek z kopce dolů k jezírku pod vodopádem. Tam jsme viděli několik úhořů. Také jsem se pod tím vodopádem s Bárou a jejím tátou koupali. Voda byla strašně studená, ale pak jsme si na to zvykli. Asi za 30 minut jsme pokračovali dál a asi za dalších 30 minut jsme došli nad vodopád. Ta cesta byla hrozně moc do kopce. Tam jsme se zase koupali v jezírku nad vodopádem. Nahoře byla voda trochu teplejší. Také tam byly vodou vytvořené takové malé kamenné skluzavky. Na těch jsme se s Bárou klouzali. Pak už jsme šli zpátky k autu. Cesta vedla jinudy pralesem. Kousek od parkoviště byl vykotlaný pařez starého hodně velikého asi kauri stromu. Mohl jsem do něj vejít dírou z boku a bylo to, jako když jsi někde v nějaké věži. Chtěli jsme jít ještě na další track, ale už jsme neměli dost času než by se začalo stmívat. Tak jsme se jen na chvíli zastavili podívat se na Piha Beach. 5

6 V neděli jsme dopoledne jeli opět k Piha Beach a šli jsme na Marawhara-White-Rose- Laird Thomson Track Circuit, protože jsme ten výlet minule už nestihli. Cesta vedla zase deštným pralesem. Nejdříve vedla jen trochu do kopce, potom jsme museli po kamenech přeskákat takovou malou říčku. Pak to bylo do kopce, čím dal víc. Bylo to hodně prudké a náročné. Místy byly udělané schody a ta cesta byla hodně úzká s hlubokou propastí po straně. U Kitekite Falls jsem si říkal jak je cesta hodně do kopce, ale proti téhle byla skoro po rovině. Asi po hodině jsme došli na vršek kopce a chvilku vedla cesta po rovině. Pak jsme šli prudkým kopcem dolů k rozcestí, odkud se dalo jít na pláž White Beach. My jsme ale pokračovali na vyhlídku. Na tu jsme museli jít zase trochu nahoru uzoučkou cestičkou. Byl z ní krásný výhled na White Beach a pobřeží. Moře bylo krásné tyrkysově modré a v zálivu byly veliké napěněné vlny. Také jsem viděl spoustu dalších vysokých skal vybíhajících do moře. Z vyhlídky jsme šli cestičkou dolů na Nort Piha Beach a asi půl hodiny jsme šli po pláži k našemu autu. Chvílema přišla velká vlna a ošplouchla nás. Písek na té pláži je místy úplně černý nebo i modrý. Je černý, protože je vněm železný prach. Ten písek se krásně třpytil. Když jsme došli k autu, tak už jsme jeli domů. Na velikonoční pondělí jsme pak už nikam nejeli. Museli jsme balit všechny věci, protože se stěhujeme do jiného domu. Majitel s rodinou se bohužel vrací z Číny na Novy Zéland. Ahoj Štěpán z konce světa 6