Vyšší odborná škola, střední škola, jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky a základní škola MILLS, s.r.o. Čelákovice

Transkript

1 Vyšší odborná škola, střední škola, jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky a základní škola MILLS, s.r.o. Čelákovice SYNDROM TÝRANÉHO, ZNEUŽÍVANÉHO A ZANEDBÁVANÉHO DÍTĚTE SYNDROM CAN Sociální práce Vedoucí práce: ThDr. et Mgr. Ladislava Marešová Vypracovala: Kateřina Sabová Čelákovice, 2014

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem absolventskou práci vypracovala samostatně a všechny použité písemné i jiné informační zdroje jsem řádně ocitovala. Jsem si vědoma, že doslovné kopírování cizích textů v rozsahu větším než je krátká doslovná citace je hrubým porušením autorských práv ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., je v přímém rozporu s interním předpisem školy a je důvodem pro nepřipuštění absolventské práce k obhajobě. V Praze dne, Kateřina Sabová 2

3 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala své vedoucí práce ThDr. et Mgr. Ladislavě Marešové za odborné rady, cenné náměty a připomínky, které mi poskytla při zpracovávání mé absolventské práce, dále za její vstřícnost a ochotu projevenou při vedení práce. Zároveň bych ráda poděkovala své dceři a partnerovi za to, že mně podporovali, přestože tím obětovali čas, který bychom mohli trávit všichni společně jako rodina. 3

4 Obsah Úvod Cíl absolventské práce Hlavní cíl Dílčí cíle Syndrom CAN Vymezení pojmu Faktory syndromu CAN Syndrom CAN z pohledu historie Formy syndromu CAN Tělesné týrání Psychické týrání Zneužívání dítěte Zanedbávání dítěte Další vybrané formy týrání šikana a Münchhausenův syndrom Sociálně právní ochrana dětí Úmluva o právech dítěte Systém sociálně-právní ochrany dětí v České republice Právní ochrana dětí ohrožených syndromem CAN Role orgánů sociálně - právní ochrany dětí Postup orgánů SPO při podezření na syndrom CAN Role nestátních institucí v řešení sy CAN Role rodiny a vztah k syndromu CAN Výzkumné šetření Cíl absolventské práce Výzkumný problém Výzkumné otázky Dílčí výzkumné otázky Metodologie výzkumného šetření Charakteristika šetřeného vzorku

5 8.4.2 Výzkumné metody Výsledky provedeného šetření Shrnutí výsledku výzkumného šetření Závěr Zusammenfassung Bibliografie Přílohy Kazuistika Závěr Dotazník: Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte - CAN

6 Úvod Tématem zkoumání v předkládané absolventské práci je pohled na problematiku ochrany zanedbávaných, týraných a zneužívaných dětí, její úpravu v platné právní legislativě na území České republiky a její aplikaci v praxi. Problematika je rozebírána jak z hlediska historického, tak i z pohledu současné praxe. V absolventské práci jsou uvedeny formy syndromu CAN. Pozornost je směřována na systém sociálně-právní ochrany dětí na území České republiky, dále na praktický postup orgánů v případě zjištění syndromu CAN u nezletilého dítěte. V práci jsou zmíněny i nestátní orgány působící v řešení syndromu CAN. Cílem této práce je poskytnout komplexní pohled na problematiku syndromu CAN a reálného postupu praktikovaného pracovníky orgánů sociálně-právní ochrany dětí v praxi. Závěr práce je věnován nejčastějším problémům, které při řešení syndromu CAN v praxi nastávají. V praktické části práce je provedena analýza znalosti zkoumané problematiky souvisejících následků, a to prostřednictvím dotazníkového šetření na vybraném vzorku respondentů. 6

7 1 Cíl absolventské práce Cílem této práce je poskytnout komplexní pohled na problematiku syndromu CAN a reálného postupu praktikovaného pracovníky orgánů sociálně-právní ochrany dětí v praxi. 1.1 Hlavní cíl Hlavním cílem absolventské práce je zmapovat informovanost o zkoumaném problému na vybraném vzorku respondentů, který se nachází v různých věkových skupinách. 1.2 Dílčí cíle v praxi. Dílčím cílem je poukázat na nejčastější problémy, které nastávají při řešení syndromu CAN 7

8 2 Syndrom CAN Týrání, zneužívání a zanedbávání dětí je v současnosti obecně označováno souhrnnou anglosaskou zkratkou CAN (Child Abuse and Neglect). Tento pojem zahrnuje tělesné týrání, pohlavní zneužívání, včetně komerčního a citového týrání, zanedbávání a systémové týrání dítěte (Špeciánová, 2003, s. 26). 2.1 Vymezení pojmu Syndrom CAN je definován jako poškození fyzického, psychického nebo sociálního stavu dítěte, které vzniká v důsledku jakéhokoli nenáhodného, vědomého či nevědomého jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby, jež je v dané společnosti a kultuře hodnoceno jako nepřijatelné. Toto jednání může vést nejen k poškození zdraví dítěte tělesného i duševního, ale případně může dojít i k jeho smrti, neboť příznaky syndromu CAN vznikají následkem aktivního ubližování nebo nedostatečnou péčí o nezletilé dítě. K základním formám ohrožení dítěte prostředím patří týrání tělesné, psychické, zanedbávání a zneužívání. Tyto formy ohrožení se však velmi často vzájemně propojují. Ohrožení mravního vývoje dítěte je vymezeno i v definici týraného dítěte, která byla přijata Radou Evropy. (Krejčířová, D., a kol., Praha 2007) 2.2 Faktory syndromu CAN Na vzniku syndromu CAN se podílí různé faktory. Tyto faktory jsou jak na straně dítěte, např. osobnost dítěte, postižení dítěte, jeho pohlaví, ale také to, zda bylo dítě chtěné, či nikoliv. Na straně rodičů (vychovatelů) to pak mohou být zvláštnosti osobnosti, např. její poruchy, mentální úroveň, nevyzrálost osobnosti, ale také závislost na různých návykových látkách. (Dunovský,aj. 1995) V České republice syndromem týraného, zanedbávaného a zneužívaného dítěte - CAN trpí asi 2 % dětí mladších patnácti let, čímž se nelišíme od ostatních evropských zemí. Stejně tak se nelišíme v tom, že nadpoloviční většina případů týrání se týká dětí v předškolním věku, a vůbec nejvíce jsou ohroženy nejmenší děti a batolata. Rizik, která mohou vést k syndromu CAN je několik, a to ať už se na tento jev podíváme z hlediska celospolečenského či z pohledu rizikových 8

9 dětí i rizikových vztahů v rodině. K celospolečenským rizikům řadíme např. národnost, příslušnost k určité etnické skupině, neschopnost komunikovat v českém jazyce, dále pak místo pobytu (městská aglomerace či venkov), ohrožení dětí válečnými konflikty, přírodními katastrofami, a také vtažení dítěte do ekonomických problémů (nezaměstnanost), ať už národa či rodičů. (Krejčířová, D., a kol., Praha 2007) K rizikové skupině dětí mohou patřit i ty, které např. nejsou zaregistrovány úřady během porodu nebo se narodí z mnohačetných těhotenství, děti s handicapem, děti podrobené násilí, děti s HIV/AIDS, děti bezdomovců, toxikomanů. Dále pak sirotci, a také děti narozené v nepříznivé dny, a to s ohledem na dané etnikum. Rizikové vztahy v rodině se na syndrom CAN rovněž podílejí větším dílem. Například sem patří děti nezletilých rodičů (rodiče), děti matky samoživitelky, děti imigrantů, děti uprchlíků žádajících o azyl, děti minorit, děti vyrůstající ve zločineckém prostředí, děti rodičů s HIV/AIDS, nemanželské děti, děti z incestního spojení, nechtěné děti, ale i děti narozené v rodině s etnickými, náboženskými či národnostními rozdíly. (Krejčířová, D., a kol., Praha 2007) 2.3 Syndrom CAN z pohledu historie Syndrom CAN provází lidskou společnost již po staletí, jako příklad lze uvést starověký Řím, kde znamenalo právo otce patria potestas nakládat s dítětem jako s vlastním majetkem dle jeho libosti. Děti byly dokonce usmrcovány ihned po narození, pokud byly považovány za nežádoucí. Tyto praktiky přetrvávají v některých zemích s nízkým hospodářským a kulturním rozvojem dodnes a jsou běžně akceptovány. Nový pohled na dítě (děti) přinesla v Evropě až křesťanská víra, která v dítěti viděla samostatnou lidskou bytost, na kterou se vztahovalo přikázání nezabiješ!. Na přelomu 19. a 20. století byly v řadě zemí poprvé zavedeny zákony na ochranu dětí. U nás to bylo již za Rakouska-Uherska, a později v meziválečném Československu. Tyto zákony však byly neúplné a dlouhou dobu i málo využívané, protože vyhledávání ohrožených dětí bylo prováděno nedůsledně. Například lékaři, kteří se s týranými dětmi setkávali, tento jev dlouho podceňovali a zjištěná poranění pouze ošetřili a většinou se spokojili s tvrzením rodičů, že si zranění dítě zavinilo samo. V případě prokázání zhmožděných a tržných ran po bití, pokládalo se toto za tělesné trestání, a tedy za právo rodičů. V 50 letech 20. století se začali lékaři 9

10 cíleně zabývat problematikou týrání, zneužívání a zanedbávání dítěte, kterou souhrnně nazývali neúrazová poranění. Průlom však nastal až v roce 1962, kdy americký dětský lékař (pediatr) C.H. Kempe pojmenoval a popsal tento jev jako syndrom bitého dítěte. V našich zemích se odborníci těmito problémy začali zabývat až v 70 letech minulého století. V literatuře byly tyto případy popsány zejména v rámci pojednání o psychické deprivaci v rodině (Langmeier, J. Matějček, Z, Praha, 1974). Tehdejší pediatrická společnost věnovala tomuto jevu opakovaně pozornost na svých konferencích, první vystoupení na toto téma se konalo v roce (Krejčířová, D., a kol., Praha 2007) V roce 1992 vypracovala Zdravotní komise Rady Evropy definice jednotlivých forem nevhodného zacházení s dětmi. Kategorie byly rozděleny na psychické a fyzické týrání, sexuální zneužívání, zanedbávání, šikanování, systémové týrání, sekundární viktimizaci a Münchhausenův syndrom v by proxy (v zastoupení). Od té doby se o problematice neustále diskutuje, ať už v odborných či laických kruzích, tak i v médiích. Přesto, že je v dnešní době ve většině vyspělých zemích právně zakotvena povinnost společnosti každé podezření na týrání dítěte hlásit, počet těchto případů má spíše vzestupnou tendenci a nevhodným zacházením trpí čím dál větší počet dětí. (Krejčířová, D., a kol., Praha 2007) 2.4 Formy syndromu CAN Tělesné týrání Zdravotní komise Rady Evropy (1992) definuje tělesné týrání jako ublížení dítěti nebo vědomé odmítnutí zabránit takovému ublížení. Tato forma týrání patří k jedné z nejprozkoumanějších oblastí syndromu CAN. Jsou zde zahrnuty všechny nepřiměřené a hrubé útoky na dítě, jehož důsledkem je těžké zranění, trvalé poškození nebo smrt. Jednou z příčin tělesného týrání může být nezvládnutí agrese rodiče či osoby, která dítě vychovává (dále jen vychovatel), a to zejména v situacích, kdy vychovatel volí fyzický trest jako nepřiměřeného výchovného prostředku. Ten, kdo dítěti ubližuje, může být kdokoliv, kdo je silnější a má nad dítětem vetší moc. Velmi často to bývají rodiče dítěte či jeho příbuzní. Takové chování rodiče (vychovatele) je však zřídkakdy ovlivněno individuální psychopatologií týrající osoby. Může však být způsoben psychickým stavem, různým druhem závislosti, např. na návykových látkách, 10

11 psychotickými poruchami nebo poruchami osobnosti. Mezi nejzávažnější rizika patří zejména negativní zážitky rodičů z vlastního dětství. Můžeme tedy říci, že do rizikové skupiny patří rodiče, jež sami byli v dětství nějakým způsobem deprivováni, týráni či zneužíváni, není to však pravidlem. Tělesné týrání v rodinném prostředí bývá velmi často spojeno s řadou dalších nepříznivých faktorů (týráním emočním, psychickou deprivací i zanedbáváním). Formy i následky tělesného týrání jsou různorodé. Nejčastější formy tělesného týrání jsou: nepřiměřené bití holou rukou (pohlavky a údery na tělo), nebo nějakými nástroji (vařečka, opasek, tyče, gumové hadice, řetězy atd.), kopání a údery pěstí, které mohou způsobit vnitřní zranění, popáleniny různého typu i rozsahu (pálení cigaretou, sezením na rozpálené plotně, opaření horkou vodou atd.), bodné rány za použití ostrých předmětů (nůžky, jehly atd.), trhání vlasů, odhození, nebo odmrštění dítěte na zem či na stěnu, škrcení a dušení dítěte, silné a nepřiměřené třesení s dítětem ( shaken baby syndrom ), zejména v období raného dětství, v omezené míře i otravy různými barbituráty či léky. Následky tělesného týrání se vyskytují v podobě hematomů (modřin), tržných ran, zlomenin, až po různě dlouhé bezvědomí, nitrolební krvácení až smrt dítěte. V odborné literatuře je uváděno, že až 10% úrazů dětí ošetřených v rámci dětské pohotovosti je následkem tělesného týrání. Lékař má tedy jako první možnost zhodnotit vznik úrazu a jeho závažnost. Týrající osoba může uvádět různé verze vzniku úrazu dítěte, od změny až po neurčitý popis daného úrazu. Podezření může vyvolat i stav, kdy rodiče či osoba, které je dítě svěřena soudně do péče, odmítne dát souhlas s hospitalizací dítěte nebo má výhrady k časté změně lékařů u lůžka dítěte. Oběť, v tomto případě týrané dítě, má při vyšetření a rozhovoru tendenci danou situaci popírat či bagatelizovat, ať již s účelem chránit své rodiče, ke kterým má většinou postižené dítě paradoxně vybudovanou velmi silnou citovou vazbu, až po strach dítěte z dalšího týrání. 11

12 Nejčastěji, a zároveň i nejzávažněji jsou tělesným týráním ohroženy děti v prvním a druhém roce života, které velmi často na následky rozsahu týrání umírají nebo poté zůstávají celoživotně postiženy, a to tělesně, smyslově, mentálně nebo mají kombinované handicapy. K nejčastějším typům postižení nepochybně patří následky nepřiměřeného třesení s dítětem tzv. "shaken baby syndrom", který vede k závažným úrazům mozku, mnohočetným subdurálním hematomům a často také k úmrtí dítěte. Pokud je tělesné týrání opakované a dlouhodobé rovněž zanechává rány na duši, zvyšuje úzkostnost, ale i agresivitu a mnohdy vede k opakování stejného chování v pozdějším věku na vlastních dětech, ale i k agresivnímu chování obecně. Mezi tělesné týrání též zahrnujeme ohrožení a pasivitu rodiče či osoby o dítě pečující v podobě úmyslného neposkytnutí ochrany a péče či nedostatečnou výživou, která vede k celkovému neprospívání dítěte atd. (Krejčířová, D., a kol., Praha 2007) Psychické týrání Tato forma týrání je velmi těžko rozpoznatelná, neboť nejsou vymezeny její hranice. Psychické týrání, zejména emočního charakteru, má velice negativní dopad nejen na citový vývoj dítěte, jeho sebehodnocení, ale i na vývoj jeho vztahů s okolím. Mnohdy je psychické týrání spojeno s tělesným týráním a šikanou. V odborné literatuře je rozlišeno pět typů psychického týrání: Pohrdání řadíme zde ponižování, posměch, hrubé nadávky, zavrhování, zdůrazňování neschopnosti, srovnávání s úspěšnými sourozenci nebo morální zkaženosti (př. jsi k ničemu, děláš mi jen ostudu atd). Terorizování přihlížení rodinnému násilí, ale hrozí zde i tělesnému ublížení nebo zabití (př. já ti ukážu, dostaneš co proto atd). Izolování bránění interakci s vrstevníky nebo dospělými, zavírání dítěte do sklepa nebo jiné, často tmavé, místnosti na delší dobu. Korumpování povzbuzování k antisociálnímu chování, k užívání drog či alkoholu, využívání dítěte v roli náhradního rodiče (péče o ostatní sourozence), nepřiměřené zatěžování dítěte domácími povinnostmi atd. Odpírání emoční opory psychologická nedostupnost, ignorování dítěte a jeho pokusů o interakci (př. dej mi pokoj, nemám čas, neotravuj atd.) 12

13 Psychické týrání bývá též častým jevem v období kolem rozvodu rodičů dítěte. Patří zde zejména zatahování dítěte do konfliktů v roli svědka, získávání dítěte na svou stranu nebo bránění styku dítěte s druhým rodičem. Toto období je pro dítě velmi těžké, neboť ve většině případů se stává jediným nástrojem k ublížení tomu druhému. Často neuvážlivě žádají po dítěti, aby si samo vybralo, se kterým z rodičů chce zůstat a dále žít. V tomto momentě většinou rodiče své dítě podplácí různými materiálními požitky. Neuvědomují si však, že tento okamžik rozhodnutí je pro dítě velmi těžký, neboť ve většině případů miluje oba své rodiče a nechce vědomě ublížit ani jednomu z nich. Tento fakt si však mnozí rodiče neuvědomují a své partnerské vztahy řeší přes dítě, které se tak stává rukojmím v rodinných konfliktech. Může si rozchod rodičů dávat za vinu a uchýlit se k řešení dané situace různými způsoby, od vybudovaného strachu, který plyne z pocitu psychické nestability svých rodičů, může též odmítat kontakt s druhým rodičem, jež ho nevychovává, může trpět psychosomatickými potížemi atd. Dle věku se též můžou u dítěte projevit výchovné potíže, a to od útěků z domova, sebepoškozování, až po sáhnutí si na život. V praxi je rodičům v takových situacích kladen důraz na danou problematiku a vždy je snaha nasměrovat rodiče dítěte k dohodě, avšak, kde není vůle, není ani cesta. Psychické týrání nepochybně vede k vážnému narušení psychického vývoje dítěte. Častěji postihují děti starší, mezi šestým až osmým rokem života nebo v dospívání. Následky tohoto typu neadekvátního zacházení s dítětem bývají, ve srovnání s tělesným týráním, stejně závažné, někdy i mnohem závažnější. Nejvíce postižena bývá zejména stránka sebepojetí a osobnostní vývoj dítěte, jehož důsledkem jsou mj. i přetrvávající pocity deprese i úzkosti. (Krejčířová, D., a kol., Praha 2007) Zneužívání dítěte Tato forma syndromu CAN zahrnuje zneužívání pro uspokojení vlastních potřeb, ať již v rodině, tak i mimo domov. Řadíme zde nejen sexuální zneužívání, ale i zneužívání dítěte k nepřiměřené práci, a to s ohledem na věk. Dále pak ekonomické zneužívání, kdy je dítě nuceno pod pohrůžkou ke krádežím nebo žebrání atd. Zneužívání též může mít psychický či emoční charakter. Zvláštní, ale poměrně častou a přehlíženou formou zneužívání, je manipulace s dítětem po rozvodu rodičů. Dítě je proti druhému rodiči popouzeno nebo si ho jeden z rodičů 13

14 kupuje a druhého z rodičů třeba jen v náznacích ponižuje. Ten, k němuž dítě dochází na víkendové návštěvy, a který nenese hlavní odpovědnost za jeho výchovu, má přitom v mnohém jednodušší úlohu. Velmi často jde ovšem také o snahu dítě od druhého rodiče zcela izolovat zabránit jeho styku s ním, a tím oslabit jejich vzájemnou vazbu. V tomto smyslu je dnes často diskutován tzv. syndrom zavrženého či možná přesněji odcizeného rodiče. (Bakalář, E., 2003) Další formou zneužívání je přenášení rodičovských povinností na dítě. Nezralé dítě je nuceno neúměrně svému věku pečovat o sourozence a někdy i o vlastního rodiče ( záměna rolí ). (Krejčířová, D., a kol., Praha 2007) Zanedbávání dítěte Zanedbávání je definováno jako závažné opomíjení rodičovské péče nezbytné pro zdravý tělesný a duševní vývoj dítěte. Může být dále děleno na zanedbávání tělesné, zdravotní, výukové či kulturní a emoční (psychická deprivace). Další formou je tzv. environmentální zanedbávání, které můžeme definovat jako situaci, kdy rodina žije v nebezpečném prostředí s vysokou mírou kriminality a násilí a nedostává se jí dostatečné sociální opory. V takovémto sociálním prostředí není dítě chráněno před negativními vlivy mimo rodinného násilí. Zanedbávání může též souviset s malým zájmem či úplným nezájmem rodičů, které svoje děti z velké části nevnímají, ne-li ignorují, a to i za účelem mít od dítěte klid a oddechnout si. Bývá též ovlivněno ekonomickou situací v rodině, může to být v kladném slova smyslu (rodina dobře situovaná), nebo v záporném smyslu (špatná finanční situace rodiny). Proto se psychické zanedbávání může objevit nejen u dětí, které v nízkém věku vyrůstají v ústavních zařízeních nebo v rodinách, kde je nedostatečná či omezená možnost vytvoření těsného citového pouta dítěte s pečovatelem (rodičem), ale také u dětí, které žijí v rodinách s velmi dobrým materiálním zabezpečením, avšak rodiče nejsou schopni poskytnout svému dítěti dostatek lásky, vřelosti a porozumění. Obecně se tak dá říci, že důvodem může být nezralost rodiče, jeho osobní problémy, psychické onemocnění či nedostatek času rodiče na dítě a jeho výchovu a potřeby. (Krejčířová, D., Praha, 2007) Tělesné zanedbávání zahrnuje nejen nedostatek přiměřené výživy (kvantitativně či kvalitativně), oblečení, nezbytného přístřeší, ochrany a hygieny, ale řadíme zde i např. nedostatečný dohled či léčbu dítěte, vystavování dítěte stresovým situacím, nebezpečí doma i 14

15 mimo domov (tj. zanedbávání environmentální). Ve školním věku je pak nejčastější formou zanedbávání výukové a výchovné, nedostatečné zajištění řádné školní docházky, přiměřeného dohledu nad přípravou domácích úkolů, nezájem o školní prospěch dítěte, stejně jako nedostatečný dozor nad tím, kde a s kým dítě pobývá, jak tráví volný čas apod. Následky tělesného stavu velmi úzce souvisí s psychickým stavem dítěte, zejména pak v oblasti školního vzdělávání, kdy může docházet k selhávání dítěte a dosažení nižší úrovně vzdělání, než-li by odpovídalo schopnostem daného jedince. (Krejčířová, D. a kol., Praha 2007) Psychická deprivace je obecně definována jako nedostatečné uspokojování základních psychických potřeb po určitou, dosti dlouhou dobu. (Langmeier, J., Matějček, Z., Praha, 1974) Na základě Doporučení Rady Evropy z roku 1992 byly sjednoceny základní pojmy týrání, zneužívání a zanedbávání dětí psychická deprivace je zahrnuta pod pojem citového zanedbávání, které je definováno jako neuspokojování emočních potřeb dítěte (náklonnosti i pocitu dítěte, že někam patří). (Krejčířová, D. a kol., Praha 2007) Mezi základní psychické potřeby lze zařadit zejména potřebu podmětové proměnlivosti (stimulace její dostatečná složitost a variabilita), potřebu kognitivního řádu (vnější struktury smysluplného, srozumitelného a organizovaného uspořádání podnětů), potřebu emoční vazby (specifického sociálního objektu, k němuž je dítě vázáno tělesným a stabilním poutem), potřebu autonomie (osobně-sociálního významu nezávislosti, sebenaplnění a zajištění osobní integrity) a potřebu otevřené budoucnosti a akceptované vlastní minulosti. (Krejčířová,D. a kol., Praha 2007) Důsledek časné psychické deprivace se může projevit nejen v narušení psychomotorického vývoje dítěte, ale i ve vývoji jeho osobnosti. U malých dětí bývá pravidlem vývojová retardace různého stupně v závislosti na závažnosti deprivační zkušenosti, u velmi těžkých forem deprivace a v nejčasnějším věku může dojít i k poruchám somatického vývoje a někdy až k úmrtí dítěte. U starších dětí a v dospělosti je důsledkem raných deprivačních zkušeností hlavně závažně narušený vývoj osobnosti, především jeho schopnosti navazovat blízké a pevné emoční vazby k druhým lidem. (Krejčířová, D., a kol., Praha, 2007, s. 28) 15

16 2.4.5 Další vybrané formy týrání šikana a Münchhausenův syndrom Šikanu můžeme definovat jako násilné, ponižující chování jednotlivce nebo skupiny vůči slabšímu jedinci, který nemůže ze situace uniknout nebo není schopen se bránit. (Vágnerová, M., Praha, 2002) Šikana je nebezpečný sociálně- patologický jev, při kterém je omezována nejen osobní svoboda postiženého, ale i jeho rozhodování, dochází také k ponižování lidské důstojnosti a cti člověka. Tento jev se vyskytuje nejen ve školách, v partách, ve vojenských prostorách, na pracovišti, ale také v rodinách. Účelem šikany je ublížit, ohrozit nebo zastrašit jinou osobu, případně skupinu lidí. Šikanu lze obecně rozdělit na šikanu fyzickou, která zahrnuje fyzický útok, např. bití nebo poškozování věcí druhého člověka a na šikanu verbální, např. nadávky, ponižování i pomluvy. Šikana však může být i nepřímá, a to když se šikanující chová tak, jako by druhý člověk vůbec neexistoval. K formám šikany patří ponižování před skupinou, zesměšňování i ve spojitosti s nepřiměřenými či nesplnitelnými úkoly, přinucení vykonávat práci za silnějšího jedince, vydírání i vyžadování finančních či jiných materiálních služeb na šikanovaném jedinci. Obětí šikany se může stát kdokoliv, kdo je fyzicky slabší či nějakým způsobem handicapovaný (tělesně nebo psychicky), dále pak jedinec s nezvyklými zájmy, sociálně znevýhodněný, vysoce inteligentní či mentálně slabší osoby a lidé s rasovou či jinou odlišností. Příznaků šikany je celá řada. Varovným signálem u dětí může být, že dítě chodí domů zbité, umazané, chybějí mu části oděvu, požaduje pod libovolnými záminkami peníze na další den atd. Šikanované děti se snadno stávají záškoláky nebo se jim do školy nechce. Trpí poruchami soustředění, jsou smutné, a to natolik, že se u nich může vyvinout patologický smutek (deprese). Jsou vystrašené, často utíkají do nemoci, opakovaně navštěvují lékaře atd. Někdy může šikana dovést oběť až k sebepoškození či k sebevražednému pokusu. (Kolář, M., Praha, 1997) Pachatelem šikanování u dětí jsou z větší části chlapci než dívky. Tito chlapci často projevují zvýšenou agresivitu obecně i v chování vůči dospělým (rodičům, učitelům atd.) U dívek bývá naopak častější šikanování psychické (posměch, nadávky a zejména šikanování nepřímé sociální izolace, ignorování a vyloučení dítěte ze skupiny apod.), které může být velmi kruté, je obtížněji prokázáno a ovlivňováno. Mnohdy tato forma šikany postihuje oběť vážněji než šikana tělesná, která je viditelnější a lze se jí snáze bránit. Podobně jako u jiných forem fyzického a psychického týrání je zřejmě plynulý přechod mezi běžným škádlením a skutečně již 16

17 ohrožujícím chováním. I šikanování se přitom častěji dopouštějí děti, které byly samy dříve obětí podobného násilí. Pachatelem i obětí se často stává dítě tělesně týrané ve své rodině, protože těmto dětem chybějí sociální dovednosti, obtížně navazují přátelské vztahy a bývají ostatními dětmi odmítané. (Kolář, M., Praha, 1997) Následky šikany mohou mít v jakémkoliv věku vážné a někdy až celoživotní následky na duševní i tělesný vývoj postiženého jedince. Z těchto důvodů je nejdůležitějším úkolem rodiče či vychovatele a, v neposlední řadě školského zařízení, prevence šikany. (Kolář, M., Praha, 1997) Münchhausenův syndrom je zvláštní forma týrání. Je jednou z nejhůře rozeznatelných forem násilí. V překladu do českého jazyka se jedná o syndrom barona Prášila nebo-li také předstíraná porucha v zastoupení (by proxy). Lidé s takovouto diagnózou mají tendence předstírat různé tělesné potíže, zkreslují laboratorní výsledky a vždy se velmi ochotně podrobují opakovaným vyšetřením. Dobrovolně podstupují náročné invazivní (organismus zatěžující) vyšetření, operační výkony. Münchhausenův syndrom má vždy hlubší motivaci, ať již jde o vymýšlení nemocí, či jejich příznaků u sebe nebo u jiného člověka, tj. v zastoupení. (Krejčířová, D. a kol., Praha 2007) U dětí se s tímto jevem setkáváme až v období dospívání, kdy je obvykle spojen se sebepoškozováním. Tento jev nadměrného využívání léčebné péče bývá též u dětí způsoben zvýšenou úzkostlivostí a nejistotou rodičů při péči o něj. Příčinou častých návštěv u lékaře může být vlastní stres rodiče, který absurdně při návštěvě lékaře s dítětem hledá spíše pomoc pro sebe. Tento stav může pramenit z přetížení a určité bezmoci např. v období vážných manželských konfliktů. Rodič si u svého dítěte paradoxně vymýšlí příznaky různých nemocí nebo mu úmyslně způsobuje zdravotní potíže, ať již podáváním různých léků bez doporučení lékaře či podáváním nadměrného množství soli, zanášení infekce do ran nebo i otravy chemickými prostředky užívaných v domácnosti atd. V daném případě rodič vítá či se dožaduje jakékoliv invazivního zákroku na dítěti, a to i přesto, že případné lékařské zákroky jsou pro dítě bolestivé. Skrytou motivací zřejmě bývá získání obdivu jako ideálního rodiče, potřeba uznání za péči o vážně nemocné dítě, získání pozornosti lékařů i širšího okolí a manipulace s mocnými zdravotníky. Z těchto důvodů bývá tento syndrom řazen též pod zneužívání. Ubližování dítěti bývá v tomto ohledu opakované a často jím bývá postiženo více dětí v rodině. (Kolářová, D., a kol., Praha 2007) 17

18 3 Sociálně právní ochrana dětí Sociálně-právní ochrana dítěte zahrnuje ochranu rozsáhlého souboru práv a oprávněných zájmů dítěte, je upravena v různých právních odvětvích a v právních předpisech různé právní síly. Tvoří tak předmět činnosti celé řady orgánů, právnických a fyzických osob, a to v závislosti na jejich působnosti. Ochrana dítěte a zajišťování jeho práv se promítá do právních předpisů v oblasti rodinně-právní, sociální, školské, zdravotní, daňové, občanskoprávní, trestní atd. Z toho vyplývá okruh subjektů, které ji realizují. Z této činnosti je zřejmé, že právní úpravu ochrany dítěte nelze zahrnout do jediného právního předpisu. Deklarace práv dítěte přijatá Valným shromážděním OSN 20. listopadu 1959 a Úmluva o právech dítěte přijatá v roce 1989 deklarují rodinu jako základní jednotku společnosti a přirozené prostředí pro růst a blaho všech svých členů a zejména dětí, která musí mít nárok na potřebnou ochranu a takovou pomoc, aby mohla plnit svou úlohu. Dítě tak ve smyslu těchto mezinárodních dokumentů potřebuje pro svou tělesnou a duševní nezralost zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu před narozením a po něm. Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky (dále jen Listina ), věnuje pozornost dětem a rodině v článku 32 tak, že dává rodičovství a rodinu pod ochranu zákona a dětem a mladistvým zaručuje zvláštní ochranu. Zákony proto také respektují jeden ze základních principů fungování rodiny, a to právo a povinnost rodičů společně vychovávat a pečovat o děti, a pokud je toho třeba, požadovat pomoc. Jakékoliv zasahování do soukromí a rodinného života je možné teprve tehdy, jestliže rodiče nebo osoby odpovědné za výchovu dětí o to požádají, anebo se o děti nemohou nebo nechtějí starat. Vedle těchto zmíněných, významných dokumentů, nalezneme ochranu dětí upravenou i v dalších mezinárodních smlouvách a právních předpisech. (Ministerstvo práce a sociálních věcí [online][cit ]. Dostupné z www:< Sociálně-právní ochranu dětí vymezuje konkrétně Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon o SPO ), který vymezuje sociálně-právní ochranu dětí v 1 jako: ochranu práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, ochranu oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění, působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny, 18

19 Přičemž zdůrazňuje, že nedotčeny zůstávají zvláštní právní předpisy, které též upravují ochranu práv a oprávněných zájmů dítěte. Tato definice v sobě zahrnuje sociálně-právní ochranu v širším slova smyslu, což je vyjádřeno slovy, že nedotčeny zůstávají zvláštní právní předpisy, které též upravují ochranu práv a oprávněných zájmů dítěte. V zákoně SPO jsou upravena jen některá opatření směřující k ochraně dětí, další jsou obsažena v řadě právních předpisů, které se vždy věnují specifické oblasti, např. zákon o rodině, občanský soudní řád, trestní zákon, trestní řád, zákon č.218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.109/2002 Sb., o výkonu ústavní nebo ochranné výchovy, ve znění pozdějších předpisů, právní předpisy o sociálním zabezpečení, zákon č.379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, zákon č.202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další. (Ministerstvo práce a sociálních věcí [online][cit ]. Dostupné z www:< Z výše popsaných základních právních dokumentů lze odvodit hlavní právní úpravy sociálně-právní ochrany dětí: Předním hlediskem poskytování sociálně-právní ochrany dětí je nejlepší zájem, prospěch a blaho dětí. Sociálně-právní ochrana dětí se poskytuje všem dětem bez rozdílu, bez jakékoliv diskriminace podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního, etnického nebo sociálního původu. Sociálně-právní ochrana se poskytuje bezplatně. Sociálně-právní ochrana se poskytuje všem nezletilým dětem mladším 18 let, pokud zletilosti nenabyly dříve. Stát je odpovědný za ochranu dětí před tělesným nebo duševním násilím, za ochranu jejich zdravého vývoje z hlediska fyzického, psychického a mravního a ostatních aspektů integrity dítěte jako nositele práv daných Ústavou, Listinou a práv vyplývajících z mezinárodních závazků ČR. Stát však nenahrazuje plnění povinností a odpovědnost rodičů, ani nezasahuje do jejich postavení jako nositelů rodičovské zodpovědnosti, nejsou-li práva nebo vývoj dítěte ohroženy. 19

20 Orgány s obecnou působností na úseku ochrany dítěte jsou soudy a orgány určené zákonem o SPO, tj. Ministerstvo práce a sociálních věcí, krajské a obecní úřady a ve vztahu k zahraničí Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně. Sociálně-právní ochranu dětí zabezpečují též kraje a obce v samostatné působnosti a fyzické a právnické osoby, pokud obdrží pověření k výkonu sociálně-právní ochrany. Vůdčím pravidlem pro činnost orgánů sociálně-právní ochrany dětí je princip preventivního působení na rodinné vztahy, jsou-li zasaženy tak, že přichází v úvahu působení veřejné moci. Opatření sociálně-právní ochrany jsou hierarchicky uspořádána ve vnitřně provázaný celek umožňující volbu nástrojů podle konkrétní situace, v níž se dítě nachází, a podle intenzity ohrožení. Důraz je také kladen na ochranu dětí před sociálně patologickými jevy (tj. prevence rizikového vývoje dětí a minimalizace důsledků působení sociálně patogenních vlivů). Děti dočasně nebo trvale zbavené svého rodinného prostředí nebo dětí, které nemohou být ponechány v tomto prostředí, mají právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem v podobě některé z forem náhradní výchovy. Při volbě řešení je nutno brát potřebný ohled na žádoucí kontinuitu ve výchově dítěte a na jeho etnický, náboženský, kulturní a jazykový původ. V případě osvojení dítěte do ciziny je nezbytné respektovat princip subsidiarity, tj. považovat osvojení dítěte do ciziny za náhradní způsob péče o dítě teprve tehdy, jestliže dítě nemůže být předáno do výchovy v rodině osvojitele nebo o ně nemůže být pečováno jiným vhodným způsobem v zemi jeho původu. Pro tuto situaci jsou mezinárodními smlouvami a zákonem o SPO uceleně formulována pravidla pro kontakt s cizinci ve věcech sociálně-právní ochrany dětí. Orgánům sociálně-právní ochrany dětí se ukládá povinnost sledovat výkon ústavní nebo ochranné výchovy, aniž by zasahovaly do řízení a provozu zařízení, kde se vykonává ústavní nebo ochranná výchova. Cílem sledování je dodržování práv dětí, rozvoj duševních a fyzických schopností dětí, zda trvají důvody pro pobyt dítěte v zařízení a jak se vyvíjí vztahy mezi rodiči a děti. Cílem sociálně-právní ochrany dětí je sanace rodiny. Na principu dobrovolnosti se mohou na výkonu sociálně-právní ochrany dětí v zákonem 20

21 vymezených činnostech podílet i fyzické nebo právnické osoby, které však k takovému působení musí mít pověření. Určité činnosti představující zásadní zásah do postavení dítěte nebo osob za ně odpovědných jsou však vyhrazené státním orgánům nebo orgánům veřejné správy v přenesené působnosti. (Ministerstvo práce a sociálních věcí [online][cit ]. Dostupné z www:< 3.1 Úmluva o právech dítěte Úmluva o právech dítěte je mezinárodním právním dokumentem, který kodifikuje práva dítěte formou smlouvy a je pro státy, jež ji ratifikovaly, závazná. Dětská práva jako součást lidských práv jsou mezinárodně uznávaná již od prvních desetiletí minulého století. V roce 1924 přijala Liga národů Deklaraci práv dítěte, která kodifikovala rozvíjející se porozumění společnosti pro potřebu zvláštní ochrany dětí. Po druhé světové válce byla Liga národů nahrazena Organizací spojených národů (dále jen OSN). Tato nová organizace vyhlásila v roce 1946 Všeobecnou chartu lidských práv a v roce 1959 druhou Deklaraci práv dítěte. Tento dokument však nemohl zajistit plnění jejich principů, neboť deklarace nemají právní závaznost. Proto během roku 1979, který byl vyhlášen Mezinárodním rokem dítěte, navrhlo Polsko zpracovat úmluvu. ( Práva dítěte v dokumentech, Praha 1997) Dne byla Valným shromážděním OSN Úmluva o právech dítěte jednomyslně přijata. V platnost vstoupila na základě svého článku 49, odst. 1 dne 2. září Do 1. srpna 1997 Úmluvu ratifikovalo již 191 z celkového počtu 193 států. ( Práva dítěte v dokumentech, Praha 1997) Dne se v OSN v New Yorku sešli na Světové vrcholné schůzce o dětech představitelé většiny států světa, aby přijali Světovou deklaraci o přežití dětí, jejich ochraně a rozvoji společně s plánem její realizace. Téhož dne byla v New Yorku Úmluva o právech dítěte podepsána jménem České, a v té době i Slovenské, federativní republiky. Česká republika je Úmluvou vázána od 1. ledna ( Práva dítěte v dokumentech, Praha 1997) Ratifikací se státy stávají smluvní stranou Úmluvy a přebírají závazky s ní spojené. Většina závazků plynoucích z Úmluvy o právech dítěte nevyžaduje od státu pouze přijetí příslušných právních norem, ale též jejich účinné zabezpečení a vytvoření podmínek pro její uvedení v život. 21

22 Při ochraně dětí je Česká republika vázaná Listinou základních práv a svobod, která je součástí Ústavního pořádku České republiky. Stát má rovněž plnit závazky přijaté podpisem Světové deklarace o přežití dětí, jejich ochraně a rozvoji i dalších dokumentů. ( Práva dítěte v dokumentech, Praha 1997) Obsah Úmluvy odráží a proklamuje základní potřeby dítěte. Je rozdělen do tří částí, které se týkají: práv dítěte (čl. 1 41), Výboru pro práva dítěte (čl ) a ratifikace, přistoupení a vypovězení Úmluvy (čl ). První část obsahuje soubor lidských práv dítěte, zahrnující práva občanská, politická, ekonomická, sociální a kulturní. Tato práva jsou formulována od základních práv zabezpečujících přežití až po práva vyjadřující možnost dítěte o sobě rozhodovat, a to v závislosti na věku dítěte. ( Práva dítěte v dokumentech, Praha 1997, s 3,4) 3.2 Systém sociálně-právní ochrany dětí v České republice Zákon o SPO definuje v souladu s Úmluvou o právech dítěte pojem dítě tak, že dítětem je osoba nezletilá. Podle čl. 1 Úmluvy se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší 18 let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Podle 8 občanského zákoníku se pak zletilosti nabývá dovršením osmnáctého roku věku. Před dosažením tohoto věku lze zletilosti nabýt jen uzavřením manželství (nejdříve od 16 let věku). Sociálněprávní ochrana náleží bez ohledu na státní občanství všem dětem, které se nacházejí na území České republiky. Rozdíl spočívá pouze v rozsahu, v jakém se sociálně-právní ochrana poskytuje. (Ministerstvo práce a sociálních věcí [online][cit ]. Dostupné z www:< Podle 2 odst. 2 zákona o SPO náleží sociálně-právní ochrana dítěti, které má na území ČR trvalý pobyt, podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, má povolen trvalý pobyt nebo je hlášeno k pobytu na území České republiky po dobu nejméně 90 dnů. Dále pak dítě, které podalo návrh na zahájení řízení o udělení mezinárodní ochrany na území ČR (tzn. O udělení o azylu nebo doplňkové ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o azylu ), dítě které je oprávněno na území ČR pobývat, nebo na území ČR pobývá s rodičem, který podal žádost o udělení oprávnění pobytu za účelem poskytnutí dočasné ochrany na území České republiky nebo které již pobývá na základě uděleného oprávnění k pobytu za 22

23 účelem dočasné ochrany na území České republiky podle zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů. (Ministerstvo práce a sociálních věcí [online][cit ]. Dostupné z www:< To odpovídá čl. 2 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého se smluvní státy zavazují respektovat a zabezpečit práva stanovená v této Úmluvě každému dítěti nacházejícímu se pod jejich jurisdikcí bez jakékoliv diskriminace podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního, etnického nebo sociálního původu. Vedle dítěte s trvalým pobytem je to i dítě s přechodným pobytem, které bude na území České republiky pobývat ode dne hlášení alespoň po dobu 90 dnů, ale i dítě, které podalo návrh na zahájení řízení o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, a také dítě, které je oprávněno na území České republiky pobývat ve smyslu 87 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tímto ustanovením se řeší situace dětí cizinců, svěřených do náhradní výchovy rozhodnutím příslušného orgánu, za předpokladu, že alespoň jedna fyzická osoba, jíž je dítě svěřeno, je přihlášena k trvalému pobytu na území České republiky, nebo se na území České republiky nachází ústav, ve kterém je dítě umístěno. Vedle těchto forem pobytu je to pobyt na základě uděleného oprávnění k pobytu na základě dočasné ochrany nebo již jen uplatnění žádosti o udělení oprávnění k pobytu za účelem poskytnutí dočasné ochrany na území České republiky. (Ministerstvo práce a sociálních věcí [online][cit ]. Dostupné z www:< Zákon o SPO v 2 odst. 3 ukládá povinnost poskytovat sociálně-právní ochranu i dětem, které výše uvedené podmínky nesplňují, s tím rozdílem, že sociálně-právní ochrana se poskytne jen v nezbytném rozsahu, vymezeném přímo v 37 zákona o SPO. Poskytnutí sociálně-právní ochrany v tomto ustanovení je uloženo obecnímu úřadu i obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností (městskému úřadu, v Praze úřadu příslušné městské části) a spočívá v přijetí opatření k ochraně života a zdraví a zajištění uspokojování základních potřeb v nejnutnějším rozsahu včetně zdravotní péče.pro poskytnutí sociálně-právní ochrany je důležitá situace, v jaké se dítě nachází, kdy důvod poskytnutí spočívá v řešení věcného problému. Zákon SPO tak vymezuje z věcného hlediska okruh dětí, na které se sociálně-právní ochrana vztahuje, ale pouze příkladem ( 6), a to zejména proto, že je mnoho situací do kterých se děti s rodiči dostávají a které nelze 23

24 taxativním způsobem v zákoně vyjádřit. Pro poskytnutí sociálně-právní ochrany jsou typické situace, kdy: rodiče dětí zemřeli, neplní povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, nebo nevykonávají nebo zneužívají práva plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, děti byly svěřeny do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, a tato osoba neplní povinnosti plynoucí ze svěření dítěte do její výchovy, děti vedou zahálčivý nebo nemravný život spočívající zejména v tom, že zanedbávají školní docházku, nepracují, i když nemají dostatečný zdroj obživy, požívají alkohol nebo návykové látky, živí se prostitucí, spáchaly trestný čin nebo děti mladší 15 let, spáchaly trestný čin, který by jinak byl trestným činem, opakovaně nebo soustavně páchají přestupky nebo jinak narušují občanské soužití, děti, na kterých byl spáchán trestný čin ohrožující život, zdraví, svobodu, jejich lidskou důstojnost, mravní vývoj nebo jmění, nebo je podezření ze spáchání trestného činu, děti, které jsou ohrožovány násilím mezi rodiči nebo jinými osobami odpovědnými za výchovu dítěte, popřípadě násilím mezi dalšími fyzickými osobami, děti, které jsou na základě žádostí rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte opakovaně umísťovány do zařízení zajišťujících nepřetržitou péči o děti nebo jejich umístění v takových zařízeních trvá déle než 6 měsíců; děti, které jsou ohrožovány násilím mezi rodiči nebo jinými osobami odpovědnými za výchovu dítěte, popřípadě násilím mezi dalšími fyzickými osobami; děti, které jsou žadateli o azyl odloučenými od svých rodičů, popřípadě jiných osob odpovědných za jejich výchovu. Pokud výše uvedené skutečnosti trvají po takovou dobu nebo jsou takové intenzity, že nepříznivě ovlivňují vývoj dětí nebo jsou anebo mohou být příčinou nepříznivého vývoje dětí. Zákon o SPO tedy k poskytnutí sociálně-právní ochrany nepředpokládá jednorázovou událost či krátkodobé působení, ale naopak předpokládá, že tyto skutečnosti trvají takovou dobu, že je třeba situaci vhodným způsobem řešit. Pokud by se jednalo o jednorázovou záležitost, musela by být takové intenzity, že by mohla nepříznivě ovlivnit vývoj dítěte. Výkon a poskytování sociálně-právní ochrany dětí vykonávají nejen soudy, ale i 24

25 specializované orgány. Ty určuje zákon o SPO v 4 odst. 1 a současně dále vymezuje i jejich působnost. Orgány sociálně-právní ochrany dětí jsou: obecní úřady obcí s rozšířenou působností (městské úřady, ve statutárních městech magistráty a úřady městských obvodů, v Praze úřady pověřených městských částí), obecní úřady, krajské úřady (v Praze Magistrát hl. města Prahy), Ministerstvo práce a sociálních věcí, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Sociálně-právní ochranu dětí zajišťují také obce a kraje v samostatné působnosti, komise pro sociálně-právní ochranu dětí a další právnické a fyzické osoby, jsou-li výkonem sociálně právní ochrany pověřeny ( 4 odst. 2 zákona o SPO), které však nejsou orgány sociálně-právní ochrany dětí. (Ministerstvo práce a sociálních věcí [online][cit ]. Dostupné z www:< Především obecní úřady obcí s rozšířenou působností a obecní úřady mají možnost bezprostředně sledovat ochranu práv dítěte a včas činit potřebná opatření se znalostí problému a místních podmínek, zákon jim ukládá nejvíce povinností v ochraně dětí a pomoci rodičům a dalším osobám, které jsou odpovědné za výchovu dětí. (Ministerstvo práce a sociálních věcí [online][cit ]. Dostupné z www:< Pro zajištění sociálně-právní ochrany dětí jsou též zřizovány komise pro sociálně-právní ochranu dětí (dále jen komise), a to jako zvláštní orgán obce podle 106 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a podle 38 zákona o SPO. Komise je zřizována starostou obce s rozšířenou působností a je určena k výkonu přenesené působnosti na úseku sociálně-právní ochrany dětí. (Ministerstvo práce a sociálních věcí [online][cit ]. Dostupné z www:< Úkolem členů komise podle zákona o SPO je například koordinovat výkon sociálně-právní ochrany na území správního obvodu obce s rozšířenou působností, navrhovat a posuzovat sociálně preventivní programy na ochranu dětí, či posuzovat jednotlivé případy provádění sociálně-právní ochrany dětí a vydávat k nim stanoviska. (Ministerstvo práce a sociálních věcí [online][cit ]. Dostupné z www:< 25

26 Účast členů komise a přizvaných osob na jednání komise se považuje za jiný úkon v obecném zájmu podle 203 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, a podle 38 odst. 7 zákona o SPO jim náleží náhrada mzdy, kterou proplácí obecní úřad obce s rozšířenou působností. (Ministerstvo práce a sociálních věcí [online][cit ]. Dostupné z www:< Do působnosti krajských úřadů vedle kontrolní a metodické činnosti patří téměř celý proces zprostředkování náhradní rodinné péče, rozhodování o udělení pověření k výkonu sociálně-právní ochrany dětí fyzickými a právnickými osobami a rozhodování o státním příspěvku pro zřizovatele zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Ve vztahu k obecním úřadům a obecním úřadům obcí s rozšířenou působností plní krajské úřady funkci nadřízeného kontrolního orgánu a funkci odvolacího orgánu příslušného pro přezkum rozhodnutí vydaných obecními úřady a obecními úřady obcí s rozšířenou působností ve správním řízení. (Ministerstvo práce a sociálních věcí [online][cit ]. Dostupné z www:< Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen ministerstvo ), do jehož působnosti patří obecně péče o rodinu a ohrožené děti. Ministerstvo pečuje o náležitou právní úpravu v této oblasti a v rámci zákona řídí výkon státní správy na úseku sociálně-právní ochrany dětí vydáváním právních předpisů a směrnic ( 92 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích). Ministerstvo rovněž vykonává funkci kontrolního a odvolacího orgánu ve vztahu ke krajským úřadům, zajišťuje na druhém stupni agendu zprostředkování náhradní rodinné péče a vede celostátní evidenci fyzických a právnických osob pověřených výkonem sociálně-právní ochrany dětí. (Ministerstvo práce a sociálních věcí [online][cit ]. Dostupné z www:< Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně je správním úřadem s celostátní působností, jemuž přísluší řešení otázek ochrany dětí ve vztahu k cizině. Tento úřad byl zřízen zákonem o SPO a je podřízen Ministerstvu práce a sociálních věcí. (Ministerstvo práce a sociálních věcí [online][cit ]. Dostupné z www:< Zákon o SPO dává možnost, aby i nestátní subjekty (nadace, občanská sdružení, církve a další právnické a fyzické osoby) na základě pověření vydaného krajským úřadem nebo Magistrátem hl.m. Prahy plnily určité úkoly v sociálně-právní ochraně dětí, přičemž tyto činnosti zákon o SPO přímo vymezuje v 48. V případě, že právnická nebo fyzická osoba žádá jen o 26

27 pověření k provozování letního rekreačně výchovného tábora, uděluje toto pověření výše uvedená komise pro sociálně-právní ochranu dětí obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Pověřené osoby nejsou orgány sociálně-právní ochrany dětí. Zákon o SPO mj. též upravuje vedení spisové dokumentace nezletilých dětí a zaměstnancům orgánů sociálně-právní ochrany dětí ukládá zachovávat mlčenlivost. (Ministerstvo práce a sociálních věcí [online][cit ]. Dostupné z www:< 27

28 4 Právní ochrana dětí ohrožených syndromem CAN Ochrana dětí týraných, zneužívaných a zanedbávaných se poskytuje v rámci působnosti orgánů sociálně-právní ochrany, ale také v působnosti jiných institucí, s nimiž orgány sociálněprávní ochrany musí spolupracovat. Pro děti takto ohrožené se v odborné literatuře používá termín děti ohrožené syndromem CAN (Child Abuse and Neglect) a představuje soubor nepříznivých příznaků ve stavu a vývoji dítěte, který je důsledkem převážně úmyslného ubližování dítěti. Děti ohrožené syndromem CAN (dále jen děti ohrožené sy CAN) jsou děti, kterým musí být též věnována zvýšená pozornost a ochrana, a to zejména proto, že ohrožení má pro ně závažné a dlouhodobé následky.(zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů) Vyhledávání a řešení následků není jen záležitostí orgánů sociálně-právní ochrany, ale všech, kterým to právní předpisy ukládají a také těch, kteří nemohou být neteční k utrpení slabších a zranitelnějších, tj. dětí. Ochrana dětí před ohrožením je záležitostí meziresortní a také občanskou a vyžaduje interdisciplinární a mezinárodní přístup. Proto ochraně takto ohrožených dětí věnuje Úmluva o právech dítěte speciální pozornost v článku 19, 32 a 34, ve kterých zdůrazňuje povinnost smluvních států chránit děti před týráním, zanedbáváním a zneužíváním, jak sexuálním, tak dětskou prací, ale i před všemi formami sexuálního vykořisťování. Vedle Úmluvy o právech dítěte je ochrana dětí ohrožených sy CAN samozřejmě obsažena v Listině základních práv a svobod, v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, zákon o rodině a v trestních předpisech. (Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů) Na ochranu dětí před zneužíváním dětskou prací pamatuje zákoník práce a zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Ochranu dětí před ohrožením syndromem CAN obsahují mnohé mezinárodní dokumenty, z nichž mimo Úmluvu o právech dítěte je třeba uvést zejména Všeobecnou deklaraci lidských práv (čl. 16), Mezinárodní pakt o občanských a lidských právech (čl. 23), Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobod (čl. 12), Evropskou úmluvu o výkonu práv dětí a Úmluvu MOP č. 182, týkající se zákazu a okamžitých opatření k odstraňování nejhorších forem dětské práce z roku Ochranu ohrožených dětí obsahují i různá Doporučení Výboru ministrů nebo Parlamentního shromáždění Rady Evropy. (Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů) Ochrana 28

29 dětí zasažených syndromu CAN je též zakotvena například: v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině, v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, v zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, v zákoně č. 200/1990Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, atd. Pro ochranu dětí před komerčním sexuálním zneužíváním dětí byl na 1. Světovém kongresu proti komerčně zaměřenému sexuálnímu zneužívání ve Stockholmu v roce 1966 přijat Akční program, který uložil účastníkům kongresu vytvořit do roku 2000 národní akční plány, zabývající se ochranou dětí na národní úrovni před dětskou pornografií, prostitucí a obchodem s dětmi. Česká republika přijala v roce 2000 Národní plán boje proti komerčnímu sexuálnímu zneužívání, jehož obsah průběžně aktualizuje a hodnotí. (Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů) Z hlediska prevence je nejúčinnějším nástrojem ochrany dětí vyhledávání, ověřování, oznamování případů dětí ohrožených syndromem CAN, a dále pak včasné zahájení sociální práce s dítětem, rodiči nebo jinými osobami odpovědnými za výchovu dítěte a dalšími osobami, které mají nějaký vztah ke konkrétnímu případu. Samozřejmě účinným nástrojem v určité fázi ohrožení je též terapie a rehabilitace. (Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů) 29

30 5 Role orgánů sociálně - právní ochrany dětí Základním článkem v zajišťování sociálně-právní ochraně dětí ohrožených sy CAN tvoří všechny obecní úřady, jejichž prvořadým úkolem je děti vyhledávat a přijímat oznámení od fyzických a právnických osob a v rámci své působnosti začít problém řešit. Obecní úřad obce s rozšířenou působností jako orgán sociálně-právní ochrany dětí je hlavním článkem při poskytování sociálně-právní ochrany dětí ohrožených sy CAN a měl by shromažďovat veškerá data, informace a dokumenty, které se k řešení problému dítěte ohroženého sy CAN vážou a spolu s obecním úřadem a s dalšími institucemi problém řešit. Tyto orgány a zejména obecní úřady obcí s rozšířenou působností přijímají oznámení o dětech ohrožených sy CAN ve smyslu 7 odst. 2 a 10 odst. 4, 5, 6 a 7 zákona o SPO.(Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí) Podle 10 odst. 4 zákona o SPO jsou státní orgány, pověřené osoby, školy, školská zařízení a zdravotnická zařízení, popřípadě další zařízení určená pro děti povinny oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti, které nasvědčují tomu, že jde o děti uvedené v 6 odst. 1 zákona o SPO, a to bez zbytečného odkladu po tom, kdy se o takové skutečnosti dozví. Oznamovací povinnost má i zřizovatel zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc při přijetí dítěte do zařízení, rovněž bez zbytečného odkladu. Při plnění oznamovací povinnosti se povinné instituce nemohou dovolávat povinnosti zachovat mlčenlivost podle zvláštního právního předpisu.(zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí) Pokud fyzická, právnická nebo podnikající osoba tuto povinnost nesplní, dopouští se přestupku nebo správního deliktu podle zákona o SPO a může být postižena sankcemi, a to až do výše ,-Kč.(Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí) Ke zvýšené ochraně dětí směřuje i ustanovení 10 odst. 5 až 7, podle kterého je zdravotnické zařízení povinno při ošetřování úrazu dítěte v případě podezření z týrání dítěte, zneužívání dítěte nebo ze zanedbávání péče o ně zajistit zaznamenání úrazu. Záznam o vzniku úrazu (dále jen záznam ) je povinna provést osoba doprovázející dítě, nebo dítě samo, dostavilo-li se k ošetření úrazu bez doprovodu jiné osoby, a je-li to možné s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost. V záznamu je osoba doprovázející dítě povinna uvést, jak k úrazu došlo. Stejnou povinnost má i dítě, pokud záznam vyplňuje toto dítě. Jestliže zdravotnické zařízení zjistí, že charakter zranění neodpovídá popisu úrazu uvedeného doprovázející osobou, popřípadě 30

31 dítětem, tuto skutečnost uvede v záznamu. V případě, že doprovázející osoba, popřípadě dítě, odmítne záznam provést, vyznačí i tuto skutečnost zdravotnické zařízení do záznamu.(zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí) Záznam je povinno zdravotnické zařízení zaslat obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, přitom splněním těchto povinností není dotčena oznamovací povinnost zdravotnického zařízení podle trestního zákona. Po obdržení oznámení orgán sociálně-právní ochrany prošetří všechny skutečnosti v oznámení uvedené a podle míry nebezpečnosti zakročí tak, že například: uvědomí rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu, zajistí uspokojení základních životních potřeb dítěte, včetně zdravotní péče, podá soudu návrh na rozhodnutí o předběžném opatření, umístí dítě do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc do doby, než rozhodne soud nebo do zdravotnického zařízení, podá trestní oznámení. K tomu však v řadě případů potřebuje orgán sociálně-právní ochrany další nové nebo doplňující informace, které si může od zákonem vymezených fyzických nebo právnických osob vyžádat podle 53 odst. 1 zákona o SPO. Tak na výzvu orgánů sociálně-právní ochrany jsou státní orgány, zaměstnavatelé a další právnické osoby, zejména školy, školská, zdravotnická a jiná obdobná zařízení povinni bezplatně sdělit údaje potřebné podle touho zákona pro poskytnutí sociálněprávní ochrany nebo pro účely rozhodování o vydání pověření, nebrání-li tomu zvláštní právní předpis. Stejnou povinnost mají i fyzické osoby, pokud jsou zřizovateli škol a dalších zařízení, rovněž tak pověřené osoby. Povinnosti zachovávat mlčenlivost podle zvláštního právního předpisu se nelze dovolávat, jestliže mají být sděleny údaje o podezření z týrání, zneužívání dítěte nebo ze zanedbávání péče o něj. Jde-li však o údaje týkající se zdravotního stavu vyžádané orgánem sociálně-právní ochrany, platí o úhradě zdravotních výkonů ve zdravotnickém zařízení zvláštní právní předpis.(zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí) Z výše uvedených informací je zřejmé, že pomoc dětem ohroženým týráním, zanedbáváním, sexuálním zneužíváním nebo komerčním sexuálním zneužíváním je záležitostí interdisciplinární a spolupráce s lékaři, psychology, pedagogy, orgány činnými v trestním řízení, 31

32 soudy a nestátními subjekty je nezbytná. Případy, které právnické a fyzické osoby musí řešit jsou někdy tak složité, že různé pohledy a přístupy odborníků na řešení pomáhají rychleji a efektivněji zajistit pomoc v konkrétním případě. Jako vhodná forma vzájemné spolupráce analytického a diagnostického charakteru všech zainteresovaných institucí se jeví pořádání tzv. případových konferencí. Tyto konference lze uspořádat jednak v rámci zasedání komise pro sociálně-právní ochranu dětí obecního úřadu obce s rozšířenou působností, ale i mimo působnost komise ) 38 zákona o SPO). (Krausová, L., Novotná, V., Sociálně-právní ochrana dětí, Praha 2006) Obecní úřady obcí s rozšířenou působností jako hlavní články sociálně-právní ochrany ohrožených dětí vykonávají mimo jiné v řadě případů funkci opatrovníka podle zákona o rodině a občansko-soudního řádu nebo opatrovníka dítěti poškozenému podle 45 trestního řádu a další činnosti. K tomu mají zřízená oddělení sociálně-právní ochrany dětí a sociální prevence, kde působí školení sociální pracovníci. Sociální práce s rodinou a dítětem je v této souvislosti velmi významná, neboť aplikace metod sociální práce hned v samém začátku může zabránit dalšímu citelnějšímu poškozování dítěte a kriminalizaci rodičů nebo jiných osob odpovědných za výchovu dítěte nebo členů širší rodiny. Aplikace vhodného postupu při pomoci dítěti ohroženého sy CAN nebo jinak zamžívaného se neobejde bez znalosti forem a následků týrání, zneužívání a zanedbávání dítěte (Krausová, L., Novotná, V., Sociálně-právní ochrana dětí, Praha 2006). 5.1 Postup orgánů SPO při podezření na syndrom CAN Hlavním úkolem orgánů sociálně-právní ochrany dětí je každé oznámení i anonymní prošetřit. Je nutné zhodnotit potřebu akutnosti zásahu a pořadí jednotlivých níže uvedených opatření. Tyto závisí podle okolností každého jednotlivého případu, zejména na: obsahu upozornění (zda je dítě ohroženo aktuálně či se jedná o dlouhodobější vývoj), na osobě oznamovatele (např. anonymní upozornění fyzické osoby, lékaře či pedagoga, nebo člena rodiny či samotného dítěte). V každém takovémto případě je nutné oznámení zaznamenat, založit spisovou dokumentaci a vlastní oznámení zařadit do tzv. odděleně vedené složky spisové dokumentace (důvěrné), která není zpřístupňována v režimu nahlížení do spisu ve smyslu 57 zákona o SPO, ve znění pozdějších předpisů. Dokumentace nezletilého dítěte je nutné založit bezodkladně po obdržení 32

33 oznámení: fyzické osoby (také anonymní) dle 7 odst. 2 zákona o SPO, dítěte dle 8 zákona o SPO, rodiče dle 9 zákona o SPO, obecního úřadu, státního orgánu, pověřené osoby, školy, školského zařízení, předškolního zařízení, zdravotnického zařízení nebo jiného zařízení pro péči o děti ( 10 odst. 4 zákona o SPO, MPSV, online, dostupné z: Dále je nutné zjistit, zda již není dítě vedeno v evidenci jiného orgánu sociálně-právní ochrany. Veškeré údaje, které je potřeba ověřit, je nutné evidovat odděleně ve zvláštní složce, která není zpřístupněna v rámci nahlížení do spisové dokumentace dítěte. Za účelem stanovení podrobné anamnézy se doporučuje vyžádání potřebných údajů ( 53 zákona o SPO) zejména ošetřujícího lékaře dítěte, školy nebo předškolního zařízení, a to rovněž ve formě písemné zprávy (MPSV, online, dostupné z: Pokud je z okolností případu zřejmé, že původcem týrání, zneužívání nebo zanedbávání není rodič, je nutné rodiče okamžitě uvědomit. Totéž platí v případě jiných osob odpovědných za výchovu dítěte. (MPSV, online, dostupné z: Po přijetí oznámení je třeba bezodkladně provést sociální šetření v místě bydliště nezletilého dítěte za účelem zjištění všech potřebných informací o celém případu. V rámci provedení potřebného šetření mimo vlastní rodinu dítěte se doporučuje kontaktovat zejména: sousedy v místě bydliště dítěte, ošetřujícího lékaře dítěte, případně další odborníky, které dítě navštěvuje, školské nebo předškolní zařízení, ve kterém je dítě přihlášeno, a dále se snažit získat co nejvíce informací o dítěti a jeho rodině. Dále se doporučuje předat všem zainteresovaným osobám kontakty, které by v případě nutnosti mohly využít, také kontakt na příslušný úřad (MPSV, online, dostupné z: 33

34 Pokud se provádí místní šetření v bydlišti nezl. dítěte, je nutné zajistit: Účast nejlépe dvou pracovníků orgánu sociálně-právní ochrany dětí, zejména z důvodu poskytnutí případné okamžité ochrany a pomoci dítěti (včetně psychické podpory) a současného zajištění fotodokumentace dítěte a prostředí, zajištění případných důkazních prostředků (oblečení dítěte apod.), ale také z možnosti případných námitek překročení pravomocí pracovníka v rámci prováděného šetření. V případech návštěvy domácnosti je vhodné dbát zvýšené opatrnosti podle zásad sociální práce s agresivním klientem nebo možného agresivního chování dalších osob přítomných v domácnosti (zajištění únikové cesty z místa šetření, možnost přivolání okamžité pomoci (Policie ČR, apod.). Vhodné je rovněž dbát zvýšené citlivosti vůči aktuální situaci v místě šetření rodina, ale i dítě se mohou cítit nadměrně ohroženi vyšetřováním, zaujímat nepřátelský až agresivní postoj. Dítě, které v případě týrání žije v trvalém stresu, se může cítit ještě více ohroženo a panikařit. Vyhrocení situace může mít neblahé následky na další postup práce s dítětem a rodinou. Je důležité dítěti objasnit pozici, v níž pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí přichází (pomoci dítěti, ale i celé rodině nejde o nepřátelský útok). Cílem návštěvy v prostředí, kde se dítě zdržuje, je posoudit míru a akutnost ohrožení, které pro dítě z tohoto prostředí plyne. Zmapovat podmínky, v nichž se dítě nachází, a to jak materiální, tak vztahové zjistit případné zdroje pomoci z vlastního prostředí (příbuzní nebo známé osoby, které by případně mohly po určitou dobu převzít dítě do péče). Důležité je rovněž zaměřit pozornost na sourozence dítěte (možní svědci či oběti). Podle okolností konkrétního případu je vhodné kontaktovat spolupracujícího specialistu Policie ČR a lékaře ještě z místa šetření a předjednat přijetí dítěte v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, zdravotnické zařízení nebo například v domově pro matky s dětmi (MPSV, online, dostupné z: Pokud je prováděno šetření na jiných místech, než kde se dítě zdržuje (např. škola, místo pro zájmovou činnost, bydliště kamarádů apod.) neměla by být opomíjena především zásada zachování mlčenlivosti pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany dětí, dále je třeba dbát na 34

35 ohleduplnost vůči dítěti, ale také vůči možným obavám dotazovaných osob pracovník orgánu SPO nemusí být vybaven důkladnou znalostí vzájemných vazeb a vztahů těchto osob vzhledem k dítěti (MPSV, online, dostupné z: Pokud je v rámci prováděného šetření kontaktováno přímo dítě, například v době školního vyučování nebo v době pobytu v předškolním zařízení, doporučuje se, pokud je to možné, zajistit provedení šetření rovněž za přítomnosti dětského psychologa (specialistu). Samostatné vedení pohovoru s dítětem bez příslušných zkušeností a vzdělání může způsobit nechtěné ovlivnění postoje nebo názoru dítěte nebo vést k mobilizaci obranných mechanizmů dítěte. Obecně je třeba směřovat k vytvoření důvěrného vztahu s dítětem, vzhledem k možnostem objasnit dítěti nastalou situaci a její další možné perspektivy (MPSV, online, dostupné z: Škola nebo předškolní zařízení by po domluvě měly zajistit prostor a čas pro konání rozhovoru pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany s dítětem tak, aby nebylo vystaveno konfrontaci spolužáků či jiných osob (MPSV, online, dostupné z: Dále se podle okolností konkrétního případu doporučuje požádat školské nebo předškolní zařízení o spolupráci formou zajištění bezodkladné informovanosti o absenci ve školní docházce dítěte. Také ve školním prostředí je dobré zmapovat možné zdroje pomoci oblíbený učitel, kterému dítě věří, kamarádi, straší spolužáci apod. (MPSV, online, dostupné z: V případě, že se jedná o zatímní podezření na možné ohrožení dítěte, které současně navštěvuje školu, je vhodné po domluvě se školským zařízením zajistit přístupnost informačních materiálů s kontakty na krizové linky pro děti apod., a to nikoli pouze ve školní třídě, v níž je dítě zařazeno, ale i u dítěte u něhož existuje možné podezření (MPSV, online, dostupné z: Orgány SPO jsou též povinni v případě potřeby neprodleně podat k soudu návrh na vydání předběžného opatření dle 76a občansko-soudního řádu, a to zejména v případech, kdy je dítě bezprostředně ohroženo na zdraví a životě a ocitlo-li se v situaci, kdy jej nemůže do péče převzít jiná osoba dítěti blízká (prarodiče či širší rodina). V daném případě má soud lhůtu 24 hodin od podání návrhu na vydání předběžného opatření, kterým dítě svěří do zařízení okamžité 35

36 pomoci nebo do ústavu. Důležité je však soudu poskytnout veškeré zjištěné informace, jež orgán sociálně-právní ochrany dětí do té doby zjistil (MPSV, online, dostupné z: Následně orgán SPO podá rovněž bezodkladně trestní oznámení dle 158 odst. 2 trestního řádu, na osoby či osobu, jež dítě vystavily syndromu CAN či se svým chováním dopustily na dítěti jakéhokoliv násilí. Trestní oznámení se postoupí orgánům činným v trestním řízení, ať již Policii ČR či státnímu zastupitelství v místě bydliště dítěte. Při podání trestního oznámení se doporučuje požádat policejní orgán nebo státního zástupce o vyrozumění o učiněných opatřeních. V trestním řízení může být orgán SPO nejen v postavení opatrovníka dítěte jako poškozeného, ale i v postavení tzv. přibrané osoby při výslechu dítěte nebo jednotlivý pracovník oddělení sociálně-právní ochrany dětí může být předvolán jako svědek (MPSV, online, dostupné z: Při zjištění sy CAN je neméně důležité s dítětem dále pracovat, proto se ve většině případů vytvoří tzv. plán individuální pomoci, a to za účasti dalších odborníků (ošetřujícího lékaře, psychologa, zařízení pro rodinnou terapii, ústavní zařízení, krizová centra apod.). Smyslem by mělo být zhodnocení potřeby uskutečnění jednotlivých opatření, která je potřeba realizovat v zájmu krátkodobé i dlouhodobější pomoci dítěti a rodině z pohledu každého odborného zaměření a následné stanovení celkového individuálního plánu pomoci (MPSV, online, dostupné z: V rámci metody sociální intervence, která může být jednou z možností pojetí práce interdisciplinárního týmu, se uplatňuje zhodnocení a vytvoření: případové anamnézy (z hlediska zdravotního, rodinného, sociálního), případové diagnostiky a diagnózy (sy CAN, funkčnost rodiny), další prognózy (z hlediska dítěte jako bio-psycho-sociální jednotky), jeho tělesný stav, fyzický vývoj, možné následky traumatu, duševní stav, deprivace, posttraumatická stresová porucha a sociální vazby, možnosti, perspektiva, například vhodnost izolace od rodiny, možnosti přizpůsobení dítěte v novém prostředí apod., vytvoření individuálního plánu pomoci (následná terapie). Základním úkolem pracovníka oddělení sociálně-právní ochrany dětí by měla být koordinace a sledování interdisciplinární péče o dítě v síti odborníků jak a kde probíhá terapie (lékaři 36

37 specialisté, psycholog, psychiatr, učitelé atd.). Sledovat další vývoj dítěte v prostředí, kde žije, jeho vývoj ve škole, v kolektivu apod. Zároveň v rámci možností nadále mapovat situace v původní rodině, hlavně z hlediska možné nápravy nepříznivých podmínek a také z hlediska přítomnosti dalších dětí v rodině rodinu je třeba v těchto případech označit za velmi rizikovou. Pracovník SPO by měl vzhledem k dítěti vystupovat v roli jednotícího prvku, být stabilní součástí procesu, kterým dítě prochází pokud je možné tak ho doprovázet (např. první návštěva terapeuta apod.), přímo se účastnit (terapie, soudního řízení atd.), poskytnout dítěti na sebe kontakt, který může kdykoliv použít (MPSV, online, dostupné z: 37

38 6 Role nestátních institucí v řešení sy CAN Nestátních organizací, která se zabývají ochranou práv dětí je v ČR několik desítek. Jsou podpůrnou součástí sociálně-právní ochrany dětí. V rámci prevence a zkvalitnění systému pomoci ohroženým dětem vykonávají nezastupitelnou roli v dnešní společnosti. Mnoho těchto institucí se také podílí na další spolupráci s oběťmi syndromu CAN. Pomáhají obětem k návratu do běžného života. Patří sem různá krizová centra, Fond ohrožených dětí, charitativní organizace, občanská sdružení atd. Nejznámější organizace pro laickou veřejnost je dle mého názoru Linka bezpečí, která se svou celorepublikovou působností, je také u nás jedna z nejdéle působících. Jde o bezplatnou telefonní linku, na kterou mohou kdykoliv a z jakéhokoliv místa zavolat děti, dospívající, jež se ocitnou pro ně v krizové situaci a potřebují tedy pomoc. Model telefonické krizové intervence (zásah, zákrok do nějakého jevu nebo procesu s cílem ovlivnit jej), jak se služba zajišťovaná Linkou bezpečí nazývá, byl převzat z britské organizace Child Line, které pomáhá britským dětem již řadu let. Telefonický rozhovor s dítětem nevedou odborníci ve smyslu profesionálním, jak by se mohlo na první dojem zdát, ale vyškolení laici. V mnoha případech se jedná o studenty vyšších odborných škol a vysokých škol, kteří si tímto prohlubují své teoretické znalosti. Jejich pomoc dětem spočívá především ve schopnosti naslouchat jim, vcítit se do jejich starostí a problému, přijmout vidění situace volajícího a respektovat ho. Děti volají anonymně, ale někdy se rozhodnou z anonymity vystoupit a společně s pracovníky Linky bezpečí a dalšími odborníky řešit svůj problém, je-li závažnější. V těchto případech sociální pracovnice Linky bezpečí většinou kontaktuje další odborníky, sociální pracovníky v místě bydliště dítěte a Policii ČR, aby dítěti byla poskytnuta účinná pomoc.(linka bezpečí, Praha, 2004) Linka bezpečí též disponuje s poskytováním Rodičovské linky, na níž se mohou obrátit rodiče, kteří mají problémy jakéhokoliv charakteru se svými dětmi.(linka bezpečí, Praha, 2004) Od září 2004 též Linka bezpečí zprostředkovává tzv. Linku vzkazu domů, která je určena dětem i mladým lidem, které situace v rodině, ve škole nebo i z ústavního zařízení donutí k útěku nebo které se bojí vrátit domů nebo o útěku zatím jen uvažují. Linka vzkaz domů je otevřena i rodičům, kterým se dítě nevrátilo domů a je na útěku. (Linka bezpečí, Praha, 2004) Další neméně důležitými jsou např. Dětská krizová centra, Fond ohrožených dětí, organizace Střep (Středisko pomoci dětem a rodinám), apod. Tyto organizace se ve spolupráci s 38

39 orgánem sociálně-právní ochrany dětí nemalou měrou podílejí na sanaci rodiny. Sanace rodiny znamená jinými slovy podpora rodiny pomocí postupů podporujících fungování rodiny. 39

40 7 Role rodiny a vztah k syndromu CAN Sociální práce s rodinou by měla v ideálním stavu probíhat již na úrovni prevence zvlášť by měla být dána pozornost rizikovým rodinám, ale pouze orientačně. Je nutné sledovat rodiny v kontextu všeho, co se jich dotýká, včetně prostředí kde žijí, a po delší dobu. Práce s rodinou ve vztahu k podezření na týrání, zneužívání, zanedbávání dítěte v rodině lze rozdělit do několika bodů: snaha navázat s rodinou vzájemnou spolupráci, zmapovat rizika v rodině vymezit hlavní problémy odlišit problémy sociální, vztahové apod., hledat řešení hlavních problémů pokud možno za spolupráce s rodinou, širší rodinou, komunitou, školou apod., z hlediska sy CAN soustředit pozornost na projevy násilí v rodině (jiní členové), vzájemné vztahy mezi členy rodiny, zájem rodičů o děti, životní styl dětí, jejich projevy chování navenek, psychickou, fyzickou a sociální vyspělost vzhledem k věku apod., čím větší podezření na týrání dítěte, tím větší snaha získávat další informace (lékař, učitelé,...), nutná citlivost, nenarušení běžného života dítěte. vždy platí zásada práce s rodinou jako celkem. V případě potvrzení podezření na týrání, zneužívání nebo zanedbávání dítěte ve vztahu k rodině: Provést hodnocení situace v rodině ve spolupráci s odborníky (psycholog,...), a také na základě zkušeností z vlastní dlouhodobé práce s rodinou cílem je zmapovat možnosti nápravy situace v rodině, Pomocným východiskem je kdo dítě týrá/zanedbává/zneužívá a kdo z rodiny o tom ví Podle toho se dále postupuje při umístění dítěte mimo rodinu nebo při izolaci týrající osoby, Vždy mít na paměti úzkou vazbu dítěte na jeho rodinu často i na týrající osobu, Další spolupráce s rodinou, pokud je rodina rozdělena (oddělena týrající osoba). Spolu s odborníky dojde k zahájení terapie rodiny společně s dítětem pomoc v zajištění jejich bezpečí (snaha ponechání dítěte v původním prostředí), spolupráce s odborníky a se širší rodinou a komunitou, případná pomoc při zajištění psychologické pomoci, 40

41 materiální pomoci, sociálně-právní poradenství apod. Pokud se to jeví jako účelné, také poskytnutí pomoci v zajištění terapie (izolované) týrající osoby zejména s ohledem k jeho/jejímu zájmu o rodinu (zohlednit možnost trestního stíhání a dalších represivních postupů). Zmapovat možnosti práce s rodinou sanace rodiny vytyčit základní problémy a možnosti jejich řešení, jejich souvislost s týráním dítěte, doprovázení rodiny, asistenci, jejich zájem o dítě apod. Nutno zvažovat zejména v případech zanedbávání dítěte, indikace sanace rodiny klesá při diagnóze týrání nebo dokonce zneužívání dítěte. Je též možné využít spolupráce s některou z nestátních neziskových organizací. Po odeznění akutní fáze pracovat s rodinou dále zejména v rámci sanace možnosti návratu dítěte do rodiny (v případech týrání je to velmi rizikové, ale nutno stále brát v potaz), sledování dalších dětí v rodině apod. Uvedené informace jsou pouze shrnutím základních postupů v řešení syndromu CAN. Cílem každého z nás by mělo být vědomé působení na blaho dětí a jejich rodiny, a to z pohledu rodiče, vychovatele, ale také z pohledu profesionála, který v oboru pracuje. 41

42 Praktická část: 8 Výzkumné šetření V praktické části absolventské práce je zjišťována informovanost o syndromu CAN ve vybrané skupině, dále pak informovanost o jednotlivých formách týrání, zneužívání a zanedbávání. Jako výzkumný vzorek byli vybráni žáci základní školy na území hlavního města Prahy. Výzkumné šetření bylo provedeno prostřednictvím dotazníkového šetření. 8.1 Cíl absolventské práce Cílem této práce je poskytnout komplexní pohled na problematiku syndromu CAN a reálného postupu praktikovaného pracovníky orgánů sociálně-právní ochrany dětí v praxi. Hlavním cílem je zmapovat informovanost o daném problému ve vybraných věkových skupinách. Poukázat na nejčastější problémy, které nastávají při řešení syndromu CAN v praxi. Cílem práce je zmapovat informovanost o syndromu CAN ve vybrané skupině. Na základě cíle práce byly stanoveny jednotlivé dílčí cíle: Zjistit, zda jsou žáci informováni o syndromu CAN. Zjistit, jestli se žáci osobně setkali se syndromem CAN. Zjistit, zda se žáci někomu svěřili, a zda mají důvěru svěřit se ve škole. 8.2 Výzkumný problém Na základě cíle práce byly stanoveny výzkumné otázky a dílčí výzkumné otázky. 8.3 Výzkumné otázky Vědí děti, co znamená pojem týrání, zneužívání a zanedbávání? Mají děti zájem získat více informací o syndromu CAN? Dílčí výzkumné otázky Kde žáci získali informace o syndromu CAN? 42

43 Mají žáci důvěru svěřit se ve škole, případně komu? Museli někdy žáci řešit problém týkající se nějaké formy syndromu CAN? 8.4 Metodologie výzkumného šetření Na výzkum jsem se připravovala studiem odborné literatury, stanovila jsem si cíle práce a výzkumný problém. Zvolila jsem si metodu dotazníkového šetření. Jako výzkumný vzorek jsem zvolila žáky čtvrtých a sedmých tříd základní školy. Připravila jsem dotazník. Na škole jsem požádala vedení školy o povolení provést dotazníkové šetření a po domluvě s panem ředitelem a jeho zástupkyní byl proveden výzkum. Respondenti odpovídali na otevřené otázky zjišťující informovanost o jednotlivých formách syndromu CAN, jako je tělesné tárání, psychické týrání, sexuální zneužívání a zanedbávání Charakteristika šetřeného vzorku Respondenty tvoří žáci čtvrtých a sedmých tříd základní školy Výzkumné metody Jako výzkumná metoda byla zvolena forma dotazníkového šetření, protože díky jeho anonymitě je zvýšena pravděpodobnost pravdivých odpovědí. Tato metoda je efektivní, a to vzhledem k možnosti vyššího počtu respondentů. Pro jednotlivé respondenty byl připraven dotazník, ve kterém se nacházejí čtyři otázky otevřené a pět otázek uzavřených. Pokud jde o otázky otevřené, jejich vyhodnocení bylo na pravdu a nepravdu, protože každý respondent má jiné vyjadřovací schopnosti, a také s ohledem na jejich věk. Z dotazníkového šetření byly získány základní informace o respondentovi, o jeho věku, pohlaví, následně pak jejich informovanost o zkoumané problematice. Dále byla zjišťována skutečnost, zda se respondenti již osobně setkali s nějakou formou syndromu CAN. První otázkou je zjišťováno, zda děti znají problematiku, či pojem Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte - CAN. Pokud ano, tak odkud informace o tomto 43

44 problému získali. Druhá otázka je zaměřena na to, zda dítě dokáže svými slovy popsat, co je pojem tělesné týrání, další otázka zjišťuje, zda dítě ví a umí popsat, co je pojem psychické týrání. Následuje sexuální zneužívání a zanedbávání. Poté je dotazník směřován tak, aby byly získány informace o tom, zda se již respondenti setkali s nějakou formou syndromu CAN, opět otázka řeší i to, jaká forma to byla. Následující otázka se zaměřuje na zjištění, zda jsou děti informované o tom, kam se mohou v případě potřeby obrátit. Následující otázka se respondentů dotazuje, zda již museli nějakou nepříjemnou situaci řešit a pokud ano, na koho se obrátili o pomoc. Poslední otázka dotazníku zjišťuje, zda mají respondenti o tuto problematiku zájem, pokud ano od koho by se informace chtěli dozvědět. 8.5 Výsledky provedeného šetření Při výzkumném šetření odpovídalo celkem 89 žáků, z toho bylo 54 chlapců a 35 dívek. Tabulka 1 Pohlaví respondentů Počet respondentů: Absolutní četnost Relativní četnost (%) odpověď odpovědi podíl chlapec 56 59,57 dívka 38 40,43 44

45 podíl 40,43 59,57 chlapec dívka odpovědi Graf i tabulka znázorňují odpovědi na otázku pohlaví a její % rozložení v daném vzorku respondentů. Tabulka 2 - Věk respondentů Věk respondentů se nachází v rozpětí od 9 let do 14 let. věk četnost ,

46 Věk četnost Tabulka i graf znázorňují věk respondentů a četnost jednotlivé věkové kategorie. Otázka číslo 1: Slyšel (a) jsi někdy o syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte? Tabulka 3 Informovanost o pojmu CAN odpověď odpovědi ne 27 Ano z televize 57 z internetu 10 z tisku 3 ze školy 7 jiné 3 46

47 jiné 2,80 3 ze školy 6,54 7 z tisku z internetu 2,80 3 9,35 10 odpovědi podíl Ano z televize 53,27 57 ne 25, Graf znázorňuje % a početní odpovědi na první otázku v dotazníku: Slyšel (a) jsi někdy o syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte? Uvedené odpovědi při vybrané odpovědi : jiné, uveďte... Rodiče, Nevím odkud mámy Otázka číslo 2: Co si myslíš, že znamená pojem tělesné týrání? Tabulka 4 Informovanost o pojmu tělesné týrání Vědělo Nevědělo

48 Otázka č.2 Nevědělo 26% Vědělo 74% Tabulka i graf znázorňují, kolik odpovědí na otázku č. 2 bylo pravdivých a kolik nepravdivých. Otázka číslo 3: Co si představuješ pod pojmem psychické týrání? Tabulka 5 Informovanost o pojmu psychické týrání Vědělo Nevědělo Otázka č.3 Nevědělo 37% Vědělo 63% 48

49 Tabulka i graf ukazují, kolik odpovědí respondentů na otázku č. 3 bylo pravdivých a kolik nepravdivých. Otázka číslo 4: Co si myslíš, že znamená pojem sexuální zneužívání? Tabulka 6 informovanost o pojmu sexuální zneužívání Vědělo Nevědělo Otázka č.4 Nevědělo 38% Vědělo 62% Tabulka a graf znázorňují pravdivé a nepravdivé odpovědi na otázku č. 4. Otázka číslo 5: Co si představuješ pod pojmem zanedbávání? Tabulka 7 Informovanost o pojmu zanedbávání Vědělo Nevědělo