Etika péče v sociální práci

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Bakalářská práce Etika péče v sociální práci Marie Plačková, Dis. Katedra: Teologie a Filosofie Vedoucí práce: Ing. Mgr. Ondřej Fischer Studijní program: B 7508 Sociální práce Studijní obor: Pastorační a sociální práce Praha

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci s názvem Etika péče v sociální práci napsala samostatně a výhradně s pouţitím uvedených pramenů. Souhlasím s tím, aby práce byla zveřejněna pro účely výzkumu a soukromého studia. V Praze dne 30. května 2011 Marie Plačková 2

3 Bibliografická citace Etika péče v sociální práci : bakalářská práce / Marie Plačková ; vedoucí práce: Ondřej Fischer. -- Praha, s. Anotace Autorka práce si klade za cíl přiblíţit etiku péče a zaměřit se na ni jako na moţný zdroj pro rozhodování v sociální práci a zároveň tuto teorii kriticky posoudit. Pokouší se odpovědět si na základní otázku, zda je etika péče vhodnou etickou teorií, s jejíţ pomocí se lze lépe vyrovnat s některými etickými dilematy z oblasti chráněného bydlení, popřípadě i v jiných oblastech sociální práce, neţ s pomocí jiných, obvykle pouţívaných přístupů. V práci se zabývá teorií etiky péče, kterou se později snaţí zasadit do praxe pomocí eticky citlivých dilematických situací z praxe chráněného bydlení. Pomocí těchto situací a dotazníkového šetření se snaţí autorka posoudit přijatelnost a vhodnost etiky péče jako takové. V závěru shrnuje své poznatky o etice péče sloţené z teoretických poznatků o etice péče jako o modelu etického uvaţování, aplikace etiky péče do praktických situací a dotazníkového šetření. Klíčová slova etika péče, Carol Gilliganová, sociální práce, etické dilema, chráněné bydlení 3

4 Summary The ethics of care in social work The author sets out two aims in her Thesis. The first one is to explore, whether the ethics of care can be used as a good source for decision-making in Social Work practice. The second one is to critically evaluate this ethical theory as such. There is a fundamental question behind it: can ethics of care be an appropriate ethical theory, with which we can better deal with ethical dilemmas in the area of sheltered housing than with other commonly used ethical theories? In dealing with this question, the author also tries to test this theory in practice by assessing its acceptability in the area of sheltered housing through a questionnaire survey. In the conclusion it is shown, that the Thesis is supported only partially by the survey results; in affirming some theoretical background of the theory it also shows, that in particular situations it has to be used in conjunction with other models of ethical reasoning. Keywords The ethics of care, Carol Gilligan, social work, ethical dilemma, sheltered housing 4

5 Poděkování Chtěla bych na tomto místě poděkovat především vedoucímu mé bakalářské práce Ing. Mgr. Ondřeji Fischerovi za ochotu, trpělivost a cenné rady, které mi při psaní této práce poskytoval. Stejně tak bych chtěla poděkovat paní Marii Šmídové z občanského sdruţení Portus Praha za poskytnutí moţnosti nahlédnout do standardů péče a dalších dokumentů jejich sdruţení. A v neposlední řadě děkuji všem respondentům, kteří se zúčastnili dotazníkového šetření a poskytli mi tak potřebné podklady pro mou práci. 5

6 Velmi nám pomůţe i to, jak rozdílný pohled na nesobeckost mají naší zásluhou muţi a ţeny. Pod nesobeckostí si ţena představuje hlavně to, ţe se stará o druhé; muţ zase to, ţe druhým nepřidělává starosti. Z toho plyne, ţe ţena, která dostatečně pokročila v Nepřítelových sluţbách, dokáţe své okolí otrávit více neţ kterýkoliv muţ (kromě těch, které zcela ovládl Náš Otec), a naopak: muţ musí ţít v Nepřítelově táboře hodně dlouho, neţ pro své bliţní vykoná tolik spontánní práce jako obyčejná ţena za jediný den. A tak ţena přemýšlí, jak druhým poslouţit, a muţ zase respektuje práva druhých, ale oba si zdánlivě logicky mohou myslet, a také si myslí, ţe ten druhý je v zásadě sobec. 1 1 LEWIS, Clive Staples. Rady zkušeného ďábla. Praha : ZVON, české katolické nakladatelství a vydavatelství spol. s r. o., s. ISBN , s. 71 6

7 Obsah 1. Úvod Sociální práce a etika L Arche O. s. Portus Praha Chráněné bydlení v obci Slapy Carol Gilliganová a etika péče Hodnotový systém muţů a ţen podle Gilliganové Gilliganová a Kohlbergův model morálního vývoje Návrh nové etické teorie etiky péče Odkud čerpá a jaké jsou hodnoty, na kterých staví Jak pohlíţí etika péče na člověka Pečovatel v etice péče Shrnutí kapitoly č Konkrétní etická dilemata v situacích z praxe Situace č. 1 jídlo Situace č. 2 jiný plán Situace č. 3 koupání Situace č. 4 - procházky Shrnutí kapitoly č Dotazníkové šetření Kritika etiky péče Nerovnost vztahu Podpora nerovnosti muţů a ţen Vyváţenost a spravedlnost péče Dospělý člověk v etice péče Shrnutí kapitoly č Závěr Pouţité zdroje Literatura Internetové zdroje Články z časopisů Přílohy Příloha č. 1 Heinzovo dilema Příloha č. 2 - Dotazník Příloha č. 3 - Výsledky dotazníkového šetření - grafy

8 1. Úvod Tak jako v úryvku z knihy Rady zkušeného ďábla, ve kterém ţeny přemýšlí o tom, jak druhým poslouţit a muţi zase chtějí respektovat práva druhých a navzájem si o sobě myslí, ţe jsou sobečtí, se i touto prací částečně prolíná spor muţů a ţen, který pramení z hledání odpovědi na otázku, jak správně jednat. Oběma skupinám jde stejně jako ve výše uvedeném úryvku o to samé o dobro. Ale kaţdá tato skupina volí jinou cestu jeho prosazení, kterou povaţuje za nejlepší. A tak vzniká otázka: je lepší prosazovat právo a spravedlnost, nebo pečovat a zasazovat do sítě vztahů? Během školní praxe jsem měla moţnost strávit určitou dobu jako člen asistenčního týmu v chráněném bydlení. V průběhu doby, kterou jsem v organizaci strávila, jsme se s ostatními členy týmu několikrát dostali do situace, u které bylo sloţitější najít uspokojivé řešení. Většinou to bylo z důvodu, ţe při řešení na sebe naráţely zájmy jednotlivých klientů, případně zájmy asistentů a klientů. Kdyţ jsme v asistenčním týmu řešili výše uvedené konflikty, brali jsme v úvahu řadu moţných přístupů a ohledů, které lze více či méně dobře popsat odlišnými etickými teoriemi. Během řešení jsme například dávali přednost spravedlnosti a tím se blíţili uvaţování v duchu Aristotelovy etiky či dalších současných přístupů. Snaţili jsme se neporušit lidskou důstojnost a brát zřetel na normy přístup mnohdy povaţovaný za blízký Kantově etice. Nebo jsme se snaţili zachovat spokojenost pro co nejvíce zúčastněných (utilitární přístup) či dosáhnout bezprostředního blaha pro klienta (hédonistický přístup). Ne vţdy jsme ale pomocí těchto přístupů našli takové řešení, které by bylo zcela uspokojivé. 8

9 Při hledání řešení ve výše uvedených situací jsme moţná opomíjeli provázanost těchto pohledů a snaţili jsme se spíše jasně a výmluvně oddělit správné řešení od špatného. V našem přístupu jako kdyby chyběl komplexnější a svým způsobem jednodušší pohled. A právě zde by mohl být volný prostor pro etiku péče tedy pro přístup Carol Gilliganové, jeţ bývá dnes povaţována za zakladatelku takto nazývané etické teorie a která se snaţila přijít s řešením situací, kdy si tzv. dominantní etické teorie 2 neumí poradit. Výše uvedená zkušenost můţe být dobrým příkladem řady podobných situací v různých oblastech sociální práce, kdy se ukazuje, ţe tzv. klasické etické teorie jsou v určitém smyslu nedostačující. Coţ vede k tomu, ţe se asistenti ve svém jednání mnohdy uchylují k nedávno popsanému přístupu, nazývanému etika péče. Tento posun však má své problémy, na které se chci v této práci zaměřit. Na jedné straně je tedy cílem mé práce přiblíţit etiku péče a zaměřit se na ni jako na moţný zdroj pro rozhodování v sociální práci konkrétně v organizaci, která poskytuje chráněné bydlení. Zároveň však je cílem práce tuto teorii kriticky posoudit a odpovědět si na základní otázku, jestli je etika péče samostatnou a specifickou etickou teorií, s jejíţ pomocí se lze lépe vyrovnat s některými etickými dilematy z oblasti chráněného bydlení, popřípadě i v jiných oblastech sociální práce. Stanovenou hypotézu se budu snaţit potvrdit pomocí dotazníkového šetření, které jsem udělala mezi pracovníky chráněných a podporovaných bydlení a také pomocí etických dilemat reálných situací z oblasti sociální práce v chráněném bydlení (z organizace L Arche), které se ale mohou převést do obdobných situací v jiných oblastech sociální práce. Pod kaţdou z výše 2 např. podle Held (2005) mezi tzv. dominantní etické teorie patří např. Kantova etická teorie nebo utilitarismus 9

10 uvedených situací z praxe se budu snaţit naznačit, jakou cestou se ubíralo uvaţování jednotlivých asistentů chráněného bydlení. Tato řešení se pokusím zasadit do rámce známých etických teorií a budu se také snaţit ukázat jejich úskalí. Ty samé situace chci následně zasadit do kontextu etiky péče tedy pokusit se najít řešení podle této etické teorie a zjistit tak, jestli je etika péče vhodná pro vyuţití v tomto zařízení, případně zjistit, jestli by její vyuţití mělo také nějaká úskalí. Výše uvedené situace nemají za cíl plně vystihnout etickou problematiku v chráněném bydlení, nebo dokonce naznačit všechny moţnosti uvaţování, které mohly pracovníky při jejich řešení napadnout. Jejich cílem není ani vystihnout všechny kritiky daného řešení. Jejich úkolem je pouze zprostředkovat několik příkladů uvaţování a otevřít prostor pro diskuzi o výhodách, nevýhodách, popřípadě i o samotném opodstatnění uţití etiky péče v oblasti. Oblast chráněného bydlení je pak v této práci pouţita pouze jako jedno z moţných pozadí, kde se odehrávají etická dilemata. K cíli práce popsání a kritickému posouzení etiky péče pro potřeby sociální práce se tedy budu snaţit dojít tak, ţe popíšu etiku péče jako samostatnou etickou teorii. Tu se později pokusím aplikovat na příklady etických dilemat z oblasti chráněného bydlení a zjistit tak, zda ji lze v této oblasti vyuţít lépe neţ tzv. dominantní etické teorie. Tvrzení, ţe etika péče má v sociální práci místo se také budu snaţit podpořit výsledky dotazníkového šetření. 10

11 2. Sociální práce a etika V této části bych ráda uvedla sociální práci jako obor, kde se člověk nutně setkává s etickými dilematy, se kterými se během své praxe musí určitým způsobem popasovat. Sociální pracovník se dostává se do různých náročnějších situací, které jsou výsledkem toho, ţe sociální práce je obor, ve kterém přijde do kontaktu s mnoha lidmi. Takových oborů je samozřejmě více. Určitým specifikem sociální (a v tomto ohledu i zdravotnické) práce ale je, ţe lidé, se kterými sociální pracovníci pracují, jsou mnohdy v nelehké ţivotní situaci. Obě strany do jednání přicházejí se svými, někdy zcela odlišnými očekáváními a svými vlastními hodnotami. Díky tomu můţe ve spolupráci mezi sociálními pracovníky a klienty vznikat daleko více napjatých situací nebo i situací, které jsou eticky sporné. Sociální pracovník se někdy můţe dostat do situace, kdy nabízí pomoc, ale paradoxně za okamţik můţe být v roli toho, kdo kontroluje a ohání se sankcemi. Jeho role je proto hodně rozporuplná a obtíţná na vyváţení mezi oběma těmito póly. Nabízí se otázka, jak udrţet mezi všemi členy společnosti harmonické vztahy, kdy lze omezit autonomii nás samotných ve prospěch druhých, nebo kdy omezit autonomii těch, kteří narušují rovnováhu společnosti svými vlastními aktivitami. 3 Toto téma úzce souvisí s nastavením hranic jak jednotlivých lidí navzájem, tak i přeneseně v celé společnosti. 4 To se týká i sociální práce, kde sociální pracovník musí najít v určitých situacích optimální pozici mezi tím, kdy například přimhouřit oko a kdy být naopak nekompromisní. Není tedy divu, ţe se sociální pracovník dostává do situací, ve 3 srov. KAPPL, SMUTEK a TRUHLÁŘOVÁ (2010), s srov. KAPPL, SMUTEK a TRUHLÁŘOVÁ (2010), s

12 kterých si nebude vědět rady, jak se rozhodnout, poměrně snadno. Mališková a Šrank (2010) proto někdy pokládají za vhodnější neřešit samotné dilema, ale spíše se zaměřit na objasnění podstaty problému a zkoumat výsledky vyplývající z jednotlivých typů řešení. Zapomínají ale to, ţe zkoumání těchto řešení je součástí řešení dilematu tedy situace, ve které neexistuje pro lidské blaho uspokojivé řešení. Podle Filové a Levické (2010) můţeme rozdělit etické dilema, se kterými se sociální pracovník setkává v kaţdodenní praxi do čtyř kategorií: 1) ZDA a KDY zasahovat do ţivota klientů? 2) KTERÉ klienty máme upřednostnit a KTERÝM klientům věnovat více času, tedy u kterých klientů uplatnit dlouhodobé výchovné působení? 3) KOLIK pomoci a starostlivosti máme poskytnout, abychom stimulovali klienta ke změně postojů a zodpovědnému jednání a nevedli ho k pasivitě případně aţ k zneuţívání systému? 4) KDY přestat se sociální terapií, poskytováním sluţeb, či dávek sociální pomoci? 5 Schopnost řešit dilematické situace je tedy klíčovou otázkou pomáhající profese. Zároveň je ale pravda, ţe na některé otázky neexistuje prekoncept dobrého řešení. 6 V sociální práci tedy není jednoduché dospět k jednoduchým závěrům, protoţe etická dilemata jsou komplikované situace, na které existuje mnoho úhlů pohledů a tedy i rozdílných řešení. Někteří autoři proto tvrdí, ţe v těchto nejednoznačných situacích je nejdůleţitější dodrţovat zásadu ve prospěch klienta. 7 Ačkoliv se to můţe zdát jako dobré řešení, tato zásada 5 Filová a Levická, s. 126 a Klapal (2010), s Filová a Levická (2010). s

13 můţe vést i ke zkratkovitému jednání, kdy sociální pracovník, aby si ulehčil práci, sám určí co je prospěch klienta a zapomene do řešení zapojit samotného klienta. Navíc existují situace, kdy je prospěch klienta nejednoznačný. Zásada ve prospěch klienta pak v této situaci rozhodování neusnadní sociální pracovník, pokud by se jí řídil, by se v této situaci neměl o co opřít a dostal by se do začarovaného kruhu. Některých z výše uvedených oblastí etických problémů se dotýkají i etická dilemata, se kterými později v této práci pracuji jako s typickými příklady etických dilemat v chráněném bydlení. V České republice je chráněné bydlení zakotveno v 51 zákona č. 108 / 2006 Sb. Zákona o sociálních sluţbách, kde je označeno jako pobytová sociální sluţba a kde se podle odst. 2. stejného paragrafu poskytují tyto sluţby: poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy; poskytnutí ubytování; pomoc při zajištění chodu domácnosti; výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti; zprostředkování kontaktu se společenským prostředím; sociálně terapeutické činnosti; pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí. Praxe, z které jsem brala etická dilemata, probíhala ve Velké Británii v komunitě L Arche v městečku Bognor Regis. Pro ukotvení situací do reálu vycházím z vnitřních dokumentů jiné organizace občanského sdruţení Portus Praha, která stejně jako L Arche poskytuje chráněné bydlení, a která se podle mne svým stylem poskytování sluţeb L Arche podobá. Tyto organizace bych proto ráda krátce představila. 13

14 2.1 L Arche L Arche funguje jako komunita, která je postavena na křesťanských základech. Její zakladatel Jean Vanier o této organizaci říká: snaţíme se být komunitou, kde lidé najdou své místo bez ohledu na svou rasu, náboţenství, kulturu, schopnosti, nebo postiţení a kde mohou odhalit světu svá obdarování." 8 Mezi sluţby, které L Arche Bognor Regis poskytuje, patří především chráněné bydlení. Cílovou skupinou jsou lidé s různými stupni mentálního postiţení. V asistenčních domech bydlí klienti (ţeny společně s muţi) a zároveň i někteří asistenti. Kaţdý klient má vlastní pokoj. Sociální zařízení je, stejně jako kuchyň s jídelnou, obývacím pokojem a zahradou, společné o tyto prostory se starají asistenti ve spolupráci s klienty. Společné sociální zařízení vede k tomu, ţe je nutný rozpis pro vyuţití koupelny, tím ale můţe nastat podobná situace jako v kapitole 4.3, kdy klientka nerespektuje dohodu a tento rozpis můţe být narušen. V domě je stanovena večerka na deset hodin večer. Tou dobou končí sluţba i asistentům, přestoţe někteří z nich v domě bydlí a v domě tedy zůstávají to ale můţe vést podobné situaci, kterou popisuji v kapitole 4.2 kdy klient vyţaduje péči od asistenta, který má ten den volno, ale zároveň se v domě pohybuje. 2.2 O. s. Portus Praha Chráněné bydlení v obci Slapy 9 Cílovou skupinou chráněného bydlení Portus Praha jsou lidé s různými stupni mentálního postiţení, kromě lidí s kombinovaným zdravotním postiţením a rodičů s dětmi. Bydlení můţe organizace poskytnout 19 osobám ve dvou asistenčních domech Fara a Na Vyhlídce. Cílem organizace, 8 porovnej L Arche Informace z osobní návštěvy a z (cit ) 14

15 který je stanoven ve standardu péče č. 1, je - mimo jiné - vedení klientů k odpovědnosti za své zdraví a za chování k ostatním lidem ve svém okolí. Zároveň je ve standardech péče stanoven jednotný přístup zaměstnanců ke klientům (standard číslo 1). V domech společně ţijí ţeny i muţi, případně i páry. Všichni klienti mají vlastní pokoj s vlastním nebo společným sociálním zařízením. Společná je zahrada, kuchyň a v asistenčním domě Fara obývací pokoj. Klienti jsou v domě povinni dodrţovat domovní řád, který určuje pravidla bydlení. Například od 22:00 by měl být dodrţován noční klid. Obyvatelé domů se podle svých moţností zapojují do chodu domácnosti úklidu společných prostor, vaření atp. Svůj pokoj si kaţdý z klientů, pokud na to stačí, uklízí sám, případně má moţnost poţádat o pomoc asistenty. Standard péče č. 2 vede asistenty k tomu, aby nerozhodovali za klienta v péči o jeho zdraví klient se má rozhodovat sám. Jednou za čtrnáct dní se koná pravidelná porada všech zaměstnanců a klientů, pokud je potřeba, tak častěji. Asistenti pak vyuţívají pravidelné supervize. 15

16 3. Carol Gilliganová a etika péče V této kapitole se budu věnovat Carol Gilliganové a teorii etiky péče, kterou Virginie Held (2005) dokonce označovala jako teorii, která má potenciál pro nahrazení tzv. dominantních etických teorií. V jednotlivých kapitolách se budu postupně snaţit nastínit uvaţování Carol Gilliganové, kdyţ kritizovala tzv. dominantní etické teorie a jejich údajnou zaměřenost na muţské uvaţování a s tím související kritiku Kohlbergova modelu morálního vývoje. Zároveň se budu snaţit nastínit hodnoty, na kterých etika péče staví. Zaměřím se mimo jiné například na vztahovost respektive závislost mezi lidmi navzájem a s tím souvisejícím pohledem etiky péče na člověka. V poslední podkapitole se budu věnovat tomu, jak etika péče pohlíţí na pečovatele. Teorii etiky péče následně vyuţiji pro řešení situací z praxe v kapitole č. 4. V úvodu kapitoly bych rovněţ ráda zmínila, ţe etika péče staví na vztahovosti lidí. Někdo by mohl tvrdit, ţe to není nic nového, protoţe kaţdá etická teorie pracuje s tím, ţe lidé spolu přicházejí do styku vytvářejí mezi sebou různé vztahy a právě z této interakce vznikají etická dilemata, která se snaţí řešit. Na druhou stranu je toto pojetí vztahů odlišné od toho, jak jej chápe Gilliganová. Její pojetí vztahu je spíše o emocích a potřebnosti vztahu nebo moţná ještě spíše o závislosti člověka na vztahu s druhými a vzájemné závislosti lidí navzájem člověk se v tomto pojetí bez druhého neobejde. 3.1 Hodnotový systém mužů a žen podle Gilliganové Carol Gilliganová (2001) tvrdí, ţe pro ni hlas znamená v knize Jiným hlasem jádro osobnosti a zároveň něco, co souvisí s přírodou, nebo přirozeností a kulturou. Dodává, ţe hlas je mocný psychologický nástroj, který spojuje vnitřní a vnější světy. Mluvení a naslouchání pak označuje jako formu 16

17 psychického dýchání. Hlas, který v této knize popisuje, mají všichni lidé, protoţe kaţdý člověk je určitou neopakovatelnou osobností. Slovo jiným pak Carol Gilliganová v názvu míní hlas ţen, který se podle ní liší od hlasu muţů. Přitom tvrdí, ţe jiný nemá znamenat hodnocení ale odlišnost, která je znakem lidské existence. Ţenský hlas chápe jako doplnění muţského hlasu, který zaznívá dějinami daleko více a daleko zřetelněji neţ hlas ţenský. Ten nejen ţe není slyšet, ale navíc často zapírá a zrazuje sám sebe. V předmluvě ke své knize Jiným hlasem se zmiňuje, ţe pokud má někdo hlas, znamená to, ţe je člověkem. A zároveň, ţe pokud má tento člověk co říci, znamená to, ţe je konkrétní osobou. V tomto kontextu pak ţeny, pokud svůj hlas neberou v potaz a nedají mu moţnost se projevit, vlastně promrhávají sebe jako člověka, který má svou vlastní a jedinečnou osobnost. Carol Gilliganová se snaţila objasnit, co vede ţeny k tomu, ţe se svého hlasu vzdávají ve prospěch muţů, a tím popírají samy sebe. Společně s Lyn Mikelovou-Brownovou a Annie Rogersovou vytvořily výzkum psychologického vývoje ţen, ve kterém pozorovaly vývoj jejich vztahů a to, jak vnímají sebe a druhé lidi. Tento výzkum porovnávala s vývojovými teoriemi Sigmunda Freuda, Erika Eriksona a Jeana Piageta, které se, přestoţe byly vytvořeny spíše pro muţské pohlaví, stavěly jako vývojové teorie pro obě pohlaví dohromady. 10 Ze stejného důvodu kritizovala i Kohlbergovu teorii morálního vývoje 11 a tvrdila, ţe tito svými výzkumy vytvořili tzv. teorii spravedlnosti. Která, i kdyţ se tvářila jako pohlavně nestranná, měla za následek, ţe ţenské pohlaví z těchto norem logicky vycházelo jako to, co se 10 srov. Gilligan (2001) 11 srov. Heidbrink (1997) 17

18 odchyluje. 12 Gilliganová přitom tvrdila, ţe psychologický vývoj muţů a ţen nelze obecně srovnávat, protoţe jsou postaveny na jiných zákonitostech, i kdyţ to nelze generalizovat. 13 Přesto se najdou i odpůrci takového pojetí, kteří tvrdí, ţe sociální vývoj muţů a ţen je ovlivněn stereotypy, kterými lidé reagují na děti jiţ od útlého věku (například holčička je krásná jako princezna, chlapeček je rozený fotbalista atp.) a které tedy dále ovlivňují mimo jiné i jejich psychologický vývoj. 14 Člověk tak získává svou roli, která ovlivňuje jeho myšlení i pojetí sebe sama, aţ v průběhu svého ţivota. Toto pojetí by, na rozdíl od pojetí Carol Gilliganové, podporovalo právo tzv. dominantních etických teorií stavět se jako východisko pro obě pohlaví. Pokud by děti měly stejnou výchozí pozici ze strany přístupu dospělých, nebyla by, podle této verze, potřeba vytvářet novou etickou teorii etiky péče. Kdyţ ale zůstanu u pojetí Gilliganové ta má za to, ţe největší rozdíl v psychologickém vývoji muţů a ţen je v tom, ţe muţi prodělávají vztahovou krizi 15 v jiném ţivotním období neţ ţeny. Zatímco muţi tuto vztahovou krizi prodělávají v dětství, ţeny prodělávají vztahovou krizi aţ v období dospívání. Ţeny v tomto období musí najít rovnováhu mezi vztahem k druhým lidem a zároveň k sobě, s čímţ souvisí i najití rovnováhy v péči o sebe sama a péčí vůči druhým lidem. Z tohoto rozdílu plyne různé ovlivnění muţů a ţen v dalším vývoji a jejich postoj k mezilidským vztahům i vztahu k sobě samému. 16 Muţi na rozdíl od ţen umí prosadit své názory a své postoje, zatímco ţeny je, ve snaze neublíţit, skrývají a upozaďují se; z toho zároveň vyplývá, ţe muţům nevadí konkurenční prostředí, zatímco ţeny mají raději 12 srov. Gilligan (2001) 13 srov. Gilligan (2001) 14 srov. Karsten (2006), s Vztahová krize se v tomto pojetí chápe jako krize způsobená psychologickým odtrţením dítěte od ţeny přičemţ se předpokládá, ţe ţeny o děti do věku tří let pečují častěji (srov. Gilligan, 2001) 16 srov. Gilligan (2001) 18

19 prostředí, kde jeden druhému nekonkuruje a naopak kde lidé mezi sebou spolupracují. 17 Ţeny na rozdíl od muţů vystupují z období, kdy se psychicky oddělují od svých matek a začínají se vnímat jako svébytné bytosti, se záţitkem kontinuity. 18 Ţeny se totiţ více ztotoţňují se svými dcerami a ty se naopak, na rozdíl od chlapců, při formování své vlastní identity vnímají více jako své matky, coţ je dáno tím, ţe spojují proţitek přimknutí s procesem formování identity. 19 Tato empatie je zabudována do jejich pojetí já. Jsou tak schopny více se vţít do druhých a více vnímat jejich potřeby. Chlapci naopak i prostřednictvím svých matek vnímají rozdílnost svého pohlaví a tím i svou vlastní jedinečnost, na základě které si vybudovávají důraznější pocit oddělenosti a pevnější hranice svého ega. Maskulita je tak určena na základě separace zatímco feminita je postavena na základě přimknutí. 20 Jak jiţ bylo řečeno výše, někteří autoři ale tvrdí, ţe tyto role jsou přiděleny a předávány společností. 21 Ţeny v tomto pojetí mají za úkol vytvořit si osobnostní a sociální kompetence a navazování, udrţování a rozvíjení důvěrných vztahů. Zatímco na muţe klade společnost závazek získávání znalostí a odborných kompetencí. 22 K tomu se přiklání i Nunner-Winklerová 23 kdyţ tvrdí, ţe existují dokonalé a nedokonalé povinnosti neboli zákazy a příkazy pro určité chování pro muţe i ţeny. Výše uvedené dává Gilliganová do souvislosti s tím, co pociťují (genderově) jednotlivá pohlaví za ohroţení 17 srov. Gilligan (2001) 18 srov. Chodorowá (1974) in Gilligan (2001) 19 srov. Chodorowá (1974) in Gilligan (2001), s srov. Gilligan (2001) 21 srov. Karsten (2006) 22 srov. např. Karsten (2006) 23 in Dvořáková (2008) 19

20 muţi intimitu a ţeny separaci. Vysvětluje tím i to, proč mají muţi problémy spíše ve vztazích, zatímco ţeny s individuací. 24 Přičemţ se odkazuje na studii, kde společně se Susan Pollakovou zkoumaly, které situace připadají muţům a ţenám nebezpečné a ve kterých vidí potencionální agresi. Vyšlo jim, ţe muţi často vidí nebezpečí právě v intimitě, zatímco ţeny podle nich vidí častěji násilí za okolností, kde se jednalo o neosobní situace. V knize Jiným hlasem Gilliganová vyuţívá mimo jiné závěry studií dětských her G. H. Meada, Jeana Piageta a Janet Leverové, kteří ve svých studiích docházejí k závěrům, ţe hry děvčat a chlapců se v dětství liší. Tato odlišnost se zrcadlila v tom, v jakých skupinkách si chlapci a děvčata hráli, jak řešili spory, jak přistupovali k pravidlům her a jestli mezi sebou soupeřili. Došli k závěru, ţe chlapci si hrají ve větších, věkově různorodých skupinách, hry jsou soupeřivé a spory u nich vyúsťují k řešení problémů, ne k ukončení hry. Naproti tomu dívky si hrají v menších a uzavřených skupinkách nebo dokonce i jen ve dvojici nejlepších kamarádek a soupeření v jejich hrách probíhá nepřímo. Pokud pak dojde ke sporu, dívky hru raději ukončí, coţ Gilliganová vysvětluje jako snahu o zachování vztahu na úkor hry. Dívky a chlapci se tak učí ve svých hrách rozdílným dovednostem. Chlapci právnímu vědomí a jak zacházet se soupeřením, které se odehrává v určitých mantinelech pravidel, zatímco dívky se učí citlivosti a starosti o pocity druhých přičemţ zjišťují, ţe druzí jsou odlišní od nich samých. 25 Rozdíly ve vývoji vidí Gilliganová (2001) s odvoláním na Eriksona a Bettelheima i v období adolescence chlapců a dívek. U chlapců je podle nich období adolescence obdobím oddělenosti a snahy vybojovat si své postavení 24 srov. Gilligan (2001) 25 srov. Gilligan (2001) 20

21 ve společnosti. To nepřímo potvrzuje i Karsten, kdyţ tvrdí, ţe mladí muţi se obvykle doslova vyhýbají jakémukoliv sdruţování, bliţším vztahům s lidmi a duševním procesům, které s mezilidskými vztahy souvisejí. 26 A dodává, ţe díky rozvoji oblasti formálně-logického a abstraktního uvaţování o danostech světa světu lépe rozumějí, ale naopak se ztrácí a jsou často nejistí a bezmocní v mezilidských vztazích a procesech, které se odehrávají uvnitř jich samotných. Coţ přičítá i tomu, ţe chlapci neměli moţnost, aby se mezilidskými vztahy a svými pocity zabývali a ţe je k tomu ani nikdo nevedl. Naproti tomu vývoj dívek je přesně opačný, dívky se cítí nejisté v přírodovědě a technice, zatímco v mezilidských vztazích se začínají pohybovat čím dál, tím víc, jistěji. 27 Někdy je vývoj dívek představován v analogii na postavy pohádkových princezen Sněhurky a Šípkové Růţenky. Kdy jsou tyto spící princezny připodobňovány k období klidu v tomto vývojovém stádiu u dívek dívky se vnitřně koncentrují, zatímco chlapci ve stejném období mají potřebu dobrodruţství. Jelikoţ adolescentní hrdinky se neprobouzejí ze spánku proto, aby dobyly svět, nýbrţ proto, aby se provdaly za prince je jejich identita definována vnitřně a interpersonálně. 28 Ţeny se díky tomu v soutěţivých výkonech necítí dobře projevují v nich úzkost. Z toho pak vyvozují různí autoři různé závěry například, ţe za touto úzkostí se u ţen skrývá strach z odmítnutí a ztráta feminity 29, nebo ţe ţeny naopak v soupeření mohou spíše vidět jeho stinné stránky, které jim symbolizuje velké citové vypětí, které do soupeření musí vloţit srov. Karsten (2006), s srov. Karsten (2006) 28 Gilligan (2001), s srov. Hornerová in Gilligan (2001) 30 srov. Georgia Sassenová in Gilligan (2001) 21

22 Woolfová 31 má za to, ţe ţeny mají jinak utvářené hodnoty neţ muţi a ţe muţské hodnoty mají ve světě nadvládu, coţ vede k tomu, ţe se jim ţeny snaţí přizpůsobovat. Jejich morální slabost (neschopnost vyrovnat se normám) je pak úzce spjatá s morální silou, zaujetím pro vztahy a také zaujetím pro povinnosti. S tím souvisí i to, jak ţeny hodnotí samy sebe tedy podle toho, jak jsou zasazeny do kontextu vztahů a jak jsou schopny pečovat o druhé je pro ně důleţitá intimita, citlivost vůči okolí, lidské vztahy a péče. 32 V této podkapitole uvádím, jak jsou podle Gilliganové formovány hodnoty muţů a ţen. Z textu Gilliganové vyplývá, ţe muţi jsou v jejím pojetí soupeřiví, nebojí se konfliktů, umí prosadit své názory a postoje, ale necítí se dobře ve vztahové rovině a v řešení procesů, které se odehrávají uvnitř jich samotných. Zatímco ţeny konkurenční prostředí nemají rády, své názory skrývají ve snaze neublíţit a naopak se bojí samoty, proto vyhledávají spolupráci, navazování a udrţování vztahů. 3.2 Gilliganová a Kohlbergův model morálního vývoje Gilliganová byla ţačkou Kohlberga, ale později se s ním názorově rozešla a jeho dílo model morálního vývoje kritizovala. Tato kritika úzce souvisela právě s jejím pohledem na hodnoty muţů a ţen. Kohlbergovu modelu vyčítala přílišnou zaměřenost na muţské chápání světa a naopak opomíjení světa ţenského. V této souvislosti bych chtěla krátce představit Kohlbergův model morálního vývoje a v následující kapitole zároveň ukázat východisko, které proti němu Carol Gilliganová postavila. 31 srov. Virginie Woolfová in Gilligan (2001) 32 srov. Gilligan (2001) 22

23 Kohlberg 33 u lidí stanovil tři úrovně morálního vývoje, které nazývá předkonvenční, konvenční a postkonvenční. Kaţdá z těchto úrovní (jak vidět v následujícím schématu) obsahuje další dvě stádia. Stádia morálního vývoje podle Kohlberga Předkonvenční Konvenční Postkonvenční člověk orientován na trest - snaha se mu vyhnout, snaha o poslušnost člověk orientován na odměnu - otázka Co z toho budu mít já? být hodným dítětem správné je to, co se líbí druhým nebo co jim pomáhá 2. člověk orientován na dodrţování norem 1. člověk orientován na společenskou smlouvu 2. člověk se orientuje na univerzální etiku Člověk ve výše uvedených úrovních postupuje od egocentrického chápání spravedlnosti zaloţeného na individuální potřebě, přes koncepci spravedlnosti zakotvenou v obecně sdílených konvencích společenské úmluvy aţ k principálnímu pochopení spravedlnosti, které spočívá na samonosné logice rovnosti a vzájemnosti. 34 To, jak člověk vnímá správné jednání, závisí na stádiu, do kterého došel tedy s jeho morální zralostí. K rozlišení do jaké z výše uvedených úrovní a do kterého konkrétního stádia daný člověk došel, pouţíval Kohlberg tzv. etická nebo téţ morální dilemata. Z nichţ nejznámější je zřejmě Heinzovo dilema. 35 Podle toho, jak daný člověk na situaci zareagoval, odvozoval Kohlberg jeho morální vyspělost. 33 srov. Kohlberg in Gilligan (2001) 34 Gilligan (2001), s Heinzovo dilema viz Příloha č. 1 23

24 Jak jiţ bylo řečeno, Gilliganová svými studiemi navazuje na Kohlbergovy výzkumy, ale kritizuje je za to, ţe vznikaly pouze při rozhovorech s muţi a ţe nebyl dán dostatečný prostor pro zahrnutí jiných specifik vývoje ţen. To mělo za následek, ţe dívky/ţeny v kritériích morálního vývoje, které stanovil Kohlberg, neuspívají a ve světě posuzovaném podle muţských kategorií tak působí jako ustrašené, nesamostatné a méně vyvinuté. 36 V muţské morálce má člověk právo dělat, co chce pod podmínkou, ţe se přitom nevměšuje do práv druhých. 37 Východiskem zde je, ţe všichni ostatní okolo chápou morálku stejně. Pravidla, která ţivot doprovázejí, pak určují mantinely, která tato práva vymezují a symbolicky zároveň hlídají bezpečí jednotlivce. Muţi tak vidí bezpečí v separaci. To umocňuje i nastavení společnosti, kdy se jednotlivci snaţí dostat co nejvýše na vrchol společenské hierarchie. Kdyţ se k jednotlivci na vrcholu někdo přiblíţí, znamená to pro něj nebezpečí sesazení. Naopak morálka ţen vychází z etiky péče a odpovědnosti z toho, ţe mají závazky nejen vůči sobě, rodině ale i lidem okolo sebe jsou si vědomy odpovědnosti vůči světu. 38 Snaţí se proto o řešení konfliktů tak, aby nebylo ublíţeno nikomu. Z toho vyplývá, ţe agrese je ţenám více cizí neţ muţům. Agresi ţeny chápou jako to, co narušuje spojitost ve vztazích a čeho je nutno se vyvarovat. Problém je však v tom, ţe ţeny se snaţí být samy sebou, coţ samo o sobě znamená být občas sobecké a dát více na sebe neţ na ostatní. Ale zároveň je v nich rozpor, protoţe se snaţí být i s ostatními být takové, jaké je vidí ostatní vyhovět jejich potřebám. Stojí tedy před úkolem rozhodnout se, jestli ublíţí sobě (budou se snaţit stylizovat do role, kterou jim připravilo okolí) 36 srov. Rambousková (2002) 37 srov. Gilligan (2001) 38 srov. Gilligan (2001) 24

25 nebo ublíţí okolí a popřou samy sebe. V tom vidí Gilliganová (2001) ústřední morální problém ţen. Na rozdíl od muţů se ţeny nesnaţí vyšplhat na vrcholek hierarchie ale spíše se dostat do středu mezilidských vztahů a přitom se snaţí o to, aby se v této pavučině vztahů nedostaly na její okraj. K tomuto tvrzení se přidávají Nečasová a kol. (2010), kdyţ uvádí, ţe ţenský morální úsudek se nejprve soustředí na přeţití, posléze se zabývá dobrotivostí a nakonec dochází k reflektivnímu pochopení péče, jakoţto nejvhodnějšího vodítka k řešení konfliktů v lidských vztazích. 39 Tento pohled na rozdílné utváření hodnot a morální orientaci muţů a ţen však kritizuje Dvořáková (2008). Tvrdí, ţe v jejích výzkumech se vztah rodové příslušnosti a morální orientace neprokázal. Lidé v těchto výzkumech volili úsudky zaměřené na vztahy nebo spravedlnost bez ohledu na pohlaví. 3.3 Návrh nové etické teorie etiky péče Gilliganová (2001) má za to, ţe morální vývoj ţen se lépe neţ na Heinzově dilematu zrcadlí v tzv. interrupční studii, kdy vidí oblast těhotenství, antikoncepce a interrupce jako místo, kdy mají ţeny opravdovou moc rozhodnout a proto promlouvají svým vlastním hlasem. Tato teorie morálního vývoje se pak odráţí v etice péče. Etika péče má určitou posloupnost vývoje, ve kterém jsou tři stadia, mezi nimiţ jsou dvě přechodové fáze: Nečasová, Dohnalová, Talašová (2010), s srov. Gillganová (2001) 25

26 Stádia morálního vývoje podle Gilliganové 1. stádium - péče o sebe sama umoţňuje přeţití 1. přechodová fáze předchozí jednání hodnoceno jako sobecké 2. stádium - odpovědnost snaha zajistit péči pro závislé a nerovné, dobro je péče o druhé 2. přechodová fáze 3. stádium - uvědomění si dynamiky vztahů problémy ve vztazích související s nerovnováhou, kdy člověk pečuje jen o druhé a ne sama o sebe pochopení vzájemné propojenosti mezi sebou a druhými a z toho rozptýlení napětí mezi sobeckostí a odpovědností První stádium - péče o sebe sama, umoţňuje přeţití kdy ţena nerozlišuje měla bych od chtěla bych. Já je zde chápáno jako jediný objekt zájmu, který omezen nedostatkem moci, který je způsobený pocitem odtrţenosti (samoty). Morálku tu charakterizuje jako otázku sankcí ukládaných společností a člověka jako subjekt místo občana. První přechodová fáze se vyznačuje tím, ţe předchozí chování je daným člověkem hodnoceno jako sobecké. Odpovědnost a sobeckost se nejprve vztahují k já, při přehodnocení zájmu o sebe sama, který doposud slouţil jako základ úsudku. Hlavním problémem této přechodové fáze je přimknutí k druhým nebo propojení s nimi. 41 U ţen v této fázi nastává rozpor mezi chtěla bych a měla bych. Přitom v jejich pojetí jde správné rozhodnutí být dobrá ruku v ruce s moţností být hoden začlenění do společnosti. 41 Gilligan (2001), s

27 Druhé stadium etiky péče se nazývá odpovědnost snaha zajistit péči pro závislé a nerovné. Dobro je zde chápáno jako péče o druhé. Morální úsudek se v tomto stadiu opírá o společně sdílené normy a očekávání. Ţeně v tomto stadiu jde především o to být v konsenzu s tím, co je dobré, protoţe předpokládá, ţe její přeţití závisí na přijetí od ostatních. Přičemţ svou cenu vidí právě ve schopnosti péče o druhé a v jejich ochraňování. Nevýhodou tohoto období je, ţe snaha ţeny o to, aby vţdy vyhověla a ustupovala ostatním, vede k tomu, ţe pod zástěrkou ohleduplností se skrývá zranitelnost a dvojakost. 42 Ţena zde uplatňuje morálku sebeobětování. Ve druhé přechodové fázi se ţena zabývá problémy ve vztazích související s nerovnováhou, kdy pečuje jen o druhé a ne sama o sebe. Z tohoto vychází nové morální dilema kdy jsou v konfliktu dvě odpovědnosti odpovědnost za sebe a odpovědnost za druhé vyvstává zde otázka, jestli jsou druzí důleţitější neţ já. Ţena se v této přechodové fázi svůj zájem vychyluje od dobrotivosti k pravdě a zároveň hledá odpověď na to, jestli jsou její potřeby stejně důleţité jako potřeby druhých. Hledá i odpověď na otázku, jestli je moţné tyto její potřeby zahrnout do rámce péče a starosti o druhé a být tedy odpovědná k sobě i druhým současně. Morálka je zde hodnocena ne na základě hodnocení ostatních, ale na základě reality záměru a důsledku. Úkolem ţeny v této fázi je záměrně odhalit své vlastní potřeby, svou vlastní cenu a odpovědět si na otázku, jestli je správné ubliţovat sobě. Také se zde odkrývá otázka co je vlastně podstatou péče. Ve třetím stádiu žena dojde k uvědomění si dynamiky vztahů pochopení vzájemné propojenosti mezi sebou a druhými a z toho rozptýlení napětí mezi sobeckostí a odpovědností. Péče se stává vědomě zvoleným 42 Gilligan (2001), s

28 principem úsudku, který sice ve svém zaujetí pro vztahy zůstává psychologický, avšak tím, ţe odsuzuje ubliţování a vykořisťování, se stává univerzálním. 43 Zájem kaţdého já je podle tohoto chápání legitimní a při péči o ostatní je proto dobré brát v úvahu i vlastní potřeby coţ ale vylučuje nenásilné řešení. Uplatňuje se zde schopnost volby a také schopnost přijmout za tuto svou volbu odpovědnost. Vyjádřit svůj úsudek a nést za něj odpovědnost pramení z poznání, ţe nepřímé jednání způsobuje psychickou újmu sobě i druhým, a tudíţ škodí vztahům. Odpovědnost za péči tedy zahrnuje jak sebe, tak druhého, a imperativ neubliţovat, osvobozený od konvenčních omezení, zachovává ideál péče a přitom se soustředí na realitu volby. 44 Pro ţeny je důleţité pochopit, ţe pokud chce člověk odpovědně pečovat o druhé, musí nejprve umět odpovědně pečovat i sám o sebe. Jádrem etiky péče, která odráţí rostoucí poznání lidských vztahů, je náhled, ţe já a druhý jsou vzájemně propojeni. 45 Tři výše uvedená vývojová hlediska se liší právě v pohledu na propojenost já s druhými lidmi a v chápání této propojenosti. Gilliganová (2001) dochází ve svých výzkumech k tomu, ţe rozdílné cesty identity a intimity u ţen a muţů v adolescenci zakládají rozdílné morálky (morálku práva a morálku péče a odpovědnosti). V dospělosti se tyto morálky i nadále určitým způsobem vylučují, ale zároveň určitým způsobem podmiňují a doplňují. Jazyk odpovědnosti poskytuje síťovitou představivost vztahů, které nahrazují hierarchické uspořádání, i jazyk práv zdůrazňuje, jak je nezbytné zahrnout do sítě péče nejen druhého, ale i sebe Gilligan (2001), s Gilligan (2001), s Gilligan (2001), s Gilligan (2001), s

29 3.4 Odkud čerpá a jaké jsou hodnoty, na kterých staví Etika péče můţe v určitém ohledu připomínat etiku ctností a někteří jí vidí i jako její součást. 47 Z tohoto pohledu je základní prvek etiky péče péče jako taková povaţována za základní ctnost, která můţe nabídnout obecný popis správného a špatného jednání a také politické spravedlnosti. 48 Je ale potřeba si uvědomit, ţe etika ctností vychází z Aristotela tedy od člověka, který ţil v době, kdy ţeny nebyly, podobně jako otroci, povaţovány za rovnoprávné členy společnosti, tato etika je tak někdy vnímána jako ochuzená o ţenský pohled a vycházející pouze z muţského pojetí světa. 49 Coţ je v protikladu k etice péče, která se snaţí vycházet z ţenského pojetí světa. Aristoteles viděl v Etice Nikomachově ctnost jako střednost jakýsi střed mezi nadbytkem a nedostatkem určitých vlastností. Tvrdil, ţe ne vţdy je snadné najít střed věcí a potom potřeba se částečně přiklonit buď k nadbytku, nebo nedostatku. To povaţuje za příčinu toho, ţe je pro lidi obtíţné stát se ctnostnými. Tvrdil, ţe málokdo umí správným úsudkem najít pravý střed a vybalancovat v situacích, kdy to přímo moţné není. Za mravní ctnosti povaţoval: statečnost (jako střed bázně a smělosti), uměřenost (jako střed mezi nevázaností a neukázněností), štědrost (jako střed mezi marnotratností a lakomstvím), velkorysost (jako střed mezi malicherností a okázalostí), velkomyslnost (jako střed mezi malomyslností a nadutostí), smysl pro čest (jako střed mezi přílišnou a nedostatečnou ctiţádostí), klidnost (jako střed mezi hněvivostí a přílišným klidem), pravé přátelství (jako střed mezi pochlebovačstvím a nevrlostí a svárlivostí), pravdivost (jako střed mezi chlubivostí a záludností) a způsobilost (jako střed mezi šaškováním a 47 srov. Slot (in Held, 2005); Okin (in Banks, 2006) 48 srov. Slot (in Held, 2005) 49 srov. Okin (in Banks, 2006) 29

30 mrzoutstvím). Za nejvíce dokonalou ctnost povaţoval Aristoteles spravedlnost (jejíţ součástí je slušnost), která je podle něj středem mezi bezpráví činit a bezpráví snášet. Spravedlivý by měl být podle Aristotelovy Etiky Nikomachovy člověk k sobě i k druhým. Ačkoli Aristoteles moţná ve své době v etice spravedlnosti na ţeny nemyslel 50, jeho závěr o tom, ţe člověk má být spravedlivý k sobě i k druhým, je z určitého úhlu pohledu slučitelný se závěry etiky péče člověk má pečovat o druhé, ale i o sebe má být spravedlivý k oběma stranám. I přes tuto podobnost etiky spravedlnosti a etiky péče zde ale existují námitky, ţe Aristotelova etika vychází z hodnot, jako je spravedlnost, odvaha, poctivost a velkorysost; a nevěnuje pozornost ctnostem, které jsou potřebné proto, aby se člověk mohl starat o druhé a pomáhat jim. 51 Aristoteles přitom za ctnost povaţuje také přátelství, které s city a pomocí bezprostředně souvisí. Tvrdí, ţe přátelství je ctnost, a zároveň je s ctností spojeno a ţe je pro ţivot potřebné, vţdyť se i zdá, ţe přátel jest nejvíce třeba lidem bohatým, vládnoucím a mocným; neboť k čemu by člověku byla taková přízeň osudu, kdyby mu byla odňata moţnost dobrodiní, které se prokazuje přátelům způsobem nejlepším a chvály nejhodnějším? Anebo jak by byla střeţena a chráněna bez pomoci přátel? Neboť čím jest větší, tím jest méně bezpečná -; v nouzi a v ostatních nehodách za jediné útočiště se pokládají přátelé; mládeţi přátelství pomáhá k bezúhonnému ţivotu, starcům poskytuje ošetření a zastání v pracích, na které oni pro svou slabost nestačí, a muţům v plné síle přispívá ke krásným činům 52 Dobré přátelství je přitom podle Aristotela moţné pouze mezi dobrými lidmi, kteří jsou si podobní v ctnosti. Není tedy moţné, aby vznikalo mezi lidmi, kteří takovou podobnost nesdílejí. Pokud však 50 srov. Okin (in Banks, 2006) 51 srov. Okin (in Banks, 2006) 52 Aristotelés (2009), s

31 přátelství budeme brát jako jakési citové propojení lidí, bylo by toto pojetí v rozporu s tím, co tvrdí Gilliganová (2001) a sice ţe já a druhý jsme vzájemně propojeni a ţe tato propojenost se týká i lidí, kteří nejsou na stejné úrovni například rodičů a dětí. Coţ by ospravedlňovalo etiku péče jako samostatnou část etiky, nikoli jako součást etiky spravedlnosti. Rozdíly mezi muţským pohledem na etiku, etikou spravedlnosti a etikou péče, se snaţila zobrazit Banksová. 53 klíčové hodnoty Etika spravedlnosti a etika péče Spravedlnost posílení spravedlnosti, oddělení osob Péče péče představující propojenost odvolání na principy vztahy zaměření se na Sociální smlouvy, zařazené pořadí hodnot, povinnost, individuální svoboda Spolupráce, komunikace, péče, vztahy mezi lidmi Moţným důvodem, proč někteří povaţují etiku péče za součást etiky ctností je rozdílný pohled na péči. Péče můţe být vnímaná jako ctnost (v závislosti na stavu charakteru jednotlivce) nebo jako znak vztahu 54, případně dokonce jako synonymum pro shovívavost nebo dobročinnost. 55 Přitom na základě péče, která je brána jako ctnost, je moţné o člověka řádně pečovat, ale i přesto s ním nemusí být pečovatel spojen. A v tom je rozdíl mezi péčí jako znakem vztahu tato péče naopak spojení vyţaduje a dokonce umoţňuje preferovat ty, 53 Banks (2006), s srov. Noddings (in Banks, 2006) 55 srov. Held (2005) 31

32 kteří jsou nám nějakým způsobem blízcí. 56 Etika péče se přitom zaměřuje právě na péči jako symbol spojení lidí na jejich vztahovost. Klíčovým prvkem je zde téma emoční reakce. 57 Kromě toho lze vnímat odlišnost etiky ctností a etiky péče i v tom, ţe etika ctností v sobě jako hlavní hodnotu nese zaměřenost člověka na ctnostný ţivot daného člověka je zaměřena na jednotlivce. Etika péče v sobě nese vztah k druhým lidem a s tím související hodnoty jako péče, odpovědnost za druhé, soucit, empatii, citlivost, schopnost ţivit, trpělivost, schopnost pozorně naslouchat a učit a ochotu vzdát se svého vlastního projektu s cílem věnovat pozornost potřebám nebo cílům ostatních lidí okolo sebe. 58 Etika péče vychází z předpokladu, ţe lidé jsou na sobě navzájem závislí a také z morální odpovědnosti reagovat na potřeby závislých členů společnosti. Na rozdíl od většiny etických teorií etika péče nezavrhuje emoce, naopak na nich staví. 59 Toto pojetí etiky péče se odvíjí z toho, ţe etika péče chápe lidi jako jeden provázaný celek který drţí pohromadě právě vztahy společně se závislostí lidí jednoho na druhém. Emoce respektive vztahy, díky nimţ vznikají emoce a které naopak emoce drţí pohromadě jsou tak nedílnou součástí rozhodování a hledání správného řešení a jsou důleţité pro zdokonalování péče. 60 Lze se tedy domnívat, ţe etika ctnosti a etika péče se liší i v tom, ţe v etice ctnosti jde o to jednat ctnostně v kaţdé situaci a člověk přitom spoléhá sám na sebe. Naproti tomu v etice péče se můţe opřít o vztahovou síť okolo sebe. 56 srov. Held (2005) 57 srov. Banks (2006) 58 srov. Okin (in Banks, 2006) a Held (2005) 59 srov. Held (2005) 60 srov. Held (2005) 32

33 Protoţe člověk je zde vnímán jako součást této sítě a proto s ní automaticky spolupracuje. Člověk se bez citů a vztahů ve skutečném ţivotě neobejde, proto je nelze vytěsnit ani z morálního uvaţování. Etické teorie, které vycházejí pouze z rozumu, mohou být z tohoto důvodu pro skutečný ţivot nedostatečné. 61 Přes výše uvedené rozdíly mezi etikou péče a etikou ctností existují určité souvislosti, které je mohou sbliţovat. 62 Například obě tyto etiky vidí naději na zlepšení ne ve vycházení z abstraktních pravidel, ale v reformě stávající praxe. A obě chápou, ţe morálka v praxi není jednou pro vţdy daná, ale musí být kultivována a tvarována zkrátka, ţe se o ni musí v průběhu dějin pečovat. Zdá se tedy, ţe etika péče se sice etiky spravedlnosti v některých tématech dotýká (např. spravedlnost péče pro toho, o koho je pečováno, ale i pro pečovatele), ale zároveň má na ně odlišný pohled. Péči etika spravedlnosti vnímá jako ctnost bez závislosti na vztahu, zatímco etika péče zdůrazňuje význam vztahovosti v péči. Etika spravedlnosti je zaměřena na jednotlivce, jeho nezávislost a individualitu, zatímco etika péče je zaměřena na společnost, závislost lidí navzájem a jejich spolupráci. Vzhledem k tomu se přikláním spíše k názoru, ţe etika péče je samostatná etika a ţe není součástí etiky spravedlnosti. 3.5 Jak pohlíží etika péče na člověka Jak jiţ bylo řečeno, pro etiku péče je charakteristické, ţe zobrazuje jednotlivé osoby jako na sobě vzájemně závislé jedince. Coţ je přesný opak 61 Srov. Held (2005) 62 srov. Held (2005) 33

34 toho, jak se na člověka dívají jiné etické teorie jako na nezávislého a autonomního jedince. 63 Není to člověk, který je v síti vztahů, ale člověk, který stojí sám o sobě a funguje bez ohledu na ostatní okolo sebe. Oproti tomu lidé v etice péče tvoří jeden celek, který je propletený lidskými vztahy. Lidé mezi sebou tvoří vztahovou síť, na které jsou svým ţivotem závislí. 64 Virginie Held 65 tvrdí, ţe etika péče, na rozdíl od dominantních etických teorií, nepředpokládá, ţe vztahy mezi jednotlivci musí být uzavřeny dobrovolně mezi svobodnými a sobě rovnými jedinci. Tvrdí také, ţe kaţdý člověk se nějakým způsobem účastní sociálního kontextu společenských sítí rodiny, komunity, národa a podobně. S těmito skupinami se také alespoň částečně definuje a odvozuje od nich své hodnoty. V těchto skupinách také lidé společně sdílejí své radosti i starosti a v rámci toho si navzájem dávají, ale i přijímají péči. Takto budované vztahy jsou pro lidi zdrojem morální identity závazek vůči těmto vztahům je pak ústřední morální obava jednotlivých lidí, protoţe lidé v etice péče jsou ztělesněním spojitosti těchto vztahů 66, byť rozdílných, protoţe vztahovou síť má kaţdý individuální. 3.6 Pečovatel v etice péče V předchozí části jsem uvedla, ţe člověk v etice péče je ztělesněním spojitosti vztahů a závazků vůči ostatním lidem. Z tohoto pohledu se vlastně kaţdý člověk v pojetí etiky péče jeví jako pečovatel. A péče pak jako závazek kaţdého člověka ke kaţdému člověku. Někdo by mohl namítnout, ţe takovému závazku nelze dostát, protoţe zájmy jednotlivých lidí se v reálném ţivotě liší. Etika péče ale nevidí zájmy pečovatele a toho, o koho pečuje jako konkurenční, 63 srov. Held (2005) 64 srov. Held (2005) 65 Held (2005), s srov. Held (2005) 34

35 ale naopak jako propojené. 67 Na této propojenosti zájmů můţe v etice péče probíhat i spolupráce mezi pečovatelem a člověkem, o kterého je pečováno, protoţe oba jdou podle etiky péče za stejným cílem. Tento postoj můţe být východiskem pro důleţitost dohod o péči v sociální práci, kde mohou sociální pracovník a klient cíle péče viditelně vyjádřit a společně odsouhlasit. Úkon péče vůči někomu ale nemusí znamenat vřelé city pečovatele vůči opečovávanému. To znamená, ţe péče nemusí vyţadovat zvláštní citové pouto, a ţe je v tomto případě spíše vytvořena objektivním faktem naplňování potřeb, neţ postojem nebo ideálem, na základě kterého jedná pečovatel. 68 Taková péče, která neobsahuje city a je bez zájmu je ale ochuzená a zcela odlišná od péče, kde je obojí zapojeno. I kdyţ s city se musí pracovat opatrně a je otázkou, nakolik je má člověk do práce zapojovat. 69 Vztah v péči je přitom podle etiky péče důleţitý. Jak se má tedy pečovatel zachovat v situaci, kdy je pro něj obtíţné nebo dokonce nemoţné navázat vztah s tím, o koho pečuje? V takovém případě je potřeba, aby si pečovatel vztah alespoň představil a na základě této představy vztahu k tomu, o koho pečuje, přistupoval. 70 Vztahy je v etice péče potřeba zachovávat, případně se o to alespoň pokusit, protoţe člověk, který by vztah rozbil, nejedná podle etiky péče eticky správně. 71 Člověk, který podle etiky péče ţije ve vztahové síti, má za úkol o tuto vztahovou síť pečovat a starat se o to, aby nebyla narušena. Z tohoto pohledu je péče a s ní související přijetí druhých povinností kaţdého člověka. Zároveň z tohoto závazku vyplývá nemoţnost odmítnout (byť imaginární) vztah, protoţe by jednal proti péči a 67 srov. Held (2005) 68 srov. Bubeck (in Held, 2005) 69 srov. Held (2005) 70 srov. Held (2005) 71 srov. Noddings (in Tong a Williams 2011) 35

36 proti vztahům, ale i protoţe člověk je na své vztahové síti podle etiky péče závislý. Jak jsem jiţ zmiňovala v kapitole o hodnotách etiky péče, je etice péče někdy vyčítáno, ţe v ní chybí prvek spravedlnosti. I v pečování je ale přirozené, ţe se člověk snaţí být spravedlivý. Příkladem mohou být rodiče, kteří se starají o své dvě děti, ti se budou snaţit postarat se o obě dvě stejně, pokud nebude jedno z nich evidentně potřebovat více pomoci neţ to druhé. 72 I toto tvrzení koresponduje s povahou sociální práce. Ta se snaţí být spravedlivá, ale přesto je zde pouze pro ty, kdo ji potřebují. Její spravedlnost je přitom v tom, ţe do budoucnosti je otevřená i všem, kteří ji v současné době nepotřebují. Přitom všem by péče neměla být redukována na pouhou myšlenku starat se o, ale musí být spojena s interakcí tváří v tvář. 73 Pečovatel má být schopen reagovat na potřeby a měl by se snaţit situaci pochopit v kontextu péče, jednat v zájmu ostatních a zároveň dbát na svoje potřeby (tedy přeneseně být spravedlivý), protoţe jinak se stane neschopným péče. 74 Pečující osoba, kromě toho, ţe o vztah pečuje, má mít snahu tento vztah i měnit tak, aby byly více pečující. 75 Ukazuje se tedy, ţe pečovatel je podle etiky kaţdý člověk a jeho úkolem je snaha o budování, udrţování a vylepšování vztahů, na základě kterých pečuje. Pečovatel má přitom péči spravedlivě rozdělovat nejen mezi okolí ale i sám pro sebe, proto aby byla zachována kontinuita péče. 72 srov. Held (2005) 73 Noddings (in Held, 2005) s Held (2005), s Held (2005), s

37 3.7 Shrnutí kapitoly č. 3 V kapitole tři jsem se snaţila vystihnout teorii etiky péče, kterou budu potřebovat pro následující kapitolu, kde se budu snaţit etiku péče uvádět v ţivot pomocí situací z praxe chráněného bydlení. V této kapitole jsem ukázala, ţe péče z pohledu etiky péče závisí na tom, jeli poskytována muţem nebo ţenou, protoţe ti mají z jejího pohledu jinak utvářené hodnoty. Muţům jde více o spravedlnost, individualitu a úspěch, ţenám zase o vztah a společenství. Z kapitoly vyplývají i hodnoty, na kterých etika péče staví: v prvé řadě je to člověk ve své vztahové síti. Následně péče, která je brána jako součást vztahu a která má být za kaţdou cenu zachována. Tato péče se vztahuje na toho, o koho má být pečováno, ale i na samotného pečovatele. A v neposlední řadě spolupráce, empatie, soucit, citlivost reagovat na podněty a lidské teplo. Zmínila jsem se i o pohledu etiky péče na člověka ten je z jejího pohledu ztělesněním vztahové sítě, o kterou má pečovat a zlepšovat ji. Tím se kaţdý člověk v etice péče stává pečovatelem zodpovědným za lidi okolo sebe. 37

38 4. Konkrétní etická dilemata v situacích z praxe V následujících odstavcích se budu věnovat konkrétním etickým dilematům z praxe chráněného bydlení. Jak jsem psala v úvodu práce, přestoţe se kaţdý asistent snaţil jednat správně, řešení, která jednotliví asistenti navrhovali, nebyla téměř nikdy jednotná. Záleţelo na tom, co v pozadí ovlivňovalo jejich rozhodování kterým hodnotám dávali přednost 76. Ze situací v následujících kapitolách bude vidět, ţe rozhodování inspirovaná takzvanými dominantními etickými teoriemi v našem případě etiky povinnosti a utilitarismu není vţdy jednoduché. V situacích, které jsem vybrala, v uvaţování asistentů dominují prvky, které přísluší ke Kantově etice spravedlnosti a utilitarismu. Jenţe pokud člověk chce etické dilema řešit tak, ţe dá přednost dodrţení povinnosti, kterou si sám stanoví, tedy v duchu Kantovy etické teorie, tyto normy na sebe mohou někdy naráţet. Z hlediska utilitarismu by se měli asistenti rozhodovat tak, aby se svým řešením přiblíţili co nejvíce zájmům všech nebo alespoň většiny. Co ale v případě, ţe proti sobě stojí dva zájmy dvou lidí je důleţitější spánek jedné z klientek, nebo čistota druhé? Zde utilitarismus, nepomůţe. Postup, který se řídil etickými teoriemi Kanta a utilitarismu, jsem se snaţila v rámci dané situace kriticky posoudit a pod kaţdou ze situací popsat. Tím jsem chtěla otevřít prostor pro moţné řešení těchto situací, a z nich 76 Například podle Beckett a Maynard (2005) mezi vlivy, které ovlivňují naše rozhodování, patří jednak sociální hodnoty, hodnoty organizace, ve které pracuje, profesní hodnoty a v neposlední řadě i osobní hodnoty daného člověka. Kromě toho jej však ovlivňují i hodnoty ostatních lidí, jiných organizací, hodnoty, které jsou důleţité pro jeho kulturu a hodnoty ostatních profesí. V rozhodování hraje určitý vliv i legislativa země, ve které se člověk nachází, případně mezinárodní legislativa. 38

39 vyplývajících dilemat, pomocí etiky péče. Následně jsem se snaţila posoudit, zda je moţné, aby postup, který by byl navrţený podle etiky péče, úspěšněji vyřešil výše uvedená etická dilemata. Jak jsem jiţ psala v úvodu je třeba mít na paměti, ţe uvedené situace nemají za cíl plně vystihnout etickou problematiku v chráněném bydlení, nebo dokonce naznačit všechny moţnosti uvaţování, které mohly pracovníky při jejich řešení napadnout. Stejně tak jejich cílem není ani vystihnout všechny kritiky daného řešení. Jejich úkolem je pouze zprostředkovat několik příkladů uvaţování a otevřít prostor pro diskuzi nad oprávněností etiky péče. 4.1 Situace č. 1 jídlo Za klientku se středně těžkým mentálním postižením a zároveň přidruženými poruchami paměti, má soudem určenou zodpovědnost její opatrovnice o několik let mladší sestra. Klientka si z kapesného nakupuje brambůrky, sladkosti a jiná nezdravá jídla. V současné době jí však konzumace těžkého a sladkého jídla způsobuje zdravotní potíže. Klientka je pak velmi nevrlá na ostatní klienty i na asistenty. Asistentům navíc přibývá práce s péčí o klientku a mají méně času na případnou pomoc ostatním. Klientka si díky svému postižení neuvědomuje, že jí toto jídlo škodí. V kodexu sociálních pracovníků ČR je v bodu uvedeno, že Sociální pracovník podporuje své klienty k vědomí vlastní odpovědnosti. 77 Na tento požadavek navazují i standardy péče, kde je formulace, že klient má být veden k odpovědnosti za své zdraví a požadavek, že s péčí o zdraví klienta musí dát klient souhlas. 78 Má mít právo rozhodovat se sám za sebe. Asistenti ho pak mohou, pokud je to nutné, průběžně upozorňovat na chování, které by pro klienta bylo rizikové. Standardy také obsahují požadavek, aby asistent zachovával jednotný přístup ke všem klientům 77 srov. Etický kodex sociálních pracovníků ČR 78 viz kapitola

40 nezvýhodňoval jednoho v neprospěch druhého. 79 Vzhledem k tomu, že jídlo, které klientka vyžaduje, jí škodí, se musí asistenti rozhodnout, jestli klientce nechají v jídle volnost, nebo zda jí budou usměrňovat a případně jakým způsobem. Jak na situaci zareagovala jedna z asistentek: souhlasila, že je potřeba klientce porce i to, co konzumuje upravovat. A to s ohledem na to, že asistenti mají za klienty odpovědnost, kterou jim prostřednictvím uzavřené smlouvy s organizací svěřili jejich opatrovníci se souhlasem klientů. Opatrovníci podle této asistentky od asistentů očekávají, že zabezpečí, aby klienti byli zdraví a spokojení. Z toho také podle ní vyplývá, že asistenti mají podle ní povinnost se postarat, aby byla klientka zdravá a spokojená. To podle ní bude možné jen tehdy, pokud klientce upraví jídelníček. Argumentovala také tím, že pokud by byla v pozici klientky, stála by o to, aby byla do budoucna zdravá. Diskuse kantovského řešení asistentky: Asistentka postupovala podle toho, co povaţovala za svou povinnost, usuzuji, ţe jí navrhované řešení by se obvykle popsalo jako kantovská etika. Asistentce totiţ primárně šlo o to, aby dodrţela svou povinnost vůči klientce i její opatrovnici. Také její argumentace, ţe pokud by byla v roli klientky, chtěla by, aby ostatní s ní jednali stejně, odráţí Kantův kategorický imperativ, který zní: Jednejte tak, aby maxima vaší vůle mohla vţdy být současně uplatněna jako princip vytvářející univerzální zákon. 80 Tedy, aby vaše jednání bylo takové, aby vám osobně nevadilo jeho pouţití vůči vám v případě, ţe byste se dostali do podobné situace. 79 viz kapitola Kant (1788 in Thompson, 2004), s

41 Tato asistentka však, nebere v potaz klientčinu vůli. Řeší svou povinnost, ale uniká jí klientka jako osoba mající svobodnou vůli, kterou je třeba respektovat. Automaticky předpokládá, ţe povinnost udrţet klientku spokojenou a zdravou docílí úpravou jídelníčku. Problém ale je, ţe dosaţení cíle touto cestou, i kdyţ velmi pravděpodobnou, pouze předpokládá neumí nahlédnout do budoucnosti. Navíc asistentka klientku při řešení odsouvá na druhou kolej neptá se jí na její názor a vnucuje jí názor svůj. Tím klientku místo uschopňování zneschopňuje. Coţ jde opět proti duchu standardů, protoţe klienti podle nich mají být do rozhodování a péče o sebe co nejvíce zapojeni. A to proto, aby byli spokojení aby věděli co a proč se s nimi děje a byli co nejvíce samostatní. A v tom zde vidím prostor pro etiku péče, která se naopak klienty snaţí zahrnout do dění brát klienty v potaz a i s jejich potřebami je zahrnout do sítě vztahů. Návrh řešení pomocí etiky péče: podle zásad etiky péče by v této situaci bylo dobré zapojit vztahovou síť klientky tedy především sestru klientky, se kterou má klientka blízký vztah, ke které má důvěru a která je zároveň jejím opatrovníkem. Stejně tak by bylo vhodné zapojit asistentku, ke které má klientka největší důvěru její klíčovou pracovnici. Prvním krokem by tak mělo být společné setkání asistentů, kteří se o klientku starají a její sestry. Na této schůzce by měli asistenti s klientčinou sestrou probrat celou situaci a všechny moţnosti řešení včetně jejich negativ a pozitiv tak, aby měli všichni o situaci co nejlepší přehled. Následně by se měla sejít klientka se svou sestrou a svou klíčovou pracovnicí, které by se jí snaţily ukázat situaci tak, jak se o ní bavily na předchozí schůzce s asistenty. Měly by být schopné jí ukázat plusy a mínusy 41

42 jednotlivých řešení tak, aby je klientka byla schopná pochopit. Těţištěm by zde mělo být primární přijetí a z něho vyplývající důvěra, kterou klientka k oběma má. Klientka by se pak na základě tohoto rozhovoru měla sama rozhodnout, co si myslí, ţe by pro ni bylo nejlepší. Na základě toho by měla být uzavřena (i písemná) dohoda mezi asistenty a klientkou o následném poskytování péče ať uţ by mělo jít o to, ţe asistenti klientce nebudou bránit jíst, co uzná za vhodné, nebo o pomoc s výběrem jídla, které je pro ni vhodné nebo nevhodné. Asistenti by pak toto její rozhodnutí měli respektovat a v budoucnu se na něj případně odvolávat. Kritika navrženého řešení cestou etiky péče: Předpokládejme, ţe na základě vztahu by sestra klientky dávala přednost tomu, aby se klientčin jídelníček upravil. Vědomě i nevědomě pak můţe právě na základě svého vztahu na klientku působit tak, aby se přiklonila k této moţnosti. Zmenšovat výhody jiných rozhodnutí a zveličovat výhody rozhodnutí, které vidí jako nejlepší ona. Případně ji svým vztahem i třeba neúmyslně vydírat například tak, ţe jí můţe tvrdit, ţe v případě váţnějšího zhoršení zdravotního stavu by musela klientka do nemocnice, kam by se za ní sestra neuměla dopravovat. Riziko by zde mohlo být i v asistentce, která by mohla jednat při přesvědčování klientky příliš paternalisticky a klientce by nemusela dát dost volného prostoru pro samostatné rozhodnutí. Zádrhel však můţe být i jinde. Jak jsem zmiňovala, v etice péče se projevuje předpoklad nenásilí. 81 tedy ţe by rozhodnutím nemělo být nikomu ublíţeno. Ale co v případě, ţe se klientka rozhodne jinak, neţ by se líbilo její sestře? Například by chtěla, aby jí nechali v nákupech volnou ruku. Sestra by klientčino rozhodnutí na základě svého vztahu respektovala a asistenti by se 81 srov. Gilligan (in Nečasová, Dohnalová, Talašová 2010) 42

43 pak řídili dohodou mezi nimi a klientkou. Klientka by si tak mohla nakoupit a sníst, co by chtěla, ale později by jí bylo zle. Je zde potom předpoklad, ţe sestra bude mít o klientku strach, kterým jí bude klientka nepřímo ubliţovat. 4.2 Situace č. 2 jiný plán Muž s lehkým až středně těžkým mentálním postižením je klientem chráněného bydlení. Klient je relativně samostatný, ale při procházkách potřebuje doprovod, protože nerespektuje pravidla silničního provozu a navazuje kontakt s neznámými dětmi, které často hladí a dává jim pusy, také bez dovolení majitelů hladí cizí psy. Všem klientům chráněného bydlení asistenti hlásí dopředu všechny akce, kterých se mohou zúčastnit, aby se mohli v klidu rozmyslet, jak s informací naloží. Tak tomu bylo také v tomto případě. Klient v minulosti souhlasil (a několikrát potvrdil), že stojí o účast na plánované akci. V den, kdy se akce měla konat, se však nečekaně rozhodl, že se akce účastnit nechce. Odmítá jít s ostatními a místo toho se chce jít projít do parku. Vzhledem k tomu, že je víkend, je ve službě méně asistentů. Ti, kteří pracují, musí sloužit jako doprovod pro zbývající klienty. V prvním standardu péče organizace je dáno jako jeden z cílů organizace, že asistenti mají vést klienty k odpovědnosti za své chování a pravidlo, že asistenti mají ke všem klientům přistupovat stejně. V domovním řádu je uvedeno, že klienti nemohou zůstat sami doma, vždy musí být přítomný alespoň 1 asistent. Podle etického kodexu sociálních pracovníků ČR má sociální pracovník respektovat právo každého jedince na seberealizaci a také to, že sociální pracovník má dát přednost profesionální odpovědnosti před svými soukromými zájmy. Ostatní klienti i asistenti při čekání na stávkujícího klienta začínají být nervózní, protože mají nejvyšší čas vyjíždět. V domě je jeden asistent, který má s klientem 43

44 velmi dobrý vztah, ten den ale nepracuje a má mít volno, na druhou stranu chtěl jít shodou okolností také do parku. Má jít na procházku s klientem on? Jak na situaci zareagoval jeden z asistentů: Asistent, který má volno, souhlasí, že s klientem půjde ven, protože v parku nemá nic konkrétního v plánu a přítomnost klienta mu tedy nebude překážet. Navíc vidí, že ostatní klienti i asistenti začínají být na klienta naštvaní, protože je zdržuje a oni by nemuseli stihnout začátek plánované akce. V rámci toho, že chce zažehnat spor a chce udržet všechny spokojené, se rozhodl se jít s klientem ven. Diskuse utilitárního řešení asistentka: Asistent, vzhledem k tomu, ţe jedná s ohledem na co největší spokojenost pro co nejvíce lidí, podle mě jedná z pohledu utilitárního pravidla. Spokojený zde bude jak klient, který je rád, ţe můţe jít do parku, tak i ostatní klienti, kteří stihnou začátek své akce. Spokojeni budou i asistenti, kteří se s klientem nemusí dohadovat jestli pojede nebo nepojede a mají prostor věnovat se ostatním klientům. Zdánlivě se zdá, ţe toto řešení je výborné všichni jsou spokojení. Ale co se stane, kdyţ by se situace opakovala? Některý z dalších klientů by si rozmyslel, ţe nechce jít na předem zařízenou akci a chtěl by dělat něco jiného. Protoţe poskytovaná sluţba by měla být spravedlivá, měl by mít i tento druhý klient stejnou moţnost jako výše uvedený klient. Zmíněný asistent by měl vzít teoreticky závazek na sebe a stejnou sluţbu poskytnout i ostatním. Co kdyţ ale bude vyčerpaný a příště bude muset odmítnout? V rámci zachování spravedlnosti by měli tuto moţnost zajistit další asistenti. Co kdyţ to ale nebude technicky moţné v domě by nebyl ţádný asistent, který by se mohl klientovi věnovat. Případně by tam asistent byl, ale měl by volno a nebyl by ochotný toto volno trávit s klientem? 44

45 Mimoto asistent tímto jednáním podporuje v klientovi pocit, ţe neplatí dané slovo a uzavřené dohody. Učí ho, ţe asistenti musí klientovi vyhovět, i kdyţ to je pro ně obtíţné nebo nereálné. Etika péče by zde mohla mít místo při hledání řešení i v předcházení případného sporu mezi klientem a asistentem. Návrh řešení pomocí etiky péče: V této situaci by podle etiky péče mohla být dvě moţná, i kdyţ zcela odlišná řešení. První z nich - asistentovi trochu vadí, ţe by měl jít klient s ním, ale přesto ho vezme sebou a to na základě vytvořeného vztahu mezi ním a klientem. Asistent se tak rozhodne věnovat klientovi i v době svého osobního volna. Mám za to, ţe i toto rozhodnutí je na základě etiky péče, i kdyţ asistent by se v tomto případě nacházel v přechodové fázi mezi druhým a třetím stupněm morálního vývoje podle Gilliganové (2001). Nebo druhé řešení - asistent se naopak můţe rozhodnout, ţe s klientem nikam nepůjde a to na základě toho, ţe potřebuje vypnout. Tento asistent se bude nacházet ve třetím stádiu morálního vývoje etiky péče, kdy bude schopen vzít v úvahu nejen potřebu pečovat, ale i své vlastní potřeby. Hrozilo by zde však riziko, ţe klient se dozví, ţe asistent byl v parku bez něj a tím i narušení vztahu otázkou proč jsi mě nevzal sebou?. V tomto případě by si asistent s klientem měl promluvit a dbát hlavně na to, aby nenarušil vztah mezi sebou a klientem. Asistent by měl klientovi vysvětlit, ţe se jeho jednání v ţádném případě netýkalo jeho osobně. A vysvětlit mu přijatelným způsobem, ţe stejně jako on po své práci občas potřebuje klid a být sám, potřeboval tak stejně klid po práci i asistent. Zároveň se můţe s klientem domluvit na tom, ţe aţ to bude moţné a on bude mít sluţbu, půjde se s ním projít, kam bude chtít. 45

46 Kritika navrženého řešení cestou etiky péče: Standard péče č. 1 vede asistenty k tomu, aby povzbuzovali klienty k odpovědnosti mimo jiné i za své chování. Podle standardů by tedy asistenti měli vést klienty k tomu, aby si uvědomili dosah svých rozhodnutí. Do důsledku by to ale znamenalo, ţe klienti by nikdy neměli svá rozhodnutí měnit, nebo by měla organizace se změnou rozhodnutí klientů počítat. Coţ by bylo v rozporu s etikou péče, která se snaţí respektovat potřeby a zároveň začleňovat do vztahů. Pokud by asistent klienta vzal sebou, dal by tím klientovi najevo, ţe můţe své rozhodování kdykoliv měnit bez ohledu na předchozí dohody. V prvním standardu péče je také dané, ţe kaţdému klientovi se má věnovat stejná péče (samozřejmě s ohledem na moţnosti klienta). V extrému by pak po tomto asistentovi mohl toto jednání vyţadovat kaţdý klient a on by je neměl odmítnout. To by mohlo vést v krajní situaci aţ k jeho naprosté vyčerpanosti, kdy by musel chráněné bydlení opustit a hledat si jinou práci. U druhého scénáře, kdy asistent sebou klienta nevezme, ale můţe být riziko, ţe klient asistentovo vysvětlování nevezme za své a naruší se tak vztah mezi ním a asistentem. Případně ţe se dlouhou dobu nenajde vhodný volný čas pro procházku a klient to můţe cítit jako zradu důvěry od asistenta. 4.3 Situace č. 3 koupání Žena s lehkým až středně těžkým mentálním postižením, s častými epileptickými záchvaty a značně sníženou pohyblivostí (spasma levé ruky a velmi špatné držení rovnováhy z důvodu kratší nohy) je klientkou chráněného bydlení. V chráněném bydlení je společné sociální zázemí na pět klientů jsou dvě koupelny z toho jedna bezbariérová. Klienti se proto v koupání střídají. Klientka asistentkám často dává najevo svou nechuť přijmout od nich pomoc, 46

47 kterou však pro svou bezpečnost nutně potřebuje, a koupání oddaluje. Standard č. 2 asistentům udává, že klient musí souhlasit s úkony, které se týkají jeho zdraví. Etický kodex pracovníků ČR udává, že sociální pracovník má chránit důstojnost a lidská práva svých klientů asistentka by tedy neměla klientku ke koupání nutit, ale zároveň by jí měla umožnit, aby byla čistá. Asistentky tak včas upozorňují klientku, že jestli se chce jít koupat, jsou připraveny jí pomoci. Ve standardu péče č. 1 dané organizace je jako jeden z cílů organizace udáno, že asistenti mají vést klienty k odpovědnosti za své zdraví a za své chování vůči ostatním lidem ve svém okolí. Podle standardu č. 1 mají asistenti ke klientům přistupovat jednotně nezvýhodňovat jedny v neprospěch druhých. Klientka se ke koupání sama rozhodne ve tři-čtvrtě na deset, asistentka přitom ví, že koupání zabere nejméně hodinu. Asistentkám končí pracovní doba v deset hodin večer. V deset hodin je domovním řádem stanoven i večerní klid. Pokud se koupání přesune na další den, je pravděpodobné, že se chování klientky bude opakovat a navíc může zkomplikovat život ostatním klientům, kteří by se chtěli jít koupat. Kromě toho koupelna sousedí s ložnicí jiné klientky, kterou by koupání po večerce rušilo při spaní. Je možné, že se klientka, pokud jí asistentka pomoc odmítne, pokusí vykoupat sama. Domácím řádem je stanoveno, že volnost pohybu klientů musí být omezena co nejnižší měrou, ale klienti se přitom nesmí dostat do nebezpečí. Klientka pomoc pravidelně odmítá od všech asistentek, kromě jedné, která však chodí jen jako občasná výpomoc, většinou přes víkendy. Má asistentka trvat na tom, že již pracovat nebude, nebo má klientce, která při koupání potřebuje pomoc, vyhovět? Jak na situaci zareagovala jedna z asistentek: Asistentka trvá na tom, že už je po její pracovní době a že už klientce pomáhat nebude, protože ji dostatečně často a včas upozorňovala, že jestli se chce jít koupat, je připravená 47

48 jí pomoci, ale že po desáté už má mít volno a bude respektovat večerní klid, který je v domovním řádě. Diskuse kantovského řešení asistentky: Asistentka se snaţila dostát povinnosti, která jí vyplývala z kodexu, domovního řádu, standardů i smlouvy s organizací. Klientku upozorňovala na to, ţe je připravená jí pomoci, ale nenutila ji ke koupání respektovala tak její právo na vlastní rozhodnutí takţe dostála povinnosti vyplývající z kodexu. Zároveň asistentka chtěla vyhovět povinnosti vůči ostatním klientům chtěla zachovat v domě večerní klid díky čemuţ dodrţela domovní řád a zároveň vedla klientku k tomu, aby si uvědomila, ţe kolem ní jsou ostatní klienti vedla ji tedy podle standardů k uvědomění si odpovědnosti za své chování vůči druhým lidem. Zároveň chtěla dodrţet svou pracovní dobu. Tato asistentka proto podle mne jednala na základě Kantovi etiky povinnosti. Asistentka v této situaci sice dodrţela své povinnosti. Ale svým způsobem jí unikla ta nejdůleţitější klientka ji o pomoc poţádala ve tři čtvrtě na deset. Asistentka tedy v tuto dobu měla povinnost klientce v jejím přání ještě vyhovět. Coţ by ale nebylo moţné bez toho, aby porušila své další povinnosti především domovní řád a zásadu přistupovat ke všem klientům stejně. Tím, ţe by totiţ naplnila svou povinnost pomoci klientce, zároveň by porušovala svou povinnost ke klientce ve vedlejším pokoji, která by kvůli hlasitosti sprchy nemohla spát. Etika péče by zde mohla do povinností vnést lidskost, protoţe přílišné lpění na povinnosti nabourává vztahy, které se etika péče snaţí udrţovat. 48

49 Návrh řešení pomocí etiky péče: V tomto případě jde o podobnou situaci jako u klienta, který změnil své rozhodnutí a místo na plánovanou akci chtěl jít do parku klientka by chtěla nadstandardní sluţby a asistentka by pracovala mimo pracovní dobu. Určité rozdíly tu ale jsou klientce hrozí nebezpečí, ţe, pokud se rozhodne jít se vykoupat sama, můţe se na vlhké podlaze snadno zranit. Situace se celkem pravidelně opakuje. A navíc se situace dotýká více lidí je zde klientka ve vedlejším pokoji. Podobně jako v předchozí situaci jde o to, jestli asistentka bude pracovat i ve svém volném čase a nevadí jí to. Případně o to, jestli bude klientce pomáhat i přesto, ţe by jiţ ráda měla volno a jestli bude případně schopná poskytnout stejnou péči po pracovní době i ostatním klientům, kdyby to vyţadovali. Pokud by o klientku pečovala jen proto, ţe ji o to prosí a nechce ji nechat napospas, byla by, stejně jako asistent v předchozí situaci na pomezí druhého a třetího stadia mravního vývoje podle Gilliganové (2001). Kdyby si pak asistentka na výše uvedené otázky odpověděla ano - tedy nevadí mi věnovat volný čas a kdyby chtěl tuto péči někdo další, jsem ji schopná poskytnout, stále je zde ve hře další klientka, která spí ve vedlejším pokoji. Kdyţ však asistentka klientce pomoc odmítne a nebude jí umět situaci vysvětlit, klientce ublíţí. Kdyţ neodmítne, můţe toto rozhodnutí ublíţit klientce ve vedlejším pokoji, která by nemohla kvůli hluku z koupelny spát. Rozhodnutí asistentky pro pomoc, by navíc nebylo v souladu se standardy péče, které vedou klienty a asistenty k tomu, ţe od 22:00 mají dodrţovat noční klid. Podle mého názoru měli v této situaci asistenti v rámci etiky péče jednat především preventivně. Tedy do této situace se nedostat. To by podle etiky péče bylo moţné dvěma způsoby. Jednak by si asistentka měla včas s klientkou promluvit o vzájemných očekáváních, vysvětlit jí, ţe se jí jiţ od určitého času 49

50 nebude moci věnovat i kdyby chtěla. Měla by přitom dbát na to, aby si to klientka nevzala osobně, ale aby uměla pochopit kontext celé situace. Druhá moţnost je zapojit více asistentku, která chodí na výpomoc a se kterou klientce koupání nevadí. Asistenti by se s ní v rámci týmu měli snaţit domluvit na jiných frekvencích výpomoci a to tak, aby se shodovala s dny, kdy je potřeba pomoci dané klientce. Kritika navrženého řešení cestou etiky péče: Zádrhele etiky péče v této situaci jsem jiţ víceméně částečně zmínila v předchozích odstavcích. Pokud se bude asistentka chovat příliš lidsky, můţe se dostat na tenký led v tom, ţe bude porušovat pravidla organizace a nebude se chovat profesionálně. Pokud se bude chovat málo lidsky etika péče uţ nebude etikou péče a zbude z ní jen profesionalismus. V tomto případě je těţké tyto dva póly vyváţit. Je zřejmé ţe, zvláště v chráněném bydlení, které je organizované jako komunitní a kde jsou dospělí klienti, můţe vznikat křehká hranice, dokdy jsem ještě asistent, a odkdy jsem kamarád. Důvodem můţe být absence přirozené autority, která je obvyklá u dětí. Nabízí se také otázka, jak by při uplatňování etiky péče uspěli lidé, kteří jsou komunikačně méně zdatní. Pro ně by mohla být etika péče méně vyuţitelná, protoţe by ji z hlediska své povahy neuměli plně vyuţít. Předpokládám totiţ, ţe pokud člověk ţije ukotven ve vztazích, nutně musí s lidmi okolo sebe dobře komunikovat, aby předešel případným nedorozuměním a narušením těchto vztahů. Lze se také domnívat, ţe dobré komunikační schopnosti jsou v práci s lidmi s postiţením pro zaţehnání různých nedorozumění ještě důleţitější neţ v běţné populaci. Teoreticky se pak můţe stát, ţe asistentka bude komunikačně méně zdatná a s klientkou si 50

51 nebude umět situaci dostatečně vysvětlit. Coţ by mohlo fakticky vést k nedorozuměním a k narušení vztahů, kterému se etika péče snaţí zabránit. 4.4 Situace č. 4 - procházky Klient, se lehkým až středně těžkým mentálním postižením, který trpí občasnými epileptickými záchvaty je zbaven právní odpovědnosti. Soud jako opatrovníky určil jeho rodiče. Rodiče ačkoliv je klient velmi schopný, k němu přistupují opatrovnicky a hodně se o něj bojí. Klient se přes den může pohybovat po okolí samostatně pouze řekne asistentovi, kam půjde a kdy se přibližně vrátí. Klient bere léky na spaní. Tyto léky mu lékař již několikrát upravoval, ale klientovi zatím příliš nepomáhají. Proto se poslední dobou často stává, že nemůže v noci spát. V posledním týdnu se několikrát rozhodl projít venku mimo dům chráněného bydlení, přestože již byly dvě hodiny po půlnoci. V chráněném bydlení je od deseti hodin večer vyhlášen noční klid. Tou dobou se zapíná i alarm, který se rozezvučí při otevření vstupních dveří. Klienti tento alarm neumí používat, klient ho proto rozezněl, když odcházel. Asistenti ho díky tomu našli při prozkoumávání situace u předzahrádky asistenčního domu. Jeho klíčový pracovník s ním o tomto útěku promluvil a klient slíbil, že přes noc již bude zůstávat v domě a v případě, že nebude moci spát, vzbudí asistenta. Další den klient odešel v noci znovu, tentokrát nepozorovaně, zadním vchodem, na kterém alarm není a nechal za sebou odemčené a otevřené dveře. Podle domácího řádu má být pohyb klientů omezen co nejnižší měrou klienti mají znát rizika, která se mohou vyskytnout při pobytu v chráněném bydlení i mimo ně. Mají mít volnost, ale zároveň se nesmí dostat do nebezpečí. Asistenti tak řeší otázku, zda dům zabezpečit proti tomu, aby klient utíkal nebo mají spoléhat na klientovo ujišťování, že za 51

52 sebou bude zamykat a při krátké noční procházce po okolí se mu nemůže nic stát. Jak na situaci zareagoval jeden z asistentů: Asistent navrhl, abychom kromě vstupních dveří zabezpečili alarmem i zadní dveře, což by klientovi znemožnilo v noci nepozorovaně odejít. Podle názoru asistenta mají asistenti za klienta odpovědnost. Zastává názor, že klient se může, když nebude nikoho rušit, v noci pohybovat volně po domě, ale pokud chce žít v chráněném bydlení, měl by dodržovat domovní řád, s nímž byl seznámen. To znamená mimo jiné dodržování večerky a neopouštět po desáté hodině dům. Diskuse kantovského řešení asistenta: Tento asistent jednal nejspíše na základě Kantovy etiky povinnosti. Šlo mu o to, dodrţet povinnost, kterou mají asistenti ke klientovi. A také o to, aby klient dodrţel povinnost, která se na něj vztahuje z domovního řádu zůstat po desáté hodině v domě. Ačkoliv asistent jednal v dobré víře, ţe toto řešení je nejlepší moţné, můţe si klient při takovémto postupu připadat v chráněném bydlení jako ve vězení. Etika péče by v tomto případě mohla pomoci vyváţit asistentovo lpění na pravidlech a klientovu potřebu uznání jako schopného člověka. Návrh řešení pomocí etiky péče: v prvé řadě by asi podle etiky péče mělo dojít k domluvě s klientem o nové návštěvě lékaře, který by mu mohl znovu upravit medikaci, aby se klient mohl v klidu vyspat. Tím by se mohla vyřešit celá situace. Do doby neţ se najde vhodná medikace, která u klienta účinně zabere, by pak podle etiky péče nebylo správným řešením zabezpečovat dům a klienta de facto vyšachovat, ale opět vyuţít vztahů klienta s asistenty a s klientem si o celé situaci promluvit. Podle etiky péče je potřeba klienta zasadit 52

53 do sítě vztahů. Toho by mohli asistenti docílit tím způsobem, ţe klientovi vysvětlí, ţe se o něj bojí a nechtějí, aby se mu něco stalo. Vzhledem k tomu, jakou má klient zkušenost s opatrováním, by to ale mělo proběhnout velmi opatrně. S ohledem na zasazení klienta do sítě vztahů by bylo nejlepším řešením zapojit klientova klíčového pracovníka, který by měl klientovi ukázat plusy a mínusy jeho toulání po nocích. Klíčový pracovník by měl klienta ujistit o tom, ţe mu věří, ţe bude opatrný, ale ţe jsou také věci, které ovlivnit nemůţe. Má mu dát najevo, ţe klientovu situaci chápe, ţe rozumí, ţe se při procházce uvolní, ale ukázat mu zároveň i negativa celé situace. Například kdyţ dostane epileptický záchvat přes den, je daleko větší pravděpodobnost, ţe mu někdo pomůţe, neţ kdyţ se bude procházet v noci, kdy jsou ulice liduprázdné. Připomenout mu, ţe chodí pracovat a proto, aby mohl pracovat dobře, je potřeba, aby si odpočinul, alespoň tak, ţe bude leţet. A vysvětlit mu, ţe pokud půjde ven, je dobré, aby měl u sebe zapnutý mobil, který by mohl v případě nouze pouţít, případně aby ho mohli kontaktovat asistenti. Tímto jednáním by asistent zároveň vycházel vstříc i standardu péče o vedení klienta k odpovědnosti za své zdraví. Pokud se klient rozhodne chodit ven, je potřeba, aby jeho klíčový pracovník přiměřeným způsobem apeloval na potřebu bezpečnosti ostatních v domě a vysvětlil klientovi, ţe kdyţ by šel sám ven, je potřeba myslet na ostatní, kteří v domě spí. A ţe pokud za sebou nezamyká, vystavuje je riziku vykradení. Tím by asistent pomohl naplňovat standard péče o vedení klientů k odpovědnosti za chování k ostatním lidem a svému okolí. Tím, ţe by klientovi ukázal důvěru ve správnost jeho rozhodnutí, by také asistent mohl zlepšit svůj vztah s klientem. Kritika navrženého řešení cestou etiky péče: Podle etiky péče by asistenti měli mít snahu zachovat péči o klienta, přijmout ho i s jeho potřebami a 53

54 začlenit ho do sítě vztahů. Z tohoto pohledu je pro asistenty poměrně snadné sklouznout do role někoho, kdo ví nejlépe, co klient potřebuje a snadno mohou zapomenout na to, ţe jednají s dospělým člověkem. Asistenti by proto klientovi měli dát dostatečný prostor a měli by ho inspirovat k tomu, aby si udělal vlastní názor na to, co je pro něj nejlepší. Nepřikrášlovat plusy, ale ani mínusy jeho procházek a situaci podat tak, jaká skutečně je. Zároveň by ale asistenti měli mít stále na mysli, ţe mají za klienta odpovědnost. A tedy i trvat na určitém dodrţování pravidel, na kterém se s klientem domluví. Například aby protoţe klient za sebou nezamkne nevznikla škoda dalším klientům. 4.5 Shrnutí kapitoly č. 4 Na čtyřech výše uvedených situacích jsem se snaţila najít oporu pro tvrzení, ţe etika péče je vyuţitelná v sociální práci konkrétně v organizaci poskytující chráněné bydlení. A posoudit, zda je moţné, aby postup, který by byl navrţený podle etiky péče, tyto situace úspěšněji vyřešil. Jak jsem ukázala, etika péče má sociální práci co nabídnout. Umí brát klienty v potaz a i s jejich potřebami je umí zahrnout do sítě vztahů a do dění okolo nich; snaţí se předejít případným sporům komunikací a péčí o vztahy; vnáší lidskost; odbourává přílišné lpění na povinnosti a podporuje uznání hodnoty kaţdého člověka. Přesto i ona má své nedostatky, které je potřeba si při jejím vyuţívání uvědomit. Mezi ně patří riziko přehnané péče kdy bude asistent potírat individualitu klienta tím, ţe mu nedá dostatek prostoru pro vyjádření. Asistent by zde byl ten, kdo byť v dobré víře, ví vše nejlépe. Zároveň je zde i riziko, ţe asistent nebude dodrţovat stanovené normy, čímţ můţe ohrozit ostatní klienty, ale i sebe. Případně, ţe si asistent nebude umět stanovit hranice a bude pečovat o klienty bez ohledu na sebe. 54

55 5. Dotazníkové šetření V předchozí kapitole jsem se snaţila ukázat, jak se rozhodovali v eticky sporných situacích z praxe někteří členové našeho asistenčního týmu a jak by řešení těchto situací vypadlo podle etiky péče. Co by ale v podobných situacích ovlivňovalo jiné pracovníky chráněného bydlení? Šlo by jejich jednání primárně popsat jako jednání podle pravidel etiky péče a tím podpořit její svébytnost? Nebo má jejich jednání charakter prvků, kombinovaných z různých etických teorií? Odpověď na tuto otázku jsem chtěla najít pomocí dotazníkového šetření Etické problémy při práci s lidmi s mentálním postiţením. 82 V rámci tohoto šetření jsem rozeslala zhruba 140 dotazníků do různých organizací v České republice, které poskytují chráněné bydlení nebo podporované bydlení lidem s mentálním postiţením. Zpět se vrátilo 57 vyplněných dotazníků. Mezi respondenty bylo 38 ţen a 18 muţů, 1 člověk své pohlaví neuvedl. Téměř všichni respondenti měli zkušenosti s etickými problémy ze své vlastní praxe, 36 jich odpovědělo, ţe se s nimi setkává, 17 se setkává zřídka a pouze 1 člověk tvrdí, ţe se s etickými problémy nesetkává vůbec. Tři respondenti na tuto otázku neodpověděli. Respondenti měli k dispozici tři situace 83 obdobné těm, které jsem řešila v předchozí kapitole. Tedy situace, kde je uvaţování v duchu etiky péče dobře volitelnou moţností. U těchto situací měli označit, co by jejich jednání v této situaci nejspíše ovlivnilo, zda snaha o dodrţení všech předpisů, kodexů či jiných norem (Kantova etika); nebo snaha jednat tak, jak by asi jednal dobrý, zkušený a spolehlivý pracovník (etika ctnosti); po případě snaha o sledování prospěchu většiny (utilitarismus) nebo snaha o co nejlepší péči o klienta, 82 viz příloha č. 2 - Dotazník 83 viz příloha č. 2 Dotazník; situace A, B a C 55

56 přijmout ho i s jeho potřebami, začlenit ho do sítě našich vztahů (etika péče). Respondenti si přitom mohli vybrat z míry ovlivnění ano, spíše ano, spíše ne a ne. 84 V grafech v Příloze č. 3 jsem pro zjednodušení odpovědi ano a spíše ano a ne a spíše ne spojila do jedné hodnoty. Při přepočtu odpovědí přitom měla kladná i záporná odpověď hodnotu jednoho bodu, odpovědi typu spíše byly půl bodové. Kaţdý respondent mohl označit jednu nebo i všechny čtyři moţnosti jak u druhu ovlivnění, tak u míry ovlivnění. Jak je vidět z jednotlivých grafů v Příloze č. 3 - Výsledky dotazníkového šetření, respondenti moţnosti označit více moţností vyuţili a všechny dané moţnosti opravdu kombinovali. Nejsměrodatnějším vodítkem jejich jednání přitom podle výsledků byla především snaha jednat tak, jak by asi jednal dobrý, zkušený a spolehlivý pracovník tedy etika ctností s hodnotami 38,0; 43,0 a 33,5 85. Etika ctnosti byla těsně následovaná snahou o co nejlepší péči o klienta a jeho přijetí i s jeho potřebami a snahou začlenit ho do sítě našich vztahů tedy etikou péče s hodnotami 40,5; 35,0 a 30,5 86. Následovala snaha o dodrţení předpisů (Kant) s hodnotami 25,0; 19,0 a 27,0 87 a snaha o prospěch většiny (utilitarismus) s hodnotami 16,5; 22,0 a 23,5 88. Zajímavé přitom je, ţe ačkoli u respondentů v kladných odpovědích vyhrála etika ctností, byla o něco méně odmítaná snaha jednat podle etiky péče. Kdy hodnoty odmítnutí byly u etiky ctností 2,0; 5,0 a 3,5 89 a u etiky péče 0,0; 1,5 a 5,0. 90 Naopak nejvíce odmítanou byla snaha jednat ve prospěch 84 viz příloha č. 2 - Dotazník 85 Tyto hodnoty odpovídají kladnému výběru respondentů v obrázku č. 7 v příloze č Tyto hodnoty odpovídají kladnému výběru respondentů v obrázku č. 6 v příloze č Tyto hodnoty odpovídají kladnému výběru respondentů v obrázku č. 5 v příloze č Tyto hodnoty odpovídají kladnému výběru respondentů v obrázku č. 8 v příloze č Tyto hodnoty odpovídají zápornému výběru respondentů v obrázku č. 7 v příloze č Tyto hodnoty odpovídají zápornému výběru respondentů v obrázku č. 6 v příloze č. 3 56

57 většiny tedy utilitarismus s hodnotami 14,0; 11,0 a 10,5 91 snahou o dodrţení předpisů (Kant) s hodnotami 6,0; 11,5 a 6,5. 92 následovaná Stejně jako respondenti označovali více moţností u výše uvedených situací, podobně se zachovali i u dotazníkové otázky číslo 4 tj. V případě obdobných dilemat, se kterými se Vy zpravidla setkáváte, Vaše jednání nejspíše ovlivní, kde rovněţ označovali více moţností. Nejvíce by je přitom v podobné situaci ovlivnila snaha o zachování péče tedy etika péče (viz obrázek č. 1), zároveň ale většinou označili alespoň jednu další moţnost. Etiku péče tak doplňovali prvky jiných etických teorií. Obrázek 1 - Co by ovlivnilo jednání respondentů V příloze č. 3 na obrázcích č. 9 a 10 (výsledky ţeny) a 11 a 12 (výsledky muţi) je vidět, ţe rozdíly v rozhodování mezi muţi a ţenami nejsou příliš 91 Tyto hodnoty odpovídají zápornému výběru respondentů v obrázku č. 8 v příloze č Tyto hodnoty odpovídají zápornému výběru respondentů v obrázku č. 5 v příloze č. 3 57

58 patrné. Ve snaze o dodrţení všech předpisů (Kantova etika) a zachování péče (etika péče) jsou kladné výsledky více méně podobné jak u muţů, tak u ţen, částečně se liší záporné výsledky, kdy je u muţů patrnější, ţe jsou více ochotni odhlédnout od norem neţ ţeny. Snaha jednat jako zkušený pracovník (etika ctnosti) je u obou pohlaví ve výzkumu rovněţ podobná. 93 Nejpatrnější rozdíly mezi rozhodováním muţů a ţen jsou u snahy jednat ve prospěch většiny (utilitarismus). 94 V souhrnu se dá říci, ţe dotazníkové šetření svébytnost etiky péče nepodpořilo, čímţ chci vyjádřit, ţe se dotazovaní neřídí naprosto výhradě jen podle tohoto modelu uvaţování. A, jak jsem zmínila výše, ţe do uvaţování vměšují i prvky z jiných etických teorií. To ale neznamená, ţe se jedná o zcela irelevantní přístup k uvaţování v oblasti etických dilemat v pomáhající profesi, protoţe jak je vidět z výsledků v obrázku číslo jedna, etika péče je neoddělitelnou částí rozhodování pracovníků chráněného a podpůrného bydlení. 93 srov. výsledky v obrázcích číslo 10 a 12 v příloze číslo 3 94 srov. výsledky v obrázcích číslo 10 a 12 v příloze číslo 3 58

59 6. Kritika etiky péče Jak jsem ukázala, v předchozích dvou kapitolách, etika péče má sociální práci co nabídnout a při rozhodování hraje svou nezastupitelnou roli. Ale, jak jsem jiţ zmínila, má také své nedostatky, které je potřeba si při jejím vyuţívání uvědomit. Těmto nedostatkům bych se chtěla více věnovat v následující kapitole. Nejdříve se zaměřím na kritiku etiky péče z pohledu potírání rovnosti lidí ve vztazích. Dále se pak zaměřím na feministickou kritiku, ţe etika péče podporuje tradiční role muţů a ţen ve společnosti. Třetí část chci věnovat riziku přehnané péče a spravedlnosti v péči. Čtvrtá a poslední část kapitoly je pak zaměřena na kritiku toho, ţe vztahy z pohledu etiky péče údajně nejsou vhodné pro nezávislé dospělé lidí. 6.1 Nerovnost vztahu Jak jsem jiţ několikrát zmiňovala, člověk je podle etiky péče ztělesněním své vztahové sítě. Coţ znamená, ţe v etice péče jde především o to, ţe je jedinec hluboce ovlivněn vztahy, které utváří s druhými lidmi. Zároveň ale etika péče nepředpokládá, ţe by tyto vztahy museli být lidmi vytvořeny dobrovolně a svobodně, tak jak to předpokládají dominantní etické teorie. 95 Naopak etika péče předpokládá určitou nerovnost mezi jednotlivci a závislost těch, kteří vztah vytvářejí příkladem takového vztahu můţe být vztah mezi rodiči a dětmi. Zde se nabízí určitá analogie na nerovnost i ve vztahu sociálního pracovníka a uţivatele sociálních sluţeb. Je to právě sociální pracovník, kdo je 95 srov. Held (2005) 59

60 v dominantním postavení a je to klient, který je na sociálního pracovníka svým způsobem odkázán a musí k němu mít důvěru, ţe jedná v jeho nejlepším zájmu. 96 Přitom je potřeba, aby sociální pracovníci prostřednictvím etiky pochopili toto základní napětí, které vychází z jejich profese a díky tomu se mohli lépe bránit případnému zpochybňování kvality péče, kterou poskytují. 97 Výše uvedený pohled na vztah, můţe u některých druhů osobní asistence usnadnit osobnímu asistentovi rozhodování. Pokud si uvědomí, ţe má za člověka, kterému osobní asistenci poskytuje, určitou zodpovědnost, můţe snáze najít cestu, kterou bude později osobní asistenci poskytovat. Zároveň jej ale takovýto pohled můţe pomyslně postavit na tenký led musí se naučit rozlišit to, o čem rozhodovat díky své zodpovědnosti můţe a o čem by jiţ rozhodovat neměl, protoţe je to nadbytečné a protoţe to zbavuje klienta jeho vlastní svobody a vlastního sebeurčení. Ukazuje se, ţe nerovnost vztahu v etice péče můţe jít z určitého pohledu proti modernímu pojetí sociální práce, kdy má být klient vnímán jako partner ne někdo, kdo je na sociálním pracovníkovi závislý. 98 Na druhou stranu pečovatel i ten, o koho se pečuje, mají podle etiky péče stejný zájem, za kterým jdou společně. 99 Tento společný cíl cesty klienta i pracovníka spojuje a dělá z nich partnery, kteří společně dělají vše pro dosaţení cíle. Z výše uvedeného vyplývá, ţe nerovný vztah v pojetí etiky péče nemusí být v rozporu s moderním pojetím sociální práce. 96 srov. Banks (2006) 97 srov. Banks (2006) 98 srov. Thompson a Thompson (in Meagher a Parton, 2004) 99 srov. Held (2005) 60

61 6.2 Podpora nerovnosti mužů a žen Dále se budu věnovat údajné podpoře nerovnosti muţů a ţen ve společnosti ze strany etiky péče. Je pravda, ţe Gilliganová etiku péče vytvořila proto, aby dala zaznít hlasu ţen a zdůraznila jiný vývoj, kterým ţeny podle ní pocházejí. A ţe při hledání řešení podle etiky péče proto hraje roli, jestli danou sluţbu poskytují ţeny nebo muţi, protoţe etika péče vychází z názoru, ţe ţeny řeší etická dilemata jinak neţ muţi. 100 Díky těmto závěrům povaţuje mnoho autorů etiku péče za feministickou etiku. Přesto se najdou i kritici z feministických řad. Důvodem jejich kritiky je právě fakt, ţe etika péče rozděluje svět na ţenský a muţský. A tím brání ţenám stát se autonomními a podporuje a tlačí ţeny do tradičních rolí pohlaví ve společnosti, ve kterých ţena vytváří domov, je jediným pečovatelem a kromě ní se nepočítá s jinými pečovateli. 101 Aby se zabránilo vyuţívání ţen, případně potřebě oplácet ţeně za péči, je potřeba, aby se podíl péče ve společnosti stal stejným pro obě pohlaví. 102 K tomuto tématu se vztahuje i téma hranic. Pracovníci, především ti, kteří dosáhli postkonvečního stadia morálního vývoje podle Gilliganové, musí umět posoudit, kdy jiţ jsou klienty vyuţíváni a k tomu potřebují mít správně nastavené hranice. 103 Jiná kritika z feministických řad upozorňuje na to, ţe i v případě, ţe ţeny jsou opravdu lepší pečovatelé neţ muţi, je eticky i politicky nevhodné spojovat je obecně s hodnotou péče. A to proto, ţe propojení výrazů ţena a péče můţe vést k názoru, ţe ţena je povinna pečovat, nebo dokonce ţe ţena můţe pečovat 100 srov. Nečasová, Dohnalová a Talašová (2010) s odvoláním na Gilliganovou 101 srov. Hassan (2011) a Keller (in Hassan, 2001) 102 srov. Tong a Williams (2011) 103 srov. Nečasová, Dohnalová a Talašová (2010) 61

62 bez ohledu na sama sebe. 104 Coţ by mohlo vést k jejímu vyuţívání a potření její vlastní identity. Příkladem takové situace můţe být manţelka komandanta z koncentračního tábora Treblinka, která se o svého muţe s láskou starala, přestoţe věděla, kde a jak pracuje. 105 Jak je vidět i z tohoto příkladu, můţe jednání podle etiky péče mařit schopnost ţeny myslet sama za sebe. Díky povinnosti pečovat, se zmenšuje cena ţenina rozhodnutí pro vztahy a nutí ji reagovat na to, co druzí chtějí a potřebují, protoţe cílem člověka v etice péče je rozpoznat co druzí chtějí a potřebují a uplatnit to v kontextu péče o ně. 106 Zastánci etiky péče naopak oponují, ţe tato kritika pramení z nepochopení podle nich má pečovatel pečovat i o sebe a to z důvodu, aby jím poskytovaná péče byla ještě lepší. 107 Kromě toho se ozývají hlasy, ţe daleko důleţitější neţ zaměřovat se na rozdíly morálního uvaţování ţen a muţů je zaměřit tuto snahu spíše na integraci mravního vývoje a morálního uvaţování ve snaze o integraci biologických, kulturních a náboţenských rozdílů. A ţe nejdůleţitější je najít adekvátní způsob aplikace morálního uvaţování, které je zaloţené na těchto rozdílech, do řešení kaţdodenních problémů muţů a ţen. 108 V souhrnu lze uvést, ţe, přestoţe je etika péče povaţována za feministickou etiku, právě některé feministky jí kritizují za to, ţe rozděluje chápání světa a s tím spojené jednání na muţské a ţenské, čímţ podporuje tradiční genderové role ve společnosti. Zároveň ale neplatí, ţe by ţenám vnucovala péči bez ohledu na ně samé. Závěrem vyplývajícím z této podkapitoly je i fakt, ţe 104 srov. Tong a Williams (2011) 105 srov. Bartka (in Tong a Williams, 2011) 106 srov. Keller (in Hassan, 2001) a Engster (2003) 107 srov. Noddings (in Tong a Williams, 2011) 108 Woodové (1996) in Gluchman, 1997, s

63 sociální pracovník si má umět nastavit hranice, a to proto, aby uměl pečovat profesionálně. 6.3 Vyváženost a spravedlnost péče Dalším bodem kritiky etiky péče je riziko nevyváţenosti péče. Pokud se totiţ pečující osoba příliš přiblíţí k jednomu z extrémů tedy ţe pečuje málo nebo naopak moc, je označena buď za servilní, nebo naopak za sobeckou 109. Podobné to můţe být s rizikem identifikace. V případě, ţe se pracovník bude v případě citově angaţovat, bude se případem příliš zaobírat, bude ho probírat z mnoha stran a zahrnovat do situace i soucit 110 přestane se chovat jako profesionál a případ bude brát příliš osobně a můţe ztratit nadhled nad situací, coţ by mohlo vést k poškození klienta. Jako další riziko etiky péče by se dalo označit to, ţe etika péče údajně neobsahuje spravedlnost. 111 Coţ můţe vést k nemorálnímu jednání, protoţe díky tomu nebude umět pomoci například v případech homofobie a rasismu 112. Příkladem můţe být ţena, která se rozhoduje, komu dá přednost ve vztahu jestli svému černošskému příteli nebo své rasistické rodině, která ji od vztahu zrazuje. 113 Druhým příkladem můţe být rovněţ ţena, ale tentokrát v situaci, kdy se snaţí zachovat vztah a společně se svým muţem hlasuje i přes své přesvědčení proti svatbám homosexuálních párů. 114 Usuzuji, ţe v prvním případě by se v příkladu ani nemuselo objevovat téma rasismu, protoţe etika péče tvrdí, ţe člověk má udrţovat vztahy, zároveň ale jakoby opomíjí situaci, 109 srov. Tong a Williams (2011) 110 srov. Nečasová, Dohnalová a Talašová (2010) 111 srov. Hassan (2011) 112 srov. Davion (in Hassan, 2001) 113 srov. Noddings (in Hassan, 2001) 114 srov. Noddings (in Hassan, 2001) 63

64 kdy je člověk nucen rozhodnout se mezi dvěma vztahy, přičemţ můţe zachovat pouze jeden z těchto vztahů. Návod, jak se obecně rozhodovat mezi vztahy v etice péče chybí. Jak má člověk posoudit, který vztah je důleţitější? V těchto situacích proto pomoci neumí. Někteří kritici si také kladou otázku, jestli etika péče umí být spravedlivá sama o sobě. Tvrdí přitom, ţe je to spravedlnost a nikoliv péče, která se zasazuje o rovnost lidí s postiţením a pere se o práva marginalizovaných skupin. 115 Upozorňují na problém některých hnutí pro zdravotně postiţené, které o své klienty pečují, ale jsou postavena na vztahu dominance ze strany pečujících a podřízenosti na straně klientů. Příznivci etiky péče oponují, ţe závislost, která je jejím středem, by měla uznat kaţdá společnost, protoţe podle etiky péče jsou všichni lidé (a zejména lidé s postiţením, staří lidé a děti) závislí a zranitelní na tomto základě pak můţe fungovat závislost společně s autonomií. 116 Naopak odpůrci péče jako univerzální morálky tvrdí, ţe je péče nevhodnou pro univerzální morálku právě proto, ţe na rozdíl od spravedlnosti respektuje specifika jednotlivců a nezachází s nimi stejně. 117 Příkladem můţe být soudce, který sice můţe vzít v úvahu některé specifické prvky v případu, ale stále je vázán zákony. Někteří kritici etiky péče trvají na tom, ţe péče je morální ctnost, ale méně podstatná neţ spravedlnost. Tento pohled se zakládá na tom, ţe je lepší jednat z obecného morálního principu pomoci v nouzi neţ na základě citu pro konkrétní osobu, protoţe obecný morální princip je konstantnější a spolehlivější, neţ pocit. 118 Pro Noddingsovou je etika o 115 srov. např. Williams (in Meagher a Parton, 2004) 116 srov. Williams (in Meagher a Parton, 2004) 117 srov. Engster (2003) 118 srov. Tong a Williams (2011) 64

65 zvláštním vztahu mezi tím, kdo péči poskytuje a tím, kdo péči dává, kdy opravdová péče nespočívá v univerzalitě pro celé lidstvo. Skutečná péče v jejím pojetí znamená skutečné setkání mezi dvěma jedinci, které podle ní nemůţe být uskutečněno na dálku. 119 V této části jsem se věnovala vyváţenosti a spravedlnosti v péči. Jak je vidět, vyváţenost v péči závisí na osobě pečovatele, protoţe je to on, který do péče investuje svou energii a záleţí na něm, kolik energie chce do péče vloţit a jak se postaví ke svému okolí, které ho nepřímo tlačí do určitého středu mezi laxností a přehnanou péčí. Zde se opět dotýkám tématu hranic, které jsem zmiňovala v předchozí podkapitole. Kromě vyváţenosti jsem se v této části věnovala i spravedlnosti v péči. Kdy etika péče bývá odmítnuta jako univerzální etika právě proto, ţe neobsahuje spravedlnost. Na druhou stranu se ukazuje, ţe etika péče nemá ambice se stát univerzální morálkou, ale morálkou pro setkání dvou konkrétních lidí v konkrétní situaci. Zároveň jsem ukázala, ţe etika péče neumí pomoci při posouzení, který vztah je důleţitější nebo hodnotnější a nutí tak člověka zachovávat všechny vztahy, i kdyţ je to pro něj v některých situacích fakticky nemoţné. 6.4 Dospělý člověk v etice péče Další kritika etiky péče útočí na vhodnost jejího vyuţití mezi dospělými lidmi. Vztah dospělých lidí by se měl vyznačovat vzájemností, ne (byť pečující) jednosměrností. 120 Přitom se nabízí otázka, jestli lze podle etiky péče jednosměrný vztah ukončit. Odpověď na ni je záporná, protoţe člověk, který 119 srov. Noddings (in Tong a Williams, 2011) 120 srov. Davion (in Hassan, 2001) 65

66 by takový vztah ukončil, nejedná podle etiky péče morálně. 121 Jak jsem zmiňovala v kapitole Pečovatel v etice péče, etika péče je postavena na tom, ţe o vztahy se má pečovat, přičemţ tento vztah můţe být i jednosměrný na základě představy pečujícího. Tato kritika v etice péče nejvíce postrádá individualitu samu o sobě bez závislosti na vztahu. 122 V rámci péče má člověk rozpoznávat, co druzí chtějí a potřebují. Ale také nahlédnout za hranice bezprostředních potřeb lidí a pochopit, které z nich byly vytvořeny sociálními institucemi a sociálními vztahy. 123 Jde o to, ţe pečovatel se má naučit nejen pečovat, ale je pro něj také důleţité pochopit, které sociální struktury vedly k vyloučení a marginalizaci, a ţe náklonnost můţe degenerovat a vést k utrpení. 124 Proto, aby toto mohl uskutečňovat, musí mít o druhého člověka zájem navázat s ním vztah. Na základě tohoto bodu se ozývá kritika, ţe etika péče není univerzální etika, ale etika rodinných a blízkých vztahů. A ţe to z etiky péče dělá etiku vysoce variabilní a prakticky podléhající soudům toho, kdo pečuje. 125 S tím souvisí i jiná dvě nebezpečí péče paternalismus / maternalismus a provinčnost. První z nich můţe být v tom, ţe ti, co péči poskytují, se budou stavět do role, kdy lépe rozumí potřebám klienta, neţ on sám; druhý problém pak můţe pramenit z toho, kdyţ svým případům dává pracovník vyšší důleţitost neţ ostatním. 126 Torontová, si ale myslí, ţe etika péče sama našla řešení na tyto problémy a to tím, ţe kaţdého člověka označuje jako závislého na ostatních. 127 Z toho vyplývá, ţe pečovatel si musí 121 srov. Noddings (in Hassan, 2001) 122 srov. Davion (in Hassan, 2001) 123 srov. Fiona Robinson (in Engster 2003) 124 srov. Fiona Robinson (in Engster 2003) 125 srov. Engster (2003) 126 srov. Tronto (in Meagher a Parton, 2004) 127 srov. Tronto (in Meagher a Parton, 2004) 66

67 uvědomovat, ţe i on je nějakým způsobem závislý na tom, o koho pečuje a podle toho se k němu chovat. Střet sociální práce a etiky péče nese jak pomoc, tak rizika pro obě strany sociální pracovníky i uţivatele sluţeb. Rizikem můţe být pohled sociálních pracovníků na sebe sama jako na mravní agenty v pečujících vztazích se svými klienty; naopak pomocí, kterou etika péče přináší je zvýšení kapacity sociálních pracovníků při provázení klientů k cíli. 128 Etika péče také podporuje dialog mezi oběma stranami a nabízí rámec, jak v sociální práci společně začlenit praxi i zkušenosti, coţ bylo do nedávné doby obtíţné. 129 V sociální práci byla teprve nedávno zdůrazněna důleţitost zapojení samotného uţivatele sluţby do průběhu vlastní práce s klientem. Tedy důraz na partnerství, participaci a klientova práva. Jak jsem jiţ zmiňovala, zapojení etiky péče do této modernizace se proto můţe zdát naivní a svým způsobem jdoucí proti tomuto novému pohledu na klienta a nepřímo tak podporovat i předsudky vůči sociální práci jako takové. 130 Ale je potřeba mít na paměti i společný cíl, který podle etiky péče sociální pracovník i klient společně sledují. To totiţ můţe pomoci tyto předsudky odbourat a ukázat sociálního pracovníka a klienta jako partnery tedy v souladu s moderním pojetím sociální práce. 6.5 Shrnutí kapitoly č. 6 V této kapitole jsem se zabývala nedostatky etiky péče. Ty bych nyní ráda shrnula. 128 srov. Meagher a Parton (2004) 129 srov. Meagher a Parton (2004) 130 srov. Thompson a Thompson (in Meagher a Parton, 2004) 67

68 Prvním nedostatkem etiky péče, který jsem v této kapitole zmínila je riziko, ţe se pečovatel bude (byť ve snaze co nejlépe klientovi pomoci) stavět do nadřazené role toho, kdo ví nelépe co klient potřebuje. Z toho pak plyne druhý nedostatek etiky péče riziko, ţe pečovatel díky svému postoji potlačí klientovu autonomii a zároveň opomene svou vlastní závislost na klientovi. Třetím nedostatkem etiky péče je podpora tradičních pohlavních rolí ve společnosti. Kdy etika péče svým způsobem tlačí ţenu do tradiční role pečovatelky a muţe v ní opomíjí. Dalším tématem v této části práce byla spravedlnost a vyváţenost péče a s tím související čtvrtý nedostatek etiky péče riziko příliš volného nebo naopak příliš těsného nastavení hranic mezi pečovatelem a klientem. Kdy příliš těsné hranice péči odosobňují a příliš volné hranice dělají péči neprofesionální. V neposlední řadě jsem v této kapitole uváděla obavu některých kritiků, ţe etika péče můţe ohroţovat autonomii pečovatele při ukončení vztahu. Protoţe podle etiky péče člověk správně vztahy ukončovat nemá a tím jej vlastně nutí je zachovávat i přes jeho vůli. 68

69 7. Závěr Můţe etika péče nabídnout nový a specifický způsob uvaţování pro řešení etických dilemat v pomáhající profesi? Odpověď na tuto otázku, jak jsem se ji v rámci cílů i omezení této práce snaţila nalézt, nelze jednoznačně poskytnout. Výsledky mé práce však naznačují, ţe nikoliv. Jak vyplynulo z výsledků dotazníkového šetření, jednání v kaţdodenní praxi pracovníků v chráněném bydlení ovlivňují i jiné faktory neţ inspirace primárním přístupem péče o druhé. 131 Přestoţe péče je jedním z nejvíce ovlivňujících faktorů 132, z výsledků práce se ukazuje, ţe pouţívání jen jedné etické teorie (zde etiky péče) zpravidla nevede ke správnému řešení. I z eticky citlivých, dilematických situací (v kapitole číslo 4), které jsem ve své práci zvolila jako více méně vhodné pro posouzení vhodnosti přístupu etiky péče k jejich řešení, se ukázalo, ţe etické teorie je potřeba v profesní praxi, jako ostatně i v ţivotě samém vzájemně kombinovat. I přesto, ţe se mi nepodařilo prokázat, ţe etika péče můţe slouţit jako jediná významná etická teorie uplatnitelná v problematických situacích profesionální péče a pomáhání, ukázalo se, ţe má své místo mezi ostatními etickými teoriemi. Ukázalo se totiţ, ţe jsou zde zjevné výhody které etika péče, do sociální práce přináší. V první řadě by to bylo otevření tématu fenoménu péče, kdy Gilliganová péči vztáhla nejen na osoby, o které má být pečováno coţ jsou podle etiky péče všechny osoby ve vztahové síti pečovatele, ale také na samotnou osobu pečovatele. Pečovatel by tedy neměl zanedbávat své okolí, ale ani sebe (viz. podkapitoly číslo 3.3 a 3.4). 131 srov. kapitola č. 5 a příloha č srov. obrázek č. 1 v kapitole 5 69

70 Etika péče také otevřela téma nerovnosti vztahů v péči. S nerovností vztahů v péči úzce souvisí pohled etiky péče, kdy vztahy podle ní nemusí být uzavřené dobrovolně a svobodně. Tento pohled na vztah totiţ můţe vést ke zpátečnické cestě, kdy klient přestane být vnímán jako partner, ale jako někdo, o kom se můţe rozhodovat bez jeho účasti. 133 Ale zároveň můţe výše uvedený pohled v některých situacích, pokud je rozumně uchopen, lépe vystihnout situaci a tím i lépe pomoci při hledání řešení. Jak vyplývá z podkapitoly 3.4, výhodou etiky péče můţe být také to, ţe přímo počítá se vztahovostí mezi lidmi s jejich city k sobě navzájem. Vyzdvihuje soucit, empatii, citlivost a schopnost reagovat na podněty. Můţe tak vnést do rozhodování lidské teplo, coţ se v jiných etických teoriích neuplatňuje. Pomáhajícímu pracovníkovi se díky těmto novým důrazům, které etika péče přináší, otevírá více úhlů pohledu na danou situaci, neţ měl předtím. Podobně jako uţitím jiných etických teorií, zohlednění více úhlů pohledů sice ztěţuje situaci sociálního pracovníka tím, ţe musí vyvinout větší úsilí při rozboru situace. Perspektiva etiky péče však můţe být daleko více přínosná zejména pro samotného klienta, který by měl být v sociální práci na prvním místě. Paradoxně však z výhod etiky péče mohou plynout i její hlavní nevýhody. Riziko maternalismu nebo paternalismu kdy pečovatel bude povaţovat své řešení za nejlepší moţné, nebude brát ohled na přání klienta a zbaví ho tak jeho vlastní svobody a vlastního sebeurčení 134. A také riziko špatně nastavených hranic mezi tím, kdo pečuje a klientem. A z toho hrozící riziko vyčerpání pro pečovatele, jak jsem zmiňovala v podkapitole 6.3. Řešení, která by navrhovala etika péče sama o sobě, by sice snaţila udrţet péči o klienta a snaţila by se ho zapojit do vztahové sítě, ale mohla by zároveň 133 viz podkapitoly 6.4 a viz podkapitola

71 sklouzávat do neprofesionality. 135 Kdyby sociální pracovníci příliš ulpívali na vztazích, nebo by se stavěli do příliš pečující role a přestali by rozlišovat hranice, které by měl mít profesionál mezi sebou a klientem, coţ by mohlo vést k přetíţení pracovníka a jeho vyčerpání. K tomu, aby se tak nestalo, jim můţe pomoci například etika povinnosti, která člověku, který se rozhoduje, připomene normy, které by měl dodrţet. I kdyţ je jasné, ţe i tyto normy musí podrobit vnitřní kritice. Pokud by naopak sociální pracovníci zcela opomněli péči a příliš by lpěli na normách a povinnostech, sociální práce by byla studená chyběla by v ní lidskost a těţko by se tak například budovala důvěra mezi klienty a sociálními pracovníky, která je pro tuto práci důleţitá. V tomto aspektu je etika péče podobná etice ctností, která jako podstatný rozměr pro řešení etických dilemat zohledňuje rozměr osobní, osobnostní a charakterový. Inspirováni úryvkem Lewisových Rad zkušeného ďábla v úvodu práce můţeme etiku péče oproti racionálně zaloţeným etikám zrcadlit jako spor mezi muţi a ţenami. Domnívám se, ţe etiku péče a etiku spravedlnosti bychom mohli připodobnit právě k ţeně a muţi, kteří se hádají o svou pravdu. Neuvědomují si přitom, ţe jim jde o jedno a to samé o správné jednání, i kdyţ oba ho chtějí dosáhnout rozdílnou cestou. Obě tyto cesty jsou ale pro rozhodování a hledání správného řešení neméně důleţité a potřebné. Pohled z druhé strany tak můţe být obohacující jak pro etiku spravedlnosti, tak pro etiku péče. Symbolicky by si proto měly podat ruku a vzájemně se podpořit. Tedy neměly by jít proti sobě, ale měly by si uvědomit, ţe mají stejný cíl, za kterým mohou jít společně, kaţdá svým osobitým způsobem, a na této cestě se svými rozdílnými důrazy vzájemně podporovat. V tomto smyslu má etika péče v pomáhající profesi své pevné místo mezi ostatními etickými teoriemi. 135 viz kapitola

72 8. Použité zdroje Literatura ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova. Praha : Petr Rezek, s. ISBN BANKS, Sarah. Ethics and values in social work. 3.er ed. Basingstoke : Palgrave MacMillan, s. ISBN X. BECKETT, Chris; MAYNARD, Andrew. Values and Ethics in Social Work. London : Sage Publications, s. ISBN DVOŘÁKOVÁ, Jana. Morální usuzování : Vliv hodnot, osobnosti a morální identity. Brno : Masarykova univerzita, s. ISBN FILOVÁ, Zdenka; LEVICKÁ, Jana. Etické problémy v sociálnej práci in Hradecké dny sociální práce (6. : 2010 : Hradec Králové, Česko). Etika sociální práce : sborník z konference VI. Hradecké dny sociální práce, Hradec Králové, října Hradec Králové : Gaudeamus, s. ISBN GILLIGAN, Carol. Jiným hlasem : o rozdílné psychologii muţů a ţen. Praha : Portál, s. ISBN GLUCHMAN, Vasil. Člověk a morálka. Brno : Doplněk, s. ISBN

73 HEIDBRINK, Horst. Psychologie morálního vývoje. Praha : Portál, s. ISBN KARSTEN, Hartmut. Ţeny - muţi : Genderové role, jejich původ a vývoj. Praha : Portál, s. ISBN X. KAPPL, Miroslav; SMUTEK, Martin; TRUHLÁŘOVÁ, Zuzana. Předmluva in Hradecké dny sociální práce (6. : 2010 : Hradec Králové, Česko). Etika sociální práce : sborník z konference VI. Hradecké dny sociální práce, Hradec Králové, října Hradec Králové : Gaudeamus, s. ISBN KLAPAL, Michal. Řešení morálních dilemat principy a jejich vyuţití in Hradecké dny sociální práce (6. : 2010 : Hradec Králové, Česko). Etika sociální práce : sborník z konference VI. Hradecké dny sociální práce, Hradec Králové, října Hradec Králové : Gaudeamus, s. ISBN LEWIS, Clive Staples. Rady zkušeného ďábla. Praha : ZVON, české katolické nakladatelství a vydavatelství spol. s r. o., s. ISBN MALIŠKOVÁ, Zuzana; ŠRANK, Marek. Dilemy v práci sociálneho pracovníka v zdravotníctve in Hradecké dny sociální práce (6. : 2010 : Hradec Králové, Česko). Etika sociální práce : sborník z konference VI. Hradecké dny sociální práce, Hradec Králové, října Hradec Králové : Gaudeamus, s. ISBN

74 THOMPSON, Mel. Přehled etiky. Praha : Porál, s. ISBN Internetové zdroje Česká republika. Zákon č. 108/2006 Sb. ze dne 14. března 2006 o sociálních sluţbách. In Sbírka zákonů, Česká republika. 2006, částka 61/2009 Sb. a 22/2009 Sb.m.s. [cit ] Dostupný také z WWW: < Etický kodex sociálních pracovníků ČR. : Společnost sociálních pracovníků, [cit ] Dostupné z WWW: < /images/pdf/eticky%20kodex%20sspcr.pdf>. > HASSAN, Thea - AN ETHIC OF CARE CRITIQUE [cit ] Dostupné z WWW: < 4/1/An_Ethic_of_Care_Critique.pdf>. HELD, Virgina. The Ethics of Care : Personal, Political, and Global [online]. Oxford : Oxford University Press, 2005 [cit ]. Dostupné z WWW: < /toc.html>. ISBN ISBN-13: , doi: / Chráněné bydlení PORTUS PRAHA, o. s. [cit ] Dostupné z WWW: < &id=53&itemid=59>. 74

75 L Arche Internationale [cit ] Dostupné z www: < ENGSTER, Daniel - Can Care Ethics be Institutionalized? Toward a Caring Natural Law Theory [cit ] Dostupné z WWW: < MEAGHER, Gabrielle; PARTON, Nigel. Modernising Social Work and the Ethics of Care. Social work & Society [online]. 2004, 1, [cit ]. Dostupný z WWW: < Parton2004.pdf>. TONG, Rosemarie; WILLIAMS, Nancy, "Feminist Ethics", The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Spring 2011 Edition), Edward N. Zalta (ed.), URL = < >. RAMBOUSKOVÁ, Bohdana. Feminismus.cz : O ţenách, muţích, feminismu a gender studies [online] [cit ]. Carol Gilligan: Jiným hlasem - Portál Dostupné z WWW: < Články z časopisů NEČASOVÁ, Mirka; DOHNALOVÁ, Zdeňka; TALAŠOVÁ, Renáta. Vyuţití vybraných etických teorií v praxi sociální práce : Using Some Chosen Ethical Theories in the Social Work Practise. Sociální práce / Sociálna práca. 2010, 10, 3, s

76 9. Přílohy Příloha č. 1 Heinzovo dilema V jedné daleké zemi umírala ţena, která onemocněla zvláštním druhem rakoviny. Existoval lék, o němţ si lékaři mysleli, ţe by mohl ţenu zachránit. Šlo o zvláštní formu radia, kterou jeden lékárník v tomtéţ městě právě před nedávnem objevil. Výroba byla drahá, avšak lékárník poţadoval desetkrát víc, neţ kolik jej stála výroba. Za radium zaplatit 200 dolarů a za malou dózu léku pak poţadoval Heinz, manţel nemocné ţeny, vyhledal všechny své známé, aby si vypůjčil peníze, a usiloval i o podporu úřadů. Shromáţdil však jen 1000 dolarů, tedy polovinu poţadované ceny. Vyprávěl lékárníkovi, ţe jeho ţena umírá, a prosil jej, aby mu lék prodal levněji, popř. aby mu Heinz mohl zbytek zaplatit později. Lékárník však řekl: Ne, já jsem ten lék objevil, a chci na něm vydělat peníze. - Heinz tím vyčerpal všechny legální moţnosti; je zcela zoufalý a uvaţuje, zda by se neměl do lékárny vloupat a lék pro svou ţenu ukrást Heidbrink (1997), s

77 Příloha č. 2 - Dotazník Etické problémy při práci s lidmi s mentálním postižením V rámci studia na ETF UK v Praze zpracovávám bakalářskou práci na téma etika práce s lidmi s mentálním postiţením. Jde v ní o to, jak jednotliví pracovníci v této oblasti přistupují k etickým problémům. A v tomto Vás prosím o spolupráci. Vaše odpovědi mi velmi pomohou. 1) Jste a) muţ b) ţena 2) Setkáváte se při své práci s lidmi s mentálním postižením s etickým problémem? a) ano b) ne c) zřídka 3) Vžijte se, prosím, do následujících situací (upozorňuji, že nejde o jejich vyřešení, ale pouze o to, co by Vaše jednání nejspíše ovlivnilo): A) Žena se středně těžkým mentálním postižením a s přidruženými poruchami paměti je klientkou chráněného bydlení. Kvůli svému postižení má omezenou způsobilost k právním úkonům. Klientka často vyžaduje konzumaci sladkého jídla, které jí však způsobuje zdravotní obtíže; pokud je jí odmítnuto, je na asistenty a další klienty nepříjemná. Nechali byste klientce v jídle volnost, nebo byste se snažili její jednání nějak omezovat? Označte prosím, co by Vaše rozhodování nejspíše ovlivnilo: ano spíše ano spíše ne ne snaha o dodrţení všech předpisů, kodexů či jiných norem snaha o co nejlepší péči o klienta, přijmout ho i s jeho potřebami, začlenit ho do sítě našich vztahů snaha jednat tak, jak by asi jednal dobrý, zkušený a spolehlivý a pracovník snaha o sledování prospěchu většiny Jiné, prosím, vypište: 77

78 B) Žena s lehkým až středně těžkým mentálním postižením, s častými epileptickými záchvaty a značně sníženou pohyblivostí je klientkou chráněného bydlení. Zde je společné sociální zázemí. Klienti se proto v koupání střídají. Klientka se ke koupání sama rozhodne ve tři-čtvrtě na dese večer, čtvrt hodiny před koncem pracovní doby asistentky, jejíž pomoc ke koupeli potřebuje a též před večerním klidem, který je třeba dodržovat s ohledem na další klienty. Je možné, že pokud jí asistentka pomoc s ohledem na pokročilou hodinu odmítne, klientka se pokusí vykoupat sama a je pravděpodobné, že upadne a zraní se. Má asistentka klientku odmítnout, nebo má klientce vyhovět? Označte prosím, co by Vaše rozhodování nejspíše ovlivnilo: ano spíše ano spíše ne ne snaha o dodrţení všech předpisů, kodexů či jiných norem snaha o co nejlepší péči o klienta, přijmout ho i s jeho potřebami, začlenit ho do sítě našich vztahů snaha jednat tak, jak by asi jednal dobrý, zkušený a spolehlivý a pracovník snaha o sledování prospěchu většiny Jiné, prosím, vypište: C) Muž s lehkým až středně těžkým mentálním postižením je klientem chráněného bydlení. Klient je relativně samostatný, ale při procházkách potřebuje doprovod. Klient v minulosti souhlasil, že stojí o účast na plánované akci. V den, kdy se akce měla konat, se tento klient rozhodl, že se akce účastnit nechce a chce zůstat doma s konkrétním asistentem, se kterým si dobře rozumí. V domovním řádě je uvedeno, že klienti nemohou zůstat sami doma, vždy musí být přítomný alespoň 1 asistent. Klientem požadovaný asistent je sice v dosahu, ten den však má mít volno. Má se věnovat klientovi spíše on a třeba si proto vyměnit službu s právě přítomným asistentem? 78

79 Označte prosím, co by Vaše rozhodování nejspíše ovlivnilo: ano spíše ano spíše ne ne snaha o dodrţení všech předpisů, kodexů či jiných norem snaha o co nejlepší péči o klienta, přijmout ho i s jeho potřebami, začlenit ho do sítě našich vztahů snaha jednat tak, jak by asi jednal dobrý, zkušený a spolehlivý a pracovník snaha o sledování prospěchu většiny Jiné, prosím, vypište: 4) V případě obdobných dilemat, se kterými se Vy zpravidla setkáváte, Vaše jednání nejspíše ovlivní: 1. snaha dodrţet pokud moţno všechny příslušné paragrafy, předpisy a ustanovení kodexů 2. snaha zachovat péči o klienta, přijmout ho i s jeho potřebami a začlenit ho do sítě našich vztahů 3. snaha o takové jednání, které znáte od zkušeného, spolehlivého a dobře smýšlejícího pracovníka 4. snaha dosáhnout spokojenosti alespoň většiny zúčastněných 5. snaha dát zadost spravedlnosti navrţeného řešení vůči druhým 6. jiné (prosím, vypište). Děkuji za Vaši spolupráci! 79

80 Příloha č. 3 - Výsledky dotazníkového šetření - grafy Obrázek 2 - ovlivnění jednání v situaci A Obrázek 3 - ovlivnění jednání v situaci B 80

81 Obrázek 4 - ovlivnění jednání v situaci C 81

82 Obrázek 5 - Snaha dodržet všechny předpisy Obrázek 6 - Snaha o co nejlepší péči 82

83 Obrázek 7 - Snaha jednat jako dobrý, zkušený pracovník Obrázek 8 - Snaha o sledování prospěchu většiny 83

84 Obrázek 9 - Co by nejspíše běžně ovlivnilo ženy 1 Obrázek 10 - Co by nejspíše běžně ovlivnilo ženy 2 84

85 Obrázek 11 - Co by nejspíše běžně ovlivnilo muže 1 Obrázek 12 - Co by nejspíše běžně ovlivnilo muže 2 85