CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Vyuţití dobrovolnictví jako jeden z nástrojů sociální inkluze lidí bez domova.

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Vyuţití dobrovolnictví jako jeden z nástrojů sociální inkluze lidí bez domova. Vladimír Němec Olomouc 2013

2 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Vyuţití dobrovolnictví jako jeden z nástrojů sociální inkluze lidí bez domova. Téma práce: Vyuţití dobrovolnictví jako jeden z nástrojů sociální inkluze lidí bez domova. Vladimír Němec Vedoucí práce: ThLic. Michal Umlauf Olomouc 2013

3 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem absolventskou práci zpracoval samostatně na základě pouţitých zdrojů a literatury, uvedené v bibliografickém seznamu. V Olomouci, dne 10. února 2013 Vladimír Němec

4 Tímto bych rád poděkoval panu ThLic. Michalu Umlaufovi, za odborné vedení diplomové práce, cenné rady a připomínky, které mi při zpracování práce poskytl, a také za čas, který mi věnoval.

5 Obsah: ÚVOD TEORETICKÁ ČÁST KRÁTCE K HISTORII ČESKÉHO DOBROVOLNICTVÍ DOBROVOLNICTVÍ PO ROCE DOBROVOLNÍK A DOBROVOLNICKÁ SLUŢBA MOTIVY K DOBROVOLNICTVÍ FORMY DOBROVOLNICTVÍ PERSPEKTIVY DOBROVOLNICTVÍ FUNKCE A PRINCIPY DOBROVOLNICTVÍ PRÁVNÍ LEGISLATIVA DOBROVOLNICKÉ SLUŢBY DOBROVOLNICTVÍ Z HLEDISKA PROFESIONALIZACE A JEHO BARIERY Metodika práce s dobrovolníky Funkce koordinátora dobrovolníků VZNIK A DŮSLEDKY BEZDOMOVECTVÍ SOCIÁLNÍ SLUŢBY V ČR POSKYTOVANÉ LIDEM BEZ DOMOVA POSTOJ SPOLEČNOSTI K BEZDOMOVECTVÍ PŘÍNOS DOBROVOLNICKÉ SLUŢBY V SOCIÁLNÍ INKLUZI LIDÍ BEZ DOMOVA DOBROVOLNICTVÍ JAKO NÁSTROJ SOCIÁLNÍ INKLUZE V KONTEXTU EKOLOGICKÉ PERSPEKTIVY VYMEZENÍ STYČNÝCH PLOCH MOŢNOSTI ZAPOJENÍ VEŘEJNOSTI VE SLUŢBĚ DOBROVOLNICTVÍ U LIDÍ BEZ DOMOVA MOŢNOSTI ZAPOJENÍ LIDÍ BEZ DOMOVA VE SLUŢBĚ DOBROVOLNICTVÍ PRAKTICKÁ ČÁST ÚVOD K VÝZKUMU PŘÍPRAVNÁ FÁZE A VÝZKUMNÝ CÍL VÝZKUMU ZPŮSOB VÝZKUMU ANALYTICKÉ KROKY VÝZKUMU Výběr výzkumného vzorku Získávání dat pro výzkum Příprava dat pro analýzu Analýza dat dílčím postupem EMPIRICKÉ KROKY VÝZKUMU Výběr výzkumného vzorku Získávání dat pro výzkum Příprava dat pro analýzu Analýza dat dílčím postupem... 43

6 4.6 ZOBECNĚNÁ TVRZENÍ Z JEDNOTLIVÝCH "B - TRSŮ", (Z) Zobecněné tvrzení, (Za) Zobecněné tvrzení, (Zb) Zobecněné tvrzení, (Zc) Zobecněné tvrzení, (Zd) Zobecněné tvrzení, (Ze) Zobecněné tvrzení, (Zf) Zobecněné tvrzení, (Zg) Zobecněné tvrzení, (Zh) Zobecněné tvrzení, (Zi) Zobecněné tvrzení, (Zj) Zobecněné tvrzení, (Zk) Zobecněné tvrzení, (Zl) Zobecněné tvrzení, (Zm) Shrnutí nejdůleţitějších skutečností ze zobecněných tvrzení ZÁVĚR POUŢITÁ LITERATURA: POUŢITÉ INTERNETOVÉ ZDROJE: SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK PŘÍLOHY TABULKA Č TABULKA Č PŘEHLED SYSTÉMU KÓDOVÁNÍ PŘEHLED KORESPONDENCE SE ZAŘÍZENÍMI, (A - G) IKV - Bílá Voda, (A) DC Adorea - Vsetín, (B) Elim Vsetín, o.s., (C) Středisko Samaritán pro lidi bez domova, (D) Dům sv. Pavla v Českých Budějovicích, (E) Armáda Spásy v Šumperku, (F) Komunita Sant Egidio, (G) DOPLŇUJÍCÍ KORESPONDENCE, (DOP) MVČR - Oddělení preventivních programů a dobrovolnické sluţby, (DOP 1) Nábor dobrovolníků na ÚP v Šumperku, (DOP 2) Zpráva z Odboru prevence kriminality o veřejné a dobrovolnické sluţbě, (DOP 3) VYTVOŘENÍ "B - TRSŮ" Z ROZHOVORŮ S RESPONDENTY, (B) Styčné plochy bezdomovců, dobrovolníků a veřejnosti (činnosti, kde dochází k pomalejší či rychlejší sociální inkluzi lidí bez domova), (B1)... 17

7 7.6.2 Postoj respondentů vůči zapojení dobrovolníků z řad do dobrovolnické činnosti u lidí bez domova, (B2) Postoj respondentů vůči zapojení bezdomovců do dobrovolnické činnosti, (B3) Pozitivní zkušenosti sociální inkluze lidí bez domova, (B4) Negativní zkušenosti sociální inkluze lidí bez domova, (B5) Dobrovolnictví & Veřejná sluţba, (B6) Starost o dobrovolníky, (B7) Obecné zkušenosti s rekrutací dobrovolníků z řad bezdomovců, (B8) Důleţitost dohledu na práci dobrovolníka, (B9) Výběr a prověření dobrovolníka před přijetím, (B10) Spolupráce zařízení v rámci sociální inkluze lidí bez domova, (B11) Co přináší interakce ve styčných plochách, (B12) Co se zařízení snaţí dobrovolnictvím zprostředkovat lidem z ulice, (B13) UKÁZKA SMLOUVY O DOBROVOLNICKÉ SLUŢBĚ V IKV... 26

8 Úvod Název absolventské práce Dobrovolnictví, jako jeden z nástrojů sociální inkluze lidí bez domova, jsem zvolil záměrně ze dvou důvodů. První je mé zaměstnání v sociální sluţbě AD, noclehárny a NDC, určených pro muţe a ţeny bez přístřeší. Druhým důvodem byla absolvovaná praxe v komunitě IKV, kde mi byla umoţněno setkat se s vyuţitím dobrovolnické činnosti k resocializaci lidí, kteří do zařízení přicházeli z ulice, výkonu trestu, z léčeben různých závislostí apod. Setkal jsem se zkušenými profesionály, kteří se o lidi z ulice starali a nenásilným způsobem je směřovali k obnovení sociálních vazeb ve společnosti. Sociální inkluzi lidí bez domova se věnuje mnoho státních i nestátních organizací, ale téměř ţádná z nich k tomu vyuţívá dobrovolnickou činnost. V rámci výzkumu bylo osloveno sedm vybraných sociálních zařízení, která pracují nebo přicházejí do kontaktu s bezdomovci, a zároveň nabízejí vyuţití dobrovolnické činnosti lidem z řad široké veřejnosti u lidí bez domova nebo také samotným bezdomovcům. Z důvodu malého existujícího mnoţství respondentů byl k získání dat zvolen kvalitativní výzkum polostrukturovaného rozhovoru, který umoţňuje moţnost volného dotazování a získání velkého mnoţství dat. Cílem výzkumu je zachycení subjektivního pohledu zařízení na danou problematiku a současné zhodnocení odlišností nebo podobností s teoretickou částí. Samotná práce je rozdělena do dvou oddílů, teoretického a praktického. Základ teoretické části sestává z obecného vymezení dobrovolnictví, bezdomovectví a k nim se vztahující legislativy. Další informace se týkají motivů k dobrovolnické sluţbě, jakým způsobem jsou dobrovolníci do zařízení přijímání, jak jsou vedeni nebo v rámci jakých aktivit se uplatňují atd. Obdobným způsobem je představeno také bezdomovectví, tj. důvody jeho vzniku, jaké dopady má na člověka, jaká je bezdomovcům nabízena pomoc v rámci sociální práce a jak na tento problém nahlíţí široká veřejnost. Z vymezených informací o dobrovolnictví a bezdomovectví je vymezeno teoretické moţné vyuţití dobrovolnictví, jako nástroje k sociální inkluzi lidí bez domova. Zmíněny jsou dva moţné způsoby, tj. dobrovolníci z řad široké veřejnosti provádějící dobrovolnickou činnost u lidí bez domova a zapojení samotných bezdomovců do dobrovolnické sluţby. Daná problematika je nahlédnuta i optikou 8

9 ekologické perspektivy, která hovoří o ovlivnění ţivota jednotlivců, nebo celých skupin, díky vzájemné interakci. Praktický oddíl se skládá z analytické části, na kterou navazuje empirická část. Analytická část předkládá důvody ke zvolení postupu kvalitativního výzkumu, má ukotvení v odborné literatuře a je osnovou pro navazující tvorbu empirické části. Jak bylo zmíněno, výzkumná data byla získána od sedmi oslovených respondentů polostrukturovaným rozhovorem, v rámci ové korespondence. Jádro korespondence tvořila hlavní témata a pokud bylo nutné získat další informace, byla pouţita technika volného dotazování. Sesbíraná data od jednotlivých zařízení, byla podrobena analýze dílčím postupem, který umoţnil vytvoření tzv. trsů. Prakticky to znamenalo vyhledávání informativních podobností ze získaných odpovědích korespondence všech zařízení a vytváření trsů, které podávají určitou odpověď vzhledem k cíli výzkumu. Tyto trsy jsou v procesu výzkumu zobecňovány na tvrzení jednotlivých zařízení, z nichţ byl vytvořen závěr. Práce by měla inspirovat a oslovit všechny, kteří se podílí a bojují za sociální inkluzi marginalizované skupiny lidí bez domova. Jedná se tedy o moţnost náhledu, jak by dobrovolnická sluţba v oblasti bezdomovectví mohla být vyuţívána. 9

10 1 Teoretická část 1.1 Krátce k historii českého dobrovolnictví Pro pochopení postoje české společnosti k dobrovolnické sluţbě je nutné zajít zpět do historie utváření dobrovolnictví. Ze získaných informací bude zřetelnější proč je obtíţné, ale zároveň velmi důleţité vytrvat ve snaze zapojit dobrovolnickou sluţbu v oblasti bezdomovectví, např. jako nástroje sociální inkluze. Předkládám tedy jen krátký souhrn o historii dobrovolnictví od 19. stol. do roku Evropské dobrovolnictví je postaveno na bohaté tradici církevních charitativních organizací. Spolková činnost se rozvíjela nejvíce v 19. století, kdy vznikla řada vlasteneckých spolků na podporu umění, kultury, vědy a vzdělání. Po vzniku samostatného Československa se dobročinnost ještě více rozvinula. Vznikaly dobrovolné soukromé, obecní, náboţenské, národnostní organizace bohaté svým rozsahem a formami, např. v péči o mládeţ, Československý červený kříţ, Masarykova liga proti TBC. Úroveň dobrovolnictví v ČR před nástupem komunismu byl v podstatě shodný ve všech zemích západní Evropy a v USA (Tošner, J., Sozanská, O., 2002, s. 29). Vývoj byl přerušen německou okupací a následně vznikem nástupem socialistického reţimu. V roce 1948, však došlo k radikální změně v postoji k této sluţbě. Komunistická strana chtěla mít řízení spontánních dobrovolnických aktivit pod kontrolou, kvůli moţnému ohroţení její dominantní pozice ve státě a také potřebovala vyuţít tuto sílu k řešení nedostatkového socialistického hospodářství. Stát také zestátnil a podřídil přímé kontrole ty aktivity a spolky, které se zabývaly poskytováním veřejně prospěšných sluţeb a charitativní činnosti, zejména církevní organizace. Hlavní snahou reţimu byla centralizace a kontrola (Frič, P., Pospíšilová T. a kol., 2010, s ). Nadšení na začátku socialistického budování byla veliká a ovlivnila mnoho lidí. Zrodil se tak nový typ altruismu, kdy jedna část občanů věřila v nastavené ideály a přednosti komunismu, jeţ hraničila téměř s fanatickou obětavostí a druhá část neuznávala toto dobrovolnictví pro jeho falešnost a manipulaci ze strany státu. Přesto, ne všichni, kteří dobrovolně pracovali, byli zastánci reţimu. Takoví lidé jednoduše povaţovali za správné vytvářet společně hodnoty pro všechny. Byl to jejich zvnitřnělý 10

11 postoj a nálepku, kterou jejich aktivitám strana přisoudila a nijak neřešila. Neúčast na společných brigádách se hodnotila nejhůře, tj. jako nepřátelství vůči nastavené ideologii. Na takové občany byl vyvíjen tlak výhruţkami a vydíráním. Takto vytvořenému strachu podlehlo, a v zájmu přeţití začalo spolupracovat, značné mnoţství lidí. Slova dobrovolník a dobrovolná práce vzbuzovala odpor a nenávist, proto byla časem nahrazena slovy brigádník a brigáda. Časem reţim změnil taktiku a nabídl lidem obchod ve stylu, kdyţ se budete účastnit brigád, budete mít pokoj od kontrol a budete mít výhody, jako vlastní bydlení, moţnost studia pro děti atd. Stát se dobrovolníkem, bylo vnímáno, jako nutné zlo, které se musí snášet, pokud chci dosáhnout dobrého, pokojného ţivota (Frič, P. a kol., 2010, s ). Dobrovolnictví tedy v základě zrušeno nebylo, ale vláda jej nazvala činností v zásadě politickou, spadající pod vedení komunistické strany a slouţilo k rozvoji socialistickému celku společnosti. Z krátce uvedených informací o historii je důleţité si uvědomit, na jakých základech byl vztah společnosti k dobrovolné sluţbě postaven a proč je v dnešní době stále znatelný despekt k této činnosti (Frič, P., Pospíšilová, T. a kol., 2010, s. 48). 1.2 Dobrovolnictví po roce 1989 Po revoluci ztratilo socialistické soutěţení svůj smysl a nastala demokracie. Dobrovolnictví na pracovištích, v neziskových organizacích a dobrovolné aktivity ve prospěch státu zcela zanikly. S pádem komunismu se rozplynula vidina zabezpečení všeho a všech státem, na lidi začaly doléhat existenční problémy a nástup konzumní společnosti vytvořil nepříznivé podmínky dobrovolnictví. Velmi citelně byly ovlivněny výdaje na infrastrukturu - zaměstnání, dostupnost zdravotnické péče, úřadů atd., proto mnoho mladých lidí odchází z vesnic do měst a staří tak zůstávají odkázáni jeden na druhého. Právě proto se rozrůstá počet nestátních neziskových organizací, které zaplňují dříve chybějící welfare sluţby, sluţby ţivotního prostředí a humanitárních oblastí. Dochází k síťování potřebných sluţeb v občanském sektoru a organizace občanské společnosti (OOS) se staly plnohodnotným partnerem veřejné správy. Stoupá tak jejich profesionalita a jsou schopny získávat granty na své projekty. V tomto novém nastavení se prolínají západní vzorce s našimi a vznikají nové koncepce a postoje k dobrovolnictví, např. firemní dobrovolnictví (Frič, P. a kol., 2010, s ). 11

12 Z informací o historii dobrovolnictví je patrné, ţe lidé české společnosti byli formováni k pasivitě a dobrovolná aktivita byla spíše nastavená reţimem, nejednalo se tedy o dobrovolnou činnost vyvěrající z aktivity samotného člověka. Po roce 1989 nastala demokracie, ale zdá se, ţe na ni mnoho lidí nebylo připraveno a zůstali v pasivitě očekávání pomoci od státu. Situaci doplňuje otevření hranic, příchod uprchlíků a také propuštění velkého mnoţství vězňů při amnestii. Lidé, kteří byli zvyklí, ţe mají práci, domovy se ocitali bez pomoci neschopní si sami poradit a tak se zviditelnil fenomén bezdomovectví (Hradečtí, I. a V., 1996, s. 13). V tento čas začaly vznikající NNO reagovat na sociální problémy a angaţovaly se v mnoha oblastech. O dobrovolnickou sluţbu se od roku 1998 se nejvýrazněji zajímalo a sbíralo informace občanské sdruţení Hestia a byly vytvořeny programy dobrovolnictví akreditované MVČR, např. nejznámější Program 5P. V roce 1999 vzniklo první specializované pracoviště Národní dobrovolnické centrum, jeţ bylo zaloţeno z finanční podpory Open Society Institutu v New Yorku v rámci Programu rozvoje dobrovolnictví ve 14 zemích bývalého komunistického bloku. Z hlavních činností, které mělo centrum naplňovat, byla realizace rehabilitace občanských ctností, integrace dárcovství a dobrovolnictví do povědomí veřejnosti, vzdělávání a rozvoj dobrovolnických center v regionech ČR. Postupně vznikala další dobrovolnická centra, převáţně neziskového charakteru, jen několik jich působí s podporou zdravotnického zařízení. Další úspěšní zřizovatelé a podporovatelé jsou ADRA a Charita. V roce 2003 vstoupil v platnost zákon 198/2002 o dobrovolnické sluţbě a o změně některých zákonů, jeţ zavádí v Evropě běţné pojmy, jako proces akreditace, vysílající a přijímající organizace, ochranu proti rizikům, pojištění, odborné vedení koordinátorem nebo supervize. Koncem roku 2008 bylo umoţněno dobrovolníkům spolupracovat s profesionály v sociálních sluţbách v rámci zákona 108/2006 o sociálních sluţbách. Postupně se do zřizování dobrovolnických center angaţují města a obce, z nichţ první bylo DC Adorea ve Vsetíně a preventivní program 5P v Neratovicích. Je to posun ke komunitnímu dobrovolnictví, kdy se zlepšuje informovanost, participace a sociální integrace občanů, čímţ je vytvářena důleţitá sociální síť (Frič, P. a kol., 2010, s ). 12

13 1.3 Dobrovolník a dobrovolnická sluţba Vzhledem k historii ČR se hodnotám dobrovolnictví stále učíme. Na začátku této kapitoly vymezím obecný pojem dobrovolník a z jakých řad společnosti nejčastěji vychází. V dalších kapitolách přejdu ke specifičtějším souvislostem mezi dobrovolnictvím a bezdomovectvím. V literatuře existuje mnoho definic, kdo je dobrovolník, z nichţ jsem vybral jen některé. Dobrovolník je ten, kdo poskytuje bez nároku na finanční odměnu svůj čas, svůj altruismus a své schopnosti druhým. Dobrovolnictví má řadu charakteristik, přičemţ nejzákladnějším znakem je dobrovolná výpomoc. Příjemce této výpomoci by měl dobrovolníka vnímat jako svého pomocníka, na kterého je moţné se spolehnout. Přesto, ţe je důleţité, aby byli dobrovolníci organizačně profesionálně vedeni a školeni, měla by si tato sluţba zachovat specifickou neformálnost a spontánnost. (Tošner, J., Sozanská, O., 2002, s. 35). Kdyţ se vysloví pojem dobrovolnictví, napadnou nás podobná slova, jako dobročinnost, občanská výpomoc, sousedská výpomoc, formální a neformální dobrovolnictví a téma dobrovolnictví se tak můţe rozšířit o aspekt dobrodiní. Podle Slovníku spisovného jazyka českého je dobrovolníkem ten, kdo koná z vlastní vůle nějakou práci či povinnost, dobrodincem pak ten, kdo prokazuje dobrodiní, dělá milosrdné dobré skutky (Jirásek, I., Jirásková, M. (2011). Dobrovolník a dobrodinec: paralely sociálního pracovníka a poutníka. Sociální práce/sociálna práca, č. 4, s. 37). Dobrovolnictví je tedy spojováno s termínem filantropie neboli dobročinností, která má své kořeny v západní kultuře spojené s ţidovské a křesťanské morálce a je nazývána občanskou ctností. Dobročinnost je dělena na dvě formy dárcovství a dobrovolnictví. Dárcovství má jasný charakter, jedná se o darování peněţní či materiální pomoci ve prospěch druhých. Dobrovolná činnost zaměřená na rodinu, příbuzenstvo a sousedy se nazývá sousedská výpomoc, kdeţto pomoc v rámci komunity obce, farnosti apod. se jedná o dobrovolnictví vzájemně prospěšné. Dobrovolnictví NNO a dobrovolnických center spadá do dobrovolnictví veřejně prospěšného. Partnerem dobrovolníka bývá většinou NNO, která nabízí a vyhledává jednorázové i dlouhodobé dobrovolné činnosti. Všechny tři formy sousedská, vzájemná a veřejně prospěšná pomoc se často prolíná, např. v církevních organizacích, kdy není důleţité, zdali je příjemce sluţby členem církve či nikoli. Podle významu slov se rozděluje 13

14 dobrovolnictví na dobrovolnickou činnost, kde je hlavní aktivitou organizace dobrovolnictví a dobrovolnou činnost, jako vlastní výkon pomoci. Mezi představitele dobrovolnické činnosti patří, např. dobrovolnická centra a dobrovolná činnost zahrnuje různá hnutí DUHA, YMCA, Skaut a další, jejichţ konkrétní činnost stojí na dobrovolnících. Na dobrovolníka lze určitě pohlíţet, jako na nositele změn ve společnosti, který svobodně a dobrovolně zvolenou aktivitou otvírá nové pohledy a moţnosti v procesu spolupráce mezi státem, komerčním sektorem a NNO (Tošner, J., Sozanská, O., 2002, s ). Dobrovolníci přicházejí nejčastěji z řad studentů, kteří se díky praxi mohou lépe připravit na budoucí povolání. Velkou část také představují lidé nezaměstnaní nebo důchodci, kteří mají potřebu být nějak uţiteční a lidé, kteří jsou sice zaměstnaní, ale ve své práci postrádají kontakt s jinými lidmi (Matoušek, O., s. 61). Za zvlášť důleţité povaţuji Fričovo upozornění na tři společné a specifické znaky dobrovolnictví, na které by měl pamatovat dobrovolník, organizace i společnost. Dobrovolnictví by mělo být nepovinné, neplacené a vykonávané ve prospěch druhých (Frič, P. a kol., 2010, s. 9). 1.4 Motivy k dobrovolnictví Dobrovolnictví je činnost sama o sobě vykonávaná na základě svobodného rozhodnutí a nevede k dosahování nároku na odměny. Je ukotvena na spolupráci a konsensu mezi organizací a dobrovolníkem, přičemţ prospěch by neměl plynout pouze pro organizaci zprostředkující sluţbu, ale také dobrovolníkovi i osobám, které pomoc přijímají. Důleţité je vnímat, ţe dobrovolnická sluţba by měla být vykonávána vedle nějaké jiné činnosti, která je pro dobrovolníka hlavní. Pokud však bude dobrovolnicví vyuţíváno, jako nástroj sociální inkluze v nezaměstnanosti, pak by tato podmínka neplatila. Prakticky tedy dobrovolník neţádá peněţní mzdu, ale předpokládá, ţe přínos a efekt jeho snahy bude oceňován jinými způsoby. Krutina dokládá, ţe obecně dobrovolníci mají dvoje očekávání, co by jim mělo být nabídnuto ze strany organizace nabízející moţnost dobrovolnictví a jak by dobrovolnická sluţba měla ovlivnit jejich ţivot. Od organizace nabízející dobrovolnictví očekávají vstřícné přijetí, jednání na úrovni partnerství, vedení a reflexe jejich činnosti, moţnost získání a udrţení nových sociálních vztahů, moţnost širší spolupráce s organizací, např. v pracovněprávním vztahu nebo v doporučení dalších odborných kontaktů. Vůči svému ţivotu dobrovolník 14

15 očekává zvýšení pocitu vlastní důleţitosti, sebeúcty, uţitečnosti a získání nových praktických dovedností (Krutina, M., 2004, s. 4-5). Vzhledem k základním charakteristikám dobrovolnictví lze vymezit motivy dobrovolníka. Můţeme sem zařadit mravnostní povinnost, soucit, osamělost, zvědavost, pocit nenahraditelnosti či nedostatkem sebeúcty, kdeţto pro dobrodince by mělo být charakteristické jednání pramenící z jeho bytostného zájmu o druhé a ochoty podílet se na šíření dobra. K porozumění konání dobra ze svobodného rozhodnutí pouţil Jirásek vtipně metaforu poutě a poutníka, kdy kaţdý z nás je na cestě svého ţivota. Kaţdý dobrovolník bude přicházet do organizace pomáhat z určitého důvodu a samotná dobrovolnická sluţba je opravdovou cestou poznávání a pomoci. Je zde vymezeno pět motivů přistupování k dobrovolnictví. V prvním se jedná o turistu, který přichází hledat uvolnění a zábavu, druhý je cestovatel touţící uniknout z šedi všednosti, třetí je pozorovatelem a přichází ze zvědavosti, čtvrtý hledá své ukotvení a přichází na zkoušku, posledním je postoj poutníka, který hledá svým konáním smysl v ţivotě. Hraničními postoji jsou turista, který jde spíše po povrchu věcí a jakoby na zkoušku, a poutník, hledající jednotu s celkem, chce pochopit a porozumět. V zásadě zdravým přístupem k ţivotu je, ţe si člověk, jestli je toho schopen, řeší své problémy sám. Pokud je situace nezvladatelná, pomáhá rodina a nejbliţší. Teprve kdyţ selţe i tato moţnost, přichází na scénu sociální pracovníci a dobrovolníci. Vědomí dobrovolníka vnímá, ţe klient, který není při síle, nepotřebuje almuţnu, ale dar partnerství. Na cestu dobrovolnictví se lidé vydávají z různých pohnutek a pravdou je, ţe motivy se během výkonu dobrovolnické sluţby mohou měnit (Jirásek, I., Jirásková, M. (2011). Dobrovolník a dobrodinec: paralely sociálního pracovníka a poutníka. Sociální práce/sociálna práca, č. 4, s ). Dobrovolníci ze strany veřejnosti budou na začátku více zvědaví, ale proţitou zkušeností při práci s bezdomovci mohou dostat vhled k pochopení problematiky, mohou se stávat více poutníky. Tak i lidé bez domova zapojení v dobrovolnictví, budou zase vyhledávat sociální kontakt nebo smysl ţivota a časem se u nich můţe vytvořit větší sebedůvěra, odpovědnost a směřování k sociální inkluzi, mohou se stávat více partneři. Znamená to tedy, ţe dobrovolník poutník i turista jsou v průběhu dobrovolné sluţby vnitřně přetvářeni, coţ můţe přinášet značný posun v pohledu jednotlivců a společnosti na hodnotu dobrovolnictví i na různé sociální skupiny a můţe dojít ke zmírnění vzniklých barier. 15

16 1.5 Formy dobrovolnictví Z hlediska vývoje je nejstarší evropský model, tzv. komunitní dobrovolnictví, kde se na základě společných zájmů setkává skupina lidí ke společné činnosti, např. církevní organizace. Z některých komunit se mohou stát i dobrovolnická centra, orientovaná na určitou sociální skupinu v zachování komunitních přátelských vztahů. Vývojově mladším je americký model, tzv. manaţerský, kde je středem profesionální dobrovolnické centrum, které vyhledává dobrovolníky z řad společnosti a nabízí jim moţnost realizace altruismu v řadě organizací. Obecné rozlišení dobrovolnictví má také neformální a formální charakter. Neformální pomoc začíná u sousedské či rodinné výpomoci, směřuje k neformálnímu setkávání skupiny lidí a postupně vede k zaloţení registrované NNO. Formální způsob spočívá v zaloţení profesionální organizace, která spolupracuje s dobrovolníky (Tošner, J., Sozanská, O., 2002, s. 38). Participace společnosti v dobrovolnické sluţbě má v naší společnosti nezastupitelné místo a je posuzovaná dle důleţitosti morálního hodnocení celé společnosti. Velmi dobře organizované jsou organizace ochránců ţivotního prostředí. Humanitární organizace a organizace na ochranu lidských práv, které vznikaly převáţně po roce Nejpočetněji zastoupena sociální a zdravotní oblast, kde vyuţití práce dobrovolníků vyţaduje profesionální přístup ve vyškolení příchozích dobrovolníků, stálých zaměstnanců, včetně vedení koordinátora. Řada NNO, kde se angaţují tisíce dobrovolníků, se vztahuje ke kulturní oblasti, a sportovním i vzdělávacím činnostem. V neposlední řadě se jedná také o zahraniční dobrovolnou sluţbu v rámci letních workcampů i dlouhodobých pobytů, převáţně určenou na výuku jazyků. Na dobrovolnících můţe záviset celý chod organizace, kde s malou skupinou profesionálů naplňuje cíl organizace velké mnoţství dobrovolníků, coţ je viditelné, např. u humanitárních akcí, kampaní apod. Tyto akce jsou většinou jednorázové. V činnostech, kde je nutné zabezpečit sníţení finančních nákladů na chodu organizace je zase předpoklad, ţe dobrovolníci participují na činnostech, které by museli vykonávat profesionální pracovníci, např. při pomoci s účetnictvím, s úklidovými pracemi, s obstaráváním recepce, s roznosem letáků a jinými podobnými pracemi. Činnost dobrovolníků však nemusí být pro vlastní chod organizace stěţejní, zato můţe vhodně zkvalitnit sluţby nebo provoz sluţby. Jedná se o doplnění sluţeb, kam patří, např. fakultativní sluţby. Z hlediska času se jedná o dlouhodobé a pravidelné závazky 16

17 a organizace obvykle do dobrovolníka investuje počáteční přípravu, pojištění atd. (Tošner, J., Sozanská, O., 2002, s ). 1.6 Perspektivy dobrovolnictví Frič uvádí, ţe ve společnosti existují rozmanité oblasti působení dobrovolníků a proto je nelze obsáhnout jen jedním pohledem. Přiklání se k názoru, ţe perspektivy zkoumání dobrovolných aktivit je nejlépe vnímat ve třech základních kategoriích. První je nezisková perspektiva, která nahlíţí na dobrovolnictví jako na neplacenou práci převáţně ve veřejně prospěšných sluţbách. Stává se tak součástí neziskových organizací, která je umoţňuje nahradit a pokrýt poptávku občanů po veřejných nedostupných statcích ve společnosti. Druhým pohledem je, tzv. občanský aktivismus, který se týká komunitního ţivota, vzájemné prospěšnosti a rekrutace dobrovolníků v menších členských organizacích. Třetí kategorie ukazuje na volnočasové aktivity a dobrovolnictví je zde způsob trávení volného času (Frič, P. a kol., 2010, s. 13). Tyto tři perspektivy se překrývají a doplňují, zároveň však kaţdá z nich odhaluje osobitý pohled na dobrovolnictví. Stále neexistuje jednoznačně ucelený názor, co dobrovolnictví je a co uţ není. Současná doba se snaţí posunout pochopení práce dobrovolníků za rámec individuálního chování a směřuje k institucionálnímu charakteru. Dnešní dobrovolníci kladou větší důraz na naplnění jejich očekávání, tj. co z této činnosti budou mít, dále jsou více kvalifikovaní a práci, komu a kde pomohou, si vybírají. Spíše se tak lidé dnešní doby angaţují v konkrétních kauzách a ne jen proto, ţe mají mnoho volného času. Také se více rozvíjí efektivita občanských organizací díky profesionalizaci dobrovolnického managementu a firemní dobrovolnictví přispívá ke stmelování pracovního týmu a jeho morálky. Zájem lidí o dobrovolnictví, je úzce spojeno s tím, v jakém ţivotním úseku se zrovna nacházejí. Důleţitou roli hraje faktor času a tak dobrovolníci vyţadují od občanských organizací flexibilitu a přizpůsobení jejich časovým moţnostem. Z důvodu nejednotného pojetí dobrovolnictví a široké škále aktivit, můţe vzniknout mnoho nedorozumění mezi organizacemi a jednotlivci. Autor zvýrazňuje vhodnost zapojování do dobrovolnictví lidi ze všech sektorů společnosti, tj. i minority nebo marginalizované skupiny, do dobrovolnických programů. Flexibilita dostupnosti rekrutace a nové formy síťování dobrovolnictví jsou vidět v pouţití informační techniky, např. internetový on-line servis. Popis současných výše popsaných 17

18 trendů chce ukázat, ţe podílení se na dobrovolnictví je utvářeno sociální strukturou, organizací, morálkou a kulturou, čímţ se vytváří jeho aktuální specifičnost a význam ve společnosti (Frič, P. a kol., 2010, s ). 1.7 Funkce a principy dobrovolnictví Krutina vymezil prakticky a výstiţně funkčnost dobrovolnictví, které jsou jiţ patrné z jeho náhledu na motivy a očekávání dobrovolníků. Dobrovolnictví nabízí funkci sociálně integrační v okamţiku, kdy se dobrovolník stává členem nového sociálního prostředí, získává novou roli v určité skupině a v rámci určité nabídnuté činnosti. Z pohledu psychologické funkce se dobrovolníkovi zvýší sebevědomí, bude vnímat, ţe jeho práce je oceňována a je pro někoho uţitečný. Získáváním poznání, nových ţivotních a praktických zkušeností je dobrovolník vyučován, z čehoţ vyplývá edukační funkce dobrovolnictví. Není nutně dané, ţe by pokroky učení byly okamţitě rozpoznatelné. Obvykle tyto uţitečné zkušenosti dobrovolník vyuţije později, v rámci svého profesního rozvoje a uplatnění. Dobrovolnické iniciativy v komunitě se dotýkají veřejného dění, přičemţ dochází k uspokojení potřeb mezi dobrovolníkem i komunitou. Vlivem iniciativní funkcí se mění veřejné mínění a zeslabují se bariéry mezi komunitami a skupinami. Dobrovolník mnohdy přichází s novými neotřelými pohledy na sociální práci, kde jsou často ukotveny stereotypy profesionálů, tzn. ţe dobrovolnictví má i funkci inovační. Všechny zmíněné funkce jsou spojené s tvorbou ekonomických hodnot a dobrovolníci mohou splňovat přímý nebo nepřímý ekonomický kapitál pro organizaci, její cílové skupiny či společnost. Z tohoto pohledu je posledním vymezením funkce ekonomická (Krutina, M., 2004, s. 5-6). 1.8 Právní legislativa dobrovolnické sluţby V následující kapitole vymezím, jaký je přínos dobrovolné sluţby pro dobrovolníka, společnost a v jakých činnostech se uplatňuje. O uvedené problematice se můţeme informovat na a Dobrovolnictví vychází z občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. v platném znění a zákona č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické sluţbě a o změně některých zákonů, kde jsou vymezeny práva a povinnosti smluvních stran, otázky odpovědnosti obou stran, uloţených sankcí při jejich nedodrţení atd. Důleţitým je, ţe zákon o dobrovolnické 18

19 sluţbě je odlišný od zákoníku práce. Z toho důvodu je nutné odlišit vztahy organizace s dobrovolníkem a pracovněprávními vztahy se zaměstnanci. Dalším neméně důleţitým aspektem je, ţe právní norma dobrovolnictví neupravuje jako takové, ale upravuje podmínky dobrovolnické činnosti v, tzv. akreditovaných organizacích. Akreditace uděluje MVČR na základě ţádostí od organizací, které s dobrovolníky chtějí pracovat a vyuţít výhody akreditovaných programů. Největší výhoda pro akreditovanou organizaci jsou bezesporu státní dotace na krytí některých finančních nákladů spojených s provozem, koordinací a pojištěním dobrovolníků. Organizace bez akreditace nemusí zabezpečovat právní jistotu pro dobrovolníka, ve smyslu zajištění odpovědnosti za škodu a za určitých podmínek také výhody v oblasti sociálního zabezpečení zdravotní, důchodového pojištění a podpory v nezaměstnanosti. Některé dobrovolnické kontrakty nepodléhají uvedené právní úpravě, převáţně proto, ţe organizace nejsou akreditovány, nicméně je nutné podotknout, ţe akreditace je známkou kvality vedení dobrovolníků (Krutina, M., 2004, s. 1 a 2) Podle znění zákona o dobrovolnické sluţbě, je dobrovolná činnost vykonávaná dobrovolníkem bez nároku na odměnu. Mezi hlavní činnosti patří pomoc nezaměstnaným, sociálně slabým, zdravotně postiţeným, seniorům, příslušníkům národnostních menšin, imigrantům, osobám po výkonu trestu odnětí svobody, osobám drogově závislým, osobám trpícím domácím násilím, jakoţ i pomoc při péči o děti, mládeţ a rodiny v jejich volném čase. Patří sem také pomoc při vzniklých přírodních a humanitárních katastrofách, např. při ničivých záplavách a jiných dalších charitativních akcí nebo rozvojových projektů a další. Dále musí být dodrţen věk dobrovolníka, jenţ je dle zákona 198/2002 fyzická osoba starší 15 let pro ČR, popř. 18 let pro zahraničí a smlouvu vytváří s vysílací organizací, která je krátkodobá nebo dlouhodobá nad tři měsíce. Ve smlouvě má být zaznamenáno místo, předmět a doba výkonu, podle povahy sluţby také nárok na ochranné pomůcky, pracovní pomůcky, kapesné, výpis rejstříku trestů a zdravotní stav dobrovolníka ne starší neţ tři měsíce. Dobrovolník má účast na důchodovém pojištění a při výkonu činnosti v průměru 20 hod/týden, můţe poţádat vysílací organizaci o placení důchodového pojištění. Vysílací organizace je právnickou osobou se sídlem v ČR, která dobrovolníky vybírá, eviduje a připravuje na výkon sluţby, přijímací organizace je osoba, pro kterou je sluţba vykonávána, přičemţ obě organizace musí být v kontaktu. Akreditaci vysílací organizaci uděluje MV ČR v platnosti vţdy na tři roky. (zákon 198/2002 Sb., o dobrovolnické sluţbě). 19

20 V zákoně č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění, je zmiňována důstojnost a ochrana člověka v Listině základních práv a svobod v čl. 30, odst. 2, kde je zdůrazněno, ţe kaţdý občan, který je v hmotné nouzi má právo na zajištění základních ţivotních podmínek i na ochranu zdraví (Hradečtí, I. a V., 1996, s. 13). Zákon o dobrovolnické sluţbě upravuje podmínky k jejímu výkonu citlivě, tak aby dobrovolníci nebyli sešněrováni pravidly. Spíše, aby měli moţnost vkládat do sluţby svou individualitu, nové postřehy a zmíněný zákon slouţil k ochraně jejich i vysílacích a přijímacích organizací (Slowík, J., 2011). Dobrovolnictví jako nepostradatelný nástroj podpory sociální inkluze. Sociální práce/sociálna práca č. 4, s. 47). 1.9 Dobrovolnictví z hlediska profesionalizace a jeho bariery Z hlediska profesionalizace rozlišujeme dobrovolnictví, jeţ vniká zdola nahoru, které je zaloţeno na neformální skupině přátel, které je zaloţeno na neformální skupině a postupem času a získávání zkušeností se z ní stane registrovaná nezisková organizace. Problém můţe vzniknout při profesionalizaci, která je nutná na určité úrovni organizace, protoţe přátelství se většinou brání formálnímu uspořádání. Po roce 1989 takto vzniklo mnoho neziskových aktivit, které si postupně udrţeli své místo v potřebnosti a stali se postupně profesionály nebo zůstali čistě na dobrovolnické úrovni. Další rozlišení působí zvenčí dovnitř, kde jde o strukturovanou organizaci profesionálů, kteří začínají s dobrovolníky spolupracovat nebo je lépe organizovat. Bariery k vykonávání dobrovolnictví můţe vznikat v počátečních vztazích mezi dobrovolníky a profesionálními zaměstnanci. Bez podloţených informací mohou mít zaměstnanci obavu, ţe s dobrovolníky bude mnoho práce navíc, popř. ţe nebudou spolehliví. Další neochota zaměstnance můţe pramenit ze strachu, aby ho dobrovolník postupně nenahradil v jeho práci (Tošner, J., Sozanská, O., 2002, s. 38). V odborném časopise Sociální sluţby je zdůrazněno, ţe dobrovolníci nejsou v sociální organizaci proto, aby zajišťovali činnosti, na kterých by byl chod sluţby závislý. Dobrovolníci pouze doplňují základní činnosti sociální sluţby, zkvalitňují ji a nemusí se jednat pouze o fakultativní činnosti (Hanuš, P., 2010, Mohou dobrovolníci nahradit zaměstnance?. Sociální sluţby, ročník 12, s. 39). Proto je v organizaci, která umoţňuje spolupráci s dobrovolníky, nutné poskytovat dostatečné mnoţství informací o dobrovolnictví a hlavně jeho pozitivním vlivu 20