Dostupná paliativní péče jako odpověď na argumenty zastánců eutanázie

Transkript

1 Jabok Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická Absolventská práce Veronika Bláhová Dostupná paliativní péče jako odpověď na argumenty zastánců eutanázie Katedra: Vedoucí práce: 2012 Teologie a filozofie ThLic. Ing. René Milfait, Th.D.

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto absolventskou práci s názvem Dostupná paliativní péče jako odpověď na argumenty zastánců eutanázie zpracovala samostatně a výhradně s pouţitím uvedených pramenů a literatury. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla pro studijní účely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím Knihovny Jabok a v elektronické podobě prostřednictvím IS Jabok. V Praze dne Veronika Bláhová. Toto dílo je licencováno pod licencí Creative Commons Uveďte autora-neužívejte dílo komerčně-nezasahujte do díla 3.0 Česká republika licencí. Pro zobrazení kopie této licence, navštivte nebo pošlete dopis na adresu: Creative Commons, 171 Second Street, Suite 300, San Francisco, California, 94105, USA. 2

3 Anotace Absolventská práce se zabývá problematikou eutanázie v dnešním světě. Vyrovnává se se silnou argumentací zastánců eutanázie a ţadatelů o ni z hlediska odpovědí paliativní péče. Cílem této práce je proto ukázat, ţe paliativní péče je dostatečným argumentem a alternativou pro úmyslné usmrcení na ţádost. Práce chce poukázat na to, ţe je nutné uspokojení všech dimenzí člověka, coţ skýtá právě paliativní péče vnímající proces umírání a smrt jako přirozenou součást lidského ţivota. V práci převládá názor, ţe větší dostupnost a informovanost paliativní péče skýtá nové obzory pro řešení problému člověka v jeho posledních chvílích ţivota, který potřebuje nutnou oporu svých blízkých a okolí. Práce se opírá o relevantní dokumenty v oblasti eutanázie a paliativní péče a je doplněna kasuistikami lidí nacházejících se v poslední fázi svého ţivota. Klíčová slova: Eutanázie, lidská důstojnost, paliativní péče, Charta práv umírajících 3

4 Die Annotation Die Absolventarbeit befasst sich mit der Problematik der Euthanasie in der heutigen Welt. Sie gleicht sich mit starker Argumentation der Anwaltschaften der Euthanasie und ihrer Bewerber aus der Sicht der Antworten der Palliativpflege aus. Das Ziel dieser Arbeit ist deshalb zu zeigen, dass die Palliativpflege genügendes Argument und die Alternative gegen absichtlich Tötung auf Verlangen ist. Die Arbeit will darauf hinweisen, dass die Befriedigung aller Dimensionen sehr nötig ist. Es leistet gerade die Palliativpflege. Sie vernimmt das Sterbeprozess und den Tod als natürliches Teil des Menschenlebens. In der Arbeit dominiert die Meinung, dass die größere Verfügbarkeit und Informiertheit der Palliativpflege neue Horizonten für die Lösung des Problems des Menschs in seinen letzten Weilen des Lebens bietet. Solcher Mensch braucht nötige Stütze seiner Nahen und seiner Umgebung. Die Arbeit stützt sich auf relevante Dokumente im Gebiet der Euthanasie und Palliativpflege und sie ist mit der Kasuistik der Menschen im letzten Lebensphasen ergänzt. Die Schlüsselwörter: Euthanasie (Sterbehilfe), Menschenwürde, Palliativpflege, Charta der Rechte der Sterbenden 4

5 Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat svému vedoucímu práce ThLic. Ing. Renému Milfaitovi, Th.D., za trpělivé a ochotné doprovázení po celou dobu mého psaní. Především za jeho podněty, nadhled, metodické vedení práce a veškerou pomoc. 5

6 OBSAH Úvod Eutanázie Vymezení pojmu eutanázie Eutanázie v právním řádu ČR Česká lékařská komora a eutanázie Klasifikace eutanázie Aktivní a pasivní eutanázie Přímá a nepřímá eutanázie Dobrovolná a nedobrovolná eutanázie Základní argumentační nástroje zastánců eutanázie Autonomie nemocného Osvobození od nízké kvality ţivota Strach z křehkosti a bezmoci Strach z bolesti Strach ze ztráty důstojnosti Strach z přítěţe pro své blízké Milosrdné zbavení člověka utrpení Regulace nákladů na zdravotní péči Právo na život jakožto právo na smrt? Právo na ţivot a Evropský soud pro lidská práva (ESLP) Případ paní Diane Pretty Rozhodnutí paní Pretty vs Spojené království Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva posouzení čl. 2 Úmluvy Význam rozhodnutí Charta práv umírajících Ochrana lidské důstojnosti a práv Doporučení Rady Evropy členským státům Paliativní péče Okruh potřeb těţce nemocného Definice paliativní péče Dělení (úrovně) paliativní péče Obecná paliativní péče

7 6.3.2 Specializovaná paliativní péče Paliativní přístup Principy paliativní péče Doporučení České lékařské komory (ČLK) Paliativní péče jako pádný argument eutanázie Aspekty odporující eutanázii Ţivot jako Boţí dar Solidární svoboda a přikázání lásky Právo na ţivot a právo zemřít Aspekty paliativní péče, argumenty proti eutanázii? Autonomie bez hranic? Kvalita ţivota při umírání Strach z bolesti Paliativní péče komplexní péče Závěr Bibliografie

8 Úvod Pro svoji diplomovou práci jsem si zvolila téma Dostupná paliativní péče jako odpověď na argumenty zastánců eutanázie. Toto téma jsem si vybrala z toho důvodu, ţe je neustále aktuální a diskutabilní. Dnešní společnost neustále usiluje o dobrou smrt. Otázkou však je, zdali představy společnosti o dobré smrti jsou jednotné. Domnívám se, ţe lidsky důstojné umírání můţeme vnímat jako jakýsi ideál, ke kterému by jednou chtěl směřovat kaţdý člověk. Toto umírání je spojena s přijetím skutečnosti blíţící se smrti a smrtelnosti člověka, kterou většina lidí odmítá přijmout. Eutanázie je právě jedním z řešení, kdy se člověk snaţí předejít situacím na konci svého ţivota. Je to právě strach ze smrti, umírání, bezmoci, přítěţe, bolesti a utrpení namísto jejího přijetí. Řeší však člověk tímto činem svoje strachy? Není mnohem lepší vyrovnat se se smrtí a přijmout umírání jako přirozený proces lidského ţivota, který je právě ve smrti dovršen? Ve své práci se budu zabývat problematikou eutanázie, o které si myslím, ţe není jediným řešením na konci ţivota nevyléčitelně nemocného či umírajícího člověka, neboť existuje téţ paliativní péče, která dokáţe být pádným argumentem proti eutanázii. Problém ve společnosti spočívá však v nedostupnosti a v nízké či ţádné informovanosti společnosti o paliativní péči a jejích principech, které usilují o kvalitu ţivota umírajícího aţ do jeho posledních chvil. Cílem mé práce je tedy ukázat, ţe dostatečná, dostupná a kvalitní paliativní péče je dostačujícím argumentem a alternativou proti úmyslnému usmrcení člověka na ţádost. K tomu ve své práci vyuţiji jak odborné literatury, tak i významných dokumentů a institucí, mezi které patří Základní listina práv a svobod ČR, Evropská rada pro lidská práva, Doporučení Evropské asociace pro paliativní péče, Doporučení České lékařské komory, Kodex lékařů, ale především se budu opírat o Chartu práv umírajících, která usiluje o zachování lidské důstojnosti ve všech fázích ţivota člověka. Moji praktickou část práce budou představovat kasuistiky lidí, nacházející se v poslední fázi svého ţivota, které mají své specifické potřeby, a ke kterým je nutno vţdy přistupovat komplexně v celé jejich celistvosti. I přesto, ţe uspokojení fyzických potřeb představuje největší část péče, tak je nutno zajistit téţ ostatní dimenze, které právě na konci ţivota vystupují mnohem silněji do popředí. Při uspokojení všech dimenzí a potřeb člověka a proţití přístupu paliativní péče můţe dojít k opuštění od ţádosti o ukončení ţivota. V takovémto případě pak nemůţeme tvrdit, ţe eutanázie je jedinou a poslední moţností jak ulevit člověku v jeho utrpení při umírání. 8

9 V první části své práce nejprve vyjasním význam pojmu eutanázie, neboť ve většině případů bývá špatně vykládán. V důsledku toho pak dochází k tomu, ţe názor mnohých lidí dávající souhlas k zabití nemocného lékařem, není v souladu s pravou podstatou problému. Zaměřím se také na trestní zákoník, trestně-právní postih eutanázie v naší zemi a na vyjádření České lékařské komory k této problematice. Druhá část bude obsahovat dřívější dělení eutanázie, kterému bychom se měli v současnosti vyvarovat, neboť je zavádějící a matoucí. Zároveň nastíním slabiny tohoto dělení. Následující kapitola bude obsahovat základní argumentační nástroje zastánců eutanázie, mezi které patří především autonomie člověka, osvobození od nízké kvality ţivota, kam spadá strach z křehkosti a bezmoci, strach z bolesti a ztráty důstojnosti, strach z přítěţe pro své blízké, milosrdné zbavení člověka utrpení a téţ regulace nákladů na zdravotní péči. Ve čtvrté části se budu zabývat komplexností otázky eutanázie a to na případu Pretty vs Spojené království, kde rozeberu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a jeho význam vztahující se především na čl. 2 Úmluvy. Podstatnou část další kapitoly bude tvořit Doporučení Parlamentního shromáţdění Rady Evropy o ochraně práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících z roku 1999, které je téţ známé pod názvem Charta práv umírajících, která stejně jako paliativní péče odmítá zbytečné prodluţování či urychlování smrti člověka, neboť vnímá umírání jako přirozenou součást ţivota. Šestá kapitola se bude věnovat paliativní péči okruhu potřeb těţce nemocných, významu pojmu, úrovněmi péče a jejími principy. Téţ zmíním vyjádření České lékařské komory z roku 2010 dávající podnět k upřednostnění paliativní péče před kurativní léčbou. Poslední část pak bude zaměřena na vyrovnání argumentů zastánců eutanázie prostřednictvím paliativní péče a na aspekty odporující eutanázii, mezi které patří vnímání ţivota jako Boţího daru, solidární svoboda a přikázání lásky, právo zemřít jakoţto právo na vytvoření podmínek pro to, aby člověk mohl v pohodlí zemřít. V této části poukáţi na to, ţe to, co nabízí eutanázie lze, alespoň částečně, vyvrátit, i kdyţ si jsem vědoma toho, ţe i přes pádné argumenty paliativní péče proti eutanázii, se mohou i tak objevit tací, kteří budou chtít předčasně ukončit svůj ţivot na ţádost 9

10 1 Eutanázie V této kapitole ujasním význam pojmu eutanázie, který bývá v mnoha případech špatně vykládán. V jeho důsledku pak dochází k tomu, ţe názor mnohých lidí nebývá v souladu s pravou podstatou problému. Takto pak lidé, třeba i nevědomky, podporují zabití nemocného jejich lékařem. Dalším důvodem je, ţe v této práci chci ukázat paliativní péči jako alternativu, která dovede odpovědět na všechny poţadavky, s nimiţ operují zastánci eutanázie. 1.1 Vymezení pojmu eutanázie Ještě předtím, neţ se budeme zabývat problematikou eutanázie, tak povaţuji za nutné jednoznačně vymezit a upřesnit význam tohoto pojmu. Výraz eutanázie se skládá z řeckých slov eu- (normální, dobrý) a thanatos (smrt). V překladu bychom tedy mohli eutanázii definovat jakoţto dobrou smrt. 1 Jak však popisuje Munzarová, tak tento pojem je značně převrácený a neodpovídá popisu dobré smrti. Je tedy nutné vycházet z definice Světové lékařské asociace (WMA), starající se o etiku lékařského povolání, definuje eutanázii jako vědomé a úmyslné provedení činu s jasným záměrem ukončit život jiného člověka za určitých podmínek: subjektem je kompetentní informovaná osoba s nevyléčitelnou chorobou, která dobrovolně zaţádala o ukončení svého ţivota, jednající si je vědom stavu této osoby a jejího přání zemřít, kdy tento skutek vykonává s prvořadým úmyslem ukončení ţivota dané osoby, skutek je proveden se soucitem bez osobního zisku. 2 Deklarace WMA z října 1987 jasně prohlašuje: Eutanázie, to je čin promyšleného ukončení života pacienta, byť i na pacientovu vlastní žádost nebo na žádost blízkých příbuzných, je neetická. To nezabraňuje lékaři, aby respektoval přání nemocného nechat proběhnout přirozený proces umírání v konečné fázi choroby. 3 V Holandsku je eutanázie definována jako úmyslné ukončení života člověka někým jiným než člověkem samotným na jeho vlastní žádost. 4 Mezi klíčové prvky zde tedy patří: úmysl zabít, zabití a vlastní ţádost pacienta. 1 Srov. Munzarová. Proč ne eutanazii aneb být či nebýt?, str Viz Munzarová. Proč ne eutanazii aneb být či nebýt?, str Munzarová. Eutanazie, nebo paliativní péče?, str Munzarová. Proč ne eutanazii aneb být či nebýt?, str

11 V uţším slova smyslu můţeme eutanázii téţ definovat jako tzv. usmrcení z milosti s cílem radikálně odstranit přílišné utrpení či zabránit u nevyléčitelně nemocných prodluţování nešťastného ţivota, který by mohl představovat příliš těţké břemeno pro jejich rodiny či společnost. 5 Zde můţeme vidět, ţe je velmi nutné vyvarovat se některým uváděním definicím vymezující eutanázii právě jako usmrcení pacienta na jeho ţádost, neboť by to mohlo vést k přesvědčení, ţe jde o pacienta jakékoliv prognózy a diagnózy, coţ by mohl vykonat kdokoliv. Toto obecné definování by bylo mnohem nebezpečnější neţ právní úpravy v některých státech umoţňující lékaři vykonat eutanázii bez trestněprávního stíhání. 6 Pod pojmem eutanázie budeme tedy rozumět usmrcení nevyléčitelně nemocného nebo umírajícího pacienta na jeho ţádost prostřednictvím lékaře jako třetí osoby a to za přesně právně vymezených podmínek Eutanázie v právním řádu ČR Při zamyšlení se nad některými výše uvedenými výklady pojmu eutanázie bychom je mohli vnímat jakoţto nabádání k trestné činnosti a jejímu zneuţití. V České republice zatím eutanázie legalizovaná nebyla. Otázka jejího trestně-právního postihu je upravena v trestním zákoníku v hlavě I. v ustanovení 118 o usmrcení na ţádost v části zákona Trestné činy proti ţivotu a zdraví. V tomto ustanovení trestního zákoníku z roku 2004 je výslovně řečeno, ţe eutanázie jako usmrcení na ţádost je trestný čin se všemi důsledky, které z toho plynou: 8 (1) Kdo ze soucitu usmrtí nevyléčitelně nemocnou osobu, která trpí somatickou nemocí, na její vážně míněnou a naléhavou žádost, bude potrestán odnětím svobody až na šest let. (2) Vážně míněnou a naléhavou žádostí se rozumí svobodný a určitý projev vůle osoby starší osmnácti let, která není zbavena ani omezena ve způsobilosti k právním úkonům a není stižena duševní poruchou, jednoznačně a důrazně směřující k jejímu vlastnímu usmrcení. 9 Toto vymezení eutanázie jiţ nový trestní zákoník z roku 2010 neobsahuje. Tento čin usmrcení druhého na ţádost by byl nyní podle zákoníku vnímán jako vraţda. 5 Viz Deklarace o eutanazii, str Viz Milfait, str Viz Milfait, str

12 1.3 Česká lékařská komora a eutanázie V etickém kodexu České lékařské komory je jednoznačně vyjádřeno, ţe lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících má účinně tišit bolest, šetřit lidskou důstojnost a mírnit jejich utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti nemá být jeho cílem jednání prodluţovat ţivot za kaţdou cenu. Eutanázie a asistované suicidium nejsou přípustné. Jsou vnímány jako projev selhání, neboť dnes lze zajistit v léčení bolesti a jiných symptomů, psychického, sociálního a duchovního utrpení takovou péči, aby k usmrcení nemuselo vůbec docházet. Společnost disponuje jak dostatečnými finančními prostředky, tak i znalostmi, dovednostmi, přístrojovým vybavením apod., aby nemocným, u kterých kurativní léčba vyčerpala všechny moţnosti, byla poskytnuta odpovídající paliativní péče, která je schopná nemocnému zajistit nejlepší moţnou kvalitu zbytku ţivota včetně doprovázení k důstojné smrti Viz Munzarová. Eutanazie, nebo paliativní péče?, str

13 2 Klasifikace eutanázie V předešlé kapitole jsem se věnovala vymezení pojmu eutanázie, kdy je velice důleţité dbát na správný výklad daného pojmu, abychom se vyvarovali mnoha mylným vysvětlením. V této kapitole přiblíţím dřívější dělení eutanázie, kterému bychom se měli v současnosti také vyvarovat, neboť je zavádějící a matoucí. Zároveň nastíním slabiny tohoto dělení. 2.1 Aktivní a pasivní eutanázie Rozdílnost mezi aktivní a pasivní eutanázií spočívá v jednání a v zanechání či nepřistoupení k jednání. Aktivní eutanázií je tedy myšleno aktivní jednání, které urychlí či navodí smrt druhého člověka (eutanázie v pravém slova smyslu), zato pasivní eutanázií se rozumí nejednání, v jehoţ následku dochází k uspíšení úmrtí druhého člověka (příkladem nám jsou případy lidí napojených na přístroje, které jim nahrazují jejich ţivotní funkce). 11 Přibliţme si nyní slabiny skrývající se v tomto dřívějším dělení eutanázie. Ve vztahu s pasivní eutanázií se můţeme setkat s dvěma diametrálně odlišnými postupy. První postup spočívá v nejednání, které je spojeno s úmyslem zabít. Ten má po mravní stránce úplně stejný význam jako eutanázie aktivní. Druhý postup spočívá v nepodání léčby či odstoupení od dalších postupů, které nemocnému přinášejí další utrpení, a zároveň při aplikaci léčby není naděje na zlepšení stavu pacienta. Na odmítnutí tohoto postupu má pacient právo, jen on rozhoduje o ţivotě při svém umírání. Z tohoto důvodu nemůţeme druhou variantu označit za eutanázii, neboť je v souladu s lékařskou etikou a respektem k důstojnosti umírajícího. 12 Nyní se zamysleme nad tím, nakolik je méně aktivní odpojení přístroje neţ podání smrtelné dávky léku. Vţdyť přece někdy můţe být neprovedení oţivení nejen dovoleno, ale dokonce i přikázáno, a jindy zase neposkytnutá pomoc vinou. Z tohoto důvodu by bylo spíše vhodné místo tzv. pasivní eutanázie pouţívat například označení: ukončení, omezení či nezahájení marné či neúčelné léčby, kdy jde o to umoţnit a dovolit pacientovi legitimně zemřít Viz Špinková. Eutanazie, víme o čem mluvíme?, str Viz Munzarová. Eutanazie, nebo paliativní péče?, str Viz Milfait, str

14 2.2 Přímá a nepřímá eutanázie Eutanázii lze téţ rozdělit na přímou a nepřímou. Jako o eutanázii bychom měli však mluvit pouze ve smyslu přímé eutanázie. Tedy tehdy, kdyţ primárním cílem je uspíšení smrti druhého člověka. O nepřímé eutanázii mluvíme tehdy, kdyţ smrt či její uspíšení je pouze vedlejším, primárně nezamýšleným důsledkem jednání, kdy hlavním cílem je například zbavení nemocného bolesti a utrpení prostřednictvím vysokých dávek bolest tišících prostředků. Jde především o osoby v terminálním stádiu onemocnění, u kterých tišící prostředky obvykle vedou ke zkrácení ţivota Dobrovolná a nedobrovolná eutanázie Třetím dělením eutanázie je rozlišení mezi dobrovolnou a nedobrovolnou eutanázií. Dobrovolnost je zde na straně toho, o jehoţ zkrácení ţivota se jedná. Právě zde v dnešní době dochází ke vzniku značných etických dilemat. Dobrovolná eutanázie se má dít na základě ţádosti pacienta, zato nedobrovolná se týká méně kompetentních pacientů a to na základě ţádosti rodiny a rozhodnutí lékaře, jeţ je přesvědčen o tom, ţe ţivot pacienta není hoden ţití. 15 Pokud ošetřující lékař rozhoduje o ceně ţivota umírajícího člověka, proč by pak takto nemohl rozhodovat i o ţivotě například chronicky nemocného člověka, který neumírá? Právě na takovémto typu příkladu se setkáváme s nebezpečím ukončení ţivota bez ţádosti pacienta (tzv. nedobrovolné eutanázie). 16 Vyhodnoťme si nyní, co je a co není eutanázie. U eutanázie je nutné brát zřetel na tři základní prvky a to, zda jde o aktivní čin, kdy je podána látka navozující smrt; zda jde o vědomé chtění pacienta (otázkou pak je rozhodnutí týkající se mentálně postiţených, kteří i přesto, ţe mají svého zákonného zástupce, mají svá lidská práva) a záměr daného jednání, čili úmysl zabít. Za eutanázii tedy rozhodně nemůţeme povaţovat podání léků tišící bolest či odstoupení od nadměrně zatěţující léčby pacienta, jehoţ stav se jiţ blíţí ke smrti. K této problematice se téţ vyjadřuje Jan Pavel II. ve své encyklice Evangelium vitae z roku 1995, kdy upozorňuje na to, ţe je nutné od eutanázie odlišovat tzv. vehementní terapii, kdy jde o takové postupy léčení, které jiţ neodpovídají stavu nemocného, neboť nejsou úměrné dosaţitelným výsledkům nebo jsou dokonce zátěţí pro nemocného. 14 Viz Špinková. Eutanazie, víme o čem mluvíme?, str Viz Špinková. Eutanazie, víme o čem mluvíme?, str Viz Špinková. Eutanazie, víme o čem mluvíme?, str

15 V takovémto případě jiţ ohlášené smrti, které se nelze vyhnout, lze učinit rozhodnutí odmítnutí léčení, které nedokáţe způsobit nic jiného neţ prodlouţení omezeného, bolesti plného ţivota, avšak při zachování náleţité péče, která nemocnému přísluší. 17 Velmi často se dnes také mluví o tzv. asistovaném suicidiu, tedy sebevraždě za lékařské asistence, čímţ se míní situace, kdy lékař zprostředkuje nemocnému smrtící prostředek, který si nemocný aplikuje sám. 18 Asistované suicidium se od eutanázie zásadně liší tím, ţe je sebevraţdou, nikoliv usmrcením druhého člověka. Samozřejmě je stejně jako eutanazie povaţována za nemorální. 19 Světová lékařská asociace (WMA) se o asistované sebevraţdě s pomocí lékaře jasně vyjádřila roku 1992 takto: Asistované suicidium za pomoci lékaře, stejně tak jako je tomu v případě eutanazie, je neetické a musí být odsouzeno lékařskou profesí. Lékař jedná neeticky tehdy, je-li jeho asistence úmyslná a promyšlená s cílem umožnit jedinci ukončit svůj vlastní život. Nicméně právo odmítnout léčbu je základním právem nemocného a lékař nejedná neeticky dokonce ani tehdy, když respektování tohoto přání má za následek smrt pacienta Viz Jan Pavel II. Evangelium vitae, 3. kap. (65) 18 Viz Špinková. Eutanazie, víme o čem mluvíme?, str Srov. Kuře. Intenzivní medicína, str Munzarová. Eutanazie, nebo paliativní péče?, str

16 3 Základní argumentační nástroje zastánců eutanázie V této části své práce bych se chtěla věnovat hlavním argumentům lidí ţádajících o eutanázii. Těmi jsou především přesvědčení o autonomii kaţdého člověka a zároveň pomoc druhému člověku (trpícímu bolestí) ţádajícího o ukončení ţivota. Pollard dále zmiňuje také osvobození od bídné kvality života či regulaci nákladů na zdravotní péči. 21 Zároveň bych v této části chtěla poukázat na to, ţe eutanázie není jediným řešením dané situace člověka rozhodujícího se pro eutanázii, ale ţe také existuje paliativní péče, která dává odpovědi na všechny předkládané argumenty, které vyuţívají zastánci eutanázie. 3.1 Autonomie nemocného Mezi nejdůleţitější principy moderní lékařské etiky patří respekt k autonomii, dobročinnost, neškození a princip spravedlnosti. 22 Zastavme se nyní nad principem respektu k autonomii, který je především vyzdvihován u zastánců eutanázie, a jeho problematikou spočívající v překreslování podoby autonomie jakoţto právu, kdy člověk můţe rozhodovat o svém ţivotě, tak jak uzná za dobré. Haškovcová podotýká, ţe teorie, kdy člověk můţe rozhodovat o svém ţivotě, resp. smrti, svobodě je často iluzorní, neboť ţádost o eutanázii by měla být vţdy dobře uváţená, přesvědčivá, trvalá a neměnná. Kaţdý, kdo však uvaţuje o takovéto smrti, činí pod tíhou své aktuální situace, která je podmíněna závaţným stavem. Někteří jedinci doufají do poslední chvíle. Kdyţ uţ je jejich stav vskutku ţalostný, tak nejsou schopni rozhodnout se ani pro eutanázii, neboť se jim nedostává potřebných sil. 23 Vysvětleme si nejprve význam slova autonomie. Tento pojem vychází ze slov autos (sám, vlastní), nomos (pravidlo, zákon.) Předpokladem autonomie je tedy vlastní dobrovolné rozhodování s jasným cílem a záměrem. 24 Autonomie bere zřetel na následující faktory: Právo poučeného člověka, který není pod nátlakem, rozhodnout se ve věci týkající se primárně jeho. Způsob rozhodování souměřitelný se závaţností věci všímající si práv druhých. Rozhodnutí odpovídající ţivotním hodnotám daného člověka. 21 Srov. Pollard, str Viz Munzarová. Eutanazie, nebo paliativní péče, str Viz Haškovcová, str Viz Munzarová. Proč ne eutanazii, str

17 Morální zhodnocení problému morálního významu. Samozřejmě ne všechna rozhodnutí budou vyţadovat naplnění všech těchto faktorů, aby byla povaţována za autonomní, avšak v případě, kdy je v sázce lidský ţivot, je nutné brát zřetel na všechny tyto faktory, neboť jde o rozhodnutí váţného morálního dosahu. 25 Etický princip autonomie spočívá v uznání zásadní rovnosti všech lidských bytostí a nezcizení odpovědnosti všech, kteří mají moţnost volit, kdy jejich volba bude ve shodě s plností lidského bytí. Z toho vyplývá, ţe skutečná autonomie nespočívá pouze v právu volby, nýbrţ téţ v odpovědnosti. Vzhledem k tomu, ţe autonomie a důstojnost spočívají ve svobodném uplatnění volby a vůle, tak by bylo paradoxní říci, ţe autonomie schvaluje čin, který autonomii trvale zahubí. Dále je důleţité mít na paměti, ţe provedení eutanázie není záleţitostí pouze jednoho jedince. To znamená, ţe autonomní rozhodnutí ţádajícího je vţdy závislé téţ na autonomii toho, kdo ji poskytne. 26 Princip autonomie byl zaveden do lékařské etiky především na základě ohromujících zkušeností nacistické medicíny jako princip ochrany a stejně tak i právo na sebeurčení bylo začleněno do lidských práv jako právo na ochranu. Tímto se má zabraňovat tomu, aby nebyl pacient instrumentalizován a nebylo o něm rozhodováno druhými. Pacient má mít proto právo s léčbou či zákrokem souhlasit, nebo je odmítnout. Jedná se o normativní pojetí autonomie jako bezpodmínečného nároku, které má být nezávislé na všech empirických faktorech zdravotního stavu, soudnosti a institučních rámcových podmínkách. Jedinec má v autonomním rozhodnutí projevit svou nezávislost. Pokud, ţe se autonomie odvozuje z lidské důstojnosti, pak by se nemělo opomenout, ţe lidsky důstojná léčba, péče a ošetřování nevyléčitelně nemocných a umírajících znamená vţdy podpůrné doprovázení člověka, které respektuje právo na sebeurčení. 27 Zde nám však vyvstává otázka, zdali autonomie a sebeurčení je synonymem. Je to právě koncepce autonomie, která má zvláště závaţné důsledky pro názory, rozhodování, postoje a jednání, která jsou spojená s koncem lidského ţivota. Autonomie a sebeurčení tedy proto nemůţeme povaţovat za synonyma, ale je nutné zachovat rozlišení, kdy je nutno autonomii vnímat jako podstatnou konstituci či koncepci člověka a sebeurčení pak jako konkrétní aktuální projev autonomie Viz Pollard. Eutanazie ano či ne?, str Viz Pollard. Eutanazie ano či ne?, str Viz Milfait, str Viz Milfait, str

18 Rakouská Bioetická komise vymezuje sebeurčení a právo na sebeurčení tak, ţe sebeurčení nejprve označuje jako instrument umoţňující nevyléčitelně nemocnému a umírajícímu pacientu naplňovat přání a potřeby a odvracet škodlivé následky, následně připomíná, ţe medicínský zákrok lze provést pouze s pacientovým souhlasem, přičemţ můţe téţ odmítnout nabízenou pomoc i přesto, ţe je rozhodnutí neadekvátní. Na závěr tuto absolutní platnost práva na sebeurčení omezuje tím, ţe nemusí být respektována tehdy, poţaduje-li pacient zákrok neúčinný, neúčelný či neslučitelný s osobním svědomím lékaře, lékařským étosem a platným právem. Samotné toto vymezení by bylo nedostatečné, kdyby nezaznělo, ţe nevyléčitelně nemocní a umírající mají nárok ze strany svých bliţních na podporu a solidaritu společnosti, ţe musí být zajištěna jejich ochrana garantující jejich práva jakoţto osoby, podporuje dle moţností způsobilost k sebeurčení a umoţňuje umírat v důstojných podmínkách. Právo na sebeurčení není tedy předkládáno jednostranně pouze jako moţnost vyjádřit svoje přání a poţadavky a ochránit se odmítnutím něčeho, ale přidruţuje se téţ podpora sebeurčení. Z toho je patrné, ţe není třeba sebeurčení a pomoc a podporu ze strany okolí vykládat jako protichůdné a vzájemně se vylučující. Právě naopak neposkytnutí takovéto podpory ohroţuje či dokonce znemoţňuje sebeurčení, čili konkrétní výkon autonomie. 29 Etická rada Spolkové republiky Německo ve svém stanovisku k otázkám spojeným s koncem lidského ţivota vyjadřuje podobně a to tak, ţe nárok na sebeurčení osoby a poţadavek na sebeurčení utvářejí étos moderního vedení ţivota lidé mohou, ba musejí sami rozhodovat o tom, jak chtějí ţít. Poukazuje na to, ţe člověk potřebuje sebeurčení podporu skrze solidaritu, prostřednictvím čehoţ se stává teprve moţným. Sebeurčení však neznamená, ţe by člověk mohl rozhodovat bez jakékoliv omezující podmínky, nýbrţ vţdy za daných společenských podmínek. 30 Téţ se poukazuje na diskuze řešící otázku, zda a jakým způsobem má člověk moci samostatně stanovovat svoji smrt a do jaké míry můţe k tomuto provedení vyuţívat druhé. Upozorňuje se na to, ţe sebeurčený ţivot nemocných a umírajících je ohroţen vnitřními (tělesná a kognitivní omezení, bolesti, strach z obtíţe pro druhé, ztráta kontroly, závislost, bezmocnost, opuštěnost apod.) a vnějšími faktory (společenské, sociální či institucionální rámcové podmínky). Z tohoto důvodu je nutné vyvarovat se iluzorním představám o sebeurčení mající důsledky i v oblasti rozhodování na konci lidského ţivota. Pokud, ţe se předloţí obecněji chápané porozumění jakoţto způsobilost jedince vést svůj ţivot takovým způsobem dle vlastního zhodnocení a za daných okolností, nelze zároveň 29 Viz Milfait, str Viz Milfait, str

19 zapomínat na to, ţe takováto způsobilost téţ předpokládá další schopnosti, mezi které patří téţ uváţení nejlepšího zájmu člověka s ohledem na jeho přítomnost, minulost a budoucnost, tudíţ i vnitřní a vnější změny, a proto také určitá otevřenost pro přání, naděje, očekávání apod., která v budoucnu člověka utvářejí. Nesmíme zapomínat také na to, ţe člověk je ve svém ţivotě určován také tím, s kým a v čem ţije. 31 V souvislosti se sebeurčením nelze opomenout rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pretty vs Spojené království, upozorňující na to, ţe sebeurčení člověka nemůţe být v ţádném případě vnímáno ve vztahu k právu na ţivot jako moţnosti kdykoliv a jakkoliv rozhodovat o svém ţivotě či smrti, jak tomu bylo u paní Pretty, která ze strachu z utrpení a nedůstojnosti v průběhu nemoci ţádala o vykonání sebevraţdy za pomoci svého manţela, kdy se hájila právě čl. 2 Úmluvy. Také se v dnešní době můţeme setkat s argumentem, ţe co se neděje proti vůli člověka, nemůţe být trestné. Nutné je mít na paměti, ţe nemůţeme chtít smrt člověka. Zde se můţeme opřít právě o Chartu práv umírajících, která usiluje o podporu, ochranu a zajištění lidské důstojnosti a to ve všech fázích lidského ţivota. Konkrétně jde o doporučení Shromáţdění členským státům Rady Evropy zachovat předpis, který zakazuje úmyslné usmrcení nevyléčitelně nemocných a umírajících osob, kdy přání člověka zemřít nezakládá právní nárok na eutanázie či asistované suicidium, které je téţ v souladu s čl. 2 Úmluvy Osvobození od nízké kvality života O eutanázii obvykle ţádá člověk v terminálním stádiu ţivota, který je plný strachů, obav, tísně, nejistoty a utrpení, často opuštěný, nacházející se obvykle v nemocničním prostředí, apod. Je takovýto člověk vůbec schopný autonomního rozhodnutí týkající se ukončení jeho ţivota? Vyjadřuje opravdu jeho rozhodnutí touhu po usmrcení nebo ţádá o skutečnou lidskou pomoc? Je nutno zmínit, co vlastně rozumíme kvalitou ţivota. Jde o pojem, který lze jen velmi těţko definovat, neboť závisí na uznávaných hodnotách kaţdého člověka. Z čehoţ vyplývá, ţe kvalita ţivota je u kaţdého vnímána značně subjektivně. Co je z pohledu jednoho člověka nepředstavitelné utrpení a zoufalá kvalita ţivota, která u něj vyvolává úvahy o ukončení marné existence, je z pohledu druhého naprosto akceptovatelná Viz Milfait, str Srov. Doporučení Rady Evropy č. 1418/ Srov. Pavlík, str

20 Co přesně znamená pojem kvalita ţivota zohlednila ve své definici zdraví jiţ v roce 1948 Světová zdravotnická organizace (WHO), kde stojí, ţe zdraví není pouhou nepřítomností nemoci, nýbrž stavem celkové fyzické, duševní a sociální spokojenosti. 34 WHO ve svém projektu WHOQOL z roku 1997 téţ rozdělila indikátory kvality ţivota do šesti oblastí, mezi které patří: tělesné zdraví, psychické funkce, úroveň nezávislosti, sociální vztahy, prostředí a náboţenství. 35 Je to právě míra spokojenosti, která má úzký vztah k osobnímu pojetí kvality ţivota. Tu moţno chápat v souvislosti se smysluplností a transcendencí. Samozřejmě také závisí na dalších faktorech, mezi které patří například typ klinické zkušenosti, typ pacienta, kulturní příslušnost či prostředí, ve kterém se s pojmem kvality ţivota pracuje. Kvalitu ţivota lze také odvodit z míry úlevy v rámci vztahu čtyř širokých oblastí a jejich naplňování. Jde o oblast fyzickou, psychickou, duchovní a existencionální. 36 Z těchto oblastí je to většinou duchovní sloţka, která dosahuje obvykle největšího naplnění a která můţe být aktivní aţ do konce pacientova ţivota. Ta poskytuje člověku nejen oporu, ale pomáhá i umírajícím a jejich blízkým hledat smysl ţivota v této náročné ţivotní situaci. 37 Co vede člověka k ţádosti o eutanázii, je to tehdy, kdyţ není naplněna kvalita ţivota nemocného? Haškovcová píše, ţe ţádost umírajícího o milosrdnou smrt je většinou ambivalentní. Na jedné straně si těţce zkoušený člověk přeje vysvobození, ale zároveň se těší ze ţivota, i přesto, ţe má celou řadu obtíţí. To je důvod, kdy lze povaţovat ţádost člověka o vlastní smrt za neetickou. 38 Rotter uvádí, ţe eutanázie je aktem zoufalství, kdy nemocný chce odejít ze ţivota, protoţe jej uţ nemůţe unést cítí se být osamělý, má ve své izolaci pocit, ţe jeho ţivot ztratil veškerý smysl, atd. Jak můţeme takovému člověku pomoci v jeho zoufalství? Tím, ţe mu pomůţeme zemřít nebo překonáním této situace prostřednictvím přízně a péče, kdy nemocnému dodáme odvahu ţít a sílu k práci? 39 Abychom porozuměli tomuto rozhodnutí trpícího člověka, přibliţme si nyní důvody a strachy k němu vedoucí. Nejčastěji uváděný motiv vedoucí k ţádosti obvykle není fyzická bolest, která se dá v dnešní době poměrně dosti zvládat, nýbrţ strach z utrpení, ze ztráty Srov Srov Srov Viz Haškovcová, Thanatologie, str Viz Rotter, str

21 smyslu ţivota, osamělosti a bezmocnosti, které jsou se samotným umíráním nerozlučně spojeny Strach z křehkosti a bezmoci Umírání je zvláštní děj, ve kterém se setkáváme se smrtí, konečností, křehkostí a bezmocí našeho ţivota. Nejspíše toto setkání samotné je to, z čeho máme největší strach a odmítáme ho přijmout. Právě křehkost je to, v čem ţivot člověka začíná a téţ končí. Přes ni můţe být umírání vyvrcholením a završením lidského ţivota probíhající v tichu, ve vytrvání, ve vztazích, smíření, v nadhledu, apod. Tedy v tom, co nemůţeme vidět, měřit, nahmatat, ale i přesto v něm můţeme zahlédnout smysl ţivota z nového pohledu Strach z bolesti Nesnesitelná bolest patří k hlavním argumentům zastánců eutanázie pro ukončení lidského ţivota. Měli bychom mít však na paměti, ţe dnešní medicína je jiţ schopná většinu bolestí léčit, takţe nikdo nemusí trpět nesnesitelnou bolestí. Zároveň bolest poukazuje na skutečnost, ţe i v dnešní době je mnoho nemocných, jejichţ nemoc není správně léčena, i přesto, ţe by to bylo moţné. Tato smutná skutečnost by nám měla nabízet jako řešení správnou a dobrou léčbu bolesti, ne eutanázii u špatně léčených jedinců. 42 U většiny lidí, jejichţ zkušenost s bolestným umíráním blízkých formuluje jejich stanovisko k eutanázii, kterou vnímají jako nejlepší moţné odborné řešení, pramení především z neznalosti, ţe nesnesitelné bolesti jsou zvladatelné a tato situace tak vznikla jako důsledek nedostatečné paliativní péče Strach ze ztráty důstojnosti Kdyţ hledíme na člověka v kontextu jeho existence, tak si nejprve musíme zodpovědět otázku, co to vlastně lidská důstojnost, která má být chráněna, je, na čem je zaloţena a jakým způsobem ji lze ztratit. Existuje mnoho konceptů lidské důstojnosti, mezi které patří například lidská důstojnost jakoţto ochrana sebeurčení, vztah uznání, ochrana bazálních práv, subjekt moţné zodpovědnosti či idea člověka stvořeného k obrazu Boţímu a podobenství, která je vyuţívána především církvemi při odůvodňování morálních stanovisek principu lidské 40 Viz Špinková., str Viz Špinková., str Viz Špinková., str Viz Haškovcová, str

22 důstojnosti, apod. 44 V článku 1 VDLPS se můţeme dočíst, ţe Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství. 45 Pokud o lidské důstojnosti uvaţujeme, tak zjišťujeme, ţe vychází z naší lidské podstaty - z toho, ţe jsme samostatnými, jedinečnými bytostmi, kterými samozřejmě chceme zůstat aţ do konce našeho ţivota. Proto těţko tuto důstojnost lze ztratit tím, ţe jsme odkázáni na invalidní vozík či na lůţko, ţe máme bolesti, ţe nejsme schopni kontrolovat svoje fyziologické funkce či nejsme tak schopní jako dříve. Důstojnost téţ nelze odvozovat od moţnosti rozhodování, neboť ani novorozenci nejsou schopni vykonávat rozhodnutí, aniţ by jim to nějak ubíralo na jejich lidské důstojnosti. Lidská důstojnost je pro nás výzvou k jejímu střeţení a zachování i v době, kdy člověk zestárne, zeslábne, trpí či je odkázán na pomoc druhých. Strach ze ztráty důstojnosti je zcela pochopitelný, avšak zkratkovité řešení v utrpení člověka pro eutanázii není ničím důstojným. Z toho pro nás vyplývá, ţe bychom měli důstojnost bezmocných a umírajících skrze péči potvrzovat a zachovávat. 46 Při důsledné aplikaci univerzality principu lidské důstojnosti docházíme k závěru, ţe ani fáze lidského ţivota a ztráta či narušení vědomí, paměti, komunikace, apod. nemohou být znaky či vlastnostmi, které by dovolovaly někomu neuznávat či upírat morálně-právní status označený lidskou důstojností a základními právy. Také je patrné, ţe princip lidské důstojnosti a z ní vycházející lidská práva nekončí jen u respektu a ochrany, ale znamenají také závazek zajišťovat potřebné předpoklady, podmínky a péči pro jejich naplňování a vyuţívání. Jedním z hlavních témat biomedicínskoeticko-právních otázek je vztah lidské důstojnosti a práva na ţivot. Je nutno je rozlišovat, ale neoddělovat. 47 Opět se tu můţeme opřít o rozsudek paní Pretty, která ve strachu ze ztráty kontroly a nedůstojnosti v průběhu nemoci ţádala o provedení sebevraţdy za pomoci svého manţela (viz kapitola Právo na ţivot jakoţto právo na smrt?) Strach z přítěže pro své blízké Strach z přítěţe pro své blízké vyplývá z úrovně kvality poskytované péče. Pokud ţe se okolí od umírajícího zděšené odvrací, je to právě to, čeho se člověk bojí strach z toho, ţe přestal být pro svoje blízké člověkem. Úplně jinak se cítí umírající člověk, ke kterému lidé přicházejí s laskavou pomocí a ochotou a zajímají se o jeho potřeby a proţívání, takto u člověka přetrvává přesvědčení, ţe je pro ostatní ještě člověkem. Tato problematika spočívá 44 Viz Milfait, str Viz Špinková., str Viz Milfait, str

23 především v tom, ţe péče o osoby dlouhodobě nemocné je značně vyčerpávající. Je to právě společnost, která by měla více a dostatečně informovat a podporovat osoby pečující o těţce nemocné, neboť jejich vyčerpání a beznaděj pak lehce dopadá na blízké pacienty. Dalším zásadním problémem v péči o umírající je nevyrovnanost se slabostí, utrpením a konečností lidského ţivota. Smrt je neustále něco, čeho se bojíme a nejsme na ni připraveni. 48 Nyní uvedu příklad, který se sice přímo netýká eutanázie, ale na kterém můţeme vidět, jak je pro člověka velice důleţitý smysl ţivota a pocit, ţe není přítěţí pro své okolí. Nesoběstačnost totiţ můţe nemocného zaskočit natolik, ţe můţe zkratkovitě zareagovat: Paní S. trpěla diagnózou pokročilého generalizovaného nádoru, kdy byla prakticky úplně upoutaná na lůžko. Její rodina se o ni vzorně a hezky starala. Takto společně prožili Vánoce. Před Silvestrem se však paní S. bez jakéhokoliv varování pokusila dvakrát o sebevraždu spolykáním tablet. Podařilo se jí zachránit, ale k jejímu zdravotnímu stavu přibylo několik hlubokých proleženin. Vzhledem k tomu, že sestry z agentury domácí péče měly strach, že se paní S. pokusí opětovně o sebevraždu, nabízely paní S. zprostředkování pomoci psychologa či duchovního. Paní S. nakonec přistoupila na návrh a byla ochotna popovídat si s cizím odborníkem odjinud. Paní S. vyprávěla o své rodině, o svých dětech, kterým věnovala bezmála skoro celý svůj život, o kariéře a o tom, co jí nejvíce trápí nechtěla být na obtíž jedné dceři, která měla před sebou skvělou kariéru u zahraniční firmy, ale kvůli ní se rozhodla práci na čas přerušit, což paní S. neunesla. Z tohoto důvodu se raději rozhodla svůj život ukončit. Paní S. potřebovala v této, pro ni, bezvýchodné situaci najít nějaký smysl, který však nenalézala. Velice jí pomohlo uznání MUDr. Svatošové, která jí ukázala, že její dosavadní život byl naplněný, měl smysl. Poukázala jí na to, že právě skrze perfektní péči ni mohou její děti uzrát v osobnost, z čehož paní S. měla radost. V následujících několika týdnech došlo ještě k výměně několika sms, což pro pacienta v takovéto situaci, jako byla paní S., znamená mnoho. Jde především o vědomí, že někomu na něm záleží, někdo na něj myslí. V důsledku tohoto došlo k výraznému zlepšení psychického stavu paní S. Od té doby se již žádné pokusy o sebevraždu neobjevily. Po Velikonocích paní S. klidně, důstojně a bez bolestí zemřela. 49 Pozastavme se na tomto příběhu u několika bodů. Paní S. sice neţádala o eutanázie, ale kdyby ţila v Holandsku, tak by její ţádosti bylo jistojistě vyhověno. Dalším bodem je pocit zátěţe a závislosti na svých blízkých, i přesto, ţe jí rodina poskytovala vynikající péči a v nejmenším jí nedala najevo to, ţe by jim byla na obtíţ. Zde můţeme vidět, ţe paní S. 48 Viz Špinková., str Srov. Munzarová. Proč ne eutanazii, aneb být či nebýt? str

24 očividně chyběl smysl ţivota, který nemohla sama bez pomoci cizího odborníka nalézt. Poté, co jí bylo vysvětleno, ţe právě skrze ni mohou její dospělé děti plně dozrát, nachází jak smysl, tak i další chuť do ţivota. Úvahy o eutanázii by měly vţdy vycházet z myšlenky, zda eutanázie není zkratkovitou odpovědí na volání o pomoc, která by měla být řešena nejprve snahou porozumět tomu, co se skrývá za tím, kdyţ člověk ţádá o eutanázii a následné ujištění umírajícího, ţe nebude sám, ţe ho máme rádi a ţe i přesto, ţe je křehký a nemohoucí, má v našem ţivotě důleţité místo Milosrdné zbavení člověka utrpení Tento druhý základní argument apeluje na soucit s trpícím člověkem a jeho právo na pomoc. Toto bývá však bohuţel uţíváno (stejně jako pojem autonomie) ve zjednodušené a utilitární podobě. Na tomto argumentu můţeme zároveň vidět, ţe eutanázie není čistě individuální záleţitostí, která by se týkala pouze samotného umírajícího, nýbrţ se od ní odvíjí přesvědčení, ţe lidský ţivot se odvíjí ve vztazích, kdy je člověk druhým zavázán něčím, co nemůţe redukovat pouze na jeho přání Regulace nákladů na zdravotní péči Do snahy za kaţdou cenu pokračovat v marné léčbě, která přináší nemocnému spíše utrpení neţ prospěch, dominantně vstupuje téţ nikoli opodstatnělé nároky nemocného na paliativní péči, nýbrţ vysoká ekonomická náročnost, která se obrací proti dobře míněné, avšak neúčinné terapeutické hyperaktivitě. Hovořit o vztahu mezi ekonomikou a finalitou lidského ţivota je neetická, avšak bohuţel realistická. Moderní medicína je nákladná, a čím je lepší, tím je draţší. Nelze však dopřát kaţdému kdekoliv a kdykoliv všechno, co medicína umí. S ohledem na potřeby nemocného v závěru jeho ţivota je vhodné od některých nákladných procesů opustit. Paradox v medicíně spočívá především v tom, ţe na jedné straně se hledají etické formy, jak zkrátit lidský ţivot, na druhé straně je to právě medicína, která je průvodcem snahy udrţení člověka co nejdéle na ţivotě. Otázka pak je, jak to udělat, aby rozdělení omezených zdrojů bylo efektivní a spravedlivé. Konkrétní postupy, jak dlouho léčit a kdy léčbu ukončit jsou známy ve formě kritérií, které se pouţívají na anesteziologickoresuscitačním oddělení. Medicína by měla být rozváţná a zápas s chorobou by měla vyvaţovat vědomím, ţe její úlohou není učinit lidské tělo nesmrtelným, nýbrţ pomoci lidem 50 Viz Špinková., str Viz Špinková, str

25 proţít posledních počet let co nejdůstojněji. Správná aplikace analgetik, i kdyţ můţe navodit urychlení nástupu smrti, není formou eutanázie. V kaţdém případě je paliativní péče vhodnou pomocí v umírání, a v ţádném případě pomocí ke smrti. Nutné je tedy uvědomit si, ţe je důleţité umoţnit vstup smrti a nebránit jí nesmyslnou a drahou terapií, nýbrţ nabídnout lidskou účast a citlivou péči. 52 Domnívám se, ţe princip utilitarismu bude uplatňován vţdy, ale člověk by měl hledět spíše na to, co je hlavním kritériem je to důstojná smrt skrze paliativní péči, na kterou však musí být vynaloţeno více financí, nebo nám jde o to ušetřit tam, kde by se mělo více investovat? 52 Srov. Haškovcová, str

26 4 Právo na život jakožto právo na smrt? V této části své práce bych se chtěla věnovat komplexnosti otázky týkající se eutanázie, kterou přiblíţím na případu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pretty vs Spojené království. Na tomto příkladu můţeme názorně vidět zásadní význam rozhodnutí, který obsahuje argumentaci, která se vztahuje k právu na život. Z tohoto důvodu se zaměřím především na čl. 2 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. 4.1 Právo na život a Evropský soud pro lidská práva (ESLP) Ve vztahu s otázkou eutanázie souvisí některá základní lidská práva. Zpravidla jde o ochranu práva na sebeurčení, lidskou důstojnost a právo na ţivot. Ta jsou upravena v ústavách či kodexech základních lidských práv. V ČR je právo na ţivot upraveno v Listině základních práv a svobod, v čl. 6. Toto právo je téţ zakotveno v mezinárodních úmluvách, kam patří především Všeobecná deklarace o lidských právech z roku 1948 a Úmluva o lidských právech a základních svobodách Rady Evropy z roku 1992 (čl. 2). Nad prováděním této Úmluvy dohlíţí Evropský soud pro lidská práva (ESLP), který je soudním orgánem Rady Evropy. Jeho rozhodnutí jsou pro členské státy závazná, tudíţ i pro ČR Případ paní Diane Pretty Paní Pretty od svých 43 let trpěla progresivním neurodegenerativním onemocněním motorických buněk v CNS, které bylo spojeno s ochabováním vůlí ovládaných svalů, coţ se projevovalo značnou slabostí svalů horních i dolních končetin uplatňujících se při kontrole dýchání. Bohuţel ţádná léčba není schopná rozvoji takovéhoto onemocnění zabránit. Smrt při takovémto onemocnění nastává obvykle v důsledku slabosti dýchacích svalů a svalů, které kontrolují mluvení a polykání. To vede k nedostatečnému dýchání a pneumonii. 54 I přesto, ţe paní Pretty byla prakticky ochrnuta od krku dolu, nemohla srozumitelně mluvit a byla vyţivována hadičkou, tak její schopnost rozhodování a intelekt byly nedotčené. Paní Pretty se nacházela v pokročilé fázi nemoci, kdy jí byly odhadovány týdny či měsíce ţivota. Vzhledem k tomu, ţe pociťovala strach, úzkost z utrpení a nedůstojnosti v průběhu nemoci, tak si naléhavě přála mít moţnost řídit, jak a kdy zemře, čímţ by z jejího pohledu byla ušetřena utrpení a nedůstojnosti. 55 Z důvodu nemoci a z ní vyplývajících okolností, 53 Srov. MATOCHOVÁ, str Srov. MATOCHOVÁ, str Srov. MATOCHOVÁ, str

27 kterých se paní Pretty obávala, ţádala o vykonání sebevraţdy za pomoci svého manţela (asistované suicidium). 4.3 Rozhodnutí paní Pretty vs Spojené království Na základě výše uvedené situace paní Pretty, se setkáváme s problematikou sebevraţdy, která sice dle anglického práva jako trestný čin povaţována není, ale vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu je jasné, ţe tento čin nebyla schopna vykonat sama bez cizí pomoci. Vykonání asistované sebevraţdy však dle zákona o sebevraţdě jako trestný čin vnímáno je. Aby paní Pretty mohla spáchat sebevraţdu s pomocí svého manţela, obrátil se její advokát na úřad pro veřejné trestné stíhání s ţádostí, aby manţel paní Pretty nebyl stíhán v případě, ţe jí napomůţe ke spáchání sebevraţdy, která je v souladu s jejím přáním. Tato ţádost byla úřadem zamítnuta, neboť takovouto pravomoc ze zákona nemá. Po několika obdobných krocích, kdy její ţádost byla neustále zamítána, vyuţila i moţnosti obrácení se na Evropský soud pro lidská práva, kde se odvolávala na to, ţe zamítnutí poskytnutí imunity jejímu manţelovi při napomáhání k sebevraţdě je porušením jejího práva, která jsou přiznaná v čl. 2, 3, 8, 9, 14 Úmluvy Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva posouzení čl. 2 Úmluvy Paní Pretty se domnívala, ţe povolení asistovaného suicidia není v rozporu s čl. 2 Úmluvy, neboť tento článek chrání nejen právo na ţivot, nýbrţ také právo zvolit si, zdali člověk chce či nechce nadále ţít. Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP) však poukázal na výhradní postavení tohoto článku jako nejzákladnějšího ustanovení Úmluvy, bez kterého by uţívání jakéhokoliv z jiných práv a svobod bylo nereálné. Čl. 2 Úmluvy sice definuje omezené okolnosti, za kterých můţe být zbavení ţivota ospravedlněno, avšak ESLP přísně dohlíţí nad dovolávajícími se výjimkami. 57 Přibliţme si, co je vlastně v Hlavě 1, článku 2 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách Rady Evropy napsáno, a jak si to správně, dle rozhodnutí ESLP, vykládat: Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest Srov. MATOCHOVÁ, str Srov. MATOCHOVÁ, str

28 Jak můţeme vidět, tak hned první věta prvního odstavce přikazuje státu zdrţet se úmyslného a nezákonného usmrcení a zároveň přijetí vhodných opatření k ochraně ţivota. ESLP není přesvědčen o tom, ţe právo na ţivot, které zaručuje čl. 2, můţe být interpretován i s negativním aspektem. V této souvislosti poukazuje na to, ţe čl. 2 nemá ţádný vztah k otázkám, které se týkají kvality ţivota nebo tomu, jak se člověk rozhodne nakládat se svým ţivotem. To znamená, ţe toto právo nemůţe být vykládáno takovým způsobem, který uděluje diametrálně odlišné právo, právo zemřít. Téţ nemůţe vytvořit právo na sebeurčení v takovém smyslu, ţe by jedinci uděloval právo zvolit si spíše smrt neţ ţivot. Toto jsou důvody, pro které se ESLP domnívá, ţe z čl. 2 nelze dovolit právo na smrt, ať uţ je to z ruky třetí osoby či s asistencí veřejného orgánu. Zde výše uvedené stanovisko je v souladu s Doporučením Parlamentního shromáţdění Rady Evropy o ochraně práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících ( Charta práv umírajících ) Význam rozhodnutí Zásadní význam rozhodnutí ESLP ve věci Pretty vs Spojené království spočívá v tom, ţe poprvé dochází ke kompletnímu posouzení asistované sebevraţdy ve vztahu k nejvýznamnějším ustanovením článků Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které jsou podstatné ve vztahu k eutanázii. Toto výše uvedené rozhodnutí je jednoznačně hodnotově orientované. Je zaloţené na etickém základě a vyznívá ve prospěch práva na ţivot a lidské důstojnosti. Zároveň je v rozhodnutí brán zřetel k proţívanému utrpení a lidské důstojnosti. Není v rozporu s poţadavky etického chování lékařů, které jsou vyjádřeny v etických kodexech a Hippokratově přísaze, 60 která byla vţdy spojována s mravním závazkem a důrazem na to, aby ţivot a umění bylo v souladu. 61 Lékaři se při skládání slibu zavazují, ţe: Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné. Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoliv požádal, a nikomu také nebudu radit (jak zemřít) Srov. MATOCHOVÁ, str Srov. MATOCHOVÁ, str Srov. Munzarová. Eutanazie nebo paliativní péče? str