Nové členské země EU a jejich připravenost na přijetí eura

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra finančních obchodů Nové členské země EU a jejich připravenost na přijetí eura Diplomová práce Autor: Bc. Jitka Oslzlá Finance, FHÚS Vedoucí práce: JUDr. Ing. Jaroslav Hloušek, MSc. Praha Duben, 2009

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně s použitím uvedené literatury. Ve Velkých Bílovicích Jitka Oslzlá

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Ing. Jaroslavu Hlouškovi, MSc. za odborné rady a konzultace během vypracování této diplomové práce.

4 Anotace V diplomové práci se věnuji hodnocení nových členských zemí Evropské unie a jejich připravenosti na přijetí eura. Práce má šest kapitol. Klíčové pro diplomovou práci je hodnocení plnění maastrichtských (konvergenčních) kritérií jednotlivými členskými zeměmi. Jedná se o země, které již v Eurozóně jsou (Slovinsko, Kypr a Slovensko), tyto ukazují úspěšnou verzi plnění tohoto procesu a také země, které se na vstup do eurozóny připravují (Česká republika, Bulharsko, Maďarsko, Polsko). Hodnoty plnění konvergenčních kritérií jednotlivými zeměmi, které se na vstup teprve chystají jsou v závěrečné kapitole zpracovány a vyhodnoceny, je zde tedy přehled o tom, jestli tyto země jsou připraveny na přijetí eura či nikoli. Diplomová práce uvádí jednotlivá konvergenční kritéria (kritérium cenové stability, kritérium udržitelnosti veřejného sektoru, kritérium stability měnového kurzu, kritérium dlouhodobých úrokových sazeb), pozitivní a negativní aspekty plynoucí z přijetí společné měny euro. Dále pak popisuje počátek a důvody evropské měnové unie, tedy co vedlo k tomuto sjednocení. The thesis deals with rating new members of the European Union and their economic setting in order to judge their readiness for adopting EURO. The thesis consists of six chapters. For our studies, meeting Maastricht (convergence) criterion by particular countries is crutial. We consider both countries already within the Eurozone (i.e. Slovenia, Cyprus and Slovakia) these countries give a positive example of succesfull process and those attempting to join the Eurozone (i.e. the Czech Republic, Bulgaria, Hungary, Poland). The economic markers of meeting Maastricht criterion by particular applying countries are processed and evaluated within the final chapter in order to consider, whether the countries in focus are ready for adopting EURO. The thesis describe the convergence criteria (inflation rate, government finance including annual government deficit and government debt, exchange rate and long-term interest rates), we also mention both positive and negative impacts of the adopting the common currency. Further, we describe the origin and purpose of the European monetary union, i.e. the reasons leading to establishment of such organization.

5 Obsah 1. ÚVOD DO PROBLEMATIKY CÍL PRÁCE EVROPSKÁ MĚNOVÁ INTEGRACE V DATECH INSTITUCIONÁLNÍ RÁMEC EVROPSKÁ CENTRÁLNÍ BANKA Organizace Evropské centrální banky Výkonná rada RADA GUVERNÉRŮ GENERÁLNÍ RADA Hlavní aspekty Evropské centrální banky SPOLEČNÁ MĚNA EURO EVROPSKÁ MĚNOVÁ UNIE Počátek a důvod evropské měnové integrace Vznik eurozóny Zavedení hotovostního eura a podmínky pro přijetí eura ČLENSKÉ STÁTY EUROZÓNY SLOVINSKO Kritérium cenové stability Kritérium udržitelnosti veřejných financí Kritérium stability měnového kurzu Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb KYPR Kritérium cenové stability Kritérium udržitelnosti veřejných financí Kritérium stability měnového kurzu Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb SLOVENSKO Kritérium cenové stability Kritérium udržitelnosti veřejných financí Kritérium stability měnového kurzu Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb BULHARSKO Kritérium cenové stability Kritérium udržitelnosti veřejných financí Kritérium stability měnového kurzu Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb MAĎARSKO Kritérium cenové stability Kritérium veřejných financí Kritérium stability měnového kurzu Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb POLSKO Kritérium cenové stability Kritérium stavu veřejných financí Kritérium stability měnového kurzu... 52

6 3.6.4 Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb ČR A PŘIJETÍ EURA ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA Měnová politika České národní banky Inflační cíle České národní banky Nástroje České národní banky VARIANTY PŘECHODU NA EURO Harmonogram zavedení eura v ČR PLNĚNÍ KONVERGENČNÍCH KRITÉRIÍ V ČR Kritérium cenové stability Kritérium vládního deficitu Kritérium vládního dluhu Kritérium stability měnového kurzu Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb PRAKTICKÁ VÝCHODISKA POZITIVNÍ ASPEKTY (VÝHODY A VÝNOSY) VZNIKU SPOLEČNÉ MĚNY Konvergence makroekonomických veličin Všeobecné snížení nákladů Cenová transparentnost Zlepšení postavení Evropy ve světové ekonomice NEGATIVNÍ ASPEKTY (RIZIKA A NÁKLADY), PLYNOUCÍ ZE VSTUPU DO EUROZÓNY Suverenita národních států Ztráta nezávislé měnové politiky Neschopnost čelit asymetrickým šokům Finanční náklady VYHODNOCENÍ A ZÁVĚRY... 82

7 ÚVOD Česká republika se v souvislosti se vstupem do Evropské unie zavázala přijmout společnou měnu euro. Tím pádem je automaticky řazena do účasti pro třetí fázi Hospodářské a měnové unie. Česká republika ale patří k zemím, na které se vztahuje přechodná výjimka pro zavedení eura ve smyslu čl. 122 Smlouvy o založení Evropského společenství. To znamená, že ČR zatím nezavedla euro, z důvodu nesplnění nezbytné podmínky pro zavedení jednotné měny vyplývající z práva EU. ČR se ale zavázala k povinnosti přijmout euro v čl. 4 Aktu o přistoupení ČR k EU. Téma své diplomové práce jsem si vybrala, protože je to téma aktuální a velmi diskutované. Přijetí eura se týká každého občana ČR, proto mě velmi zajímá jak je České republika připravena na vstup do Evropské měnové unie (EMU), v jaké přípravné fázi se vlastně nachází a také jak si ČR stojí v porovnání s ostatními zeměmi. Cílem práce je nastínit základní problematiku daného tématu a také zhodnotit postoj nově přistupujících i stávajících členských států k plnění podmínek přijetí společné měny v rámci eurozóny. Toto hodnocení je důležité pro uvedení nevýhod, výhod a dopadů, které plynou ze vstupu do Evropské měnové unie. Obsahově se má práce týká EMU, proto pozornost nebude věnována EU jako takové. EMU - eurozóna je oblastí jednotné měny v rámci jednotného trhu EU, kde se lidé, zboží, služby a kapitál pohybují bez omezení. 16 zemí již zavedlo společnou měnu euro, jsou to: Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko. Jedenáct států EU zatím euro nezavedlo, jsou to: Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Švédsko a Velká Británie. Avšak Dánsko a Velká Británie euro přijmout neplánují a jsou v pozici opting-out, tzn. neplánují vstoupit do třetí fáze EMU. Diplomová práce je rozdělena do 6 kapitol. První kapitola je věnována úvodu do problematiky, je zde vymezen cíl práce a v datech také evropská měnová integrace. Ve druhé kapitole se podrobněji věnuji institucionálnímu základu měnové unie, Evropské centrální bance, měnové politice, jejím cílům a nástrojům. Jsou zde podrobněji uvedena maastrichtská (konvergenční) kritéria.

8 Třetí kapitola je věnována konkrétním státům eurozóny. Jsou zde vybrány země, které euro přijaly nedávno a jsou tedy nováčky v eurozóně a země EU, které se teprve připravují na vstup do eurozóny. Kapitola vymezuje prostor právě pro hodnocení plnění konvergenčních kritérií jednotlivými členskými zeměmi. Ve čtvrté kapitole je charakterizována měnová politika České národní banky, varianty přechodu na euro a větší pozornost je věnována variantě, kterou zvolila ČR. Dále je zde uvedeno, jak ČR plní konvergenční kritéria. V kapitole páté je prostor věnovaný negativním a pozitivním dopadům, které přijetí eura doprovázejí. Šestá kapitola uvádí výsledky toho, co jsem si na začátku dala za cíl, tedy zjistit, jak jsou členské země připraveny na přijetí eura.

9 1. Úvod do problematiky V první kapitole diplomové práce je vymezen prostor pro samotný cíl práce. Část tvoří i historické informace o měnové integraci v Evropě. 1.1 Cíl práce Jelikož jsem si jako téma diplomové práce vybrala Nové členské země EU a jejich připravenost na přijetí eura, je tedy mým úkolem dospět k závěru, zda-li jsou tyto země připraveny na vstup do eurozóny či nikoli. V rámci tohoto zadání tedy stanovuji následující hypotézu ne, nové členské země nejsou připraveny na vstup. Pro tuto práci jsem vybrala 4 nové členské země EU, které ještě euro nepřijaly. Nové členské země v tomto případě představují ty, které vstoupily do EU k Česká republika, Maďarsko, Polsko a k Bulharsko. Pro srovnání je zde uvedeno i hodnocení plnění maastrichtských kritérií tří zemí, které již do eurozóny vstoupily Kypr, Slovinsko a Slovensko. Zda-li země splňují či nesplňují podmínky pro vstup do eurozóny se odvíjí od plnění maastrichtských (konvergenčních) kritérií. Mezi tato kritéria patří: kritérium cenové stability, kritérium udržitelnosti veřejného sektoru, kritérium stability měnového kurzu, kritérium dlouhodobých úrokových sazeb. Jak jsou jednotlivé země úspěšné bude vyhodnoceno v závěrečné kapitole diplomové práce, kde budou výsledky zpracovány do přehledné tabulky. 1. Obrázek: Znak Evropské unie Zdroj: Motto: Jednota v rozmanitosti 9

10 1.2 Evropská měnová integrace v datech Zavedení společné měny euro je výsledkem dlouhodobého integračního procesu. Jeho počátky lze neformálně datovat do r Tabulka: Evropská měnová integrace v datech Evropská měnová integrace v datech 1944 V americkém Bretton Woods se uazvírají dohody o zřízení Mezinárodního měnové fondu a Světové banky Březen - šest západoevropských zemí (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Západní Německo) podepisuje Římskou smlouvu zakládající Evropské hospodářské společenství (účinnosti nabyla od ledna 1958) Byl zřízen Měnový výbor, předchůdce dnešního Hospodářského a finančního výboru (EFC) V tomto roce byl zřízen výbor guvernérů centrálních bank členských zemí Evrpské hospodářské společenství (EHS) K prvnímu červenci dosahují členské země EHS integračního stádia celní unie (odstranění vzájemných celních bariér a kvót, přijetí společného celního sazebníku vůči třetím zemím) V posledním měsíci v roce zasedala Evropská rada v Haagu a odsouhlasila záměr vytvořit EMU do roku Pierre Werner (lucemburský předseda vlády a ministr financí) prezentuje vypracovanou zprávu o možnostech a způsobu vytvoření měnové unie ve třech etapách Duben - byl zaveden kurzový systém (had v tunelu) na schůzi guvernéru centrálník bank v Basileji Dánsko, Irsko a Velká Británie se stávájí členy EHS. A v březnu dochází k přechodu dolaru na volné plování, čímž končí éra brettonwoodského systému pevných ale přizpůsobitelných kurzů Na zasedání Evropské rady v prosinci v Bruselo je schválena definitivní podoba Evropského měnové systému (EMS) Březen - oficiálně funguje EMS, který udržuje směnné kurzy ve stanoveném fluktuačním pásmu Novým členem Společenství se stává Řecko Dále se ke Společenství přidávají Portugalsko a Španělsko. V únoru byl přijat Jednotný evropský akt usilující o dokončení vnitřního trhu, na kterém není obchod mezi státy omezován ani překážkami nerarifního typu, tj. např. hygienické a technické normy. Zároveň je zajištěn volný pohb osob, zboží, služeb a kapitálu (nabytí účinnosti od července 1987) Červen - v Hannoveru se koná zasedání Evropské rady, kde je ustanovena Delorsova expertní skupina pověřená studiem plánu na etapovité dosažení EMU Delorsova zpráva zveřejněna Červenec - zahájena 1. etapa vzniku Hospodářské a měnové unie (EMU). A v prosinci byly v Římě zahájeny mezivládní konference o EMU a o politické unii. Prosinec - na zasedání Evropské rady v Maastrichtu byla podepsána Smlouva o Evropské unii (slavnostní podpis v únoru 1992, nabytí účinnosti od listopadu 1993) Červen - Maastrichtská smlouva je těsným výsledkem zamítnuta v dánském referendu. Srpen - dochází k pnutí EMS. Září - Maastrichtská smlouva je přijata ve francouzském referendu těsnou většinou. Květen - Maastrichtská smlouva schválena v opakovaném dánském referendu. Srpen - rozšíření fluktuačního pásma ERM z 2,25 % na +/- 15 % Ustanovením Evropského měnového institutu začíná druhá etapa budování Hospodářské a měnové unie Evropská unie se rozšiřuje o Finsko, Rakousko a Švédsko. Prosinec - na zasedání Evropské rady v Madridu je přijat název euro pro budoucí společnou měnu a zvolen scénář přechodu na euro. Květen - zasedání Evropské rady v Bruselu oznamuje zakládající členy eurozóny. Jsou jimi: Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itále, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko. V červnu zahajuje svou činnost Evropská centrální banka (ECB), která nahrazuje Evropský měnový institut. 1. ledna tohoto roku začalo euro existovat v bezhotovostní podobě. Tímto začala třetí závěrečná etapa budování Hospodářské a měnové unie Září - Dánsko v referendu odmítá euro. 10

11 2001 Dvanáctým členem eurozóny se stává Řecko Od 1. ledna na území 12 států eurozóny začínají obíhat eurobankovky a euromince. Koncem února končí období duální cikulace a na území eurozóny se euro stává jediným zákonným platidlem. EU se 1. května rozšiřuje o nové členy: Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Poslko, Slovensko a Slovinsko. Slovinsko se stává členem eurozóny. Dalšími členy EU jsou Bulharsko a Rumunsko, tím se zvýší počet členských zemí na Malta a Kypr se přidávají k eurozóně. Celkový počet členů je tedy Slovensko se stává 16. členem eurozóny. Zdroj: vlastní zpracování 2. Obrázek: Evropa v barvách Zdroj:

12 2. Institucionální rámec V této kapitole je popsána Evropská centrální banka, její organizace a činnost. Dále je zde kapitola, která je věnována společné měně euro. Kapitola Evropská měnová unie řeší vznik eurozóny, zavedení hotovostního eura a jsou zde uvedeny i podmínky pro přijetí společné měny, včetně konvergenčních kritérií. 2.1 Evropská centrální banka Dle článku 107 odst. 1 Protokolu o statutu evropského systému centrálních bank a evropské centrální banky 1 se Evropský systém centrálních bank (ESCB) skládá z: ECB a z centrálních bank členských států (národních centrálních bank). Evropská centrální banka (ECB) zahájila činnost v červnu roku Sídlí v německém Frankfurtu nad Mohanem.Jejím posláním je především péče o cenovou stabilitu v eurozóně, protože nízká inflace je považována za velmi důležitý předpoklad udržitelného hospodářského růstu. Prezidentem ECB je v současné době (od listopadu 2003) Jean Claude Trichet, bývalý guvernér Národní banky Francie. Nejvyšší orgán ECB představuje Rada guvernérů, která je tvořena guvernéry centrálních bank zemí eurozóny a také šestičlennou Výkonnou radou. Výkonná rada je odpovědná za chod ECB a za implementaci rozhodnutí Rady guvernérů. ECB vytváří tzv. Evropský systém centrálních bank. Ten představuje spolupráci s centrálními bankami zemí EU, ve kterých není zavedeno euro. V současné době má 27 členů. Pro spolupráci centrálních bank členských zemí se užívá termín Eurosystém. Právě tyto dva orgány (Eurosystém a Evropský systém centrálních bank) zastřešují spolupráci ECB s centrálními bankami jednotlivých členských států EU. Evropský systém centrálních bank (ESCB) přestane existovat v okamžiku zavedení eura ve všech členských zemích. 1 Protokol (Úř. věst. C 191, , s. 68) připojení ke Smlouvě o založení Evropského společenství, ve znění Amsterodamské smlouvy (Úř. věst. C 340, , s. 1), Nicejské smlouvy (Úř. věst. C 80, , s. 1), rozhodnutí Rady 2003/223/ES (Úř. věst. L 83, , s. 66) a Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách Smluv, na nichž je založena Evropská unie (Úř. věst L 236, , s. 33) neúřední konsolidované znění. 12

13 2.1.1 Organizace Evropské centrální banky ECB vykonává měnovou politiku. Dále také odpovídá za oběh eurobankovek. ECB má statut samostatné právnické osoby. Má právo disponovat se svým majetkem a také vydávat právní akty. Kapitál ECB je tvořen z příspěvků členských zemí EU. Velikost jednotlivých členských příspěvků se odvozuje od podílů příslušné země na celkovém počtu obyvatel a na hrubém domácím produktu EU. Celková hodnota kapitálu ECB v současné době činí cca 5,56 miliard eur. Na fungování a řízení Evropské centrální banky se podílí : Výkonná rada Je tvořena prezidentem ECB, víceprezidentem a dalšími 4 členy. Tyto funkce jsou obsazovány dohodou nejvyšších představitelů všech států eurozóny. Členové výkonné rady ve svých funkcích působí vždy osm let. Výkonná rada řeší tyto hlavní úkoly: - odpovědnost za prováděné měnové podíly v souladu s rozhodnutím Rady guvernérů. Při této činnosti dává Výkonná rada nezbytné pokyny národním centrálním bankám států eurozóny, - řízení běžného chodu ECB - příprava zasedání Rady guvernérů, - vykonávání pravomocí, které Výkonné radě svěří Rada guvernérů. Mezi tyto pravomoci částečně spadá regulatorní činnost. Rada guvernérů Je tvořena šesti členy Výkonné rady a také guvernéry centrálních bank států eurozóny. Rada guvernérů je nejvyšším rozhodovacím orgánem ECB. Zasedá dvakrát do měsíce, a to ve Frankfurtu nad Mohanem, přitom vždy na prvním zasedání v měsíci se rozhoduje o hospodářských a měnových otázkách. Na druhém zasedání v měsíci se Rada guvernérů zabývá ostatními otázkami spojenými s úkoly a činností ECB a Eurosystému. Hlavní úkoly, kterými se Rada guvernérů zabývá: - přijímání obecných zásad a rozhodnutí nezbytných pro provádění činnosti, kterou byl pověřen Eurosystém, 13

14 - určování měnové politiky eurozóny. Tato činnost zahrnuje rozhodování o zaměření měnové politiky, klíčových úrokových sazbách a vytváření měnových rezerv Eurosystému. Rada guvernérů také přijímá obecné zásady pro provádění těchto rozhodnutí. Generální rada Generální rada je složena z prezidenta a víceprezidenta ECB a z guvernérů centrálních bank, tentokrát všech členských států Evropské unie. V současnosti je jich 27. Generální rada jedná čtyřikrát do roka. Formou jednání může být i telekonference. Zasedání Generální rady se mohou účastnit další členové Výkonné rady ECB, předseda Rady EU a člen Evropské komise. Nemají však právo hlasovat. Činnosti Generální rady: - Generální radu lze považovat za rozhodovací orgán vytvořený na přechodnou dobu. Plní úkoly převzaté od Evropského měnového institutu, které musí ECB plnit v rámci třetí etapy Hospodářské a měnové unie (HMU) vzhledem k tomu, že zatím existují členské státy EU, které nezavedly euro. Generální rada také přispívá 2 : - k poradní funkci ECB, - k shromažďování statistických informací, - k sestavování výročních zpráv ECB, - ke stanovení pravidel potřebných pro standardizaci účtování a vykazování operací národních centrálních bank, - k přijímání těch opatření týkajících se klíče pro upisování základního kapitálu ECB, která nejsou stanovena ve Smlouvě, - k přijímání pracovního řádu pro zaměstnance ECB a - k přípravám nezbytným pro neodvolatelné stanovení směnných kurzů měn členských států, na které se vztahuje výjimka pro zavedení eura. Generální rada bude v souladu se statutem rozpuštěna, jakmile všechny členské státy EU zavedou euro

15 2.1.2 Hlavní aspekty Evropské centrální banky Důvěryhodnost a nezávislost - dva zásadní aspekty ECB jsou předpokladem úspěchu dobře fungující Evropské centrální banky. ECB je vysoce nezávislá na politických strukturách při procesu plnění svěřených úkolů (dle vzoru německé Bundesbanky). Důvěryhodnost se odvíjí od schopnosti dosahování stanovených cílů. Vybudovat si důvěru je proces dlouhodobý, avšak velmi důležitý, co se týče bezchybného fungování eurozóny. Mezi důležité prvky důvěryhodnosti se řadí transparentnost a předvídatelnost měnových opatření a též vysoký stupeň nezávislosti na politických tlacích. Nutno podotknout, že ECB si za dobu své existence již pověst velmi důvěryhodné instituce vybudovala. A to navzdory tomu, že čelila mnoha pochybnostem, týkajících se projektu jednotné evropské měny. ECB zaznamenala úspěch v udržování cenové stability i v případech zvýšení nejistoty finančních trhů (např. dlouhodobý růst cen ropy či v důsledku teroristických útoků 11. září 2001, finanční krize). Nezávislost ECB přispívá k zachování cenové stability. Tuto skutečnost dokládá množství teoretických analýz zabývajících se nezávislostí centrálních bank i empirické zkušenosti 3. Nezávislost se měří v několika rozměrech:finanční, institucionální, instrumentální a personální. Finanční nezávislost ECB je především v oddělení rozpočtu ostatních institucí Evropské unie od rozpočtu banky. Základní kapitál ECB je upsán národními bankami zemí, které tvoří eurozónu. Pokud mluvíme o institucionální nezávislosti ECB, mluvíme především o povinnosti jednat nezávisle na zájmech jednotlivých členských států i na orgánech a institucích Evropských společenstvích. Instrumentální nezávislost spočívá v pravomoci ECB použít tržně konformní nástroje, které jsou nutné k realizaci účinné měnové politiky. Sama ECB rozhodne jaký měnový režim použije a jakých nástrojů bude potřeba pro dosažení cílů. Úkoly Evropské centrální banky: provádění měnové politiky, obchod s devizami, správa měnových rezerv členských států eurozóny, udržování bezproblémového platebního styku, schvalování vydávání papírových eurobankovek, dohled nad peněžními ústavy, sběr statistických dat, poradní činnost

16 2.2 Společná měna Euro Euro představuje společnou měnu, kterou 1. ledna 1999 zavedlo jedenáct států EU (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, Španělsko) a v roce 2001 také Řecko.Od tohoto data ( ) existovalo euro pouze v bezhotovostní formě. O tři roky později dne 1. ledna 2002 byly ve 12 členských zemích Evropské unie zavedeny bankovky a mince denominované v jednotné měně euro, tzn. euro používá ve svém každodenním životě více než 300 milionů Evropanů. Dne 1. ledna 2007 euro přijalo také Slovinsko. Zde bylo euro zavedeno k jednomu datu v bezhotovostní formě i v bankovkách a mincích. Tento postup je nazýván jako tzv. Big Bang Velký třesk. O rok později k 1. lednu se euro stalo národní měnou rovněž na Kypru a Maltě. A 1. ledna 2009 také na Slovensku. Mince a bankovky mají standardní podobu. Mince jsou ve všech zemích stejného rozměru, tvaru, síly, hmotnosti, provedení hrany je také stejné. Jedna strana mince, kde je uvedena hodnota, je stejná. Tato strana je nazývána tzv. evropskou stranou a je vždy zhotovena se stejného materiálu. Druhá strana (tzv. národní) je v každé zemi jiná. Tato skutečnost ovšem nemá vliv na použití mincí v jiných zemích eurozóny. Bankovky jsou ve všech zemích stejné. Euromince mají hodnotu 1, 2, 5, 10, 20, 50 centů a 1, 2. Eurobankovky existují v nominální hodnotě 5, 10, 20, 50, 100, 200 a 500. Měnová jednotka euro má mezinárodní zkratku EUR. Jako symbol je použito stylizované řecké písmeno epsilon. Toto písmeno odráží evropský charakter měny. Vnitřní dvojitá vodorovná čára uvnitř symbolu představuje stabilitu nově vznikající měny. V poslední době se v Evropě objevují padělky euromincí. Podle současných odhadů se jich v oběhu vyskytuje již okolo deseti milionů, většina z nich v podobě žetonů a medailí, uvedl irský poslanec Eoin Ryan a koncem loňského roku předložil zprávu, která má této praxi zabránit. V podstatě se jedná o ochranu proti riziku, které vzniká z vydávání žetonů a medailí, které napodobují skutečné euromince. Chceme zajistit, aby skutečné euromince byly chráněny. Nařízení se týká především žetonů a medailí, které lze například použít v automatech. Vzhled euromincí se v různých zemích liší. Proto je našim záměrem zajistit, aby něco, co vypadá podobně jako euromince, nemohlo být uvedeno v oběh, uvedl ve zprávě Ryan. 16

17 Ukázky jednotlivých euromincí a eurobankovek jsou v příloze č Obrázek: Symbol eura: Zdroj: Euro nahradilo měny, které byly v mnoha zemích po velmi dlouhou dobu symbolem a nástrojem národní svrchovanosti. Společná měna Evropu výrazně přiblížila k ekonomické unii. Také dala občanům EU jasnější pocit sdílení společné evropské identity. Vznikla možnost nakupovat a cestovat po většině zemí Unie, aniž by lidé museli předtím vážit cestu do směnárny. Euro v roce 2009 slaví deset let od svého vzniku. K tomuto tématu se pro ČT 24 vyjádřil analytik pro Raiffaisen Filip Brožka: Euro je především dlouhodobý projekt. To, co můžeme hodnotit za tu dekádu, tak bych řekl, že spíše se dá hodnotit ten projekt jako úspěšný doposavad, rozhodně z toho pohledu, že nebyly naplněny ty prognózy typu konce eura, skoro armagedonu, že z tohoto pohledu, bych řekl, že byla vytvořena měna, která je druhou nejobchodovanější měnou na světě, takže zatím úspěšný projekt, ale nevidíme zdaleka všechny dopady. Výročí si ve Štrasburku připomněl Evropský parlament. Eurem se v současné době platí v šestnácti ze sedmadvaceti zemí Unie. Euro je druhou nejobchodovanější měnou světa. Podle Pavla Kohouta, ředitele pro strategii Partners, je bilance eura po deseti letech nevyvážená. Na jedné straně na nás působí jako celosvětově uznávaná tvrdá rezervní měna a na druhé straně vidíme nebezpečný zesilovač výkyvů hospodářského cyklu a faktor, který prohloubil finanční krizi. Je tedy po deseti letech existence důvod k oslavě či právě naopak. Pro časopis Finmag se vyslovil Pavel Kohout: Během prvního desetiletí se především ukázalo, že euro je životaschopná měna. Euro si hned zpočátku získalo respekt na finančních trzích, kde bylo chápáno jako nástupce německé marky. Právem: jednak Evropská centrální banka sídlí ve Frankfurtu, ale hlavně se její měnová politika řídí 17

18 potřebami a situací největší evropské ekonomiky. Jak již bylo řečeno, ECB sídlí ve Frankfurtu a její měnová politika se řídí potřebami a situací největší evropské ekonomiky. Euro navázalo na úspěšnou a velmi proslulou politiku Bundesbank. Společná evropská měna se stala tvrdou měna, která je v dnešní době opravdu uznávána a přijímána téměř na celém světě. Představuje druhou mezinárodní rezervní měnu. O tomto faktu svědčí objemy vydaných cenných papírů a struktura devizových rezerv centrálních bank. Objemy cenných papírů emitovaných v euru vysoce přesahují objemy cenných papírů, jež byly vydávány v jednotlivých národních měnách před rokem V těchto ohledech může být řeč o úspěchu eura. Společná měna se však dočkala i svých neúspěchů a také ne všechna očekávání byla splněna. Nebyl naplněn předpoklad mohutného hospodářského růstu. Společná měna také nijak viditelně nepřispěla k vyšší prosperitě. Průměrný roční hospodářský růst zemí eurozóny nejeví prokazatelně lepší výsledky než před vstupem. Dokonce by se v některých případech dalo hovořit i o oslabení hospodářského růstu. Týká se to především jihoevropských zemí. Doporučení komise o opatřeních k usnadnění budoucího přechodu na euro ze dne 10. ledna 2008, článek 3, odstavec 2: V měsících před přechodem na euro by banky měly využít možnosti předzásobení a druhotného předzásobení eurobankovkami a euromincemi, jak stanoví Evropská centrální banka [2]. Prodejny by měly být druhotně předzásobeny bankovkami a mincemi v posledních týdnech před přechodem na euro. Pro malé maloobchodní prodejny by měla být naplánována zvláštní opatření, včetně zejména sad mincí pro maloobchodníky. Aby se podpořila účast prodejen na operacích druhotného předzásobování, měly by jim být nabídnuty finančně atraktivní podmínky odloženého debetování. V období tří týdnů před přechodem na euro by občané měli mít možnost získat sady euromincí, aby bylo zajištěno, že každá domácnost disponuje nejméně jednou sadou. Předzásobení hospodářských subjektů by se mělo uskutečnit podle přísných pravidel, která zakazují předčasné použití obdržené hotovosti. 2.3 Evropská měnová unie Eurozóna značí státy Evropské unie, které přijaly společnou měnu EURO. Ve třech zemích z 15 původních členů EU nebylo euro zavedeno. Velká Británie a Dánsko si při vyjednávání Maastrichtské smlouvy vyjednali trvalou výjimku pro zavedení eura, která 18

19 jim umožní neúčastnit se třetí fáze projektu Hospodářské a měnové unie (samotné zavedení eura). Pro ostatní země platí povinnost přijmout euro, jsou-li splněna požadovaná kritéria. V současné době mezi tyto země patří: Bulharsko, Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Švédsko. Od se eurozóna rozšířila o Slovinsko, od o Kypr a Maltu. Od zavedlo euro také Slovenská republika. Ke vstupu Slovenska do eurozóny se pro vyjádřil ředitel pro strategii Partners Pavel Kohout: Slovensko vstoupilo do eurozóny v nejvhodnější možnou dobu. Přístupové období se odehrávalo během klidu, kdy finanční krize ještě nezuřila, nebo alespoň ne naplno. V době její kulminace (září až listopad 2008) si Slovenska nikdo příliš nevšímal. A během roku 2009 se Slovensko úspěšně vyhnulo turbulencím, které postihly většinu ostatních měn zemí střední a východní Evropy Počátek a důvod evropské měnové integrace Euro (společná měna) je výsledkem dlouhodobého integračního procesu. Počátky integrace se neformálně datují od roku 1944, kdy byly v americkém Bretton Woods dohodnuty principy nového světového měnového řádu, který byl založen na systému pevných, ale přizpůsobitelných kurzů. Do tohoto systému se zapojilo i 6 evropských států (Belgie, Francie, Lucembursko, Nizozemsko, Německo, Itálie), které se v roce 1957 rozhodly pro užší ekonomickou spolupráci. Brettonwoodský systém se rozpadl v roce Evropské země na to reagovaly kurzovým uspořádáním, které se nazývalo had. Toto uspořádání však nebylo příliš úspěšné. V březnu roku 1979 vznikl Evropský měnový systém, který zaznamenal významný posun v měnové spolupráci. Tento systém se stal nástupištěm pro druhý pokus o vytvoření měnové unie, jehož obrysy nastínila tzv. Delorsova zpráva. Většina námětů Delorsovy zprávy byla použita v Maastrichtské smlouvě. Masstrichtská smlouva byla členskými zeměmi uzavřena na konci roku Tato smlouva udávala časový i technický plán pro vznik Hospodářské a měnové unie. Plán byla zrealizován v roce V tomto roce 11 evropských států zavedlo společnou měnovou politiku a společnou měnu euro. Evropský měnový systém cíle: o stabilizace měnových kurzů o podpora konvergence (sbližování) členských států 19

20 o výhledově přispět k podpoře hlubší měnové integrace směrem k hospodářské a měnové unii o pro Evropský měnový systém byly příznačné tři základní prvky: o evropská měnová jednotka ECU (European Currency Unit) o mechanismus měnových kurzů ERM (Exchange RatIo Meechanism) o úvěrové nástroje Evropského fondu pro měnovou spolupráci. ECU byla uměle vytvořená měnová jednotka. Sloužila jako jakýsi koš členských měn. Váhy jednotlivých měn indikovaly ekonomickou sílu jednotlivých členských států. Upravovaly se vždy po 5ti letech. ECU zastávala funkci zúčtovací jednotky společenství a sloužila jako rezervní měna, již používaly centrální banky v případě intervence na devizovém trhu. Toto, o čem bylo doposud psáno, bylo oficiální ECU. Dále existovalo také privátní ECU. Tento název značí četné finanční instrumenty (bankovní vklady, obligace, aj.). Privátní ECU kopírovalo košovou strukturu oficiálního ECU. Maastrichtská smlouva (Treaty on European Union) Maastrichtská smlouva je neoficiální název pro Smlouvu o Evropské unii. Tato smlouva byla uzavřena v prosinci 1991 na mezinárodní konferenci, která v návaznosti na Delorsovu zprávu měla vypracovat institucionální a právní rámec měnové unie a podmínek jejího dosazení. Ke slavnostnímu podepsání došlo v únoru 1992 a účinnosti nabyla v listopadu 1993, po absolvování obtížného ratifikačního procesu. Maastrichtská smlouva nastavila základní obrysy další měnové integrace, shrnuté v následujících bodech: - proces utváření měnové unie byl rozvržen do tří stádií, která byla ukotvena pevnými daty a kterým byly přiřazeny jasné cíle a úkoly - časový harmonogram stanovil 1. leden 1999 jako nejzazší termín vzniku měnové unie - byla zformulována konvergenční kritéria, jejíchž splněním byla podmíněna účast v měnové unii - vyjasněna byla institucionální podoba budoucí měnové unie v čele s nově zřízenou Evropskou centrální bankou, pověřenou mandátem pečovat o cenovou stabilitu 20

21 2.3.2 Vznik eurozóny Dle Maastrichtské smlouvy byly stanoveny dva okamžiky, týkající se vzniku měnové unie. Ten první na počátku roku 1997, kdy podmínkou pro vznik měnové unie bylo splnění maastrichtských konvergenčních kritérií minimálně polovinou členských států unie. Druhý okamžik na začátku roku měnová unie měla vzniknout v jakémkoli počtu členů, kteří splní maastrichtská kritéria. Jelikož členské země nebyly schopny provést požadovanou konsolidaci svých ekonomik (především v oblasti veřejných rozpočtů), nedošlo k využití prvního termínu, tzn. roku Toto pak bylo Evropskou radou formálně potvrzeno v Dublinu v prosinci roku Rok 1999, rok druhého termínu vzniku měnové unie byl, co se týče konsolidace ekonomik úspěšnější. Členské země intenzivně usilovaly o konsolidaci. Vzhledem k blížícímu se okamžiku rozhodnutí o tom, které z členských států budou zakladateli měnové unie, se některým vládám dařilo protlačovat jindy nepříliš populární úsporná opatření. V březnu 1998 byly vypracovány podklady Evropské komise a Evropského měnového institutu,, které se týkaly připravenosti členských zemí na zahájení Stádia tři(viz výše). Na základě těchto podkladů rozhodla Evropská rada na bruselském zasedání v květnu 1998, že Evropská unie vstoupí 1. ledna 1999 do závěrečné fáze Hospodářské a měnové unie. Na zasedání v Bruselu bylo také potvrzeno jedenáct zemí, které se stanou členy tohoto uskupení. Šlo o následující země: Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německé, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko a Španělsko. Hospodářský potenciál stanovené měnové unie obsáhl ¾ celkového výkonu Evropské unie a počtem obyvatel překročil 300 miliónů. Tímto okamžikem dospěla ke svému cíli jedna důležitá etapa evropské ekonomické integrace Zavedení hotovostního eura a podmínky pro přijetí eura Zavedení hotovostního eura Datum (vznik eurozóny) nepřinesl žádnou zásadní změnu pro běžné občany. Nadále v oběhu zůstávaly národní mince a bankovky a dále plnily standardní peněžní funkce. Euro, coby nová měna, existovalo pouze ve formě bezhotovostní, tzn. mělo podobu zůstatků na bankovních účtech. Platil princip, který se týkal použití bezhotovostního eura, žádné přikazování, žádné zakazování. Tento princip říkal, že je pouze na uvážení domácností a podniků, jak moc budou euro využívat pro své potřeby. 21

22 Z právního hlediska bylo sice pohlíženo na národní peněžní jednotky zemí eurozóny jako na neceločíselné násobky eura, z praktického hlediska však národní peníze stejně nemohly být vynucovány za hranicemi dané země jako zákonné platidlo. Toto uspořádání trvalo po dobu tří let. Až uplynulo toto přechodné období, 1. ledna 2002, byla zahájena výměna národního oběživa za eurové oběživo ve všech zemích eurozóny. Tzv.duální cirkulace (dva měsíce vyhrazeny na výměnu národní měny) dala vale národním mincím a bankovkám, jejichž místo rychle zaujímaly nové euromince a eurobankovky. Historicky to byla největší operace s oběživem. Bylo vyrobeno celkem 14,25 miliard eurových bankovek a 56 miliard eurových mincí. Toto gigantické množství muselo být zhotoveno, uskladněno i distribuováno. A stejné množství národních bankovek a mincí muselo být staženo z oběhu, uskladněno, přemístěno a zlikvidováno. Většina obyvatel, kterým měla společná měna sloužit, se nemohla s fyzickou podobou předem seznámit. Šlo o bezpečnostní důvody. Předčasná dostupnost by nahrávala padělatelům. Proto byly uvolňovány prostředky na vzdělávací a informační kampaně. Tato pečlivá a důsledná příprava sklidila své ovoce v podobě hladkého průběhu náročné logistické operace. Nebyly prokázány žádné zásadní problémy při placení novým platidlem a ani samotný přechod nebyl doprovázen výraznými problémy. Lze říci, že proces přechodu na společnou měnu byl zvládnut na výbornou Podmínky přijetí eura Členství v eurozóně vyžaduje splnění konvergenčních kritérií známých též jako maastrichtská kritéria. Tato kritéria lze rozdělit na rozpočtová a měnová. Rozpočtová kritéria říkají, jaká může být maximální výše schodku státního rozpočtu a veřejného dluhu v poměru k HDP. Měnová kritéria se zaměřují na míru inflace, výši dlouhodobých úrokových sazeb a stabilitu měnového kurzu. Podmínkou ovšem je udržitelnost těchto kritérií. Nejedná se tedy o jejich pouhé jednorázové splnění v okamžiku vstupu do eurozóny. Maastrichtská kritéria byla přijata z důvodu zabezpečení funkčnosti společné měnové politiky a schopnosti členů eurozóny fungovat bez vlastní měnové a kurzové politiky. Aby mohla jednotná měnová politika působit optimálně v rámci celé eurozóny, musí být 22

23 dosažena určitá míra sladěnosti ekonomické úrovně a hospodářského cyklu jednotlivých členských zemí. Konvergenční kritéria: Kritérium cenové stability Dle článku 121 odst. 1 první odrážky Smlouvy je třeba : dosažení vysokého stupně cenové stability patrného z míry inflace, která se blíží míře inflace nejvýše tří členských států, jež dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků. Dále pak článek 1 Protokolu o kritériích konvergence, na který se odkazuje v čl. 121 odst. 1 Smlouvy, stanoví, že: kritérium cenové stability, jak je uvedeno v čl. 121 odst. 1 první odrážce, znamená, že členský stát vykazuje dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu a průměrnou míru inflace měřenou v průběhu jednoho roku před provedeným šetřením, jež nepřekračuje o více než 1,5 procentního bodu míru inflace nejvýše tří členských států, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků. Inflace se měří pomocí indexu spotřebitelských cen na srovnatelném základě s přihlédnutím k rozdílnému vymezení pojmů v jednotlivých členských státech. Toto kritérium se opírá o ukazatel míry inflace počítaný Harmonizovaným indexem spotřebitelských cen (HICP). Míra inflace nebo-li růst cenové hladiny vyjadřuje, jakým způsobem se v ekonomice za posledních 12 měsíců vyvíjely ceny zboží a služeb. Vývoj cen se sleduje s využitím spotřebitelského koše, ve kterém jsou zahrnuty nejčastěji spotřebovávané zboží a služby a který reprezentuje spotřebu průměrné domácnosti. Jednotlivým položkám v koši se přisuzují váhy podle toho, jak se daná položka podílí na celkové spotřebě domácností (např. bydlení 20 %, potraviny 10 %, odívání 8 %, atd). Spotřebitelské koše se mezi ekonomikami vzájemně liší, a to na základě zvyklostí obyvatelů ve spotřebě. Aby bylo možné porovnávat vývoj inflace mezi jednotlivými zeměmi, používá EU unifikovaný spotřebitelský koš, pomocí kterého se počítá HICP jakožto meziroční procentní přírůstek spotřebitelských cen. Váhy tohoto koše se ale mezi zeměmi EU liší v závislosti na spotřebitelských zvyklostech a preferencích. 23

24 Sjednocení ukazatelů míry inflace členských zemí je důležité z několika důvodů. Za prvé hlavním cílem ECB je udržovat cenovou stabilitu v eurozóně, kterou se v EMU rozumí maximální 2 % meziroční přírůstek spotřebitelských cen měřených podle HICP. Dosažení cenové stability podporuje hospodářský růst a podílí se na tvorbě stabilního makroekonomického prostředí. Naopak vysoké míry inflace znehodnocují reálné příjmy obyvatel. Protože nikdo pak není ochoten půjčovat peníze za nízký úrok, projevují se na vyšších nominálních úrokových sazbách, které kompenzují ztrátu z nadměrného růstu cen. Inflace rovněž ovlivňuje chování investorů, kteří se v cenově nestabilním prostředí orientují spíše na krátkodobé investice, které nevytvářejí základ pro dlouhodobý ekonomický růst. Za druhé vysoká inflace snižuje zájem investorů o danou měnu a může vést k oslabování měnového kurzu ve vztahu k ostatním světovým měnám. Zatřetí inflace také snižuje reálné úrokové sazby. Reálná úroková míra se zhruba rovná nominální úrokové míře očištěné o inflaci. Vyjadřuje jakou reálnou hodnotu peněz zaplatí dlužník svému věřiteli pro splácení svého dluhu. Reálná hodnota peněz se při inflaci snižuje a na to doplácejí hlavně věřitelé. Na druhou stranu spotřebitelé jsou v takového situaci ochotnější se zadlužovat a tím i spotřebovávat. Nízké reálné sazby tak stimulují spotřebu a mohou vést k nezdravému ekonomickému růstu, k prohlubování vnější nerovnováhy (více se bude dovážet než vyvážet) a k celkovému přehřívání ekonomiky, která může vyústit v ekonomickou recesi. Toto riziko se zvyšuje především v měnové unii, kde centrální banka určuje výši nominálních úrokových sazeb pro všechny členské země. Pokud se domácí inflace výrazně liší od její průměrné hodnoty v eurozóně, pak dochází ke snižování reálné úrokové míry. Nominální úrokové sazby ECB ale nemůžou být na přání postižené země změněny, protože jsou určovány průměrnou mírou inflace v eurozóně. I v tomto případě pak mluvíme o asymetrickém šoku, který se projevuje odlišným vývojem cenové hladiny v postižené zemi a který může vyústit v nadměrnou domácí spotřebu se všemi jejími důsledky. V neposlední řadě vysoké rozdíly v mírách inflace mezi členskými zeměmi výrazně ztěžují práci ECB, která rozhoduje o nastavení měnověpolitických nástrojích za eurozónu jako celek a de facto nepřímo oslabují účinnost společné měnové politiky. 24

25 Kritérium udržitelnosti veřejného sektoru Dle článku 121 odst. 1 druhé odrážky Smlouvy je třeba zajistit : dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí, patrný ze stavů veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek ve smyslu čl. 104 odst. 6. Článek 2 Protokolu o kritériích konvergence, na který je odkazováno v čl. 121 Smlouvy, stanoví, že toto kritérium: znamená, že se v době šetření na členský stát nevztahuje rozhodnutí Rady podle čl. 104 odst.6 této smlouvy o existenci nadměrného schodku. Kritérium udržitelnosti veřejného sektoru je složeno z požadavku na nízký vládní deficit a nízký veřejný dluh. Kritérium vládního deficitu: Toto kritérium v sobě ztělesňuje požadavek zdravých veřejných financí. Přičemž veřejné finance by měly být natolik zdravé, aby dokázaly zastoupit měnovou politiku při stabilizaci ekonomiky. Zdraví veřejných financí je důležité nejenom z hlediska závazku, který na sebe ČR převzala, v podobě přijetí eura, ale i proto, že konsolidované veřejné finance vytváří příznivé podmínky pro makroekonomickou stabilitu a růstový potenciál. Na snahu plnit toto kritérium by se proto nemělo nahlížet jako na povinnost ČR uspokojit evropské úředníky, ale mělo by být chápáno v širších souvislostech. Zdravé veřejné finance jsou nezbytnou podmínkou pro úspěšnou reálnou konvergenci ekonomiky a zvýšení životní úrovně obyvatel země. Konsolidace veřejných financí je důležitá zejména pro zdařilé působení země v měnové unii, ve které je měnová politika výhradně určována ECB. V případě, kdy nastavení měnověpolitických nástrojů neodpovídá požadavkům členské země anebo je ekonomika postižena asymetrickým šokem, nabývají na důležitosti nástroje politiky fiskální. Tyto však mohou být využívány jenom pokud je vytvořen dostatečný prostor pro jejich působení, kterým se zejména myslí požadavek na udržení vyrovnaného deficitu veřejných financí. Výrazné schodky nejenom že nerespektují Pakt stability a růstu, ale znemožňují působení fiskálních automatických stabilizátorů a tím de facto v měnové unii svazují ruce fiskální politice. 25

26 Kritérium je obecně zaměřeno na střednědobou udržitelnost veřejných financí a vyžaduje, aby poměr skutečného či plánovaného schodku veřejných financí k HDP nepřekročil hodnotu tří procent. Výjimku představuje situace, kdy země nedosahuje referenční hodnoty, ale daný poměr k HDP vykazuje znaky zlepšení anebo dochází k dočasnému vychýlení od stanovené hodnoty. Stejný postup se uplatňuje i v případě druhého fiskálního kritéria. Lze proto odvodit, že striktní přístup aplikace kritéria ustupuje v tomto případě do pozadí. To je důsledek situace, ve které se nacházelo mnoho zemí na prahu vstupu do eurozóny. Málokteré z nich se totiž dané kritérium (především kritérium vládního dluhu) podařilo plnit. Kritérium vládního dluhu: Druhá část kritéria sleduje udržitelnost veřejných financí v dlouhodobém horizontu a zaměřuje se na vývoj dluhu vládních institucí, který by neměl překročit hranici 60 % k HDP. Existuje totiž přímý vztah mezi oběma kritérii, protože vládní dluh je nejvíce navyšován právě zápornými saldy veřejných rozpočtů. Opakované deficity veřejných rozpočtů se proto musí nutně projevit ve veřejném zadlužování země. Kritérium stability měnového kurzu Dle Článku 121 odst. 1 třetí odrážky Smlouvy je třeba: dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči měně jiného členského státu. Dále Článek 3 Protokolu o kritériích konvergence, na který se odkazuje v čl. 121 odst. 1 Smlouvy, stanoví, že: kritérium účasti v mechanismu směnných kurzů Evropského měnového systému, jak je uvedeno v čl. 121 odst. 1 třetí odrážce této smlouvy, znamená, že členský stát alespoň po dobu posledních dvou let před šetřením dodržoval fluktuační rozpětí stanovené mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému, aniž by byl směnný kurz vystaven silným tlakům. Zejména pak nesměl členský stát v tomto období z vlastního podnětu devalvovat dvoustranný střední kurz své měny vůči měně kteréhokoli jiného členského státu. 26

27 Stabilní měnový kurz je hlavním předpokladem zdárného završení měnové integrace, která se opírá o neodvolatelné zafixování národní měny ke společné měně a o vzdání se vlastní měnové politiky ve prospěch ECB. Měnový kurz přestane přijetím společné měny plnit svou funkci a členská země ho už nebude nikdy moct využívat jako nástroj své vlastní hospodářské politiky. Kritérium stability měnového kurzu požaduje, aby národní měna pobyla alespoň po dobu dvou let uvnitř kurzového mechanismu ERM II, a to bez devalvace centrální parity a bez výrazného napětí. K pochopení fungování mechanismu ERM II je nezbytné porozumět základům kurzových režimů. Kurz měny je cenou jednotky cizí měny vyjádřenou v domácí měně (např. 27 CZK/EUR). Měnový kurz se zpravidla utváří na devizovém trhu na základě vyrovnání poptávky a nabídky dané měny. V kurzu se projevují i obtížně vyčíslitelné faktory, jako kvalita institucionálního prostředí, důvěryhodnost pro investory a očekávání budoucího vývoje. Důležitou roli hraje fiskální politika, výše zahraničního dluhu centrální vlády i ratingové hodnocení země. Neméně důležitou roli sehrávají i spekulační vlivy. Z hlediska determinace měnového kurzu je důležité, v jakém měnovém režimu daná měna funguje. Obecně rozlišujeme dva typy kurzových režimů: plovoucí a fixní. V režimu plovoucích kurzů (floating) je kurz výsledkem interakce mezi nabídkou a poptávkou na devizovém trhu. Centrální banka do dění na devizovém trhu většinou nezasahuje. Pokud zasahuje, tak za účelem usměrnění výboje měnového kurzu proti výraznému posílení či oslabení. V tomto případě pak hovoříme o režimu řízeného plovoucího kurzu (managed floating). Tento režim uplatňuje od roku 1997 i ČNB. Intervence ČNB na devizovém trhu nebyly od roku 2002 zaznamenány. V režimu pevného kurzu (peg) je domácí měna navázána na jinou měnu nebo koš měn. Hodnotu kurzu k referenční měně (určení centrální parity) stanovuje centrální banka a současně se tím zavazuje tuto hodnotu dlouhodobě udržet pomocí intervencí na devizovém trhu. Obvykle se spolu s centrální paritou určuje i tzv. fluktuační pásmo 4, z kterého by se kurz měny neměl vychýlit. V případě, že se centrální banka domnívá, že 4 Fluktuační pásmo se vymezuje procentním odchýlením od centrální parity. Měnový kurz se může v rámci stanoveného pásma pohybovat libovolně na základě poptávky a nabídky po dané měně na devizových trzích. V případě, že centrální parita je stanovena na úrovni 28 CZK/EUR a uvažuje se standardní fluktuační pásmo v ERM II ve výši +/-15%, potom se koruna může pohybovat v intervalu od 23,80 CZK/EUR do 32,20 CZK/EUR. Okraje intervalu určují horní a dolní hranici pro povinné intervence centrální banky. 27

28 takto stanovený kurz neodráží ekonomický vývoj v zemi, může centrální paritu změnit (devalvovat či revalvovat). Časté úpravy centrálních parit však snižují důvěryhodnost centrální banky. Zvláštním typem pevného kurzového režimu je crawling peg a currency board. V případě crawling pegu dochází k pravidelným úpravám centrální parity 5, jejíchž postup předem vyhlašuje centrální banka.u currency board se měnový kurz udržuje na pevně stanovené hodnotě vůči referenční měně bez pásem oscilace. Centrální banka se u tohoto typu režimu vzdává své vlastní měnové politiky, protože veškeré tlaky na pohyb měnového kurzu jsou plně vykryty stahováním oběživa z ekonomiky nebo emisí nových peněz 6. Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb Dle Článku 121 odst. 1 čtvrté odrážky Smlouvy je nutná: stálost konvergence dosažené členským státem a jeho účasti v mechanismu směnných kurzů Evropského měnového systému, která se odráží v úrovních dlouhodobých úrokových sazeb. Dále Článek 4 Protokolu o kritériích konvergence, na který se odkazuje v čl. 121 odst. 1 Smlouvy, stanoví, že: kritérium konvergence úrokových sazeb, jak je uvedeno v čl. 121 odst. 1 čtvrté odrážky této smlouvy, znamená, že v průběhu jednoho roku před šetřením průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu nepřekračovala o více než 2 procentní body úrokovou sazbu tří členských států, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků. Úrokové sazby se zjišťují na základě dlouhodobých státních dluhopisů nebo srovnatelných cenných papírů, s přihlédnutím k rozdílnému vymezení pojmů v jednotlivých členských státech. Toto kritérium je do jisté míry spojeno s požadavkem cenové stability a také s důvěryhodností veřejného sektoru. Mezi nominálními úrokovými sazbami a inflací existuje přímá závislost. S navyšováním cenové hladiny je nutné zvyšovat i úrokové sazby, aby došlo ke kompenzaci ztráty reálné hodnoty investovaných peněz. Úrokové sazby z vládních dluhopisů, jejichž vývoj se v rámci tohoto kritéria sleduje, navíc odrážejí 5 Tyto úpravy bývají realizovány často z důvodu vysokých kladných inflačních diferenciálů vůči referenční zemi, které ohrožují domácí konkurenceschopnost. Centrální parita se pak upravuje s ohledem na vývoj domácí a zahraniční inflace. Tento režim využívalo například Polsko a Maďarsko. 6 Tento režim je používán např. v Bulharsku, Litvě a Estonsku. Litva a Estonsko používají currency board v rámci ERM II. 28