Výskyt posttraumatické stresové poruchy a její prevence u Policie ČR v Brně. Marta Kalová

Transkript

1 Výskyt posttraumatické stresové poruchy a její prevence u Policie ČR v Brně Marta Kalová Bakalářská práce 2011

2

3

4

5

6 ABSTRAKT Bakalářská práce je zaměřena na výskyt posttraumatické stresové poruchy a její prevenci u Policie České republiky v Brně. Pozornost je věnována stresu a traumatu, bez nichţ by porucha nevznikla. Dále jsem se zaměřila na posttraumatickou stresovou poruchu, její charakteristiku i symptomy. Část práce poukazuje na opatření a preventivní programy, které existují v rámci Policie ČR. Praktická část je zaměřena na vyhodnocení smíšeného výzkumu. Klíčová slova: stres, trauma, posttraumatická stresová porucha, prevence, Policie České republiky. ABSTRACT The thesis is focused on the occurrence of post-traumatic stress disorder and its prevention for Police of the Czech Republic in Brno. Attention is given to stress and trauma, without whom the disorder can t occur. Then I focused on post-traumatic stress disorder, its characteristics and symptoms. Part of the thesis refers to measures and preventive programs that exist within the police. The practical part focuses on the assesment of mixed research. Keywords: stress, trauma, post-traumatic stress disorder, prevention, Police of the Czech Republic.

7 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala své vedoucí, Mgr. Evě Machů, Ph.D., za odborné vedení, vstřícnost, trpělivost a cenné připomínky při řešení problémů spojených s vypracováním mé bakalářské práce.

8 OBSAH ÚVOD I TEORETICKÁ ČÁST TRAUMA A STRES STRES Reakce na stres POLICEJNÍ STRES Psychická zátěţ při vyšetřování násilné trestné činnosti Dopravní nehody z psychologického hlediska Psychologické důsledky pouţití střelné zbraně TRAUMA Vznik traumatu Jiné ţivotní události proţívané jako trauma Následky traumatu Psychické poruchy a jiná onemocnění vzniklá v souvislosti s problematikou traumatických událostí POSTTRAUMATICKÁ STRESOVÁ PORUCHA HISTORIE PTSD CHARAKTERISTIKA PTSD SYMPTOMY PTSD Dotírající vzpomínky a sny Ztráta pozitivních emocí Vyhýbavé chování Zvýšená psychická a tělesná vzrušivost DIAGNOSTICKÁ KRITÉRIA PTSD FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ VZNIK PTSD Rizikové faktory ovlivňující vznik PTSD u obětí kriminality PREVENCE A LÉČBA POSTTRAUMATICKÉ STRESOVÉ PORUCHY LAICKÁ POMOC OBĚTEM TRAUMATICKÝCH UDÁLOSTÍ Zpracování pocitů viny Normalizace následků traumatizace Obnova pocitu bezpečí a schopnosti důvěřovat Obnova víry ve vlastní schopnosti Podpora při řešení hlavních problému oběti PSYCHOTERAPIE Individuální psychoterapie Skupinová psychoterapie Kognitivně behaviorální psychoterapie FARMAKOTERAPIE Antidepresiva Anxiolytika... 36

9 3.4 PREVENCE PTSD V RÁMCI POLICIE ČR Protitraumatická sezení Posttraumatická intervenční péče Linka pomoci v krizi II PRAKTICKÁ ČÁST VÝZKUM VÝZKUMNÝ CÍL VÝZKUMNÉ OTÁZKY DRUH VÝZKUMU Kvantitativní část Kvalitativní část VÝZKUMNÝ SOUBOR VÝSLEDKY VÝZKUMU ANALÝZA DAT ZÍSKANÝCH DOTAZNÍKEM A POMOCÍ ROZHOVORŮ SHRNUTÍ VÝSLEDKŮ VÝZKUMU DOPORUČENÍ PRO PRAXI ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY SEZNAM POUŽITÝCH SYMBOLŮ A ZKRATEK SEZNAM OBRÁZKŮ SEZNAM TABULEK SEZNAM PŘÍLOH... 80

10 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 10 ÚVOD V minulosti jsem studovala střední školu policejního charakteru, při výběru tématu pro svoji bakalářskou práci jsem chtěla na předchozí studium navázat, navíc nevylučuji, ţe bych se touto cestou chtěla ubírat i v budoucnu. Domnívám se také, ţe jde o velmi aktuální, ale i přesto opomíjenou problematiku. Mluvíme-li o posttraumatické stresové poruše, musíme si uvědomit, ţe jde o normální reakci na nenormální situaci. V minulosti byli často lidé trpící touto poruchou povaţováni za zbabělce či simulanti. Jedná se ovšem o onemocnění, které ovlivňuje člověka ve všech sférách jeho ţivota. Dnešní společnost neustále někam spěchá, člověk ţije v kaţdodenním stresu, škodlivými následky působení stresu je ohroţeno mnoho lidí. Příslušníky Policie ČR jsem zvolila zejména proto, ţe jsou vzhledem k náplni jejich práce jednou ze skupin ohroţenou pracovním stresem a vznikem poruch souvisejících s traumatickými situacemi, tedy i se vznikem posttraumatické stresové poruchy. Cílem mé práce je především zmapovat výskyt této poruchy a zjistit jaká je informovanost o prevenci proti posttraumatické stresové poruše v rámci Policie ČR v Brně. V teoretické části bakalářské práce vymezuji základní pojmy, jako je stres, trauma, zmiňuji i stresory v policejní práci, dále rozebírám samotnou posttraumatickou stresovou poruchu, zabývám se i její historií, celkovou charakteristickou poruchy, jednotlivými symptomy, moţnostmi léčby a prevencí posttraumatické stresové poruchy v organizaci Policie ČR. V praktické části práce se zabývám výzkumem, který proběhl pomocí dotazníkového šetření a rozhovorů v Brně. Vyhodnocuji míru výskytu posttraumatické stresové poruchy a celkovou informovanost příslušníků Policie ČR v Brně o prevenci.

11 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 11 I. TEORETICKÁ ČÁST

12 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 12 1 TRAUMA A STRES V první kapitole se budu zabývat traumatem, jeho charakteristikou, vznikem a psychickými poruchami, které vznikají na základě traumatické události. Abychom mohli hovořit o tom, co je to trauma, musíme si nejprve vysvětlit, co je to stres. 1.1 Stres Stres je nadměrná zátěţ neúnikového druhu, která vede ke stresové reakci. Liší se od reakce, v níţ zátěţ můţe být vyřešena únikovým mechanizmem. Rozsah psychologických stresorů je individuální a velmi široký, rozdílná je i tolerance na stres. (Hartl, 2004, s. 263). Dalším důleţitým pojmem je stresor Hartl (2004). popisuje stresor, jako činitel vnějšího prostředí, jehoţ dopad na organizmus vyvolává stresovou reakci. Nejvýznamnějšími stresory jsou hlad, podvýţiva, hluk, konflikty a traumatické ţivotní události. V teorii stresu lze hovořit nejen o stresorech, ale i o salutorech. Zatímco stresor je negativním ţivotním faktorem, salutor je pozitivní. Jde o faktory, které v náročné ţivotní situaci člověka povzbuzují a dodávají mu sílu, výdrţ i odvahu k dalšímu zápasení se stresorem. Příkladem salutoru můţe být pocit smysluplnosti vykonávané činnosti, přesvědčení o hodnotě toho, o co se snaţíme, pochvala a uznání lidí, kterých si váţíme (Křivohlavý, 2001). Stres tedy můţe mít na člověka pozitivní či negativní dopad. Pojmem stres lze označit jak situace nebo sled události, které vedou ke špatnému stresu (distresu), tak i vypjatou situaci, která vede k pocitu radostné nálady (Joshi, 2007). V této kapitole budeme na stres nahlíţet jako na událost ohroţující jedince a podněcující fyziologické a psychologické reakce. Jak uvádí Brečka (2009), stresové faktory lze rozdělit na vnitřní a vnější: Vnitřními stresory jsou: Tělesné stresory hlad, bolest, námaha aj. Emocionální stresory obavy, strach, zlost aj. Kognitivní stresory negativní myšlenky, fantazie, postoje aj. A mezi vnější stresory se řadí: Biochemické stresory alkohol, kofein, léky aj. Fyzikální stresory jasné světlo, tma, chlad aj.

13 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 13 Komplexní stresory konfliktní situace, časový tlak, přemrštěné poţadavky na výkon aj. Novák (In Lukeš, 2006) definuje následující škálu zátěţe 0 aţ 100 bodů, kde události hodnocené 100 body jsou nejtíţivější. Jde samozřejmě o orientační schéma. Konkrétní situace můţe mít pro daného jedince mnohem větší význam. Celkově platí, ţe pokud jedinec nasbírá 200 bodů v kratší době (cca týden aţ čtrnáct dnů), je váţně ohroţen stresem. 100 bodů smrt partnera, vlastní pocit, smrtelného ohroţení 80 bodů nechtěný rozvod, vězení, únos, přepadení, úmrtí blízké osoby 70 bodů váţný úraz či stav po něm 60 bodů delší nemoc s vědomím následků 50 bodů ztráta zaměstnání, odchod do důchodu, změna zdravotního stavu někoho v rodině 40 bodů těhotenství v rodině, sexuální potíţe, přírůstek v rodině, změna zaměstnání, změna finančního stavu. 30 bodů neshody s partnerem, půjčka peněz, změna postavení v práci, odchod dítěte z domu 20 bodů vstup do školy, ukončení školy, změna zvyklostí, konflikt s nadřízeným, změna bydliště, dovolená, vánoce, Reakce na stres Stres slouţí k obnovení a znovuzískání vnitřní rovnováhy, která byla narušena vnějšími vlivy. Tento proces se nazývá všeobecný adaptační syndrom. Jde o reakci jedince, díky níţ se člověk adaptuje na stresory (Cungi, 2001). Vhodná stresová reakce je zdravou a nezbytnou součástí ţivota. Dochází při ní také k vyplavení noradrenalinu (základní nervový přenašeč vzruchů), který je nezbytný pro vytvoření nových vzpomínek, zlepšuje náladu a díky němu se problémy můţou zdát být výzvami, coţ stimuluje mozek k tvořivému myšlení (Joshi, 2007). Následky stresových situací mohou být krátkodobé, dlouhodobé či trvalé. Krátkodobé reakce na stres se většinou projevují změnami nálad a časově omezenými poruchami spánku. Většinou odeznívají po skončení stresové situace, změně prostředí nebo po terapii a netrvají déle neţ několik hodin nebo dní. Dlouhodobé reakce na stres se proje-

14 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 14 vují jako odezva na událost, která byla mimořádně závaţná či hrozivá. Mohou trvat několik měsíců i let. (Lukeš, 2006) Čírtková (2000) rozděluje fungování psychiky ve vypjatých situacích následujícím způsobem: a) Fáze aktivizace (poplachová fáze) V této fázi dochází k přesunu fyzických i psychických moţností jedince. Jedinec se připravuje k výkonu či se orientuje v nepřehledné situaci. Mobilizují se energetické zdroje, které zajišťují připravenost k motorické svalové reakci. Pokud posléze nedojde k fyzickému výkonu, jde o mobilizaci naprázdno, ta můţe mít pro jedince i škodlivé důsledky. b) Fáze zvládání psychické zátěže Plynule navazuje na předchozí fázi. Chování a proţívání jedince se rozdělí do dvou podob. Pokud nenastane fyzický výkon, dochází k postupnému uklidnění. Pokud pokračuje vzestup aktivace, jedinec je ochromen proţívanými emocemi, jako je strach, obavy, odpovědnost. c) Fáze důsledková Navazuje na fázi zvládání zátěţe nebo přímo na fázi aktivizace, a to v případě, ţe jedince náročná situace zasáhne natolik, ţe k zvládání zátěţe nedochází. V důsledkové fázi je zřejmé, zda jedinec situaci zvládl či nikoliv. Patří sem proces zotavování, který navrací jedince do vyváţeného stavu. Jedinec pociťuje únavu a vyčerpanost. 1.2 Policejní stres V současné době začíná být překonáván mýtus o tom, ţe správný policista nesmí projevit slabost a pohnutí ani v situacích, které kaţdým normálním člověkem otřesou. I policisté mohou v mimořádných situacích vykazovat fyzické i psychické příznaky stresové reakce. Traumatizující situací můţe být postiţen kaţdý. U profese, která se zabývá nehodami, katastrofami, kriminalitou aj. je riziko pochopitelně vyšší (Vymětal, 2003). Jak uvádí Čírtková (2000) policisté jsou tedy jednou ze skupin, která je ohroţena pracovním stresem. Pracovní stres je jednou z nejčastějších příčin pracovní neschopnosti nebo předčasného odchodu z aktivní sluţby. Pod pojmem policejní stres se rozumí situace, které většina policistů vnímá jako zátěţ spojenou s emocionálním a fyzickým vypětím. Policejní stres není důsledkem špatného psychologického výběru policistů. Policejní stres tedy musí být spojován s policistou, který byl vybrán podle moderního výběrového řízení (získal lékařské i psychologické osvědčení), je členem relativně normálního oddělení (dobrá disci-

15 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 15 plína, jasná hierarchie, otevřené vztahy) a který se během sluţby ocitl v situaci překračující obvyklý rámec zkušeností Psychická zátěž při vyšetřování násilné trestné činnosti Někteří policisté se takřka denně dostávají do kontaktu s tragickou nebo násilnou smrtí. Samotné vyšetřování, jak k úmrtí došlo, nepředstavuje stresovou situaci. Stres vzniká aţ ve spojení s mimořádnými okolnostmi případu, které mohou vzbuzovat paralely k vlastnímu osobnímu ţivotu, skličující pocity či různé tělesné potíţe. Čírtková (2000) uvádí následující momenty, které působí při vyšetřování trestné činnosti stresogenně. Extrémní mrtvoly Tímto pojmem se označují stresory vzniklé bezprostředním vnímáním mrtvoly. Obzvláště nepříjemné a náročné jsou případy mrtvol ve stadiu rozkladu či výrazně znetvořené mrtvoly. Smrt dítěte Vyšetřování případů smrti dítěte je pro policisty vţdy psychicky náročné bez ohledu na komplikovanost případu. Stresovost těchto situací plyne z lidské podstaty, ţe smrt paří ke stáří. Myšlenka na to, ţe neštěstí můţe potkat potomky ve vlastní rodině, vyvolává empatii a soucítění s rodiči je pociťováno jako bolest. Tragické okolnosti případu Jde o komplex souvislostí, které dávají případu krutou tvář. Do této skupiny patří vyšetřování případu, kdy oběť byla policistům osobně známá. Dále také osobní dojetí, které vzniká v situacích, kdy mrtvý zevnějškem někoho známého připomíná. V takových případech se do mysli vtírají asociace s vlastním ţivotem a vzniká pocit ohroţení stejným neštěstím apod Dopravní nehody z psychologického hlediska Z psychologického hlediska je kaţdý účastník dopravní nehody potencionální obětí. Dopravní nehoda je situace, kterou můţe jedinec zaţít, utrpět či způsobit. Vzhledem k subjektivitě lidského vnímání nelze stanovit, který z těchto tří procesů je horší, silnější či více zátěţový. Jaké budou dopady nehody na její účastníky, závisí na závaţnosti nehody. Jestliţe dojde k závaţnější dopravní nehodě, kde je někdo těţce zraněn nebo usmrcen, lze takovou situaci označit za traumatickou. U policisty v takových situacích můţe dojít k sekundární traumatizaci. Mohou se objevit i pochybnosti, zda mohl udělat něco lépe a sebeobviňování, coţ má negativní vliv na vyrovnávání se s danou situací (Brečka, 2009).

16 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií Psychologické důsledky použití střelné zbraně Jak uvádí Čírtková (2000) v policejní praxi bývá psychická stresová reakce po pouţití střelné zbraně téţ nazývána jako post-shooting trauma. Kdyţ policista postřelí druhého člověka nebo přihlíţí, jak dochází k zranění či usmrcení jeho kolegy, jde vţdy o skutečnost, která přesahuje běţnou lidskou zkušenost, a tudíţ představuje psychickou zátěţ. Důsledky takové psychické zátěţe jsou individuální. Mezi typické příznaky poststresové reakce po pouţití zbraně patří především nadměrná citlivost na nebezpečí, obavy z budoucích situací, strach ze selhání, problémy se sluţebními předpisy i s nadřízenými, konflikty v rodině a mezi přáteli, abúzus alkoholu či léků, sebevraţedné sklony a sexuální potíţe. 1.3 Trauma Nyní se dostáváme k definici traumatu, které má se stresem mnoho společného. Kinchin (2004) uvádí, ţe trauma je silný šok, který můţe mít dlouhotrvající následky. Následky traumatu mohou být okamţité nebo se mohou objevit s odstupem času. Porterfieldová (1996) vnímá trauma jako duševní úraz, který je následkem silného a nezvládnutého stresu Vznik traumatu V našich podmínkách se dle Vizinové a Preisse (1999) vyskytují následky psychického traumatu nejčastěji v souvislosti s nehodou, poţárem, sexuálním zneuţitím, týráním, přepadením, únosem, pokusem o vraţdu nebo jinou násilnou trestnou činností. Ohroţeni vznikem traumatu v těchto případech nejsou jen oběti, ale i náhodní svědkové činů. Bez moţnosti sdílení je jedinci značně ztíţena adaptace na trauma. Psychické trauma můţe vzniknout na základě jednoho extrémně šokujícího záţitku nebo působením dlouhotrvající stresové situace. Taková událost by měla mít pro jedince vnější a extrémně děsivou příčinu, která znamená pro člověka ohroţení ţivota nebo tělesné integrity a vyvolává v něm pocit beznaděje. Psychickou traumatizaci lze dle Vizinové a Preisse (1999) obecně rozdělit na tři formy: Primární traumatizace člověk je přímým cílem agrese (př. zabití, zranění, mučení, znásilnění, vyhoštění, aj.) Sekundární traumatizace podnětem je zkušenost jiné osoby s traumatem (př. rodina zabitého, mučeného, vyhoštěného, pohřešovaného, aj.)

17 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 17 Terciární traumatizace jedinec není v přímém vztahu s obětí traumatizace, ale je v s ní v kontaktu jako svědek, humanitární pracovník, terapeut aj. Traumatizaci lze dělit také podle síly a délky působení traumatizujícího podnětu. Krátkodobě působící podněty jsou zejména různé typy neštěstí, přírodní katastrofy, nehody, znásilnění, poţáry, aj. Existují i podněty, které působí dlouhodobě. Jedná se třeba o proţitek koncentračního tábora, mučení, zajetí, války. Předpokládá se, ţe následkem dlouhotrvajících podnětů můţe být nejen posttraumatická stresová porucha, ale i změna osobnosti (Baštecká a kol., 2005). Obecně lze říci, ţe lidé mají největší problém se srovnat s traumaty způsobenými člověkem, zejména pokud jsou způsobeny záměrně. U událostí jako jsou přírodní katastrofy, je sounáleţitost a lidé si vzájemně pomáhají. Velmi stresující není jen nebezpečná situace, ale také věci, které se stanou po ní. Operace po dopravní nehodě, reakce rodiny, přátel, soudní líčení to vše můţe účinek traumatické události zesilovat (Praško, 2003) Jiné životní události prožívané jako trauma Traumatická reakce se objevuje, pokud je osoba vystavena události, která je mimo rozsah normální ţivotní zkušenosti. Ve skutečnosti však incident nemusí představovat váţné ohroţení ţivota. Stačí, kdyţ je ohroţující natolik, ţe přesahuje běţnou lidskou zkušenost (Kinchin, 2004). Jsou určité ţivotní události, u kterých nejde přímo o ohroţení ţivota či zdraví, ale i přesto mohou být velmi zraňující. Člověk v těchto situacích zaţívá strach, bezmoc a ztrácí kontrolu. I takové události mohou spouštět psychické poruchy jako je posttraumatická stresová porucha. Mezi takové situace patří hlavně náhlé úmrtí blízké osoby, váţné chirurgické operace nebo bolestivé zákroky, rozchod, rozvod, děsivé záţitky při experimentování s drogami nebo třeba i šikana. Poruchy související s ohroţujícími situacemi mohou vzniknout i po těchto záţitcích (Praško, 2003) Následky traumatu Čírtková (1998) popisuje trauma jako událost, jeţ přesahuje obvyklou zkušenost. Tím je myšleno, ţe vedle aspektu nebezpečnosti zahrnuje traumatická událost i moment šokujícího nepříjemného překvapení. Jde tedy o událost, která je natolik výjimečná, ţe je vnímána jako těţká rána osudu. Z pohledu jedince je neočekávaná, svévolná a racionálně nepochopi-

18 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 18 telná, tudíţ bortí základní ţivotní iluze, ze kterých člověk čerpá sílu pro hodnotný ţivot. Jde zejména o: Iluzi omnipotence Kritická událost bortí představu, ţe svým konáním můţeme ovlivnit průběh událostí, ţe kaţdou situaci lze vyřešit vlastním přičiněním a bez setkání se smrtí. Traumatická situace likviduje naše vnitřní přesvědčení, ţe pokud se chováme rozumně a opatrně, nemůţe se nám nic zlého přihodit. Důsledkem ztráty této iluze, se jedinec cítí bezmocný, slabý a zranitelný. Iluze důvěry v druhé Kritická událost frustruje potřebu bezpečí, ničí iluzi, ţe svět je celkem přehledné a spravedlivé místo, ţe má svůj řád a druhým je moţné důvěřovat alespoň v otázce zdraví a ţivota. Důsledkem je ochromení důvěry, události kolem se náhle zdají nepředvídatelné a iracionální. Významnou sloţkou traumatické reakce bývá vina za přeţití nebo chování související s přeţitím. Jedinec má pocity viny, za to, co udělal či neudělal, cítí hluboký stud a zahanbení. Tato vina můţe působit nepochopitelně a nesmyslně. Např. ţena, která byla znásilněna, se obviňuje, ţe sama dala násilníkovi podmět k činu a málo se bránila. Pokud traumatická reakce trvá delší dobu, dochází ke změnám chování. Mění se zejména spánek (někdo spát přestane, jiný spí stále), stravovací zvyklosti (nechutenství, přejídání), sexuální touha (Baštecká, Goldman, 2001) Psychické poruchy a jiná onemocnění vzniklá v souvislosti s problematikou traumatických událostí Brečka (2009) uvádí následující poruchy, které se objevují jako následek stresu či traumatu. Porucha by bez existence stresové události či přetrvávající negativních okolností nevznikla. Zde uvedené poruchy jsou vnímány jako maladaptivní reakce na intenzivní či dlouhotrvající stres, tudíţ souvisí se schopností úspěšně zvládnout ohroţující situaci a mohou ovlivňovat i sociální fungování. Akutní reakce na stres Jde o krátkodobou přechodnou poruchu, která vzniká v důsledku mimořádného fyzického a psychického stresu. Na její vznik má vliv osobní zranitelnost a schopnost jedince se s nastalou situací srovnat. V prvním stádiu se objevují příznaky jako je sníţené vnímání a pozornost, neschopnost přiměřeně reagovat na stimuly a dezorientace. První

19 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 19 fáze se nazývá stádiem omámenosti. Následuje druhá fáze, staţení se ze skličující situace nebo naopak přehnaná aktivita. Běţnými tělesnými příznaky jsou pocení, zčervenání a tachykardie. Příznaky se objeví do několika minut po stresovém stimulu a odezní zpravidla do dvou aţ tří dnů (často však i během několika hodin). Posttraumatická stresová porucha Je prodlouţenou či odloţenou odpovědí na stresující událost či situaci, která je mimořádně ohroţující nebo má povahu katastrofy, která v jedinci vzbudila silný stres. Posttraumatické stresové poruše se budu věnovat podrobně v další kapitole. Poruchy přizpůsobení Jedná se o stavy subjektivního emocionálního rozrušení, které zasahují i do sociálního fungování a objevují se v čase adaptace na ţivotní změnu či stresující událost. Důleţitou roli při vzniku poruchy přizpůsobení hrají osobní predispozice, ale předpokládá se, ţe by porucha bez vnější příčiny, stresoru, nevznikla. Symptomy můţou být různé, zahrnují depresivní nálady, úzkosti či obavy, různou míru neschopnosti zvládat kaţdodenní úkony. Dále se mohou objevit i poruchy chování a emocí. Disociativní amnézie Jedná se o ztrátu paměti obvykle na nedávnou důleţitou událost. Tato ztráta paměti nemá příčinu v organickém postiţení a je natolik rozsáhlá, ţe ji nelze vysvětli pouhou zapomnětlivostí či únavou. Disociativní amnézie se většinou týká traumatických událostí, jako jsou nehody, náhlá úmrtí nebo katastrofy z války. Většinou je částečná a selektivní, kompletní a celková amnézie se objevuje vzácně. Můţe se vztahovat na časový úsek trvající minuty aţ roky. Disociativní amnézie by se neměla objevit jako diagnóza v případě existence organické poruchy mozku, intoxikace nebo při nadměrné únavě. Disociativní fuga Disociativní fuga je velmi vzácné onemocnění. Pacienti se obvykle bezprostředně po traumatu vydávají na dlouhé a necílené cesty po okolí domova. Člověk, který trpí disociativní fugou, se svému okolí můţe jevit jako zcela normální, své jednání si často neuvědomuje a po skončení fugy bývá zmaten.

20 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 20 Disociativní stupor Jde o hluboké sníţení nebo dokonce celkové vymizení schopnosti volního pohybu a schopnosti reakce na vnější stimuly, jako je světlo, hluk a dotek. Vyšetření neobjeví ţádné známky fyzického poškození, navíc je shledána psychogenní příčina ve formě nedávné stresující situace. Jedná se o vzácnou poruchu. Trvalá změna osobnosti po katastrofické zkušenosti Trvalá změna osobnosti přichází po vystavení extrémnímu stresu, který trvá minimálně dva roky. Jedná se např. o případy pobytu v koncentračním táboře, mučení, záţitek být rukojmím teroristů. Jedinec s trvalou změnou osobnosti má nepřátelský a nedůvěřivý postoj ke světu, stáhne se sám do sebe, trpí pocity prázdnoty a beznaděje, cítí neustálou hrozbu. Trvalé změně osobnosti můţe předcházet posttraumatická stresová porucha. Na závěr první kapitoly bych shrnula, ţe stres a trauma mají mnoho společného, přicházejí mnohdy i bez našeho přičinění a narušují kaţdodenní dění. Je velmi individuální, co jedinec vnímá jako stresující a co ne. Stresogenně můţe působit celá řada faktorů, jako jsou mezilidské vztahy, pracovní prostředí, kulturní rozdíly a mnohé další. I kdyţ si to moţná mnozí z nás nepřipouští, těmito situacemi můţe být ohroţen kaţdý, ovšem ne kaţdý je schopný se s náročným záţitkem vypořádat vlastními silami. Mezi ohroţené skupiny v rámci působení stresu a tíţivých událostí patří mimo jiné i policisté a policistky, kteří se s traumatickými situacemi setkávají mnohem častěji. Reakce na stres či na trauma je různorodá u kaţdého člověka, je ovlivňována mnoha aspekty. Proţití náročné ţivotní situace ovšem ještě nutně neznamená, ţe musí dojít k rozvoji některé z poruch souvisejících s traumatickými událostmi. Je důleţité tuto problematiku nepodceňovat a v případě přetrvávajících problému vyhledat pomoc odborníků.

21 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 21 2 POSTTRAUMATICKÁ STRESOVÁ PORUCHA Ve druhé kapitole je popisována posttraumatická stresová porucha, její historie, symptomy a diagnostická kritéria. Pojem posttraumatická stresová porucha pochází z anglického názvu posttraumatic stress disorder dále jen PTSD. Podle Čírtkové (2000, s. 117): je PTSD: Soubor různých poruch chování a proţívání, včetně fyziologických reakcí, které vznikají jako důsledek extrémního stresového proţitku přesahujícího běţnou lidskou zkušenost. 2.1 Historie PTSD Dlouhodobé neblahé účinky silně traumatizujících záţitků na emocionální stabilitu jedince nejsou ničím novým. První odborná pojednání o tomto tématu jsou jiţ z roku 1879, kdy v USA došlo k několika těţkým ţelezničním nehodám. U přeţivších obětí i očitých svědků byly následně zaznamenávány poruchy spánku, noční děsy, deprese, výkyvy nálad a řada dalších příznaků, které výrazně ochromovaly pracovní i běţný ţivot postiţených jedinců (Čírtková, 2007). Na sklonku devatenáctého století začal Sigmund Freud vyšetřovat ţeny, které byly v dětství oběti znásilnění nebo sexuálního zneuţívání. Došel k závěru, ţe emoční potíţe, kterými tyto ţeny trpěly, jsou důsledkem traumat, které proţily v dětství. Většina psychoanalytiků té doby si nepřipouštěla názor, ţe děti byly skutečně znásilňovány a zneuţívány, tudíţ se k Fredově teorii nepřiklonili. Freud tomuto názoru podlehl a později prohlásil, ţe ţeny trpěly hysterií a záţitky, které popisovaly, byly pouze výplodem jejich fantazie. Skupinu symptomů, které se u těchto ţen vyskytovaly, Freud označil jako neurózu. I přesto, ţe postupem času Freud svoji teorii obnovil, ve společnosti stále přetrvával názor, ţe lidé, kteří po emočním šoku reagují odlišně, jsou nenormální nebo duševně nemocní (Porterfieldová, 1996). První informace o válečných traumatech pocházejí z americké občanské války. Tyto informace byly později doplněny a rozšířeny o studie po první světové válce. Muţi, kteří přeţili kruté boje, hrůzu a bezmoc v zákopech, se začali chovat hystericky. Mnohdy křičeli, pomočovali se, nemluvili nebo trpěli poruchami paměti a proţívání. Jejich stav byl dáván do spojitosti s psychickým (nikoli pouze fyzickým) traumatem. I přesto byli vojáci trpící těmito příznaky povaţováni za zbabělce. S druhou světovou válkou se zájem o problémy vyvo-

22 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 22 lané traumatem vrátil, ale teprve aţ v sedmdesátých letech, kdy se vrátili veteráni z vietnamské války, se začal provádět systematický výzkum následků války. Traumatické zkušenosti vojáků a vězňů v koncentračních táborech byly souhrnně označeny jako syndrom přeţití. V prvním vydání Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders dále jen DSM) byl traumatický syndrom označen jako velká stresová porucha. Pojem posttraumatická stresová porucha se poprvé objevil v druhém vydání DSM v roce 1968 (Vizinová, Preiss, 1999). Další výzkumy přinesly poznatek, ţe podobné potíţe se nevyskytují jen u válečných veteránů, ale i u ostatních lidí, kteří proţili otřesný záţitek. Jednalo se např. o oběti loupeţných přepadení, znásilněné ţeny, oběti přírodních katastrof, teroristických útoků, rukojmí aj. Od osmdesátých let je průběh vyrovnávání se s otřesnými záţitky detailně studován. Současně také vznikají první výzkumné projekty, které zkoumají dopad extrémních situací na profesionály. Výsledky těchto výzkumů nasvědčují tomu, ţe členové záchranářských týmů, pohotovostních útvarů a dalších speciálních jednotek často trpí stejnými příznaky jako ostatní bezprostřední účastníci incidentů (Čírtková, 1998). 2.2 Charakteristika PTSD Podle desátého nejnovějšího vydání Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidruţených zdravotních problémů (2008, s. 213): PTSD je opoţděná nebo protahovaná odpověď na stresovou událost nebo situaci (krátkého nebo dlouhého trvání) mimořádně ohroţující nebo katastrofické povahy, která je s to způsobit silné rozrušení téměř u kaţdého. PTSD je popsána jako porucha, která spadá do kategorie poruch přizpůsobení. Je zde uvedena jako samostatná jednotka, která nabízí rozlišení podle různých druhů intenzity traumatu. Základní znakem PTSD je rozvoj charakteristických symptomů po traumatické události, která byla neobvykle hrozivá nebo katastrofická. Situace, která způsobí PTSD, by mohla vyvolat významné příznaky tísně u většiny lidí. Symptomy se mohou objevit ihned po traumatu, není však neobvyklé, pokud se vyskytnou s latencí měsíců aţ let po traumatu. Poruchy přizpůsobení jsou velmi diskutovanou kategorií, která leţí na rozhraní duševních poruch a normálních adaptačních reakcí a stavů (Vizinová, Preiss, 1999). Jak je uvedeno ve čtvrtém vydání DSM (1994) PTSD můţe být akutní, chronická nebo s opožděným nástupem. Akutní PTSD nastává, pokud je doba trvání příznaků méně neţ

23 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 23 tři měsíce. Chronická PTSD nastává, pokud je doba trvání příznaků tři měsíce a déle. PSTD s opoţděným nástupem nastává nejméně šest měsíců po traumatické události. 2.3 Symptomy PTSD Praško (2003) uvádí, ţe typické příznaky PTSD se mohou zpočátku jevit jako obvyklá reakce na ohroţující událost. Kdyţ tyto příznaky trvají déle neţ měsíc, lze o nich mluvit jako o příznacích PTSD. Symptomy se mohou objevit ihned po události, většinou se však objevují s odstupem času, výjimečně i za několik let. Symptomy PTSD lze rozdělit do čtyř následujících skupin Dotírající vzpomínky a sny Nejtypičtějším příznakem PTSD je automatické rozpomínání se na trauma. Vzpomínky na traumatickou událost bývají často útrţkovité a velmi ţivé. V jedinci mohou vyvolat záchvaty úzkosti, vzteku, bezmoci, smutku či pocity odcizení a marnosti. Můţe dojít i k znovuproţívání traumatu, coţ znamená, ţe proţitek je tak silný, ţe postiţený jedinec má pocit, jako by se traumatická situace znovu objevila. Traumatická událost se také můţe objevovat v děsivých snech. Noční můry pak v dotyčném vyvolávají úzkost aţ děs. Postiţený se probouzí zpocený, pociťuje silný tlukot srdce, lapá po dechu. Obsahem snu můţe být jak traumatická událost jako znovuproţití, tak i trauma schované do symbolů se zlověstným významem (např. útočící vlci). Někdy jedinec znovu proţije hrůzné emoce a vegetativní příznaky bez přítomnosti vzpomínek na trauma. Člověk je náhle zaskočen silnou úzkostí, strachem nebo smutkem, pláčem, tlukotem srdce, lapáním po dechu, bolestí, aj. Tyto záchvaty se opakují Ztráta pozitivních emocí Jedná se o pocit ztráty citlivosti, nemoţnosti proţívat radost, zaţít příjemné pocity. U postiţeného můţe být přítomen stálý pocit znechucení, nuda, otupělost nebo naštvání. Jedinci schází poţitek ze ţivota, můţe si stěţovat, ţe necítí vůbec nic, připadá si vyhaslý a chladný. Lidé trpící PTSD nejsou schopni plně vyjádřit silné emoce, které se týkají samotného traumatu. Snaţí se je z různých důvodů potlačit. S pokusy potlačit nepříjemné silné emoce však dochází i k potlačení všech ostatních emocí. Jedinec se neustále snaţí kontrolovat

24 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 24 okolí a nepodléhat prudkým emocím, které jsou spojeny se vzpomínkami na trauma. To však můţe vést k únavě, vyčerpání a bezmoci Vyhýbavé chování Lidé, kteří trpí PTSD, se často vyhýbají situacím a činnostem, které jim traumatickou událost připomínají. Vše, co jim připomene tento nepříjemný záţitek, vede k rozvoji nepříjemných pocitů. Typické je i vyhýbání se rozhovorům o traumatické události, filmům s podobným tématem, článkům aj. Úzkost můţe být vyvolána i náznakem, ţe by se o něčem podobném mohlo začít mluvit. Dále u jedince dochází k tzv. mentálnímu vyhýbání. Pokud si jedinec spontánně vzpomene na trauma, snaţí se tuto vzpomínku potlačit a odvést svoji pozornost jinam. To je pro postiţeného velmi vysilující, protoţe vzpomínky mají tendenci se objevovat stále dokola. Součástí mentálního vyhýbání můţe být i neschopnost rozpomenout se na některé důleţité aspekty traumatu. K vyhýbavému chování patří i vyhýbání se blízkému vztahu. Lidé trpící PTSD se vyhýbají projevování vřelých emocí, bojí se svěřit a otevřít druhým. Ve vztahu propadají nedůvěře a podléhají pocitu, ţe je někdo zradí. To vede k pocitům odcizení od lidí a k izolaci Zvýšená psychická a tělesná vzrušivost Zvýšená psychická a tělesná vzrušivost souvisí zejména s automatickým očekáváním organismu, ţe se opět něco zlého stane. Tohle čekání na ohroţení vede k tomu, ţe vše nové nebo nečekané jedince ruší, rozčiluje a vyvádí ho z míry. Dotyčný je celkově podráţděný. Vzhledem k podráţděnosti se můţe často dostat do konfliktu s jinými lidmi. Objevit se můţe i výbušnost, prudkost v chování (impulzivita) a ostraţitost. Jako by postiţený byl neustále v napjatém očekávání, zda se znovu nepřihodí něco nebezpečného. Nadměrná bdělost (ostraţitost) se projevuji lekavostí a stálým napětím. Jedinec má přehnané reakce vůči hluku, nesnášenlivost určitých pachů, zvuků i světel. Pohotovostí k poplašné reakci se projevuje celá řada vegetativních reakcí, jako je bušení srdce, tlak na hrudi, pocení, třes, lapání po dechu, brnění v končetinách, závratě, pocity na zvracení, bolesti břicha, hlavy aj. Tyto příznaky nejsou škodlivé, ale mohou vyděsit a vyvolat strach o tělesné zdraví.

25 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií Diagnostická kritéria PTSD Ve čtvrtém nejnovějším vydání DSM (1994) jsou uvedeny následující základní kritéria pro stanovení diagnózy posttraumatické stresové poruchy: A) Existence traumatické události, pro kterou platí obě následující kritéria: Jedinec traumatizující situaci proţil, byl svědkem nebo musel čelit události nebo událostem, kdy došlo k usmrcení někoho jiného, kdy hrozila smrt nebo kdy došlo k těţkému úrazu nebo ohroţení fyzické integrity vlastní nebo jiných. Odpověď jedince na trauma zahrnovala intenzivní strach, beznaděj nebo hrůzu. B) Traumatická situace je znovuproţívána jedním nebo více z následujících způsobů: Opakované obtěţující vybavování záţitku formou představ, myšlenek nebo vjemů. Opakované nepříjemné sny, které se týkají traumatizující události. Pocity, jako by se traumatická událost vracela formou znovuproţívání, iluzí, halucinací, včetně takových, které se vyskytují při probuzení nebo intoxikaci. Váţné psychické obtíţe po vystavení vnitřním nebo vnějším podnětům, které něčím symbolizují či připomínají traumatizující situaci. Somatická reakce na vystavení vnitřním nebo vnějším podnětům, které symbolizují či připomínají traumatickou událost. C) Trvalé vyhýbání se podnětům, které jsou spojeny s traumatem a ochromení vnímavosti, které před traumatem nebylo přítomno. Projevují se alespoň tři z následujících kritérií: Snaha vyhnout se myšlenkám, pocitům nebo rozhovorům spojeným s tématem traumatizující události. Snaha vyhnout se místům, činnostem či lidem, kteří vyvolávají vzpomínku na trauma. Neschopnost vybavit si některý důleţitý moment traumatu. Zřetelné sníţení zájmu o důleţité činnosti. Pocit odcizení a lhostejnosti k jiným lidem. Omezený rozsah emotivity, např. jedinec není schopen cítit lásku. Pocit omezených moţností do budoucna, např. ztráta zájmu o kariéru, rodinu, děti nebo ztráta normální chuti do ţivota.

26 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 26 D) Trvalé symptomy zvýšené dráţdivosti, které před traumatem nebyly přítomny. Projevují se dvě nebo více kritérií. Potíţe s usínáním nebo spaním. Podráţděnost, ataky hněvu. Problémy se soustředěním. Hypervigilita (nadměrná bdělost či soustřední, neustále kontrolování okolí) Zvýšená lekavost E) Porucha (příznaky B, C a D) trvá déle neţ jeden měsíc. F) Porucha způsobuje klinicky významné potíţe nebo zhoršení výkonu sociální, pracovním nebo jiných důleţitých aktivit. Pro určení jasné diagnózy PTSD je nutné tuto poruchu oddělit od ostatních zavedených poruch. PTSD se symptomaticky překrývá s některými dalšími diagnózami jako je deprese, panická porucha či prostá fobie. Příznaky, které PTSD sdílí s depresí, jsou sociální staţení, anhedonie (neschopnost se radovat), poruchy spánku, podráţděnost a pocity viny. PTSD se od deprese odlišuje symptomy jako úleková reaktivita, znovuproţívání a fyziologické reakce spojené s traumatem. Existuje i obdobnost mezi PTSD a panickou poruchou. Pro obě poruchy jsou charakteristické příznaky jako chronická úzkost, náhlé rozrušení a strach z příznaků rozrušení. Také poruchy spánky jsou u PTSD podobné jako panické poruchy. Přes tyto podobnosti je PTSD od panické poruchy jasně odlišitelná. U panických pacientů se neobjevuje znovuproţívání situace ani celkové psychické ochromení. U PTSD se objevují tzv. flashbacky, které jsou o hrozbě minulé, zatímco panická ataka je o hrozbě budoucí. PSTD se také podobá i prosté fobii. Obojí je charakterizováno strachem a vyhýbáním se určitým stimulům. Prostá fobie, která vznikla následkem traumatu, můţe být od PTSD těţko rozlišitelná. Např. autohavárie můţe vyvolat plnou PTSD i fobii z řízení. Pro fobii je typický úzce ohraničený strach, v případě autohavárie vyhýbání se řízení, ale ostatní symptomy PTSD, jako je např. emoční strnulost, uţ ne (Vizinová, Preiss, 1999). 2.5 Faktory ovlivňující vznik PTSD Výskyt PSTD u osob, které byly vystaveny traumatické události, kolísá v rozmezí 5 aţ 70%. Tento údaj je nutné chápat jako velmi orientační. Četnost výskytu PTSD můţe být podstatně vyšší nebo naopak podstatně niţší v závislosti na konkrétním případě. Nejčastěji

27 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 27 lze hovořit o průměrném výskytu PTSD na hladině 40% z celkového počtu lidí, kteří proţili traumatickou situaci (Čírtková, 1998). PTSD se rozvíjí po závaţné ţivotní události u zranitelných osob. Zranitelnost je částečně vrozená a částečně naučená záţitky v dětství i dospělosti. Je to tedy kombinace vlivů, nejde jen o jednu příčinu. Je pravděpodobné, ţe vrozená zranitelnost hraje velkou roli při vzniku PTSD. Další příčinou můţe být učení v dětství. Předčasné odloučení od matky můţe pro citlivé děti představovat silný stresor, který vede k nedostatečnému pocitu bezpečí ve světě. Ve výchově pak hraje důleţitou roli nápodoba úzkostného rodiče. Dítě si bere matku či otce, kteří často vyjadřují obavy a starosti, jako vzor. K úzkosti můţe vést i výchova nadměrně trestající, kritizující, odmítající či výchova k perfekcionismu. Taková výchova můţe u dítěte vést k vytvoření zranitelných postojů k sobě i k druhým. Jedinec se pak v dospělosti bojí udělat chybu, protoţe se stále obává trestu, odmítnutí nebo nezájmu okolí (Praško, 2003). Mezi další faktory, které ovlivňují symptomatologii dle Vizinové a Preisse (1999) patří: Věk a vývojová fáze Jde o důleţité faktory pro vznik psychických poruch, které jsou způsobené stresem a traumaty. Zejména v období dětství, puberty, adolescence a důchodového věku je zvýšená citlivost a kognitivní procesy nejsou dostatečným zdrojem ke zvládnutí extrémní zátěţe. U lidí vyššího věku můţe docházet k vytvoření depresivní reakce a předčasné demence. U adolescentů a dětí školního věku dochází ke dvěma typům reakce. Buď dojde k uzavřenosti, nebo k hyperaktivitě. U dětí předškolního věku lze pozorovat regresi do předchozích vývojových stádií. Stav somatického a duševního zdraví Psychické reakce na trauma a stres mohou být ovlivněny předchozím výskytem tělesných i duševních onemocnění. Lidé, kteří uţ byli v péči psychiatra, představují zvláštní skupinu. Projevy předchozího nebo přítomného duševního onemocnění se mísí s následky traumatu. Diagnostika i následná péče je tak ztíţena. Původní poruchy mohou být traumatem posíleny. Lidé s původně zhoršeným zdravotním stavem mohou na jedné straně být oslabeni vůči stresu, na straně druhé však mohou být i psychicky silnější.

28 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 28 Osobnost Jedinec, který je vybaven silnými kognitivními a adaptačními schopnostmi, se s traumatickou situací vyrovná lépe a snadněji. Dokáţe lépe zvládat nové situace a snášet frustraci, je schopný poţádat o pomoc. Praxe ukazuje, ţe u válečných vězňů, kteří byli vystaveni psychickému a fyzickému mučení, nehraje rozhodující roli jejich osobnost před traumatickou událostí, protoţe míra traumatizace byla extrémní. U některých došlo dokonce k psychotickým reakcím. Zvládání stresu a krizí v minulosti Člověk, který byl jiţ dříve schopen se vyrovnat s krizí a stresem a který má pozitivní zkušenosti s hledáním adekvátních řešení, dokáţe lépe zvládat i traumatické události. Platí i naopak, ţe člověk, který dříve nebyl schopen se vyrovnat s krizí, traumatické události zvládá hůře. Očekávání od sebe a druhých Stres mohou zvýšit i poţadavky, které jsou na člověka kladeny nebo které na sebe klade sám. Příkladem jsou ţeny, které ztratily manţela a musejí se starat o celou rodinu. Na druhé straně jsou muţi, u kterých jsou časté problémy s alkoholem, protoţe ztratili sebeúctu nebo nebyli schopni nalézt práci a ţivit rodinu, tedy nesplnili tradiční nároky na muţskou roli Rizikové faktory ovlivňující vznik PTSD u obětí kriminality Příslušníci Policie ČR jsou v rámci své pracovní náplně vystaveni působení kriminality. Čírtková (2007) uvádí následující přehled rizikových faktorů u obětí kriminality. Typ a délka traumatizace Traumatizace, která je lidmi vzniklá a způsobená, je závaţnější a více patogenní neţ např. přírodní katastrofy. Také zcela překvapivé a náhlé ohroţení, kterému nepředchází varovné signály, zvyšuje riziko vzniku PTSD. Závažnost (hrubost) traumatu Riziko vzniku PTSD můţe ovlivňovat i intenzita pocitu ohroţení vlastní existence (psychická bolest), ale také dávka tělesné bolesti, kterou oběť v průběhu aktu přijala. Peritraumatická disociace Disociací rozumíme rozvazování či oddělování původně spojitě probíhajících procesů. Výsledkem je situace, kdy dva duševní stavy

29 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 29 existují vedle sebe, aniţ by došlo k jejich propojení nebo stav, kdy se určité obsahy mysli vydělí z vědomého proţívání (př. disociativní amnézie). Existence peritraumatické disociace při stresové reakci zvyšuje riziko vzniku PTSD. U obětí kriminality můţe docházet ke ztrátě vzpomínek na určité momenty zločinu. Vztah k pachateli Pokud jedinec pachatele zná, můţe pro něj být ohroţující situace více traumatická. Emocionální reakce blízkých osob Emocionální reakce blízkých osob výrazně ovlivňují dopad traumatu na oběť. Existence protektivních faktorů K ochranným faktorům patří např. některé osobnostní charakteristiky (temperament), dobré sociální zázemí, vyšší socioekonomický standart. Absence protektivních faktorů zvyšuje riziko PTSD. Dopad traumatu na všední den oběti Pokud dojde v důsledku trestné činnosti k rozpadu vztahů či rodiny, ztrátě zaměstnání je pravděpodobnější výskyt PTSD. V závěru kapitoly připomínám, ţe člověk trpící PTSD není blázen či zbabělec, ale PTSD je normální reakcí na nenormální situaci. Je důleţité PTSD nezaměňovat s jinou poruchou i přesto, ţe se její symptomy překrývají s některými podobnými psychickými poruchami. Není ničím neobvyklým, ţe PTSD se začne projevovat aţ po několika měsících, ojediněle i po několika letech. Symptomy mohou být u kaţdého člověka trochu rozdílné, nejtypičtějším příznakem PTSD je ovšem spontánní se rozpomínání na traumatickou událost, které se projevuje vtíravými myšlenkami a pocity a tzv. flashbacky, při kterých dochází k znovuproţívání nepříjemného záţitku. U některých jedinců s PTSD příznaky časem odezní samy, pokud se tak ovšem nestane, je důleţité neodkládat léčbu.

30 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 30 3 PREVENCE A LÉČBA POSTTRAUMATICKÉ STRESOVÉ PORUCHY V třetí kapitole charakterizuji, jak vypadá léčba PTSD, uvádím některé formy laické pomoci a srovnávám psychoterapii a farmakoterapií v rámci odborné pomoci. Prevencí se zabývám především z hlediska ve vztahu k Policii ČR. Uvádím některé programy vzniklé z potřeb policejní praxe, které jsou příslušníkům Policie ČR dostupné po náročných akcích. Nedley (2007) popisuje, ţe mnoho lidí i přesto, ţe po proţitém traumatu trpí PTSD, se vyhýbá odborné pomoci. Průměrný odklad léčby u pacientů s PTSD je osm let. Porterfieldová (1996) uvádí, ţe tito lidé si většinou nechtějí připomínat nepříjemné záţitky, které proţili. Lidé mají někdy pocit, ţe pokud nebudou o minulosti mluvit, nakonec na ni zapomenou. Současně ale také vědí, ţe pokud budou chtít získat odbornou pomoc, budou muset na trauma vzpomínat a hovořit o něm. Mnohdy mají tito lidé strach z vtíravých příznaků, které se při tom objeví. Můţe se objevovat i pocit, ţe od proţití traumatu se všechno vymklo kontrole a není nikdo, kdo by mohl pomoci. Dále mohou mít strach, ţe budou z traumatické události obviňováni nebo jim bude něco vyčítáno. K dalším důvodům odmítání léčby patří také pocit jedince, ţe bude povaţován za duševně nemocného nebo hloupého nebo také pocit člověka, ţe by měl mít sám dost sil na vypořádání se s traumatem. 3.1 Laická pomoc obětem traumatických událostí Ačkoliv je traumatizace celkem běţnou událostí, nejbliţší okolí oběti je často bezradné. S jedincem, který proţil trauma, komunikují jako by se nic nestalo, vyhýbá se hovoru o inkriminované situaci nebo jej vybízí, aby na trauma zapomněl. Nevhodné reakce okolí posilují dopad náročné ţivotní situace na oběť. Pravdou ovšem je, ţe jedinec na traumatickou událost nikdy nezapomene a do návratu k normálnímu ţivotu je třeba se aktivně zapojit. Rodina by měla být místem emocionální podpory. Matoušek (1999) uvádí, ţe pokud má rodina působit terapeuticky, musí být mezi jejími členy důvěra, zájem, respektování osobnostních zvláštností, pevná koalice mezi rodiči, jasná hierarchie odpovědnosti. Komunikace v rodině probíhá tak, ţe kaţdý mluví sám za sebe, rozhovory jsou jasné a přímo adresované. Rodina by měla být otevřena novým řešením problémů. Čírtková (2007) uvádí následující formy laické pomoci oběti traumatu:

31 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií Zpracování pocitů viny Téměř kaţdý člověk v různých fázích traumatizace se zabývá otázkou, proč se to přihodilo právě jemu. Snaţí se najít racionální vysvětlení události, která logické zdůvodnění ani nemá. Na řadu pak přichází různé obranné mechanismy. Jedinec se často uchyluje k sebeobviňování. Vţdy je vhodné jej vyslechnout a nabídnout alternativní pohled. Členové rodiny by měly v komunikaci dát jedinci jasně najevo, ţe není zodpovědný za to, co se stalo. Toto jasné a srozumitelné sdělení můţe člověku pomoci při hledání nové sebejistoty Normalizace následků traumatizace Trauma můţe u postiţeného vyvolat nejen PTSD, ale i jiné poruchy proţívání a chování. Je důleţité, aby rodina oběti věděla, ţe takové chování je normální reakcí na nenormální situaci. Pokud je jedinec vystrašený tím, co se s ním děje, je na místě, aby ho rodina uklidnila. Někdy stačí ujištění blízkých či přátel, ţe potíţe jako poruchy spánku, nutkavé vzpomínky, vyhýbavé chování, podráţděnost aj., jsou způsobeny otřesným záţitkem. K osvětě z autoritativnějších zdrojů je vhodné vyuţít jak literaturu, tak i internet. Potíţe a příznaky, kterými oběť trpí, by měly slábnout. Pokud přetrvávají nebo dokonce zesilují, je třeba zváţit odbornou psychologickou pomoc Obnova pocitu bezpečí a schopnosti důvěřovat Trauma je silný záţitek, který vyvolává intenzivní emoce. Většinou jde o emoce jako je strach, vztek a smutek. Je nezbytné, aby jedinec o svých záţitcích hovořil. Dochází tak k uvolnění emocí spojených s kritickým záţitkem. V kontaktu s postiţeným si můţeme všimnout, ţe těsně po traumatu není schopen ani celou události vylíčit. Emoce ho přemůţou hned na začátku vyprávění. Při opakovaném popisování uţ dojde dál, emoce jej zmůţou později. Nakonec je jedinec schopný popsat celé trauma, emoce utichají. To je známka toho, ţe přijal traumatickou událost jako nezměnitelný fakt Obnova víry ve vlastní schopnosti Duševně vyrovnaný člověk má pocit, ţe můţe svůj osud do jisté míry regulovat. Jedná se o iluzi kontroly. Lidé počítají s tím, ţe jsou schopni ovlivnit dění kolem nich (zda půjdou do konfliktu nebo radši ustoupí aj.). Oběť traumatu o tuto iluzi zpravidla přichází. Dosavadní náhled na sebe i na okolí se rozpadá. V takové situaci můţe pomoci rodina, která by měla

32 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 32 být místem bezpečí a podpory. K obnově víry ve vlastní schopnosti přispívá i podněcování aktivity (např. zadávání drobných úkolů a činností, které oběť zvládne) a podpora těch aktivit, na které má jedinec chuť Podpora při řešení hlavních problému oběti Pozitivní role blízké osoby můţe také spočívat v tom, ţe podporuje dotyčného při řešení problému, které momentálně jedinec vnímá jako hlavní. Můţe jít např. o asistenci. Blízká osoba můţe třeba doprovodit oběť trestného činu na policii podat trestní oznámení. Vedle asistence můţe jedinci výrazně pomoct vyhledávání potřebných informací. Můţe jít o informace jak k právním sluţbám, tak i k sociálním sluţbám a psychologické intervenci. Chování nejbliţších členů rodiny je pro překonání traumatu důleţitým faktorem. Blízké osoby mohou fungovat jako podpora jen tehdy, pokud nejsou samy nepříjemným záţitkem traumatizovány. Typickým příkladem nepřímých obětí jsou partneři znásilněných ţen. I přesto, ţe se nestali obětí znásilnění, mají značné problémy zpracovat trauma své partnerky. V případech, kdy trauma nepřímo poškodí i blízké osoby a hrozí krize rodiny, je vhodné vyhledat odbornou péči. 3.2 Psychoterapie Základem pro léčbu PTSD je dle Praška (2003) psychoterapie. V léčbě akutních stavů je psychoterapie srovnatelná s farmakoterapií, ovšem po ukončení léčby je její efekt trvalejší. Akutní intenzivní psychoterapie trvá 6-12 týdnů a pomáhá hlouběji porozumět, co se s jedincem děje a nalézá v ţivotě události, které souvisí s rozvojem poruchy. Úkolem psychoterapie je pomoci pacientovi naučit se jak kontrolovat své příznaky, aby mu neomezovaly ţivot. Je tedy nutné zpracovat traumatickou událost natolik, aby přestala fungovat v přítomnosti. Psychoterapie postiţenému umoţňuje se konfrontovat s traumatem v bezpečném a tolerantním prostředí. Díky opakované konfrontaci s traumatickou událostí se pacient učí přijmout trauma jako součást své minulosti, tím ho trauma přestává ovlivňovat v současnosti. Většina lidí má strach se zahloubat do traumatické zkušenosti, nicméně některé aspekty se objevují v děsivých nočních snech, ve vzpomínkách a jsou zdrojem nejistoty a úzkosti, kterou si jedinec není schopen vysvětlit. Je tedy nezbytné vynořit ze vzpomínek kompletní příběh. Dalším krokem psychoterapie je zmírnění pocitu viny, trapnosti a studu. Je třeba, aby se jedinec smířil s tím, ţe nezvládl vše dokonale. Třetím, hlav-