Rak říční Astacus fluviatilis Rak říční je velký vodní korýš, dorůstá délky až 25 cm. Rozpoznávacím znakem je červeně zbarvený spodek klepet.

Transkript

1 Rak říční Astacus fluviatilis Rak říční je velký vodní korýš, dorůstá délky až 25 cm. Rozpoznávacím znakem je červeně zbarvený spodek klepet. Dožívá se asi 20 let. Celé tělo má chráněné krunýřem, který nedorůstá. Rak se proto čas od času svléká. V době, kdy krunýř ještě není úplně zpevněný, rak vyhledává úkryty mezi kameny. Raci žijí ve vodě s vyšším obsahem vápníku, aby měli materiál ke stavbě krunýře. Mohutná klepeta slouží především ke sbírání potravy a obraně. Dýchá žábrami. Dlouhá tykadla slouží k orientaci ve tmě pomocí hmatu. Mladí jedinci se živí vodními rostlinami, v potravě starších raků převládá živočišná složka, ať už uhynulé ryby aj. nebo živí drobní vodní živočichové (měkkýši, drobné ryby, pakomáři, larvy hmyzu), které loví v noci. Dříve se rak říční vyskytoval v celé Evropě a západní Asii. Obýval potoky a řeky s kamenitým a štěrkovitým dnem a břehy, výjimečně i čisté přírodní vodní nádrže. Odedávna byl loven pro maso, především svaly klepet, které byly vyhlášenou lahůdkou. V neporušené přírodě se ale račí populace dokázala rychle obnovovat. Velkou ránu jí zasadila epidemie račího moru, která před sto lety téměř raky vyhubila. Po skončení epidemie byl uměle vysazen rak bahenní, který je vůči račímu moru odolný, ale křížením s rakem říčním vznikají jedinci neschopní reprodukce. Poslední ranou rakům u nás bylo zavedení chemizace zemědělství, velkoplošné meloirace a celkové znečištění krajiny průmyslem. Hlavní podíl na návratu raka do naší přírody má zlepšení čistoty vody v potocích, řekách i zatopených lomech. Raky lze také chovat v rámci záchranných programů. Chovatelé raků například vědí, že raka je potřeba do vody vkládat hřbetem dolů, aby se mu kolem žaber nevytvořila bublina, která by jej zadusila. V ČR je zákonem chráněný z kategorie kriticky ohrožený druh.

2 Jasoň červenooký Parnassius apollo Velký denní motýl s rozpětím křídel až 8 cm. Přední křídla nesou četné černé skvrny, na zadních křídlech jsou dva páry červených skvrn. Samice je výrazněji zbarvená. Pohybuje se třepotavým letem a nebojí se přiblížit až k člověku. Potravou jasoně je nektar z květů bodláků a jiných suchomilných květin. Housenky jasoně jsou úzce vázány na hostitelský sukulentní rozchodník bílý, který okusují a jehož nektarem se živí i dospělci. Housenky se kuklí v lehkém zápředku v mechu nebo mezi kameny. Jasoň obývá výsušná teplá stanoviště ale vystupuje až do hor. Dává přednost vápencovému podloží se sporým travním pokryvem (skály, vyprahlé kamenité svahy či pastviny). Vyskytoval se ostrůvkovitě v celé Eurasii. V převážné části Evropy vyhynul, v ČR byl poslední nález zaznamenán u Znojma roku Díky opětovnému vysazení v roce 1986 se u nás vyskytuje jediná populace v lokalitě vápencových lomů u Štramberka na Moravě. O málo hojnější jsou jeho populace na Slovensku. Za vymření jasoně může především nesvědomitý, soustavný a snadný lov do sbírek motýlů a zároveň ničení nebo obhospodařování vzácných míst jeho přirozeného výskytu.

3

4 Čolek velký Triturus cristatus Čolek velký je obojživelník. Má širokou hlavu, válcovitý trup a ocas kratší než tělo. Samci se honosí vysokým zubatým hřebenem na hřbetě, u ocasu hluboce vykrojeným. Tělo je tmavé s černými skvrnami a drobnými bílými tečkami. Břicho má čolek žlutooranžové s černými skvrnami při okrajích. Samci mají bílý pruh po stranách širokého ocasu. Čolek velký dorůstá až 18 cm, samičky jsou delší. Dospělosti dosahuje až ve třetím roce života. Obývá nepřerybněné rybníky, tůně a požární nádrže. Mimo období rozmnožování se zdržuje pouze na vlhkých místech, vylézá především v noci. Za potravu mu slouží drobní bezobratlí, malé žabky i vlastní potomstvo. V ČR se vyskytuje ostrůvkovitě. Protože je velmi citlivý na kyselost vody, je dobrým bioindikačním prvkem. Jeho úbytek v přírodě způsobila chemizace zemědělství, znečistění pomalu tekoucích vod a vysoušení malých vodních ploch. Čolkům i jiným obojživelníkům lze pomoci budováním malých jezírek či tůněk a omezením používání chemických přípravků na zahradě.

5 Ropucha krátkonohá Bufo calamita Ropucha krátkonohá je žába, dorůstající 8 cm, přičemž samečci jsou menší. Má zavalité tělo a nápadně krátké zadní končetiny, proto neskáče, ale leze nebo popobíhá. Zbarvení je mramorované v barvách od zelené po šedohnědou. Uprostřed hřbetu má světlý proužek. Samci mají rezonanční měchýřek, zřetelný při nafouknutí, když žába,,zpívá. Od poloviny dubna se samci ozývají skřehotavým KRAK-KRAK-KRAK či KRO-KRO-KRO. Samice klade do vody provazce 3 až 4 tisíc vajíček. Živí se drobnými suchozemskými bezobratlými (brouci, larvy, pavouci, slimáci ). Loví v noci. Vyskytují se u nezarostlých nádrží, pískoven, výsypek, míst s písčitou nebo hlinitopísčitou půdou. Vyhledávají dočasné nádrže, během života nádrže střídají. Obývá severní a západní Evropu až po Rusko a Pobaltí. V ČR se vyskytuje jen sporadicky v nižších a středních polohách. Ubývá ze stejných důvodů jako všichni obojživelníci: ničení vhodného prostředí k rozmnožování a znečišťování vod. Je to naše nejvzácnější, kriticky ohrožená žába.

6 Skokan skřehotavý Rana ridibunda Naše výrazně zelená žába s tmavými skvrnami, zavalitým tělem, tmavým břichem a dlouhými zadními končetinami. Podobá se skokanu zelenému, ale je spíše olivově zelený, někdy dohněda a kůže nese drobné bradavičky. Stehna nenesou žluté skvrny! Živí se bezobratlými, které lapá na vodní hladině, brouky, mouchami, plošticemi i plži. Je úzce vázán na vodu, kterou téměř neopouští. Obývá spíše stojaté vody, tedy rybníky a tůně. Přezimuje na dně rybníka. Kriticky ohrožený druh. Za jeho mizením z přírody stojí necitlivé odbahňování rybníků, regulace a úprava toků, vypouštění rybníků v pozdním podzimu.

7 Ještěrka zelená Lacerta viridis Největší středoevropská ještěrka. Dorůstá až 40 cm. Samičky jsou hnědozelené, ale zářivě zeleného samečka nelze přehlédnout. Ještěrka zelená je teplomilná a proto aktivní za dne, kdy loví hmyz a drobné plazy. Zimuje od září do dubna. Samička klade v červenci asi 15 vajec. Obývá suché stepní a lesostepní lokality, vinice, pastviny, meze, skalnaté stráně. V ČR ji lze ještě dobře nalézt ve středním Povltaví, v NP Podyjí, na Pálavě, u Sázavy, Berounky a Ohře. Obývá střední a jihovýchodní Evropu, Turecko. Byla uměle vysazená v Irsku. V celé střední Evropě je kriticky ohrožená z důvodu nešetrného zacházení s místy jejího výskytu, vypalování trávy a nepromyšlených zásahů do přírodních lokalit, kde se vyskytuje. Velkým nepřítelem ještěrek jsou také volně pobíhající kočky, psi a drůbež.

8 Sysel obecný Citellus citellus Sysel je velmi specializovaný stepní savec. Je asi 20 cm dlouhý a jeho váha se pohybuje mezi 240 a 340 gramy, samci jsou větší. Má krátké tělo na nízkých nohou a krátký ocas. Srst na celém těle je přilehlá a pískově šedožlutá se světlými skvrnami, jen na krku a kolem očí je bílá. Má velké černé oči. Ušní boltce jsou nenápadné a jen málo vystupují ze srsti. Potravou sysla byly především zrna trav, později obilí, čímž působil velké škody v zemědělství. Do střední Evropy se sysel dostal zřejmě poměrně pozdě, teprve v ranném středověku. Během posledních několika desetiletí však téměř vymizel. Ještě v 50. letech 20.století obýval téměř všechny kulturní stepi v nižších a středních polohách a byl pronásledován coby škůdce, dnes se řadí k našim nejvzácnějším savcům. Příčiny ústupu sysla nejsou zcela zřejmé, jistě jde o výsledek působení několika faktorů zároveň: proměny krajiny, změny v zemědělství (velkoplošné kultury, zarůstání cest, mezí, úhorů, chemické hubení) a přirozená oscilace areálu rozšíření.

9 Plch zahradní Eliomys quercinus Plch zahradní je naším nejvzácnějším savcem vůbec. Je výrazně zbarvený: hřbet a hlava jsou šedohnědé až hnědočervené, spodní část čistě bílá. Okolí oka zdobí protáhlá černá skvrna. Ocas je kratší než tělo, ukončen bílou štětičkou prodloužených chlupů. Má velké ušní boltce i oči. Váží 60 až 140 gramů, na délku měří do 13 cm. Plch se živí ovocem, semeny stromů, pupeny, listy, ale i hmyzem, ptačími mláďaty a drobnými savci. Vyskytuje se v Evropě a na severu Afriky. V ČR je známý hlavně v západním pohraničí (Pošumaví, Český les, Labské pískovce a Lužické hory). Patří ke zřetelně mizejícím druhům. Plchům lze pomoci důsledným uchováváním vhodných a již osídlených stanovišť. Lze také vyvěšovat budky, které jim přijdou vhod jako náhrada za nedostatkové doupné stromy.

10 Sokol stěhovavý Falco peregrinus Sokol stěhovavý je dravý pták s rozpětím křídel až 110 cm. Délka do 50 cm, váha 500 až 1000 g dle pohlaví. Dospělci jsou na spodní straně těla bílí s tmavými skvrnami, hřbet je tmavě šedý. U mladých jedinců jsou skvrny na břiše podélné, u starších příčné. V přírodě se sokol dožil nejdéle 17 let, v zajetí 21 let. Žije po celý život v páru, je věrný jednomu hnízdišti. Sokol se živí především menšími ptáky až do velikosti kachny, méně savci až do velikosti králíka. Loví ve dne. Pro své výborné lovecké schopnosti je dodnes velmi oblíben sokolníky. Preferuje otevřenou krajinu, lesním celkům se vyhýbá. Sám hnízdo nestaví, ale používá opuštěná hnízda jiných ptáků, dravců a krkavců, především ve skalních stěnách a zříceninách. V současnosti lze hnízdící páry sokola stěhovaného v ČR spočítat na prstech jedné ruky, je jich pět. Ač u nás sokol nebyl nikdy příliš hojný, jeho stavy začaly prudce klesat kolem roku Na vině bylo chemické hubení polních hlodavců, jejichž požitím se otrávili i predátoři včetně sokolů. Chemická rezidua s pesticidů způsobovala nedostatečný vývoj zárodku a životaneschopnost vylíhlého mláděte. Je třeba chránit pečlivě hnízdní místa a zamezit rušení horolezci a fotografy. Pro časté vybírání hnízd je třeba je v době hnízdění nepřetržitě hlídat. Odchovy v poslední době snad přinesou zvýšení počtu volně žijících párů sokola stěhovavého u nás.

11 Rys ostrovid Lynx lynx Rys ostrovid je nejmenší z našich třech velkých šelem. Je velmi plachý. Váží průměrně 25 kg. Má krátký ocas, na lících licousy a na uších štětičky chlupů. Zbarvení kolísá v odstínech béžové a rezavé, nápadné jsou černé skvrnky. Rys má velmi široké tlapy, neboří se ve sněhu. Dokáže zatáhnout drápy. Loví černou zvěř, srnce, vzácně jeleny, také lišky a drobné hlodavce. Útočí ze zálohy, kořist srazí na zem vahou vlastního těla a zlomí jí vaz. Není vytrvalým pronásledovatelem. Najednou dokáže spořádat až 4 kg svaloviny, ke své kořisti se po několik dní vrací. Rys obývá větší lesní celky vyšších a středních poloh, pro své doupě si vybírá malé jeskyně ve skále nebo mezi kameny. V současnosti u nás existují jen dvě stabilní populace, v Beskydech a jihozápadních Čechách. V Českém Švýcarsku a Jeseníkách jsou rysové na ústupu a hrozí genetický drift. V Krkonoších byl rys hojný v 17. a 18. století, od 19. století je považovám za vyhynulého. Avšak v poslední době se nacházejí důkazy opětovného výskytu rysa v Krkonoších. Jen zatím není jisté, zda jde jen o migrujícího jedince nebo mládě, hledající si nové teritorium. Počet rysů v ČR vrcholil v roce 1998, kdy byly jejich stavy odhadovány na 150 kusů. Od té doby jejich počty poklesly o 30%. Rys má u nás jen jednoho přirozeného nepřítele: člověka. Na dřívějším úbytku rysů se podíleli především myslivci, dnes jsou největším problémem pytláci. Vysoká úmrtnost rysů prohlubuje izolovanost jednotlivých populací, což může vést ke genetickým poruchám a nakonec zániku celé populace z důvodu neschopnosti reprodukce.

12 Rys je opět v Krkonoších! Vrchlabí 29. října 2009 Pobytové stopy, které naši lesníci v minulých dnech nalezli, potvrzují, že se do Krkonoš opět vrátil rys ostrovid. Je to úžasná zpráva! komentoval novinku ředitel Správy KRNAP Jan Hřebačka. Sice jsme již v minulosti zaznamenali určité stopy, které naznačovaly, že Krkonošemi rys migroval. Letos jsme však získali jistotu, že se v Krkonoších vyskytuje. Zatím však nevíme, zda se jedná o migrujícího jedince, nebo jestli si tento rys hledá v Krkonoších své teritorium, dodal. Jasný důkazem o jeho existenci byla stržená zdravá srna, ulovená způsobem, který v žádném lesníkovi nenechává pochyby o tom, kdo byl lovcem. Srna měla prokousnuté hrdlo, ale přitom na místě, kde byla nalezena, nebyla žádná barva. Navíc místo, kde jsme ji našli, bylo i tím samým místem, kde ji predátor ulovil. Lovec tedy musel být natolik silný, že ji zadávil a držel na jednom místě, dokud nezhasla. Na rysa ukazuje i to, že z celé srny byl načatý pouze zadní běh. Kolegové na polské straně hor mají s výskytem rysa také své zkušenosti. Kromě pobytových stop však již našli otisky jeho tlap a jednoho rysa dokonce v Jizerských horách srazilo auto. Otázkou tedy zůstává, zda se jedná pouze o migrujícího jedince, nebo zda si nějaké rysí mládě hledá nové teritorium. V současné době jsou však Krkonoše protkány řadou cest, stezek a chodníků. Několik set kilometrů turistických cest a cyklotras spolu s hustou sítí silnic a účelových komunikací nenabízí na relativně malém území, jakým Krkonoše jsou, divoké zvěři množství klidových území, kde může nerušeně žít. Pokud už taková území existují, jsou pod stálým tlakem návštěvníků, kteří se snaží prozkoumat zapomenuté či neprostupné části hor. To je však v rozporu s přirozenou potřebou zvěře na klid. Rys ostrovid (Lynx lynx) je silně ohrožený druh kočkovité šelmy. V krkonošských hvozdech byl hojný v 17. a 18. století. Od začátku 19. století je považován za vyhynulého. V současné době jeho rozšíření brání likvidace jeho přirozeného prostředí. Domovem mu jsou oblasti smíšených a jehličnatých lesů středních a vyšších poloh, pokud možno s bohatým podrostem a skalními útvary, málo dotčené lidskou činností a lidmi málo navštěvované. Teritorium dospělého rysa závisí na úživnosti prostředí a pohybuje se od několika desítek po několik stovek kilometrů čtverečních.

13 Vlk obecný Canis lupus Vlk obecný je největší psovitou šelmou. Na rozdíl od psa má širší a špičatější hlavu, šikmo postavené oči a krátké uši. Ocas nosí svěšený, nevrtí jím. V průběhu roku se mění zbarvení vlka od rezavohnědého po šedočerné, břicho a končetiny jsou světlé, uši rámují tmavé chlupy a tmavší srst je i na hřbetě. Váží průměrně kg. Vlk dospívá ve věku 2 let. Vlci loví ve skupině a proto mohou lovit i zvířata větší, než jsou sami. Loví jeleny, srnce, divoká prasata a losy štvaním. Menší kořistí jsou králíci, zajíci, ptáci. Vlk dokáže dlouho hladovět, na posezení spořádá i 10 kg masa. Dříve vlci obývali celou Eurasii od Itálie přes Skandinávii až po Rusko. Dnes obývají hlubší rozlehlé lesy, např. v Polsku nebo na Slovensku. Vlci se sdružují do smeček, kde panuje přísná hierarchie. V létě je smečka menší, kolem páru s mláďaty, na zimu se spojuje více rodin dohromady. Domácí zvířata napadají jen v nouzi, člověku se vyhýbají. Na území Čech byl vlk vyhuben v 19. století, poslední úlovek je datován do roku Dnes k nám pronikají smečky ze Slovenska a Polska. Zdržují se na hřebenech Moravskoslezských Beskyd, Javorníků, Vsetínských vrchů a zabíhají až na Králický Snežník. Drží se však hor a vrchovin.

14 černé tečky - stálý výskyt, bílé tečky občasný výskyt

15 Snad žádné jiné zvíře není předmětem tolika falešných představ a mylných dohadů jako vlk. Kromě tradičních pohádek přispívají k obrazu vlka jako krvežíznivé, ale nepříliš inteligentní šelmy animované televizní seriály, které zkreslenou představu o vlkovi úspěšně implantují již do dětských myslí. Je přitom zvláštní, že to byl zrovna vlk, který si vysloužil tak jednoznačné odsouzení. Vždyť právě z něj pochází pes, tedy zvíře považované za nejvěrnějšího přítele člověka, a to především díky schopnostem, které jsou bezprostředně odvozeny od vlastností vlka. Rozvoj toho, čeho si ceníme u psa, byl umožněn složitými sociálními interakcemi v hierarchicky uspořádané vlčí smečce, spoluprací při kolektivním lovu, bystrými smysly, adaptabilitou a velkou schopností učení. Jak mohlo dojít k domestikaci této zdánlivě nebezpečné šelmy, ukazují pozorování z kanadské Arktidy. Dokumentují, že vlci, kteří dosud nepoznali pronásledování člověkem, se k němu chovají důvěřivě, beze strachu, ale i bez agresivity. Otevřené nepřátelství člověka a vlka se patrně datuje od dob, kdy se člověk stal pastevcem a vlci v obdobích nouze napadli jeho stáda. Všeobecně rozšířená nepravdivá představa, že vlk je nebezpečný člověku, vychází ze zcela ojedinělých případů napadení člověka vlkem nakaženým vzteklinou. To kontrastuje např. s řadou dokumentovaných zranění a usmrcení člověka medvědem, který navzdory tomu v obecném povědomí přežívá jako dobromyslný a sympatický tvor. Vlk je nepochybně šelma par excellence, u níž byly během fylogenetického vývoje dovedeny k dokonalosti vlastnosti nutné pro úspěšné přežití v těch nejdrsnějších podmínkách. Jeho ekologická valence je tak široká a nároky na prostředí tak malé, že mu k přežití stačí přítomnost zdroje potravy a existence úkrytů pro vrhy štěňat. Proto osídlil tak odlišná prostředí, jako jsou severské tundry, indické džungle, středoasijské pouště i americké a evropské lesy. Vlk je jako jedno z mála zvířat schopen přežít dlouhou zimu v Arktidě, kdy panuje tma, řádí vichřice a teploty klesají pod 40 C. Vlk však byl v celém světě nemilosrdně pronásledován, a tak se jeho areál v historické době zmenšil na polovinu. Zcela bylo vyhubeno 10 z jeho 32 subspecií(vlk floridský, texaský, arizonský, kenajský, novofoundlandský, prériový, coloradský, horský, japonský, španělský). Vlk byl jako jediná výjimka nemilosrdně likvidován i ve velkoplošných přísně chráněných územích Severní Ameriky a bývalého SSSR. V roce 1995 rozvířily hladinu veřejného mínění zprávy o řádění vlků v Moravskoslezských Beskydech. Tato epizoda velmi názorně dokumentovala úroveň ekologického povědomí v naší zemi. Usmrcení velkého počtu ovcí a údajné pozorování vlků občany za bílého dne v blízkosti vesnice prakticky vylučují, že by se mohlo jednat o přirozené projevy volně žijících vlků. Vlk je nesmírně plaché zvíře s převážně noční aktivitou, které se v přírodě podaří zahlédnout jen zcela výjimečně, a to buď náhodou, nebo za cenu vynaložení mimořádného úsilí. Správa CHKO Beskydy projevila velký zájem o získání maxima poznatků o vlcích na svém území, přesto se však v ČR nenašel zoolog,

16 který by se mohl touto problematikou soustavněji zabývat. Teprve hnutí DUHA získalo pro kratší terénní průzkum slovenského amatérského zoologa J. Lukáče. Z jeho a dalších sledování stop vyplynulo, že v Beskydách se skutečně pohybuje menší smečka vlků, která sem pravděpodobně přeběhla ze Slovenska. Jejich podíl na způsobených škodách je však už zpětně nezjistitelný. CHKO Východné Karpaty na trojmezí Polska, Slovenska a Ukrajiny má řadu podobných rysů jako CHKO Beskydy (reliéf horského terénu, nízká hustota osídlení, lesnické a zemědělské obhospodařování). V této oblasti sledujeme vlky již více než 10 let. Žije zde totiž jedna z nejpočetnějších populací vlka na Slovensku. Tito vlci ani nepůsobí vážnější problémy lesníkům a zemědělcům, ani nevyvolávají strach u místních občanů. Na základě svých zkušeností s vlky musíme konstatovat, že úvahy o trvalé existenci vlků v Beskydách, případně v jiných horách v České republice nejsou nereálné. Je známo, že vlci svým predačním tlakem přispívají ke zkvalitnění populace jelení zvěře. Škodám na hospodářských zvířatech se dá předcházet dodržováním základních zabezpečovacích opatření (ohrady, ovčáčtí psi). To musí vzít na vědomí novodobí chovatelé ovcí v místech, kde se vlci již dlouho nevyskytovali. Poslední zprávy z našeho tisku svědčí o pozitivním posunu v otázce kompenzací škod způsobených vlky. V některých oblastech Slovenska je vlk tento celosvětově ohrožený druh bohužel stále legálně loven a oficiální statistiky uvádějí až okolo 150 zástřelů ročně. Navíc jsou zde vlci běžně ilegálně loveni i v době hájení a mnohé zástřely se v oficiálních výkazech nikdy neobjeví. Přesto se v CHKO Východné Karpaty každoročně uloví mnohem více toulavých psů než vlků. O ekologii a etologii vlka v podmínkách střední Evropy existuje jen málo údajů podložených hodnověrnými výzkumy. Naštěstí tento druh zde přestává být sledován jen přes hledí pušky a v Polsku a nyní i na Slovensku se začínají realizovat první telemetrické studie. Ochrana druhů z ekonomického hlediska zcela neužitečných naráží mnohdy na značný odpor části veřejnosti, natožpak ochrana vlka, vůči němuž existují zakořeněné staleté předsudky. Je smutnou skutečností, že i návrhy na reintrodukci vlka do tak nenarušených a relativně liduprázdných oblastí USA, jako je stát Montana a Yellowstonský národní park, se setkaly s velkým odporem farmářů. Nakonec se však tuto myšlenku podařilo prosadit, stejně jako se realizuje ochrana vlka v některých hustě osídlených oblastech Evropy, kam se vlk nedávno rozšířil (Braniborsko, Toskánsko). Evropská unie považuje vlka za součást evropského přírodního dědictví hodnou účinné zákonné ochrany. Zdroj: internet, upraveno.