PRÁVNÍ NOVINKY OBSAH BŘEZEN 2012 IP/IT, MÉDIA A TELEKOMUNIKACE OBCHODNÍ PRÁVO VEŘEJNÝ SEKTOR PRAHA BRNO OSTRAVA BRATISLAVA

Transkript

1 PRAHA BRNO OSTRAVA BRATISLAVA Česko-slovenská advokátní kancelář s mezinárodním dosahem BŘEZEN 2012 IP/IT, MÉDIA A TELEKOMUNIKACE OBCHODNÍ PRÁVO VEŘEJNÝ SEKTOR OBSAH MOŽNOSTI SMLUVNÍ LIMITACE NÁHRADY ŠKODY PO NOVELE OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU K SPOTŘEBITELÉ A ROZHODČÍ ŘÍZENÍ PO NOVELE ZÁKONA NOVELA A NĚKTERÁ ÚSKALÍ 196A OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU ZMĚNA PRAVIDEL PRO ZADÁVÁNÍ ZAKÁZEK POVĚŘENÍ OBCHODNÍM VEDENÍM PODLE 66D OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU KONTAKTY Největší právnická firma v České republice Klienty nejlépe hodnocená právnická kancelář v České republice Právnická firma roku v České republice (2011) 1. místo v počtu realizovaných fúzí a akvizic v České republice a východní Evropě (2011) 1. místo mezi domácími právnickými firmami (2010)

2 MOŽNOSTI SMLUVNÍ LIMITACE NÁHRADY ŠKODY PO NOVELE OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU K IP/IT, MÉDIA A TELEKOMUNIKACE OBCHODNÍ PRÁVO VEŘEJNÝ SEKTOR Novelizace obchodního zákoníku provedená zákonem č. 351/2011 Sb., kterou někteří právníci optimisticky označili za poslední technickou novelu obchodního zákoníku před velkou rekodifikací soukromého práva, přinesla několik významných a praxí již dlouho požadovaných změn. Jednou z těchto změn, nevelkou co do rozsahu novelizovaného textu, ale zásadní svým významem pro praxi, je novelizace ustanovení 386 odst. 1 obchodního zákoníku ( ObchZ ). Před toto ustanovení kogentně (tedy bez možnosti vyloučit jeho aplikaci ve smlouvě) stanovilo, že nároku na náhradu škody se nelze vzdát před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Uvedený zákaz předchozího vzdání se nároku na náhradu škody platil pro škodu způsobenou porušením povinností z obchodního závazkového vztahu, tj. pro smlouvy řídící se obchodním zákoníkem ( 373 ObchZ), a dále i pro jiné porušení povinností stanovených obchodním zákoníkem ( 757 ObchZ). V praxi pak dříve panovala velká nejistota ohledně toho, zda jde o zákaz vzdání se nároku na náhradu škody pouze v úzkém smyslu, a tedy nároku na náhradu škody jako celku se nelze vzdát, avšak je možno nárok na náhradu škody omezit (například stanovením maximální výše, vyloučením nároku na náhradu ušlého zisku, rozšířením liberačních důvodů apod). Převážná část odborné veřejnosti, včetně renomovaných právních autorit, se přitom shodovala na tom, že právě takovýto výklad uvedeného ustanovení je teoreticky správný, a to zejména s ohledem na dispozitivní povahu (připouštějící možnost odchylného smluvního ujednání) převážné většiny zbývajících ustanovení obchodního zákoníku upravujících odpovědnost za škodu, včetně těch upravujících podmínky vzniku odpovědnosti za škodu, okolnosti vylučující odpovědnost a rozsah náhrady škody. Za významný argument ve prospěch tohoto výkladu byla pak považována tradiční přípustnost limitace náhrady škody na území Evropy i významný dopad, který tento institut má na ochotu a schopnost podnikatelů vstupovat do smluvních vztahů zejména v nových či tradičně rizikových oborech podnikání. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ( NS ) v této oblasti se přitom zdála dávat postupně za pravdu tomuto výkladu, když bylo připuštěno například omezení nároku na náhradu škody v rozsahu výše nároku vůči pojišťovně pro určitá typizovaná ujednání ve smlouvách o nájmu motorových vozidel, 1 či omezení odpovědnosti za škodu ujednáním o smluvní pokutě za porušení konkrétní smluvní povinnosti při současném omezení nároku na náhradu škody. Dále NS připustil i smluvní modifikaci rozsahu odpovědnosti za škodu (šlo nicméně o rozšíření rozsahu hrazené škody) 2 či nepřímé omezení odpovědnosti za škodu rozšířením katalogu okolností vylučujících odpovědnost. 3 Optimismus, který zavládl mezi odbornou veřejností po těchto rozhodnutích, nicméně zase uhasl poté, co Nejvyšší soud v roce 2008 vydal rozhodnutí, ve kterém možnost limitace odpovědnosti za škodu pro obchodní závazkové vztahy právě s odkazem na kogentní charakter 386 odst. 1 ObchZ zcela jasně vyloučil. 4 Šlo přitom o případ, kdy tato otázka nebyla pro rozhodnutí ve věci samé přímo relevantní, Nejvyšší soud se nicméně nad rámec jiných řešených otázek k tomuto problému v odůvodnění rozsudku vyslovil, a to způsobem nepřipouštějícím pochybnosti o jeho negativním postoji k možnosti limitace náhrady škody. Od vydání tohoto rozhodnutí tedy byla možnost smluvní limitace odpovědnosti za škodu vnímána jako velmi sporná a spíše nemožná. Pozitivní změnu a ukončení panujících nejistot v této otázce nyní přináší novelizované znění 386 odst. 1 Obch Z, které nabylo účinnosti od a které stanoví, že ve vztazích upravených obchodním zákoníkem se lze dohodou vzdát práva 1 Rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 2855/ Rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 32 Odo 235/ Rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 32 Odo 739/ Rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 32 Odo 1651/2005. IP/IT, média a telekomunikace 2

3 na náhradu škody či toto právo omezit i před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout, se však nelze vzdát práva na náhradu škody způsobené úmyslně ani toto právo omezit. Ustanovení je velmi široce a liberálně formulované a přináší nejrůznější možnosti modifikace odpovědnosti za škodu. Výslovně zmíněným limitem je přitom jen nemožnost omezení nebo vyloučení odpovědnosti za škodu způsobenou úmyslně. Vedle toho se nepochybně i nadále uplatní obecný korektiv dobrých mravů a poctivého obchodního styku. Ujednání smluv řídících se obchodním zákoníkem, které omezují či vylučují odpovědnost za škodu, tedy nadále mohou být prohlášena za neplatná, pokud budou soudem shledána v rozporu s těmito normativními principy. Judikaturou není doposud řešeno, kdy by se takový korektiv mohl uplatnit (někteří autoři v tomto ohledu zmiňují například modifikaci odpovědnosti za škodu způsobenou na zdraví, nebo modifikaci souběžné deliktní odpovědnosti), s ohledem na liberální formulaci 386 odst. 1 ObchZ pak půjde nejspíše jen o případy úplného vyloučení odpovědnosti za škodu, a při výskytu dalších okolností, které takové vyloučení odpovědnosti za škodu budou činit neakceptovatelné. Problematická i po diskutované novele pak zůstává možnost omezení odpovědnosti za škodu u smluv řídících se obchodním zákoníkem, kde jednou ze stran je subjekt nepodnikatelský. Nepodnikatelé nesou podle 262 odst. 4 ObchZ v obchodních závazkových vztazích odpovědnost za škodu podle ustanovení občanského zákoníku. Občanský zákoník možnost limitace náhrady škody nepřipouští ani nevylučuje, obsahuje však obecný zákaz vzdání se práv do budoucna a je rovněž považován za přísnější a méně liberální než obchodní zákoník. Není tedy stále jasné, zda je možno omezit odpovědnost za škodu na straně nepodnikatele, který je stranou obchodní smlouvy. Stejně tak se podle ustanovení 262 odst. 4 ObchZ pro takové obchodní smlouvy použijí ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách, a to vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Ustanovení 56 občanského zákoníku přitom pro spotřebitelské smlouvy obsahuje výslovný zákaz smluvních ujednání vylučujících nebo omezujících odpovědnost dodavatele za smrt či újmu na zdraví nebo práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za škodu. Uvedená ustanovení bude nejspíše nutno aplikovat ve vztahu k možnosti omezit či vyloučit, v případě obchodních smluv s nepodnikatelským subjektem, odpovědnost za škodu na straně smluvní strany podnikatele, a to se závěrem, že nejspíše přípustné není. Nejvyšší soud rovněž v nedávné době vydal několik rozhodnutí, podle kterých porušení povinností ze smlouvy uzavřené mezi dvěma osobami může za určitých podmínek založit odpovědnost za škodu vůči třetí osobě, která účastníkem smlouvy není. Je nejasné, zda smluvní limitace odpovědnosti za škodu sjednaná mezi stranami smlouvy, z níž je povinnost porušena, bude (analogicky) aplikovatelná i pro odpovědnost strany porušující smlouvu vůči třetí osobě, která se ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu bude kvalifikovat pro náhradu škody způsobené jí porušením smlouvy. Přes výše diskutované přetrvávající teoretické nejasnosti je nutno závěrem zopakovat, že změna, kterou přineslo novelizované ustanovení 386 odst. 1 ObchZ je pozitivní a vítaná a nesporně přispěje k vyšší právní jistotě a flexibilitě obchodních vztahů a jejich účastníků. Situace po přijetí novely připravovaného občanského zákoníku (tedy od ) pak bude zřejmě bohužel opět komplikovanější. Tento občanský zákoník bude dopadat na smluvní vztahy obecně bez rozlišení smluv občanskoprávních nebo obchodních, shora zmíněná úprava v obchodním zákoníku tak po jeho přijetí přestane platit. Ustanovení 2898 nového občanského zákoníku stanoví, že se nepřihlíží k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech, anebo způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; nepřihlíží se ani k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. V těchto případech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát. Nejasný bude zejména koncept slabší smluvní strany a jeho aplikovatelnost ve vztazích mezi podnikateli. Vedle tohoto obecného ustanovení pak návrh občanského zákoníku počítá i s výslovnou úpravou omezení nebo vzdání se práva na náhradu škody pro některé konkrétní případy odpovědnosti (například nový institut vzdání se práva domáhat se škody vzniklé na pozemku, které je zapsatelné do veřejného rejstříku). Jana Buršíková, advokátka 5 Například viz úvahy v článku Čech, P.: Několik dalších poznámek ke smluvní limitaci náhrady škody, Právní Fórum 12/2006. IP/IT, média a telekomunikace 3

4 SPOTŘEBITELÉ A ROZHODČÍ ŘÍZENÍ PO NOVELE ZÁKONA IP/IT, MÉDIA A TELEKOMUNIKACE OBCHODNÍ PRÁVO VEŘEJNÝ SEKTOR Po několika letech plných diskusí, negativní reklamy v médiích a v neposlední řadě po několika různých návrzích projednávaných v Parlamentu, začnou od 1. dubna 2012 platit nová pravidla upravující postavení spotřebitele v rozhodčím řízení. Novela zákona o rozhodčím řízení má ambici učinit rozhodčí řízení pro spotřebitele bezpečnější a vrátit mu v jejich očích důvěryhodnost. Rozhodčí řízení je standardně vnímáno jako alternativa k soudnímu řízení, která stranám sporu umožňuje dosáhnout vyřešení sporu a domoci se spravedlnosti rychleji, než je tomu v soudním řízení. V České republice však byla pověst rozhodčího řízení značně poznamenána četnými mediálními kauzami, ve kterých bylo poukazováno na skutečnost, že rozhodčí řízení může být snadno zneužito v neprospěch spotřebitele. Novela zákona o rozhodčím řízení má za cíl především posílit postavení spotřebitele a zabránit tomu, aby rozhodčí řízení mohlo být zneužito v jeho neprospěch. Zákonodárce nevyhověl některým hlasům, které volaly po tom, aby spotřebitelské spory nemohly být vůbec v rozhodčím řízení řešeny. Místo toho byla zvolena alternativa vycházející z německého modelu. Ten klade důraz na ochranu spotřebitele a jeho informovanost. Spotřebitel by měl být chráněn zejména tím, že mu bude poskytnuto o rozhodčím řízení více informací a bude mít větší šanci se svobodně a zodpovědně rozhodnout, zda chce své spory v rozhodčím řízení řešit. Konec doložkám schovaným ve smluvních podmínkách Aby mohl být spor z určité smlouvy řešen v rozhodčím řízení, musí se smluvní strany dohodnout na tom, že spory z dané smlouvy nebudou řešeny v soudním, nýbrž v rozhodčím řízení. Nejčastěji má taková dohoda podobu rozhodčí doložky. Rozhodčí doložka je standardní smluvní ustanovení, které se může nacházet kdekoliv ve smlouvě, kterou spotřebitel uzavírá, nebo dokonce v obchodních podmínkách. Rozhodčí doložka dosud nemusela být nijak zvýrazněna a nemuselo na ni být ani nijak upozorňováno. To je zcela v pořádku, pokud jde o smlouvy uzavírané mezi obchodníky. Obchodníci se považují za profesionály a očekává se od nich, že budou mít určitou míru zkušenosti a obezřetnosti. Oproti tomu spotřebitelé nejsou znalci příslušné problematiky a navíc často uzavírají smlouvy na formulářích předpřipravených druhou smluvní stranou. Jde o situace, kdy spotřebitel uzavírá smlouvu se silnějším smluvním partnerem, který předloží spotřebiteli svůj návrh smlouvy, a spotřebitel má pouze možnost jej buď jako celek přijmout, nebo jako celek odmítnout. Nejenže tak spotřebitelé nemají možnost měnit jednotlivé smluvní podmínky, ale nemusejí si ani vůbec všimnout toho, že ve smlouvě je obsaženo něco jako rozhodčí doložka. Pokud už si spotřebitel rozhodčí doložky ve smlouvě všimne, nemusí stejně vůbec tušit, jaké má uzavření rozhodčí doložky následky. Toto se však počínaje 1. dubnem 2012 zcela změní. Se spotřebiteli již nebude možné uzavírat rozhodčí doložku, která by byla součástí podmínek, kterými se řídí hlavní smlouva. Podle 3 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení 1 bude rozhodčí doložka pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv muset být sjednána samostatně. Vzhledem k tomu nebude možné rozhodčí doložku skrýt před zraky spotřebitele do pro něj nesrozumitelných obchodních podmínek či mezi jiná ustanovení smlouvy. Spotřebitel bude muset podepisovat rozhodčí doložku zvlášť, a pokud tomu tak nebude, rozhodčí doložka bude neplatná. Kromě toho podle 3 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení bude podnikatel muset spotřebitele včas před uzavřením rozhodčí doložky náležitě informovat a vysvětlit mu, jaké důsledky pro něj z uzavření rozhodčí doložky plynou. Tím je zajištěno to, že si spotřebitel rozhodčí doložky nejen všimne, ale bude si i vědom toho, co to pro něj znamená. Rozhodčí doložka ve spotřebitelské smlouvě přitom musí nově povinně obsahovat určité základní náležitosti, mezi něž patří například pravdi- 1 Odkazy na zákon o rozhodčím řízení jsou odkazy na zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném od 1. dubna IP/IT, média a telekomunikace 4

5 Nutnost řídit se právními předpisy na ochranu spotřebitele Právo EU položilo ve směrnicích silný základ práva na ochranu spotřebitele. Spotřebiteli je přiznávána celá řada práv, která jej mají chránit. Důvodem je to, že spotřebitel je jako laik ve vztazích s podnikateli slabší a méně zkušenější smluvní stranou. V soudním řízení musí soudy vždy k pravidlům spotřebitelského práva přihlížet a nesmí je opomenout. Oproti tomu v rámci rozhodčího řízení se spotřebiteli bylo dosud možné zvolit možnost rozhodování podle zásad spravedlnosti, kdy se rozhodce nemusí řídit právními předpisy a rozhoduje podle přesvědčení o tom, co je správné a spravedlivé. Rozhodce se tudíž nemusel řídit právními předpisy na ochranu spotřebitele. Pokud si spotřebitel sjednal rozhodčí doložku s tím, že rozhodce mohl rozhodnout podle zásad spravedlnosti, zbavoval se tím ochrany, kterou mu poskytují předpisy na ochranu spotřebitele. Tím mohlo v některých případech dojít k citelnému oslabení pozice spotřebitele. I po účinnosti novely bude stále možné i ve spotřebitelských sporech rozhodovat podle zásad spravedlnosti. Nicméně rozhodci budou muset vždy přihlížet k právním předpisům stanoveným na ochranu spotřebitele. Spotřebitel tudíž nebude moci být zbaven zvýšené ochrany, kterou mu právní přepisy poskytují. Tato změna vyplývá z pravidel obsažených ve směrnicích na ochranu spotřebitele přijatých Evropskou unií. Podle nich by nemělo být umožněno, aby se mohl spotřebitel vzdát svých práv garantovaných předpisy Evropské unie na ochranu spotřebitele. Možnost věcného přezkumu rozhodčího nálezu Rozhodčí řízení je ukončeno vydáním rozhodčího nálezu, který má v zásadě stejné právní účinky jako rozsudek souvé, přesné a úplné informace o rozhodci, o odměně pro rozhodce, o předpokládané výši nákladů a například i o místu konání rozhodčího řízení. Novela zákona o rozhodčím řízení tím zcela jistě zvyšuje informovanost spotřebitelů a jejich možnost zodpovědně posoudit, zda rozhodčí řízení chtějí využít či nikoli. Na druhou stranu je však nutné uvést, že v praxi je před spotřebitele často položena řada dokumentů a smluv, které má spotřebitel najednou podepsat. Pokud pouze přibude jeden samostatný dokument nazvaný rozhodčí doložka, nemusí to nutně znamenat, že se postavení spotřebitele posílí. Rozhodčí doložka sice bude například obsažena na samostatné listině, ale podnikatel může i tak její uzavření požadovat a bez jejího uzavření odepřít uzavření hlavní smlouvy. Přesto by měl být spotřebitel v lepší pozici, než v současné době, protože by měl být poučen o tom, jaké následky má uzavření rozhodčí doložky. I když i toto bude pravděpodobně možné splnit podpisem určitého dokumentu s prohlášením, že spotřebitel byl o následcích uzavření rozhodčí doložky řádně poučen. Nicméně novela zákona o rozhodčím řízení obsahuje řadu dalších prvků, které dále posilují postavení spotřebitele. Požadavky na osobu rozhodce Novela zákona o rozhodčím řízení zpřísňuje kvalifikační předpoklady kladené na osobu rozhodce, která je oprávněna rozhodovat spory ze spotřebitelských smluv. Oproti současnému právnímu stavu bude muset mít osoba, která rozhoduje spotřebitelské spory, vysokoškolské vzdělání v oboru právo. Ministerstvo spravedlnosti bude vést seznam rozhodců, kteří mohou být rozhodčí doložkou určeni pro rozhodování spotřebitelských sporů. Předpoklady pro zápis do seznamu rozhodců jsou sice veskrze formální, nicméně tato změna může vést k vyšší transparentnosti rozhodčího řízení se spotřebiteli. du. To znamená, že i s rozhodčím nálezem je možné zahájit exekuční řízení. V oblasti rozhodčího řízení je standardem, že proti rozhodčímu nálezu nelze využít opravných prostředků a ani soud nemůže přezkoumávat, zda je rozhodčí nález věcně správný. Rozhodnutí rozhodce je bráno jako konečné. I kdyby rozhodce učinil při právním posouzení nějakou chybu, nelze se obecně proti jeho rozhodnutí odvolat a dosáhnout nápravy. I toto se po účinnosti novely ve vztahu ke spotřebitelům změní. Pokud rozhodce rozhodne spotřebitelský spor v rozporu s právními předpisy na ochranu spotřebitele ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem, soud bude moci podle 31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení rozhodčí nález zrušit. Kromě toho bude moci být z uvedených důvodů zastaveno i řízení o výkonu rozhodnutí (exekučního řízení). Tato změna vychází, stejně jako některé další změny, z pravidel obsažených v evropských směrnicích na ochranu spotřebitele a z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie. Dříve uzavřené rozhodčí doložky a již zahájené rozhodčí řízení Nová právní úprava postavení spotřebitelů v rozhodčím řízení se použije pouze na vztahy vzniklé po 1. dubnu 2012, kdy se novela stane účinnou. Opačný přístup by ohrožoval právní jistotu. V praxi to znamená, že platnost rozhodčích doložek uzavřených před 1. dubnem 2012 se bude posuzovat podle současné právní úpravy. Obdobně, pokud bylo rozhodčí řízení zahájeno před účinností novely, proběhne podle současného znění zákona o rozhodčím řízení a nebude se na ně vztahovat novela, a to i když rozhodčí řízení bude skončeno až po účinnosti novely. Jak je zřejmé, česká úprava rozhodčího řízení prodělá od letošního dubna ve vztahu ke sporům ze spotřebitelských smluv IP/IT, média a telekomunikace 5

6 značné změny. Výše jsme stručně nastí- Kromě toho je třeba zajistit, že rozhodčí nili pouze některé z nich. Kromě toho do- doložka bude podepsána samostatně jde ve vztahu ke spotřebitelům i k dalším (odděleně) od jiných smluvních ujednání. změnám, kterými je například úprava pod- V neposlední řadě pak lze doporučit, aby jatosti rozhodce, povinnost vždy odůvodnit společnosti uzavírající rozhodčí doložky rozhodčí nález či úplné vypuštění časové nechaly spotřebitele podepsat dokument limitace pro uplatnění některých důvodů obsahující poučení o tom, co to je roz- na zrušení rozhodčího nálezu. Všechny hodčí doložka a jaké jsou následky jejího změny obsažené v novele zákona o roz- uzavření. hodčím řízení, které se týkají spotřebitelů, mají mimo jiné za cíl zvýšit důvěryhodnost rozhodčího řízení a přesvědčit spotřebitele, že i pro ně může být rozhodčí řízení bezpečným a výhodným způsobem řešení sporů. Zda se tohoto cíle podařilo dosáhnout se však dozvíme teprve poté, co se novela začne používat v praxi. Společnostem uzavírajícím se spotřebiteli rozhodčí doložky je třeba doporučit, aby upravily znění svých rozhodčích doložek tak, aby rozhodčí doložky obsahovaly všechny povinné zákonné náležitosti. Petr Bříza, advokát Štěpán Štarha, koncipient IP/IT, média a telekomunikace 6

7 NOVELA A NĚKTERÁ ÚSKALÍ 196A OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU IP/IT, MÉDIA A TELEKOMUNIKACE OBCHODNÍ PRÁVO VEŘEJNÝ SEKTOR Tento příspěvek shrnuje novelu rozporuplného ustanovení 196a obchodního zákoníku, který upravuje vnitřní obchodování v akciových společnostech a společnostech s ručením omezeným. Upozorňuje také na možné daňové důsledky nedodržení pravidel stanovených tímto ustanovením a připomíná různé neobvyklé případy, na které se může 196a také vztahovat. Na závěr je uvedeno aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se přiklání k méně formálnímu výkladu 196a odst. 3 v otázce nutnosti stanovit cenu převáděného majetku posudkem znalce. Novela 196a obchodního zákoníku Dne nabyla účinnosti novela zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen obchodní zákoník ) provedená zákonem č. 351/2011 Sb., která mimo jiné přinesla několik změn v 196a obchodního zákoníku (dále jen 196a ) upravujícím vnitřní obchodování v akciových společnostech a společnostech s ručením omezeným. Účelem ustanovení 196a je zejména ochrana společnosti před nepoctivým jednáním osob, oprávněných za ni konat právní úkony. 1 Vzhledem k tomu, že toto ustanovení v praxi činí značné interpretační problémy, bylo cílem novely zejména zjednodušit jeho aplikaci a odstranit výkladové nedostatky. Změny se týkají jednak podmínek zajištění, zejména ručení, a také zavedení principu ochrany dobré víry třetích osob při nabývání majetku od neoprávněné osoby. Změna podmínek zajištění Od začátku roku 2012 nastává změna při uzavírání smluv, kterými společnost poskytuje zajištění členovi představenstva, dozorčí rady, prokuristovi či jiné osobě oprávněné jednat za společnost. Ustanovení o zajištění bylo vyčleněno z odst a a nyní je samostatně upraveno v odst. 5, podle kterého je ke smlouvám o poskytnutí zajištění ze strany společnosti potřeba pouze souhlas valné hromady. Nově tak nemusí být smlouva uzavřena za podmínek běžných v obchodním styku, jejichž výklad činil v této souvislosti interpretační obtíže. Ve vztahu k souhlasu valné hromady ze zákona navíc vypadlo slovo předchozí, z čehož lze vyvozovat, že valná hromada bude moci vyslovit souhlas s poskytnutím zajištění i dodatečně, tedy i po uzavření smlouvy. Pokud však poskytuje osoba ovládající zajištění závazku ovládané osoby, není souhlas valné hromady vyžadován vůbec. 2 Neaplikovatelnost odst a na převzetí ručení Novelou bylo dále z 196a vypuštěno ustanovení, podle kterého se podmínky stanovené v odstavcích 1 až 3 vztahovaly také na převzetí ručení. Nově tak platí, že při převzetí ručení převyšujícího 1/10 upsaného základního kapitálu nemusí být cena ručení stanovena posudkem znalce jmenovaného soudem. Tato změna vychází z judikatury Nejvyššího soudu, který tuto interpretaci použil v několika svých rozhodnutích. Například v rozsudku sp. zn. 29 Odo 996/2004 Nejvyšší soud uvedl, že požadavek určení ceny ručení posudkem znalce je v případě, kdy je ručitelským prohlášením převzato ručení za splnění peněžitého závazku, neaplikovatelný už proto, že výše takto založeného závazku je určena samotným ručitelským prohlášením, pročež zde není ničeho, co by mohlo být posudkem znalce oceňováno. Cílem novely tedy bylo uzákonit některými soudy již používaný výklad a odstranit nelogičnost stávajícího znění. Ochrana dobré víry při nabývání majetku Důležitou změnu dále přináší nový odst a, který umožňuje nabýt vlastnické právo od osoby, která pořídila majetek neplatně z důvodu porušení 196a odst. 1 až 3. Účelem novely bylo zmírnění následků absolutní neplatnosti převodní smlouvy na následné nabyvatele majetku. Odst. 6 totiž rozšiřuje možnost použití 446 obchodního zákoníku umožňujícího nabytí vlastnictví od nevlastníka. Předpokladem pro uplatnění tohoto pravidla je dobrá víra kupujícího, tedy skutečnost, že kupující v době nabytí vlastnického práva nevěděl a ani vědět nemohl, že prodávající není vlastníkem, a že tak není oprávněn nakládat se zbožím za účelem jeho prodeje. 3 V souvislosti s novým odst a vyvstává možná výkladová nejasnost, zda se možnost nabytí od nevlastníka bude 1 Viz rozsudek Nejvyššího Soudu ze dne , sp. zn. 29 Odo 184/ Viz 196 a odst. 5 obchodního zákoníku obchodního zákoníku. Obchodní právo 7

8 vztahovat pouze na obchodněprávní smlouvy ( 446 se vztahuje na kupní smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku) nebo i na smlouvy uzavřené v režimu občanského zákoníku. Zejména jde o to, zda bude možné ustanovení 446 obchodního zákoníku přiměřeně aplikovat i na převod nemovitosti, který se vždy řídí občanským zákoníkem. Tímto případem se zabýval Nejvyšší soud ještě za účinnosti předchozí právní úpravy a konstatoval, že při neplatné kupní smlouvě z důvodu porušení 196a nelze na nabytí nemovitosti dalším nabyvatelem ani analogicky aplikovat ustanovení 446 obchodního zákoníku. Navíc je třeba dodat, že v občanském zákoníku žádné analogické obecné ustanovení umožňující nabytí vlastnictví od neoprávněného (když pomineme ustanovení 486 občanského zákoníku umožňující nabytí od nepravého dědice, které nepokrývá námi popisované případy) není a zákon s touto možností tudíž nepočítá. Je tedy sporné, jak bude nový princip ochrany dobré víry zakotvený do 196a aplikován v praxi. Správný výklad nám pravděpodobně ukáže až budoucí judikatura soudů. Důsledky nedodržení 196a v daňové oblasti Nedodržení podmínek stanovených v 196a způsobuje absolutní neplatnost právního úkonu ve smyslu 39 občanského zákoníku z důvodu rozporu se zákonem 4 (jedná se o případy porušení odst. 1 a 2 196a, případy nestanovení ceny majetku na základě posudku znalce podle odst a, neposkytnutí souhlasu se zajištěním podle odst a), případně nenabytí účinnosti smlouvy (v případech neschválení valnou hromadou podle odst a či neposkytnutí souhlasu k bezúplatnému převodu podle 196a odst. 4). 5 Porušení 196a se může projevit v daňové oblasti v souvislosti se zdaněním neplat- ně nabytého majetku. Daňovými důsledky porušení 196a se nedávno zabýval Nejvyšší správní soud (dále jen NSS ) ve svém rozsudku sp. zn. 9 Afs 85/2010. NSS zde rozebíral dopad absolutní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu porušení 196a odst. 3 na uplatnění investiční pobídky ve formě slevy na dani. Podmínky pro tyto investiční pobídky jsou upraveny v zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen ZDP ). Předpokladem pro uplatnění slevy na dani je splnění podmínek stanovených v 35a odst. 2 ZDP, který mimo jiné stanoví povinnost maximálně snížit základ daně, což zahrnuje také správné uplatnění daňových odpisů. Porušení této povinnosti je sankcionováno snížením slevy na dani podle 35b odst. 7 ZDP. NSS se v citovaném rozhodnutí zabýval jednak uplatněním daňových odpisů z neplatně nabytého majetku a dále promítnutím neplatnosti kupní smlouvy do výše nároku na slevu na dani. Z rozhodnutí NSS vyplývá logický závěr, že pokud byl majetek neplatně pořízen, není možné z něj uplatnit daňové odpisy. Stanovený daňový základ upravený o nesprávně uplatněné daňové odpisy tak představuje porušení podmínek pro slevu na dani (viz. 35a odst. 2 písm. a), za které náleží sankce ve formě snížení slevy na dani. NSS tak vyvrátil názor stěžovatele, který tvrdil, že pokud je dodatečně zjištěná absolutní neplatnost kupní smlouvy reflektována v dodatečném daňovém přiznání, nedochází k porušení podmínek v 35a odst. 2 ZDP a nemusí být uplatněna sankce. Dále NSS uvedl, že k sankčnímu snížení slevy na dani dochází přímo na základě zákona v kombinaci s nedodržením některé ze zákonem stanovených podmínek, k čemuž musí přihlížet jak správce daně, tak daňový subjekt sám. Není tedy pravda, že sankci má uplatnit pouze správce daně, pokud zjistí porušení zákonných povinností, jak se domníval stěžovatel. NSS v tomto rozsudku dále konstatoval, že správní soud, který dospěje k tomu, že porušení podmínek 35a odst. 2 ZDP bylo způsobeno i v důsledku následně zjištěné absolutní neplatnosti kupní smlouvy, musí uvést, o jaké fakultativní položky byl daňový subjekt povinen snížit původně vykázaný základ daně. Tyto částky se pak odrazí ve výpočtu sankčního snížení slevy na dani ve smyslu 35b odst. 7 a mají proto rozhodující vliv na zákonnost vypočtené sankce. Co vše může spadat pod 196a? Ustanovení 196a je nechvalně známé pro svoje výkladové nejasnosti a s tím související stav právní nejistoty. Proto níže uvádíme příklady výkladových problémů a připomínáme některé smluvní vztahy, na něž se taktéž pravidla stanovená v 196a podle našeho názoru vztahují. Odst a se vztahuje na smlouvy o úvěrech nebo půjčkách a na bezúplatný převod majetku. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že stanovené podmínky tedy předchozí souhlas valné hromady a uzavření smlouvy za podmínek obvyklých v obchodním styku je třeba splnit nejen, když společnost vystupuje na straně věřitele, ale také když je dlužníkem. 6 Tento závěr potvrdil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1780/2008 ze dne V tomto rozsudku byla ovšem stanovena určitá logická výjimka z pravidla absolutní neplatnosti smluv předem neschválených valnou hromadou společnosti. Bylo zde konstatováno, že pokud osoby, které podepíší smlouvu o půjčce, jsou současně jedinými společníky společnosti s ručením omezeným, nebude chybějící souhlas společníků ve formě rozhodnutí valné hromady způsobovat neplatnost této smlouvy. Vyžadování splnění předchozího souhlasu valné hromady by v tomto případě bylo příliš formalistické, protože je zde jasné, že jediní společníci 4 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 29 Odo 996/ Stanovisko Právní úprava a aplikace ustanovení 196a obchodního zákoníku ze dne vypracované TACOMA Consulting, a.s. 6 Dědič, J., Lasák, J.:Právo kapitálových obchodních společností: přehled judikatury s komentářem. 1. Díl. Praha: Linde, 2010, s Obchodní právo 8

9 s uzavíranou smlouvou souhlasili. V této souvislosti lze zmínit také možnost poskytování bezúročných půjček, ke kterým se vyjádřil NSS ve svém rozsudku 1 Afs 106/ z roku NSS se zde přiklonil k názoru, že neplacení úroků z bezúročné půjčky, které představuje majetkový prospěch pro dlužníka, nepodléhá darovací dani. Problematikou daně z příjmů ani splnění podmínek obvyklých v obchodním styku se NSS v rámci tohoto rozsudku nezabýval. Ustanovení 196a odst. 3 obchodního zákoníku se vztahuje na nabývání nebo převod majetku. V některých případech, jako je například kupní smlouva, je použití tohoto ustanovení v celku jasné. Jsou ale případy, kdy tomu tak není. Jedná se například o otázku, zda je nutné dodržovat povinnosti stanovené 196a odst. 3 také při uzavírání smlouvy o dílo, tedy zda lze pod nabytí či převod majetku zahrnout také služby. Převažují názory, že i na smlouvu o dílo by mělo být aplikováno ustanovení 196a odst. 3 v případech, kdy je na jejím základě zhotovována nová věc pro objednatele. Není přitom nutné řešit okamžik přechodu vlastnického práva. 7 Pokud se v 196a odst. 3 hovoří o nabytí nebo převodu majetku, je nutné posoudit, co všechno je možné zařadit pod pojem majetek. S největší pravděpodobností by měly být podmínky 196a odst. 3 splněny například i při nabývání, případně poskytování, licencí k nehmotným statkům. Licenci na poskytnutí práva užívat nehmotné statky lze totiž definovat jako penězi ocenitelné jiné hodnoty, a jako takovou ji podřadit pod pojem obchodní majetek ve smyslu 6 odst. 1 obchodního zákoníku. Ocenění hodnoty licence znalcem vyžadované 196a odst. 3 zde ovšem může činit značné obtíže, a to zejména v případech, kdy je licenční smlouva uza- vřena na dobu neurčitou. Problematická je také skutečnost, že různým nabyvatelům může stejná licence přinést různý zisk a potažmo různý příjem, a proto je těžké objektivně ocenit hodnotu licence. Nejčastěji používají znalci pro ocenění hodnoty licence metodu procentní sazby z čisté prodejní ceny. 8 Stanovení hodnoty majetku na základě posudku znalce podle odst a Vzhledem k aktuálnímu vývoji judikatury Nejvyššího soudu je třeba upozornit na rozsudek vydaný dne sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, ve kterém se Nejvyšší soud odchýlil od své předchozí judikatury, podle níž byla smlouva o převodu majetku podléhající 196a odst. 3 obchodního zákoníku považována za neplatnou tehdy, kdy nebyla cena převáděného majetku stanovena na základě posudku znalce. 9 Nejvyšší soud nyní dospěl k přelomovému závěru, když konstatoval, že byla-li ve smlouvě o převodu majetku podléhající ustanovení 196a odst. 3 obch. zák. sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, popř. cena pro společnost výhodnější, není tato smlouva neplatná jen proto, že tato cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Nejvyšší soud argumentoval tím, že pokud by absence znaleckého posudku bez dalšího vedla k absolutní neplatnosti smlouvy, mohlo by to v krajním případě vést i k poškození společnosti, a to například v případech, kdy by byla ve smlouvě sjednána pro společnost příznivější cena, než je cena tržní. David Neveselý, partner Zuzana Tonarová, koncipientka 7 Tamtéž, s Dědič J. a kol.: Komentář k obchodnímu zákoníku. Díl III., Polygon, 2002, s Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 29 Cdo3300/2008, ři rozsudek ze dne , sp. zn. 23 Cdo 4836/2009. Obchodní právo 9

10 ZMĚNA PRAVIDEL PRO ZADÁVÁNÍ ZAKÁZEK IP/IT, MÉDIA A TELEKOMUNIKACE OBCHODNÍ PRÁVO VEŘEJNÝ SEKTOR Dne byla ve Sbírce zákonů České republiky pod číslem 55/2012 zveřejněna očekávaná novela zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách ( ZVZ nebo zákon ). V tomto článku bychom Vás rádi seznámili s nejdůležitějšími změnami, které s účinností od nastanou v právní úpravě zadávání veřejných zakázek. Změna definice dotovaného zadavatele Osoby se zvláštní způsobilostí Zákon zavádí pojem osoba se zvláštní způsobilostí, kterou je osoba v pracovněprávním vztahu k veřejnému zadavateli, která absolvovala vzdělávací program dle nového 151a ZVZ. Tato osoba bude od členem hodnotící komise u nadlimitních zakázek a bude se vyjadřovat k zadávacím podmínkám nadlimitní zakázky veřejného zadavatele. bude schválení odůvodnění zakázky (odůvodnění účelnosti zakázky, přiměřenosti požadavků na technické kvalifikační předpoklady, vymezení obchodních a technických podmínek a stanovení způsobu hodnocení nabídek). Odůvodnění zakázky a odůvodnění předpokládané hodnoty bude u státních zakázek schvalovat vláda (od po oponentním vyjádření MMR), u krajských a obecních zakázek příslušné zastupitelstvo. Dle nové definice bude dotovaným zadavatelem osoba, která zadává veřejnou zakázku hrazenou z více než 50 % z veřejných zdrojů nebo pokud prostředky poskytnuté na zakázku z těchto zdrojů přesahují 200 mil. Kč (v takovém případě se nemusí jednat o více než 50% podíl). Nejzávažnějším dopadem této změny bude, že se pod definici dotovaného zadavatele, a tedy pod nutnost postupovat dle ZVZ může dostat jakýkoliv subjekt, který obdrží na svůj projekt dotaci představující více než 50% jeho hodnoty. Snížení finančních limitů pro veřejné zakázky malého rozsahu na polovinu Finanční limity se snižují na 3 mil. Kč pro stavební práce a 1 mil. Kč u dodávek a služeb. Ke sjednocení na 1 mil. Kč pro všechny druhy veřejných zakázek dojde k Snížením limitů dojde k nárůstu zakázek, které budou spadat pod režim zadávání dle ZVZ. U nadlimitních zakázek na stavební práce se bude vyjadřovat k zadávacím podmínkám a v hodnotící komisi bude navíc i osoba s odbornou způsobilostí dle zákona o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě. Významná veřejná zakázka a seznam hodnotitelů Novela zavádí pojem významná veřejná zakázka, kterou je zakázka veřejného zadavatele, přičemž kritériem významnosti bude předpokládaná hodnota (zakázky nad 300 mil. v případě státní správy, 50 mil. Kč v případě krajů, Hl. města Prahy a obcí). Hodnotící komise u státní významné zakázky bude muset mít min. 9 členů, z toho 1 člen bude ze seznamu hodnotitelů vedeného Ministerstvem pro místní rozvoj ( MMR ). Podmínkou pro zahájení zadávacího řízení na významnou zakázku Související změnou je zavedení seznamu hodnotitelů. Ten povede MMR jako veřejný seznam fyzických osob odborně způsobilých hodnotit nabídky. Hlavní funkcí hodnotitele bude dohled nad zákonností, hodnotitel bude proto oprávněn podat Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ( Úřad ) podnět k zahájení řízení ve věci veřejné zakázky, v níž byl navržen za člena či náhradníka hodnotící komise. Lhůty Novela mění ustanovení týkající se lhůt v zadávacím řízení pro veřejné zadavatele. Ruší se všechny možnosti zkracování lhůt kromě možnosti zkrátit lhůtu pro podání nabídky o 5 dní, je-li umožněn neomezený a přímý dálkový přístup k zadávací dokumentaci. V případě úpravy zadávacích podmínek je zadavatel povinen přiměřeně prodloužit lhůtu pro podání nabídek, bude-li změna takového charakteru, že může rozšířit okruh možných Veřejný sektor 10

11 dodavatelů, bude zadavatel povinen prodloužit lhůtu tak, aby od okamžiku změny činila celou původní délku lhůty. Pravidla pro sektorového zadavatele zůstávají nezměněna. Změny v kvalifikačních předpokladech Výraznou změnou je zrušení ekonomických a finančních kvalifikačních předpokladů (EKP) a zrušení možnosti požadovat po uchazečích certifikát ISO. EKP bude nahrazováno čestným prohlášením uchazeče o jeho ekonomické a finanční způsobilosti splnit veřejnou zakázku. Tyto změny mají přispět k otevření možnosti účasti co nejširšího počtu dodavatelů, na druhou stranu omezí možnost zadavatele zajistit prostřednictvím kvalifikace, aby zakázka byla plněna ekonomicky silným a stabilním partnerem. Dále se ruší možnost dodavatele prokázat poskytnutí služby formou čestného prohlášení, pokud byly služby poskytovány jiné osobě než veřejnému zadavateli a není-li možné osvědčení získat z důvodů na její straně. Místo dnes používaného čestného prohlášení dodavatele bude muset dodavatel předložit smlouvu a doklad o uskutečnění plnění. Tento způsob se může v praxi ukázat jako problematický zejména u smluv obsahujících závazky mlčenlivosti a podobná omezení. Zrušení institutu omezování počtu zájemců Další novinkou je zrušení možnosti veřejného zadavatele omezit počet zájemců v užším řízení, jednacím řízení s uveřejněním a soutěžním dialogu. Účelem změny je posílit soutěžní prostředí, když nabídku budou moci podat všichni dodavatelé, kteří prokázali splnění kvalifikace. Na druhou stranu téměř pozbude své funkce zejména užší řízení, jehož základním účelem je pro účely výzvy k podání nabídky zúžit počet zájemců na ty nejvíce kvalifikované. Předběžné uveřejnění Veřejný zadavatel bude povinen uveřejnit předběžné oznámení minimálně 1 měsíc před zahájením zadávacího řízení na podlimitní i nadlimitní zakázky. Součástí předběžného oznámení bude odůvodnění účelnosti zakázky. Pro sektorového zadavatele bude platit současná úprava pravidelného předběžného oznámení s tím, že bude oprávněn zahájit zadávací řízení nejdříve 1 měsíc od odeslání pravidelného předběžného oznámení. Povinné zrušení zadávacího řízení Zadavatel bude povinen zrušit zadávací řízení v případě, kdy obdrží pouze jednu nabídku nebo mu po posouzení nabídek zbude pouze jedna nabídka k hodnocení. Tato povinnost může komplikovat zejména specifická řízení s nedostatečnou nabídkou na trhu. Zároveň se dá předpokládat, že bude více využívána možnost objasnění kvalifikace či vysvětlení nabídky místo okamžitého vyloučení uchazeče. Povinné uveřejňování smluv, výše skutečně uhrazené ceny a seznamu subdodavatelů Významnou změnou je povinnost uveřejňování smluv, výše skutečně uhrazené ceny a seznamu subdodavatelů na profilu zadavatele. Nově budou veřejní zadavatelé uveřejňovat na svém profilu smlouvu uzavřenou na veřejnou zakázku včetně všech změn a dodatků (do 15 dnů od uzavření), výši skutečně uhrazené ceny za plnění veřejné zakázky a se- znam subdodavatelů hlavního dodavatele veřejné zakázky. Seznam subdodavatelů má obsahovat všechny subdodavatele, jimž dodavatel za plnění uhradil více než 10% a v případě významné veřejné zakázky více než 5% z celkové (resp. roční) hodnoty zakázky. U subdodavatelů, kteří mají formu a. s., bude přílohou seznamu subdodavatelů rovněž seznam vlastníků akcií, jejichž souhrnná jmenovitá hodnota přesahuje 10 % základního kapitálu. Dodavatelé budou povinni potřebné informace zadavateli včas poskytovat (seznam subdodavatelů budou dodavatelé povinni předložit do 60 dnů ode dne splnění smlouvy). Uveřejňovací povinnost se nebude vztahovat na veřejné zakázky malého rozsahu s hodnotou nepřesahující 500 tis. Kč a na smlouvy obsahující utajované informace. Ostatní změny Například: zpřesnění lhůt pro vydávání zadávací dokumentace a pro dodatečné informace; zdvojnásobení sankcí za správní delikty; zavedení povinné elektronické aukce pro zakázky na dodávky zboží, které bude vymezeno prováděcím právním předpisem; zákaz hodnocení smluvních podmínek, jejichž účelem je zajištění povinnosti dodavatele (např. smluvní pokuty), nebo platebních podmínek; zákaz podstatných změn smluv na plnění zakázek v souladu s rozhodovací praxí Soudního dvora EU zákaz podstatných změn práv a povinností Veřejný sektor 11

12 vyplývajících ze smlouvy, tj. takových jí čestným prohlášením, že jim nebyla změn, které by rozšířily předmět zakáz- v posledních 3 letech pravomocně ulo- ky nebo by za použití v původním řízení žena pokuta za umožnění výkonu nele- umožnily účast jiných dodavatelů nebo gální práce podle zvláštního právního ovlivnily výběr nejvýhodnější nabídky. předpisu, kterým je právě zákon o zaměstnanosti. Novely ZVZ účinné od ledna 2012 Bez ohledu na chybějící přechodné ustazvz doznal dvou dílčích změn už počát- novení je nutné tyto novinky promítnout kem ledna, kdy v účinnost vstoupily dva podle stanoviska Úřadu a MMR až v za- zákony obsahující rovněž novelizaci ZVZ. dávacích řízeních zahájených po datech K vstoupil v účinnost zákon účinnosti jednotlivých předpisů. Adéla Havlová, partner Barbora Šípová, advokátka o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Souvisejícím změnovým zákonem byla provedena novela ZVZ v části týkající se prokazování základních kvalifikačních předpokladů. Nově musí být bezúhonnost prokazována rovněž ve vztahu k právnické osobě, a to jejím výpisem z Rejstříku trestů. Dne byla s okamžitou účinností vyhlášena novela zákona o zaměstnanosti, která zavedla nový základní kvalifikační předpoklad. Dodavatelé nově prokazu- Veřejný sektor 12

13 POVĚŘENÍ OBCHODNÍM VEDENÍM PODLE 66D OBCHODNÍHO ZÁKONÍKU IP/IT, MÉDIA A TELEKOMUNIKACE OBCHODNÍ PRÁVO VEŘEJNÝ SEKTOR Tento příspěvek se zamýšlí nad dopady nové úpravy pověření obchodním vedením a obchodněprávními aspekty při tzv. souběhu funkcí. V tomto kontextu článek připomíná některé starší závěry vyslovené v judikatuře vyšších soudů, jejichž aplikace na novou úpravu přichází v úvahu. Novelou s účinností od bylo do obchodního zákoníku vloženo nové ustanovení 66d. Toto ustanovení je zmiňováno zejména v souvislosti s problematikou tzv. souběhu funkcí, jeho dopad je nicméně širší, neboť se obecně zabývá problematikou delegace obchodního vedení společnosti na jinou osobu. Obchodní vedení je pojem, který obchodní zákoník blíže nevymezuje, jeho obsah se nicméně stal předmětem dnes již ustáleného výkladu vyšších soudů. Dle rozhodovací praxe se tak obchodním vedením rozumí např. řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech či průběžná pravidelná správa záležitostí společnosti a jejího podniku, tzn. rozhodování o organizačních, technických, personálních, finančních aj. otázkách běžného života společnosti. Výkon obchodního vedení náleží statutárnímu orgánu obchodní společnosti, resp. jeho členům a vymezuje tak jeho působnost dovnitř společnosti. O otázkách obchodního vedení je proto nutné rozhodovat v souladu se zásadami stanovenými obchodním zákoníkem, resp. společenskou smlouvou či stanovami, při- čemž za tato rozhodnutí statutární orgán odpovídá společnosti. Obchodní zákoník nyní výslovně připouští možnost pověřit částí obchodního vedení jinou osobu. Nutno podotknout, že závěr o možnosti delegace činností spadajících pod obchodní vedení na třetí osoby je již delší dobu dovozován v právní teorii i v rozhodovací praxi soudů (typicky pokud jde o povinnost jednatelů k vedení účetnictví). Největší pozornost proto vzbudila explicitní možnost delegovat obchodní vedení i na zaměstnance společnosti, kteří mohou být zároveň i statutárním orgánem nebo jeho členem, tj. připuštění tzv. souběhu funkcí. Připomeňme starší závěry judikatury k souběhu funkcí, z nichž vyplývá, že není možné vykonávat činnost statutárního orgánu v pracovním poměru, neboť tato funkce není druhem práce ve smyslu 29 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Tyto závěry byly později potvrzeny a konkretizovány v dalších rozhodnutích vyšších soudů. V ostatních případech byly za neplatné prohlášeny pouze ty souběhy, u kterých se náplň práce sjednaná v pracovní smlouvě překrývá s agendou spadající do působnosti člena statutárního orgánu. K jednoznačnému prohlášení nepřípustnosti souběhu funkcí v obecné rovině se však judikatura nedobrala. Jakkoliv se nová úprava jeví jako průlomová, je třeba si uvědomit, že činnosti, které spadají pod obchodní vedení, lze nyní vykonávat v pracovněprávním poměru jen za předpokladu předchozího pověření. Formální požadavky na pověření obchodním vedením nová úprava nestanoví, avšak vzhledem k tomu, že obchodní vedení je ze zákona svěřeno statutárnímu orgánu, bude zapotřebí jeho rozhodnutí o tomto pověření. Ve vztahu k zaměstnancům je pak dle našeho názoru možné toto pověření zakotvit např. v organizačních či podpisových řádech. Zákon výslovně neřeší důsledky případné absence pověření. Právě s ohledem na absenci požadavků na formu, lze mít za to, že bude možno pověření často dovodit z konkrétních okolností případu např. z uzavřené pracovní smlouvy. Reálné riziko případných negativních dopadů absence pověření bude tedy spíše malé, nicméně nelze vyloučit, že tato otázka bude v budoucnu posouzena jinak. Novela řeší také otázku odpovědnosti člena statutárního orgánu při delegaci obchodního vedení. Obchodní zákoník výslovně stanoví, že pověření nemá vliv na odpovědnost za porušení povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře. Rovněž k otázce odpovědnosti za delegaci obchodního vedení se Nejvyšší soud vyslovoval již dříve a dovodil v této souvislosti zejména odpovědnost za výběr, tedy odpovědnost za volbu pověřené osoby s ohledem na její odborné schopnosti, znalosti a způsobilost svěřené úkoly řádně plnit. Pro dobu výkonu těchto činností pověřenou osobou pak judikatura uzavřela, že statutární orgán není zbaven povinnosti sledovat a dohlížet na to, jakým způsobem jsou svěřené činnosti Obchodní právo 13

14 prováděny. Tyto názory jsou přiměřeně aplikovatelné rovněž na novou úpravu 66d obchodního zákoníku. Pokud bude obchodním vedením pověřen jeden z členů statutárního orgánu, jistě není nutné zabývat se výběrem, nicméně si můžeme představit, že v případě škody způsobené společnosti bude případná odpovědnost ostatních členů statutárního orgánu ovlivněna též faktem, zda sledovali výkon delegovaných pravomocí. Členové statutárních orgánů by se tak měli o výkonu delegovaných činností alespoň dostatečně informovat např. při zasedání statutárního orgánu. Zcela opomenutou zůstala v nové úpravě otázka jednání za společnost v souvislosti s delegovanými činnostmi při existenci souběhu. U osob pověřených určitou činností při provozu podniku tuto otázku řeší zákon, který zakládá zákonné zmocnění k úkonům s tím spojeným. U zaměstnanců, kteří nejsou zároveň statutárním orgánem společnosti (resp. u třetích osob) by tedy nová úprava neměla vzbuzovat výkladové potíže. Poněkud jiná je však otázka jednání za společnost v případě delegace obchodního vedení na člena statutárního orgánu zaměstnance. Souběžný výkon funkcí ve společnosti v praxi přinášel problémy s posouzením, z titulu jaké pozice daná osoba určité jednání učinila. Velký senát Nejvyššího soudu dospěl již dříve k závěru, že jedna osoba, ač zastává ve společnosti více funkcí, může jménem společnosti disponovat ve vztahu k témuž právnímu úkonu pouze jedním jednatelským oprávněním, a to oprávněním jednat z titulu své funkce statutárního orgánu či jeho člena. Ačkoliv nová úprava si kladla za cíl odstranit neuspokojivou situaci kolem v praxi častých souběhů funkcí, tato otázka bude opět předmětem výkladu. Dle našeho názoru lze s ohledem na řečené dospět k závěru, že argumentace Nejvyššího soudu může být v budoucnu potvrzena i v kontextu 66d a pověřený manažer bude ze zákona oprávněn jednat pouze z titulu člena statutárního orgánu. Pokud jde o zastoupení na základě plné moci, pak jestliže zákon umožňuje výslovně delegovat část činností na třetí osoby, je jen logické, aby byla dovozena i možnost zmocnit tuto osobu samostatně k právním úkonům, které jsou s takovouto činností zpravidla spojeny (např. uzavírání obchodních smluv). Pokud jde ovšem o manažery členy statutárního orgánu, přípustnost udělení plné moci opět není jasná. Ze starší judikatury vyplývá, že plná moc udělená členovi statuárního orgánu k samostatnému jednání za společnost nikoliv pouze k určitému úkonu či úkonům, může být shledána neplatnou pro obcházení způsobu jednání za společnost stanoveného zákonem, resp. společenskou smlouvou (tam kde jsou k jednání oprávněni alespoň dva členové společně). Pokud tedy bude pověřen obchodním vedením zaměstnanec člen statuárního orgánu, není jasné, jaký režim bude mít jeho oprávnění jednat za společnost v souvislosti s touto činností. I v tomto případě tak lze doporučit respektovat způsob jednání statutárního orgánu dle společenské smlouvy. Jak je výše naznačeno, v rovině obchodního práva vzbuzuje problematika souběhu funkcí i po novele obchodního zákoníku řadu otázek. Hlavní přínos nové úpravy pro praxi tedy spočívá pravděpodobně zejména v obecné přípustnosti souběhu a zejména pak navazující veřejnosprávní regulaci veřejného pojištění, kdy funkce člena statutárního orgánu a zaměstnance společnosti byly v zásadě postaveny na roveň. Nicméně i v této oblasti se jistě najde řada praktických pracovněprávních aspektů, na které zákon nepamatoval. Předmětné ustanovení jistě bude předmětem intenzivního výkladu ze strany právní teorie i rozhodovací praxe soudů. V tuto chvíli bohužel není zřejmé, jestli bude kontinuita tohoto výkladu zachována i po účinnosti nového zákona o obchodních korporacích. Ačkoliv 66d zjevně vychází z návrhu zákona o obchodních korporacích (s výjimkou explicitního odkazu na možnost pověření zaměstnance, který je zároveň členem statutárního orgánu), právě ustanovení o pověření obchodním vedením bylo na základě pozměňovacích návrhů během legislativního procesu z návrhu zákona vypuštěno. Schválené znění zákona o obchodních korporacích tak tuto otázku neupravuje a není jasné, jestli bude předmětem případné technické novely zákona nebo bude dána přednost kontinuitě výkladu dnešního obchodního zákoníku. Michaela Riedlová, advokátka Helena Šindelová, koncipientka Obchodní právo 14

15 PRAHA BRNO OSTRAVA BRATISLAVA Česko-slovenská advokátní kancelář s mezinárodním dosahem BŘEZEN 2012 IP/IT, MÉDIA A TELEKOMUNIKACE OBCHODNÍ PRÁVO VEŘEJNÝ SEKTOR Advokátní kancelář Havel, Holásek & Partners se sídlem v Praze a s pobočkami v Brně, Ostravě a Bratislavě je s týmem více než 140 právníků, z toho 21 partnerů, několika desítek studentů právnických fakult a více než 300 spolupracovníků, včetně 100 zaměstnanců spolupracující inkasní agentury Cash Collectors, největší česko-slovenskou právnickou firmou. Kancelář v současné době poskytuje služby zhruba 700 klientům, z toho více než 30 společnostem patřícím do Czech TOP 100 a cca 70 společnostem patřícím do Fortune 500. Advokátní kancelář Havel, Holásek & Partners je podle výsledků oficiální soutěže Právnická firma roku v posledních třech letech nejúspěšnější českou advokátní kanceláří, a to jak podle počtu titulů, tak podle počtu nominací. Kancelář také získala prestižní ocenění Who s Who Legal Award, je vyhodnocena jako nejlepší advokátní kancelář roku 2011 v České republice a v celkovém hodnocení publikace Practical Law Company za všechny hodnocené právní obory získala 1. místo mezi domácími advokátními kancelářemi. Kancelář dále získala ocenění ILO Client Choice Awards 2010 udělované mezinárodní ratingovou agenturou International Law Office (ILO), čímž se stala klienty nejlépe hodnocenou právnickou firmou v České republice. Právníci kanceláře jsou pravidelně uváděni mezi vedoucími či doporučovanými specialisty renomovanými mezinárodními ratingovými publikacemi jako jsou PLC Cross-border, European Legal 500, Chambers Global Guide, European Legal Experts, Global Law Experts a IFLR 1000; tyto publikace uvádějí kancelář jako jednu z nejlepších právních firem pro transakce realizované v České republice v oblasti fúzí a akvizic, obchodního práva a práva obchodních společností, bankovního a finančního práva, práva kapitálových trhů, insolvence a restrukturalizace, stavebního práva, práva nemovitostí, pracovního práva a řešení sporů. Advokátní kancelář Havel, Holásek & Partners má nejkomplexnější mezinárodní podporu dostupnou pro české a slovenské advokátní kanceláře. Týn 1049/ Praha 1 Česká republika Tel.: Fax: Hilleho 1843/ Brno Česká republika Tel.: Fax: Zámecká Ostrava Česká republika Tel.: Fax: Apollo Business Center II, blok H Mlynské Nivy Bratislava Slovenská republika Tel.: Fax: Partner odpovědný za vydání Právních novinek: Mgr. Jan Topinka: jan.topinka@havelholasek.cz, a advokátka Mgr. Jana Buršíková: jana.bursikova@havelholasek.cz Účelem tohoto dokumentu a informací v něm obsažených je informovat obecně o vybraných významných legislativních změnách, nikoliv podat jejich vyčerpávající právní rozbor. Přestože přípravě tohoto dokumentu byla věnována maximální pozornost a péče, advokátní kancelář Havel, Holásek & Partners doporučuje si před přijetím jakýchkoliv rozhodnutí na základě informací v tomto dokumentu vyžádat detailnější právní konzultaci Havel, Holásek & Partners s.r.o. Všechna práva vyhrazena.