MASARYKOVA UNIVERZITA

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEGRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY Syndrom vyhoření ve speciálně pedagogické praxi Diplomová práce Brno 2007 Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Mgr. Pavel Mühlpachr, Ph.D. Vypracovala: Mgr. Karolína Kořínková

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne 27. dubna 2007 Mgr. Karolína Kořínková 2

3 Poděkování Děkuji doc. Pavlu Mühlpachrovi za odborné vedení mé práce, věnovaný čas a trpělivost s všetečnými dotazy. Velmi si cením ochoty pedagogických pracovníků podílet se na výzkumu. Můj nemalý dík patří mým rodičům, kteří mi umožnili studovat, a mé sestře za její podporu. V neposlední řadě děkuji Zbýňovi - za všechno. 3

4 Obsah ÚVOD SYNDROM VYHOŘENÍ (BURNOUT) VYMEZENÍ POJMU SYNDROMU VYHOŘENÍ (BURNOUT) Teoretická východiska syndromu vyhoření Současná pojetí a definice syndromu vyhoření Diferenciální psychologická diagnostika syndromu vyhoření PŘÍČINY SYNDROMU VYHOŘENÍ Obecné rizikové faktory vzniku syndromu vyhoření Další pohledy na zdroje syndromu vyhoření Rizikové profese pro rozvinutí syndromu vyhoření PŘÍZNAKY SYNDROMU VYHOŘENÍ FÁZE VÝVOJE SYNDROMU VYHOŘENÍ PEDAGOGICKÁ PROFESE VYMEZENÍ PEDAGOGICKÉ PROFESE Vývoj v pojetí pedagogické profese PEDAGOGIČTÍ PRACOVNÍCI Vymezení dle právního řádu ČR VÝKON PEDAGOGICKÉ ČINNOSTI Požadavky a nároky na pedagogy Společenské hodnocení pedagogické profese a její prestiž ETOPEDIE Vymezení etopedie, jejích východisek a zaměření Etopedická péče SYNDROM VYHOŘENÍ U PEDAGOGICKÝCH PRACOVNÍKŮ PRACOVNÍ ZÁTĚŽ U PEDAGOGICKÝCH PRACOVNÍKŮ Zatěžující faktory Výskyt syndromu vyhoření u pedagogických pracovníků SPECIFICKÉ PŘÍČINY SYNDROMU VYHOŘENÍ PRO PEDAGOGY Institucionální příčiny Společenské příčiny

5 3.3 SPECIFIKA ETOPEDICKÉ ČINNOSTI V SOUVISLOSTI SE SYNDROMEM VYHOŘENÍ 49 4 METODIKA VÝZKUMU VÝZKUMNÁ STRATEGIE A TECHNIKA SBĚRU DAT CHARAKTERISTIKA VÝZKUMNÉHO SOUBORU POPIS PRŮBĚHU SBĚRU DAT STANOVENÍ HYPOTÉZ PREZENTACE VÝSLEDKŮ UNIVARIAČNÍ ANALÝZA ANALÝZA DETERMINANT SYNDROMU VYHOŘENÍ NA ZÁKLADĚ POHLAVÍ ANALÝZA DETERMINANT SYNDROMU VYHOŘENÍ NA ZÁKLADĚ VĚKU ANALÝZA DETERMINANT SYNDROMU VYHOŘENÍ NA ZÁKLADĚ DÉLKY PRAXE...67 ZÁVĚR...70 SHRNUTÍ...72 LITERATURA

6 Úvod V této diplomové práci se budu zabývat problematikou syndromu vyhoření se zaměřením na skupinu pedagogických pracovníků, kteří pracují s dětmi a mládeží s poruchami emocí a chování. K výběru tohoto tématu mě přivedlo několik důvodů. Společenské hodnocení a postavení pedagogických pracovníků (zvláště učitelů) v poslední době bezpochyby kleslo. Nebudu se zde však zabývat důvody tohoto negativního trendu ani tím, nakolik za ním mohou stát samotní učitelé. Zaměřím se na oblast pracovní zátěže a možného zvýšeného rizika rozvoje syndromu vyhoření u pedagogických pracovníků, čímž bych ráda poukázala na míru náročnosti této profese, která již proto zasluhuje uznání a ocenění. Domnívám se také, že se této problematice dostatečně nevěnuje odborná pozornost. U nás je jen velmi málo publikací, které by se zaměřovaly přímo na pedagogické pracovníky a úskalí jejich profese z psychosociálního hlediska, nikoli z didaktického. Také je nutné brát v potaz, že pedagogickou činnost vykonává opravdu velké množství lidí (což je možné odvodit již ze samotného počtu škol a školských zařízení), a proto považuji za velmi důležité věnovat se tomu, co tato profese obnáší. Významným motivem k výběru tématu pro mne byla dále vlastní prevence vzniku syndromu vyhoření. Domnívám se, že informovanost o této problematice a jejích aspektech může zvláště začínajícím pedagogickým pracovníkům pomoci předcházet či efektivně reagovat na syndrom vyhoření. Už uvědomění si prvotních příznaků či rizikových způsobů chování a situací pro rozvoj syndromu může být velmi prospěšné. Hlavním cílem této diplomové práce bude analyzovat determinanty a projevy syndromu vyhoření u této cílové populace. Nejdříve se pokusím shrnout teoretické poznatky o syndromu vyhoření, jeho příčinách, projevech a průběhu jeho rozvoje. Dále bude vymezena pedagogická profese, objasněn termín pedagogičtí pracovníci z pohledu odborníků i našeho právního řádu a blíže se zaměřím na etopedickou péči. V další části se budu věnovat problematice syndromu vyhoření v rámci pedagogické. Poukážu zde zejména na specifika pracovní zátěže pedagogů a příčin vzniku syndromu vyhoření u této profesní skupiny obecně a také konkrétně u etopedických pracovníků. Následně bude představena metodika použitá při vlastním výzkumu a blíže charakterizována cílová populace. Nakonec budou ověřeny hypotézy a prezentovány výsledky analýzy. 6

7 1 Syndrom vyhoření (burnout) V této kapitole bude nejdříve objasněn pojem syndrom vyhořením - burnout, východiska využívaná k popisu tohoto syndromu a jeho současná pojetí a definice. Dále se bude věnovat pozornost příčinám syndromu vyhoření, možným rizikovým faktorům a také rizikovým profesím, které jsou možností vzniku syndromu vyhoření více ohroženy. Třetí oddíl této kapitoly se bude zabývat nejčastějšími příznaky syndromu vyhoření a neposlední řadě budu popsány fáze vývoje syndromu vyhoření. 1.1 Vymezení pojmu syndrom vyhoření (burnout) Původně byl termín burnout (vyhoření) slangovým označením pro alkoholiky a toxikomany, kteří již natolik propadli závislosti na droze, že o vše ostatní ztratili zájem a ocitli se na dně. Později se tento termín začal používat také ve spojení s lidmi, kteří byli naprosto zaujetí svou prací, které také věnovali veškerou svou energii i čas a ostatní jim bylo lhostejné. Pro ně se vžilo označení workoholici díky podobným znakům s alkoholiky. Burnout (původně burn-out ) jako odborný termín v psychologii a psychoterapii poprvé použil Hendrich Freudenberger 1 v roce 1974 v jeho stati uveřejněné v časopise Journal of Social Issues a popsal ho mimo jiné jako stav vyplenění všech energetických zdrojů původně velice intenzivně pracujícího člověka, (Křivohlavý, 1998: 47; Kebza, Šolcová, 2003). Označil jím jev, který už byl na pracovištích ve Spojených státech v té době běžný a trápil mnoho lidí, kteří ho sami nazývali epidemií letargie, zoufalství, nervozity a bezmoci (Mládková, 2004). Jako první na tento syndrom upozornilo zdravotnictví a v něm konkrétně situace zdravotních sester, zvláště zdravotních sester v hospicových zařízeních poskytující paliativní péči umírajícím pacientům. Později již objektivní medicínské metody prokázaly zvláštní psychofyziologickou zátěž také učitelské profese (další rizikové profese viz dále). 1 Pravděpodobně byl inspirován beletrickou knihou Případ vyhoření ( A Burn out Case ) od G. Greena popisující život nadějného architekta, který se ovšem setkává s neočekávanými problémy a jejich nesmyslností a nakonec po ztrátě veškerého nadšení a iluzí utíká do africké džungle (Křivohlavý, 1998). 7

8 Když se ukázalo, že se tento jev v životě opravdu vyskytuje a dotýká se mnoha lidí, začalo rychle přibývat psychologických studií jedinců vykazujících symptomy syndromu burnout. Nejvíce pozornosti bylo této problematice věnováno od počátku 80. let do jejich druhé poloviny, kdy se pracovalo celkem na 207 studiích. Již v roce 1983 zveřejnil psycholog Faeber seznam 1500 odborných článků a knih věnovaných právě syndromu burnout v anglicky psané psychologické literatuře. V současné době se odhaduje, že bylo vydáno více než anglicky psaných publikací o syndromu vyhoření (Kebza, Šolcová, 2003; Křivohlavý, 1998). V české odborné literatuře byla problematice burnout věnována pozornost zatím spíše okrajově v publikacích, které se zabývají psychologií zdraví, psychoterapií nebo psychosomatikou. Pouze v roce 1994 vydává H. Haškovcová v časopise Sestra orientační článek o tomto tématu a v roce 1998 Státní zdravotní ústav vydal poprvé příručku o syndromu vyhoření určenou odborné i široké veřejnosti. Systematicky zpracován v monografické práci je burnout až v roce 1998 J. Křivohlavým v jeho knize Jak neztratit nadšení, která dlouho zůstává u nás jedinou monografií na toto téma. Daleko více ale přibývá odborných článků, diplomových prací, konferencí a seminářů zejména v oblasti psychologie, pedagogiky a zdravotnictví, jelikož je v těchto odvětvích syndrom burnout velmi aktuální (Kebza, Šolcová, 2003). Termín burnout je do češtiny nejčastěji překládán jako syndrom vyhoření, ale také se můžeme setkat s pojmem vyhasnutí a Kebza se Šolcovou (1998) považují za nejvhodnější výraz syndrom vyhaslosti podle Vymětala (1994, in Kebza, Šolcová, 1998). Někteří autoři, jako např. Křivohlavý (1998), dávají přednost původnímu anglickému výrazu burnout nebo používají výrazy oba Teoretická východiska syndromu vyhoření Kebza a Šolcová (1998, 2003) vymezují dvě hlavní oblasti výzkumu, mezi kterými je možné vysledovat souvislost podstaty syndromu vyhoření na teoretické úrovni. První z nich je existenciálně orientovaná filozofie a psychologie (linie filozofickopsychologická), které se staly inspirativním zdrojem ke zkoumání vztahů mezi zdravím a nemocí pro řadu psychologů či psychiatrů, zejména S. Kobasovou, M. Zolu, ale do 2 V této práci budu používat více uváděný český překlad syndrom vyhoření a v některých případech i anglický výraz burnout. 8

9 určité míry také V. Frankla a C. Rogerse. Z existencionalismu se zaměřují na problematiku prožitků objevujících se v souvislosti s krizí osamělého jedince - intelektuála. Tato krize v sobě zahrnuje také vyrovnávání se s vlastními náladami a pocity, jejichž součástí jsou prožitky osamocení, bezmoci, zoufalství a úzkosti, ale také nudy a zhnusení. K uvědomění si sama sebe ve smyslu existence je podle zastánců tohoto směru nezbytné dostat se do určité krajní situace, kterou mohou bezpochyby být i stavy prožívané v rámci vyhoření. Toto uvědomění si sama sebe jako individuální existence by mělo člověku přinést poznání jeho svobody. Pokud člověk pochybuje o smyslu své existence, jak tomu často při rozvoji pokročilejších fází vyhoření bývá, dostavuje se stav existenciální frustrace. Silně prožívané a dlouhodobě působící stavy existenciální frustrace mohou vyústit v depresi nebo v tzv. noogenní či existenciální neurózu, kterou popsal V. Frankl, S. Maddi a další jako chronickou neschopnost uvěřit v důležitost, užitečnost a pravdivost všeho, co člověk dělá, (Kebza, Šolcová, 2003: 5). Stres a dlouhodobé studium jeho důsledků je druhým podstatným teoretickým zdrojem, který pomohl koncipovat poznatky o syndromu vyhoření (linie psychologickomedicínská). Nejčastěji je stres brán jako důsledek nerovnováhy mezi hodnocením požadavků a zdrojů potřebných k jejich zvládnutí. Jelikož stres má se syndromem vyhoření úzký vztah, budu se mu věnovat více v pododdíle 1.1.3, kde budou tyto dva jevy vymezeny vůči sobě Současná pojetí a definice syndromu vyhoření Na úvod je nutné podotknout, že již první popis syndromu vyhoření H. Freudenbergerem z roku 1974 byl v podstatě v rozměrech současného pojetí. Nicméně, od té doby se ve světové literatuře díky řadě výzkumů a odborných studií o této problematice vyskytlo bezpočet vymezení syndromu vyhoření. Jako ukázka rozmanitosti pojetí syndromu vyhoření poslouží alespoň několik výroků významných psychologů, které uvádí Křivohlavý (1998: 47-48): 9

10 C. Cherniss: Burnout je reakcí na práci, která člověka mimořádně zatěžuje. Burnout je stav, kdy člověk ztratil naději, že se ještě něco může změnit. H. Sek: Burnout je stav chronického špatného fungování. C. J. Alexandrová: Burnout je stavem totálního odcizení (alienation) a to jak práci, tak druhým lidem i sama sobě. S. Kashoff: Burnout je stav člověka, který se podobá vysychání pramenů či vybíjení baterie. Stejně jako stres i burnout není mimo nás, ale v nás. Neznáme ho, dokud se v nás nezabydlí. Řehulka: Burnout je emoční vyprahlost. Burnout je ztrátou smyslu pro zaujetí pracovní činností. Burnout je vystupňovaná nespokojenost ze ztráty iluzí (disilusionment). Potter (1997) zdůrazňuje, že syndrom vyhoření spadá do motivačních problémů. Jde podle ní o ztrátu motivace, která je způsobená pocitem bezmocnosti. Člověk ztrácí o práci zájem, vytratilo se nadšení a práce se mu stává pouze bezduchou dřinou Pracovní vyhoření také nazývá pracovní depresí. S dosaženým výkonem či úspěšností spojuje syndrom vyhoření Rush (2003: 7), který ho definuje jako: Druh stresu a emocionální únavy, frustrace a vyčerpání, k nimž dochází v důsledku toho, že sled (nebo souhrn) určitých událostí týkajících se vztahu, poslání, životního stylu nebo zaměstnání dotyčného jedince nepřinese očekávané výsledky. Z jeho definice je patrné, že syndrom vyhoření nedává do souvislosti pouze se zaměstnáním, ale i s jinými oblastmi života. Naopak uvádí, že tento syndrom může zasáhnout prakticky kohokoliv. Pokud se zaměříme spíše na projevy a dopady syndromu vyhoření, můžeme hovořit o stavu celkového (zejména psychického) vyčerpání, které se projevuje v oblasti kognice, motivace i emocí a která ovlivňuje postoje, názory i výkonnost a následně pak zejména profesionální chování a jednání lidí (Kebza, Šolcová, 1998). Za velmi ucelenou je považována definice, kterou formulovali psychologové A. Pines a E. Aronson (1988, in Křivohlavý, 1998: 49): Burnout je formálně definován a subjektivně prožíván jako stav fyzického, emocionálního a mentálního vyčerpání, které je způsobeno dlouhodobým zabýváním se situacemi, které 10

11 jsou emocionálně těžké (náročné). Tyto emocionální požadavky jsou nejčastěji způsobeny kombinací dvou věcí: velkým očekáváním a chronickými situačními stresy. Křivohlavý (1998) dále hovoří o možnosti dělit definice do dvou skupin stejně jak postupuje věda. První skupinou jsou definice popisné, které vymezují spíše jen určité představy o tom, co se děje v lidech, kteří se potýkají se syndromem vyhoření. Do této skupiny patří např. jedna z definic H. Feudenbergera (in Křivohlavý, 1998: 49): Burnout je konečným stadiem procesu, při němž lidé, kteří se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení (svůj enthusiasmus) a svou motivaci (své vlastní hnací síly). Druhou skupinu pak tvoří definice zralé, které se snaží postupně tyto představy o prožívání lidí se syndromem vyhoření formulovat přesněji a systematičtěji. Sem řadíme např. již výše zmíněnou definici A. Pines a E. Aronsona. Jednotlivá pojetí a definice se často navzájem značně liší, ale přesto v nich lze vysledovat společné znaky většiny z nich: Jedná se zejména o psychický stav, uvádí se řada negativních emocionálních příznaků. Příznaky se především vyskytují v oblasti psychické, ale částečně také v oblasti fyzické a sociální. Na fyzické (tělesné) příznaky není kladen takový důraz. Ač se příznaky objevují zejména v psychické oblasti, syndrom se vyskytuje u jinak psychicky zcela zdravých lidí. Syndrom vyhoření se vždy dává do souvislosti s výkonem určitého povolání, nejčastěji se vyskytuje u tzv. pomáhajících profesí, kde je podstatnou složkou bezprostřední práce s jinými lidmi. Snížená výkonnost v práci není způsobena nižší kompetencí či pracovní schopností a dovedností. Velmi významným faktorem podporující vznik syndromu vyhoření je chronický stres, (Kebza, Šolcová, 2003; Křivohlavý, 1998). Na závěr bych ještě uvedla definici burnout, kterou uvádí P. Hartl (1993: 27) v psychologickém slovníku: Ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí u příslušníka některé z helping professions. 11

12 1.1.3 Diferenciální psychologická diagnostika syndromu vyhoření Výše jsem se pokusila vymezit, co je syndrom vyhoření. V této problematice je ovšem možné a především potřebné ujasnit také to, co syndrom vyhoření není. Odlišit ho od jiných negativních psychických stavů, mezi které se bezesporu syndrom vyhoření také řadí. Hned úvodem je možné říci, že syndrom vyhoření se od ostatních liší svou vazbou na zaměstnání, je situačně-specifický (Kebza, Šolcová, 2003). Velmi často se syndrom vyhoření dává do souvislosti se stresem (resp. distresem). Ačkoli mezi nimi nejsou velké rozdíly, není to totéž. Stres je vymezován jako napětí mezi hodnocením požadavků a hodnocením zdrojů potřebných k jejich zvládnutí. Do stresu se může dostat každý člověk, avšak burnout se objevuje jen u lidí, kteří jsou intenzivně zaujati svou prací. Mají vysoké cíle. Vysoká očekávání, (Křivohlavý, 1998: 52). Jak už bylo uvedeno výše, syndrom vyhoření je spojován se zaměstnáním, zvláště při kterém přichází člověk do bezprostředního kontaktu s druhým člověkem. Stres ale může působit při nejrůznějších činnostech. Chronický stres může být jednou z příčin syndromu vyhoření, avšak důležitou roli hraje smysluplnost činnosti. Pokud má pro nás práce smysl, jsme schopni pracovat i pod velkým stresem, aniž bychom došli k vyhoření (Vodáčková, 2002; Křivohlavý, 1998; Kebza, Šolcová, 2003). Někteří autoři ale také syndrom vyhoření označují za poslední fázi stresové odpovědi podle Selyeho, což je fáze vyčerpání (Burke, Greenglass, 1994 in Kebza, Šolcová, 1998). Dalším velice blízkým negativním emocionálním jevem syndromu vyhoření je deprese, která patří podle statistik Světové zdravotnické organizace (WHO) k nejčastějším nemocem v celosvětovém měřítku. Na rozdíl od stresu, který může být spíše jednou z příčin syndromu vyhoření, depresivní stavy se mohou vyskytovat spíše jako jeho důsledek. Deprese, která má s burnout spoustu společných symptomů (např. smutná nálada, ztráta motivace a energie, pocit bezcennosti), může být také jeho vedlejším symptomem, ale i se vyskytovat na něm naprosto nezávisle. Významným odlišujícím prvkem je, že deprese působí negativně na většinu životních činností, kdežto burnout se omezuje převážně na pocity související s profesním výkonem a jeho důsledky. Deprese s klasifikačního pohledu spadá spíše do psychopatologické či psychiatrické kategorie a je jí také možno léčit farmakologicky, což se u burnout zatím nedaří a využívají se metody psychoterapeutické (logoterapie a existencionální psychoterapie) (Křivohlavý, 1998; Kebza, Šolcová, 2003). 12

13 Při stavu vyhoření je často pociťována únava. Únava jako taková, s kterou se setkal asi každý, vychází nejčastěji z fyzické námahy a je jí možné překonat jednoduše odpočinkem. To u únavy při vyhoření není možné. Únava po fyzické ale i psychické zátěži je také často vnímána pozitivně (radost např. ze sportovního výkonu, z provedené práce apod.). Kdežto únava v rámci vyhoření vyvolává vždy pocity negativní, zejména pocity selhání, bezvýchodnosti a marnosti (Kopřiva, 1997; Křivohlavý, 1998). Určitou podobu lze také vysledovat u některých neuróz, které už jsou ale jakýmsi přechodem mezi normou a vážnějšími psychotickými poruchami. Jde např. o některé únavové syndromy a zvláště pak o existenciální neurózu, která se vyznačuje pocitem zplanění života a úplné existenční beznaděje, pocity bezmoci. Frank (1997) hovoří o ztrátě smysluplnosti života. Některé z těchto pocitů mohou být u syndromu vyhoření také prožívány, ale je tomu až v samém konci tohoto procesu, na počátku totiž bývá naopak velké nadšení a mimořádný prožitek smysluplnosti. Nicméně otázka po smyslu vlastní práce je u syndromu vyhoření vždy přítomna (Kebza, Šolcová, 2003; Kopřiva, 1997; Křivohlavý, 1998). V 10. revizi Mezinárodní klasifikace nemocí z roku 1992 (ICD-10) můžeme syndrom vyhoření najít v rámci skupiny diagnóz kategorie Z 73.0 Problémy spojené s obtížemi v uspořádání života, kde je jako další položka Vyprahlost (vyhoření) a Chybění relaxace a odpočinku. Sem by tedy mohl být burnout syndrom zařazen, případně ještě také do kategorie F 48 Jiné neurotické poruchy, kde je podskupina F 48.0 Neurastenie a F 48.1 Depersonalizační a derealizační syndrom, jelikož je syndrom vyhoření v podstatě specifickým únavovým syndromem (Kebza, Šolcová, 2003; Tošnerovi, 2002). 1.2 Příčiny syndromu vyhoření Málokterý problém má jen jednu evidentní příčinu a ani u syndromu vyhoření tomu není jinak. Ty nejvýznamnější a nejčastější příčiny jsou zahrnuty již v definicích, jež jsem mnohé uvedla výše. Například Pines a Aronson (1988 in Křivohlavý, 1998: 10) ve své definici jako příčinu burnout vymezují dlouhodobé pobývání v situacích 13

14 emocionálně mimořádně náročných, přičemž tato náročnost je velmi často způsobena kombinací velkého očekávání a chronického situačního stresu. Na úvod je také nutné uvést, že syndrom vyhoření nevzniká náhle jako důsledek izolovaných traumatických zážitků. Naopak má kumulativní průběh začínající pouze drobnými varovnými signály a je výsledkem chronického emocionálního přetížení (dlouhodobého působení stresorů), přičemž důsledky přicházejí postupně a nenápadně (Mládková, 2004; Potter, 1997, Tošnerovi, 2002). Vzhledem k rozmanitosti a množství možných příčin je mnozí autoři označují spíše jako rizikové faktory spolupůsobící při vzniku syndromu, případně je ještě rozdělují do určitých oblastí. Jelikož je možných rizikových faktorů vzniku opravdu hodně, pokusím se je roztřídit a shrnout, využívaje přitom sebraných poznatků a souborů více autorů Obecné rizikové faktory vzniku syndromu vyhoření Jak už jsem předeslala dříve, možných rizikových faktorů vzniku burnout je hodně a nestává se, že by k vyhoření vedl jen jeden z nich. Naopak se vzájemně doprovázejí a mají mezi sebou kauzální vztahy, které mohou být i oboustranné, často také dochází k tzv. začarovaným kruhům navzájem se podporujících faktorů. Přičemž riziko se zvyšuje, pokud nepříznivé podmínky (ať už pracovní či z osobního života) trvají příliš dlouho a/nebo dochází k jejich kumulaci. Nejčastěji uváděné faktory spolupůsobící při vzniku syndromu vyhoření jsem roztřídila do následujících skupin, podle toho, čeho se dotýkají nebo s čím převážně souvisí: Zaměstnání: - původně velké pracovní nadšení, očekávání, angažovanost a zaujetí (tzv. fenomén prvních let v zaměstnání ); - pracovní podmínky nedostatečné technické vybavení, přetíženost, nejasné úkoly, nejasnost role, monotónní práce, nadměrné požadavky na výkon, nízká autonomie pracovní činnosti, strohý pracovní režim, diktátorský režim, nedostatečná vnitřní struktura organizace, nedostatek personálu, neadekvátní finanční ohodnocení, podmínky neumožňující tvořivé rozvinutí schopností a uplatnění dovedností, soutěživé a konkurenční prostředí; 14

15 - přílišná byrokracie; - příslušnost k profesi profesionální práce s lidmi (viz dále); - klima na pracovišti nízká kvalita pracovního kolektivu a kvalita vedení, nevymezené kompetence pracovníků, pomluvy, urážení, nedostatek uznání a kladného oceňování práce, charakter kolegů a jejich pracovní zaujetí; - délka zaměstnání na jednom pracovišti 3, - klienti samotní jejich povahové rysy, komunikační dovednosti, nálada, přístup k pracovníkovi, nespolupracující klienti, nevyléčitelně nemocní lidé, lidé v nouzi či lidé v náročné životní situaci, kterým z objektivních důvodů nejsme schopni účinně pomoci. Duševní a emocionální faktory - neustálé odmítání ze strany druhých, které je problematické, pokud si ho bereme osobně; - dlouhodobé neúspěšné jednání s lidmi; - střední až vysoká senzitivita, empatie, zájem o druhé; - depresivní ladění, negativní afektivita, stabilně prožívaný hněv; - dlouhodobé prožívání něčeho nepříjemného, nic se nezlepšuje; - nutnost čelit dlouhodobému, chronickému stresu; - očekávané či požadované příjemné a přátelské vystupování za každé situace; - prožitek bezmoci a beznaděje; - pocit, že již nemůže dostát požadavkům a nárokům, kdy úsilí vkládané do činnosti naprosto neodpovídá nízkému výslednému efektu. Tělesné faktory - únava a vyčerpání (z různých důvodů z množství klientů, práce na směny, přetěžování, ale i z atmosféry na pracovišti apod.); - neschopnost relaxace a odpočinku či nedostatek příležitostí k nim (nedostatek spánku, rekreace, relaxace); - špatný tělesný stav a zanedbávání tělesných potřeb 4. 3 Ze studie Aronsona a kol. (1983 in Mallotová, 2000) zabývající se burnout u pracovníků psychiatrie vyplynula délka zaměstnání jako významný rizikový faktor vyhoření. Čím déle lidé na pracovišti pracovali, tím se snižovala jejich spokojenost s prací, pocit úspěšnosti, zvyšovala se tendence vyhýbat se pacientům a změnil se i vztah k psychickému onemocnění. 15

16 Osobní faktory - nahromadění obtížných životních situací, problémy v osobním životě (rodinné problémy, mezilidské konflikty, bytová situace apod.); - osobnostní a povahové rysy 5 - vysoký perfekcionismus, odhodlanost a cílevědomost, odpovědnost, úzkostné a obsedantní rysy, nízké nebo nestabilní sebepojetí a sebehodnocení, ale také přehnaně vysoká sebedůvěra vedoucí k tendenci vše si udělat sám, nízká asertivita, soutěživost a silná potřeba úspěchu a uznání, hostilita, původně velká empatie a obětavost; - životní styl, workoholismus; - lidé, kteří si kladou příliš vysoké požadavky, pracují nad úroveň své kapacity, schopností, dovedností a kompetencí. Společenské faktory - neustále rostoucí životní tempo v civilizované (západní) společnosti, které tak vytváří prostředí každodenního chronického stresu; - soutěživý charakter společnosti 6 ; - zvyšující se nároky na ekonomické, sociální a emoční zdroje člověka ve spotřebně orientované společnosti, snaha nebýt pozadu za ostatními; - prodloužení etapy života, po kterou je třeba čelit výše zmíněným nárokům; - falešný obraz úspěchu a štěstí spojovaný s množstvím věcí, které si můžeme koupit, vytvořeno reklamou; - tlak na ženy v domácnosti, aby nastoupily do práce dvojí břemeno (Křivohlavý, 1998; Kebza, Šolcová, 2003; Mallotová, 2000; Vodáčková, 2002; Rush, 2003; Potter, 1997). 4 Rush ( 2003) považuje špatný fyzický stav za jednu z hlavních příčin syndromu burnout, jelikož poté jsme mnohem zranitelnější po stránce emocionální i duševní. 5 Míra jejich vlivu není zatím zcela jasná, nicméně např. Rush (2003, s. 38) uvádí osobnostní profil tzv. výkonných dříčů jako jednu z hlavních příčin vyhoření ( jejich nejhoršími nepříteli jsou často oni sami ). Dále také Kebza a Šolcová (2003) mezi rizikové faktory řadí velké množství osobnostních rysů. Rizikových povahových rysů může být velké množství a mohou stát také naproti sobě (příliš nízké i příliš vysoké sebevědomí), uvedu zde proto jen ty nejčastěji zmiňované. 6 Rush (2003) vysvětluje větší výskyt syndromu vyhoření ve Spojených státech právě značným soutěživým charakterem americké společnosti. 16

17 1.2.2 Další pohledy na zdroje syndromu vyhoření Poněkud odlišný přístup k příčinám vyhoření má K. Kopřiva (1997). Popisuje tři různé cesty vedoucí k vyhoření: 1. Ztráta ideálů, kterých bylo na počátku cesty spousty, avšak postupně přibývající problémy zabraňují dosažení mnohých cílů, dochází ke ztrátě důvěry ve vlastní schopnosti a ztrátě smysluplnosti samotné práce. Stále rostoucí vyčerpání nakonec vede k vyhoření, kdy povolání ztrácí všechen svůj smysl. Jednoduše řečeno: Ten kdo hoří, může vyhořet (Křivohlavý, 1997: 101). Ale je nutné si uvědomit, že počáteční nadšení není chybou, je naopak velkým impulsem a energií, která se sice za chvíli spotřebuje, ale to neznamená konec. Křivohlavý to popisuje jako první stupeň rakety, který vyhoří a odpadne, čehož bychom neměli litovat. 2. Workaholismus, který je nutkavou vnitřní potřebou hodně pracovat a řadí se mezi závislostní chování, může být druhou cestou vedoucí k vyhoření. Léčba závislostí bývá obtížná, ale u workaholismu je výhodou, že usilovná práce nemůže vstoupit do mozkového metabolismu, jak tomu bývá např. u alkoholu. 3. Teror příležitostí, který by bylo možné popsat jako neschopnost slevit v pracovní vytíženosti, nevyužít šanci či nabídku, vyjadřuje životní pocit řady lidí v postsocialistickém období. Od workaholismu se odlišuje neschopností odmítnout, nedostatkem řádu v životě, horším kontaktem s realitou, není to případ nutkavosti pracovat. Tošnerovi (2002) se dívají na zdroje syndromu vyhoření z pohledu několika teorií či přístupů k životu. Zdroje vyhoření je možné zkoumat například z pohledu věd, které se zabývají zdravím. Sem patří i teorie životních událostí. V této teorii jsou životní situace pojímány jako události, které nás v životě potkaly a nějakým způsobem ovlivnily. Přičemž záleží pouze na našem subjektivním posouzení a prožívání oné životní událost, nikoli na vnějším zhodnocení její závažnosti. Stopy v nás nezanechávají pouze významné události, ale také ty drobné, pokud mají opakující se či chronický charakter. Je nutné si uvědomit, že většinou nemůžeme ovlivnit důsledky životních událostí, je však možné ovlivnit to, jak o nich uvažujeme a jak na ně vzpomínáme. Podle Tošnerových je do určité míry možné vypěstovat si strategii řešení malých věcí mávnutí rukou i to, jak sdílet naše problémy s druhými či řešit problémy včas, než nabudou tíživých rozměrů. 17

18 Další pohled na náš životní styl a s ním související zdroje vyhoření nám nabízejí iracionální myšlenkové vzorce. To jsou většinou nevědomé příkazy, které má v sobě každý již od dětství a které ovlivňují naše každodenní rozhodování, aniž bychom si toho byli vědomi. Lze také říci, že jde o jistá zjednodušení nebo ukvapená zobecnění učiněná bez rozmyslu, která se stávají trvalými příkazy omezující naše chování. Takovými to iracionálními myšlenkovými vzorci, které by mohly napomoci k vyhoření, jsou např. výroky typu: Je pro mě důležité, aby mě prakticky každý člověk z mého okolí miloval nebo uznával, Je to katastrofa, jestliže věci nejsou tak, jak bych je chtěl/a mít, Je pro mě jednodušší se obtížím vyhnout než jim čelit, (Tošnerovi, 2002: 10). Zbavení se těchto vzorců nám může ulevit. Ovšem myšlenkové vzorce je obtížné u sebe odhalit, jelikož některé z nich se mohou stát pevnou součástí osobnosti a pokud takovéto vzorce zpochybníme, mohlo by to otřást samotným smyslem našeho života. Účelné je alespoň přeformulovat naše myšlenkové vzorce do méně kategorického významů pomocí výrazů: Nemusím vždy nebo Není vždy nutné, aby. Zcela ke kořenům vyhoření by nás podle Tošnerových (2002) mělo zavést zamyšlení nad smyslem našeho života a nad smyslem práce v životě. Podle V. Frankla, který je zakladatelem logoterapie 7, je hledání smyslu života základní lidskou motivací. Smysl práce je považován za jeden z nejdůležitějších pro smysl života. K práci přesto můžeme být motivováni různými důvody (prestiž, mzda, uznání atd.) a tak může mít v našem životě nejrůznější postavení. Pro někoho může být práce skutečným smyslem života a být sama motivací k další práci. Problém je, že pokud práce přestává mít smysl, spotřebovává mnohem více energie a přitom dává mnohem méně uspokojení z vykonané práce. V poslední době se vědci při hledání faktorů, které podporují či naopak zamezují rozvoji syndromu vyhoření, výrazně zabývali sociálně-psychologickými souvislostmi. Objevily se úvahy o tom, že syndromu vyhoření by mohl být infekční záležitostí. Podle tohoto předpokladu by vznik a rozvoj vyhoření v určitém sociálním prostředí usnadňoval a podporoval jeho šíření ve stejném, nebo blízkém sociálním prostředí jedné firmy, instituce či komunity, (Schaufeli in Kebza, Šolcová, 2003: 11). Podle předpokladů Maslachové (in Kebza, Šolcová, 2003) je syndrom vyhoření spíše 7 Logoterapie je psychoterapeutický směr existenční analýzy, který se snaží odhalit v biografii nemocného smysl jeho života (Hartl, 1993). 18

19 systémovou než osobní záležitostí a může upozorňovat na neoptimální fungování organizace. V listopadu 2004 uveřejnila ČTK nová zjištění švédských lékařů, kteří podrobili testům EEG 35 pacientů se syndromem vyhoření. Doposud nebyla přesná příčina syndromu vyhoření známa, za významný faktor vzniku se považoval stres, avšak tito lékaři si myslí, že: Lidé mohou docela dobře fungovat i při vysoké stresové zátěži a že vyhoří, až když začnou trpět přerušovaným spánkem (Akerstedt, 2004 in ČTK, 2006). Nicméně původem těchto poruch spánku je podle stejného týmu lékařů pravděpodobně opět dlouhodobý stres v práci. Ve výsledku je tedy chronický stres stále velmi významným faktorem pro vznik syndromu vyhoření Rizikové profese pro rozvinutí syndromu vyhoření Jak už jsem uvedla výše, existují i rizikové profese pro vznik syndromu vyhoření. Většina autorů uvádí, že jde obecně o pomáhající profese či o profese, kde pracovníci přicházejí do kontaktu s jinými lidmi a intenzivně se zabývají jejich problémy. Nejdříve byl popsán jen u některých zaměstnaneckých kategorií zejména u lékařů, zdravotních sester, učitelů a policistů, kde byly hlavní příčiny viděny v nadměrných psychických a emočních nárocích (Maslach, Jackson, 1986 in Kebza, Šolcová, 1998; Mládková, 2004). Až později se ukázal výskyt syndromu vyhoření i v dalších zaměstnaneckých kategorií např. sociálních pracovníků, advokátů, pojišťovacích agentů. Někdy se burnout projevuje i u nezaměstnaneckých kategorií, vždy však u osob, jež jsou v jakémkoli kontaktu s druhými lidmi, jsou závislí na jejich hodnocení a mohou být vystaveni působení chronického stresu např. u výkonných (špičkových) umělců, sportovců, ale také u osob samostatně výdělečně činných (dealeři, prodejci, pojišťovací a reklamní agenti atd.), (Kebza, Šolcová, 1998: 433). Ze studií a výzkumů zabývajících se problematikou vyhoření lze vyvodit přehled nejčastějších profesí, u kterých je možné předpokládat rozvinutí syndromu vyhoření (Křivohlavý, 1998; Kebza, Šolcová, 2003): - lékaři (zejména pracující v hospicech, v oborech onkologie, psychiatrie, gynekologie nebo na jednotkách intenzivní péče), 19

20 - zdravotní sestry, - další zdravotní personál (ošetřovatelky, laboranti), - psychologové a psychoterapeuti, - sociální pracovnice ve všech oborech a poradci ve věcech sociální péče, sociální kurátoři, - učitelé na všech stupních škol, - policisté (zejména v přímém výkonu služby a kriminalisté), - právníci, zvl. advokáti, - pracovníci věznic a nápravných zařízení, - úředníci (v bankách, na úřadech, orgánech státní správy), - pracovníci pošt, - poradci a informátoři, - politici, profesionální funkcionáři, - duchovní a řádové sestry, - sportovci, - podnikatelé, obchodníci, manažeři, - vedoucí letecké dopravy, piloti a osádky letadel. Většinu výše uvedených profesí lze zařadit do profesních skupin/oblastí, které zahrnují profese s podobnou pracovní náplní či klientelou a u kterých je možné identifikovat podobné rizikové faktory vzniku syndromu vyhoření. Zdravotnictví Jak už jsem uvedla výše, zdravotnictví bylo první oblastí, která na problematiku syndromu vyhoření poukázala. Syndrom vyhoření se dotýká prakticky veškerého zdravotnického personálu a to na vyšší než průměrné úrovni. Týká se to především těch medicínských oblastí, kde je účinnost léčby relativně nízká či dokonce téměř nulová (viz výše). Vychází to zejména z velké emocionální zátěže, které musejí tito pracovníci čelit a na kterou nejsou dostatečně připraveni. Často se setkávají s pocity bezmoci a frustrací, jelikož nedokáží pacientům pomoci nebo také z důvodu neprojevení uznání. Nadměrně je na ně kladen požadavek empatie projevování soucítění s pacienty, neustále také musí pacienty povzbuzovat a utěšovat, což je emocionálně velmi náročné. Na druhou stranu nebo možná právě proto jsou nuceni si vytvářet od pacientů odstup, aby jim mohli poskytnout dobrou péči. Jak ale od sebe rozeznat tzv. profesionální 20

21 odstup, který je ve zdravotnictví téměř podmínkou dobré péče, od ztráty profesionálního zájmu či osobního zaujetí způsobeného syndromem vyhoření, který má za následek snížení kvality i kvantity práce? Náročnost tohoto povolání lze demonstrovat na výsledcích studií sebevražednosti pracovníků ve zdravotnictví, která je u německých lékařů o 50% vyšší a u rakouských lékařů dokonce o 250% vyšší, nežli je celostátní průměr v těchto zemích. Ukázalo se, že sebevražednost má úzký vztah se syndromem vyhoření. Dalším méně tragickým ovšem stejně závažným důsledkem syndromu vyhoření je fluktuace zaměstnání (změna, střídání zaměstnání). V USA se její hodnota pohybuje u zdravotních sester některých oborů až kolem 70% ročně a u lékařů na onkologických zařízeních je to 58% (Křivohlavý, 1998). Školství U učitelů se syndrom vyhoření vyskytuje také ve velmi vysoké míře (u vysokoškolských učitelů méně). Paradoxem či smůlou je, že se týká především relativně nejlepších učitelů, kteří přicházejí s nadšením, snahou děti opravdu připravit do života, snaží se zavádět alternativní metody apod. Ovšem naráží jednak na malý zájem žáků, jejich nekázeň, ale také na nevstřícný přístup kolegů i vedení. Velice často u nich dochází ke ztrátě ideálů, se kterými do zaměstnání nastupovali. A i zde se velká náročnost projevuje zvýšenou fluktuací pracovníků. Výzkumy v USA uvádí, že ročně změní svou práci 20% učitelů. Sociální péče a sociální služby Do této skupiny lze zařadit poměrně velké množství profesí, které se mohou zdát odlišné. Je možné sem zařadit sociální pracovníky a sociální kurátory, policisty, pracovníky nápravných zařízení atd. Pro všechny je hlavní pracovní náplní kontakt s lidmi v obtížných životních situacích, které jim pomáhají řešit. I zde se často setkávají s pocity bezmoci a frustrací, jelikož ne vždy je klientova situace řešitelná a ne vždy je jejich práce dostatečně oceněna nebo uznána. Syndrom vyhoření se vyskytuje u 10-25% pracovníků sociálních služeb (Schaufeli et al., 1993 in Křivohlavý, 1998). Manažeři a vedoucí pracovníci Tato skupina nezahrnuje jednu profesní oblast, nicméně jde o skupinu pracovníků, kteří jsou syndromem vyhoření také mimořádně ohroženi. Kromě toho, že vedoucí pracovník nese největší zodpovědnost, musí umět jednat s lidmi a dokázat je vést, obstát 21

22 v konkurenčním boji a při tlaku různých nátlakových skupin, nachází se především v nepříjemné pozici tlaku ze dvou protilehlých stran ze strany svých podřízených a svých nadřízených (tzv. dvojí vazba double bind). 1.3 Příznaky syndromu vyhoření Stejně jako je mnoho příčin a rizikových faktorů syndromu vyhoření, můžeme nalézt také celou řadu příznaků, symptomů vyhoření. Jak výstižně uvedla Potter (1997: 14), tyto příznaky nejsou ani neobvyklé, ani záhadné. Ve skutečnosti je těžké najít někoho, kdo netrpí žádným z nich. Příznaky lze rozdělit do tří skupin podle úrovně, v které se projevují: Psychické příznaky: v kognitivní (poznávací a rozumové) oblasti je zejména narušena koncentrace pozornosti a zhoršená paměť, dochází k útlumu celkové aktivity a ke snížení kreativity, iniciativy, invence a motivace. Klesá také schopnost adaptovat se a učit se novým věcem. Charakteristické pro stav vyhoření je snížené sebehodnocení (self-esteem) a sebepojetí, které vycházejí z pocitů snížené profesionální kompetence. V rovině emocionální se syndrom vyhoření projevuje sklíčeností, nespokojeností, podrážděností. Převládá pocit emocionální vyčerpanosti a toho, že vynaložené úsilí neodpovídá efektivitě tohoto snažení. Mohou se též vyskytovat deprese, pocity bezmoci a bezvýchodnosti, frustrace a smutku. Typická je ztráta zájmu o témata související s prací a projevy cynismu a negativismu vůči klientům. Obecně lze říci, že jedinec trpící vyhořením prožívá mnoho negativních citových stavů a těžkých myšlenek, které dříve neměl (Kebza, Šolcová, 2003; Tošnerovi, 2002; Křivohlavý, 1998; Vodáčková, 2002). Příznaky na fyzické úrovni: lidé, kteří procházejí stavem vyhoření, především pociťují mimořádně velkou celkovou únavu, jsou apatičtí a rychle unavitelní. Jsou také mnohem náchylnější k nemocem a projevují se u nich vegetativní obtíže (bolest u srdce, dýchací a zažívací obtíže apod.), dále pak poruchy spánku a krevního tlaku. Často je sužují nespecifikované bolesti hlavy i bolesti ve svalech a celková tenze. V této době hrozí zvýšené riziko rozvoje závislosti, jelikož lidé trpící vyhořením mají tendenci užívat nejrůznější náhražky (alkohol, káva, cigarety, léky na spaní či uklidnění atd.), aby sami 22

23 překonali své negativní psychické stavy, zejména deprese a úzkosti (Potter, 1997; Kebza, Šolcová, 2003; Tošnerovi, 2002). Příznaky na úrovni sociálních vztahů: syndrom vyhoření se na této úrovni projevuje celkovým útlumem sociability. Je zde výrazná tendence omezovat kontakty s klienty i kolegy, ubývá angažovanosti, což vše souvisí s celkovou nechutí k vykonávané profesi. Dalšími příznaky jsou nízká empatie (zvláště u lidí původně s vysokou mírou empatie) a přibývání konfliktů v práci i v soukromí, které vznikají většinou důsledkem nezájmu a lhostejnosti (Kebza, Šolcová, 2003; Tošnerovi, 2002). Je důležité podotknout, že výše zmíněné příznaky nesouvisí se syndromem vyhoření, pokud jsou způsobeny psychiatrickým onemocněním, nedostatečnou kvalifikací (nekompetentností) nebo osobními problémy odrážejícími se do povolání. Ani únava z monotónní práce není příznakem tohoto syndromu, jelikož nesouvisí s pocity neschopnosti (Křivohlavý, 1998). Matoušek a Hartl (2003: 56) v souvislosti s projevy syndromu vyhoření dále upozorňují, že musí dojít ke změně v chování pracovníka, abychom mohli projevy přičítat syndromu vyhoření. Pokud se někdo ke klientům od začátku své pracovní dráhy chová tak, jako se chovají pracovníci trpící syndromem vyhoření, nejde u něj o reakci na pracovní stres, ale o stálý postoj. Na závěr je nezbytné zdůraznit, že příznaky (ostatně stejně jako příčiny) syndromu vyhoření jsou vždy individuální záležitostí, jelikož významnou roli hraje jedinečnost psychofyzických vlastností každého jedince (Mládková, 2004). Ovšem příznaky tohoto syndromu se netýkají pouze jedince samotného, kdy můžeme hovořit o subjektivních příznacích, které byly uvedeny výše. Je ovlivněna také kvalita jeho práce, je snížena jeho výkonnost, bývá častěji nemocný, což je možné označit jako příznaky objektivní, jelikož jsou zjistitelné i kolegy či klienty (Křivohlavý, 1998; Tošnerovi, 2002). 1.4 Fáze vývoje syndromu vyhoření Jak už bylo zmíněno výše, syndrom vyhoření nevzniká naráz a není neměnným stavem, nýbrž jde o stále se vyvíjející proces, který má kumulativní průběh. Je možné ho vnímat 23

24 i jako stav, který nastává v důsledku mnoha okolností, zejména chronického stresu (Kebza, Šolcová, 2003). Podle Křivohlavého (1998) není tento syndrom ani osamoceným jevem, ale lze ho částečně zařadit do konečného stadia procesu GAS - General Adaptation Syndrom (obecný adaptační syndrom), který vymezil a rozložil do tří fází H. Selye (in Křivohlavý, 1998: 60): 1. fáze působení stresoru; 2. fáze zvýšená rezistence (obranyschopnost); 3. fáze vyčerpání rezerv sil a obranných možností. Průběh syndromu vyhoření se obvykle řadí do této 3 fáze stresu. Ve vymezení počtu fází vývoje syndromu vyhoření se jednotliví psychologové liší. Ovšem princip a popis průběhu je do velké míry shodný. Na obecné úrovni se většinou uvádějí následující fáze: 1. Nadšení jako iniciační fáze, pro které je příznačná vysoká angažovanost a zapálení pro věc. U většiny absolventů, kteří začínají pracovat v pomáhajících profesích (a nejen tam), je možné naleznout velké naděje a vysoká až nerealistická očekávání a ideály. Práce se může stát hlavní náplní a smyslem života, které se vše uzpůsobuje. 2. Stagnace nebo také náhled, vystřízlivění, jelikož ideály nelze plně realizovat, mění se proto jejich zaměření a člověk je nucen slevit ze svých očekávání. Práce už není natolik uspokojivá a lákavá, prosazují se více potřeby volného času, rodiny, přátel apod. V této fázi začínají obtěžovat požadavky klientů i kolegů či zaměstnavatele. 3. Frustrace a zklamání tématem i celou profesí. V této fázi jsou typické otázky po efektivitě a smyslu vlastní práce. Klient je vnímán negativně. Mohou se objevit emocionální a fyzické obtíže i problémy ve vztazích na pracovišti. 4. Apatie nastupující v situaci trvalé frustrace v práci, kdy není možnost tuto situaci změnit ani opustit. Objevuje se zde plná hostilita vůči klientovi i všemu, co má souvislost s povoláním nebo s vykonávanou činností. Jsou proto vykonávány jen nejnutnější a nezbytné úkony, které jsou v náplni práce. 5. Syndrom vyhoření v podobě úplného vyhoření a vyčerpání je poslední fází, kterou provází cynismus, odosobnění a ztráta lidskosti (Hennig, Keller, 1996; Mallotová, 2000; Kebza, Šolcová, 2003). 24

25 2 Pedagogická profese V této kapitole bude nejdříve věnována pozornost pedagogické profesi, jejímu postavení mezi ostatními profesemi a současným celoevropským trendům vývoje pojetí této profese a její náplně. Druhý oddíl bude vymezovat pedagogické pracovníky z pohledu obecného povědomí i odborníků a také legislativy. Podrobněji bude popsána role učitele a jeho činnosti zejména v souvislosti s novým pojetím. Další část se bude zabývat činností pedagogických pracovníků, jaké jsou předpoklady pro výkon této činnosti i jaké jsou kladeny na pedagogy požadavky. Bez povšimnutí nezůstane ani prestiž a hodnocení pedagogické profese jak ze strany společnosti tak i samotných pedagogů. V posledním oddíle této kapitoly bude nejprve stručně popsána speciální pedagogika jako dílčí pedagogická disciplína. Následně se bude tento oddíl věnovat již etopedii, přičemž se objasní zaměření, úkoly, cíle a pojetí etopedické činnosti. Na závěr budou zmíněny zařízení poskytující poradenskou či ústavní péči v etopedické oblasti. 2.1 Vymezení pedagogické profese Ačkoli výchovná činnost je prakticky vykonávána od nepaměti a postupně se institucionalizovala, profesionalizovala a vznikla pedagogická teorie (Jůva, 1999), stále se vedou debaty o podstatě pedagogické profese. Učitelství 8 stále není jednoznačně považováno za plnou profesi, ale spíše za semi-profesi, podobně jako např. sociální práce, jelikož nesplňuje všechna kritéria patřící k profesi 9. Ještě častěji je učitelství vnímáno jako poslání, jelikož se klade větší důraz na morální aspekt odborné práce (Řehulka, Řehulková, 1998; Nečasová, 2003). Cílem této práce však není posuzovat, zda lze pedagogické povolání považovat za opravdovou profesi, proto je tato otázka dále ponechána stranou. 8 Učitelství je sice jen jednou ze spektra pedagogických profesí či činností, jak bude patrno z vymezení dle právního řádu uvedeného v pododdílu 2.2.1, ovšem jelikož se jedná o nejpočetnější skupinu této profese, je na ní pozornost nejvíce zaměřena. Nicméně je do velké míry možné vztahovat uvedené skutečnosti i na další pedagogické profese (Střelec, 2002). 9 Podle anglosaského pojetí (Greenwood, 1954, in Nečasová, 2003), které výraz profese užívá v užším smyslu než je používáno např. u nás, má profese (povolání) pět základních vlastností: systematická teoretická základna, autorita profese uznávaná klienty, autorita uznávaná společností, profesní kultura a etický kodex. 25

26 Jednoznačně lze pedagogickou činnost řadit mezi pomáhající profese, pro které je charakteristické, že jsou za vhodných okolností schopny pomáhat druhým lidem při zvládání jejich úkolů (Frank, 1973 in Matoušek, Hartl, 2003). Co toto zařazení znamená pro samotné pracovníky pomáhajících profesí bude uvedeno níže. Pedagogický slovník (Průcha, Walterová, Mareš, 2003: 262) nabízí následující vysvětlení učitelské profese/povolání: Sociální pracovní role spojená s výkonem souboru činností, jejichž smyslem je působit na chování, přesvědčení a cítění žáků a předávat jim znalosti, dovednosti a návyky vytvořené kulturou předchozích generací. Přičemž dále autoři uvádějí 5 charakteristik tohoto povolání: a) existence systematické pedagogické teorie, o kterou se učitelská činnost opírá; b) nutnost osvojení této teorie pro zvládnutí profese, jejíž formální podmínkou je VŠ studium; c) existence specifické společenské potřeby vychovávat a vzdělávat mladou generaci a z ní plynoucí profesní autorita učitelů; d) existence profesních asociací učitelů [ ]; e) existence profesní etiky, tj. etiky vztahů učitelů k žákům, rodičům i celé společnosti. Je důležité si uvědomit, že s těmito charakteristikami je také úzce spjata role učitele ve společnosti, jeho sociální status a prestiž. Podobně učitelskou profesi definuje Spilková (1997: 56), přímo však zmiňuje navíc významnou roli v sociální oblasti. Učitelskou profesi chápe jako soubor činností, jehož smyslem je celková kultivace žáka, jeho schopností, vlastností, zájmů, postojů, hodnotových orientací apod., zprostředkovávání poznání, usnadnění socializačního procesu, vrůstání do sítě sociálních vztahů, společenských hodnot a kulturních tradic, vybavování základními poznatky, dovednostmi a návyky Vývoj v pojetí pedagogické profese Přehled změn v pojetí učitelské profese a nové trendy ve vývoji této profese nabízí Spilková (1997). Ačkoli se pojetí učitelské profese na mezinárodní úrovni různí, a to zejména v oblasti společenského očekávání od této profese, je možné vysledovat společné rysy a trendy ve vývoji této profese. Především je patrná tendence k profesionalizaci učitelství. Učitelství, činnost učitele při vyučování už není chápáno jako technologický proces, který lze přesně 26

27 naplánovat a krok po kroku realizovat, ale jako složitý a měnlivý proces osobního setkávání učitele a žáka [ ], jako proces, který má mnoho neznámých, (Spilková, 1997: 57). Dalším trendem je rozšíření působnosti učitele dáváním důrazu na socializační procesy a celistvé formování osobnosti žáka. Je patrný posun od modelu tzv. minimální kompetence, kde bylo za jádro učitelovy práce považováno co nejefektivnější předávání poznatků, k modelu tzv. široké profesionality. Zde se do popředí dostává podíl učitele na socializaci dítěte a jeho celková kultivace, přičemž se zvyšuje odpovědnost učitele za dítě a jeho výsledky a zároveň se zvyšují nároky na schopnost učitele prezentovat, argumentovat a vysvětlovat své pojetí práce a spolupracovat s kolegy a rodiči i širším sociálním okolím. Mezi všeobecné trendy patří také demokratizace učitelské profese, chápaná jako stírání stavovských rozdílů mezi jednotlivými učitelskými subprofesemi, (Spilková, 1997: 57). Díky minulému vývoji jsou u nás tyto všeobecné tendence doplněny o další specifické skutečnosti. V minulosti byly charakteristické jasně vymezené a závazné pedagogické normy ve formě učebních osnov a plánů, jednotných učebnic, klasifikačních a pracovních řádů a mnohé další. Ty spolu s dalšími centrálními pokyny striktně vymezovaly pojetí profese i povahu práce učitele, jeho role a cíle činnosti. Učitel byl degradován do role úředníka a vykonavatele předpisů s minimálními kompetencemi, kontrolovaného zejména podle toho, zda se neodchyluje od norem, (Spilková, 1997: 59). V současné době je důraz přesunut na subjektivní faktory v práci učitele a zvyšuje se pedagogická autonomie škol. To vše ale s sebou pochopitelně přináší také přibývání nároků na profesi učitele, jelikož tento stav vyžaduje od učitele mnohem větší zapojení hledání individualizovaných vyučovacích strategií, volba učebnic a dalších pomůcek, spolupráci a komunikaci s kolegy i rodiči a mnohé další. Současné zaměření a pojetí škol jde směrem k co největšímu rozvoji každého žáka, ve kterém jde zejména o společné vytváření poznání, a to prostřednictvím vlastní činnosti a zkušenosti žáků. V souvislosti se současným pojetím školy a učitelské činnosti je nutné zmínit dilemata učitelské profese, která s sebou toto pojetí přináší. Jsou to např.: tvořivost X rutinní přístupy; vedení X autoregulace; blízký vztah k dítěti X potřeba odstupu; 27