Právo a majetek, ochrana spotřebitele. Spravedlnost je pevná a trvalá vůle přiznávat každému, co mu právem náleží.

Transkript

1 Právo a majetek, ochrana spotřebitele Spravedlnost je pevná a trvalá vůle přiznávat každému, co mu právem náleží. (Domitius Ulpianus) Tato brožura vznikla během realizace projektu Vytvoření středoškolského vzdělávacího programu pro občanskou kompetenci absolventů. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem, státním rozpočtem České republiky a rozpočtem hlavního města Prahy.

2 stav ke dni Obsah Úvod 3 Vlastnictví 3 VZNIK VLASTNICTVÍ 3 PRÁVA A POVINNOSTI 3 OMEZENÍ VLASTNICKÝCH PRÁV 4 OCHRANA VLASTNICKÝCH PRÁV 4 Spoluvlastnictví 5 PODÍLOVÉ SPOLUVLASTNICTVÍ 5 SPOLEČNÉ JMĚNÍ MANŽELŮ 6 Dědictví 7 DĚDĚNÍ ZE ZÁVĚTI 7 DĚDĚNÍ ZE ZÁKONA 7 DĚDĚNÍ ZE ZÁVĚTI I ZE ZÁKONA 8 DĚDICKÉ ŘÍZENÍ 8 Závazky 8 SMLUVNÍ ZÁVAZKY 9 ODPOVĚDNOST ZA VADY REKLAMACE 10 ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU 11 BEZDŮVODNÉ OBOHACENÍ 12 Ochrana spotřebitele 12 SPOTŘEBITEL 12 PRODEJCE (DODAVATEL) 12 ZVLÁŠTNÍ DRUHY SPOTŘEBITELSKÝCH SMLUV 13 Přílohy EKOZNAČKY NA VÝROBCÍCH V ČR KUPNÍ SMLOUVA ŽALOBA ZÁPŮRČÍ 15

3 Úvod Každý z nás během života vstupuje do majetkoprávních vztahů. Projděme si tedy stručně přehled majetkoprávních vztahů a seznamme se s našimi právy, povinnostmi a možnostmi jak tyto vztahy ovlivňovat. Základní úprava majetkoprávních vztahů a ochrany spotřebitele je obsažena hlavně v těchto zákonech: - Občanský zákoník (40/1964 Sb. - dále OZ) - Obchodní zákoník (513/1991 Sb. - dále ObchZ) - úprava především pro podnikatele - Občanský soudní řád (99/1963 Sb. - dále OSŘ) - úprava řízení před soudy + výkon rozhodnutí - Zákon o ochraně spotřebitele (634/1992 Sb. - dále ZOS) Vlastnictví VZNIK VLASTNICTVÍ Vlastnictví vzniká především na základě některé ze smluv o převodu vlastnictví (např. kupní smlouvou, darovací smlouvou apod.).takovou smlouvu uzavíráme třeba při nákupu v samoobsluze nebo při darování květiny přítelkyni. Existují však i další důvody vzniku vlastnictví. Jedním z nich je vytvoření věci (např. vyrobení skříňky, vypěstování mrkve nebo namalování obrazu). Podobné vytvoření věci je přírůstek věci (např. mláďata zvířat, úroky z vkladů apod.) Dalším způsobem je vydržení. Pokud se v dobré víře domníváme, že jsme majiteli nějaké věci či nemovitosti, stáváme se po 3 letech nepřetržité držby věci u movitých věcí a po 10 letech u nemovitosti jejími skutečnými majiteli. Oprávněnými držiteli jsme, pokud máme nad věcí faktickou moc a přitom věříme, že nám věc patří. Právě tato tzv. dobrá víra je důležitou podmínkou vydržení. Proto nemůže věc vydržet zloděj (ten ví, že věc ukradl), ale třeba ani člověk, který má věc dlouhodobě zapůjčenou od svého známého (ví, že si věc půjčil a není jeho), (viz 134 OZ). Často dochází k záměně pojmů vlastnictví, držba a detence, proto bude dobré si rozdíl mezi těmito pojmy vysvětlit. Držba je faktickým ovládáním věci a jedním z vlastnických práv (nikoli povinností). Na rozdíl od detence však držitel nakládá s věcí jako s vlastní. Zpravidla tak splývá osoba držitele s osobou vlastníka. Pokud je držitelem někdo jiný než vlastník, tak mohou nastat dva případy. Buď je držitel v dobré víře (např. neví, že věc není jeho) nebo v dobré víře není (např. věc ukradl). Detence naopak znamená pouhé faktické působení na věc s tím, že dotyčný respektuje fakt, že věc není jeho (např. si věc vypůjčil). Vlastnictví dále může vzniknout rozhodnutím státního orgánu, především soudu (např. rozdělení podílového spoluvlastnictví nebo společného jmění manželů). V souvislosti s nabýváním vlastnictví je nutné se zmínit o nalezených věcech. Nestaneme se majiteli předmětu, který najdeme. Věc musíme odevzdat skutečnému vlastníku nebo na obecním úřadě v místě, kde k nálezu došlo. Máme však právo od majitele vyžadovat 10 % nálezného. To by nám měl vyplatit buď vlastník věci nebo stát, který se stane vlastníkem věci v případě, že se o věc do 1 roku nikdo nepřihlásí, (viz 135 OZ). V závažnějších případech by mohlo být zatajení nálezu i trestným činem, v méně závažných pak přestupkem. PRÁVA A POVINNOSTI 1. Vlastník může s věcí nakládat v zákonných mezích podle svého uvážení. Vlastník má právo věc držet - tzn. mít ji ve své faktické moci (např. v ruce, ve skříni, v kapse apod.), dále právo věc užívat - (např. jezdit v autě, nosit šaty, sníst jídlo), právo požívat plody věci - (např. brát jablka ze stromu, úroky z vkladů v bance) a právo s věcí nakládat - (např. věc prodat, darovat, zahodit, zničit) (viz 123 OZ). 3

4 2. Všichni ostatní mají povinnost nezasahovat vlastníkovi do výkonu jeho práv. OMEZENÍ VLASTNICKÝCH PRÁV Omezením vlastnických práv se rozumí, že naše vlastnická práva končí tam, kde začínají práva druhého. Jedním z těchto omezení jsou tzv. sousedská práva (obtěžování kouřem, hlukem, zápachem, nutnost umožnit vstup na svůj pozemek z důvodu údržby a oprav sousedního pozemku apod.), (viz 127 OZ). Naše vlastnická práva jsou také omezena veřejným zájmem. Náš majetek může být vyvlastněn ve veřejném zájmu, avšak vždy pouze na základě zákona a za náhradu! (Např. vyvlastnění pozemku kvůli stavbě dálnice). Musíme taktéž strpět, užití své věci ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu (např. užití žebříku k záchraně osob z hořícího domu), (viz 128 OZ). Další možností omezení vlastnického práva je vznik tzv. věcných břemen. Věcná břemena jsou určitá omezení spojená s vlastnictvím nemovitosti. Mohou vzniknout buď přímo ze zákona, případně rozhodnutím soudu, právním úkonem samotného vlastníka (např. smlouvou nebo závětí) nebo i vydržením. Ten, kdo má právo užívat věc (pozemek, stavbu, byt apod.) na základě věcného břemena, by se měl přiměřeně finančně podílet na jejím zachování a opravách, (viz 151n-151p OZ). Vlastnické právo může být omezeno i právem zástavním. Pokud dáme věc do zástavy, tak slouží jako zajištění našeho dluhu. Jestliže není dluh splněn, tak může náš věřitel použít k jeho zaplacení zástavu. Zároveň věřitel může po celou dobu trvání zástavního práva věc, pokud mu byla odevzdána, držet (mít ji u sebe). Dalším omezením může být právo zadržovací. Jde o právo našeho věřitele, který má u sebe naši věc, aby si věc ponechal, dokud nezaplatíme již splatný dluh. Na rozdíl od zástavního práva nezáleží na tom, jestli jsme tuto konkrétní věc určili jako předmět zástavy. Věřitel tak může například zadržet věc, kterou jsme mu půjčili. Nemůže se ale jednat například o věc, kterou nám věřitel svévolně sebral, (viz OZ). V neposlední řadě je vlastnické právo omezováno i řadou zákonných předpisů, jako jsou např. předpisy o ochraně památek (např. pokud je náš dům památkově chráněn, nemůžeme na domě dělat úpravy, které by nám památkáři nepovolili), o ochraně životního prostředí (např. povinnosti pečovat o les ve vlastnictví), o regulaci nájemného z bytů aj. OCHRANA VLASTNICKÝCH PRÁV Občanský zákoník nabízí několik možností jak se bránit proti neoprávněnému zásahu do vlastnického práva. 1. Správní ochrana: Především máme právo obrátit se na příslušný orgán státní správy (většinou se jedná o obecní úřad). Ten má právo zásah do práv zakázat nebo uložit, aby byl obnoven pokojný stav. Jedná se vlastně o obnovení stavu před zásahem. Obecní úřad přitom nezkoumá právní stránku věci. Pokojný stav tak klidně může být stav protiprávní. Hlavním významem tohoto zásahu správního orgánu je zabránit konfrontacím a udržet pokojný stav do doby než o věci rozhodne soud. Pokud například soused pouští slepice na mnou užívaný pozemek, může mu obecní úřad přikázat, aby toho zanechal, čímž bude znovu nastolen pokojný stav. Obecní úřad přitom neprozkoumává sousedovo tvrzení, že pozemek je vlastně jeho. To by měl řešit až soud. Ochrany obecního úřadu se tedy dostane mně, ačkoli třeba užívám pozemek protiprávně, (viz 5 OZ). 2. Svépomoc: Stát se obecně snaží svépomoc co nejvíce omezit, přesto ji lze užít při dodržení 4 důležitých pravidel. Především musí jít o bezprostřední ohrožení práv neoprávněným zásahem, dále musí být užití svépomoci přiměřené povaze 4

5 útoku a může se k ní uchýlit pouze ten, jehož práva jsou ohrožena, případně jeho zmocněnec nebo zákonný zástupce, (viz 6 OZ). Představte si vašeho souseda, jak trhá hrušky na vašem stromě. Jistě jde o bezprostřední ohrožení (soused je na stromě) vašich práv neoprávněným zásahem (strom a hrušky jsou vaše). Vy ho nemůžete setřást ze stromu tak, že by se pádem zabil. To by se jednalo o nepřiměřenou svépomoc. Můžete ale například počkat, až sleze ze stromu a sebrat mu košík s natrhanými hruškami. 3. Soud: Poslední a nejdůležitější možností ochrany proti porušování našich vlastnických práv je možnost obrátit se na soud. Soud se musí vždy naším podáním zabývat a nějakým způsobem věc rozhodnout. U soudu se můžeme domáhat především vydání věci na tom, kdo věc neoprávněně zadržuje. U nemovitostí se nedomáháme vydání, ale vyklizení nemovitosti. Druhou důležitou žalobou, kterou můžeme použít, je tzv. zápůrčí žaloba, kterou se domáháme u soudu toho, aby soud nařídil žalovanému, aby zanechal neoprávněného zásahu do našich práv, (viz 4 a 126 OZ). Spoluvlastnictví Občanský zákoník upravuje dvě formy spoluvlastnictví, tedy situace, kdy je na místě vlastníka více osob najednou. Jednak je to podílové spoluvlastnictví v OZ a jednak společné jmění manželů v OZ. PODÍLOVÉ SPOLUVLASTNICTVÍ Pro podílové spoluvlastnictví platí to, co bylo řečeno výše o vlastnictví. To platí jak pro způsoby vzniku spoluvlastnictví, možnosti omezení vlastnického práva nebo způsoby jeho ochrany. Ve vztahu ke třetím osobám, tedy těm, kdo nejsou spoluvlastníky věci, jsou spoluvlastníci oprávněni a povinni jednat solidárně. To například znamená, že pokud jsme spoluvlastníky nějaké nemovitosti, můžeme si soudem vynutit její vyklizení každý sám za sebe a nemusíme žalobu podávat s ostatními spoluvlastníky. A naopak když vázne na věci nějaký dluh a věřitel nás (jakožto jednoho ze spoluvlastníků) vyzve k tomu, abychom ho zaplatili, tak musíme zaplatit celý dluh a až poté žádat proplacení příslušné části na ostatních spoluvlastnících. V podstatě se tedy ke třetím osobám chováme jako jediní vlastníci věci! Jsou tu nicméně i jistá specifika daná tím, že na místě vlastníka je zde více osob - spoluvlastníků. Tato specifika se projevují především ve vztazích mezi spoluvlastníky. 1. Spoluvlastnický podíl: Samotný název podílové spoluvlastnictví napovídá, že důležitým pojmem je zde spoluvlastnický podíl. Ten určuje právní postavení jednotlivých spoluvlastníků. To se odráží například v tom, jak si budeme rozdělovat užitky z věci (např. nájemné), jak budou placeny náklady na věc (např. opravy), ale i jak bude případně rozdělen zisk při prodeji věci (např. nemovitosti, automobilu, obrazu aj.). Podíl určuje i sílu hlasu jednotlivých spoluvlastníků při rozhodování o hospodaření se společnou věcí. Platí, že rozhoduje většina hlasů (např. dvoutřetinový spoluvlastník přehlasuje třetinového). Pokud si jsou hlasy rovny (např. dva poloviční spoluvlastníci se nemohou dohodnout), rozhodne soud na návrh kteréhokoli ze spoluvlastníků. Možnost přehlasování nicméně neplatí vždy. V případě, kdy se rozhoduje o podstatné změně společné věci (např. zbourání našeho domu apod.), můžeme se i přesto, že jsme přehlasováni (tedy máme menšinový podíl), obrátit na soud s žádostí o ochranu svých práv. 2. Předkupní právo: Jako spoluvlastníci máme právo prodat svůj spoluvlastnický podíl. Protože ale panuje zájem na tom, aby jednu věc vlastnilo co nejméně spoluvlastníků, tak zde zákon dává ostatním spolumajitelům tzv. předkupní právo. To znamená, že 5

6 pokud chceme svůj podíl prodat, tak ho musíme nejprve nabídnout svým spolumajitelům k odkoupení. Předkupní právo se neuplatní pouze v případě, kdy bychom převáděli podíl na osobu blízkou (především rodinní příslušníci), (viz 140 a 116 OZ). 3. Zrušení spoluvlastnictví: Zrušit spoluvlastnictví lze v zásadě dvěma způsoby. Především se mohou spoluvlastníci dohodnout. Záleží pouze na spoluvlastnících, co bude obsahem dohody. Pokud jste například třetinovým spoluvlastníkem domu, tak to neznamená, že jste vlastníkem nějaké určité třetiny (např. jednoho bytu), ale vždy pouze spoluvlastníkem celého domu, tedy vlastníkem ideální třetiny! Tuto situaci lze řešit právě tím, že se dohodnete s ostatními spoluvlastníky (a sepíšete o tom smlouvu), že každý z vás bude nadále vlastníkem jednoho určitého bytu. Pokud se spoluvlastníci nedohodnou, tak spoluvlastnictví zruší soud na návrh jednoho ze spoluvlastníků. Soud také rozhodne o vypořádání. Pokud věc nejde rozdělit, tak rozhodne buď o přidělení věci jednomu ze spoluvlastníků za přiměřenou náhradu nebo o jejím prodeji. Výtěžek pak rozdělí poměrně podle podílů, (viz OZ). Toto řešení je často nevýhodné (byť někdy nevyhnutelné), protože cena, za kterou soud nařídí prodej, je často nižší než cena, které by se mohlo podařit docílit spoluvlastníkům. Navíc musí spoluvlastníci platit soudní poplatky a náklady na advokáty. Na soudním vypořádání tak nakonec většinou prodělají všechny strany. To je dobré mít v podobných situacích na paměti a upřednostňovat vzájemnou dohodu. SPOLEČNÉ JMĚNÍ MANŽELŮ Společné jmění manželů (dále SJM) je soubor majetku, který manželé nabyli za trvání manželství. Vzniká uzavřením sňatku (respektive nabytím nějakého majetku po jeho uzavření) a trvá po celou dobu trvání manželství. Do SJM nepatří pouze věci, ale i dluhy. U dluhů v SJM jsou ale i výjimky, které mají ochránit rodinu před riskantními spekulacemi či dluhy jednoho z manželů. 1. Věci vyjmuté ze SJM: Ne vždy si můžeme nárokovat majetek našeho manžela/ky. Některé věci jsou ze zákona vyjmuty ze SJM a zůstávají v osobním vlastnictví každého z manželů. Do SJM tak nepatří majetek nabytý některým z manželů před uzavřením manželství. Dále jde o majetek získaný dědictvím, darem nebo o majetek pořízený za majetek náležející do výlučného vlastnictví jednoho z manželů. V neposlední řadě do SJM nepatří ani věci, které slouží osobní potřebě (např. oblečení apod.) Manželé společně ručí pouze za dluhy na majetku, který je součástí SJM. Dluhy nepatří do SJM pokud přesáhly míru přiměřenou rozsahu majetku manželů a jeden z manželů s tímto zadlužením nesouhlasil. Přiměřenost je třeba posuzovat individuálně. Jestliže v rodině miliardářů je normální, že manželka na výletě v Paříži nakoupí na úvěr šperky za statisíce, tak v průměrné rodině toto normální nebude a bude třeba souhlasu obou manželů. I v případě, že dluhy našeho manžela nepatří do SJM, tak může věřitel uspokojit svoji pohledávku z celého SJM, tedy i z našeho podílu (pojem je v uvozovkách, protože SJM se nedělí na žádné podíly). My sice potom máme právo po manželovi požadovat náhradu za majetek, o nějž se zmenšilo SJM kvůli placení jeho dluhů, ale v případě, že manžel nemá žádný majetek, tak se náhrady domůžeme jen stěží. SJM můžeme taktéž omezit smlouvou, kterou můžeme uzavřít ještě před vstupem do manželství (tzv. předmanželská smlouva) nebo během trvání manželství. V této smlouvě můžeme omezit okruh věcí v SJM až na obvyklé vybavení domácnosti. Vedle zúžení okruhu věcí patřících do SJM lze jejich 6

7 okruh i rozšířit. Kvůli uzavření této smlouvy je třeba navštívit notáře, který o tom provede notářský zápis. Poslední možností jak upravit rozsah SJM je rozhodnutí soudu. Soud může SJM zúžit na návrh jednoho z manželů. Především se jedná o případy, kdy jeden z manželů podniká a neomezeně ručí za závazky svého podniku nebo v jiných závažných případech (např. když manžel bude peníze ze SJM soustavně každý večer prohrávat v kasinu). 2. Hospodaření se SJM: Obvyklou správu majetku patřícího do SJM můžeme provádět každý samostatně (např. nákup v samoobsluze, zaplacení opravy auta apod.). Pokud se daný úkon vymyká obvyklé správě, pak je třeba souhlasu obou manželů (např. koupě domu, auta apod.). 3. Zánik a vypořádání SJM: Po zániku manželství je nutné, abychom si majetek patřící do SJM rozdělili. V případě, kdy se nemůžeme dohodnout, rozhodne o rozdělení soud. To se netýká pouze rozvodu, ale i případu, kdy jeden z manželů zemře (tehdy pochopitelně k dohodě ani dojít nemůže). Část SJM připadající na zemřelého totiž nepřechází automaticky na jeho manžela nebo manželku, ale stává se předmětem dědického řízení (viz dále). Při soudním vypořádání SJM se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Zároveň se ale má při vypořádání přihlédnout podle zákona k tomu, jak se kdo z manželů zasloužil o nabytí a udržení společného jmění, jak se každý z manželů staral o rodinu, zvláště o nezletilé děti, a jak pečoval o domácnost. Péče o děti a starost o domácnost je zde postavena na roveň výdělečné činnosti druhého manžela. V konečném důsledku se při uplatnění těchto zásad nemusí dostat oběma manželům stejný podíl na majetku. K tomu může dojít zejména tehdy, kdy jeden z manželů zanedbával starost o rodinu, nebo když manželé nežili již delší dobu spolu. Dědictví S dědictvím se setká během života každý z nás. Dědictví je rozděleno mezi dědice na základě závěti, kterou po sobě zůstavitel (ten, kdo zemřel a zanechal po sobě dědictví) zanechal. V případě, že závěť chybí, tak se dědici určí na základě pravidel uvedených v zákoně. DĚDĚNÍ ZE ZÁVĚTI Závěť můžeme sepsat buď vlastní rukou, případně jiným způsobem (např. na počítači, rukou jiného člověka), vlastnoručně ji podepsat a nechat ji potvrdit dvěma svědky, kteří svými podpisy na závěti dosvědčí, že se skutečně jedná o vůli zůstavitele. Nejužívanějším způsobem sepsání závěti je forma notářského zápisu. Závěť sepsaná u notáře je uložena v Centrální evidenci závětí vedené notářskou komorou. Po zůstavitelově smrti soud zjišťuje, jestli je jeho závěť uložena v tomto rejstříku, takže by se nemělo stát, že se na její existenci vůbec nepřijde, což hrozí u obou ostatních způsobů sepsání. V závěti zůstavitel ustanoví, kdo bude dědicem a co z majetku zdědí (může uvést buď jednotlivé věci, soubory věcí nebo celkový podíl na majetku). Pokud do závěti napíšeme nějaké podmínky (např. že dědic zdědí majetek pouze v případě, že se ožení apod.), tak tyto podmínky nemají žádné právní následky. Postupuje se tedy tak, jako bychom je do závěti vůbec nenapsali. Zcela nezbytnou součástí závěti sepsané v jakékoli formě je uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla sepsána. To je nezbytné z důvodu, že můžeme sepsat i několik různých závětí a pak platí, že pozdější závěť ruší starší závěť, (viz OZ). DĚDĚNÍ ZE ZÁKONA V případě, že zůstavitel po sobě nezanechal žádnou závěť, dědí se ze zákona. Při dědění ze zákona se uplatňuje poměrně složitý systém dělení dědictví podle dědických skupin. V první skupině dědí stejným dílem 7

8 zůstavitelovy děti a manžel/manželka. Pokud například jedno z dětí už nežije, tak se dědictví dále dělí mezi děti tohoto zemřelého dítěte atd. V případě, že zůstavitel žádné děti neměl nebo pokud nejsou jeho dědici (např. zůstavitel je vydědil nebo se dopustili trestného činu proti zůstaviteli a ten jim to neodpustil), tak v druhé skupině dědí manžel a zároveň s ním zůstavitelovi rodiče a dále osoba, která žila nejméně rok se zůstavitelem ve společné domácnosti. U této dědické skupiny platí vedle všeobecného pravidla, že všichni dědí stejným dílem, zároveň i pravidlo, že manžel dědí minimálně polovinu celého dědictví. Pokud po sobě tedy zůstavitel zanechal například manželku a dva rodiče, tak manželka zdědí polovinu dědictví a každý z rodičů jednu čtvrtinu. V případě, že nedědí manžel ani žádný z rodičů zůstavitele, tak dědí ve třetí skupině jeho sourozenci a opět osoba, která žila se zůstavitelem ve společné domácnosti. Zde podobně jako u první skupiny platí, že pokud nedědí některý ze zůstavitelových sourozenců, tak nastupují na jeho místo jeho děti. Na rozdíl od první skupiny to ale už nejsou jejich vnuci, pravnuci atd. Pokud se ani ve třetí skupině nenajde dědic, tak dědí ve čtvrté skupině stejným dílem zůstavitelovi prarodiče a jejich děti (tedy strýcové a tety zůstavitele), (viz a OZ). DĚDĚNÍ ZE ZÁVĚTI I ZE ZÁKONA Vedle dědění čistě ze závěti a čistě ze zákona může dojít i ke kombinaci obou těchto postupů. Děje se tak kvůli institutu tzv. neopomenutelných dědiců. Neopomenutelnými dědici jsou děti zůstavitele. Pokud je dítě nezletilé, musí vždy dostat svůj zákonný podíl, i když je celý majetek odkázán někomu jinému. Pokud je dědic zletilý, dostane alespoň polovinu zákonného podílu. Pokud máme velký zájem na tom, aby konkrétní osoba po nás nedědila, můžeme neopomenutelného dědice v závěti vydědit. Vydědit lze ale pouze pokud nám tato osoba neposkytla pomoc v nemoci a stáří, trvale o nás neprojevovala opravdový zájem, pokud minimálně rok pobývala ve vězení za úmyslný trestný čin, nebo pokud vedla trvale nezřízený život. Vyděděný pak nedostane z dědictví nic. U sepsání listiny o vydědění platí stejné podmínky jako u sepsání závěti. Vydědit lze ale i v případě, kdy žádná závěť neexistuje a bude se dědit podle zákona. V tomto případě stačí, že existuje listina o vydědění, (viz a OZ). DĚDICKÉ ŘÍZENÍ Dědické řízení provádí po úmrtí osoby soud. Ten nejprve obdrží od matričního úřadu úmrtní list o tom, že osoba zemřela. Soud zjistí, jestli je v Centrální evidenci závětí uložena závěť. Zároveň pověří notáře (jakožto soudního komisaře), který poté provádí úkony nutné k vyřízení dědictví. V případě dědictví ze závěti kontaktuje notář přímo uvedené dědice. V případě dědictví ze zákona notář jako prvního kontaktuje potenciálního dědice (většinou toho, kdo vypravil pohřeb). Poté zjišťuje, kdo by mohl být dále dědicem. Tyto osoby pak vyrozumí o jejich dědickém právu a o možnosti dědictví odmítnout ve lhůtě 1 měsíce. Zároveň notář zjišťuje, co všechno patřilo do majetku zůstavitele, případně určí správce dědictví, který má o věci patřící do dědictví pečovat po dobu dědického řízení. V této fázi může soud dědické řízení zastavit pokud dědici dědictví odmítnou nebo pokud má majetek v dědictví nepatrnou hodnotu. Řízení o dědictví ukončí soud, který buď potvrdí dědictví jedinému dědici, nebo potvrdí, že dědictví připadlo státu (v případě, že se dědic nenašel), případně schválí dohodu o vypořádání dědictví uzavřenou mezi dědici. V případě, kdy se dědici nedohodnou na rozdělení dědictví, potvrdí soud nabytí dědictví podle dědických podílů do podílového spoluvlastnictví. Dědici musí z dědictví zaplatit dědickou daň a odměnu notáři, (viz 175a-175zd OSŘ, OZ). 8

9 Závazky Jestliže v případě vlastnických vztahů odpovídala právům vlastníka povinnost všech ostatních osob nerušit výkon jeho práv, tak u závazkových vztahů odpovídá právu jedné osoby (věřitele) vždy povinnost jiné, ale tentokrát konkrétní osoby nebo osob (dlužníka). Často je věřitel zároveň dlužníkem a naopak. Vlastnictví: Právu vlastníka automobilu odpovídá povinnost všech ostatních, aby jeho automobil neužívali, neukradli, nepočmárali atd. Závazkový vztah: Právu zákazníka v opravně obuvi, aby byly jeho boty opraveny, odpovídá povinnost opravny boty opravit a právu opravny na zaplacení opravy odpovídá povinnost zákazníka opravu zaplatit. Závazky mohou vznikat především z právních úkonů (hlavně ze smluv), z protiprávních úkonů (např. odpovědnost za škodu, nesplácení půjčky) a z bezdůvodného obohacení. SMLUVNÍ ZÁVAZKY Každý z nás uzavírá každý den řadu závazkových smluv, aniž by si to třeba i uvědomoval. Takovým uzavřením smlouvy je každý nákup v obchodě, odnesení obleku do čistírny nebo rozbalování dárků pod vánočním stromkem. Ústředním pojmem smluvního závazkového práva je smlouva. Jde o dvoustranný (nebo vícestranný) právní úkon, k jehož vzniku je třeba souhlasného projevu vůle smluvních stran. Pro obsah smluv platí maximální volnost. Občanský zákoník upravuje několik smluvních typů. Při užití některého z těchto smluvních typů je možno ve smlouvě pouze označit danou smlouvu příslušným názvem a tato smlouva se následně řídí příslušnou zákonnou úpravou, aniž by bylo nutné vše podrobně vypisovat ve smlouvě. Vedle těchto smluv lze ale uzavírat i smlouvy, které zákoník neuvádí, případně smlouvy, v nichž jsou použity prvky z několika smluvních typů! Lze rovněž dohodnout, že smlouva se bude řídit smluvními typy uvedenými v Obchodním zákoníku a to i tehdy, kdy smluvní strany nejsou podnikateli. Nejdůležitějšími smluvními typy jsou: 1. Kupní smlouva - prodávající - povinnost odevzdat předmět koupě - kupující - povinnost zaplatit kupní cenu Podstatnými náležitostmi kupní smlouvy je ujednání o ceně a přesné vymezení předmětu koupě. Ze smlouvy musí být rovněž zřejmé, že má dojít k převodu vlastnictví. Kupní smlouva může být uzavřena ústně i písemně. V případě, kdy je předmětem koupě nemovitost, musí být smlouva písemná. Kupní smlouva může obsahovat řadu vedlejších ustanovení. Občanský zákoník se výslovně zmiňuje o předkupním právu a právu zpětné koupě, kdy si prodávající vymíní, že mu kupující nabídne věc k odkupu v případě, že ji bude chtít zpět koupit, (viz OZ). 2. Smlouva o dílo - zhotovitel - povinnost provést pro objednatele dílo (zhotovit, opravit nebo upravit věc) - objednatel - povinnost zaplatit dohodnutou cenu Podstatnou náležitostí smlouvy je vymezení předmětu smlouvy, tedy díla, které má být zhotoveno a ujednání o ceně. Cena nemusí být určena přesně, stačí, když bude přesně určen způsob jejího výpočtu. Cenu lze stanovit také odhadem. V tomto případě se pak toleruje navýšení ceny o %. Podmínkou ovšem je, že zhotovitel oznámí navýšení ceny bez odkladu objednateli a ten může od smlouvy odstoupit, (viz OZ). 3. Darovací smlouva - dárce - povinnost odevzdat darovanou věc - obdarovaný - povinnost tuto věc přijmout Podstatnou náležitostí je přesné označení darovaného předmětu a projev vůle dárce jej darovat. Darovací 9

10 smlouva může být uzavřena ústně i písemně. V případě, kdy je darována nemovitost, musí mít smlouva písemnou formu. Obecně platí, že dárce nemůže žádat vrácení daru. Pouze v případě, kdy by se obdarovaný choval k dárci hrubě a urážlivě, mohl by dárce podle zákona žádat navrácení daru, na který by se hledělo jako na bezdůvodné obohacení (viz dále), tedy tak, jako by nikdy žádná darovací smlouva neexistovala, (viz OZ). 4. Nájemní smlouva - pronajímatel - povinnost přenechat dočasně a za úplatu věc nájemci k tomu, aby ji užíval - nájemce - povinnost platit nájemné a užívat věc způsobem uvedeným ve smlouvě Předmětem této smlouvy jsou věci určené individuálně. Zvláštním druhem nájemních smluv jsou smlouvy o nájmu bytu, (viz OZ). 5. Smlouva o půjčce - věřitel - povinnost ponechat dlužníkovi dočasně k užívání druhově určené věci - dlužník - povinnost vrátit věci po uplynutí smluvené doby věřiteli, povinnost zaplatit úroky z peněžní půjčky nebo vrátit větší množství u nepeněžitých půjček. Na rozdíl od nájemní smlouvy jsou zde předmětem závazkového vztahu věci určené druhově, tedy věci zaměnitelné. Typickým příkladem těchto věcí jsou peníze. U nich nezáleží, zda dlužník vrátí zrovna tu konkrétní bankovku, ale, že vrátí stejnou nominální hodnotu, (viz OZ). ODPOVĚDNOST ZA VADY - REKLAMACE Úpravu reklamace neboli uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb obsahuje především Občanský zákoník v ustanoveních o kupní smlouvě a smlouvě o dílo. Odpovědnost za vady zboží nebo služeb má vždy prodejce, i když řada prodejců se pokouší odradit kupujícího od reklamace tvrzením, že je to výrobce nebo dovozce zboží. Reklamaci vad zboží nebo služeb lze uplatnit pouze v záruční době. Ta je stanovena Občanským zákoníkem ( 620, 646,654 OZ) na: měsíců u spotřebního zboží, 2. 6 měsíců u zhotovení věcí na zakázku, 3. 3 měsíce u opravy či úpravy věci 4. 3 roky u staveb a nejméně 18 měsíců u stavebních prací, 5. rozdílné doby jsou pak stanoveny pro potravinářské zboží (8 dní), krmiva (3 týdny) a živá zvířata (6 týdnů). U potravin se často setkáváte s označením Spotřebujte do nebo Minimální trvanlivost do. První označení můžeme najít na výrobcích, které se rychle kazí (např. mléčné výrobky atd.). Potraviny s prošlou dobou použitelnosti se považují za zdravotně závadné a nesmí se v žádném případě prodávat. Potraviny s prošlou minimální trvanlivostí lze prodávat pouze pokud jsou zdravotně nezávadné a pokud jsou jako prošlé označeny. Označení minimální trvanlivosti nemá, na rozdíl od označení Spotřebujte do, vliv na běh záruční doby, takže, i když si např. koupíte kompot den před datem konce minimální trvanlivosti, tak u něj platí osmidenní záruka. Prodejce nám může dobrovolně poskytnout delší záruční dobu, ale nikoli kratší! Reklamovat nemůžeme vady způsobené obvyklým užíváním, u použitých věcí vady odpovídající míře používání a u věcí zlevněných vadu pro kterou byly zlevněny, (viz 619 OZ). Prodávající je povinen poskytnout nám řádné informace o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění reklamace, včetně údajů, kde lze reklamaci uplatnit. Reklamaci uplatňujeme u prodávajícího, případně v místě uvedeném na záručním listě nebo v jiné prodejně téhož provozovatele se stejným sortimentem. Prodávající musí reklamaci i s opravou vyřídit do 30 dnů od jejího podání. V případě, že byla reklamace odmítnuta a my si myslíme, že neoprávněně, máme možnost nechat si vypracovat soudním znalcem odborný posudek a obrátit se na soud, (viz 625 OZ a 19 ZOS). 10

11 Co lze v rámci reklamace požadovat? ( 622 a 648 OZ) 1. Odstranitelná vada - odstranění vady - pokud se stejná vada objevila nejméně 3x po sobě, tak platí, že jde o neodstranitelnou vadu 2. Neodstranitelná vada - vrácení peněz, výměna věci, přiměřená sleva (podle volby kupujícího) ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU Odpovědnost za škodu je druhotná povinnost, která nastoupí v případě, když dojde k porušení primární povinnosti. Tato primární povinnost může mít smluvní charakter (např. v čistírně oděvů dojde ke zničení obleků) nebo mimosmluvní charakter (např. porušení povinnosti dodržovat dopravní předpisy a způsobení dopravní nehody). Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu jsou celkem 4. Prvním je vznik škody (např. poškozený oblek v čistírně), druhým porušení právní povinnosti (např. povinnost čistírny zajistit, aby oblek nebyl poškozen), dále je to příčinná souvislost mezi prvním a druhým (např. škoda vznikla kvůli tomu, že zaměstnanci čistírny dali omylem do pračky žíravinu místo pracího prostředku). Posledním prvkem je zavinění. Zavinění můžeme dělit na úmyslné a nedbalostní. Jedná se tedy o vztah vůle toho, kdo škodu způsobil, ke způsobené škodě. Zavinění se ovšem vyžaduje pouze u tzv. subjektivní odpovědnosti (odpovědnost za způsobení škody). Hlavně u některých zvláštních druhů odpovědnosti se zavinění nevyžaduje (jedná se pak o tzv. objektivní odpovědnost odpovědnost za vzniklou škodu bez ohledu na zavinění viz. kapitola o zvláštních druzích odpovědnosti za škodu). Vedle těchto předpokladů vzniku škody existují však i okolnosti, které vylučují protiprávnost a tedy i povinnost nahradit škodu. Je to například nutná obrana, která ale musí být přiměřená (např. zastřelení sousedova psa, který Vás napadl), dále krajní nouze (např. použití sousedova žebříku k vynesení osoby z hořícího domu), svolení poškozeného nebo plnění povinnosti (např. policejní zákrok). Škodu můžeme rozdělit na skutečnou škodu a na ušlý zisk. Vedle materiální škody lze požadovat i náhradu nemateriálních škod (např. bolestné, ztížené společenské uplatnění apod.). Obecně platí, že škoda má být hrazena v plné výši. Hradí se většinou v penězích. Při určení výše škody se vychází z ceny v době poškození. Pokud škodu způsobili zaměstnanci při podnikatelské činnosti zaměstnavatele, tak za tuto škodu odpovídá podnikatel (např. za zničený oblek neodpovídají zaměstnanci čistírny, ale její provozovatel - ten pak může žádat náhradu škody podle pracovněprávních předpisů od svých zaměstnanců). Zvláštní případy odpovědnosti za škodu: Na rozdíl od obecné odpovědnosti je zde většinou uplatňována tzv. objektivní odpovědnost, tedy odpovědnost bez ohledu na zavinění. Často se lze setkat například s odpovědností za škodu na vnesených nebo odložených věcech. Jedná se o odpovědnost provozovatele ubytovacích služeb nebo služeb, které jsou obvykle spojeny s odkládáním věcí (např. restaurace, plovárny apod.). Provozovatel těchto zařízení nám odpovídá za poškození nebo ztrátu těchto věcí bez ohledu na své zavinění (škodu způsobil třeba někdo úplně jiný). Podmínkou je, že jsme věci odložili v místě k tomu určenému (např. na věšáku apod.). Škodu musíme uplatnit (nejlépe písemně) u provozovatele takového zařízení nejpozději do 15 dnů od doby, kdy se poškozený o způsobené škodě dozvěděl. Pokud tuto lhůtu zmeškáme, tak naše právo zanikne a nemůžeme se ho domáhat ani u soudu. Dalším případem zvláštní odpovědnosti je odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků. Aby šlo uplatnit objektivní odpovědnost, tak musí mít škoda svůj původ v provozu. Proto bude provozovatel autobusové dopravy povinen zaplatit škodu způsobenou cestujícím při dopravní nehodě, ale nemá například povinnost uhradit zavazadlo, které během jízdy někdo odcizil. Dalším případem je odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit následky svého jednání (např. nezletilí, duševně nemocní). Společně 11