VY_52_INOVACE_CVSC2_02_4A

Transkript

1 VY_52_INOVACE_CVSC2_02_4A Anotace: Pracovní list je určen k seznámení žáků s jarními květinami. Žáci pracují ve dvojicích. Podle obrázku si najdou svou květinu v atlasu rostlin a vyplní její průkaz. Svou práci prezentují před ostatními. Žáci se zdokonalují v práci s atlasem, encyklopedii, vyhledáváním podstatných informací a prezentaci před ostatními žáky. Vzdělávací cíl: žák se seznamuje s jarními rostlinami Kompetenční cíl: komunikační: žák prezentuje výsledky své práce Autor: Mgr. Vlasta Hýžová Popis činností: Žáci pracují ve dvojicích. Podle obrázku si najdou svou květinu a vyplní její průkaz. Prezentují výsledky své práce před ostatními skupinami. Řazení rostlin podle doby jejího výskytu, podle barvy květu, podle společných znaků. Vytvoření plakátu rostlin..

2 Průkaz rostliny Název rostliny Doba výskytu Místo výskytu Výška rostliny Barva květu Tvar listu Zajímavosti

3 Orsej jarní Vytrvalá, 6 až 15 cm vysoká bylina. Stonek poléhavý nebo vystoupavý, kořenující, dutý, v úžlabí řapíků obvykle pacibulky. Listy srdčitě vejčité nebo okrouhle ledvinovité, nepravidelně zoubkované, lysé, řapíkaté. Květy oboupohlavní, leskle zlatožluté, jednotlivé, dlouze stopkaté, květní stopka olistěná. Kvete v III až V. Vlhké louky, vlhká a stinná místa v listnatých lesích, křoviny, preferuje půdy hluboké, dusíkaté, provlhčení spodní vodou. Orsej obsahuje protoanemonin, saponin a vitamin C, v sušené nati dále silici (asi 0,02%) a kyselinu palmitovou, v kořenech je přítomen enzym ureasa. Otravy způsobuje přítomný protoanemonin. Orsej vyvolává místní dráždění, na pokožce se tvoří záněty a puchýřky. Při požití se objevuje zánět dutiny ústní, žaludku i střev, dostavuje se zvracení, kolikové bolesti žaludku, podráždění ledvin, v těžkých případech se mohou objevit i závratě, bezvědomí, křeče a zástava dechu. U otráveného je třeba vyvolat zvracení a podat mu aktivní uhlí. Sbírá se kořen a nať, které se dříve užívalo k léčbě hemeroidů, prsních nemocí, kurdějí, zevně pak k léčbě bradavic nebo jiných kožních výrůstků (šťáva z orseje vyvolává na kůži pálení, takže podle některých autorů dochází k léčbě autosugescí, neboť vzniká dojem, že "to opravdu funguje"). Dnes se v léčitelství orseje již téměř nevyužívá. Mladé listy nebo celá nať patřívaly v některých krajích k oblíbeným jarním a vzhledem k vysokému obsahu vitamínu C i zdravým salátovým zeleninám. Pojídat však je možné jen rostliny mladé (před rozkvětem), kdy ještě neobsahují jedovatý protoanemonin. V minulosti také domorodí obyvatelé Alp a Pyrenejí užívali orsejové šťávy k přípravě šípového jedu.

4 Blatouch bahenní Vytrvalá bylina, 10 až 60 cm (někdy až 100 cm) dlouhá, lodyha poléhavá nebo vystoupavá, silná, lysá, dole často načervenalá, na uzlinách někdy kořenující. Listy tmavě zelené, někdy lesklé, lysé, dole dlouze řapíkaté, v horních partiích přisedlé. Listová čepel srdčitá až ledvinovitá, vroubkovaná až zubatá nebo celokrajná. Listy po odkvětu vetší (až 25 cm), ostře zubaté až pilovité. Květy oboupohlavní, jednotlivé nebo po 2 i více, 5 i vícečetné, žluté, lesklé, vzácně až oranžové. Kvete v IV až VI, jednotlivě občas i později. V ČR se vyskytují 4 poddruhy, které se liší zejména tvarem plodu. Vlhká a bahnitá místa, v blízkosti potoků a rybníků, močálové louky, vlhké křoviny, rákosiny, lužní lesy apod. Celá rostlina obsahuje protoanemonin, saponiny, cholin, alkaloidy (např. magnoflorin), karoten, flavon, kvercetin, v květech je také xantofyl. Vzhledem k poměrně malému množství protoanemoninu je otrava blatouchem možná jen tehdy, kdyby člověk spásl větší množství rostlin. V praxi proto byly pozorovány jen slabší otravy (u člověka i dobytka), které však nebyly život ohrožující. Projevují se nevolností, závratěmi či otoky v obličeji. U otráveného je třeba vyvolat zvracení a podat mu aktivní uhlí. Dříve se natě blatouchu (Herba calthae palustris, Herba populaginis) užívalo v lidovém léčitelství, dnes se však užívá převážně jen v homeopatii. Působení blatouchu je močopudné a projímavé. V minulosti se mladých listů blatouchu užívalo jako jarní zeleniny a šťáva z květů se užívala k barvení másla. Poupata zavařená ve slané vodě nahrazovala středomořské kapary.

5 Bledule jarní 0-35 cm vysoká cibulovitá rostlina. Stonek jedno až dvoukvětý, obloukovitě zahnutý. Květy 6četný, květní plátky na vrcholu se žlutou skvrnou, květy vonné. Listy úzké, masité, obvykle maximálně 4 z jedné cibule. Rostlina kvete v únoru až dubnu. Vlhké stráně, zahrady, louky, lužní lesy, s oblibou na výživných čerstvých půdách. Bledule patří mezi oblíbené zahradní rostliny, vyhovuje jí umístění v polostínu a ve vlhké a výživné půdě. Rostlina obsahuje nejvíce v cibuli (ale nejen tam) jedovaté alkaloidy (např. leucojin, galathamin, lykorin, isotazatin). Otravy se projevují sliněním, zvracením, průjmem a celkovou slabostí.).

6 Sasanka hajní vytrvalá, až 25 cm vysoká bylina. Stonek je lysý až roztroušeně chlupatý, někdy fialově naběhlý, obvykle pouze s jedním přízemním listem, jehož řapík je dlouhý, obvykle chlupatý, čepel dlanitě 3 až 5četná. V horní polovině stonku vyrůstají v přeslenu 3 stonkové listy, které jsou řapíkaté, s čepelí rovněž 3 až 5četnou. Květní stopka je nejčastěji jen jedna, vzácně 2, je chlupatá, v květu přímá, za plodu nící. Květy jsou oboupohlavní, miskovité, 1,5 až 4 cm v průmětu, 4 až 12četné, bílé až narůžovělé, prašníky jsou žluté. Plodem je nažky, po jejichž dozrání nadzemní část rostliny odumírá. Kvete v III až V. Latinské rodové jméno je odvozeno od řeckého slova anemos=vítr, jelikož rostlina se i při slabém větru ohýbá a také okvětní lístky snadno ve větru opadávají. Listnaté i smíšené lesy, světliny, křoviny, pastviny, sady, parky, preferuje půdy hlubší, humózní, vlhčí. Obsahuje protoanemonin, kyseliny anemonovou, isoanemonovou a anemoniovou saponiny a snad i stopy alkaloidů. V oddenku je dále obsažen arginin. Toxickou látkou je protoanemonin, otrava se projevuje podobně jako u pryskyřníku prudkého, tj. zvracením, bolestmi trávícího ústrojí, průjmem, zánětem ledvin, při styku s pokožkou může vyvolat její zánět, v očích pak zánět spojivek. Udává se, že smrtelná dávka pro dospělého člověka činí asi 30 rostlin.. Listí sasanky užívá se v následujících nemocích zvířat domácích: při zánětu očí spojeném s hojným slzením, při závrati; proti neduhům ústrojů zažívacích, nadýmání a průjemu, proti ozhřivce koní, proti katarrhu plic, proti nemocím, jež následují porod a pod.

7 Devětsil lékařský Vytrvalá, za květu 10 až 40 cm a za plodu až 130 cm vysoká bylina. Lodyha nese nafialovělé nebo alespoň na špičce růžové šupiny. Květy v hustých hroznovitě uspořádaných úborech, narůžovělé až růžovo fialové, dvoudomé, samčí květy asi 2x větší nežli samičí a na delších stopkách. Listy srdčitě okrouhlé, přízemní, řapíkaté, objevují se až po odkvětu, dosahují až 60 cm šířky a až 100 cm délky. Kvete v III až V. Latinský rodový název je odvozen od řeckého slova petasos=široký klobouk (velkými listy devětsilu si lidé chránili hlavy před sluncem). Vlhké nebo lužní lesy, lesní prameniště, rokle, podél lesních potoků, vlhká rumiště, na půdách humózních a kamenitých. Sbírá se zejména oddenek (Radix petasitidis), někdy také list nebo květ. Oddenek se sbírá časně na jaře a po omytí se suší ve stínu při teplotách do 40 C. List lze sbírat kdykoliv od jara do podzimu. Oddenek obsahuje silici (asi 0,1%), hořčiny, sliz, třísloviny, petasin (asi 1%), isopetasol, inulin, fenol, cholin, sloučeniny síry, kyselinu angelikovou a minerální soli, v květech je navíc přítomna kyselina tanová a dextrin. Droga působí protikřečově zejména při chorobách dýchacích cest, ale i při křečích žaludku, močového ústrojí či žlučníku, výrazně utišuje kašel, osvědčila se při astmatu, dně, reguluje látkovou výměnu, působí protirevmaticky, močopudně a proti zácpě. Čerstvé, jemně naklepané listy se užívají jako obklady na odřeniny či při výronu kloubu, kořene se zejména v minulosti užívalo proti střevním parazitům (hlístům) a vzhledem k tomu, že devětsil (na rozdíl od řady podobně působících drog) nemá nežádoucích vedlejších účinků, lze jej aplikovat i u dětí. Vnitřně se podává ve formě macerátu, nálevu (1 čajová lžička na šálek vody, 3x denně) nebo prášku, lze ji podávat i s vínem či s medem či ovesnými vločkami např. při kašli, horečkách nebo při potížích s močením. Droga však bohužel nepříjemně páchne, takže její užití může u citlivých osob vyvolat nevolnost (z tohoto důvodu se jen zřídka podává samostatně, ale spíše se přidává do směsí). Informace v tomto odstavci převážně převzaty z: J. Janča,

8 Sněženka podsněžník (předjarní, bílá) Rostlina je chráněna podle vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. a je zařazena do kategorie "ohrožený druh" cm vysoká, vytrvalá, cibulovitá rostlina. Stonek oblý, přímý, nahoře ohnutý, s jedním květem. Listy sivozelené, ojíněné, masité, čárkovité, tupé, toulcovitý listen s bílým lemem. Květy -3 vnější okvětní lístky šikmo rozestálé, velké, vnitřní menší, zelenavé. Kvete v II až IV. Latinské rodové jméno je odvozeno ze slov gala=mléko a anthos=květ a připomíná barvu květů, druhové jméno má význam sněžný či rostoucí na sněhu. Lužní lesy, příkopy, humózní listnaté i smíšené lesy, vlhké louky, druhotně v parcích a zahradách, preferuje půdy hlinité, výživné, provlhčené spodní vodou, s mulovou formou humusu. Obsahuje (nejvíce v cibuli) alkaloidy (např. lykorin, galanthamin, tazetin). Otrava se projevuje sliněním, zvracením a průjmem. Pěstuje se v několika odrůdách, např. ve formě plnokvěté, se žlutou kresbou na květech, s vyšším vzrůstem (až 25 cm). Sněženkám vyhovuje polostinné stanoviště, půda by měla být výživná a vlhká. Množí se cibulkami, které se sází na podzim až 15 cm hluboko (aby v létě nezaschly).

9 pampeliška lékařská (obecná), smetanka lékařská Vytrvalá, až 50 cm vysoká mléčící bylina. Lodyha bez listů, lysá a ronící mléko, které zanechává na kůži hnědé skvrny. Listy v přízemní růžici velmi variabilní (laločnaté, zubaté, peřenoklané). Květy v jednotlivých úborech na dutých stvolech, jen jazykovité květy, žluté, zákrovní listeny nazpět ohnuté. Kořen kůlový, dlouhý a tlustý. Kvete v IV až VIII. Louky, pastviny, okraje cest a polí, zahrady, dvory, meze, rumiště,..., téměř všude. Kořen pampelišky obsahuje hořčiny lactopicrin, taraxacin a taraxasterin, tříslovinu, inulin (na podzim až 40%, ale na jaře jen okolo 2%), triterpeny taraxasterol a taraxerol, cholin, třísloviny, inosit, steroly, aminokyseliny, pryskyřice, silice, kaučuk (až 25%) fytoncidy a minerální látky (zejména měď, draslík a mangan), v mladých listech je obsaženo navíc značné množství vitaminu C a kyselina křemičitá, v květech jsou přítomny flavonoidy, karotenoidy, silice aj. Obsah inulínu je největší na podzim, obsah taraxacinu v červenci a září. Sbírá se kořen (Radix taraxaci), někdy list (Folium taraxaci) nebo nať s kořenem (Radix taraxaci cum herba), velmi zřídka i květní úbory. Kořen se sbírá na jaře před rozkvětem (březen, duben), po omytí se rychle suší ve stínu nebo i na slunci, případně za umělého sušení při teplotách do 50 C. Nedostatečně usušený kořen snadno plesniví, naopak suché kořeny bývají napadány červy nebo myšmi (proto skladovat v dobře uzavřených nádobách). Droga povzbuzuje trávící orgány, působí mírně močopudně a žlučopudně a celkově je. V Antice byla šťáva z pampelišek užívána jako prostředek proti pihám a žlutým skvrnám na kůži, jejím mlékem se léčily záněty očí. Avicenna léčil čerstvou šťávou vodnatelnost a překrvení jater. Mladé listy, které ještě neobsahují mléko, lze použít jako jarní salát se značným množstvím vitamínu C, který je vhodný zejména pro diabetiky (obsah inulínu). Pražené kořeny lze použít jako náhražku kávy stejně jako kořeny čekanky. Z rozkvetlých úborů se může připravovat pampeliškové víno nebo pampeliškový med.

10 plicník lékařský Vytrvalá, 10 až 35 cm vysoká bylina. Lodyha přímá, chlupatá. Přízemní listy v růžici, většinou přezimující, řapíkaté, čepel široce vejčitá, na bázi srdčitá, celokrajná, nápadně bíle skvrnitá, zejména na okrajích žláznatě chlupatá. Lodyžní listy střídavé, přisedlé, široce kopinaté, celokrajné, skvrnité, chlupaté. Květy ve vrcholových vijanech v úžlabí listenů, koruna nálevkovitá, zpočátku růžová nebo červená, později (po opylení) modrá. Kvete v III až V. Světlé listnaté lesy, lipové háje, suťové a lužní lesy, lesní okraje, křoviny, preferuje půdy sušší i vlhčí, výživné, zásadité i kyselé, písčité až jílovité. Plicník obsahuje kyselinu křemičitou (asi 4%), slizové látky, saponiny, vitamín C, třísloviny (asi 10%), allantoin, fytosterin, cukry, cerylalkohol, pyrolizidinové alkaloidy a minerální látky (zejména vápenaté soli). Sbírá se kvetoucí nať (Herba pulmonaria) a to seřezáváním, někdy jen listy (Folium pulmonaria). Suší se ve stínu nebo za umělého sušení při teplotách do 40 C. Uchovává se v dobře uzavřených nádobách. Droga působí protizánětlivě, usnadňuje odkašlávání, hojí a regeneruje sliznice dýchacích cest i trávícího ústrojí, zvyšuje krevní srážlivost, působí mírně močopudně a svíravě, zevně se užívá na krvácející hemeroidy. Užívá se obvykle ve formě odvaru, 4 šálky denně při kašli, zánětu průdušek nebo plicních nemocích. Zevně ve formě obkladů (možnou použít i čerstvou drogu), záparu nebo odvaru (z dvojnásobného množství drogy) se užívá k omývání hnisajících ran nebo hemeroidů, kde se uplatní protizánětlivý a svíravý účinek. Vzhledem k přítomnosti alkaloidů v droze by se plicníku nemělo užívat déle než 3 týdny a neměl by být podáván malým dětem a těhotným či kojícím ženám.

11 podběl lékařský Víceletá bylina. Lodyha 5 až 15 cm vysoká, za plodu až 2x delší, bez listů, šupinatá. Přízemní listy se vyvíjí až po odkvětu, jsou dlouze řapíkaté, srdčitě okrouhlé, dlanitě laločnaté, na rubu šedě plstnaté. Úbory jednotlivé, vrcholové, trubkovité i jazykovité květy, žluté. Kvete v III až V. Pole, štěrkoviště, náspy, podél cest, lomy, rozvaliny, břehy, příkopy, na nezarostlých půdách. Obsahuje slizové látky (faradiol), v listech tříslovinu, hořčiny, kyselinu gallovou, mléčnou, jablečnou, vinnou, kávovou, polysacharid inulin, cholin, cukry a minerální látky (hlavně zinek a draslík), v květech flavonoidy, žluté barvivo xantophyl, stopy silice, inulin, glykosidické hořčiny, tanin, dextrin, bílkoviny a fytosteroly. V květech i listech byly nalezeny i nežádoucí pyrolizidinové alkaloidy (tussilagin, senesionin, senkirkin). Sbírají se květy a listy. Květy se sbírají časně zjara za suchého počasí a rychle se suší ve stínu nebo za umělého sušení při teplotách do 40 C. Listy se sbírají v květnu až červnu, suší se na slunci, při pomalém sušení zvláště za vlhčího počasí hnědnou a objevují se na nich černé skvrny. Droga uvolňuje hleny, urychluje hojení ran, listy působí mírně močopudně, zejména jsou ale jednou z nejdůležitějších bylin užívaných na léčbu astmatu, neboť tlumí kašel a podporuje vykašlávání. Může se uplatnit i jako pomocné léčivo při cukrovce, neboť zinek zlepšuje využití inzulínu. Zevně lze podběl použít na omývání ekzémů, při zánětu žil, na vředy nebo špatně se hojící rány, suchý zábal čerstvých podbělových listů působí protirevmaticky a obecně na bolesti kloubů (zábal by měl trvat asi hodinu). Na pásový opar se doporučuje přiložit čerstvé listy, které byly před tím krátce ponořeny do vařící vody. Podběl také urychluje zrání furunklů a má účinky antialergické. Při nachlazení či nemocích horních cest dýchacích se krátce povaří 10 g drogy ve ¼ l vody, nechá se deset 10 vyluhovat, přecedí se, osladí medem a vypije. Přestože obsah škodlivých alkaloidů není vysoký, nedoporučuje se užívat podběle dlouhodobě a ve vysokých dávkách, k vnitřnímu použití je lépe vzít sušenou drogu, neboť sušením se obsah alkaloidů snižuje. Samostatně by se také podběl neměl podávat dětem a těhotným a kojícím ženám, ve směsích, kde je podběle nejvíce 15%, by však neměl být jakkoliv nebezpečný. Léčivé účinky podbělu vyjadřuje i latinské rodové jméno rostliny, které je složeninou dvou slov: tussis=kašel, ago=odháním.

12 prvosenka jarní (petrklíč). Vytrvalá, až 25 cm vysoká bylina, dosti podobná prvosence vyšší, na rozdíl od ní má však květy miskovité a kalich jakoby "odfouklý" od korunní trubky. Kvete v IV až V. Dubohabřiny, doubravy, bučiny, křoviny, slunné stráně, na půdách svěžích až mírně suchých, vápnitých, kyprých.. Obsahuje saponiny (z nichž zejména asi 5% kyseliny primulové, obsah saponinů v květech je asi 2%, v oddenku okolo 10%), glykosidy (primverosid, primulaverosid), silice, flavonoidy, vitamin C, kyselinu křemičitou a sacharidy. Sbírá se květ i s kalichem, tj. celé okolíky (Flos primulae) nebo oddenek i s kořenem (Radix primulae), zřídka i list (Folium primulae). Květ se sbírá v době květu (duben, květen), oddenek brzy na jaře ještě před začátkem vegetace nebo na podzim (v těchto obdobích obsahuje nejvyšší množství saponinů). Obě drogy se suší za teplot nepřesahujících 35 až 40 C. Droga uvolňuje hleny, zlepšuje vykašlávání, působí mírně močopudně, tlumí záněty, přispívá k rozpadu močových kaménků a celkově uklidňuje. Podává se obvykle ve formě nálevu (10 g květů na 2 šálky vody 1x denně, je-li drogou kořen, pak jeho množství poněkud snížit) a to zejména při nemocích dýchacích orgánů, plic, ledvinových zánětech apod. Zevně se v některých případech osvědčily obklady z koncentrovanějšího odvaru na odstraňování podlitin (40 g kořene na ¼ l vody) nebo proti dně, revmatismu, závratím či migréně (10 g celé rostliny, tj. kořen, listy i květ na 1 l vody). Stejně jako prvosenky vyšší lze použít i velmi podobné prvosenky jarní (Primula veris), jejíž účinky jsou i výraznější.

13 violka vonná (fialka) Vytrvalá, 10 až 15 cm vysoká bylina s kořenujícími výběžky. Listy i stopky květů vyrůstají z oddenku, lodyha se nevytváří. Listy okrouhlé až okrouhle vejčité, často širší než delší, vroubkovaně pilovité, na bázi srdčité, řapík delší čepele, nazpět chlupatý. Květní stopky v horní polovině s listenci, květy vonné, koruna včetně ostruhy fialová, vzácně bílá, ale ostruha vždy fialová nebo liláková, korunní lístky na bázi s bílou skvrnou. Kvete v III až IV. Křoviny, parky, sady, okraje cest, preferuje půdy humózní a výživné. Obsahuje saponiny, alkaloid violin, kyselinu salycilovou, vonné silice, vosky, slizy, kaučuk, glykosid violaqercitrin. Nejčastěji se sbírá oddenek (Rhizoma violae odoratae) a to na podzim (září až říjen), někdy celá rostlina včetně kořene, v takovém případě se sběr provádí v době květu. Suší se za teplot do 40 C. Droga zlepšuje vylučování hlenů a odkašlávání, má účinky močopudné, příznivě působí při revmatismu. Zevně se užívá ve formě obkladů na špatně se hojící rány. Obvykle se aplikuje ve formě lihové tinktury nebo nálevu (1 čajová lžička drogy na šálek vody, pije se 2x denně).pozor: Při předávkování se může objevit nevolnost! Silice v rostlině obsažená se užívá ve voňavkářství (ale dnes je již tato silice obvykle nahrazována látkami syntetickými).

14 talovín zimní Vytrvalá, 5 až 25 cm vysoká bylina s podzemními hlízkami. Přízemní listy dlouze řapíkaté, dlanitě 5 až 7četné, v obrysu okrouhlé, vyrůstají po odkvětu. Listeny přímo pod květem uspořádány v přeslenu, se široce čárkovitými úkrojky. Květy jednotlivé, žluté. Kvete v II až III. Zahrady, křoviny, lesy. V celé rostlině, nejvíce však v hlízách, jsou přítomny srdeční glykosidy scilladienolidového typu. Otrava se projevuje zvracením, průjmem, srdeční slabostí, poruchami tepu a dušností.

15

16

17

18

19

20 Zdroje: