MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta Geografický ústav. Jakub JAŇURA GEOGRAFICKÁ ANALÝZA PŘÍSTUPNOSTI MĚSTA BRNA PRO VOZÍČKÁŘE

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta Geografický ústav Jakub JAŇURA GEOGRAFICKÁ ANALÝZA PŘÍSTUPNOSTI MĚSTA BRNA PRO VOZÍČKÁŘE Diplomová práce Vedoucí práce: Doc. RNDr. Václav Toušek, CSc. Brno 2011

2 Jméno a příjmení autora: Název diplomové (bakalářské) práce: Název v angličtině: Studijní obor (směr): Vedoucí diplomové (bakalářské) práce: Jakub Jaňura Geografická analýza přístupnosti města Brna pro vozíčkáře Geographical accessibility of Brno city center for wheelchair users Sociální geografie Doc. RNDr. Václav Toušek, CSc. Rok obhajoby: 2011 Anotace v češtině Diplomová práce se zabývá problematikou přístupnosti města Brna pro osoby s pohybovými potíţemi. Na základě rozborů přístupů, jeţ poskytuje geografie postiţení i další vědní obory zabývající se otázkami postiţení, přistupuje ke zhodnocení historického vývoje a současného postavení postiţených osob ve společnosti. V návaznosti na tuto obecnější část je uvedena studie Brna a jeho přístupnosti zaloţená na rozboru fyzických překáţek, slovního hodnocení postiţených a analýzy jejich pohybu prostorem města. Anotace v angličtině This diploma thesis deals with the topic of accesibility of Brno city for disabled persons, especially with movement problems. Based on the analysis of approaches provided by various concepts of geography of disability and related fields of science attempts to sum up historical developments and contemporary socio-political status of disabled. Following these more theoretical findings the case study of spatial accesibility in Brno is based on the analysis of physical spatial barriers, spoken experiences and time-space movements of wheelchair users. Klíčová slova v češtině: Postiţení, vozíčkáři, město, geografie zdravotního postiţení, geografie času, Brno Klíčová slova v angličtině: Disability, wheelchaired, city, geography of disability, time geography, Brno 2

3 Prohlašuji tímto, ţe jsem zadanou diplomovou práci vypracoval samostatně pod vedením Doc. RNDr. Václava Touška CSc. a uvedl v seznamu literatury veškerou pouţitou literaturu a další zdroje V Brně dne

4 Tímto bych chtěl poděkovat Doc. RNDr. Václavu Touškovi CSc. za lidský přístup, rady a odborné vedení, pracovnicím a pracovníkům Ligy Vozíčkářů a dalších organizací za pomoc a podporu, mé rodině, blízkým a přátelům za jejich pomoc i trpělivost a nakonec a zejména, všem, kteří trpělivě odpovídali na mé otázky a bez nichţ by tato práce nemohla vzniknout. 4

5 Prohlašuji tímto, ţe jsem zadanou diplomovou práci vypracoval samostatně pod vedením Doc. RNDr. Václava Touška CSc. a uvedl v seznamu literatury veškerou pouţitou literaturu a další zdroje V Brně dne

6 Tímto bych chtěl poděkovat Doc. RNDr. Václavu Touškovi CSc. za jeho čas, lidský přístup, rady a odborné vedení, které mi věnoval, pracovnicím a pracovníkům Ligy Vozíčkářů a dalších organizací za veškerou pomoc, a lidem blízkým a dobrým za jejich podporu a trpělivost. Největší dík však patří všem, kteří odpovídali na mé otázky a bez nichţ by tato práce nemohla vzniknout. 6

7 motto: je to o lidech 7

8 OBSAH OBSAH... 8 POUŢITÉ ZKRATKY: ÚVOD Metodika ŘEŠERŠE POUŢITÝCH PRAMENŮ Geographies of disability Speciálně pedagogická a medicínská problematika Legislativní a administrativní prameny Prezentace organizací postiţených Time-geography Rozhovory TERMINOLOGIE Úvodem Pojmy GEOGRAFIE ZDRAVOTNÍHO POSTIŢENÍ Modely zdravotního postiţení Historická perspektiva Reprodukce postiţení Postiţení a město, přístupnost ZDRAVOTNÍ POSTIŢENÍ, MEDICÍNSKÉ HLEDISKO VÝVOJ VZTAHU SPOLEČNOSTI KE ZDRAVOTNĚ POSTIŢENÝM Historický pohled Obecná etapizace LEGISLATIVA Zákony ČR Právo EU a mezinárodní právo Úmluvy a prohlášení Vládní dokumenty a plány PROJEKTY A ORGANIZACE ZDRAVOTNĚ POSTIŢENÝCH Organizace zdravotně postiţených Projekty zaměřené na zdravotně postiţené ZDRAVOTNĚ POSTIŢENÍ STATISTICKÁ ANALÝZA Rešerše datové základny Zdravotně postiţení analýza skupiny obyvatel

9 10. MAPOVÁNÍ PŘÍSTUPNOSTI MĚSTA BRNA Informace o přístupnosti u jiných měst Mapování Brna předpoklady Mapování Brna - výstupy ROZHOVORY Identita Ţivotní zkušenosti Prostor a jeho vnímání Bariéry a přístupnost Boj s bariérami Návrhy ČASO-PROSTOROVÁ STUDIE Metodika šetření Výsledky šetření ZÁVĚR POUŢITÁ LITERATURA Knihy a časopisy Mapy a atlasy Elektronické nosiče a www stránky PŘÍLOHY

10 POUŢITÉ ZKRATKY: ASM BB ČSSZ DPMB EHP EU GIS GÚ ILO LFS MHD MKF MMB MPSV MU NUTS OSN PřF RES VŠZP VŠPS VVZPO WHO ZP TP ZTP ZTP/P Activity Space Model Bezbariérový Česká správa sociálního zabezpečení Dopravní podnik města Brna Evropský hospodářský prostor Evropská unie Geografický informační systém Geografický ústav Mezinárodní organizace práce Výběrové šetření pracovních sil Městská hromadná doprava Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví Magistrát města Brna Ministerstvo práce a sociálních věcí Masarykova univerzita Územní statistická jednotka Organizace spojených národů Přírodovědecká fakulta Registr ekonomických subjektů Výběrové šetření zdravotně postiţených Výběrové šetření pracovních sil Vládní výbor pro zdravotně postiţené občany Světová zdravotnická organizace Zdravotně postiţení (postiţený) Těţké postiţení, ve smyslu drţitele průkazu mimořádných výhod TP Zvlášť těţké postiţení, průkaz ZTP Zvlášť těţké postiţení/průvodce, průkaz ZTP/P 10

11 1. ÚVOD Diplomová práce se zabývá problematikou zdravotního postiţení jako geografického fenoménu odehrávajícímu se na území města. Směřovat bude od ustavení obecných údajů a přístupů k jejich aplikaci na konkrétních poznatcích. Cílem práce je analyzovat přístupnost města Brna postiţeným osobám, vozíčkářům, formou šetření a mapování ve městě a zobecnění získaných poznatků. Chceme uvést a stručně poukázat na otázky, jeţ jsou diskutovány v rámci geografického studia zdravotně postiţených osob, ale také se této skupině obyvatel věnovat konkrétně. A to počínaje diskuzí samotné definice zdravotního postiţení, studiem postavení postiţených ve společnosti a jeho vývojem, současným postavením a to jak na úrovni jednotlivce, tak i ve formě organizační, postojem státu daným legislativou a jeho realizací, ale také studiem statistických údajů týkajících se zdravotně postiţených. V návaznosti na to následuje v druhé části práce rozbor mapování bariérovosti města a také popis a diskuze vybraných zkušeností, které mohou přispět k pochopení, jakou roli hraje postiţení v pohybu a vůbec existenci člověka v prostoru města. Jedním z výsledků, který předchází této práci, je mapová publikace vydaná Magistrátem města Brna o přístupnosti vybraných objektů, na níţ se podílel autor a další studenti Geografického ústavu MU. Na ni by mělo navazovat i podrobnější odborné kartografické zpracování. Tato práce pak má směřovat k analýze a shrnutí vybraných informací týkajících se postiţených a jejich prostorovosti, které by měly být relevantní při jakékoliv formě prostorového plánování, neboť pohybové postiţení se dotýká velmi široké skupiny obyvatel a právě charakter jejich nejbliţšího prostředí můţe mít výrazný vliv na jejich ţivotní zkušenosti a moţnosti. Podobně je moţné hledat v této práci alespoň stručný náhled do kaţdodennosti postiţeného člověka, který by se mohl odrazit například v plánování sociálních sluţeb, zaměstnanosti či různých způsobů vyuţití volného času. Problematika zdravotního postiţení se v této formě v české geografii zatím prakticky neobjevila, proto není lehké načínat toto téma. Autor na úvod doufá, ţe tato práce nabídne náhled do dané problematiky a podaří se mu otevřít některé otázky směrem k dalšímu prohloubení znalostí v této oblasti. 1.1 Metodika Metodicky se tato práce opírá zejména o studie děl zahraničních autorů, kteří se zabývají geografií zdravotního postiţení, ale snaţí se na tyto otázky nahlédnout také z pohledu geografie času. Cílovou skupinou jsou osoby, jeţ mají jakýkoliv problém s pohybem geografickým prostorem, který souvisí s jejich zdravotním stavem. Tyto osoby mohou být definovány různě, hovořit o nich budeme obecně jako o zdravotně postiţených. V druhé, praktičtější, části práce se pak cílová skupina omezí na osoby na invalidním vozíku, případně s dlouhotrvajícím pohybovým problémem. Prostorově se práce orientuje v obecnějších otázkách na Českou republiku či relativně vyspělejší prostor, sdílející podobné kulturní tradice a historický vývoj. V konkrétnějších tématech je snaha věnovat se zejména prostoru města jako místa, kde dochází ke koncentraci postiţených osob a to na příkladu Brna, případně pouze jeho centrální části. Prameny pro praktickou část jsou šetření přístupnosti budov v centru města Brna, dotazníkové šetření zabývající se pohybem postiţených městem a také rozhovory na témata související se zkušenostmi respondentů s bariérami. Zjištěné informace budou analyzovány a hodnoceny s ohledem na uvedené teoretické informace. 11

12 2. ŘEŠERŠE POUŢITÝCH PRAMENŮ Zdroje pouţité v této práci lze rozdělit do několika samostatných druhů jak formou tak i obsahem. Prvotní místo patří literatuře věnující se zdravotnímu postiţení z pohledu sociální geografie, případně sociologie. Jiný pohled, vycházející z odlišných kořenů, na tutéţ problematiku, zaujímá speciálně pedagogická literatura, se kterou se relativně pojí i medicínské prameny. Dalším typem jsou zdroje legislativní, smluvní, strategické a statistické tedy informace charakteru administrativního. Na ně je moţné navázat prameny různých organizací, informačními či propagačními, ať uţ jde o jejich webové prezentace, interní dokumenty, ročenky apod. Neméně důleţitým zdrojem informací ale byly také rozhovory ať uţ se jednalo o experty na téma postiţení, či postiţené samotné. Specifické jsou zdroje zabývající se geografií času. Nakonec bylo pracováno také s výsledky vlastního terénního šetření. 2.1 Geographies of disability Anglický název převzatý z Gleesonovy (1999) monografie je pouţit záměrně, neboť se zdá, ţe právě tento vystihuje nejlépe podstatu geografického zkoumání problematiky zdravotního postiţení. 1 Geografie jako taková totiţ na postiţení nahlíţí mnoha různými pohledy, danými jak vývojem této vědy, tak i optikou konkrétního účelu, aby řešila jak nejobecnější otázky, sahající od otázek samotného vzniku a existence postiţení jako formy společenského znevýhodnění zaloţené na odlišném zdravotním stavu, aţ po konkrétní studie, které se zaobírají řešením určitého problému. Důraz na slovo řešení je pouţit záměrně, neboť právě geografie postiţení v posledních letech (zhruba od poloviny 90. let) přechází od pohledu objektivní a expertní vědy, k pohledu, který je moţné velmi zjednodušeně charakterizovat jakýmsi a priori poselstvím vědy, která má slouţit postiţeným, v podstatě vedoucím k větší angaţovanosti samotných postiţených v procesu získávání znalostí a následně k vyuţití nabytých znalostí ve vyrovnání společenských rozdílů, které s sebou postiţení můţe nést. 1 Ale na autora klade úkol převést jej do českého jazyka. Tedy, jak by bylo nejlepší anglický pojem disability přeloţit? Slovníky odpovídají, ţe postiţení, problém však, jak se ukáţe níţe, je v tom, ţe výraz postiţení, tak jak je nejčastěji chápán, nedostačuje na obsahovou šíři pojmu disability, který má rovinu nejen zdravotní, ale také sociální, kulturní apod. Nabízí se výraz postiţenost, ten však v češtině zní pravděpodobně mnohem méně empaticky neţ samotné postiţení. A stále zůstává občas pouţívaný pojem disabilita tedy pouhé počeštění anglického výrazu jeho mínus spatřuji v tom, ţe pro člověka bez znalostí kontextu je tento pojem naprosto bezobsaţný. Jak tedy pojmenovat hlavní předmět studia? Navrhuji zůstat u, ač ne úplně vhodného, pojmu postiţení. Protoţe postiţení, pokud je zkoumáno geografií, by právě v jejím kontextu mělo získat onu obsahovou náplň, kterou má samotný anglický termín disability. V otázkách společenštějšího rázu by mohlo být vhodné pracovat i s pojmem znevýhodnění, ten má však subjektivně povahu více obecnou a neakcentující základní otázku tedy zdravotního postiţení. Jak bude ukázáno dále, Světová zdravotnická organizace s těmito termíny pracuje, přičemţ dříve pouţívala i u nás momentálně pravděpodobně nejfrekventovanější termín handicap, od toho však nejrůznější prameny navrhují vzhledem k jeho historickým konotacím a časté dezinterpretaci upouštět. Pokud jsme se věnovali slovu postiţení, je třeba ještě zmínit i význam oné geografie. Geografii totiţ v této souvislosti můţeme chápat několika odlišnými způsoby. Ten základní a jednoznačný je na geografii jako na vědu, řešící otázky existence a fungování postiţených v prostoru. Druhým pohledem je geografie jako souhrn vlastností prostoru, které determinují pohyby a jevy v něm se odehrávající. Třetí pohled pak je geografie postiţených jako popis prostoru, v kterém se tito pohybují a jeho chápání a prezentace, zejména jimi samotnými. 12

13 Jako jeden ze základních pramenů geografie postiţení se uvádí zejména tzv. Disability studies interdisciplinární, zejména sociálně vědní směr. C. Barnes (1997) jeho počátky pokládá na konec 40. let minulého století a pracím amerického sociologa Parsonse. Ten na postiţení pohlíţí jako odchylku od normálního stavu a zabývá se dále zejména zkušenostmi ze zdravotních problémů vyplývajícími tento přístup obecně Barnes nazývá medicínským. Ten pak podle něj mění samotní postiţení autoři během 60. let na koncept postiţení jako společensko-politického spíše neţ individuálněmedicínského problému. Uvádí také dvě tradiční větve výzkumu, které se vyvinuly americkou, stavící zejména na funkční odlišnosti a postiţení jako výsledku vývoje současné společnosti, a britskou, která chápe postiţení ( disability ) a závislost jako společenský následek industriálního kapitalismu. Jako zásadní autoři pak jsou citováni zejména P. Abberley, V. Finkelstein, M. Oliver a T. Shakespeare a jejich práce. Podobně také Novosad (2009) mluví o sociologii zdravotního postiţení a uvádí jako její specifikum to, ţe vznikala na základě iniciativ samotných postiţených usilujících o svou rovnoprávnost. Její ohnisko pak klade zejména do západního světa USA, Velké Británie či Skandinávie. Parková a kol. (1998) se ohlíţí také na geografii zdraví jako jeden ze zdrojů, z něhoţ můţe geografie postiţení čerpat. Tvrdí však, ţe aţ do nedávné doby byla postiţení věnována jen malá pozornost, geografie zdraví se totiţ soustředila spíše jen na témata jako je ekologie nemocí (šíření epidemií apod.) a prostorová distribuce zdravotní péče (jako součást regionálních analýz). Gleeson (1999) pak mluví o tom, ţe v lepším případě se vyvinula jakási prostorová epidemiologie zdravotních stavů. Z hlediska geografie postiţení pak podle Parkové na tento podobor navazuje nejvíce pozitivisticky laděná část zejména kvantitativních analýz (demografické, ekonomické), případně mapování postiţení v souvislostech jako jsou fyzickogeografické vlastnosti prostředí (obsah prvků v půdě apod.) či mapování mobility postiţených a trajektorií jejich cest. Druhá, současnější větev, je podle ní orientovaná na pojetí postiţení z politického a společenského hlediska jedná se o současně prezentované pojetí geografie postiţení. Jiné prostorové vědy jako urbanismus a architektura se podle Gleesona (1999) soustředily v této otázce zejména na otázky přístupného designu a dopravní mobility, přičemţ ignorují společenské pozadí a zabývají se čistě otázkami řešení problémů. V nedávné době řekněme od poloviny 90. let minulého století však dochází k obratu, Gleeson mluví o významném pokroku v teoretizaci postiţení ( disability ) jako společenského a prostorového fenoménu. Parková jako o interpretativních geografiích tělesného postiţení. Tuto tematiku prezentují práce autorů jako je například R. Imrie, D. Parková, B. Gleeson, V. Chouinardová, R. Kitchin a další. Jedním z milníků, který rozpoutal diskuzi na téma vztahu geografie jako vědy a postiţených, byla práce Geography and the disabled od R. Golledge (1993), na jejíţ konto vzniklo několik reakcí, které v podstatě, jak říká Parková, jen symbolizovaly rozdíl mezi starším, pozitivistickým pojetím Golledge, který de facto hledá konkrétní technická řešení problémů postiţených a mladšími generacemi geografů, jeţ místo toho nachází příčiny v kulturních hodnotách a reprezentacích, a závěru, ţe pokroku bude dosaţeno, pokud bude nastaven adekvátní sociální kontext pro posílení pozice postiţených. Parková shrnuje pozici geografie a geografů tak, ţe jako vědci zabývající se prostorem a interakcí člověka a jeho prostředí a tím pádem i hlavní tvůrci teorie a praxe v urbánním plánování mají zvláštní odpovědnost vyuţít svých znalostí k pomoci postiţeným v jejich emancipaci. 13

14 V současnosti nabízí tematické dělení geografické literatury zabývající se postiţením B. Gleeson (2001). Mluví o fenomenologii postiţení, zabývající se interpretací kaţdodenních zkušeností postiţených, společensko-prostorové produkci jinakosti, geografii distribuce sluţeb (veřejných) dotýkající se deinstitucionalizace a také otázky ověřování přístupnosti a mobility a témata sociální spravedlnosti a etiky. Parková zmiňuje také geografie menšin v menšinách tedy postiţených ţen, jiné barvy pleti apod., které vycházejí zejména z feministické geografie. Tato práce a její schéma i zpracování vychází z několika konkrétních pramenů. Jedná se o učebnici sociální geografie Introducing Social Geographies (2001), jeţ se v jedné z kapitol souhrnně zabývá právě geografií postiţení. V podstatě se jedná o stručný přehled tohoto oboru, kde autoři této kapitoly G. Mowl a D. Fuller shrnují dosavadní poznání, přičemţ akcentují zejména myšlenky R. Imrieho. Dalším pramenem jsou právě Imrieho práce. První, z roku 1996, se zabývá diskuzí s Golledgeovým (spíše) pozitivistickým přístupem ke geografii a hledá cestu ke geografii, která svou formou zkoumání neutlačuje postiţené. Druhou pak je případová studie z roku 1998, kterou vytvořil spolu s M. Kumarovou na téma přístupnosti zastavěného území pro postiţené, vycházející zejména z diskuze s postiţenými, jeţ se stala přímou inspirací pro část této práce. Dále je zmíněno několik jeho novějších článků, věnujících se vztahu postiţených a plánovacího procesu (2001) a také moţností (respektive ohroţení), jeţ přináší aplikace agendy well-beingu (2008). Dalším autorem, jehoţ díla jsou často citována, je jiţ výše zmíněný B. Gleeson, jehoţ monografie z roku 1999 je jedním z nejobsáhlejších počinů v geografii postiţení, která se zabývá postiţením a jeho teoretizací, ale také analýzou historického vývoje a současnosti, s důrazem na prostředí města. Druhá jeho zde pouţitá práce (2001) se zabývá otázkou přístupného města jako obecného společenského konceptu. Na základě rozboru díla U. Becka hovoří o ideálním, Otevřeném městě. Ze strany sociologické, tedy Disability studies, byl citován C. Barnes (1997) a jeho pohled na vývoj postavení postiţených ve společnosti a monografie M. Adamsové a kol. (2007), zpracovanou jako chronologií milníků, jeţ definovaly postavení postiţených. Dále pak také práce českého sociologa P. Mareše (např. 2008), který se věnuje zejména otázkám sociální exkluze a inkluze v souvislosti s minoritami také zdravotně postiţenými. Specifickými jsou práce D. Filipiové zabývající se problematikou bezbariérovosti zastavěného prostředí z hlediska postiţených (zejména pohybově) osob (1998 a 2002). Autorka je architektka, sama však tělesně postiţená dle dikce Imrieho a dalších pak zastupuje právě proud vědění vycházející od samotných postiţených, jejich reálné zkušenosti a potřeby. V současnosti se tomuto tématu začal věnovat R. Osman z Geografického ústavu Masarykovy univerzity. Jeho práce se věnují výzkumu vnímání prostoru a mentálnímu mapování s postiţenými, přičemţ často vychází z práce R. Kitchina (2002.). 14

15 2.2 Speciálně pedagogická a medicínská problematika Tyto otázky jsou jiţ v českém prostředí akcentovány výrazně více. Existuje velké mnoţství speciálně-pedagogické literatury věnující se problematice postiţení, podobně jako jeho historické perspektivě. Informace, které z nich byly čerpány, mají převáţně charakter pohledu na vývoj a na medicínskou stránku postiţení. Hlavním proudem je literatura zaměřená na obecnou a integrativní speciální pedagogiku, jejíţ součástí je i tzv. somatopedie tedy nauka o výuce tělesně postiţených. Nejstarším citovaným dílem je práce F. Kábeleho (1970), učebnice somatopedie. Na něj navazují díla L. Monatové (1998), zaměřená jak na historickou perspektivu, tak na speciální pedagogiku. Podobně i M. Vítková se zabývá zejména integrativní speciální pedagogikou (2003, 2007), často i formou příspěvků na téma tělesně postiţených v šíře zaměřených celcích. M. Vágnerová (2008) se zabývá zejména postiţením a jeho psychologickou stránkou, případně i s důrazem na vývojové aspekty (1999). Specifické místo připadá pracím B. Titzla, které se věnují historickému vývoji postavení postiţených v našich zemích a v Evropě, a to zejména v období prehistorickém a poté aţ do doby Přemyslovské (1998 a 2000). On a další autoři se v odkazu na historický vývoj často odvolávají na práci M. Sováka (1972). Důleţitým zdrojem informací byly také práce L. Novosada (2000, 2009), který se zabývá speciálně pedagogickými otázkami, podstatně více v nich však akcentuje společenský kontext. Jeho díla lze zařadit velmi blízko k tzv. disability studies v našich podmínkách, vychází však ze speciálně pedagogických základů (více neţ ze sociologických, potaţmo politických). Mezinárodní zdravotnická organizace (WHO) vydává jako pomůcku a návod pro klasifikaci nemocí tzv. MKN-10, tedy Mezinárodní klasifikaci nemocí (citovaná v 10. revizi ) a také jí hierarchicky podřízenou MKF Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví (2001), zabývající se hodnocením a klasifikací postiţení. Zmíněn bude i příspěvek J. A. Kopce (1995), týkající se chápání a hodnocení postiţení v souvislosti s moţnostmi postiţeného, z medicínského pohledu tzv. Activity space model. Zvláštním pramenem jsou také závěrečné práce studentů vysokých škol bakalářské, diplomové či doktorské. Vhodné ke studiu jsou zejména práce z prostředí speciální pedagogiky a práv, zabývající se například problematikou kvality ţivota postiţených, jejich integrací do společnosti či rovnými právy a diskriminací. 2.3 Legislativní a administrativní prameny Legislativní prameny jsou definovány českým právním řádem a jeho vývojem. Zdroji, na nichţ lze českou legislativu najít, jsou zejména firmy (a jejich webové stránky), jako například nakladatelství Sagit a.s. Zařazeny sem ale mohou být také různé programové dokumenty a plány na úrovni státu (vlády a jejích orgánů) či krajů, výzkumné zprávy zadané vládou, ročenky, prezentace a školící materiály státní administrativy a dalších státních organizací, například Policie ČR apod. Důleţitým zdrojem informací jsou ministerstva práce a sociálních věcí a pro místní rozvoj. Na úrovni obcí vznikají a jsou dostupné dokumenty charakteru strategií rozvoje, plánování sociálních sluţeb či generely bezbariérovosti a bezbariérových 15

16 tras. Mohli bychom sem zařadit také specializovaná univerzitní pracoviště, jako je například Výzkumné centrum integrace zdravotně postiţených při Univerzitě Palackého v Olomouci, které ve své činnosti úzce spolupracuje se státními orgány. Je moţné také zmínit technické normy (tzv. ČSN), zvláště u staveb, například dopravního charakteru, jejichţ správcem je Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví. 2.4 Prezentace organizací postiţených Jedná se o informace, které organizace a firmy (nestátního charakteru) poskytují o své činnosti, historii a případně, které z jejich činnosti vyplývají, jako například stanovy, výroční zprávy či nejrůznější informační materiály. Zdrojem těchto dokumentů byly webové stránky organizací Liga vozíčkářů, ARCHA COMMUNITY, středisko Teiresiás při Masarykově univerzitě, ústavu Kociánka a dalších neziskových organizací, informačních portálů pro postiţené, ale také webové prezentace zahraničních organizací (souvisejících např, s American with Disabilities Act). Dále také propagační a informační materiály, jako například publikace Nápadník, kterou vydává Liga vozíčkářů jako sborník uţitečných informací pro postiţené či materiály popisující činnost střediska Teiresiás. 2.5 Time-geography Geografie času, neboli time-geography, jak ji zde prezentujeme, vychází zejména z prací T. Hägerstranda, který se touto problematikou zabýval od 60. let minulého století. Přehled o vývoji této geografické disciplíny a jejích konceptů podává například Z. Ira (2001) či J. Novák (2004). Tato práce se nesoustředí na teorii geografie času, proto pouze odkazuje na práce, které se touto problematikou zabývají hlouběji, a z nichţ je čerpáno. Jako úvod do problematiky a pochopení základních konceptů byly studovány práce švédského sociálního geografa T. Hägerstranda (1970, 1982), v nichţ autor rozebírá podstatu a principy tohoto pohledu geografie na prostorové vztahy. Práce slovenského geografa Z. Iry (2001) poskytuje souhrn základů dosavadního poznání v geografii času, jejích konceptů a aplikací. Ira o geografii času hovoří jako o hledisku zkoumání kaţdodenní činnosti jedinců, jevů a vztahů. Uvádí i způsoby a konkrétní aplikace geografie času například jako podkladu pro formulování dopravní či regionální politiky. Příklad studia pohybu postiţených Ira v tomto přehledu neuvádí. I přesto, ţe jak uvádí, je geografie času kritizována za přílišnou popisnost, spatřuje v jejích metodách velký potenciál pro systematický výzkum člověka a jeho ţivota v kontextu s fyzickým prostředím. J. Novák (2004) se ve své diplomové práci zabývá pohyby obyvatel v zázemí metropole, k tomuto studiu vyuţívá právě metodik geografie času. Jeho práce byla pouţita nejen jako zdroj teoretických, ale také praktických informací, konkrétně při zpracování dotazníkového šetření. 16

17 Dalším zdrojem jsou podklady k projektu, který v koordinaci zpracovává několik univerzitních geografických pracovišť. Tento projekt, pod názvem Prostorové modely chování v měnícím se urbánním prostředí z pohledu geografie času zpracovává i Geografický ústav Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Jeho cílem je analyzovat prostorové chování vybraných částí populace a k tomuto vyuţívá právě metod geografie času. Z tohoto projektu byla pouţita zejména dotazníková část a ve spolupráci s B. Frantálem koordinovány cíle a metodika této práce. Jako jeden z výstupů tohoto projektu je práce P. Klapky a H. Roubalíkové (2010), která byla chápána jako příklad aplikace získaných dat a směr výzkumu. Opět zmiňujeme práci R. Osmana (2010), který krom aplikace některých konceptů geografie postiţení pouţívá i metody geografie času. 2.6 Rozhovory Důleţitý pramen, z něhoţ je čerpáno, jsou samotná setkání s postiţenými, odborníky, ale také pracovníky, kteří se v této problematice pohybují. Mezi odborníky, kteří směřování této práce ovlivnili nejvíce, patří M. Antonovičová, zabývající se otázkami architektonické přístupnosti prostředí, která sama navrhla šetření přístupnosti a stála u jeho realizace, jako zástupce Ligy vozíčkářů. Spolu s ní pak také další pracovníci zejména z Ligy vozíčkářů. Hlavním zdrojem informací ale byli samotní postiţení. Ti vyplňovali dotazníky jednak časoprostorové harmonogramy pohybu městem, v nichţ byly vloţeny i dotazy na několik dalších informací a mentální mapy, tak také menší dotazníky na téma pocitů a preferencí postiţených. Největším obohacením však byly debaty na témata přístupnosti, chápání bariér, orientace v prostoru, role postiţeného ve společnosti a z nich plynoucí názory, zkušenosti a pocity samotných postiţených. Ty probíhaly formou několika delších řízených rozhovorů s co nejširším spektrem osob během celého roku, kdy probíhalo šetření. 17

18 3.1 Úvodem 3. TERMINOLOGIE Definice pojmů, se kterými bude tato práce operovat, se mění spolu s tím, za jakým účelem se na zdravotně postiţené nahlíţí. Svou roli hraje často také překlad, neboť mnohé práce vychází ze zahraniční literatury, a zároveň vzdělání, popř. osobní vklad překládajícího. Můţe tak docházet k překrývání významů jednotlivých pouţívaných termínů, jejich nevhodnému pouţívání či negativním konotacím. Uveďme několik příkladů těchto definic: Za zdravotní postiţení se pro účely posouzení poklesu pracovní schopnosti povaţuje soubor všech funkčních poruch, které s ním souvisejí. (306/2008 Sb., 39) Osobami se zdravotním postiţením jsou fyzické osoby, které jsou a) orgánem sociálního zabezpečení uznány plně invalidními (dále jen "osoby s těţším zdravotním postiţením"), b) orgánem sociálního zabezpečení uznány částečně invalidními, c) rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení uznány zdravotně znevýhodněnými (dále jen "osoby zdravotně znevýhodněné"). (435/2004 Sb., 67) Zdravotní postiţení představuje významnou sociální událost, která je bez dalšího jen obtíţně srovnatelná se situacemi závislými či odvozenými od lidského konání. Občané a obyvatelé České republiky se zdravotním postiţením musí překonávat řadu překáţek a omezení, které částečně vyplývají z existence daného postiţení, částečně jsou dány handicapy - omezeními, které jim v průběhu svého vývoje postavila do cesty organizace lidské společnosti. (NPPI 2, 2009) zdravotní postiţení je koncept, který se vyvíjí a který je výsledkem vzájemného působení mezi osobami s postiţením a bariérami v postojích a v prostředí, které brání jejich plnému a účinnému zapojení do společnosti, na rovnoprávném základě s ostatními, (OSN 3, 2007) Kdo jsou tedy zdravotně postiţení? Ti, co pobírají konkrétní příspěvky od státu? Ti, kteří se nachází na invalidním vozíku? Lidé po těţkém úrazu? Nebo ti, kteří cítí, ţe mají špatný zdravotní stav? Odpovědí můţe být, ţe všichni a zároveň nikdo. Jak ukázaly výše zmíněné příklady definicí, je právě optika účelu tím, co formuje pohled na zdravotně postiţené. A zároveň to, jak je zdravotní postiţení definováno v podstatě ovlivňuje způsob, jakým je vůči němu ze strany administrativy či organizace v daném státě (popř. dané problematice), ale také ze strany vědy přistupováno. 2 Národní plán podpory a integrace občanů se zdravotním postiţením na období , s. 3 (online ) 3 Úmluva o právech osob se zdravotním postiţením, dostupná na: (online ) 18

19 3.2 Pojmy Nejdříve uveďme pojmy, s nimiţ je nejčastěji pracováno v české literatuře zabývající se zdravotním postiţením. Jedná se o termíny vycházející z klasifikace WHO Světové zdravotnické organizace, tzv. Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví (MKF), původně International Classification of Functioning, Disability and Health ICF. Navíc, od 1. června 2010 je pro lékaře povinné u pacienta s určitým stupněm postiţení (disability) uvést příslušné klasifikační kódy do jeho zdravotní dokumentace Tato klasifikace si za cíl klade sjednocení terminologie, coţ v následku přinese sjednocené hodnocení disability (napříč státy a politickými systémy), a také zjednodušení a zpřehlednění systému sběru dat. Měla by také slouţit jako nástroj, který umoţní hodnotit funkční schopnosti jedince, tedy i úspěšnost rehabilitace či následné integrace na trh práce, kvalitu ţivota a prostředí, čímţ můţe ovlivňovat sociální politiku státu. Porucha (impairment) je ztráta nebo abnormalita tělesné struktury nebo fyziologické funkce (včetně funkcí mentálních). Abnormalita je zde striktně chápána jako signifikantní odchylka od statisticky stanovených norem (tj. jako odchylka od střední hodnoty statisticky stanovených norem dané populace) a můţe být pouţívána jen v tomto smyslu. Postiţení (disability) je zastřešující pojem pro poruchy, hranice aktivit a omezení participace. Označuje negativní hlediska interakce mezi jedincem (se zdravotním problémem) a spolupůsobícími faktory daného jedince (faktory prostředí a faktory osobní). Bariéry jsou faktory v prostředí člověka, které při své absenci nebo naopak přítomnosti limitují funkční schopnost a tvoří překáţku. To obsahuje aspekty jako fyzické prostředí, které je nepřístupné, chybění vhodné technologie a negativní (nebo lhostejné) postoje lidi k překáţkám, jako jsou sluţby, systémy a principy řízení,které buď neexistují, nebo překáţejí v prostředí, které zahrnuje všechny osoby se zdravotními problémy ve všech oblastech ţivota. (vše MKF překlad: PFEIFFER, J. ŠVESTKOVÁ, O., 2008) Původní klasifikace 4 z roku 1980, vůči níţ se aktualizovaná verze v mnohém vyhrazuje: Impairment: In the context of health experience an impairment is any loss or abnormality of psychological, physiological or anatomical structure or function. Impairment isconsidered to occur at the level of organ or system function. Disability is concerned with functional performance or activity, affecting the whole person. Disability: In the context of health experience a disability is any restriction or lack (resulting from an impairment) of ability to perform an activity in the manner or within the range considered normal for a human being. Handicap: In the context of health experience a handicap is a disadvantage for a given individual, resulting from an impairment or a disability, that limits or prevents the fulfillment of a role that is normal (depending on age, sex, and social and cultural factors) for that individual. 4 Originální znění, dostupné na: ( ) 19

20 Překlad těchto termínů, jak ho poskytuje informační portál Helpnet 5 zní: Vada (Impairment): Jakákoliv ztráta nebo abnormálnost psychologické, fyziologické nebo anatomické struktury nebo funkce: Postiţení (Disability): Jakékoliv omezení nebo ztráta (vyplývající z vady) schopnosti jednat a provádět činnosti způsobem nebo v mezích, které se pro lidskou bytost povaţují za normální. Znevýhodnění (Handicap): Nevýhoda, vyplývající pro daného jedince z jeho vady nebo postiţení, která omezuje nebo znemoţňuje, aby naplnil roli, která je pro tohoto jedince (s přihlédnutím k věku, pohlaví a sociálním a kulturním činitelům) normální. Povšimněme si, ţe pojem handicap, který je dodnes velmi uţívaný jiţ v nejnovější klasifikaci mizí. Původní verze byla pozitivně hodnocena za to, ţe ustanovila pojmy a tím posunula práci s postiţenými o stupeň dál, kritizována ale byla za to, ţe je pojem handicap stále příliš lékařský a zaměřený na jedince a nezahrnuje adekvátně otázky společenských podmínek či předpokladů jedince. Navíc byly pojmy handicap a postiţení často pouţívány matoucím způsobem, který poskytoval špatné vodítko pro politické rozhodování. 6 Podstatou nové verze je tedy to, ţe z přístupu, kdy se soustředí zejména na jednotlivce, jeho konkrétní zdravotní problémy a jejich vliv na jeho konání, přechází na přístup odlišný, akcentující roli prostředí a společnosti ve formování moţností a omezení, jaké člověku konkrétní typ zdravotní odlišnosti přináší. Pokud bychom se pokusili o nalezení průsečíku různých definic postiţení, budou jeho základní parametry tyto: - odlišný fyzický či mentální stav oproti normálu, - odlišné moţnosti sociální participace, - délka trvání a moţnost změny tohoto stavu, - subjektivní či objektivní vymezení. Odlišnost od normálu je problematickou otázkou, neboť velmi obecně řečeno neexistuje úplně zdravý člověk. Pohled na zdravotní postiţení přes problematiku zdravotních problémů a jeho vymezení si můţeme představit na myšlené křivce zdraví, která (vzhledem k počtu zdravotně postiţených populaci) mírně a plynule klesá od osob zdravých k osobám méně zdravým neexistuje jasný přechod ukazující, kdy je člověk uţ postiţený a kdy ještě ne. Navíc je otázkou kdo a jak vlastně určí co je normálem. Podstatným znakem je medicínou popsatelná zdravotní porucha na těle (mysli) člověka, která jej ve svém důsledku v určitých ţivotních situacích diskvalifikuje. Problematikou sociální participace je míněno vzdělání, uplatnění na trhu práce, v politickém ţivotě, přístup k volnočasovým aktivitám, ale zároveň i moţnost dokonalého pohybu prostorem. Toto vše vychází primárně z příčin leţících mimo samotného postiţeného jde v podstatě o souhrn postojů společnosti, které se materializují 5 ( ) Překlad uvádíme pouze pro zjednodušení diskuze v českém prostředí. 6 viz Standardní pravidla pro vyrovnání příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením. OSN, 1993 Slovo handicap je, jak ukazují různé zdroje 6 (např. (online )), etymologickou hádankou, původem z Velké Británie. Společné různým dohadům o jeho původu je ale znevýhodnění osoby, které se handicap týká. Ať je to ţebrající osoba s kloboukem v ruce (cap in hand) či horší hráč staré pouliční hry. Tento výraz pak přešel i do češtiny, kde se za handicapovaného člověka obecně povaţuje osoba zdravotně postiţená. 20

21 v problematickém dosaţení stejných moţností jako člověku, který není postiţený jednoduše řečeno, člověk není schopen. Druhotně pak je moţné hovořit o reakci postiţeného na tyto skutečnosti. K délce trvání se nejrůznější zdroje v čele se statistickými šetřeními vyjadřují tak, ţe postiţené chápou jako osoby s dlouhotrvajícími či trvalými zdravotními potíţemi. Limitním časovým úsekem bývá obvykle jeden rok 7. V tomto bodě je vhodné dodat, ţe dlouhodobě postiţených se v populaci vyskytuje relativně niţší procento. Počet osob, které by ale jinak kritéria toho být postiţeným splňovaly z ostatních důvodů, například pohybových problémů, je v jakémkoliv konkrétním okamţiku v populaci podstatně více. Důvodem můţe být cokoliv počínaje úrazem, nevolností, stářím, konče například opilostí. Proto je však dodána moţnost změny tohoto stavu ta se u postiţených osob ve studovaných pramenech obvykle nepředpokládá. Vymezení subjektivní vychází ze stavu, jaký pociťuje dotazovaný člověk, vymezení objektivní vychází z kategorizace či hodnocení jiným člověkem. Problémy mohou nastávat v hodnocení vlastního zdravotního stavu, neboť to můţe vycházet i z povahy člověka, jeho zkušeností či momentální nálady. Objektivní vymezení však vychází z podobných problémů. Neboť je třeba, aby vznikly jisté kategorie, které nutně nemohou přesně vystihovat moţnosti a charakter jedinečných lidí a navíc tyto kategorie vznikají také u někoho, kdo má jisté zkušenosti a svůj vlastní kontext. Moţné tak je, aby tabulkově zcela zdravý člověk vnímal sám sebe jako postiţeného a také naopak, aby byl postiţený člověk tabulkově zařazen mezi zdravé. Je třeba dodat, ţe jednoduše vymezit a definovat postiţeného nejde, neboť z jakéhokoliv hlediska existují lidé, které lze charakterizovat větší či menší mírou daného znaku (zdravotní problém, společenská stigmatizace apod.) v podstatě neexistuje jasné ohraničení, kde začíná a končí postiţení. Toto však představuje komplikaci například v otázkách legislativy, neboť zde je třeba jasně definovat cílovou skupinu. Naopak různé strategické plány, ale také odborné práce, potřebují obsáhnout tuto skupinu co nejšíře. Logicky zde tedy nebude nikdy dosaţeno úplného vymezení. Pojetí a definici postiţených budeme nejdříve přejímat ze zpracovávaných pramenů, následně pak budeme sami pracovat se skupinou postiţených osob, které zaţívají problémy s pohybem v prostoru. Další dva pojmy, s nimiţ budeme pracovat, jsou bariéra a přístupnost. Přístupnost chápeme jako vlastnost jevu či objektu (např. informace, budovy), která umoţňuje jeho vyuţití člověkem. V našem případě budeme studovat fyzickou přístupnost prostoru, tedy moţnost jeho pouţívání, jeho prostupnost z pohledu osob, které mají konkrétní zdravotní problémy. Bariéra pak je, v návaznosti na výše řečené, vlastností daného objektu či jevu, která omezuje určitou skupinu osob v jeho uţívání. Podotýkáme, ţe chápeme toto omezení jako vlastnost plynoucí ne z uţivatelů, ale z charakteru objektů a jevů, s nimiţ se stýkají. 7 Výběrové šetření zdravotně postiţených udává minimálně jeden rok, viz (online ) Metodika ILO při Výběrovém šetření pracovních sil pak minimálně 6 měsíců viz Employment of disabled people in Europe in 2002, 2003, (online ) 21

22 4. GEOGRAFIE ZDRAVOTNÍHO POSTIŢENÍ Zdravotní postiţení je téma, jímţ se geografie zabývá aţ v posledních desetiletích. Gleeson (1999, p.1) konstatuje, ţe postiţení je natolik zásadní ţivotní zkušenost, ţe si ji geografie nemůţe dovolit opomíjet, neboť ji to jako vědní disciplínu jak prakticky, tak i teoreticky ochuzuje. Mowl a Fuller (2001) dodávají, ţe geografie za ostatními sociálními vědami v tomto ohledu zaostává, coţ je podle nich chyba, neboť...postiţení je hluboce společensko-prostorová záleţitost. Parková a kol. (Disability studies in human geography 1998) dělí geografie postiţení tematicky do tří větví na geografie tělesného postiţení, mentálního postiţení a smyslového postiţení. My se budeme zajímat zejména o tematiku tělesného postiţení, případně o postiţení v jeho nejobecnější rovině. Jak bylo uvedeno v rešerní části, je moţné během vývoje geografie postiţení sledovat linii spíše pozitivistického přístupu a také linii intrepretativní. V návaznosti na Gleesona a další autory bude tato kapitola zaměřena spíše na současnější, sociálněpolitický, či interpretativní pohled geografie na postiţení. Imrie (1996) a další (Gleeson 1999, Mowl a Fuller) diskutují o postoji, jaký má geografie zaujmout vůči postiţeným. Mowl a Fuller dodávají, ţe samotná definice postiţení předurčuje způsob přístupu k jeho studiu a k tomu, jakým způsobem budou s postiţením spojené nerovnosti řešeny. Jak uvádí Mowl a Fuller, jsou podobně jako jiné menšiny v akademické obci i postiţení nedostatečně zastoupeni (coţ podle nich směřuje otázku, jak moc je výuka uzpůsobená např. pro vozíčkáře). Toto souvisí i s relativně bezmocným statutem postiţených ve společnosti, proto pak podle autorů není překvapivé, ţe i témata postiţení zůstala ukryta. Ableist geographies, disablist spaces Imrie (1996) se k počátkům intenzivnějšího rozšíření tématu postiţení staví tak, ţe v geografíi hrozí opakování pouţívání koncepcí tzv. ableist sociologies. Koncepce, které směřují k chápání postiţených jako niţších, slabších a závislých jsou podle něj stále dominantní a socio-politické procesy marginalizující postiţené označuje termínem disablism 8. Veškeré záţitky a zkušenosti postiţených spojené například s pohybem prostředím tak vychází pouze z jejich zdravotního stavu. Problémem pak je projev onoho disablismu v geografii, tedy vznik tzv. ableist geographies. Jedná se o myšlenkový proud, v podstatě o paradigma vědy, který klade těţiště postiţení a zkušeností (či problémů), které z něj vyplývají, na bedra postiţeného. Imrie zde vychází z kritiky pozitivistického, a jak sám píše, ableistického přístupu prezentovaného Golledgem (1993), jenţ v podstatě zmiňuje, ţe postiţení (v nejobecnějším smyslu) jsou různé formy zdravotních poruch, které existují v lidech, nikoliv mimo ně, a úkolem společnosti je ulehčovat postiţeným ţivot. Z tohoto, jak Imrie říká, vychází několik myšlenek. První je ostré dělení na postiţené a ne-postiţené a pojímání postiţených jako homogenní skupiny, která navíc obývá svým způsobem ochuzené světy. Druhou, navazující myšlenkou je, ţe postiţení jsou populací, se kterou musí být pracováno, coţ v podstatě znamená jejich 8 Oba anglické termíny, jak ableist sociologies tak disablism podobně jako nadpis jsou uvedeny v původní formě. Českou verzi, jazykově a významově co nejsprávnější, se autor pokusil vytvořit pojmy disablismus a ableismus, podobně později disabilizující prostory. 22

23 podřízenou roli, a naopak ve výzkumu i praxi akcentuje roli expertů. V tomto případě tedy geografů, jako dodavatelů vědomostí a zkušeností, vůči nimţ jsou ale postiţení v niţším postavení pouhých subjektů výzkumu. Tímto způsobem by však geografie mohla opomíjet názory a zkušenosti postiţených samotných. Proto navrhuje, aby geografie přešla na paradigmata, jeţ nezahrnují pouhou (!) participaci, ale mnohem důleţitěji emancipaci postiţených. Z toho vyplývá potřeba zapojení postiţených do výzkumu tak, aby sami pomáhali klást a upravovat výzkumné otázky. Doslova říká, ţe by toto...nemělo být základem pro geografii postiţených, ale geografii s postiţenými. Ta má být zaloţena na kritice socio-politických a institucionálních struktur, v nichţ se projevuje ableismus, jejichţ prostorové vztahy jsou disabilistické a disabilizující 9 Mowl a Fuller navazují s konstatováním, ţe právě tyto (ableistické) procesy na společenské, politické či ekonomické úrovni produkují a reprodukují prostory, jeţ ve svém důsledku část členů společnosti omezují. 4.1 Modely zdravotního postiţení Obecné přístupy k postiţení nejen geografů, ale odborníků obecně, charakterizují tzv. zdravotní modely. Ty v sobě zahrnují jak samotnou definici postiţení, tak i moţnost, jak k němu přistupovat Klinický model Prvním z modelů zdravotního postiţení je klinický model 10. Jedná se o první systematický přístup ke zdravotně postiţeným osobám a vychází v podstatě z tradic, které započaly jiţ v období po průmyslové revoluci, a svého naplnění našly v podobě pozitivistických pohledů na postiţení. Uvedený model podle Gleesona (1999) nachází původ postiţení ve vadách jednotlivců a z nich vyplývající nedostatečnosti při srovnání s normálními lidmi. Jinak řečeno (Mowl a Fuller), postiţení reprezentuje jistou funkcionalitu (schopnost), kterou někteří lidé mají a jiní ji postrádají, tedy ve srovnání s normálem (!) jsou postiţení funkčně omezeni. Toto omezení pak vyţaduje léčbu či péči. Případné negativní zkušenosti, které postiţení mohou například při pohybu prostorem zaţít, tedy jdou na vrub jejich individuálních odlišností (ať uţ fyzických či mentálních) neţ diskriminaci (!) ostatních. Blízký ke klinickému modelu je social welfare model model sociálního blahobytu ten se staví k zdravotním poruchám jako automaticky ústícím v znevýhodnění a exkluzi jedince. Ty pak mohou být narovnány cestou peněţní či jiných výhod. Ve studii vytvořené pro EU (Definitions of disability in Europe: A Comparative analysis, 2002) se uvádí, ţe tradiční sociální politiky zahrnují právě tento model a jsou tak zaloţeny na medicínsky (klinicky) orientované podstatě zdravotního postiţení. Tyto koncepty však čelí narůstající kritice, a jak uvádí Mowl a Fuller, selhávají v pokusech o popis toho, jak společenské hodnoty, postoje a struktury ovlivňují zkušenosti postiţených. Navíc je problematická sama normalita a její definice, okolo níţ jsou vystavěny a k níţ by měla společnost postiţené přivést. 9 Míněno je to tak, ţe svou činností reprodukují postiţení na nejrůznějších úrovních a posilují rozdělení postiţený / nepostiţený. 10 Nebo také medicínský, funkční či individualistický, tyto termíny jsou zmiňovány různými autory ve stejných souvislostech, je tedy moţné je chápat v podstatě jako synonymní 23

24 Jak zdůrazňuje Gleeson (1999), v poslední době tento individualizovaný, medicínsky zaloţený pohled mezi teoretiky, politiky i aktivisty výrazně ztrácí na úkor nejrůznějších společensky zaloţených modelů. Příkladem, který Mowl a Fuller uvádí v terminologické sféře, je upřednostňování fráze postiţení lidé, která by měla dávat najevo to, ţe postiţení vychází ze strany společnosti; oproti lidé s postiţením, jeţ klade důraz na individuální zdravotní stav. Níţe uvedené modely jsou uvedeny jako typy klinických modelů, Activity space model jako přinášející specifický pohled na postiţení z prostředí mimo sociální vědy a model MKF jako v současnosti rozšířený a prosazovaný. Activity space model Activity Space Model (model prostoru aktivit - ASM) je konceptem pro hodnocení funkčních schopností jednotlivce, míry jeho postiţení. Jeho autorem je kanadský medik (biostatistik) J. A. Kopec (1995). Vychází z předpokladu, ţe právě zhodnocení omezení činností spojených se zdravím je jedním ze zásadních kamenů charakteristiky zdravotního stavu. Dále také z kritiky jiných konceptů (např. WHO konkrétně definice z roku 1980) a jejich definic, kdy jednak upozorňuje na problematiku různého chápání a pouţívání definic a kritérií hodnocení zdravotních postiţení, která ve své schematičnosti nemohou dostatečně široce postihnout nejrůznější aktivity, chování a s tím související funkce lidského těla. S postiţením (disability) pracuje jako s omezením aktivit člověka spojených s jeho zdravotním stavem. Jedná se o typický individuálně orientovaný medicínský model. Kopec však navíc ještě dodává, ţe často nezáleţí pouze na vlastnostech jedince, ale i na konfiguraci prostředí. Kopec definuje určitou sumu základních schopností, díky nimţ je moţné vykonávat kaţdodenní úkoly. Ty je moţné hodnotit změřit kapacitu jedince ten buď dané činnosti a tím pádem i úkol zvládne vykonat nebo ne. Pokud ano, stojí ho to jisté úsilí za jeho vykonání tedy platí jistou cenu snahu. V grafu uvádí do souvislosti míru vykonání úkolu (např. překonané vzdálenosti) a cenu měřenou ve snaze. Na základě toho definuje činnosti (viz graf) na ty, jeţ jsou vykonány v podstatě bez potíţí (A), na ty, jejichţ vykonání člověku činí potíţe, Obr. 1.: Activity space model Převzato: Kopec, 1995, p. 654 ale za cenu námahy je ochoten je vykonat (B), na ty, jeţ zvládne vykonat, ale cena je jiţ příliš vysoká (C) a ty, jeţ jsou mimo jeho moţnosti (D tuto oblast pak postiţení de facto rozšiřuje na úkor ostatních). Dělítkem mezi nimi je tzv. Difficulty Curve křivka obtíţnosti, dělící aktivity na ty, které se subjektivně vyplatí, a ty, které uţ jsou příliš náročné. Pomocí hodnocení těchto obtíţí pak podle autora lze měřit potenciál k činnostem. Toto samozřejmě neplatí jen pro postiţené, ale pro kohokoliv, neboť kaţdý člověk má jisté limity. Důleţitou vlastností ASM je to, ţe pracuje s prostorem. Není to klasický euklidovský prostor o osách x, y, z, ale prostor vykonstruovaný, daný preferencemi a schopnostmi jedince. Dá se říci, ţe jde o jakousi mentální mapu, v níţ ale nenalézají své pozice body v prostoru, nýbrţ činnosti člověka a jejich vnímání. 24

25 Tento přístup ASM by pro výzkum zdravotně postiţených mohl mít význam zejména v otázkách rozhodování, priorit a kombinace vlivu osobnosti a tělesného postiţení. Konkrétněji tedy na příkladu vozíčkářů a jejich prostorových aktivit je moţné zkoumat kam a proč jsou ochotni se vypravit, dívat se na jejich motivy a pocity toto rozhodování ovlivňující a sledovat je v kombinaci s prostředím, protoţe právě to samo o sobě je významným faktorem definujícím náročnost vytčeného úkonu. Limitem tohoto přístupu je to, ţe nelze úplně generalizovat neboť kaţdá osoba má jiné jak nastavení hodnot, tak i charakter zdravotních omezení (mění se rozloţení regionů v diagramu). Model WHO - ICF Dalším modelem, který vysvětluje zdravotní postiţení, je model MKF (ICF) organizace WHO. Ten je v podstatě návodem jak pouţívat klasifikaci MKF a schématem, které má slouţit při konstrukci dalších informací. Obr. 2.: Schéma interakcí podmiňujících postiţení dle modelu MKF Převzato: PFEIFFER, J. ŠVESTKOVÁ, O., 2008, str. 30 Definice zdravotního postiţení respektive disability je podle WHO tato: Disabilita je sníţení funkčních schopností na úrovni těla, jedince nebo společnosti, která vzniká, kdyţ se občan se svým zdravotním stavem (zdravotní kondicí) setkává s bariérami prostředí. (PFEIFFER, J. ŠVESTKOVÁ, O., 2008, str. 9) Jak se dále uvádí v MKF, je podstatou tohoto modelu to, ţe nejsou klasifikovány osoby, ale situace s nimiţ se člověk setkává. Protoţe...kaţdý občan má určitý zdravotní stav, který ho s různými ţivotními situacemi konfrontuje, dostává se tak často do různých znevýhodňujících pozic. Klasifikace tedy nevytváří kategorie méněcenných osob, označených devalorizujícím názvem. (PFEIFFER, J. ŠVESTKOVÁ, O., 2008, str. 9) Tento model se podobně jako předešlý vymezuje proti svému předchůdci z roku 1980, na rozdíl od něj totiţ výrazně akcentuje roli společnosti. Oproti sociálním modelům však stále stojí na předpokladu odlišnosti od normálu, která vychází z člověka, který je povaţován za postiţeného. 25

26 4.1.2 Sociální model Vzhledem ke kritice medicínského pojetí postiţení, včetně částečně medicínského funkčního pojetí WHO, které jsou zaloţeny na zdravotních odchylkách od normálu, uvádí Gleeson (1999), ţe právě tento normál lidských aktivit vychází z ekonomického a společenského prostředí, které je konstruováno zájmy ne-postiţených lidí. Jinými slovy (Mowl a Fuller, 2001), postiţení nevychází pouze ze zdravotních problémů (odlišností) člověka, ale z omezení společenských, okolního prostředí či postojů, které působí na tohoto člověka aţ do stavu, kdy je postiţeným, či je mu jiţ bráněno v uplatnění jeho občanských práv. Společnost tedy vytvořila svět, jehoţ struktury politické, ekonomické a jejich realizace v prostředí některé lidi znevýhodňuje a jiné ne. Toto prostředí je totiţ konstruováno společností, tudíţ problém není chybou postiţených ale společnosti. Vzhledem k tomu, jak se sama společnost vyvíjí, se vyvíjí i podstata postiţení, a tedy bude mít jiný charakter v jiných společnostech na jiných místech a časech. V návaznosti na to Mowl a Fuller podobně jako Imrie (1996) určují jako hlavní úkoly geografie postiţení popis, teoretizaci a analýzu společenské reprodukce 11 postiţení na různých místech. Gleeson uvádí, ţe existuje několik otázek, které musí být zodpovězeny při formulování sociálního modelu postiţení, jako například co vlastně tvoří ono obecné ekonomické a společenské prostředí a jak tyto faktory utváří představy o normalitě? Na základě kritiky pohledů sociologie navrhuje jako optimální přístup tzv. historickomaterialistický. Materialisté podle něj tvrdí, ţe postiţení je společenská zkušenost, jeţ vychází ze způsobů, jimiţ je společnost organizována a na jejichţ základech funguje (práce, doprava, studium,...), a také na postojích a symbolech, jeţ ze společenských procesů vychází. Zdůrazňují také módy produkce (feudalismus, kapitalismus), jako historický soubor ekonomických, politických a kulturních vztahů, které formovaly pochopení postiţení. Zde je vhodné zmínit Barnese (1997), který dělí dvě tradice studií postiţených americkou a britskou. Americká hledá kořeny postiţení ve vývoji současné společnosti (například jako následek akumulace moci v medicíně, či vzniku takzvaného disability business ). Britská tradice pak na základě materialistické analýzy historie (srovnej Gleeson 1999) zastává názor, ţe postiţení a závislost jsou sociálním výtvorem industriálního kapitalismu. Uvádí dále, ţe oba dva principy byly později za nedostatečný důraz na roli kultury kritizovány. Sociální model 12, jak ho chápe Evropská unie, je výhodný z toho důvodu, ţe hledí na zdravotně postiţené mnohem více inkluzivním pohledem, na druhou stranu je moţné tvrdit, ţe do jisté míry zaostává za dnešním vývojem tím, ţe ignoruje jakési zevšednění problému tedy stav, kdy vnímáme postiţení jako normální, zároveň také neklade důraz na vyuţití individuality, jedinečnosti člověka. Sociální model nedává jasné odpovědi na otázku, kde leţí hranice mezi postiţenými a ostatními osobami, naopak povaţuje je za špatné. Namísto definování spíše ukazuje, kam se má zaměřit sociální politika 11 Reprodukci jako koncept autoři dále nijak hlouběji nerozvíjejí, můţeme jí však rozumět jako (opakované) tvorbě podmínek jeţ se odráţí v prostředí, které určitou část jeho uţivatelů znevýhodňuje vůči jiným. 12 Více viz: Definitions of disability in Europe: A Comparative analysis, Zde však můţeme cítit i přetrvávající vliv klinického přístupu v tom, ţe se klade důraz na řešení některých aspektů a odstraňování omezujících situací, ne však tolik na komplexní společenskou situaci. 26

27 na odstraňování bariér a identifikování omezujících situací, neţ na definování toho, kdo je omezený. Příkladem tohoto přístupu můţe být například současný vývoj ve stavebnictví či dopravě. Jako nejnovější vývojový trend se jeví tzv. biosociální model. Zmíněn je například v pracích Mowla a Fullera či Imrieho (2000). Jedná se o výsledek kritiky sociálního modelu za to, ţe se aţ příliš vzdaluje od reality lidského těla a opomíná tak subjektivní záţitky, jeţ přináší vyprávění postiţených. Ideálně by tak měly být spojeny klinický i sociální model tak, aby bylo moţné zkoumat komplexní interakce mezi fyziologií člověka, kulturou a širším společenským kontextem. Jako důleţité ale uvádí zachování kritického pohledu, jeţ sociální model přináší. 4.2 Historická perspektiva Mowl a Fuller (2001) uvádí pohled historických materialistů, respektive marxistických autorů témat postiţení, kteří tvrdí, ţe kapitalistické pracovně-peněţní vztahy v Západní Evropě, respektive tovární mód industriální výroby během pozdního osmnáctého a raného devatenáctého století výrazným způsobem zvětšily společenské rozdíly mezi postiţenými a ne-postiţenými. Těţiště a zlomový bod, kdy postiţení jako takové začalo být společenským tématem, tedy kladou do období průmyslové revoluce. Barnes (1997) naopak hledá příčiny jiţ ve starověku a v ţidovsko-křesťanských tradicích, které podle něj tvoří základ současné kultury. Historické perspektivě se velmi zevrubně věnuje Gleeson (1999), který se přiklání k historickému materialismu. Více k historii vývoje postojů k postiţeným uvádí kapitola Reprodukce postiţení Mowl a Fuller jmenují několik základních oblastí, v nichţ rozebírají, jaké síly působí na postiţené, a jakým způsobem je k postiţeným přistupováno Politická reprodukce postiţení Jak uvádí autoři, stát hraje zásadní roli při definování, kategorizaci a legislativním přístupu k postiţeným osobám, a právě státní politika je významným aspektem udrţování jejich marginálního a závislého statutu. Na příkladu Velké Británie uvádí, jak se vývoj politiky podepsal na postiţených. Zabývá se nejprve politickými názory na segregaci a institucionalizaci v poválečných letech, dále vznikem tzv. kultury závislosti kdy postiţení byli objektem léčby, péče a snahy je vrátit k normálu. Následně obdobím 80. a 90. let, charakterizovaných deinstitucionalizace a přechodem k péči v komunitách. Věnuje se přístupům k postiţeným a jejich inkluzi do společnosti, otázkám zaměstnanosti, ale také například jejich finanční podpoře. Podobně budeme v 6. a 7. kapitole této práce, věnované historii a legislativě, rozebírat i postavení postiţených u nás. 27

28 4.3.2 Ekonomická reprodukce postiţení Autoři uvádí, ţe navzdory politikám zamýšleným k zmírnění slabé ekonomické pozice postiţených, je jejich ekonomická marginalizace trvalým a pokračujícím problémem poválečného období. Zaobírají se jejich obecně vysokou nezaměstnaností, a zároveň niţšími příjmy a chybějícími úsporami při nemalých výdajích (léky, pomůcky). Tyto závěry pak naznačují, ţe dochází k ekonomické i politické reprodukci postiţení, přičemţ diskriminace, které čelí na kapitalistickém trhu práce, je hlavním důvodem jejich ekonomické marginalizace a sociální exkluze. Autoři rozebírají statistiky zaměstnanosti, dávají ji do vztahu se vzděláním postiţených, navíc se zabývají i regionálními a etnickými variacemi, přičemţ zmiňují význam průmyslové historie a lokálního věkového profilu populace Sociální reprodukce postiţení Společenskou stránku reprodukce postiţení vidí Mowl s Fullerem nejen jako průnik politických a ekonomických procesů, ale také kulturních. Chápou prostor jako aktivní prvek sociálních vztahů. A prostor jako takový je tvořen fyzicky i na úrovni svých významů lidmi. Ale protoţe je tvořen majoritou, uvádí, ţe postiţené vylučuje. Úrovně, na nichţ své tvrzení autoři dokládají, jsou následující: Omezující zastavěné prostředí Mnoho postiţených se musí kaţdodenně potýkat s nepřátelským a vylučujícím prostředím. Autoři s odkazem na Imrieho uvádí, ţe je obvyklým přesvědčením, ţe je na menšině, aby se se svými handicapy vyrovnala, kompenzovala a předcházela jim sama. To je však podle nich mylný závěr, neboť zastavěné prostředí není přirozeným prvkem, nýbrţ odráţí řadu společenských a institucionálních vztahů. Zmiňují se, v návaznosti na Kitchina (1998) také o návrzích moderních budov, které jsou vytvořeny, jako by byli všichni stejní ne-postiţení. Toto nazývají design apartheid. A uvádí, ţe se jeho příklady výrazně liší, podle druhu postiţení. Navíc ale i upravené prostory zvenčí nemusí být přístupné a pouţitelné uvnitř. Tuto problematiku shrnují tak, ţe výsledkem těchto ateistických prostředí je jednak zvýšená závislost postiţených na druhých (aby jim umoţnili fungovat v normálních prostorech); a nebo také efektivní segregace do prostředí kam by měli patřit a kde se nesetkávají s problémy. Mobilita Problémy s mobilitou sahají od přístupu k dopravě aţ k nevyrovnaným povrchům. Vzhledem k niţší ekonomické síle uvádí autoři, ţe je pravděpodobnější, ţe postiţení budou pouţívat spíše veřejných dopravních prostředků. Tím pádem je ale jejich pohyb omezen charakterem dopravní infrastruktury a fyzickou podobou města (!) v němţ se pohybují. 13 Navíc problémy s mobilitou mohou nevhodně násobit například problémy se získáním zaměstnání. 13 Povšimněme si zde odkazu na města. Podobně jako v mnohých dalších pracích se soustředí pozornost výzkumníků čistě jen na města. Vynechávají prostor mimo i moţnost pohybu město-město. 28

29 Bydlení Diskriminaci mohou postiţení zaţívat i na úrovni bydlení, domova. Autoři tvrdí, ţe oproti relativně výrazné přítomnosti postiţených ve společnosti existuje jen omezená nabídka bydlení vytvořeného s ohledem na jejich potřeby. Coţ způsobuje problémy s pohybem, které opětovně omezují jejich volnost. Navíc, ve spojení s horší ekonomickou situací to můţe omezovat jejich výběr bydlení na veřejné byty (kterých není v našich podmínkách neomezené mnoţství). Vzhledem k potíţím s vlastním bydlením tak mohou postiţení potomci bydlet stále s rodiči. Navíc, jak uvádí, je i pro ty, kteří mají přístupné domovy, problém navštěvovat ostatní. Postiţení se tak mohou stát vězni svých domovů, či být ghettoizováni jen do omezených prostorových vzorců sloţených z několika málo dostupných moţností. Kulturní imperialismus Jak uvádí autoři, nejsou lidé se zdravotními poruchami omezeni jen z materiální stránky, ale také předsudky, a to jak v jazyce, tak i na společenské úrovni. Tyto procesy nazývají autoři kulturní imperialismus či othering kterému můţeme rozumět jako označování rozdílů. Tyto předsudky pak postiţené vidí jako úchylné, odlišné od normální formy lidského těla. Toto se navíc, jak autoři citují Kitchina (1998), odráţí i za ideologickými významy míst, které formují pocity, jestli k nim patříme, a které mohou vést k vytvoření oblastí vyloučení, jejichţ hranice jsou posilovány rozšířením pohledů na postiţené jako nenormální Technologická reprodukce V návaznosti na Hynkův koncept ESPECT 14 je moţné k seznamu Mowla a Fullera dodat i další faktor, který můţe přispět k reprodukci postiţení. Tímto faktorem je technologie. Její role můţe a dle dikce sociálního modelu by měla být pro postiţené osvobozující. Technologický vývoj, obecnou frází řečeno, jde dopředu. To však nezabraňuje tomu, aby nevznikaly návrhy prostředí či výrobků, které postiţené spíše omezují. Toto je moţné, podobně jako předešlé, pokládat za výraz abilistického přístupu společnosti, projeveného v návrzích pro normální, většinovou společnost. Technologii můţeme dát do blízkého vztahu s tvorbou zastavěného prostředí. 4.4 Postiţení a město, přístupnost K rozboru tohoto tématu byly vybrány dvě práce Imrieho (1998) prakticky a terénně zaměřená a Glesonova teoretičtější (2001, téma ale zpracovával i v 1999). Jak uvádí Gleeson (2001), je téma fyzické přístupnosti relativně ustáleným proudem, o který se zajímají od 70. let minulého století i prostorové vědy, jako geografie, architektura či urbánní plánování. Většina této literatury se ale zaměřuje na zkoumání rozsahu nepřístupnosti a charakteru místních politik, coţ má význam jako jejich kritika, ale na teoretické rovině podle Gleesona nedostačují. Proto se snaţí vysvětlit, jak nepřístupnost vzniká a jak s ní bojovat. 14 Ten určuje vztahy různých faktorů sociální reality, mezi něţ zahrnuje i technologii, domnívám se tedy, ţe inspirace jeho přístupem je na místě. Při studiu různých lokalit ho aplikuje například Svozil (2009). 29

30 Uvádí, ţe problém nepřístupnosti je zakotven v širších sociálně-politických souvislostech, které rámují produkci prostoru v Západních společnostech. Jinak řečeno, upozorňuje na vztahy společnost-prostor a prostor-společnost, které se navzájem ovlivňují. A jak říká, je třeba vysvětlit tvorbu prostoru na základě tohoto vztahu. Ve své teoretické práci vychází z myšlenek U. Becka (1992, 1995, 1997, 1998), německého sociologa, a jeho analýzy institucí. Beck podle něj zjednodušeně dochází k tomu, ţe po období osvícenství došlo k tomu, ţe se instituce formující společnost v podstatě zakonzervovaly a svoji podobu replikovaly na základě svých vlastních pravidel a jistot. Tyto se však podle něj začaly samy bortit pod tlakem zdola. Gleeson to nazývá tzv. sub-politics politikou zdola, vycházející mimo formální sféry moci (vláda, ). Pokud se obrátí pozornost na postiţeného, je z jeho perspektivy moderní město typické nepřístupností a exkluzí z ţivotního mainstreamu. Moderní politiky se tomu snaţí bránit, nemíří však na hluboce zakořeněné kulturní a politicko-ekonomické základy. Uvádí, ţe nejrůznější vlastnosti moderních měst brání postiţeným účastnit se plně městského společenského ţivota v západních společnostech. Bariéry dělí na fyzické (v prostoru), budovy a mobilitu (viz výše). Státní regulace, které tomuto mají bránit, jsou podle něj slabě zavedené nazývá to po vzoru Becka organizovanou nezodpovědností, která zároveň kontroluje a chrání síly, které vylučující místa stvořily. Kritizuje slabost jak legislativních úprav, tak i administrativy, která podléhá tlaku trhu, který cení bohatší, zdravá těla, ale také státní sluţby, které se (prostřednictvím péče v institucích) staly jedním z hlavních důvodů prostorové i společenské izolace postiţených. Jak říká na závěr, moderní město hájí zájmy produktivních těl. (Gleeson 2001, p. 258) Zajímá se také o boj postiţených o moc, spíše však na úrovni boje o to, aby byli plně začleněni do společnosti prostřednictvím zbourání bariér v prostředí a společnosti. Studuje taktiky, jak upozornit na problém srovnává například americkou militantní či britský boj na úrovni sociálních politik. Uvádí však jako jeden z problémů tohoto boje, ţe se můţe soustředit pouze na lokální bariéry, ne však na formulaci obecného, inkluzivního, městského ideálu. Jak tedy toto města má podle Gleesona vypadat? Beck podle něj mluví o dvou variantách, ta první je City of Either-Or, město separace, kontroly a restrikcí, a druhá City of And, město různorodosti, kontextu, koheze. Na to autor navazuje tvrzením, ţe právě sociální pestrost bez exkluze je známkou dobrého města. City of And otevřené město pak má hledat novou kulturu a architekturu pohostinných míst, ale bez návratu k falešným slibům retradicionalismu neboť kolik tradičních prostorů bylo pro postiţené lidi inkluzivní? (p. 261) a odpovídá si, ţe ţádné. Má za to, ţe by takové městské technologie, které se snaţí vytvářet přístupná města, neměly být chápány jako hrozby pro efektivitu, či dokonce dědictví, naopak měly by být oslavovány jako důkazy společenské pestrosti. A jak se k tomuto dostaneme? Gleeson klade důleţitou úlohu právě na politiku zdola, která bojuje za nároky postiţených. Navíc konstatuje, ţe všechny zásadní instituce, které se podílí na tvorbě městského prostoru (plány, trh, procesy, pracovní postupy) by měly být demokratizovány. Tento úkol je podle něj nad síly samotných postiţených, ale můţe být realizován jedině soubojem, trvalou diskuzí na kaţdé politické úrovni mezi stávajícími mocenskými formami a novými politickými silami zdola. Jedině tak je podle něj moţné vytvořit spravedlivá města. 30

31 4.4.1 Případová studie Imrie a Kumarová (1998) se pokusili zdokumentovat a diskutovat zkušenosti postiţených související s přístupem do zastavěného prostředí. Prvním cílem, jeţ si vetkli, byl popis politik odráţejících potřeby postiţených, druhým pak diskuze pocitů a záţitků samotných postiţených a na ně navazující část návrhová. V návaznosti na výše zmíněnou práci Gleesona (2001) můţe být tento přístup povaţován za relevantní, neboť právě zde dochází k formulaci odpovědí po diskuzi se samotnými postiţenými. Na úvod oba autoři mluví o omezujícím prostředí a jeho potenciálu segregovat a omezovat, vytvářet rozdíly mezi lidmi a tím formovat i jejich identity. Dále hodnotí britskou politiku, upravující přístup postiţených do zastavěného prostředí. O jejím duchu říkají, ţe postiţení často chápe jako individuální problém (a ne otázku prostředí celkově) a břemeno, které společnost platí a řeší. Podobné chápání postiţení přisuzuje i úředníkům, kteří jsou díky tomu z obliga při omezování nepřístupných míst v prostoru. Navíc, případná kritéria zástavby platí zejména pro komerční sféru zástavby, ne tolik pro obytnou. A jak dodává, největší část těchto kritérií je zaměřena na osoby na vozíku. Problémem, který uvádí, je také zaměření výzkumu, jeţ by měl mít vliv na formování situace. Výzkum totiţ akcentuje hlas expertů mluvících o objektech, tímto způsobem hrozí, ţe názory postiţených zaniknou na vedlejší koleji. Proto dali autoři dohromady diskuzi na témata pocitů a zkušeností s přístupem a pohybem prostředím tak, aby ilustrovala úroveň a případnou reprodukci sociálních nerovností. Jejich studie se účastnilo 30 zdravotně postiţených ve čtyřech skupinách ve dvou městech. Nebyli mezi ně zahrnuti mentálně postiţení a vzorek byl nakonec početně nakloněn zejména na stranu vozíčkářů. Většina z účastníků byla nějakým způsobem spojena s místními skupinami řešícími přístup a tuto problematiku znala. Sezení se skupinami podle autorů odhalila několik zásadních závěrů. Prvním je významná pestrost pocitů a reakcí postiţených na otázky přístupnosti. Dalším je chápání nepřístupných míst jako připomínek rozdílnosti a materiálních překáţek, slouţících k jejich vyloučení z určitých míst. A nakonec, schopnost ovlivnit omezující povahu zastavěného prostředí je formulována jejich relativní bezmocí ve vztahu k profesionální ( odborné ) kontrole nad klíčovými rozhodnutími souvisejícími s vyuţitím území a designem budov. Konkrétní příklady a citace zkušeností postiţených, jeţ autoři uvádí, se dotýkají nejprve zastavěného prostředí, jako zhmotnění společenského postoje, ţe jsou postiţení jiní. Následně chápání prostředí jako série cizích prostorů, či binarity jako je uvnitř/vně a inkluzivní/exkluzivní. Dále se věnují také vztahu společnosti a jejích pocitů a reakcí lidí na postiţené. Tvrdí, ţe vymezení postiţení je obecně negativní, vzniká tak prostor pro strach a výsměch. Zároveň také zmiňují reakce postiţených na tyto postoje, které nemusí být nutně pasivní mluví o činech odporu. Uvádí, ţe se společenské povědomí o postiţení v poslední době zlepšilo, ale i tak je vliv postiţených či jejich sdruţení jen nepatrný. Všichni respondenti uznali, ţe přístupnost prostředí je problémem, ale shodli se i na tom, ţe asi nikdy nebude úplně uspokojivá po všechny, zlepšení je však moţné. Zmínili také takzvané uvítání zadními dveřmi (orig. back door treatment ), tedy to, ţe kamkoliv přijdou, není hlavní vchod pro ně. Nepřístupnost navíc posiluje jejich společenskou anonymitu a neviditelnost. Není pak divu, ţe i přesto, kdyţ existuje snaha o pomoc, nemusí být vhodně realizovaná například nevhodnými úpravami bezbariérovosti. 31

32 Autoři se zmiňují o tom, ţe zde existují vztahy dominance, soudí tak podle toho, ţe jedna skupina lidí (ne-postiţení) můţe bez zpětné vazby upravovat podmínky aktivit skupiny druhé. Postiţení mají malý vliv na developery, podobně i rozhodnutí o vyuţití prostoru je v rukou plánovačů a stavebních úředníků, jeţ mají tendenci uţívat statutu experta (tj. nedbát na hlas postiţených - viz výše). Právě z tohoto důvodu projevovali respondenti skepsi vůči moţným změnám. Navíc měli pocit, ţe vůči nim autority vystupují povýšeně a nenaslouchají jejich zkušenostem pojmenovali to jako přístup víme, co je pro vás nejlepší. Naopak, respondenti cítí, ţe znalosti činitelů ovlivňujících zastavěné prostředí jsou v této problematice jen limitované sami tak navrhují například pomoc s konzultacemi. Imrie a Kumarová na základě tohoto vidí řešení ve změnách odborných postupů, rozebrání a přeměně hierarchických, technicko-byrokratických praktik směrem k participativním demokratickým strukturám. Dále také posun chápání postiţení jako uniformní charakteristiky a jeho statických klinických koncepcí směrem k sociálně konstruovanému, dynamickému konceptu chápat postiţení spíše jako pestrost a s tím přistupovat i k plánování. 32

33 5. ZDRAVOTNÍ POSTIŢENÍ, MEDICÍNSKÉ HLEDISKO Pohled medicíny a speciální pedagogiky na zdravotně postiţené se liší od pohledu sociologického, případně pohledu, jaký nabízí geografie zdravotního postiţení. Tento pohled se zaměřuje více na hledání konkrétních příčin postiţení, jeho vlivu na osobnost postiţených, pomoci postiţeným a následně (na základě tohoto) jejich začlenění do společnosti. Ač byl tento pohled některých z výše uvedených aspektů kritizován, při určování, kategorizaci a definici konkrétních zdravotních charakteristik je jeho smysl neoddiskutovatelný. Vágnerová (2008) píše o onemocněních (chronických onemocněních či postiţeních) a hlediscích, z nichţ je lze posuzovat, jedná se podle ní o tato: 1. Somatický aspekt vymezený příznaky nemoci, bezprostřední potíţe vyvolané nemocí, specifické problémy s ní související 2. Psychický aspekt emoční proţitky související s chorobou, jejich hodnocení a z toho vyplývající reakce, ovlivněná zejména osobností postiţeného 3. Sociální aspekt hodnocení a postoje společnosti vůči nemocnému, závisí na charakteru choroby, společnosti, osobnosti postiţeného Kategorie zdravotního postiţení Dělení tělesně postiţených je moţné z více pohledů dva z nich etiologický, tedy to, co je příčinou postiţení člověka a funkční tedy to, jaký má postiţení vliv na fungování člověka. Z etiologického pohledu tedy: Brázdil (1994) dělí zdravotně postiţené podle několika hledisek na: a) Podle doby vzniku - vrozené postiţení, - získané postiţení. b) Podle příčiny postiţení: - tělesně postiţení, - smyslově postiţení: - zrakově, - sluchově, - vnitřně postiţení(postiţení civilizačními chorobami), - mentálně postiţení (mentálně retardovaní), - duševně postiţení (psychicky nemocní), - mnohočetná (kombinovaná) postiţení. c) Podle projevů: - zjevná postiţení, - skrytá postiţení. d) Podle intenzity (závaţnosti) postiţení: - velmi těţké, - těţké, - lehké. Jednotlivé skupiny tělesně postiţených dětí rozlišuje Kábele (1970) podle původu postiţení na: 1. Děti s vrozeným tělesným postiţením a) děti s chybějícími končetinami (amelie) nebo s neúplně a nedokonale vyvinutými končetinami (dysmelie), b) děti s vrozenou vadou páteře. 2. Děti se získaným tělesným postiţením a) děti s amputovanými končetinami (nejtěţší úrazy klade na bedra dopravních nehod), b) děti po úrazech hlavy a páteře (mozku a míchy). 33

34 3. Děti s tělesným postiţením po nemoci a) děti po dětské infekční obrně (poliomyelitidě), b) děti postiţené myopatií, c) děti postiţené revmatickými chorobami, d) děti postiţené Perthesovou nemocí, e) děti postiţené dětskou mozkovou obrnou. Klasifikaci tělesných postiţení uvádí také Ludíková (2005), která je dělí na: - Tělesná postiţení - vrozená (vady a deformity páteře, končetin, obrny, atd.), - získaná (po úrazech, nemocích deformity, amputace atd.). - Onemocnění. - Zdravotní oslabení. Kategorizací tělesných postiţení se v rámci speciální pedagogiky zabývá i Vítková (2003, s. 169) 15, která kategorizaci zuţuje pouze na pohybové vady. Dělí je na vrozené a získané a podle postiţené části těla na obrny centrální a periferní, deformace, malformace a amputace. Dále se věnuje vybraným onemocněním dětské obrně (infekční onemocnění), dětské mozkové obrně (porucha hybnosti nervového původu), deformacím (nesprávný tvar některé části těla), atd. Zástupcem funkční klasifikace postiţení můţe být kategorizace v práci Filipiové (1998, s. 12), která je, jak uvádí autorka, závislá na míře postiţení jedince a z toho vyplývajících nároků na přístupnost města. 1. kategorie je pro osoby s lehčím tělesným postiţením, případně jsou to starší lidé. Pohybují se zejména pomocí hole nebo berlí (francouzské hole). Problémem je pro ně kluzký terén, vysoké schodišťové stupně či nástup do dopravních prostředků. 2. kategorie reprezentuje osoby, jeţ se pohybují pomocí francouzských holí a dalších pomůcek, jeţ jim umoţňují stoj a ve větší či menší míře i chůzi, která jim však, podobně jako vstávání, činí potíţe. Velkým problémem jsou pro ně schody, zejména bez zábradlí, velmi nebezpečný je pro ně kluzký terén a zároveň jsou pro ně jiţ dopravní prostředky zcela nepřístupné. 3. kategorie jsou vozíčkáři. Ty ještě dále specifikuje do skupiny těch, kteří potřebují vozík jen pro pohyb venku, dále na ty, kteří jsou zcela samostatní a soběstační, ty kteří jiţ k některým úkonům potřebují asistenci druhé osoby a ty, kteří potřebují pomoc neustále. K ovládání vozíku je třeba velké síly v paţích v případě mechanického, v případě elektrického pak uvádí, ţe mají často postiţené i ruce. Obecně pro tuto skupinu je velmi nebezpečné převrácení vozíku. Bariéry představují schodky (pro elektrický vozík i okolo 2 cm), úzký prostor, velký sklon, atd. 4. kategorií pak jsou lidé s progresivním postiţením, jejichţ nároky na úpravu prostředí se mohou časem měnit zvyšovat. 15 V této klasifikaci navazuje na práci L. Monataové (1994) Pedagogika speciální, kde jsou výše zmíněné termíny popsány podrobněji. 34

35 Různí autoři ve svých dílech nahlíţejí na zdravotní postiţení a snahu o jeho popis jiným způsobem, pro účely této práce vystačíme s jednoduchou kategorizací postiţených, zaloţenou primárně na tom, jakým způsobem se pohybují prostorem. Doplňkovou je informace o vzniku a případně míře 16 jejich postiţení. Vzhledem k tomu, ţe se zabýváme především osobami s problémy v pohybu, zejména pouţívajícími invalidní vozík, bude jejich dělení vypadat následovně: - osoby pouţívající k pohybu elektrický vozík, - osoby vyuţívající k pohybu mechanický vozík, - osoby vyuţívající k pohybu berlí. Podle příčiny jejich postiţení budou respondenti děleni na: - postiţené od narození, případně s vrozeným postiţením, jeţ se projevilo postupně, - postiţené po úrazu Ţivot se zdravotním postiţením Dospívání postiţeného z psychologického 17 hlediska, ale také reakcí na vznik a vyrovnání se se zdravotním postiţením zmiňuje například Vágnerová (2008, str. 179). Věnuje se získanému postiţení, kdy postiţený nejdříve prochází fází latence (nedostatečná informace, nevědomí problému), fází pochopení (uvědomění si nezvratnosti stavu, šok), fází protestu a smlouvání (bojuje o návrat k původnímu stavu) a fází postupné adaptace, kdy se s postiţením učí ţít. Novosad (2009) hovoří o faktorech ovlivňujících ţivot člověka se zdravotním postiţením, přičemţ rozděluje činitele na subjektivní a objektivní první vycházející ze samotného člověka s postiţením a druhé, na postiţeném méně závislé. Subjektivní činitelé mohou být zdravotní stav a omezení z něj vyplývající, osobnostní rysy jedince, vlastní sebehodnocení, schopnost zvládnout nepříznivou ţivotní situaci a také vnější vlivy, na kterých je jedinec závislý (nejbliţší zázemí rodina, komunita). O nich autor tvrdí, ţe poznamenávají ţivot člověka tím nejzásadnějším způsobem a zároveň jsou jen velmi omezeně ovlivnitelné. Objektivními činiteli pak zmiňuje tyto společenské vědomí (předsudky, postoje vůči postiţeným), stigmatizace (nálepkování 18 ) postiţených, stav ţivotního prostředí (chápaný jako činitel ovlivňující výskyt postiţení v populaci a jako prostředí, v němţ postiţený funguje např. otázky bariérovosti), sociální politiku, vzdělávací politiku, politiku zaměstnanosti a sociální sluţby a úroveň těchto politik. 16 Míra postiţení a fyzické zdatnosti často přímo souvisí s prostředkem, který postiţený k pohybu pouţívá a tím i s moţnostmi, jaké se postiţenému k pohybu prostorem otevírají. 17 O vlivu postiţení na osobnost člověka také viz: VÁGNEROVÁ, Marie; HADJ-MOUSSOVÁ, Zuzana; ŠTECH, Stanislav. Psychologie handicapu. 2. vyd. Praha : Karolinum, s. ISBN Stigmatizaci Novosad chápe jako přiřčení negativního odlišení od zavedeného standardu, normy, ve vztahu k postiţení je to nálepka defektu, vady (str. 19). 35

36 5.1.3 Pomůcky Pro mnoho zdravotně postiţených platí, ţe bez pomoci konkrétních pomůcek, případně i dalších osob se nemohou pohybovat. Novosad (2000, s. 40) zmiňuje ergoterapii jako medicínský obor, jehoţ účelem je léčba a aktivizace postiţených. Mezi její úkoly patří i vývoj pomůcek osobám s tělesným postiţením. Ty pak rozděluje do různých kategorií, mezi nimiţ jsou také: - opory: hole, berle, chodítka a jiné prostředky usnadňující chůzi a udrţení stability - mechanické a motorové vozíky, které umoţňují pohyb po místnosti i v terénu oslabeným osobám nebo lidem s postiţením dolních, případně i horních končetin ( ) - speciální prostředky nebo přípravky umoţňující například: - pohyb po schodech = schodišťové výtahy, nájezdové rampy - ( ) - pouţívání automobilu = alternativní ruční ovládání vozidla 36

37 6. VÝVOJ VZTAHU SPOLEČNOSTI KE ZDRAVOTNĚ POSTIŢENÝM Barnes (1997) píše, ţe postupně narůstá suma vědění a literatury na téma bariér, zkušeností a inkluze postiţených, nicméně relativně bylo dosud napsáno jen relativně málo o původu těchto jevů (s důrazem na předindustriální období), coţ je podle něj chyba, neboť abychom mohli plně pochopit rozsah a význam utlačování postiţených, je zásadní porozumět historii a vývoji hodnot západní kultury. Podobně hledí na pohled do historie i Vágnerová a kol. (1999), přičemţ uvádí, ţe nám můţe pomoci pochopit i zdroj některých současných postojů či předsudků, které přetrvávají v obecném povědomí. Barnes dále uvádí, ţe největší překáţkou pro smysluplnou inkluzi (zařazení) postiţených do společnosti jsou záporné postoje veřejnosti - v podobě předsudků, nenávisti, přes ignoraci aţ po lítost. Zmiňuje dvě základní vysvětlení tohoto fenoménu. Prvním a starším je to, ţe kulturní vnímání tělesných poruch je ovlivňováno hluboce zakořeněným strachem z neznámého a nenormálního. V podstatě jde o to, ţe to není postiţení, čeho se ne-postiţení bojí, ale je to jejich vlastní zranitelnost, kterou jim lidé postiţení připomínají (p. 10). Druhé vysvětlení pak je materiálnější ekonomického charakteru jako omezení moţnosti přispět k blahu společnosti. 6.1 Historický pohled Postavením postiţených v nejstarších obdobích naší (potaţmo evropské) historie se ve zabývá Titzl (1998). Hned na úvod podobně jako Barnes poznamenává, ţe dějiny píší vítězové (tedy obvykle ti zdraví ), a tak se postiţený člověk objevuje v záznamech pouze tehdy, byl-li něčím významný. Navíc uvádí, ţe neexistovala kategorie postiţený byli to jen slepec, mrzák, nemocný (p. 8). Titzl začíná jiţ u prvních lidských kosterních nálezů na našem území a soustředí pozornost zejména na kosterní nálezy s ohledem na pohřební rituály a případné deformace pohřbených, či nalezené nástroje a kultovní předměty. Uvádí různé příklady lidí evidentně fyzicky tedy i vzhledově a funkčně postiţených pohřbených neobvyklým způsobem. Pokračuje do mladších období, do doby, kdy naše území ovládli Keltové, přičemţ na základě nálezů vyvozuje infanticidu (zabíjení dětí) i obětování lidí, které poté dokazuje i u prvních pohanských Slovanů. Navíc se podle něj jiţ po delší dobu objevují civilizační choroby z usedlého způsobu ţivota (zubní kazy, změny na kostech). Titzl se věnuje také antice, přičemţ vybírá zejména z Hérodotových spisů. Ve vybraných odkazech tak zmiňuje zejména vládce, kteří trpěli nejrůznějšími vadami, jako například postiţením smyslovým, hybnosti, estetickým, či mentálním. Popisuje také počátky péče o slabší, počínaje individuálním přístupem od dob Řecka a Egypta 3.st.př.n.l. (starost o rodiče, navrátilce z války) aţ po systémovější podporu slabších (státní fond pro chudé financovaný ze získaných úroků v Římě 1.st.n.l.). Dále se zabývá chápáním slabosti a postiţení v antice, přičemţ vychází jednak z Hippokratovské medicíny, a také z Aristotelovy etiky uměřenosti kdy správné je uměřené, tedy extrém (postiţení) je projevem něčeho špatného a ovlivňující i charakter člověka. I Barnes se zajímá o antiku a klade právě do tohoto období těţiště současných postojů vůči postiţeným. Zmiňuje řeckou společnost jako posedlou tělesnou dokonalostí, coţ našlo své vyjádření v předepsané (!) infanticidě. Řečtí bohové pak podle něj nejsou něco éterického, ale naopak vyjádření ideálu člověka (s výjimkou Héfaista, který nakonec za své mrzáctví pykal). Postiţení bylo podle něj bráno často jako trest za hříchy, a 37

38 později, v Římě, se postiţení stávají terčem zábavy (v cirku bojovali například slepí). Dokonce ani postiţený císař Klaudius se neubránil posměchu šlechty a vlastní matky. Ţidovsko/křesťanská víra je podle Barnese jedním z pilířů současných západních morálních hodnot. Přejímá zejména ve Starém zákoně část z Řeckých tradic a vyjmenovává například seznam postiţení, které člověka vylučují z účasti na náboţenských rituálech, či označuje postiţení jako následek špatných skutků. Judaismus (a poté jeho následníci Islám a křesťanství) ovšem zapovídá infanticidu. Vzhledem také k tomu, ţe Ţidé i křesťané byli původně chudí (oproti Řecku či Římu) a relativně mírumilovní, hraje zde velkou roli vzájemná pomoc a navíc i postiţený mohl v takovéto společnosti podle Barnese snáze přispět k jejímu blahu. Nicméně, s nástupem křesťanství jsou postiţení více chápáni jako objekt shovívavosti a dobroty druhých, coţ je poté efektivně obralo o status plnohodnotnosti a individuality. Jak uvádí Barnes, stali se perfektním nástrojem k vyjádření sentimentu a laskavosti druhých obvykle kněţí, velkých a dobrých. (p. 16) Období středověku se Barnes věnuje z pohledu anglické historie. Mluví o době od pádu Říma aţ do třináctého století jako o Dark Ages, temných časech, kdy zde vládl spíše chaos a podobný byl i vztah k postiţeným špatný. Aţ během třináctého století zde zavládla stabilita a začaly se tvořit podmínky pro kapitalistickou ekonomii jen bez továren. Zahrnovaly rozvinutý trh, geograficky mobilní pracovní sílu a vlastnictví půdy. Vzhledem k orientaci společnosti na profit byli dokonce staří rodiče při předávání majetku nové generaci nuceni ţádat o specifická práva (ochranu před vyhnáním). Aţ do sedmnáctého století byli postiţení opuštění rodinou odkázáni na náhodu, popřípadě menší špitály, v nichţ se shromaţďovali chudí a nemocní. První státní intervencí do práv postiţených pak byl tzv. The Poor Law v r. 1601, jako následek oslabení vlivu církve, kterým byli postiţení vyhnáni ze špitálů a nucení ţebrat. S čepicí v ruce sbírali almuţny angl. cap in hand, coţ je údajně původem termínu handicap. (Adamsová a kol. 2007) Kromě nabídky odpuštění a pomoci ale církev udrţovala svou autoritu strachem - z Ďábla a jeho vlivu. A biblické spojení mezi postiţením a hříchem bylo podle Barnese klíčové. Postiţení byli podle něj ţivoucím důkazem Satanovy existence a jeho moci nad lidmi. Postiţené děti byly brány jako následek matčina zaujetí čarodějnictvím. Martin Luther, protestantský reformátor tvrdil, ţe v postiţeném dítěti viděl Ďábla a doporučil jeho zabití. Podobně i Mühlpachr (2001) mluví o středověku (respektive aţ do industrializace) na jiţní Moravě existovaly zde klášterní špitály, domy pro blázny, leprosária. Zajímavé je, ţe v našich podmínkách byla pomatenost pouţívána jako nástroj inkvizice, která tak bojovala i proti reformaci. Argumentem byla posedlost ďáblem, a ta mohla být projevena bláznovstvím nebo odporem vůči církvi, lékem na ni bylo upálení. Nakonec, podobně jako ve starověku, i ve středověku byli lidé se zdravotními poruchami často zdrojem zábavy a posměchu. Tento pohled však kritizuje Gleeson (1999) a na základě analýzy pramenů ze 16. a 17. století v Anglii tvrdí, ţe většina postiţených byla začleněna do společnosti. Mohli být sice omezení na prostředí domova, ale podíleli se na ekonomické produkci domácností, v tomto případě protoindustriálního charakteru, a jak zmiňuje, pohled na postiţené jako závislé na společnosti se měl teprve, spolu s příchodem kapitalismu, zrodit. Potvrzuje ale to, ţe skupina ţebrajících a skupina postiţených lidí spolu velmi úzce souvisela v podstatě říká, ţe většina ţebráků byli postiţení, ale postiţený nemusel být nutně závislý na ţebrání či charitě. 38

39 Období industrializace a ve společenských vědách je podle Barnese svědkem růstu kritiky víry, důrazu na individualitu a na hodnotu důvodů a vědy, z čehoţ vycházela filozofie utilitarianismu legitimizující politiku pro většinu a na úkor menšiny. Adamsová uvádí, ţe věda v podstatě nahradila víru a postiţení je tak místo nedostatku v duchovní sféře chápáno jako nedostatek genetický. Navazujíce na mýty z dřívějších dob se v devatenáctém století formuje pojetí disability v jeho nynější formě. Tedy ve formě systematické individualizace a medializace těla i mysli, vyloučení (exkluzi) lidí s viditelnými poruchami z hlavního proudu společenského ţivota a také s příchodem sociálního Darwinismu, eugenického hnutí a později tzv. sociální hygieny coţ jsou v podstatě vědecká odůvodnění mýtu, ţe postiţení, ať uţ tělesně nebo duševně, znamenají pro západní civilizaci hrozbu. Výsledkem těchto ideálů nakonec byly statisíce mrtvých postiţených v koncentračních táborech ve 30. a 40. letech v nacistickém Německu, a jak zmiňuje Barnes, s těmito myšlenkami se v rámci snahy o ideální (utopickou společnost) ztotoţňovali i marxističtí protagonisté. Zmínit je třeba také to, ţe i v Československu tyto myšlenky zanechaly odezvu patřilo mezi několik evropských zemí, v nichţ probíhaly od 20. let minulého století nucené sterilizace (Adamsová a kol. 2007). Nicméně, přese vše je devatenácté a počátek dvacátého století podle Barnese svědkem výrazného vzestupu křesťanské charity a humanitárních hodnot ve středních a vyšších třídách viktoriánské společnosti. Jako důsledek byly zakládány dobročinné ústavy ne-postiţenými pro postiţené. Mowl a Fuller (2001) zmiňují kapitalismus a vztahy vyplývající z továrního způsobu výroby na přelomu osmnáctého a devatenáctého století jako hlavní příčinu ostrého rozdělení osob postiţených a ne-postiţených. Tovární disciplína a její normy a striktní omezení pracovního času a prostoru způsobily podle autorů ostré prostorové vymezení jak duševně, tak fyzicky postiţených z ekonomické sféry, neboť byly tyto osoby stále více vnímány jako neproduktivní. Jejich marginalizace pak vedla k tomu, ţe byly vnímány jako sociální i výchovný problém, který byl obecně řešen segregací od zbytku společnosti do různých institucí (ústavů). Jak uvádí autoři chudší rodiny si v tehdejší době vzhledem k časovým (i prostorovým) nárokům, které na ně průmyslová výroba kladla, nemohly dovolit starat se o nemocné či staré příbuzné, řešením tak byly různé domovy či špitály, které tyto osoby přijímaly. Uvádí také, ţe počet osob v různých institucích (ve Velké Británii) nezačal klesat dříve, neţ v padesátých letech dvacátého století. Monatová (1998) vidí toto období spíše jako dobu zvyšující se charity, a tak jako výsledek snahy o usnadnění ţivota postiţených v našich zemích označuje zaloţení prvních ústavů pro pohybově handicapované v Praze (1913 budoucí Jedličkův ústav) a v Brně (1919). Zahraniční autoři se ve svých pracích věnují obvykle své vlasti, nejčastěji je to Velká Británie a USA, coţ v podstatě aţ do poloviny dvacátého století není zásadní problém. Situace se však v našich podmínkách po roce 1948 zásadně liší, a tak, zatímco se na západě (vzhledem k postiţeným) odehrává poválečná politika welfare state (Mowl a Fuller, 2001), která do jisté míry změkčuje institucionalizaci, avšak stále zdůrazňuje hlavní roli státu, a po ní v osmdesátých letech nastupuje neoliberalismus, který se přiklání spíše k obchodnímu a soukromějšímu modelu poskytování sluţeb postiţeným, u nás je vývoj odlišný. Po roce 1948 nastupuje po sovětském vzoru centrální plánování a stát ještě více posiluje svou pozici hlavní síly v péči o postiţené přebírá veškeré funkce spojené s péčí o postiţené a přisuzuje jim tak roli pasivních příjemců péče. Síť zdravotních zařízení je na dobré úrovni, její hlavní vlastností však je netransparentnost zejména s ohledem na mentálně postiţené. Jak uvádí Matysková (2007), byli zdravotně postiţení odděleni 39

40 od společnosti v ústavech, kde byli vychováváni, a které byly navíc často umisťovány v pohraničí, proto nebyli ani jako součást společnosti vnímáni. Podobně Michalík tvrdí o školství v období po roce 1950, ţe se rozdělilo na dva proudy pro děti zdravé a pro postiţené. Také Hrubý (1992) se ve své zprávě určené české vládě zabývá situací zdravotně postiţených před listopadem Uvádí, ţe na velice nízké úrovni byla jak informovanost veřejnosti o postiţených a to jak z důvodů malé publicity tak i úmyslného zamlčování (v případě mentálně postiţených). Podobně nízké byly i investice do zařízení, poradenství, technického vybavení pro postiţené, léků. Dále také do odstraňování bariér a to jak architektonických, tak i psychických coţ souvisí s malou informovaností veřejnosti. A to zpětně i s neochotou společnosti uvolňovat potřebné ekonomické prostředky na řešení výše zmíněných potřeb. (str. 5) Výsledkem toho pak je, jak Hrubý uvádí, ţe Vozíčkáři, ale i ostatní velmi těţce postiţení, se nedostali téměř nikam a v důsledku těchto bariér byli "ve vězení" svých bytů (str. 5). Na druhou stranu ovšem Hrubý také uvádí jeden fakt ţe v relativním srovnání vůči nepostiţeným bylo tehdy sociální zajištění postiţených na mnohem lepší úrovni neţ ve většině zemí s trţní ekonomikou. To bylo dáno zejména nivelizací ţivotní úrovně celé společnosti, která v důsledku nevedla k nápadným rozdílům, nehledě na zdravotní stav. Navíc v tehdejší době ti, kteří nebyli v (plném) invalidním důchodu, v rámci neexistence nezaměstnanosti měli zaměstnání (pokud chtěli), coţ má podle Hrubého význam nejen z hlediska finančního, neboť práce je pro ně mnohem více neţ zdrojem finančních prostředků - je pro ně často smyslem ţivota a v některých případech (např. u duševně nemocných) můţe dokonce rozhodovat o jejich dalším osudu. (str. 5) Následně se Hrubý vyjadřuje k tehdy aktuálnímu problému (porevoluční) transformace ekonomiky a jejího vlivu na ţivot postiţených, kdy tato skupina patří mezi ohroţené krachují podniky a druţstva, která zaměstnávala zdravotně postiţené, zvyšují se ţivotní náklady, avšak invalidní důchody jsou pod úrovní minimální mzdy. Navrhuje tedy snahu maximalizovat zaměstnanost postiţených a v souvislosti s tím i zvýšení investic do zlepšení kvality jejich ţivota např. odstranění bariér. Krhutová a kol. (2005) dělí postavení zdravotně postiţených v období od roku 1990 aţ po současnost do tří etap. První etapa je čerstvě porevoluční, kdy dochází k zásadní proměně postavení zdravotně postiţených ve společnosti, vzniká mnoho nestátních sdruţení, budují se zařízení na jejich podporu, a jak uvádí, je charakteristické vysokým stupněm vstřícnosti vůči poţadavkům zdravotně postiţených. Druhá etapa, přibliţně v letech je pak typická profesionalizací státní právy, konsolidací organizací a postupné přijímání právních novel zaměřených bezprostředně na zdravotně postiţené. Poslední etapa pak je přibliţně od roku 1999 aţ po současnost. Tu charakterizuje v podstatě tak, ţe narůstá vědomí různých problémů, které jsou však řešeny jen drobnějšími korekcemi stávajícího stavu, přičemţ chybí vůle pro radikální a modernější změny. Zároveň vstupuje do hry i další územní úroveň krajská. Současné postavení zdravotně postiţených ve společnosti charakterizuje Krhutová a kol. jako: stabilizované, podpořené existencí solidního právního rámce a opírající se o převáţně pozitivní postoje majoritní části společnosti. Případné diskriminační (či omezující) tendence nejsou mnohdy výsledkem vědomého úsilí o poškozování či neřešení zájmů osob se zdravotním postiţením, nýbrţ pouze výsledkem poměrně nízkého vědomí skutečných problémů zdravotně postiţených jako skupiny i jednotlivců. 40

41 Dovolil bych si na Krhutovou navázat a k jejímu dělení přidat i další etapu, neboť její práce končí rokem 2005, tedy rok po vstupu České republiky do EU. Povaţuji nynější situaci za poněkud odlišnou od současnosti, kterou zakončuje periodizaci Krhutová. Tedy poslední etapou by mohlo být období mezi lety 2004/5 a současností, ve kterém se postupně událo několik přelomových změn byl schválen dlouho očekávaný Antidiskriminační zákon, proběhlo Výběrové šetření zdravotně postiţených a v dnešních dnech se chystají reformy zdravotnictví a penzijního systému, které se zdravotně postiţených bezesporu dotknou. Zajímavý pohled na současné postavení postiţených poskytuje Imrie a Edwardsová (2008), kteří se zajímali o vliv, jaký má tzv. wellbeing ve Velké Británii jedná se o trend přístupu k občanům tak, aby byli šťastni individualistický, autoři jej nazývají dokonce hedonistický přičemţ toto štěstí je ideálním konečným stavem společnosti. Postiţení jsou pak chápáni zejména pohledem individuálně-biologickým (klinickým) kdy zdrojem jejich ne-štěstí je samo fyzické postiţení (a role společnosti je přitom reflektována jen velmi málo). Toto označuje jako hrozbu kroku nazpět v nastartovaném vývoji, zároveň pak varuje před moţností vládního vměšování do ţivotů občanů podloţených filozofií něčeho tak subjektivního, jako je štěstí. Tvrdí, ţe vývoj politik zabývajících se postiţenými má mířit spíše k otázkám spravedlnosti a změn společnosti vedoucích k jejich plnému zapojení a rovnoprávnosti. Ve světle aktuální doby, která je poznamenaná světovou ekonomickou krizí a všeobecným důrazem na úsporu a reformy, se o dva roky později zdá tato agenda spíše přeţitkem, otázkou ale je, kam povede vývoj, aţ se opět nastartuje motor světové ekonomiky. Důraz na individualitu a štěstí jedince můţe být velmi aktuálním společenským tématem. Na závěr, jako ilustraci vývoje, zmiňme stručnou historii brněnské Kociánky 19. Budova zámečku, jehoţ historie sahá aţ do 13. století, se v roce 1919 dostává na popud dcery T. G. Masaryka Alice do majetku Zemského spolku pro léčbu a výchovu mrzáčků na Moravě. Tento spolek měl za cíl pečovat o postiţené děti i dospělé, poskytovat jim léčbu, vzdělání i výchovu. Během první republiky získává na významu a stává se zemským zařízením. Následně během druhé světové války přijímá i německé pacienty. V padesátých letech je v ústavu zřízena učňovská odborná škola, na niţ v osmdesátých letech navazuje střední odborné učiliště. Období socialismu zde charakterizuje Teremová (2006) jako období, kdy se instituce stále více uzavírala před veřejností. Děti z Brna zde zůstávaly na denní pobyt, zatímco děti ze vzdálenějších míst na týdenní či roční čímţ, jak upozorňuje, vzniká problém segregace těchto dětí ze společnosti zdravých lidí. (str.30). Po revoluci došlo ke změnám vztahů, jako jejichţ příklad uvádí Teremová i změnu pouţívaného termínu chovanci na klienty zařízení. Dnes Kociánka nabízí bydlení, pobyt, vzdělání (od mateřské po střední školu) a rehabilitaci tělesně (a druhotně mentálně) postiţeným dětem a mládeţi. 19 Více viz: ( ) 41

42 6.2 Obecná etapizace Výše byl uveden postupný vývoj postojů společnosti vůči zdravotně postiţeným, ten pak někteří autoři zpracovávají na základě vybraných vztahů do podoby obecnějších etap. Problémem těchto termínů a členění je to, ţe se mnohdy překrývají jednotlivé významy a podobně jako u definic zdravotního postiţení je mohou různí autoři vykládat často i odlišným způsobem. Navíc se od sebe dosti liší pohled sociologický a speciálně pedagogický. Přesto je vhodné uvést alespoň nejčastěji citované a pouţívané: Titzl (2000, str. 5) zmiňuje dělení, které vypracoval v roce 1972 český logoped Miloš Sovák. Principem podle něj je neustálý pokrok ve vědě a společenském ţivotě, který se odráţí i ve vztahu k postiţeným. Stadia pak jsou následující: - represivní: společnost postiţené vyvrhuje, resp. se jich zbavuje - zotročování: postiţení byli vyuţíváni jako otroci - charitativní: křesťanská charita jako výraz postoje k postiţeným - renesančního humanismu: k postiţeným se hledal lidský poměr - rehabilitační: pro společnost je výhodnější postiţené zaměstnat neţ zdarma ţivit - socializační: v duchu socialistického humanismu má být člověk prostřednictvím rehabilitace uschopňován k práci a společenskému ţivotu - prevenční: dominovat bude snaha předcházet defektivitě Návazně na to i Krhutová a kol. (2005, str. 31) uvádí tyto stádia: represivní, zotročovací, charitativní, socializační K nim dodává, ţe je třeba neposuzovat je s kaţdým dalším stádiem jako postupné stálé zlepšování, neboť ani dnes není ţivot člověka s postiţením bez problémů. Dichotomie exkluze/inkluze, segregace/integrace Vycházíme-li z předpokladu, ţe výchozím stavem je exkluze a stavem cílovým inkluze, je moţné pouţít této terminologie také jako jisté formy periodizace. Podobně i u segregace a integrace. O exkluzi (nebo také sociálním vyčleňování) mluví Mareš a Sirovátka 20 jednak jako o procesu, ale také jako o jeho výsledku vyčlenění jednotlivců či skupin mimo společnost. Exkluze nenabývá pouze rozměrů společenských, ale často se překlopí i do prostoru, typická je zmínka např. o Romech, ale dříve toto fungovalo i v rámci zdravotně postiţených 21 a jejich koncentrace v ústavních zařízeních. Mareš a Sirovátka (str. 273) citují definici sociálně vyloučených, jako: obyvatele/občany dané společnosti, kteří z důvodů, které nemají sami pod kontrolou, nemohou participovat na obvyklých aktivitách, k nimţ by je jejich občanství opravňovalo a na něţ aspirují. Mareš (2007, str.17) 22 dále dodává, ţe často i atributy území, v němţ ke koncentraci sociálně vyloučených dochází, mohou jejich vyloučení dále násobit (online ) 21 Otázkou je, zda tak dnes definovat např. chráněné bydlení. Zde dochází k prostorové koncentraci postiţených, přikláním se ale k tomu, ţe se o exkluzi či segregaci nejedná, neboť zde lidé bydlí dobrovolně, mohou toto (obvykle) ovlivnit. 42

43 Inkluze (sociální začleňování) pak podle Mareše a Sirovátky není úplným protikladem exkluze, ale v mnoha jiných pracích tak bývá chápána. Cituje: Cílem agendy sociálního začleňování je překonat exkluzi, jakoţto důsledek selhání jednoho nebo více z následujících společnost integrujících společenských systémů: demokratického a legislativního systému zajišťujícího občanskou integraci, trhu práce zajišťujícího ekonomickou integraci, systému sociálního státu zajišťujícího sociální integraci, či rodiny a komunity zajišťujících interpersonální integraci. (str. 279). Politickým zhmotněním idejí inkluze je Národní akční plán sociálního začleňování zpracovaný MPSV jako nástroj na podporu sociální soudrţnosti, nyní pro období Segregace je často zaměňována s exkluzí, tento výraz má však podstatně více prostorový podtext. Mareš (2006, str. 10) říká o segregaci: Odloučení v prostoru (segregace) můţe být (1) vynucováno majoritní společností, můţe být (2) dáno neosobními strukturálními faktory nebo můţe být i (3) dobrovolným odloučením, které není charakteristické jen pro znevýhodněné, ale i pro privilegované Prostorová dimenze pak můţe mít dvě podoby: koncentrace vyloučených v horších oblastech, přičemţ se zde můţe exkluze dále reprodukovat; a vyloučení určitých území v důsledku jejich charakteristik. Integrace (podobně jako segregace) bývá zaměňována s inkluzí, termín integrace pak má zejména pedagogické konotace nejčastěji se pouţívá právě v otázkách souvisejících se vzděláváním. Novosad (2009) rozlišuje stupně začlenění (integrace) postiţených do společnosti. Od úplného začlenění k nejniţší socializaci to jsou: integrace adaptace utilita inferiorita. V některých sociálně pedagogických pracích 24 je také moţné setkat se s tím, ţe je stupeň začlenění postiţeného jedince do společnosti charakterizován vývojově pomocí schématu exkluze segregace integrace inkluze. Přičemţ stav inkluze je stavem cílovým, ideálním. 23 Národní akční plán sociálního začleňování, ( ) 24 viz např. Bartoňová, Vítková, 2007, str

44 7. LEGISLATIVA V této kapitole budou zmíněny dokumenty relevantní 25 při popisu postavení zdravotně postiţené osoby v České republice. Jedná se zejména o legislativní opatření, vládní plány a také úmluvy. 7.1 Zákony ČR Zákony jsou normy, které upravují chovaní společnosti a vztahují se na kaţdého občana státu, tedy i na osoby zdravotně postiţené. Kaţdý zákon přistupuje k otázce zdravotního postiţení v mantinelech svého zaměření a nesnaţí se o všeobecnou definici (jako je tomu například v medicínských či sociálních vědách viz výše), naopak jde o co nejstriktnější vymezení skupiny, se kterou dále pracuje. Uvedené zákony a vyhlášky operují s pojmem zdravotního postiţení, ovlivňují tak tyto občany České republiky a jejich chování, tedy přímo či nepřímo i jejich prostorovost, myšlenou jako pohyb, jeho moţnosti, charakter, priority apod. zaměříme se tedy na téma a formu vymezení a také vliv na ţivot zdravotně postiţených. Mezi vybranými zákonnými normami je z hlediska této práce nejdůleţitějším Stavební zákon (potaţmo Vyhláška 398/2009 Sb.), dále Zákon o zaměstnanosti, Zákon o sociálních sluţbách a další. Tyto zákony a vyhlášky upravují bariéry pohybu, moţnosti seberealizace (vzdělání, zaměstnání) a pomoci (sociální systém) jedinci tedy problémy, které je v rámci studia geografického aspektu zdravotního postiţení nasnadě studovat blíţe Ústava ČR Na prvním místě z hlediska české legislativy stojí Ústava. Ta obsahuje Listinu základních práv a svobod, v níţ je zásadní zejména důraz na rovnost práv i povinností člověka tedy přeneseno na osoby zdravotně postiţené, tak, ţe mají nárok vyuţívat plně veškerých moţností, které jim společnost, stát, nabízí. Tato práce nemá za cíl být jakkoliv angaţovaná, avšak je moţné vztahovat veškerou kritiku současného stavu jiţ podle čl. 3, odst. 3 Listiny: Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Dále v čl. 14, odst. 1 zaznívá: Svoboda pohybu je zaručena. Duchem jde spíše o svobodu pohybu bez překáţek úředních, avšak přeneseně jde i o překáţky fyzické, a zpětně, tyto fyzické, prostorové překáţky vznikají často právě z rozhodnutí úřední moci. Čl. 29, odst. 1 pak říká, ţe: Ţeny, mladiství a osoby zdravotně postiţené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky. Zde jiţ zmiňuje konkrétnější poţadavek. Podobně i odst. 2: Mladiství a osoby zdravotně postiţené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání. Ústava tak věnuje pozornost pracovnímu uplatnění. Podobně, ale bez konkrétní zmínky zdravotně postiţených, zmiňuje rovný přístup ke vzdělání. 25 Výběr těchto zákonů a dokumentů záleţel čistě na posouzení autora, pro komplexní odpověď na otázky ohledně právního postavení zdravotně postiţeného zejména v ČR doporučuji např.: Jan Hutař: Sociálně právní minimum pro osoby se zdravotním postiţením. NRZP ČR. (v aktuální verzi nyní k ) 44

45 7.1.2 Stavební zákon 183/2006 Sb Základní pojmy: (2) V tomto zákoně se dále rozumí: e) obecnými poţadavky na výstavbu obecné poţadavky na vyuţívání území a technické poţadavky na stavby stanovené prováděcími právními předpisy a dále obecné technické poţadavky zabezpečující uţívání staveb osobami pokročilého věku, těhotnými ţenami, osobami doprovázejícími dítě v kočárku, dítě do tří let, popřípadě osobami s mentálním postiţením nebo osobami s omezenou schopností pohybu nebo orientace stanovené prováděcím právním předpisem (dále jen "bezbariérové uţívání stavby"). Tedy stanovuje, ţe je obecným poţadavkem, aby byly stavby přístupné a zároveň definuje ohroţenou skupinu uţivatelů. V paragrafech 115, 120, 122 a 137 je upraveno postavení stavebních úřadů, přičemţ je zmíněna nutnost kontroly bezbariérového uţívání staveb a moţnost stavebního úřadu nařídit vlastníkovi nemovitosti bezbariérové úpravy. Dále je v paragrafu 132 zmíněno, ţe: Veřejným zájmem se rozumí poţadavek, aby ( ) byly odstraněny stavebně bezpečnostní, poţární, hygienické, zdravotní nebo provozní závady na stavbě anebo na stavebním pozemku, včetně překáţek bezbariérového uţívání stavby. Bezbariérovost stavby je tedy veřejným zájmem. Na závěr je pak stanovena moţnost výjimky z technických poţadavků na bezbariérovost rozhoduje o ní stavební úřad. Na 194 stavebního zákona navazuje vyhláška č. 398/2009 Sb Vyhláška o obecných technických poţadavcích zabezpečujících bezbariérové uţívání staveb 398/2009 Sb. 27 Skupinou obyvatel, s ohledem na něţ nastavuje vyhláška konkrétní poţadavky, jsou osoby s omezenou schopností pohybu nebo orientace. Význam této vyhlášky spočívá v tom, ţe stanovuje konkrétní poţadavky na úpravu prostředí, v němţ se člověk pohybuje. Ty jsou formulovány nejprve obecně kdy je ve vyhlášce stanoveno, v jakých případech je třeba je dodrţovat a následně konkrétně v příloze této vyhlášky. Poţadavky tak klade na: - stavby pozemních komunikací a veřejného prostranství - přístupy do staveb - stavby občanského vybavení - společné prostory a domovní vybavení bytového domu, na upravitelný byt a byt zvláštního určení - stavby pro výkon práce Obecněji tedy na místa veřejná a ta, v kterých je moţnost, ţe jejich uţivatelem se stane výše zmíněná skupina obyvatel. Vyhláška pak platí i pro případné rekonstrukce a zmiňuje i otázku historických budov, kde zmiňuje ohled na památkovou péči (ONLINE ) 27 (ONLINE ) 45

46 Na tuto vyhlášku je pak moţné navázat Zákonem 102/1992 Sb. 28, který konstatuje existenci bezbariérového bydlení, a to buď v tzv. bytech zvláštního určení, nebo jako byty v domech zvláštního určení, kdy jsou buď bezbariérové jednotlivé byty, nebo komplexně celá stavba. Co se týče dispozic bezbariérových bytů, ty jsou upraveny v nařízení vlády č. 333/2009 Sb. 29. Stavební praxi v bezbariérovém prostředí se věnuje například kniha Projektujeme bez bariér (2002) od D. Filipiové, která shrnuje jak zákonné poţadavky, tak i jejich praktickou projektovou a stavební realizaci, nevýhodou této knihy je to, ţe, vyšla v roce 2002, tedy je jiţ relativně zastaralá co se legislativní stránky týče, poţadavky na stavební úpravy v ní vznesené však platí stále Zákon o provozu na pozemních komunikacích - 361/2000 Sb., Tento zákon 30 upravuje pozici zdravotně postiţeného v dopravě. Nejdříve jako pasivního účastníka tedy z pohledu jiného řidiče. Dále upravuje speciální označení vozidel přepravující zdravotně postiţené přičemţ rozlišuje osoby těţce postiţené, těţce pohybově postiţené a sluchově postiţené a s tím související výhody (např. parkování). Osoby na vozíku jsou podle tohoto zákona kvalifikováni jako chodci. 31 Bezbariérovost je dále rozvíjena zejména v Zákoně o drahách (266/1994 Sb.) 32, který uvádí jako povinnosti dopravce označit vozidla přístupná cestujícím s omezenou schopností pohybu a orientace mezinárodním symbolem přístupnosti a s ním související vyhláška 177/1995 Sb., která doslova říká, ţe: Nástupiště a alespoň jedna přístupová cesta na ně musí být bezbariérově přístupná a pouţitelná i pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace. V nejnovější novelizaci Zákona o drahách jsou v návaznosti na nařízení Evropského parlamentu v 5 odst. 6 podrobněji zmíněny povinnosti dopravce v souvislosti se zdravotně postiţenými, mezi jinými například moţnost bezbariérového nástupu do vozu a bezplatné pomoci k němu. 33 Technické poţadavky na nástupiště (MHD) jsou obsaţeny v ČSN Autobusové, tramvajové a trolejbusové zastávky Zákon o zaměstnanosti - 435/2004 Sb. Tento zákon 34 a jeho definice jsou v české literatuře věnující se zdravotnímu postiţení pravděpodobně nejcitovanější. Přímý geografický rozměr tento zákon nemá, vyplývají z něj však věci, které zásadním způsobem ovlivňují ţivot (zdravotně postiţeného) člověka, moţnosti jeho zaměstnání, z toho vyplývající ţivotní úroveň a perspektivu, je tedy zmíněn. 28 Viz ( ) 29 ( ) 30 ( ) 31 Dovolím si vloţit jednu z absurdních interpretací tohoto respektive důkazů neznalosti a jeho důsledků, který nedávno proběhl českými médii: /ln_domov.asp?c=a090218_085409_ln_domov_glu (online ) 32 (online ) ( ) 46

47 Zákoník práce - zákon č. 262/2006 Sb., odkazuje na zvláštní předpis, který upraví postavení zdravotně postiţených na trhu práce. Tím je právě tento zákon. Jiţ v úvodu - 2, odst.1 písm. j) a k) stanovuje, ţe Státní politika zaměstnanosti v České republice zahrnuje zejména ( ) opatření na podporu a dosaţení rovného zacházení ( ) s osobami se zdravotním postiţením ( ) pokud jde o přístup k zaměstnání, rekvalifikaci, přípravu k práci a ke specializovaným rekvalifikačním kurzům, a opatření pro zaměstnávání těchto osob, 35 Stanovuje tedy povinnost státu pomoci postiţeným najít zaměstnání. Dále se vymezuje proti přímé či nepřímé diskriminaci, také vůči zdravotně postiţeným. Jako činitele, který v místě zpracovává statistické údaje, koncepce, projekty na podporu, zprostředkovává příspěvky, rekvalifikace atd. zákon jmenuje úřady práce. Zdravotně postiţení jsou podle tohoto zákona - 67 definováni jako fyzické osoby se zdravotním postiţením, které jsou (odst. 2): a) orgánem sociálního zabezpečení uznány plně invalidními (dále jen "osoby s těţším zdravotním postiţením"), b) orgánem sociálního zabezpečení uznány částečně invalidními, c) rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení uznány zdravotně znevýhodněnými (dále jen "osoby zdravotně znevýhodněné"). Toto znění však bylo mírně pozměněno, a tak do bodu a) patří ke dnešnímu dni osoby invalidní ve třetím stupni a do bodu b)osoby invalidní v prvním a druhém stupni. Jejich podrobné definici se dále věnuje např. MPSV ve výkladu 36 tohoto článku. V celé třetí části tohoto zákona ( 67-84) pak jsou dále a podrobněji zpracovány podmínky zaměstnávání osob se zdravotním postiţením, formulovány práva a povinnosti jak zaměstnavatelů, tak i zaměstnaných a jejich podpora a stanoveny pojmy jako jsou chráněná pracovní místa a pracovní dílny (vytvořené za účelem zaměstnání osob zdravotně postiţených). Z výše zmíněného vyplývá, ţe o statutu zdravotního postiţení rozhoduje administrativní orgán. Ten rozhoduje podle postupů zmíněných ve výše odkazovaném textu MPSV. A dále také to, ţe je zákonem podpořena tvorba pracovních míst vhodných pro zdravotně postiţené, a to i ve větším počtu jako chráněné dílny je tedy umoţněno (či spíše podporováno), aby docházelo k prostorové koncentraci osob se zdravotním postiţením Zákon o sociálních sluţbách 108/2006 Sb. Tento 37 předpis formuluje právní rámec podpory lidí, kteří se ocitnou v nepříznivé sociální situaci. 38 Formuluje také podmínky existence a druhy tzv. sociálních sluţeb tedy těch, které pomáhají lidem v nepříznivé sociální situaci, mezi něţ patří i osoby zdravotně postiţené. Zdravotním postiţením pak míní: tělesné, mentální, duševní, smyslové nebo kombinované postiţení, jehoţ dopady činí nebo mohou činit osobu závislou na pomoci jiné 35 (online ) 36 Výklad k 67 zákona č. 435/204 Sb.; (online ) (online ) 38 Více o něm např. v tomto materiálu MPSV: rev2.pdf (online ) 47

48 osoby ( 3 písm. g)). Podmínky závislosti na jiné osobě (a tedy stupně zdravotního postiţení) pak stanovuje 8 a Dále jsou v zákonu definovány druhy sociálních sluţeb, formy jejich poskytování, základní činnosti při jejich poskytování, a zejména také zařízení určené pro jejich poskytování např. chráněné bydlení, domovy pro osoby se zdravotním postiţením, sociální poradny apod. (viz 34). Ty jsou zmíněny proto, ţe v těchto místech lze logicky předpokládat časovou i prostorovou koncentraci zdravotně postiţených osob. 40 Z důvodů zejména terminologických je v návaznosti na výše uvedený zákon vhodné zmínit také dva další předpisy - Zákon o sociálním zabezpečení (100/1988 Sb. 41 ) a Vyhlášku 182/ Sb., kterou se tento zákon provádí. Zákon v 86, odst. 1 a 2 určuje, ţe občanům těţce zdravotně postiţeným stát různými prostředky poskytuje pomoc k překonání obtíţí z jejich stavu vyplývajících a dále jim také přiznává jisté výhody, k jejichţ dosvědčení slouţí průkazy TP, ZTP a ZTP/P. Ty jsou definovány ve vyhlášce (příloha vyhlášky číslo 2. a 3.), spolu s podmínkami jejich získání a výhodami z nich plynoucími. Ve vyhlášce jsou dále definovány příspěvky, které stát poskytuje zdravotně postiţeným např. na úpravu bytu, automobilu, opatření zvláštních pomůcek (vozík) apod. Tato legislativa pak ovlivňuje prostorovost v tom smyslu, ţe definuje výhody zdravotně postiţených osob, směřující pomocí příspěvků zejména k usnadnění jejich mobility (např. jízdné s průkazem ZTP v MHD 43, usnadnění nákupu vozíku či úpravy automobilu) Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) V tomto 44 zákoně je v 16, písm. 2 definováno zdravotní postiţení jako mentální, tělesné, zrakové nebo sluchové postiţení, vady řeči, souběţné postiţení více vadami, autismus a vývojové poruchy učení nebo chování. a zároveň jsou zdravotně postiţení zařazení do skupiny osob se speciálními vzdělávacími potřebami. Ty pak mají právo na vzdělání, jehoţ obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a moţnostem, na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umoţní, (odst. 6). Na tento zákon pak podrobněji navazuje Vyhláška č. 73/2005 Sb Vlastní posouzení stupně zdravotního postiţení pak upravuje speciální předpis - Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení platí pro posouzení i pro Zákon o zaměstnanosti, viz: ( ) 40 Seznam poskytovatelů sociálních sluţeb uveřejňuje například i Jihomoravský kraj ( ) (online ) 42 (online ) 43 v oddíle Bezplatná přeprava 44 ( ) 45 ( ) 48

49 7.1.8 Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon) Tento předpis vznikl na základě nutnosti harmonizovat český právní řád s evropským 46. Významný je tím, ţe zde byly poprvé kodifikovány všeobecné poţadavky na rovné zacházení pod jednou střechou tedy v jednom předpisu a na jednotné úrovni. Zaměřuje se pak zejména na přístup k zaměstnání a ke sluţbám. V 5, odst. 6 definuje zákon zdravotní postiţení jako: tělesné, smyslové, mentální, duševní nebo jiné postiţení, které brání nebo můţe bránit osobám v jejich právu na rovné zacházení v oblastech vymezených tímto zákonem; přitom musí jít o dlouhodobé zdravotní postiţení, které trvá nebo má podle poznatků lékařské vědy trvat alespoň jeden rok. Zákon dále rozlišuje přímou a nepřímou diskriminaci přímou definuje jako takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, neţ se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci ( 2, odst. 3). Nepřímou diskriminaci pak v 3, odst. 2 specifikuje i na zdravotní postiţení, tedy odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postiţením přístup k určitému zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti nebo funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání, aby mohla vyuţít pracovního poradenství, nebo se zúčastnit jiného odborného vzdělávání, nebo aby mohla vyuţít sluţeb určených veřejnosti, ledaţe by takové opatření představovalo nepřiměřené zatíţení. Tímto v podstatě navazuje na v úvodu zmíněnou Listinu základních práv a svobod, pouze jsou tato práva artikulována konkrétněji. Důleţitá je douška zmiňující přiměřenost zatíţení, která je hodnocena jednak uţitkem případného opatření plynoucím postiţenému a finanční stránkou věci ( ) Pozn. autora: Otázku rovných práv a diskriminace podrobně řeší ve své disertační práci O. Dvorská (2008) 49

50 7.2 Právo EU a mezinárodní právo České právo uznává jako pramen vnitrostátního práva především mezinárodní smlouvy ty dle Ústavy (po ratifikaci parlamentem ČR) stojí i nad zákony země. Typickým příkladem budiţ Listina základních práv a svobod (viz výše), která v podstatě navazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv 47 vzniknuvší v r pod křídly OSN. Aktuální úmluvou, která vzešla od OSN a kterou v roce 2009 ratifikovala (a v roce 2010 vešla v platnost) i ČR republika je Úmluva o právech osob se zdravotním postiţením 48. Ta navazuje na předešlé, avšak jiţ se zabývá konkrétněji právy zdravotně postiţených. Významnou událostí, která ovlivnila přípravu i podobu předkládaného Národního plánu, je skutečnost, ţe Česká republika v září 2009 ratifikovala Úmluvu o právech osob se zdravotním postiţením (dále jen Úmluva ), kterou v prosinci 2006 schválilo Valné shromáţdění Organizace spojených národů. Úmluva navazuje na sedm jiţ existujících lidskoprávních úmluv OSN. Nezakládá ţádná nová práva, pouze ukládá důsledné naplňování existujících lidských práv a svobod z hlediska osob se zdravotním postiţením. Uznává jejich důstojnost a rovné postavení, právo na samostatnost a nezávislost, na svobodné rozhodování, podporuje zapojení osob se zdravotním postiţením do všech politik, které se jich dotýkají. Za mimořádně důleţité Úmluva pokládá zajištění přístupu zdravotně postiţených k fyzickému, ekonomickému, sociálnímu a kulturnímu prostředí, ke vzdělávání, k rehabilitaci, k informacím a komunikaci. Úmluva je zaloţena na principu rovnoprávnosti, jejím cílem je chránit a zajistit rovný přístup k právům a svobodám pro osoby se zdravotním postiţením a zajistit respektování jejich důstojnosti. (Národní plán vytváření rovných příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením na období ) Vynikající přehled právních předpisů jak na evropské, tak na světové úrovni, včetně jejich vývoje, podává nezisková organizace Poradna pro občanství, občanská a lidská práva v textu Mezinárodně-právní standardy 49 (který dále doporučuji pro hlubší studium práv zdravotně postiţených). Vhodným materiálem ke studiu problematiky je také učební text, který vydalo Výzkumné centrum integrace zdravotně postiţených při Univerzitě Palackého v Olomouci (Krhutová, 2005, str ). Seznam evropské legislativy operující s pojmem zdravotní postiţení (disability) vydala v angličtině Evropská komise. 50 Český právní řád v rámci mezinárodních smluv a členství v EU přejímá a harmonizuje svou legislativu lze tedy zjednodušeně tvrdit, ţe výše popsané české zákony odpovídají mezinárodním úmluvám, popřípadě se s nimi sbliţují. Výsledkem tohoto trendu je například relativně aktuální Antidiskriminační zákon (198/2009 Sb.) 47 (ONLINE ) 48 (ONLINE ) 49 ( ) 50 ( ) 50

51 7.3 Úmluvy a prohlášení Dalším pramenem, z něhoţ můţe vycházet společenské postavení zdravotně postiţených osob, jsou nejrůznější úmluvy a prohlášení. Ty však nemají nutně podobný závazný charakter jako zákony české a nadstátní můţe se jednat o různá programová prohlášení vlády, národních organizací zdravotně postiţených apod. na půli cesty mezi nástroji strategickými a normativními. Mnohdy jde spíše o formu upozornění na problém a vytvoření tlaku na jeho změnu Standardní pravidla pro vyrovnání příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením Tato pravidla 52 vydala OSN v roce Nejedná se o závazný dokument, ale jak se píše jiţ v jeho úvodu, jde o morální závazek států, u kterého OSN spoléhá, ţe se postupně stane obyčejovým právem. Pravidla se nejprve věnují analýze potřeb, předešlých akcí OSN a také definici základních pojmů (kde odkazují na WHO) aby určily předpoklady rovnoprávného zapojení zdravotně postiţených, jeho cílové oblasti (na jejichţ prvním místě je přístupnost prostředí), konkrétní opatření k jejich realizaci a monitorovací mechanismus. Zdůrazňují oblasti důleţité pro zvýšení kvality ţivota zdravotně postiţených osob a dosaţení plné integrace a zrovnoprávnění. Vytvářejí základ pro odbornou a technickou spolupráci mezi státy, OSN a ostatními mezinárodními organizacemi. Hlavním cílem Standardních pravidel je zajištění stejných (rovných) práv, jako mají ostatní, také pro zdravotně postiţené. Apelují na jednotlivé státy, aby přijaly opatření vedoucí k prevenci postiţení a zajistily rehabilitaci zdravotně postiţených osob. Standardní pravidla stanovili právo občanské spoluúčasti osob s postiţením jako mezinárodně uznané lidské právo a zároveň deklarují, ţe osoby se zdravotním postiţením mají stejná práva jako ostatní lidé a opouštějí přístup sociální dobročinnosti. Vládám jednotlivých států je uloţena povinnost zajistit, aby "se organizace postiţených osob podílely na rozvoji vnitrostátní legislativy týkající se práv postiţených osob a také na průběţném hodnocení této legislativy..." Standardní pravidla vyzývají vlády k rozvinutí národního plánovacího procesu, ve kterém uvedou svojí legislativu a politiku do souladu s mezinárodními lidskoprávními standardy Americans with Disabilities Act (ADA) Nejedná se o úmluvu, ale o federální zákon v USA, podepsaný roku 1990 řazen je mezi úmluvy proto, ţe u nás není nijak závazný, má však dopad na české reálie, neboť tímto zákonem se inspirovali tvůrci některých vládních plánů a prohlášení, a měl tak nepřímý vliv na naše poměry. Navíc se o něm jako o zásadním zmiňuje velká část tematické literatury. 51 Těchto iniciativ vznikl a vzniká na půdě různých organizací velký počet, a proto je třeba brát následující spíše jako ilustraci. (Pozn. autora) 52 Přístupné na: ( ) 53 Mezinárodně-právní standardy, 2009, 332/zdravotni-postizeni.html ( ) 51

52 Podstatou tohoto zákona 54 je přímý zákaz jakékoliv diskriminace osob se zdravotním postiţením a poţadavek na rovné příleţitosti pro všechny občany USA. Dělí se do pěti kapitol, v nichţ jsou upraveny zaměstnání, veřejné sluţby a doprava, bydlení, telekomunikace (!) a doplňkové zákony. V souvislosti s tímto zákonem se také objevuje termín Universal design 55 v češtině jako Univerzální design nebo Design pro všechny. Jeho podstatou je snaha plánovat a produkovat takové výrobky a prostředí, které budou vyuţitelné pokud moţno pro všechny uţivatele bez potřeby dodatečných úprav a přizpůsobení 56. Reakce na tento zákon byly v USA relativně dosti vášnivé mnozí zazlívali tehdejší pravicové vládě George W. Bushe staršího, ţe tímto aţ příliš sociálním zákonem způsobí krach americké ekonomiky a navíc vlnu soudních pří zaměřených na obhajobu postiţených. Tyto předpovědi se nenaplnily, a zákon funguje s dalšími novelizacemi dál, ač podobně jako u nás některé své části dosud nenaplnil. Na tento zákon pak navazuje také podobně zaměřený Disability Discrimination Act (DDA) ve Velké Británii v roce 1995 (novelizovaný r jako Equality Act 57 ) Charta práv tělesně postiţených Tento dokument řadí MPSV 58 mezi etické kodexy coţ odpovídá výše uvedenému. Tuto chartu vydalo v Paříţi v roce 1975 Francouzské sdruţení tělesně postiţených (Association des Paralysés de France, APF). Jedná se v podstatě o shrnutí a zestručnění dalších dokumentů jako jsou deklarace lidských práv a francouzského zákona o tělesně postiţených z roku V několika bodech se vyjadřuje k právům tělesně postiţených osob na samostatný a nezávislý způsob ţivota, jaký si sami zvolí. Tělesné postiţení pak není dále nijak definováno a podobně strohých je i oněch několik bodů, které navíc svojí dikcí odpovídají duchu doby štědrého sociálního státu jeţ je dnes spíše na ústupu. I přesto je právě tento dokument vystaven jako kodex mnoha organizací například právě MPSV ( ) 55 Stránky amerického The Center for Universal Design: Princip Univerzálního designu: ( ) 56 Nápadník, Liga vozíčkářů, 2010, str ( ) 58 ( ) 52

53 7.4 Vládní dokumenty a plány Pokud bychom legislativu označili jako normativní, pak tyto nástroje lze označit za strategické neupravují status quo, ale snaţí se (obvykle na základě předešlé analýzy situace) plánovat do budoucna. Vláda České republiky, potaţmo vláda československá jiţ nedlouho po revoluci začínaly vnímat problematiku postavení zdravotně postiţených ve společnosti, a tak vznikly první dokumenty, na něţ se navazuje aţ do dneška Zpráva o situaci zdravotně postiţených 59 (1992) Tato zpráva je autorem (Jaroslav Hrubý) předkládána na poţadavek české vlády potaţmo tehdy nedávno zaloţeného Vládního výboru pro zdravotně postiţené občany (VVZPO). Zabývá se podrobnějším rozborem situace zdravotně postiţených ve státě, počínaje klasifikací a statistickým zhodnocením, přes hodnocení situace před listopadem 1989 a po něm aţ ke stanovení úkolů, které je třeba řešit (str. 16). Mezi tyto úkoly patří vybudování legislativní podpory postiţeným, jejich evidence a podpory integrace prostřednictvím zpřístupnění vzdělání, práce apod. Zároveň zdůrazňuje i podporu organizacím zdravotně postiţených. Tato zpráva obsahuje informace, z nichţ se při práci, v níţ je potřeba statistických údajů týkajících se zdravotně postiţených, vychází často i v dnešních dnech (viz např. statistiky střediska Teiresiás při MU 60 ) Národní plán pomoci zdravotně postiţeným občanům 61 (1992) Navazuje na předešlou zprávu, kterou pod křídly VVZPO dále rozšiřuje a prohlubuje. V první části je analyzován a zhodnocen stav v různých oblastech ţivota postiţených (vzdělání, zaměstnání, volný čas ) a následně jsou jiţ navrţeny konkrétní kroky včetně jejich finanční stránky. Zmíněno je také opatření, které klade na bedra investorů povinnost stavět s ohledem na osoby s omezenou schopností pohybu či výchova veřejnosti, tedy opatření vycházející z předpokladu, ţe postoj veřejnosti ovlivňuje kvalitu ţivota postiţených. Platí pro roky Národní plán opatření pro sníţení negativních důsledků zdravotního postiţení 62 (1993) Navazuje na předešlé, s myšlenkou vyuţití získaných zkušeností, většího zapojení samotných postiţených a efektivnějšího hospodaření s financemi, zaměřuje se na odstraňování architektonických, orientačních, komunikačních a psychologických bariér pro zdravotně postiţené (str. 3) Strukturou i obsahově je pak velmi podobný dřívějším plánům, postupuje se systémem: určitý tematický okruh (např. školství) cíle (rozvoj poradenství) konkrétní opatření (vč. finanční stránky věci, zodpovědného ministerského resortu a očekávaného termínu splnění) ( ) 60 ( ) 61 ( ) 62 ( ) 53

54 7.4.4 Národní plán vyrovnávání příleţitostí pro občany se zdravotním postiţením 63 (1998) Navazuje na předešlé Národní plány a na Standardní pravidla (viz dále) vydaná roku 1993 OSN (viz dále), jejichţ formální strukturu přebírá na úrovni jednotlivých témat ale pokračuje ve způsobu, jaký nastavil poslední Národní plán. Vychází z něj pak také Krajské plány pro vyrovnávání příleţitostí pro občany se zdravotním postiţením zpracován jej má i Jihomoravský kraj. 64 Zajímavou reakcí na tento plán je zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ), který v roce 2004 vydává tiskovou zprávu 65, v níţ kritizuje neplnění důleţitých opatření a zároveň neefektivitu a neprůhlednost nakládání s finančními prostředky. Příslušný kontrolní závěr 66 kritizuje například nezajištění statistických údajů o zdravotně postiţených či dosud chybějící jednotnou definici apod Střednědobá koncepce státní politiky vůči občanům se zdravotním postiţením 67 (2004) Tato koncepce navazuje na analýzu předešlých plánů a politiky Evropské unie vůči zdravotně postiţeným aby opět v jednotlivých tematických okruzích definovala cíle, úkoly a opatření pro roky Obsahuje tři přílohy, v nichţ jsou podrobněji analyzována jednotlivá opatření, dále statistická data váţící se k problematice zdravotního postiţení a následně evropská legislativa. Samostatná kapitola je věnována Přístupnosti prostředí (str ), ve které je kladen důraz na přístupnost nových staveb, moţnost úprav stávajících a zlepšení přístupnosti dopravy. Chybí však vyjádření právě k prostředí jako takovému tedy k moţnosti vůbec dosáhnout těchto budov a dopravních prostředků, který jinak neţ pohybem prostředím tedy po ulicích, chodnících, zastávkách atd. moţný není Národní plán podpory a integrace občanů se zdravotním postiţením na období (2005) Národní plán vychází z cílů Střednědobé koncepce a Standardních pravidel OSN a navazuje na předešlé Národní plány, přičemţ dodrţuje také jejich formální i obsahovou strukturu ( ) 64 ( ) Cenným zdrojem informací o stavu (bez)bariérovosti Jihomoravského kraje jsou Přílohy zprávy o plnění konkrétních cílů a opatření KPZP zejména 1d, zabývající se bezbariérovým řešením staveb, zpracovaný M. Antonovičovou Pozn.: Podklady pro tvorbu těchto plánů vydalo Olomoucké VCIZP r. 2002, viz: ( ) 65 ( ) 66 ( ) 67 ( ) 68 Je vystaven ve dvou verzích původní: a aktualizované: ( ) 54

55 7.4.7 Národní rozvojový program mobility pro všechny 69 (2008) Jedná se o konkrétněji zaměřený program, který vychází zejména z Národního plánu z roku 2005 a z předešlých programů zaměřených zejména na zpřístupnění dopravy, jeţ rozšiřuje, o jeho poslání říká VVZPO, ţe: Cílem Národního rozvojového programu mobility pro všechny (NRPM) je podpořit realizaci komplexních bezbariérových tras ve městech a obcích. Základními dvěma oblastmi, na které je v rámci programu přispíváno, je odstraňování bariér v budovách státních a veřejných institucí a odstraňování bariér v dopravě. 70 K pohybu zdravotně postiţených prostorem pak tento program podotýká, ţe: Bezbariérový pohyb po městě/obci je třeba řešit v širším pohledu a není moţné zaměřit se na realizaci jednotlivých projektů bez jejich vzájemného propojení. (str. 4) Tedy propojuje myšlenku bezbariérových budov i dopravy a pohybu mezi nimi, a tento celek nazývá bezbariérovou trasou. Jelikoţ se jedná o dotační projekt, uvádí se v jeho prerekvizitách, ţe Prostředky Programu mobility jsou uvolňovány převáţně na realizaci ucelených bezbariérových tras, nejsou financovány jednotlivé, na bezbariérovou trasu nenapojené projekty. (str. 5) Struktura dokumentu je následující: Tematický okruh zaměření opatření operační cíle forma podpory typ příjemců podpory. K tomuto programu pak patří i další dokumenty podrobné podklady pro zpracování bezbariérové trasy, či seznamy úspěšných ţadatelů o poskytnutí dotace 71. Národní plán vytváření rovných příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením na období (2010) Navazuje na Střednědobou koncepci a na poslední Národní plán, obsahově a strukturou pak vychází z Úmluvy o právech osob se zdravotním postiţením, z níţ vybírá články, které jsou z hlediska vytváření rovnoprávného a nediskriminujícího prostředí pro osoby se zdravotním postiţením nejdůleţitější a nejaktuálnější pro období následujících 5 let. (str. 8). V podstatě je nadále tematicky a obsahově ve stejné linii jako dřívější plány ( ) / ( ) 71 Pro rok 2011 k nalezení na: ( ) 72 ( ) Pozn. autora: Jako malý dodatek k výše zmíněným plánům - je vhodné povšimnout si změn jejich názvů směrem od slov pomoc a negativní důsledky k integrace a rovné příleţitosti. Je to důsledek zlepšení situace postiţených, vlivu zvyšující se polické korektnosti či změny celkové filozofie postoje společnosti vůči zdravotně postiţeným? 55

56 8. PROJEKTY A ORGANIZACE ZDRAVOTNĚ POSTIŢENÝCH Na vládní programy a plány zabývající se situací zdravotně postiţených navazuje kapitola o projektech týkajících se této skupiny obyvatel. Nejprve bude věnována pozornost organizacím zdravotně postiţených, a to v návaznosti na 6. kapitolu jejich obecnějšímu vývoji u nás, poté organizacím státní sféry a ve formě příkladu konkrétním neziskovým organizacím. Poté bude následovat rozbor několika projektů věnujících se zdravotně postiţeným. 8.1 Organizace zdravotně postiţených O spolkové činnosti tvrdí Michalík (In: Renotiérová, Ludíková, 2004), ţe má v našich zemích bohatou historickou tradici. Ve třicátých letech bylo registrováno 5140 spolků v dobročinné a humanitární oblasti (mezi niţ patří i péče o postiţené), které spravovaly řadu ústavů a zařízení. Velkou roli hrála katolická charita obhospodařující více neţ 170 ústavů se místy. Ústav Kociánka v rámci popisu své historie 73 dodává, ţe stát s dobrovolnou sociální péčí počítal a na některé dobrovolnické organizace (viz např. Zemský spolek pro léčbu a výchovu mrzáčků na Moravě spravující Kociánku) přímo přenášel úkoly veřejné správy. Spolky pak na svou činnost získávaly prostředky ze státních subvencí, nadace, darů různých institucí či vlastních aktivit (podnikatelská činnost, sbírky, loterie). Kábele (1970) uvádí, ţe do roku 1949 existovaly různé organizace invalidů (Ortěva, Jetěva), spolky zrakově a sluchově postiţených, či válečných poškozenců. Tyto spolky se v roce 1949 sloučily, aby vytvořily základ pro Svaz československých invalidů a ten se stal do budoucna základem pro Svaz invalidů. Na něj navazuje Hrubý (1992). Popisuje Svaz invalidů (SI), do něhoţ byli přijímáni osoby s různými tělesnými vadami, s výjimkou mentálně postiţených. SI měl asi členů (Kábele uváděl, ţe členem mohl být kaţdý občan starší 15 let s trvalou tělesnou vadou, která dle lékařského posudku trvale nepříznivě ovlivňuje jeho ţivot) a jeho pravomocí bylo například poskytování příspěvků na pomůcky, přidělování automobilů apod. Tedy, jak Hrubý uvádí, pravomoci pro postiţené ţivotně důleţité. Zdravotně postiţení tehdy pracovali ve výrobních podnicích META 74, které ze svých výdělků (respektive daní z nich) přispívaly právě na činnost SI. Krhutová a kol. (2005) pak přidává druhou organizaci na dobrovolné bázi Sdruţení pro pomoc mentálně postiţeným, zaměřené na ty, kterým nebylo členství ve SI umoţněno. Po roce 1989 dochází k rozdělení SI na několik následnických organizací, mezi nimiţ byl i Svaz tělesně postiţených v ČR, chráněné dílny META se transformovaly na akciové společnosti a jsou následně rozprodány. Zásadní je však vznik stovek (či v dnešní době jiţ tisícovek viz Krhutová, 2005) organizací zespoda ze strany postiţených či jejich blízkých. Tyto organizace můţeme rozlišovat podle dvou základních kritérií jednak míra jejich regionální působnosti (lokální celostátní) a tomu i odpovídající členská základna; a také podle jejich zaměření a to buď na konkrétní postiţení (či aktivitu) či na univerzální záběr ( ) 74 Podniky META vznikly roku 1970, po porevoluční privatizaci dodnes existují společnosti uţívající teno název, viz např. VDI META: ( ) 56

57 Jiţ v roce 1991 rozděluje vláda první dotace na provoz těchto organizací, v roce 1992 konstatuje, ţe Organizace zdravotně postiţených bez vydatné a trvalé materiální pomoci státu nepřeţijí. (Národní plán pomoci zdravotně postiţeným občanům, 1992). Postupně vznikají dvě zastřešující organizace Sbor zástupců organizací zdravotně postiţených a Sdruţení zdravotně postiţených v ČR. Právě jejich sloučením v roce 2000 vznikla Národní rada zdravotně postiţených ČR. Národní rada zdravotně postiţených ČR (NRZP) funguje jako hlavní diskusní partner vlády poradní orgán Vládního výboru pro zdravotně postiţené občany, uvádí, ţe v roce 2009 měla 114 členských organizací, jejichţ prostřednictvím zastřešovala přes 250 tisíc fyzických osob. Funguje jednak na úrovni celostátní, ale má organizační jednotky ve všech 14 krajích. Uvádí o sobě, ţe: Vzhledem k tomu, ţe spolupracuje s orgány státní správy a samosprávy v ČR a mezinárodními organizacemi a institucemi, je NRZP ČR nyní největším a nejreprezentativnějším zástupcem organizací osob se zdravotním postiţením v ČR. 75 Jiţ výše zmíněný Vládní výbor pro zdravotně postiţené občany (VVZPO) je nejvyšším vládním orgánem, který se věnuje přímo problematice zdravotně postiţených. Vznikl jiţ v roce 1991 a funguje jako poradní orgán, jehoţ cílem je: pomáhat při vytváření rovnoprávných příleţitostí pro zdravotně postiţené občany ve všech oblastech ţivota společnosti. Prostřednictvím svých zástupců ve Výboru se na jeho činnosti podílejí sami občané se zdravotním postiţením. Členy vládního výboru jsou jak vládní politici, tak i zástupci nevládních organizací (potaţmo NRZP). Vládní výbor také administruje dotační program Podpora veřejně účelných aktivit občanských sdruţení zdravotně postiţených., do nějţ se mohou přihlásit občanská sdruţení zdravotně postiţených s celorepublikovou působností. Jak uvádí Střednědobá koncepce státní politiky vůči občanům se zdravotním postiţením (str.), vypadá nyní základní institucionální rámec pro participaci organizací zdravotně postiţených na veřejné správě následovně: Základní prvky tohoto rámce jsou jak institucionální, tj.: - Národní rada zdravotně postiţených ČR, - Vládní výbor pro zdravotně postiţené občany, - sněmovní a senátní podvýbor pro zdravotně postiţené občany, - komise předsednictva Svazu měst a obcí pro zdravotně postiţené, tak programové, tj. - Národní plán vyrovnávání příleţitostí pro občany se zdravotním postiţením, - Krajské plány vyrovnávání příleţitostí pro občany se zdravotním postiţením. Pokud byly zmíněny VVZPO a NRZP, je třeba neopominout pravomoci dalších státních institucí, jeţ se otázkou zdravotně postiţených zabývají. Na úrovni parlamentní se jedná o Výbor pro sociální politiku a jeho Podvýbor pro osoby se zdravotním postiţením a sociálně potřebné, který by měl doplňovat senátní Výbor pro zdravotnictví a sociální politiku. Oboje v roli hlavního předkladatele legislativy (online ) 57

58 Ministerstvo práce a sociálních věcí řídí 76 Českou správu sociálního zabezpečení (ČSSZ), výkon státní správy v sociálním zabezpečení, dotační programy, posuzuje zdravotní stav občanů atd. ČSSZ rozhoduje o dávkách sociálního zabezpečení a důchodového pojištění, dozoruje Okresní správu sociálního zabezpečení (OSSZ), která rozhoduje o úrovni invalidity, změně pracovní schopnosti, poskytuje podklady pro rozhodnutí o dávkách důchodového pojištění a poskytuje občanům odbornou pomoc. Krajský úřad v samostatné působnosti zřizuje a spravuje zařízení sociální péče, rozhoduje o přijetí do ústavů sociální péče, jeţ spravuje, poskytování pečovatelské sluţby a úhradách za ně. Krajský úřad dozoruje výkon státní správy. Obecní úřad obce s rozšířenou působností (ORP) rozhoduje o poskytování bezúročných půjček, příspěvků na opatření zvláštních pomůcek, úpravu bytu a vozidla apod., rozhoduje o přiznání mimořádných výhod a vydává průkazy mimořádných výhod. Pověřený obecní úřad rozhoduje o poskytování opakujících se peněţních dávek a příspěvků na rekreaci. Obecní úřad rozhoduje o jednorázových příspěvcích. Obec v samostatné působnosti rozhoduje o přijetí do ústavu a poskytování sociálních sluţeb, které spravuje a úhradách za ně, zabezpečuje pečovatelskou sluţbu a stravování, podílí se na řešení otázek bydlení, stravování a společenského zapojení u těţce zdravotně postiţených. Specializované úřady, které hrají důleţitou roli, jsou v našem případě zejména stavební odbory na jednotlivých obecních úřadech a také úřady práce. První bezprostředně ovlivňují (bez)bariérovost prostředí a staveb a jejich potenciální další vývoj. Druhé se zejména prostřednictvím aktivní politiky zaměstnanosti 77 snaţí pomoci k lepšímu prosazení ohroţených skupin obyvatelstva na trhu práce mezi nimi i zdravotně postiţených, vedou také statistiky jejich zaměstnanosti, ty jsou však neveřejné Liga vozíčkářů Toto občanské sdruţení, v současnosti se 33 zaměstnanci, datuje svůj vznik do roku 1990 v Praze, odkud se po dvou letech stěhuje do Brna. Jiţ od začátku směřuje své aktivity na co nejširší moţný záběr vydává časopis, účastní se veletrhů, organizuje soutěţe, atd. Jako hlavní poslání své činnosti uvádí ve stanovách začleňování osob se zdravotním postiţením do většinové společnosti na základě rovnoprávnosti a vzájemného respektu. 78 S tím souvisí poslání, které si vytkla - vzdělávání, aktivizace, poskytování podpory a sluţeb zdravotně postiţeným, a také vzdělávání zaměstnavatelů a společnosti o problematice ţivota s postiţením. Svoje cíle realizuje v pěti programech a jejich podprogramech, zaloţených na dotacích z různých zdrojů Operační program Lidské zdroje a zaměstnanost, Finanční mechanismy EHP, státního rozpočtu a také za podpory různých partnerů a jednotlivců. Program Osobní asistence terénní sociální sluţba, kdy asistent osobně pomáhá klientovi dle jeho individuálních potřeb. Nabízí sluţby v podprogramech Osobní asistent a Domácí asistent. 76 viz Pravomoci institucí a úřadů: ( ) 77 Mezi prostředky aktivní politiky zaměstnanosti směřující ke zdravotně postiţeným patří: chráněné pracovní místo pracovní místo vytvořené pro zdravotně postiţenou osobu nejméně na 24 měsíců chráněná pracovní dílna pracoviště na němţ pracuje nejméně 60% zdravotně postiţených a příspěvky zaměstnavatelům na jejich vytvoření a provoz 78 Článek 3.1, (online ) 58

59 Program Práce, vzdělávání, integrace nabízí pomoc při hledání zaměstnání či bydlení a společenském ţivotě. Projekt Centrum sociální rehabilitace pořádá semináře, workshopy či výlety, projekt Chopím se šance pomáhá hledat práci osobám v celém kraji. Program Poradenství a informace nabízí pomoc postiţeným prostřednictvím poradenského a informačního servisu. Poradna pro ţivot s postiţením poskytuje zejména prostřednictvím internetu, telefonu či osobně bezplatné sociální poradenství. Vydává také publikaci Nápadník, v níţ jsou přehledně shrnuty informace o problematice ţivota s postiţením, a stará se také o Informační portál webovou informační aplikaci. 79 Projekt s Ligou proti diskriminaci má pak za účel zejména zvýšit informovanost postiţených v otázce jejich práv. Program Bezbariérové divadlo Barka jeho cílem je (od roku 1994) dlouhodobě provozovat prostor, kde se budou v hledišti i na jevišti setkávat lidé s postiţením i bez postiţení, amatéři i profesionálové. 80 Program Prezentace a osvěta přináší veřejnosti informace o problematice ţivota s postiţením i o moţnostech řešení těchto problémů. Účastní se veletrţních výstav, pořádá fotosoutěţ Ţivot nejen na kolech, vydává časopis Vozíčkář a pořádá také informační kampaň s názvem Přisedni si diskuzi o ţivotě s postiţením. Liga vozíčkářů je tak příkladem organizace s (relativně) vyšším počtem zaměstnanců, velkým rozsahem aktivit a z toho vyplývající schopností upozornit na sebe (respektive na problémy postiţených) veřejnost v širším rozsahu ARCHA COMMUNITY, o.s. Tato organizace se od výše uvedené liší tím, ţe je postavena na dobrovolné bázi 81. Vznikla v podstatě okamţitě po listopadové revoluci v roce 1989, jak uvádí ARCHA na svém webu: Všechno začalo po revoluci v roce Poprvé po dlouhých letech prošel branou Ústavu sociální péče pro tělesně postiţenou mládeţ v Králově Poli na Kociánce kněz. 82 A spolu s ním i dobrovolnická činnost dalších věřících směřující k dětem na Kociánce, kteří pro ně začali pořádat tábory, výlety atd. V roce 1994 je zaregistrováno občanské sdruţení, které od té doby pokračuje v činnosti, zaloţené na křesťanských zásadách, a spolupráci zdravotně postiţených a jejich přátel, choďáků. Pod křídly ARCHY funguje také například divadelní soubor Divadlo Járy Pokojského, který účinkuje zejména na scéně jiţ zmíněného divadla Barka. Svoji činnost ARCHA charakterizuje v těchto bodech: - organizuje prázdninové tábory, krátkodobé víkendové pobyty a zájezdy, - během školního roku organizuje pravidelné aktivity pro kvalitnější vyuţití volného času dětí a mládeţe, - individuálně pomáhá osobní asistencí při návštěvách sportovních a kulturních akcí, - vede své členy ke vstřícnému přístupu k lidem se specifickými potřebami, - snaţí se zvyšovat odbornost svých členů pro práci ve sdruţení, - aktivně prosazuje integraci členů sdruţení do společnosti. 79 Jednou z jeho náplní je také výstup z mapování přístupnosti veřejných objektů v centru Brna, realizovaného autorem a studenty Geografického ústavu 80 ( ) 81 RES v počtu zaměstnanců uvádí: Neuvedeno, chápu to tedy tak, ţe nejsou 82 ( ) 59

60 8.1.3 Středisko Teiresiás Toto pracoviště, plným názvem Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky, zřídil akademický senát Masarykovy univerzity v roce Jeho hlavní úkolem je zajišťovat maximální přístupnost studia na univerzitě i studentům se zrakovým, sluchovým, pohybovým či jiným postiţením. Toto středisko má charakter centrální univerzitní instituce je samostatným výukovým i poradenským centrem, má vlastní výzkumné pracoviště a jako jediné v republice má charakter brailleského vydavatelství, celostátní vysokoškolské knihovny, tlumočnického centra a asistentského dispečinku. 83 Středisko a jeho kapacity primárně slouţí akademické obci Masarykovy univerzity, samotným postiţeným ale navíc nabízí poradenské sluţby, nejrůznější kurzy a nácviky. Je také v kontaktu s obdobnými pracovišti na dalších českých vysokých školách např. na Karlově univerzitě, na ČVUT či na Univerzitě Palackého. Jak je uvedeno v koncepci střediska, snaţí se kombinovat zkušenosti získané na jiných pracovištích a klade důraz na přímou výuku odborných předmětů a jako cíl stanovuje to, aby student v rozumné době dosáhl schopnosti provádět tytéţ činnosti jako ostatní (je-li to moţné), nebo těmto činnostem rozuměl stejně jako ostatní. Kromě standardního vysokoškolského studia nabízí středisko také program celoţivotního vzdělávání pro veřejnost. Podobně jako jinak postiţeným studentům, nabízí Teiresiás i pohybově postiţeným studentům individuální přístup v rámci Oddělení pohybového handicapu, tedy pomoc při studiu a překonávání případných bariér architektonických, osobní asistenci či úpravy výuky a také moţnosti bezbariérového ubytování na kolejích. Jak uvádí, je architektonická přístupnost budov MU různá většina modernějších či rekonstruovaných je plně přístupná (Kampus, Přírodovědecká fakulta na Kotlářské, atd.) na zpřístupnění starších budov (Filozofická fakulta) se plně pracuje. Obr. 3.: Počet studentů s postiţením na Masarykově univerzitě v letech Zdroj: Elektronické aplikace, informační leták, Teiresiás, viz: Čím je středisko Teiresiás, ( ) 60

61 8.2 Projekty zaměřené na zdravotně postiţené Projekty jsou uvedeny jako příklady, v jakých intencích se v České republice pohybuje tato forma podpory zdravotně postiţených Bezbariérové obce 2010 Jedná se o program poskytování dotací obcím či městům platný pro rok Tyto dotace jsou určeny (v rámci budování bezbariérových tras podle Národního rozvojového programu mobility pro všechny) na odstraňování bariér v budovách obecních či městských úřadů a domů s pečovatelskou sluţbou. Tento dotační program je financován a také dozorován MMR. Jde o investice do úprav přístupnosti budov při vstupu či výstupu, pohybu po nich (včetně zvedacích zařízení) a také do sociálních zařízení. Vláda se usnesením č a jeho přílohou usnesla na poskytování finanční podpory pro úpravu bezbariérovosti vybraných typů infrastruktury budov a dopravy a to tím způsobem, ţe vybrané typy budov související s jistým resortem (např. Úřad práce) bude upravovat související ministerstvo, respektive jejich vlastník (MPSV). Část budov je pak financována podílově vlastníkem a příslušným ministerstvem. Dopravu a s ní související infrastrukturu (včetně pěších tras) financuje vlastník, Státní fond dopravní infrastruktury a Ministerstvo dopravy. Tento program vychází z tohoto usnesení. Komplexní výstup, jehoţ je tento program součástí, je vznik komplexních bezbariérových tras skládajících se z veřejných budov i přilehlé dopravy Zajištění vybraných sociálních sluţeb na území Jihomoravského kraje Ministerstvo práce a sociálních věcí na základě schválené ţádosti Jihomoravského kraje o finanční podporu z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost vydalo rozhodnutí o poskytnutí dotace na realizaci projektu Zajištění vybraných sociálních sluţeb na území Jihomoravského kraje v celkové výši 585,2 mil. Kč, který je realizován v období od do V návaznosti na Střednědobý plán rozvoje sociálních sluţeb v Jihomoravském kraji na období se zaměřuje na poskytování vybraných sociálních sluţeb, prostřednictvím nichţ má pomoci vybraným skupinám obyvatel zapojit se do společenského (pracovního, kulturního, sociálního ţivota). Smlouvy byly uzavřeny se 38 poskytovateli sociálních sluţeb. Mezi cílové skupiny patří osoby se zdravotním postiţením, mládeţ, etnické menšiny a další osoby sociálně vyloučené nebo sociálním vyloučením ohroţené. Poskytované sluţby jsou například nízkoprahová denní centra, azylové domy ale také sociální rehabilitace (jedním z poskytovatelů je Liga vozíčkářů) či sociálně aktivizační sluţby. 84 Přístupné na: ( ) 85 Schválené trasy a příslušné dotace jsou přístupné na webu VVZPO ( ): 86 Více viz: ( ) 61

62 8.2.3 Brno bez bariér Jedná se o projekt magistrátu města Brna (MMB), jehoţ cílem je: komplexní řešení problematiky přístupnosti města - svobodného pohybu po městě pro všechny (rodiče s kočárky, senioři, vozíčkáři i smyslově postiţení). Opatření v této oblasti budou zaměřeny na odstraňování bariér nejen stavebních, ale i technicko-organizačních a také na vytváření tzv. zón přátelských dětem ve městě Brně, tj. oblastí, míst ve městě Brně, kde bude dobře značeno, kde je moţné nakojit dítě, místa vybavená přebalovacími pulty, kde jsou dětská hřiště, zařízení a sluţby pro rodiny včetně bezbariérového řešení vstupu do těchto zařízení. Realizace tohoto projektu bude v souladu s Národním rozvojovým programem mobility pro všechny. 87 Projekt nemá konkrétní harmonogram ani monitorovací ukazatele, vymezuje však své hlavní aktivity, kterými jsou: - Analýza stávajícího stavu, koncepce postupného odstraňování bariér a vytváření zón přátelských rodinám. - Vypracování záměrů jednotlivých etap odstraňování bariér. - Podání ţádostí o dotace z vládních programů na odstraňování bariér a postupná realizace jednotlivých projektových záměrů. - Vytvoření informačních materiálů pro správce a uţivatele veřejného prostředí (informace, mapa přístupnosti města, přehledy přístupnosti zdravotnických zařízení atd.). Prozatímními výsledky tohoto projektu je zahrnutí otázek bezbariérovosti do systémových priorit Komunitního plánu sociálních sluţeb, zadání zpracování generelu bezbariérových tras a přístupnosti objektů v centru města Brna, mapa přístupnosti centra města, mapa míst přátelských rodině a také mapování přístupnosti veřejných objektů v centru města Brna Projekt S Ligou proti bariérám Jedná se o projekt Ligy vozíčkářů, který je součástí jejích poradenských a informačních sluţeb postiţeným. Hlavní myšlenkou projektu je to, ţe přístupnost budov a staveb je základní podmínkou pro úspěšnou integraci osob se zdravotním postiţením do většinové společnosti. 89 Cílovou skupinou jsou osoby s omezenou schopností pohybu a orientace, hlavním cílem je vyřešit problematiku přístupnosti staveb a bydlení pro tyto osoby. Projekt měl jednoleté trvání ( ) a jeho hlavní aktivitou bylo v rámci spolupráce se stavebními úřady a úřady ORP poskytovat konzultace bezbariérových řešení staveb, posuzovat řešení, apod. Zmíněny byly zejména historické budovy, v nichţ jsou technické úpravy sloţité. Nabízel také moţnost těchto konzultací postiţeným osobám a to i formou komunikace s příslušnými úřady. Těţiště projektu spočívalo geograficky v oblasti Brna a jeho okolí, poradenskou činnost ale nabízel klientům z celé ČR. Dotační podporu poskytlo Ministerstvo pro místní rozvoj. 87 O projektu: ( ) 88 Na tomto mapování spolupracoval jak autor, tak i další studenti Geografického ústavu, bohuţel však jejich práci magistrát opomíjí a uvádí jako spoluautory dat, z nichţ vyšla i mapa přístupnosti města Brna pouze Ligu vozíčkářů. (Pozn. autora) 89 ( ) 62

63 9. ZDRAVOTNĚ POSTIŢENÍ STATISTICKÁ ANALÝZA 9.1 Rešerše datové základny Informace o zdravotně postiţených, zdravotním stavu obyvatelstva či rizikových skupinách na trhu práce 90 a ve společnosti, mezi něţ právě zdravotně postiţení patří, získává a zpracovává mnoho různých institucí na různých úrovních. Základním dělítkem mezi nimi by mohlo být měřítko jejich působnosti. Tyto instituce mají jak záměr globální (Světová banka), nadstátní (EUROSTAT) či státní (Český statistický úřad). Podobně je moţné je dělit na vládní a nevládní. Soukromý sektor nehraje příliš velkou roli výjimkou mohou být zdravotní pojišťovny a jejích bulletiny. Na nejvyšší úrovni stojí Organizace spojených národů (United Nations UN), ta poskytuje statistická data týkající se zdravotně postiţených (disabled), avšak jen z některých zemí (mimo ČR). Specializovanou dceřinou organizací pak je Mezinárodní organizace práce (International Labour Organization ILO), která organizuje a sbírá data z pravidelného Výběrového šetření pracovních sil (Labour Force Survey LFS), které je pro země EU povinné (dané direktivou EU). Z mezinárodních institucí je třeba zmínit World Health Organization Světovou zdravotnickou organizaci, která kaţdoročně vydává tzv. Health report zprávu o stavu zdraví ve světě a také v Evropě, v nichţ se zabývá zejména charakteristikami zdraví obyvatel a zdravotnickými systémy. Ve statistickém systému 91 pak lze nalézt údaje o zaměstnanosti postiţených a příbytku postiţených/invalidů. Systém sice obsahuje údaje pro více zemí, ty však mají značné mezery - nejkvalitnější řadu údajů má Česká republika. Postiţenými se zabývá také Světová banka (World bank WB), která je však orientována zejména na otázky chudoby a ekonomické stránky zdravotního postiţení. Evropský statistický úřad, EUROSTAT, reprezentuje úroveň celoevropskou. Hlavním zdrojem dat o postiţených je pro něj, stejně jako u ILO, šetření LFS (oboje prezentuje data okolo roku 2002). Data se týkají druhu postiţení, zaměstnanosti či délky trvání postiţení (do úrovně států) a počtu postiţených (aţ do úrovně NUTS 2). Samotná EU ve své agendě vyčleňuje speciální pozornost postiţeným 92 a vydává také publikace specializované na toto téma zejména s ohledem na rovné příleţitosti. Vláda České republiky nechala vypracovat a pod hlavičkou Vládního výboru pro zdravotně postiţené občany (VVZPO) vydala od roku 1992 několik zpráv a na ně navazujících plánů na podporu zdravotně postiţených občanů. V těchto plánech jsou jednak formulovány cíle a metody jejich dosaţení, ale také je zde obvykle analyzována situace zdravotně postiţených obyvatel, včetně statistického zhodnocení. Výsadní postavení z hlediska relevance statistických dat o zdravotně postiţených má Český statistický úřad (dále jen ČSÚ), který realizoval v roce 2007 Výběrové šetření zdravotně postiţených osob 93 (VŠZP). Toto šetření 94 se zabývá problematikou zdravotně postiţených pravděpodobně nejvíce do hloubky ze všech dostupných pramenů. Jeho data vzešla z dotazníkového šetření mezi náhodně vybranými praktickými lékaři, kteří podle své dokumentace vyplnili dotazníky za zdravotně postiţené pacienty. 90 Viz 33 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti 91 (online ) 92 (online ) 93 (online ) 94 Mělo by nadále probíhat kaţdé tři roky - nyní je plánováno na rok 2011 viz Národní plán vytváření rovných příleţitostí pro osoby se zdravotním postiţením na období , str

64 Dále ČSÚ provádí kaţdé čtvrtletí Výběrové šetření pracovních sil 95 (VŠPS neboli LFS pro Českou republiku), které se v malé míře zabývá i zdravotně postiţenými (do úrovně krajů). Toto šetření pak je cíleno na tzv. bytové domácnosti (náhodně vybrané domácnosti tvořené osobami ţijícími společně v bytě). Dalším zdrojem informací je Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV), které vydává ročenky trhu práce a také práce a sociálních věcí v České republice a na základě informací z úřadů práce zveřejňuje kaţdý měsíc a čtvrtletí statistiky zaměstnanosti a nezaměstnanosti 96 (relevantní data aţ do úrovně okresů podle hlášení úřadů práce), v nichţ lze nalézt informace o nezaměstnanosti ZP. Dále také například statistiky bezpečnosti práce (z hlediska informací o úrazech) a seznamy zaměstnavatelů zdravotně postiţených. Zdrojem, který je zaměřený spíše na zdravotnická data je Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS). Tato organizace se jednak podílela na VŠZP v roce 2007, jednak také vyvíjí vlastní statistickou činnost vydává ročenky zaměřené na zdravotnickou statistiku (nemocnost, stav a výkon zdravotnického systému), ale také provádí svá šetření, např. Evropské výběrové šetření o zdravotním stavu v ČR nebo Světové šetření o zdraví v České republice (oboje na doporučení WHO). Jsou zaměřena zejména na subjektivní stav dotazovaného otázky ţivotního stylu, sociální situace, vnímání vlastního zdraví apod. Ve vlastní statistické databázi 97 pak umoţňuje získat údaje o úrazovosti, vrozených vadách atd. Další institucí, spíše odborně zaměřenou, je Výzkumný ústav práce a sociálních věcí (VÚPSV), který se specializuje na aplikovaný výzkum v daném oboru. Vydává publikace v daném oboru, z nichţ se část dotýká také problematiky postiţených na trhu práce. Některými daty můţe poslouţit i Policie ČR, která si vede statistiku dopravních nehod 98 (z hlediska zdravotně postiţených má smysl zajímat se o těţké úrazy, neboť mohou mít trvalé následky) a také Česká správa sociálního zabezpečení, která shromaţďuje informace o důchodech (například počet nových invalidních důchodů). Další data je moţné získávat také v oblasti vysokého školství, kde výzkum realizují buď studenti, nebo odborní pracovníci. Příkladem můţe být Univerzita Palackého v Olomouci a její Výzkumné centrum integrace zdravotně postiţených 99, či v rámci vypisování diplomových či bakalářských prací jakákoliv jiná tímto směrem zaměřená (tím pádem i Masarykova) univerzita. Na závěr je třeba zmínit občanská sdruţení, jako je například Socioklub, který vznikl jako seskupení odborníků na sociální problematiku za účelem vzdělávání společnosti jako své hlavní činnosti a v rámci svých aktivit vydával i publikace 100 zaměřené na analýzu problematiky zdravotně postiţených (online ) 96 (online ) 97 (online ) 98 (online ) 99 Vzniklo v roce 2002 jako subjekt, sloţený z předních odborníků, jenţ hodlá svými výstupy poskytnout odborné zázemí pro realizaci politiky ve prospěch zdravotně postiţených. viz: (online ) (online ) 64

65 9.2 Zdravotně postiţení analýza skupiny obyvatel Výše jsme ukázali, jak můţe být zdravotně postiţená osoba definována. Problémem různých statistik je kromě lišících se definic také formulace jejich cílů, která ovlivní i výsledky, které ať jsou sebekvalitnější, nemohou být srovnatelné s údaji, vycházejícími z jiných prerekvizit. Proto ještě ke kaţdé prezentované hodnotě bude vysvětleno i pozadí jejího vzniku, neboť jsou v této práci soustředěna data z více různých zdrojů. Otázkou zdravotně postiţených včetně jejich statistického popisu se zabývala vláda ČSFR jiţ nedlouho po pádu socialismu. Zmiňuje 101 se o tom, ţe je problematické tuto skupinu definovat, a tak jednak uvádí počet občanů v invaliditě (cca ), ale také přímo odhad počtu zdravotně postiţených osob (cca 10% populace tedy okolo jednoho milionu osob) a jejich struktury 102. Tato přepočtená informace slouţila československé (a české) vládě ke stanovení plánů a cílů v rámci následujících vládních programů (plánů) pomoci zdravotně postiţeným. Tab. 1.: Počet a struktura zdravotně postiţených v ČR v roce 1992 dle Zprávy o situaci zdravotně postiţených a nejnaléhavějších úkolech, které je třeba vyřešit Počet obyvatel ČR k zrakově postiţení sluchově postiţení lidé s poruchami řeči hluchoslepí těţce mentálně postiţení lidé s těţkými vadami pohybového ústrojí diabetici osoby po cévních mozkových příhodách duševně nemocní osoby s ischemickou chorobou srdeční onkologičtí pacienti postiţení celkem Zdroj: Zpráva o situaci zdravotně postiţených a nejnaléhavějších úkolech, které je třeba vyřešit, 1992 (online ) Toto šetření se zajímá jak o poruchy vnější jako jsou například pohybové vady, tak i o vnitřní jako je například diabetes. Ukazuje, ţe vysoký počet osob trpí chorobami, které v současnosti označujeme jako civilizační, a často přicházejí s rostoucím věkem člověka. Upozorňuje také na to, ţe je třeba nesčítat počty udaných postiţení jako počty postiţených, a nesčítat je, neboť často dochází i ke spojení více postiţení. 101 Zpráva o situaci zdravotně postiţených a nejnaléhavějších úkolech, které je třeba vyřešit, VVZPO, Ze srovnání se zahraničím udává, ţe je v ČR cca 10% zdravotně postiţených, jejich strukturu pak po určité korekci přejímá podle údajů ze Švédska (1987). Viz Zpráva o situaci zdravotně postiţených a nejnaléhavějších úkolech, které je třeba vyřešit, VVZPO, 1992, str

66 Další šetření počtu osob se zdravotním postiţením (ZP) vykonal Socioklub v roce Počet a strukturu zdravotně postiţených stanovil jako odhad výskytu jednotlivých druhů postiţení na 10 tis. obyvatel (originál je vloţen v Příloze 1.), ten pak převeden na obyvatelstvo ČR v současnosti (ke ) udává následovné: Tab. 2.: Počet a struktura zdravotně postiţených v ČR v roce 2010 dle odhadu Socioklubu Počet obyvatel ČR (k ) zrakově postiţení sluchově postiţení lidé s poruchami řeči mentálně postiţení lidé s těţkými vadami pohybového ústrojí vozíčkáři diabetici duševně nemocní epileptici psoriatici postiţení celkem Převzato: Občane se zdravotním postiţením a veřejná správa, Krhutová a kol. Výzkumné centrum integrace zdravotně postiţených, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc, 2005 Podle tohoto šetření pak počet výskytů postiţení oproti předešlému vzrostl, některé hodnoty jsou však prakticky identické, tedy je moţné, ţe jsou nejen stejně definované, ale vychází i ze stejných odhadů. V tomto šetření je zvýšen odhad počtu osob s těţkými pohybovými vadami na 3% populace, navíc je také udán odhad počtu vozíčkářů, a to okolo osob v populaci ČR. V dalším textu se budeme věnovat zejména výsledkům VŠZP z roku Podle něj je zdravotně postiţenou ta osoba, jejíţ tělesné, smyslové a/nebo duševní schopnosti či duševní zdraví jsou odlišné od typického stavu pro odpovídající věk a lze oprávněně předpokládat, ţe tento stav potrvá déle neţ 1 rok. 103 Jak ukazují výsledky VŠZP, původní odhady z počátku devadesátých let nebyly příliš daleko od výsledků získaných přímým šetřením. Skutečně je postiţených osob okolo 10%. Přičemţ jsou v této skupině početně více zastoupeny ţeny (v procentuálním srovnání mírně víc neţ v celé populaci ČR). Zajímavý je rozdíl počtů zdravotně postiţených podle šetření VŠZP a VŠPS, kde i přes rozdílné zahrnutí věkové skupiny do 15 let (přičemţ daná skupina je mezi postiţenými podstatně méně četná) činí téměř 50% (cca u VŠPS oproti u VŠZP) Tab. 3.: Počet zdravotně postiţených v populaci ČR dle VŠZP 2007 Populace ČR Občané se zdravotním Podíl ZP (stav k ) postižením v ČR na populaci ČR Počet obyvatel ČR celkem ,87% Muţi ,76% Ţeny ,98% Převzato: Výsledky výběrového šetření zdravotně postiţených osob za rok 2007, ČSÚ 2008, (online: ) 103 Viz VŠZP, Příprava výběrového šetření osob se zdravotním postiţením, ČSÚ, 2008, str. 1 66

67 Tab. 4.: Příčina zdravotního postiţení podle pohlaví a typu postiţení v ČR dle VŠZP 2007 Pohlaví Způsobené Vrozené úrazem nemocí stářím jiná neuvedeno celkem absolutně muži ženy Celkem Typ postižení tělesné zrakové sluchové mentální duševní vnitřní Celkem * Převzato: Výsledky výběrového šetření zdravotně postiţených osob za rok 2007, ČSÚ 2008, (online: ) Důvodů, proč můţe u člověka dojít ke zdravotnímu postiţení je mnoho. Obecně jsou děleny na vrozené a získané. Typologii příčin zdravotních postiţení uvádí statistika VŠZP v Tab. 4. Údaj o celkové sumě postiţení je výrazně vyšší neţ dříve uvedený počet postiţených osob proto, ţe často dochází ke kombinaci (souběhu) různých typů zdravotních postiţení. Všimněme si několika faktů. Muţi trpí výrazně (o 15%) více vrozenými vadami. Naopak ţeny jsou častěji postiţené následkem stáří. Dále je velmi vysoké číslo postiţených z důvodů nemocí. To je dáno zejména zařazením takzvaného vnitřního zdravotního postiţení. Toto uvádí jiţ vládní zpráva z roku Tělesné postiţení (které je v podstatě stavem člověka upoutaného na vozíček) vzniká velmi často následkem nemocí a úrazu, velké procento je vrozené, menší podíl pak souvisí se stářím. Jako jednu z variant, jak zjistit přírůstek počtu zdravotně postiţených, je třeba zmínit statistiku těţkých nehod, kterou vede Policie ČR. Vycházíme-li z toho, ţe zdravotně postiţeným můţe být člověk, pokud je omezen po delší dobu, tento údaj relativně vyhovuje. Pozitivním v tomto ohledu pak je zjištění, ţe těţkých dopravních nehod v posledních letech ubývá (v roce 2009 to bylo cca 60% oproti roku 2000). Tab. 5.: Dopravní nehody a jejich následky za posledních 10 let rok počet nehod těžce zraněno Policie ČR: Informace o nehodovosti na pozemních komunikacích České republiky za rok Postiţení dělí na vnější (zraku, pohybu, ) a vnitřní (následky zhoubných onemocnění, cukrovky, ). Viz: Zpráva o situaci zdravotně postiţených a nejnaléhavějších úkolech, které je třeba vyřešit, VVZPO,

68 Obr. 4.: Podíl zdravotně postiţených v jednotlivých věkových skupinách na celkovém počtu obyvatel dle VŠZP Zdroj: Výsledky výběrového šetření zdravotně postiţených osob za rok 2007, ČSÚ 2008, (online: ) Při srovnání podílu zdravotně postiţených v populaci zjišťujeme, ţe jejich počet s přibývajícím věkem od jistého bodu v podstatě exponenciálně roste. Pravděpodobně to je dáno jak průměrně se horšícím zdravotním stavem, tak i čím dále větší moţností získat postiţení během ţivota. Během prvních více neţ třiceti let věku tak je skupina zdravotně postiţených procentuálně v podstatě neměnná, aby se okolo čtyřicátého roku tento stav začal výrazně měnit. Při porovnání grafů u ţen a muţů nepozorujeme přílišné rozdíly. Proto je přiloţena Tabulka 6. Tab. 6.: Vybrané věkové skupiny zdravotně postiţených dle VŠZP muži Odhad počtu Počet Podíl Věková postižených obyvatel postižených skupina v populaci k v populaci ,68% ,17% ,02% ,54% ,26% ženy Zdroj: Výsledky výběrového šetření zdravotně postiţených osob za rok 2007, ČSÚ 2008, (online: ) ,32% V procentuálním rozloţení zdravotně postiţených v populaci skutečně nejsou tolik patrné rozdíly, které odhalí absolutní čísla. Výrazně tak vystupuje to, ţe v nejmladší věkové skupině početně převaţuje muţské pohlaví, a naopak v nejstarších postupně převaţují ţeny. Je to dané demografickými charakteristikami souvisejícími s věkem a pohlavím chlapci se rodí slabší a v mírně větším počtu neţ děvčata, zatímco ve vyšších věkových skupinách pak díky větší naději doţití převaţují ţeny nad muţi. Otázkou je, co s počtem a strukturou zdravotně postiţených udělá očekávané stárnutí české populace. VŠZP se zajímalo také o rodinný stav, přičemţ zjišťuje, ţe v populaci zdravotně postiţených je v mladším a středním věku výrazně niţší podíl ţenatých/vdaných osob. 68

69 Tab. 7.: Typy bydlení ZP osob podle pohlaví věku a typu postiţení dle VŠZP Pohlaví byt v běžném domě / domek standardní bezbariérový zvláštního určení byt ve specializovaném domě zvláštního určení Typ bydlení s pečovatelskou službou Chráněné bydlení podporované bydlení lůžko v zařízení soc. péče jiné a neuvedeno celkem muži ženy Celkem Věkové skupiny Celkem ** Typ postižení tělesné * zrakové * sluchové * mentální * duševní * vnitřní * vícenásobné postižení * Pouze osoby s jediným typem postiţení ** V celku je zahrnuto i 1627 osob, u kterých nebyl uveden věk Převzato: Výsledky výběrového šetření zdravotně postiţených osob za rok 2007, ČSÚ 2008 Pro ilustraci způsobu ţivota je vhodné ukázat i typy bydlení zdravotně postiţených v České republice. Ukazuje se, ţe téměř 90% osob bydlí v normálních bytech bez jakékoliv specializace. Velké procento pak tráví svůj ţivot v bezbariérových bytech a na lůţkách v zařízeních sociální péče. Osoby vícenásobně postiţené pak mají procentuálně největší zastoupení osob mimo normální bydlení. Jak uvádí i dokumenty VŠZP, je kvalitní bydlení předpokladem soběstačnosti a ţivotní pohody, neboť často v nich tráví postiţení většinu času. To, jak moc je nutné byty upravovat, je logicky dáno mírou postiţení. Zajištění kvalitního bydlení však podle VŠZP můţe napomoci eliminovat drahou ústavní péči. V tabulce 8. pak jsou uvedeny způsoby péče o zdravotně postiţené osoby. Ty se často vzhledem ke svému stavu bez pomoci neobejdou. Podle VŠZP je snahou a cílem, aby probíhala v domácím prostředí. Coţ se snad daří, neboť podle statistických údajů hrají nejdůleţitější roli rodinní příslušníci a to i u osob s nejtěţším postiţením. Roli rodiny do poněkud horšího světla staví péče o starší osoby, neboť jejich podíl je v prostředí péče mimo rodinu výrazně nejvyšší. Zde by se hodilo srovnání s jinými evropskými zeměmi, co se zvyklostí péče o nějakým způsobem omezené rodinné příslušníky týče Obávám se ale, ţe by pro obyvatele ČR nedopadlo příliš pozitivně, neboť povaţuji za obecně známé, ţe jiné národy kladou na péči o rodinu podstatně vyšší důraz (i kdyţ je pravda, ţe pro pečujícího je tento úděl mnohdy velice náročný, myslím, ţe je to otázkou mentality a jakýmsi vysvědčením celé společnosti, jak se stará např. o seniory). Druhou věcí toto ovlivňující pak je samotná nabídka zařízení poskytujících péči například o seniory či postiţené její kvalita, mnoţství a zejména cena. Tedy otázka, nakolik se společnosti vyplatí starat se o starší v domácnosti /Pozn. autora/. 69

70 Tab. 8.: Způsob péče o ZP osoby podle věku a míry postiţení v ČR dle VŠZP Věkové skupiny rodina** asistent příbuzní*** Pomoc zajišťuje* sousedé, přátelé pečovatelská služba jiný subjekt bez zajištěné péče Míra nejtěžšího postižení lehké středně těžké těžké velmi těžké míra neudána Celkem * Moţnost více odpovědí ** Rodina nejbliţší příbuzní jako jsou: matka, otec, manţel, manţelka, syn, dcera, bratr, sestra popř.druh/druţka *** Příbuzní vzdálenější příbuzní: teta, strýc, bratranec, sestřenice, tchán, tchýně Převzato: Výsledky výběrového šetření zdravotně postiţených osob za rok 2007, ČSÚ 2008 Tab. 9.: Srovnání vzdělání zdravotně postiţených a populace ČR starší 15 let dle VŠZP Věková skupina bez vzdělání základní SŠ bez maturity Osoby se zdravotním postižením v ČR (absolutní četnost) SŠ s maturitou a VOŠ vysokoškolské celkem Osoby se zdravotním postižením v ČR (v procentech) ,4 43,0 13,4 14,4 1, ,7 25,9 28,1 24,6 6, ,8 34,1 30,1 23,4 6, ,2 44,9 23,1 21,4 7,5 celkem 6,6 39,9 24,8 21,8 6,8 Populace ČR (absolutní četnost) celkem Populace ČR (v procentech) ,5 28,8 31,2 34,2 5, ,7 8,8 43,3 33,6 13, ,7 17,6 43,5 27,7 10, ,2 37,9 36,6 17,7 6,6 celkem 0,7 23,1 38,5 28,7 9,0 Zdroj: Výsledky výběrového šetření zdravotně postiţených osob za rok 2007, ČSÚ 2008, (online: ) 70

71 Úroveň vzdělání zdravotně postiţených je ve srovnání s celou populací starší 15 let v ČR výrazně niţší. Mezi zdravotně postiţenými je výrazně větší podíl osob bez vzdělání a také se základním vzděláním tato skupina dosahuje okolo 45% celkového počtu ZP. Ukazuje to na problém, který ústí ve zhoršené postavení na trhu práce, neboť nabídka pracovních míst s niţšími nároky na kvalifikovanost pracovníků se bude spíše dále sniţovat, neţ zvyšovat. Tato otázka souvisí také se stavem školství a jeho bezbariérovosti pro zdravotně postiţené osoby. Pokud bude nabídka studijních moţností dostatečná, bude zajištěno případné asistentství a kvalitní posuzování stavu postiţeného (bez vynuceného přechodu do speciálních škol), je moţné, ţe se tato struktura posune k vyšší vzdělanosti. Vysoko- i středoškolské vzdělání s maturitou u nejstarších skupin zdravotně postiţených obyvatel dosahuje ve srovnání s celou populací relativně vysokých hodnot je to dáno nejspíše tím, ţe osoby, které dříve nepatřily mezi zdravotně postiţené a vystudovaly vysokou školu (popř. i střední s maturitou) postupně během ţivota zdravotní postiţení dostihlo a přesunuly se do této skupiny. Aktuálně ke navštěvovalo z celkového počtu dětí, ţáků a studentů mateřské, základní, střední a vyšší odborné školy celkem dětí, ţáků a studentů se zdravotním postiţením Postavení zdravotně postiţených na trhu práce je jednou z hlavních problematik, která je v souvislosti s touto skupinou zmiňována. Obecně jsou zdravotně postiţení na trhu práce ohroţenou skupinou. Dáno je to jednak faktory objektivnějšími jako jsou jejich vzdělání, nároky na prostředí, pracovní dobu či typ práce. Pak jsou to nároky subjektivnějšího charakteru strach zaměstnavatelů, jejich neznalost, popřípadě nevědomost postiţeného o moţnostech (například podporovaného) zaměstnání. Obr. 5.: Pracovní síla a podíl nezaměstanosti ZP na celkové nezaměstnanosti v krajích ČR dle VŠPS 2009 Zdroj: ArcČR500, ESRI; VŠPS (3/4 2009),MPSV 2010 Na Obr je ilustrována situace v krajích ČR. Jednak je zaznačena velikost pracovní síly (populace starší 15 let schopné pracovat) a také jako hlavní informace počet nezaměstnaných a podíl zdravotně postiţených na tomto počtu. Geografické rozmístění nezaměstnaných odpovídá problémovým oblastem zejména bývalým střediskům těţkého průmyslu jako je ostravsko, podkrušnohoří ale také jiţní a východní Morava. Podobně s tímto koreluje také podíl nezaměstnaných ZP na celkové nezaměstnanosti. Důvodem můţe být jednak rizikovost a nečistota těţkého průmyslu, které mohou přivádět úrazy či nemoci. Také je moţné, ţe se v Brně a Ostravě podobně jako 106 Vloţen ve větším jako Příloha 2. 71

72 v severočeské konurbaci koncentrují postiţení občané, neboť je pro ně jednodušší dosáhnout zde naplnění svých potřeb. Je moţné toto zpochybňovat údaji z Prahy, která má velmi nízký podíl ZP osob na celkové nezaměstnanosti, zde je však trh práce z hlediska počtu pracovních příleţitostí podstatně bohatší. Tab. 10.: Vývoj nezaměstnanosti populace ČR a ZP dle VŠPS v letech 2002 aţ 2009 rok zam. (tis. obyv.) Populace ČR celkem nezam. (tis. obyv.) neaktivní (tis. obyv.) míra nezam. zam. (tis. obyv.) nezam. (tis. obyv.) OZP neaktivní (tis. obyv.) míra nezam ,70 387, ,30 7,29% 105,90 36,90 514,20 25,84% ,50 230, ,60 4,38% 111,60 28,50 532,10 20,34% ,20 252, ,80 4,84% 102,80 34,20 519,60 24,96% ,70 339, ,00 6,52% 99,30 38,20 487,00 27,78% ,70 404, ,70 7,77% 87,20 35,10 380,70 28,70% ,70 420, ,30 8,15% 93,90 39,90 370,60 29,82% ,90 414, ,10 8,07% 98,30 40,00 374,70 28,92% ,10 378, ,10 7,27% 101,40 36,80 333,70 26,63% Zdroj: Výběrové šetření pracovních sil (VŠPS), ČSÚ , (online: ) Pozn: Údaj za rok 2009 je převzat z 3. čtvrtletí 2009, ne za daného roku jako ostatní Obr. 6.: Vývoj počtu uchazečů na volné pracovní místo celkově a pro ZP uchazeče v ČR Zdroj: MPSV, 2010 Jak vyplývá z tabulky 10, ale také z grafu na obrázku 6, tak vývoj nezaměstnanosti u zdravotně postiţených osob kopíruje vývoj v populaci celé ČR. Specifická nezaměstnanost ZP je pak 3 aţ 4-krát vyšší neţ mezi celou populací. Coţ potvrzuje předešlá slova o tom, ţe jsou na trhu práce ohroţenou skupinou. Tu navíc, jak ukazuje i přiloţený graf, ovlivňují turbulence na trhu práce podstatně více neţ obyvatelstvo celkově. Jak ukazují nejnovější data (poslední údaj je za 3. čtvrtletí roku 2009), současná finanční krize zatím, co se nezaměstnanosti týče, nepostihla zdravotně postiţené tak silně jako období vyšší nezaměstnanosti okolo roku 2003, avšak z ohledu volných pracovních míst se zdá, ţe je situace poněkud horší. 72

73 Obr. 7.: Zaměstnanost, nezaměstnanost a ekonomická neaktivita zdravotně postiţených ve vybraných zemích EU Podle: Compilation of disability statistical data from the administrative registers of the Member States, 2007, (online ) V obr. 7 je uveden graf, ve kterém jsou srovnány vybrané země Evropské unie podle ekonomické neaktivity, nezaměstnanosti a zaměstnanosti zdravotně postiţených 107. Ukazuje tak (za předpokladu, ţe se počet a struktura postiţených v populaci těchto států nijak výrazně nemění), nakolik jsou zdravotně postiţení integrováni do trhu práce. Otázkou pak je, jakou roli hraje štědrost sociálních systémů jednotlivých států a jakou kvalita podpory integrace zdravotně postiţených a rovných příleţitostí na trhu práce. Z tohoto srovnání je tedy moţné o České republice říci, ţe má relativně dost vysoký podíl neaktivních postiţených, velmi nízkou nezaměstnanost a zároveň průměrnou zaměstnanost. Mohli bychom, například v porovnání s Rakouskem tvrdit, ţe je u nás systém uznávání invalidity vedoucí k neaktivitě podstatně měkčí, neboť je velmi nepravděpodobné, ţe je podíl postiţených v populaci natolik odlišný. Zároveň ale oproti některým jiným evropským státům funguje lépe systém, který pomáhá začlenit se postiţeným na trh práce, ovšem opět v porovnání s Rakouskem, ale také Slovenskem, se ukazuje, ţe je moţné dosáhnout podstatně vyššího podílu pracujících postiţených. Obr. 8.: Míra vnímaných zdravotních potíţí a postiţení v populaci let v roce 2002 Podle: Employment of disabled people in Europe in 2002, 2003, (online ) 107 Počítáno obecně pro obyvatele mezi 15 a 64 lety, podrobnosti jsou uvedeny v odkazovaném dokumentu 73

74 Jako doplnění uveďme subjektivní vnímání vlastního postiţení obyvateli vybraných evropských států. Ukazuje se, ţe, populace postiţených se od sebe v různých státech výrazně liší. Pokud vyjdeme z 10% podílu jako měřítka, hodnotí lidé v Česku své zdraví výrazně hůře, neţ by odpovídalo realitě zmíněné výše. Podobně jsou na tom i další spíše vyspělejší státy. Otázkou tedy můţe být, proč jde-li o problém postojů společnosti, bariér, jeţ postiţeným klade státní zřízení, či existuje jiný důvod. Pokud naopak zúţíme měřítko pouze na prostor Brna, popřípadě Jihomoravského kraje, vztahuje se na tento prostor výrazně méně mnoţství statistických informací. Zmíníme statistiky počtu uţivatelů průkazů mimořádných výhod a počet plateb na uţívání bezbariérového bytu a jejich vývoje za posledních pět let. Tab. 11.: Vývoj vybraných ukazatelů pracujících s počtem zdravotně postiţených v Brně, Jihomoravském kraji a České republice v letech ) průkaz výhod Brno JMK ČR Brno uţívání bytu JMK* (181) (192) (194) (162) (182) ČR* (1815) (1914) (1986) (1865) (1809) Zdroj: Statistická ročenka z oblasti práce a sociálních věci , MPSV 2010; Zpráva o sociální péči ve městě Brně za rok , MMB 2010 (online: ) Jak je patrné z tabulky 11, dochází ve sledovaném období postupně ke zvyšování počtu osob s průkazem výhod (TP, ZTP, ZTP-P), tedy osob, jejichţ různý stupeň zdravotního postiţení byl uznán arbitrárně. V období ještě předcházejícím však bylo uţivatelů těchto výhod ještě více, došlo však k jejich výraznému sníţení, aby se jejich počet nyní opět v podstatě vrátil na původní hladinu. Geograficky je patrné, ţe Brno tvoří zhruba polovinu počtu celého kraje a Jihomoravský kraj pak je zhruba desetinou České republiky. To v podstatě odpovídá poměru počtů obyvatel těchto jednotek, je tedy moţné říci, ţe jsou zdravotně postiţení, jeţ jsou drţiteli těchto průkazů, relativně rovnoměrně rozmístění jak v populaci tak i prostoru. Dalším údajem je počet pravidelných výplat příspěvku na uţívání bezbariérového bytu ten se vyplácí měsíčně. V tabulce jsou uvedena oficiální čísla, jejich problémem však je, ţe hodnoty pro kraj a ČR jsou sečteny za celý rok(*), zatímco pro Brno za jeden měsíc. Proto je vhodné pro porovnání vydělit 12 (výsledek v závorce). Tyto příspěvky jsou vázány na konkrétní potřebu, přístupnost bytu, která nejpravděpodobněji souvisí s tělesným postiţeným omezujícím v pohybu. Tedy lze vyvozovat, ţe největší koncentrace těchto osob je právě v Brně, kde se nachází přes tři čtvrtiny příjemců z celého kraje (oproti vlastníkům průkazů výhod). Tedy ve velkém městě, v němţ jsou větší jednak prostředky na to zařídit bydlení, rozvinutější sociální péče, ale také příleţitosti k práci. Toto ostatně potvrzují i údaje u Prahy a Ostravy (5295 resp příjemců v roce 2009). 74

75 10. MAPOVÁNÍ PŘÍSTUPNOSTI MĚSTA BRNA Pod patronací Odboru zdraví Magistrátu města Brna (dále MMB) byla v listopadu roku 2009 vydána informační publikace: BRNO Mapa bezbariérových tras a objektů v centru města. Ta je jedním z hlavních výsledků spolupráce autora, Ligy vozíčkářů, MMB a také studentů Geografického ústavu Masarykovy univerzity (dále jen GÚ). V dalších 108 odstavcích budou tyto práce blíţe představeny. S ideou mapování konkrétně brněnského centra přichází dva kartografové Zdeněk Hynek a Martin Pulicar na Ligu Vozíčkářů. Koncem roku 2008 pak Liga Vozíčkářů ústy Ing. Mileny Antonovičové oslovuje GÚ s nabídkou spolupráce na tomto tématu. Je vypsána kartografická diplomová práce a na ni navazující sociálně geografická. Cílem byl vznik tištěného atlasu, který bude slouţit jako průvodce lidem s omezenou schopností pohybu a orientace po centru města Brna a zároveň zahrne i důleţitá veřejně přístupná místa mimo tento prostor Informace o přístupnosti u jiných měst Podobný problém řeší i další města v ČR a s výsledkem jeho řešení se lze setkat například na webových stránkách Českého Krumlova 109 či v broţuře věnované centru Prahy či Olomouce (Český Krumlov vydal také broţuru, ta však supluje informace z webu). Dále například Cheb či Telč ve svých Generelech bezbariérových tras a dopravy rozebírají otázky pohybu a přístupu, přičemţ se odkazují na Národní rozvojový program mobility pro všechny 110, kde je přístupnost budov zmíněná. Obr. 9.: Výřez z mapy města Olomouce 2007, převzato z broţury Olomouc město bez bariér Zajímavým příkladem zpracování problematiky přístupnosti města se jeví Projekt Bezbariérová Olomouc jako komplexní projekt včetně řešení jistého teoretického a legislativního pozadí. Podoba výstupu velmi záleţí na zaměření na konkrétní typ uţivatele. Velký vliv také sehrává velikost vytyčené oblasti a její charakter. Tyto věci často vycházejí jedna z druhé. Český Krumlov se tak prezentuje zejména jako turistické centrum a akcentuje právě vycházkové trasy a historické objekty. Praha a Olomouc zabírají ve svých prospektech větší prostorový rozsah a tak je v mapách nutná jistá úroveň generalizace a tím ( ) ( ) 110 Analýza posoudí přístupnost veřejných budov a dopravní infrastruktury pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace a zmapuje jiţ zrealizované bezbariérové úpravy. viz Postup při zpracování záměru bezbariérové trasy, VVZPO,

76 pádem by podrobné rozebrání do úrovně budov bylo kartograficky velice obtíţné. Generely bezbariérovosti jsou pak čistě technickou záleţitostí určenou zejména pro zaměstnance úřadu. Tyto aktivity jsou vyvíjené z iniciativy měst. Mimoto však mohou existovat také projekty zaměřené na mapování přístupnosti budov vedené zdola tedy v našem případě obvykle od osob se zdravotním postiţením. Příkladem můţe být projekt Bezpřekáţek.cz, který si za cíl klade vytvoření komplexní celorepublikové databáze míst se zvláštním zaměřením na hodnocení jejich bezbariérovosti pro zdravotně postiţené osoby. 111 Funguje jako webový vyhledávač, který nalezne místa bez bariér dle daných parametrů (např. druh, obec) Mapování Brna předpoklady Před vlastním mapováním bylo třeba vymezit jeho rámec i obsah, a to jak v ohledu prostorovém tak i faktickém. Vycházelo se z jiţ dříve provedeného mapování, které v r provedla M. Antonovičová pro účely Ligy vozíčkářů 112. Legislativním podkladem pro mapování byl zejména Zákon o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) č. 183/06 Sb. a vyhláška č. 369/2001 Sb. o obecných technických poţadavcích zabezpečujících uţívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace Cílová skupina Cílová skupina je jiţ dána zaměřením organizace Ligy za práva vozíčkářů tedy osoby, které se pohybují za pomoci vozíčku. Tato skupina však má společné nároky na úpravy prostoru s mnoha dalšími. Souhrnně je moţné je označit jako osoby s omezenou schopností pohybu a orientace (Antonovičová, 2009). Pokud bychom přiměřeně zjednodušovali, lze říci, ţe takovou osobou se můţe stát kdokoliv protoţe i mladý člověk s utrţenými vazy v kotníku má zničehonic podobné nároky jako maminka s kočárkem či osoba, které se udělalo nevolno tedy pokud moţno přístup a pohyb prostorem či v budovách s minimem fyzických překáţek. Antonovičová uvádí, ţe takovéto potřeby můţe mít v daném okamţiku aţ 30% populace. Osoby s omezenou schopností pohybu nebo orientace osoby s pohybovým, zrakovým, sluchovým a mentálním postiţením, osoby pokročilého věku, těhotné ţeny, osoby doprovázejícími dítě v kočárku nebo dítě do tří let Vyhláška 398/2009 Sb. Mapování tedy můţe poslouţit mnohem širší skupině klientů, neţ jen osobám upoutaným na invalidní vozík. Konkrétní parametry pak byly vymezeny podle vozíčkářů, coţ vzhledem k nárokům této skupiny uţivatelů veřejného prostoru na jeho úpravu (jeţ jsou v určitém směru pravděpodobně vyšší neţ u jiných skupin obyvatel, pozn. autora) je moţná i vhodné řešení. Mapování bylo cíleno i na skupinu osob se sluchovým postiţením, vzhledem ale k nulovému výskytu sledovaného zařízení (indukčních smyček zařízení pro usměrnění hlasu) nejsou tyto dále akcentovány ( ) 112 Zaměřené jen na konkrétní budovy výrazně menší rozsah, jednodušší dotazníky. Tato data jiţ bohuţel nejsou na internetu přístupná. Na dotaz však budou Ligou vozíčkářů poskytnuta. 113 viz např. a ( ) Vyhláška 369/2001 byla ke dni nahrazena Vyhláškou č. 398/2009 Sb. 114 Je moţné, ţe ve sledovaných budovách byly, pokud však o nich ani správce budovy nevěděl, bylo to chápáno jako jejich neexistence. 76

77 Vymezení zájmových objektů a oblasti Zájmová oblast byla vymezena s ohledem na tvorbu mapy jako kvadrant začínající přibliţně u nemocnice Milosrdných bratří, pokračující k Vaňkovce a shora omezený hradem Špilberk a jeho blízkým okolím. Mělo tak být postiţeno centrum města s jeho klíčovými objekty. Dále byly, vzhledem ke spolupráci s MMB zmapovány veškeré Úřady městských částí (ÚMČ) v Brně. A protoţe to kapacitní moţnosti dovolily, bylo mapování rozšířeno také na vybrané objekty mimo určený prostor. Jedná se zejména o velké obchodní komplexy (Olympia apod.), sportovní a také ubytovací moţnosti. Obr. 10.: Schéma budov v mapované oblasti Josef Košík, 2009; autor Jak jiţ můţe být patrné, cílem zájmu byly objekty (budovy), které lze označit jako veřejně přístupné. Tedy ty, které jsou určeny k vyuţívání široké veřejnosti, popř. se nevymezují jako soukromé a nepřístupné. Takţe cokoliv počínaje autobazarem přes policejní stanici a konče u bruslařské haly, ale bez soukromých klubů apod. Obecně by tyto budovy měly mít bezbariérový přístup u státních institucí je to v podstatě povinnost, u stávajících či soukromých je to otázka velikosti a vůle (a mnohdy obchodního ducha) vlastníka. 115 Podle dikce vyhlášky by vymezení mapovaných objektů mohlo korelovat s vymezením tzv. staveb občanské vybavenosti (viz. 6). Po diskusích se zástupci MMB a pokusném mapování byly z cílových objektů vyřazeny školské budovy s tím, ţe na MMB existuje databáze bezbariérovosti škol 116 a popřípadě budou tato data zajištěna separátně. Seznam mapovaných objektů byl rozdělen na dvě kategorie, a to tzv. Skupiny tedy hierarchicky vyšší, obecnou sloţku (např. Pohostinství, Finance) a jim podřízené tzv. Typy konkrétní typ objektu (např. Pivnice, Banka). Přesná podoba tohoto dělení je přiloţena v Příloze 4. Jako podkladová vrstva jednotlivé objekty pro mapu poslouţila vrstva budov v zástavbě města Brna poskytnutá Geografickému Ústavu od MMB. 115 Typy staveb, které musí ze zákona splňovat podmínky bezbariérovosti uvádí Vyhláška 398/2009 viz kapitola Přístupná na internetu na: (online ) 77

78 Konkrétní parametry Cílová skupina, na kterou je zaměřeno toto mapování, byla definována výše tedy osoby s omezenou schopností pohybu a orientace s akcentem na osoby s omezenou schopností pohybu. Jejich nároky, které jsou dále analyzovány, však neznamenají komplexní soubor myslitelných potřeb. Mimoto například osoby zrakově postiţené potřebují obecně dobrou viditelnost, kontrastní označení ploch (schodiště), vodicí linie atd. Osoby se sluchovými problémy pak zejména indukční smyčky (zařízení napomáhající zesílení signálu v naslouchacích pomůckách). Pro šetření byly sledovány následující parametry: poloha a typ objektu, přístup k budově, pohyb po budově a případně také toalety a parkování. Vzhledem k tomu, ţe neexistuje metodický pokyn pro vykonávání takovýchto mapování, byly jejich sledované mezní hodnoty přizpůsobeny buď tehdejší vyhlášce 369/2001 Sb., (tuto nyní upravuje vyhl. 398/2009 Sb.) nebo zkušenosti M. Antonovičové s klienty na invalidním vozíku. Stanoveny byly dvě úrovně bezbariérovosti plně bezbariérový a upravený. Upravený znamenal u dané vlastnosti to, ţe s pomocí je schopen člověk na vozíku danou překáţku překonat, bez ní nikoliv. Bezbariérové bylo to, co dokázal překonat sám (s ohledem na různé typy invalidních vozíků bylo za bezbariérové pokládáno to, co překoná člověk na elektrickém vozíku). Sledované parametry a jejich hodnoty: - přístup k budově: pevný a ne kluzký terén bez výrazných nerovností (v řádu cm), sklon terénu (max. cca 8% = 1:12) - vstup do budovy: bezbariérový (upravený) hlavní či boční vchod; vstup v úrovni terénu či pomocí rampy o sklonu max. 1:12 a s dostatečnou manipulační plochou přede dveřmi (cca 1,5x1,5 m), maximálně 2 (10) cm práh, šířka dveří minimálně 90 cm, a zaznamenáno bylo vybavení vstupu: schody, práh, rampa, lyţiny, plošina, zvonek, videotelefon - přístupnost celé budovy: přístupná celá budova (výtah, rampy, plošiny ), přístupné pouze vstupní podlaţí, nebo nepřístupná (schody, ) - pohyb po budově: rampy, výtahy, lyţiny, informační a orientační systém (šipky, cedulky), indukční smyčky - toalety: bezbariérové / upravené / nevyhovující / chybí vhodné umístění a označení WC, vhodné otevírání, manipulační prostor (1,4x1,4 m), vhodná madla, háčky na oděv, přístup k umyvadlu atd. - parkování: vyhrazená parkovací místa s korektním svislým či vodorovným značením, nevyhrazená místa - výsledná přístupnost: podle míry bariérovosti : přístupné / přístupné s asistencí / nepřístupné Formulace a sběr dat Jiţ od začátku byl kladen důraz na to, aby byla výsledná data zpracovatelná jak do podoby internetové databáze, tak i následně do prostředí GIS. Vznikl tak dotazník (jeho podobu naleznete v Příloze 5., který mimo otázek bezbariérovosti přidává i geografický rozměr souřadnice X a Y. Ty byly manuálně (pro kaţdý vstup do objektu) zvoleny v souřadnicovém systému WGS84 (pouţity při mapování byly totiţ také stanice GPS) v aplikaci Google Maps API naprogramované T. Řezníkem (online ) 78

79 Dotazníky byly vytištěny Ligou vozíčkářů a následně od března do června 2009 probíhalo šetření bezbariérovosti veřejných budov. A to jak v centru Brna, tak i v jeho okolí. Tyto objekty procházel autor a na jeho práci navázali studenti kartografie v rámci terénního cvičení. Studovány tak byly veškeré budovy ve vybraném kvadrantu a také další, jiţ předem určené, mimo něj (bazény, hypermarkety a zejména ÚMČ). K časovému horizontu mapování je třeba dodat, ţe i během tří měsíců, kdy probíhalo, se objekty měnily zejména v centru města často nahrazoval jeden obchod druhý, či došlo i k otevření nových objektů. Ve velkém měřítku mapování to však má jen nepatrný význam a zejména v případě pouhé změny druhu obchodu nedocházelo k výrazným fyzickým změnám v přístupnosti budovy. Kvůli zpracování v GIS (ArcGIS) bylo přidáno pole ID identifikační číslo, které mělo být pro kaţdý objekt unikátní. V hustě zastavěném městském centru ale i tak nastal prakticky jediný zásadní problém. Ukázalo se, ţe v jednom objektu je jednak víc vchodů (coţ není nijak zvláštní), ale pro toto mapování je závaţné, ţe kaţdý z těchto vchodů měl jiný charakter a často zpřístupňoval i rozličné části budovy. V případě, ţe měl objekt alespoň nějaký bezbariérový vchod a zároveň byl z této strany přístupný, byl brán jako bezbariérový. Problémem, a to zejména při potenciálním podrobnějším kartografickém, zobrazení se jeví to, ţe v jednom objektu je několik navzájem oddělených prostor, pokaţdé s jinou charakteristikou přístupnosti. Po dokončení prací na mapování byly veškeré dotazníky převezeny na ústředí Ligy Vozíčkářů, kde došlo k jejich přepisu do elektronické podoby a kde jsou nyní uskladněny Mapování Brna - výstupy Finální prezentace Prvním výstupem tohoto mapování je databáze, která se nachází na webových stránkách Ligy Vozíčkářů 118. V ní je moţné vyhledávat objekty podle typu a následně u kaţdého konkrétního vidět informace z mapování a navíc po prokliku na odkaz i jeho přesnou polohu na internetové mapě. Druhým a momentálně stěţejním výstupem je broţura BRNO mapa bezbariérových tras a objektů v centru města, který vydal na podzim roku 2009 Odbor zdraví MMB ve spolupráci s Ligou Vozíčkářů. V tomto materiálu jsou shrnuty obecné informace o městě Brně, důleţité kontakty na úřady, bankomaty, opravny Obr. 11.: Výřez mapy přístupnosti Brna MMB, 2009 invalidních vozíků, Dopravní podnik města Brna a lékařskou sluţbu. Mapa bezbariérovosti tak zabírá jen část prostoru letáku. Vzhledem k její velikosti je v podstatně menším měřítku, neţ aby bylo moţné prezentovat jednotlivé konkrétní objekty, byly tak zdůrazněny pouze vybrané. Tímto se od původního záměru vytvořit atlas zejména pro Brňany posunula spíše k letáku pro turisty. Má však jako výstup prací a pomůcka osobám se ztíţeným pohybem a orientací jistě svou hodnotu. 118 Přístupné na adrese: (online ) 79

80 Závěrečným výstupem celého mapování by měly být dvě diplomové práce kolegů Josefa Košíka a Jany Otrusinové, kartografů, zabývajících se řešením mapy přístupnosti z dat, která byla během mapování získána. Mapu, kterou jako hlavní část své diplomové práce vytvořil Josek Košík,uvádíme mezi přílohami této práce Příloha Analýza bariér Kromě výstupů grafických je třeba také popsat a analyzovat výstupy a poznatky získané během tohoto šetření. Hodnotíme reálně pozorovaná místa a situace v centru Brna, která omezují pohyb postiţených. Hodnocení těchto prostorů vzešlo z výše uvedených parametrů, popřípadě z doporučení při diskuzi s postiţenými samotnými. Charakterizovat budeme zastavěná místa a prostory. Tedy zejména budovy a jejich vlastnosti, dále pochozí plochy a prostory a mimoto se dotkneme i tématu mobility, u zastávek dopravních prostředků. Obr. 12.: Ilustrace bezbariérového vstupu, Brno vlastní tvorba, 2010 Prostor a povrch Tematika terénu nebyla přímo předmětem vlastního mapování, jde však o aspekt prostoru, který při hodnocení jeho přístupnosti nelze opomenout. Jednou z prerekvizit přístupnosti objektu však byla kvalita povrchu před ním, coţ lze pouţít i při hodnocení terénu mimo budovy na ulicích a pochozích plochách (náměstí). Povrch by neměl přesahovat maximální sklon (8%) a zároveň dostát jistým parametrům tření (neklouzat). Nejdůleţitější u povrchu však je, aby nebyl nesouvislý, porušený, nepevný atd. Za problematické respektive nepřístupné byly povaţovány mezery větší neţ 2 centimetry, porušená struktura, díry v zemi, ale také mříţe. Problém totiţ postiţený, respektive vozíčkář, má, pokud mu zapadne kolečko do mříţe, ale také při řízení vozíku na nerovném povrchu a přejíţdění nestejně vysokých míst. V tomto případě lze zmínit několik momentů, které jsou pro Brno charakteristické. Prvním z nich je kopec směrem k Petrovu a pak ke Špilberku. K Petrovu zejména tím, ţe je na více místech větší kamenná dlaţba - tzv. kočičí hlavy, která je charakteristická velkými mezerami, nerovností a zároveň je oklouzaná do hladka, a navíc se nachází ve velkém sklonu. Druhým momentem je kopec směrem ke Špilberku, který má sice lepší terén, ale je delší, a tím pádem i náročnější. 80

81 Třetím a v současnosti charakteristickým momentem jsou mohutné rekonstrukce v centru města ať uţ ulice Rašínovy, České či nyní (prosinec 2010) Joštovy. Tyto jsou poznamenány náročným terénem: lávkami, hlínou, zúţením cest, ale také výrazně vyšší koncentrací lidí. A co je na nich nejzásadnější, pro člověka, který není zvyklý jezdit do městského centra příliš často, mohou být nečekané, tedy ve své podstatě nejen nepřístupné, ale také dezorientující. Dalším aspektem povrchů a cest je jejich stav během roku potaţmo kluzkost po dešti a obecně ztíţené podmínky v zimě. Jednak kvůli sněhu, v němţ můţe vozík aţ uvíznout, dále kvůli ledovce, která nejen vozíčkářům, ale i lidem s pohybovými potíţemi Obr. 13.: Ilustrace stavu povrchů, Brno, Joštovo náměstí, Česká foto: archiv autora, 2010 ubírá na stabilitě. Ilustrační fotografie srovnává stav po rekonstrukci (Česká) a během ní (Joštova). Další problémy, jeţ byly sledovány, byly nájezdy a rampy totéţ sledujeme i u budov, kdy (tak jako povrchy) by neměly přesáhnout určitý sklon a zároveň by měl jejich povrch mít jisté parametry. Rozpraskané či jinak poškozené nájezdy nejsou ve městě příliš časté, problém však občas nastává se samotným jejich umístěním viz příklad na Obr. 14. Na něm je most, či spíše lávka, přes Svratku poblíţ křiţovatky na ulici Poříčí. Všimněme si zde nájezdu, který sám o sobě je jiţ dost prudký (pravděpodobně více neţ daných 8%), ale je tu. Ovšem na druhé straně mostu jiţ chybí sjezd a jsou zde jen schody. Podobných příkladů je moţné najít ve městě více, avšak jako ilustrace je to pravděpodobně dostatečné. Obr. 14.: Ilustrace přístupu na most, Brno, Poříčí foto: archiv autora, 2010 Při konzultacích s M. Antonovičovou a diskuzi se samotnými postiţenými však byl stav města a jeho prostupnosti označen jako dostačující a samotné mapování na něj tedy nebylo zaměřeno s tím, ţe v podstatě není problém se pěšky dostat z jakéhokoliv bodu A do bodu B. Pouze jsou občas po cestě nutné objíţďky. 81

82 Mobilita Do otázek mobility zařazujeme dopravní infrastrukturu a s ní související objekty. Doprava a její přístupnost nepatřila mezi řešená témata, nastíněn ale bude aspoň stručný popis situace a problémů. Infrastrukturu související s dopravou můţeme rozdělit na dvě části na část individuální dopravy automobilem, a na část veřejné dopravy. Pro přepravu automobilem je třeba najít parkovací místo - při šetření přístupnosti budov byla sledována moţnost parkování - jako jeden z příznaků přístupnosti budovy bylo sledováno, zda-li je v její blízkosti i parkovací místo vyhrazené pro postiţené. V městském centru je doprava a parkování regulováno. Je však třeba splnit podíl vyhrazených parkovacích míst pro postiţené obecně (viz vyhl. 398/2009 Sb.). Postiţení, jeţ mají místo vyhrazené v místě bydliště, nejsou nyní bráni v úvahu. V Brně bohuţel neexistuje statistika počtu parkovacích míst, ani vyhrazených míst pro postiţené, uvádíme tedy údaj ze šetření, které probíhalo ve vymezeném kvadrantu, jeţ nejvíce zasahoval do části Brno-střed, ale zkoumal i místa mimo tuto oblast úřady městských částí, nákupní centra atd. Sledováno bylo, zda-li je v relativně nevelké vzdálenosti, a zároveň bez překáţek dostupné parkování. A to buď nevyhrazené, nebo vyhrazené pro postiţené. Problémy těchto údajů jsou jednoznačné pokud byly u jednoho parkovacího místa například dva objekty, mají oba moţnost (či naopak nemoţnost) parkování. Zároveň, pokud se v blízkosti vyhrazených parkovacích míst nevyskytl ţádný objekt, jenţ byl sledován, nebylo toto místo zaznamenáno. V podstatě je alespoň moţné udat, jaké procento cílů má moţnost zaparkování či přímo vyhrazeného parkování. Obr. 15.: Podíl typů parkovacích míst u mapovaných objektů celkově v r Mapování přístupnosti Brna, vlastní výpočet, 2010 Velký vliv má v centru města pěší zóna, která limituje parkovací moţnosti u blízkých objektů. Zároveň se její vliv zvětšuje tím, ţe v centru je nejvíce veřejně přístupných objektů tím pádem teoreticky i největší koncentrace zmapovaných alespoň částečně bezbariérových budov. Pro srovnání uveďme ještě Obr. 16., na němţ jsou sečteny moţnosti parkování u budov v pěší zóně městského centra. 82

83 Obr. 16.: Podíl typů parkovacích míst u mapovaných objektů v pěší zóně v r Mapování přístupnosti Brna, vlastní výpočet, 2010 Z výše uvedených grafů lze vyvodit několik závěrů. První je ten, ţe v pěší zóně je výrazně niţší podíl příleţitostí zaparkovat, coţ vzhledem ke konfiguraci ulic, terénu a omezenému mnoţství prostoru není překvapivé naopak například nákupní centra nemají problém vybudovat rozsáhlé a přístupné plochy. Druhý závěr je ten, ţe ač je niţší podíl celkových moţností parkování, podíl vyhrazených míst se v něm relativně velmi mírně zvýšil. To je dané pravděpodobně povinným podílem vyhrazených parkovacích míst. Vyplývá z toho, ţe podíl parkování pro postiţené se skutečně drţí a nějaká místa vţdy existují. Je moţné tvrdit, ţe pokud je blízko více přístupných objektů dostupné parkování, násobí to jeho hodnotu. Platí to však i naopak, tudíţ se toto teoreticky anuluje. Jistý podíl vyhrazených míst sice existuje, problémem ale můţe být, ţe je celkově nízký. Druhou částí dopravní mobility je veřejná doprava. Ta je charakterizována sítí spojení realizovaných Dopravním podnikem města Brna, a.s. (dále jen DPMB). Dopravní prostředky, které pouţívá, jsou jednak obyčejné, ale také upravené (nízkopodlaţní) a nakonec také speciální linky pro postiţené občany. Linky 81 a 82 jsou přístupné všem cestujícím, přednost však mají drţitelé průkazů ZTP a ZTP-P. Invalidé mohou nastupovat a vystupovat i na zastávkách jiných linek, které leţí na trase linek 81 a 82, a to pouze na znamení. Obr. 17.: Schéma linek 81 a 82 s vyznačenou zájmovou oblastí Zdroj: IDOS, Idnes.cz 83

84 Jak je vidět na výše uvedeném schématu, křiţují se linky 81 a 82 na Moravském náměstí, tedy v podstatě v úplném centru města, navíc je to i okraj mapované oblasti. Linka 82 spojuje zejména brněnské nemocnice a na svých koncích má dva velké domy zvláštního určení s bezbariérovými byty. Linka 81 v podstatě protíná prostor neobslouţený linkou 82, přičemţ obsluhuje ústav Kociánka a končí na Moravském náměstí v polovině trasy linky 82. Oba spoje jezdí v intervalu dvou hodin v časech přibliţně od 6 do 18 hodin. DPMB dále na své webové prezentaci 119 uvádí, ţe je jízdné pro cestující s průkazy ZTP a ZTP-P zdarma, a také jim nabízí asistenční sluţbu ve svých vozech. Vývoj podílu linek, které jsou nízkopodlaţní tedy upravené pro snadnější nástup osob s pohybovými potíţemi uvádí graf na Obr. 18. Ukazuje se, ţe od roku 1998, který byl prvním sledovaným, došlo k výraznému posunu, stále však není upravená ani polovina vozidel. Evidentní jsou výrazné investice do tramvajového parku. Obr. 18.: Vývoj podílu nízkopodlaţních vozidel v DPMB Podle: Statistika vozového parku, BHMD, 2010, ( ) Posledním bodem dopravní infrastruktury jsou nástupní ostrůvky. Ty se staly častým tématem při rozhovorech o problémech přístupnosti v Brně. Seznam ostrůvků, na nichţ je moţné vystoupit uvádí DPMB ke jich bylo Problémem často je to, ţe jedním směrem lze vystoupit či nastoupit, zatímco v opačném směru to moţné není, protoţe neexistuje buď ostrůvek nebo nájezd na něj. Příkladem na Obr. 19. jsou po sobě jdoucí zastávky Vlhká a Masná dále od centra je Masná, s ostrůvkem s nájezdem, blíţe k centru Vlhká, kde jiţ nájezd chybí Obr. 19.: Nástupní ostrůvky, zastávky Masná a Vlhká Zdroj: vlastní archiv,

85 Stavby Hodnocení staveb bylo hlavním předmětem našeho mapování. Hodnoceny však byly budovy, jejichţ účelem je slouţit veřejnosti, nedošlo k hodnocení domů, které mají pouze obytnou funkci. Veřejně přístupné budovy byly projity v kvadrantu vyznačeném na mapce (viz Obr. 10 schéma budov.) a byly u nich sledovány vybrané charakteristiky viz dotazník v Příloze 5. Tyto charakteristiky jsou zejména hodnocením přístupu k budově, vstupu do ní, pohybu po ní, jejího vybavení a nakonec celkové hodnocení přístupnosti. Budovy byly pro následné snadnější vyhledávání rozděleny do kategorií, dále jim pro práci v GIS bylo přiděleno identifikační číslo ID, souřadnice vstupu do budovy, přesná adresa a případně i kontakty na správce. Budovy s čistě obytnou funkcí nebyly hodnoceny, zmíníme ale několik údajů o nich. V Brně existuje celkem 45 domů s pečovatelskou sluţbou, v nichţ je dohromady 923 bytů, z nichţ je 56 bezbariérových. Mimoto ještě dva domy zvláštního určení s bezbariérovými byty na Mikulovské 9 na Vinohradech se 65 byty a na Kosmonautů 17/19 ve Starém Lískovci se 100 byty. Hodnocení veřejných budov uvádíme zásadní informací mapovány byly jen objekty, které byly alespoň částečně přístupné, tudíţ domy, respektive vstupy, jeţ přístupné nebyly, byly ze šetření vyřazovány. To nám ale upírá moţnost zhodnotit celkovou míru přístupnosti objektů. Jedna ze skupin studentů však během tohoto mapování zaznamenávala a hodnotila veškeré veřejné objekty, s nimiţ se setkala, bez ohledu na jejich přístupnost. Jedná se cca o 1/8 celkové oblasti (okolí ulice Rooseveltova v podstatě od Katastrálního úřadu na Moravském náměstí aţ po Malinovského náměstí). Díky tomu je moţné získat celkovou představu o podílu přístupných veřejných budov. Obr. 20.: Rozdělení přístupnosti budov v části brněnského centra Mapování přístupnosti Brna, vlastní výpočet, 2010 Výše uvedený graf ukazuje, nakolik se ve vybrané části města liší přístupnost budov. Odvaţuji se tvrdit, ţe by tento poměr mohl být přibliţně podobný i v celkovém měřítku tedy ţe přístupné a přístupné s asistencí budou dohromady přibliţně stejně velká skupina jako nepřístupné budovy. Pro zajímavost byly z celku vyjmuty dva typy, a to prodejny jako příklad soukromých a proti nim státem zřízené instituce školy, úřady, nemocnice. Předpokládáme totiţ odlišný přístup k přístupnosti u institucí státních a objektů v soukromých rukou. Jak ukazuje tento graf, jsou nejpřístupnější právě objekty pod dikcí státu, výrazně největší podíl je plně přístupný. Co se obchodů týká, je sice větší část přístupná alespoň s asistencí, ale jak se ukazuje, podíl nepřístupných je téměř poloviční. 85

86 Tab. 12.: Statistika veškerých mapovaných objektů přístupné přístupné s asistencí nepřístupné celkem počet Zdroj: Mapování přístupnosti Brna, vlastní výpočet, 2010 Obr. 21.: Podíly typů objektů na celkovém počtu dle stupně přístupnosti Mapování přístupnosti Brna, vlastní výpočet, 2010 Obr. 22.: Podíly typů přístupnosti na celkovém počtu objektů podle jejich typu Mapování přístupnosti Brna, vlastní výpočet,

87 V tabulce a grafech výše uvedených je uveden souhrn údajů vzešlých z mapování objektů. Po mírném očištění dat vyšlo více neţ 1200 zmapovaných objektů, z nichţ je výrazně nejvíce objektů přístupných, méně jich je částečně přístupných a nejméně nepřístupných (coţ odpovídá zadání o jejich nemapování). Je třeba ale doplnit, ţe byly navíc sledovány některé objekty, jako jsou úřady městských částí či sportoviště, jeţ byly zaznamenány i v případě nepřístupnosti. Při srovnání skladby objektů podle jejich přístupnosti a podílů jednotlivých skupin vychází v kaţdém případě jako nejpočetnější sluţby, kam jsme zařadili prodejny a tzv. provozovny sluţeb, coţ jsou například kadeřnictví apod. Po nich následují finance, úřady, pohostinství a zdravotnictví, ostatní typy jsou zastoupeny jiţ méně. Malou odbočku směrem k nákupním pasáţím zde se většinou nejednalo o jediný objekt, ale o komplex vícero, většinou z kategorie sluţeb. Pokud sečteme celkové zastoupení objektů a z toho spočítáme podíly přístupných a nepřístupných, vychází jako nejpřístupnější nákupní pasáţe. Dané je to pravděpodobně jejich měřítkem velký objekt bude s větší pravděpodobností bezbariérový, neţ objekt menší, a také stářím pasáţe často vznikaly, či byly upravovány relativně nedávno (např. Špalíček, Rozkvět), a jako takové jiţ podléhaly novým stavebním zákonům. Navíc předpokládáme větší tlak na jejich stoprocentní průchodnost. Na opačném konci se vyskytly právě objekty, u nichţ lze očekávat, ţe jsou menší, a pravděpodobně s menšími moţnostmi úprav a to jak z hlediska finančního, tak často i silového, protoţe v centru města je k takovýmto úpravám často třeba jednat například s památkáři apod. To jsou například sluţby a pohostinství. Zde lze také tušit jakousi menší potřebu upravovat vstup je moţné, ţe nedochází k takovému konkurenčnímu boji jako u nákupních pasáţí, respektive snaha přilákat co nejširší klientelu zde není natolik silná. Vzdělávací instituce po dohodě s MMB nakonec nebyly mapovány, přesto však některé drobné, zejména soukromé školy byly během mapování studovány a zaznamenány. Pozitivně, avšak s výhradami, lze hodnotit přístupnost úřadů a zdravotnických zařízení pohybující se okolo dvou třetin sledovaných objektů, stále to ale znamená, ţe přes třicet procent těchto státních institucí neumoţňuje bezproblémový přístup a pohyb. Typická pro objekty z kategorie je jejich velmi vysoká přístupnost. Byly zařazeny jak bankomaty, tak i banky, jedná se tedy o velmi nesourodou skupinu, ukazuje se však, ţe jsou finanční instituce pravděpodobně nejvstřícnější vůči klientům a umoţňují přístup ke svým sluţbám co nejširší moţné skupině osob. Důvodem můţe být právě to, ţe ve finančním sektoru se na investice do modernizace budov najde dostatek financí, a dále také to, ţe jde o jistou formu prezentace instituce jako přátelské zákazníkovi. Právě role image můţe být jedním z hybatelů, který bude posouvat objekty některé kategorie, například pohostinství (viz např. restaurace přátelské rodině) směrem k lepší přístupnosti. Také například nákupní pasáţe jsou zaloţeny velmi silně na svém obrazu, jaký v lidech vyvolávají. Na rozdíl například od zdravotnických či úředních objektů, kam člověk čas od času musí, se totiţ do výše zmíněných rozhoduje na základě volby, a zde můţe nastoupit jejich obraz, jaký v uţivatelích těchto prostor, na základě jejich zkušeností vyvolávají. 87

88 Obr. 23.: Příklad rozmístění a přístupnosti objektů v části brněnského centra Mapování přístupnosti Brna, MMB, Mapy.cz, 2010 V mapě na Obr. 23. je uveden příklad, na němţ je ilustrováno rozmístění, hustota a podíl přístupnosti objektů v části, v níţ byly zmapovány také nepřístupné. Je zde velmi dobře patrné, jakou roli v přístupnosti hrají nejstarší budovy nacházející se v centru města. Plně zpracovanou mapu přístupnosti uvádí Příloha 6. jako práci J. Košíka. U staveb byla hodnocena přístupnost, a toto hodnocení, jak je zmíněno výše, bylo zaloţeno na několika různých charakteristikách. Rozeberme je nyní blíţe. 1. Přístup k budově Parametry, které byly (ne)zaznamenávány byly případný vyšší sklon terénu či nerovný povrch. Oboje omezuje pohyb a manipulaci vozíku, případně chůzi s berlemi. V Brně je stav terénu kromě občasných staveb či rekonstrukcí relativně bez problémů, výjimky byly zmíněny výše (kopce, historická dlaţba). Obtíţné terénní dispozice mohly být dobře řešeny například nájezdem či rampou viz Obr. 24. nahoře, kde se pomocí nájezdu řeší svah, jeţ jinak překonávají schody, či naopak nevhodnou výškou a kombinací materiálů můţe být situace, která by mohla být alespoň částečně přístupná, vyřešena nevhodně (Obr. dole). Obr. 24.: Ilustrace přístupu k objektům Zdroj: vlastní archiv,

89 2. Vstup Vstupy jsou problémem, který velmi často diskvalifikoval objekty z mapování. Hodnoceno bylo nejprve to, zda-li je vůbec moţné vstup překonat na vozíku. Vymezeny byly tři kategorie přístupný jako ten, jeţ teoreticky překoná osoba na elektrickém vozíku (nejpřísnější měřítka), přístupný s asistencí tedy upravený, jeţ překoná silnější člověk s mechanickým vozíkem, či člověk s asistencí a nepřístupný. Dále také, jestli se jedná o vstup vedlejší či boční (viz kapitola back door tratment ). Sledováno bylo také případné další vybavení vstupu, jeţ by mělo napomoci k jeho překonání (zvonek, rampa, atd.). Největším problémem byly jednoznačně schody, a to často výšek dosahujících více neţ 20 cm na schod co nelimituje jen vozíčkáře, ale i mnoho jiných osob, s pohybovými potíţemi obecně. Dalšími situacemi, se kterými jsme se při mapování setkali, byly například nevyhovující rampy, nefunkční zvonky, vchody zaskládané například květinami a podobně. Naopak pozitivní byl často přístup zaměstnanců daných objektů, jeţ nabízeli pomoc vozíčkářům (potaţmo postiţeným obecně). Problém také mnohdy spočíval ve špatné informovanosti těchto zaměstnanců kdy sami nevěděli, ţe mají zvonek se symbolem vozíčkáře na dveřích, a jak si v případě, ţe zazvoní poradit. Navíc na některých místech, která jsou relativně v pořádku, můţe vzniknout obtíţná situace, kombinací více omezujících faktorů, například schodku a převýšení terénu, či právě zaskládáním vchodu materiálem libovolného druhu. Na Obr. 25. uvedeném jako souhrn příkladů můţeme vidět na prvním obrázku ideální vstup, i se zvonkem ve vhodné výšce, na druhém vhodně umístěnou mobilní rampu, na třetím kombinaci omezujících faktorů schodu a sklonu, na čtvrtém typické květinářství a na posledním jednak vysoké schody, ale také zvonek, jeţ alespoň upozornil personál na příchod postiţeného (prý obsluhují i na ulici ). Obr. 25.: Ilustrace vchodů objektů Zdroj: vlastní archiv,

90 3. Pohyb po budově a její přístupnost Po prostudování vchodu jsme se zabývali tím, jaká část budovy je přístupná tedy, zda-li celá, jen některá podlaţí či jen jejich část. A také tím, jakým způsobem je řešen pohyb po budově, případně jak jsou o něm podávány informace zajímalo nás tedy vyuţití různých ramp, plošin, výtahů ale také informačních a orientačních systémů a indukčních smyček (pro nedoslýchavé). Nejprve se zastavíme u informačních systémů ty byly pouţity zejména u největších budov, typicky nemocnic, univerzit, úřadů a pasáţí. Indukční smyčky nebyly nikde nalezeny neznamená to nutně, ţe neexistují, ale nikdo, kdo byl v dosahu, o jejich existenci nevěděl, tudíţ jsme to chápali tak, jako by nebyly. Jednoznačně nejzastoupenějším prvkem, usnadňujícím pohyb po budovách je výtah, ten má však nevýhodu v prostorových a konstrukčních nárocích, tudíţ typicky v historických budovách (památkově chráněných) nebylo moţné jej pouţít. Zde se pak objevovaly méně časté rampy a plošiny. Problémem mohlo být to, ţe výtah často neslouţil primárně pro dopravu osob (typicky nákladní výtahy v obchodech), či byl schován na místě, které se dalo hůře najít, nebo neobsluhoval veškerá patra budovy. Dále také často v případě mobilních ramp a lyţin bylo třeba zavolat personál, který je měl na starosti. Příklady pohybu mezi výškovými úrovněmi uvádí ilustrace v Obr. 26. napravo. Na první fotografii je přístup na místa pro vozíčkáře v hale Rondo řešený rampou, na druhé je skrytá zvedací plošina, na třetí plošina namontovaná na stěně, jeţ pomáhá překonávat schody a na poslední jsou liţiny, jako nepříliš dobrý příklad s vysokým sklonem a nízkým třením. Přístupnost objektů je ovlivněna právě umístěním těchto zařízení. Příkladem tohoto problému mohou být prodejny, kde je sice přístup pro vozíčkáře, ale jen do určité části, tím pádem jen s částí sortimentu. Obr. 26.: Ilustrace pohybu v objektech Zdroj: vlastní archiv,

91 4. Vybavení toaletami a parkování K parkování jsme se jiţ vyjadřovali výše, proto je přeskočíme. Sledovány ale také byly, jako jeden z předpokladů pohybu postiţených městem i toalety, které mohou nepříjemně limitovat ochotu člověka opustit svůj prostor. V první fázi šetření byly procházeny a podrobně mapovány veškeré toalety, nakonec se přistoupilo k méně zevrubnému hodnocení pouze na kategorie bezbariérové WC, upravené WC (snaha vytvořit bezbariérové, ovšem neúspěšná), toalety pro veřejnost a chybějící WC. Problémem se v mnoha případech ukázalo špatné technické a dispoziční řešení toalet, v horším případě jejich vyuţití například jako skladiště 121, obtíţně však mohou působit i drobné detaily jako je umístění splachování, papíru či špatně posunutý koš na odpadky. Mnohem početnější však jsou místa, kde WC pro postiţené chybí úplně. To se však, podle rozhovorů s experty postupně lepší ostatně legislativa k tomu provozovatele veřejných budov tlačí. Na ilustracích vidíme příklady lépe provedeného (nahoře) a poněkud hůře provedeného WC. Problémem prvního je nevhodné umístění koše, problémem druhého je celkově malý manipulační prostor na toaletě. Obr. 27.: Ilustrace toalet v objektech Zdroj: vlastní archiv, Celkové statistické zhodnocení: Tab. 13.: Přístup k budovám, podíl typů nerovný povrch 20,4% zvýšený sklon 2,7% nerovný povrch i zvýšený sklon 2,9% bez záznamu 73,9% Zdroj: Mapování přístupnosti Brna, vlastní výpočet, 2010 Jak ukazuje Tab. 13., je přístup k budovám převáţně bez problémů, větší roli hraje pouze nerovný povrch, ani ten však obvykle neměl charakter výrazné bariéry. Zajímavým je ukazatel kombinace nerovného povrchu i většího sklonu, který dosahuje 3%, coţ je sice málo, ale jiţ je tento podíl v reálu patrný. 121 Fotografie bohuţel nebyly pořízeny, ve chvíli, kdy autor vytáhl aparát, mu začala hrozit fyzická likvidace. 91

92 Tab. 14.: Typ vstupu do budovy, podíl typů Bezbariérový hlavním vstupem 42,1% Bezbariérový bočním vstupem 3,5% Upravený hlavním vstupem 23,3% Upravený bočním vstupem 0,9% Nevyhovující 30,2% Zdroj: Mapování přístupnosti Brna, vlastní výpočet, 2010 Tab. 14. ukazuje, nakolik velký podíl je jednotlivých typů vstupů mapovaných objektů. Podíl plně bezbariérových (po odečtení nevyhovujících) představuje takřka dvě třetiny ze všech alespoň částečně přístupných vstupů. Zde ale můţeme očekávat deformaci statistiky danou právě výběrem alespoň částečně přístupných objektů a smíšením s mapováním konkrétních objektů, u nichţ byla zaznamenávána i nepřístupnost. Poměr přístupných však vyznívá relativně pozitivně. Výše zmíněný jev tzv. back door treatment není v mapovaných objektech častým jevem. Můţe to však být dáno i tím, ţe menší objekty, jichţ byla během mapování zaznamenána většina, mají pouze jediný, tedy hlavní vchod. Tab. 15.: Vybavení vstupu u alespoň částečně přístupných budov, podíl typů bez záznamu 77,3% schody 7,1% rampa 5,1% zvonek 4,1% plošina 3,0% liţiny 0,3% kombinace 0,6% Zdroj: Mapování přístupnosti Brna, vlastní výpočet, 2010 V této tabulce byly vybrány k hodnocení vstupy do objektů, které byly alespoň upravené, tedy první čtyři z předešlé tabulky. Ukazuje se, ţe většina těchto vstupů není nijak zvláštně vybavená, coţ koresponduje s faktem, ţe je většina z nich plně přístupná. U menší části z nich pak uţivatelé musí překonávat alespoň malý schod. Ten pomáhá často překonávat nějaká podoba rampy či plošiny. Relativně často se vyskytuje moţnost upozornění ve formě zvonku, velmi vzácně videotelefonu. Tab. 16.: Přístupnost budov, podíl typů celá budova 24,5% jen vstupní podlaţí 75,5% Zdroj: Mapování přístupnosti Brna, vlastní výpočet, 2010 Z budov, které byly přístupné je u výrazně větší části přístupné jen vstupní podlaţí, coţ je typický případ pro menší objekty z kategorie sluţeb či pohostinství. V případě, ţe byla přístupná celá budova, byla nejčastěji vybavena výtahem, občas doplněným o plošinu. 92

93 Tab. 17.: Přístupnost toalet, podíl typů bezbariérové WC 10,1% upravené WC/chyby 6,6% pouze WC bez úprav 18,3% WC není k dispozici 65,0% Zdroj: Mapování přístupnosti Brna, vlastní výpočet, 2010 Přístupnost toalet v budovách ukazuje, ţe v případě, ţe zde WC existuje, coţ není u všech objektů pravidlem ani nutností, je třetinová pravděpodobnost, ţe půjde o bezbariérové. Část z toalet označených jako bezbariérové totiţ nevyhovují nárokům na ně kladeným, a tak pro ně byla vytvořena speciální kategorie. Z celkového počtu objektů však byly pouţitelné toalety pouze v jedné desetině. 93

94 11. ROZHOVORY Následující část práce je tvořena s ohledem a jistou inspirací dílem Imrieho a Kumarové. Autoři ve snaze dostat se k podstatě problémů spojených se ţivotem postiţených lidí a hledání jejich příčin a hlavních úskalí sáhli (motivováni snahou dělat geografii s postiţenými ) k metodě diskuzních setkání s respondenty. Rozdílem mezi jejich a tímto příspěvkem je rozsah (autorem studovaná skupina čítá cca 10 osob, oproti jejich cca 30) a také forma. S postiţenými proběhlo několik i opakovaných sezeních, při nichţ byly diskutovány určité okruhy otázek, ve snaze získat odpovědi co nejplynuleji a nejpřirozeněji, zároveň jim ale poskytnout moţnost vést směr rozhovoru kam jim vyhovuje, scénář a klíčové otázky však byly dány. Imrie a Kumarová zorganizovali skupinová sezení při nichţ respondenti diskutovali na vybraná témata. Autor v případném dalším studiu hodlá přistoupit i k tomuto, místo toho ale byly zvoleny individuální schůzky a podrobné, delší debaty. Díky nim tak mohly vzniknout i další kontakty, které metodou sněhové koule přinášely nové informace. 122 Diskuze byly zvoleny jednak pro jejich organizační jednoduchost (i kdyţ byly časově náročnější), ale také pro jejich osobnější a tím i důvěrnější charakter. Postupně vzniklo dvacet rozhovorů, z nichţ je část se souhlasem respondentů zaznamenána i v digitální podobě. Většinu se podařilo i zopakovat a případně prohloubit vybrané otázky, a to i v jiných ročních obdobích, čímţ se otevřely problémy, které se nemusely zdát původně zřejmé. Identitu respondentů nebudeme zmiňovat, s jejich souhlasem však budou pouţity citace některých vět, které při rozhovoru zazněly. Skupina respondentů čítala 11 osob, z toho 6 ţen. Dvě osoby nepouţívaly vozík, ale pohybovaly se s oporou berlí, 4 osoby pouţívaly elektrický a 5 osob mechanický vozík. Nejmladší z respondentů byl ve věku 28, nejstarší 58 let, většina z dotazovaných se pohybovala ve věku okolo třiceti let. Část z nich bydlela v chráněném domě s bezbariérovými byty, větší část však ve vlastním bytě (s příslušnými úpravami). Tři z respondentů byli postiţení po úraze, ostatní od narození, přičemţ u několika z nich mělo postiţení progresivní charakter. Koncepce práce Imrieho a Kumarové spočívá nejdříve ve zhodnocení politiky vůči postiţeným, poté v rozboru jejich pocitů a zkušeností a následně v návrzích na zlepšení. Tato kapitola témata politik vynechává, neboť byly rozebrány jiţ dříve (kapitoly 9. a 10.). Nejdříve se pokusíme ukázat, jak definují sami sebe postiţení samotní a jak na ně hledí společnost, poté poukáţeme na jejich ţivotní (historickou) zkušenost, abychom se alespoň krátce přenesli k tématu vnímání prostoru a pak hlouběji k otázkám na něţ klademe největší důraz, tedy k bariérám. Nakonec bude zmíněno, jak se respondenti staví k boji s bariérami, jak hledí na budoucnost a co případně navrhují ke zlepšení situace. Cílem tedy je na základě semistrukturovaných rozhovorů prohloubit a z jiného úhlu nahlédnout nejen na bariéry samotné ale i na to, co podle zkušeností respondentů stojí za jejich existencí. Tématicky se budeme pohybovat od chápání identity postiţeného, přes jejich zkušenosti, které by k tomuto chápání mohly směřovat, dále ke vnímání prostoru, cest, bariér a jejich zkušeností a interpretace, aţ ke způsobům emancipace a návrhům na řešení situace. 122 Tímto tématem psaní práce před více neţ rokem začínalo a velmi nedávno také skončilo, a právě tato osobní setkání jí pomohla v mnoha otázkách určitým způsobem nasměrovat a zároveň se s kaţdým dalším otevírala nová témata. Na těchto osobních rozhovorech se také nejvíce odrazil alespoň nepatrný posun pochopení problematiky autorem v podstatě objevoval pro něj neznámé, a aţ postupem času si uvědomoval šířku celé problematiky. Pomohly také v posunu od triviálnějších otázek k zájmu o citlivější témata, jeţ jsou s diskuzí o postiţení nevyhnutelně spojená, a také díky nim lze hovořit i o získání důvěry respondentů, která pomohla i při vyplňování jinak obtíţných časoprostorových dotazníků. 94

95 11.1 Identita V návaznosti na výše zmíněné teoretické práce chceme poukázat na to, jakým způsobem se formuluje identita postiţeného člověka. Jak na něj hledí společnost, jak se vůči němu chová, ale také jak postiţený definuje sám sebe, případně zda cítí, ţe existuje něco jako skupina lidí jeţ mají společného více neţ určité zdravotní problémy. Vozíčkáři, případně lidé, jeţ pouţívají berle, jsou se svým postiţením asi nejviditelnější, proto lze očekávat, ţe právě míra projevů, jimiţ se společnost vůči nimţ vyhraňuje bude nejvýraznější. Jak bylo řečeno dříve, je to, jakým způsobem společnost obecně pohlíţí na postiţené, přímým předpokladem i k tomu, jak s nimi bude zacházet. Respondenti odpovídali na otázku, jejíţ formulace je měla navést k tomu, zda-li existuje něco, co vozíčkáře (postiţené) spojuje, jak se na toto dívají oni sami a jak společnost a do jaké míry je jim jejich jinakost připomínána. Respondenti v těchto definicích odpovídají velmi různorodě. Shodují se však většinou v tom, ţe je jako postiţené spojují ţivotní zkušenosti a bariéry, s nimiţ se setkávají. Jeden z respondentů dodává, ţe právě to, ţe si prošli podobným ţivotem je spojuje, jinak ale, jak říká: Na nějaké vyšší, duchovní úrovni nás spíš nic nespojuje. K tomu můţeme citovat i další respondentky: Ţiju obyčejnej ţivot obyčejné ţenské. Kaţdej je jinej, dobrej špatnej, i vozíčkáři. Několik respondentů zmiňuje roli rodiny a výchovy, které jim pomohly v dětství, případně po úraze: Měla jsem štěstí na rodiče, vychovávali mě jako zdravé dítě. Jeden z respondentů uvádí, ţe mnohdy záleţí i na druhu postiţení a na tom, jak, s kým a co po úraze člověk vykonává, zmiňuje příklad sportovců, kteří:...jsou spolu spoustu času, dělají ty činnosti společně. Dodejme k tomuto ale i názor respondenta, který nepouţíval vozík, nýbrţ berle:...jsem černá ovce... nikam se nehrnu, snaţím se ţít normálně... Tímto bychom chtěli poukázat na pestrost názorů i pocitů na to, ţe něco jako kategorie postiţený člověk není vůbec jednoznačné, a to jen při vymezení samotných postiţených. Navíc, sami na sobě mnohdy nevidí nic výjimečného. To, jakým způsobem mluví o postiţených, silně odráţí jejich ţivotní zkušenosti člověk po úrazu mluví o přijetí postiţení, respondenti, kteří jsou postiţení od narození zmiňují historii svých zkušeností, a nakonec respondent, jehoţ postiţení je relativně nejmenší, se od něj distancuje. Zajímavý názor uvádí jedna respondentka:...ţivot na vozíčku bere člověk trochu jinak... má víc přístup k duchovnu a k víře měl víc času uvaţovat, na přemýšlení... 95

96 Podíváme se také na to, jak respondenti chápou vztah společnosti a postiţených a jaké mají s tímto zkušenosti. Tyto vztahy rozebírá i Imrie s Kumarovou, a zmiňuje zejména stud a jakýsi podvědomý strach z postiţených. Jeden z respondentů postoj společnosti shrnuje jako jistou rezervovanost: Člověk si není jistý, neví, nemá zkušenosti, časem se to změní lidé si zvyknou. Zde však nezaznívá pesimismus, jako právě z rozhovorů Imrieho. V návaznosti na to další respondentka říká, ţe:...my jsme ti, kteří vypadávají ze společnosti a je na nás se začlenit. Navíc podle ní souvisí postoje společnosti ne na vozíčkářích obecně, ale na jedincích, kteří se setkají, ať jsou postiţení nebo ne nechce paušalizovat. Zmiňuje ale jeden aspekt říká, ţe:...velkou roli hraje image, jak ten člověk vypadá... Tím v podstatě naráţí právě na reflex, jeţ můţe být ve společnosti zakořeněný, dodává ale, ţe tomu často mohou postiţení napomáhat, třeba tím ţe o sebe nedbají. Další respondentka pak uvádí i příklad agresivních či opilých vozíčkářů s tím, ţe si to lidi zapamatují. Všimněme si ale, ţe někteří postiţení kladou váhu začlenění se do společnosti nejen na bedra společnosti, ale i na sebe samé. Na toto navazuje další respondent s tím, ţe v lidech funguje vůči postiţeným jakýsi:...automatickej reflex: kripl rovná se mentál Navíc dodává, ţe lidé obvykle neví, jak s ním komunikovat, sám říká, ţe je lepší, kdyţ začne sám postiţený. Jiná dotazovaná dodává, ţe chápe, proč se k ní tak lidi chovají:...protoţe špatně mluvím... já s tím uţ počítám trochu... Zmiňují tedy svou odlišnost od normálu jako příčinu jiného chování společnosti. K tomuto se přidávají další, jiţ spíše negativní zkušenosti. Jeden z respondentů měl například problém s kolem na vozíku, a kdyţ mu chtěly děti v obchodě pomoct, rodiče je odvedli se slovy Nedívej se na něj! Jak kdyby ode mě mohly něco chytit... Další dotazovaná uvádí, ţe často potkává maminky a ty říkají svým dětem: Neukazuj, neptej se, to není slušný! Říká, ţe pak není divu, ţe se v dětech pěstuje pocit, ţe:...je to něco špatnýho být s berlema. Na zkratkovitost vidění upozorňuje také, kdyţ říká, ţe společnost bere postiţené často jen jako vozíčkáře Dále mnozí postiţení upozorňují na to, ţe pokud s někým jednají a nejsou u toho sami, nakonec ten člověk často nemluví s nimi, ale s jejich doprovodem....lidi s váma z 90% nekomunikujou prostě se baví s asistentem. či 96

97 Kdyţ jsem sama, moc na mě nereagují, aţ kdyţ jsme dva. Tedy v souhrnu můţeme hovořit o projevech přehlíţejícího jednání majority a jejich reprodukci (rodiče-děti), které mohou skutečně pramenit ze strachu či ostychu ze setkání z neznámého. Reakce společnosti hodnotí také ve chvílích, kdy od ne-postiţených lidí potřebují pomoci, například při nástupu do vozidel MHD či při občasných nehodách, jeţ se mohou přihodit. Někteří respondenti nemají problém si o pomoc říct, spíše naopak, jiní ale mají rezervovanější pocity:...uţ mi to přijde přirozený, nečekám pomoc od kaţdýho. Opačným příkladem je zkušenost z cesty na hrad Pernštejn, která je náročná a lidé jí nabízeli pomoc, říká, ţe to bylo: milý, ţe neodvrací hlavu, ţe jako nevidí Roli v tom mohou hrát pozitivní zkušenosti, kdy se pomáhající zeptá, nechá si vysvětlit co a jak je potřeba, ale i nepříjemné zkušenosti, například jedna z dotazovaných při vystupování z MHD upadla, a místo aby se dočkala pomoci se jí stojící na zastávce smáli, ţe je opilá. Podobně další respondent, který o svém postiţení při pracovních pohovorech raději nemluví, neboť má obavy, ţe by odradilo zaměstnavatele. O zaměstnání se zmiňuje také tento:...spousta firem neví, ţe existuje vozíčkář jako já a můţe dělat vše. Přičemţ naráţí právě na neznalost problematiky, která mezi lidmi je. Otázku jinakosti hodnotí jedna dotazovaná následovně: Jinakost rozděluje... ale kdyţ o ní vím, mám jí v dobrým vyuţít! Tím navazuje na Imrieho, který v několika svých pracích říká, ţe důraz má být kladen ne na hledání problémů, či pojmenovávání rozdílů, ale na jejich oslavu, směřující k pestré a bohaté inkluzivní společnosti. Na závěr jedna věta, jeţ se stala mottem celého tohoto tématu:...je to o lidech... 97

98 11.2 Ţivotní zkušenosti Na formulaci toho, kdo je postiţený a jak se na toto dívají samotní postiţení, ale i toho, jak je to chápáno společností, se nutně podílí vývoj ve společnosti. Proto byla zařazena otázka směřující k tomu, abychom se dozvěděli, čím dotazovaní prošli, jaké jsou jejich zkušenosti s minulým reţimem, se vzděláním, hledáním práce či bydlení apod. Dále nás zajímal také pohled postiţených do budoucnosti. Část dotazovaných, kteří jsou postiţení od narození, má společný bod v tom, ţe strávili dětství v ústavu, a to typicky v brněnské Kociánce. Vzhledem k jejich věku zde zaţili i minulý reţim, a tak mohou porovnávat se současností....tehdá byla jen Kociánka a Jedlička. Navíc právě proto, ţe byli odklizeni do ústavů je společnost často neviděla a stávali se tak něčím v podstatě exotickým, například pro své vrstevníky: a děcka si myslely, ţe jsem blbá... Podobně i další: Děcka se mě smály, ţe chodím s kulometama. K ţivotu v ústavu se jedna respondentka vyjadřuje stručně: Bylo to nelidský. Po převratu pak, jak říká další, došlo k tomu, ţe: Po roce 1989 se brána otevřela a otvírá se otázka inkluze. Respondenti, kteří jsou na vozíku po úraze postiţení a jejich problémy spíše nereflektovali, neviděli je. K posunu jeţ nastal během této doby se vyjadřují například takto: jsou lidi vidět. tolik na tebe ti lidi neciví Všichni obecně, jak bylo řečeno výše, během studia prošli brněnskou Kociánkou, někteří pokračovali či pokračují i ve vysokoškolském studiu, zde se však setkávají s bariérami, které v jednom případě v podstatě nedovolily dostudovat. Dalším tématem bylo zaměstnání. To je právě dnes, v době tzv. ekonomické krize problém, který můţe být velmi palčivý. Jednak je těţké místa získat, a dále také můţe být problém, pokud člověk zaměstnán není a pobírá státem garantované dávky, ţe v době, kdy se všeobecně prosazuje politika úspor dojde i na šetření na postiţených. Sehnat práci obecně trvá jednou tak dlouho, ale kdyţ člověk chce... Tento názor však rozporuje další, který na toto téma zazněl v kritickém duchu:...kriplové se často moc nesnaţí, radši budou nadávat... Jeho autor pokračuje s tím, ţe větší problém neţ samotná práce můţe být její průběh a vůbec příprava na ni. Z toho můţe vyplývat i nezájem zaměstnavatelů. Mnohdy tak podle něj jde spíš o zaměstnanost pro zaměstnanost. Práce má smysl pro pocit, ţe jsou potřební... 98

99 Jako zkušenost se získáním práce jeden z respondentů zmínil roli Ligy vozíčkářů jako organizace, která mu pomohla se k ní dostat. Částečně jsme se otřeli i o otázky bydlení. Odpovědi na toto téma zněly v tom smyslu, ţe byl problém získat byt (v konkrétním případě od Svazu Invalidů), dotazovaná to zhodnotila tak, ţe: Byty nejsou pro zdravý, natoţ pro nás V dalším rozhovoru s toutéţ dotazovanou jsme se k tématu bydlení vrátili byla jí totiţ po dlouhodobých problémech vyměněna vadná plošina u bytu, a tak shrnuje: Nedokáţete si představit, jakej je to dar, moct přijít domů Pohled na budoucnost Krom minulosti nás zajímaly i otázky na pohled do budoucna, tuto problematiku například ţádný ze studovaných autorů nezmiňuje. Ptali jsme se na to, s jakými pocity, v kontextu se zkušenostmi z minulosti očekávají budoucnost, jak se na ni případně připravují. Důvodů této otázky můţe být více jakým způsobem se zajišťují, jak upravují svoje okolí, jak hodnotí například příchod stáří. Většina respondentů na tuto otázku odpověděla, ţe do budoucna se nijak zvlášť nezajišťují, jeden z nich projevil obavy, co přijde, aţ bude starší. Můţe být hůř... ale nijak se nejistím... Na otázku, jak si představují vývoj do budoucna často odpovídali spíše s humorem, ale obecně v pozitivním tónu: Všecko bude lepší, všecko jde dopředu....asistenční robot, čekám ho tak za 40 let, koulel by se za tebou, pak by udělal co je potřeba, a pak by se i sám nabil... Další z respondentů očekávají řešení, serióznější, spíše na poli medicíny, jeden z nich se i účastní výzkumu, jeţ by k tomuto pokroku mohl přispět: Čekáš, co bude jseš ve výzkumu, můţeš mít šanci, třeba jen jednu za ţivot! Někteří pak v návaznosti na pohled do budoucna hodnotí změny, k nimţ postupně dochází, například v oblasti pomůcek. Které dřív nebyly k mání, zatímco, nyní:...kočárek, vozík pro invalidy, prostě nebyly... a dneska jdu na výstaviště a mají tam houpačku pro invalidy! Jeden z respondentů ale přidává, ţe současná doba nemusí postiţeným ve všem přát myslel tím nemenšící se automobilismus, a zmiňuje statistiku, ţe kvůli automobilům přibývá 200 vozíčkářů ročně. čím je víc aut, tím je víc vozíčkářů... 99

100 11.3 Prostor a jeho vnímání Nyní jiţ přistoupíme k tématům prostorovějším. Hned na úvod jsme se chtěli respondentů zeptat na otázku, která má spíše charakter řečnický, ale zajímala nás první reakce, to co je napadne, pokud se vysloví slovo prostor, co si jako prostor představují, jaké má pro ně významy, emotivní zabarvení. Dále pak jiţ konkrétněji jsme se dotazovali na prostor města 123, jaké body v něm povaţují za klíčové, jaké funkce by mělo město splňovat, a také na to, zda-li cítí rozdíl v aktivním a pasivním prostoru a jak a podle čeho se v prostoru pohybují. Odpovědi na to, co se respondentům vybaví u slova prostor byly následující: tundra, rovina neomezená velikost odnikud nikam volnost pohled z balkónu na půl Vysočiny Jedna respondentka se nad tímto zamyslela hlouběji a uvaţuje o více rozměrech chápání prostoru:...osobní, společenský, prostor rozjímání... Tedy na tento, ač velmi abstraktní pojem, se nevztahují ţádné negativní asociace. Ptali jsme se proto, abychom zjistili, jestli se v respondentech nehromadí něco jako strach z cest, případně z neznáma, jestli jejich zkušenosti neovlivňují vnímání prostoru i na té nejobecnější úrovni. Pokud jsme ale otázku poloţili jinak, respektive ji rozvinuli, odpovídají titíţ respondenti zcela opačně na to, jak vnímají prostor odpovídají, ţe:...strašně bariérově, kdyţ se nemůţeš nikam dostat či rozvíjí tuto myšlenku s tím, ţe prostor vnímají jako síť cest kde přemýšlí, kudy se musí v daný moment pohybovat, jaké je počasí a délka trasy, jakou cestu tedy vybere. V případě jinak poloţené otázky, kdy měli naznačit své pocity tedy jiţ přichází negativní asociace. Na otázku, co povaţují za zásadní body v prostoru, byla ponechána interpretace odpovědi na respondentech, všichni se však shodli na tom, ţe nejzásadnější jsou bariéry, potaţmo konkrétně schody. Velmi často zazněly i bezbariérové toalety, méně často pak obchody, dopravní, kulturní či restaurační zařízení. Zazněly pak i kopce, jako jedna z forem překáţek. Jedna z odpovědí pak zmínila zajímavou věc jako klíčové body v prostoru označil respondent věţe kostelů jako orientační bod. 123 Města jako hlavní arény vztahů, o nichţ mluvíme, podobně na město omezují své práce i citovaní autoři. (viz. Poznámka 15 na straně 28) 100

101 Další zúţení tématu bylo při otázce, co je napadne, pokud se řekne prostor města. Často zmiňovali, ţe u slova prostor mají pocity spíše pozitivní, u sousloví prostor města pak začínají převládat negativní, či neutrální asociace. Prostor města tedy vyvolává například tyto asociace: mám ráda svoje město důleţitost bezbariérových míst Kapucínské náměstí budovy, doprava paneláková dţungle územní plán, stresující pocity, hluk, lidi, nutnost pozornosti Spolu s konkrétnějším dotazem tak přichází i konkrétnější odpovědi, obecně zaměřené na nabízející se městské asociace, ale objevují se jiţ negativní vlastnosti, jeţ spolu se zastavěným prostorem mohou přicházet. Dalším dotazem bylo, jaké zásadní funkce by mělo město podle respondentů splňovat, ptali jsme se částečně jako doplnění otázky na zásadní body v prostoru, často docházelo k jejich průniku, ale šlo i o to, pokusit se najít nějaký společný prvek, jeţ povaţují za důleţitý. Společným bodem byla chvála velkého města, které nabízí více moţností, dokonce zaznělo, ţe Brno je dobrý pro vozíčkáře. v tom kontextu, ţe u nás není lepší místo a zároveň jako srovnání s okolím. Reakce na hlavní funkce města byly následující: kultura, zdravotnictví sportovní areály doprava a třeba i odklízení sněhu přístupné stavby a zajištění dopravní obsluţnosti kultura, nákupy, lékař pivo Velkou roli přisoudili dotazovaní veřejným sluţbám jako je právě doprava, coţ by bylo očekávané, dále ale také kladou důraz na objekty, u nichţ jiţ bývá problém se zajištěním přístupnosti (viz Kapitola 10.) Při otázce na aktivní a pasivní prostor odpovědělo jen několik respondentů, ovšem tak, ţe jeden je nerozlišoval oblast, kde se pohybuje obvykle má podobnou (širokou) jako tu, jiţ spíše jen zná. Další respondentka uvedla, ţe cítí, jak se její aktivní prostor následkem postiţení zmenšil na úkor toho pasivního. Posledním příkladem pak je respondent, který se pohybuje jen na malém prostoru: Oblast, co vyuţívám je nepoměrně menší neţ ta, kterou znám. Naopak dotazovaný, který často cestuje, ať ve městě tak mimo ně uvedl, ţe: člověk má svůj přirozený prostor, ale nemá problém jet někam, kam to nezná Zde hraje výraznou roli styl ţivota, dostupnost dopravy i umístění bydliště. Přesně tito tři respondenti jsou toho příkladem, neboť první jezdí pravidelně na delší trasy automobilem, včetně té do zaměstnání, druhá ráda cestovala, činí jí to však jiţ potíţe, třetí bydlí v centru, nedaleko od místa zaměstnání a poslední je toho času nezaměstnaný, který má ale mnoho různých aktivit. 101

102 Cesty prostorem a informace o nich V souvislosti s obecnými otázkami na prostor jsme se zajímali také o to, jakým způsobem se dotázaní pohybují, ve smyslu, jestli mají rutinní cesty, jestli je mění, jak se orientují, ale také jak si zjišťují, kudy a kam se mohou dostat, a zda funguje něco jako informační síť mezi lidmi, která tyto informace pomáhá šířit. Jako první zmíníme jednu věc na kterou upozornila sama dotazovaná: Pěšky kdyţ jdu, to musím říkat pořád! Sama je od narození na vozíku. Nejde o nic objevného, spíše jen o ukázku, jak umí být jazyk neohebný. Můţeme snad dovozovat, ţe vozík neberou postiţení jako dopravní prostředek, ale jako součást sama sebe, to je ale moţná aţ příliš odváţný výrok. Co se týče pravidelnosti cest a jejich obměn, coţ souvisí i s mapováním časoprostorového aspektu ţivota, ptali jsme se zejména na pravidelné cesty. Ty obvykle obnáší cestu do práce a domů, případně spojenou s nákupem či plněním dalších povinností. Zajímavé je, ţe několik respondentů uvedlo, ţe nemá rádo stále stejné cesty, a tak například cestou do práce podle nálady, času a venkovních podmínek pokud moţno střídají různé varianty. Na toto navazoval dotaz, zda-li mají představu o tom, kudy se pohybují, jestli mají jakousi mapu v hlavě, podle níţ se orientují, zda-li po paměti, a jak moc se soustředí na cestu a orientaci. Jeden z respondentů uvádí, ţe existujou dva typy lidí, jedni se orientujou a druzí ne a těch druhých je mezi vozíčkářema víc. Doplňuje (spolu s ním i další dotazovaná) tím, ţe půl ţivota na Kociánce a pak netrefí ze Svoboďáku. Čímţ v podstatě zdůvodňuje tento problém tím, ţe postiţeným chyběla moţnost vyvinout si orientační smysl, která zdravým lidem upřena nebyla, a dává toto do souvislosti s institucionalizací. Pokud se vrátíme o kousek zpět, ke zmínce, ţe se otevírají brány ústavů, je teoreticky moţné čekat, ţe se toto zlepší. Autor tohoto výroku ale navíc právě k orientaci a poznání vlastního města v rámci dobrovolnické organizace pomáhá jako jeden z pořadatelů šifrovací hry pro vozíčkáře, zaměřené právě na putování Brnem. Co se týče obrazu cesty v hlavě, prakticky kaţdý dotazovaný má své trasy, a pak jak někteří uvedli: vţdycky jedeš a víš tak naučený, ţe uţ vůbec neuvaţuješ nekoukám, jdu, přemýšlím, jen čučím na zem Dalším bodem, který nás zajímá je to, jak se informují na cesty, kudy pojedou, a jak vybírají, například pokud daná místa neznají. Jeden respondent uvedl, ţe v neznámých místech improvizuje dle svého odhadu, a k cestám k nim poznamenal: dobrodruţnější způsob veřejnou dopravou V naráţce na problémy s plnými prostředky či maminkami s kočárky. 102

103 Právě co se dopravy týká, vyuţívají často internet a moţností integrovaného jízdního řádu vyhledávat například bezbariérová spojení: aby měly co nejmíň přestupů a co nejvíc času na ně Jinak také uvádí různá internetová fóra či organizace v místech, kam se chtějí vydat, či místních, na které najdou kontakty přes internet. Na internetu vyhledávají informace o dopravě, ale také o přístupnosti cílů svých cest (jeden z respondentů uvedl jako tip Severní Itálii, další hovořil o vyhledávání přístupných míst v Pardubicích). Jedna z dotazovaných uvádí, ţe raději vynechává úředníky a média, další pak vtipně dodává: Na průzkum terénu pošlu přítele Tímto se dostáváme k tomu, ţe nás zajímalo, jestli fungují i jakési sítě, po nichţ běţí informace například o trasách či přístupnosti, a odpovědí dotazovaných bylo, ţe jednoznačně ano. Trasy se předávají, ale mezi lidima co ţijou aktivně kdo se optá Zmiňují ale občasný problém relativnosti přístupnosti tedy to, ţe co jednomu přijde přístupné, nemusí být i pro druhého. Jedna z dotazovaných navíc přidává zkušenost, kdy je jedna cesta pro ni přístupná, ale pokud jí jde opačným směrem, mění se v překáţku. Jeden z dotazovaných, který se pohybuje o berlích, na toto téma nakonec prohlásil: Jsem strašně rád, ţe vlastně nemusím řešit nepřístupnost 11.4 Bariéry a přístupnost Bariéry a přístupnost jsou dvě úzce související témata, nebýt bariér, není třeba řešit přístupnost a prostupnost prostoru. Ptali jsme se nejprve na bariéry a přístupnost obecně, ve smyslu vnímání bariér, následně jejich obecnějšího určení (dichotomie přístupné vs. nepřístupné), pak na konkrétní zkušenosti respondentů, na to jak je přístupné jejich okolí, kde uspokojují svoje potřeby a také případně i na srovnání prostoru Brna s jinými (městy, státy). Zajímaly nás ale také, jak řekla jedna respondentka bariéry v lidech, tedy přeneseně to, kde dotazovaní vidí příčiny vzniku omezujícího prostředí Bariéry obecně Začali jsme otázkou, na niţ jsme čekali jednoduchou odpověď co je to bariéra? Dotazovaní odpovídali naprosto jednoznačně: Schod! Označili tak nejevidentnější překáţku, která je při cestách potkává. Někteří ještě (speciálně v zimě) dodávali, ţe je napadá sníh, dále byly zmíněny také koleje. Pak jsme ale chtěli vědět i další podrobnosti. Proto jsme se ptali dále, jak vnímají bariéru, co chápou jako bariéry. A jaké jsou u nich obecně nároky na dispozice prostoru, aby se v něm mohli pohybovat. Za všechny na chápání bariér odpověděla jedna respondentka, která zmiňuje, ţe jsou bariéry psychické, bariéry v lidech, a to i v těch, kteří by pomohli, ale neví jak a fyzické, to je jasný 103

104 V hodnocení vnímání bariér se objevují výrazy, jako: stres neznalost nepříjemnosti bezohlednost Vliv omezujících faktorů na rozhodování o cestách je z těchto slov jasný. Krom ale tohoto pocitového vnímání jsme se ptali na konkrétní konfiguraci terénu, která je pro ně jiţ omezující, z čeho mají dotazovaní jiţ respekt, a co naopak ještě dokáţí překonat. Jak říkají samotní, musí být po cestě pozorní, jedna respondentka uvedla, ţe: vozíčkář musí furt čučet na zem Spíš ale ve smyslu toho, aby se vyhnula překáţkám, neţ (jako dříve zmíněný) bezmyšlenkovitý pohyb. Omezení představují jednoznačně schody, jejich výšku hodnotí různí respondenti jinak mladý muţ, který sportuje, a pouţívá mechanický vozík, prohlásil: 30 centimetrů uţ je moc ale 27 ještě dám! Uţivatelka elektrického vozíku na podobnou otázku odpovídá, ţe: Kdyţ se řídí dobře, tak se dá 10 centimetrů přejet i s elektrickým vozíkem. Dotazovaní, kteří nepouţívali vozík ale berle, se shodli na tom, ţe jim vadí zejména chybějící zábradlí na schodištích. Shodli se ale na tom, ţe s pomocí druhého se dá překonat i větší schod to však platí pouze s mechanickým vozíkem, elektrický je příliš těţký. Pokud se dostaneme i dál, neţ ke schodištím, byly jako další překáţky a problémy zmiňovány zejména špatný stav terénu a jeho sezónní variace: výkopy, písek a štěrk největší bariéry jsou v přírodě, v lese. zimní počasí led a sníh nahrnutej Kdyţ padá sníh, říkám, ţe uţ zase! koleje a lavičky úzký na projetí Rozbitý sklinky po oţralcích píchneš dušu. V podstatě jde o to, ţe co si zdravý člověk představuje jako nepořádek na ulici a při pohybu ho ani nevnímá, se pro postiţeného, navíc s ohledem na jeho kondici, můţe stát na cestě zásadním problémem. Například tuto zimu jiţ proběhla kalamita, a právě kvůli ní několik respondentů uvedlo podobně, ţe: jsem ani nevystrčil čumák V budovách a jejich interiérech jsou zmiňovány například přepáţky v obchodech a bankách, které leţí mnohdy příliš vysoko, a navíc i chování obsluhujících, kteří: nekoukají, aby s váma nemuseli mluvit Zmiňovány jsou také problémy v dopravě, například konflikty s maminkami s kočárky dotazovaní v několika případech zmínili jejich bezohlednost. Ozvala se ale také kritika toho, ţe design dopravních prostředků je zaměřen čistě jen na vozíčkáře (dotazovanou, jeţ se pohybovala o berlích), opakovaně zmíněny byly také nástupní ostrůvky, zejména v případě tramvajových linek: to ţe nastoupíš do šaliny, neznamená, ţe vystoupíš. 104

105 Bariéry konkrétně Konkrétními bariérami míníme zkušenosti dotazovaných s místy přímo v Brně. Nejdříve byli respondenti tázáni na dispozice jejich okolí. Zde je vhodné zmínit, ţe většina z respondentů ţila v Brně, kromě jednoho, který je z Ochozu, ale do Brna kaţdodenně dojíţděl. Tři z nich bydleli v jedné, společné lokalitě, na dalším místě pak bydleli dva, ostatní pak byli rozptýleni po městě, ani jeden však neţil přímo v kvadrantu mapovaném v kapitole 13. Blízkým okolím rozumíme spíše pěší vzdálenosti a cesty za kaţdodenními potřebami (drobný nákup, blízká restaurace apod.). Záţitky z blízkého okolí se tak různí. Dotazovaní, kteří bydlí na Vinohradech povaţují své blízké okolí za přístupné, slovy jednoho z nich: všecky důleţité věci dobře přístupné, jediným problémem jsou nájezdy na chodníky. Okolí je v této části tedy relativně v pořádku i pro uspokojení kaţdodenních potřeb, i přesto jedna ze zdejších dotazovaných jezdí raději za nákupy do TESCO v Králově Poli, případně aţ do GLOBUSU. Podobně bezproblémové okolí mají respondenti z ulice Křenová, kteří, jak jedna z nich uvádí, nemají problém se dostat během krátké doby do Vaňkovky, navíc na samotné Křenové jsou přístupné různé cíle. Co však kritizují oba zde bydlící, je logika dopravy, kdy je jedna zastávka s ostrůvkem s nájezdem, a druhá za ní jiţ ne. Naopak dotazovaná z Obřan, kde její okolí tvoří stará zástavba, ho označuje (co se objektů týče) jako naprosto nepřístupné. Navíc kritizuje charakter a řešení pěších přechodů a ostrůvků na Tomkově náměstí. na nákupy do TESCO v Králově Poli, tady tak maximálně chleba, a to chodí manţel Podobně hovořil i jediný respondent, ţijící v brněnském suburbánu. Pošta, obecní úřad, hospoda ani cukrárna nejsou bezbariérový Ukazuje se tak, ţe nověji postavené a centrálněji poloţené lokality jsou přístupnější, zároveň ale také ţe místa, v nichţ se dochovává alespoň částečně vesnický charakter zástavby (viz příklady výše) znamenají, co se přístupnosti týče, velký problém. Otázky dopravy a její bariérovosti zmiňovali dotazovaní velmi často, typicky kritizovali blízko poloţené zastávky a jejich ostrůvky (Trávníčkova, Vlhká-Masná, Moravské náměstí během rekonstrukce atd.). Příklad za všechny zmiňuje jedna respondentka, která pokud chce při cestě od Husovic směrem do centra vystoupit na Malinově náměstí, tak musí: přejet na Hlavní nádraţí, vystoupit, přestoupit, přejet na Maliňák abych tam mohla vystoupit z jedné strany je ostrůvek a z druhé ne! Mnohdy právě u tohoto zaznívaly poznámky směrem k logickému myšlení osob, které toto naprojektovaly a postavily ty se nabízí, neboť je zvláštní a pro člověka, který tyto problémy nezná, těţko představitelné, ţe na jedné zastávce můţe nastoupit, ale jiţ ne vystoupit (či naopak). 105

106 Na další bod v dopravě tentokrát na vlakovém nádraţí upozorňuje jedna dotazovaná, kdyţ udává, ţe na Hlavním vlakovém nádraţí v Brně zaţila problém s výtahem, a bylo třeba volat telefonem ovšem linka byla placená. Dalším širším okruhem, ke kterému se často stočila diskuze, se staly cesty dotazovaných za kulturou. Dost z nich navštěvuje relativně často různá kulturní zařízení divadla, kina, koncerty, a tak bylo toto téma akcentováno relativně dost. Navíc, jak se ukazuje, kulturní zařízení bývají často bariérová. Příkladem mohou být starší budovy divadel, například Bolka Polívky, kde respondentka ocenila pomoc divadelních zřízenců či Národního divadla na Malinově náměstí, kde musela absolvovat cestu zadním vchodem, různými chodbičkami a spoustou nepořádku. Jiný respondent uvádí příklad kina Art, kde byl původní přístup zadním vchodem, ale ten po rekonstrukci upravili za schod a nyní je jiţ nepřístupný. Další respondentka uvádí příklad Městského divadla, kde je sice bezbariérový přístup, ale nakonec si sedla a měla zábradlí přímo před obličejem, či problém z kina Špalíček, kde jsou sice v sále místa pro postiţené, ale nejblíţe k plátnu takţe hůře vidí. K analýze překáţek přidáme ještě jednu poznámku ta od jiného z respondentů nezazněla, ale jedna z dotazovaných se po úraze, který jí způsobil automobil, bojí přecházet jeden konkrétní přechod, jak říká sama, nejedná se o bariéru, je to spíše psychická překáţka pokud se vrátíme o dvě strany nazpět, obecně jsou bariéry vnímány jako stresující a nepříjemný faktor, který patří k cestám dotazovaných. Srovnání bariérovosti Brna s jinými místy, s nimiţ mají respondenti zkušenosti, nedopadá pro Brno nijak negativně. První postřeh, který uvádí cestování, zmínil jeden z respondentů: problém dostat se z města je větší neţ pohyb v městě samotném. Někteří respondenti hodnotí Českou republiku jako celek, a tak v ohledu bariérovosti ve srovnání s vyspělejším světem zaznívá, ţe: jsme pozadu a budem Jeden z dotazovaných srovnává Brno a Prahu s tím, ţe je v Praze často problém s metrem a navíc zde není tak velká nabídka nespeciální dopravy Jedna z dotazovaných, která více cestovala, vyjmenovává příklady zkušeností z Itálie, kde se cítila dobře, ale chyběly jí bezbariérové toalety a Londýna, kde ji kvůli poţárním předpisům striktně odmítli pustit do muzea. Na Itálii navazuje další dotazovaný, s tím ţe má rád Bibione, kde jsou vhodné terény i dobrá přístupnost. Další respondent k tomu dodává, ţe je pro něj vyspělý svět lepší, ale ne tak historická centra, v tomto mu vyhovuje právě Brno. 106

107 Bariéry v lidech Jak uvedla jedna respondentka, dají se bariéry dělit na ty hmotné a na ty nehmotné. Nehmotné nazvala bariérami v lidech, coţ povaţujeme za relativně přesné vyjádření. Mowl a Fuller toto souhrnně nazývají jako tzv. kulturní imperialismus, dalo by se říci jako jakýsi souhrn předsudků vůči postiţeným. V části věnované formulaci identity postiţeného jsme ukázali, jakým způsobem na postiţené obecně reagují, nyní bychom toto téma chtěli rozvinout i v souvislosti s bariérami a přístupností na konkrétnějších příkladech. Imrie a Kumarová se ve své práci vyjadřují k roli expertů úředníků, stavebníků, developerů, projektantů značně skepticky. Kritizují nedostatek vhledu, či vůbec znalosti problematiky, případně bohorovný a přehlíţející postoj. Pokud jsme se dotazovaných ptali na to, kde leţí kořeny bariér, se kterými se setkávají, dostáváme se mnohdy k podobné odpovědi. A tak zaznívá, ţe: Úředníci a plánovači mají přece tak strašně moc moţností jak to zjistit, jak to udělat bezbariérově Ono se nemusí měnit vyhláška, ta je psaná dobře, ale musí se změnit myšlení lidí. projektanti si nemusí uvědomit, ţe tam ten schod nemusí být... ale často to chcou odrbat Projektujou to lidi bez osobní zkušenosti, případně si nepozvou a nezkonzultují to s těma, co je mají. jsou líny mrchy Tyto názory ukazují to, ţe právě hlas postiţených můţe být v plánovací praxi často přehlíţen. Problémem ale je, pokud se pokusí sami napravit tento stav často se setkají právě s přezíravým postojem. Jedna z dotazovaných uvedla, ţe: Kdyţ jsem tam byla (na úřadě), odmítli se mnou jednat, ale sotva přišla paní z Ligy, obrátili o 180 stupňů! Zde právě přichází ukázka toho, jak významnou roli mohou hrát organizace postiţených při vyjednáváních, a v kontrastu s tím pozice samotné postiţené. Tento problém ale není, jak by se mohlo zdát jen otázkou stavebních úředníků. Dotazovaní uvádí škálu případů, kdy si člověk bezděky neuvědomuje, jaké mohou mít potřeby, a tak jim uvede špatnou informaci. Lidi tomu nerozuměj zavoláš, a řeknou ţe je to bezbariérový, ale reálně není. Někteří tyto otázky příliš neřeší, dalo by se říci, ţe spoléhají na náhodu, ve smyslu: Dojedeš, zavoláš, donesou neřeším to, lidi buď pomůţou, nebo tě pošlou do prdele. Jedna z respondentek pak uvedla také přístup, se kterým se setkala na pokladnách některých kulturních institucí. Jedná se o to, ţe by měla mít nárok na slevu (s průkazem ZTP), ten jí ale na jedné pokladně odmítli dát, zatímco jindy a na témţe místě ano. Navíc uvádí zkušenost s přivolaným vedoucím, který jí na to řekl, ţe mám být ráda, ţe sem vůbec můţu jet To ilustruje jistý typ pohledu, ţe společnost úpravami prostředí či právě slevami pro postiţené jim v podstatě vykonává jakýsi druh sluţby omezuje se na jejich úkor, a z toho vyplývá, ţe by postiţení neměli protestovat, ale být rádi. 107

108 11.5 Boj s bariérami Dotazovaným jsme také kladli otázku, nakolik bojují a snaţí se ovlivnit prostředí, které je omezuje, jakými prostředky, a jaké postavení zaujímají. Vzhledem k tomu, ţe prvotním místem, na němţ se autor seznámil s potenciálními respondenty a také jich několik získal, byla Liga Vozíčkářů, byli její zaměstnanci různou mírou a různým způsobem angaţovaní v její činnosti. První dotazovaný tak na základě vlastní iniciativy, ale s pomocí Ligy pomohl upravit dopravní ostrůvek jednal se stavebním odborem na Vinohradech a s Brněnskými komunikacemi. Další pak prohlásila, ţe se neangaţuje přímo, ale je moţné jako formu šíření osvěty ( boje ) chápat její práci v poradně Ligy a výuku na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Další respondenti mají podobné zkušenosti, ovšem se střídavými úspěchy, typickým tématem je boj za dopravní ostrůvky. Jedna z dotazovaných pomáhala DPMB s konzultací trasy dopravní linky, za kterou sama bojovala, další se (ač neúspěšně) snaţila zpřístupnit výtah v městském divadle. Kauzou, která stojí za zmínku, a pronikla i do českých médií je jeden z respondentů, který vede internetový deník, pomocí něhoţ se vyjadřuje k poměrům v ústavu Kociánka. 124 Další respondent vede internetovou stránku o trasách pro vozíčkáře. Případem, který má mnohem menší měřítko, avšak pro dotazovanou naprosto zásadní důleţitost byla úprava zvedací plošiny, která jí pomáhala dostat se k bytu. Ta byla, jak později zjistili, úmyslně (!) dodavatelskou firmou poddimenzována, dotazovaná na ni i přesto byla po několik let odkázaná. Její jednání s úředníky popisovala tak, ţe dokud byla sama či s manţelem, tak ji odbyli, ale nakonec, v momentě, kdy se do spolupráce intenzivněji vloţila Liga Vozíčkářů, se vše změnilo, a jak říkala: jak se říká, moţná nejsou, ale peníze najednou byly, všechno najednou šlo a plošinu máme! Na těchto příkladech bychom rádi ilustrovali sílu, jakou můţe reprezentovat neziskový sektor prostřednictvím organizací zdravotně postiţených, v případě ţe má moţnosti a znalosti problémy nejen řešit, ale také je případně i úspěšně prezentovat veřejnosti. Podobně i internet jako médium, které je všeobecně rozšířené, můţe výrazně napomoci k šíření poznání a pochopení problémů, jimţ postiţení čelí. Obvyklá odpověď, s jakou na otázku, jak bojují v otázkách přístupnosti a těchto témat, hned přišli téměř všichni respondenti, byla: já nejsem moc dobrej bojovník Obecně však všichni souhlasí s tím, ţe je třeba bojovat: Boj, i kdyţ sisyfovskej je potřeba Autorka tohoto výroku pak dodává, ţe cílem je: Aby nás brali normálně A zároveň říká, ţe prostředkem je: dávat příklad spíš jen ţivotem aby lidi si udělali dobrý názor na vozíčkáře. 124 K nalezení na adrese: ( ) 108

109 11.6 Návrhy Nakonec jsme poloţili otázku, co by dotazovaní navrhovali, jestli mají jakýkoliv nápad, jakým způsobem změnit situaci k lepšímu. Ty můţeme rozdělit v podstatě do tří malých okruhů. Tím prvním je doprava dotazovaní navrhují zlepšení, zejména na úrovni plánování spojů. Jedna dotazovaná navrhuje, aby se vytvořilo například místo právě pro invalidu, který by měl za úkol hlídat, korigovat cesty tramvají a trolejbusů, tak aby jezdily dobře a tehdy a tam kam je třeba. K tomu dodává nápad na to, jak udělat optimální ostrůvek příklad si bere vzadu v Králově Poli kdy se ostrůvek spojí s retardérem a umoţní tak přejet na stejné výškové úrovni s chodníkem. Další respondentka dodává, ţe by bylo vhodné vybudovat celoevropský jednotný dopravní systém, takový, který přenáší i informace o bariérovosti spojů. Další souvisí s jejich společenskou viditelností a legislativou. Navrhují zprůhlednění legislativy, zejména stavebního zákona, a větší osvětu společnosti. Poslední pak, někteří s úsměvem, někteří váţně navrhují způsoby vyuţití této práce. Shodují se v tom, ţe by bylo výhodné, kdyby vznikl komunitní web s mapovým podkladem, informacemi o přístupnosti, moţnostmi diskuzí, hodnocení apod. Citujme: takovej bezbariérovej facebook 109

110 12. ČASO-PROSTOROVÁ STUDIE Cílem této části práce bylo popsat, jakým způsobem se pohybují prostorem a jak vyuţívají času lidé s objektivními pohybovými potíţemi, podobně jako výše, zejména osoby na invalidním vozíku. Metodikou, jejíţ aplikací jsme tohoto cíle chtěli dosáhnout je tzv. time-geography, tedy geografie času. Vzniknout by měla studie, jejíţ výsledky by v konfrontaci s dalšími kapitolami, měly vést k dosaţení co nejkomplexnějšího obrazu geografie prostoru, jeţ je postiţeným vlastní Metodika šetření Prameny šetření Toto šetření je z velké části zaloţeno na dvou pramenech. Je zpracováváno s perspektivou začlenění do projektu, který v současnosti zpracovává také ESF MU Prostorové modely chování v měnícím se urbánním prostředí z pohledu geografie času. Z tohoto projektu si autor vypůjčil formu dvou dotazníků, které však částečně upravil pro potřeby šetření. Výsledky jednoho z nich jsou prezentovány zde, výsledky dalšího budou analyzovány v dalších pracích. V rámci tohoto projektu také vzniklo několik článků v geografických časopisech, čerpáno bylo zejména z práce autorů P. Klapky a H. Roubalíkové (2010). Druhým pramenem pak byla diplomová práce J. Nováka (2004), kterou si autor vybral jako vstup a vysvětlení do problematiky geografie času. Navíc se Novákem a jeho postupem, zejména při zpracování svých dotazníků, také nechal inspirovat. V práci jsme se pokusili také o aplikaci mentálního mapování zde můţeme zmínit R. Osmana (2010) a jeho práci, v níţ pomocí mentálního mapování a konceptů geografie času mapuje prostorové chování postiţených osob. Koncepty, s nimiţ budeme pracovat, uvádí např. Ira (2001). Jedná se o koncept populace, jako skupiny jednotlivců, v tomto případě populaci spojuje tělesné postiţení. Dále koncept stanic, jako míst, v nichţ se jedinci vyskytují, koncept cest jako chronologicky následujících drah jimiţ se jedinec pohybuje a koncept činností, jeţ jedinec ve stanicích či cestách provozuje. Významnou roli bude hrát zaměření se na koncept omezení faktorů bránících jedinci k dosaţení určitého cíle. Právě v souvislosti s bariérami v prostoru nabývá tento koncept na důleţitosti Cíle šetření Cílem šetření, jak bylo napsáno výše, je popsat a analyzovat pohyb respondentů prostorem a jejich hospodaření s časem. Respondenty, podobně jako v předešlé kapitole, jsou osoby se zdravotními problémy, jeţ je jakýmkoliv způsobem omezují při pohybu prostorem. Zaměřili jsme se opět zejména na vozíčkáře. Tuto skupinu budeme analyzovat z hlediska jejího charakteru, ale také zkušeností a návrhů. 125 Prostorem, o kterém budeme dále mluvit je primárně území města Brna. Popis tohoto prostoru omezíme na pohyb respondentů a zaznamenané bariéry a jejich lokalizaci a charakter. 125 Tímto v podstatě navazujeme na předešlou kapitolu, ovšem v odlišné formě zde respondenti zapisovali své názory do omezeného místa v dotaznících, ve většině případů bez přítomnosti autora, teoreticky by tedy nemělo dojít k ovlivnění jejich odpovědí. Na druhou stranu odpovědi pravděpodobně na rozdíl od rozhovoru nešly tolik do hloubky. 110

111 Při studiu pohybů nás budou zajímat vazby, které při cestách vznikají, způsob pohybů, jejich charakter - opakování, prostorové umístění, a dále také vztahy cílů (stanic), které těmito pohyby vznikají. Pohyb se realizuje mezi určitými body, v geografii času nazývanými jako stanice. Analýzu těchto stanic zaměříme zejména na jejich typ, pestrost, četnost vyuţití, a pokusíme se toto vztáhnout k jejich prostorové lokalizaci. Zajímá nás také časový aspekt výše zmíněného. Čas, který tráví respondenti pohybem, v závislosti na jeho způsobu, čas, který tráví ve stanicích, načasování různých aktivit, jejich pravidelnost, rutina či nahodilost apod. Na rozdíl od zmíněných pramenů přidáváme ke studiu další rozměr, a tím je problematika bariér a přístupnosti, řešení překáţek, s nimiţ se respondenti po cestách setkali a pocitová sloţka zaznamenaná při jejich pohybu. Ta je sice např. u Klapky zpracována, ale spíše z hlediska libosti/nelibosti a pocitu trvání cesty či činnosti, zatímco zde se snaţíme hledat a pochopit reprodukci omezujících prostorů a reakci respondentů. Pokusili jsme se také zařadit jednoduchou mentální mapu, jeţ měla slouţit zejména jako ilustrace a potvrzení informací vyplývajících z dotazníků či případně rozhovorů, jako grafické ztvárnění preferencí a pohybů respondentů Realizace šetření a formulace dat Dotazníky byly respondentům poslány či předány ve čtyřech termínech během kalendářního roku Respondenti je měli vyplňovat po tři dny ve vybraném týdnu. Jedná se tedy v ideálním případě o záznam pohybů během dvanácti dnů v roce. Navíc byly kalendářní období rozloţeny tak, aby byly vystihnuty variace ročních období. Tři dny v týdnu byly podle podobné logiky pondělí jako vstup do pracovního týdne, středa jako typický pracovní den a sobota jako víkendový den. Tab. 18.: Termíny určené k vyplňování dotazníků termíny vyplňování: pondělí středa sobota 1. kolo kolo kolo kolo Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Forma dotazníku K dotazníkům bylo přistoupeno proto, neboť autor očekával a zamýšlel zpracovat údaje od maximálního moţného počtu osob, navíc je díky jejich stejné podobě snadnější následné statistické zpracování a vyhodnocení, ale také jejich případná (i elektronická) distribuce. Kompletní dotazník je vloţen v Příloze 7. K jeho podobě jsme se dostali z původního dotazníku z výše zmíněného projektu, k němuţ byla dle vzoru J. Nováka přiloţena část s mentální mapou. Na úvodní straně dotazníku je oslovení respondentů, vysvětlení účelu získávání dat a alespoň stručné nastínění podstaty tohoto výzkumu. Poté následují v několika bodech také instrukce k vyplnění dotazníku, obsahující prosbu o vyplnění maxima informací, v maximální přesnosti, termín dnů, v nichţ je třeba dotazník vyplňovat a nakonec také výzvu k nakreslení mapky okolí, v co nejbenevolentnějším duchu. 111

112 První část dotazníku je identifikační. Jsou v ní vloţeny dotazy na věk, pohlaví, vzdělání, ekonomický statut, bydliště, délku postiţení a formu pomoci, kterou respondenti vyuţívají. První tři dotazy a dotaz na adresu a délku postiţení byly jednoznačné, další pak umoţňovaly výběr z více moţností. Ty, jak se ukázalo, byly často vyuţívány.po nich následovaly dvě otevřené otázky. První poţadovala vyjmenování nejzásadnějších omezení, s nimiţ se respondenti při pohybu setkávají a způsobů, jakým se s nimi vyrovnávají. Druhá otevřená otázka se ptala, jaké změny by respondenti v rámci svých zkušeností navrhovali, tak aby to usnadnilo jejich ţivot. Zamýšlené odpovědi měly stručně doplnit právě minulou kapitolu s rozhovory, v podstatě šlo o to najít odpověď na tyto otázky také statisticky, zjistit co je největší problém ale také kde dotazovaní vidí nejlepší řešení. V něm jsou k vyplnění sloupce čas, tedy chvíle kdy dochází ke změně v prostorovém výskytu jedince. Tedy ve chvíli, kdy opustí domov, dorazí do práce, apod. Následovalo místo kde se právě ocitá, ve chvíli kdy je zaznamenán čas tj. pokud dorazí například domů, byl zaznamenán domov. Pokud se vydával na cestu, bylo zapsáno východisko a směr cesty. Činnost je aktivita, kterou vykonával tedy například modelování nehtů, přesun na nákup apod. Místo, kam míří, značí cílový bod, vyplňovaný jen v případě přesunů. Způsob přepravy je jednoznačný. Pocity nás zajímaly zejména jako emocionální sloţka aktu pohybu, s důrazem na setkání se a překonání bariéry k upřesnění tohoto slouţí další dva body, a to překáţky, s nimiţ se setkali a způsob, jímţ je respondenti překonali. Na úvod tohoto harmonogramu bylo uvedeno několik záznamů jako příklad, jak dotazník vyplnit, zamýšlených zejména v případě, ţe by nebyla moţnost setkání autora s respondentem. K tomu ještě dodejme, ţe v zápatí kaţdého listu byl uveden kontakt na autora pro případ jakýchkoliv dotazů. Poslední část dotazníku tvoří list nazvaný Mapka pohybu v okolí domova. K němu byla napsána krátká výzva, aby respondenti zaznamenali významné body v okolí i jejich oblíbenost a způsob jakým se mezi nimi pohybují. Jako návod zde slouţila legenda, jejíţ formu pro její jednoduchost a srozumitelnost autor částečně převzal a doplnil podle J. Nováka. K zaznamenání zde byly symboly pro tato místa: domov, práce, nákupy, zábava, setkání s lidmi a bariéra. Dále jako liniový znak měly být zaznačeny cesty, jako grafický symbol významné orientační body a nakonec barevně odlišenou šrafou oblasti kamarádské a nepřátelské. K metodice dotazníku Dotazníky, jak byly vypsány respondenty, obsahovaly mnoho různých informací a formulací, proto bylo v některých tématech pro další zpracování třeba vytvořit konkrétní kategorizace. Jak uvádí Novák (2004, str. 23), je právě stanovení vhodných kategorií klíčovou otázkou studia vyuţití času. Uvedené kategorie vychází jak z práce Nováka, tak i z údajů zadaných respondenty, a nakonec také z vlastního hodnocení autora. Nakonec bylo na základě odpovědí vytvořeno několik kategorií pro jednotlivé údaje, v některých případech se vytvořily doslova samy. První údaj, kde přistupujeme ke kategorizaci, je udání času, v němţ se respondent nachází na určitém místě (či dochází ke změně aktivity). Pro vyhodnocení denního reţimu a dynamiky jsme přejali kategorie z práce Klapky a Roubalíkové (2010), pouze jsme nepatrně posunuli sledované časy 126 a to následující: 126 V jejich studii mají intervaly charakter 18:01 20:00, vzhledem k odpovědím respondentů, kde činnost začíná obvykle celou hodinou volíme raději posunutý čas: 18:00 19:59, rozdíl však má v podstatě pouze formální podobu. 112

113 00:00 05:59 jako noční čas, předpokládaného spánku 06:00 07:59 jako čas ranní, ranních aktivit v domácnosti 08:00 10:59 jako čas dopoledních aktivit (předpokládaných pracovních) 11:00 12:59 jako dobu oběda 13:00 17:59 jako čas odpoledních aktivit 18:00 19:59 jako čas odpočinkových aktivit 20:00 24:00 jako čas večerních domácích aktivit a příprav na spánek Toto rozdělení se můţe zdát diskutabilním, avšak pro lepší srovnatelnost je přejímáme a pokusíme se jeho pomocí popsat prostorové a časové chování respondentů. 127 Dalším případem je dotaz na místo, kde právě dotazovaný je. V tomto ohledu jsme zvolili hned dvě kategorizace. První z nich je kategorie míst z hlediska jejich obsahové náplně. Zde jsme vytvořili následující typy: Domov Cesta pro přesun mezi body Zaměstnání Volný čas místa trávení volného času (restaurace, kina, návštěvy, atd.) Nákup pro nákup zboţí a sluţeb Studium Péče o zdraví pro nemocnice, lékárny, zubaře apod. Stravování Administrativa pro jednání úředního charakteru Nevyhnuli jsme se několika sporným otázkám. Jmenujme například zařazení restaurací ty totiţ mohou plnit jak funkci společenskou, tak i stravovací. A právě podle tohoto kontextu bylo nakonec přistupováno, v případě návštěvy čistě za stravovacím účelem či jako způsobu trávení volného času. Ke kategorii stravování připojíme ještě jednu poznámku původně nebylo zamýšleno s ní pracovat, nakonec se ale ukázalo, ţe někteří respondenti pravidelně navštěvují konkrétní místa čistě jen za tímto účelem, proto byla vytvořena. Diskutabilní je také zařazení cesty mezi místa. Místa budeme dále hodnotit jako stanice, body, v nichţ stráví jedinec za určitých okolností určitý čas. Cesta však není jedním bodem, ale v podstatě trajektorií, procházející případně klíčovými body. Z hlediska spotřeby času, moţnosti setkat se s omezujícími okolnostmi a pocitovou náplní však je na stejné úrovni jako místo, proto sem byla zařazena, hodnocena však bude samostatně. V případě místa jsme se pokusili o další kategorizaci. Jedná se o kategorii prostorovou zaloţenou na zařazení místa do kontextu vzdálenosti. Chtěli jsme jejím prostřednictvím zjistit a popsat, kolik a jakých činností se odehrává v jaké vzdálenosti od bydliště. Kategorie jsou následující: Domov Blízké okolí Město Mimo město Zde opět vzniká několik problémů. Prvním z nich bylo vztaţení kategorií. Tedy otázka, vůči jakému místo vztahovat měřítka blízkosti a vzdálenosti. Moţnosti byly tyto: vůči městu Brnu obecně či městskému centru, které bylo studováno v předešlé kapitole, to však bylo zavrţeno z hlediska nedostatku relevance vůči jednotlivým respondentům, navíc 127 Respondenti však vyplňovali pouze vstup a výstup z místa, tedy při hodnocení časového aspektu jejich aktivit vyvstává otázka, jestli hodnotit právě pouze podle zaznamenaných bodů vstupu do místa či kontinuálně. Vzhledem k trvání aktivit jsme se rozhodli pro jednodušší, bodové řešení. 113

114 ani jeden z nich zde neměl bydliště. Druhou moţností bylo vztaţení vůči aktuálnímu místu pobytu coţ by mohlo být vhodné pro hodnocení relativní mobility ve smyslu blízkodaleko (jak daleko a jak často jednotliví respondenti, či celá skupina cestují). Velmi málo by to ale řeklo o městu jako takovém. Poslední moţností je relativizování vzdáleností vůči bydlišti respondentů, jako výchozímu a neměnnému bodu v jejich kaţdodenním pohybu prostorem. Tuto variantu jsme zvolili. Relativizace proběhla v tom smyslu, ţe v momentě, kdy respondent fyzicky dosáhl budovy domova a pohyboval se jiţ jen v jeho prostoru, hovořili jsme o kategorii domov. Ostatní kategorie jiţ byly sloţitější, zde nastupuje subjektivní hodnocení dotazovaných, případně autora. Kategorií Blízké okolí rozumíme prostor okolí domova, obecně chápaný jako tzv. docházková vzdálenost. V případě nejasností si autor vypomohl měřením vzdušných vzdáleností docházková vzdálenost se rozumí obecně okolo 500 metrů, tedy pokud se respondent, bez ohledu na časový interval a bariéry pohybu pohyboval v této vzdálenosti, byl prostor zařazen do této kategorie. Městem rozumíme prostor, který leţí za hranicemi blízkého okolí, ale zároveň není mimo katastr města Brna, případně mimo dosah městské hromadné dopravy. Kategorie Mimo město jsou ostatní prostory. Podobně jako kategorie u míst jsme vytvořili kategorie u činností. Ty se v podstatě duplikují, aţ na určité zpřesnění, v některých bodech. Kategorie jsou následující: Spánek doplňují domov jako zpřesnění doby, kdy je dotazovaný vzhůru Domácí aktivity viz výše, jedná se např. o úklid, návštěvu přátel, sledování TV,... Přesun Čekání přesun v případě zaznamenání delšího čekání během přesunu Zaměstnání Nákup Volný čas Studium Péče o zdraví Stravování Administrativa Dodáme jen, ţe kategorie Čekání-přesun vznikla jako výsledek častých odpovědí respondentů aţ dodatečně. Dále je třeba dodat, ţe v případě, ţe se respondent ocitl mimo město, byla pro zjednodušení jeho činnost označena jako přesun, a v případě statistického zpracování na to bude upozorněno důvodem je to, ţe oblast mimo město Brno a vyuţití času v ní v této práci nestudujeme a navíc respondenti tento údaj obvykle nevyplňovali. Další kategorizací je způsob přepravy ten se vytvořil v podstatě sám. Způsobů, jimiţ se respondenti přepravovali je jen několik, vznikly tak pouze některé kategorie, jedná se o přepravu pěšky bez jiného prostředku neţ jejich standardního pohybu, tedy buď berlí, nebo vozíku, případně s pomocí asistenta; dále kategorii MHD jakoţto přepravy prostředky městské hromadné dopravy, které nejsou bezbariérově upravené; kategorie bezbariérově upravené MHD (sníţené podlahy, plošiny apod.); kategorie speciálních dopravních linek pro postiţené (v současnosti se jedná o linky 81 a 82) a kategorie individuální automobilové dopravy. Během sledovaného období pouţil jeden z respondentů také vlak, jedná se však o ojedinělý výskyt Kategorii pocitů bychom mohli podle zapsaných záznamů kategorizovat na pocity libé ( cesta je příjemná, krásný den, utíká to ), indiferentní ( rutina, vynikající vdolečky ) a nelibé ( námaha, zima, kocovina ). Optikou těchto pocitů pak můţeme hodnotit místa a činnosti, jeţ respondenti podnikli. 114

115 Zaznamenané překáţky je moţné zhruba rozdělit na překáţky terénní, překáţky v interiéru budov, v dopravě a náhodné problémy, zaviněné zejména lidským faktorem. Řešení těchto překáţek pak často vyplývá z jejich podstaty. Ale je moţné je rozdělit podle způsobu na řešení samotným respondentem, za pomoci asistenta, za pomoci jiné osoby neţ asistenta a řešení technická (technologická). Oslovení respondentů Respondenti byli vzhledem k jejich společné vlastnosti zdravotnímu postiţení kontaktováni prostřednictvím organizací, jeţ se touto tematikou zabývají jako náplní své činnosti. Na prvním místě stojí zejména Liga vozíčkářů, která původně zadala téma mapování, následně pak autorovi pomohla s prvotními kontakty potenciálních respondentů. Dalšími organizacemi pak jsou občanská sdruţení ParaCENTRUM FENIX a DOMOV PRO MNE. Prostřednictvím jejich pracovníků byly osloveny první osoby. Dále pak uţ ale zafungovaly kontakty respondentů mezi sebou a postupně tak autor získal jakousi sociální síť, z níţ čerpal. Oslovování respondentů probíhalo také pomocí webu na internetových stránkách Ligy vozíčkářů, na jejich profilu na stránce Facebook 128, ale téţ prostřednictvím rozesílání ů dalším lidem na základě doporučení, ať uţ pracovníků, nebo jednotlivých dotazovaných. Autor se zúčastnil také diskuzního setkání pořádaného Ligou vozíčkářů, kde svoji práci prezentoval a v návaznosti na to nalezl i další potenciální respondenty. Do budoucna pak počítá s podobným sezením v ústavu Kociánka, zde jiţ plně v reţii autora, kde podobně jako Imrie a Kumarová (1998) hodlá otevřeně diskutovat o bariérách a přístupnosti, s větším zaměřením na institucionalizaci Výsledky šetření Data zpracovaná podle výše zmíněných předpokladů budou hodnocena z několika hledisek. Nejprve poukáţeme na problematické momenty práce a sběru a zpracování dat, na to pak jiţ naváţeme jejich vyhodnocením. Analyzovat budeme skupinu respondentů, z hledisek uvedených v identifikační části, coţ se pokusíme srovnat s rozhovory, jeţ byly zpracovány. Poté přejdeme k rozboru cest, stanic, vyuţití času a dalších aspektů uvedených v harmonogramu Reflexe dotazníkového šetření Problémy samotného dotazníkového šetření, jak naznačuje jiţ sám popis témat, jimiţ se zabývá, je jejich robustnost a náročnost na respondenta. Ty vedly ke dvěma následkům. Prvním je jejich odmítnutí, prosté nevyplnění dotazníku. Úspěšnost tohoto šetření se pohybuje okolo 30%, neboť bylo osloveno 50 osob (nepočítaje návštěvníky webu), z nichţ přibliţně polovina přislíbila spolupráci, a to ať uţ elektronickou formou, ale také při osobním setkání, a nakonec dotazníky vyplnilo pouze 15 různých osob. Druhým problémem je jejich sloţitost a to v tom, ţe dotazníky nebyly často vyplněny úplně, části respondenti záměrně vynechávali (některé identifikační údaje), nebo neporozuměli, co mají doplnit. Typickým příkladem problematické části je mentální mapa. Slovo mentální pro jistotu v jejím popisu v dotazníku nebylo pouţito vůbec, ale i přesto samotné kreslení vyvolalo mnoho odporu, a tak část respondentů mapu vůbec nenakreslila. 128 Tedy na těchto adresách:

116 Řešením prvního problému se ukázalo osobní setkání, při němţ se pravděpodobnost úspěšného vyplnění výrazně zvýšila. Fluktuace respondentů však zasáhla i ty, s nimiţ nebyla spolupráce problémem. Důvody byly různé, například akutní hospitalizace či odjezd na dovolenou. Druhý problém byl řešen obdobně úpravou dotazníků po jejich předání a kontrole a případným společným doplněním chybějících údajů. Bohuţel však je nutné konstatovat, ţe vzhledem k počtu respondentů jiţ daná data nemají relevanci statistických údajů o části populace, ale je třeba na ně nahlíţet spíše jako na případovou studii několika různých jedinců, jeţ spojuje tělesné postiţení. K formě dotazníků se pak také mnozí respondenti vyjadřovali tak, ţe je nevhodná pro osoby, jeţ mají problém s manipulací s drobnými předměty (tuţka), coţ je při vyplňování malých řádků a sloupců zásadní problém. Někteří proto na vyplnění dotazníku vyuţili sluţeb asistenta. 129 Dotazníky však měly také své devizy. První z nich je to, ţe byly předávány respondentům v termínech, jeţ měly odpovídat různým ročním obdobím. To se podařilo a díky tomu 130 vznikla skutečně jakási variabilita různých podmínek zaznamenaných a poznamenávajících cesty respondentů. Je pravděpodobné, ţe v případě, ţe by bylo zpracováno pouze jediné období, nemusely by tyto věci vyplynout a nebyly by tak zaznamenány ani studovány, právě z důvodu, ţe nebyly aktuální. Díky celoročnímu sledování se podařilo zachytit i takové momenty jako to, ţe některý z respondentů získal během sledované doby zaměstnání Analýza dotazovaných V následujícím přehledu budou uvedeny výsledky první, identifikační části dotazníkového šetření. Jedná se o charakteristiku populace, jiţ tvoří respondenti šetření. Tab. 19.: Základní údaje o respondentech a vyplněných dotaznících respondent vyplněné dotazníky číslo věk pohlaví vzdělání M SŠ s mat / / / / / / / / / 2 32 M VŠ / / / / / / / / / / / / 3 32 Ţ SŠ bez mat. / / / / / / / / / 4 32 M SŠ s mat / / / / / / / / / 5 28 Ţ VŠ / / / 6 28 M SŠ s mat / / / / / 7 32 M SŠ bez mat. / / / / / / 8 34 Ţ SŠ bez mat. / / / / / / 9 58 Ţ SŠ s mat / / / / / / / / / / M VŠ Ţ SŠ bez mat. / / / Ţ SŠ s mat / / / Ţ SŠ bez mat. / / / M SŠ bez mat. / / / / / / Ţ SŠ bez mat. / Zdroj: Mapování pohybů postiţených, Za coţ jim ze strany autora, vzhledem k tomu, ţe je asistent placený z jejich peněz, patří velký dík. 130 Počasí tomuto skutečně přálo, například během prosincového termínu přišla do Brna sněhová kalamita. 116

117 Jak uvádí Tab. 19., celkově bylo vyplněno 32 dotazníků a devadesát dnů, tedy v souhrnu vychází na jednoho respondenta průměrně dva dotazníky za celé období. Z toho pouze dva vyplňovali dotazníky během všech čtyř kol. Osm z respondentů jsou ţeny, sedm muţi. Největší počet respondentů se nacházel ve věkové skupině let, 4 byli mladší 30 let a 3 starší 40 let. Vzhledem k převaţující (a nejúspěšnější) formě získávání respondentů postupným seznamováním se, je toto logické v podstatě zde převaţuje jedna věková generace. Sedm respondentů má středoškolské vzdělání bez maturity, pět s maturitou a tři z nich vysokoškolský titul. Toto v podstatě odpovídá zpracovaným statistikám postiţených, kdy se ukazuje tato struktura. Ve vzorku chybí osoby se základním vzděláním, ty však mezi postiţenými celkově reprezentuje spíše část osob s mentálním postiţením. Co se ekonomického statutu respondentů týče, bylo časté, ţe uvedli více moţností zaráz typicky důchodce v kombinaci se zaměstnáním, případně studiem. V jednom případě uvedl respondent ţe je nezaměstnaný. Ten však během šetření zaměstnání získal.* Tab. 20.: Ekonomický statut respondentů statut počet: důchodce (inv.) 7 zaměstnaný 3 zaměstnaný důchodce 2 student důchodce 1 zaměstnaný student důchodce 1 nezaměstnaný 1* Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Větší část z dotazovaných bydlí na místech, kde nejsou další respondenti. Část však je soustředěna ve třech lokalitách, a to zejména na Mikulovské na Vinohradech (čtyři). Patří se zmínit, ţe nedaleko odtud sídlí právě Liga vozíčkářů. Jeden z dotazovaných nebydlí přímo v Brně, ale v Ochozu u Brna, byl však zařazen, neboť je kaţdodenním uţivatelem městského prostoru, Ochoz pro tuto práci tedy chápeme jako kategorii město. Nedochází tak k jejich prostorové koncentraci. Čtyři z respondentů bydlí v domech zvláštního určení s bezbariérovými byty (Mikulovská), tři v domech s pečovatelskou sluţbou. Tab. 21.: Délka postiţení respondentů délka postižení počet do 10 let 3 nad 10 let 3 od naroz. 9 Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Většina respondentů má zdravotní postiţení od narození, menší část z nich je postiţená po úraze. Na bezprostřední příčinu postiţení nebyl dotaz poloţen. Tab. 22.: Převládající způsob pohybu respondentů pohyb počet berle 2 mech. vozík 5 el. vozík 8 Zdroj: Mapování pohybů postiţených,

118 Spolu s předešlým jde často ruku v ruce i převládající způsob pohybu respondentů. Z dotazovaných byla většina respondentů, kteří byli postiţení od narození, uţivateli elektrického vozíku, naopak většina těch, kteří jsou nyní na vozíku po úraze či jej pouţívají relativně méně dlouho, pouţívají vozík mechanický, který vyţaduje větší sílu v paţích. Dva z respondentů byli vybráni jako osoby, jeţ mají také zdravotní postiţení, pouţívají však k pohybu berle a kategorie bariérovosti se pro ně posouvají jinam. Tab. 23.: Poskytovatel péče o respondenty péče počet rodina 11 asistent 6 známí či přátelé 5 pečovatelská sluţba 3 jiné 2 nepotřebuji 6 Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Jak ukazuje tato statistika, která také umoţňovala zaznamenání více odpovědí, převaţuje v péči o respondenty nejbliţší rodina a známí. Asistence a pečovatelská sluţba jsou zastoupeny méně. Část respondentů pomoc nevyuţívá (nepotřebuje) vůbec. Tab. 24.: Nejzásadnější omezení s nimiţ se respondenti při pohybu setkávají omezení počet schody 7 nájezdy 6 bariéry 4 nástupiště 4 terén 4 dveře 2 ostatní 8 Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Tato otázka byla otevřená a tak aţ po určité míře generalizace odpovědí respondentů vznikly tyto hodnoty. Nejvýraznějším, a také nejčastěji na prvním místě zmiňovaným omezením při pohybu jsou schody, následované nájezdy a nástupišti a charakterem terénu. Mezi ostatními pak byly jmenovány například dveře, pulty, poloha bydliště, sníh a přístup lidí. Druhá část otázky se ptala na to, jakým způsobem toto respondenti řeší na tu jich odpovědělo jen velmi málo a odpovědi byly natolik různorodé, ţe je jen zmíníme. Problémy tak nejčastěji řeší domluvou, poţádáním o pomoc. Případně jim k překonání překáţek pomůţe asistent či doprava automobilem. 118

119 Tab. 25.: Nejčastěji zmiňované návrhy na změnu návrh počet přístup lidí 6 legislativa 4 MHD 3 plánování 3 veřejná doprava 3 asistence 2 dveře 2 nájezdy 2 přístupnost 2 vybavení budov 2 WC 2 vzdělání postiţených 1 změna bydliště 1 Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Další otevřenou otázkou je, co by respondenti navrhovali, aby se změnilo k usnadnění jejich ţivota. Obecně se shodli na tom, ţe největší problém a potřeba změny leţí v přístupu společnosti k postiţeným,, coţ bylo nejčetnější ale také nejčastěji na prvním místě zmiňovanou odpovědí. Následovaly návrhy na zlepšení situace v dopravě, legislativě a plánování a také konkrétních prvků ovlivňujících přístupnost prostředí. Zazněly také hlasy pro zlepšení vzdělání postiţených, které by jim mělo pomoci a naopak i pro zlepšení celospolečenské osvěty Analýza stanic Stanice, jimiţ se respondenti pohybovali, byly rozděleny do kategorií, které by měly odráţet jejich obsahovou a také prostorovou náplň. Byly zaznamenávány na základě zápisu respondentů ve výsledku nebyl zapsán kaţdý bod, jímţ se pohybovali, ale pouze ty, na nichţ strávili určité mnoţství času. Stanicemi tedy rozumíme místa výskytu dotazovaných. Záznamy reflektují také změny v činnosti v konkrétním případě stanice domov jsme zaznamenávali dvě hodnoty domácí činnosti a spánek, tím jsme chtěli rozlišit délku dne respondentů, dosáhli jsme však toho, ţe počet výskytů domova tímto narůstá. Zastoupení míst podle obsahového typu ukazuje Obr.. 28 a Obr. 29. Zde hodnotíme pouze počet zaznamenaných výskytů respondentů v daných lokalitách během šetření. Záznamy jsou v případě lokality domov očištěny o opakování činností v domově, v případě cest pak o záznam čekání během cesty. 119

120 Obr. 28.: Kategorie míst výskytu respondentů z obsahového hlediska Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 První graf ukazuje, jakou roli hraje bydliště respondentů a cesty. Jednoznačná dominance je dána cestami, jako prostorovou spojnicí mezi jednotlivými body. Domov jako ranní východisko a večerní cíl cest respondentů pak dominuje podobně. Obr. 29.: Kategorie míst výskytu respondentů z obsahového hlediska, upravené Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 V tomtéţ, očištěném pro přehlednost o záznamy cest a domova se ukazuje, jaké další cíle volili respondenti. Nákup ať uţ zboţí či sluţeb je na prvním místě v počtu navštívených stanic. Následují ho lokality spojené s trávením volného času a aţ po nich místa pracovních aktivit. To je moţné přímo spojit s údajem o zaměstnanosti respondentů. Obr. 30.: Prostorové umístění míst výskytu respondentů Zdroj: Mapování pohybů postiţených,

121 V tomto grafu se ukazuje počet cílů a jejich lokalizace z hlediska prostorového umístění, respektive vzdálenosti, v níţ od bydliště respondentů leţí. Vysoké zastoupení domova je samozřejmé, neboť z něj respondenti v ideálním případě ráno vychází a večer se vrací. Přidána byla ještě hodnota teoretická, pro srovnání nakolik často se do prostoru domova vrací (opakované návraty během dne). Ukazuje se, ţe je v podstatě stejná jako reálná hodnota. Důvodem mohou být protikladné působení opakovaných návratů domů u osob, jeţ jsou mobilnější a naopak jediný záznam domova, pokud v něm respondent strávil celý den. Největší význam ukazují místa výskytu ve městě, z toho usuzujeme, ţe pro respondenty je primárním prostředím, do něhoţ směřují a v němţ se pohybují prostředí města. Oproti městu je méně neţ poloviční zastoupení cílů v blízkém okolí. Pokud dáme tyto výše zmíněné údaje do souvislosti, pokusíme se z nich zjistit informace o tom, jaká část cílů a jakého typu se nachází v jakém typu prostoru. Prostorovou kategorii mimo město a domov v tomto případě vynecháváme mimo město nás v tomto případě nezajímaly, tedy jsme se na konkrétní aktivitu, za níţ respondenti směřují ani neptali, a kategorie domov je pro obé společná, tudíţ nemá smysl ji studovat. Upozorňujeme, ţe místa jsou z tohoto hlediska hodnocená včetně cest. Obr. 31.: Kategorie míst z hlediska jejich typu a prostorového umístění Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Jak ukazuje Obr. 31., je největší podíl z činností vykonávaných v blízkém okolí vykonán v okruhu stravování, ani tak však nedosahuje alespoň polovičních hodnot. Někteří respondenti navštěvují stravovací zařízení v blízkém okolí svého domova, jiní však (obvykle) pro obědy musejí do prostoru města, případně k tomuto cesty městem vyuţijí. Podíl nákupů vykonaných v blízkém okolí dosahuje zhruba jedné třetiny, zde se v dotaznících ukazuje velká role, jakou hrají velké nákupní domy ve městě či na jeho okrajích. Objekty z kategorie volného času a zdravotní péče se vyskytují, respektive byly vyuţity v blízkém okolí respondentů jen minimálně. Ani jedno ze zařízení 121

122 administrativních či studijního zaměření, stejně jako zaměstnání, se nenacházelo v kategorii blízké okolí. Z toho vyplývá, ţe v mnoha případech jsou respondenti nuceni cestovat dále, neţ je jejich blízké okolí. Důvodem můţe být bariérovost okolí domova, nabídka okolí, která neuspokojuje jejich poţadavky, či prostá neexistence poţadovaného typu cíle. Tab. 26.: Čas strávený v jednotlivých typech míst typ místa průměrný čas celkem prům. čas během výskytů administrativa 0:01 0:35 cesta 1:15 0:25 domov 19:00 18:00 (2:10) nákup 0:25 0:50 péče o zdraví 0:10 1:30 stravování 0:10 0:50 studium 0:10 3:10 volný čas 1:25 3:45 zaměstnání 1:25 5:15 Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 V Tab. 26. shrnujeme průměrné časy, jeţ respondenti v jednotlivých místech stráví. Vzhledem k tomu, ţe ne kaţdý zaznamenaný den trval přesně 24 hodin, byly na tento údaj získané časy normalizovány a následně zaokrouhleny po pěti minutách. Průměrný čas je počítán jako podíl času stráveného na daném místě na celkovém čase celého šetření. Tento údaj je však uveden spíše jako ilustrace, kolik času a kde respondenti strávili jako celek. Přesnější výpočet je druhý, počítaný jako průměrný čas ze všech zaznamenaných výskytů respondentů na daném místě. Ukazuje se, ţe celkově nejvíce času strávili respondenti na půdě domova, přibliţně stejnou dobu pak v zaměstnání, volnočasovými aktivitami a na cestách. Příčinu můţeme vidět v případech, kdy respondenti strávili celé dny doma, ať uţ z důvodu, ţe zde odpočívali o víkendech, ale také z důvodu aktuální nezaměstnanosti, či ze zdravotních důvodů u několika respondentů se během sledovaného období podařilo trefit do chvil, kdy kvůli potíţím se zdravím, ale nakonec i kvůli povětrnostní situaci neopouštěli domov. Pokud počítáme průměrnou délku času, stráveného pouze na konkrétních typech míst, čísla se výrazně změní. Nejdelší dobu respondenti stále stráví ve svých domovech, ale právě díky tomu, ţe se zde občas během dne zastaví na otočku, se čísla podstatně sniţují. První údaj v případě domova tak značí dobu nepřerušeného pobytu v domácnosti spojeného se spánkem. Druhý údaj v závorce je hodnota průměrné doby, kterou respondenti strávili v domovech v případě, ţe se do něj během dne vrátí a poté z něj opětovně odejdou. Tento případ nastal celkem v 15 z 90 sledovaných dnů, obvykle v dobách mezi 10. a 15. hodinou. Čas strávený průměrně v zaměstnání se výrazně zvětšil. Odpovídá svojí délkou zejména práci na částečný úvazek. Ukazuje se také, ţe v případě míst trávení volného času na nich respondenti tráví relativně dlouhý čas. Průměrná doba cest (s vyloučením mimo město) vychází přibliţně na půl hodiny, to by odpovídalo přesunům v městském prostoru. Čas však často odpovídá jednotlivým úsekům cest, v případě, ţe respondenti cestovali na více etap. 122

123 Analýza cest Cestami rozumíme přesun z jednoho bodu do druhého. Cesta byla v dotaznících popsána vţdy jako období mezi opuštěním jednoho bodu a dosaţením bodu druhého. Někteří respondenti tuto cestu rozepisovali podrobně, někteří se omezili pouze na místa výchozí a cílová. Pokud bylo moţno, snaţil se autor doplnit alespoň přibliţnou osu a způsob pohybu během této cesty. Jak jiţ bylo uvedeno výše, hodnotíme polohu těchto bodů ne vůči sobě, ale vůči bydlišti respondenta. Cesty se, jak jiţ bylo naznačeno výše, odehrávaly zejména v prostředí vzdálenějšího okolí, coţ přímo vyplývá z toho, ţe se zde nalézá i více cílů, jeţ byly navštíveny. Jejich přibliţný časový charakter byl také jiţ uveden, nyní se jim však budeme věnovat podrobněji. Podotkneme jen, ţe mezi cestami se ocitlo i několik netypických cest pohybů, které nesměřovaly za jiným cílem neţ je právě tento pohyb. Zařazeny sem tak byly procházky a také trénink na závody v jízdě na handbike. Dále byl mezi cesty zařazen problém, na který respondenti vyuţívající MHD často upozorňovali, a to případné čekání na bezbariérový spoj, které se v několika dotaznících objevilo. Obr. 32.: Podíl typu pohybu v závislosti na vzdálenosti od domova Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Jak vyplývá z Obr 32., spolu s rostoucí vzdáleností roste role automobilu při dopravě respondentů. Naopak přímo úměrně tomu klesá význam dopravy pěší. Její relativně vysoký podíl v případě kategorie mimo město vznikl proto, ţe je zde natolik málo záznamů. Jedná se v tomto případě právě o výlet a trénink Význam pěší dopravy spočívá především v pohybu respondentů v bezprostředním okolí bydliště ale také po městě. Veřejná doprava je nejčastěji zastoupena při pohybech, jeţ probíhají v oblasti města. Ukazuje se, ţe respondenti (ač často s pomocí asistentů) pouţívají i obyčejné, bariérové linky MHD. O něco více pouţívají linky bezbariérově upravené, méně pak specializované dopravní linky, coţ odpovídá jejich niţšímu počtu a frekvenci a také menší obsluhované oblasti (i přesto, ţe tyto linky obsluhují velkou část Brna). Čekání bylo uvedeno pro přehled, kolik případů nedobrovolného čekání na bezbariérový spoj bylo během šetření zaznamenáno. Počet čekání odpovídá zhruba jedné šestině počtu bezbariérových spojů. 123

124 Tab. 27.: Čas strávený v jednotlivými typy přesunů v závislosti na vzdálenosti od domova blízké okolí město automobil 0:25 0:30 BB MHD - 0:29 čekání 0:27 0:26 MHD - 0:22 pěšky 0:16 0:17 pěšky s asistencí 0:10 0:11 spec. linka MHD 0:06 0:50 Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Jak ukazuje srovnání průměrné doby jednotlivých cest, trvá přeprava po městě v průměru o něco málo delší dobu neţ přeprava v blízkém okolí. Tento údaj ale také poskytuje srovnání, kolik doby při jednotlivých typech přesunů respondenti přibliţně stráví. Oblast mimo město byla vyřazena, dodáme jen, ţe se často jednalo o celodenní pohyb za hranicemi Brna, průměrné doby by tedy byly řádově vyšší, něţ zde uváděné. Jako průměrně nejkratší a zároveň nejdelší se ukazuje speciální linka MHD. Je to však proto, ţe jeden z respondentů ji vyuţívá na přepravu na velmi krátkou vzdálenost (jedné aţ dvou zastávek), zatímco další respondenti jiţ cestují delší trasu. Tento typ MHD jede mezi konečnými po relativně velmi dlouhou dobu, neboť spojuje různé i vzdálenější části města, proto vychází ze srovnání jako časově nejnáročnější. Pěší doprava či pěší doprava s asistencí vychází dohromady okolo 15 minut, coţ můţeme označit jako standardní dobu pěší docházky. Přepravou v MHD respondenti tráví obvykle přes 20 minut, důvod, proč jsou cesty s upravenými vozidly delší, nedokáţeme odhadnout. Zmíníme ještě čekání obě dvě hodnoty se pohybují okolo půl hodiny čekání příčinou byl obvykle plný příchozí spoj, nebo nedodrţení jízdního řádu. Toto čekání se často objevuje jako nejzáporněji hodnocený aspekt cest zjištěný během celého šetření. Jedním z hlavní cílů šetření bylo zjistit, s jakými bariérami se respondenti setkávají a jakým způsobem je řeší. Nejprve se podíváme, v jakém prostoru a během jaké dopravy se s bariérami setkávali nejčastěji. Tab. 28.: Počet zaznamenaných bariér během cest a jejich podíl na celkovém počtu v závislosti na typu dopravy a prostoru blízké okolí podíl město podíl pěšky 13 20% 4 15% pěšky s asistencí 6 75% 5 63% čekání 3 75% 1 20% MHD % BB MHD % automobil % Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Jak se ukazuje, je všeobecně okolo jedné pětiny cest, při kterých se respondenti museli potýkat s jakoukoliv bariérou. Vysoké hodnoty u pohybu pěšky s asistencí předpokládají právě činnost asistenta, který jim pomohl bariéry překonat. U MHD je důvodem vysoké bariérovosti její nepřizpůsobení nárokům pohybově postiţených (nejen osob na vozíku, neboť i respondenti o berlích jmenují problémy s cestami v MHD). 124

125 Tab. 29.: Počet a typ zaznamenaných bariér během cest bariéra počet povrch 17 přístup do MHD 12 sklon terénu 7 čekání 5 nájezdy 5 schody 5 vstup do budovy 4 místo pro pohyb 3 obrubník 3 parkování 3 počasí 2 Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Bariéry dle jejich typu se liší od toho, co respondenti uvedli jako hlavní na úvod dotazníku tedy velkému důrazu na schody. To je ovšem pravděpodobně následkem faktu, ţe se jim při svých cestách vyhýbali, a překonávali je jen, kdyţ to bylo nezbytně nutné, případně, kdyţ jim mohl pomoci asistent. Největším problém se tak stal povrch terénu, a to konkrétně zejména sníh a terénní nerovnosti. K tomu je moţné přidat i další dispozici terénu a to jeho sklon a vliv počasí na jeho charakter. Dalším často zmiňovaným problémem je přístup do vozidel MHD, typicky to byly schodky, či neochota řidičů spolupracovat. S dopravou souvisí také čekání, které bylo respondenty také uváděno jako bariéra. Dalšími bariérami během cest respondentů jsou pak nájezdy, obrubníky a schody. Zmíněno bylo téţ parkování, konkrétně to byl nedostatek parkovacích míst či obtíţné parkování. Nakonec také respondenti zmiňovali nedostatek místa k pohybu, způsobený větším mnoţstvím lidí či aut v jejich blízkosti. Obr. 33.: Řešení bariér sociální kontext Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Způsob jakým se respondenti vypořádali s bariérami lze hodnotit například z pohledu, jakou pomoc potřebovali. Ukázalo se, ţe s některými situacemi definovanými jako bariéry (typicky např. čekání či zasněţený terén) se vyrovnali samostatně, jiné (schody) jiţ vyţadovaly pomoc dalších osob. Z nich nejčastěji pouţili pomoci asistenta, pomáhali jim však i další osoby, ať uţ neznámé, nebo blízké. Jak bylo zmíněno dříve, samotný akt pomoci cizího člověka můţe hrát významnou roli v překonávání bariér, tzv. v lidech. Pokud bychom se zajímali o to, jakým způsobem respondenti přímo vyřešili bariéru, s níţ se setkali, tak jich zhruba 5% hledalo další alternativy tedy v podstatě objíţděli okolí a snaţili se najít jiné moţnosti, typicky při stavbách, rekonstrukcích, změnách situace či neznámých místech. Zhruba 10% respondentů nějakým způsobem 125

126 bariéru objelo, můţeme to chápat tak, ţe v 10% případů existovala i jiná alternativa typicky objíţděli rozbitý chodník po silnici. V cca 15% případů bylo řešením čekání, typickou situací je problém s dopravou. A nakonec, v 70% případů se respondenti rozhodli bariéru překonat, ať uţ vlastními silami (nepříznivý terén) či za pomoci asistenta (schody) Analýza činností Činnosti, jak je chápeme v tomto šetření, se v podstatě překrývají s popisem míst, pouze jej v některých případech rozvíjejí, můţeme tedy popis činností chápat i jako doplnění poznatků o místech. Jednotlivé kategorie činností (viz výše) nyní postupně rozebereme. Zajímat nás bude jejich prostorový i časový aspekt tedy vzdálenost od domova a doba zahájení činnosti, zároveň i počet respondentů, jeţ se jim věnovali. Administrativu, tedy návštěvy úřadů, vykonali během sledovaného období ve třech případech pouze dva respondenti, oba však mířili na Magistrát města Brna, tedy do prostoru města a oba v relativně blízkém čase mezi 11. a 14. hodinou. Další zmíněnou činností je čekání během přesunu (cesty). To se vyskytlo celkem v devíti případech zaznamenaných čtyřmi respondenty. Většina čekání se odehrávala v dopoledních hodinách v blízkém okolí, další byly časově rozptýlené po zbytku dne, spíše ve městě. Poměr čekání ve města a v blízkém okolí je vyrovnaný. Odpovídá to nástupům na cesty do města, případně poté po městě a k návratu domů. Dějištěm domácích aktivit, jak jejich název vypovídá je domov dotazovaných. Sem jsme zařadili veškerý pobyt v domově respondentů bez rozlišení dalších činností, pouze byla z tohoto času vydělena doba spánku. Obr. 34.: Uvedení časů domácích aktivit v hodinových intervalech Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Z grafu výše vyplývá, ţe nejčastější uvedení domácích aktivit je v dopoledních hodinách. Důvodem je probuzení respondentů a jeho zaznamenání. Část z respondentů pak domov opouští a část zůstává přes den doma. Proto jsou další následující hodnoty spojené s návratem domů niţší. 126

127 Obr. 35.: Uvedení časů nákupů v hodinových intervalech Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Doby, kdy respondenti zahajovali svoje nákupy ukazují, ţe vrchol nastává postupně okolo 17. hodiny odpolední, aby se po 18. hodině jiţ nevyskytl ţádný další případ. Prvním bodem je doba ranní, kdy respondenti nakupovali zejména v bezprostředním okolí, po ní jiţ následuje dopoledne, spojené často s cestou do města a tím i nákupem. Okolo oběda počet nákupů klesá, aby se v odpoledních hodinách zvýšil. Zatímco dopoledne hraje významnější roli blízké okolí dotazovaných, později jiţ v otázce nákupů dominuje prostředí města. Veškerá zaznamenaná péče o zdraví se odehrávala v prostorách města. Šlo o šest případů u čtyř respondentů. Polovina návštěv proběhla v brzkých ranních hodinách, další během odpoledne. 127

128 Obr. 36.: Uvedení časů cest v hodinových intervalech Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Nejvýraznější vrcholy v počtu přesunů se objevují v době oběda, během časů ranních (dob nástupů do práce) a pak také v podvečer, tedy v době teoretického návratu z práce. Největší podíl přesunů v blízkém okolí se odehrává v době ranní aţ polední, poté pak přichází největší podíl cest městem. Cesty v poledne by mohly být pravidelnými cestami za stravováním, ranní špičky reprezentují zejména nástupy do práce a nákupy. Odpoledne pak návrat z práce, případně nástup na odpolední směnu, spolu s cestami za nákupy a za volným časem. Večer pak zejména cesty domů a za volnočasovými činnostmi. Upozorníme ještě na první ukazatel, v brzkých ranních hodinách, jedná se o návrat z volnočasových činností. Pokud bychom srovnali průměrný počet přesunů během víkendových a všedních dnů, zjistíme, ţe během všedního dne vykonali respondenti aţ dvakrát tolik pohyb oproti víkendovému dni. Obr. 37.: Uvedení časů cest v hodinových intervalech Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Uvedené časy zobrazují doby, kdy se respondenti ve svých domovech ukládají ke spánku. Ač graf mírně ukazuje směrem k pozdějším časům, většina respondentů odcházela spát okolo desáté hodiny. 128

129 Většina zaznamenaných stravování proběhla v době oběda, tj. okolo 12. hodiny. Z 11 záznamů jich polovina proběhla v blízkém okolí respondentů, druhá polovina ve městě, přičemţ se o to postarali zejména dva z respondentů, jeţ dochází, respektive dojíţdí, pravidelně na obědy. Další dva případy jsou návštěvy restaurací ve městě. Obecně bylo stravování ve městě zaznamenáno v pozdější dobu neţ v blízkém okolí bydliště. Veškeré činnosti zařazené do kategorie studium se odehrávaly ve městě, jednalo se však pouze o pět případů kurzy práce na PC a pak studium na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity. Všechny tyto případy byly zahájeny před polednem, studium na univerzitě ale zabralo respondentovi více času a tak končí aţ v odpoledních hodinách. Jak stravování, tak i studium se vyskytovaly výhradně během všedních dnů (s výjimkou jediné návštěvy restaurace), důvodem můţe být to, ţe pouţívaná stravovací zařízení během víkendů nefungují, či případně jiný reţim respondentů, kdy si o víkendech vaří sami. Podobně i studium, které se váţe pouze na pracovní týdny. Obr. 38.: Uvedení časů záznamů volnočasových činností Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Trávení volného času respondenti zahajují nejvýrazněji v dopoledních hodinách, poté okolo oběda a nakonec v době podvečerní a večerní. Dopolední vrcholy jsou způsobeny zejména návštěvami zařízení ve městech, jako jsou kavárny, knihovny, výstavy či návštěvou rodiny. Vrcholy okolo oběda jsou v jednom případě způsobeny pravidelnou procházkou v blízkosti domova po obědě, ostatní je podobně jako i v následujících časech směs návštěv kaváren, známých či kulturních akcí. V hodinách večerních pak převaţují zejména kulturní a společenské akce. Všimněme si, ţe ač v jsme předešlé části ukázali, ţe respondenti volným časem stráví v průměru relativně delší dobu, je těchto aktivit ve srovnání například s nákupy mnohem méně. I přes to, ţe větší část z dotazovaných nebyla zaměstnaná (a měla teoreticky nepřetrţitý volný čas), ukazuje se, ţe v mnoha případech tráví volný čas spíše doma. Záznamy volnočasových aktivit jsou rovnoměrně rozděleny během celého týdne, tedy jak o víkendu, tak i během všedních dnů. 129

130 Obr. 39.: Uvedení časů nástupů do zaměstnání Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Zaměstnání patří mezi ukazatele, kde se ukazuje, nakolik je nutné pro případné další výzkumy získat více respondentů a dotazníků. Zaměstnání jako činnost bylo zaznamenáno celkem šesti dotazovanými, ţádný z nich nepracoval během víkendového dnu, a nejčastější uvedené pracovní doby byly 4, 6 a 8 hodin. Nástupy do zaměstnání, jak je patrné z grafu, odpovídají předpokládaným ranním časům, objevují se ale také pozdější údaje, ty odpovídají spíše na zkrácený úvazek, případně směnnou práci. Dva záznamy ve večerních hodinách byly spíše respondentovo otočení se v zaměstnání. 130

131 Zaznamenané pocity Hodnocení pocitů bylo vypsáno jen u části záznamů. Předpokládáme, ţe nejsilnější emoce budou při setkání se s překáţkami během cest a pobytů v prostoru právě ty negativní. Z toho vyvozujeme, ţe nejčastěji budou zaznamenávány spíše tyto silnější záţitky. Ukázalo se však, ţe byly negativní pocity zaznamenávány v podstatě stejně často jako pozitivní. Respondentům bylo doporučeno vyplňovat zejména během cest a tak byla výrazná většina zachycených pocitů vztaţena k cestám. Ostatní, ač jsou znázorněny se početně často pohybovaly v pouhých jednotkách. Obr. 40.: Pocitové hodnocení jednotlivých činností Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Obr. 41.: Pocitové hodnocení jednotlivých způsobů pohybu Zdroj: Mapování pohybů postiţených,

132 Hodnocení jednotlivých činností ukazuje jako zásadně nepříjemné čekání na dopravní spoj, to je totiţ obvykle delší a často spojené s dalšími nepříjemnostmi často se jedná o zimu, či obavy, jestli skutečně další spoj bude bezbariérový, a respondent se do něj vejde. Negativně je hodnocena i administrativa, to však v uvedeném případě vyplývá z podstaty nepříjemných jednání na úřadech. Přesuny jako celek jsou hodnoceny přibliţně vyrovnaně v kladném i záporném ohledu. Další činnosti, které byly definovány, pak mají průměrně lepší emocionální hodnocení. Zaměstnání je hodnoceno spíše podle toho, jak se ten den respondentovi dařilo. Emoce u nákupů však jsou častěji podloţené právě záţitky a zkušenostmi s omezujícím prostředím, jedná se o různá nevhodná (většinou drobná např. pulty a pokladny) prostorová řešení obchodů či přístup personálu. Do protikladu však uvádí zkušenosti, kdy ochotný personál pomohl a obslouţil respondenta i mimo obchod, neboť se nemohl dostat dovnitř. U domácích aktivit je příčinou jejich negativního hodnocení často únava, naopak pozitivní hodnocení vyjadřují v souhrnu pocit uvolnění a bezpečí. Studium a volný čas jsou v případě zaznamenání emocí hodnoceny naprosto kladně, připisujeme to zejména tomu, ţe jde o aktivitu, za níţ se respondenti vydávají dobrovolně, s chutí. V hodnocení způsobů pohybu vychází nejlépe automobilová doprava jeden z respondentů napsal, ţe auto je svoboda. Problémy s automobilem nastaly v případě, ţe nebylo dost místa na parkování (případně ţádné) či na manipulaci s nájezdovou plošinou. Pěší pohyb je hodnocen přibliţně neutrálně, procento nepříjemných záţitků je vyrovnané s pozitivními. 132

133 Typické způsoby prostorového chování Z výše zmíněného vyplývá, kde se převáţně respondenti zdrţovali, jaký časový úsek zde strávili a jaké činnosti se věnovali. Je však třeba souhrnně charakterizovat sekvence těchto aktivit a pokusit se popsat typické způsoby prostorového chování, tedy, na základě jiţ popsaného shrnout, jak vypadá typický den u typického respondenta. Rozhodli jsme se místo dalšího sčítání průměrů vybrat dny, jeţ se drţí jakéhosi schématu a popsat je a vztáhnout i na ostatní respondenty. Ty můţeme rozdělit v podstatě na dvě skupiny, které se charakterem svého denního pohybu výrazně liší. Jsou to pracující a nepracující. Během pracovního týdne tedy vzniká rozdíl v hlavní denní aktivitě a hlavním cíli jejich cest. Víkendový den pak jiţ tento rozdíl obvykle nereflektuje. Pracovní den pracujících Charakter pracovního dne zaznamenaného respondenty se výrazně odvíjel od moţností jejich mobility, tedy zejména, jestli k dopravě do zaměstnání pouţívali automobil, polohy bydliště vůči zaměstnání, a zamýšlených aktivit mimo zaměstnání. Obr. 42.: Pracovní den pracujících, respondent 8, dne. Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 První příklad reprezentuje respondentku pouţívající specializované linky bezbariérové MHD, jejíţ spoje však při cestě do zaměstnání a zpět objíţdí velkou část Brna, spotřebovává tak na cestu větší sumu času. Zaměstnání je pravděpodobně na částečný úvazek, ve směnném provozu, neboť se v jejím rytmu střídají ranní a odpolední časy zaměstnání. Pracoviště navíc leţí dále od domova (kategorie město ). Obr. 43.: Pracovní den pracujících, dle dotazníku číslo 1. Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Druhý příklad popisuje pohyb respondentky s prací na plný úvazek, pouţívající MHD. Zaznamenán je nákup, který se odehrál blízko bydliště, jinak se podobá příkladu výše. Zaměstnání je opět dále od bydliště ( město ). 133

134 Obr. 44.: Pracovní den pracujících, dle dotazníku číslo 4. Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Posledním příkladem dne v zaměstnání je respondent bydlící na okraji Brna, který jiţ musí k dopravě do zaměstnání pouţívat automobil. Získává tím podstatně vyšší mobilitu a tím i moţnost (viz právě tento příklad) rozvézt rodinu do práce, děti do školky a po práci ještě odjet mimo město. Časové úseky strávené dopravou jsou však výrazně delší. Uprostřed pracovního dne respondent odešel na nákup, do obchodního domu blízko svého pracoviště. Jak ukazují tyto příklady, je vztah polohy zaměstnání a bydliště a z toho vyplývající nutnost (moţnosti) pouţití dopravních prostředků zásadní pro charakter pohybu a s tím souvisejícího vyuţití času během pracovního dne. Pokud lze hovořit o nějakém rituálu, je kromě nutnosti nastoupit do práce v konkrétním místě a přesně daném čase typické to, ţe s cestami do zaměstnání byl spojován právě nákup. Pracovní den nepracujících Mezi respondenty však byla zaměstnaných osob menší část. Větší část zaznamenaných dnů se neodehrávala v zaměstnání. Volné dny se obvykle také drţely jistých schémat. Obr. 45.: Pracovní den nepracujících, dle dotazníku číslo 30. Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Tento příklad uvádí den u respondentky, která je výrazně závislá na pomoci rodičů a okolí. Většinu dne stráví doma, pouze odpoledne jezdí na pravidelné procházky po blízkém okolí domova (chápeme je jako volný čas ). Navíc má sama nepříjemné zkušenosti s cestováním, vzhledem k těmto pocitům se tedy ani příliš často dále od domova nevydává. 134

135 Obr. 46.: Pracovní den nepracujících, dle dotazníku číslo 19. Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Respondent, který byl toho času bez zaměstnání si osvojil rituál pravidelných návštěv kavárny a posezení u novin, přibliţně ve stejnou hodinu. Na cestách k ní a od ní střídal dvě varianty. Kavárna se nacházela ve městě, ne příliš daleko od jeho bydliště. Obr. 47.: Pracovní den nepracujících, dle dotazníku číslo 3. Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Poslední příklad volného dne je volný den pracujícího respondenta. Dalo by se říci, ţe tento den je na pohyb mimo domov výrazně bohatší kvůli tomu, ţe respondenta práce nepustí jindy. První část dne, pohyb po vzdálenějších místech ve městě obstarával automobil, večerní cesty za kulturou jiţ pomocí bezbariérové MHD. Obr. 48.: Nákupní den, dle dotazníku číslo 8. Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Specifickým příkladem, který uvádíme je nákupní den. Několik podobných, ne však natolik zřejmých příkladů se vyskytlo i v jiných záznamech. Zde respondentka vyuţila pomoci asistenta a strávila odpoledne v centru města pohybem po obchodech, které by jinak mohly být překáţkami. Pohyb byl od domova, leţícího nedaleko centra pěší. Poté se vydala na nákup dále od centra, přičemţ jiţ vyuţila MHD. 135

136 Víkendový den Víkendové dny jsou u respondentů relativně dosti podobné, obvykle tráví část dne doma, a vydávají se na jedinou cestu, typicky návštěvu známých či příbuzných, či jiného cíle, obvykle dále od domova. Vyuţití časo-prostoru u víkendových dnů však vykazuje podobná schémata, a to i v případě pouţití automobilové dopravy. Lišily se pouze cíle cest a dopravní prostředky. Obr. 49.: Víkendový den, dle dotazníku číslo 18. Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Tento záznam jen odpovídá předešlému. Respondent strávil relativně delší cestu za místem trávení volného času (botanická zahrada), které se nachází dál od jeho bydliště. Navíc mu cestu zkomplikovalo delší čekání na spoj MHD. Obr. 50.: Víkendový den, dle dotazníku číslo 21. Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Podobně vypadá z hlediska vyuţití času i tento víkendový den, liší se však výrazně prostorem a aktivitou. Respondent strávil sobotní odpoledne procházkou za hranicemi města, coţ v případě cesty zpátky domů znamenalo její výrazné prodlouţení opět pouţita MHD. Celkově, jak je patrné z uvedených grafů, trávili respondenti výrazné mnoţství času ve svých domovech. Nejsilnější prostorový vztah, který si vynutil pravidelnou aktivitu je vztah místa bydliště a zaměstnání. Dané je to samozřejmostí určitého nástupu a pracovní doby a místa. Následuje však další jev zvyky a rutina v některých příkladech se můţe jednat o relativně silný vztah viz příklad nezaměstnaného. Co se týče rutiny je také vhodné zmínit zjištěné sdruţování aktivit, tedy to, ţe se respondenti snaţili během jedné cesty často vyřídit maximum věcí zaráz typicky tak jako druhotné přichází nakupování. Tyto druhotné činnosti se pak odehrávají blízko místa jejich aktuálního pobytu. 136

137 Velkou roli v moţnostech pohybu hraje automobil v případě, ţe má respondent moţnost jeho pouţití, není odkázán na čekání na přístupný spoj, navíc mu umoţňuje svobodnější pohyb, tedy dosaţení více cílů v různých prostorech a podle jimi zvoleného času. Jeho pouţití pak právě proto často zabírá nejdelší časový úsek během dne. Chtěli jsme při tomto šetření zaměřit také na rozdíly mezi ročními obdobími, ty však nebyly ve vyuţití času a prostoru výrazně patrné. Pouze se někteří z respondentů zmínili jako o komplikaci při cestě o sněhu a o pocitech zimy při čekání. Při ústních rozhovorech však mnohdy udávali, ţe pokud sněţí, raději domov neopouští. 137

138 Mentální mapy Mentální mapy dodáváme nakonec pouze jako doplňkovou informaci a ilustraci všeho jiţ výše uvedeného. Původně byl na ně kladen větší důraz, ale vzhledem k menší ochotě respondentů se jich nakonec nepodařilo shromáţdit příliš mnoho. Proto tuto část zmiňujeme spíše jako doplněk k výše zmíněným informacím. Dotazník, jehoţ součástí je i legenda, je vloţen v Přílohách (Příl. 7.). Tato legenda podle vzoru práce J. Nováka obsahovala pro zjednodušení práce respondentů symboly tak, aby je navedla k tomu, co má být vyplněno. Šlo zejména o zachycení cest, vztahů bydliště a cílů, za nimiţ míří, případně vnímání okolí a orientačních bodů. Respondenti byli instruováni, ţe nejde o zachycení cest během týdne, kdy měli vyplňovat svůj pohyb, někteří z nich však zakreslili právě toto. Je to na jednu stranu špatné řešení, na druhou však ilustruje aktuální prostorovost dotazovaných. Většina vyplněných kreseb je výrazně schematická, typicky pouze s několika body, spojenými cestami, které obvykle mají charakter spojnice domov cíl. Prostor není obvykle v kresbách rozšířen o odbočky, alternativní trasy, jakousi větší plošnost rozsahu kresby a cílů. To v mnohém odpovídá i výše zmíněnému popisu typických dnů. Obr. 51.: Mentální mapa, dle dotazníku číslo 18. Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 I přes schematičnost však jsou zaznamenány polohy cílů, překáţky na cestách i přátelskost prostorů okolí domova jako prostor, který je respondentovi přátelský a naopak vzdálenější oblast spojená s cestováním MHD jako nepřátelská. 138

139 Opačným příkladem pak jsou respondenti, kteří si se svou mapou dali velké mnoţství práce a zaznamenali mnoho detailů, u většiny z nich však má stále znaky cest mezi konkrétními body a domovem: Obr. 52.: Mentální mapa, dle dotazníku číslo 1. Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Zde respondentka uvedla domov i trasy z něj vycházející, pomíjí však měřítko, a navíc i vzájemné prostorové vztahy zobrazených cílů zajímavé je, ţe při rozhovoru sama udala, ţe nemá příliš dobrý orientační smysl. Obr. 53.: Mentální mapa, dle dotazníku číslo 8. Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 V tomto případě jiţ jsou znázorněny i prostorová měřítka a vztahy, stále zde ale pozorujeme schéma: domov trasa cíl. Je však otázkou, jestli nejde o autorovu špatnou interpretaci. Navíc jsou zobrazena místa přátelská, a jedná se o nově vybudované nákupní komplexy, zatímco okolí hlavního nádraţí, jeţ je dosud v rekonstrukci si vyslouţilo negativní hodnocení zde vidíme příčinu zejména ve větší koncentraci lidí, horším stavu terénu a také nepříjemnosti nástupů do vozidel MHD. 139

140 Obr. 54.: Mentální mapa, dle dotazníku číslo 12. Zdroj: Mapování pohybů postiţených, 2010 Posledním příkladem je mapka nakreslená respondentem, který se evidentně ve městě orientuje nejvíce. Podotkněme ještě, ţe podobně, jako u předešlého, jsou zde vyobrazeny i orientační body, a to kostely. Toto zaznělo i během rozhovorů zdůraznění role kostelů jako orientačních bodů. Vzhledem k tomu, ţe výše zmíněný dotazník je od respondenta, který nebyl zaměstnán, objevuje se v něm větší mnoţství cílů z kategorie volného času. Navíc ale ukazuje prostor a místa, která spolu nějakým způsobem souvisí, neuzavírá tolik prostor podle nákresu můţeme soudit, ţe tento respondent se v okolí domova pohybuje relativně často a zná ho. Z toho pak je moţné usoudit, ţe jeho okolí je i relativně přístupné. Překáţky na cestách, které byly na těchto nákresech (ale i dalších, které neuvádíme) zobrazeny, souvisí zejména s dopravou, nejčastěji nástupními ostrůvky či nepříjemnostmi způsobenými se způsobem přepravy. Druhým nejčastějším problémem pak je stav terénu, tedy jeho sklon a charakter, typicky během staveb a zimního období. Zakresleny byly ale také špatně řešené přechody a nájezdy na chodníky v klíčových místech poblíţ bydliště. 140

141 13. ZÁVĚR Problematika zdravotního postiţení byla v české geografii do současnosti opomíjena, tento směr výzkumu se rozvíjel zejména v západní, anglosaské geografii, kde stihl během posledních desetiletí projít vývojem, jeţ dnes směřuje k angaţované geografii, která by svými výsledky měla pomáhat postiţeným k oproštění se od omezení, která s jejich postavením historicky souvisí. Výzkum přístupnosti města Brna pro postiţené proto uvedeme v širších souvislostech geografie postiţení. Studium postiţení a postiţených osob se často odvíjí od definice toho, co postiţením rozumíme. Tento základ pak předurčuje přístup k problémům postiţených, jejich výzkumu i k návrhům na jejich řešení. Nejčastěji je postiţení definováno dvěma způsoby. Pro první způsob přístupu k postiţení se vţil název klinický, či medicínský. Tento přístup je charakteristický důrazem na individualitu jedince, na postiţení jako jeho vlastnost, která ho odlišuje od společnosti. Často se operuje s otázkami normality, tedy toho, co je (například u zdravotního stavu) obvyklé a co jiţ obvyklé není. Typické je také negativní vymezení postiţení jako stavu, kdy postiţenému něco chybí. Reálný dopad tohoto postoje na přístup vědy, společnosti či politiky vůči postiţeným je v jejich stigmatizaci, ale také v niţším společenském statutu a paternalistickém přístupu politiky, jeţ se otázkami souvisejícími s postiţenými zabývá. Jak uvádí různé prameny, i přes současný odklon, dosud tento pohled na postiţené mnohde přetrvává. Druhý pohled na postiţení bývá nazýván jako sociální, případně socio-politický. Tento model chápe postiţení ne jako následek změněného zdravotního stavu jedince, ale jako výsledný produkt společenského vývoje, který vyústil ve vyloučení postiţených ze společnosti. Postiţení je tedy důsledkem působení omezujícího charakteru prostředí a společnosti na jedince, který v daných podmínkách není schopen plné realizace veškerých svých potřeb a nároků. Navíc konstatuje, ţe existuje přímá souvislost mezi společností a produkcí prostoru, proto je třeba změnit postavení a pohled společnosti na postiţené. K tomuto pohledu se v současnosti přiklání jak politická praxe, tak i geografie postiţení. Směry, jimiţ se ubírá geografický výzkum otázek postiţení, se různí od zkoumání distribuce zdravotní péče v prostoru, přes mapování a analýzy přístupnosti, popřípadě kritiku politik vůči postiţeným, aţ po výzkum reprodukce postiţení ve společnosti a v prostoru. Většina studovaných autorů postupuje od historického pohledu na postavení postiţených přes kritiku politik, potaţmo legislativy a analýzu procesů a charakteristik prostředí města po návrhy, jakým způsobem zkoumat postiţení. Podobný postup, zaloţený na sociálním (případně bio-sociálním) modelu chápání postiţení aplikujeme i v této práci. Postiţení, o nichţ v této práci hovoříme, jsou osoby se zdravotními problémy, které je omezují v pohybu prostorem. V nejobecnějším smyslu lze vztáhnout teoretickou část této práce na celou populaci osob se zdravotními či mentálními problémy, v konkrétních aplikacích poznatků, zejména při mapování přístupnosti jsme se však soustředili pouze na otázky pohybově postiţených osob, a to v nejuţším vymezení pouze vozíčkářů. 141

142 Historické postavení postiţených a vývoj postojů společnosti vůči lidem s viditelnou zdravotní odlišností kladou někteří autoři jako příčinu jejich současného postavení. Tyto postoje prošly během posledních dvou tisíciletí výrazným vývojem. Jiţ v době antické existovaly rozpory v zacházení s postiţenými, a to v případě infanticidy či házení mrzáků lvům v cirku, a naproti tomu systém podpory chudých ze státních peněz. Změna přichází s nástupem ţidovsko-křesťanské etiky v západních kulturách, která akcentuje roli vzájemné pomoci a shovívavosti, a postiţení se stávají objektem péče druhých přichází o statut plnohodnotných bytostí. Dalším zlomovým okamţikem je příchod průmyslové revoluce a typů ekonomické produkce s tím spojené. Vzhledem k podmínkám a charakteru práce se postiţení, kteří byli ve středověké společnosti často alespoň částečně ekonomicky platní, dostávají do role osob, které nepřináší uţitek, naopak v případě rodiny zaměstnávají potenciálního ekonomického činného doma. Proto dochází jiţ během 19. století k masivní institucionalizaci přesunům postiţených do nejrůznějších špitálů, ústavů apod. S otázkou postiţených se během 20. století asi nejméně lidským způsobem vypořádalo fašistické Německo ve 30. letech jejich likvidací. Avšak ani po tomto odstrašujícím příkladu nedošlo ke změně. V podstatě aţ do 60. a 70. let pokračovala v západním světě institucionalizace, aby se v této době pod vlivem feministických hnutí zlomila a začalo se se snahou o zahrnutí postiţených do společnosti, tzv. inkluzí. Na našem území probíhala institucionalizace aţ do konce 80. let, aby se po pádu komunismu otevřely brány a postiţení se najednou objevili ve společnosti. S tímto však souvisí problémy, které jsou v této práci studovány. Bylo najednou třeba inovovat legislativu, upravit postoje politiky vůči postiţeným a to i v dlouhodobých perspektivách a nakonec i postupně změnit pohled společnosti na postiţené, tak aby toto vše vyústilo i v proměnu prostředí v němţ se pohybují. Současný stav legislativy je v souladu s celosvětovým a evropským vývojem směřujícím k maximální podpoře začleňování postiţených do společnosti. Po listopadu 1989 začaly také vznikat (ač existovaly v jisté formě i předtím) organizace zdravotně postiţených, které svou podstatou navázaly na svou roli z období první republiky, kdy doplňovaly státní sociální systém. Nyní se tyto organizace sdruţují pod křídly Národní rady zdravotně postiţených, jejichţ prostřednictvím jsou schopny komentovat a ovlivňovat tvorbu legislativy. Příkladem můţe být Liga vozíčkářů, která sama vydává časopis vycházející po celém území ČR. Na druhé straně pak existují i organizace s minimálním vlivem, které se soustředí například pouze na volnočasové aktivity postiţených. Jak ukazuje analýza různých dostupných statistických zdrojů, jsou zdravotně postiţení skupinou, která podle různých definic dosahuje zhruba 10% populace. Počet postiţených úměrně s věkem v populaci stoupá, příčinami mohou být chronické zdravotní problémy, ale také úrazy, v případě stárnoucí populace však vzniká stále větší tlak na přístupná řešení prostoru. Mezi zdravotně postiţenými je obecně niţší vzdělanost a z toho rezultující výrazně vyšší nezaměstnanost neţ v populaci jako celku. Zhruba 5% postiţených ţije v zařízeních sociální péče (ústavech), větší procento tvoří právě tělesně postiţení. Vlastní šetření přístupnosti ukázalo, ţe ač je velká část městského prostoru dostupná a splňuje parametry pro to, aby se v něm dalo i na invalidním vozíku pohybovat, stále vznikají (pokud hovoříme o zastavěném prostoru) řešení, která přístupná nejsou a navíc jsou mnohdy naprosto nelogická. Typickým příkladem, který toto ilustruje a efektivně omezuje pohyb postiţených jsou dopravní zastávky a jejich ostrůvky, které jsou 142

143 mnohdy v jednom směru přístupné a v druhém nepřístupné. Obecně je náročnější pohyb postiţených historickou částí města, s uţšími ulicemi a obtíţnějším terénem. Otázky přístupu do budov řešilo mapování centra Brna, které ukázalo, ţe většina novějších budov jiţ nároky postiţených reflektuje, větší problém je u historických a starších budov. Často platila přímá úměra v tom smyslu, ţe čím větší mapovaný objekt byl, tím pravděpodobněji byl řešen bezbariérově. Obytné budovy byly z šetření vynechány, u nich však je problém s přístupností obecně největší. Šetření pohybů respondentů i přes jejich niţší počet oproti původním předpokladům ukázalo, ţe jsou obecně velmi silně časově i prostorově vázáni na domov. Pohyb a jeho formy jsou často výrazně determinovány charakterem blízkého okolí, někteří respondenti jsou tak schopni uspokojit veškeré své potřeby v bezprostředním okolí bydliště, zatímco jiní jsou nuceni cestovat dál, typickým příkladem mohou být cesty za nákupy, kdy se jako nejčastější cíl staly velké obchodní domy na okraji města, a hned za nimi malé samoobsluhy v nejbliţším okolí bydlišť respondentů. Pohyby a s nimi související časy a prostory se výrazně liší u respondentů, kteří jsou zaměstnaní a nezaměstnaní, navíc velkou roli hraje i způsob vyuţívání volného času. Z tohoto šetření vyplynulo, ţe kaţdodenní pohyb dotazovaných klade velké nároky na přístupnost jak prostoru, tak i dopravy, a ty v mnoha případech nebyly naplněny. Pokud se s překáţkami, které z tohoto vyplývají nedokázali vyrovnat respondenti sami, obvykle jim pomáhal asistent, případně další osoba. Z rozhovorů s respondenty zaměřených na hlubší pochopení problémů a diskuzi o jejich podstatě vyplynulo, ţe samotní respondenti něco jako identitu vozíčkáře či postiţeného v podstatě nevnímají, je jim spíše přisuzována společností, a to obvykle v negativním duchu. Často bylo zmiňováno, ţe společnost neví, jak se k postiţeným chovat, a z této neznalosti můţe plynout jak jakýsi podvědomý strach, tak nakonec i sama bariérovost prostředí. Bariéry jako takové jsou prezentovány především jako překáţky v cestě, ale někteří z respondentů abstrahují k úsudku, ţe existují i bariéry v lidech, a jako jejich řešení navrhují především osvětu společnosti, větší otevřenost a setkávání se s postiţenými. Část z respondentů se účastní nějakým způsobem snah o změnu přístupnosti prostředí, větší část však zůstává stranou, shodují se však na tom, ţe je třeba na tuto problematiku nadále upozorňovat. Způsob, jakým by mělo být dosaţeno zlepšení přístupnosti prostředí, spatřuje autor zejména ve zvyšování povědomí o této problematice, v tom, aby se normou staly taková, ať uţ stavební, designová ale i společenská a politická řešení, která nebudou ve svém důsledku rozlišovat své uţivatele. Je samozřejmě obtíţné uspokojit potřeby různorodé populace, jakou velkoměsto hostí, nicméně právě v diskuzi s postiţenými ale i dalšími skupinami, které mohou být omezovány lze hledat řešení a východiska. Vyţaduje to však otevřenost na straně institucí a ochotu formulovat připomínky ze strany uţivatelů prostoru. 143

144 Knihy a časopisy POUŢITÁ LITERATURA ADAMS,M. BELL, A. GRIFFIN, P.: Perspectives on the Historical Treatment of People with Disabilities. In Teaching for Diversity and Social Justice. 2nd ed. London: Routledge, Appendix 14C, pp BARNES, C.: A Legacy of Oppression: A History of Disability in Western Culture. In Disability Studies: Past Present and Future edited by Len Barton and Mike Oliver. Leeds: The Disability Press, 1997, pp BECK, U.: Risk Society: Towards a New Modernity. trans. by M. Ritter. London: Sage Publications, s. BECK, U. WEISZ, A.: Ecological politics in an age of risk. Cambridge: Polity Press, s. ISBN BECK, U.: The reinvention of politics : rethinking modernity in the global social order. 1st pub. Cambridge: Polity Press, s. ISBN BECK, U. - RITTER, M.: Democracy without enemies. 1st pub. Cambridge: Polity Press, s. ISBN BRÁZDIL, J.: Sociologie zdravotního postiţení : teze. 1. vyd. Brno: Centrum pro další vzdělávání učitelů MU v Brně, s. DVORSKÁ O.: Zásada rovného zacházení, zákaz diskriminace a jejich uplatňování v pracovním právu. Brno: Masarykova univerzita. Právnická fakulta, s. Vedoucí disertační práce doc. JUDr. Zdeňka Gregorová, CSc. Elektronické aplikace. Brno: Masarykova univerzita, Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky, s. FILIPIOVÁ, D.: Ţivot bez bariér : projekty a rekonstrukce. 1. vyd., Grada, Praha, s. ISBN: FILIPIOVÁ, D.: Projektujeme bez bariér. 1. vyd. Ministerstvo práce a sociálních věcí, Praha, s. ISBN GLEESON, B.: Geographies of Disability. 1st pub. London: Routledge, s. ISBN GLEESON, B.: Disability and the Open City. Urban Studies, 2001,Vol. 38, No. 2, pp GOLLEDGE, R.: Geography and the disabled: a survey with special reference to the vision impaired and blind populations. Transactions, Institute of British Geographers, 1993, vol. 18, pp HAGERSTRAND, T.: DIORAMA, PATH AND PROJECT. Tijdschrift voor economische en sociale geografie, 1982, 73, pp: HAGERSTRAND, T.: What about People in Regional Science? Papers of the Regional Science Association, 1970, vol. 24, pp HUTAŘ, J.: Sociálně právní minimum pro osoby se zdravotním postiţením. 11. vyd. Praha: Národní rada zdravotně postiţených ČR, IMRIE, R.: Ableist geographies, disablist spaces: towards a reconstruction of Golledge's geography and the disabled. Transactions, Institute of British Geographers, 2001, vol. 21, no. 2, pp IMRIE, R. KUMAR, M.: Focusing on disability and access in the built environment. Disability & Society; Jun 1998; vol. 13, no. 3, pp

145 IMRIE, R.: disability, geography and. In The dictionary of human geography. 4th ed. Oxford: Blackwell Publishers, s. ISBN pp IMRIE, R. HALL, P.: An Exploration of Disability and the Development Process. Urban Studies, 2001, Vol. 38, No. 2, pp IMRIE, R. EDWARDS, C.: Disability and the Implications of the Wellbeing Agenda: Some Reflections from the United Kingdom. Journal of Social Policy, 2008, vol. 37, no. 3, pp IRA, V.: Geografia času : prístup, základné koncepty a aplikácie. Geografický časopis. Geografický ústav Slovenskej akadémie vied, Bratislava, 2001, roč. 53, č. 3, s KÁBELE, F.: Somatopedie. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, s. KLAPKA, P. - ROUBALÍKOVÁ, H.: Places and students in urban environment: a time-geographical perspective. Geografický časopis. Geografický ústav Slovenskej akadémie vied, Bratislava, 2010, vol. 62, no. 1, pp KITCHIN, R.: 'Out of Place', 'Knowing One's Place': space, power and the exclusion of disabled people. Disability and Society, 1998, vol. 13, no. 3, pp KITCHIN, R. BLADES, M.: The Cognition of Geographic Space. London: I.B. Taurius, s. ISBN KOPEC, J.A.: Concepts of disability: The activity space model. Social Science & Medicine, March 1995, vol. 40, no. 5, pp ISSN , KRHUTOVÁ L. et al.: Občané se zdravotním postiţením a veřejná správa. Olomouc : Univerzita Palackého : Výzkumné centrum integrace zdravotně postiţených, s. ISBN: LUDÍKOVÁ, L.: Kombinované vady. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, s. ISBN MAREŠ, P.: Faktory sociálního vyloučení. Praha, Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, s. ISBN MAREŠ, P. - HOFÍREK, O.: Sociální reprodukce a integrace: ideály a meze : sborník z konference. 1. vyd., Brno, Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, s. ISBN MAREŠ, P. SIROVÁTKA, T.: (2008): Sociální vyloučení (exkluze) a sociální začleňování (inkluze) koncepty, diskurz, agenda. Sociologický časopis/czech Sociological Review, 44, č. 2, s MATYSKOVÁ, K.: Pracovní uplatnění a soukromý ţivot osob se zdravotním postiţením. Kvalitativní studie. Zpráva z výzkumu pro projekt Souvislosti proměn pracovního trhu a forem soukromého, rodinného a partnerského ţivota v české společnosti, 2007 Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidruţených zdravotních problémů : MKN-10 : desátá revize : aktualizovaná verze k , aktualiz. vyd. Praha: Bomton Agency, s. ISBN MONATOVÁ, L.: Pedagogika speciální. 1. vyd.. Brno: Masarykova univerzita v Brně, s. ISBN MONATOVÁ, L.: Pojetí speciální pedagogiky z vývojového hlediska. 2. rozš. vyd. Brno: Paido, s. ISBN MOWL, G. FULLER, D.: Geographies of disability. In Introducing Social Geographies. 1st pub. London: Arnold, ISBN: Chapter 8, pp MÜHLPACHR, P.: Vývoj ústavní péče : (filosoficko-historický pohled). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, s. ISBN Nápadník. Brno: Liga vozíčkářů, s. 145

146 NOVÁK, J.: Časoprostorová mobilita obyvatel a strukturované prostředí metropolitní oblasti. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, katedra sociální geografie a regionálního rozvoje. Vedoucí diplomové práce doc. RNDr. Luděk Sýkora, Ph.D. NOVOSAD, L. NOVOSADOVÁ, M.: Ucelená rehabilitace lidí se zdravotním, zejména somatickým, postiţením : uvedení do problematiky. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita, s. ISBN NOVOSAD, L.: Poradenství pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním : základy a předpoklady dobré poradenské praxe. 1. vyd. Praha: Portál, s. ISBN OSMAN, R.: Specifika časoprostorového chovani imobilních osob. (v tisku) PARK, D. RADFORD, J. VICKERS, M.: Disability studies in human geography. Progress in Human Geography, 1998, vol. 22, no. 2, pp PFEIFFER, J. ŠVESTKOVÁ, O.: Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví. 1. české vyd. Praha: Grada, s. ISBN RENOTIÉROVÁ, M. LUDÍKOVÁ, L.: Speciální pedagogika. 2. vyd., dopl. a aktualiz. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, s. ISBN SOVÁK, M.: Logopedie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. SVOZIL B.: Aplikace trvale udrţitelného rozvoje na Deblínsku - participace veřejnosti. Brno: Masarykova univerzita. Přírodovědecká fakulta, s. Vedoucí rigorózní práce doc. RNDr. Václav Toušek, CSc. TEREMOVÁ O.: Systém ucelené rehabilitace v Ústavu sociální péče pro tělesně postiţenou mládeţ Kociánka. Brno: Masarykova univerzita. Pedagogická fakulta, s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Mgr. Dana Zámečníková, Ph.D. TITZL, B.: Postiţený člověk ve společnosti : hledání počátků. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, s. TITZL, B.: Postiţený člověk ve společnosti. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, s. ISBN Ústava České republiky; Listina základních práv a svobod; Parlament, ministerstva; Ombudsman; Antidiskriminační zákon: podle stavu k : ÚZ-Úplné Znění č Ostrava: Sagit, s. ISBN VÁGNEROVÁ, M.: Vývojová psychologie. 2. vyd. Praha : Karolinum, s. ISBN VÁGNEROVÁ, M. HADJ-MOUSSOVÁ, Z. ŠTECH, S.: Psychologie handicapu. 2. vyd. Praha: Karolinum, s. ISBN VÁGNEROVÁ, M.: Psychopatologie pro pomáhající profese. 4., rozš. a přeprac. vyd., Praha : Portál, s. ISBN VALENTA, M.: Přehled speciální pedagogiky a školská integrace. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, s. ISBN VÍTKOVÁ, M.: Integrativní školní (speciální) pedagogika : základy, teorie, praxe. 1. vyd. Brno: MSD, s. ISBN VÍTKOVÁ, M. BARTOŇOVÁ, M.: Strategie ve vzdělávání dětí a ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami : texty k distančnímu vzdělávání. 2., přeprac. a rozš. vyd. Brno: Paido - edice pedagogické literatury, s. ISBN Zdůvodnění návrhu; Název projektu: Prostorové modely chování v měnícím se urbánním prostředí z pohledu geografie času. Maryáš, J., Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy univerzity, Brno,

147 Mapy a atlasy BRNO: Mapa bezbariérových tras a objektů v centru města. Odbor zdraví Magistrátu města Brna, Informační broţura. Olomouc město bez bariér. Olomouc, Informační broţura. Praţská památková rezervace Atlas přístupnosti. 1. vyd., Vydavatelství MCU, 2008 Elektronické nosiče a www stránky ANTONOVIČOVÁ, M.: Mapování Brna. [Prezentace]. Liga vozíčkářů, duben 2009 Americans with Disabilities Act of Dostupné na internetu: < [on-line] k APPLICA & CESEP & EUROPEAN CENTRE: Compilation of disability statistical data from the administrative registers of the Member States. Dostupné na internetu: < [on-line] k ARCHA COMMUNITY. Dostupné na internetu: < [on-line] k Bezbariérové divadlo BARKA. Dostupné na internetu: < [on-line] k Bezpřekáţek.cz Dostupné na internetu: < [on-line] k BMHD: Statistika vozového parku Dostupné na internetu: < [on-line] k Brno Město pro rodiny. Dostupné na internetu: < [on-line] k Český Krumlov pro handicapované Dostupné na internetu: < [on-line] k Český statistický úřad. Dostupné na internetu: < [on-line] k Definitions of Disability. Dostupné na internetu: < [on-line] k Definitions of disability in Europe: A Comparative analysis, Dostupné na internetu: < [on-line] k

148 Disability and the Equality Act Dostupné na internetu: < [on-line] k Dopravní podnik města Brna, a.s. Dostupné na internetu: < [on-line] k DUPRÉ, D. KARJALAINEN, A.: Employment of disabled people in Europe in 2002, Dostupné na internetu: < EN.PDF> [on-line] k E bariéry osob se zdravotním postiţením. Dostupné na internetu: < [on-line] k epravo.cz, a.s.: Sbírka zákonů, judikatura, právo. Dostupné na internetu: < [on-line] k ESIPA s.r.o.: Sbírka právních předpisů. Dostupné na internetu: < [on-line] k European Commission: List of secondary legislation relevant to "disability". Dostupné na internetu: < [on-line] k European Commission: People with disabilities. Dostupné na internetu: < [on-line] k Integrovaný portál Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Dostupné na internetu: < [on-line] k Jak se ţije na Kociánce Dostupné na internetu: < [on-line] k Jihomoravský kraj. Dostupné na internetu: < [on-line] k Lidové noviny Dostupné na internetu: < [on-line] k Liga vozíčkářů. Dostupné na internetu: < [on-line] k Liga vozíčkářů: Informační portál. Dostupné na internetu: < [on-line] k MAFRA a.s.: Jízdní řády [on-line] k

149 Magistrát města Brna, Odbor zdraví. Dostupné na internetu: < [on-line] k Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Dostupné na internetu: < [on-line] k Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Dostupné na internetu: < [on-line] k Nakladatelství Sagit, a.s. Dostupné na internetu: < [on-line] k Národní rada zdravotně postiţených. Dostupné na internetu: < [on-line] k Policie ČR: Statistika nehodovosti. Dostupné na internetu: < aspx?q=Y2hudW09Mg%3d%3d> [on-line] k Poradna pro občanství, občanská a lidská práva: lidská práva a diskriminace. Dostupné na internetu: < [on-line] k Portál veřejné správy České republiky. Dostupné na internetu: < [on-line] k PS Bárta s.r.o.: Právní předpisy on-line. Dostupné na internetu: < [on-line] k ŘEZNÍK, T.: Dohledání souřadnic Dostupné na internetu: < [on-line] k Seznam.cz a.s.: Mapy.cz Dostupné na internetu: < [on-line] k SOCIOKLUB, o.s.: VÝZKUMNÁ ČINNOST. Dostupné na internetu: < [on-line] k Snopes: Etymology of Handicap. Dostupné na internetu: < [on-line] k Státní fond rozvoje bydlení. Dostupné na internetu: < [on-line] k Statutární město Brno: Bezbariérové školy v Brně. Dostupné na internetu: < [on-line] k

150 Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky. Dostupné na internetu: < [on-line] k The Center for Universal Design. Dostupné na internetu: < [on-line] k Ústav sociální péče pro tělesně postiţenou mládeţ v Brně Králově Poli. Dostupné na internetu: < [on-line] k Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR: UKAZATELE DPS. Dostupné na internetu: < [on-line] k VDI META výrobní druţstvo invalidů. Dostupné na internetu: < [on-line] k Vládní výbor pro zdravotně postiţené občany. Dostupné na internetu: < [on-line] k VŠEOBECNÁ DEKLARACE LIDSKÝCH LIDSKÝCH PRÁV. Dostupné na internetu: < [on-line] k Výzkumné centrum integrace zdravotně postiţených. Dostupné na internetu: < [on-line] k WHO: European health for all diabase. Dostupné na internetu: < [on-line] k Zajištění vybraných sociálních sluţeb na území Jihomoravského kraje. Dostupné na internetu: < [on-line] k

151 PŘÍLOHY 1. Počet tělesně postiţených na obyvatel dle šetření Socioklubu v r Mapa rozloţení pracovní síly a podílu zdravotně postiţených na celkové nezaměstnanosti v krajích ČR ve třetím čtvrtletí roku 2009 dle VŠPS 3. Schéma přístupnosti části mapovaných budov v brněnském centru, Seznam mapovaných objektů, Dotazník k mapování přístupnosti města Brna, Antonovičová, Jaňura Ilustrace mapy přístupnosti, návrh: Josef Košík, Dotazník k mapování pohybu tělesně postiţených vozíčkářů,

152 1. Počet tělesně postiţených na obyvatel dle šetření Socioklubu v r Převzato: Občane se zdravotním postiţením a veřejná správa, Výzkumné centrum integrace zdravotně postiţených, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc,

153 2. Mapa rozloţení pracovní síly a podílu zdravotně postiţených na celkové nezaměstnanosti v krajích ČR ve třetím čtvrtletí roku 2009 dle VŠPS 153

154 3. Schéma přístupnosti části mapovaných budov v brněnském centru 154

155 4. Seznam mapovaných objektů Skupina budov: finance kultura pohostinství sluţby sport ubytování úřady vzdělání zdravotnictví Typ budovy: bankomaty banky, pojišťovny bazény čajovny divadla fitnes galerie hotely jazykové školy jiné kavárny kina kluby koleje koncertní sály kostely kulturní památky lékárny muzea nemocnice ordinace penziony pivnice polikliniky pošty prodejny provozovny sluţeb restaurace rychlé občerstvení směnárny soudy stadiony a haly střediska volného času školy denní ubytovny úřady samosprávy úřady státní správy veřejná WC výdejny zdravotnických pomůcek základní umělecké školy 155

156 5. Dotazník k mapování přístupnosti města Brna název skupina typ stručná charakteristika GPS N GPS E ID: adresa telefon www stránky kontakt. osoba Přístup k budově, typ povrchu nerovný povrch zvýšený sklon pozn: vstup do budovy 1 BB hlavním vchodem 2 BB bočním vchodem 3 upravený hl. vchodem 4 upravený boč. vchodem 5 BB nebo upravený chybí foto vybavení vstupu schody rampa liţiny plošina zvonek videotelefon poznámky přístupnost budovy 1 přístupná celá budova 2 přístupné vstupní podlaţí 3 budova nepřístupná pohyb po budově výtah plošina rampa liţiny informační a orientační systém poznámky: WC BB WC WC WC není poznámky: Parkování 1 vyhrazená park.místa 2 nevyhrazená park.místa 3 chybí poznámky: výsledná přístupnost 1 přístupné 2 přístupné s asistencí 3 nepřístupné poznámky Mapováno dne: Mapoval: Milena Antonovičová, Jakub Jaňura, Brno,

157 6. Ilustrace mapy přístupnosti, návrh: Josef Košík,