I Stačí zlomek vteřiny. Jak se dá žít v rodině s handicapem? Kolik otázek, tolik odpovědí.

Transkript

1 č a s o p i s O P Ř E K O N Á V Á N Í B A R I É R I 2010 Jednotlivý výtisk 29 Kč Předplatitelé 20 Kč ROZHOVOR: Mít děti je velká práce, říká člen rady Konta BARIÉRY MUDr. Jiří Soukup, str. 6 Stačí zlomek vteřiny. Jak se dá žít v rodině s handicapem? Kolik otázek, tolik odpovědí.

2 časopis O PŘEKONÁVÁNÍ BARIÉR 3 EDITORIAL obsah Ovenecká 32, Praha 7 Lipůvka 397, Lipůvka Příčná 2, Havířov Volejte zdarma: vecom@vecom.cz Kompletní v roba a dodávka v ech typû plo in pro tûlesnû postiïené: ikmé schodi Èové plo iny, vertikální zdviïné plo iny, schodi Èové sedaãky a schodolezy. Tržní vztahy v rodině Čtenářka L. V. z Tábora nám popsala příběh z jejich paneláku :. Paní, která chodí o berlích, chtěla po desetileté vnučce, aby jí došla nakoupit. Nabídla jí za to pětikorunu. Ale Petra chtěla deset. Prababička prohlásila, že na to se může vyprdnout a odbelhala si nakoupit sama... Jsme na prahu nového roku dvacet deset. Leden cítíme jako začátek, obnovu, příležitost ke změně. Začínáme hubnout, nekouřit, cvičit, myslíme na to, abychom nevybuchovali ve sporech, ale řešili je dohodou. Loni o Velikonocích mi za plotem koledníci zazpívali, že když jim nedám kilo, tak že se na to mohou vybodnout. Doba dovoluje nahlas vyslovit tu pitomost, že svobodu a štěstí si můžeš koupit.tržní způsoby se přenesly i tam, kde dříve neměly místo. Do rodiny. Něco za něco. Budeš mě mít rád? Naval prachy. Love za love, jak se říká v jistém slangu. Vztahy v rodině a nejen v ní, jako by přestaly být platidlem. Vyčísli, jak mě máš rád. Systém já si tě koupím, aby sis mohl něco koupit funguje už v mnoha rodinách. Kolik dáváte dětem za vysvědčení, za umytí nádobí? Dovedeno ad absurdum: Když nebudeš mít čím platit, ani v rodině pro tebe kuře nehrábne. Proces hyenizace je na postupu. Hyenizujeme mnohdy nepozorovaně, plíživě. Citově okoráváme a leccos, nad čím by se nám před lety zvedl žaludek, tiše akceptujeme. Otevírá se cesta do pekel? My v tomto čísle píšeme kromě jiného i o akci, která ukázala, že sociální cítění tohoto národa není na dně. Důkaz? Jak jinak než měřený penězi... Za necelou hodinu předvánočního televizního pořadu Konta BARIÉRY sáhlo sto padesát tisíc diváků do kapsy a poslalo příspěvek na pomoc znevýhodněným lidem. Měříme penězi, ale tyhle peníze znamenají studijní stipendia mladým lidem s postižením, drahé pomůcky handicapovaným v nouzi, první pomoc tam, kde všechno jiné selhalo. Jak tvrdá bude měna soucitu, lásky a vstřícnosti v novém roce? Záleží to i na nás. Až se zítra ráno probudíme, začněme si všímat. Téma: Handicap v rodině Mít děti je velká práce 6 Děti a handicap 8 Mateřství jako poslání 10 Jak se žije u... Moje cesta na bábovku 12 Reportáž Smích jako lék 14 Zaměstnávání Starosti, ale i dobré zprávy 16 Dobrá rada V zimě proti klíšťatům 18 Rozhovor Každá prohra nás posílí 20 Reportáž! Neztratit křídla 24 Informace pro život Čtyři a půl hodiny Melantrichova 5 Spolu proti bariérám 28 U lékaře Diabetes a horká npovinka 29 Poradna Snížení příspěvku 30 Dotazy z poradny Ligy vozíčkářů 30 Bydlení: Stálý problém (2) 32 Literatura Fejeton: Mimozemšťané za trnkovým keřem 34 Autoškola Autoelektronika v autech pro znevýhodněné 35 Výlet Židovským Městem pražským 36 Pro chvíle pohody Křížovka: Léčivá bylina 38 Kdo je kdo, aneb Cesta cestička Jan Krůta, šéfredaktor Rozšiřte řady předplatitelů! Roční předplatné za dvanáct výtisků 240 Kč (poštovné zdarma). Cena jednotlivě prodávaného časopisu 29 Kč. Pište na mailovou adresu: info@muzes.cz nebo volejte Na co se můžete těšit? Téma příštího čísla: Osobní asistenti pomoc, nebo móda? Svět osobních asistentů Příběhy lidí s posláním Jaká je motivace lidí, kteří chtějí pomáhat? Kde hledat oporu v životě plném bariér? p ř í m á c e s t a k m o b i l i t ě Vydává: Sdružení přátel Konta BARIÉRY,o.s. Šéfredaktor: Jan Krůta. Redakce: Mgr. Radka Potměšilová, Zdeněk Jirků Tajemnice redakce: Martina Bedrnová. Korektorka: Martina Čechová Adresa: Na Pankráci 121/1658, Praha 4 Telefon: Web: info@muzes.cz Objednávky časopisu zasílejte na adresu redakce. Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 29 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Toto číslo vychází v prosinci Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Městské části Praha 1. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský Ilustrační foto na titulní stránce: Martin Salajka Tisk: Grafotechna Print, s.r.o., Lýskova 1594/33 Praha-Stodůlky. Předplatné: Pro PPF Media, a.s. rozesílá Postservis Praha, Praha 9 - Poděbradská 39 Volný prodej: PPF Media, a.s. a Česká pošta, s.p. Partneři redakce: Narodilo se trochu jiné Můžeš! Nový ročník časopisu 12 čísel! Čtěte a předplaťte si Můžeš v novém kabátě!

3 4 časopis O PŘEKONÁVÁNÍ BARIÉR 5 dopisy & názory č a s o p i s o p Ř E K o N Á V Á N Í B a R i É R Vi 2009 Jednotlivý výtisk 29 Kč předplatitelé 20 Kč ROZHOVOR: Jan pičman, ředitel Jedle: Nezkapříkovatět! a taky: soucit není kvalifikace... str. 20 dobré zprávy Nový kabát Když jsem si v prosincovém čísle přečetl titulek, že se narodilo trochu jiné Můžeš, předpokládal jsem, že jde o běžnou novinářskou reklamu. Ale už když jsem toto číslo pročítal, opravdu mě přesvědčilo o tom, že Můžeš změnilo kabát, a to jak po stránce obsahové, tak zejména grafické. Články jsou velmi zajímavé, fotky, které v něm čtenáři najdou, jsou bezesporu atraktivní, a především grafická úprava celého čísla je profesně na vysoké úrovni. Vánoce a soucit? Přidej! Pochopení, porozumění a pomoc. To můžeš! str.6 Moderní, nevtíravá a čtenářovo vnímání výrazně povzbuzující. Dovolte mi tento názor, doufám, že ho od dlouholetého publicisty přijmete. Přiznávám, že i proto jsem rád, že mohu do tohoto časopisu přispívat svými fejetony. Ale já jsem k Vánocům bohužel nový kabát nedostal. Snad se příště Ježíšek i já polepšíme. Stanislav Rudolf Poděkování Jsem invalida, postižení dolních končetin, a používám ruční ovládání automobilu, které mi namontovala firma Josef HURT z Týnce nad Labem. Minulý týden se mi porouchala elektronická spojka. Informoval jsem o závadě tuto firmu. Bylo mi slíbeno, že jakmile přijedu, pokusí se vše opravit. Okamžitě jsem vyjel (zhruba 100 km) a jaké bylo mé překvapení: okamžitě po příjezdu se mi zaměstnanci firmy věnovali a zhruba za hodinu jsem odjížděl s opravenou spojkou. Prosím o uveřejnění mého poděkování všem zaměstnancům firmy Josef Hurt za bezpříkladnou ochotu a slušnost. Děkuji. Miroslav Rudzinskyj, Deštné v Orlických horách Laďka má vozík! Sbírka pro postiženou Laďku Blažkovou, která je kvůli dětské obrně odmalička na vozíku, byla velmi úspěšná. Cílem dobročinné akce pod záštitou Konta BARIÉRY bylo vybrat alespoň 40 tisíc na speciální elektrický vozík do městského terénu. Čtenáři idnes.cz a MF DNES během dvou týdnů poslali 835 tisíc korun, přispělo 1294 čtenářů idnes.cz a MF DNES. Peníze tak pomohou ještě dalším devíti tělesně postiženým. Dvaadvacetiletá Ladislava studuje žurnalistiku na brněnské Masarykově univerzitě a potřebuje se osamostatnit. Nikdy jsem například nebyla sama nakupovat nebo jen tak ve městě. Vážím si lidí, kteří mi chtějí při cestách pomoci, ale chtěla bych mít možnost se osamostatnit. Laďčiným snem je pracovat jako novinářka. Žurnalistiku studuje druhým rokem, k tomuto oboru si přibrala také obor sociální politika a sociální práce. (red) Foto: MF DNES Monika Tomášková I lidé s postižením mají své sny Mít svůj vlastní domov! Kolik lidí si sní tento sen? Někdo touží postavit si dům, jiný koupit byt, další prostě hledá místo na zeměkouli, kde by spočinul. Je mnoho lidí, kteří prožijí celý život v ústavu. Přitom ne každý péči ústavu potřebuje. Životní osudy těchto lidí jsou různé. Petru ve třech letech adoptovali její noví rodiče. Když jí bylo dvanáct, její nová rodina se rozpadla a Petra se ocitla v dětském domově. V osmnácti odešla do Děčína, kde chvíli pracovala v tkalcovně. Skládala dutinky na nitě do krabic. Bydlela na ubytovně pro zaměstnance, ale protože ji jedna spolubydlící týrala a zneužívala, brala jí všechny peníze a nechávala něco málo na polévku, Petra Příspěvek na péči? Sestra je se zdravotním postižením umístněna v domově. Pobírá příspěvek na péči ve výši Kč. Jelikož s ní nikdo nepracuje (rehabilitace), nechala jsem ji na tři měsíce dát do rehabilitačního centra GARC. Beru si ji na víkendy domů. Také jsem nechtěla, aby byla na pokoji s hodně nemocnými lidmi, tak je na nadstandardním pokoji. Je to tzv. LDN. A teď bych se chtěla zeptat, jak je to s příspěvkem na péči, zda ho mohu použít na zaplacení pobytu. Jestli mám nárok i já na nějakou částku, když je u mě na víkend? Jsem její opatrovnice. Ještě se chci zeptat, proč stát peníze do ústavů rovnou nedává, neboť když se zeptám, kam jdou všechny peníze z příspěvku, je mi řečeno, že na elektřinu atd. Sestru nikam nevozí, neboť je na vozíku a je s ní větší problém. Ostatní několikrát v roce jezdí na týdenní pobyty nebo jednodenní výlety a sestru neberou. Mají všelijaké výmluvy... se zhroutila a byla odvezena do psychiatrické léčebny v Beřkovicích. Z Beřkovic vedla Petřina cesta do ústavu sociální péče, kde žila několik let. Jednoho dne se zde zastavila pracovnice Agentury Pondělí, která Petře nabídla, že může jezdit do denního centra agentury, kde je možné se učit různým dovednostem. Petra nabídku přijala a učila se žehlit, prát, vařit, uklízet, vyrábět svíčky a podobně. Po čase Petra využila pomoc agentury při hledání zaměstnání. Postupně si vyzkoušela dvě různé práce. V současné době uklízí v pekárně a je velmi spokojená. Po dlouhém rozhodování se odhodlala vstoupit do programu, který nabízí podporu v samostatném bydlení. Tři měsíce Velice děkuji za odpověď a přeji pěkný den. S pozdravem M. Kloboučníková chodila do tréninkového bytu, kde se učila dovednostem běžného samostatného života a zkoušela si starat se o sebe takříkajíc nanečisto. I když je někdy trochu roztržitá, je schopná se mnohé věci naučit, a tak ji asistent doporučil. V říjnu se Petra přestěhovala z ústavu do vily Kocábka v Rumburku, kde má pronajatý pokoj a kde je velmi spokojená. Využívá podpory asistenta Agentury Pondělí, ale jinak žije svůj samostatný život, stará se o sebe sama, vaří si, chodí do práce, organizuje si volný čas. Má svůj domov, který je pro tolik lidí tak samozřejmý, má svou práci a možná bude mít časem i své vlastní domácí zvířátko. (Jméno bylo redakcí změněno.) Monika Lampová, ředitelka Agentury Pondělí Odpověď: Příspěvek na péči náleží osobě, která je závislá na pomoci jiných osob (tzn. vaší sestře). Jak již plyne ze samotného názvu příspěvku, tyto peníze slouží na zabezpečení péče o tuto osobu. Pokud se o sestru stará v průběhu celého kalendářního měsíce sociální zařízení, náleží příspěvek této organizaci do výše, která pokryje její náklady na péči. Pokud jste sestru nechala převézt do rehabilitačního centra, obávám se, že je rehabilitační centrum považováno za zdravotnické zařízení, a tudíž tato péče nemůže být hrazena z příspěvku na péči (z něj mohou být hrazeny pouze sociální služby či péče pečující osoby). Pokud je tedy sestra oficiálně celý kalendářní měsíc ve zdravotnickém zařízení, výplata příspěvku je pro tento měsíc pozastavena. Domov má v tomto případě do osmi dnů povinnost jakoukoli změnu ohledně místa pobytu klienta nahlásit na příslušném sociálním odboru, ale pro jistotu bych doporučovala se informovat, jestli bylo nahlášení opravdu provedeno. Vám (jako pečující osobě, která také ale musí být hlášena na sociálním odboru příslušného obecního úřadu) by náležela alespoň část příspěvku, pokud by vaše sestra byla v zařízení poskytujícím sociální služby (např. již zmíněný domov pro osoby se zdravotním postižením) a vy byste zajišťovala péči o ni např. o víkendech, jak píšete. Bližší informace získáte přímo na obci s rozšířenou působností, která příspěvek na péči vyplácí. Bc. Veronika Foltýnková, DiS. sociální pracovnice Program Poradenství a informace Ligy vozíčkářů Brno Cena Můžeš v literární soutěži Šestý ročník literární soutěže Internet a můj handicap vyhlásila sdružení BMI, Asociace informačních systémů pro občany se specifickými potřebami (AISO) a Křižovatka.cz. V předešlých pěti ročnících byla soutěž zaměřena jen na internet, nyní zůstává sice její tradiční název, ale tematicky se rozšiřuje o to, jak pomáhá lidem se zdravotním postižením také telefon. Tomu odpovídá i první cena mobilní telefon s dvouletým bezplatným připojením k internetu od společnosti Telefónica O 2, generálního partnera konference Internet a informační systémy pro osoby se specifickými potřebami (INSPO), na které budou 13. března 2010 v Kongresovém centru Praha oznámeny výsledky soutěže a vítězům Výroční cena ministryně zdravotnictví Text: Alena Sedlačíková Foto: Jaroslav Beneš Ministryně zdravotnictví Dana Jurásková předala u příležitosti Mezinárodního dne osob se zdravotním postižením Výroční cenu ministryně zdravotnictví za rok 2009 osobnostem, které se zasloužily o to, aby se lidem se zdravotním postižením žilo lépe. Slavnostní předání proběhlo ve Španělském sále Pražského hradu. Ocenění obdržely dvě mimořádné ženy. Za mimořádné zásluhy v oblasti péče o osoby se zrakovým postižením v České republice ji převzala Mathilda Nostitzová, nositelka velkého jména českých dějin. Současně byla udělena cena ministryně zdravotnictví za rozvoj zdravotně sociální péče Doc. MUDr. Olze Švestkové, Ph.D., za mimořádné zásluhy v oblasti péče o osoby po poranění mozku. předány hodnotné ceny. Zvláštní cenu udělí také časopis Můžeš. Soutěžní práce může mít rozsah maximálně 600 slov. Autoři by v ní měli vyjádřit na základě vlastní zkušenosti, jak jim internet nebo telefon pomáhají vypořádat se se zdravotním postižením. Při hodnocení se bude přihlížet jak k literární úrovni textu, tak k obsahové zajímavosti. Do soutěže nebudou přijaty práce, které byly přihlášeny v předcházejících ročnících, jejich autoři se však mohou zúčastnit soutěže s novým příspěvkem. Soutěžní práci opatřenou poštovní i elektronickou adresou je třeba poslat v elektronické podobě nejpozději do 14. února 2010 na adresu info@helpnet.cz. Mathilda Nostitzová, Dana Jurásková a Olga Švestková Desetičlenný tým obsluhy v kavárně Bez konce v kladenském divadle Lampion tvoří klienti s mentálním postižením. Získat práci jim umožnil projekt obecně prospěšné společnosti Startujeme. Odvoz lidí s fyzickým handicapem a osaměle žijících seniorů zdarma k lékaři i na společenské a kulturní akce zajišťuje pražská obecně prospěšná společnost Societa pro celou ČR. Kontakt: , Služby denního stacionáře nabízí lidem se zdravotním postižením a seniorům pelhřimovský Domov seniorů. Mobilní telefon vyhovující rozměry i displejem seniorům a uživatelům se zdravotním postižením zařadila do nabídky Telefónica O 2. public.relations.cz@o2.com, tel: Katedra kybernetiky plzeňské Fakulty aplikovaných věd Západočeské univerzity vyvinula pro Českou televizi automatické titulkování pořadů pro neslyšící. Nízkopodlažní autobus zařazuje na městské linky Mladá Boleslav. Dalších šest těchto vozů město plánuje zakoupit v příštím roce. Kladenská radnice má být od 1. prosince bezbariérová včetně obřadní síně či matriky. Magistrát slibuje výtah dostatečně velký i pro ortopedický vozík, nevidomí najdou na ovladačích Braillovo písmo. Byt pro výuku samostatnosti lidí s lehkým mentálním postižením zřídilo v Rychnově nad Kněžnou Sdružení Pferda. Provozuje také kavárnu Láry Fáry, kde pracuje kolem 20 lidí s lehčím mentálním postižením. Tel.: , info@pferda.cz

4 6 časopis O PŘEKONÁVÁNÍ BARIÉR 7 téma: handicap v rodině Mít děti je velká práce MUDr. Jiří Soukup Kdo je Jiří Soukup MUDr. Jiří Soukup (1953) od promoce v roce 1978 pracoval se svou ženou lékařkou jako pediatr na dětském oddělení v nemocnici v Jilemnici, od r aktivní představitel OF, později poslanec Federálního shromáždění ČSFR, od roku 1992 oba působí ve zdravotním středisku v Harrachově, Rokytnici nad Jizerou a Kořenově jako praktičtí lékaři pro děti a dorost, od roku 2004 i jako praktičtí lékaři pro dospělé. Děti patří k největším hodnotám, které máme, říká člen rady Konta BARIÉRY MUDr. Jiří Soukup. Jen si to podle něj v nynější zmatené době mnohdy neuvědomujeme. Text: Zdeněk Jirků Foto: Líba Taylor Pane doktore, souhlasíte s tezí, že děti přestávají mít v životě význam? To jistě ne. Ale za dobu své pediatrické praxe mám pocit, jako by se měnily zvyky a zacházení s dětmi. Daleko častěji potkávám rodiny, ve kterých je tolik potřebný co nejčastější osobní kontakt s dítětem nahrazován spíše materiálními hodnotami, mnoha hračkami, televizí, počítači, tedy aktivitami, které dítě zabaví a není mu pak nutné věnovat takovou pozornost. Nevím, jestli se dá říci, že je péče o děti nahrazována luxusem, protože podobné chování lze popsat v rodinách s různou sociální úrovní. Navíc klesá množství početných rodin s více dětmi. Možná by se dalo říci, že mít rodinu s dětmi přestává být pro řadu lidí moderní. Společensky přináší uznání stále více spíše pracovní kariéra, profesionální úspěch, společenské postavení a ekonomický profit. Nemám rozhodně nic proti ekonomickému úspěchu, ale v péči o děti není tento trend úspěšnosti vyvážen dostatečnou starostlivostí a společně stráveným časem. Ani to v mnoha případech v současné uspěchané společnosti nejde. O to víc si proto vážím rodin, které péči o své děti dokáží skloubit a vyvážit s profesními zájmy. Takových rodin ale v poslední době není mnoho. A určitě nejsou za svoji skvělou péči dostatečně oceňovány ve svém okolí. Všeobecné úcty a autority se většinou dosahuje jinými hodnotami. A to mne mrzí. Na druhou stranu máme v obvodě rodinu, dva skvělé mladé lidi se čtyřmi vlastními dětmi a třemi dalšími v pěstounské péči. A pro všechny dokáží vytvořit harmonické domácí prostředí a úžasnou pospolitost. Z toho mám zase velkou radost. Takže odpověď na vaši (jistě schválně provokativní) otázku je tato: Děti patří k největším hodnotám, které máme. Jen si to v nynější zmatené době mnohdy nějak neuvědomujeme. Jste lékař setkáváte se spíš s bolestí, nebo s radostí? Oboje patří k životu. Bolest bývá vyvažována radostí a naopak. V dětské lékařské praxi je té radosti určitě víc. Mohu to srovnávat zvlášť od doby, kdy se věnujeme i dospělým pacientům. Dětský svět je oproti dospělým čistší, průzračný a nepopsaný. Dětem svítí oči radostí nad kdejakou drobností. Jsou bezprostřední a nesmírně zvídavé. Svůj svět teprve poznávají a radost z toho poznávání dokáží přenášet na okolí. A tyto vlastnosti nemizí ani v nemoci. Opravdu vážné nemoci, které by tuto dětskou radost utlumily, naštěstí v naší praxi nepotkáváme často. S nostalgií vzpomínám na dobu, kdy jsme se mohli věnovat jenom dětským pacientům a neměli život zatěžovaný dospělou komplikovaností. Troufnete si říci, zda jsou dnešní děti zdravější či nemocnější než ty v minulých generacích? Nevím, nemám příslušná statistická data. Ale určitě se mění spektrum nemocí. Některé choroby téměř vymizely a za dlouhá léta je v ordinaci nepotkáte. Jiné jsou redukovány pomocí prevence a očkování. Určitě je hodně nemocí způsobených zvýšenou stresovou zátěží, nejspíše přibývá psychosomatických onemocnění. A jistě se budeme setkávat s chorobami, které teprve vzniknou v důsledku současného hektického životního stylu, znečištěného životního prostředí, objevování se a šíření nových infekcí a v důsledku řady vlivů, jejichž význam nyní mnohdy nedokážeme zcela docenit. V této souvislosti by se s jistou nadsázkou asi dalo povědět, že dnešní děti jsou přes veškeré medicínské pokroky a technické a přístrojové vybavení nemocnější než dříve. Především proto, že řada nemocí začíná nenápadně a pomalu již v dětském věku. Ale protože to nevíme zcela jistě, můžeme jen odhadovat, jaké zdravotní problémy čekají budoucí medicínu a její pacienty. Řadě nemocí se ovšem také dá poměrně jednoduchými opatřeními již v dětském věku účinně předcházet, pokud se na ně při preventivních prohlídkách přijde včas. Osobní kontakt s dítětem nahrazují materiální hodnoty. A pokud dětští pacienti, a především jejich rodiče, spolupracují. Lidé v dnešní době rádi vyžadují jednoduchá a rychlá řešení. Rádi by se uzdravili pokud možno do zítra, pomocí účinných antibiotik, silných léků. Dejte, doktore, Honzíkovi něco silného, aby byl pozítří zdravý, jedeme do Egypta na dovolenou. Ono to ale ve skutečnosti takhle nefunguje. Své nemoci je zapotřebí se věnovat a poskytnout jí náležitou péči a čas. A pacientům se mnohdy obtížně vysvětluje, že jednoduché věci, jako například racionální strava, dostatek pohybu, redukce váhy, pravidelná životospráva atd., jim mohou do budoucna ušetřit spoustu velmi závažných zdravotních problémů. Rodičům se těžko vysvětluje, že když má Honzík nadváhu, která je pro něj zdravotně velmi riziková, musí s ním držet dietu celá rodina. Jinak se to s malou dětskou dušičkou a velkou chutí k jídlu prostě nedá zvládnout. Ale že když to všichni dohromady nedokážou, bude mít Honzík po čtyřicítce vysoký tlak, velké riziko diabetu, kardiovaskulárních chorob a jejich komplikací a řadu dalších rizik. A že když mu teď dají o knedlík méně, ušetří ho v dospělosti kilogramů léků a spousty trápení z chorob, které by vůbec nemusely vzniknout. A kdybyste měl jako lékař předepsat společenský recept? Velký problém, který považuji za příčinu spousty současných potíží, je nedostatek vzorů. Svým způsobem je to také nemoc. Mnozí dnešní rodiče, a mnohdy i jejich rodiče, nevyrůstali v prostředí, které by poskytovalo mnoho příkladů správně fungujícího rodinného zázemí. Neměli se kde vyučit vzorům správného chování. K sobě navzájem, ke svému okolí, k sobě samým. Spoustu důležitých věcí nevědí nebo nepovažují za důležité, a nemohou je proto dále předávat svým dětem. A ty potom musí znovu těžce vymýšlet, jak se chovat ke svému okolí, jak zacházet se sebou a se světem. A ty nové vzorce mohou být často deformované. Děti velmi přesně vnímají a kopírují chování dospělých. A veškerá faleš, nepoctivost, hrubost a agresivita v nich zanechávají trvalé stopy. Pro spoustu dětí, i když si to nechceme připustit, jsou formujícími zkušenostmi zážitky z nereálného světa televize, filmů a počítačových her, to je z aktivit, ke kterým je rodiče jako děti posadili, aby byl od nich na chvíli pokoj. Vypadá to jako začarovaný kruh, ze kterého není cesta ven. Myslím si ale, že se tyto věci během let velmi pomalu, ale přece, začínají zlepšovat a časem se upraví. Alespoň tomu věřím. Tím se asi dostáváme ke smyslu tohoto povídání. Celou dobu přemýšlím, k čemu může být pro časopis Můžeš dobrý rozhovor s dětským praktickým lékařem ze zapadlého horského obvodu. Snad v tom, že upozorňuji na absenci vzorů, o které jsme před chvílí mluvili. Ono je potřeba naučit se v dětství od svého okolí i empatii a chování k lidem, kteří mají pro svůj zdravotní stav či mentální handicap těžší životní úděl než ostatní. To je důvod, proč si velmi vážím možnosti pracovat pro Konto Bariéry protože tuto roli velmi dobře plní. Kromě konkrétní pomoci také ukazuje lidem cestu.

5 8 časopis O PŘEKONÁVÁNÍ BARIÉR 9 téma: handicap v rodině Maminko, až budu velká, budu mít vozík jako ty, jenže červený! Takovou historku o své dceři dává k dobru senátorka a bývalá ministryně zdravotnictví Daniela Filipiová. Děti naštěstí berou spoustu věcí, které my dospělí považujeme za tragédii, jako samozřejmost. Text: Radka Potměšilová Foto: ČTK Podle posledních statistických údajů je v České republice téměř milion handicapovaných lidí. Zhruba polovina tohoto čísla připadá na vnitřní choroby, druhá polovina jsou tělesně či mentálně handicapovaní. Kolik žije s nimi a kolem nich dětí? Taková statistika neexistuje a zřejmě ani existovat nemůže, ale my si to umíme představit. V posledních dvaceti letech se handicapovaní stali běžnou součástí většinové společnosti, chodí po ulicích, pracují, milují se a mají děti. Přesto dodnes narážejí na pověry a předsudky. K nejobvyklejším názorům patří ty, že postižení by neměli mít děti, že postižení se o své děti nedokáží postarat, že budou mít postižené děti, a v neposlední řadě existuje mýtus, že postižení rovná se asexuálnost. Každý, kdo se s tím rozhodne utkat, zaslouží obdiv. Přesto si každý handicapovaný rodič musí aspoň jednou v životě položit otázku, zda svým rozhodnutím nezkomplikuje život ne sobě, ale právě svým dětem. Zvládnout rodičovskou úlohu bývá někdy velkým soustem i pro zdravé dvojice. Zajímalo nás, jak jsou schopni se s rodičovstvím vyrovnat lidé se zdravotním postižením, jaké překážky jim to přináší, jak mohou maminky, které nejsou zcela zdravé, pečovat o své dítě, říká režisérka Alena Derzsiová, která společně Tomášem Kaprasem a Tomášem Proškem natočila časosběrný dokument pro Českou televizi Moji milovaní. Dokončili ho na jaře Pět let předtím sledovali tři handicapované páry nevidomé manžele se dvěma dětmi, dvojici, v níž mladá žena na svatební cestě spadla z kola a zůstala na vozíku, a přesto se rozhodli mít miminko, a neslyšící maminku, které se právě narodilo druhé dítě. Pořád jsem je všechny v duchu obdivovala za to, co dokáží zvládat se svým postižením a s jakou lehkostí, zrekapitulovala režisérka Alena Derzsiová pětiletou práci. Ale nakonec mi došlo, že fakt, že nevidí, neslyší nebo nechodí, není to, čím se od nás odlišují, rozdíl může být jen v tom, že právě oni jsou rodina v tom pravém slova smyslu. Rodina, která naplňuje svoji funkci. Proto, že jim něco chybí, musí napnout všechny zbylé síly a smysly, aby se o sebe a o děti dobře postarali. Všechno musí dělat dohromady, společně, o všechnu práci se dělit, musí si navzájem pomáhat, jsou mnohem víc spolu a jsou spolu šťastni. Není to právě pro děti největší vklad do života? A co na to děti? O čem se však v naší společnosti vůbec nemluví, je rodičovství lidí s postižením intelektu. Ve Spojených státech i pro takto Děti a handicap Jak Handicapované dítě netrpí trpí ti kolem. handicapované existuje pomoc, byť se začala rozvíjet teprve v posledních deseti patnácti letech. Pro mentálně postižené rodiče existují efektivní druhy pomoci na individuální bázi jsou to například programy návštěv domácností, rodičovské skupiny a podobně. Návštěvy v domácnostech umožňují vytvořit model a vyučovat rodičovské dovednosti v prostředí, které budou rodiče i nadále používat. Ti se pak tyto dovednosti snadněji naučí. Získají pomoc zaměřenou na výživu, čistotu, bezpečnost a další záležitosti týkající se jejich domácnosti. Existují programy zaměřené na rodiče i děti. Dokonce je možné praktikovat i programy sdíleného rodičovství, poskytující celodenní podporu, kdy jako spolurodič působí pěstoun. A co na to děti z takových rodin? U třiceti dospělých lidí vychovávaných v rodinách, kde jeden nebo oba rodiče trpěli postižením intelektu, provedla v roce 1997 unikátní průzkum americká dvojice T. a W. Boothovi. Došli k závěru, že osud těchto dětí nebyl určen tím, zda matka nebo otec byli intelektově postižení. Jejich zkušenosti při ukončení školy a vstupu do dospělého života byly podobné jako u jiných lidí ze stejné sociální skupiny a prostředí. Většina z nich udržovala s rodinou blízké vztahy. Většina těchto dětí měla osobnostní rysy, které jim dávaly odolnost vůči situaci: vnímavost k druhým a nesobeckou povahu, vřelost, vzájemnost a stabilitu a schopnost zapojení se do širší komunity. Když jsou děti malé, berou všechny odlišnosti jako samozřejmost, jako něco přirozeného, říká psycholožka Lenka Filípková. Není na škodu, když si uvědomí co nejpřirozenější cestou, že do společnosti patří i lidé s handicapem. Naučí se, že tito lidé mohou na něco reagovat jinak, že někdy potřebují pomoc. Ovlivní to i jejich hodnotový systém. A když je to obráceně Když se zdravým rodičům narodí postižené dítě, je to mnohem větší šok než obráceně. Okamžik, kdy se to dozvědí, pro ně obvykle znamená, že se jim zhroutí svět. Úzkost přechází v pocit beznaděje a zoufalství. Tento stav krajní úzkosti trvá u různých lidí různě dlouho. Nelze v něm ovšem žít, popsal tuto chvíli nestor českých dětských psychologů prof. Zdeněk Matějček (zemřel 2004). Každý rodič pak musí projít fázemi různých obranných mechanismů popřením, kdy si nechce připustit skutečnost, hledáním viny či vztažením viny sama na sebe. Pomoc těchto mechanismů však není ani účinná, ani definitivní. Teprve když rodiče překonají tyto obranné tendence a osvobodí se od pocitů viny, nastupuje podle profesora Matějčka proces přijetí dítěte takového, jaké je. Prožívání postižení dítěte jako neštěstí či rány osudu nepomáhá ani dítěti, ani rodičům. Znamená totiž pasivitu. Na zkoušku je však třeba se připravit a úkol zvládnout. Je lepší si Samozřejmá záležitost vývoje posledních dvaceti let: Handicapovaní chodí po ulicích, pracují, milují se a... mají děti. Existuje mýtus, že postižení by neměli mít děti. se vyrovnávají děti s handicapem rodičů a rodiče s handicapem dětí. ho rozdělit do drobných dílčích úkolů, dlouhá doba se dá rozčlenit do kratších úseků. To, co mě nejvíc vyčerpává, není námaha, ale jednotvárnost a neustálé opakování, říká paní Jana, která se stará o sedmiletého syna s kombinovaným postižením. Aby to vydržela, potřebuje občas vystřídat manželem, babičkou nebo odborným personálem ve stacionáři. Nemá výčitky svědomí, že občas relaxuje, protože ví, že vyčerpaní rodiče nejsou dobrými společníky, natož vychovateli. Někteří blízcí příbuzní si představují, že dítě, které se vyvíjí jinak než ostatní děti, strádá tělesně i duševně. Dítě však své postižení obvykle takto neprožívá. Žije svým dětským životem a má své dětské radosti a starosti. V naprosté většině případů své vlastní nedostatky nebo vývojové obtíže neprožívá jako bolest a trápení, protože nemá, s čím by srovnávalo. Samo netrpí trpí jen ti kolem. A pak mají sklon dítě zbytečně ochraňovat, nedopřávají mu dost samostatnosti a jeho vývoj jen dále zdržují. Mnohem důležitější je pomáhat mu k radostnému životu než je litovat. Bratři a sestry Na mnoha diskusních fórech rodičů postižených dětí je jednou z nejčastějších otázek, zda mít ještě jedno dítě. Rodiče řeší, zda péči o dalšího člena rodiny vůbec zvládnou, zda neochudí handicapované dítě o část své pozornosti a péče nebo zda se nebude historie opakovat. Ti, kteří seberou zbytky sil a odvahy a sourozence pořídí, obvykle nikdy nelitují (nebo nechodí na diskusní fóra). Přesto podle americké studie z první poloviny 90. let minulého století existují u sourozenců handicapovaných dětí různé problémové pocity. K nejčastějším z nich patří pocit viny z toho, že nemají na rozdíl od bratra či sestry handicap. Pociťují rozpaky ze sourozencova chování nebo vzhledu. Žárlí na množství pozornosti. Zažívají i pocity osamělosti z toho, že jejich vrstevníci nemají stejné zkušenosti. Nesnášejí, když se musejí o své sourozence starat na úkor svých vlastních plánů. Na otázku, jestli existují i pozitivní aspekty toho být sourozencem handicapovaného člověka, je však jednoznačná odpověď ano a potvrzují ji jiné průzkumy. Například jeden z nich zjistil, že děti z rodin, kde je handicapovaný sourozenec, se mohou stát dospělejšími, odpovědnějšími, sebejistějšími, nezávislejšími a trpělivějšími. Tito sourozenci bývají také altruističtí, citlivější k humanitární práci a mívají větší smysl pro rodinná pouta. Historka o hrdinství Když už jsme zmínili profesora Zdeňka Matějčka, nechme ho na závěr říct historku o hrdinství. Stalo se mi jednou před léty, že za mnou přišel redaktor tehdejšího mládežnického časopisu pořídit rozhovor o hrdinství. Mne v té chvíli ani nenapadlo nic jiného než několik rodin našich pacientů, které se dovedly s postižením svých dětí dobře vyrovnat a vytvořit jim prostředí víceméně normální, zdravé, radostné ba řekl bych, že dokonce veselé. Redaktor se na mne podíval nechápavě. Ale já jsem si tehdy snad poprvé (a od té doby už natrvalo) uvědomil, že hrdinství není jen něco mimořádného vykonat, ale také něco mimořádného vydržet, s nějakou obtíží se dobře vyrovnat, vzít na sebe těžký úkol a věrně jej plnit.

6 10 časopis O PŘEKONÁVÁNÍ BARIÉR 11 téma: Handicap v rodině TEREZA: Nepřipadalo mi jako dobrý nápad přivádět novou existenci do světa, se kterým nejsem vůbec spokojená... Mateřství KVěta: Péči o děti rozhodně nepovažuji za "zahrabání se" doma, ale naopak za nejdůležitější práci, velký životní úkol a výzvu. jako poslání Květa a Tereza. Dvě mladé ženy s tělesným postižením. Dvě maminky, dva životní příběhy, ale především radost z krásných dětí. Text: Radek Musílek Foto: Martin Salajka a Tomáš Marek Květě je třicet let a odmalička chodí o berlích, protože její nohy zasáhla dětská mozková obrna. Život se s ní nemazlil a mohla se v něm většinou spolehnout jenom sama na sebe. Přesto nikdy nepochybovala, že se jednou bude starat o vlastní děti. Báře je pět let a Kubovi rok. Tereza byla do svých patnácti let zdravý nespoutaný živel. Pak přišel zánět míchy, ochrnutí nohou a částečně i rukou. Na vině bylo nejspíš infikované klíště. Přesto vystudovala vysokou školu v oboru religionistika a před rokem porodila malého Matyáše. Všechny tři děti jsou zdravé. Když jste začaly přemýšlet o svém potenciálním mateřství, bály jste se, že kvůli svému handicapu třeba děti nikdy mít nebudete? Květa: Já jsem v životě vždycky počítala s tím, že budu děti mít. Hodně nemile by mě překvapilo, kdyby tomu bylo jinak. Proto jsem tyto otázky kladla lékařům už kolem svých dvaceti let. Dá se říct, že jsem to vždy považovala za nejlépe dosažitelný smysl života. Rozhodně péči o děti nepovažuji za zahrabání se doma, ale naopak za nejdůležitější práci, velký životní úkol a výzvu. Tím ovšem netvrdím, že se mi to vždycky daří. Jsem zvědavá na výsledky za patnáct dvacet let (usmívá se). Tereza: Já jsem hlavně nejprve přemýšlela o tom, zda vůbec někdy mít děti. To už bylo v době, kdy jsem seděla na vozíku. Před tím jsem byla na podobné úvahy moc mladá. A musím říct, že ze začátku byla moje odpověď ne, děti mít nechci. Důvody byly hlavně filozofické, přímo existenciální. Nepřipadalo mi jako dobrý nápad přivádět novou existenci do světa, se kterým nejsem vůbec spokojena. (Pozn. autora: Jen pro úplnost a pochopení: Tereza napsala bakalářskou práci o sebevraždách a diplomovou práci o smrti.) Hodně let jsem tedy váhala. Nakonec mě ale můj muž přesvědčil. Respektive pod jeho mírným nátlakem jsem svůj postoj začala přehodnocovat. Přestala jsem nad tím tak filozofovat a nechala volnou ruku přírodě. No a ta se chopila prakticky první příležitosti. Jméno našeho syna, Matyáš, je pak dokladem obratu v mém postoji, protože v překladu z hebrejštiny to znamená dar boží. Pro kvadruplegika je samostatná péče nereálná. Bály jste se porodu a mateřství vůbec? Přece jen některé věci máte trochu složitější. Květa: Mateřství jsem se určitě nebála. Na porod mě lékaři připravovali, protože bylo jasné, že půjde o císařský řez. Z toho jsem velkou radost neměla, ale můj zdravotní stav to vyžadoval. V obou případech. Tereza: Já měla císaře pochopitelně taky. Obavy člověk samozřejmě má. Říkala jsem si, že s vozíkem to bude všechno asi trochu těžší a komplikovanější. Nakonec jsem si ale takové úvahy zakázala. Když už se člověk jednou rozhodne, musí nechat věci plynout a doufat, že všechno bude dobré. A nakonec to tak i bylo. Až na zánět ledvin v těhotenství (dodává s úsměvem). A je všechno dobré i nadále? Užíváte si své mateřství? Tereza: Já jsem spokojená! Samozřejmě na člověka lezou různé chmury, protože je pořád zavřený doma. Obstarává stále především věci kolem dítěte a postupně mu to trochu leze na mozek, ale to jsou úplně běžné pocity a vůbec bych to nedávala do souvislosti s vozíkem. Dokonce bych řekla, že jako vozíčkářka tuhle životní změnu snáším lépe než některé zdravé novopečené maminky v mém okolí. Protože můj život nebyl tak akční jako jejich, nezažívám tak velký náraz. Květa: Jak už jsem říkala, já považuji výchovu dětí za poslání a s nimi je všechno fajn. Bohužel člověk řeší i jiné problémy, bez kterých bych si to určitě užívala lépe. Jelikož už jsme nějaký čas čtyři, tlačí nás bydlení, tudíž i peníze. Navíc mám vlastní zdravotní problémy, jejichž řešení odkládám, protože si nemůžu dovolit pauzu v péči o rodinu. Jak všechno zvládáte? Tereza: Po psychické stránce dobře, po fyzické nic moc. V praxi to znamená, že díky Matyášovi se cítím vyrovnanější a klidnější. Můj život má konečně nějaký nezpochybnitelný smysl. Navíc člověk vidí ty úžasné pokroky a vývoj. Nicméně z pohledu kvadruplegika je samostatná péče o čerstvě narozené miminko nereálná záležitost, především kvůli ztížené možnosti manipulace. Teď je navíc čím dál tím těžší. Ovšem ještě nevím, co budu říkat, až začne běhat a utíkat mi. Třeba to bude ještě náročnější. Ale spíš doufám, že pak o něco později pobere víc rozumu a už s ním nebudu potřebovat celodenní pomoc. Květa: S tím utíkáním je to zajímavé. Někdo si naivně myslí, že dítě u člověka s nějakým postižením bude shovívavější a třeba počká, když za ním maminka Vždycky jsem počítala s tím, že budu mít děti. nemůže běhat. Tak takhle to u nás nefunguje. Děti rády zneužívají, že mi přes zákaz utečou třeba na pískoviště a já je pak vtipně honím dokolečka. Na druhou stranu, když už mohou chodit, alespoň nepotřebují kočárek, který mi dost komplikoval život. Myslíte, že přisuzujete mateřství větší význam, když máte nějaký handicap? Řekněme: ceníte si toho víc? Květa: Myslím, že každá dobrá máma si váží toho, že může mít děti. Když mi někdy ujedou nervy a třeba na děti zvýším hlas, pak mě to mrzí a říkám si: Máš být hodná a vděčná. Co by sis bez nich počala? V tom ale není rozdíl mezi lidmi s postižením a bez něj. Tereza: Já si myslím, že je to pro mě stejně důležité a zásadní jako pro zdravou matku. Já vlastně v souvislosti s Matýskem vůbec nepřemýšlím nad tím, jestli můžu nebo nemůžu chodit. Samozřejmě bych s ním taky ráda tančila po pokoji jako jeho tatínek, ale nějak zásadně mi to nevadí. Máte obavy z toho, že by mohly dětem jednou vadit ty vaše berle a vozíky? Tereza: Nemyslím si, že by mu jednou vadilo to, že sedím na vozíku. Dovedu si ale představit ústrky ze strany spolužáků. Na základce jsou někdy dost drsné poměry a trestá se každé vybočení z řady. Když bude po mně, tak ho ale nikdo šikanovat nebude. Třeba ho jednou bude mrzet, že s ním nemůžu lyžovat, bruslit, jet na kole nebo na hory. Přes pohybové aktivity bude muset být tatínek, prarodiče a kamarádi. Ale nebojím se, že by mě kvůli tomu měl méně rád. Láska stojí na jiných věcech. Květa: U nás si to Barborka už uvědomuje. Občas se mě ptá, jestli vím, kdy už budu mít ty nožičky zdravé. A myslí si, že budu, a počítá s tím. Já jí samozřejmě několikrát otevřeně vysvětlovala, že to tak nikdy nebude. Chci, aby se s tím srovnala. Podle mého názoru se ptá hlavně proto, že by si přála, abych měla zdravé nohy. Někdy je protivná a třeba mě popohání, abych šla rychleji. To jí pak říkám, aby byla na maminku hodnější, protože ji ty nohy bolí. Díky tomu se nepozastavuje nad tím, když potkáme třeba někoho na vozíku. Lidé s handicapem jsou přirozenou součástí jejího života. Ostatně mám i kamarády na vozíku. Budou vám děti jednou asistenty? Nebo je do toho nechcete zatahovat? Květa: Dítě by mělo umět pomáhat bez ohledu na to, jestli má nebo nemá rodiče s postižením. Věci kolem něj mu nesmějí být lhostejné. Barča už se umí zapojit, ale musí se jí chtít. Jednou nadšeně tlačí kočárek, podruhé nemůže unést pytlík s deseti rohlíky. Mně nejvíc pomůže, když se děti jednou zapojí do domácích prací. Já osobně zatím s ničím pomoc nepotřebuji. Zatím Tereza: Určitě nechci být svému synovi koulí na noze, kterou za sebou vláčí a nemůže kvůli ní žít vlastní život. Nemám v plánu ho svazovat pocity povinnosti pořád se o mě starat. Pomáhat doma bude tak jako jiné děti. Ale těžko říct, co pro nás život chystá. To je teď těžká otázka. Květo, měla jste díky svým berlím v dětství úlevy z domácích prací? (Pozn. autora: Tereza tuto zkušenost nemá, protože jako dítě byla zdravá.) Květa: Já jsem moc úlevy od svých rodičů neměla. Taky jsem myla nádobí, chodila s odpadky a venčila psa. Jako ostatní. Naši mě připravovali na praktický život. Naopak teta měla takové ochranitelské a lítostivé sklony, takže od ní takové úkoly nepřicházely. Ta mi byla schopná ještě v patnácti letech oblékat kalhoty. Její prioritou bylo moje učení a příprava do školy, jinak bych u ní nemusela sáhnout na práci. Plánujete další děti? Tereza: Já o tom už dva měsíce intenzivně přemýšlím. Další dítě ano, či ne? A pokud ano, tak kdy? Zatím bych řekla, že asi ještě jedno dítě chci. Manžel by chtěl ještě dvě, protože je sám ze tří dětí. Já jsem naopak jedináček. Květa: V hloubi duše bych ještě jedno chtěla. Ostatně kvůli těm císařským řezům by jich už víc ani být nemohlo. Pan doktor říkal: Třikrát a dost! Takže občas tento nápad vyplave, jenže finanční situace nám to už nejspíš neumožní. Kdyby však záleželo jen na chtění, určitě by nás bylo pět.

7 12 časopis O PŘEKONÁVÁNÍ BARIÉR 13 JAK SE žije u richterů Moje cesta Za mlada čundroval kolem Milešovky, ale na vršek se nikdy nedostal. Tak si řekl, že si tam vyšlápne teď. Cesta z Milešova prý byla jako koryto potoka. Samé šutry... A taky hodně, hodně do kopce. Za dvě hodiny dvacet minut ale seděl nahoře u piva. Bylo to pěkňoučký, říká Viktor. na bábovku Osmnáctiletý Viktor nebyl nikdy žádné vzorné dítko. Od patnácti dlouhé vlasy, korále, náušnice. Kdybychom si chtěli někam vyjet, nějak si vyskočit, to bychom neutáhli. Ale umíme šetřit, Viktor nadělá hodně práce v bytě a kolem domu. Martina i Viktor si umějí najít na všem své pozitivní hledisko: Kdybych vydělával měsíčně nějaký zajímavý bankovky, nikdy bych se nedostal k práci se dřevem. Beru to tak, jak to je. Natálčin výstup Text: Jan Krůta Foto: Jan Šilpoch a archiv Když se ale tehdy vraceli z čundru, tyhle všechny ozdoby všedního dne ležely doma. Na čundr se s korály nejezdilo. Nikdy nenaskakoval do rozjíždějícího se vlaku. Nikdy, jenom tenkrát. Byla tma, kamarádi mysleli, že odjel. On ale ležel u kolejí, a když se probral, uviděl vedle sebe svoji nohu a nad sebou slyšel hlasy: Ten už je mrtvej Když se probral v nemocnici, strhl ze sebe prostěradlo. Z obou nohou zbyly jen pahýly. První, na co pomyslel, bylo, jestli mu to půjde se ženskými Obvyklý postup: Dva měsíce rehabilitační ústav Kladruby, protézy a po dalším měsíci se vrátil do práce. Poldovka, kde se vyučil, se o něj postarala. Jezdil do Kladna vlakem na protézách. Znovu víkendové vandry s kamarády, bigbeatové akce. Jakápak velká slova o potřebě jít dál Říká, že jenom normálně žil. Před úrazem měřil Viktor Richter skoro dva metry a vážil metrák. S protézami má teď o trochu míň Viktor nenormální Tři roky bydlel na Kladně v bezbariérovém domě. Myslel si, jak si tam podobně postižení udělají partičku a budou jezdit na výlety. Ale nevyšlo to. Byl jiný. Jeho sousedka ho jednou zastavila a řekla mu: Pane, člověk by měl vypadat normálně! Zeptal se, jak to paní sousedka myslí. No, ty vaše vlasy a náušnice, jak prostě vypadáte Vrátil se do Brandýska, kde žili jeho rodiče. Moc bezbariérové to doma nebylo, ale popral se s tím. Vždycky po nějakém čase ho vyšoupli ze zaměstnání a hledal nové. A když nebylo, vyšel před barák s krosnou na zádech. Vystrčil packu s palcem nahoru a jel Viktor cestovatel Byl jsem bez práce, a abych se doma nekopal do zadku a nechodil jen na pivo, jezdil jsem stopem po Česku. Spal jsem pod širákem, šlo to výborně. V létě jeli s kamarády na raftu a asi šest let po úrazu vyšel Sněžku. Jen tak. Nikdy tam nebyl, a když to nestihl před úrazem, zkusil to po něm. Vyjel na Růžovou horu a pak pěšky nahoru i dolů. A když to šlo na Sněžku, vyrazili s kamarády stopem do Švédska. Všechno bez vozíku, s batohem plným náhradních pahýlových punčošek. Po návratu s kamarády postavili osmimetrový vor a sjeli Berounku Viktor pracant S prací je to na draka. Všude přijde po svých a nabízí: Zkuste mě na čtrnáct dní, nic za to nechci. Buď si plácneme, nebo ne. Zkuste a uvidíte Nedaří se. Klidně by dojížděl. Ale zatím nic. Možná by se práce našla někde daleko. Ale Viktor má rodinu Už dva roky žije z důchodu. Maká doma. V dílničce stroje a nářadí. Jednou si vzal na paškál starou skříň z dílny. Odstranil několik vrstev nátěrů, dodělal nohu, z jiné skříně dodal chybějící záda. První kus nábytku. Z půd, stodol a sklepů různých lidí si natahal domů starý nepoužívaný nábytek a zařídil v domku rodičů celý byt. Vyučený zámečník se časem Deset dní po skončení učňáku mě přejel vlak stal odborníkem na dřevo. Občas předělá vysloužilý kus nábytku někomu na zakázku. Točí dřevěné mísy na soustruhu, stejně tak vyrábí panenky, občas maluje a bude mít i výstavu. Doma předělal topení a vodu. Viktor milovník Měl přítelkyně. V kamarádově čajovně loupal očima po jedné blondýnce. A když ona nic, pozval ji na akci k nim do vesnice. Rekonstrukci osvobození obce pořádal jejich military klub. Viktor tam měl důležitou roli mrtvoly Martina se nechytla ani na mrtvolu. Týden nato jsem s kluky dělal akci Poslední výstřel na Slivici. Tam mi tank jako přejel obě nohy. Všude plno krve, řval jsem jako tur. Kousek ode mě stála na tribuně Parkanová a byla bílá jako stěna Napodruhé už Martina zabrala. Že by to bylo Viktorovým hereckým výkonem? Každopádně začala jezdit do Brandýska pravidelně. Dnes jsou spolu tři roky. Problém není v protézách Já jsem neměl s navazováním kontaktů nikdy problém. Ten problém je u každého jenom v mozku. Ne v protézách. Pochopitelně, že mám problém, když lezu po štaflích nebo do kopce. Ale člověk to prostě musí brát jako danost. Martina pracovala v Praze, ale od léta je doma. V obýváku fňuká Natálka, hezké stvoření s nádhernýma očkama přes půl hlavy. Viktor už vyrábí nábytek do dětského pokoje. Jak se hezká mladá žena zamiluje do beznohého Viktora? Maminka poznala Viktora v čajovně. Problém byl s dědou a babičkou. Ti to ne- mohli vydejchat. Já jsem se s tím vůbec nijak neprala. Vůbec nevím, že bych s tím měla nějaký problém. Prostě jsem ho brala jako chlapa! A i děda s babičkou měli problém jen do té chvíle, než Viktora poznali, říká Martina. Jak se žije? Martina: Když je mateřská, tak to ještě jde. Ale až bude jen rodičovský příspěvek Snažíme se to lámat, jak to jde. Před dceřiným narozením si vymyslel výstup na Milešovku. Kdysi jezdil mezi bábovky Českého středohoří na čundry, ale nahoru se nikdy nedostal. Oznámil kamarádům, že se letos začátkem června koná Natálčin výstup. Jako poděkování na něj pozval svého protetika a fyzioterapeutky, které ho znovu naučily chodit. Vymodlil si počasí a za dvě hodiny a dvacet minut seděl u pivka na vršku. Cesta z Milešova nahoru byla prý strašná. Ale Natálka mu za to stála. Na oslavu jejího narození se v hospodě sešly čtyři bigbeaty a stovka kamarádů. Samý proplešatělý máničky Bylo to pěkňoučký, libuje si se smíchem Viktor a v domku plném hezkých starých drobností si s láskou oplácává svoje dvě holky Bezplatná linka: info@allmedica.eu PF 2010

8 14 časopis O PŘEKONÁVÁNÍ BARIÉR 15 Reportáž SMÍCH Smích a úsměv jsou brány, jimiž se dá do člověka propašovat mnoho dobrého, řekl básník. Něco jiného potřebuje pacient po operaci, něco jiného puberťák nebo dětský onkologický pacient. Není nic krásnějšího, než když se nemocné, bolavé a smutné dítě najednou rozesměje, říká sestra Svíčková. JAKO LÉK Text a foto: Alexandra M. Videmannová Setkali jste se někdy v nemocnicích s doktorem Vitaminem, doktorkou Rentgenovou, sestrou Sádrou nebo její kolegyní Julčou Fáčovou? Odháněla od vás bacily prachovkou doktorka Praktická či měřila tlak hustilkou na kolo sestra Svíčková? Připadají vám jejich jména legrační? Nedivte se, jsou to zdravotní klauni! Tito profesionálové navštěvují malé pacienty a snaží se na jejich tvářích vykouzlit úsměv, aby alespoň na malou chvíli zapomněli na bolest. Kromě žertovných jmen nosí veselé doktorské kostýmy, nezbytné rekvizity, hudební nástroje a drobné dárky pro dětské pacienty. Pro každé dítě připravují množství kouzel, písniček (a zaručených léčebných metod pro překonání úzkosti a strachu. Ségry v akci Dostat se do nemocnice není nic příjemného, hlavně pro ty nejmenší. V některých nemocnicích proto zřizují místa herních specialistů (terapeutů). Jejich snahou je, aby dětský pacient a jeho blízcí našli duši schopnou na toto prostředí pohlížet dětskýma očima. Stávají se takovou starší ségrou pro neznámou atmosféru, pro přípravu na plánované zásahy: vysvětlují, chlácholí, drží nad vodou A když to jde, ratolest dokonce k zákrokům doprovázejí a fungují tak jako spojka mezi pacientem, rodinou a zdravotním personálem. Ségry se starají i o náplň volného času dítěte. Dohromady s dobrovolníky (studenti VŠ, VOŠ, ženy v produktivním věku) a zdravotními klauny baví malé pacienty hraním společenských her, čtením knih, malováním či jinou rukodělnou činností nebo pouhým povídáním Dospělákova retrospektiva Také já jsem jako dobrovolnice před 15 lety docházela na onkologické oddělení s dětmi malovat a podařilo se mi uspořádat výstavu těchto malých, většinou těžce nemocných pacientů. Určitě mezi námi vznikl zvláštní vztah, neboť se mi různě svěřovali s bolístkami, které neřekli ani rodičům, ani lékařům. Prostě jsem byla ta, která jim přinášela něco, co nebolí, co je příjemné. Někteří měli větší štěstí a dnes již jako dospěláci občas pošlou či pohled Vše probíhalo v době, kdy mne nikdo neškolil, a já žila s pocitem, že pro tyto děti chci jen něco udělat a nestát stranou. Vždy jsem těžko snášela, když mi po příchodu na oddělení bylo sděleno, že Kája, Johanka, Pavel ani Vašík už nikdy nic nenamalují Moc mě těší, že v této činnosti došlo k posunu vpřed a na dětská oddělení dnes docházejí vzdělaní specialisté. Mezi takové patří i zdravotní klauni, které jsem před rokem náhodně viděla v akci v nemocnici ve Frýdku-Místku. Scénky plné vtipů a komických situací během chvilky vtáhly do děje pacienty různých věkových kategorií, navíc na některých pokojích donutili zdravotnický personál a přítomné rodiče hospitalizovaných dětí být přímými aktéry takového vystoupení. Dobrá nálada a smích nemocným vydržely ještě pár hodin po jejich odchodu. Na vlastní oči Když jsem se blížila k pražské motolské nemocnici, probíhal ve mně vnitřní boj. Na jedné straně těšení se na klaunskou improvizaci sester Svíčkové a Julči Fáčové, na straně druhé obavy z dětí a rodičů! Přijmou moji osobu cizáka s foťákem? Zdravotní personál nám předal přístupový klíč: kam smíme a kam nikoliv, kde které dítě leží a po jakém je zákroku a co je třeba dodržovat. Kde klauny již znají, kde se těší a naopak, kde je dítě bez nálady, zato rodiče nás uvítají s otevřenou náručí. Vcházíme na JIP. Připojena k mnoha přístrojům se zde po těžkém úrazu uzdravuje jedna z dívek. Během chvilky ožívá a na celé kolo se směje groteskním vtípkům dua Svíčková Fáčová. Přítomná maminka občas nahraje na smeč a po vystoupení prosí aktérky, ať zase brzy přijdou. V dalším pokoji se už holky nemůžou dočkat a dávají to hlasitě najevo. Jedna z nich dokonce absolvovala nedávno nejintenzivnější klaunskou aktivitu Cirkus Paciento. Celotýdenní program, který z malých pacientů udělá partnery zdravotních klaunů. Učí se společně kouzla a cirkusové umění a tím přinášejí úsměv na Netrvá to dlouho a obě klaunky malými lumpárnami rozzáří jeho oči, hoch si pomalu sedá a začíná vtipkovat. Terapie zabírá... tvář sami sobě. Na konci týdne se pak jako šprýmaři předvedou ostatním pacientům. V dalším pokoji je hrobové ticho, u všech oken staženy žaluzie. Monitorovací jednotka jede na plné obrátky, klučina leží bezvládně na posteli. Po zaklepání nás ale vpouští dál. Netrvá to dlouho a obě klaunky malými lumpárnami rozzáří jeho oči, hoch si pomalu sedá a začíná vtipkovat na jejich konto. Terapie zabírá Navštívili jsme ještě dalších osm pokojů, zdravotní klauni mají za sebou 22 originálních představení. Zkušenější sestra Svíčková i sestra Fáčová sedí vyčerpané ještě několik minut na chodbě, než se pustí za dalšími pacienty Američan v srdci Evropy Poprvé se klauni objevili v nemocnicích v roce 1986 ve Spojených státech, dvanáct let poté už byli u nás, a to díky Garymu Edwardsovi a jeho konceptu léčby humorem. V roce 1998 jsem zaznamenal absenci zdravotních Na požádání zašleme zdarma katalog. klaunů v České republice. Návštěvy velkých nemocnic mi pomohly k tomu, že z jejich strany vzrostl zájem o klauniády. Proto jsem v roce 2001 založil sdružení Zdravotní klaun a začal soustavně pracovat na rozvoji jeho činnosti, vzpomíná Američan, současný umělecký šéf vzniklého spolku, na jeho prvopočátky. Ještě dnes si občas odskočí mezi malé pacienty jako Doktor Pytlík, aby si vždy připamatoval rok 1976 a vlastní premiéru v roli klauna. V současnosti moji kolegové navštěvují pravidelně více než 50 velkých, ale i menších nemocnic v celé republice. Tým se za dobu 11 let rozrostl na úctyhodný počet 66 profesionálů, kteří jsou doslova na roztrhání. Odehrají přes 200 klauniád měsíčně a potěší až pacientů za rok! Ve velkých fakultních nemocnicích je lze potkat i pětkrát týdně, pokračuje Gary Edwards, který vyučuje a pomáhá rozvíjet nemocniční klaunství po celém světě, naposledy na Novém Zélandě. Mým snem ale je, aby zdravotní klauni nebyli potřeba, aby děti z nemocnic zmizely. Zatím tomu tak ještě bohužel není! Klaunova zpověď Přístup k dětem bývá velice individuální. Něco jiného potřebuje pacient po operaci, něco jiného puberťák nebo dětský onkologický pa cient. Z divadelního kumštu těží sestra Svíčková (v civilu Mirka Vydrová). S Garym se poznala v roce 2001 a ihned se chytla drápkem. Není nic krásnějšího, než když se nemocné, bolavé a smutné dítě najednou rozzáří a rozesměje. Dnes už chápu, že dobrý klaun se nedá zahrát, ale člověk se jím musí bytostně stát. Jediné, co cítím při této práci jako ztrátu, je vlastně také přínos. Je to určitá ztráta iluzí o spravedlnosti na tomto světě. Vždy, když vidím nemocné dítě a pohlédnu mu hluboko do očí, ptám se sama sebe proč, svěřuje se se svými pocity o duši klauna herečka Hana Jurčíková alias sestra Julča Fáčová. Postava klauna přece nikdy nepadne! zdůrazňuje Mirka. A když dospělí vidí, jak se jejich dítě i v obtížné situaci směje, směji se i já! Povolání zdravotního klauna mi tak umožňuje si ověřit, že kousek téhle,dětské podstaty, hravosti a naděje a radosti dělá život zdravějším. Podívám-li se touto optikou i na vlastní problémy, jsem na tom vždy o mnoho lépe. Tak snad něco ze svého bytí přináším i jako klaun, dodává.

9 16 časopis O PŘEKONÁVÁNÍ BARIÉR 17 Zaměstnávání Starosti, ale i dobré zprávy K článku o zaměstnávání postižených z minulého čísla se připojila také koordinátorka projektu Počítače proti bariérám Eva Hajdůšková. Projekt Počítače proti bariérám vznikl ve spolupráci s Microsoftem v roce Na samém začátku jsme rozdávali potřebným repasovanou výpočetní techniku, kterou dostáváme od firem nebo státních institucí. V posledních letech je naším hlavním zdrojem společnost Rema, která se zabývá ekologickou likvidací elektrických a elektronických zařízení. Jen za jeden rok jsme například díky daru od České spořitelny předali na 1000 počítačů. A když už jsme rozdali lidem s postižením počítače, v námi podporovaných školicích centrech jsme je na nich naučili pracovat, získat další kvalifikaci, scházel nám poslední krok pomoc při hledání vhodného zaměstnání, kde by využili vše, co se nauči - li, vrátili se do společnosti a žili opět normálně. V současné chvíli podporujeme asi 25 školicích center po celé republice, kde se např. v jen minulém roce vyškolilo něco přes 4000 lidí s postižením. Každý rok podpoříme mimo naši síť učeben dalších nejméně 10 organizací v jejich vzdělávacích aktivitách. Burza práce pomáhá přes dva roky zprostředkovat práci zhruba 200 registrovaným uchazečům. Běžně se na portálu objeví průměrně 10 nabídek pozic za měsíc. V prvním roce existence Burzy práce jsme věděli o 250 úspěšně zaměstnaných lidech s postižením. V následujících letech jsme evidovali zhruba stovku zaměstnaných za rok. Bohužel se nám nedaří vždy přesně zjistit počet lidí, kterým nabízená práce na burze pomohla, protože ne každý je ochoten nám poskytnout zpětnou vazbu. A to je škoda, zkušenosti potřebujeme. S některými lidmi je totiž důležité na začátku hodně mluvit, dodat jim odvahu, podpořit je, poradit, jak na to. Jsme opravdu rádi, že i v době krize nás nadále oslovují různé firmy a snaží se nabídnout pracovní pozice lidem s postižením, i když je pravda, že nabídek je o něco méně a také se hůře obsazují, protože lidí hledajících práci je opravdu v tuto chvíli mnoho a zaměstnavatelé si tak při hledání těch nejlepších mohou více vybírat. Naštěstí i když zaměstnavatelé nemají mnoho otevřených pozic, stále častěji se zamýšlejí nad tím, proč je nenabídnout lidem s handicapem. Ať už jsou motivováni čímkoli (nechtějí platit pokuty státu, chtějí oslovit své zákazníky tím, že se na jejich službách nebo produktech podílejí činností lidé se zdravotním postižením, chtějí být společensky zodpovědní nebo zkrátka chtějí handicapovaným pomoci), je skvělé, že vůbec začnou. Je to pro ně veliká zkušenost a přijetí člověka s postižením do firmy bývá pro celý tým zaměstnanců velmi přínosné. Projekt prochází neustálým vývojem a má stále co nabídnout. A především díky stabilnímu partnerství se společností Microsoft můžeme pomáhat více lidem po celé republice v dalších a dalších ohledech. I handicapovaní se musí měnit Lidé se zdravotním postižením mají v současné situaci velikou výhodu. Na českém trhu je stále více firem se zahraniční účastí, pro které je samozřejmostí mít handicapované běžně ve svém týmu. Také politika společenské odpovědnosti firem se stává opravdovým tématem a v konkurenčním boji o zákazníka, kde někdy rozhodují i maličkosti, je to nástroj, jak být lepší a obstát. Zaměstnavatelé také čím dál častěji nechtějí platit vysoké odvody do státní pokladny za neplnění povinnosti zaměstnávat osoby se zdravotním postižením a raději peníze, které ušetří na pokutě, investují do svých vlastních zaměstnanců, když postižené opravdu zaměstnají, vychovají si je a získají tak dobrého a loajálního pracovníka. Navíc se dnes díky různým grantům vyplatí přijmout i ty, kterým chybí některý z požadavků, protože řada lidí s postižením nedosáhla žádné kvalifikace nebo jim chybějí jiné znalosti nebo dovednosti. Především znalost cizích jazyků, to je opravdový problém. Naše Burza práce je tu pro všechny postižené, myšleno i různě kvalifikované, chceme ale především nabídnout více než jednoduché manuální práce nebo banální úkoly vykonávané z domova. A často máme problém s přístupem samotných handicapovaných. Většinou spolupracujeme s firmami, které nabízejí náročnější a kvalifikovanější pozice, a tak jsou jejich požadavky na uchazeče vyšší. Chápeme, že některá postižení i hodně motivovanému člověku neumožní dělat to, co by si sám představoval. Na druhé straně ukazujeme zaměstnavatelům, že handicapovaní rozhodně zvládají víc než jen pletení košíků, kompletování obálek a zadávání jednoduchých dat do databáze, a že je tedy mohou běžně zaměstnat na pozici účetního, programátora, učitele, vědce, asistenta, právníka, politika, konzultanta atp. Někdy vidíme i neochotu handicapovaných vůbec docházet do zaměstnání, a to i tehdy, když jim to jejich zdravotní stav umožňuje. Raději na nabídku nereagují nebo ji odmítnou, radši zůstanou doma. Nechápou, že i pro ně i pro samotnou společnost je to obrovsky důležité, aby se dostávala běžně do kontaktu s handicapovanými. Naštěstí ale existuje mnoho příběhů s dobrým koncem. A zaměstnavatelé? Dnes už si dokonce zaměstnavatel může vybírat podle toho, s jakým druhem postižení chce zaměstnance získat. Svou úlohu plní také stát, který se snaží informovat prostřednictvím úřadů práce a poskytuje firmám i další úlevy a motivační prvky. Stále častěji se ale stává, že se nabídka s poptávkou nepotkají. Působí tu neochota uchazečů stě hovat se za prací nebo jen to, že se informace o nabízené práci nedostane k cílové skupině. Zaměstnavatelé pak často nabudou dojmu, že handicapovaní vlastně pracovat nechtějí, handicapovaní mají pocit, že o ně nikdo nestojí, a neziskové organizace vlají někde mezi tím. V této souvislosti nabízíme zaměstnavatelům zajímavý workshop Nebojte se zaměstnat handicapovaného, snažíme se jim umožnit také kontakt s handicapovanými i na akcích, jako byl letošní Job fair bez bariér pro handicapované studenty, pro příští rok bychom podobných setkání a workshopů chtěli uspořádat více. Ing. Eva Hajdůšková, Nadace Charty 77 Všechna přání jsou splněna Koncem prosince vyvrcholil třetí ročník charitativní akce zaměstnanců Skupiny ČEZ, kteří v rámci projektu Plníme přání, myslíme na druhé přispěli na zakoupení zdravotnických pomůcek a služeb potřebným spoluobčanům. Zájem zaměstnanců pomoci předčil původní očekávání, a tak bylo možné projekt rozšířit a obdarovat i další handicapované. Díky štědrosti zaměstnanců Skupiny ČEZ se pomoc dostala ke 13 lidem ve všech regionech republiky. Splněná přání jsou společným projektem Skupiny ČEZ, Nadace ČEZ a Nadace Charty 77 Konto BARIÉRY. Organizátoři akce vybrali 13 obdarovaných mezi zdravotně postiženými z celé republiky, kteří svůj příběh svěřili Kontu BARIÉRY. Důraz se kladl na to, aby jim a jejich rodinám darované pomůcky co nejvíce pomohly. Jakub, Michal, Saša, Dušan, David, Karel, Milan, Eva, Jaroslav, Ladislav, Dobromil, Tadeášek a Davídek tak získali ještě před Vánoci navýsost důležitý dar díky štědrosti zaměstnanců Skupiny ČEZ. Ti si mohli během podzimu vybírat, komu a kolik přispějí, a takto získané prostředky stačily například na nákup invalidního vozíku, handbiku, zdravotně bezpečné polohovací Davídek (5 let) maminka Davídka, paní Kopečková, neskrývala při předávání nové polohovací sedačky radost: Vyzkoušeli jsme tři nebo čtyři firmy a tento výrobek je pro Davídka nejvhodnější. Pomáhá mu hlavně při sezení, při jídle, když mu ukazuji obrázky. V sedačce se mu moc líbí, vždyť sami vidíte, jak je spokojený. Speciálně na míru vyrobená sedačka poroste s Davídkem do jeho 12 let. Tadeáš (5 let) po prodělané mozkové obrně má postižené obě nožičky a levou ruku. Nezvládá sám chůzi, doma se pohybuje pomocí plazení, lezení nebo dětského odstrkovadla. Má postižený zrak a oslabenou jemnou motoriku. Lékaři mu doporučili speciální zdravotní kočárek s pevnou oporou zad. sedačky pro malé dítě nebo vybudování bezbariérové koupelny. Ohlas akce byl nečekaně velký, počet obdarovaných se tak mohl zvýšit ze zamýšlených osmi na 13 potřebných. Do projektu se zapojilo celkem 1138 zaměstnanců Skupiny ČEZ. Díky projektu Plníme přání se nasbírala částka v celkové hodnotě korun. K výsledné částce přidala Nadace ČEZ dalších 300 tisíc korun. Příležitost splnit přání dostal každý zaměstnanec Skupiny ČEZ. Akce byla dobrovolná a příjemně nás překvapilo, jaký byl o projekt mezi zaměstnanci zájem. Vybraná částka byla nakonec vyšší, než jsme předpokládali a my jsme tak mohli pomoci ještě dalším lidem, říká Lucie Speratová, ředitelka Nadace ČEZ. Jako jeden z prvních si vyzkoušel novou polohovací sedačku pětiletý Davídek z Lomů u Jemnice. Sedačku předávaly malému Davídkovi Jana Štefánková za Nadaci ČEZ a za zaměstnance lokality Elektrárny Dukovany Jana Vaverová ze společnosti ČEZ Správa majetku. Z Lomů přišlo od Kopečkových poděkování všem zaměstnancům, kteří se do projektu Plníme přání, myslíme na druhé zapojili: Děkujeme všem zaměstnancům ČEZu (Dukovan), kteří přispěli Davídkovi na koupi polohovací sedačky na doma a tím mu umožnili tak trochu jiný pohled na svět kolem. Je hezké, že i v dnešní uspěchané době se najdou lidé, kteří rádi pomáhají druhým. Moc si toho vážíme a moc děkujeme. V novém kočárku vozí již několik týdnů pětiletého Tadeáše z Kostelce u Jičína jeho maminka. Speciální vozítko v hodnotě 55 tisíc korun mu osobně předal Přemysl Vániš, ředitel společnosti ČEZ Měření. Ten nový kočárek, to je něco úplně jiného, a s Tadeášem poroste. Sama bych mu ho nikdy nemohla pořídit, řekla i se slovy díků maminka Radka Hartmanová. Eva, Jaroslav a Ladislav převzali ten svůj dárek od zaměstnanců na centrále společnosti ČEZ, kde se setkali se zaměstnanci, kteří se na pořízení těchto dárků dobrovolně podíleli. Moc se těším, až bude příznivé počasí a vyrazím si s dcerou a přáteli na výlet, řekl pan Jaroslav, který si hned na místě vyzkoušel své nové speciální sportovní kolo, na kterém se šlape rukama. Projekt Plníme přání navázal na úspěšné projekty z minulých let, kdy zaměstnanci Skupiny ČEZ plnili přání tisícovce dětí z dětských domovů, mladých z domů na půl cesty, ústavů sociální péče nebo obyvatel domovů důchodců. Handbike speciální sportovní kolo, na kterém se šlape rukama. Jde o speciálně zkonstruované kolo, které k pohybu vpřed využívá síly horních končetin. Kompenzuje fyzické postižení jedince a umožňuje mu zařadit se mezi cyklistickou veřejnost. Jaroslav se do nového handbiku posadil hned po jeho předání.

10 18 časopis O PŘEKONÁVÁNÍ BARIÉR 19 Dobrá rada V zimě proti klíšťatům Severní Čechy 15 Proočkovanost proti klíšťové encefalitidě v regionech (v procentech) Zdroj: Průzkum GFK Další chorobou, kterou může člověka ohrozit přisáté klíště, je lymská borelióza, infekční onemocnění s proměnlivými příznaky i inkubační dobou. Může se stát, že ji člověk prodělá, aniž by o tom věděl. Nebezpečná je při přechodu do chronického stadia, kdy nemoc napadá nervovou soustavu, klouby a srdce. Jakmile se u člověka po vyjmutí klíštěte objeví rostoucí zarudlá skvrna na kůži, měl by kontaktovat svého lékaře. V současnosti neexistuje proti lymské borelióze očkování, lze ale očkovat psy. Konečně jsme si od nich oddychli a zase jsou na tapetě! řekli jste si možná při přečtení titulku. Jenže omyl. Na rozdíl od jara, léta i podzimu můžeme o klíšťatech mluvit bez obav, ale hlavně můžeme kout, a hlavně realizovat plány, jak se bránit nebezpečným virům, které přenášejí. A pozor: odborníci bijí na poplach. Západní Čechy 15 praha 23 Střední Čechy 17 Jižní Čechy 30 Východní Čechy 13 jižní morava 14 Severní morava 12 Text: Alice Liznerová Letošní rok lze totiž co do výskytu klíšťové encefalitidy označit za nadprůměrný. Podle statistik Státního zdravotního ústavu onemocnělo touto nákazou za prvních devět měsíců 672 lidí, dva z nich již na její následky zemřeli. Pro srovnání: za celý rok 2008 klíšťovkou onemocnělo 633 a o rok dříve jen 546 osob. Nakažená klíšťata letos nejvíce útočila v srpnu, v září, které obvykle označujeme za jejich hlavní sezonu, se jim zřejmě již tolik nedařilo. K tomu, aby byla aktivní a hledala potravu, totiž potřebují vhodnou teplotu ani příliš vysokou, ani příliš nízkou a přiměřenou vlhkost. Je-li sucho, nesají. Jak však ukazují statistiky z minulých let, nakazit se lze i během chladnějších měsíců. Také letos tvořili početnou část nemocných lidé nad 50 let (46 %), dvěma mužům, kteří na klíšťovou encefalitidu letos zemřeli, bylo přes šedesát. V praxi se běžně setkávám s lidmi, kteří se potýkají s těžkými následky této nemoci. Jedná se zejména o starší občany, u nichž v důsledku dalších nemocí souvisejících s věkem nemoc probíhá nejhůř, říká MUDr. Věra Štruncová z Infekční kliniky Fakultní nemocnice v Plzni. Bohužel právě mezi nimi je zájem o očkování proti klíšťové encefalitidě, jež by je bezpečně chránilo, velmi nízký, dodává. Česká republika se dlouhodobě řadí mezi země s nejvyšším počtem nákaz této nemoci v Evropě, proočkovanost je zde však pouhých 17 %, přičemž snížení výskytu této nebezpečné nákazy se dá očekávat, až když je očkováno 40 % populace. Klíště, mléko i sýr Virus klíšťové encefalitidy bývá nejčastěji přenášen přisátím infikovaného klíštěte v nízkých křovinách na kraji lesa nebo při odstraňování klíšťat ze psů a koček. Lékaři však mluví i o tom, že zdrojem onemocnění může být také nepasterované mléko či sýr od nakaženého zvířete nejčastěji kozy nebo ovce. Letos jsme v českobudějovické nemocnici řešili případ otce a dvou dcer, kteří se nakazili z tepelně neupraveného kozího mléka, jež pocházelo od infikovaných zvířat. Není dobré podceňovat rizika konzumace, vysvětluje MUDr. Václav Chmelík, primář infekčního oddělení Nemocnice České Budějovice. A dodává, že on sám by se nepasterizovaného mléka nenapil. A i když v té dnešní zimě by jeden ani klíště nevyhnal a my se o nich zmiňujeme hlavně proto, že právě teď je čas na zahájení prevence, zopakujme si zásady správného chování v přírodě. Odborníci totiž už desetiletí opakují pořád dokola: oblékejte se do světlého, kde jsou klíšťata lépe vidět, používejte repelenty, nesedejte si nebo nelehejte na zem a při chůzi se průběžně prohlížejte, protože lezoucí či čerstvě přisáté klíště lze odstranit poměrně snadno. Zapomeňte na olej Jak klíště odstranit? Mýty, polopravdy a legendy kolují snad kolem všeho, jsou takřka nevyvratitelné a platí to i pro chvíli, kdy na nás z pokožky kouká jen černá tečka, v horším případě už batůžek zvící velikosti hrášku. Týká se to například toho, že klíště by měl raději odstraňovat lékař. Je to úplná hloupost, zvyšuje trošku hlas primář Chmelík. Lékař neudělá nic víc než postižený, jen trvá dlouho, než se k němu dostanete. Navíc by během určité části roku nedělal nic jiného. Rychlé odstranění přichyceného klíštěte je nutné, i když to nebývá vždy jednoduché. V prvních hodinách je klíště v pokožce uchyceno jen mechanicky a lze je vyndat lépe, postupně si však kolem svého sacího ústrojí vytvoří pevný obal z tzv. cementu. Současně sliní a se slinami do ranky vnikají protizánětlivé látky bránící svědění a množící se nebezpečný virus. (Totéž platí i pro borélie působící lymskou nemoc.) V žádném případě odborníci neradí používat olej, máslo, sádlo ani jiný tuk. Klíště se tím dostane do šoku a k jeho odstranění to nijak nepomůže. Rovněž zapomeňte na jakékoli kroucení. Jak u lidí, tak u zvířat platí jedno: nejprve místo přisátí dezinfikujte jodem nebo jinou dezinfekcí. Pomocí kousku navlhčené látky lehce klíštětem pohybujte ze strany na stranu. Celé to může trvat několik minut. Speciální plastové pinzety na klíšťata lze zakoupit v lékárně. Po vyjmutí klíštěte místo znovu dezinfikujte. Pokud ho vyndáváte domácímu mazlíčkovi, který je neklidný, použijte raději gumové rukavice. Ranku vydezinfikujte a několik dní sledujte. Červený flíček většinou zmizí, pokud ne, je třeba navštívit lékaře. MUDr. Chmelík v tuto Letos jsme v českobudějovické nemocnici řešili případ otce a dvou dcer, kteří se nakazili z tepelně neupraveného kozího mléka, jež pocházelo od infikovaných zvířat. MUDr. Václav Chmelík chvíli připomíná další oblíbený omyl, a sice to, že si můžeme nechat odstraněné klíště laboratorně vyšetřit a hned víme, na čem jsme. Takže: nevíme, jen zaplatíme nemalou částku, tvrdí důrazně primář. Laboratoř neprokáže existenci viru, ale prokáže existenci nukleové kyseliny, což znamená jen to, že v tělíčku roztoče tato kyselina je. Neznamená, že existuje nebezpečný virus, že je živý, ani to, že se jím člověk nakazil, vysvětluje. Příznaky a průběh nemoci Klíšťovou encefalitidu lékaři léčit neumějí, léčí pouze její příznaky. Onemocnění probíhá jako nehnisavý zánět mozkových blan či zánět mozku. Zprvu se objevují teploty, únava, bolesti hlavy, svalstva a malátnost, člověk se cítí, jako by onemocněl chřipkou. Poté se mu na pár dní uleví, ale virus se zatím v těle množí. V druhé fázi nemoci se pacient může cítit daleko hůře. Pokud již virus pronikl do mozku, nastupují nesnesitelné bolesti hlavy, závratě, malátnost a teplota. To už ale musí být postižený hospitalizován. U encefalitidy zaznamenávají lékaři velké procento trvalých následků, v krajním případě pacient i přes maximální péči lékařů umírá. Postihne-li virus kořeny míšních nervů, dochází k nevratným obrnám. Mnohem lépe ovšem toto onemocnění snášejí děti, které jsou zpravidla v mnohem lepším zdravotním stavu a jejichž imunitní systém není oslaben. Při lehčím průběhu nemoci meningitidě virus postihuje především mozkové pleny, potíže poměrně rychle ustoupí a pacient odchází za dva až tři týdny z nemocnice domů. Ovšem ani on se několikaměsíční rekonvalescenci nevyhne. Očkovat lze po celý rok Víme-li, že by z okna mohl spadnout květináč, přejdeme na druhou stranu silnice. Cení-li na nás za plotem zuby rozparáděný pes, nebudeme plaňkami prostrkovat prsty. Jak jste se rozhodli poté, co jste o klíšťatech a klíšťové encefalitidě dočetli až sem? Lékaři tvrdí, že pokud se člověk nenechá proti této nemoci očkovat, chová se, jako by se pod onen rozkývaný květináč postavil. Jistě, může zafoukat silný vítr Ale valná jistota to není. Jak rádi trávíte jaro, léto či podzim? Odpočíváte v parku? Koupete se v rybníku? Chodíte rádi na houby? Mnohý lékař by se nejspíš nyní zeptal: A jste očkováni proti klíšťové encefalitidě? Výhodou očkování je, že chrání proti všem evropským subtypům nebezpečného viru. Očkovací schéma právě pro současné chladné měsíce sestává z první dávky podané v den 0, druhé podané za jeden až tři měsíce poté a třetí aplikované za pět až dvanáct měsíců po druhé dávce. V poslední době však už výrobci připouštějí, že lze využít i zkráceného schématu, které je vhodné pro použití během měsíců teplých. Například u vakcíny FSME-IMMUN je na jaře například první dávka podávána v den 0, druhá následuje za dva týdny a třetí pět až dvanáct měsíců po druhé dávce. Požadované imunity u obou schémat je dosaženo přibližně po dvou týdnech po podání druhé dávky. K prvnímu přeočkování by pak mělo dojít po třech letech. V případě jmenované vakcíny by všechna následující přeočkování měla následovat vždy po pěti letech. Výjimku tvoří lidé nad 60 let, kteří by i pro další přeočkování měli dodržovat tříletý interval. Na internetových stránkách budete po zaregistrování upozorňováni na další dávku očkování proti klíšťové encefalitidě vakcínou FSME-IMMUN.

11 20 časopis O PŘEKONÁVÁNÍ BARIÉR 21 rozhovor Zlatko Marinov Každá prohra Kdo je Zlatko Marinov Dětský obezitolog, zakladatel dětské obezitologické ambulance Fakultní nemocnice Motol v Praze, kde dlouhodobě působil na 1. dětské klinice. V dnešní době působí na pediatrii dětské polikliniky FN Motol a své aktivity rozšířil také o činnost externího pedagoga na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy Praha. nás posílí Podle posledního průzkumu agentury STEM/ MARK se každý třetí dospělý Čech potýká s nadváhou a každý pátý trpí obezitou. Od roku 2005 tak vzrostl počet obézních Čechů, děti nevyjímaje, v průměru o pět procent, to je o 450 tisíc lidí. Podle těchto statistik jsme na čtrnáctém místě v Evropské unii, říká MUDr. Zlatko Marinov, obezitolog Dětské polikliniky Fakultní nemocnice v Motole, který obezitu označuje za pandemii 21. století. zavřením dítěte na tři až šest týdnů do lázní problém nevyřeší. Naopak dojde k fixování problému. Kolikrát se podaří zhubnout a zase nabrat, tolikrát fixujete metabolické pochody, které se špatně uvolňují. Kdy tedy člověk může říct, že se mu skutečně podařilo zhubnout? Nejúspěšnější světová obezitologická centra hodnotí výsledky léčby svých pacientů po jednom i po dvou letech, to je limit, kdy teprve víte, jestli jste byli úspěšní. Léčba obezity u dospělých je totiž zhruba na úrovni léčby tvrdých drog. Úspěšnost se pohybuje maximálně kolem 10 procent vyléčených po dvou letech. To je asi maximum, čeho dokáže současná obezitologie dosáhnout. Text: Alice Liznerová FOTO: Leoš Chodura Pane doktore, proč jste se rozhodl pro obezitologii? Obézní nejste, takže sám pomoc nepotřebujete. Byl jsem tlustý, když jsem byl malý, a vím, že dodnes mi není dáno, abych mohl vodu kázat a víno pít. Jde o genetické dědictví, které jsem získal po mamince, jež s tím měla velmi výrazné problémy. V ambulanci tak praktikuji to, co jsem vyzkoušel sám na sobě. Dokážu se lépe vžít do problému a moje rady nejsou odtažité. Víte, maminka byla žena reálného socialismu sto deset kilo. Byla klasickou učitelkou s vysokoškolským diplomem na to, že nemusí poslouchat doktory. Režimem trochu pomlácená si jídlem kompenzovala frustraci. Za mlada nebyla silná, ale ve čtyřiceti si vyjedla cukrovku. Obecně se jí říká stařecká, ale to je nesmyl je vyjedená. Slinivka břišní zvládne asi tisíc kilo cukru za život, pak řekne: Dost! A naběhne cukrovka. Jak rychle kdo stihne vyčerpat její zásoby, tak brzy onemocní. A za deset let každého čekají komplikace. Kdo poslouchá doktory víc menší, kdo míň větší. Maminka neposlouchala, v 56 jsem ji pohřbil bez prstů u nohou, na umělé ledvině a slepou. A řekl jsem si, že takhle neskončím. Vždycky to vyprávím pacientům, aby věděli, kde beru sílu být na ně přísný. Říkám mámám obézních dětí: Vy se udržíte, vy se těch 74 let dožijete, a když se budete snažit, i 84, ale svým dětem půjdete na pohřeb. Neříkám, že si svůj život neprožijí, ale bude to na konci hodně bolet. A pak budete za tou rakví přemítat, kde se stala chyba. Obezitologická ambulance neznamená, že přijdete, dostanete tabletky a dietu. Dětská obezitologie je o něčem úplně jiném. Když už jste přiznal, že máte sklony přibírat, co děláte, abyste mohl jíst a neztloustl? Byl jsem extrémně líný člověk. Do určité doby se o mě starala manželka, která dávala pozor na to, co jím a jak jím. Dobře bylo, ale jen do doby, než jsem se začal starat já. Tady začal být problém. Když mi však poprvé ve třiceti letech luplo v zádech, řekl jsem si: Sakra, jsi na to mladý, musíš začít cvičit. A šel jsem na tři roky do posilovny. Dělal jsem workouty, snažil se vybudovat svalový V čem je tedy základní problém? Rozhodně se nejedná o obžerství, ze kterého jsou obézní obviňováni. Základním problémem je nerovnováha mezi energetickým příjmem a výdejem. Vezměte si například takovou banální věc, jako je zrušení pevného telefonu a pořízení mobilního. V důsledku snížení energetického výdeje by se na něj mělo dávat stejné varovné upozornění jako na krabičku cigazáklad, který jsem do té doby vůbec neměl. Adolescentovi na to stačí činka já musel mít celou posilovnu a finance. Základem je ale vybrat aktivitu, která zaujme celou rodinu. Rozhodně není vhodný golf ani tenis, a dokonce ani fotbal, a tak víkendy trávíme na kolech. Navíc doma cvičím takovou dětskou sestavu kvůli svým třem klukům, protože mají stejný metabolismus jako já, a hlavně ten prvorozený má tendenci k nadváze. Do obezitologické ambulance k vám přicházejí celé rodiny, dětmi počínaje a prarodiči konče. S jakými problémy se nejčastěji potýkáte? Nejvíc mi vadí ztráta reálného pohledu na člověka, neúcta k člověku a k jeho možnostem. Pořád se tvrdí, že všechno je možné, všechno dokážeme, stačí jenom chtít a být pilný. Že každému je všechno dané a má rovné šance. Je to úplný nesmysl, pravý opak je pravdou. Nemohou všichni být první na olympiádě, snad jeden z milionu, ne-li z miliardy tam může stát. A pro něj je to mimochodem neštěstí, protože z prvního místa se vždycky spadne a většinou hodně natvrdo. Základem je vybrat aktivitu, která zaujme celou rodinu. Co mi vadí a chybí, je nedostatek úcty k běžnému životu. Každý člověk by měl přistupovat k životu reálně, vědět, čeho může dosáhnout, kam až jeho síly stačí, a neabsolutizovat prohry. Každá prohra nás posílí, ale je třeba ji vzít pozitivně, poučit se, vstát a jít dál. A nenafukovat ji, jak se rádo dělá v Čechách je všechno hned tragédie. Vadí mi neúcta mezi lidmi, která je enormní a ze které vznikají problémy. Máme hluboký nedostatek obecné víry a víry v sebe sama. Češi nevěří a neradi si hledají cestu k sobě. Ale na druhou stranu jsme díky tomu jednou z nejdynamičtějších společností světa, která dokáže skvěle využít civilizační rozvoj. Výskyt obezity tedy narůstá, ale počet lékařů tomu zatím příliš neodpovídá. Jak je to vlastně s léčbou obezity? Dvěma slovy: velmi složité. Předně obezitologie neřeší, jak jste ke kilogramům navíc dospěli. Možná je to zajímavé pro teoretiky, ale pro praxi to z 99 procent význam nemá. Lékař může vytrhnout pacienta obézního člověka z běžného prostředí, pošle ho třeba do lázní. Anebo ho může, obrazně řečeno, třeba vystřelit na Měsíc, ale problém to neřeší. Za měsíc jsou shozené kilogramy zpátky plus dvě kila navíc. Dosud se nevnímalo, jak obrovský rozdíl je mezi dětskou a dospělou obezitologií, ale v dětské je řešení úplně jiné, možnosti i výsledky mohou být neporovnatelně lepší. Obézní dítě je však zrcadlem rodiny, její genetiky a životního stylu. Hlavní podmínkou je takzvaný syndrom jednoho světa. Každý nemůže mít svůj svět: dítě, táta, máma, brácha, babička, pes, křeček je to jeden svět, ze kterého se obézní dítě nemůže vymanit, jako se dospělý nemůže vymanit z téhle planety. Každý chápe, že před sebou nikam neuteče, ale rodiče často nechápou, že O obezitě se říká, že je pandemií 21. století. Jak je možné, že se právě nyní tak obrovsky rozjela? Obezita, jak ji dnes kolem sebe vidíme, je tu teprve od konce druhé světové války. Do té doby jako problém neexistovala. Po válce se na jedné straně společnost dostala lehce ke zdrojům potravin, enormně snižovala jejich cenu a zvýšená konzumace se v podstatě stala normou. Postupně každý chápal, že čím víc jídla, tím lépe. Na druhé straně přestala být chůze hlavním přemísťovacím prostředkem a člověk začal uspokojovat své potřeby ve virtuálním světě televize a počítačů, vytratila se radost z volného pohybu. A když započítáte pozvolné šedesátileté působení obezitogenního prostředí na naše energeticky úsporné genetické pozadí, zjistíte, že nám to všechno nenápadně přerostlo přes hlavu. Před válkou bylo výjimkou potkat opravdu obézního člověka, dnes je to zcela běžné.

12 22 rozhovor ret: Nebudeš-li víc chodit, za rok s mobilem ztloustneš o kilo. Stejně tak u nás máme problém s dodržováním střídmosti a s rozvahou, která jinde není obvyklá. Říkám tomu syndrom druhé světové války. Ve středoevropském regionu všichni viděli, jak strašná je válka, a začali dělat zásoby. Pak skončila a zásoby zbyly nesmí se plýtvat a vše se musí sníst. Od té doby mají lidé u nás zafixované, že se zbytky na talíři nenechávají. A dokonce i rodiče, kteří už válku nezažili, mají válečné děti. Je to významný český fenomén, který v tom rozměru neznají ani na Slovensku. Fixoval se v reálném socialismu a přešel do současnosti. I před válkou ale přece byli lidé obézní Problémy, o kterých mluvíme, před válkou opravdu nebyly. Taková ta běžná obezita je závažným chronickým metabolickým onemocněním, které je v pediatrii na enormním vzestupu a jeho důsledky se teprve učíme poznávat. Před třemi roky jsem byl na konferenci o dětské obezitě, na které jsem přednášel o zdravotních problémech mladých lidí v Americe. Na sto tisíc adolescentů tam v té době měli výskyt cukrovky Dostávám se k úplným kořenům mezilidských vztahů i k tomu, co si ti lidé mezi sebou kolikrát ani neřekli. 2. typu téměř čtyřikrát vyšší než výskyt cukrovky 1. typu. Kolegové tehdy tento fakt zpochybňovali s tím, že klasická cukrovka 2. typu v pediatrii neexistuje. A už je to tady. Jen v posledním půlroce přišlo do naší obezitologické ambulance šest dětí s cukrovkou ve věku let. To před třemi roky nebylo. Málo se o těchto problémech mluví. Jak se daří léčit obezitu ve světě? Nejlepší obezitologická centra na světě mají samozřejmě Američané, dokonce se dá říct, že jsou lídry v oboru, protože s tím mají největší problémy. Amerika dává do výzkumu a léčby neuvěřitelné částky. Jen přímé náklady dělají ročně 33 miliard USD a sami lidé, kteří chtějí shodit přebytečná kila, dalších neuvěřitelných 36 miliard USD. A v tom nejsou započteny sekundární náklady státu! Již dnes se předpokládaný průměrný věk v důsledku dětské obezity v Americe snížil ze 76 na 73 let a za pět let budou mít 72 Pandemie obezity je skutečně hrozivá a netýká jen Ameriky a Evropy, obrovský problém má v tomto směru i Čína, ve své ambulanci léčím děti z Vietnamu... Přitom si málokdo uvědomuje, jakými chorobami už trpí například dvanáctileté děti. Obezita, o které mluvíme, je například až z 60 procent spojená s metabolickým syndromem. V ambulanci mám fotografii jordánského osmnáctiletého obézního chlapce, který má cukrovku 2. typu. Do loňska jsem ho s čistým svědomím používal jako odstrašující příklad, ale pak mi do ambulance přišlo dvanáctileté děvče se stejným onemocněním... Za první pololetí minulého roku jsem měl osm dětí s rozvinutým metabolickým syndromem, které dostávají léčbu diabetu 2. typu, antihypertenziva stejná, jako používají jejich dědečkové a babičky, mají hyperurikémii, takže budou mít za pár let dnu Kudy se tedy ubírá léčba obézních dětí? Základem je životní styl a jeho změna, přičemž musí platit jeden za všechny, všichni za jednoho. Co platí pro jednoho člena domácnosti, platí pro všechny. Jak jsem už říkal, platí to i pro křečka a psa. Sedí mi tu babičky, které nechtějí poslouchat, dcery, partneři, dokonce rodinné šestiúhelníky tady často řešíme, musíme je naučit dělat všechno jinak. Jsme vlastně ambulancí životního stylu, protože se nejedná jen o to, co jíme, ale i o to, co děláme během týdne a o víkendu. Musím se přiznat, že několik rodin dokonce stavím před zásadní otázky. Když není partner schopný se domluvit na tak bazální věci, jako je řešení problému dítěte, pak se ptám té maminky: Co je pro vás priorita? Na co čekáte? Teď jste mladá, schopná vyřešit problém a najít někoho, kdo za to stojí. Dostávám se k úplným kořenům mezilidských vztahů i k tomu, co si ti lidé mezi sebou kolikrát ani neřekli. A ne každému je to příjemné. Jak vás tak poslouchám, ono to ale ve finále nemusí být příjemné ani pro vás Samozřejmě že jsem ve velkém tlaku, protože vždycky jsou v prvé řadě slyšet ti, kteří si stěžují, ne ti spokojení. Když ale nebudu klientům říkat pravdu, nikam se nedoberu. Snažím se dostat je na svou stranu, jinak nebudou vědět, proč u mě v ambulanci vlastně sedí. Když to vezmu naopak kdo prý málo jí, ten se dožije vysokého věku. Je to pravda? Genetici nyní skutečně přišli s názorem, že by se člověk mohl dožít stopadesátky. Ale aby se jí dožil, měl by jíst jen 60 procent své energetické denní potřeby. Permanentní hladovění totiž prodlužuje život, ne plný žaludek. Medicína už skutečně umí říct, o kolik si kdo zkracuje nebo prodlužuje život. Děti s obezitou a metabolickými komplikacemi se například dostávají někam ke 35, 45, 55 letům, kterých se mohou maximálně dožít. Ale na druhou stranu je třeba si přiznat, že v populaci je také procent obézních, kteří se dožijí krásného věku. Výjimky potvrzují pravidlo, to platí vždycky. Stejně tak má 20 procent populace takový metabolismus, že mohou sníst všechno a vy jen žárlíte. My ostatní se holt na jídlo nesmíme ani kouknout. A co byste poradil? Nemáte nějaké desatero? Problémy s váhou se nevyhýbají ani lékařům, včetně té nedůslednosti Nejlepší léčbou obezity je samozřejmě prevence, protože včasná léčba dětské nadváhy a obezity zvrátí pozdější závažné následky. Je vhodné nepodceňovat zdánlivě banální fakta a doporučení, která mohou mít pro budoucnost velký význam. Desatero zásad začíná v časném věku dítěte, to znamená kojit co nejdéle, a později dítě usměrňovat, aby jedlo pravidelně pětkrát denně pestrou stravu, vždy snídalo, nejedlo u televize, dostávalo jen omezeně příloh a naopak větší dávky zeleninových obloh. Rodiče by je neměli nutit dojídat plné porce a nenabízet mu sladké tekutiny, sladkosti; jiné pochoutky by dokonce mělo dostávat jen o víkendu. Denně by děti měly ujít alespoň čtyři kilometry a do schodů šlapat vždy pěšky. A jak jsem říkal, co se týká jednoho, týká se všech rodiče by své potomky měli vést k tomu, aby se s radostí zapojovali do fyzických aktivit s rodinou a ostatními dětmi.

13 24 časopis O PŘEKONÁVÁNÍ BARIÉR 25 Reportáž Neztratit křídla Sháněli jsme se po fotce pana inženýra Vejvody s letadlem. Ale za časů jeho šéfování stíhačům se letouny mohly fotit pouze se zvláštním povolením, a to na záběru musel být kvůli utajení stejně jen výřez stroje. Text: Jan Nouza foto: archiv a Iva Nouzová Z Třeboně do Prahy to trvá zhruba čtyři minuty. Letíte a vidíte, jak mizí okresy dozadu, říká inženýr Ladislav Vejvoda, čtyřiaosmdesátiletý plukovník letectva někdejší československé armády ve výslužbě. A i když o nadzvukové rychlosti hovoří muž sedící na vozíku, není v jeho slovech patrná ani stopa hořkosti Začátky na větroni Od třeboňských rybníků do vzdušného moře, s mezipřistáním u naftových jezer pod pískem libyjské části Sahary, a zase zpátky. Zhruba taková je letová dráha života ing. Vejvody. Kluk vychovávaný do věku předškoláka u prababičky ve vsi Stará Hlína a potom v rodině babičky v Třeboni rodiče brzy po jeho narození zemřeli. Odmala v sobě přikrmoval zájem o éra. Četl o nich, vystříhával a lepil modely ze špejlí a papíru. A bylo mu patnáct, když ho nejbližší, kteří mu zůstali, v roce 1940 posadili do vlaku na Prahu s tím, že se jede učit do letecké továrny Avie. Poprvé ve vlaku, v kapse pár korun, v hlavě povědomí o existenci lístků na potraviny a rada: Živ se, jak dokážeš! Našel fabriku, doptal se na Třeboňáka, jenž tam mistroval a vedli spolu pozoruhodný dialog: Láďo, co máš? Nic. A kde budeš bydlet? Nevím. Nikoho tady neznám. Mistr věděl hodně nejen o letadlech; v továrně už byli dva podobně vybavení učni. Do místnosti, kde měli střechu nad hlavou, se ještě jedna postel vejde. Budeš bydlet tady ve fabrice, rozhodl. Nejen o té posteli. Možná dokonce o jednom osudu. Prožil jsem učňovská léta přímo v závodě, s aeroplánama, a všechno kolem nich se mi dostalo do krve. S továrnou se nerozloučil ani po vyučení. Začal sice studovat na průmyslové škole, ale: Bylo třeba z něčeho žít. V jediné větě jsou zatraceně tvrdé čtyři roky: dopoledne vyučování, po něm zaběhnout na oběd do Českého srdce, kde dámy z téhle bohulibé organizace vařily pro chudé studenty a pak na odpolední směnu do závodu, kde se vyráběly stíhačky pro wehrmacht; v době, kdy úmyslné i náhodné pochybení při montáži mohlo znamenat oprátku! Studoval jsem s kluky, kteří odpoledne doma rýsovali a učili se Tehdy letadlům a létání propadl úplně. Prvně seděl v kabině větroně na letišti Kralupech nad Vltavou, v dvoumístném hornoplošníku Piper získal pilotní průkaz na letadla motorová o něco později. Soboty, neděle a volné dny trávil na letišti. Z průmyslovky odcházel s vyznamenáním. Ale víc než na tenhle úspěch vzpomí - ná na něco jiného: stál na chodbě školy a přihlížel, jak spolužákům přinášejí rodiče a příbuzní kytice a objímají se. Mně nikdo nepodal ani ruku Pro babičku bylo z poválečné Třeboně do Prahy příliš daleko. Věděl to. Jenže lítost jako psa neodeženeš, i když dokáže hryznout stejně bolestivě. Letadla nejsou jen létání Vyučenec z leteckého závodu s výcvikem pro pilotování bezmotorových i motorových letadel a měl dosednout do koňského sedla! V r dostal odvedenec na vojnu Ladislav Vejvoda povolání k dragounům do Litoměřic On, který koňský zadek i předek obcházel od dětství ve vzdálenosti vždycky delší než bezpečné. Naštěstí si vzpomněl na krajana Jana Pernikáře, znal ho jako šviháckého poručíka letectva, který v Třeboni navštěvoval rodiče. Pilot s minulostí, za kterou později jako mnoho dalších letců pykal kriminálem, případně vyhozením ze zaměstnání: letecká škola v Paříži, za druhé světové války příslušník RAF, letců bojujících o existenci Anglie, po válce profesor na Vysoké válečné škole. S drzostí mládí se za žijící legendou vydal Když se v Praze otvíralo Muzeum letectví a kosmonautiky, vykazovali jsme dvaadevadesát typů vlastních letadel! s povolávacím rozkazem a uslyšel: Letecká vojenská akademie Hradec Králové! Následoval přelet na studia strojního inženýrství, obor letectví, do Brna. Tam mohl ještě víc uplatnit nadání pro techniku a matematiku. Ať vezmete statiku, aerodynamiku nebo motory, všude se počítá. Po absolvování vysoké školy v r nastoupil ke stíhacímu pluku v Žatci v zařazení starší inženýr pluku. Tam a postupně na dalších letištích v republice pracoval v inženýrsko-letové službě, než přistál v Praze jako hlavní inženýr stíhacího letectva. Ve stíhačkách jsem se občas svezl, seděl jsem v asi pětačtyřiceti typech letadel, bilancuje plukovník Vejvoda. Kdo jednou usedl k řízení letadla, mluví o droze. Ladislav Vejvoda o lásce. Žili jsme pro lásku k letadlům a létání. A pro kamarádství. Na letišti jsou lidé svázaní životem. Pilota, který sedá do aeroplánu, mají v rukou technici, kteří pro něj připravují stroj. Když tam k nám přišel někdo od zelených, nejdřív se divil, že si tykáme. Dotaz na dnešní poměry jsem si měl odpustit, zejména po takovém vyznání. Ale bylo venku. Vojenské letectvo je velmi zredukované. Řada útvarů byla zrušena. Něco jsme budovali a naše letectví mělo zvuk. Ačkoliv jsme malý národ, máme obrovskou inklinaci k letectví. Jak k pilotnímu, tak ke konstrukčnímu. Když se v Praze otvíralo Muzeum letectví a kosmonautiky, vykazovali jsme dvaadevadesát typů vlastních letadel! To nemá ani leckterá velmoc Expert v Libyi Ve funkci hlavního inženýra působil ve stíhacím letectvu 12 let. Když už dva roky přesluhoval za důchodovou hranicí, těšil se na návrat do Třeboně. Směnit Prahu za městečko pod hrází rybníka Svět měli v roce Ohlásil jsem, že končím, ale nabídli mi funkci šéfa katedry stavby letadel a motorů na technické škole v hlavním městě Libye. A protože nás armáda během služby nepustila ani do Jugoslávie na dovolenou, docela rád jsem to na dva roky vzal. Africký stát financoval rozvojový boom naftou a prezident Kaddáfí si mohl diktovat: Chci experty jedničky! Lékaře z Japonska, Němce na pozemní stavby a Čechoslováky si vzal na letadla! Postavil elegantně vybavenou školu a sbor od vedení až po výuku pilotáže byl od nás, včetně letadel L-39, objasňuje okolnosti své africké mise inženýr Vejvoda. Děti tehdy měli Vejvodovi už odrostlé, pracovaly nebo studovaly, nechali je tedy v Praze a vydali se do Tripolisu. Na letecké škole fungovalo plynulé střídání odborníků z Československa. Že tam nepůsobila žádná béčka, dokládá fakt, že někteří výuku zvládli v arabštině. Šéf katedry si vzal na výuku tři třídy, docházel na náslechy. Jak se manželé Vejvodovi rozkoukávali, nevycházeli z úžasu: Libye už nebyla Afrika se slaměnými chýšemi, jak ji poznali cestovatelé Hanzelka a Zikmund. Obchody plné nejmódnějšího zboží. Všechny světové firmy usilovaly o obchod s Libyí, která disponovala bohatstvím doslova pohádkovým. Koupili auto a vydávali se za kulturními památkami země. A žasli jsme znovu. Až Kaddáfí otevře hranice pro turisty, bude to bomba! Pobřeží dlouhé desítky kilometrů je poseté památkami: Leptis Magna se skvosty antiky, pouštní město Ghadames, jedno historické místo vedle druhého, amfiteátry, sochy, artefakty z doby římských císařů, Řeků, Féničanů Dva roky takhle prokládali povinnosti poznáváním. A v horkých afrických nocích mysleli na chládek pod duby na hrázích jihočeských rybníků. Zpátky v Třeboni Kdo nemiloval krajinu, prožil jen půlku života. Tenhle výrok by inženýr Vejvoda mohl mít v rodovém erbu kdyby si nějaký pořídil. Nikdy jsem kontakt s Třeboní neztratil, hlásí se k téhle části svého vědomí i podvědomí. Dovolené a spoustu víkendů jsme s rodinou trávili na chatě u Spolského rybníka. Po ohlášeném přesídlení do rodiště zažil doma překvapení. Příjemné. Máme tři děti a všechny i s rodinami sem odešly s námi! Ozvaly se kořeny Pro ně Praha představovala sídliště s paneláky, školní povinnosti, kdežto Třeboň rybník, táboráky, les a borůvky. Jejich rozhodování bylo vlastně lehké. Rozhodně těžší bylo pro vojáka, byť penzionovaného, přivykat pořád naléhavějším povelům vlastního těla. Jako kluk hrával házenou, fotbal, v letech pozdějších si fyzické kondice musel taky hledět potíže s páteří se ale ohlašovaly pořád neodbytněji. V roce 2003 byl chirurgický zákrok neodkladný. Pomohl. Nějaký čas chodil o holích. Teď lékaři krčí rameny a říkají: K další operaci už to není Přesedl na vozík. Nebylo zbytí. Člověk od letadel! Dveře bytu za sebou ale nepřibouchl. Nikdy jsem neležel na kanapi! říká důrazně. Dokud byl běhavější, vrostl rychle do života města: patřil k iniciátorům založení Spolku přátel Třeboně, pořádal přednášky, zasloužil se o umístění pamětní desky na rodný dům spisovatele Františka Heřmánka a generála Jana Pernikáře Nedávno dokončil vzpomínkovou knihu s názvem Letecké příběhy, jak je psal život, ze závalu zapomnění teď právě kutá středověký kamenný most ke hrázi rybníka Svět, jehož existenci obnažením oblouků potvrdila v roce 1890 povodeň. Kdyby se podařilo přesvědčit městské konšely, aby za Novohradskou bránou byl přes hradní příkop padací most Na to panorama by se jezdil dívat celý svět! Už jsme se loučili, když mi Ing. Ladislav Vejvoda prozradil ještě maličkost : mimo svůj obor spolupracoval s doc. MUDr. Milanem Pražákem na konstrukci umělého srdce, tzv. Debackeyovy pumpy, pro Ústřední vojenskou nemocnici v Praze. Před panelovým domem, kde v pátém patře manželé Vejvodovi bydlí, se dívám nahoru na podzimně šedivou oblohu a říkám si: Někteří lidé křídla neztratí nikdy!

14 26 Informace pro život Čtyři a půl hodiny... Výskyt mozkové mrtvice je v České republice třikrát vyšší než jinde v Evropě. Požádali jsme o informace i rady MUDr. Mikulíka z brněnské Fakultní nemocnice u svaté Anny. Text: Ladislav Vencálek Nakolik jsme ohroženi cévní mozkovou příhodou (CMP), iktem, čili, jak se všeobecně říká, mrtvicí? Cévní mozková příhoda je třetí nejčastější příčinou úmrtí lidí rozvinutého světa, Světová zdravotnická organizace uvádí, že každý rok zemře na následky iktu průměrně 5,1 milionu lidí. V České republice ročně postihne zhruba osob, z nichž třetina záhy umírá a třetina zůstává trvale invalidních. Co bývá příčinou mozkové mrtvice? Měli bychom vědět, že cévní mozková příhoda má dvě formy: z osmdesáti procent jde o mozkový infarkt a ze zbylých dvaceti procent se jedná o mozkové krvácení. Mozkový infarkt vzniká, podobně jako srdeční infarkt, uzávěrem tepny. Tkáň mozku přestane být zásobená krví. V tom případě odumřou každou minutu až dva miliony mozkových buněk. Pokud pacient není okamžitě dopraven do nemocnice, vznikne těžké a trvalé poškození. Bez léčby umírá během následujících tří měsíců asi 30 procent pacientů, dalších 30 procent zůstává trvale invalidních, což je více než při onemocněních srdce nebo nádorových onemocněních. Mozkové krvácení vzniká prasknutím mozkové tepny a vylitím krve do mozkové tkáně. Jde o jedno z nejzávažnějších onemocnění vůbec. V jeho důsledku zemře 50 procent pacientů a většina těch, kteří přežijí, zůstává trvale invalidní. Uvádí se, že mozkové příhody patří mezi civilizační choroby co se tím míní? Především skutečnost, že je způsobuje ateroskleróza, tedy chorobné změny cévního systému. Kouření, nadváha, vysoký krevní tlak, cukrovka, vysoká hladina cholesterolu, nadměrná konzumace alkoholu a další faktory vedou buď k ucpání mozkových cév aterosklerotickými pláty a vzniku mozkového infarktu, nebo k zeslabení stěny tepny a jejímu prasknutí a vzniku mozkového krvácení. Jak se pozná, že se o nás pokouší mrtvička? Pokud jsme ovšem takového poznání schopni... Příznaků je řada a vznikají náhle a z plného zdraví: náhlá slabost horní nebo dolní končetiny nebo poloviny tváře, necitlivost tváře, paže nebo končetiny na jedné polovině těla. Cítíte se náhle nemotorní, brní vás tvář nebo úplně ztuhne nemůžete se třeba usmát. Neovládáte svou ruku, je jako bez citu a vypadávají vám z ní věci. Vaše dolní končetina vás najednou přestane poslouchat nebo zakopáváte o její špičku. Můžete mít náhle potíže s mluvením nebo porozuměním, dostaví se jakási náhlá zmatenost, špatně se vyjadřujete, hledáte slova, není vám rozumět nebo nerozumíte okolí. Špatně se vám píše nebo čte. Můžete mít náhle rozmazané vidění nebo náhle ztratíte zrak u jednoho oka nebo obou očí naráz. Někdy se vidění zdvojuje. Náhle máte problémy s chůzí nebo závratě, ztratíte rovnováhu, nejste schopni svou chůzi koordinovat. Nebo vás rozbolí hlava bez zjevné příčiny a ztuhne vám krk Projevy cévní mozkové příhody nejsou obvykle provázeny bolestí, což je také jeden z důvodů, proč bývají počáteční příznaky tohoto onemocnění podceňovány. Nemocní nejsou často schopni sami rozeznat závažnost svého stavu a je-li nevšímavé i okolí, může dojít k tragickému vyústění. A přitom rozeznat příznaky není vůbec těžké. Jak tedy? Jsou nějaké charakteristické reakce, z nichž lze usoudit, že někdo blízký nebo třeba kolega byl postižen mozkovou příhodou? Poproste například nemocného, aby se usmál a ukázal zuby. Člověku s mozkovým infarktem obvykle poklesne ústní koutek. Když se usměje, nebudou koutky symetrické. Také ho můžete požádat, aby natáhl ruce před sebe a otočil je dlaněmi dolů. Ochrnutá ruka obvykle rychle poklesne. Požádejte pacienta, aby řekl jednoduchou větu, například: Starého psa novým kouskům nenaučíš. Člověk s mozkovou příhodou toho není schopen nebo bude slova komolit. Pokud pozorujete tyto příznaky, okamžitě zavolejte Zdravotnickou záchrannou službu na telefonním čísle 155. Zdravotnická záchranná služba stabilizuje životní funkce pacienta a podle situace podnikne kroky, které zabrání dalšímu poškozování mozku. Protože účinná pomoc může být poskytnuta pouze v prvních hodinách, musí být pacient co nejrychleji dopraven do nemocnice na specializované neurologické pracoviště, kde mu je poskytnuta komplexní zdravotnická péče. Jak potom postupuje léčba? Léčba cévních mozkových příhod je velmi náročná a probíhá zejména na neurologických jednotkách intenzivní péče, tzv. iktových jednotkách. Jde o vysoce specializovaná pracoviště, kde je soustředěn odborný zdravotnický personál a veškeré, především technické zázemí nutné k léčbě pacientů s tímto zdravotním postižením. Zde se okamžitě po příjezdu pacienta provádějí diagnostické testy a vyšetření a poté neurolog iktového týmu rozhodne o specifické léčbě. Pokud je pacient dopraven do nemocnice včas a splňuje indikační kritéria, je mu podán lék rozpouštějící krevní sraženinu, jež je příčinou uzávěru tepny. Tím se tepna opět zprůchodní a mozková tkáň může být znovu zásobena krví. Trombolýza, jak se tento terapeutický postup odborně nazývá, je v současnosti jedinou účinnou léčbou mozkového infarktu. Je nutné ji zahájit nejpozději do 4,5 hodiny od vzniku příznaků onemocnění. Léčba je plně hrazena z veřejného zdravotního pojištění. V průběhu pobytu pacienta na iktové jednotce jsou monitorovány jeho životní funkce a neurologický deficit. V případě nutnosti iktový tým podniká preventivní kroky, aby zabránil případným komplikacím (například infekcím, komplikacím kardiovaskulárního původu), popř. zahajuje jejich včasnou léčbu. Na iktové jednotce se také začíná s první rehabilitací pacientů. Snahou je obnovit funkce mozku, například napravit poruchu řeči či polykání apod. Díky tomu, že iktový tým má kromě neurologa také odborníky v oblastech souvisejících s léčbou CMP (například neurochirurgie, interní lékařství, kardiologie, rehabilitace, logopedie, psychologie apod.), poskytují iktové jednotky pacientům s cévní mozkovou příhodou tu nejlepší možnou péči. Má-li se pacient dostat do nemocnice nejpozději do čtyř a půl hodiny, předpokládám, že iktové jednotky jsou na území ČR rozmístěny podobně jako pracoviště, na která se svážejí pacienti postižení srdečním infarktem. Existuje podobná organizace péče pro pacienty postižené mozkovou mrtvicí? V České republice byla v posledních několika letech vytvořena síť iktových jednotek. Ty jsou schopny poskytnout léčbu trombolýzou všem pacientům postiženým akutním mozkovým infarktem. Počet lidí, kteří zemřou na cévní mozkové příhody v ČR, je vyšší než v zemích západní Evropy. Čím to je? Přežití po cévní mozkové příhodě je dáno hlavně kvalitou zdravotnické péče. Tu v podstatě ovlivňují tři faktory: počet pacientů, kteří jsou léčeni trombolýzou, počet pacientů, kteří jsou hospitalizováni na iktových jednotkách, a kvalita následné péče. Zatímco v počtu trombolyzovaných pacientů je ČR srovnatelná s jinými zeměmi, je u nás stále malá kapacita iktových jednotek i kvalitních zařízení následné péče, která by umožnila přežití většímu množství pacientů.

15 28 časopis O PŘEKONÁVÁNÍ BARIÉR 29 Melantrichova 5 U lékaře Spolu proti bariérám Pár hodin po takovém báječném úspěchu, který jsme zaznamenali s večerem pro Konto BARIÉRY v televizi Nova, je člověk plný euforie a nadšení. Text: Božena Jirků Foto: Mirek Rendl Diabetes a horká novinka! Centrum diabetologie pražského Institutu klinické a experimentální medicíny představilo novinku, která pomáhá diabetikům bránit se vzniku hypoglykémie, tedy stavu vyvolanému nízkou hladinou cukru. Najednou se vám zdá, že svět je jenom krásný a lidé jenom báječní. Přála bych vám všem takový pocit. Mám radost, že se nám podařilo okouzlit vedení TV Nova, jmenovitě generálního ředitele Petra Dvořáka. Jsem ráda, že jsme našli společnou řeč i s Nadací Nova a s její duší (tedy televize i nadace) Miluškou Novákovou. Ale všichni v Nově měli otevřená srdce a rozzářené oči Radek Bajgar, Petr Erben, Simona Matásková, Peter Majský, Milan Alchus, Pavlína Adámková a další a další, na obrazovce neviditelní lidé. Ti, které jste na obrazovce viděli, sklízejí zasloužené uznání. Marku Ebenovi děkuji za velkou pomoc Kontu BARIÉRY. Jsem ráda, že se na něj můžeme s nelehkými úkoly obracet. Rádi toho využíváme. Velký dík patří Václavu Havlovi, který nám vyjádřil obrovskou podporu a nakonec se zúčastnil i celého pořadu ve studiu, i když se necítil ve své kůži. Děkujeme, pane prezidente! Díky patří i všem dalším Jiřince Bohdalové, Terezce Brodské, Markétě Fialové, Haně Maciuchové, Dagmar Peckové, Daniele Peštové, Jiřímu Bartoškovi, Ondřeji Brzobohatému, Petru Dvořákovi, Tomáši Dvořákovi, Ondřeji Hejmovi, Leoši Marešovi, Bolku Polívkovi a Vladimíru Šmicerovi. S těmi všemi jsem měla čest ve studiu usednout. Vánoční dárky A už jsme u sponzorů, bez nichž by to nešlo. Chci poděkovat Martinu Chalupskému, který přišel do studia se šekem od společnosti RWE, našeho trvalého a největšího sponzora. Naopak poprvé nás podpořil Pavel Tykač a jeho partneři ze společnosti Czech Coal a já věřím, že to nebylo naposledy. Mezi těmi, kteří zvedali báječné šeky, byl Boris Malý, který zastupoval náš věrný GLOBUS a projekt Auta bez bariér. Podpořila nás opět sázková kancelář Fortuna s darem vyšším než tři miliony. Se šekem za Agrofert Holding přišel výkonný ředitel Petr Cingr. Zastoupil majitele společnosti Andreje Babiše. Ten se na pódiích neukazuje, ale o podpoře Konta BARIÉRY vždy sám rozhodne. Děkujeme!!! Všem!!! Podporujeme obyčejný život Podstatné je, o čem byl pořad a na co využijeme získané peníze. Ukázali jsme divákům jeden ostrůveček pomoci, osobní asistenci. Povedlo se to. V průběhu roku budeme představovat i prostřednictvím médií lidi, kteří od nás díky velké veřejné sbírce získali pomoc. A hlavně: co díky tomu dokázali, k čemu jim to pomohlo. Je to naše povinnost. Neskromně si myslím, že i díky Kontu BARIÉRY a dalším seriózním nadacím už lidé vědí, co je charita. Máme asi dárců, kteří nám pravidelně každý měsíc přispívají. V tu středu večer poslalo dárcovskou SMS více než sto padesát tisíc lidí! Snad se nejen oni, ale i ostatní diváci dozvěděli, že stojí za to myslet na druhé a pomáhat. Nejen Filipovi, Karolínce a Zdeňkovi, jejichž osudy jsme v našem pořadu ukázali, ale i těm stovkám a tisícům dalších, kteří se tam nevešli ( nova.cz/multimedia/spolu-proti-barieram-2009.html). Přeji vám všechno dobré v novém roce a nezapomeňte na Konto BARIÉRY. Potřebujeme vás i v roce Vaše Božena Jirků Večer přinesl nejen dobrou náladu, ale především 16,5 miliónu (!)korun. Výsledek, který představuje mezi českými nadacemi absolutní rekord. Text: Alice Liznerová Foto: Pixmac.cz Cukrovka diabetes mellitus (DM) patří k nemocem, jejichž nárůst lékaře děsí. Nemocných neustále přibývá a nikdo zatím nedokáže přesně říct, proč tomu tak je ani jak nemoc léčit. Jedná se o chronické onemocnění metabolismu cukrů způsobené poruchou tvorby inzulinu ve slinivce břišní, které se projevuje zvýšenou hladinou cukru (glukózy) v krvi. Mechanismus je znám: Po příjmu potravy se glukóza dostává do krevního oběhu, kde je buňkami využívána jako zdroj energie. Potíž je v tom, že u diabetiků vytváří slinivka inzulinu málo nebo nevytváří žádný. Cukr se hromadí v krvi a z těla odchází s močí, čímž organismus ztrácí nejdůležitější zdroj energie. Tradiční léčba diabetu Většina pacientů trpících DM 1. typu si měří hladinu cukru v krvi pomocí glukometru, a pokud je třeba, injekčně si aplikuje inzulin, což samozřejmě vyžaduje pravidelnost od stravování přes výběr jídel až po tělesné aktivity. Nepravidelnost nebo dokonce nedodržování zásad může vést k ohrožení zdraví i života. Dlouhodobě příliš nízká či vysoká hladina cukru v krvi může mít velmi vážné následky: slepotu, selhání ledvin, kardiovaskulární onemocnění a amputaci končetin; hypoglykémii (nízká hladina cukru) s vážnými komplikacemi včetně ztráty vědomí, kómatu a smrti (v případě neposkytnutí ošetření); hyperglykemii (vysoká hladina cukru). U dětí s DM 1. typu je hyperglykémie nejčastější příčinou nemocnosti a úmrtnosti. Převratná novinka senzor pod kůží Inzulinové pumpy znají nemocní od začátku 80. let, tehdy ovšem byla velká jako batoh. Nyní však už nejsou větší než běžný mobilní telefon a dokáží zásobit organismus inzulinem téměř jako zdravá slinivka. K zamezení nadměrného vzestupu hladiny cukru například po jídle si pacient může několikerým stisknutím tlačítka aplikovat jednorázovou dávku inzulinu tzv. bolus. Inzulinová pumpa pacientům pomáhá k účinnější kontrole jejich nemoci, což může snížit dlouhodobé nežádoucí účinky. Nejnovějším pomocníkem lidí s DM jsou přístroje, které dokáží kontinuálně sledovat hladinu cukru pomocí malého čidla umístěného pod kůží. Přispívají ke snížení dlouhodobých zdravotních rizik spojených s kolísáním hladiny. Údaje zjištěné čidlem jsou rádiovým spojením zasílány do malé vysílačky připevněné náplastí na pokožce, odkud jsou předány do monitoru velikosti mobilního telefonu, jenž lze snadno schovat třeba v oblečení. V případě přílišného poklesu či vzestupu hladiny cukru v krvi je pacient upozorněn a může okamžitě podniknout patřičné kroky. Krok k umělé slinivce Hovořit v jakékoli souvislosti o umělé slinivce je samozřejmě předčasné, nicméně někteří lékaři již taková slova vyslovili. Spojili totiž léčbu inzulinovou pumpou a kontinuální monitorování hladiny cukru do systému, který v případě přílišného poklesu hladiny cukru v krvi dokáže automaticky dočasně přerušit dávkování inzulinu z pumpy. Systém nese název Paradigm Veo a hladinu cukru v krvi měří 288krát denně. Údaje se objevují na displeji a podle nich si pacient (s pomocí lékaře) naprogramuje pumpu tak, aby uvolňovala správné množství inzulinu. Pokud data ukáží, že hladina cukru v krvi pacienta klesla pod stanovenou hodnotu, pumpa automaticky přestane inzulin uvolňovat až po dobu dvou hodin, což pacienta pomáhá chránit před případnou nebezpečnou hypoglykémií. Vyhne se tak závažnému snížení hladiny cukru i ve spánku, kdy nemůže sám reagovat, a má větší svobodu při jídle. Nová technologie je vhodná například pro děti, těhotné diabetičky, pacienty se zvýšenou citlivostí na množství inzulinu a zapomnětlivé pacienty. Největší výhodou je možnost nastavení upozornění, které se spustí před dosažením horní či dolní meze hladiny cukru (např minut), což umožní pacientovi včas reagovat. Vedle výhod nové technologie je zajímavá samozřejmě také cena a její případné hrazení zdravotními pojišťovnami. Pacientům, kteří mají novou technologii doporučenou lékařem, hradí pojišťovna inzulinovou pumpu jednou za čtyři roky a čtyři senzory, vyhodnocující hladinu cukru v krvi, jednou za rok. Na všech klíčových světových diabetologických kongresech, které navštěvuji, se neustále skloňuje slůvko hypoglykémie a hledají se cesty, jak jí čelit. Systém, který jsme představili, by mohl být prvním krokem, řekla prof. Terezie Pelikánová, vedoucí Centra diabetologie IKEM.

16 naše téma časopis O PŘEKONÁVÁNÍ BARIÉR 31 poradna v tom hraje stud a pocit selhání při výchově také mnohem více ohroženy zanedbáváním, ciálně-právní ochrana dětí, ale ne například vlastních dětí a strach z přerušení jediných tělesným týráním a sexuálním zneužíváním seniorů. Od 1. ledna 2008 existuje možnost rodinných vazeb a umístění do ústavu. než děti s ostatními druhy postižení. vykázání agresora ze společné domácnosti, Stejně jako v případě žen a dívek jsou ale už není žádný účinný program zaměřený i postižené děti více ohroženy týráním než pomoc obětem násilí na tyto agresory. jejich zdraví vrstevníci. Podle amerických V současné době existuje celá řada státních Za základy prevence násilí považuje Jitka Snížení výzkumů z roku 2000 a 2003 příspěvku je každé třetí i nestátních neziskových organizací, které Gjuričová dobrou informovanost potenciálních obětí, dobrou terénní práci, v ústavech dítě se zjištěným postižením, které vyžaduje nabízejí odbornou pomoc obětem domácího zvláštní péči, vystaveno některému způsobu násilí. V případě, že je oběť schopna a chce převahu pečujícího personálu a důsledné týrání, zatímco u dětí bez postižení se obětí tuto pomoc vyhledat, má poměrně dost možností. Horší je to v případě, že se nechce nebo dy. Zatím se však všichni odborníci shodují kontroly a v neposlední řadě všímavé souse- stává každé desáté. Tyto výzkumy také ukazují, že stupeň ohrožení násilím se liší podle nemůže obrátit na některou z organizací, popřípadě v tom, že odhalené případy domácího násilí, na druhu provoz postižení. Děti s motorového poruchami chování vozidla na policii. od ať už na zdravých dospělých, dětech, handicapovaných nebo seniorech, jsou jen špičkou jsou například vystaveny většímu nebezpečí tělesného týrání, roku zatímco 2010 děti dojde s poruchou v rámci ři, terénní Ostatní sociální podmínky pracovníci, pro přiznání říká a Jitka výši Gju- ledovce. Další změny v konkrétních případech Pak musí policii upozornit sousedé, léka- Spříchodem řeči jsou úsporných častěji zanedbávány. opatření, která Děti povedou s poruchami chování ke snížení a děti mentálně deficitu státního retardované rozpočtu, jsou Ministerstva nemění. vnitra ČR. Existuje účinná sonutí posudkového lékaře při následující příspěvku na provoz motorového vozidla se mohou nastat pouze v důsledku RADKA POTMěšILOVá ričová, ředitelka odboru prevence kriminality rozhod- ke změně výše příspěvku na provoz Závěrem upozorňuji, že příspěvek na kontrole zdravotního stavu, kterou jsou motorového vozidla, a to na základě provoz motorového vozidla je jediným invalidní důchodci povinni podstoupit. Lidem vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí příspěvkem pro zdravotně postižené osoby, dosud pobírajícím částečný invalidní č. druhy 451/2009 domácího Sb. ze dne 21. násilí u kterého došlo ke snížení. Ostatních důchod však snížení jeho výše nehrozí ani Podle nového právního předpisu se příspěvků pro zdravotně postižené osoby se v případě, že by u nich při příští kontrole příspěvek FyZiCKé na provoz motorového vozidla úsporná opatření od nedotknou. v roce 2010 a později posudkový lékař od Brutální Nového bolestivé roku sníží, útoky, a o které 50 % u s osob sebou nesou riziko poškození zdraví a v extrémních zjistil případech snížení mohou invalidity. vyústit U osob, v přímé které ohrožení stupně života. a o 20 Zanechávají % u osob s přiznaným stopy v podobě průka- jizev, modřin, popálenin, zlomenin apod. a později by se ukázalo snížení invalidity, s přiznaným průkazem mimořádných výhod ČSSZ dopisem informuje budou nyní přeřazeny do III. stupně II. o změnách v invalidních zem PSyCHiCKé mimořádných výhod III. stupně. Snížení se částka důchodu sníží od 13. splátky se nebude týkat rodičů dětí s onkologickým důchodech důchodu, tedy až za jeden rok od přeposouzení na zdravotního první pohled stavu. není zřejmé, jestli onemocněním. Souvisí s fyzickým Nově tak násilím příspěvek nebo na se provoz může odehrávat Česká správa samostatně. sociálního Je zabezpečení obtížně dokazatelné, začala informovat dopisem všechny dosavadní Upozorňuji, že změna systému invalid- motorového je oběť skutečně vozidla týraná. v roce 2010 bude: 7920 Kč pro občany, jejichž zdravotní příjemce invalidního důchodu o změně ních důchodů na tři stupně nikterak nesouvisí s průkazy mimořádných výhod I., II. postižení EMOCiONáLNí odůvodňuje přiznání mimořádných jejich důchodu od Je orientováno výhod III. stupně na osoby, (3360 zvířata Kč u jednosto- a věci, ke kterým Jak jsme má vás ohrožená informovali osoba v minulém citový vztah. čísle, a III. stupně (TP, ZTP či ZTP/P). pých vozidel); nově již nebudou vypláceny částečné a plné SOCiáLNí 3000 Kč pro občany, jejichž zdravotní invalidní důchody, ale invalidní důchody I., Lucie Marková, postižení odůvodňuje přiznání mimořádných výhod II. stupně (1150 Kč u jednosto- Dopisem tedy ČSSZ informuje dosavadní II. a III. stupně. pracovnice Programu poradenství a informace Zahrnuje izolaci ohrožené osoby od ostatních lidí, zablokování telefonu, zákaz vycházení z bytu, kontrolu času a sociálních pých kontaktů. vozidel); příjemce invalidního důchodu o přeřazení EKONOMiCKé 9900 Kč pro rodiče dětí s uvedeným do nových kategorií. Dříve plně invalidní onkologickým onemocněním (4200 Kč důchodci budou automaticky přeřazeni do u Dotýká jednostopých se základních vozidel). potřeb ohrožené osoby, invalidního jako je důchodu jídlo, bydlení, III. stupně. ošacení. Osoby, Zahrnuje které zákaz docházení do zaměstnání, nutnost Současně doprošovat se snižuje se o počet peníze, ujetých kontrolu vydávání pobíraly peněz částečný a vyžadování invalidní důchod, vyúčtování, pak bu-odebírándou podle procent zařazeny buď do I. stupně peněz apod. kilometrů, který zakládá nárok na zvýšení dávky. SExuáLNí To tedy nově znamená zvýhodnění invalidního důchodu (pokles pracovní schopnosti styku méně nebo než 50 sexuálních %) či do II. praktik stupně proti invalid- vůli ohrožené osoby, sexuální napadání apod. pro Zahrnuje handicapované znásilnění, osoby, vynucování které najezdí si sexuálního více než 7000 km (dříve byla hranice navýšení ního důchodu. Výše invalidního důchodu se dávky 9000 najetých km). však tímto přeřazením nijak nemění. Dotazy z poradny na Vybrané dotazy se týkají stále aktuálních témat invalidních důchodů či příspěvků pro ZP.?? Dotaz: Dobrý den, chápu správně, že držitelé průkazu ZTP budou mít od ledna o 50 % zkrácený příspěvek na dopravu (místo 6000 jen 3000 Kč)? Jak můžeme požádat o další příspěvek po ujetí 7000 km? Počítají se i cesty studenta na střední školu? Děkuji za informaci. Odpověď: Dobrý den, bohužel úsporná opatření se opravdu týkají také snižování příspěvku na provoz motorového vozidla. Osobě, která ze závažných důvodů ujede více než 7000 km za kalendářní rok, se výše příspěvku vyplaceného v tomto kalendářním roce zvýší a) o 400 Kč, jde-li o občany, jejichž zdravotní postižení odůvodňuje přiznání mimořádných výhod pro těžce zdravotně postižené občany III. stupně nebo b) o 200 Kč, jde-li o osoby, jejichž zdravotní postižení odůvodňuje přiznání mimořádných výhod pro těžce zdravotně postižené občany II. stupně, za každých dalších započatých 500 km. Za závažné důvody se považuje zejména doprava do zaměstnání nebo zdravotnického zařízení a doprava dítěte do internátní školy nebo do ústavu sociální péče pro zdravotně postiženou mládež. Se žádostí o zvýšení příspěvku se obraťte na úřad, který vám příspěvek vyplácí. Dotaz: Mám plný invalidní důchod a od roku 2010 se to změnilo, jsem tudíž ve 3. stupni invalidity. Mohu ve 3. stupni pracovat bez omezení na HPP? Děkuji. Odpověď: Dobrý den, zákon nijak neomezuje souběh nároku na výplatu invalidního důchodu a mzdy z výdělečné činnosti. Není omezena výše výdělku ani délka pracovní doby. Od Nového roku v této oblasti neočekáváme žádné změny.? Dotaz: Dobrý den, chtěl bych se zeptat: v roce 2002 mi byl znovu přiznán PID, následnou kontrolu u LPK jsem měl v červnu 2004, od té doby jsem dosud nebyl pozván k LPK. Je možné, že mi byl PID přiznán natrvalo? Děkuji. Odpověď: Dobrý den, invalidní důchod je možné přiznat i natrvalo. O stanovení kontrolních lékařských prohlídek rozhoduje lékařská posudková komise. Ve většině případů mají invalidní důchod natrvalo přiznány osoby se zdravotními indikacemi, které mají závažné trvalé následky, nebo se jedná o starší osoby, u kterých se již nepředpokládá radikální zlepšení zdravotního stavu. Je tedy možné, že se vás týká jeden z výše uvedených případů. Na svůj konkrétní invalidní důchod se můžete informovat na OSSZ v místě bydliště či v callcentru ČSSZ.? Dotaz: Dobrý den, hradí zdravotní pojišťovna doprovod pro těžce tělesně postižené při pobytu v lázních? Odpověď: Dobrý den, uhrazení pobytu doprovodu zdravotní pojišťovnou je podmíněno předepsáním doprovodu ošetřujícím lékařem. Po předepsání doprovodu ošetřujícím lékařem je nutné schválení předpisu revizním lékařem zdravotní pojišťovny. Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny pro život s postižením RUČNÍ OVLÁDÁNÍ AUT IROA - HDC s.r.o. Eledrova 718, Praha 8 tel: , iroa@volny.cz, Úpravy aut na ruční ovládání, mechanická i elektronická. Produkty české výroby i zahraničních dodavatelů. Plošiny, rampy, otočné sedačky, invalidní vozíky s přesuvnou sedačkou do auta, zvedací mechanizmy. Osvědčení od MD ČR. Montážní střediska v České a Slovenské republice. Zprostředkování nákupu nových i zánovních vozů Škoda se slevou (případně i jiných značek), včetně financování a pojištění.

17 32 časopis O PŘEKONÁVÁNÍ BARIÉR 33 poradna Ojedinělá kombinace inkubátoru pro intenzivní péči a vyhřívaného lůžka Giraffe OmniBed. Bydlení: Stálý problém (2) Představení společnosti medisap, s. r. o. V minulém čísle jsme otiskli první část odpovědi na dopis čtenářky. Týkala se chráněných bytů a chráněného bydlení, bytů zvláštního určení, bytů v domech zvláštního určení a problematiky pronájmů. Pokračujeme dalšími kapitolami. Pečovatelská služba Pečovatelská služba je sociální službou upravenou zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláškou č. 505/2006 Sb., která tento zákon provádí, ve znění pozdějších předpisů. Pečovatelská služba je terénní nebo ambulantní služba poskytovaná oso - bám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku, chronického onemocnění nebo zdravotního postižení, a rodinám s dětmi, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba poskytuje ve vymezeném čase v domácnostech osob a v zařízeních sociálních služeb vyjmenované úkony: pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, pomoc při zajištění chodu domácnosti či zprostředkování kontaktu se společenským prostředím. Další podrobnosti pak stanoví uvedená vyhláška. Soustředěným bydlením občanů v jednom domě je umožněno v domech s pečovatelskou službou poskytovat pečovatelskou službu kvalitně, racionálně a v potřebném rozsahu. Pro poskytování pobytových a ambulantních služeb jsou zřizována zařízení sociálních služeb různého charakteru počínaje domovem pro seniory přes denní centra či stacionáře a konče noclehárnou pro osoby bez přístřeší. Poskytovatelé sociálních služeb jsou povinni nabízet rozsah činností, které jim ukládá zákon. Způsob zabezpečení těchto činností musí uvést v žádosti o registraci a registrující orgán, tj. příslušný krajský úřad, posoudí, zda je poskytovatel schopen komplex činností v rámci služby vhodným způsobem zajistit. Jedná se o tzv. základní činnosti při poskytování sociálních služeb, které jsou považovány za povinnou nabídku uživatelům služeb. Uživatelé služeb si z této nabídky následně vybírají ty, které potřebují, a ty, jejichž způsob zajištění jim vyhovuje. Konkrétní rozsah činností je předmětem smlouvy mezi uživatelem a poskytovatelem služby. Mimo základní činnosti mohou poskytovatelé nabízet i další činnosti, které jim neukládá zákon. Jedná se například o nabídku kulturních, společenských či volnočasových aktivit nebo nabídku dopravy. Zdravotní péče Souběh sociální a zdravotní péče může nastat v několika případech. Tím prvním je situace, kdy dochází k souběhu zdravotní péče s poskytováním sociální služby v terénní či ambulantní formě. V této situaci je souběh obou systémů zcela bez problémů člověk žije doma a využívá zdravotního systému podle aktuální potřeby, přičemž již nyní existují poskytovatelé sociálních služeb, kteří mají také statut zdravotnického zařízení a zabezpečují oba druhy péče současně. Tento způsob je považován za vysoce efektivní (např. domácí ošetřovatelská péče spojená s pečovatelskou službou). Druhá situace je určována pobytem člověka v ústavním zařízení zdravotní péče nebo v pobytovém zařízení služeb sociální péče. Zdravotní péči v pobytových zařízeních služeb sociální péče (patří sem i domy s pečovatelskou službou) je poskytovatel služby povinen zajistit formou tzv. zvláštní ambulantní péče, a to buď tak, že ji zabezpečuje prostřednictvím zdravotnického zařízení (může být i sám zdravotnickým zařízením), nebo, jde-li pouze o ošetřovatelskou a rehabilitační péči, i vlastními odborně způsobilými zaměstnanci, přičemž není nutné, aby měl statut zdravotnického zařízení. Pro účely uhrazení poskytnuté zdravotní péče je se zdravotními pojišťovnami uzavírána tzv. zvláštní smlouva. JUDr. Jitka Kocianová info Právní předpisy: Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů Vyhláška č. 369/2006 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podoře, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů Literatura: Nápadník, který můžete získat na Sociálně-právní minimum pro osoby se zdravotním postižením, JUDr. Jan Hutař, Národní rada osob se zdravotním postižením ČR Důležité kontakty: magistrat.praha-mesto.cz Společnost medisap, s.r. o., se v rámci skupiny firem Hospimed soustřeďuje na prodej a servis zdravotnické techniky pro neonatologii, intenzivní péči a další související obory. Převážnou část nabízeného portfolia tvoří výrobky firmy GE Healthcare. Dalšími významnými dodavateli jsou Masimo Corporation, Luminetx a jiní přední světoví výrobci zdravotnické techniky. Společnost medisap, s. r. o., působí na českém trhu od roku 1992 a po celou dobu své existence se soustřeďuje na dodávky monitorů životních funkcí. Od roku 2003 rozšířil medisap s. r. o., své portfolio o unikátní přístroje platformy Giraffe amerického výrobce Ohmeda medical. Produkty Giraffe jsou určeny pro intenzivní péči perinatologických center, kde díky své technologii a víceúčelovému použití usnadňují péči o předčasně narozené a nemocné novorozence. Kombinovaný inkubátor využívají sice ve všech centrech s nejvyšším stupněm ošetřující péče, bohužel z důvodu vysoké pořizovací hodnoty mají ve většině případů jen jeden přístroj. Péče o tento přístroj zahrnuje i plánované dezinfekční odstávky, tudíž krátkodobé vyřazení inkubátoru Giraffe z provozu. Další inkubátor tedy umožní nepřetržitý provoz a zvýší tak komfort ošetřujícího personálu, rodičů a především novorozenců vyžadujících intenzivní péči. PF 2010 Na Rovnosti 2244/ Praha 3

18 34 časopis O PŘEKONÁVÁNÍ BARIÉR 35 literatura Autoškola Fejeton Magdy Jogheeové Mimozemšťané za trnkovým keřem Jestli jednou mimozemšťané přistanou, pak to bude v kopcích nad Mukařovem. Je tu božský klid a výhled na České středohoří, ve stráních rostou šípkové keře a divoké trnky a vzdušný prostor hlídají havrani a káňata. Jednou jsem tam dokonce viděla orla mořského. Důstojné místo pro seznámení s planetou Zemí. Navíc přistávací plocha úplně ideální. V jednom místě je, mně z neznámých důvodů, trochu vybetonována a i kdyby tam náhodou stálo zrovna nějaké auto a v něm seděly dvě zamilované hrdličky, pro mimozemšťany by bylo pořád místa dost. O kousek dál by si mohli sednout do lučního kvítí a vyslechnout Across the Universe od Beatles, kterou na ně nastražila NASA doufající, že přátelé z vesmíru naladí potřebnou frekvenci. Protože kousek odtud je vysílač Bukovka, signál bude jistě skvělý. Často se touto myšlenkou zabývám, protože zbožňuji nevysvětlitelné jevy, záhady a tajemno, ačkoliv můj život je v tomto směru celkem chudý. Lány s obilím mívám v létě kousek za domem, ale o kruhy jsem nezavadila. Když čekám na kometu a věřím, že ji vidím, jedná se s největší pravděpodobností o světlo dopravního letadla. Žádný duch se nepokusil navázat se mnou kontakt, nestála jsem mu za jediné slovo, natož aby po mně vzkázal něco významného. Jen jednou jsem měla dojem, že se v našem domě něco děje a někdo se snaží na sebe upozornit. Na půdě se ozývaly zvuky, jaké jsem nikdy předtím neslyšela. Nakonec se ukázalo, že tam blázní kuna, která chtěla rozcupovat starou koženou peněženku Nebyla bych nejspíš dobré médium a nejde mi nijak zvlášť ani autohypnóza. Až poslední dobou mi však došlo, že přes to všechno není můj život šedivý a nudný. Ba žiji přímo ve víru paranormálních jevů. Považuji totiž za paranormální, když v místech, kde by ani tráva nerostla (například v okapu domu) bují malá bříza. Když mě někdo v zasekaném městě pustí z vedlejší na hlavní. Prodavačka není protivná, úředník je ochotný a policista na svém místě (a ne pořád jen za bukem, kde se dobře vybírá a dělá to tam pravidelně už patnáct let). Ovšem úplně nejparanormálnější je život naší nestátní neziskové organizace. Dějí se tam věci, kterým bych nebyla ochotna uvěřit, kdybych tam nepracovala. Často si tam všichni připadáme jako v Bermudském trojúhelníku či ve vesničce na úpatí sopky, která jen zázrakem není zavalena horkou lávou a smetena z povrchu zemského. Ačkoliv dotace od státu a jiných subjektů přicházejí nejdřív někdy koncem jara (účty za telefony, odpady, teplo a jiné ovšem s neúprosnou a protivnou pravidelností) už deset let, vždycky nějak přežijeme. Je pravda, že většinou With a Little Help from My Friends, ale s tím by se NASA asi moc nevytahovala Finanční kontroly u nás bývají rovněž zdrojem neskutečných příběhů, kdy je třeba položit si občas otázku: Je to fikce, nebo pravda? Jednou nám taková kontrola vyčetla, že pracovník, který je zaměstnán na půl úvazku, absolvoval celé školení. Také bychom prý mohli ušetřit, kdybychom stáhli kohoutky topení. Když jsme to udělali, kohoutek starý čtyřicet let nevydržel a voda stříkala až do stropu. Kohoutky jsme ovšem opravovat nemohli, neboť naši donoři si nepřáli, abychom investovali do budovy, která není naším majetkem. Před vyúčtováním projektu jsme také sháněli mýdlo v ceně 14,70 Kč, abychom dostáli tomu, co jsme napsali. Když nedodržíte, o co žádáte, je třeba nahlásit změnu a mít papír s razítkem, že změna byla povolena. Jinak budou problémy. Že ten rok potřebujete víc kancelářského než toaletního papíru a je to logické, protože projekt píšete s ročním předstihem je holt smůla. Máte být prognostik a šaman zároveň. Kolega z podobného zařízení vyprávěl, jak u nich kontroloři propočítávali počet zakoupených žárovek k počtu objímek a průměr, jak dlouho může žárovka svítit. Kolik konopného provázku je potřeba na opravu jednoho těsnění. Počet toaletních papírů k počtu lidí, kteří zařízení navštívili. Jestli počítali také s mimořádnými situacemi, nevím Považuji také za paranormální jev, když najdu politiky, kteří nemyslí jen na sebe a své rodiny. Když se člověk dočká spravedlnosti. Když přátelství nejsou jen vzájemně výhodná. Když si v kopci nad Mukařovem sednu na stráň a v ruce mám neuvěřitelně dobrý chleba z Kamenického Šenova s irským máslem, holandským sýrem, maďarskou čabajkou a francouzským vínem V očekávání mimozemských civilizací či dalších zázraků. Elektronika v autech pro znevýhodněné Elektronika v autech už definitivně převzala iniciativu. V posledních deseti letech už mikroprocesory v řídicích jednotkách určují nejen režim vstřikování paliva a celý proces spalování ve válcích, protismykové a stabilizační softwary už jsou naprostou samozřejmostí i u nejběžnějších modelů aut. Text: Jan Rýdl Foto: FMC Běžný řidič už mnoho vychytávek svého auta ani nevnímá. Naopak handicapovaní řidiči si mnoha elektronických schopností vozu cení velmi. Šofér s omezením v pohybu velmi ocení parkovací asistenty. Dnes už zlidovělý systém, který především akusticky signalizuje zbývající vzdálenost k překážce především při couvání, je vynikajícím pomocníkem. O hodně dál se snažily dojít automobilky, které nabízely zpětnou kameru. První pokusy byly ale nastaveny tak nešťastně, že ukazovaly až podívej, cos udělal!. Dnešní zpětné zobrazovače projekcí rybího oka velmi věrně zobrazují prostor za autem, navíc podle otočení volantu nabídnou grafiku předpokládané trasy vozu, zároveň jinou barvou navrhnou optimální trasu k zaparkování a navrch nabídnou i ten již zmíněný akustický hlásič chybějící vzdálenosti. Některé automobilky ale šly ještě dál, a tak byl nedávno prezentován v běžném provozu systém, který za pomoci kamer, senzorů, servořízení a zvlášť vyvinutého programu v řídicí jednotce zaparkuje jednoduše sám. Už dlouho je známý tempomat, na dálnici sám udržuje konstantní rychlost vozu. Před pár lety ale byl doplněn o senzory, které pečlivě sledují prostor před autem. Jakmile se náš vůz nebezpečně přiblíží jinému, pomalejšímu, systém nejprve varuje signálem a poté začne zpomalovat. Když jde do tuhého, brzdí. U těch opravdu moderních systémů se na něj lze spolehnout dokonce i v případě, že vůz s inteligentním tempomatem-radarem zamíří proti domu! Paralelně s tempomaty spolupracují systémy sledující udržení vozu v jízdním pruhu. Sledují směr jízdy a vozovku těsně před a pod vozem a v případě najíždění na krajnici upozorní řidiče. Jak? Třeba rozvibrováním sedačky pod zadkem řidiče na té straně, ke které se nebezpečně přibližujeme! Takové systémy jdou hodně vstříc těm řidičům, jejichž handicap připouští náhlou slabost a podobně. Vstřícnou porcí elektroniky je pro všechny tělesně postižené automatická převodovka. Dosud je ale evropský trh v drtivé většině orientován na manuální transmise, takže požadavek na automat znamená bohužel zároveň také vyšší pořizovací cenu vozu. A u těch ojetých se často potenciální nový majitel dosud obával technické spolehlivosti. Starší verze automatů skutečně po najetých 200 tisících kilometrech často zlobily opravy jdou v těchto případech Auta zatím ještě na vodu nejezdí, ale umějí za nás už spoustu věcí. Za jak dlouho budeme mít v autě autopilota? Za jak dlouho bude auto na knoflík? do desetitisíců u moderních strojů je ale spolehlivost už úplně někde jinde. Co vypadá jako skoro zbytečný výstřelek pro auta pro boháče našlapaná drahými srandičkami, je jednou z nejvítanějších pomůcek u aut, v nichž se často střídají zdravý a tělesně handicapovaný řidič. Která to je? Elektrické nastavování sedačky s nastavitelnou pamětí polohy. Obvykle počítač nabízí tři různé verze posezu. Ani pro zcela zdravého šoféra není nastavení správné pozice sedadla otázkou vteřiny, chvíli hledá. A pro řidiče s limitovanou pohyblivostí je to vysloveně kus nepříjemné gymnastiky. Takhle stačí jediný stisk paměťového tlačítka. Mezi současné zpříjemňovače života řidiče patří například i Fordův patent rozmrazování čelního skla. Jde jen o pouhé zalití přímotopné, sotva postřehnutelné kovové pavučiny do čelního skla a i vysokou námrazu lze po minutě či dvou prostě stěrači odhrnout bez sebemenší námahy pryč. Načisto. Ostatní šoféři buď škrábou, nebo túrují motor, až se zahřeje a topením námraza povolí. Budoucnost elektroniky v autech je podle koncernů velmi zajímavá. Například GM má vizi tiché vzájemné komunikace mezi všemi auty. Pak by váš vůz třeba na dálku rozsvítil zelenou na semaforu, když by se z vedlejší nic neblížilo, sám by zpomalil na dálnici, když by se přiblížil koloně, kterou ještě ani nevidíme, nebo by nás varoval, že za tamtou ostrou zatáčkou stojí jiné auto s defektem nebo policie či záchranka.

19 36 časopis O PŘEKONÁVÁNÍ BARIÉR 37 Výlet Židovské muzeum má jednu z nejrozsáhlejších sbírek judaik na světě. Ta obsahuje na sbírkových předmětů a knih. Je ojedinělá nejen množstvím předmětů, ale především tím, že pocházejí z jednoho uceleného území z Čech a Moravy. Židovským Městem pražským krok za krokem Když napadne na Prahu čerstvý sníh, fotografové vyrážejí do Starého Města. Udělejte to taky. Praha není v zimě plná turistů a určitě vás potěší i prohlídka krásného a mystického Židovského Města pražského. Pravda je, že po asanaci této čtvrti po roce 1896 zbyly z původního osídlení jen malé ostrůvky, nicméně i ty sem každoročně lákají miliony lidí z celého světa. Projděme se nyní krok za krokem věhlasnými památkami, které přežily až do dnešních časů. Text a foto: Alice Liznerová Podle kronik se na území budoucí - ho Josefova nacházely už kolem roku 1091 dvě židovské osady. Židé tu vybudovali vlastní systém samosprávy a náboženství. Trpěli pogromy, byli vyloučeni z hospodářského i politického života a několikrát se museli vystěhovat, v letech 1541 a 1744 dokonce z celých Čech. Od 16. století je Židovské Město pražské nazýváno ghettem. Nucená izolace však svéráznou kulturu nezničila, ta se naopak soustavně vyvíjela. Naštěstí ghetto chránila z jedné strany Vltava a z druhé opevnění Starého Města. Ještě v 19. století měřilo 13 tisíc m 2 a v neuvěřitelné spleti domů a uliček žilo na 1900 osob. Bývalo to město chudých, čtvrť nevěstinců, tančíren a vetešnictví. Až revoluce v roce 1848 přinesla Židům občanská i politická práva a ghetto se stalo součástí Starého Města, pátou pražskou čtvrtí, po císaři Josefu II. zvanou Josefov. Po roce 1896 byla tato starobylá a svérázná čtvrť asanována a zastavěna secesními činžáky. Zbyl starý hřbitov, několik synagog a radnice. Ale i tento zbytek láká nebývalé množství návštěvníků, neboť nemá ve světě obdoby. Starý židovský hřbitov Beth-chaim neboli Dům života je nejstarším nepoškozeným židovským hřbitovem, který přečkal i nacistickou okupaci. Neví se, kdy byl založen, avšak nejstarší rozluštěné datum na náhrobku se váže k roku Pat ří učenci a básníku Abigdoru Karovi, který zažil pogrom v roce Pochováno je tu na 20 tisíc lidí, náhrobních kamenů bychom napočítali 12 tisíc. Nejmladší je z roku Náhrobky jsou často plné textů, některé zdobí symboly rodů, k nimž v biblických dobách patřila kněžská hierarchie. Jde zejména o Arony (kohény židovské kněze), které poznáte podle obrázku žehnajících rukou, přičemž mezi palcem a ostatními prsty je mezera. Konvice je symbolem kmene Levi, což byli chrámoví služebníci. Koruna patří znalcům Písma, mudrcům a rabínům. Löw, Leb nebo Jehuda bývají označováni lvem, jméno Hirsch nebo Cebi zastupuje jelen, myš je symbolem Maiselů. Najdeme tu ale i kapra, jelena nebo lišku, věci na náhrobcích pak prozrazují nebožtíkovu profesi. Nůžky připomínají krejčího, pinzeta lékaře apod. Ojediněle jsou zde znázorněni i lidé. Mezi pozoruhodné náhrobky starého pražského židovského hřbitova patří tumba se znakem pobělohorského zbohatlíka a prvního Žida šlechtice Jakuba Beševa, který prý byl velkým intrikánem a skončil špatně. V hrobě odpočívá jen jeho žena Hendel. Zajímavá je i tumba Marka Mordechaje Maisla ( ), jedné z nejvlivnějších osobností své doby, primase Židovského Města. Pohřben je zde i Jehuda Löw ben Bezalel, jehož svět zná jako rabbiho Löwa. Pinkasova synagoga Podle zbytků základů zde stála již ve 13. století, ale písemné zprávy ji zaznamenaly až o dvě stě let později, kdy dům U Erbů soukromá modlitebna, koupil Ješaj Horowitz. V roce 1535 pak tady Mešullam Zalman Horowitz, zvaný Munka, zbudoval gotickou Pinkasovu synagogu s prvními náznaky renesance. Za dalších sto let ji Juda Goldschmied de Herz přestavěl do nynější pozdně renesanční podoby. Zachoval se v ní vzácný stavební detail úzký, tzv. obřízkový vchod, jímž ženy podávaly do hlavní lodi chlapce k obřízce. V roce 1960 zde byl otevřen světozná - mý památník obětem nacismu. Když se po druhé světové válce vraceli Židé z táborů a pochodů smrti domů, přinesli s sebou i vzpomínky na ty, kteří zahynuli. Jejich jména jsou napsána na stěnách synagogy a seznam Památník je asi nejrozsáhlejším pohřebním nápisem na světě. V prvním patře synagogy je expozice výstavy Dětské kresby z Terezína, svědectví krutého údělu, který potkal v letech přes 10 tisíc dětí vězněných v terezínském ghettu. Klausová synagoga Proč klausová? Již v roce 1598 získal Mordechaj Maisel pozemek, kde měl stát dům pro shromáždění moudrých. Vznikly tři klausy (oddělené prostory) v jedné vyučoval rabbi Löw, ve druhé byla modlitebna a ve třetí lázeň. Teprve po požáru (1689) dostala synagoga dnešní barokní podobu. Najdeme zde část expozice Židovské tradice a zvyky, druhá část je v obřadní pohřební síni, která byla v roce 1906 přestavěná v novoromantický hrádeček a přibližuje nemoc, lékařství a umírání v ghettu a činnost Pohřebního bratrstva založeného v roce Jižní půlkruhová okna Klausové synagogy, v níž je i třístupňová schránka na tóru z roku 1696, míří ke hřbitovu. Prvním rabínem této synagogy byl rabbi Löw, synagoga sloužila i jako volební místnost Pražského pohřebního bratrstva. Staronová synagoga Je nejstarší synagogou v Evropě postavena byla přibližně kolem roku Kabalisté tvrdí, že ji vystavěli andělé z kamenů z rozbitého Šalamounova chrámu v Jeruzalémě, ovšem s podmínkou, že budou vráceny, kdyby bylo nutno chrám stavět znovu. Znalci stavbu pokládají za jeden z klenotů české rané gotiky. Interiér stavby je bohatě členěn a dvoulodní prostor je krytý u nás ojedinělou pětidílnou klenbou, přičemž v každém poli je pět žeber, aby věřící nebyli uráženi znamením kříže, říká legenda. Ve východní zdi je umístěn oltář se schránkou na tóru (pergamenový svitek pěti knih Mojžíšových) a v jižní vstupní portál se vzácným tympanonem. Uprostřed vyniká kazatelna oddělená tepanou mříží z 15. století, pozornost budí i historický prapor obce pražských Židů. Vysoká synagoga a radnice Vysoká synagoga je součástí židovské radnice, postavena byla po roce 1577 opět díky Mordechaji Maiselovi. Vyhlíží sice prostě, ale vnitřek odpovídá tomu, že se tu scházelo představenstvo Židovského Města, prý zde zasedal i rabínský soud. Vysoká se jmenuje proto, že byla přístupná z prvního patra radnice, takže se sem běžný smrtelník nedostal. Rokokový vzhled získala synagoga při přestavbě v roce 1763, z té doby pocházejí také věž a hodiny se dvěma ciferníky. Jeden je klasický, druhý má číslice hebrejské a ručičky se otáčejí v protisměru. V radnici sídlí Rada židovských náboženských obcí, úřadovna Pražské židovské obce a je zde rituální jídelna. Synagoga opět slouží jako modlitebna. Maiselova synagoga Mordechaj Maisel byl asi nejbohatším mužem rudolfínské Prahy, dokonce penězi vykupoval u císařského dvora výhody a výsady pro sebe i ostatní pražské Židy. V letech synagogu přestavěl architekt Alfréd Grotte v novogotickém slohu. Za okupace sem nacisté ukládali nábytek zabavený deportovaným Židům. Nyní je zde výstavní síň a depozitář Židovského muzea. Nalezneme zde první část expozice Dějiny Židů v Čechách a na Moravě. Španělská synagoga Španělské synagoze se kdysi říkávalo Stará škola. Stála již ve 12. století a jméno španělská dostala počátkem 16. století, kdy do Prahy přibyla skupina židovských uprchlíků před španělskou katolickou inkvizicí. V této ryze hebrejské stavbě byly vůbec poprvé instalovány varhany, na které jako první hrál František Škroup, skladatel písně a pozdější české hymny Kde domov můj. Interiér synagogy je vyzdoben zlaceným a ornamentálním štukem, který imituje interiéry z Alhambry, bohaté zlacení odpovídalo vkusu 19. století. Je zde další část expozice Dějiny Židů v Čechách a na Moravě. info Židovské muzeum v Praze: Rezervační centrum, U Starého hřbitova 3a, Praha 1, tel.: , rezervacni.centrum@jewishmuseum.cz, Otevírací doba: listopad březen hod., duben říjen hod. Muzeum je otevřeno denně s výjimkou soboty a židovských svátků.

20 pro chvíle pohody Léčivá bylina Velmi starou léčebnou tradici má mezi planě rostoucími bylinami známá... (tajenka). Obsahuje například alkaloid violamentin, silici se sloučeninami kyseliny salicylové, antokyanový glykosid v květech a další. V léčitelství se používala především v oblasti kožních chorob a poruch metabolismu. Odvarem rostliny se omývala místa postižená oparem, trudovitostí, uhrovitostí i ekzémy. Esence z čerstvých rostlin se používá jako pomocný lék při revmatických chorobách, třebaže někteří odborníci považují účinek za problematický. A B C D E F G H I VODOROVNĚ: A. Ohmatat; minulého roku; kolem. - B. V hudbě zvučně ; nemoc rtů; takové množství. - C. Rachmaninovova opera; indián; iniciály herce Víznera; japonská lovkyně ústřic. - D. Chemická značka bizmutu; sklápěcí cylindr; epopej; značka astatu. - E. Tajenka. - F. Ruské jezero; promoční síně; chlup na bradě; tahle. - G. Prvek značky J; popěvek; kus látky; letec. - H. Velký lahvovník; popravčí; zmatek. - I. Starý ruský vojenský revolver; římskými číslicemi 2499; tělovědec. SVISLE: 1. Symetrála; druh květenství Šatní škůdce; pravoslavný obraz svatých Vylučovací spojka; anglicky pes Odlévací forma; tumáš Nemocniční oddělení; asijský osel Tohle; svatební květina Ženské svaly; značka kilometru Laponec; dětské citoslovce Znovu říkati Na co; sloučenina jódu s kovovým prvkem Evropan; slonovina Řemen (knižně); dětský pozdrav Díra; starořecký bůh stád a lesů SPZ Kolína; stá část celku Domácky Olga; kulit Ústí řeky do moře vzduté kosou; horské jezírko Nápadná; na ono místo. Pomůcka: Ik. Zdroj: Panorama křížovky 4/1996, str. 57 Tajenka minulé křížovky:... bude vždycky mít deset metrů Luštitelé výherci: Hana Směřičková Kolmá 1013, Ratíškovice Věra Králíková Krkonošská Jablonec nad Jizerou Věra Pojmanová Žižkov II. 3130, Havlíčkův Brod Výhercům gratulujeme. Knihy pro vylosované úspěšné luštitele poskytl Reader s Digest. Libuše Palečková, Josef Paleček: Kdo je kdo aneb CESTA, cestička... Je už po Vánocích, ale dobrých knížek není nikdy dost. Zejména pro děti. Když se pak na krásně ilustrovaných stránkách sejdou dětské otázky s návodem na rodičovské odpovědi, buďte si jisti, že takové dílo v knihovně neosiří. V téhle knížce chceme společně přemýšlet o tom, jak souvisíme jeden s druhým, pátý s desátým, tisící s miliontým, tedy jak se my lidé vlastně k sobě máme, ale i jak souvisíme s přírodou a se vším tím, co lidé na Zemi vytvořili... V životě jsou věci hodně důležité a věci málo důležité. Hodně důležité je třeba být zdravý. Hodně důležité je něco vědět a umět. Hodně důležité je také splnit, co jsem slíbil, anebo pomoci druhému, když to potřebuje. Málo důležité je mít všechno, co mají ostatní. Málo důležité je důležitě se tvářit, mít v každém hovoru hlavní slovo, naparovat se a brát se moc vážně. Takováhle důležitost je pro běh světa hodně nedůležitá. Vydalo nakladatelství Popocatepetl. Ruèní ovládání pedálù Úpravy sedaèek Bezbariérová vozidla Nakládání invalidních vozíkù Upoutání pøepravované osoby Ètyøkolky s ruèním ovládáním Individuální úpravy Výroba probíhá na moderních a produktivních CNC strojích, díky kterým jsme schopni vyrobit 1 výrobek ve stejné kvalitì a pøesnosti jako pøi sériové výrobì. Naším cílem je zlepšení života handicapovaných lidí a jejich plnohodnotné zapojení do života. Proto z každé zakázky přispíváme na konto bariéry. pro více informací volejte na: nebo navštivte naše internetové stránky API CZ s.r.o., Slapy 136, CZ Slapy u Tábora, tel/fax: , api@seznam.cz