Monitorovací plán netopýřích populací ČR

Transkript

1 Monitorovací plán netopýřích populací ČR Autoři: RNDr. Michal Andreas, PhD. a RNDr. Zdeněk Řehák, Ph.D. Upravil: Mgr. Radek Lučan Abstrakt: Netopýři jsou z hlediska monitorování početnosti poměrně sledovanou skupinou. Početnost většiny druhů lze poměrně snadno zjišťovat na zimovištích a na letních koloniích. Pokusit se z těchto údajů odhadnout absolutní počty netopýrů na našem území je poměrně obtížné, nicméně tyto metody mají vysokou výpovědní hodnotu, pokud jde o populační trendy jednotlivých druhů. Jistý problém představuje sledování netopýra velkouchého (Myotis bechsteinii) a letních kolonií netopýra černého (Barbastella barbastellus). Zde bude pravděpodobně nutné přistoupit k náročnějšímu způsobu sledování pomocí telemetrických metod. Výše zmíněné metody lze považovat za ověřené. S monitoringem na zimovištích a letních koloniích jsou v ČR bohaté zkušenosti. Telemetrické studie se u nás vzhledem k finanční náročnosti neprovádějí nijak rozsáhlé, nicméně i zde existují zkušení terénní pracovníci, s kterými je v této problematice možno navázat spolupráci. Finanční náročnost odhadujeme u monitoringu zimovišť a letních kolonií na ca Kč za rok, pro telemetrická sledování je po nakoupení materiálu (ca Kč) nutno počítat s částkou ca Kč ročně.

2 Obsah 1. Úvod Biologie druhů zahrnutých do přílohy II směrnice o stanovištích Hodnocení populací druhů zahrnutých do přílohy II směrnice o stanovištích Navrhovaná SAC (Special Areas of Conservation) Zhodnocení existujících monitorovacích programů a dlouhodobých ekologických studií z hlediska jejich využitelnosti pro monitorování daných druhů netopýrů Existující monitorovací program - sčítání na zimovištích Další metody použitelné pro monitorování netopýrů...21 Kromě sčítání na zimovištích neexistuje v České republice na celostátní úrovni žádný dlouhodobý monitorovací program. Následující metoda je rovněž použitelná pro účely monitoringu populací jednotlivých druhů, resp. pro sledování vývoje početnosti na konkrétních lokalitách (např. územích SAC) revize letních kolonií Doplňkové metody Odchyt do nárazových sítí (tzv. netting) Sledování pomocí ultrazvukových detektorů Telemetrické sledování Návrh monitorovacího plánu pro dané druhy netopýrů Testování navrženého monitorovacího plánu Přehled použitých informačních zdrojů

3 1. Úvod Netopýři tvoří významnou část biodiverzity naší savčí fauny. Z území České republiky je udáván výskyt 23 druhů této skupiny a velká část tohoto druhového bohatství patří k ohroženým organismům. Většina našich netopýrů rodí ročně jen jedno mládě, jejich populace se tudíž velice pomalu zotavují z nejrůznějších negativních zásahů. Z těchto a mnoha dalších důvodů je jim poskytována zákonná ochrana, která je však nepříliš účinná bez dokonalé znalosti jejich způsobu života. Jak vyplývá z kapitol o biologii jednotlivých druhů, jedinci každého druhu využívají v průběhu roku několika úkrytů. V období tzv. jarních přeletů, které nastává po probuzení netopýrů ze zimního spánku, se jednotlivci rozptýlí po krajině a snaží se nalovit co nejvíce potravy, aby částečně obnovili tukové zásoby, které strávili během hibernace. Samice zároveň míří k místu letního úkrytu, kde se spolu s dalšími příbuznými samicemi sdružují v rozmnožovací kolonii. Jako úkryty během tohoto období slouží netopýrům nejrůznější štěrbiny ve skalách, za odlupující se kůrou nebo v dutých stromech, ale i štěrbiny na lidských stavbách, např. za okenicemi nebo ve spárách panelových domů. V tomto období jsou netopýři nejméně citliví na lidské zásahy, neboť se vyskytují nejčastěji jednotlivě nebo v malých skupinkách o několika jedincích a také charakter úkrytů je přechodný. Po období jarních přeletů, které trvá podle druhu a aktuálních klimatických podmínek přibližně od poloviny března do konce dubna, samice obsadí letní úkryt, kde vytvoří kolonii, která čítá od několika desítek po několik stovek jedinců, což je opět závislé na jednotlivých druzích a místních podmínkách. Za letní úkryty v našich podmínkách netopýrům původně sloužily především stromové dutiny a různé štěrbiny, které jsou mnoha druhy dodnes osidlovány. V důsledku intensivního obhospodařování lesů však ubylo především doupných stromů a každým rokem je mnoho dalších odstraněno. S příchodem člověka do oblasti střední Evropy začaly některé druhy netopýrů osidlovat v letním období nevyužívané části jeho staveb. Některým druhům, které původně obývaly pouze jihoevropské jeskyně a pro které byly naše jeskyně v letním období příliš chladné a tudíž nevhodné pro rozmnožování, dokonce umožnila existence lidských staveb osídlení naší krajiny. V rámci lidských staveb jsou netopýry obývány nejčastěji opuštěné a nevyužívané půdy kostelů, far, hradů, zámků a větších stodol. Letní úkryt bývá využíván netopýry po mnoho let, často i po mnoho generací a jeho znalost se dědí z matek na dcery. Jeho zničení má pro danou populaci dalekosáhlé 3

4 následky, neboť v našich podmínkách je vhodných úkrytů nedostatek, netopýři jsou na ně svým rozmnožováním vázáni a úkryty jsou pro jejich výskyt limitujícím faktorem. Kromě přímého ničení či uzavírání letních úkrytů jsou netopýři v období rozmnožování velmi citliví i na jakékoli rušení a jsou proto v tomto období značně zranitelní. Ochrana letních úkrytů má proto mimořádný význam. Koncem července dosáhnou netopýří mláďata vzletnosti a začínají se osamostatňovat. Proto v průběhu srpna dochází k rozpadu rozmnožovacích kolonií a opouštění letních úkrytů. Po opuštění úkrytu se netopýři opět rozptýlí po krajině, vytvářejí si tukové zásoby a vyhledávají nejvhodnější místo pro přečkání zimy. Mluvíme proto o tzv. období podzimních přeletů. Zároveň v tomto období dochází u většiny druhů k páření. Podobně jako na jaře nejsou ani v tomto období netopýři příliš zranitelní. Výjimku tvoří tohoroční nezkušená mláďata, jež společně někdy vyhledají úkryt za okny škol, úřadů či bytů, kde je pak možné nalézt desítky až stovky jedinců. Někdy se tento hromadný výskyt objevuje i několik dní za sebou, než mladí netopýři naleznou vhodné útočiště na jiném místě. V zimě netopýři upadají do zimního spánku, z kterého občas procitají, aby změnili místo v úkrytu, popřípadě aby přelétli do úkrytu jiného. Za úkryty jim v tomto období slouží hlavně jeskyně, sklepení, opuštěné důlní prostory, bunkry pohraničního opevnění apod. Na zimovištích jsou netopýři poměrně zranitelní, neboť opět mohou přijít do styku s člověkem. Vyrušování má pak za následek časté probouzení netopýra, jež ho stojí značné množství energie, kterou potřebuje, aby přežil bez potravy dlouhé zimní období. Netopýři jsou na zimovištích obvykle rušeni nejrůznějšími návštěvníky podzemních prostor, nejčastěji trampy, kteří navíc rozdělávají v podzemních prostorách oheň. Následné zakouření, jež v některých prostorách může přetrvávat značně dlouhou dobu, má na netopýry mimořádně negativní vliv. Ochrana netopýrů na zimovištích spočívá obvykle v zamezení přístupu nepovolaných osob pomocí mříže, která má dostatečně velké průletové otvory pro netopýry. Netopýři jsou vzhledem ke svému specifickému způsobu života metodicky poměrně obtížně sledovatelnou skupinou. Zjišťování jejich početnosti a populačních trendů patří k nejobtížnějším ze všech skupin obratlovců. Základními možnostmi, jak zodpovědět tyto otázky, jsou především sčítání na zimovištích a revize letních kolonií. Tyto metody však nejsou stejně vhodné a objektivní pro všechny druhy. Doplňkovými metodami může být odchyt netopýrů do nárazových sítí před vchody do podzemních prostor a nad vodními plochami, sledování pomocí ultrazvukových detektorů a telemetrické sledování. Každá z těchto metod má však svá úskalí a je svým způsobem selektivní na určité ekologické skupiny netopýrů. 4

5 2. Biologie druhů zahrnutých do přílohy II směrnice o stanovištích Vrápenec velký, Rhinolophus ferrumequinum (Schreber, 1774) Úkrytová strategie: Lesostepní druh vázaný na širší okolí krasových oblastí. Letní kolonie ve střední Evropě osidlují především velké půdy. Zimuje především ve větších jeskyních v krasových oblastech, popř. ve štolách a sklepeních. Z území celé ČR je z 20. století známo pouze sedm nálezů. Prakticky se na území ČR nevyskytuje. Potrava: Na území ČR nebyla studována. Chování: Loví v okolí úkrytu, nejvýše do vzdálenosti 10 km. Kroužkováním byly prokázány krátké přelety, obvykle kratší než 35 km. V několikaletém intervalu bylo zjištěno přesídlení do vzdálenosti 500 km. Vrápenec malý, Rhinolophus hipposideros (Bechstein, 1800) Úkrytová strategie: (Gaisler in press) Na našem území jsou letními úkryty samců a nerozmnožujících se samic půdy budov, prostory pod podlahou půd, málo užívané místnosti nebo chodby, sklepy budov, jeskyňky a krátké štoly, jeskyně a dlouhé štoly. V Javoříčských jeskyních byla zjištěna letní samčí kolonie. Letní kolonie samic s mláďaty se na našem území ukrývají v budovách, nikoliv v jeskyních (jediná výjimka - skalní převis částečně uzavřený kamennou zídkou pod Královým stolcem v NP Podyjí). Hlavním úkrytem těchto kolonií jsou obvykle půdní prostory, kde teplota vzduchu silně kolísá a za horkých dnů převyšuje 40 C. Vrápenci visí jednotlivě, pouze při poklesu teploty pod cca 18 C se shlukují do takzvaných střapců, které nikdy netvoří v průběhu zimování. Za původní letní úkryty všech složek populací se považují jeskyně, případně i jiné přirozené dutiny s velkým vletovým otvorem, např. ve velmi starých stromech (Gaisler 1963). Mezi evropskými druhy patří vrápenec malý k pravým obyvatelům jeskyní, ale ve střední Evropě se chová jako druh sezónně jeskynní (Horáček & Zima 1978). Úkryty letních kolonií jsou často v říčních nivách, na jižní Moravě nebyla zjištěna preference určitého vegetačního stupně (Gaisler et al. 1988, Vlašín et al. 1993). Nadmořská výška všech letních úkrytů je asi m n.m. Zimní úkryty jsou v jeskyních, štolách a sklepích, na místech s teplotou 4-12 C (Gaisler 1970), obvykle 6-9 C (Schober & Grimmberger 1987). 5

6 Podle polohy obsazených úkrytů, telemetrických studií a detektorování se za loviště považují parky, listnaté a smíšené lesy, křovinaté porosty krasových terénů a bezprostřední okolí letních úkrytů v budovách. Potrava: (Gaisler in press) Na území ČR nebyla studována. Ze zahraničních prací vyplývá, že převažují Diptera (Ceratopogonidae, Tipulidae), Lepidoptera, Trichoptera a Neuroptera. Rozmnožování: (Gaisler in press) Páření probíhá při podzimních přeletech od října do listopadu a pokračuje i na zimovištích. Vlastní gravidita trvá asi dva měsíce. Mláďata se rodí počátkem července, laktace probíhá asi do poloviny srpna. Chování: (Gaisler in press) Usedlý druh, přeletuje nejčastěji do vzdálenosti 10 km, nejdelší doložený přelet je 153 km. Na území ČR bylo zjištěno přezimování jedinců z letních kolonií ve sklepích téhož komplexu budov a přelety do jiných zimovišť dlouhé max. 35 km. Přesuny mezi dočasnými úkryty a letními nebo zimními úkryty byly dlouhé až 49 km. Výsledky telemetrických sledování ukazují, že vrápenec malý se vyskytuje nejčastěji do vzdálenosti cca 1,5 km od kolonie. Rozšíření v ČR: Podle dosavadních poznatků vrápenec malý zcela chybí na většině území západních Čech, dále ve středním Polabí a v rozsáhlé oblasti od horního Posázaví na jih. V Čechách lze rozlišit severovýchodočeskou populaci, která je ve styku s moravskou populací a tři izolované populace, jednu v Pošumaví, druhou v Českém krasu a třetí u Týnčan na Sedlčansku. Ve Slezsku a na Moravě je druh souvisle rozšířen od hranice s Polskem po hranici s Rakouskem. Nedostatek nálezů v některých kvadrátech je nejspíše důsledkem nedostatečné prozkoumanosti území. Pravděpodobně však zcela chybí na Ostravsku a na Jihlavsku. Podle tří nezávislých kritérií se tento druh jeví jako třetí nejhojnější netopýr v oblasti jihomoravských nížin, hojný je též na území moravských krasů a v jejich širším okolí (Gaisler in litt.). Netopýr brvitý, Myotis emarginatus (Geoffroy, 1806) Úkrytová strategie: (Zukal in press) Původně byl M. emarginatus pravděpodobně vysloveně jeskynním druhem. V období středověku začal pronikat do lidských staveb, které v současné době v letním období preferuje. Dnes ho proto řadíme v severnějších oblastech výskytu spíše ke druhům sezónně jeskynním (Horáček 1986), což znamená, že v jeskyních pravidelně zimuje. Pod pojem jeskyně můžeme ale zahrnout i takové prostory, které jeskyněmi v pravém slova smyslu nejsou, ale jejichž mikroklimatické podmínky odpovídají podmínkám v jeskyních. Jsou to zejména štoly, sklepení zámků, hradů a rozsáhlejších budov. Na zimovištích vyhledává teplejší místa (kolem 4,5-9 C) a na rozdíl od většiny ostatních 6

7 menších zástupců rodu Myotis ho nalezneme spíše volně visícího na stěnách či stropech než ukrytého ve štěrbinách (Daan a Wichers 1968, Gaisler 1970). Nejčastěji je nalézán jednotlivě, výjimečně ve shlucích jako např. v jeskyni Na Turoldu. Na pravidelně kontrolovaných zimovištích je však nalézáno pouze malé procento jedinců zjištěných v průběhu letního období (Gaisler et al. 1989, Zima et al. 1994) a nelze tedy vyloučit, že část populace v jeskyních nezimuje. Kolonie rozmnožujících se samic i samotářští samci se v současnosti ukrývají nejčastěji na půdách zámků, loveckých zámečků, kostelů apod. (Helversen et al. 1987; Spitzenberger a Bauer 1987; Gaisler et al. 1989), původně však jejich úkrytem byly jeskyně, což potvrzuje např. i nález kolonie z jeskyně Liščí diera v Jihoslovenském krasu (Gaisler a Hanák 1972), ale zvláště nálezy z jižní a východní části areálu rozšíření (Dulic a Tvrtkovic 1970; Kowalski et al ; Rachmatulina 1989, Palmeirim 1991). Velmi často jsou kolonie Myotis emarginatus nebo i jednotlivé dospělé samice nalézány v těsné blízkosti či přímo uvnitř kolonií vrápenců (Rhinolophus hipposideros, R. ferrumequinum, R. euryale). Teplota v letních úkrytech je C (Gaisler 1971). Preferuje krajinu parkového typu a rozsáhlým lesním komplexům se spíše vyhýbá (Helversen et al. 1987). Jedinci Myotis emarginatus jsou nejčastěji nacházeni na lokalitách od 200 do 500 m n. m., nejvýše položený nález druhu je z jeskyně v nadmořské výšce cca 1800 m (Spitzenberger a Bauer 1987). Nejvýše položeným nálezem je v ČR odchyt z lokalit Kněhyňská jeskyně m n. m. a jeskyně Cyrilka m n.m. v Beskydech (Řehák in litt.). Většinou loví v blízkém okolí úkrytu, převážně na okraji listnatých lesů, v parcích, zahradách, ale i v krasu (zvláště na jihu Evropy). Byl pozorován také při lovu nad vodou, kolem zdí a v blízkosti stájí (Weid 1988; Krull et al. 1991). Během přeletu na vzdálenější loviště se vyhýbá otevřeným plochám a využívá kryté letové koridory. Potrava: (Zukal in press) Z jednotlivých skupin hmyzu dominují v potravě pavouci (Araneidea), kteří tvoří asi 75% potravy (Bauerová 1986), dále se uplatňují síťokřídlí (Neuroptera), larvy i dospělci motýlů (Lepidoptera) a mouchy (Brachycera) (Krull et al. 1991). Složení potravy potvrzuje schopnost sbírat potravu z povrchu listoví nebo stěn domů. Rozmnožování: (Zukal in press) Jediné mládě se rodí v druhé polovině června (Gaisler 1971; Richarz et al. 1989). Porody probíhají několik dní, takže v kolonii můžeme nalézt mláďata různého stáří (Kuzjakin 1950). Samostatného letu jsou mláďata schopna během jednoho měsíce, tj. koncem července až začátkem srpna, přičemž v tomto období se také kolonie rychle rozpadají (Calandra 1986; Richarz et al. 1989). Mláďata obou pohlaví plně dorůstají již před prvním přezimováním, ale pohlavně dospívají teprve během druhého roku života 7

8 (Rachmatulina 1992). Samice tedy mohou poprvé porodit ve věku dvou let, jsou však známy výjimečné případy páření samic mladších než rok (Schober a Grimmberger 1993). Po dosažení pohlavní dospělosti se ovšem samice nemusí každoročně rozmnožovat (Gaisler et al. 1989). Chování: (Zukal in press) Potravu loví převážně sběrem z povrchů v "uzavřených" biotopech při třepotavém nebo pomalém, ale manévrovaném letu. Je ovšem schopen příležitostně využívat i lovu ve volném vzdušném prostoru ve výšce 1-4 metry nad zemí (Krull et al. 1991). Předletová aktivita letních kolonií začíná cca 60 minut před prvním výletem. Asi 30 minut před odletem se netopýři začínají rozlétávat uvnitř úkrytu (Zukal 1994). Na lov vylétá 15 až 20 minut po západu Slunce, přičemž bylo pozorováno i průzkumové chování, kdy netopýři prováděli krátké (cca 1-1,5 m) výlety s okamžitým návratem. Během prvních dvou hodin, kdy je intenzita aktivity nejvyšší, loví netopýři v blízkosti úkrytu (do 0,5 km). Na lovu tráví celou noc (v průměru 6 hodin aktivity), občas používá k odpočinku (do 60 minut) náhradní noční úkryty (Krull et al. 1991). Někteří jedinci se vrací na stejná loviště, vzdálená až 10 km, i několik nocí po sobě. Po návratu do úkrytu a zformování shloučené kolonie se netopýři intenzívně čistí, silně urinují a defekují. Aktivita během asi 2 hodin ustává a netopýři upadají do letargie. Zvýšení aktivity, zahrnující opět čistění a protahování křídelních blan, začíná asi 1-1,5 hodiny před odletem na lov (Zukal 1994). Letní kolonie jsou složeny téměř výhradně ze samic, samců je v koloniích jen malý počet a tito většinou žijí solitérně. Samice přilétají na kolonii od začátku května, početnost dosahuje maxima koncem měsíce. Zimní spánek trvá od října do března, ale podle klimatických podmínek podnikají někteří jedinci M. emarginatus ještě v listopadu lovecké lety za potravou (Řehák et al. 1994). Zvolenému zimovišti jsou netopýři věrní a používají je i několik let (Hanák et al. 1962; Flousek in litt.). Zajímavým přizpůsobením na rušivý vliv člověka je u M. emarginatus, podobně jako v menší míře u M. myotis, využívání několika náhradních nebo alternativních úkrytů, vzdálených většinou do 3 km od místa stálého úkrytu (Gaisler et al. 1989; Krull et al. 1991). Druh přitom patří mezi stálé druhy a jeho přelety mezi letními a zimními úkryty jsou nejčastěji do 40 km (Gaisler et al. 1989). Nejdelší známý přelet byl dlouhý 106 km (Roer 1960). Rozšíření v ČR: (Zukal in press) Klimaticky příznivé oblasti s hojnějším výskytem jsou zejména vysočiny a předhůří středních a východních částí republiky (Jeseníky, Beskydy a Českomoravská vysočina). V teplých oblastech Moravy, zejména jižní, patří k poměrně běžným druhům (Gaisler et al. 1989, 1990). Je odsud známo několik letních kolonií a během 8

9 zimování se běžně objevuje i v řadě jeskyní Moravského a Severomoravského krasu a v podhůří Jeseníků (Souček 1970, Eleder 1986). Naproti tomu v Čechách byl zjišťován zcela výjimečně (Horáček 1971, Anděra a Červený 1994). V posledních letech jsou však nálezy zejména z východních Čech (lokality v Orlických horách a ve Svitavské pahorkatině) pravidelnější a na některých zimovištích se objevují každoročně i desítky zimujících jedinců (Flousek in litt.), což naznačuje možnost existence letních kolonií v této oblasti (Flousek 1984, Weidinger 1994). Existence kolonie v Čechách potvrzena nálezem z Černíkovic v létě Jinak existují ze středních a jižních Čech pouze jednotlivé nálezy z období migrací nebo hibernace. Netopýr pobřežní, Myotis dasycneme (Boie, 1825) Úkrytová strategie: (Hanák in press) Podrobné studium ekologie druhu v Nizozemí (Bels 1952, Sluiter 1969, Sluiter & Heerdt 1957, Sluiter et al. 1971, Voute 1972, 1980) a v Rusku (Kuzjakin 1938, 1950, Strelkov 1990) přineslo i řadu poznatků o jeho nárocích na prostředí. Druh má zřejmě velmi vyhraněné nároky na biotop, k letnímu pobytu preferuje nížinnou krajinu s loukami, lesy a hustou sítí pomalu tekoucích a stojatých vod, nevyhovují mu však velká jezera s neklidnou hladinou. V takových místech nachází výhodná loviště nad vodou i dostatek vhodných úkrytů pro tvorbu letních kolonií (vesměs na půdách budov, někdy i v opuštěných bunkrech a výjimečně i ve stromových dutinách a ptačích budkách). Původními biotopy byly zřejmě řídce osídlené bažinaté oblasti, což ještě místy platí pro východní část areálu. V současnosti je to uměle vytvořená krajina se sítí kanálů v nížině (Nizozemí) (Sluiter et al. 1971). Přezimování není vázáno na tento typ nížinné krajiny. Jako zimoviště bývají využívány podzemní prostory v pahorkatinách do 300 m n. m. (stř. Německo, jižní Nizozemí, Belgie), u nás i výše, až do 700 m n. m. Potrava: (Hanák in press) Potravní strategie a složení potravy nebylo podrobně sledováno. Většina autorů se však shoduje v tom, že se jedná o velmi specialisovaný druh, který loví nejčastěji nad vodou drobnější, málo sklerotizovaný hmyz (zvl. Diptera), případně ho sbírá i z vodní hladiny. Rozmnožování: (Hanák in press) K páření dochází od konce srpna do počátku podzimních migrací a zřejmě i během migrací a na zimovištích. K rozmnožování se samice sdružují do různě velkých agregací (obvykle několik desítek nebo i stovek jedinců). Tyto kolonie nejčastěji vytvářejí na teplých půdách budov a jsou složeny převážně z gravidních samic. Samice rodí zpravidla jedno mládě vážící 2-2,5g. Samci žijí v létě solitérně nebo v malých skupinkách ve stejném biotopu a typech úkrytů. 9

10 Chování: (Hanák in press) Na základě výsledků kroužkování nizozemské populace je druh řazen mezi přelétavé. Prokázalo se, že převážná část netopýrů z letních kolonií v sev. Nizozemí vykonává pravidelné přelety do zimovišť v jižním Nizozemí, Belgii a středním Německu, na vzdálenost km. Nejdelší registrovaný přelet je 360 km. Část populací může přezimovat i v blízkosti letního areálu, pokud jsou k dispozici opuštěné podzemní bunkry, štoly nebo jeskyně. K opouštění zimovišť dochází od poloviny března do konce dubna, letní kolonie se formují o 14 dnů později. K rozletu z letních kolonií dochází už od poloviny července, v polovině srpna mizí již 50% osazenstva a kolonie se zcela rozpadnou koncem srpna. V zimovištích se začínají objevovat až od poloviny října. Celé období podzimních přesunů tedy trvá asi 10 týdnů. Předpokládá se, že tahové cesty jsou stálé a vedou podél kanálů a řek. Rovněž zimoviště jsou tradiční, což bylo i u nás prokázáno kroužkováním. Rozšíření v ČR: (Hanák in press) V poválečném období byli pravidelně nalézáni přezimující jedinci ve štolách u Nového Města pod Smrkem, v přehradní štole Bílá Desná, později i u Herlíkovic v Krkonoších. Další českou lokalitou je nález přezimujícího jedince ve štole u Adršpachu na Broumovsku ( ). Od r se začínají přezimující jedinci objevovat i v jeskyních Moravského krasu. Od r jsou pravidelně hlášeny z Moravského krasu odchyty aktivních jedinců do sítí u vchodů do jeskyní. Další moravskou lokalitou, kde bylo prokázáno přezimování, jsou štoly v Malé Morávce v Jeseníkách. Netopýr velký, Myotis myotis (Borkhausen, 1797) Úkrytová strategie: Jedná se o původně jeskynní druh, který se přizpůsobil podmínkám střední Evropy a pro tvorbu letních kolonií nevyužívá jeskyní (jež jsou na našem území příliš chladné), ale především půdy větších budov. V zásadě jedinou výjimkou je Hranická propast, kde je jeskyně vyhřívána minerální vodou a je netopýrem velkým využita jako sídlo letní kolonie. Jako zimoviště pak tento druh využívá především větší jeskyně a opuštěné štoly. Místem, kde tento druh loví, jsou především listnaté a smíšené lesy, jejich okraje, meze a pozorováno bylo i intenzívní využívání čerstvě posečených luk Rozšíření v ČR: Na území ČR se vyskytuje v zásadě plošně, a to především ve středních a nižších polohách (při vyhledávání zimovišť vystupuje i do vyšších poloh). Nejhojnější je v širším okolí krasových oblastí (Český kras, Moravský kras, Znojemsko, Slovácko, Liberecko, Mladoboleslavsko, Šumpersko, Valašsko, Slezsko, Plzeňsko). Naše největší letní kolonie jsou: Luhačovice (okr. Zlín), Jankovice, Komňa (obě okr. Uherské Hradiště), Manětín (okr. Plzeň - sever), Křtiny (Blansko), Lipov (Hodonín), Slavičín (Zlín), Hostim, Jevišovice - hrad 10

11 (obě okr. Znojmo), Hluboká nad Vltavou (okr. České Budějovice), Srbsko, Točník (obě okr. Beroun) ad. Největší zimoviště tohoto druhu u nás jsou Sloupsko-šošůvské jeskyně, jeskyně Býčí skála, Malá Morávka, Srbské jeskyně, Králova jeskyně, Malá Amerika, Kalova jeskyně, Kateřinská jeskyně a systém štol Velká Amerika. Intenzivně zemědělsky obhospodařovaná krajina tomuto druhu ne zcela vyhovuje, a proto bývá hojnější v oblastech s členitějším terénem a mozaikovitějším střídáním biotopů. Netopýr východní, Myotis blythii (Tomes, 1857) synonymum: netopýr ostrouchý, Myotis oxygnathus Úkrytová strategie: (Benda in press) Netopýr východní je druh považovaný za stepní až polopouštní prvek, což odpovídá jeho rozšíření ve Středozemí, kde je jedním z nejhojnějších netopýrů (Horáček et al. v tisku). Ve střední Evropě byla preference biotopu podrobně studována Arlettazem (1995), který na švýcarských lokalitách konstatoval více než 80% loveckou preferenci otevřené krajiny, označované jako step, pastvina a nekosená louka. Na našem území je nalézán především v krasových oblastech navazujících na otevřenou krajinu panonského typu jihovýchodní Moravy. Stejně jako netopýr velký je i netopýr východní původně druh vázaný letními koloniemi na jeskyně, který ve střední Evropě využil synantropních podmínek (půdy velkých budov a kostelů). Nálezy mateřských kolonií v Rakousku a na Slovensku (Spitzenberger 1988, Horáček et al. 1995), stejně jako jediný nález gravidní samice na území ČR, pocházejí z půd budov. V průběhu vegetační sezóny jsou solitérní jedinci nacházeni v různých typech úkrytů, především na půdách budov a v jeskyních či skalních štěrbinách, velmi výjimečně i v dutinách stromů. Za zimní hibernační úkryty slouží netopýru východnímu především velké jeskyně, ale i další typy podzemních úkrytů (Topál, v tisku). Potrava: (Benda in press) Na našem území nebyla potrava netopýra východního sledována. Podrobně však byla studována v západní Evropě (Arlettaz et al. 1993, Arlettaz 1995). V západním Švýcarsku tvoří většinu potravy kobylky (Tettigonidae) (v jednotlivých oblastech 65 %, resp. 59 %), dále pak housenky motýlů (Lepidoptera larvae, 19 %), resp. chrousti (Melolontha melolontha, 17 %). V Portugalsku pak 99 % potravy tvořily kobylky (Tettigonidae). Pokaždé bylo konstatováno kolem 90 % kořisti sbírané z trávy. U středoasijské populace (tj. M. b. blythii) tvořily potravu kobylky (37 %), housenky motýlů (25 %) a blanokřídlí (15%). 11

12 Rozmnožování: (Benda in press) Období páření probíhá ve střední Evropě podobně jako u netopýra velkého. Kolonie se začínají tvořit od konce března do poloviny května, od poloviny dubna do začátku června v nich byla pozorována novorozená mláďata. Rodí jediné mládě, velmi výjimečně snad i dvě (soudě podle netopýra velkého). V jižnějších oblastech areálu dochází k tvoření kolonií a rození mláďat dříve. Na našem území nebyla dosud nalezena mateřská kolonie. Podle Gaislera (1962) by však mohlo docházet k rozmnožování na Lednicku, což bylo později potvrzeno (Gaisler et al. 1988). Zde bylo učiněno více nálezů netopýra východního v období existence letních kolonií, v jednom případě (půda zámku Lednice) byla odchycena gravidní samice netopýra východního v asi stokusové kolonii netopýra velkého. Tento nález prokázal rozmnožování netopýra východního na území ČR. Chování: (Benda in press) Druh tvoří početné mateřské letní kolonie, od desítek po stovky jedinců, v oblasti sympatrie s netopýrem velkým často vytváří společné kolonie se smíšenými střapci. Kolonie se rychle rozpadají na začátku srpna (Topál, v tisku). Horáček a Gaisler (1986), kteří studovali rozmnožovací chování netopýra východního, konstatovali u evropských populací jen nepatrné rozdíly mezi netopýrem východním a netopýrem velkým. Naopak u jižních populací zjistili v období rozmnožování vytváření pářících harémů. Podle Gaislera a Hanáka (1969) náleží netopýr východní do kategorie "stálých tuláků" (obligatory vagrant), pravidelné tahy na větší vzdálenosti nebyly u tohoto druhu nikdy zjištěny. Nejdelší zaznamenaný přelet byl 600 km (DePaz et al. 1986). Rozšíření v ČR: (Benda in press) Protože ve střední Evropě počal být tento druh rozlišován poměrně pozdě, první nálezy z našeho území byly popsány až Gaislerem (1962). Od té doby je netopýr východní nacházen v České republice příležitostně, dosavadní počet nálezů již přesáhl padesátku. Centrum českého rozšíření leží na jihovýchodní Moravě, především na Lednicku a v oblasti Moravského krasu. Ostatní nálezy se až na výjimky vztahují ke krasovým oblastem. Výskyt v ČR představuje nejsevernější výběžek areálu v Evropě. Recentní nálezy netopýra východního v ČR pocházejí zhruba z 20 lokalit, ležících v nadmořské výšce od 173 do 542 m (průměrná nadmořská výška lokality výskytu je 372 m) (Benda et al. v tisku). Nejbližší nálezy mateřských kolonií leží na Slovensku, asi 25 km od českých hranic (Gaisler a Klíma 1965); v Rakousku byly učiněny nálezy kolonií až v oblasti jižně od Vídně (Spitzenberger 1988). Shrnuté bohatší údaje z blízkého Rakouska (Spitzenberger 1988) spíše dovolují posoudit sezónní výškové rozšíření netopýra východního. V letním období se vyskytuje především v nížinách, nejvyšší letní nález pochází z výšky 1079 m n. m., v průměru činí 460 m n. m.; nálezy nesmíšených letních mateřských kolonií 12

13 pocházejí z nadmořské výšky mezi 117 a 160 m. Zimní nálezy leží v Rakousku mezi 130 a 1260 m n. m. (průměrně 501 m n. m.). Lze předpokládat, že česká populace bude mít podobné výškové rozšíření. Jediný nález z našeho území, který svědčí o rozmnožování tohoto druhu na území ČR, učinil Gaisler , když na půdě kostela v Milovicích (okr. Břeclav) nalezl v kolonii netopýra velkého gravidní samici. Netopýr velkouchý, Myotis bechsteinii (Kuhl, 1817) Úkrytová strategie: Netopýr velkouchý je typickým obyvatelem středoevropského vlhkého listnatého, popř. smíšeného lesa. Dále se s ním můžeme setkat v parcích a zahradách. Jako úkryty v letním období vyhledává stromové dutiny, štěrbinové úkryty za kůrou a na půdách budov, popř. ve skalních výklencích. Při přeletech se objevuje v jeskyních a štolách, které někdy využívá i jako zimoviště. Na sledovaných zimovištích ve větších štolách, jeskyních a sklepeních je ale nalézán zřídka a předpokládá se, že převážná část populace zimuje jiným způsobem (nejspíše ve stromových dutinách či skalních štěrbinách). Rozšíření v ČR: S rozvojem použití nettingu v chiropterologické praxi u nás se ukazuje, že netopýr velkouchý není tak vzácným živočichem, za jakého byl pokládán ještě např. v sedmdesátých letech. Vyskytuje se ostrůvkovitě ve vhodných biotopech prakticky po celém území ČR. Nejhojnější je přirozeně v oblastech s největším podílem listnatého lesa (podhůří Šumavy a Jeseníků, NP Podyjí) s mírným vlhkým klimatem. Chybí ve vysokých polohách, smrkových monokulturách a odlesněných oblastech. Netopýr černý, Barbastella barbastellus (Cretzschmar, 1826) Úkrytová strategie: Netopýr černý je typickým obyvatelem lesnatých oblastí. Pravděpodobně je biotopově méně náročný než další lesní druh - netopýr velkouchý. Nevyžaduje převahu listnatých dřevin ve využívaných biotopech a vystupuje i do vyšších poloh. Chybí jen v intenzivně obhospodařovaných a bezlesých oblastech nížin. Letní kolonie nejsou příliš početné (10-80 ex.) a bývají nacházeny ve štěrbinových úkrytech v lese nebo v jeho těsné blízkosti (ve stromových dutinách, za kůrou stromů, za okenicemi chat, posedů apod.). Vyhledává zimoviště mnoha typů (štoly, jeskyně, sklepy, skalní štěrbiny). Vzhledem k tomu, že snese poměrně nízké teploty, není na kvalitu zimoviště náročným druhem. Z tohoto důvodu lze i usuzovat, že pozornosti sčitatelů uniká velká část populace zimující v nejrůznějších skalních štěrbinách. 13

14 Rozšíření v ČR: Netopýr černý je v ČR rozšířen prakticky plošně a chybí jen v rozsáhlejších bezlesých nížinných oblastech. Na území ČR a SR dosahuje pravděpodobně největších známých populačních hustot vůbec. 3. Hodnocení populací druhů zahrnutých do přílohy II směrnice o stanovištích Vrápenec velký, Rhinolophus ferrumequinum (Schreber, 1774) Z území celé ČR je z 20. století známo pouze sedm nálezů. Prakticky se na území ČR nevyskytuje. Vrápenec malý, Rhinolophus hipposideros (Bechstein, 1800) Při revizi letních kolonií v letech byl vrápenec malý zaznamenán na 27 lokalitách (celkem 777 ex). Při zimním sčítání v letech byl tento druh zaznamenán na 220 lokalitách. Nasčítáno bylo celkem jedinců. Jsou známy 2 lokality s maximálními počty přes 500 ex. (štola Franz-Franz, Javoříčské jeskyně - přístupná část), 5 lokalit s max. počty ex. (Na Pomezí, Roušarova, Horní Újezd, Na Turoldu, Sloupsko-šosůvské j.), 6 lokalit s max. počty ex. (Rasovna, Švecova díra, Kost, Květnice - propast, Podolská a Páterova, Bětník), 12 lokalit s max. počty ex. a 195 lokalit s menšími počty. Netopýr brvitý, Myotis emarginatus (Geoffroy, 1806) Letní výskyt tohoto druhu v budovách byl při revizi letních kolonií v letech zaznamenán na 12 lokalitách, kde bylo napočítáno 1990 kusů. Během zimních sčítání v letech byl netopýr brvitý zaznamenán na 75 lokalitách v počtu 2341 ex. Na dvou lokalitách jsou maximální počty vyšší než 100 ex. (Franz-Franz ex., Švecovy díry ex.). Na jedné lokalitě (Zelený na Dobrošově - 60 ex.), na žádné lokalitě ex., na jedné lokalitě ex. (Býčí skála), na osmi lokalitách ex. 63 lokalit má maximální počty pod 10 ex. 14

15 Netopýr pobřežní, Myotis dasycneme (Boie, 1825) V poválečném období byli pravidelně nalézáni přezimující jedinci ve štolách u Nového Města pod Smrkem, v přehradní štole Bílá Desná, později i u Herlíkovic v Krkonoších. Další českou lokalitou je nález přezimujícího jedince ve štole u Adršpachu na Broumovsku ( ). Od r se začínají přezimující jedinci objevovat i v jeskyních Moravského krasu. Od r jsou pravidelně hlášeny z Moravského krasu odchyty aktivních jedinců do sítí u vchodů do jeskyní. Další moravskou lokalitou, kde bylo prokázáno přezimování, jsou štoly v Malé Morávce v Jeseníkách. Netopýr velký, Myotis myotis (Borkhausen, 1797) Netopýr velký byl během zimních sčítání v letech zaznamenán na 383 lokalitách. Celkem bylo spočítáno jedinců. Jsou známy 3 lokality s max. počty více než 300 ex. (Sloupsko-šošůvské jeskyně, jeskyně Býčí skála a Pod Jelení cestou). 5 lokalit s max. počty ex. (jeskyně Králova, Kalova a Kateřinská, systém štol Malá Amerika, Srbské jeskyně), 5 lokalit s max. počty ex. (systém štol Velká Amerika, jeskyně Erichova, Rasovna, Bílá Desná a Kněhyňská), 7 lokalit s max. počty ex., 9 lokalit s počty ex., 14 lokalit s počty ex. a 340 lokalit s počty menšími než 20 ex. Při revizi letních kolonií v letech bylo celkově zjištěno 75 míst s letním výskytem netopýra velkého. Celkový počet zaznamenaných jedinců byl Na 52 místech byly zaznamenány samice s mláďaty. Netopýr východní, Myotis blythii (Tomes, 1857) synonymum: netopýr ostrouchý, Myotis oxygnathus První nálezy z našeho území byly popsány až Gaislerem v roce1962. Od té doby je netopýr východní nacházen v České republice příležitostně, dosavadní počet nálezů již přesáhl padesátku. Recentní nálezy netopýra východního v ČR pocházejí zhruba z 20 lokalit. Výskyt v ČR představuje nejsevernější výběžek areálu v Evropě. Nejbližší nálezy mateřských kolonií leží na Slovensku, asi 25 km od českých hranic (Gaisler a Klíma 1965); v Rakousku byly učiněny nálezy kolonií až v oblasti jižně od Vídně (Spitzenberger 1988). Jediný nález z oblasti současné ČR, který svědčí o rozmnožování tohoto druhu na našem území, učinil Gaisler , když na půdě zámku v Lednici (okr. Břeclav) nalezl v kolonii netopýra velkého gravidní samici. 15

16 Netopýr velkouchý, Myotis bechsteinii (Kuhl, 1817) Během zimních sčítání v letech byl netopýr velkouchý zaznamenán na 36 lokalitách v počtu 63 ex. Vyskytoval se zde v počtu 1-4 ex. Letní výskyt je podchycen ještě méně než zimní, neboť netopýr velkouchý vytváří malé kolonie v dutinách stromů a různých štěrbinách. Tyto kolonie jsou prakticky nenalezitelné, jsou velmi malé a krátkodobé. Z analýzy dat získaných při nettingu však vyplývá, že v oblastech, kde byl prováděn intenzivnější průzkum a nachází se zde dostatečně velký a převážně listnatý les se starými stromy, lze tento druh s vysokou pravděpodobností zastihnout. Netopýr černý, Barbastella barbastellus (Cretzschmar, 1826) Během zimních sčítání na zimovištích v letech byl netopýr černý celkově zaznamenán na 246 lokalitách v počtu 7494 ex. Je známa jedna lokalita s maximálními počty přes 500 ex. (Zálužná ex.), jedna lokalita s maximálními počty ex. (Pod Jelení cestou ex.), 5 lokalit s max. počty ex. (Bouda u Těchonína, Malešov, Čermná v Odreských vrších, Erichova jeskyně, Portál), 2 lokality s max. počty ex. (Mařka, Ruda I.), 4 lokality s počtem ex. (Dlouhý Tah, systémy štol Malá Amerika a Velká Amerika, jeskyně Podkova) a 6 lokalit s počty ex. Zbylá zimoviště (227 lokalit) mají max. počty pod 20 ex. Letní kolonie jsou nacházeny víceméně náhodně, počet netopýrů na nich není velký, netopýři úkryt často velmi rychle opouštějí a v následujících letech nebývají nacházeni na původním místě. 16

17 4. Navrhovaná SAC (Special Areas of Conservation) Vrápenec malý, Rhinolophus hipposideros (Bechstein, 1800) Ačkoliv početnost vrápence malého je u nás v poslední době stabilizovaná, popřípadě na některých lokalitách zaznamenáváme i nárůst početnosti, je ochraně tohoto druhu nutné věnovat mimořádnou pozornost. Vrápenec malý je totiž velmi citlivý na zásahy do zimoviště a především na vyrušování. Na druhou stranu mu nepůsobí velké potíže průlet mřížemi. Jako nejpotřebnější u tohoto druhu shledáváme ochranu téměř nebo úplně izolovaných českých populací (Pošumaví, Týnčanský kras, Český kras, severní Čechy, východní Čechy) a dále pak ochranu zimovišť s největší početností na Moravě a ve Slezsku. Pokud jde o letní výskyt, je navrženo vyhlásit ochranu na dvanácti místech, což představuje 44% revidovaných lokalit s letním výskytem vrápence malého. Tato ochrana by pokrývala cca 650 jedinců (83%) z celkově nasčítaných 777 ex. Takto vysoké číslo je navrhováno z toho důvodu, že počet nalezených kolonií tohoto druhu pokrývá pravděpodobně poměrně malou část populace. Netopýr velký, Myotis myotis (Borkhausen, 1797) Poměrně široce rozšířený druh, který nepříznivě reaguje na přítomnost mříží ve vchodu do jeskyně. Početní stavy tohoto druhu jsou u nás stabilizované, popř. mírně stoupají. Prioritou by měla být ochrana nejvýznamnějších a nejpočetnějších zimovišť (Sloupsko-šošůvské jeskyně, Býčí skála, Pod Jelení cestou, Králova, Loreta, Malá Amerika apod.) a potom zimovišť lokálně nejvýznamnějších (Rohatiny, Liblín, Swarzenberský kanál, Rasovna). Pokud jde o letní výskyt, je u tohoto druhu navrženo na ochranu 21 lokalit ze 75 (28%). Celkově lze konstatovat, že 21 lokalit navržených k ochraně netopýra velkého zahrnují podle posledních sčítání ochranu 8-9 tisíc ex. (většinou počítány již samice s mláďaty), což představuje asi 70% populace napočítané na letních koloniích v rámci tohoto výzkumu. Byly vybrány nejpočetnější kolonie v jednotlivých regionech a kolonie v Boči, která byla kdysi největší na území ČR a lze u ní předpokládat populační zotavení. Předpokládá se, že právě početně silné kolonie mají rozhodující význam pro přežití populací v jednotlivých regionech. Netopýr brvitý, Myotis emarginatus (Geoffroy, 1806) Těžiště výskytu tohoto druhu u nás je na Moravě a ve východních Čechách. Prioritou by měla být především ochrana největších zimovišť (štola Franz-Franz, Švecovy jeskyně v systému 17

18 Javoříčských jeskyň, Zelený na Dobrošově, Býčí skála) a dále jeskyní Podolské a Páterovy, které představují nejdůležitější známé zimoviště na okraji souvislého areálu. Pokud jde o letní výskyt, je u netopýra brvitého navrženo osm lokalit z dvanácti známých míst letního výskytu (67%). Na těchto lokalitách žije ca 98% zmapované populace. Netopýr pobřežní, Myotis dasycneme (Boie, 1825) Vyskytuje se v několika málo kusech na pouhých osmi lokalitách. Několikrát byl odchycen do sítí ve vchodech do jeskyní. Většina nálezů je z významných zimovišť jiných druhů (jeskyně Býčí skála, Kateřinská jeskyně, Sloupsko-šosůvské jeskyně), kde je v současné době již ochrana zabezpečena a které budou pro svůj význam pro jiné druhy do soustavy NATURA 2000 navrženy. Samostatně pro tento druh je možné navrhnout lokalitu Herlíkovice. Zabezpečení těchto zimovišť je při současném stavu poznání výskytu netopýra pobřežního nejvhodnějším reálným řešením. Netopýr černý, Barbastella barbastellus (Cretzschmar, 1826) Tento druh netopýra se vyskytuje na velkém množství lokalit obvykle v menších počtech. Přesto je na území ČR několik lokalit, kde jsou zaznamenávány větší počty tohoto druhu. Jedná se o chladnomilný druh, který zimuje při okrajích štol, v nejrůznějších sklepech, štolách a jistá část populace pravděpodobně zimuje v nejrůznějších skalních štěrbinách a uniká pozornosti sčitatelů. Tento druh je citlivý na uzavření štoly a změnu mikroklimatu. Po uzavření štoly se v ní často zastaví proudění vzduchu, popř. stoupne teplota a chladnomilný netopýr černý pak tyto úkryty přestává vyhledávat. Ochrana tohoto druhu je velmi obtížná, neboť nemá několik málo masových zimovišť, u kterých by bylo možné zabezpečit ochranu. Letní kolonie tohoto druhu jsou navíc nacházeny mimořádně vzácně a jejich úkryty se často mění. Vzhledem k tomu, že početnost a hustota populace tohoto druhu u nás je velmi vysoká, dá se předpokládat, že krajina a biotopy v ČR tomuto druhu vyhovují. Nejlepší reálný příspěvek k ochraně tohoto druhu bude vyhlášení ochrany několika známých významných zimovišť a celková ochrana lesní krajiny. Netopýr velkouchý, Myotis bechsteinii (Kuhl, 1817) Tento druh je zaznamenáván na zimovištích velmi vzácně. Stejně tak se podaří jen zcela výjimečně nalézt letní kolonii. Ochranu tohoto druhu zabezpečíme především ochranou listnatých a smíšených lesů a starých stromů v nich. 18

19 5. Zhodnocení existujících monitorovacích programů a dlouhodobých ekologických studií z hlediska jejich využitelnosti pro monitorování daných druhů netopýrů Doposud nejrozsáhlejší monitorovací program v Evropě byl zahájen v roce 1996 ve Velké Británii tzv. National Bat Monitoring Programme (NBMP). Výsledky první fáze programu ( ) jsou shrnuty ve zprávě nevládní organizace Bat Conservation Trust (BCT 2001). V tomto období byl program založen na třech hlavních standardizovaných metodách: a) počítání jedinců vyletujících z letních kolonií, b) sčítání na zimovištích a c) počítání lovících netopýrů na liniovém transektu pomocí ultrazvukových detektorů. Cílovými druhy tohoto programu byli vrápenec velký (Rhinolophus ferrumequinum), vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros), netopýr večerní (Eptesicus serotinus), netopýr rezavý (Nyctalus noctula), netopýr vodní (Myotis daubentonii), netopýr řasnatý (Myotis nattereri), netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus) a netopýr nejmenší (Pipistrellus pygmaeus). Program probíhal po celém území Velké Británie a zúčastnilo se jej více než 1500 lidí (z toho 850 laiků - dobrovolníků). Vzhledem k tomu, že ze druhů přílohy II směrnice o stanovištích byly sledovány pouze dva druhy (vrápenec velký a v. malý), nelze metody tohoto programu plně využít pro účely monitoringu druhů soustavy NATURA Pro přípravu předloženého monitorovacího plánu tedy byly využity alespoň některé obecnější poznatky získané v rámci programu NBMP: a) nutnost každoročního sběru dat b) minimální počet sledovaných lokalit: pro každou monitorovací metodu c) možnost zapojení amatérů (resp. laiků - dobrovolníků) d) počítání jedinců vyletujících z letních kolonií je optimální provádět v období těsně před narozením mláďat, kdy je početnost dospělých samic na lokalitě nejvyšší. Na každé lokalitě je prováděno sčítání dvakrát v dané sezóně (při jednom sčítání může být zjištěna výjimečně nízká početnost, takže dojde ke zkreslení), a to v rozpětí minimálně čtyř dnů. Změny početnosti populací lze spolehlivě zjišťovat pouze za předpokladu, že (a) téměř všechny kolonie jsou známy a monitorovány nebo (b) nové kolonie vznikají jen vzácně a monitorován je reprezentativní vzorek kolonií. e) sčítání netopýrů na zimovištích je prováděno na každé lokalitě dvakrát v dané sezóně jedno v lednu, jedno v únoru, v rozpětí minimálně sedmi dnů (viz bod d)). 19

20 Následující text je zaměřen na monitorovací programy (již probíhající nebo v budoucnu realizovatelné) v České republice Existující monitorovací program - sčítání na zimovištích (podle Horáčka 2001) Se sledováním netopýrů na zimovištích bylo u nás započato již po druhé světové válce, kdy se výrazně zvýšil zájem zoologů o tuto dosud málo prozkoumanou skupinu savců. Období : Projekt dlouhodobého monitorování početnosti netopýřích populací prostřednictvím sčítání na zimovištích byl zahájen v roce 1969 (Gaisler a Hanák 1969) - zpočátku na 15, později na 29 vybraných lokalitách. Tento projekt byl založen na jednotné metodice sčítání: (a) v každé lokalitě byla prováděna pouze jedna kontrola za sezónu (v první polovině února) (b) lokalita byla prohlížena co nejkompletněji, vždy stejným způsobem (c) veškeré kusy byly sebrány či vytaženy z úkrytů, na místě individuálně identifikovány: označeny kroužky (resp. odečteno číslo kroužku u opětovně nalezených kusů), zaznamenáno pohlaví, věk a hmotnost, a ihned přímo v místě úkrytu opět vypuštěny. Již po deseti letech akce byly k dispozici velmi cenné informace o populačních trendech některých druhů, především o nárůstu početnosti u Myotis daubentonii a rozsáhlém poklesu u Myotis myotis a dalších druhů (Bárta et al. 1981, Gaisler et al. 1981). Současně bylo zjištěno, že rušení a kroužkování zimujících jedinců má na populace netopýrů jednoznačně negativní vliv. Období : V dalším období byla proto metodika modifikována, sčítání je prováděno výhradně: (c) vizuální identifikací netopýrů bez jakéhokoliv rušení. Postupně také došlo k velkému rozšíření počtu sledovaných lokalit. V posledním desetiletí má sčítání na zimovištích charakter téměř masové akce, konané prakticky po celém území ČR. Od roku 1992 je organizátorem sčítání Česká společnost pro ochranu netopýrů (ČESON). Prověřeno bylo již více než 700 lokalit možného zimního výskytu netopýrů, víceméně pravidelně je kontrolováno přes 300 lokalit. Data z více než 350 zimovišť, shrnutá ve 39 20

21 příspěvcích týkajících se jednotlivých oblastí, byla publikována ve sborníku Vespertilio 5 (2001): Sčítání netopýrů v zimovištích ČR. Využitelnost monitorovacího programu: Výhody: ve vztahu k cílům monitorování: sčítání na zimovištích dobře vypovídá o vývoji početnosti některých druhů a tedy o příznivosti stavu jejich populací z hlediska ochrany přírody. Ze druhů přílohy II směrnice o stanovištích jsou to Rhinolophus hipposideros, Myotis myotis, Myotis emarginatus a Barbastella barbastellus. ve vztahu k logistice monitorování: sčítání provádějí členové České společnosti pro ochranu netopýrů (ČESON) na velkém počtu lokalit prakticky na celém území ČR. Personálně je tedy monitorování víceméně zajištěno, po technické stránce je tato metoda málo náročná. Hlavní finanční náklady představuje cestovné a drobnější vydání za materiál (svítilny, baterie). Nevýhody: některé druhy netopýrů prakticky nevyužívají podzemní prostory a zimují v místech, která v podstatě nelze sledovat (hluboké stromové dutiny, skalní štěrbiny), popřípadě migrují na velké vzdálenosti. Sčítání na zimovištích je tedy pro monitoring těchto druhů nevhodné. Ze druhů přílohy II jsou to Myotis bechsteinii a Myotis dasycneme Další metody použitelné pro monitorování netopýrů Kromě sčítání na zimovištích neexistuje v České republice na celostátní úrovni žádný dlouhodobý monitorovací program. Následující metoda je rovněž použitelná pro účely monitoringu populací jednotlivých druhů, resp. pro sledování vývoje početnosti na konkrétních lokalitách (např. územích SAC) revize letních kolonií Využitelnost: Výhody: ve vztahu k cílům monitorování: touto metodou lze velmi dobře sledovat především synantropní druhy netopýrů, kterým za úkryt letní rozmnožovací kolonie slouží nejčastěji opuštěné a nevyužívané půdy kostelů, far, hradů, zámků, škol apod. Letní úkryt bývá 21

22 využíván kolonií netopýrů po mnoho let, často i po mnoho generací, což poskytuje možnost pro zjišťování dlouhodobých změn početnosti. Ze druhů přílohy II směrnice o stanovištích jsou to Rhinolophus hipposideros, Myotis myotis a Myotis emarginatus. ve vztahu k logistice monitorování: technicky a finančně nepříliš náročná metoda (cestovné, drobnější vydání za materiál) množství sledovaných lokalit navíc není tak vysoké jako u zimovišť Nevýhody: ve vztahu k cílům monitorování: některé druhy nelze takto sledovat, neboť jejich letní kolonie obývají dutiny stromů nebo štěrbiny ve skalách či za kůrou stromů, někdy též štěrbinovité úkryty na lidských stavbách (za okenicemi, dřevěným obložením, pod taškami apod.). Sledování kolonií těchto druhů je velmi náročné a prakticky neproveditelné, neboť potenciálních úkrytů je velké množství a nálezy kolonií tudíž náhodné. Tyto druhy také mohou v průběhu sezóny svoje úkryty střídat. Ze druhů přílohy II jsou to Myotis bechsteinii a Barbastella barbastellus. ve vztahu k logistice monitorování: personálně zatím není tento způsob monitoringu zajištěn. Pouze v letech probíhala za spolupráce AOPK ČR a ČESON revize literárních údajů a systematičtější prohlídka některých lokalit za účelem vytipování a navržení SAC území pro tyto druhy. Potenciálně však je možné (stejně jako v případě sčítání na zimovištích) využít členskou základnu ČESON Doplňkové metody Odchyt do nárazových sítí (tzv. netting) Využitelnost: Tato metoda je obvykle využívána spíše pro faunistické a ekologické účely, na některých lokalitách (např. v případě nepřístupných letních kolonií) je však použitelná i pro sledování změn početnosti. Nevýhody: ve vztahu k cílům monitorování: oproti předchozím dvěma metodám netting obvykle neposkytuje dostatečně spolehlivé kvantitativní údaje, neboť řada jedinců využívajících danou lokalitu se do sítě nechytí, navíc bez individuálního značení obvykle není možné odlišit opětovné odchycení téhož jedince 22