Příčiny záškoláctví u žáků 2. stupně základních škol. Gabriela Billová

Transkript

1 Příčiny záškoláctví u žáků 2. stupně základních škol Gabriela Billová Bakalářská práce 2015

2

3

4

5

6 ABSTRAKT Bakalářská práce je zaměřena na příčiny záškoláctví u žáků 2. stupně základních škol. Teoretická část se věnuje problematice záškoláctví. Zabývá se vlivem rodinného prostředí, školy a vrstevnických skupin ve spojitosti se záškoláctvím. Dále charakterizuje nejčastější sociálně patologické jevy a možné způsoby prevence. Praktická část popisuje kvantitativní výzkum a prezentuje výsledky dotazníkového šetření. Cílem výzkumu je zjistit nejčastější příčiny záškoláctví, a zároveň zájem rodičů o prospěch žáků, postoje žáků ke vzdělání, jejich zkušenosti se šikanou a způsoby, jak tráví volný čas. Klíčová slova: záškoláctví, příčiny záškoláctví, sociálně patologické jevy, rodina, školní prostředí, volný čas, prevence ABSTRACT The bachelor thesis discusse on the causes of truancy among pupils 2nd grade elementary school. The theoretical part deals with the isme of truancy. It considers the influence of family environment, school and peer Gross in connection with truancy. It also characterizes most common sociály pathological phenomena and possible wals of prevention. The prectical part describes quantitative research and present the results of a questionnaire. The goal of research is to identify the most frequent cause of trauncy, while parents interest in pupil achievement, pupils attitudes towards education, their experience with bullying and ways to spend thein leisure time. Keywords: truancy, causes of truancy, sociály pathological phenomena, family, school environment, leisure, prevention

7 Poděkování Děkuji PhDr. Haně Včelařové za odborné vedení mé bakalářské práce, za ochotu a cenné rady, které mi při zpracování práce poskytla. Dále děkuji své rodině za trpělivost a podporu po dobu mého studia. Prohlašuji, že odevzdaná verze bakalářské/diplomové práce a verze elektronická nahraná do IS/STAG jsou totožné.

8 OBSAH ÚVOD... 9 TEORETICKÁ ČÁST CHARAKTERISTIKA ZÁŠKOLÁCTVÍ DEFINICE ZÁŠKOLÁCTVÍ TYPY ZÁŠKOLÁCTVÍ KATEGORIE ZÁŠKOLÁCTVÍ NEJČASTĚJŠÍ PŘÍČINY ZÁŠKOLÁCTVÍ VLIV RODINNÉHO PROSTŘEDÍ NEGATIVNÍ VZTAH KE ŠKOLE TRÁVENÍ VOLNÉHO ČASU A VLIV PARTY DALŠÍ SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÉ JEVY LHANÍ KRÁDEŽE AGRESIVITA ŠIKANA NÁVRHY NA OPATŘENÍ KE SNÍŽENÍ VÝSKYTU ZÁŠKOLÁCTVÍ PRAKTICKÁ ČÁST REALIZACE VÝZKUMU VÝZKUMNÝ PROBLÉM CÍL VÝZKUMU VÝZKUMNÉ OTÁZKY METODA VÝZKUMU VÝZKUMNÝ SOUBOR PRŮBĚH VÝZKUMU ZPŮSOB ZPRACOVÁNÍ DAT VYHODNOCENÍ VÝZKUMU PREZENTACE ZÍSKANÝCH DAT SHRNUTÍ VÝSLEDKŮ ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY SEZNAM POUŽITÝCH SYMBOLŮ A ZKRATEK SEZNAM TABULEK SEZNAM PŘÍLOH... 53

9 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 9 ÚVOD Záškoláctví v současné době představuje jeden z velmi vážných problémů společnosti. Je určitým varovným signálem, že něco nefunguje tak, jak by mělo. Nejedná se samozřejmě o žádný nový sociálně patologický jev, kořeny záškoláctví sahají do doby, kdy se školní docházka stala povinnou. Záškoláctví tehdy sice existovalo, ale spíše v ojedinělých případech. Společenské a politické změny, ke kterým došlo v naší zemi na přelomu osmdesátých a devadesátých let, dnešní školáci nezažili. Pro současnou mladou generaci je svoboda naprostou samozřejmostí. Stejně tak jako velké množství možností, které se jim nabízí. Životní úroveň vzrostla, obchody jsou zavaleny zbožím, nabídka služeb je daleko pestřejší. Hranice jsou otevřené a je možnost vycestovat téměř kamkoliv. Dospělí lidé, ale i děti, se snaží působit bohatší, než ve skutečnosti jsou. Chudoba je považována za cosi ostudného. Dnešní děti hodnotí ostatní podle typu mobilu a značkového oblečení. Život bez počítače a internetu si ani nedokážou představit. Mnohdy v těchto oblastech mají větší přehled než jejich rodiče. K tomuto myšlení velkou mírou přispívají i média. Současná společnost svádí k názoru, že nic není problém. Problém ovšem nastává v době, kdy dítě tuto situaci nezvládne. Ruku v ruce s velkým světem plným nekonečných možností jdou vysoké nároky, které mohou vést k frustraci. Společnost se tak stává mnohem komplikovanější. Zákonitě následuje projev některých sociálně patologických jevů. Má bakalářská práce se zabývá příčinami vzniku záškoláctví. V teoretické části jsem se zaměřila na problematiku záškoláctví, na jeho druhy a kategorie. Rozvedla jsem oblasti rodinného a školního prostředí a vliv vrstevníků. Jedna kapitola je věnována dalším sociálně patologickým jevům, které se mohou na základních školách vyskytovat, např. šikana, agrese, krádeže. Tyto jevy úzce souvisí se záškoláctvím a mohou stát za jeho vznikem či naopak mohou být následky chození za školu. Praktickou část této práce tvoří výzkum, který jsem osobně prováděla v regionu Nový Jičín. K výběru místa mě vedl osobní důvod je to mé rodné město a základní školu jsem navštěvovala právě zde. Mnou vypracovaný dotazník jsem sestavila tak, aby co nejlépe zmapoval názory a postoje žáků ve spojitosti se vzděláním, zájmem rodičů a volným časem. Výsledky výzkumu jsou přehledně zpracované v tabulkách a grafech.

10 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 10 I. TEORETICKÁ ČÁST

11 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 11 1 CHARAKTERISTIKA ZÁŠKOLÁCTVÍ V současné době je na základních školách záškoláctví jedním z nejzávažnějších problémů. Záškoláctví znamená úmyslné zameškávání školního vyučování. Dítě často bez vědomí rodičů neplní školní docházku. Stejně jako u jiných obtíží, ani záškoláctví nebývá jen vlastním problémem dítěte. Podílí se na něm ostatní děti, rodiče, učitelé, metody vyučování atd. Jakmile dítě jednou začne chodit za školu, přichází o výuku a je tak více a více pozadu s látkou. Učivo jej přestane bavit a do školy se mu chce ještě méně. Pokud se podaří zjistit příčinu záškoláctví, je potřeba podniknout kroky k nápravě. Místo trestu bychom raději s dítětem učinit dohodu o lepším chování (Fontana, 2003). Hudecová (2007) uvádí, že dle některých autorů je záškoláctví výchovně problémové chování, které se neslučuje se zvyky a normami společnosti. Za důležitou skutečnost se považuje, že od záškoláctví je jen kousek dalším závažným způsobům deviantního chování. Jak uvádí Kyriacou (2005), záškoláctví ovlivňuje nejen daného jedince, ale je to celospolečenský problém. Narušuje proces vzdělávání, důsledkem záškoláctví bývají špatné školní výsledky, záškoláci se hůře uplatňují v životě. V neposlední řadě souvisí i se zločinem. 1.1 Definice záškoláctví V literatuře existuje několik úhlů pohledu a různých definic. Průcha, Walterová a Mareš (2003, s. 310) definují záškoláctví jako zvláštní případ absentérství. Jev, kdy se žák úmyslně, bez omluvitelného důvodu a bez vědomí, popř. souhlasu rodičů se nezúčastňuje vyučování a zdržuje se mimo domov. Má zpravidla souvislost se školní neúspěšností žáka. Defektologický slovník uvádí, že za záškoláctví se považuje opakovaná neomluvená absence žáka na vyučování v rozsahu desítek až stovek zameškaných hodin, aniž se žák snaží je omluvit. (Sovák a kol., 2000, s. 410, 411). Jedná o jev, kdy žáci chodí do školy spíše sporadicky. Nemívají strach ani nemají fyzické problémy z návštěvy školy. Záškoláci jsou úspěšní v dlouhodobém skrývání své školní absence před rodiči. Často se při trávení času za školou toulají po ulicích a chovají se asociálně (Elliott, Place, 2002).

12 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 12 Podle Čecha (2004, s. 115) je záškoláctví chápáno jako porušení školního řádu, ale ve skutečnosti jde o provinění proti školskému zákonu, který obsahuje ustanovení o povinné školní docházce. Nezřídka je spojeno s dalšími sociálně patologickými jevy, které mají neblahý vliv na osobnostní vývoj jedince. 1.2 Typy záškoláctví Rozlišujeme záškoláctví, které má impulzivní charakter a záškoláctví účelové, plánované. Záškoláctví podle Vágnerové (2004): Záškoláctví impulzivního charakteru: Dítě si předem neplánuje, že do školy nepůjde. Jeho reakce je náhlá, nepromyšlená. Může do školy dorazit a poté odejít v průběhu vyučování. Toto záškoláctví může trvat i několik dnů, dokud rodiče nezjistí, že do školy nechodí. Záškoláctví účelové, plánované: Dítě nepřijde do školy, aby se vyhnulo zkoušení, písemné práci, neoblíbenému předmětu, kvůli vyučujícímu. 1.3 Kategorie záškoláctví Kyriacou (2005) uvádí tyto kategorie: Pravé záškoláctví: Dítě do školy nechodí, ale rodiče si myslí, že ve škole je. S vědomím rodičů: Rodiče vědí, že jejich dítě není ve škole, přesto že k tomu nemá oprávněný důvod. Často rodiče dítě doma nechají, protože mají dovolenou a jsou sami doma, nebo potřebují s něčím pomoci, či naplánují rodinný výlet nebo oslavu. S klamáním rodičů: Dítě rodiče oklame, že je mu špatně a rodiče ho nechají doma. Skutečnost je ale taková, že dítěti nic není a jen se snaží něčemu vyhnout, například zkoušení nebo má obavy ze spolužáků. Útěky ze školy: Dítě se do školy dostaví, nechá si zapsat přítomnost, ale během vyučování školu opustí. Odmítání školy: Představa každodenního chození do školy činí dítěti psychické problémy.

13 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 13 2 NEJČASTĚJŠÍ PŘÍČINY ZÁŠKOLÁCTVÍ Příčin záškoláctví bývá celá řada. Fontana (2003) uvádí tyto: - žák je obětí týrání druhými žáky - žák má strach z učitele nebo z nějakého trestu - žák je ve škole velmi slabým a dalším neúspěchům se snaží předcházet tím, že do školy nechodí - žákovi brání v docházce rodinné problémy (výpomoc doma, hlídání sourozence) - žák se obává násilí mezi rodiči, nebo má strach, že jeden z rodičů odejde - rodiče nepovažují vzdělání za důležité a prostřednictvím žáka, kterého nepouští do školy, vyřizují své účty se společností - žák požívá drogy, po kterých má stav, kdy není schopen účastnit se vyučování - žák je zapleten do trestné činnosti - žáka škola nudí a hledá něco zajímavějšího 2.1 Vliv rodinného prostředí Výchova v rodině je právně vymezena v Zákoně o rodině č. 94/1963 Sb. Je dána etickými a morálními normami společnosti. Rodiče jsou dle 31 povinni chránit zájmy dítěte, dohlížet na něj. Mohou užívat přiměřené výchovné prostředky, při kterých ale nesmí být ohroženo zdraví a vývoj dítěte (Zákon o rodině, 1963). Rodina tvoří určitý rámec, kde mají místo především rodiče, dítě, sourozenci. Jejich společné zážitky tvoří rodinný příběh. Rodina plní několik funkcí: biologicko-reprodukční, emocionální, ekonomickou, socializační a výchovnou (Králíková, Nečesaná, 1985). Rodina je první prostředí, kde se dítě setkává s výchovou. Je nejdůležitějším zdrojem hodnot, norem, postojů a zkušeností. Rodiče mají povinnost zabezpečit dítě, aby nestrádalo a nedošlo k zanedbání péče. Pro společenský vývoj je právě rodina nejdůležitějším faktorem. Vytváří se zde první vazby dítěte, které svou příslušnost k rodině považuje za samozřejmost. Uspokojuje většinu jeho potřeb. Rodiny jsou ovlivňovány po etnické a socioekonomické stránce. Proto

14 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 14 jsou velké rozdíly v chování mezi členy rodiny. Rozpady rodin a nárůst dětí počatých mimo manželství vedou k velkému počtu rodin s jedním dítětem a rodin s nevlastním rodičem. Tradiční norma, která předpokládala, že otec chodí do práce, zatímco matka zůstává doma, v dnešní době ve větší míře neplatí (Fontana, 2003). Jak uvádí Vágnerová (2004), rodiče jsou vzorem různého způsobu chování. Mohou se stát vzorem, ideálem, kterému se chce dítě přiblížit (vzor dospělého chování). Rodiče dávají svému dítěti emoční oporu a ovlivňují uspokojování potřeby seberealizace. Důležitým mezníkem v životě dítěte je vstup do školy. Touto událostí většinou dítě získává nové postavení v rodině. Rodina je pro dítě emočně nejvýznamnější a rodiče představují velkou autoritu v postoji ke škole. Dítě se ve škole často rozvíjí pod tímto vlivem. Pro pozici dítěte je důležité, jaká měli rodiče očekávání. Dítě jejich očekávání může uspokojovat, ale také nemusí. Rodiče by měli být svým dětem dobrým příkladem. Tím, jak se chovají, ovlivňují chování svých dětí. To, co děti vidí u svých rodičů, to považují za správné, normální. Chování rodičů ovlivňuje děti v názorech na společnost, na odlišnosti jiných lidí jako je například handicap, náboženství, odlišná barva kůže. Věk, životní zkušenosti a především zralost rodičů je důležitým faktorem při výchově. Ne všechny děti žijí se svými rodiči. Vyrůstají v dětských domovech, ústavech, u svých adoptivních rodičů nebo u pěstounů. Fontana (2003) uvádí čtyři druhy výchovných stylů: Autoritativní: Rodič vyžaduje od dítěte odpovídající chování jeho věku a schopnostem. Je vřelý, o své dítě pečuje, zajímá se o jeho názory a pocity. Svá rozhodnutí dokáže zdůvodnit. Autoritářský: Rodič prosazuje svoji moc, o oboustrannou komunikaci nestojí, vyžaduje poslušnost, tvrdou práci a úctu k autoritě. Shovívavý: Rodič od dítěte moc nepožaduje. Je přijímající, reagující a orientovaný na dítě. Zanedbávající: Rodič nemá na dítě čas, je příliš zaměstnaný svými činnostmi. Nemá zájem o dění kolem svého dítěte, nevšímá si citům nebo názorů dítěte. Kyriacou (2005) uvádí, že právě vliv rodiny je nejzávažnějším důvodem, který zapříčiňuje záškoláctví. Opírá se o studie Grahama a Bowlinga, které odhalily, že záškoláci často

15 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 15 mívají nedobré vztahy s rodiči. Ti mnohdy ani nevědí, kde a s kým se jejich dítě pohybuje a co dělá. Dalším důvodem k záškoláctví je podle studie nezodpovědný přístup rodičů ke vzdělání jejich dětí a špatná péče. Právě rodiče mají děti naučit, co je správné a co nesprávné, jak se mají chovat. Často lze vypozorovat, že v případech, kdy rodiče nepovažují školu a vzdělání za důležité, měli oni sami v dětství problémy se různými typy asociálního chování. Co sami neumí, co nemají zažité, nemohou naučit ani své děti. Přichází-li dítě z rodiny, která mu vštěpuje výrazně odlišné normy, dochází ke konfliktu jak názorovému tak citovému. Jedná se často o rodiny sociálně a ekonomicky oslabené, patřící k etnické menšině, nebo se jedná o rodinu agresivní a násilnou. Pokud si dítě přivlastní hodnoty školy (spořivost, sebeovládání, ambice, respekt k autoritě atd.), doma jej nikdo neocení a navíc může sklidit posměch anebo trest. Nesoulad mezi rozdílnými normami domova a školy může pak dítě vyřešit tak, že se chová jinak ve škole a jinak doma, nebo školu či domov zavrhne. Dostává se tak do situace, že začne mít problémy s osobní identitou. (Fontana 2003). Se záškoláctvím jsou úzce spojené útěky a toulky. Mohou být projevem psychického onemocnění, častěji jsou však způsobeny špatnou adaptací dítěte. V některých případech dítě utíká, aniž by svůj čin předem plánovalo. Dítě může utéct neplánovaně bez jídla, málo oblečené. V tomto případě hrozí nebezpečí vyčerpání, nachlazení, omrzlin atd. Dále dítě může k útěku vést touha po dobrodružství. Reaktivní útěky jsou mezi dětmi nejčastější. Dítě nevidí východisko z nějaké tíživé situace ve škole nebo doma a rozhodne se řešit problémy touto cestou. Většinou se schová blízko svého bydliště nebo u příbuzných či známých, u kterých se cítí v bezpečí. Toulky navazují většinou na útěk a někdy bývají spojeny se záškoláctvím. Dítě dopouštějící se toulky bývá citově chladné, bez vztahu k domovu. Promyslí si a naplánuje, kam předem půjde. Po nalezení takovéhoto dítěte je nutná spolupráce rodičů s odborníkem a terapeutická léčba (Martínek, 2009). Dále Martínek (2009) uvádí, že základ jakéhokoliv patologického chování je třeba hledat v rodině. Na dítě může doléhat negativně přehnaná péče a vysoké nároky ze strany rodičů. Nepříznivě se může projevovat ale také nezájem o dítě, o školu a školní prospěch. Dále pak má značný negativní vliv nejednotnost výchovného působení a přílišné zaměření rodičů na profesní a ekonomické aktivity. Dítě může mít pocit, že nikam nepatří, že rodičům na něm

16 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 16 nezáleží. Cítí se nejistě, je neklidné a zmatené. Snaží se najít prostředí, kde mu bude dobře. Většinou přilne k záškoláctví a k partám. 2.2 Negativní vztah ke škole Vyučování je záměrné (cílevědomé) a systematické působení učitele na žáka s cílem vštípit mu určité vědomosti, dovednosti a návyky, způsoby chování a charakterové vlastnosti. (Kohoutek, 1996, s. 8). Školu vnímáme jako přechod z rodiny do společnosti. Má funkci výchovnou a vzdělávací. Kromě vzdělávání slouží také k uspokojování socializačních potřeb společnosti a jejich členů. Obecné cíle výchovy a vzdělávání jsou rozpracovány do řady dílčích cílů, s kterými se dále pracuje v jednotlivých školách. Každá škola si kromě obecných cílů vytváří i vlastní představu o tom, čeho chce dosáhnout. Má svou vizi. Ta bývá odvozována z tradice školy a je vyjádřena v představě ideálního žáka. Dítě, které vstupuje do školního prostředí, je nuceno se adaptovat na požadavky dané školy. (Havlík, Koťa, 2007). Podle Vágnerové (2005a) ty schopnosti, které společnost považuje pro další život za nezbytné, rozvíjí v žácích škola a její prostředí. Každý člověk si vytvoří ke škole jiný vztah, tedy i k normám a hodnotám celé společnosti a také k vlastnímu postavení. Hlavním zákonem je zákon č. 561/2004 Sb. O předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Dle 36 je školní docházka povinná pro děti po dobu devíti školních let, nejvýše do 17 let věku dítěte. 22 stanovuje povinnosti žáků řádně docházet do školského zařízení a řádně se vzdělávat, dodržovat vnitřní řád a předpisy, plnit pokyny učitelů, informovat školu o změně zdravotní způsobilosti či zdravotních obtížích, zajistit, aby dítě docházelo řádně do školského zařízení, účastnit se na vyzvání ředitele školy projednání závažných otázek týkajících se vzdělávání. Ředitel školy vypracovává a vydává vnitřní řád. Řád obsahuje práva a povinností dětí, provoz a režim školy, podmínky zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, podmínky zacházení s majetkem a způsob evidence dětí. Vnitřní řád školy musí být veřejně dostupný a všichni se s ním musí seznámit. Obecné cíle vzdělávání jsou: rozvoj osobnosti poznávacími a sociálními způsobilostmi, mravními a duchovními hodnotami pro osobní a občanský život, získání všeobecného vzdělání, pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod spolu s odpovědností, pochopení a uplatňování principu

17 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 17 rovnosti žen a mužů ve společnosti, utváření vědomí národní a státní příslušnosti a respektu, poznání světových a evropských hodnot a tradic (Heřmanová, Macek, 2009). Jůva (2001) uvádí, že se škola snaží právní a pedagogicko-organizační normy přenést do obsahu vyučování, avšak skutečné účinky vyplývají ze vztahů mezi školou a motivací a schopností dětí. Učitelé by měli vědět, co učí a proč to tak učí. Měli by učit tak, aby děti chodily do školy rády. Učitel by měl podle Nelešovské (2005) naplnit představy rodičů, žáků i státu. Měl by být jednak hnací silou společenských změn a pokroku a zároveň předávat tradiční, ustálené hodnoty. Dětí tráví ve škole podstatnou část dne. Pokud mají ke škole kladný vztah, jde jim učení lépe. Žáci, kterým se ve škole nedaří, bývají často kvůli problémům s učením káráni, trestáni. U těchto dětí vzniká brzy pocit méněcennosti. Pokud dítě nastoupí do školy nezralé, může mít negativní vztah ke škole již od začátku povinné docházky. Je proto velmi důležité rozpoznat školní zralost před vstupem do školy. Motivem odporu ke škole však mohou být i mimořádné schopnosti a vědomosti. Nadané děti vyžadují individuální přístup. Pokud učitel nerespektuje potřeby nadaného dítěte, nedokáže ho ve svých hodinách zaměstnat v jeho prospěch, začne se dítě v hodinách nudit a ruší. I přehnané nároky na dítě mohou způsobit negativní vztah ke škole. Příčin odporu ke škole je několik. Můžeme se v tomto případě setkat i s psychickou poruchou nazývanou školní fobie. Můžeme se setkat s dítětem nezralým, které nerespektuje autoritu, je zvyklé dělat si, co chce. U takových dětí také dochází ke špatnému přizpůsobení školnímu režimu. Častá neúspěšnost bývá u dětí s nižší úrovní rozumových schopností, se specifickými vývojovými poruchami učení a dětí s mimořádným nadáním. Ve třídě také nemusí vždy dobře fungovat mezilidské vztahy. Děti mohou mít negativní vztah k učiteli, některé z dětí nezapadne do kolektivu. Může zde nastat problém zesměšňování, ponižování (Martínek, 2009). 2.3 Trávení volného času a vliv party Pojem volný čas můžeme charakterizovat jako čas, kdy nevykonáváme činnosti pod tlakem závazků. Je to činnost, kam vstupujeme s očekáváním a pro kterou bychom se měli svobodně rozhodnout. Hlavními funkcemi volného času jsou odpočinek, zábava a rozvoj osobnosti.

18 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 18 Pod pojem volný čas se běžně zahrnují odpočinek, rekreace, zábava, zájmové činnosti, zájmové vzdělávání, dobrovolná společensky prospěšná činnost i časové ztráty s těmito činnostmi spojené. Z hlediska dětí a mládeže do volného času nepatří vyučování a činnosti s ním související, sebeobsluha, základní péče o zevnějšek a osobní věci, povinnosti spojené s provozem rodiny, domácnosti, výchovného zařízení i další uložené vzdělávání a další časové ztráty. (Pávková, Hájek, Hofbauer, 2002, s. 13). Je velmi důležité, aby se děti již ve školním věku naučili svůj volný čas správně využívat. Nejprve tráví svůj volný čas se svými vrstevníky, venku, na dětských hřištích. Rodiče by měly svým dětem nabídnout také jinou formu, ať již v nějakém zájmovém kroužku nebo ve sportovním oddíle. V žádném případě by ale dítě neměli nutit do aktivity, kterou dělat nechce. Rodiče si tak v některých případech plní své nesplněné sny prostřednictvím svých dětí, a to tak, že chtějí mít ze svého syna například úspěšného fotbalistu a z dcery vynikající klavíristku. Bez ohledu na to, zda o to dítě samotné stojí. Každému dítěti by měla být dána možnost k naplňování volného času. Toto právo obsahuje Úmluva o právech dítěte. Zařízení nejen při školách (školní družiny, školní kluby atd.) jen nenaplňují volný čas, ale také k volnému času vychovávají. Pomocí různých aktivit se děti učí smysluplně využívat volný čas (Hájek, Pávková, 2011). K další institucím, které zajišťují výchovu mimo vyučování, patří střediska volného času, domovy mládeže, základní umělecké školy, jazykové školy. Tyto instituce zajišťují prevenci před asociálním chováním žáků. Nejsou však stoprocentní zárukou, že se žák nezačne chovat patologicky. Dítě se během svého vývoje postupně odpoutává od rodiny a přimyká ke skupině vrstevníků. V malé skupině, jako je parta, se rychleji učí soužití, přizpůsobení se a společné činnosti. Pozitivní či negativní charakter tohoto začleňování závisí na obsahu činnosti party a také na stupni sociální integrace v partě i v rodině. Parta se může dítěti jevit jako náhradní rodina. Nachází zde, mnohdy jen fiktivně, to, co ve své rodině nebo ve školním prostředí nenašlo pocit uznání, soudržnosti, aktivity a přátelství (Štípek, 1986). Podle Martínka (2009) dítě, které nenachází v rodině jistotu a zázemí, má blízko k tomu, zapojit se do party s nevhodným programem. Party a gangy s kriminálním programem u nás nejčastěji vznikají z podskupin mladých lidí, kteří se dobře znají (vyrůstají na stejném sídlišti atd.). Tyto skupiny si vytvoří vlastní systém hodnot a chovají se velmi autonomně.

19 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 19 Vymykají se standardnímu sociálnímu chování a normám. Záškoláctví často bývá jednou z podmínek přijetí. Parta má svého vůdce, kterého všichni ostatní respektují, obdivují ho a vzhlíží k němu. Dítě tak čas místo ve škole tráví s partou a může se dopouštět různé trestné činnosti.

20 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 20 3 DALŠÍ SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÉ JEVY Sociálně patologické jevy, které se mohou objevit na základních školách, jsou například šikana, agrese, krádeže. Tyto jevy mohou stát za vznikem záškoláctví nebo naopak to mohou být následky chození za školu. 3.1 Lhaní Ne vždy odpovídá chování dětí vědomě zastávaným postojům. Jak uvádí Fontana (2003), děti si kolikrát selhání uvědomují, avšak samotné výčitky nestačí k tomu, aby se příště zachovaly jinak. Díky tomuto rozporu mezi postoji a chováním jsou často děti neklidné. Festinger (1962) tento jev nazývá nesoulad. Tento nesoulad vzniká, zastává-li dítě určitý postoj a následně zjistí, že jeho chování je v rozporu. Aby tomuto rozporu zamezilo, zkreslí si dítě jednu z rozporných proměnných a přizpůsobí tak své přesvědčení o tom, jaká je pravda. Tato situace často vede k tomu, že děti začnou vědomě lhát. Lhaním odstraňují nesoulad a mění tak i své postoje. Jsou-li ve věku, kdy si dokážou uvědomit rozdíl mezi pravdou a nepravdou, jedná se o pravou lež. Tato lež zpravidla sleduje nějaký cíl. Někdy si ale děti své počínání neuvědomují nebo se nedokážou přesně vyjádřit. Je proto potřeba posuzovat lhaní z hlediska věku dítěte. Vypráví-li děti dlouhé, neskutečné příběhy, jedná se o bájnou lež. Počínají tak, aby na sebe strhly pozornost. Toto chování je typičtější pro žáky na prvním stupni, ale může se objevit i v pozdějším věku. V tomto případě již bývá spojováno s některou z psychických poruch (Martínek, 2009). Autorka se domnívá, že vždy je třeba rozlišit, o jaký druh lhaní se jedná a hlavně jaký důvod k tomuto chování dítě mělo. Častým spouštěčem lhaní bývá strach. Většinou strach z reakce rodičů nebo učitelů. Proto je důležité dítěti vysvětlit, že lhaní bývá mnohdy vážnější problém, než sama skutečnost, kvůli které dítě lhalo. Takto zbytečně ztrácí u rodičů důvěru. Také samotní rodiče musí k tomuto postupu přispívat, a to klidným a vstřícným jednáním. 3.2 Krádeže Podle Martínka (2009) si děti předškolního a někdy i mladšího školního věku si ještě zcela neuvědomují zcizení předmětu či hračky. Podlehnou v daném okamžiku nutkavé potřebě

21 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 21 tuto věc vlastnit. Nic nepromýšlí, jednání není plánované. Spíše se jedná o zkratovité jednání. Děti staršího věku mohou krást z různých důvodů. U dětí přistižených při krádeži je důležité pochopit důvody. Na základě toho můžeme poznat, jaké problémy dítě má. (Říčan, Krejčířová, 1995). Na krádežích mívá zpravidla velký vliv prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. V některých rodinách je krádež považována za naprosto běžnou a rodiče k tomuto chování vedou i své děti. Spouštěčem krádeží na základní škole může být touha po věci, kterou má jiné dítě nebo příslušnost k nějaké partě. Pokud známe viníka krádeže, ale neznáme motiv činu, neměli bychom viníka trestat (Martínek, 2009). Nemusí se vždy jednat o děti ze sociálně slabých rodin. Pokušení něco vlastnit může v některých případech přemoci dítě, které má naopak v životě vše a touží mít ještě více. V případě krádeže by si dítě mělo uvědomit svou vinu, ale zároveň by i nadále mělo cítit ze strany rodičů i školy podporu a přízeň (Fontana, 2003). 3.3 Agresivita Podle Portmannové (1996) se agresivní chování dětí již v minulosti označovalo jako chování rušivé a nezvládnutelné. V současné době se poukazuje na skutečnost, že dnešní děti a mládež jsou zaměřeny pouze na sebe a že agresivity mezi nimi přibývá. Dělení agrese podle Martínka (2009): - fyzická aktivní přímá agrese: dítě ostatní bije, ponižuje, využívá fyzické síly - fyzická aktivní nepřímá agrese: dítě přihlížení, jak je oběti ubližováno, samo se na agresi nepodílí - fyzická pasivní přímá agrese: dítě brání druhému dítěti v dosahování cílů, ničí mu pomůcky, znehodnocuje pracovní výsledky - fyzická pasivní nepřímá agrese: dítě odmítá požadavky, například neuvolnění místa v lavici - verbální aktivní přímá agrese: dítě ostatním nadává, uráží je, slovně ponižuje

22 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 22 - verbální aktivní nepřímá agrese: dítě šíří pomluvy, ostatním se posmívá, úmyslně špatně napovídá při zkoušení - verbální pasivní přímá agrese: dítě ignoruje druhé dítě, odmítání odpovídat na pozdravy, otázky - verbální pasivní nepřímá agrese: dítě přihlíží nespravedlivé kritice a nereaguje na tuto situaci 3.4 Šikana Šikana již není pouhou záležitostí věkové období puberty a adolescence, ale posunuje se do období mladšího školního věku. Přibývá bezohlednosti a brutality mezi dětmi již v raném dětství. Slovo šikana pochází z francouzského slova chicane a znamená zlomyslné obtěžování, týrání, pronásledování, sužování. U nás zavedl pojem šikana pražský psychiatr Petr Příhoda, který se nebál vystoupit a o této věci promluvit před veřejností. Šikanování je nebezpečně rozbujelou sociální nemocí ve společnosti, jejímž důsledkem je poškozování zdraví jednotlivce, skupiny, včetně rodiny a společnosti vůbec. (Kolář, 2001). Některé příčiny šikany jsou viditelné na první pohled, jiné se dají objevit, až když nahlédneme pod povrch problému. V šikaně mezi chlapci lze vypozorovat tlak k mužnosti. Nutí chlapce, aby se chovali tak, jak se od nich očekává. Aby se nebáli rány a aby ji v případě nouze také sami dovedli dát. Dalším motivem je touha po moci, přání ovládnout druhého. Ve většině dětí dřímá motiv krutosti. Moc se nehovoří o skutečnosti, že by se sadismus vyskytoval již u dětí na základní škole, ale bohužel to tak je.určitou roli hraje také zvědavost, jak se druhý zachová ve strachu, bolesti. Se zvědavostí souvisí také nuda a touha po zážitcích. Cílem je se pobavit bezcitně a bez mravních zábran (Říčan, 1995). Šikana je případ od případu různě závažná. Někdy se vyskytuje tam, kde bychom to vůbec nečekali. Pedagogové se často mýlí a za šikanu považují to, co není, a naopak to, co je šikanou, mnohdy přehlédnou.

23 UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 23 4 NÁVRHY NA OPATŘENÍ KE SNÍŽENÍ VÝSKYTU ZÁŠKOLÁCTVÍ Vstřícná a otevřená komunikace mezi žáky a učitelem je první možnost, jak snížit výskyt záškoláctví. Hlavní úlohu při vytváření vztahu mezi učitelem a žákem má osobnost učitele, jeho pedagogicko-psychologické schopnosti. Ne každý oblíbený učitel musí mít autoritu a naopak. Učitelé by měli s žáky neustále hovořit. Poznat blíže samotného žáka, jeho rodinnou situaci, ale i zdravotní stav, zájmy, mimoškolní aktivity apod. Pokud si učitel získá důvěru žáků, dosáhne u nich snadněji plnění úkolů, může vzbudit zájem k některým předmětům, upevní kázeň. Důvěřuje-li žák svému učiteli, dokáže s ním otevřeně komunikovat (Nelešovská, 2005). Škola by měla zajistit poradenskou službu na škole (výchovný poradce, školní metodik prevence, popř. školní psycholog). Dále zahrnout problém záškoláctví do Minimálního preventivního programu na školách. Tento program je dlouhodobým preventivním programem a vychází z příslušného rámcového vzdělávacího programu. V programu jsou jasně definované krátkodobé a dlouhodobé cíle a je naplánován tak, aby mohl být řádně proveden. K realizaci projektů realizovaných jako součást Minimálního preventivního programu nebo k jeho zabezpečení může škola využít dotačního řízení MŠMT. Prevenci záškoláctví zajistit prostřednictvím školního řádu a na začátku školního roku s tímto seznámit rodiče i žáky. Dále by měla škola aktivně spolupracovat s rodiči, nabídnout dětem více možností využití volného času. Spolupráce rodiny a školy je pro dítě velice důležitá. Jůva (2001) uvádí, že v případě projevu poruchy u žáka, by měla v jeho následném resocializačním procesu vždy fungovat koordinace školy s rodinou.