Université Masaryk à Brno Faculté des Lettres. Institut de langue et littératures romanes. L écrivain public. (traduction et analyse stylistique)

Transkript

1 Université Masaryk à Brno Faculté des Lettres Institut de langue et littératures romanes L écrivain public (traduction et analyse stylistique) Directrice de mémoire: Mgr. Bohdana Librová, PhD. Brno 2006 Vladimíra Straňáková 3

2 Obsah : I. Introduction... 5 II. Traduction... 6 III. Tahar Ben Jelloun L écrivain public IV. Analyse Le caractère général du texte Formes grammaticales du verbe Personnes verbales Temps et modes Discours rapporté Phrase Le lexique Les champs lexicaux Figures de rhétorique V. Conclusion Bibliographie

3 I. Introduction Tahar Ben Jelloun est un écrivain marocain de la langue fraçaise. Son œuvre est traduite dans de nombreuses langues, malhereusement il n est pas toujours connu au lecteur tchèque. De ses romans aucun n a paru en tchèque. Nous ne pouvez lire qu un récit Jour de silence à Tanger (1990) et un essai Le racisme raconté a ma fille (1998). Pour ma traduction, j ai choisi un extrait de son récit autobiographique L écrivain public. J ai complété ma traduction des notes, qui peuvent être utiles à la compréhension de texte. La partie suivante présente une brève biographie de Tahar Ben Jelloun et un aperçu de son œuvre. Dans l analyse du texte j ai cherché à souligner les traits caractéristiques de son style. 5

4 II. Traduction X Nevydržím na místě. Jsem dokonce unavený z toho, jak běžím a jak překračuji stupínky dětství. Sním o tom, že opustím tohoto uspěchaného člověka, uchýlím se k prameni na úbočí hory a budu si vymýšlet jeho život. Ale bojím se, že jakmile tam jednou budu, ztratím z dohledu důvody tohoto svého snu a budu se nudit. A tak se stále přemísťuji a všude, kam přijdu, se vyptávám na stav kořenů. Byl jsem člověk netrpělivý, uspěchaný milenec, miloval jsem se rychle, pořád na útěku. Během své cesty si čas od času vyberu nějaký obličej a vzpomínám na vzrušení, které mi poskytl. Ještě pořád myslím na sedmnáctiletou dívku, která pocházela odnikud a kdysi předtím už žila. Její osud vzbudil můj zájem; tížilo jej cosi tragického. Vůbec mě nepřekvapilo, když si mne jednoho dne, po sedmi letech mlčení, zavolala z nemocničního lůžka, aby mi oznámila, tónem skoro obvyklým, že ji budou operovat kvůli rakovině. Ale po nějakém čase jsem si všiml, že mých citů se to nijak nedotklo. Tahle dívka, která snila o tom, že bude dělat něco s hudbou, obývala ještě malé místo mých vzpomínek. Poslal jsem jí velkou kytici růží a neodvážil se pomyslet na smrt. Byl jsem do ní zamilovaný vášnivě, ale krátce; vzal mi ji jako svobodu jeden surovec, který ji pak zavřel ve svém marockém bytě rozhodnutý, ve jménu nějaké zhoubné vášně, zabít v ní všechno, co z ní dělalo křehkou květinku. Tohle dlouhé bludiště temna poznamenalo její život; a já, z nedostatku odvahy nebo lásky, jsem se o ni vůbec nebil. To mi působilo bolest, napsal jsem tehdy - jako bych se chtěl 6

5 zbavit nějakého přízraku bezvýznamný, velice podprůměrný text o Odmilování. Takto jsem nechával věci přiblížit se až do mé těsné blízkosti a když mě opouštěly, nedělal jsem nic, abych je zadržel a vrátil zpět do svého života. Moje vztahy zřídka dosáhly úplnosti. Nikdy se nevystavuji nebezpečí. Chtěl jsem se chránit, sevřít onu křehkost chtěl jsem, aby byla pověstná, vyhnout se násilí, odhalení. Často jsem se choval přecitlivěle, ale nepatřil jsem mezi lidi, kterým život někdy uštědřil pořádnou lekci. Byl jsem takový pokojný člověk, posedlý vyrovnaností a hledáním harmonie. Zažil jsem bezpočet neužitečných nebo nevydařených schůzek kvůli téhle úzkosti, která mě odváděla od jednoho těla k druhému. Na další ženě, na té, která malovala mé sny křiklavými barvami na desky, jsem miloval její prudkost a spontaneitu. Utíkala se do mojí samoty, aby si odpočala od násilnického milence a od cynického manžela. Jednoho dne mě opustila, protože jsem se začal podobat buď jednomu, nebo druhému. Přestal jsem být útočištěm, volnou chvilkou, a moje sny ji už nezajímaly. Miloval jsem ji, bez vášně, svými bázlivým způsobem, ale moje tělo už mě napomínalo a dožadovalo se dalších ohledů. Náhlým rozchodem jsem utrpěl ránu. Neúspěch mě mohl přimět k zamyšlení, ale já jsem ho ukryl v sobě a potřeboval jsem dva roky potulování a zájmu, abych se zastavil před obličejem, který se mi měl stát novým domovem. Do Libanonu se nastěhovala válka a z lásky udělala podřadný slib, zmačkanou stránku života, který nám unikal. Země, ve které jsem nikdy předtím nebyl, mě postupně ovládala; naplnila mě svými ranami a tajemstvím a popletla mi jazyk. Darovala mi vzpomínky, ohořelé momentky, rodinné snímky, směsici pachů, vůně všech období. Země, kterou jsem si nosil v sobě, byla v demoličním stavu a pohlcovala moje věty jednu po druhé. Ticho a stud. Ta země ke mně přišla jako vlnka pěny. Oči jsem měl otevřené, jenže jsem viděl jenom utrápené obličeje. Hledal jsem v knihách mořskou modř, ale La «guerre de la montagne» ( ) 7

6 nacházel jsem jenom stěny domů v troskách. Nevěděl jsem už ani kde je má vlast, ani jak bych obnovil obraz obličeje, který mě zasáhl svou září těsně před válkou. Chodil jsem od domu k domu se svojí vášní pro poustevničení a čekal jsem na konec katastrofy. Takže válka, podle všeho občanská, si vybrala Bejrút! Jak jenom mohly arabské státy začít manévry na tomhle kousíčku tak křehké země? Byla to země složená z pochyb, nejistoty, troufalosti a štědrosti, která unikala nebo se vymykala přísnosti zadrhávajících systémů, která ale už tehdy plivala na arabské sousedy a bratry. A Mahmoud Darwich, básník, který bydlí v cestovním zavazadle, ani ne kufru, hledá domov, kde by si mohl chovat vrabce a posílat zamilované dopisy se zpáteční adresou pro případ, že by se vrátily. Je věčným tvorem dálek; pouze prochází kolem. Míjí cizí pláně, prochází se ulicemi, které nakreslí, a po cestě vyznačuje jejich obrysy, křivky a svahy. Když si usmyslí, že se zastaví, nakreslí si kamennou lavičku, odloží na ni svoje zavazadlo, na něj složí hlavu a spí. Spí a sní, s lehkou hlavou, lehkým tělem, lehkým spánkem; je stále připravený odejít, jeho cesta je nekonečná, je jejím tvůrcem, archeologem a zeměměřičem. Ve stoje, pod palbou za sebou spálil mosty. Spolu se svým národem burcuje zem a připomíná, že: Země a její hranice sahají od naší krve po naši krev. Libanon stále krvácel. Přátelé z cesty mi nevzrušeně a vesele vyprávěli, že smrt už není ta hrozná věc a že každodenní život teď klidně existuje spolu Mahmoud Darwich, le poète palestinien (1941). Son oeuvre poétique, est une véritable défense et illustration d'une terre, d'un peuple, d'une culture. Il a été exilé plusiers fois de son pays à cause de ses poèmes. 8

7 s ničením a masakry. Postupně jsem začínal ztrácet vzpomínky, které mě poutaly k této zemi. Mluvil jsem o ní, jako bych tam kdysi žil. Využíval jsem všeho toho nepořádku, abych ji svým způsobem obsadil a zasadil do ní svoje kořeny. Země, která uniká slovům. Ani dnes ještě nevím, jestli jsou to detaily, nebo to podstatné, co chybí v mém portrétu této země, který jsem si utvořil ve své hlavě. Země, která mě fascinovala svojí vášnivostí a svými výstřelky. Libanon je z těch zemí, které nejdou popsat, které odolají definici spíše než zranění. Vlastním letecký pohled zdemolovaného Bejrútu: proděravělé domy, nedostavěné budovy, vylidněné kopce, některé ulice opuštěné, jiné zavalené a moře, které se stále třpytí. Takhle jsem jej viděl z letadla, které letělo pomalu nad ním, jakoby ho chtělo ukázat skupině netečných cestujících v jeho nahotě. A život, řekněme dech země, pokračuje, i když je nasáklý krví a načernalou vodou. Den umírněně směřuje ke kopcům, ze kterých se střílí. Míjí, zatímco záblesky oslepující záře přetínají oblohu. Bejrút se přemístil ze zmučeného těla do slepé paměti. Všechno se ve mně smíchalo: láska, válka, zloba, život, beznaděj a veliká chuť zaměnit vztek za kousek snu. A tak se Bejrút, bez mého vědomí, usídlil na terasách města Fès, v ulicích Tangeru, na pahorcích staré hory. Vše se prolínalo dokonalými shodami náhod: země a její okupanti, hřbitovy a olivovníky, mořská modř a smrt s hromadnými hroby, pohled holčičky vytažené ze sutin a sevřená ruka volající o pomoc na hrstce země, nějaký muž svlečený do půli těla stoupá do svahu směrem k tangerské Kasbě a přitom proklíná otce, matku, boha, slunce a proroky. Říká se, že je to blázen, nikdo se k němu nepřiblíží, všichni se na něj dívají a čekají, až jej přijede sebrat policie, bude vyslýchán, souzen a dán do ústavu pro choromyslné v Beni Makada, u nás se posvátné hodnoty země neurážejí beztrestně, zastaví se, provokuje poklidného kolemjdoucího, plivne 9

8 mu do obličeje a pokračuje v cestě, je to mladý muž, osvícený chvilkovou jasnozřivostí, tou, která zabíjí, když se beznaděj změní v činný hněv, a z nenávisti zvedá kameny, lidé popostrčí dopředu tělo, vystavené tisícerým zraněním, jenom hlas naříká a člověk, který procházívá městem, se už nedožaduje spravedlnosti nebo lásky, ale prostě rychlé smrti, jedním rozhodným, břitkým gestem, které přikryje oči pláštěm z písku, na břicho mu položí velký kámen, osoba pojede do Tangeru, konečně oživení, trhlina, zlom v poklidném létě, postarší dvojice důchodců sedí na terase Grand Café Paříž, jsou to cizinci, dívají se na město, jak se pomaloučku pohybuje, čtou si noviny, pak přestanou a pozorují nějakého vzteklého muže, který sevřenou pěstí hrozí nebi, nerozumějí tomu, co říká, nemluví, ale řve, slyší, že často opakuje slovo pas, aha, chce odjet do ciziny, ale je to blázen, číšník jim vysvětluje, že takový obrázek je ostudou a výjimečným zjevem v jinak klidné oblasti Tangeru, špiní tvář Maroka, nevšímejte si toho, blouzní, potom se před café zastaví pro změnu nějaká žena, nekřičí, ale nervózně se dožaduje cigaret, číšník ji uklidňuje a snaží se ji odvést dál od restaurace, ona se brání a říká, že ona a její matka šlapou chodník, číšník odloží tác a uhodí ji, nikdo se nepohne, nikdo se nebouří, párek důchodců požádá o účet, Tanger už není klidné město, nějaký kluk si nese krabici na leštění bot a naléhá, aby mohl vyleštit mokasíny starého pána, číšník se vrací, je to náročný den pro všechny. Z bulváru Pasteur je vidět přístav. Všechno je klidné. Jeden člun vplouvá a jiný se vzdaluje. Z výšky Achakaru je Tanger podobný Bejrútu: bílý, schoulený, obtočený modrou barvou moře. Ale Bejrút se nepodobá ničemu. Válka ho zohyzdila. Už nemám chuť dívat se na moře ani dumat o lásce. Lepivý soumrak se snesl moc brzo, rychle, na proměňující se planinu a Bejrút je jenom mlhavou vzpomínkou. Kousek nad trosky a poraněné tváře stoupá vzhůru pověst o nesmírné pýše: je to tělo třesoucího se tvora; viděl, jak se jeho tělo stáhlo z kůže, změnilo a sesunulo na hromádku k jeho nohám, jako neforemné šaty. Šaty ušité ze třpytivých slov a ostrých vět. Jak to, že ho nějaká kniha dokázala 10

9 svléknout a obnažit, takže teď, když stojí na kopci z trosek, jeho ruce neví, co by zakryly z těla zanechaného sobě samému. Vystavené větru, vzdoruje. Občas se skloní. Znetvořila ho válka nebo zuřivost slov a hlasů? A když se octne daleko od svého utrpení, ví v hloubi duše, že pýcha, která ho ničí, mu pomaloučku bere blízké a důvěrně známé tváře, ne tváře plné lásky, ale naděje. Nechal se zatáhnout do tragédie zničené země. Uzavřený sám do sebe se už nechvěje. Je tam přítomný, pozorný k hlukům : výbuch bomby v bejrútské uličce; výbuch smíchu smíchaný se vzlykáním anonymního hlasu; auto, které prudce zastavilo; zvonící telefon; obloha; která padá jako vodopád; přítel, který se odmlčel; další, který se třese; zdi, které se přibližují. Takhle vypadá jeho přežívání. Je obydlený. Jeho tělo je jeho jediným sídlem. Láska, která se k němu přibližovala narazí na zeď. Válka ho ani na moment neopustila. XI Nohy mám rozpraskané, ruce mi ztvrdly a hlava, kterou si opírám o skrčené nohy, je těžká. Sedím na matraci z tenkého molitanu. Pod zadkem mě studí a tlačí zem. Pokoj je mrňavý, ale líbí se mi jeho čisté zdi, obílené nedávno vápnem. Na zemi je rohožka, stolička, čajník a sklenka. Tři mouchy poletují kolem. Ke mně se nepřibližují. I kdyby si na mě sedly, určitě bych je necítil. Moje tělo je natolik unavené, že se utišilo a stáhlo do sebe a přitom se zkouší zotavit se, nebo vzchopit. Přišlo z daleka. Musel jsem kráčet celé dny a noci. Šel jsem přes pole, cesty, města a země. Pěšky. Vzpomínám si, že jednou mě někdo nesl. Uvidím obraz pramene. Spojenýma rukama se snažím nabrat si do nich trochou vody. Chodidla kráčejí. Písek je žhavý. Nepřístupné obličeje se potí. Vzpomínám si na příšernou žízeň. Přistrčím pohárek a dostanu ránu palicí. 11

10 Na stoličce je čajník a sklenička s trochou čaje na dně. Dovnitř spadla moucha. Dívám se jak plave. Zkouší se vyšplhat. Spadne. Protější stěna mě zaplavuje a oslepuje svojí bělostí. Nevydržím se na ni dívat víc než pár minut. Pokoj je chladivý. Začíná svítat. Slunce je ještě daleko. Sedím, dívám se na stěny a čekám. Nečekám na nic konkrétního. Prostě čekám. Cvičím se v čekání, které k ničemu nevede, které ani nemá žádný konec. Já rozhodnu, kdy skončí. Rukou kloužu po drsné zdi. Baví mě nechávat ruku toulat se po vápně na zdi. Moje nahé tělo je zabalené v bílém plátně beze švů. Kožené sandály, také beze švů, mám položené u dveří. Jsou na nich otisky chodidel. Kůže je zčernalá. Dívám se na rohož. Je v ubohém stavu. Modlitební kobereček. Rohož, na kterou se pokládají mrtví. Jeho okraj je neurčitý. Páře se. Přejedu si vlhkou rukou po obličeji. Už týden jsem se neholil. Připadám si špinavý. Škrábu se na krku, kde jsou vousy nepoddajné. Sedím už celou noc, možná, že víc, jedno roční období. Poslouchám svoje kosti, svou krev, svůj tep, své srdce. Všechno je zticha. Nebo, lépe, cítím, že se blížím k tichu. Pomalu se přibližuji po holé zemi, po ohromné bílé mramorové desce. Ticho se rovná této zářivě bílé barvě, ze které se při dotyku s pískem stává světlo, bělost, která pálí na dotyk, záře, která přišla z nebe, unikla z moře nebo vyšla z lesa. Sedím, schoulený do sebe, dívám se do svého nitra, jako bych se skláněl nad studnou. To, co vidím už není můj obličej, ani představa, kterou jsem si mám o něm, ale kruh, který se rozšiřuje do nekonečna. Jeho střed musí být oko, písmeno arabské abecedy, číslo nebo prostě bod. Jsem lhostejný, nebo spíš hluchý k tomu, co se může stát mimo tento pokoj. Cítím se příjemně v této zamyšlenosti, kdy se moje tělo pozvolna odlehčuje. Připadám si svobodný, cítím, že bych se mohl stát tulákem po vzdálených krajích obličejů, tváří a slov. Připadám si úplně smířený s pocitem intenzívní odloučenosti, o 12

11 kterou se snažím už od dětství. Jsem tvor, který postupuje dopředu s tělem skloněným k zemi. Nikdo mě nevidí, ani neslyší. Pokoj se zvětšuje, náhle jej osvětlí paprsek světla, který neoznamuje den, ale návrat poutníků. Opírám se o zeď, obrácený ke vzdálenému, pustému moři, vlna se tříští. Vytéká snad moře a vlévá se do času, nebo je to vítr, který mě obnaží, když mi strhává bílé plátno? Přemístil se pokoj, nebo jsem já nedokázal čekat? Celá noc, celé roční období naplněné vášnivým očekáváním. Jsem v Medíně, abych se zde pomodlil čtyřicet modliteb. Ocitám se v pradávném století na počátku, ustrnulém na tomto bílém místě, které bylo uchováno nedotčené od dob, kdy ho vytvarovala materie slova. Slovo, které se stalo legendou, vyznačilo směr. Mám se ho držet, nebo si mám počkat na noc, až se otevře rukopis Zkoušky? Jsem na hranici soumraku, řekne vnitřní hlas, pečlivě uchovaný v hrudníku tvora, který se vzdal snů. Kopu díru zákop nebo hrob na kopci, odkud budu sledovat pohyb poutníků. Počkám, až usnou, nebo budou unavení a pak sejdu do prázdné Medíny, posadím se na dlaždici a konečky prstů se dotknu Prorokova hrobu. Budu sám a klidný, prost všech emocí. Neřeknu nic, protože není potřeba nic říct. Takto sem přišel poslední z Proroků zemřít, jednoho dne za velkého ticha. Vstali uprostřed noci, nedočkaví, aby už začali první z pěti denních modliteb, tu první ze čtyřiceti modliteb návštěvy. Všichni odešli, zahalení v bílém plátně, obličej napjatý očekáváním s jasnou představou očekávaného. Jedním sotva pootevřeným okem jsem je viděl, jak odcházejí a přitom si monotónně opakují několik veršů. Dostal jsem pořádný kopanec, abych se vzbudil. Nějaký hlas na mě zakřičel: Vstávej hadži! Už za dřív než za dvě hodiny se budeš modlit nejhezčí z modliteb, modlitbu dne, první ze čtyřiceti. Vstávej, jestli jsi dobrý muslim! Nad vírou musel zvítězit spánek. A nejen to. Chtěl jsem být sám a chtěl jsem vyprázdnit pokoj, kde byla nakupená zavazadla a molitanové matrace, a kde mi právě navlhlý pach spánku ostatních Les pèlerins viennent à Médine pour quelques jours pour accomplir les quarante prières. 13

12 bránil spát a normálně dýchat. Být sám v uklizeném, čistém, bílém, nahém prostoru. Měl jsem před sebou několik hodin, abych si tento prostor uspořádal po svém. Zavřel jsem oči a opřel jsem si hlavu o kolena. Jedním pohybem ruky jsem odstrčil dav; vzdálil jsem ho ze svého prostoru; držel jsem ho takto v bezpečné vzdálenosti, abych mohl zhluboka dýchat a poslouchat ticho, které po částech zaplavovalo pokoj. Chtěl jsem, aby ten prostor byl nahý a bílý. A on se vyprázdnil. Žádná překážející zavazadla, žádné sáčky s jídlem, ze kterých by vycházel dusivý zápach, žádné matrace smrdící potem, žádné ochozené a špinavé boty na hromadě v koutě, žádné hrnce plné tuku a střídky chleba, žádné světélkující umělohmotné růžence zavěšené na zdech a hlavně už žádná tlustá a špinavá těla, která chrápají, když spí, klidně si prdí, namačkaná jedno vedle druhého, poskládaná jako věci v úzké krabici, žádné podezíravé pohledy a narážky v rozhovoru, žádné bratříčkování, vnucené okolnostmi. Pokoj se stal výjimečným přístavem ticha. Byl jsem šťastný, že se mi podařil tento malý zázrak: v čistém a vyklizeném pokoji dosáhnout posvátného stavu. Ještě teď slyším ten drsný hlas: Jestli jsi dobrý muslim, vstávej! Jsem? Jsem vůbec hoden takové zkoušky? Když jsem byl malý, rodiče mně nutili, abych se modlil. Modlil jsem se ze strachu před tresty které do detailu popisuje Korán přichystanými pro toho, kdo je nevěrný, pro špatného muslima: věčné peklo, nekonečná muka, modlitby na kovové desce rozžhavené ohněm doruda Modlil jsem se bez velkého přesvědčení. Jednoho dne mi otec řekl: Modlit se znamená předstupovat před Boha, a jestli nejsi upřímný, je lepší, aby ses mu vůbec neukazoval. Tahle slova mne osvobodila. Matka mi řekla: Každá ovce visí za vlastní nohy. To znamená, že jsme před Bohem v den Posledního soudu sami. Příběh o ovci zavěšené na hřeb mě trýznil. Viděl jsem se se staženou kůží, zavěšený ve výloze u řezníka, hlavou dolů, varlata vystavená na odiv, jak čekám na možného kupce, který by Pendant la visite de La Mecque, les pèlerins doivent, après avoir accompli des différents conditions, entrer en état de sancralisation. 14

13 mě pozřel; vítr mě přijde posilnit a foukat do plamenů předtím, než mě nějaká anonymní ruka vhodí do řeřavého uhlí. Budu se nekonečně dlouho smažit, až do nepravděpodobné chvíle, kdy by Prorok Mohamed zasáhl v můj prospěch; ale proč by se měl jeho prst zastavit právě v mém směru, zanedbatelného tvora mezi miliardami ostatních, i když má muslim přednost před nevěřícím Tyhle představy mě pronásledovaly až do snu. Jedné noci se mi zdál jeden z těch zvláštních snů, které dlouze a neurčitě přesahují noc: Byli jsme ještě ve Fès, mohl jsem mít tak devět let. Byl jsem mrtvý a účastnil jsem se, usazený na hlavní větvi citroníku, který byl v jednom rohu dvora, účastnil jsem se svého pohřbu. Byl jsem bezstarostný, klidný a v dobré kondici. Díval jsem se na celou svoji zarmoucenou rodinu. Ten den bylo opravdu hezky. Dva muži ti známí umývači mrtvol s bledými obličeji mě položili doprostřed dvora na rohož spletenou ze slámy. Četli Korán a pálili kadidlo. Potichu jsem se na svém stromě smál. Všechno bylo perfektní. Byl jsem zdravý a živý a prskal jsem smíchy. Smrt byla jenom tohle: šetrné a navíc příjemné odloučení, které z nás učiní pozorovatele sebe sama. Kromě toho jsem byl přesvědčen, že jsem zvítězil nad všemi hrozbami trestu: ten, kterého položili na kobereček, byl jenom kus dřeva, prázdné prkno. Moje tělo, to byl možná kmen stromu, necitlivý, tvrdý a křehký zároveň. Já už jsem byl na druhé straně. Vyvlékl jsem z toho; nohama jsem se už nedotýkal země; unášel mě lehký vánek. Letěl jsem. Vznášel jsem se nad domem. Smrt byla víc než voňavé a lehounké dobrodružství, svoboda. Pozoroval jsem horizont. Nebyl červený, ale modrý. Slibované peklo neexistovalo! A ráj s potoky mléka a medu také ne! Můj sen ze mě udělal šťastného člověka. Bylo to tajemství, které jsem uchovával hluboko v sobě. Už žádné modlení. Jedině strach z fyzických násilností, které se na mě bdělého snesou při plném vědomí, mě pronásledoval! 15

14 Sedím a čekám. Všichni medínští muezzinové svolávají k modlitbě jedním a týmž hlasem. Hlas se zesiluje reproduktorem. Spíš zpěv než panovačné volání. Hlas je krásný. Vytáhne mě z mojí dobrovolné osamocenosti a přivádí mě zpět do pokoje tak, jak je: stěny jsou špinavé, na stropě je plísňová pavučina; nepravidelné trhlinky; špatně zatlučené hřebíky; na kterých jsou zavěšené džellaby, kalhoty a ručníky. Okno je vysoké; rám je natřený na zeleno. Matrace jsou naskládané na hromadu v koutě. Zem je přikrytá starým kobercem. Zavazadla a kufry jsou naskládané vedle dveří. Jsou zamčené velkými zámky. Jsou tam také doničené a ochozené boty. Není mi zima. Vlastně se dusím. Zpěv hlasu mě unáší daleko. Vznáším se. Letím nad obrovským zástupem na kolenou se věrných. Teď jsem nad vrcholem kopce. Bez hnutí se modlím. Modlím se očima. Tělo chce zůstat v povzdálí. Modlitba za úsvitu je krátká. Prodloužím si ji, abych se nemusel vmíchat do davu. Stojím. Ocitám se mimo pokoj. Slyším hlasy svých společníků. Vyhnu se jim, abych jim nemusel nic vysvětlovat. Jsem na terase. Rychle se rozednívá. Medína je město jakoby celé postavené stejnou ruka: maličké a nízké domky s vysokými okny, křivé uličky otevřené do dalších cest, zdi původní barvy země; na pozemcích části domů v troskách; kamení a prašná hlína. Zdá se, že ranní světlo přišlo z obilného pole nebo z nějaké řeky. Zaplavuje mě. Medína mi připomíná Fès. Seskupení domů, které vzájemně překrývají jedny druhé, nehybné, věčné, mlčenlivé. Sbírka prostých a nerozmotatelných, propletených kreseb, které se uzavřely za mlčenlivými životy. Z těchto domů nevychází ani kouř ani tančící těla. Vrátili se jeden po druhém. Každý si roztáhl svoji matraci a usnul. Překračuji je, abych se dostal do svého kouta. Dívám se na ně. Jsou spokojení. Za chvilku se zvednou, aby se najedli. Zařídím se tak, abych tam nebyl. Ten, co spí vedle mě, je vůdce bandy. Na pouť chodí už deset let pravidelně každý rok. Někdo říká, že je to obchodník, jiní si myslí, že má pravou víru. Djellaba est un vêtement musulman, à La Mecque il faut se présenter devant Dieu dans un simple drap blanc. 16

15 Nedůvěřuji mu. Říká se mu Starší. To on mě přišel vyzvednout do ohromné ohrady na letišti v Djeddahu, kde jsem byl zavřený s tisíci dalších poutníků. Čekal jsem na příchod mého určeného průvodce. Nebyl tím průvodcem, ale pravděpodobně jeho náborcem. - Nejsi náhodou syn...? zeptal se. -Ano. - Znám tvého otce a strýce. Teď zajdeme pro tvůj pas. Jednou denně to tady obejdu, abych se podíval, jestli tu není nějaký krajan, kterému bych mohl pomoci. Ve starém křesle sedí poturecku muž s velice tmavou kůží. Inkasuje clo za to, že se o vás postarají. Vzal můj pas a nedbale jej hodil do velkého jutové tašky. Při příjezdu mě tenhle chaos šokoval. Později jsem si zvykl. Byl jenom zdánlivý. Jedním okem počítá bankovky a druhým kontroluje seznam poutníků. Z počátku jsem byl úplně ztracený. Nedařilo se mi zbavit se strnulosti, která se mě zmocnila. Vůbec jsem se nevyznal ve zmatku barev, hluku a prachu. Vypadal jsem jako směšný turista, vystrašený uprostřed cizí fauny, která se tam cítí obzvlášť dobře a k tomu má dobrou náladu. Afričané tam byli po celých rodinách: děti a ženy seděly na zemi a chystaly se k jídlu uprostřed letiště. Lhostejní a dokonce povýšení, úplně ve své kůži. Jedni se modlili někde v koutě, další spali, jiní poslouchali rádio. Všichni klidně a blaženě čekali. Kromě mne, který jsem se odmítal vmísit do davu a zapomenout na svoji osobu maloměšťáčka přizpůsobeného západu. Říkal jsem si, že Maroko je daleko, a že to je opravdu Daleký západ, cizí tomuto hlučnému Orientu, kde poušť a její písky, tváře a strohost zasahovaly i do rozbouřených měst, měst z dávných časů, poznamenaných věkem. Poutníkům to nevadilo, byli šťastní, že mohou chodit po svaté zemi, i když jim 17

16 chyběla hygiena, i když je popostrkovali, i když na nich rýžovali a zneužívali jejich zapálení, jejich zaslepené víry. Je to zvláštní! Víra oddělovala poutníky od těla. Já jsem se však křečovitě držel toho svého Neopouštěl jsem ho ani na vteřinu. Zachytil jsem se tam ze strachu, že budu unesen snem o snu, otevřeným a věčným okem počátku, ozvěnou hlasu, který jsem držel uvězněný v temnotě studny, slovem vyskládaným z kostí zanechaných při vstupu do Medíny, rytířem, který zemřel žalem ze zrady a kterého není radno přivolávat, vanutím písku smíchaného se vzácnými a otrávenými krystaly, zvířetem, které do Medíny nesmí, ale přesto se mu jednou do roka podaří přejít za soumraku hranici; držel jsem svoje tělo sevřené proti sobě kvůli obavě, že budu zmítán ode snu ke snu, z kopce na horu, vydán napospas tvářím, které vyšly z propasti, že mě pošlapou shrbená a slepá těla, s hlavou vztyčenou k nebi, ochočená silným pouštním světlem. To je ta náboženská horečka, dychtivost v odevzdání se. Sedím. Hlavu si opírám o kolena. Oni klidně spí a chrápají. Na jejich víčka se snesla ruka Medíny. Podřimují s měšcem pod polštářem. Nevzpomínám si už, jestli jsme spolu mluvili, jestli se naše tváře setkaly a srdce otevřela. V mé paměti je díra, zapomněl jsem jména a tváře, věci, které jsme společně podnikali. Jednou jsme se společně modlili v pokoji v namačkaných úzkých řadách. Musela to být odpolední modlitba, ta poslední, kterou se můžete modlit za mrtvého; klečel jsem maličko v ústraní a držel jsem se vzadu. Osm dní. Osm nocí. Nadešel čas čtyřiceti modliteb. Medína leží na dlani jedné ruky, která má jednoduché, zřejmé a čisté čáry. Na průsečíku přímky Času a Osudu je hrob Proroka Mohameda. Citadela v poušti. Malá, nenápadná, zamíchaná mezi nízké domky. Navštívil jsem ji v noci: musel jsem překračovat těla spící na samé zemi a nejeden sen, abych se dostal až na práh nahého, vznešeného a neuchopitelného místa. Podíval jsem se a nic jsem 18

17 neviděl. Třásl jsem se já, nebo to byla zem, která se pohybovala pod mými váhavými, nemotornými kroky? Byl to hluboký, vzdálený strach z naprosté samoty, který se ukazoval na ciferníku obřích hodin naproti mě, blízko hlavního pilíře? Bylo to mlčení města, matky a duše všech měst, nebo nahá úzkost odrážená v zrcadle, zatímco jsem si myslel, že zemřela někde poblíž dun? Vyšel jsem z mauzolea z posledního domu po špičkách a vrátil jsem se do pokoje sbalit si věci. Všichni už odjeli. Další čekali na chodbě, aby se do té sotva vyvětrané místnosti nastěhovali. Moji společníci se rozešli. Byli už na cestě do Mekky. Rád bych tam jel, jako předkové, na hřbetě velblouda. Měl jsem na výběr mezi společným taxi a letadlem. Chtěl jsem přijet do Mekky uprostřed noci. Stejně jako Medína, je to město, které musíte objevovat postupně, za úsvitu, právě ve chvíli, kdy noc pomalu ustupuje a den zvolna přichází. Až do Djeddahu + jsem letěl letadlem a pak jsem si v noci na příjezd do Mekky vzal taxi. Město vydalo podivnou vzpomínku na úsvit: je to vzpomínka na město zaplavené bytostmi, které procházejí. Která ruka by se ho mohla dotknout, ne uchopit ho nebo jej sevřít, ale právě jen se k němu přiblížit, aniž by jej probudila? Mekka je jistě živější, krutější a krásnější v představách slepců. Medína se nachází v dlani jedné ruky nebo v hliněné misce. Mekka existuje v čase, vystavěná v legendách, sotva je to město. Nemůžete ji vidět. Ti, kdo se tam dostanou, mají pocit, že ji vidí a dokonce, že v ní byli. Nedosažitelná. Bylo by lépe pozorovat ji z povzdálí a vykládat ji jako záhadu, považovat ji za neproniknutelné tajemství. Dlouho jsem se potuloval v jejích uličkách. Měl jsem pocit, že tam ani nejsem, že jsem jinde, nehmotný, že nejsem nic, ani vítr. Nepřítomnost. Průhlednost. Dlouho jsem chodil, abych našel pramen a horu. Potkal jsem + J ai trouvé aussi la forme Jiddah, et même un transfert en tchàque = Džidda 19

18 jenom zmatené nebo zaslepené pohledy, uhranuté nebo poblouzněné závratí, trpící halucinacemi, ale šťastné, posedlé světlem a city. Průvodce a jeho rodina bydleli na terase. Zbytek domu, pokoje, komora, chodby a dokonce schodiště, byly pronajaté poutníkům. Objevoval se zřídka. Posílal za námi mladé jemenské učně. Byl vychytralý, ten starý průvodce, velký, štíhlý, vyhublý. Druhem lidí, kteří přijížděli až k němu, nejspíš povýšeně opovrhoval. Shora, ze svého stanu, zřízeného na terase, dával příkazy, dělal účty a vládl jako neviditelný pán. Mluvil málo a tichým hlasem. Nenápadně jsem ho pozoroval a všiml jsem si, že tohoto člověka pouště zajímají jedině peníze, nicméně se bál hromů a blesků svých čtyř dcer, které vedly účetnictví. Sedím na skále, na vrcholu hory Arafa. Čekám na západ slunce. Jsem sám. Já a skála a asi milion duší, v stoje, s pohledem upřeným k nebi. Obklopují mě zástupy lidí, které nevidím. Dívám se na skálu a nedaří se mi rozeznat jakou barvu má země. Nechávám se zaplavit vůněmi ze svého dětství. Asi to není nejvhodnější chvíle, ale stejně se ohlédnu přes rameno a vidím znovu citroník uprostřed dvora. Není to vhodné místo k tomu, abych se sklonil nad hlubokou studnou. Asi tak jeden milion poutníků jde na setkání s Bohem, v neudržitelném tichu. Já zkouším zmizet, nebo usnout na kameni. Hned jak slunce zmizí za horu, složené ruce se vztáhnou k obličeji a přinesou lidem zpět světelný závoj. Poutníci seběhnou horu a já se s nimi vydám také hledat světlo. Tohle asi bude ta milost. Nakonec jsem sklopil oči a pak jsem je zavřel. Vmísil jsem se do davu, se vztyčenou hlavou a nepřítomným pohledem. Už nejsem sám. O to ostatním co se stalo pomlčím. Un rite qui commémore Hagar, la seconde épousé d'abraham. 20

19 Večer předtím jsem přespal ve stanu blízko Mimanu, nedaleko hory Arafa. Spal jsem neklidným spánkem, přerušovaným modlitbami nad starým lidmi, kteří zemřeli vyčerpáním, pod nohama zaslepeného davu nebo právě umírali na úpatí hory. Smrt často obcházela kolem, na jedny se smála, druhými pohrdala, suverénní i mírná, potkávala jenom srdečné úsměvy, netečné k jejím štědrým a rázným gestům. Hladila oči, které vyhasínaly ve stavu posledního štěstí, protože budou přikrytí stejnou zemí, po jaké před čtrnácti sty let kráčel Prorok. Spal jsem lehkým a hlubokým spánkem zároveň, na velké osušce rozložené na vlažném písku. Byla to vidění, nebo sny? Obrazy shonu, které jsem pořídil tady nebo jinde: Neklidné a různorodé shromáždění. Přátelé tvářící se přísně, staří známí ze třídy, zamaskovaní neznámí, pestré obrazy na vyhaslém nebi. Přichází ke mně člověk a říká, že je herec. Vypravuje mi film, ve kterém hrál. Z jeho úst vycházejí barevné obrazy. Na širokém plátně vidím scény, které mi popisuje. Neslyším slova. Pokouším se sledovat rytmus obrazů, které se střídají ve velké rychlosti. Začne mi vypravovat další příběh, s jinými postavami. Na stejné plátno se teď vrství strohé ale nejrůznější záběry. Herec přestane mluvit; plátno se vyprázdní. Muž zmizí. Jsem sám v tom filmu: komparzista, který čeká ve frontě před nějakým úředníkem s obličejem mého průvodce po Mekce sedí na trůně pod egyptskými pyramidami. Předložím mu svoji tabulku plnou hieroglyfů. Neřekne nic, uchopí ji a položí na hromádku desek s Koránem. Je strašně teplo... Zvednu ruku, abych si jí přejel po čele a všechno se zastaví. Přátelé a tváře ze začátku se podobají. Ocitáme se ve velkém domě ve Fès. Dávají nám najíst. Jídlo z krupice nebo z rýže je rozložené na velkém lůžku se nebesy. Dostanu za úkol obsluhovat hosty. Mám jenom kávovou lžičku. Nedaří se mi plnit talíře, které mi nějaké ruce podávají. Jídla na lůžku neubývá. Postel z kuskusu. Mezi tím množstvím jídla a mnou je dřevěná bariéra. Nakloním se. Bariéra se rozbije. Neupadnu, ale cítím se volně, jako zbavený nějaké dřiny nebo neproveditelné práce. Přiblížím se k posteli a naberu si do ruky krupici. Když si ji nesu k ústům, 21

20 stanou se z ní kamínky z křemene. Do jednoho kousnu. Chutná po lékořici. Přiblížím se ještě víc a objevím tam jenom naskládané kameny. Mezi dvěma dlaždicemi se vynoří muž v šedém obleku. Vyskočí rychle a živě. Dívám se na něj. Pozoruje mě, jako bychom se znali. Poznávám jeho obličej; nějaký vnitřní hlas mi říká: To je ten angažovaný básník! Všichni ostatní už odjeli. Jenom dva muži tam ještě zůstali s prázdnými talíři v rukou. Upřeně mě pozorují a pokyvují hlavou, jakoby mi chtěli říct, že muž, který právě vyklouzl mezi kameny byl opravdu ten angažovaný básník : Rázná gesta, stručná řeč, šedivý klobouk, zasmušilý obličej, důstojná chůze. Smutný obrázek. Žádná známka humoru. Neřekne ani slovo. Otočím se a octnu se znovu na poušti, mě tolik blízké. Písčiny z červeného písku se pohybují jako vlny. Vznáším se nad tímto prostorem a potkávám osoby visící na nebi za neprůhledné vlákno. Díváme se na sebe. Poznáváme se. Angažovaný básník zmizel. Vrátil se žít mezi kameny. Je sevřený mezi dvěma křemeny. Postel z kuskusu už tam není. Jsem sám a v rukou svírám svůj sen. Umiňuji si, že si ho budu pamatovat, abych ho mohl vyprávět. Nějaká stará žena se ke mně nakloní a říká něžně: Hadži, je čas se modlit! Vyjdu ze stanu a kráčím po písku jdu hledat jedenadvacet kamínků. Protože zítra tak jako všichni půjdu kamenovat Satana. Lapider des stèles symbolisant Satan. 22

21 III. Tahar Ben Jelloun Tahar Ben Jelloun est l écrivain et poète marocain de langue française le plus célèbre aussi bien au Maghreb qu'en Europe. Il est né en 1944 à Fès, au Maroc. Il passe son adolescence à Tanger. Il étudie la philosophie à Rabat. A 1966 ses études de philosophie sont interrompues, il passe 18 mois dans un camp militaire. C est là qu il commence d écrire. Après le retour, il enseigne dans des lycées à Tétouan où il collabore au Magazine Souffles (il y publie sa première poème), puis à Casablanca. En 1971, à la suite de l arabisation de l enseignement, il décide de venir à Paris pour faire une thèse de troisième cycle en psychologie. Il publie en 1972 un recueil de poésie, puis son premier roman Harrouda l année suivante. Edité par le légendaire Maurice Nadeau, il a trouvé des admirateurs en Roland Barthes et Samuel Beckett. Il collabore régulièrement au journal Le Monde. A 1975 Maurice Nadeau publie deuxième roman de Ben Jelloun La réclusion solitaire. D autres romans se succèdent : L'enfant de sable (1985), La plus haute des solitudes (1987) connaît un succès surprenant. Avec le Prix Goncourt pour La Nuit sacrée en 1987, il devient le Marocain le plus connu en France. Il intervient dans les problèmes de société Le racisme expliqué à ma fille (1998) ce essai est né des questions que lui posait sa fille Mérième. En mars 2003 il publie un livre de nouvelles autour du thème de l'amour, l'amitié et la trahison sous le titre Amours sorcières. Ses livres sont traduits en plusieurs langues. L'enfant de sable et La nuit sacrée ont été traduits dans 43 langues, les autres ouvrages sont traduits dans une quinzaine de langues. À part les romans, la poésie, les nouvelles, il écrit aussi des essais sur des thèmes sociaux et continue sa collaboration avec les journaux, surtout à l'étranger. 23

22 Son œuvre manifeste un vrai art de saisir tous les aspects de la tradition et de la culture maghrébines en une symbiose singulière avec la vie quotidienne et les problèmes sensibles de la société. Il met en scène des sujets tabous ou des êtres exclus de la parole (prostituée, immigré, fou). Ses personnages font émerger un langage interdit, en relation avec le corps, la sexualité ou le statut de la femme. D autre signe de son style unique c est une écriture chaotique avec la discontinuité, qui rend le récit moins compréhensible. En utilisant souvent des symboles (langage et corps, sable et source, silence Fès, Tanger, désert ). Dans son premier roman, Harrouda, il utilise déjà tous les signes typiques de son oeuvre prochaine il le compose des fragments dont chacun représente un genre différent (poème, autobiographie, réflexion philosophique ). C est la première fois qu il utilise les symboles, métaphores, qui sont devenue des images constamment présentes à ses livres. L écrivain public Dans les sociétés traditionnelles l écrivain public c est celui, qui rédige lettres, requêtes et formulaires pour ceux qui ne savent pas écrire. Dans ce récit Tahar Ben Jelloun est celui qui prête sa voix à ceux qui ne «peuvent pas parler». Comme il avise au début dans la préface il n est qu un «scribe» ne reproduisant pas très fidèlement la vie d un homme qu il connaît et dont la vie il voulait saisir. Et il avoue aussi de ne pas respecter l ordre chronologique et d inventer de façon qu il ne sait plus ce qui est vrais. 24

23 IV. Analyse L objet de mon analyse, divisée en deux chapitres un consacré à la forme grammaticale, l autre au léxique est de mettre en évidence ce qui rend Tahar Ben Jelloun un écrivain exceptionnel. 1. Le caractère général du texte Les deux chapitres que j ai traduits proviennent d un récit autobiographique. En même temps ils se caractérisent par certains traits différents d un texte autobiographique. Son texte narratif et rétrospectif alterne avec des passages descriptifs et méditatifs. Souvent après une indication d action succède une description de ses sensations visuelles et de ses sentiments. Je dirais qu il est aussi itératif au sens qu il y a certains motifs qui se répètent. L auteur ne s efforce pas à raconter les épisodes en ordre chronologique mais juste au contraire tente à mettre devant les yeux du lecteur une image fragmentée dont le trait principal est sa discontinuité. Le thème fondamental de cet extrait est le déplacement (dans l espace, dans ses relations, dans ses pensées). À ce but l auteur soumet la segmentation du texte et aussi le choix du lexique. 2. Formes grammaticales du verbe 2.1 Personnes verbales Presque le texte entier est une narration subjectivisée à la première personne je (sous ses différentes formes : pronom personnel, adjectif possessif) ce qui exige la construction verbale personnelle. Il ne s identifie à ses compagnons, 25

24 ni n utilise jamais nous. Il ne suppose pas non plus un interlocuteur auquel il puisse parler. Dans un cas où le narrateur ne prend pas part à l action racontée, l auteur utilise la forme on - ainsi la personne se trouve neutralisée. C est un moment insolite où le narrateur oublie pour un instant son je et ses sensations en observant le mouvement de la rue (p ). L histoire semble se raconter elle même : «On attend que la police vienne le ramasser, il sera interrogé, jugé et mis dans l asile d aliéné de Beni Makada, on n insulte pas impunément les valeurs sacré du pays, il s arrête, provoque un passant paisible...» Au juste toute cette histoire crée une image qui est très habilement incorporée dans une description de Beyrouth. Il faut mentionner un trait typique du livre. Après certains chapitres la personne du narrateur change ou plutôt il n est plus présent sous la forme de je. Ici, dans le texte on le trouve à la fin du chapitre X. À la place du narrateur précédent succède un autre, quelqu un qui commente et prévoit en se servant de la troisième personne : «Au-delà des ruines et des visages meurtris, monte la rumeur d un orgueil démesuré : c est un être qui tremble; il a vu sa peau s écorcher...» (p.136) 2.2 Temps et modes Pour mon travail, j ai choisi deux chapitres d un récit autobiographique dont l auteur prévient que la chronologie n a pas d importance. Un des traits typiques de ce texte est son éparpillement. La narration alterne avec des passages méditatifs. Si on voulait dire en une phrase ce qui s y est passé, on aurait peut-être du mal à l expliquer. Mais cela ne signifie pas qu il soit pauvre en temps verbaux. L auteur profite du riche système verbal français avec une grande application pour pouvoir passer d un plan à l autre et différencier toutes les nuances. Comme tout récit autobiographique il joue sur deux plans temporels : celui de la narration, celui de l histoire racontée. 26

25 Présent Le temps le plus utilisé, c est sans doute le présent et j ai distingué plusieurs variations de son emploi. Le chapitre dix commence par la phrase «Je ne tiens pas en place.» (p.130) Et continue : «Je suis fatigué... Je rêve... Je crains... Je continue de me déplacer...» Ce qu on peut regarder comme un incipit un résumé et même explication de l histoire qui suit. C est le présent qui nous renvoie au temps de l écriture le présent d énonciation. «Je pense encore à cette fille de dix-sept ans...» (p.130) il lui sert de point de départ pour raconter une histoire d amour. Il se sert de ce présent plus loin en décrivant le Liban, il y insère en plus l adverbe aujourd hui comme l autre référence du moment d écriture : «Je ne sais pas, aujourd hui encore, si ce sont les détails ou l essentiel qui ont manqué au portrait que je me faisais dans ma tète...» Et «De Beyrouth démolie, j ai une vue aérienne.» (p.134) Je crois pouvoir classer deux exemples que je viens de donner aussi comme le présent itératif : «Je continue de me déplacer... Je pense encore à cette fille de dix-sept ans...» Il y a un lieu où le scripteur le scribe entre, lui aussi, dans le récit et se fait commentateur. D un coup le récit est interrompu, le scripteur parle du héros en troisième personne : «Lorsqu il se retrouve loin de ses passions, il sait au fond que l orgueil qui le mine lui retire peu à peu les visages proches...» (p.136) J ai révélé quelques phrases avec la valeur gnomique du présent c est-à-dire qui ont une vérité générale : «Le Liban... Un pays qui échappe aux mots» et «il est de ces pays qui ne s écrivent pas, qui résistent plus a une définition qu à une blessure.» (p.134) Un proverbe arabe prononcé par sa mère : «Toute brebis n est suspendue que par sa propre patte.» (p.142) Et un conseil de son père : «Prier, c est être devant Dieu, et si tu n est pas sincère, il vaut mieux ne pas te présenter du tout.» (p.142) 27

26 Le présent historique, qui a pour but de nous présenter les faits comme s ils nous étaient contemporains, prédomine. J ai distingué son emploi dans trois situations différentes : soit dans des réflexions soit pour raconter une épisode soit pour commenter l histoire. Dans le premier cas : «Mes pieds sont fêlés, mes mains se sont endurcies,... je suis assis... Je regarde et j attends, je n attends rien de précis...» (p.138) je crois l auteur veut amenuiser la distance entre le temps de l événement et celui de la lecture, il veut approcher au lecteur ses sensation. Et dans l autre cas, outre qu il situe le lecteur juste au milieu d action, il donne l impression d une action très vive et animée. De plus il souligne ce dynamisme avec des phrases très courtes qui se succèdent à grade vitesse et ne sont séparées qu avec virgule : «...il s arrête, provoque un passant paisible, lui crache à la figure, et continue son chemin...» (p.135) En traduisant le présent historique j ai trouvé convenable utiliser aussi le présent en tchèque pour que je puisse le distinguer des autres temps passés. Imparfait L imparfait peut avoir une valeur soit durative soit itérative. Comme un temps imperfectif, l imparfait présente le procès dans son déroulement. Le meilleur exemple en est un souvenir d un rêve que l auteur a fait comme enfant : «... nous étions encore à Fès et je devais avoir neuf ans. J étais mort et j assistais à mes funérailles... j étais serein... Je regardais toute ma famille accablée» (p.143) En faisant des descriptions des choses accoutumés l auteur se sert de l imparfait itératif aucun ordre n'est établi, les actions se mêlent ; on n'est d'ailleurs pas loin de la description : «Le guide habitait sur la terrasse. Il apparaissait rarement.... il donnait ses ordres, faisait ses calculs et régnait...» (p. 149). Nous pouvons voir l imparfait itératif, quand l auteur 28

27 constate ses manières : «Ainsi je laissais les choses arriver jusqu à moi, et quand elles me quittaient je ne faisais rien pour les retenir.» (p. 131) Comme l imparfait qui désigne des circonstances, il apparaît auprès du passé simple ou passé composé : «Je l éloignai de mon espace; je la tenais ainsi a distance...» (p.141) Moins souvent l imparfait est utilisé dans les propositions hypothétiques : «Même si elles venaient à se poser sur moi je ne les sentirait certainement pas.» (p.138) «Si tu n est pas sincère, il vaut mieux ne pas te présenter du tout.»(p.142)» Je suis assis, regardant au fond de moi comme si j étais au-dessus un puits.» (p.140)» Il m observe comme si nous nous connaissions.» (p.152) L imparfait employé dans le discours indirect correspond à un présent dans le discours direct : Je me disais que le Maroc était loin (p.146) Plus-que-parfait L emploi du plus-que-parfait signale l action accomplie, qui a fini avant une autre action passée. Et il n apparaît que rarement : «La guerre s était installé au Liban... Ce pays où je n étais jamais allé m envahissait...» (p. 132) «Je revins à la chambre - Ils étaient tous partis.» (p. 148) Passé simple L emploi du passé simple n est pas aussi fréquent que celui du passé composé. Il est utilisé à coté des autre temps passés. C est lui qui donne des informations nouvelles et importantes et qu il présente comme des faits. «Ils se sont levées... Ils sont tous partis... je les ai vus partir... Un pied lourd me donna un coup pour me réveiller. Une voix me cria...» (p.141) 29

28 Passé simple crée un cadre temporel, il joue alors un rôle très important. Nous pouvons bien le voir sur la phrase : «Une nuit je fis un de ces rêves étranges.» (p.143) Elle introduit une narration de son rêve à l imparfait. Passé composé Dans ce texte autobiographique le passé composé est employé comme un passé perfectif, antérieur au présent de l écriture. Contrairement au passé simple c est le temps qui reste en correspondance avec le moment présent de l écriture. À cause de cela l auteur peut finir une histoire toute racontée au passé simple par un le passé composé : «Je fus amoureux d elle... Elle me fut retirée...par une brute qui l enferma dans un appartement... Je ne me suis point battu pour elle. Cela me faisait mal.» (p. 131) Je crois qu en utilisant le passé composé il veut peut-être dire que cela lui fait mal encore aujourd hui. Et cette structure se répète plusieurs fois aussi en combinaison avec le présent historique ou l imparfait. Le futur simple Le futur simple est utilisé avec la valeur du futur historique : «On dit qu il est fou, personne ne l approche on le regarde on attend que la police vient le ramasser, il sera interrogé, jugé et mis dans l asile d aliénés...» (p.134) Comme je traduis le présent historique avec le présent, j étais obligée utiliser le futur en tchèque pour le futur historique en français. De la même façon je traduis aussi le futur antérieur dans la phrase : «il aura fallu deux années de vagabondage et de complaisance pour m arrêter devant un visage qui allait être ma nouvelle patrie.» 30

29 Conditionnel présent Le conditionnel présent apparaît dans la concordance de temps : «Je me voyais,..., attendant un éventuel acquéreur qui me dévorerait, le vent viendrait me reconstituer...». (p.142-3) et il aussi exprime dans le texte la possibilité, l invraisemblance ou la conséquence d une condition. Subjonctif Un subjonctif assez important se trouve au début du chapitre X. C est le lieu où le narrateur justifie son déplacement par la crainte de rester sur place :»je crains qu une fois sur place je perde de vue les raisons de ce rêve et m ennuie beaucoup.» (p.130), Le subjonctif suit le verbe attendre :» on attend que la police vienne le ramasser» (p.134) À part l indicatif qui prédomine les autres modes n apparaissent qu exceptionnellement. Quelle en est la cause? Je crois que l auteur les omet intentionnellement (et avec soin), il n y a pas de place pour eux dans son récit qui nous offre un discours descriptif. 2.3 Discours rapporté Comme l histoire entièrement narrée à première personne du singulier, l auteur n y introduit pas intentionnellement le discours rapporté. Son discours se manifeste par un emploi spécial du discours direct qui n est pas introduit et qui est intercalé directement dans le texte. Ainsi pouvons-nous voir tout d abord le discours indirect et puis aussi le direct dans l épisode qui parle d un 31

30 homme fou. Bien que le discours direct ne pas marqué avec les guillemets. L épisode se compose des phrases juxtaposées où l auteur a inclus les paroles du garçon de café :» le garçon de café explique que cette image est une honte, une exception dans le paysage serein de Tanger, il salit le paysage du Maroc, ne faites pas attention, il délire.» (p.135) Plus loin est la phrase : «ah, il veut partir en étranger» qui pourrait être l intervention du narrateur aussi bien qu un discours direct. L usage du discours direct dans deux exemples suivants est tout à fait différent. Il figure dans les paroles très importantes qui ont influencé l enfance et la vie du héros ceux des parents («Prier c est être devant Dieu, et si tu n est pas sincère, il vaut mieux ne pas te présenter du tout.» p.142), et il surgit aussi dans un dialogue, le seule dialogue qu on peut y trouver, on dirait complètement sans valeur avec son guide à La Mecque»Ne serais tu pas le fils de? Me dit-il. Oui.» (p.145) Un autre discours direct se répète anaphoriquement dans le texte avec de petites modifications une fois c est une voix désagréable qui parle l autre fois une voix douce d une vieille femme.»une voix me cria Lève-toi Hadj! Dans moins de deux heures tu feras la plus belle des prières, la prière de jour, la première des quarante! Lève-toi si tu es un bon musulman!» (p.141) J entends encore la voix rauque : «Lève-toi si tu es un bon musulman!» (p.142) «Une vieille femme se penche sur moi et me dit avec douceur Hadj! C est l heure de la prière!» (p.152) Ceci est un des moyens fréquents avec lesquels il aime connecter le texte. 2.4 Phrase Pour ce qui est de l utilisation et de la construction de la phrase, certains phénomènes hors du commun sont manifestes au premier regard. 32