GLOSTER GLADIATOR. Obsah. Ivo Pejčoch

Transkript

1 GLOSTER GLADIATOR Ivo Pejčoch Obsah Obsah 1. Zrození válečníka 5 2. Nasazení 1 v britských barvách Nasazení 2 služba u zahraničních uživatelů Esa v kabinách Gladiatorů 81 Dodatky 1. Základní technické údaje Výroba Gladiatorů Sestřely na Gladiatorech Barevná příloha Gladiatory v muzeích Gladiator jako model Knihy o Gladiatorech 94 Rejstřík 95

2 NASAZENÍ 1 V BRITSKÝCH BARVÁCH u Bet Fulk. Ti se nalétávajícím stíhačkám bránili palbou z pušek a zasáhli letoun Sgt. Tebbse, který narazil do země. Letoun byl zničen a pilot těžkým zraněním podlehl. Gladiatory a Hurricany V polovině roku 1938 dostala Gladiatory také 85. peruť v Debdenu, která disponovala i novými Hurricany. V té době se Gladiatory objevily i ve stavu 25. perutě v Hawkinge. Ještě před zahájením druhé světové války však začaly přicházet tolik očekávané jednoplošné Hurricany, které postupně dvouplošníky v první linii nahrazovaly. První přezbrojila na jednoplošník 56. peruť v květnu 1938, následovaly 73. a 87. peruť v červenci a 85. peruť v září. Tehdy stála Evropa před krizí, hrozící vypuknutím války v samém srdci kontinentu. Mnichovská krize byla nejen prověrkou odhodlání britské a francouzské politické reprezentace dodržet spojenecké smlouvy, ale i schopnosti Velitelství stíhacího letectva (Fighter Command) zabezpečit vzdušný prostor nad Albionem. V září 1938 mělo v první linii dvě perutě Hurricanů, pět perutí Gladiatorů (25., 54., 65., 72. a 80.) osm perutí Gauntletů, tři perutě Fury a tři perutě se stroji Demon. Další dvě perutě Gladiatorů (3. a 80.) byly v té době v zámoří. Po ukončení krize ostudnou Mnichovskou dohodou kladlo velení letectva velký důraz na zvětšení bojové kapacity vzdušných sil. Vzhledem k tomu, že výrobní závody Typická scenerie z období krátce před vypuknutím války. Stříbrné Gladiatory s pestrobarevným markingem, označujícím příslušnost k peruti. V tomto případě šlo o žlutou a modrou barvu, symboliku 73. perutě. Všimněte si demontovaných předních částí vrtulových kuželů a otevřených krytů kabin nedokázaly rychle dodat potřebný počet Hurricanů a Spitfirů, došlo k reorganizaci za účelem nejlepšího využití stávajících strojů. Perutě, vyzbrojené Gladiatory, byly určeny k protivzdušné obraně britské metropole, stroje vyřazené od jednotek, které obdržely nové jednoplošné letouny, se zařazovaly k nově utvořenému Pomocnému letectvu (Auxiliary Air Force, AuxAF). První perutí AuxAF, jež typ obdržela, byla První jednotkou Královského letectva, jež dostala Gladiatory do výzbroje, byla 72. peruť, která používala ve třicátých letech jako svůj typický znak kombinaci červené a modré barvy na trupu a křídlech Mimo Británii V předválečném období obdržely Gladiatory také jednotky, určené k službě mimo samotné britské ostrovy. K obraně klíčového Suezského průplavu sloužila 33. peruť se základnou v Ismaílii, která byla na Gladiatory přezbrojena v únoru 1938, do té doby používala bombardovací stroje Hart. V květnu ji v oblasti posílila 80. peruť. Třiatřicátá peruť pod velením S/L McGregora hlídkovala i nad Palestinou a účastnila se v té době potlačení povstání domácího arabského obyvatelstva. To probíhalo v letech a nabylo formy guerillové války. Gladiatory využívaly předsunutého letiště Ramleh a mezi zářím a prosincem absolvovali její piloti celkem 1850 letových hodin. Během akcí ostřelovali kulomety skupiny povstalců nebo ničili jejich zásobovací kolony. Válka proti jen lehkými zbraněmi vyzbrojeným Arabům však nebyla bez rizika, neboť i zastaralé pušky mohly být nízko letícím strojům nebezpečné. Piloti se o tom přesvědčili například 10. listopadu 1938, kdy pětice Gladiatorů, vedená S/L McGregorem, zaútočila na soustředění rebelů Čtvrtý dokončený Gladiator Mk.I (K6132). Stroj byl v únoru 1937 přidělen 72. peruti

3 NASAZENÍ 1 V BRITSKÝCH BARVÁCH bombardérů Fiat BR.20 a S.79, doprovázených třiceti stíhacími stroji. Britové nárokovali sestřelení pěti Fiatů CR.42 Falco a dalších pěti Fiatů G.50 letouny 112. perutě a dalších čtyř CR.42, jednoho G.50 a jednoho bombardéru Savoia Marchetti S.79 Sparviero letouny 80. perutě. Italové však ve skutečnosti přišli jen o osm strojů. Naopak italští letci tvrdili, že připravili protivníka o sedm strojů, reálné číslo bylo však jeden jediný Gladiator Mk.I F/L Abrahama, který musel použít padáku. Šestého dubna 1941 zahájily úder německé ozbrojené síly a jejich postup přiměl 112. peruť ke stažení z ohrožené základny Yanina a přemístění na letiště Hassani nedaleko řecké metropole. Dne 22. dubna 1941 pak peruť zahájila ústup na Krétu, kde její stroje využívaly základnu Heraklion. Účast britských stíhacích dvouplošníků na bojích nad Balkánem skončila. Během operací si 112. peruť připsala 45 ověřených sestřelů. Krátká epizoda na Krétě Letouny 112. perutě přejaly část odpovědnosti za protivzdušnou obranu Kréty a dosáhly v oblasti ostrova několika sestřelů, stále více se však ukazovalo, že při utkáních s moderními stroji nepřítele je dvouplošník do značné míry deklasován, jeho reálná bojová hodnota průběžně klesala. Než Němci zahájili odvážnou výsadkovou operaci a ostrov ovládli, dostala 112. peruť pokyn k přemístění do Egypta a na bojích se již nepodílela. Na africkém kontinentu byla v následujících měsících přezbrojena a od července létala do akcí již se zbrusu novými Tomahavky, dodanými z USA. Sea Gladiatory ve Středomoří Operace palubní varianty Gladiatoru v oblasti Středomoří jsou spojeny s letadlovou lodí HMS Eagle, z níž operovaly Sea Gladiatory 813. perutě především jako prostředek protivzdušné obrany a vzdušného hlídkování. Letoun Cdr. Charlese L. Keighlye-Peache zachycený při přistání na HMS Eagle. Pilot měl na tomto letounu dosáhnout 3,5 jistého a jednoho pravděpodobného sestřelu. Vzdušná válka nad Balkánem Na sklonku léta 1940 bylo zřejmé, že Mussolini se rozhodl pro útok proti Řecku, britské velení tedy reagovalo posílením obrany balkánského spojence dvěma perutěmi Gladiatorů a třemi vyzbrojenými bombardéry Blenheim. Letouny se však do země dostaly až po začátku italské agrese, zahájené 28. října Dne 17. listopadu přilétlo sedmnáct Gladiatorů Mk.II 80. perutě pod velením F/L Pattlea. Peruť přistála na letišti Eulesisi u Atén, odkud se již 19. listopadu přesunula na základnu Tríkala. Ještě toho dne došlo k boji se stíhacími CR.42 z 169 Gruppo a Fiat G.50 od 24 Gruppo. Britové nárokovali sestřelení devíti strojů, Italové podle svých údajů ztratili jen čtyři. K velkému střetnutí došlo i 21. prosince, kdy deset Gladiatorů zaútočilo na formaci šesti bombardérů Cant Z.1007 Alcione z 47 Stormo, doprovázených patnácti stíhacími CR.42 od 160 Gruppo. V divokém boji byl sestřelen letoun S/L W. J. Hickeye, který ještě dokázal neovladatelný vrak opustit na padáku, ale přesto zahynul. Obě strany pak hlásily naprosto protichůdné cifry vítězství. Pro bojové akce využívali piloti také základny Yanina (Ioannina) a Larisa. Všechna tři letiště měla nouzový charakter, s nezpevněnými travnatými drahami, ze kterých byl provoz v podzimním období problematický. Poškozené stroje se musely složitě dopravovat do Atén, kde byly umístěny opravárenské dílny. Přesto Britové vedli úspěšnou leteckou kampaň a 80. peruť si do konce roku na konto připsala 42 sestřelených italských letadel. Na počátku prosince se do Řecka začaly přesunovat první letouny 112. perutě. V únoru 1941 se 80. peruť začala Gladiatorů postupně zbavovat a nahrazovala je novými Hurricany, po určitou dobu však provozovala oba typy. Dne 28. února 1941 došlo k rozsáhlému střetnutí, do kterého zasáhly obě britské perutě, jejichž velitelé vyslali do boje vedle šestnácti Hurricanů i osmnáct Gladiatorů. Letouny hlídkovaly nad linií Saranda Agyrokastron Valona Tepelini (jde o albánská města Sarandë, Gjirokastër, Vlorë a Tepelenë). Nad albánským územím zaútočili na italský svaz devatenácti Přistávací hák tohoto Sea Gladiatoru z 813. perutě FAA nasazujícího někdy v polovině roku 1940 k přistání na palubě HMS Eagle je poškozen. Pilot již z bezpečnostních důvodů odsunul překryt

4 NASAZENÍ 2 SLUŽBA U ZAHRANIČNÍCH UŽIVATELŮ Neveselý konec jednoho norského Gladiatoru, který padl za oběť německé stíhačce. Jeho pilot, Sgt. Kristian Frederik Schye, vyvázl pouze s lehkými zraněními. Norsko Dalším státem severní Evropy, který se rozhodl modernizovat své letecké síly nákupem Glosterů Gladiator, bylo Norsko. Jeho vojenské letectvo Haerens flygevapen vyslalo nákupní komisi do Velké Británie roku V dubnu začala jednání o nákupu šesti strojů a možnosti licenční výroby dalších v Norsku, nakonec kontrakt dostal podobu nákupu dvanácti letadel. První šestici přelétli norští piloti na základnu Kjeller u Osla 15. července 1938, zbylých šest do země přibylo v říjnu 1939, ty byly přivezeny lodí a v zemi zkompletovány. První šestice náležela k verzi Mk.I, druhá již byla provedení Mk.II, měly však oproti strojům britského Královského letectva dvoulisté vrtule Watts. Mk.I obdržely evidenční čísla 413, 415, 417, 419, 421 a 423. Mk.II byly označeny čísly 425, 427, 429, 321, 433 a 435. Gladiatory se staly páteří Jagevingen stíhacího křídla, které mělo hlavní základnu na zmíněném letišti Kjeller. Ještě než Němci zahájili útok proti Norsku, ztratilo letectvo tři stroje v důsledku havárií. Jeden byl zničen definitivně, dva těžce poškozené procházely opravami, avšak do zahájení bojů se je nepodařilo uvést zpět do provozu. Třetího ledna 1940 havaroval poručík Odde Bull na novém lyžovém podvozku na letišti Kjeller se strojem čísla 431, prvního března 1940 s letounem 435 zavadil četař Stein o vedení vysokého napětí a nouzově přistál ve Fornebu. Třetí nehodou, jež stála Nory zcela zničený Gladiator, byla událost 15. března, když poručík Tradin musel opustit číslo 417 na padáku. Proti Luftwaffe Devět Gladiatorů představovalo jedinou efektivní stíhací obranu království a proti početní i technické převaze Luftwaffe nemohly výraznějším způsobem zasáhnout. Devátého dubna 1940 zahájili jejich piloti ostrou bojovou činnost, když vzlétla dvojice letců s úkolem dostihnout neznámý stroj, který narušil vzdušný prostor. Jeden z nich, Finn Thorsager, několikrát zaútočil na dvoumotorový stroj, pravděpodobně Messerschmitt Bf 110, jeho osádce se ale podařilo zmizet v mracích. V 7.00 zvedli Norové proti útočícímu nepříteli sedm stíhačů, jejich piloti nad Steilene spatřili velkou formaci protivníkových transportních letounů, doprovázených těžkými stíhačkami. Junkersy Ju 52/3m převážely parašutisty k Oslu, letouny náležely k jednotkám II./KGrzbV 1 a KGrzbV 103, doprovázely je Messerschmitty Bf 110 ze stavu 1./ZG 76. Norové měli výhodu převýšení, když letěli v hladině 1700 metrů, pohybovali se Němci o 600 metrů níže. Gladiatory se spustily střemhlavým letem a piloti zahájili palbu na transportní stroje, do boje se rychle zapojily i Bf 110. Rozhořel se divoký boj a zamračenou oblohu protínaly proudy střel. Norové dokázali s momentem překvapení skórovat. Nejúspěšnější byl poručík (Leytnant) Dag Kroh, nárokoval sestřelení jednoho bombardéru Heinkel He 111 jihozápadně od Fornebu a dalšího stroje v podobě těžkého stíhacího Messerschmittu Bf 110 u Nesoddenu. Dobrou mušku měli i jeho spolubojovníci. Poručík Rolf Tradin nad Torgskjaerem poslal k zemi v plamenech Ju 52/3m, četař (Sersjant) Per Waaler sestřelil nedaleko Fornebu jiný Ju 52/3m a četař Kristen Schye zvítězil v souboji nad dalším Bf 110 poblíž Kolsasu. Statečný boj norských stíhačů však byl jejich posledním. Jediný, kdo dokázal přistát a uchovat svůj letoun, byl Dag Kroh, který dosedl na letišti v Aasa, doplnil palivo a pokračoval na nouzovou plochu na zamrzlém jezeře Mjosa, Rolf Tradin, jenž jej následoval, měl smůlu, jeho stroj totiž podvozkem prorazil ledovou krustu, zlomil podvozkovou nohu a byl tak pro další akce odepsán. Jejich druhové buď s poškozenými stroji nouzově přistáli mimo letištní plochy, nebo se jim podařilo dosáhnout základy na Fornebu, kde se však jejich letouny staly na zemi obětí náletu Bf 110 od 1./ZG 76. Toto letiště bylo zanedlouho obsazeno výsadkáři a začalo přijímat právě Bf 110. Přes zuřivost vzdušné bitvy a ztrátu prakticky všech norských stíhacích strojů všichni jejich piloti boj přežili. Norům zůstal k dispozici již jen jeden stroj, Krohův v Mjosa Tento stroj s číslem 423 byl přelétnut na sever, ale 21. dubna s ním havaroval četař Waaler. Vzlétl z hladiny zamrzlého jezera Vangsmjosy s cílem provést průzkum letecké základny Gardemoen, ale v oblasti cíle začal vynechávat motor a Waaler měl nechtěný kontakt s vrcholky stromů. Motor spásně naskočil a Nor dotáhl svůj stroj zpět na jezero a přistál, pozemní personál však už neměl čas ani prostředky, aby letoun uvedl opět do stavu, umožňujícího další operační nasazení. Tak skončila krátká, ale intenzivní kariéra norských Gladiatorů. Další boje těchto dvouplošníků nad Norskem jsou spojeny s operacemi britských vzdušných sil. Polsko Polské letectvo nikdy tento typ do výzbroje nezařadilo, což se týkalo i polských stíhacích perutí, které operovaly na západní frontě v rámci britského Královského letectva. Gladiatory však přesto vzlétaly s piloty polské národnosti v kabinách, ovšem jako spojovací stroje u některých štábů, další se s nimi sešli ve zkušebních střediscích. Stroje verze Mk.I evidenčních čísel K7927, K8049 a K 8046 sloužily jako spojovací v rámci 25. skupiny, kde je pilotoval i polský letec pplk. Jan Biały. Dalším polským pilotem byl kpt. Karol Prijak, jenž létal s Gladiatorem stejné verze čísla K7927 v rámci zkušební jednotky na základně Duxford. Několik dalších polských letců se se slavným dvouplošníkem blížeji seznámilo při jeho přelétání mezi závodem a příslušnou základnou. Portugalsko Politický vývoj Portugalska v první polovině minulého století zásadním způsobem ovlivnily dvě události. Jednou bylo svržení království roku 1910 a vyhlášení republiky, druhou nastolení Anonia de Oliveira Salazara na post premiéra roku Společně s prezidentem, jímž byl velitel armády maršál Oscar Fragoso Carmona, zavedl autoritativní pravicový režim, který se podařilo definitivně demontovat až roku Režim se obával zejména republikánského zřízení v sousedním Španělsku, a tak po vypuknutí občanské války podporoval frankisty zbraněmi i vysíláním dobrovolníků. Salazar celou válku pak obratně lavíroval mezi zeměmi Osy na jedné straně a Velkou Británií na druhé a vstupu do konfliktu se vyhnul. Z vojenského hlediska stála armáda před nutností zajistit členité a dlouhé pobřeží i řadu zámořských držav, některých přitom značně vzdálených. Značný důraz tedy generálové kladli na letectvo, k nákupu velkého množství moderních bojových strojů však neměli dostatečný objem prostředků. Letouny nakupovali jak od zemí Osy, tak i ze států spojenecké koalice a výzbroj tak tvořila pestrá směsice typů z obou válčících stran. V druhé polovině třicátých let Portugalci nakoupili několik typů cvičných, spojovacích a průzkumných letounů, bojové stroje představovalo deset Junkersů Ju 52, upravených pro noční bombardování, a stejný počet dokonalejších Junkersů Ju 86K. Snahy o nákup stíhacích Messerschmittů Bf 109 však vyzněly naprázdno, podobně jako pokus o získání strojů Supermarine Spitfire z Velké Británie. Britské Královské letectvo se začínající válkou odmítlo tolik potřebné stroje uvolnit, dodalo alespoň portugalskému letectvu patnáct Gladiatorů Mk II. Aeronautica Militar získala počátkem roku 1940 tyto dvouplošníky a dala jim seriály , z nich se podařilo zformovat stíhací letku Esquadrilha de Caça na základně Tancos. Někteří jejich piloti předtím prošli školením v Británii. V červnu 1941 byly stroje přesunuty k 1. expediční stíhací letce (Esquadrilha de Caça Expedicionara 64 65

5 21. Gloster Gladiator Mk.I, Litevské letectvo, Litva Gloster Sea Gladiator Mk.II, 802. peruť FAA, HMS Glorious Gloster Gladiator Mk.I, Lotyšské letectvo, Lotyšsko Gloster Sea Gladiator Mk.I, 813. peruť FAA, HMS Eagle Gloster Gladiator Mk.I, ErgGr (s) 1, Luftwaffe, Německo Gloster Sea Gladiator (Interim), 804. peruť FAA, Orknejské ostrovy Gloster Gladiator Mk.II, Esquadrilha de Caça Expedicionaria 2, Portugalské letectvo, Azorské ostrovy Sea Gladiator Mk.II, Halfarská stíhací letka Gladiatorů RAF, Malta Gloster Gladiator Mk.II, Egyptské královské letectvo, Egypt Gloster Sea Gladiator Mk.II, 261. peruť RAF, Malta 1941