MAJÍ NA TO PRÁVO? ROZHOVOR PETRA PROCHÁZKOVÁ. ODVÁŽNÝ KRESLÍŘ zatápí Asadovi. Evropa a USA řeší, kde leží hranice svobody projevu

Transkript

1 lidskoprávní časopis pro mladé MAJÍ NA TO PRÁVO? Evropa a USA řeší, kde leží hranice svobody projevu ROZHOVOR PETRA PROCHÁZKOVÁ o Rusku a Afghanistánu ODVÁŽNÝ KRESLÍŘ zatápí Asadovi

2 INZERCE

3 Editorial existense 1/2013 Vydavatel: Amnesty International Česká republika Šéfredaktor: Jiří Bejček Editor: Jakub Čejchan Redakce: Klára Bulantová, Jakub Čavojec, Petra Hodysová, Tereza Jarolímová, Nguyên Thuong Ly, Klára Schneiderová, Klára Zelenková Fotografie: archiv AI (pokud není uvedeno jinak) Komiks: Aza Design a grafická úprava: Richard Tomečko NYDRLE Studio s.r.o. Tisk: GRAFOKON TISKÁRNA s.r.o. (tiskneme na recyklovaný papír) existense@amnesty.cz Web: Adresa redakce: Provaznická 3, Praha 1 Amnesty International Česká republika ISSN: Ev. č. MK ČR E Časopis existense podněcuje zájem mladých lidí o živá lidskoprávní témata a přibližuje jim význam ochrany lidských práv pro svět, ve kterém žijí. Časopis existense vydává čtvrtletně česká sekce Amnesty International v rámci projektu Školy pro lidská práva. Milí čtenáři, chtěl jsem začít jako obvykle tím, že vás krátce seznámím s tematickým zaměřením prvního letošního čísla existense, a pak popíšu, co naleznete v jednotlivých rubrikách. A taky bych to tak udělal, nebýt včerejší události, o níž se s vámi musím podělit. Do kanceláře najednou přišel rozrušený šéfredaktor pan Bejček a řekl mi, že by se mnou potřeboval něco probrat. Jak se brzy ukázalo, to něco byl jeden z připravovaných textů do tohoto čísla. Konkrétně se týkal Panu Bejčkovi vadilo, že v textu naše redaktorka kriticky píše o a že její pohled na věc poškozuje zájmy časopisu i celé organizace. Řekl jsem panu šéfredaktorovi, že jeho připomínky chápu a že s nimi (do určité míry) souhlasím. Přesto však podle mého názoru není možné určovat redaktorům, jak o tak závažných událostech mají psát. Máme přece demokracii a novináři mohou (a měli by) psát o všem, co považují za důležité. Nemyslím si, že v našem časopise by to mělo být jiné. Pan Bejček řekl, že i on mě chápe. Přeci už mnohokrát skousl, že jsme psali o právech, nebo o. Doba se prý však rychle mění, on si chce udržet šéfredaktorský post a mně by srdečně radil to samé. Vše zakončil tím, že se se mnou nebude dále o celé věci bavit. Článek zabavil a místo něj mi nařídil publikovat text jiný, najdete ho na straně 18. Ostatní články byly také zkráceny, formulačně upraveny a přepsány podle pokynů londýnského ústředí předaných těsně před uzávěrkou redakci. Jde především o rozhovor s Petrou Procházkovou o a novinařině v Rusku a Afghánistánu (str.9), článek o extremismu a limitech svobody slova (str. 12) a portrét odvážného syrského karikaturisty (str. 15). Tímto se tedy všem čtenářům existense musím omluvit, že jsme v tomto čísle tak úplně nemohli psát o tom, o čem jsme psát chtěli. I tak vám příjemné a inspirativní čtení přeje 3 Jak můžu existense získat? Elektronické verze starších čísel časopisu vždy ke stažení na O tištěnou či elektronickou verzi časopisu si lze také napsat na existense@amnesty.cz. Jakub Čejchan, editor Názory uveřejněné v tomto časopise nemusí vyjadřovat stanovisko Amnesty International. Foto na obálce: Příslušník Ku-klux-klanu Joe Gosniak přihlíží pálení kříže spolu se svými dětmi. Fotografie byla pořízena v říjnu 1987 během akce na soukromé farmě v Oak Hill v americkém státě Ohio. Paul M. Walsh

4 Obsah Tato stránka je a) OBSAH b) KVÍZ c) výrazně cenzurována ANKETA...5 Zpěv Internacionály na srazu bývalých spolužáků je: a) dobrý způsob, jak se starými bolševiky zavzpomínat na krvavé časy b) dobrý způsob, jak se nechat v ČR zavřít do šatlavy až na 22 měsíců c) špatný způsob, jak se dát zavřít; jistější je zapět nacistickou hymnu v Lidicích (která odpověď je správně a kdo s tím z oslovených souhlasí, se dozvíš na str. 5 v Anketě) NECHAT JE MLUVIT Podle Baracka Obamy je nejsilnější zbraní proti nenávistnému slovu: a) tvrdá represe a pozavírání všech těch nepřizpůsobivých rasistů b) svobodný střet projevů nenávisti s projevy vzájemného porozumění a respektu c) ústavou zaručené právo na držení zbraně (správnou odpověď nalezneš v Tématu čísla o hranicích svobody slova na str. 12) 4 ZPRÁVY ZE SVĚTA LIDSKÝCH PRÁV....6 MÁM STRACH, ALE NEPŘESTANU PSÁT! Pronásledovaní blogeři ve Vietnamu na svých blozích běžně uvádějí: a) své pravé jméno, skutečnou adresu a celé své telefonní číslo b) smyšlené jméno, adresu neoblíbeného strýce a telefonní číslo bez předvolby c) bezuzdné lži o korupci, štvavé protivládní pamflety a rozvracečské hanopisy západní propagandy (jak je to ve skutečnosti, případně smyšleně, se ti odkryje v Osobním příběhu Mai na str. 7) PUTIN MÁ MYŠLENÍ ŠPIONA (ROZHOVOR) Kdo honil Petru Procházkovou a snažil se ji trefit do auta s nápisem PRESS? a) čečenští vojáci v Rusku b) ruští vojáci v Čečensku c) američtí vojáci v Afghánistánu NEZLOMNÉ KARIKATURY...15 Nezlomnými karikaturami se mají v článku na mysli: a) přesluhující diktátoři, karikatury sebe sama, které se snaží zuby nehty držet u moci b) zvýrazněné veselosti našich obličejových rysů na ohebných čtvrtkách c) politická satira kreslená i zlomenými prsty dál a s nezlomenou vůlí (kdo už od svého nástupu do úřadu přesluhuje a co jsou ty karikatury zač, zjistíš na str. 15) kontroverze NEW YORK VS. HAITI 1: Tzv. Galtungova dvanáctka je: a) neporazitelný tým házenkářek nového Yorku b) dvanáctistupňový ležák z Norska c) seznam 12 vlastností události, které rozhodují o tom, zda se dostane do médií (jestli jde o tu severem vychlazenou dvanáctku s pěnou, se dočteš až na str. 18) (kdo koho honil a proč by si někdo psal na vůz taková písmena, se dozvíš na str. 9) TVOJE AKCE KULTURNÍ TIPY KOMIKS

5 Anketa 1) Souhlasíte s tím, že je v České republice možné trestat vězením projevy sympatií k hnutím potlačujícím práva a svobody člověka (např. nošením nacistických symbolů, veřejnými projevy)? 2) Mělo by být používání symbolů komunismu a propagace jeho myšlenek v České republice trestáno stejně přísně jako propagace nacismu? Foto: archiv Miroslav Mareš Miroslav Mareš politolog, odborník na extremismus 1) Náš současný právní řád to umožňuje, ale já s tím nesouhlasím, preferuji americký model svobody projevu. S ohledem na realitu Evropy a ČR bych však po určitou dobu akceptoval trestní postih hrubého narušení piety vůči obětem totalitních režimů, zvláště pak v prostorech pamětních míst a vzpomínkových shromáždění a v bezprostředním vztahu k přeživším a pozůstalým. 2) Pokud už jsou nějaké věci trestány, měla by být hodnocena aktuální situace a dopady činu bez ohledu na konkrétní ideologii. Provokativní vyjadřování sympatií komunismu na setkání politických vězňů bývalého režimu je podle mě nebezpečnější než opilecké zahajlování v hospodě. Podobně propagační užití nacistických symbolů v Lidicích je horší, než když si někdo zazpívá s bývalými spolužáky na srazu Internacionálu. Robert Smutný Gymnázium Opatov, Praha 1) Určitě, lidé časem otupí a přestane jim extremismus připadat divný, naopak jim to imponuje. Pokud se generace před námi dohodly (a má to logiku), že rasovou segregaci, pangermanismus, koncentráky a pogromy nechceme, měli bychom to ctít. Protože zatím žijí lidé, kteří dosvědčí, že holocaust není pohádka zlých židů. 2) Žijeme-li v právním státě (založeném na netolerování zločinů), který má cosi jako Ústavu s Listinou základních práv a svobod, tedy těch samých práv, která byla za komunistického režimu potlačována, bylo by to asi vhodné. Samozřejmě nemám na mysli utopickou ideologii komunismu, nýbrž konkrétní systém, který tu byl. Foto: archiv Robert Smutný 5 Jaromír Štětina senátor Foto: archiv Jaromír Štětina 1) Souhlasím. A nejen to. Myslím, že zákon jasně říká, že propagace hnutí vyslovujících zášť ať už třídní, náboženskou či nacionální je trestná. To, že orgány činné v trestním řízení tak zvané verbální trestné činy vesměs neposuzují, poškozuje demokracii. Naše demokracie je mladá, nedospělá a je potřeba ji chránit. Nedodržování zákona demokracii ohrožuje. 2) Bezpochyby jsou symboly komunismu a symboly nacismu sobě rovné před zákonem. Nacismus i komunismus jsou ideologie násilné. Podle zákona by mělo být používání takových symbolů postihováno, navíc by měly být postihovány podle zákona o politických stranách různé nacistické a komunistické politické strany u nás existující, neboť porušují článek 5 Ústavy ČR, který říká, že součástí našeho politického systému mohou být pouze ty strany a hnutí, které odmítají násilí jako prostředek dosažení svých cílů. Např. KSČM porušuje Ústavu už slovem komunismus ve svém názvu. Naši komunisté totiž nevyznávají komunismus křesťanský či platonovský, ale právě onen násilný komunismus marxisticko-leninský. Marek Svobodný Vyšší odborná a střední soukromá škola České Budějovice 1) Ano, můžeme potlačit právo svobodného názoru v případě, že se jedná o špatné úmysly ovlivňující mnohem více lidí. Proto je správné zastavovat šíření nacismu a komunismu jak jen to jde. A pokud se ptáte, jestli s tím souhlasím, tak říkám, že ano. Dokonce bych ty tresty zvýšil. 2) Ano, mělo by být trestáno stejně přísně, protože komunismus měl na naši republiku stejně špatný dopad jako nacismus. V této těžké době bychom další takový režim už asi nezvládli. V politice dostávají komunisté dost hlasů, což je špatně. Lidé by si měli uvědomit, že z toho režimu vždy odejdeme jako poražení a nic se k lepšímu neobrátí, jen nás někdo další přijde zase vysát. Foto: archiv Marek Svobodný

6 Zprávy ze světa lidských práv Britský producent osvobozen Šťastně skončil případ britského producenta Davida Cecila, jemuž v Ugandě hrozil trest dvouletého vězení za uvedení hry o životě homosexuálů. Brit byl odsouzen za porušení zákona, protože jeho inscenace byla uvedena ve dvou divadlech bez státního povolení. Ugandský soud ale producenta začátkem ledna osvobodil. Podle Cecila byl důvodem nedostatek důkazů. Homosexualita je v Ugandě nelegální, dokonce místní poslanci koncem roku navrhovali za ni zvýšit tresty. Komediální drama Davida Cecila The River and the Mountain zachycuje příběh homosexuálního obchodníka, jehož zabili vlastní zaměstnanci. (kp) Rok 2012 byl pro novináře tragický V posledních 17 letech nezaznamenala organizace Reportéři bez hranic tak vysoká čísla v úmrtích žurnalistů a jejich věznění jako loni. Podle výroční zprávy se dá rok 2012 označit za velmi tragický, protože kvůli své práci zahynulo 88 novinářů a 193 je ve vězení. Za rizikové oblasti byly označeny státy na Blízkém východě a v severní Africe. Především se jednalo o Sýrii, Somálsko a také Pákistán. Naopak nebezpečí pro novináře kleslo v Evropě. Dobrou zprávou je to, že se na sklonku roku podařilo odsoudit pachatele vraždy ruské novinářky Anny Politkovské. Jedenácti lety vězení byl potrestán někdejší policista Dmitrij Pavljučenkov a proces s dalšími viníky má začít v březnu. (kp) Foto: Deník.cz Foto: Dezidor/wikimedia Foto: Novinky.cz UGANDA GAMBIE Foto: Ministry of Foreign Affairs, France/ Caroline Poiron 6 Slovenské filmařce hrozí dva roky vězení Dokumentaristku a režisérku Zuzanu Piussi čeká soud kvůli jejímu filmu o slovenské justici Nemoc třetí moci. Po jeho odvysílaní ve veřejnoprávní televizi soudkyně Helena Kožíková obvinila RTVS a filmařku z toho, že byla natáčena bez jejího vědomí. Autorka dokumentu totiž pořídila scénu se soudkyní skrytou kamerou. Video ale bylo graficky upraveno, aby identita zůstala utajena. Záběr považuje Piussi za důležitý, protože vypovídá o aroganci současného soudnictví. Film si všímá osudů nezávislých a kritických soudců, především případu zesnulé soudkyně Marty Laukové. Ta v roce 2009 nerozhodla v případě převaděčství podle příkazu na lístečku od své nadřízené a následně čelila šikanování. Proti nesmyslnému stíhání filmařky se jako první postavil ministr zahraniční Karel Schwarzenberg a režisérku Piussi pak podpořila česká a slovenská kulturní obec. (kp) SLOVENSKO Čeští extremisté omilostněni Prezidentská amnestie osvobodila kromě jiných i vedení Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS). Tato strana je pokračovatelkou Dělnické strany, kterou Nejvyšší správní soud zrušil v roce Soud argumentoval tím, že její program směřoval k potlačení demokracie a že stranu ovládli militantní rasisté. Ve stejném roce byla šestice představitelů zrušené strany odsouzena. Dostali pokuty a podmínečné tresty za výroky podněcující k nenávisti vůči Romům, dalším etnickým skupinám a přistěhovalcům. Mezi odsouzenými byl i předseda strany Tomáš Vandas, který řekl, že zemi zaplavuje ničivá imigrantská vlna tsunami. Podmínka mu nyní byla zrušena. Podmínky se zbavili také Martin Zbela odsouzený za velebení neonacistického Národního odporu, Jiří Štěpánek, podle kterého jsou cizinci stepní hordy roznášející nemoci, či Petr Kotáb, který se tvrdě vyhraňoval vůči Romům. (ly) ČESKÁ REPUBLIKA

7 Osobní příběh MÁM STRACH, ALE NEPŘESTANU PSÁT! Foto: Pallotron/flickr Jsou dvě hodiny ráno, já jsem právě u kamaráda. Před chvíli mi sestra napsala zprávu, že se pět policistů před hodinou pozvalo k nám do domu. Všechny vyslýchali, ale nikomu se nic nestalo a před chvílí odešli. Hledali mě. Nguyên Thuo ng Ly Jmenuji se Mai a je mi třiatřicet let. Jsem blogerka. Víte, ono není jednoduché blogovat ve Vietnamu. Není to jako u vás, kde vám stačí pár kliknutí a máte vytvořený blog, který můžete věnovat čemukoli komentování politiky, počítačovým hrám či nejnovější vlasové kosmetice pro psy. Státu je to jedno, vašemu okolí pravděpodobně taky. U nás je to jiné. Někteří z nás pochopili, že internet je naše budoucnost. Prostřednictvím něho je možné do celého světa říct pravdu o tom, jak to tady funguje. Tak píšu a píšu o demokracii, svobodě a o své zemi. Vystudovala jsem literaturu ve městě Hue ˆ a po škole jsem se živila jako překladatelka. Vdala jsem se a narodila se mi dcera. Žila jsem jako každá jiná Vietnamka, neměla jsem zapotřebí se někde pouštět do konfliktů. To, že musím každému policistovi, úředníkovi či lékaři něco podstrčit, jsem brala jako samozřejmost bez toho se žádání o pas může protáhnout na roky nebo někoho blízkého dají v nemocnici na společné lůžko k někomu jinému. Říkala jsem si, že takhle to funguje asi všude na světě. Že nefunguje, to jsem zjistila záhy. Mám kamaráda, jmenuje se Tuan. ˆ Potkala jsem ho ještě na studiích. Byl to vždy takový tichý a uzavřený člověk, ale velmi chytrý. Začal mi vyprávět různé věci o Americe a Evropě, o zprávách, které mu posílají známí ze zahraničí, a o Číně, kterou vláda chválí. Jednoho dne mě pozval na demonstraci, prý abych viděla tu atmosféru. Nechtělo se mi, policie si určitě hned zjistí, kdo jsem, kde žije moje rodina, kam chodí dcera do školky. Kamarád mě ujistil, že se mi nic nestane, ať stojím opodál a nemíchám se do davu, policie se na kolemjdoucí nebude zaměřovat. Šla jsem. Jakmile někdy na vlastní oči uvidíte, jak dokáže několik policistů zmlátit na kaši mladého chlapce kvůli vykřikování hesla Svobodu slova!, okamžitě se vám změní pohled na svět. Představa násilí se mi jako ženě a matce příčí, stejně tak se mi příčí představa, že má dcera bude vyrůstat v zemi, kde není možné se svobodně vyjádřit. Nemůžete protestovat proti tomu, že vláda jen přihlíží, jak si Čína nárokuje naše ostrovy. Když vám developerská firma zbourá dům a náhrada nedosahuje ani desetiny ceny domu, vy nezmůžete v podstatě nic. Noviny a televize informují jen o úspěších komunistické strany, ale už vám neřeknou o konfliktu v Sýrii či laureátech Nobelovy ceny míru. 7

8 Nepřítel internetu... Vietnam najdeme na seznamu Nepřátelé internetu, který sestavuje organizace Reportéři bez hranic. Nejméně 19 lidí je v současné době zatčeno za vyjadřování svých názorů online. To dělá z Vietnamu po Číně a Íránu třetí největší vězení pro blogery a kyberdisidenty na světě. V zemi jsou blokovaná světová média jako BBC, CNN, Radio Free Europe/Radio Liberty, Voice of America, Radio Free Asia a další. Ve Vietnamu se od listopadu 2009 nedostanete ani na Facebook. Blogy jsou velmi důležitým zdrojem informací pro Vietnamce žijící doma i v zahraničí. V současné době mimo Vietnam žije asi čtyři miliony lidí, z toho necelé dva miliony ve Spojených státech. Pokud vynecháme oficiální a cenzurou kontrolované vietnamské zpravodajské weby, tak vedle BBC Vietnam (v samotné zemi blokované) jsou blogy jediným relevantním zdrojem informací o Vietnamu. Často jsou na nich vedená i online zpravodajství z demonstrací, u některých blogů se tak návštěvnost vyšplhala až k 19 milionům. zná tvoje jméno! Statistiky za minulý rok ukazují, že internet navštěvuje pravidelně 35 % Vietnamců (asijský podprůměr), z toho 44 % navštěvuje sociální sítě, 22 % čte blogy a 12 % blogy píše. Ze sociálních sítí se drtivě prosazuje i přes zákaz Facebook. Autoři zakázaných i nezakázaných blogů proto umisťují své články právě na Facebook, kde se k nim dostane mnohem více lidí i těch, kteří by si za normálních okolností podobné informace nevyhledávali. Bojovat proti Facebooku je velmi těžké, vietnamská vláda to zkusila inovativním způsobem založila novou sociální síť go.vn. Má všechny funkce, které známe z Facebooku, při registraci však musíte uvést nejen celé jméno, ale i vládou vydané identifikační číslo. Jedním z vašich přátel se tak stane stát. 8 Foto: Amnesty International / wikimedia Potřebovala jsem někomu říct, že tohle není správné. Nemohla jsem však uspořádat diskusní setkání v kavárně, rozvinout debatu na univerzitě ani se postavit na náměstí a hlásat své názory. To se tady nedělá, okamžitě by vás zavřeli. Pak už zbývá jen internet nejanonymnější, přitom nejrozšířenější médium. Založila jsem blog a začala pod pseudonymem psát. Díky internetu a svým čtenářům, autorům podobných blogů, jsem se dozvídala stále nové informace dostala jsem se i na internetové stránky, které stát blokuje. Šlo o zpravodajské weby, sociální sítě a politické blogy. Tihle lidé už nepsali pod pseudonymem, ale pod svým jménem dokonce uvedli i adresu a telefonní číslo, policie to všechno prý beztak ví. Psala jsem stále víc a víc, posléze jsem měla také potřebu postavit se za své názory pod svým skutečným jménem. Nakonec mě zablokovali taky. Krátce poté ke mně jednou ráno přišli policisté a zatkli mě. Rodina o mě několik dní vůbec nic nevěděla. Nevěděli, kde jsem, jestli jsem v pořádku a jestli mě už netransportovali někam na sever do pracovního tábora. Hodiny a dny mě vyslýchali a vyhrožovali. Nakonec mě propustili pod podmínkou, že sepíšu prohlášení o tom, že všeho nechávám a dám ho na svůj blog. Udělala jsem, co chtěli, a přestala jsem blogovat. Potřebovala jsem chránit svou rodinu. Policie mě však stále pronásleduje. Dokonce mi odmítli vydat můj pas, cítila jsem se kvůli tomu jako kriminálník. Přes všechno, co jsem musela vytrpět, ten neustálý strach a teror ze strany státu, jsem nevydržela a začala znovu blogovat a demonstrovat. Právě teď se na jednu demonstraci připravujeme. Transparenty máme připravené, vlajky složené, lékárničku doplněnou. Ke kamarádovi jsem se v noci vypravila proto, že policie má ve zvyku nepouštět blogery jako já v den demonstrace z domu. Lidé říkají, že jsem odvážná, ale já to tak necítím. Neustále mám strach. Pokud ale nebudu mluvit, kdo bude? ly.nguyen@amnesty.cz Volně inspirováno příběhem blogerky Nguyen ˆ~ Ngoc Nhu Quỳnh (alias Me Nam) ˆ Její blog:

9 Rozhovor Putin má myšlení špiona S Petrou Procházkovou se potkáváme v kavárně kousek k od redakce Lidových novin na pražském Andělu. V jedné ruce drží mobil, v druhé zápisník, a když usedá k zázvorovému čaji, ještě domlouvá reportáž na další den. Ostatně energie srší z nejslavnější české zahraniční zpravodajky po celou dobu našeho povídání. Petra Procházková Jakub Čejchan Foto: Jakub Plíhal ( Jednou jste prohlásila, že novinařinu jste šla studovat spíše ze zoufalství. Chvíli jste psala pro časopis Květy a Lidové noviny, pak vyrazila do Ruska. Jak vás vůbec napadlo být válečnou reportérkou? Chtěla jsem původně dělat jiné věci, třeba jezdit na koni. Za komunismu byla žurnalistika trochu jiná škola než dnes, chodili tam hlavně prominenti tehdejšího režimu. Nakonec jsem studovala televizní a filmovou žurnalistiku. To byl ostatně můj sen filmovat. Když začaly vycházet Lidové noviny, byla jsem bez práce a díky kontaktům jsem dostala práci v ženské příloze Lidovek. Ale po chvíli to byla hrozná nuda. Takže vás napadlo odjet do Ruska... Tehdy po převratu se hodně rušila zpravodajská místa v Rusku. Společnost se během krátkého okamžiku jakoby zcela obrátila na Západ. A novináři měli možnost být zpravodaji v Bruselu nebo Londýně. V roce 1991 se tak stalo, že zpravodajské místo Lidovek v Rusku bylo najednou neobsazené. Jaromír Štětina, který se tehdy z Moskvy vrátil, nás přemlouval, abychom někdo do Ruska vyrazili. No a já jsem řekla, že pojedu... Váš pobyt se tak trochu protáhl... Ano, jela jsem na tři měsíce a zůstala nakonec deset let. Rusko tedy předpokládám docela znáte. Já bych řekla, že líp než Čechy... Hádky s generálem V posledním žebříčku Freedom Press Index zveřejňovaném organizací Reportéři bez hranic se Rusko umístilo na chvostu (142. místo ze 179) v žebříčku svobody tisku mezi takovými zeměmi jako je Turecko, Mexiko nebo Demokratická republika Kongo. Jak vnímáte svobodu médií v Rusku vy? Podle mě měl vývoj v Rusku dvě etapy. Tou první byla devadesátá léta, kdy bylo Rusko, alespoň z hlediska novinářů, nejsvobodnější zemí na světě. Taky proto se mi tam tak líbilo. Tehdy bylo možné na první stránce celostátních novin napsat třeba Prezident Jelcin je opilec a nic se danému novináři nestalo. Jelcin, ať už byl jakýkoliv, se považoval za otce svobodné ruské žurnalistiky, která byla za jeho vlády obnovena. Byla tehdy svoboda médií v Rusku srovnatelná s tehdejším Československem, resp. Českou republikou? Média byla na jednu stranu absolutně svobodná, na druhou stranu ovládaná klany a finančními skupinami. Když jste četli noviny, bylo třeba vědět, kdo za nimi stojí. Ale jinak omezení pro novináře v podstatě neexistovala. Například co se týče války v Čečensku, to byla až propagační neschopnost ruské armády. Zažila jsem situace, které by snad ani americká armáda nedovolila ve zpravodajství z Afghánistánu. Oni nás třeba pozvali do televize, postavili proti nám generála a hádali jsme se, kdo tam kdy rozbombardoval nějakou vesnici. To běželo v přímém přenosu na ruské státní televizi! Zlom pak přišel s nástupem Putina. Nastal obrat o sto osmdesát stupňů. Proč šel Putin novinářům po krku? Putin je náturou sovětský aparátčík, má myšlení špiona. To předpokládá velkou snahu manipulovat veřejným míněním. Putin deset let pozoroval, jak to Jelcin dělá špatně, a měl podle mě už předem připravené plány, jak vylepšit státní propagandu. První kroky po jeho nástupu se netýkaly ekonomiky, ale novinařiny. Pochopil, že musí ovládnout sdělovací prostředky, aby neztratil svoji pozici. A to se mu vyplatilo když se dnes podíváte na celostátní média, zjistíte, že jsou to právě novináři, kdo Putina drží u moci. Dá se dnes v Rusku ještě vůbec mluvit o nějaké nezávislé mainstreamové žurnalistice? Jaká je pozice nejznámějších nezávislých novin Novaja Gazeta nebo k režimu kritického rádia Echo Moskvy? Echo Moskvy je příklad naprosto neuvěřitelného jevu, který ani u nás nemá obdoby. To je profesionálně zcela vynikající rádio světové úrovně. Přitom je částečně vlastněné Gazpromem. Původně to bylo moskevské rádio, ale dnes i díky in- 9

10 10 ternetovému vysílání má v podstatě celostátní působnost. Echo Moskvy je určitě svobodné rádio, navíc velmi kvalitní. Já ho poslouchám každý den. Noviny Novaja Gazeta jsou fenoménem v ruské novinařině, ale je to médium strašně úzkého okruhu lidí. Má malou čtenářskou základnu. Vražda je skandál, co vyšumí Gazeta je u nás známá především díky vysokému počtu svých novinářů, kteří byli zavražděni... To proto, že Novaja Gazeta, a nejvíce z redakce Anna Politkovská, se specializovala na ožehavé kauzy. Jakmile začnete řešit korupční nebo politické skandály, tak v Rusku není zas takový problém vás umlčet. Vražda novináře se navíc stává výstrahou pro ostatní. Od roku 2000 bylo v Rusku zavražděno v souvislosti se svou prací celkem 26 žurnalistů. Jak nebezpečné je tedy dnes být novinářem v Rusku? Nebezpečné to je, ale ne proto, že by existoval nějaký státní úřad, který by vás sledoval a pak na vás poslal vražedné komando. Je to nebezpečné, protože v ruské společnosti panuje atmosféra tolerance vůči likvidaci nepohodlných osob. Vražda je skandál, který ale, až na výjimky, vždycky nějak vyšumí. Před dvěma lety jste napsala, že internet je dnes jediným prostorem, kde se projevuje ruská občanská společnost. V zemi se rapidně zvyšuje počet lidí připojených k internetu (odhadem přes 60 milionů). Jaký vliv podle vás má zvětšující se komunita blogerů na většinovou ruskou společnost? Stále větší. Omezení internetu zatím v Rusku naštěstí nepřipadá v úvahu. To, že je internet jedinou svobodnou platformou, k němu přitahuje stále víc lidí. U nás internet není alternativou z hlediska svobody slova, u nás se někdy malinko mění v odpadkový koš nejrůznějších grafomanů, nemáme tlak nesvobody. Zato v Rusku je internet jedinou alternativou svobodné novinařiny, a proto je na něm nebývalé množství kvalitních autorů. Jsou to lidé, kteří třeba dříve působili v centrálních televizích, odkud byli vyhozeni. Internet je tedy takovým ruským samizdatem... Ano. Tištěné noviny jsou v Rusku považovány trochu za póvl, protože se ví, že jsou kontrolované, nesvobodné a tudíž nedůvěryhodné. Na internetu se oproti tomu dají najít opravdu úžasné věci. Vsadil na dobrou kartu Jaký je váš názor na aktivity Alexeje Navalného, jednoho z nejznámějších opozičních blogerů a člověka, kterého časopis Time letos zařadil jako jediného Rusa do žebříčku stovky nejvlivnějších osobností? Alexej Navalný je hudbou budoucnosti pro ruskou opozici. On vsadil na dobrou kartu. Založil si v podstatě internetovou firmu na rozkrývání konkrétních korupčních afér. Většinou se nejedná o nějaké federální kauzy, ale o lokální případy. Tím získal obrovské obecenstvo po celém Rusku. Osvobodil se od typického moskvocentrismu a věnuje se regionům. Jako právník a podnikatel ukazuje lidem, jak se bránit jak si stěžovat nebo sepsat žalobu. Také proto je Navalný populární v rodící se ruské střední třídě drobných podnikatelů, lidí, kteří chtějí mít vzdělání, ale i peníze. Dá se říct, že se Navalnému podařilo v ruské společnosti něco změnit? Ano. Změnil například přesvědčení části Rusů, že jsou bezmocní vůči státu. Navalný vrátil lidem pocit, že má smysl něco dělat. Ukázal, že když je člověk právně gramotný a důsledný, tak se některé věci podaří prosadit. Některé ale ne Chodorkovský zcela jasně sedí neprávem ve vězení a sedí tam dodnes. Loni v létě byl Navalný (pravděpodobně z politických důvodů) obviněn ze zpronevěry. Čeká jej podobný osud jako Michaila Chodorkovského? Já vždycky říkám: Tohle už není možný! To se určitě nemůže stát. Naposledy jsem si něco takového říkala u Pussy Riot. Byla jsem ochotná vsadit se o bednu šampaňského, že do vězení nepůjdou. Nakonec šly. Jsem špatný prorok událostí v Rusku. V Afghánistánu se o všem vypráví Pět let jste žila v Afghánistánu. Působila jste zde jako válečná korespondentka a s Jaromírem Štětinou jste zde mimo jiné natočili zajímavý dokument Země mé krve. Jaké je to být novinářem přímo na frontové linii? Skutečnou válku jsme zažili krátce, asi jen půl roku. Byla to taková skutečně partyzánská novinářská zkušenost. Vždycky je ale mnohem zajímavější popisovat to, co přijde po válce lidské osudy, politická dramata. Spolupracovala jste na místě s tamními novináři? Jak vůbec vypadá žurnalistika v tak chudé a občanskou válkou zdevastované zemi? Místní žurnalistika je ovlivněná orientálním stylem myšlení. Například nemají příliš zpravodajství, tam se o všem spíš vypráví. Když se něco stane, tak oni popíšou všechno kolem jak tam šli a co měli k obědu. Celý orient je takový výpravný a místní žurnalistika tím docela trpí. Loni byla velkým tématem v Afghánistánu novela tiskového zákona, která by měla dát vládě větší pravomoci kontrolovat média. Novinářům se podařilo navrhované změny poněkud zmírnit, debata o roli v médií však stále trvá. Mají vůbec afghánská média šanci stát se skutečně nezávislými? Mají a to opět hlavně internetová média. Na rozdíl od Ruska tady mají přístup k internetu jen ti, kdo mají doma elektřinu, což je poměrně malá část obyvatel. Další věcí je, že hodně lidí neumí číst a psát. Jsou vesnice, kde neumí číst a psát ani jediný člověk. Takoví lidé jsou pak závislí na televizi nebo rádiu. V Afghánistánu je proto velký potenciál pro rozhlasové vysílání, které nevyžaduje ani elektřinu ani gramotnost. Rozhlasová novinařina je dnes v Afghánistánu na slušné úrovni částečně proto, že ji dělají lidé, kteří studovali v Americe nebo se z Ameriky přímo vysílá. V Afghánistánu se vedení země i místní autority mnohem víc než v Rusku bojí veřejného mínění. I když se to nezdá, tak afghánská veřejnost, když se jí novináři podaří oslovit s nějakou kauzou, má obrovskou sílu. Protože oni hned vezmou samopaly a jdou. Všechno jde mnohem rychleji něco napíšete a už je demonstrace. Ti lidé jsou mnohem horkokrevnější.

11 Člověk musí být ostražitý Jak se vám v Afghánistánu pracovalo s americkou armádou? Mám jednu zkušenost s americkou armádou, když se bombardovalo Tóra Bóra na podzim Tehdy jsem to dost srovnávala s válkou v Čečensku, tak mě šokovalo, jak se Američani snažili, aby se novinářům nic nestalo. Rusové nás honili po celém Kavkazu a snažili se nám trefit do auta, na kterém jsme měli napsáno PRESS. Američané byli velmi precizní to vám samozřejmě zajišťuje větší bezpečnost, ale je to nuda. A také tak armáda skrytě rozhoduje, co uvidíte a co ne... Samozřejmě. Hlavně se snaží, aby image armády byla v novinách co nejlepší. S cenzurou ve válečných konfliktech souvisí známé aféry skupiny Wikileaks. Jak se díváte na zveřejnění citlivých dokumentů americké armády z války v Afghánistánu, které Wikileaks uskutečnila v létě 2010? To je pro mě rozporuplná věc. Já si myslím, že rozkrývání zákulisních her a špinavostí je strašně dobře. Nevím, proč je občan stále považován za většího blbce než politik a má být čehosi uchráněn. Na druhé straně pro mě stop stav nastává v momentě, kdy zveřejněním informací někoho ohrozím. Taky se mi stalo v mé vlastní praxi, že jsem něco nezveřejnila, protože by můj článek někoho ohrozil. I když by ta zpráva byla senzací, tak to prostě nesmíte udělat. To je moment, kdy i v případě Wikileaks by měla fungovat autocenzura. Něco podobného prý podle Juliana Assange proběhlo a část dokumentů zveřejněna nebyla... To je možné. Mě ostatně nadchly jejich zveřejněné korespondence třeba mezi ruskými a britskými diplomaty. Zaplať pánbůh, že to vím, jaká je to špína. Já jim v zásadě fandím, bála bych se jen situací, které jejich činnost může vyvolat. Člověk musí být ostražitý ve svém konání a nějakou etiku v sobě neustále mít. Jen tak pro zajímavost v jedné z amerických diplomatických depeší z roku 2007 (jejichž únik má na svědomí také Wikileaks) se můžeme dočíst, že tehdejší americký velvyslanec v ČR (Richard Graber) vás spolu s Vlastou Parkanovou považoval za dvě nejvlivnější české ženy. (směje se) Já si myslím, že já a Vlasta Parkanová stěží ovlivňujeme chod své domácnosti, natož pak tohoto státu. To mě fakt pobavilo. Svědčí to o úrovni americké diplomacie v České republice. Dodržovat poctivost ke čtenáři Byla jste novinářkou v Rusku a Afghánistánu. Teď jste nějakou dobu zpátky doma. Jak vnímáte českou žurnalistiku? Je pravdou, že české noviny čím dál více sklouzávají k bulváru a že jejich obsah je čím dál více řízen zájmy vlivných byznysmenů a politiků, nebo situace zdaleka není tak černá, jak se může zdát? Já o české novinařině vím strašně málo. Píšu hlavně o tom, co se děje v zahraničí nebo o cizincích u nás. Pracuje se mi ale dobře, protože mě nikdo nikdy neovlivňoval. Přísahám, že se mi nikdy nestalo, že by za mnou přišel šéfredaktor Lidových novin, a to jsem jich přežila opravdu hodně, a řekl mi: Tohle ne! Já nevím, jak to funguje s domácími kauzami, ale ve vztahu k Rusku mám úplně volnou ruku a můžu si napsat co chci. A taky to dělám. Každé noviny mají nějaký svůj názorový profil. Není důležité předstírat, že jste na všem úplně nezávislí. Jediné pravidlo, které by se mělo dodržovat, je poctivost ke čtenáři například v tom, že řeknete, kdo vás vlastní. Když mě vlastní Bakala, tak asi nebudu psát o tom, že krade a je to blbec. Ale čtenář to musí vědět. Musí číst asi ne jen jedny noviny, má k dispozici internet a obrázek si nakonec nějak složí. Před dvěma lety jste na besedě se studenty Univerzity Karlovy řekla, že podle vás střízlivý válečný reportér neexistuje. Mnoho vašich kolegů skončilo s depresemi nebo mělo problémy s alkoholem. Jak jste se stresujícím povoláním vyrovnávala vy? Taky alkoholem, což vás ostatně v Rusku rychle naučí. Moje pití přesahovalo únosnou míru, ale nebylo to opilství. Vyléčilo mě až mateřství. Přestala jsem ze dne na den pít a kouřit. Deprese nemám vůbec. A jaký okamžik pro vás byl vůbec nejhorší? Když mě vyhostili z Ruska. Nebyla jsem schopná se zařadit do normální společnosti. Cítila jsem se, jako bych byla v temném tunelu bez jakéhokoliv světla. Pak jsem odjela do Afghánistánu a strašně se to zlepšilo. Jste úspěšná novinářka, vedle reportáží z konfliktů jste zvládla vydat také dvě knihy nebo založila občanské sdružení Berkat. Co dalšího chystáte v blízké budoucnosti? Koketuju s tím, že bych napsala další knížku nebo natočila dokument. Velmi bych chtěla zase začít točit, ale nejsou peníze a nemám ani příliš volného času. Tak se zatím raději věnuji synovi, jedu s ním třeba lyžovat. jakub.cejchan@amnesty.cz 11 Petra Procházková (48) je zahraniční zpravodajkou, válečnou reportérkou a humanitární pracovnicí. Proslavila se reportážemi z Ruska během kavkazských válek. V roce 1997 obdržela za svou práci Cenu Ferdinanda Peroutky. V roce 2000 byla jako nepohodlná osoba vyhoštěna z Ruska a působila pět let v Afghánistánu. Je autorkou knih Aluminiová královna a Frišta a několika povídek. Je provdaná za Afghánce Zafara Paikara a má s ním syna.

12 Téma čísla NECHAT JE MLUVIT 12 Foto: Amnesty International / Lukáš Houdek Účastníci demonstrace organizované krajně pravicovou Dělnickou stranou sociální spravedlnosti v Novém Bydžově Svoboda slova. O tom, jak to vypadá, když se jí nedostává, jsme na stránkách tohoto časopisu psali mnohokrát. Jaké problémy však musí řešit vyspělé demokracie, když chtějí zůstat demokraciemi? Mohou nechat mluvit i ty, kteří si přejí jejich pád? A kde vlastně leží hranice svobodného projevu? Jakub Čejchan Skupinka mužů v kápích, hořící kříže a projevy o odplatě negrům a židům a ohrožení bílé rasy, nakonec výzvy k pochodu na Washington. Tak vypadalo shromáždění nechvalně proslulého Ku-Klux-Klanu, které se odehrálo v létě 1964 v Hamilton County v americkém státě Ohio. Clarence Brandenburg, vůdce Klanu v Ohiu, stanul před soudem a byl obviněn ze zločinného spolčení. Spor se dostal až před Nejvyšší soud USA, který ve svém přelomovém rozhodnutí z roku 1969 Brandenburga osvobodil s odkazem na první dodatek americké ústavy o svobodě slova. V březnu 2011 Nejvyšší soud USA v dalším důležitém rozhodnutí zbavil obvinění příslušníky baptistické církve z Kansasu, kteří protestují na pohřbech padlých homosexuálních vojáků z misí v Iráku a Afghánistánu s cedulemi Děkujeme Bohu za padlé vojáky!. Předseda Nejvyššího soudu John Roberts prohlásil, že akce baptistů jsou určitě zraňující a jejich přínos do veřejné debaty může být zanedbatelný. Dodal ale, že reakcí by nemělo být jejich potrestání. Přístup USA ke svobodě slova potvrdil v září 2012 také prezident Barack Obama poté, co nenávistný protimuslimský amatérský film způsobil nepokoje v arabském světě. Vím, že mnozí z vás se ptají, proč ho prostě nezakážeme, řekl Obama na půdě OSN, odpověď spočívá v našich zákonech: naše ústava chrání právo na svobodu projevu. Do vězení za tričko V tomto kontextu působí kuriózně rok a půl starý incident, o němž psaly české noviny. Na své vůbec první protiromské demonstraci ve Varnsdorfu si jedna mladá slečna jménem Lenka Zenkerová napsala na tričko nápis: Oživte Hitlera! Zbaví nás špíny (Romů)! Romové DO PLYNU!. Byla zadržena policií a nyní jí hrozí vězení za veřejné schvalování nacistické genocidy. I když jisté sympatie k radikálním a jednoduchým řešením Zenkerové upřít nelze, skutečnou rasistkou zřejmě nebyla a Romové jí údajně nevadí. Prostě se jen svezla s náladou, která ve Varnsdorfu panovala.

13 Podobně v roce 2007 stanul před Okresním soudem v Mělníku mladý muž, který se vydal na průvod krajně pravicové organizace v tričku s nápisem Ian Stuart Ian Stuart byl zakladatelem neonacistické organizace Blood and Honour, nošením nápisu se tak měl muž dopustit její propagace. Obviněný u soudu tvrdil, že tričko koupil v obchodě a nevěděl, že je zakázané. Nakonec byl zproštěn obžaloby. Asi největší pozornost však vyvolala již před více než deseti lety kauza vydavatele Michala Zítka, jenž byl odsouzen za to, že v roce 2000 vydal knihu Mein Kampf. Nejvyšší soud následně rozsudek, který byl postaven na údajných neonacistických sympatiích Zítky, zrušil. Zítko se hájil tím, že chtěl pouze zaplnit mezeru na českém knižním trhu, a žádným neonacistou není. Mocný první dodatek Výše uvedené kauzy ilustrují dva odlišné způsoby, jak přistupovat na jedné straně ke svobodě slova a na druhé straně jak chránit celou společnost před extremistickými a nenávistnými názory. Americká cesta sleduje logiku, kterou kdysi vyjádřil už Voltaire: Nesouhlasím s jediným slovem, které říkáte, ale navždy budu bránit právo, abyste je mohli říkat. První dodatek americké ústavy tak vládě zakazuje jakkoliv omezovat svobodu slova, bez ohledu na to, jestli vyřčené slovo může být společensky nebezpečné či nikoliv. Tedy ne tak docela. Přes ústavní zákaz 'vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku' i státní orgány v USA právními normami zakazují určité projevy. Nejvyšší soud USA pak rozhoduje spory o přípustnosti takových omezení nebo o jejich nesouladu s prvním dodatkem americké ústavy. Ze série soudních rozhodnutí postupně vyplynul uznávaný princip, že státní orgány mohou zakázat projevy, které mají za cíl a pravděpodobně bezprostředně vyvolají násilí nebo protiprávní jednání. píše právník Peter Gabaľ. To, že lidé jako Lenka Zenkerová nebo Michal Zítko by v USA určitě nebyli souzeni, nesvědčí ani tak o benevolenci Američanů, ale mnohem spíše o odlišném pohledu na věc. Můžete si říkat a myslet co chcete, sděluje stát extremistům, dokud nebudete porušovat platné zákony a bezprostředně podněcovat k násilí. Za slova bychom neměli trestat, říkají Američané, za činy ano. Odpovědí na zlé myšlenky přece mohou být myšlenky dobré, v tom spočívá síla demokracie. Demokracie schopná bránit se Evropská zkušenost s nacismem a komunismem naopak velí k předběžné opatrnosti od obzvláště špatných myšlenek nebývá daleko k obzvláště špatným činům. Proto má řada evropských zemí například Německo, Rakousko, Francie, Polsko nebo Maďarsko zákony omezující svobodu slova, a to především v souvislosti s propagací extremistických a nenávistných ideologií. Právník Jiří Herzog zdůrazňuje, že stejný přístup volí také Evropský soud pro lidská práva, který opakovaně potvrdil, že je nezbytné trestat všechny formy projevů, které rozšiřují, podněcují, podporují nebo ospravedlňují nenávist založenou na intoleranci. Jedná se o tzv. princip demokracie schopné bránit se. Každé takové omezení musí zároveň odpovídat naléhavé společenské potřebě, být přiměřené sledovanému účelu a zakládat se na dostatečných a relevantních důvodech, píše Herzog. V České republice mají zákony omezující svobodu projevu podobu několika odstavců trestního zákoníku. Ten postihuje osoby, jež podporují, propagují nebo se veřejně hlásí k hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, případně ty, kteří popírají či veřejně schvalují nacistické nebo komunistické genocidium nebo jiné zločiny nacistů nebo komunistů proti lidskosti. Zvláštní paragraf také trestá hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení. Evropský a americký přístup ke svobodě slova je spíše než protikladem odlišným způsobem, jak dosáhnout téhož. Představme si člověka, který nechce v zimě onemocnět chřipkou. Má na vybranou buď se nechá očkovat a dopředu se tak pojistí, že ho zlé bacily nedostanou, anebo bude pravidelně cvičit, otužovat se a vůbec vystavovat své tělo virům v dobré víře, že jeho organismus bude natolik silný, že si s nákazou poradí. Americká demokracie volí otužování, věří, že extrémistické argumenty mohou být vždy přebity argumenty tolerance. Evropa naopak jde cestou očkování, je přesvědčená, že svoji demokracii ochrání nejlépe tak, pokud ji izoluje od extrémistických názorů. Česko nemá jasno Pokud se budeme držet zmíněného přirovnání, zjistíme, že Česká republika se chová jako pacient, který se sice rozhodl nechat se očkovat proti chřipce, ale jen proti některým jejím kmenům. Letmá rešerše novinových článků za poslední roky totiž ukazuje, že Česko nemá zdaleka jasno v tom, jak proti extremismu bojovat. 13 Foto: wikimedia Tak například loni v únoru policie zadržela mladou ženu z Kladna kvůli tomu, že měla po těle na viditelných místech vytetované krajně pravicové extremistické symboly. Na druhou stranu policie vůbec nereagovala, když se na jaře 2012 na jednom z domů v Semilech objevily komunistická pěticípá hvězda, srp a kladivo, které dvacet let zakrýval billboard. Odhalení symbolů vyvolalo u místních obyvatel rozhořčení a lidé se začali ptát, zda také prezentace komunistických symbolů nemá být trestná. O několik dní později si aktivista Ivan Březina stoupl před dům s vlajkou hákového kříže, během několika minut byl zatčen a předveden k výslechu. Poměrně nekompromisní přístup k neonacismu a dalším ultrapravicovým hnutím a relativní benevolence vůči komunismu samozřejmě vychází z toho, že od roku 1989 čeští komunisté nepřetržitě zasedají v parlamentu a že dosud neuspěly pokusy postavit KSČM mimo zákon. Nevyšla ani snaha senátorů Štětiny a Mejstříka, kteří chtěli v roce 2005 vložit do zmiňovaných pasáží trestního zákoníku část, která by jasně stavěla na roveň komunismus a nacismus.

14 Takový selektivní přístup však extremistům hraje do karet. Tomáš Vandas, předseda zrušené krajně pravicové Dělnické strany se pro existense nechal slyšet: Je smutné, že jsme se svobody a skutečné demokracie nedočkali ani po více než dvaceti letech od pádu komunismu. Jinak by totiž nemohlo o docházet k odsuzování a zavírání za názory, politické projevy a nošení symbolů Dělnické strany. S Vandasem můžeme nesouhlasit. Ale situace, kdy část extremistického spektra reprezentovaná například Komunistickým svazem mládeže může relativně svobodně působit, zatímco její jiná část je pod po- licejním drobnohledem, budí určité rozpaky. 14 Deset procent pro extremisty Navíc se u nás pravicový extremismus stejně vymýtit nedaří. Zakázaná Dělnická strana pod novým ná- zvem (přijala přídomek sociální spravedlnosti ) pů- sobí dál a získává podporu hlavně na severu Čech. V loňských krajských volbách získala v Ústeckém kraji hlasy 4,37 % voličů. Překvapivá podpora pro Vandase přišla také odjinud z lavic středních škol. V září 2012 totiž společnost Člověk v tísni zorganizovala mezi více než 22 tisíci českých středoškoláků tzv. studentské volby. Studenti si měsíc před krajskými volbami zkusili hlasovat nanečisto. Více než 10 % z nich volilo Dělnickou stranu sociální spravedlnosti (DSSS), což ji učinilo třetí nejúspěšnější stranou. To, že poměrně dost mladých lidí volilo Dělnickou stranu, nás samozřejmě nepotěšilo, uvedl Karel Strachota, ředitel programu Jeden svět na školách, který studentské volby organizoval. Nejednalo se o racionální volbu ve smyslu znalosti a podpory této strany, ale spíše o volbu emotivní. Ani jedna cesta není bez chyb Přes příklady z úvodu textu nejsou USA rozhodně žádným rájem pro extremismus. Myslím si, že postavení extremistů je v USA slabší než v České republice. Nemají reálnou šanci na ovlivnění dominantní politické moci, říká politolog a odborník na extremismus Miroslav Mareš. Samozřejmě, americký přístup má své nedostatky především v tom, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Nenávistné projevy mohou podněcovat konflikt v jinak mírumilovných společenstvích, stejně jako urážlivé nebo dehonestující výroky mohou způsobit vážnou psychickou újmu svým adresátům. Chtěli jsme pouze pohřbít Matta se ctí a respektem, říká otec jednoho z padlých amerických vojáků, na jehož pohřbu protestovali fanatičtí baptisté zmiňovaní v úvodu. Existuje civilizovaný způsob, jak v Americe vyjádřit názor, ale tím není záměrně působit duševní strádání jiných a ubližovat soukromým osobám na soukromém pohřbu. Přesto, pokud extremisty nenecháme mluvit, mohou být důsledky ještě horší. Jejich agendy se totiž chopí jiní. Jak upozorňuje politolog Mareš, v České republice z obavy před nárůstem pravicových extremistů nebo z pouhé touhy po hlasech přejímají etablované síly extremistickou rétoriku, takže dopad extrémních názorů na politiku může být větší než tomu je v USA. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Vzpomeňme na výroky Jiřího Čunka o tom, že Romy lze vyléčit jedině prací nebo senátorky Liany Janáčkové, že je rasistkou. Je to tak trochu sisyfovská práce snažíme se umlčet jedny, ale jejich slova se ujímají druzí. A výroky jako z mítinků extremistů znějí i z úst mainstreamových politiků. Naposledy to dokázal předseda uskupení Severočeši.cz František Ryba, který by nepřizpůsobivé Romy poslal nejraději do ghetta. Hranici svobody slova je těžké stanovit a ukazují to zkušenosti z Ameriky, Evropy i Česka. Přestože k ideálu má daleko, ukazuje nám americký liberální přístup to, co nám v Evropě možná trochu chybí. Barack Obama to vyjádřil ve zmiňovaném projevu na půdě OSN jasně: Nejsilnější zbraní proti nenávistnému slovu není represe, nejsilnější zbraní je ještě více slova hlas tolerance, který se spojí proti zaslepenosti a rouhačství a pozvedne hodnoty pochopení a vzájemného respektu. jakub.cejchan@amnesty.cz Foto: Amnesty International/ Lukas Houdek Foto: US Navy photo/eli Jody Medelin SOUBOJ SLOV! Americký přístup ke svobodě slova někdy způsobuje kuriózní situace. V zemi existuje program Adoptujte dálnici (Adopt a Highway). V rámci něj se může jakékoliv občanské sdružení přihlásit a pomáhat s úklidem vybraných úseků dálnic. Program bývá někdy zneužíván extremistickými skupinami, které se skrze něj snaží zviditelnit. Například v roce 2000 Ku-Klux-Klan adoptoval kus dálnice u St. Luis. Okamžitě se zvedla vlna odporu, také díky tomu, že u cesty byla za peníze daňových poplatníků vztyčena cedule informující o tom, že úklid zde provádí Klan. Když pak odvolací soud v Missouri rozhodl, že Ku-Klux-Klan nemůže být z adopce vyloučen pouze kvůli svému programu (odporovalo by to prvnímu dodatku), přistoupili místní zákonodárci k chytré odplatě dotčený úsek dálnice pojmenovali po známé černošské aktivistce Rose Parksové. Klan byl nakonec z programu vyřazen, protože s úklidem nikdy nezačal.

15 Osobnost Foto: Michael Netzner Když kreslím, mohu mluvit všemi jazyky, a zároveň nemusím umět žádný, glosuje Alí Farzát s úsměvem všestrannost své profese. Jedenašedesátiletý syrský karikaturista a loňský laureát Sacharovovy ceny za svobodu myšlení patří k nejznámějším kreslířům na Blízkém východě a za svou dlouhou kariéru vytvořil stovky kreseb. V trefných a úsporných vyobrazeních, vyvedených v jednoduchých černobílých čarách, nalezneme beze slov zaklety každodenní starosti, bezmocnosti, postřehy a zejména odvážnou politickou satiru nejen z jeho rodné Sýrie. Klára Schneiderová Proti proudu V Hamá, kde jsem se narodil, teče i řeka opačným směrem, takže zdejší lidé jdou vždycky proti proudu, naráží Farzát na odbojnou historii města, kde vyrostl, i svou vlastní náturu. Talent zachytit okolní dění s vtipným smyslem pro zkratku a ironii v sobě objevil velmi záhy. Kreslit začal už v pěti letech. Když mu bylo dvanáct, poslal svou první karikaturu do soukromého deníku al-ajjám (Dny), který existoval ještě předtím, než se k moci dostala Socialistická strana arabské obrody, neboli strana Baas, a soukromé noviny zakázala. Farzátova kreslířská prvotina se týkala Évianských dohod, které tehdy podepsalo Alžírsko s Francií. Jaké bylo moje překvapení, když se má kresba po třech dnech objevila na titulní straně! Nemohl jsem tomu uvěřit. Šéfredaktor mi napsal dopis, ve kterém pěl chválu na moji práci, jako bych byl nějaký profesionální kreslíř, a nabídl mi, abych přijel do Damašku a zahájil s nimi ihned spolupráci. Byl jsem ještě malý špunt, ale pochopil jsem, že jsem s kreslením na správné cestě, popisuje se smíchem Farzát svůj tehdejší úspěch. Alí Farzát Jak trefit diktátora Mladý Farzát do hlavního města později skutečně odjel studovat výtvarné umění, nicméně po třech letech ze školy odešel a začal na plný úvazek spolupracovat s redakcemi novin, které tehdy v Damašku vycházely. Farzát začal kreslit politickou satiru. Deníky al-thawra (Revoluce) a Tišrín (Říjen), kam v sedmdesátých letech přispíval i denně svými kresbami, byly jako ostatní sdělovací prostředky pod kontrolou strany Baas, v jejímž čele stanul premiér a pozdější prezident Háfiz Asad, otec dnešního vládce země Bašára Asada. Dlužno podotknout, že Farzát tehdy ve svých kresbách spíše zachycoval politiky a generály ve formě lidských archetypů popisujících určité vlastnosti hodné satiry či ironie, než aby karikaturami vyvolával nějakou adresnou kritiku domácích poměrů. Ačkoli nezobrazoval žádného konkrétního státníka či diktátora, je výmluvnou skutečností, že Farzátovy karikatury si získaly velikou popularitu v celém arabském světě. Byly zakázány v Jordánsku, Libyi a Iráku a Saddám Husajn Farzátovi dokonce vyhrožoval smrtí. Souborná výstava ve slavném pařížském Institutu arabského světa v roce 1989 znamenala začátek spolupráce s francouzským deníkem Le Monde a otevřela Farzátovi cestu k evropskému publiku. Kreslíř a jeho prezident Kresbám, na kterých si Farzát dělá legraci z bezpečnostních složek režimu, se smál dokonce i mladý Bašár Asad, když v roce 1996 navštívil jeho soubornou výstavu. Tehdy se karikaturista s budoucím nástupcem prezidentského úřadu spřátelil. Vyměnili si telefonní čísla a dokonce se vzájemně navštěvovali. Přátelství Farzáta s Bašárem Asadem dnes působí jako bizarní historka a vzhledem k pozdějším osudům obou mužů vyvolává mrazení v zádech. Současně však podává výmluvné svědectví o době, kdy lidé v Sýrii vkládali v mladého očního lékaře Bašára a jeho krásnou manželku Asmu, jíž si přivezl do rodné Sýrie z Londýna, velké naděje. Od jeho nástupu do prezidentského úřadu si nemálo Syřanů slibovalo více občanské a politické svobody, změnu oproti režimu jeho otce. V rozpuku tzv. damašského jara a nastalých reformních nadějích mohl Farzát v roce 2000 začít vydávat satirický týdeník al-domarí 15

16 (Lampář), který měl jako první nezávislé noviny svého druhu ohromný úspěch. Po třech letech ale tato zdánlivá svoboda i finanční prostředky vzaly za své a Farzát musel své noviny na příkaz režimu zavřít. 16 Nezlomné karikatury Roztrpčení a skepse vůči poměrům v rodné Sýrii začaly postupně stále ostřeji pronikat do Farzátových kreseb a proměňovat je, zejména od doby, kdy v zemi propuklo povstání a později ozbrojený konflikt mezi režimními a opozičními silami. Dřívější zdánlivě anonymní figurky obecných diktátorských typů nahradily zcela adresné a snadno rozpoznatelné postavy politického života doma i v zahraničí. Vedle Bašára Asada to byl například syrský ministr zahraničí Walíd Muallim či libyjský Muammar Kaddáfí. Farzát sám postupnou proměnu popisuje takto: Od nástupu strany Baas panoval mezi lidmi každodenní pocit strachu. Bylo zakázáno vyobrazovat hlavu státu. Takže když jsem překročil tuto mez a začal se vyjadřovat o známých lidech a kreslit prezidenta a lidi kolem něj, někteří si mysleli, že určitě musím žít v exilu, ve Spojených státech nebo ve Francii, že prostě nemůžu být v Sýrii, když takhle kreslím. Někteří proti mým karikaturám protestovali, jiným to dodalo sílu. Opozice vůči režimu se Farzátovi však málem stala osudnou. V srpnu 2011 jej přepadli dva maskovaní ozbrojenci a surově jej ztloukli, když se nad ránem vracel ze svého ateliéru. Jeden z nich řekl: 'Zlomíme mu obě ruce, aby se naučil, že nesmí kreslit Bašára a jeho lidi', vzpomíná Farzát. Pak mě bili do rukou tak dlouho, až jsem ztratil vědomí. Procitl až v damašské nemocnici a zjistil, že má obě ruce zlomené. Nadějně vztyčený prostředníček Zpráva o zraněném karikaturistovi a fotografie z nemocničního lůžka oblétly celý svět. Rekonvalescence zasažených rukou byla dlouhá a bolestivá. Že při ní Farzát neztrácel smysl pro humor, dokazuje mimo jiné slavný portrét, na kterém karikaturista leží na posteli a prsty na zafačovaných rukou položených na pokrývce ukazuje pachatelům vztyčený prostředníček jako nezdolné znamení toho, že svobodu slova i obrazu nelze jen tak umlčet. Zranění však donutilo Farzáta odjet do Kuvajtu na léčení a dodnes se mu připomíná bolestivými následky. Kreslíř nevydrží držet tužku v rukou tak dlouho jako dříve a musí ruce častěji nechat odpočívat. Řemeslo ale na hřebík nepověsil, plánuje obnovené vydávání týdeníku al-domarí z egyptské Káhiry a dál maluje, s přáním, aby kresby nyní byly ještě lepší a silnější než kdy předtím: Moje karikatury zrcadlí nejen okolní svět, ale i mé vlastní uvažování a přesvědčení. Tak to má být. Jsem kreslíř, a svými karikaturami vyjadřuji, co cítím a co si myslím. Každá kresba v sobě podle mne nese lidský i morální náboj. Je to pro mne způsob, jak mohu lidem dodat odvahu a sílu k tomu, aby své bolesti a strachy přetvořili v naději a doufání. klara.schneiderova@amnesty.cz Foto: European Union European Parliament Alí Ferzát přebírá Sacharovovu cenu z rukou předsedy Evropského parlamentu Martina Schulze. ALÍ FERZÁT (61) Galerii vybraných Ferzátových karikatur naleznete na Foto: Jakub Plíhal, ( je syrský karikaturista. Věnuje se politické satiře, za svou kariéru vytvořil více než kreseb. Kromě mnoha arabských novin spolupracoval také s francouzským Le Monde. V únoru 2001 začal vydávat satirický týdeník al-domarí, první nezávislé noviny v Sýrii od nástupu strany Baas. Za svou práci získal například nizozemskou Cenu prince Klause (2002), která odměňuje významné kulturní počiny převážně v rozvojových zemích, nebo Sacharovovu cenu za svobodu myšlení (2011), kterou uděluje Evropský parlament. V současné době žije v Kuvajtu, nicméně chce se vrátit zpět do Sýrie.

17 KontroVERZE SEXUÁLNÍ VÝCHOVA Mají mít všichni žáci a žákyně základních škol povinnou sexuální výchovu? Pokud ano, v jaké formě a o jakých tématech? ODPOVĚĎ ALENY BRYCHTOVÉ ODPOVĚĎ PAVLA PETRNOUŠKY Foto: archiv Aleny Brychtové Záleží na tom, co si kdo pod pojmem sexuální výchova představí. Tento termín není zatím nijak definován. Pokud by měla obsahovat biologii, tedy stavbu a funkce pohlavních orgánů, informace o menstruaci, poluci, oplodnění, těhotenství, dále nebezpečí internetu apod., tedy věci dané, důležité a názorově neutrální, nejsem proti. S takovou sexuální výchovou souhlasím. Pokud ale pedagog nebo externí vyučující zahrne do tohoto předmětu své názory, které se týkají antikoncepce, potratů, zdrženlivosti nebo otázky studu, je to už větší problém. Existují totiž dvě naprosto rozdílné koncepce této výchovy, které nejdou v žádném případě sloučit. O této neslučitelnosti jsme se přesvědčili na různých odborných rozpravách, např. v Senátu PČR nebo na Masarykově univerzitě v Brně. Přitom každá z koncepcí má své uznávané odborníky. Jedna koncepce vychází z konzervativních hodnot, např. zdrženlivost v sexu do trvalého vztahu, předkládá manželství muže a ženy jako základní vztah vhodný pro výchovu dětí a před antikoncepcí (především hormonální) spíše varuje pro závažná zdravotní rizika. Druhá koncepce vychází z tzv. liberálního pojetí sexuality. Dává důraz na používání antikoncepce, čímž dává pocit falešného bezpečí (falešného zvláště díky zdravotním rizikům i nespolehlivosti) a může vést k častému střídání sexuálních partnerů. Také je zde snaha, aby děti ztratily pocit studu a mluvily před ostatními otevřeně o svých intimních záležitostech, např. jestli onanují, zda mají menstruaci nebo jim roste ochlupení nebo aby navlékaly kondom na model penisu (viz příručka pro pedagogy Sexuální výchova vybraná témata, 15. kapitola). Žáci mají ze svého rodinného prostředí různé základy výchovy, kdy každá rodina má právo vychovávat své děti podle svého nejlepšího přesvědčení a škola má na tuto výchovu navazovat. Proto sexuální výchova v kontroverzních tématech nemůže být povinná a nemůže jít proti výchově v rodině. Vyučující by měl toto téma s rodiči prodiskutovat a nabídnout řešení, např. dva různé lektory či některé žáky z této hodiny osvobodit. Jednoznačně ano. Mnoho lidí se mylně domnívá, že je u nás sexuální výchova nepovinná, když není samostatným předmětem. V České republice byla povinná sexuální výchova do státních škol zavedena již v polovině 90. let 20. století, a to především prostřednictvím předmětu rodinná výchova. Dnes má sexuální výchova interdisciplinární charakter a je nedílnou součástí výchovy ke zdraví, která se učí na základní škole od 1. do 9. ročníku. Samostatným předmětem je na světě pouze ve Švédsku a nevím o nikom z odborníků, že by ji chtěl jako samostatný předmět u nás zavádět. Sexuální výchova prakticky začíná již narozením dítěte a probíhá neformálně od jeho nejmladšího věku po celé dětství až do dospělosti především v rodinách. Role rodiče, který je dítěti vzorem a poskytuje mu lásku, ochranu, podporu a zázemí, je pro dítě zvláště v předškolním věku nenahraditelná. Kromě neformální sexuální výchovy však děti a dospívající potřebují i sexuální výchovu formální, kterou poskytují školy. Výhodou sexuální výchovy ve školách je skutečnost, že školy jsou zdrojem věku žáků přiměřených, odborně správných, objektivních a nepředpojatých informací, které jsou každému dítěti do 18 let zaručeny Úmluvou o právech dítěte. Sexuální výchova rozvíjí dětskou osobnost, vede ji k zodpovědnosti, přispívá k prevenci rizik spojených se sexualitou a zlepšuje kvalitu života a zdraví v souladu s doporučeními Světové zdravotnické organizace (WHO) i usneseními naší vlády. Z témat, která do základních škol patří, jmenujme: rodina, vztahy a komunikace ve společnosti, biologické rozdíly mezi pohlavími, puberta a dospívání, lidská reprodukce, prevence pohlavního zneužívání, informace o nebezpečí týrání a zneužívání dětí, prevence pohlavně přenosných nemocí, rizika předčasného těhotenství, antikoncepce a její metody, manželství a partnerství. Je důležité, aby neformální (rodinná) i formální (školní) sexuální výchova doplňovaly jedna druhou. Proto je spolupráce rodičů a školy nezbytná a zároveň žádoucí. Každá škola si vytváří vlastní Školní vzdělávací program (ŠVP), ve kterém může oblasti sexuální výchovy ještě dále rozšířit. Rodiče se však mohou k ŠVP, obsahu učiva, formám i metodám výuky v každé škole kdykoliv vyjádřit. Navíc, pokud škola nabízí žákům a rodičům nadstandardní výuku (kurzy, přednášky, besedy aj.), která jde nad rámec ŠVP, je důležité, aby si předem vyžádala písemný souhlas zákonného zástupce každého dotčeného žáka. Foto: archiv Pavla Petrnoušku 17 Alena Brychtová předsedkyně Výboru na ochranu rodičovských práv PaedDr. Pavel Petrnoušek ředitel ZŠ Kuncova (Praha 13)

18 18 Ze světa médií New York vs. Haiti 1:0 Hurikán Sandy na podzim minulého roku nešlo přehlédnout. Katastrofě, která zasáhla východní pobřeží Spojených států amerických, byla věnována masivní pozornost médií. A tak jsme se hodinu po hodině dozvídali, jaký je aktuální počet obětí, kolik momentálně stojí benzín v New Yorku nebo že Lady Gaga chce věnovat půl milionu dolarů na obnovu poničené metropole. Už méně bylo slyšet o škodách, které hurikán napáchal v Karibiku nebo v Kanadě. Přitom v Karibiku zemřelo 72 lidí, nejvíce z nich na Haiti. Tento ostrovní stát byl poškozen zemětřesením v roce 2010, jehož následky nebyly dodnes odstraněny, navíc je postižen epidemií cholery. V záplavě zpráv z USA pak skoro zaniklo, že díky hurikánu Sandy na Haiti hrozí humanitární krize, protože byla zničena velká část úrody a byly y znečištěny zdroje pitné vody. Přesto bylo věnováno následkům katastrofy na Haiti jen velmi málo pozornosti. Proč jsou zaplavené čtvrti New Yorku pro novináře zajímavější než zbídačený ostrov v Karibiku? Je jasné, že média nemůžou informovat o všem. Jejich kapacity jsou omezené a je třeba vybírat, čemu se budou věnovat a čemu nikoliv. O tom, jestli se událost objeví v médiích, rozhoduje mimo jiné i soubor faktorů nazývaných Galtungova dvanáctka (viz rámeček). Událost má větší šanci dostat se do médií v případě, že je o ní k dispozici dostatek informací, je snadnější dojet na místo konání nebo jsou k dispozici fotografie. Při výběru zpráv jsou zohledňovány i faktory sociokulturní třeba dramatičnost události nebo doba jejího trvání. Média se budou spíše věnovat krátkodobým událostem, které více vyhovují rytmu práce médií. To vše jasně favorizuje New York dostanete se tam snadno odkudkoliv, každý tam vlastní kameru nebo mobil, takže událost máte vždy pokrytou snad ze všech úhlů a skoro v reálném čase. ZAČAROVANÝ KRUH Tereza Jarolímová Pravděpodobnost, že se o události bude psát, se také dále zvýší, pokud se na ní bude podílet známá osobnost nebo se bude týkat významného státu. Velkou roli hraje mimo jiné to, jak blízko je země, ve které se událost odehrála. Ne nadarmo jedno přísloví říká, že moucha ve vlastním oku je horší než zemětřesení v Číně. Přičemž nejde jen o fyzickou blízkost, ale i o blízkost kulturní a historickou. Čím více výše zmíněných rysů událost má, tím vyšší je pravděpodobnost, že o ní média budou referovat. Jedna taková významná zahraniční událost navíc zastíní prostor pro další události ze zahraniční, kterým by jinak bylo věnováno více prostoru. Kdyby tedy hurikán nenapáchal škody v USA, určitě bychom v médiích našli více zpráv o škodách na Haiti a v dalších karibských státech. Trochu se tak dostáváme do začarovaného kruhu. Titulní stránky novin plní hlavně události blízké, snadno ověřitelné, které se odehrávají v nám blízkých nebo známých regionech a ve kterých figurují známí představitelé nebo celebrity. Zprávám ze vzdálenějších koutů světa, případně zprávám z jiných kulturních okruhů, než je ten euroamerický, se vždycky bude v západních médiích dařit hůř. Není však nutné házet flintu do žita. Jen je třeba přemýšlet o mediálních obsazích kriticky. Už samotné uvědomění si, že ne všechno, co je v médiích napsáno, je skutečným odrazem reality, je důležité. Je dobré se nad každým článkem hlouběji zamyslet a trochu o něm zapochybovat. Podstatné je ověřování informací a hlavně jejich doplnění z alternativních zdrojů. Nikdy to nebylo jednodušší než nyní, v době internetu. tereza.jarolimova@amnesty.cz Zpravodajské hodnoty Galtungova dvanáctka John Galtung a Marie Rugeová analyzovali v roce 1965 zahraniční zpravodajství norských novin a zjistili, že pokud událost splňuje určité charakteristiky (říká se jim zpravodajské hodnoty), má větší šanci stát se zprávou a dostat se do médií. Můžete si sami zkusit aplikovat následující přehled tzv. Galtungovu dvanáctku na některé zahraniční události, o kterých se dozvídáme z médií. 1. Frekvence čím je frekvence, v níž událost tepe a vyvíjí se, podobnější frekvenci média, tím je pro médium vhodnější 2. Práh pozornosti čím větší je intenzita události, tím spíš bude zachycena v médiích 3. Jednoznačnost událost, která nepotřebuje hlubší vysvětlení, se spíš objeví v médiích 4. Významnost čím významnější událost, tím bude pravděpodobněji zachycena 5. Souznění zprávy z kulturně blízkých zemí se pravděpodobněji stanou zprávami; totéž platí o událostech, které jsou očekávatelné 6. Překvapení čím překvapivější či neobvyklejší událost je, tím spíš se objeví v médiích 7. Kontinuita pokud už byla událost v médiích zmíněna, je pravděpodobnější, že bude zmíněna opět 8. Variace je-li nedostatek významných zahraničních událostí, média zachytí i ty, které by jinak opominula 9. Vztah k elitním národům zemětřesení v USA najdete ve zprávách pravděpodobněji než zemětřesení v Barmě 10. Vztah k elitním osobám pravděpodobnost, že se určitá událost stane zprávou, zvyšuje to, že se na ní podílí známé osoby 11. Personalizace zpravodajství má sklon zobrazovat děje spíš pomocí jedné osoby nebo malé skupiny osob než jako široké společenské děje 12. Negativita negativnější zprávy jsou pro média atraktivnější Foto: Welthungerhilfe-German Agro Action, AJordan Balderas

19 Tvoje akce USPOŘÁDEJTE VÝSTAVU NA SVÉ ŠKOLE Přemýšlíte, jakou akci uspořádat ve vaší škole nebo na nějakém jiném zajímavém místě? Půjčte si novou výstavu Amnesty International Půl století měníme svět. Dozvíte se v ní více o naší organizaci a hlavně o tom: Kdo jsme a co děláme První část výstavy mapuje historii a vývoj Amnesty International ve světě a připomíná naše významné milníky a úspěchy. Navazuje na ni část týkající se České republiky, která dokumentuje zájem AI o porušování lidských práv v Československu a o někdejší vězně svědomí (jimiž byli např. Václav Havel nebo Josef Beran). Přináší také jejich pohled na to, jakým způsobem jim aktivity Amnesty pomohly. Sekce Metody práce a možnosti zapojení seznamuje e se způsoby, jakými AI pracuje, a s aktivitami, díky kterým se do její činnosti na podporu lidských práv může zapojit každý. Za koho bojujeme Část Vězni svědomí seznámí zájemce s hlavními objekty našeho zájmu, s vězni svědomí. Vysvětlíme, kdo to vězeň svědomí je, a představíme některé osobnosti, za které jsme apelovali v minulosti, i ty, za jejichž propuštění bojujeme j nyní. Proti čemu jsme Čtvrtá část se věnuje trestu smrti a mučení, přináší informace o používání trestu smrti, argumentech pro a proti jeho zachování. Vysvětlíme, proč je Amnesty zásadně proti jeho ukládání, a ukážeme osudy lidí odsouzených k trestu smrti v různých zemích světa. Koho chceme ovlivnit Pátá část, Byznys a lidská práva, se zabývá chováním firem, které často využívají levnou pracovní sílu (včetně dětské práce), především v rozvojových zemích a kde tedy přispívají k porušování lidských práv. Výstava přináší nejen konkrétní osudy lidí, ale představuje i alternativy, které by tento lidsky nedůstojný systém mohly nahradit. 19 Čemu chceme zamezit Poslední část přináší bližší pohled na problematiku diskriminace a má několik podčástí, jimiž jsou diskriminace sexuálních menšin, žen a romských dětí v přístupu ke vzdělání. Výstavu lze půjčit jako celek nebo kteroukoliv z jejích částí. V případě vašeho zájmu nás neváhejte kontaktovat na u vzdelavani@amnesty.cz.

20 Kulturní tipy Pérák na jméně nezáleží, rozhodují činy Divadlo Archa, od Lid miluje superhrdiny. Málokdo ale tuší, že i tady v Česku jsme jednoho měli. Jmenoval se Pérák, na nohou měl pružiny, neohroženě skákal městem a bojoval proti nacistickým šelmám v ulicích okupované Prahy. Jeho slávu se rozhodlo oprášit autorské divadlo VOSTO5. Jak už u nich bývá zvykem, trochu si pohráli s historickými daty. Vytvořili třeba ilegální elitu bojující proti nacistům, v jejímž čele září herečka Adina Mandlová s krycím jménem Diva nebo Jaroslav Foglar s krycím jménem Jestřáb. Hru můžete zhlédnout v Divadle Archa například 29. a 30. ledna Více informací se dozvíte a vstupenky můžete koupit na webu (kb) Zajdi si Foto: Divadlo Archa Zelená guerilla ve městě Galerie DOX, , 19:00 V porovnání s rajčetem z babiččiny zahrádky vypadá to ze supermarketu jako nepříliš povedená filmová rekvizita, o chuti nemluvě. Že ovoce a zelenina z regálů bývají sklízeny nezralé a putují tisíce kilometrů z plantáží, kde se vykupují za směšné ceny, patří ke všeobecnému povědomí. Stále více se prosazuje myšlenka vrátit se tak trochu ke kořenům, a to i ve městech. Jak skloubit prašné ulice a zahrádkaření se pokusí nastínit akce v pražské galerii DOX. (kb) Foto: sxc 20 Foto: Knihovna Václava Havla Havel v kostce Galerie Montmartre Řetězová ulice, Praha V prosinci uplynul rok od smrti prvního prezidenta České republiky Václava Havla. V Bruselu se rozsvěcelo srdce, v České republice i jinde ve světě si lidé ohrnovali nohavice u kalhot a zapalovali svíčky. Knihovna Václava Havla veřejnosti otevřela stálou výstavu věnovanou právě jeho památce. V pražské Galerii Montmartre jsou k vidění jedinečné dokumenty a fotografie zachycující Havlův život od jeho prvních tvůrčích kroků přes činnost v disentu až po jeho prezidentství. (kb) NORDOST Činoherní studio Ústí nad Labem, Rusy a Čečence pojí dlouhá a bolestivá historie vzájemné nedůvěry a nevraživosti. K ní patří i teroristické útoky čečenských separatistů. Jeden takový se stal v divadle Na Dubrovce při představení NordOst v říjnu roku Tehdy 42 Čečenců obsadilo divadlo, diváky vzali jako rukojmí a požadovali, aby se ruští vojáci úplně stáhli z čečenského území. O život přišlo na sto sedmdesát lidí. Činoherní Studio Ústí nad Labem odehraje 18. ledna derniéru divadelního zpracování této události. Výpovědi tří očitých svědkyň v divadelním dokumentu divákům přibližují intenzitu tragédie. (kb) Foto: Jan Dvořák