Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Ústav klasických studií. Bakalářská diplomová práce

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav klasických studií Bakalářská diplomová práce 2012 Ivana Djokić

2 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav klasických studií Novořecký jazyk a literatura Ivana Djokić Jónská škola a lidová poezie: Aristotelis Valaoritis Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Nicole Votavová Sumelidisová 2012

3 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím uvedených pramenů a literatury. Brno, 27. července 2012

4 Poděkování Ráda bych poděkovala své vedoucí práce Mgr. Nicole Votavové Sumelidisové za její připomínky a odborné rady. Za jazykovou úpravu celého textu a také za pochopení a podporu při psaní diplomové práce děkuji Mgr. Janu Karafiátovi.

5 Obsah Úvod 1 1.Úvod do řecké literatury 18. a 19. století Fanarioté a athénská škola Sedmiostrovní škola 5 2.Řecká jazyková otázka Snaha o reformu řeckého jazyka 9 3.Skupiny jónských spisovatelů a jejich charakteristické rysy Předchůdci Solomose Solomos a Solomovci Pokračovatelé Solomose Autoři mimo Solomosův vliv 28 4.Aristotelis Valaoritis Aristotelis Valaoritis a jeho dílo 33 Závěr 45 Περίληψη 47 Použitá literatura 49

6 Úvod Tato práce se zabývá tvorbou řeckých spisovatelů patřících do tzv. jónské školy. Do této školy patřili spisovatelé, kteří byli ve své tvorbě ovlivněni charakteristickými prvky romantického proudu, krétské literatury a lidové poezie. Důležitou inspirací pro ně bylo rovněž řecké povstání, boje za osvobození a prosazení lidového jazyka v oblasti literatury a vzdělání. Cílem práce je sledovat společné prvky ve tvorbě jónských spisovatelů, jejich inspiraci romantismem a lidovou poezií a poukázat na roli autorů v řecké jazykové otázce. Dalším cílem práce je sledovat tvorbu Aristotelise Valaoritise a na tomto základě určit, které prvky jsou v jeho tvorbě shodné s prvky děl ostatních jónských autorů a které prvky jsou naopak odlišné. V úvodní kapitole nejdříve vysvětlíme situaci v řecké literatuře na konci 18. století a v průběhu 19. století. V souvislosti s tím se stručně zmíníme o koexistenci dvou literárních škol: athénské romantické školy a jónské školy. Po vymezení hlavních znaků athénských autorů přejdeme k popisu jónské školy. Pojednáme zde jak o historii oblasti, ve které se sedmiostrovní literatura rozvíjela, tak i o základních rysech děl jónských spisovatelů. V druhé kapitole vylíčíme řeckou jazykovou otázku. Zde je nutné upozornit, že ještě předtím, než se jazyková problematika stala záležitostí politiky, měla ve sporu o zavedení jednotného řeckého jazyka ve všech společenských sférách velký význam právě díla řeckých spisovatelů. Proto je nutné vyjasnit vznik jazykové problematiky, abychom poté mohli poukázat na význam jónské školy z hlediska prosazování lidového jazyka. Další kapitola obsahuje čtyři podkapitoly, které jsou vymezeny podle jednotlivých skupin sedmiostrovních autorů (předchůdci Solomose, Solomos a Solomovci, pokračovatelé Solomose a autoři mimo Solomosův vliv). V každé podkapitole se soustředíme na nejdůležitější díla těchto autorů, jejich význam a společné znaky. Do výkladu o jejich tvorbě začleníme i konkrétní příklady z děl spisovatelů, v nichž zaměříme pozornost především na výskyt společných charakteristických prvků. V závěrečné kapitole pojednáme o Aristotelisovi Valaoritisovi. Nejdříve se obecněji zmíníme o přijetí jeho tvorby a o jeho literární činnosti jako mostu mezi athénskou a jónskou školou. Dále vysvětlíme, kterými znaky se liší od ostatních 1

7 spisovatelů jónské školy a jakými charakteristickými rysy je jim naopak blízký. Na závěr provedeme analýzu vybraných děl, v níž budeme klást důraz zejména na společné prvky děl Valaoritise a ostatních jónských spisovatelů. Na tomto místě ještě musíme uvést, že k přepisu jmen spisovatelů a názvů jejich děl se budeme řídit pravidly transkripce podle Slovníku řeckých spisovatelů. 1 Dále je nutné upozornit, že v této práci budeme používat monotonický systém, přestože jsou díla, ze kterých budeme uvádět ukázky, původně napsána v polytonickém systému. 1 BORECKÝ, B., DOSTÁLOVÁ, R. Slovník řeckých spisovatelů. Praha: Odeon,

8 1. Úvod do řecké literatury 18. a 19. století V této kapitole se pokusíme vysvětlit vznik literární školy jónských ostrovů. Nejdříve se zmíníme obecněji o skupině fanariotských autorů, ze které se po osamostatnění řeckého státu v hlavním městě utvořila první athénská romantická škola. Poté, co popíšeme hlavní zásady a charakteristické prvky této školy, přejdeme k tvorbě sedmiostrovních spisovatelů, jejichž literatura se vyvíjela ve stejném období jako literatura athénské školy, ale poněkud izolovaně od zbytku Řecka Fanarioté a athénská škola Kontinuita řecké literatury byla přerušena po pádu Konstantinopole, neboť literární tradice se nadále rozvíjela pouze v oblasti konstantinopolského patriarchátu a ostrovů, které nebyly pod tureckou nadvládou. Důležitou roli v zachování řeckých kulturních tradic měla skupina učenců, jež působila v konstantinopolské čtvrti Fanar. Tito tzv. fanarioté zastávali významné pozice ve správě podunajských knížectví Valašska a Moldávie. Působili např. jako sekretáři, ministři zahraničí, tajemníci a tlumočníci. Tyto funkce zastávali, jelikož měli dobrou znalost cizích jazyků, především francouzštiny, kterou také potřebovali pro své obchodní činnosti. 2 Fanarioté se ve své literární činnosti věnovali většinou poezii s náboženskou, historickou, pedagogickou nebo filozofickou tematikou. Avšak kromě poezie psali i díla v próze. Ve svých dílech používali fanarioté archaizující jazyk blízký starořečtině, nicméně postupem času se zvětšil počet autorů, kteří kromě tohoto jazyka používali i mluvenou podobu řečtiny. K těmto autorům patří např. Konstantinos Dapontes ( ), tajemník ve Valašském knížectví a známý kronikář. Tento spisovatel psal na rozdíl od ostatních fanariotů svá díla v lidovém jazyce, aby tímto způsobem podporoval šíření kultury mezi méně vzdělanými vrstvami. 3 Takto se v řecké literatuře vytvořily dvě skupiny autorů. Na jedné straně stáli spisovatelé, již podporovali užívání archaického jazyka a prosazovali jej jak v literatuře, tak i v běžné mluvě. Druhou větví byli zastánci lidového jazyka, 4 kteří si uvědomovali, že je archaizující jazyk nesrozumitelný těm, kteří neovládají klasickou 2 KOLIOPULOS, J. S., VEREMIS, T. M. Modern Greece. Oxford: Wiley-Blackwell, 2010, s BORECKÝ, B., DOSTÁLOVÁ, R. Slovník řeckých spisovatelů. Praha: Odeon, 1975, s. 55, s Na tomto místě je třeba zdůraznit, že termínem lidový jazyk neoznačujeme pouze jazyk lidu, ale mluvenou podobu řeckého jazyka obecně. 3

9 řečtinu, a že kvůli tomu brání kulturnímu rozvoji řeckého národa. Koncem 18. století vznikl spor o to, který jazyk by měl být oficiálním jazykem řeckého státu. Této jazykové problematice budeme věnovat větší pozornost v samostatné kapitole (viz kapitolu č. 2). Po vzniku svobodného řeckého státu se fanarioté stěhovali do Athén, kde pokračovali ve své literární činnosti. Z fanariotských autorů se postupně formovala skupina spisovatelů, která bývá v odborné literatuře často označována pojmy stará athénská škola nebo romantičtí Řekové. Tato označení používá např. Konstantinos A. Trypanis, 5 avšak u novořeckého filologa Linose Politise se můžeme setkat pouze s termínem athénská škola. 6 Stará athénská škola existovala zhruba padesát let, přibližně od roku 1830 do roku Mezi představitele této školy se řadí např. básníci Panajotis Sutsos, Alexandros Sutsos, Alexandros Rizos Rangavis nebo prozaikové Dimitrios Vikelas a Emmanuil Roidis. Díla těchto autorů byla ovlivněna italským a francouzským romantismem. Hlavními společnými znaky jejich děl bylo používání katharevusy 7 a výskyt romantických prvků (melancholická nálada, únik z reality, obracení se ke slavné minulosti a jiné). K romantickým prvkům můžeme zařadit i patnáctislabičný verš, který se ve tvorbě autorů athénské školy objevuje velmi často. 8 Pod vlivem francouzského a později i řeckého povstání se ve tvorbě athénských spisovatelů vyskytovala i témata bojů proti Turkům. V době staré athénské školy zažila řecká literatura velký literární rozkvět. Významnou roli měly literární soutěže jako Rallios Diagonismos nebo Vutsineos Diagonismos, 9 které pořádala athénská univerzita s cílem oživení literární tvorby. Od začátku 70. let 19. století začíná význam staré athénské školy slábnout. K tomu přispívalo i to, že díla těchto autorů byla hodně kritizována. Řecký prozaik a kritik Anjelos Vlachos odsoudil athénskou školu za napodobování romantických 5 ΤΡΥΠΑΝΗΣ, Κ. Α. Ελληνική ποίηση. Από τον Όμηρο ως τον Σεφέρη. Αθήνα: Εστία, 1986, s Viz ΠΟΛΙΤΗΣ, Λ. Ιστορία της νεοελληνικής λογοτεχνίας. Αθήνα: Μορφωτικό Ίδρυμα Εθνικής Τραπέζης, Je nutné zdůraznit, že termíny katharevusa a dimotiki se ještě v reformní době řeckého jazyka nepoužívaly. Běžně se začaly používat až ke konci 19. století. 8 V této době se autoři ve svých dílech často obraceli ke kořenům lidové kultury. Jejich inspirace lidovou poezií je zjevná např. v užívání politického verše. Kromě toho měla mnohem větší vliv na jejich tvorbu díla Williama Shakespeara, George Gordona Byrona a díla romantických autorů vůbec. V době, kdy řecká literatura vyžadovala nové ideje, se fanarioté nechali ovlivnit romantickým proudem a začali používat romantická témata, prvky a verš (patnáctislabičný rýmovaný verš). Viz Oι Φαναριώτες και η ρομαντική σχολή των αθηνών [online]. c [cit. 7. července 2012]. Dostupné na: < 9 ΤΡΥΠΑΝΗΣ, Κ. Α. Ελληνική ποίηση. Από τον Όμηρο ως τον Σεφέρη. Αθήνα: Εστία, 1986, s

10 vzorů a za psaní děl, která byla podle něj pro vývoj řecké literatury bezvýznamná. 10 Kolem roku 1880 prakticky přestala stará athénská škola existovat a vystřídala ji nová generace spisovatelů. Generace roku 1880 nebo také nová athénská škola se vzdalovala od romantismu a témat týkajících se řeckého povstání. Spisovatelé se ve své tvorbě začali obracet k všedním tématům ze života a inspiraci hledali především ve francouzském parnasismu a symbolismu. Pod vlivem parnasismu kladli důraz na formu básní, přesnost ve verších a rýmech a používali témata z mytologie a historie. Inspirace symbolismem je pak patrná např. v tom, že ve svých dílech tito spisovatelé používali symboly jako prostředek pro vyjadřování vnitřních pocitů a myšlenek Sedmiostrovní škola Ve stejné době, kdy v hlavním městě působila stará athénská škola, se na jónských ostrovech začíná rozvíjet sedmiostrovní škola (někdy také nazývána jónská literární škola) s hlavními centry na ostrovech Zakynthos a Korfu. Mezi představitele sedmiostrovní školy patří např. Dyonisios Solomos, Jeorjios Tertsetis, Julios Typaldos, Lorentzos Mavilis, Andreas Kalvos, 11 Aristotelis Valaoritis a jiní. Je třeba zdůraznit, že tato nová škola vznikající na jónských ostrovech se formovala na území, které získávalo svou nezávislost jen stěží. Ačkoliv se jónské ostrovy nikdy nedostaly pod nadvládu Turků, dlouhou dobu byly pouze kolonií a jejich cesta k samostatnosti byla složitá. V době, kdy bylo pevninské Řecko okupováno Turky, byly jónské ostrovy spravovány Benátskou republikou. V 18. století Benátskou republiku porazil Napoleon Bonaparte a od té doby Sedmiostroví spravovala Francie. Od roku 1798 byly ostrovy pod správou Ruska, ale hned na začátku 19. století zajistila mírová smlouva mezi Ruskem a Francií předání ostrovů Francouzům. Po následném zničení francouzské flotily u Zakynthu v roce 1809, získala řecké ostrovy Velká Británie. V roce 1817 vyhlásila Anglie Sjednocené státy jónských ostrovů, které však i nadále zůstávaly její kolonií. Britská okupace trvala až do roku 1864, kdy se ostrovy staly součástí samostatného řeckého státu. 12 Na jónských ostrovech se literatura rozvíjela poněkud izolovaně od zbytku Řecka. Během nadvlády Benátské republiky se většina později významných sedmiostrovních spisovatelů vzdělávala na italských univerzitách. Mnoho 10 Tamtéž, s Andreas Kalvos zaujímá vzhledem k jazyku specifické postavení (viz kapitolu č. 3). 12 Viz KOLIOPULOS, J. S., VEREMIS, T. M. Modern Greece. Oxford: Wiley-Blackwell,

11 sedmiostrovních spisovatelů studovalo u italských učitelů, jelikož na Sedmiostroví nebylo rozvinuté školství. Od nejmladšího věku se jónští autoři učili latinu, starořečtinu a italštinu, již mnohokrát ovládali lépe než vlastní mateřštinu. Proto se za svého studia často nechali ovlivnit italskými díly. Na konci 18. a počátku 19. století na tvorbu jónských spisovatelů působila především díla romantických italských spisovatelů, jako byli Ugo Foscolo, Vincenzo Monti nebo Alessandro Manzoni. Inspirovala je také francouzská revoluce, která šířila ideologii svobody napříč celou Evropou. Pod vlivem romantismu a francouzské revoluce se hlavními rysy tvorby sedmiostrovních děl staly: motivy svobody, patriotismus, tematika bojů a řeckého povstání, lyrické popisy přírody, tematika lásky a smrti. Autory jónské školy ovlivňovala též díla krétské literatury. Na jónské ostrovy je přinášeli krétští spisovatelé a intelektuálové po pádu Kréty (v roce 1669). 13 Mezi nejznámější krétská díla, jež inspirovala jónské spisovatele, se řadí Erofili (Ερωφίλη, 16. století) a Erotokritos (Ερωτόκριτος, 17. století). Tato díla poskytla autorům sedmiostrovní školy jednak jedinečný příklad psaní v mluvené řečtině a jednak je inspirovala užíváním politického rýmovaného verše. V 19. století na jónských ostrovech vzrůstal zájem o lidovou poezii a zapisování lidových písní, tradic a rčení. Spisovatelé shromažďovali již zapsané písně, nebo je přímo zapisovali od lidových zpěváků, a vytvářeli tak sbírky. Je však nutné zdůraznit, že první sbírky lidových písní nebyly sestaveny řeckými, ale zahraničními sběrateli. Mezi nejznámější sbírky patři Lidové písně moderního Řecka (Chants populaires de la Gréce moderne, ) francouzského filologa Clauda Fauriela. Touto sbírkou se později inspirovali i sedmiostrovní spisovatelé, jejichž díla vycházela v druhé polovině 19. století. První větší sbírka lidových písní, kterou sestavil řecký autor Antonios Manusos vyšla v roce 1850 pod názvem Lidové písně, sebrané a upravené (Τραγούδια εθνικά συναγμένα και διασαφηνισμένα). 14 Brzy se o sběr a studium lidových písní začali zajímat i ostatní spisovatelé sedmiostrovní školy (Dyonisios Solomos, Julios Typaldos, Antonios Matesis, Jeorjios Tertsetsis, 13 BEATON, R. Εισαγωγή στην νεώτερη ελλήνική λογοτεχνία. Oxford: Clarendon Press, 1994, s Řecká lidová poezie má dlouhou tradici. Není možné přesně zjistit, kdy vznikala, poněvadž se léta zachovávala pouze v ústním podání. Nejstarší dochovaný příklad písně, jež má charakteristiku moderní lidové písně, pochází patrně z roku První zájmy o studium a zapisování řeckých lidových písní pocházejí z konce 18. století, kdy řecká lidová kultura upoutala pozornost francouzských, anglických a německých badatelů. Autoři jako Baron Werner von Haxthausen nebo Claude Fauriel byli prvními autory, již se pokusili shromáždit a vydat řecké lidové písně. Viz BEATON, R. Folk poetry of modern Greece. Cambridge: Cambridge University Press, 2004, s. 5, s

12 Aristotelis Valaoritis ad.). Roderick Beaton zastává názor, že Solomos a jeho pokračovatelé neměli zájem o lidovou poezii jako takovou, chápali ji spíše jako pilíř pro vytváření národní řecké literatury. Podle Beatona to zapříčinila i tendence jónských spisovatelů spojovat nové evropské literární trendy s politickým nacionalismem. 15 Téměř všichni sedmiostrovní spisovatelé se více či méně inspirovali lidovou poezií. Tato inspirace je zjevná jednak z tematiky jejich básní, jednak z používání nerýmovaného verše lidové poezie. Dále se o vlivu lidové poezie na tvorbu jónských spisovatelů můžeme přesvědčit i v používání tzv. pararelismů. Patnáctislabičný jamb má dierezi po osmé slabice a verš je takto rozdělen na dva poloverše. Tyto poloverše jsou významově nezávislé a každý z nich má ucelený význam. 16 Tento prvek najdeme např. v dílech Typaldose nebo Tertsetise. Můžeme ho vysledovat také v poezii Aristotelise Valaoritise, kde jsou ostatně vlivy lidové poezie nejpatrnější. O Valaoritisově tvorbě a dopadu lidové poezie na jeho tvorbu podrobněji pojednáme v samostatné kapitole (viz kapitola č. 4). V této kapitole jsme se zmínili o dvou hlavních centrech řecké literatury 18. a 19. století, athénské romantické škole a sedmiostrovní škole. Snažili jsme se stručně popsat vznik těchto škol a zároveň poukázat na některé z hlavních charakteristik jejich tvorby. V dalších kapitolách se budeme více věnovat analýze vybraných děl sedmiostrovních spisovatelů, kde se pokusíme na konkrétních příkladech ukázat jednotlivé společné prvky tvorby těchto autorů. Budeme se snažit vysvětlit vliv romantismu, patriotismu, řeckých bojů za osvobození, lidové poezie a snahu o podporu lidového jazyka, jehož největšími zastánci byli právě jónští autoři. Avšak v následující kapitole se nejdříve zmíníme o vývoji jazykové otázky, jež poznamenala tvorbu obou škol. 15 BEATON, R. Folk poetry of modern Greece. Cambridge: Cambridge University Press, 2004, s ΚΑΨΩΜΕΝΟΣ, Ε. Γ. Δημοτικό τραγούδι. Αθήνα: Εκδόσεις Αρσενίδη, 1990, s

13 2. Řecká jazyková otázka Mluvená podoba řeckého jazyka se vždy poněkud lišila od psané. V běžné mluvě Řekové zjednodušovali složitou morfologii a syntax starořeckého jazyka, měnili přízvuk i slovní zásobu, což je ostatně přirozené pro vývoj každého jazyka. Mluvený jazyk se ve starověku dělil na několik dialektů, ze kterých se ve 4. století př. n. l. vyčlenila tzv. koiné, jako nejrozšířenější dorozumívací jazyk řeckého národa a národů v nově dobytých zemích (v tomto století se řecké území za vlády Alexandra Velikého značně zvětšilo a koiné byla lingua franca národů z oblasti Řecka, Malé Asie, Itálie a Středního východu). Koiné se zakládala především na atickém dialektu, do nějž pronikly i prvky jiných nářečí. Přestože se tento mluvený jazyk používal méně v psané podobě, můžeme se s ním v určitých dílech setkat (např. překlad Starého zákona nebo Nový zákon). V psané podobě se neustále udržovala i klasická řečtina, jež byla od 6. století oficiálním a úředním jazykem Byzantské říše. 17 Mluvený jazyk se ve psané podobě ve větší míře projevil až ve 12. a 13. století. Významná jsou např. díla krétské a kyperské literatury (napsaná v místním dialektu), která se od 12. století až do turecké okupace nerušeně rozvíjela. V období mezi 14. a 17. stoletím bylo uplatňování mluvené řečtiny v literatuře omezeno na ostrov Kréta. Po jeho pádu v roce 1669 však i tam užívání mluvené podoby jazyka v literatuře upadá. Na začátku 19. století sestávala mluvená řečtina z několika dialektů. Tak např. vzdělané vrstvy z Konstantinopole nebo Sedmiostroví používaly specifický dialekt, který se mnoho nelišil od psaného jazyka. Po osvobození řeckého státu byla mluvená podoba řečtiny v Athénách tvořena dialekty z Peloponésu. Tuto převažující podobu mluveného jazyka však začal brzy ovlivňovat dialekt vysokých konstantinopolských vrstev, které se postupně stěhovaly do hlavního města. Problematika nejednotného psaného a mluveného jazyka se stala jedním z hlavních témat kulturního a společenského života nově vzniklého řeckého státu. Nabízela se tři možná východiska: 1. Psaný řecký jazyk má být založen na tradičním psaném jazyku. 2. Psaný řecký jazyk má být transkripcí mluveného jazyka. 3. Psaný řecký jazyk má mít prvky obou jazyků MACKRIDGE, P. The Modern Greek language. Oxford: Oxford University Press, 1985, s BEATON, R. Εισαγωγή στην νεώτερη ελληνική λογοτεχνία. Oxford: Clarendon Press, 1994, s

14 2.1. Snaha o reformu řeckého jazyka Reformu řeckého jazyka jako první navrhl Dimitrios Katartzis na konci 18. století. Katartzis tvrdil, že mluvená podoba řečtiny má být jazykem moderní společnosti, jak je tomu u jiných evropských národů. Podle něho by prosazení mluveného jazyka znamenalo pokrok řecké společnosti a rozšíření vzdělání. 19 Katartzis napsal Gramatiku přirozeného jazyka (Γραμματική της φυσικής γλώσσας), ve které se snažil vysvětlit rozdíl mezi starořečtinou a moderní mluvenou podobou řečtiny. Za jeho života však většina děl nebyla vydána, a proto jeho pokus o zavedení lidového jazyka neupoutal velkou pozornost. Zastáncem lidového jazyka, a především konstantinopolského nářečí, byl řecký spisovatel Athanasios Christopulos. Jeho obhajoba mluvené řečtiny spočívala v tvrzení, že se tehdejší mluvený řecký jazyk mnoho nelišil od mluvené podoby starověké. V roce 1805 vydal Christopulos Gramatiku aiolodorštiny neboli nynějšího řeckého hovorového jazyka (Γραμματική της Αιολοδωρικής, ήτοι της ομιλουμένης τωρινής των Ελλήνων γλώσσας), ve které tvrdil, že novořecký jazyk je spojením aiolského a dórského dialektu, což jej činí stejně antickým jako atičtinu. 20 Na začátku 19. století se o reformu řeckého jazyka začal zajímat i řecký filolog Adamantios Korais. Ten se domníval, že by se děti ve škole měly učit starořecký jazyk, ale skrze svoji mateřštinu. Korais viděl východisko v očištění mluveného jazyka od cizích prvků a v jeho upravení podle gramatických pravidel antického řeckého jazyka. Vznikla takto nová forma jazyka, již Korais nazýval střední cestou. Z archaické řečtiny se v této střední cestě, později označované jako katharevusa, zachovala morfologie substantiv, sloves a také některá slova, která měla obohatit slovní zásobu. Na druhé straně bylo ze starořečtiny vypuštěno použití dativu, infinitivu a některých předložek. Koraisovo řešení se střetávalo s negativními reakcemi, a to jak ze strany zastánců starořečtiny, tak i ze strany příznivců mluvené řečtiny. S Koraisovou střední cestou nesouhlasil např. státní úředník Panajotis Kodrikas, jenž se domníval, že střední cestu by mohl představovat jazyk církve. Kodrikasovi se ovšem nepodařilo tyto návrhy prosadit, jelikož se jazyk církve příliš nelišil od oficiálního psaného jazyka JUSDANIS, G. The necessary nation. New Jersey: Princeton University Press, 2001, s GEORGAKOPOULOU, A., SILK, M. Standard Languages and Language Standards: Greek, Past and Present. London: Ashgate Publishing Limited, 2009, s HORROCKS, G. Greek. A history of the language and its speakers. West Sussex: Blackwell, 2010, s

15 V roce 1810 se o další reformu jazyka pokusil Jannis Vilaras. 22 Jeho reforma se týkala výrazných změn ortografie psaného jazyka. Vilarasův fonetický systém zavrhoval starořecké používání přídechu nad počátečními samohláskami a naznačování přízvuku. 23 V roce 1814 vyšlo Vilarasovo dílo, jež neslo název Romejský jazyk (Ρωμαική γλώσσα). Do tohoto díla zahrnul Vilaras příklady a texty napsané podle upravených ortografických pravidel. Jeho návrh reformy byl jeden z nejrazantnějších této doby. Jazyková otázka do velké míry ovlivnila spisovatele a literaturu 19. a 20. století. Proti sobě stály již zmíněné školy, tedy athénská romantická škola (podporovala užívání katharevusy) a jónská škola (podporovala užívání lidového jazyka). Dionysios Solomos, jeden z hlavních představitelů jónské školy, vyjádřil svůj postoj k jazykové otázce v díle Dialog (Διάλογος, ). Tato próza bývá považována za obranu mluvené podoby řečtiny. Solomosovy hlavní argumenty v díle Dialog jsou, že nářečí fanariotů není vhodné k používání, jelikož je to jazyk tureckých sluhů, a katharevusa se dle něho nemá užívat, protože není ničí mateřštinou a ani se jí nikdy nestane. 24 (Podrobněji pojednáme o Solomosovi a jeho díle v 3. kapitole.). Solomosovi pokračovatelé se podle jeho vzoru také stavěli na stranu lidového jazyka. Podporu lidovému jazyku vyjádřil např. Jakovos Polylas esejí Náš literární jazyk (Η φιλολογική μας γλώσσα, 1892). Naopak jeden z představitelů staré athénské školy, Panajotis Sutsos byl velkým zastáncem starořeckého atického dialektu. Sutsos vydal v roce 1856 manifest Nová škola psaného slova neboli vzkříšení staré řečtiny (Η νέα Σχολή του γραφομένου λόγου ή Ανάστασις της αρχαίας ελληνικής), jímž obhajoval používání atického jazyka v literatuře. Sutsos prohlásil: Jazyk starých Řeků a nás mladších je jedno a totéž. Jejich gramatika a naše je jedno a totéž. 25 Jazyková otázka kulminovala po roce 1880, kdy v athénském literárním okruhu i nadále převažovala katharevusa, a to ve velmi konzervativní podobě. Situaci se snažil změnit Jannis Psycharis, jenž se pokoušel dokázat, že je novořecký jazyk potomkem antického jazyka a v průběhu staletí se pouze přeměnil. Ve svém díle Moje cesta (Το ταξίδι μου) z roku 1888 jednak podporuje užívání lidového jazyka a jednak 22 Přestože Vilaras a Christopulos pocházeli z řad fanariotů, byli velkými zastánci lidového jazyka. 23 BEATON, R. Εισαγωγή στην νεώτερη ελλήνική λογοτεχνία. Oxford: Clarendon Press, 1994, s HORROCKS, G. Greek. A history of the language and its speakers. West Sussex: Blackwell, 2010, s. 443, s (Η γλώσσα των αρχαίων Ελλήνων και ημών των νεωτέρων έσεται μία και η αυτή η Γραμματική εκείνων και ημών έσεται μία και αυτή.) BEATON, R. Εισαγωγή στην νεώτερη ελλήνική λογοτεχνία. Oxford: Clarendon Press, 1994, s

16 požaduje jeho zavedení do řecké prózy. Jeho verze psaného jazyka však byla spíše výtvorem jazykové vědy než skutečným mluveným jazykem. 26 Začátek 90. let 19. století znamenal obrat v řecké literatuře. Stará athénská škola pozvolna zanikala a vytvářela se nová generace spisovatelů, tzv. generace roku 1880, jež bývá v odborné literatuře nazývána také jako nová athénská škola. V dílech spisovatelů nové athénské školy se čím dál častěji objevoval lidový jazyk. Zpočátku sice pouze v poezii nebo v dialozích prozaických děl, později však i v překladech a jiných prozaických dílech. Ve 20. století se jazyková otázka začíná ve větší míře týkat vzdělání. Významnou roli sehrál pokus o založení první soukromé dívčí školy s výukou v dimotiki. Tato škola Alexandrose Delmuzose ve Volosu však fungovala pouze tři roky. V roce 1912 byl Delmuzos nucen školu uzavřít, jelikož byl obviněn biskupem z Volosu z údajného uplácení dětí. Mezitím se Delmuzos stal vůdčí osobností Vzdělávacího sdružení (Φιλική Εταιρεία), kde působili i sekretář ministerstva školství Dimitris Glinos a autor gramatiky dimotiki Manolis Triandafyllidis. 27 Z podnětu Vzdělávacího sdružení se jazyková otázka řešila i na zasedání parlamentu 26. února Toto jednání sice přineslo vyhlášení nové ústavy, avšak jazykový spor zde nebyl definitivně vyřešen. Předseda vlády Eleftherios Venizelos prohlásil, že oficiálním jazykem Řecka zůstane ten, kterým byla napsána legislativa, tedy katharevusa. 28 Přesto však vláda podporovala iniciativu Vzdělávacího sdružení zavést dimotiki na základních školách. Od roku 1917 se v dimotiki učilo v prvních čtyřech třídách základních škol, ale po pádu Venizelovy vlády byla tato výuka zrušena. Rok 1920 přinesl další politické změny a jazyková otázka zvýšila napětí mezi politickými stranami. Řecká komunistická strana prosazovala dimotiki a zdůrazňovala, že reforma vzdělání nemá podporovat pouze užívání lidového jazyka, ale také politické zájmy lidu. V roce 1927 se někteří členové komunistické strany stali členy Vzdělávacího sdružení, to však bylo o dva roky později rozpuštěno. O několik let dříve v roce 1923 Metaxas založil liberální stranu (Κόμμα των Φιλελευθέρων) a snažil se vymanit okruh zastánců dimotiki z vlivu komunistů. Když se v roce 1936 stal předsedou vlády, pověřil Manolise Triandafyllidise vytvořením gramatiky dimotiki. Přestože 26 MACKRIDGE, P. Modern Greek. In: Bakker, J. E. A companion to the ancient greek language. Malden: Blackwell Publishing Ltd, 2010, s HORROCKS, G. Greek. A history of the language and its speakers. West Sussex: Blackwell, 2010, s BEATON, R. Εισαγωγή στην νεώτερη ελλήνική λογοτεχνία. Oxford: Clarendon Press, 1994, s

17 Triandafyllidis Novořeckou gramatiku (Νεοελληνική γραμματική) vytvořil, nemohla se uplatnit na školách, poněvadž v roce 1941 začala německá okupace Řecka. 29 Velkou změnu přineslo prohlášení premiéra Jorgose Papandreu v roce Papandreou zavedl zrovnoprávnění obou variant jazyka, i když oficiálním jazykem státu stále zůstávala katharevusa. V roce 1967 řecká vojenská junta provedla převrat a sesadila vládu. Řečtí plukovníci zneplatnili všechny změny ve vzdělání, jež byly provedené v 60. letech a prohlásili katharevusu za oficiální psaný jazyk. Po jejím pádu v roce 1974 se situace začala měnit. Na jednání nového řeckého parlamentu v roce 1976 byla obecná novořečtina nakonec uznána jazykem státu. 30 V této kapitole jsme se snažili vysvětlit řeckou jazykovou otázku, která ve své podstatě vznikala už od antiky. Chronologicky jsme popsali průběh řešení této problematiky a uvedli jsme různé návrhy a díla, jež se reformou řeckého jazyka zabývala. Zmínili jsme se i o vlivu politiky a způsobu, jakým byla jazyková otázka vyřešena. V následující části již přejdeme k dílům sedmiostrovních autorů. Budeme se zabývat jejich tvorbou a charakteristickými rysy jejich děl. 29 Tamtéž, s Tamtéž, s

18 3. Skupiny jónských spisovatelů a jejich charakteristické rysy Dříve než se budeme věnovat spisovatelům a dílům jednotlivých skupin jónské školy, je třeba zmínit, že vznik této školy nelze přesně určit. Přestože je za zakladatele považován Dionysios Solomos, některé prvky, charakteristické pro jónskou školu, se objevily již v tvorbě jeho předchůdců. Slovník řecké literatury dělí jónské spisovatele do čtyř skupin: 1. Předchůdci Solomose 2. Solomos a Solomovci 3. Pokračovatelé Solomose 4. Autoři mimo Solomosův vliv Předchůdci Solomose Do této skupiny patří autoři pocházející především ze Zakynthu, kteří tvořili na konci 18. a na začátku 19. století. Zabývali se zejména překládáním italských děl motivovaných řeckou minulostí. Kromě vlivu Itálie se zde setkáváme také s vlivy ostatních západních kultur, s osvícenstvím, ideami francouzské revoluce a s prvky neoklasicismu. Mezi další znaky patří motivy vlastenectví a vliv lidová poezie, které Solomosovy předchůdce vedly k užívání lidového jazyka. 32 Nejdůležitější představitelé této skupiny jsou Antonios Martelaos ( ), Nikolaos Kutuzis ( ) a Stefanos Xanthopulos (18. století). 33 A. Martelaos pocházel ze Zakynthu. Byl učitelem známých spisovatelů z kruhu Solomovců (Antonios Matesis, Jeorjios Tertsetis) a nejpravděpodobněji i samotného Solomose. 34 Martelaos je označován za prvního povstaleckého básníka. 35 Na jeho tvorbu nejvíc zapůsobila francouzská revoluce. Pod vlivem francouzského povstání napsal Hymnus na oslavu Francie (Ύμνο εις την περίφημον Γαλλίαν). Řecký spisovatel a kritik Andreas Karantonis uvádí, že tento hymnus se pravděpodobně stal 31 ΜΕΡΑΚΛΗΣ, Μ., et. al. Λεξικό νεοελληνικής λογοτεχνίας. Αθήνα: Εκδόσεις Πατάκη, ΠΥΛΑΡΙΝΟΣ, Θ. Επτανησιακή σχολή. Αθήνα: Εκδόσεις Σαββάλας, 2003, s U Xanthopulose nejsou známy přesné roky narození a umrtí. 34 BRUCE, M. Encyclopedia of modern greek literature. Westport: Greenwood Press, 2004, s BEATON, R. An Introduction to Modern Greek Literature. Oxford: Clarendon Press, 1994, s

19 inspirací pro Dionysiose Solomose, jelikož jeho první verše připomínají Hymnus na svobodu (Ύμνος για την Ελευθερία). 36 Pro přehlednost uvádíme příklady z obou děl: Όθεν είσθε των Ελλήνων Απ' τα κόκαλα βγαλμένη Παλαιά ανδρειωμένα, Των Ελλήνων τα ιερά, Κόκκαλα εσκορπισμένα, Και σαν πρώτα ανδρειωμένη, Λάβετε τώρα πνοήν. 37 Χαίρε, ω χαίρε, Ελευθεριά! 38 Α. Μαρτελάος Δ. Σολωμός Zde si můžeme povšimnout, že v obou případech jsou použita stejná slova: ανδρειωμένα a κόκκαλα. Společným znakem je i idea: výzva statečných předků k povstání. Stejnou tematiku nacházíme i ve Válečné básni (Θούριος), jejímiž verši vyzývá Martelaos Řeky k povstání proti Turkům: Mπρος, παιδιά! Aς πολεμούμε! O καιρός της δόξας ήλθε. Aν το Γένος αγαπούμε, στη φωτιά, μπρος, στη φωτιά! Στας Aθήνας, μπρος, στη Πόλι. Mπρος, παιδιά, γνήσια Eλλήνων! Mπρος, λοιπόν, μπρος κατ εκείνων, που το Γένος μας μισούν! 39 Je zřejmé, že v obou Martelaosových básních se objevují náboženské motivy: křesťanská víra, kříž a Bůh jako hodnoty, kvůli nimž řecký národ bojuje. Domníváme se, že se ze stejného důvodu (motiv boje křesťanů proti muslimům) rozhodl přeložit epos Osvobozený Jeruzalém. 40 Kromě básní, které jsme již uvedli, napsal také řadu ód, epigramů (Επιγράμματα ελληνικά και λατινικά), písní (Εθνικά και δημοτικά άσματα), Příručku 36 ΚΑΡΑΝΤΩΝΗΣ, Α. Φαναριωτική και επτανησιακή ποίηση. Αθήνα: Εκδόσεις Επικαιρότητα, 1987, s ΜΠAΦΑ, Γ. Δ. (ed.) Η λύρα του Ανδρεου Κάλβου και ανέκδοτος ύμνος Αντώνιου Μαρτελάου. Ζάκυνθος: Σέργιος Χ. Ραφτάντης, 1881, s ΔΙΟΝΥΣΙΟΣ, Σ. Άπαντα: ήτοι τα μέχρι σήμερον εκδοθέντα μετά προσθήκης πλείστων ανεκδότων προλεγομένων και σημειώσεων. Ζάκυνθος: Σέργιος Χ. Ραφτάντης 1880, s Σπουδαστήριο Νέου Ελληνισμού [online]. c [cit. 8. června 2012]. Dostupné na: < 40 Jedná se o epickou báseň italského spisovatele Torquata Tassa La Gerusalemme liberata, jejíž děj je založen na událostech první křížové výpravy. 14

20 řecké gramatiky (Εγχειρίδιον ελληνικής γραμματικής) a jiné. Je důležité připomenout, že Martelaos psal lidovým jazykem a snažil se podporovat jeho obecné používání. 41 K Solomosovým předchůdcům se řadí též Nikolaos Kutuzis, jenž však byl známější spíše jako malíř než jako spisovatel. Literaturou se začal zabývat až v roce 1772 po návratu z Benátek, kde se učil malířství. Kutuzis byl jeden z mála autorů, kteří nepodporovali francouzskou revoluci. Byl odpůrcem buržoazních vrstev, Francie a rovněž Martelaose, jemuž se ve svých básních vysmíval. Martelaosův hymnus se stal podnětem pro satirické verše Kutuzise: Είναι χώμα τώρα όλα τ' ανδρειωμένα κοκκαλάκια, δεν θεωρείς διδάσκαλέ μου, παρά μόνον σκουληκάκια. 42 Kutuzis psal především satirické básně. Typickým znakem Kutuzisových satirických děl jsou často využívané provokace a vulgarismy. Kutuzis ovšem není jediný, kdo psal v satirickém duchu, neboť bylo později psaní satir příznačné i pro jiné sedmiostrovní autory Andrease Laskaratose nebo Nikolaose Konemenose. Mezi Solomosovy předchůdce patří i řecký spisovatel Stefanos Xanthopulos, jeden z prvních jónských lyrických spisovatelů. Xanthopulose ovlivnila krétská a italská milostná poezie. Ve svých básních používal charakteristický patnáctislabičný verš (tímto veršem psala většina Solomosových předchůdců), jenž má podle Karantonise vlastnosti krétského verše (tedy patnáctislabičného rýmovaného verše) a lidového jambického verše. Karantonis dále tvrdí, že vykazuje četné podobnosti s verši Dionysiose Solomose a Jerasimose Markorase. 43 Xanthopulos napsal sbírku básní s názvem Smutné básně - milostné básně (Ποιήματα θλιβερά - ποιήματα ερωτικά), ze které se zachovaly pouze některé. Mezi nejznámější patří báseň Sen (Το Όνειρο), která se stala vzorem pro Solomosovu stejnojmennou báseň. První verš básně je téměř identický: Ακού εν όνειρον, θεά μου, 'Ακου εν, μου, 41 Martelaos vyučoval řecký jazyk a filozofii. Ve prospěch vlasti učil nejchudší zadarmo. Viz ΜΠAΦΑ, Γ. Δ. (ed.) Η λύρα του Ανδρεου Κάλβου και ανέκδοτος ύμνος Αντώνιου Μαρτελάου. Ζάκυνθος: Σέργιος Χ. Ραφτάντης, 1881, s ΚΑΡΑΝΤΩΝΗΣ, Α. Φαναριωτική και επτανησιακή ποίηση. Αθήνα: Eκδόσεις Επικαιρότητα, 1987, s Tamtéž, s

21 οπού είδα ο δυστυχής, και της ομορφιάς θεά που εντυπώθη στην καρδιά μου μου εφαινότουν, οπώς ήμουν και εις τα βάθη της ψυχής. μετ' εσένα μία. Ήταν νύκτα και τ' αστέρια Σ' ένα ωραίο περιβολάκι έλαμπαν στην σιγαλιά, περπατούσαμε μαζί δεν εφύσουνε τ' αέρι, όλα ελάμπανα τ' δεν ηκούτο λαλιά. Και κοίταζες εσύ. 44 Σ. Ξανθόπουλος Δ. Σολωμός Můžeme se povšimnout, že autoři využívají obdobnou slovní zásobu (όνειρο, ψυχή, αστέρια apod.). V obou básních je zjevný konflikt mezi skutečností a snem, který je jedním ze základních prvků romantismu. Autoři unikají ze skutečnosti a ve snu se setkávají se svojí láskou. Příběh básní končí nešťastně, neboť po probuzení ze snu se musí vyrovnat se skutečností. Jediné, co jím zbývá, je touha po naplnění tohoto snu. V této podkapitole jsme se zabývali tvorbou první jónské skupiny autorů, jež poskytla příklad nové poezie inspirované romantismem, osvobozeneckými boji a snahou o zavedení lidového jazyka. Přestože členové této literární skupiny nikdy nebyli tak úspěšní jako jejich pokračovatelé, jejich literární význam není zanedbatelný. Díla Solomosových předchůdců byla mnohokrát inspirací samotnému Dionysiosovi Solomosovi, jenž je považován za zakladatele sedmiostrovní školy. V následující části se budeme věnovat právě tomuto spisovateli, jeho tvorbě a dílům skupiny jeho následovníků. 44 Tamtéž, s

22 Που απλώνει τα φτερά. 48 Η Ξανθούλα (1821) 3.2. Solomos a Solomovci Jednou z nejdůležitějších skupin sedmiostrovní školy je tzv. skupina Solomose a Solomovců. Nejvýznamnější spisovatelé této skupiny jsou Dionysios Solomos ( ) a jeho žáci Jerasimos Markoras ( ), Jeorjios Tertsetis ( ), Julios Typaldos ( ), Jakovos Polylas ( ) a Antonios Matesis ( ). Dionysios Solomos upevnil v literatuře jónských ostrovů určité prvky, které pak dále poznamenaly tvorbu všech sedmiostrovních spisovatelů. Solomos používal různé romantické prvky, jako např. popis přírody, sen nebo návrat k minulosti. Kromě těchto znaků se v jeho dílech setkáme i s dalšími romantickými prvky: motivy bojů za svobodu, motivy smrti a vlastenectví. Důležitým rysem Solomosovy tvorby bylo i užívání lidového jazyka a snaha o jeho větší rozšíření v literatuře. Všechny uvedené prvky se staly charakteristickými i pro díla Solomovců, již se inspirovali Solomosovou tvorbou a brali ji za svůj vzor. Dionysios Solomos byl předním představitelem řeckého romantismu. Tento směr se v Solomosových dílech projevoval především pod vlivem italské romantické literatury, se kterou se Solomos seznamoval již od útlého věku. 45 Jak v prvních básních, které Solomos napsal v řečtině 46 (Plavovláska (Η Ξανθούλα), Šílená matka (Η τρελή μάνα), Nepoznaná (Η αγνώριστη) a jiné), tak téměř i ve všech ostatních nalezneme popis přírody jako jeden z nejpoužívanějších prvků. Solomos pomocí popisu přírody často vytváří obraz okolí: 47 Εφούσκωνε τ' αέρι Λευκότατα πανιά, Ωσάν το περιστέρι, Καθαρώτατον ήλιο επρομνηνούσε 45 Jeho prvním učitelem byl italský kněz Don Santo Rossi. Když bylo Solomosovi deset let, odjel s Rossim do Itálie, kde získal středoškolské vzdělání. Během pobytu v Itálii se Solomos seznámil s důležitými představiteli italské literatury, jako byli Vincenzo Monti nebo Alessandro Manzoni. 46 Solomos napsal svá první díla v italštině, jelikož v tomto jazyce byl vychováván a řečtinu zpočátku dobře neovládal. 47 O motivu přírody podrobněji viz ΚΑΨΩΜΕΝΟΣ, Ε.Γ., ΧΑΛΙΑΣΟΥ, Κ., ΖΗΣΗΣ, Α. Δυονύσιος Σολωμός. Ανθολόγιο θεμάτων της Σολωμικής ποίησης. Αθήνα: Βούλη των Ελληνών, 1998, s ΔΙΟΝΥΣΙΟΣ, Σ. Άπαντα: ήτοι τα μέχρι σήμερον εκδοθέντα μετά προσθήκης πλείστων ανεκδότων προλεγομένων και σημειώσεων. Ζάκυνθος: Σέργιος Χ. Ραφτάντης, 1880, s

23 Της αυγής το δροσάτο ύστερο αστέρι, Σύγνεφο, καταχνιά, δεν απρενούσε Τ' ουρανού σε κανένα από τα μέρη. Και από κει κινημένο αργοφυσούσε Τόσο γλυκό στο πρόσωπο τ' αέρι, Που λες και λέει μες της καρδιάς τα φύλλα: Γλυκειά η ζωή και ο θάνατος μαυρίλα. 49 Ο Λάμπρος ( ) Motiv přírody v Solomosových dílech často vyjadřuje kontrasty, změny v ději nebo nálady básně. Mnohokrát je na první pohled krásná příroda ve skutečnosti pokušením, nebezpečím a překážkou pro Solomosovy hrdiny. V Solomosově díle Svobodní obklíčení (Ελεύθεροι Πολιορκημένοι, ) najdeme popis probouzení přírody a její krásy v dubnu (v básni je duben použit jako symbol Velikonoc, rozkvětu přírody a zmrtvýchvstání, tj. života). Obyvatelé, již se musí bránit před útoky Turků, musí vzdorovat nejen nepřátelům, ale také přírodě, která je odvádí od boje. O Aπρίλης με τον Έρωτα χορεύουν και γελούνε, Kη όσ άνθια βγαίνουν και καρποί τόσ άρματα σε κλειούνε. Λευκό βουνάκι πρόβατα κινούμενο βελάζει, Kαι μες τη θάλασσα βαθυά ξαναπετηέται πάλι, Kη ολόλευκο εσύσμιξε με τουρανού τα κάλλη. 50 Podobnou tematiku pokoušení hrdinů najdeme i v básni Žralok (Ο Πόρφυρας, 1847), ve které Solomos hned na začátku popisuje šťastného anglického vojáka obklopeného krásnou přírodou. Zpěv ptáka, klidné moře a první hvězda lákají hrdinu, aby podlehl kráse a radosti života. Voják je okouzlen přírodou a nemůže jí odolat. Zaplave si v moři, aniž by tušil, že ho tam čeká smrt. 51 V obou výše uvedených básních si můžeme povšimnout poněkud jiné role popisu přírody než v případě romantických spisovatelů. Hlavním rozdílem je vztah přírody a 49 Tamtéž, s ΔΙΟΝΥΣΙΟΣ, Σ. Άπαντα: ήτοι τα μέχρι σήμερον εκδοθέντα μετά προσθήκης πλείστων ανεκδότων προλεγομένων και σημειώσεων. Ζάκυνθος: Σέργιος Χ. Ραφτάντης, 1880, s BARTLETT, B. Διονύσιος Σολωμός «Ο Πόρφυρας» παράλληλο για τον Κρητικό. Σημειώσεις νεοελληνικής λογοτεχνίας [online]. c 2009 [cit. 13. července 2012] Dostupné na: < 18

24 Πόσο μοιάζουνε με σας. 53 Ύμνος για την Ελευθερία (1823) člověka, který je u romantických autorů harmonický, kdežto v Solomosových dílech je v rozporu a slouží jako důkaz převahy přírody nad člověkem. Pod vlivem tehdejších historických událostí se běžnou tematikou děl 19. století stal boj za svobodu. Boj za národní osvobození Řecka od turecké nadvlády je hlavní inspirací i Solomosových děl. Tento prvek najdeme v Solomosových dílech Hymnus na svobodu, Svobodní obklíčení nebo ve vrcholném díle Kréťan (O Κρητικός, ). Báseň Hymnus na svobodu obsahuje dvě časové roviny. Charakteristický romantický protiklad minulosti a přítomnosti se zde projevuje navracením k antickým ideálům, 52 které mají být příkladem statečnosti nutné pro získání svobody: Απ' τα κόκκαλα βγαλμένη, των Ελλήνων τα ιερά, Και σαν πρώτα ανδρειωμένη, Χαίρε, ώ χαίρε Ελευθεριά! Ω τρακόσιοι! σηκωθείτε Και ξανάλθετε 'ς εμας Τα παιδιά σας θέλ' ιδήτε Kromě národní svobody se v Solomosových dílech setkáváme i se svobodou osobní (např. v básni Lambros nebo Kréťan). Lambros je jedna z básní, ve kterých můžeme postřehnout vlastnosti byronského hrdiny. Lambros je nemorální a tragický hrdina, který se stará pouze o své vlastní zájmy. Je nutné zdůraznit, že v tomto díle Solomos použil motiv svobody v poněkud negativním slova smyslu, neboť Lambros odmítá přijmout svoji odpovědnost. S patnáctiletou dívkou Marií se mu narodí čtyři děti, tři synové a jedna dcera. Lambrose však budoucnost Marie a jejich dětí nezajímá. Odchází do boje proti Ali pašovi, během něhož se seznamuje s mladou dívkou. Protože neví, že se jedná o jeho dceru, se do dívky zamiluje a svede ji. Poté, co se dozví, že souložil s vlastní dcerou, odchází do kostela, aby našel vnitřní klid. Lambros 52 ΙΛΙΝΣΚΑΓΙΑ, Σ. Στην τροχιά του ρομαντισμού. Αθήνα: Ελληνικά γράμματα, s ΔΙΟΝΥΣΙΟΣ, Σ. Άπαντα: ήτοι τα μέχρι σήμερον εκδοθέντα μετά προσθήκης πλείστων ανεκδότων προλεγομένων και σημειώσεων. Ζάκυνθος: Σέργιος Χ. Ραφτάντης, 1880, s

25 trpí výčitkami a trápený špatným svědomím doufá v osvobození od pocitu viny. Pokoj mu nakonec přináší až jeho vlastní smrt, přestože mu není souzen ráj. 54 Můžeme si povšimnout, že se v básni Lambros objevují i náboženské motivy (víra v Boha, 55 svátek, kdy se odehrává děj básně, kříž, kostel a jiné), s nimiž se v Solomosově díle setkáváme opětovně. Ve většině jeho děl se objevuje symbolické, biblické číslo tři: Eκύτταα, κ' ήτανε μακρυά ακόμη τ ακρογιάλι Αστροπελέκι μου καλό, γεια, ξαναφέξε πάλι! Tρία αστροπελέκια επέσανε, ένα ξοπίσω στ'άλλο, Πολύ κοντά στην κορασιά με βρόντημα μεγάλο Τα πέλαγα στην αστραπή κη ο ουρανός αντήχαν, Οι ακρογιαλαίς και τα βουνά μ όσαις φωναίς κη αν είχαν. 56 O Κρητικός ( ) Dalším náboženským motivem je například kříž, jenž symbolizuje zbraň k boji proti nepřátelům. Της αυγής δροσάτο αέρι, Δεν φυσάς τώρα εσύ πλειο 'Σ των ψευδόπιστων τ' αστέρι Φύσα, φύσα εις το ΣΤΑΥΡΟ. 57 Ύμνος για την Ελευθερία Důležitým rysem Solomosovy tvorby je také verš, který používal ve svých básních. Jedná se o patnáctislabičný jambický verš, v němž můžeme spatřovat jak vliv krétské poezie, tak i vliv lidové poezie. Tento verš použil Solomos např. v básních Svobodní obklíčení nebo Kréťan, kde je použit spolu se sdruženým rýmem. Avšak v Solomosově básni Žralok najdeme patnáctislabičný verš bez rýmu. Je zjevné, že se při 54 ΣΙΔΕΡΗΣ, Ν. Ένας ακατόρθωτος κλέφτης: Ο Λάμπρος του Διονύσιου Σολωμού. [online]. c [cit. 13. července 2012] Dostupné na: < 55 Oproti hrdinům v jiných básních Lambros odmítá víru v Boha a pokání. 56 ΔΙΟΝΥΣΙΟΣ, Σ. Άπαντα: ήτοι τα μέχρι σήμερον εκδοθέντα μετά προσθήκης πλείστων ανεκδότων προλεγομένων και σημειώσεων. Ζάκυνθος: Σέργιος Χ. Ραφτάντης, 1880, s Tamtéž, s

26 psaní veršů této básně inspiroval lidovými písněmi, v nichž se rým ve většině případů nevyskytuje. 58 Jak jsme se již zmínili v úvodní části, koncem 18. a na začátku 19. století se mezi zahraničními a řeckými spisovateli objevil velký zájem o lidovou poezii. Jak uvádí řecký filolog Faidonos K. Bubulidu, Solomos se inspiroval právě jednou z prvních sbírek lidových písní, které zapsal francouzský spisovatel Claude Fauriel. Kromě toho se i sám Solomos zapojoval do sbírání a zapisování lidových písní, jež považoval za věrný pramen lidového jazyka. 59 Pro Solomose je lidový jazyk neodlučitelnou součástí řeckého národa. Jako jeho velký zastánce se Solomos snažil podporovat lidový jazyk nejen užíváním, ale i manifestem Dialog (Διάλογος, ). Dialog vyzdvihuje význam lidového jazyka pro šíření vědomostí mezi lidmi a také pro šíření vzdělanosti mezi vrstvami, které neznají archaickou řeč. 60 Dílo je napsané jako dialog mezi Básníkem, jeho Přítelem a Nejučenějším. Podle Nejučenějšího by bylo nejlepší, kdyby se jako literární jazyk používala starořečtina, neboť je na vyšší úrovni a používá lepší výrazy. Básník ovšem s tímto názorem nesouhlasí. Podotýká, že je nutné používat lidový jazyk, protože právě lid jazyk vytváří: Básník: Nejučenější, slova nevytváří spisovatel, nýbrž se je učí z úst národa. To vědí i děti. 61 O užívání lidového jazyka usilovali ve svých dílech spisovatelé, na něž měl Solomos velký vliv a jež z tohoto důvodu nazýváme Solomovci. Pojednání o jazyku (Πραγματεία περί γλώσσις, 1823) Antoniose Matesise, Náš literární jazyk (Η φιλολογική μας γλώσσα, 1892) Jakovose Polylase a Jazyk (Η γλώσσα, 1856) Juliose Typaldose se staly nejznámějšími texty, které byly věnované prosazování lidového jazyka. V těchto dílech je kladen důraz na národní charakter lidového jazyka. Například podle Typaldose jsou náboženství a jazyk nejdůležitějšími znaky sjednoceného řeckého státu. Typaldos se snaží prokázat, že se v průběhu staletí řecký jazyk měnil a že je lidová řečtina potomkem, tj. dcerou klasické řečtiny. Souhlasí s očištěním jazyka od cizích prvků a dále s jeho obohacením starořeckou slovní zásobou. Dále se Typaldos ve svém manifestu snaží poukázat na to, jak významnou 58 ΚΑΨΩΜΕΝΟΣ, Ε. Γ. Δημοτικό τραγούδι. Αθήνα: Εκδόσεις Αρσενίδη, 1990, s ΜΟΥΜΟΥΛΙΔΟΥ, Φ. Κ. Νεοελληνικά μελετήματα. Αθήνα: 1978, s ΠΥΛΑΡΙΝΟΣ, Θ. Επτανησιακή σχολή. Αθήνα: Εκδόσεις Σαββάλα, 2003, s (ΠΟΙΗΤ. Σοφολογιώτατε, ταίς λέξαις ο συγγραφέας δεν ταις διδάσκει, μάλιστα ταις μαθαίνει από του λαού το στόμα αυτό το 'ξέρουν και τα παιδιά.) Viz ΔΙΟΝΥΣΙΟΣ, Σ. Άπαντα: ήτοι τα μέχρι σήμερον εκδοθέντα μετά προσθήκης πλείστων ανεκδότων προλεγομένων και σημειώσεων. Ζάκυνθος: Σέργιος Χ. Ραφτάντης, 1880, s

27 roli vždy hrál lidový jazyk a kultura. Dle něj by se ani Alexandr Veliký, ani kleftové, kteří bojovali proti Turkům, nikdy nestali tak slavnými, kdyby o nich nezpívala lidová poezie. 62 V Typaldosově prohlášení můžeme také vidět, že podobně jako Solomos měl zájem o lidovou poezii. O tom svědčí i skutečnost, že sbíral lidové písně, které poté předal řeckému spisovateli Spyridonovi Zambeliosovi. 63 Velkou inspirací byla pro Typaldose i tvorba Niccoly Tommasea. Tento italský spisovatel, jeden z prvních badatelů v oblasti řecké lidové poezie, byl blízkým přítelem Typaldose. Jeho sbírku básní Jiskry (Scintille, 1842) Typaldos dokonce přeložil do řečtiny pod názvem Σπινθήρας. O vlivu lidové poezie na Typaldosovu tvorbu se můžeme přesvědčit i v jeho tvorbě. Νapř. v básni Lambros Katsonis (Λάμπρος Κατσώνης) nalezneme patnáctislabičný nerýmovaný verš: Σ την πρύμνη ο Λάμπρος κάθεται, τα χέρια σταυρωμένα τηράει ψηλά τον ούρανο, τη θάλασσα τηράζει κι αστράφτουνε τα μάτια του, φλόγες θανάτου βρέχουν. 64 Kromě patnáctislabičného nerýmovaného verše v této básni najdeme ještě jeden společný znak lidové poezie a Typaldosovy tvorby, kterým je používání paralelismů. Můžeme si povšimnout, že patnáctislabičný verš je rozdělený stabilní dierezí na dva poloverše: Σ την πρύμνη ο Λάμπρος κάθεται, / τα χέρια σταυρωμένα Podle vzoru lidové poezie jsou tyto dva verše významově nezávislé. První poloverš sémanticky nezasahuje do následujícího a druhý poloverš jej pouze rozvíjí nebo vysvětluje. Určitou podobnost mezi Typaldosovými básněmi a lidovými písněmi najdeme jak ve způsobu vyjadřování, tak i v básnických obrazech. Básně se však podobají především tematikou. 65 Podle filologa Faidonose K. Bubulidu by bylo možné báseň Tři bratři (Τα τρία αδέλφια) zařadit do cyklu lidových písní o rodinném životě (κύκλος της οικογενειακής ζωής). Jako další báseň uvádí Bubulidu Přesvědčení klefta (Η καταδίκη του Κλέφτη). Tato báseň už podle názvu připomíná lidovou píseň o 62 ΤΥΠΑΛΔΟΣ, Ι. Ποίηματα διάφορα. Ζάκυνθος: Παρνασός, 1856, s ΜΟΥΜΟΥΛΙΔΟΥ, Φ. Κ. Νεοελληνικά μελετήματα. Αθήνα: 1978, s Tamtéž, s Tamtéž, s

28 kleftech. Také řecký spisovatel Kostis Palamas se domnívá, že má tato báseň po stylové stránce velmi blízko k lidovým písním. 66 Lidová poezie měla vliv i na jiné Solomosovy následovníky. Mezi nejvýznamnější patří Jeorjios Tertsetis. Tento sedmiostrovní spisovatel se zasloužil o sběr četných lidových písní, které v roce 1853 zveřejnil v athénském časopise Πανδώρα pod názvem Lidová antologie (Δημοτική ανθολογία). Kromě toho, že se ve svých projevech zmiňoval o významu lidových písní, byl Tertsetis verši lidové poezie přímo ovlivněn, což se projevilo užíváním patnáctislabičného nerýmovaného jambu. Jako příklad uvádíme báseň Abrahám a Kiutahi (Ο Ιμπραίμης και ο Κιουταχής) z Tertsetisovy sbírky Prostý jazyk (Η απλή γλώσσα, 1847): Ο Ιμπραίμης κίνησε να πάη στο Μισολόγγι, 'Εστησε τα τζαντήρια του αγνάντια απ' το κάστρο Τον Κιουταχή εκάλεσε δια να συνομιλήσουν, «Κακά σε λένε Κιουταχή πως είσαι πολεμάρχος, Τόσος καιρός εδιάβικε που 'σαι στο Μισολόγγι, Και ακόμη δεν επάτησες τα κάστρα των ραγιάδων. 67 Ve stejné básni můžeme najít ještě jeden prvek lidové poezie, o kterém jsme se už zmínili výše. Také Tertsetis ve svých verších používá izometrii. Τον Κιουταχή εκάλεσε / δια να συνομιλήσουν Τόσος καιρός εδιάβικε / που 'σαι στο Μισολόγγι Mezi další společné prvky děl sedmiostrovních spisovatelů patří užívání stejných romantických témat a motivů. Tak například ve své lyricko-epické básni Přísaha (Ο Όρκος, 1875) zobrazil Jerasimos Markoras povstání na Krétě v roce 1866 a vypálení kláštera Arkadi. 68 Julios Typaldos použil podobnou tematiku jako Markoras v básni Rigas (Ο Ρήγας), 69 ve které vyjádřil touhu hrdiny po osvobození. Podobně jako v obou básních nalezneme tematiku boje za svobodu i v díle Jeorjiose 66 Tamtéž, s ΤΕΡΤΣΕΤΗΣ, Γ. Απλή γλώσσα. Συλλογή ποιμάτων και διηγήσεων. Αθήνα: 1847, s Arkadi byl klášter pojmenovaný podle mnicha Arkadiose, který jej založil ve 14. století. V klášteře se během povstání na Krétě ukrývalo kolem tisíce lidí, mezi kterými byli povstalci, ženy i děti. Když Osmané pronikli do kláštera, jeden z opatů zapálil střelný prach uložený v klášterním sklepě, což způsobilo velký počet úmrtí. 69 Báseň je součástí sbírky s názvem Různé básně (Ποιήματα διάφορα, 1856). 23