Informatizace veřejné správy v ČR

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Informatizace veřejné správy v ČR Bakalářská práce Autor: Sherali Juraev Veřejná správa a EU Vedoucí práce: JUDr. Natália Štefanková, Ph.D. Praha 2015

2 Prohlášení : Prohlašuji,že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a uvedl v seznamu literatury všechny použité literární a odborné zdroje. Svým podpisem stvrzuji,že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí a jsem seznamen se skutečnosti,že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze dne Sherali Juraev

3 Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval JUDr. Natálie Štefankové, Ph.D. za její cenné rady při vyprácování mé bakalářské práce.

4 Abstrakt Cílem bakalářské práce je objasnit informatizaci veřejné správy v rámci České republiky s ohledem na její historický vývoj včetně vymezení hlavních dopadů a výzev spojených s informatizací veřejné správy v podmínkách České republiky. Bakalářská práce je strukturována do tří kapitol. První kapitola se zaměřuje na vymezení obecných východisek veřejné správy. Druhá kapitola pojednává o veřejné správě v podmínkách České republiky včetně vymezení stěţejních pramenů, které upravují její činnost. Třetí kapitola pak mapuje vývoj informatizace a také elektronizace veřejné správy v rámci České republiky. Součástí této kapitoly je také charakterizování informačních systémů v rámci veřejné správy České republiky a v neposlední řadě jsou diskutovány také hlavní dopady a výzvy, které jsou spojeny s informatizací veřejné správy v podmínkách České republiky. Klíčová slova: veřejná správa, informatizace, elektronizace, informační systémy veřejné správy

5 Abstract Aim of the thesis is to clarify the computerization of public administration in the Czech Republic with regard to its historical development, including the definition of key impacts and challenges of computerization of public administration in the Czech Republic. The first chapter focuses on defining the general foundations of public administration. The second chapter deals with the public administration in the Czech Republic, including the definition of key sources, which govern its activities. The third chapter then traces the development of electronization and informatization of public administration in the Czech Republic. This chapter is also characterized by information systems in public administration in the Czech Republic and, last but not least, are discussed, the main impacts and challenges that are associated with the computerization of public administration in the Czech Republic. Keywords: public administration, informatization, electronization, information systems of public administration

6 Obsah 1. Úvod Teoretický základ veřejné správy Vymezení veřejné správy a jejich charakteristických rysů Subjekty veřejné správy Orgány státní správy Orgány samosprávy Informace a veřejná správa Informace a informační systémy ve veřejné správě Informatizace a elektronizace veřejné správy Veřejná správa v ČR Vývoj veřejné správy v ČR Prameny upravující činnost veřejné správy v ČR Subjekty veřejné správy v ČR Informatizace veřejné správy v ČR Vývoj informatizace a elektronizace v rámci veřejné správy ČR Informační systémy ve veřejné správě Informační systém datových schránek Informační systém centrálních registrů Dopady a výzvy plynoucí z informatizace veřejné správy Závěr Seznam literatura Monografie Internetové zdroje Odborné studie: Právní předpisy:... 54

7 1. Úvod Pojem informatizace veřejné správy vstoupil do centra dění teprve v průběhu posledních dvou dekád. I přesto, ţe tedy nemá informatizace veřejné správy dlouhodobou historii, řadí se v současnosti k vysoce frekventovaným pojmům, a to jak z pohledu samotné veřejné správy, tak také z pohledu podnikatelské sféry i samotných občanů. Informatizace veřejné správy totiţ odkazuje na zavádění informačních a komunikačních technologií do veřejné správy, jejichţ stěţejním posláním je zefektivnit a zjednodušit komunikaci mezi orgány veřejné správy na straně jedné a občany na straně druhé. Základem informatizace veřejné správy je také snaha o racionalizaci a modernizaci veřejné správy skrze její přátelštější podobu, pro kterou je dominantní vyuţívání informačních technologií, které jsou dostupné online, tudíţ občané mohou komunikovat s orgány veřejné správy kdekoliv, kde je internetové připojení a prakticky také kdykoliv. Informatizace veřejné správy také souvisí s tzv. elektronizací veřejné správy neboli e-governmentem, který představuje aktivní vyuţívání informačních a komunikačních technologií veřejnými institucemi pro zajištění výměny rychlých, dostupných a především pak kvalitních informačních sluţeb. Cílem bakalářské práce je tak objasnit informatizaci veřejné správy v rámci České republiky s ohledem na její historický vývoj včetně vymezení hlavních dopadů a výzev spojených s informatizací veřejné správy v podmínkách České republiky. Bakalářská práce je strukturována do tří kapitol. První kapitola se zaměřuje na vymezení veřejné správy včetně jejích charakteristických rysů, dále na vymezení subjektů veřejné správy. Zvláštní pozornost v rámci této kapitoly je pak věnována objasnění informací ve vztahu k veřejné správě. V tomto ohledu jsou tak nejprve vymezeny pojmy jako informace a informační systémy, na coţ následně navazuje také objasnění informatizace a elektronizace veřejné správy. Druhá kapitola bakalářské práce se obsahově zaměřuje na objasnění veřejné správy v podmínkách ČR včetně vymezení stěţejních pramenů, které upravují její činnost. Součástí této kapitoly je dále vymezení subjektů veřejné správy. Třetí kapitola pak mapuje vývoj informatizace a také elektronizace veřejné správy, neboť tyto dva pojmy jsou společně obsahově spojeny. Následně se pozornost přesouvá k charakterizování informačních systémů v rámci veřejné správy a závěr této kapitoly je završením diskutováním nad hlavními dopady a výzvami spojenými s informatizací veřejné správy v podmínkách České republiky. 7

8 2. Teoretický základ veřejné správy V rámci této kapitoly je pozornost zaměřena na objasnění veřejné správy včetně vymezení jejich charakteristických rysů. Po vymezení veřejné správy se pozornost ubírá k objasnění historického vzniku veřejné správy. V této souvislosti je tak představeno historické formování veřejné správy. Závěr této kapitoly je završen prozkoumáním důvodů vzniku veřejné správy Vymezení veřejné správy a jejich charakteristických rysů Východiskem pro vymezení veřejné správy je pojem správa, kterou je moţné definovat jako soubor záměrných činností, jeţ jsou prováděny v relativně trvale organizovaném a v objektivně vymezeném rámci. V praxi je pak moţné rozlišit soukromou a veřejnou správu. Základní rozdíl mezi těmito dvěma formami správy je, ţe sledují rozdílný zájem 1 (viz dále). Pokud jde o samotné vymezení veřejné správy, pak se v obecném slova smyslu jedná o správu určitého území a obyvatelstva, které na daném území ţije, přičemţ úkolem veřejné správy je pečovat o jejich blahobyt a potřeby 2. Veřejná správa tak představuje spravování, tj. řízení, rozvíjení a udrţování veřejných záleţitostí, které jsou prováděné nestátními subjekty, které byly k těmto úkonům státem pověřeny. Jiné pojetí veřejné správy ji charakterizuje jako správu veřejných záleţitostí ve veřejném zájmu. Tímto je dána její nenahraditelná úloha jako specifické společenské činnosti řídícího a organizačního charakteru zaměřené na veřejné záleţitosti a determinované veřejným zájmem. Vedle funkčního pojetí bývá pojem veřejná správa definována také ve svém organizačním (institucionálním) pojetí. V tomto pojetí je veřejná správa chápána jako soubor institucí vyznačující se některými specifickými vlastnostmi jako je trvalost těchto institucí, definované pravidla jednání a chování, pevná organizační struktura, existence principu nadřízenosti a podřízenosti apod. Pro výstavbu veřejné správy jako organizace, její strukturu a vnitřní vztahy, stejně jako pro postavení jednotlivých jejích subsystémů a sloţek, jsou určující tzv. organizační principy veřejné správy. Jedná se o základní organizačně technické principy, míru jejich uplatnění a neuplatnění, jakoţ i jejich 1 Tittelbachová (2011, s. 49) 2 Heger (2012, s ) 8

9 kombinace, které významným způsobem ovlivňují konkrétní organizace veřejné správy včetně jejích vnitřních vztahů 3. Na veřejnou správu je moţné obecně nahlíţet ze dvou úhlů pohledu, a to 4 : z pohledu toho, zda veřejnou správu vykonává stát prostřednictvím svých orgánů a institucí, nebo zda její výkon deleguje na nestátní veřejnoprávní korporace, aby tuto činnost vykonávaly pro stát na samosprávném principu, z pohledu geografického. V rámci tohoto pohledu je moţné na veřejnou správu nahlíţet jako na ústřední správu, územní popřípadě na místní správu. Nejčastěji je na veřejnou správu nahlíţeno z hlediska prvního kritéria, tzn. veřejná správa je pojímána jako systém, který je tvořen dvěma hlavními větvemi, a to státní správou a samosprávou. Následující obr. 1 ilustruje schéma veřejné správy. Obr. 1: Schéma veřejné správy Zdroj: Provazníková 5 První větví veřejné správy je státní správa, která se vyznačuje tím, ţe ji provádí a vykonává stát, resp. státní orgány a instituce, a to přímo. Státní správa tak představuje tu část veřejné správy, která je uskutečňována jménem a v zájmu státu, díky čemţ tvoří jádro veřejné správy a je její klíčovou součástí. Státní správa má především prováděcí, podzákonný a nařizovaný charakter, tzn. 6 : 3 Kadečka, Riegel (2009, s. 3) 4 Provazníková (2009, s. 11) 5 Tamtéţ, s Kadečka, Rigel (2009, s. 5) 9

10 prováděcí charakter státní správy znamená, ţe státní správa slouţí jako organizované zabezpečení exekutivy a jejím posláním je provádění zákonů, které přijala legislativa a v případě sporu vyloţí jurisdikce. Podzákonný charakter státní správy značí o tom, ţe státní správa je vázána zákony a právními předpisy, jejichţ obsahem se musí řídit. Nařizovací charakter státní správy představuje, ţe státní správa má pravomoc vydávat správní akty, tj. individuální, normativní a smíšené akty, které jsou závazné vůči svým adresátům. Tato vlastnost tak znamená, ţe orgány státní správy jsou vůči ostatním účastníkům, vůči nimţ je správa vykonávána ve vrchnostenském postavení. Dalším charakteristickým rysem veřejné správy je, ţe můţe být vykonávána buď přímo, anebo nepřímo, a to podle subjektů, které ji reálně vykonávají 7 : přímou státní správu vykonávají bezprostředně státní orgány, tzn. jednotlivé organizační sloţky státu. V tomto ohledu se má na mysli státní správa. Nepřímá státní správa je realizována veřejnoprávními korporacemi, tj. obcemi a kraji nebo soukromými osobami fyzickými či právnickými, které získaly oprávnění pro výkon těchto pravomocí. V případě, ţe státní správa není vykonávána přímo, ale zprostředkovaně, pak se hovoří o druhé větvi veřejné správy, kterou je samospráva. Samospráva je tak ve své podstatě výsledkem delegování správy na jiné neţ státní orgány, nejčastěji na nestátní veřejnoprávní subjekty. Veřejnoprávní korporace se dále členění na další dvě roviny, a to územní a zájmovou samosprávu (viz obr. 1). Územní veřejnoprávní korporace jsou v českém případě obce a kraje (viz dále) a zájmová samospráva je pak vymezena veřejnoprávními korporacemi především profesními komorami a sdruţeními (viz dále). Mezi základní prvky samosprávy se pak obecně řadí 8 : území nebo činnosti, vůči kterým působí, dané osoby jsou podřazené samosprávě, existence samosprávy jako právnické osoby veřejného práva se soustavou samosprávných orgánů, vlastní hospodaření a rozpočet. 7 Tamtéţ 8 Balík (2009, s. 12) 10

11 Z výše uvedeného tak plyne, ţe samospráva odráţí princip decentralizace moci a v trţních ekonomikách bývá zároveň znakem demokratického vládnutí. Samospráva má oprávnění vykonávat své záleţitosti samostatně, a to v rozsahu, který stanují příslušné právní předpisy. Pro samosprávu je dále typické, ţe v ní převaţuje kolegiální řízení před řízením individuálním, neboť toto řízení je zaloţené na byrokratickém systému rozdělení moci. Pokud jde o územní samosprávu, pak se jedná především o zastupování zájmů určitého území, nejčastěji obcí, krajů v mimořádných případech také regionů. V rámci územní samosprávy musí být dále přesně stanovena působnost a ekonomické podmínky pro výkon této správy. Jak dále vhodně stanovuje Provazníková 9, územní samospráva ve své podstatě představuje takovou část veřejné správy, která je vykonávaná v rámci příslušně územně administrativní jednotky, na které je stát rozdělen. Na základě daného rozdělení je pak moţné konstatovat, ţe územní samosprávu tvoří takové instituce a orgány, které nemají charakter ústředních, tj. státních orgánů a jejich moc se vztahuje k určitému geograficky vymezenému prostoru. V rámci jedné země pak můţe fungovat více územních samospráv různých stupňů. Z pohledu právní úpravy je pak územní samospráva většinou formálně ustanovena v ústavním pořádku daných zemí, coţ má odráţet důleţitost tohoto institutu. Pro samosprávu je dále typické, ţe je realizována na základě tzv. přenesené a samostatné působnosti 10. Přenesená působnost přitom představuje takovou působnost, která byla ze státní správy delegována na niţší územní jednotky, nejčastěji na obce a kraje 11. Z toho důvodu je také přenesená působnosti obcí a krajů upravena zvláštními právními předpisy, jejichţ počet je velmi obsáhlý a dotýká se ve své podstatě všech oblastí zvláštní části správního práva. Přenesená působnost tak ve své podstatě představuje okruh záleţitostí, které vykonávají orgány obce či kraje jménem státu. Mezi typické příklady přenesené působnosti se jedná: vydávání rodných listů, úmrtních listů, oddacích listů, průkazů totoţnosti, výplata a správy sociálních dávek, rozhodování o místních komunikacích, řešení přestupků, ochrana přírody apod. 9 Provazníková (2009, s. 12) 10 Balík (2009, s. 65) 11 Čmejrek a kol. (2010, s. 21) 11

12 Naproti tomu samostatná působnost představuje okruh činností, které vykonává obec či kraj ze své vlastní iniciativy. V tomto ohledu daná obec či kraj vykonává dané záleţitosti pod svým jménem a na svou odpovědnost 12. Do samostatné působnosti se obvykle řadí 13 : vydávání obecně závazných vyhlášek, hospodaření obce včetně tvorby rozpočtu, rozhodování o názvu ulic, veřejných prostranství, zřizování a rušení obecné policie, vydávání obecně veřejných vyhlášek obce, rozhodování o spolupráci s obcemi, udělování čestného občanství, místní referenda apod. Pokud jde o zájmovou samosprávu, pak se jedná o různé druhy profesních, zájmových a jiných sdruţení. Posláním zájmové samosprávy je zastupovat zájmy osob spojených s určitými společnými zájmy. V praxi se nejčastěji jedná o profesní komory, sdruţení podnikatelů apod. 14 Jak dále doplňuje Malach a kol. 15 zájmová samospráva představuje delegaci státní moci na určitá společenstva či sdruţení, které se pokouší o vytváření a prosazování určitých aktivit, které mají celospolečenský charakter, tj. respektují veřejný nikoliv soukromý zájem. Příkladem zájmové samosprávy je např. vytváření profesních či podnikatelských sdruţení, jejichţ posláním je vytvářet určité ochranné mechanismy proti vstupu neprofesionálních subjektů nebo přímo podvodníků do určité profese či typu podnikání. V rámci daných profesních či podnikatelských sdruţení dále dochází k tvorbě určitých standardů, je nastavena kontrola kvality práce a výkonu, aby bylo moţné měřit a kontrolovat činnost subjektů apod. V případě, ţe osoba splňuje dané standardy, můţe být zapsána do této komory či sdruţení, coţ ze společenského hlediska ukazuje, ţe jedná o osobu splňující standardy daných sdruţení či komor. 12 Šín (2009, s. 120) 13 Provazníková (2009, s. 30) 14 Provazníková (2009, s. 11) 15 Malach a kol. (2004, s. 359) 12

13 2.2. Subjekty veřejné správy Jak jiţ bylo dříve uvedeno, veřejnou správu vykonává stát, který je primárním nositelem moci a veřejnou správu vykonává prostřednictvím svých orgánů, které se při výkonu státní správy označují jako správní úřady. Veřejnou správu však v pozici správních orgánů mohou vykonávat mimo jiné i subjekty soukromoprávní a to v případech, kdy zákonodárce umoţní výkon veřejné správy na tyto subjekty přenést. Tyto subjekty pak při výkonu veřejné správy získávání veřejnoprávní postavení, které se souhrnně označuje jako veřejnoprávní korporace. Z toho tedy plyne, ţe výkon veřejné správy zajišťují jak správní úřady, tak i veřejnoprávní korporace. Pro subjekty vykonávající veřejnou správu dále platí zásada subordinace, tj. niţší stupeň je přímo podřízen stupni vyššímu Orgány státní správy Orgány státní správy mají za úkol připravit na úrovni vlády návrhy zákonů a vytvořit takový soubor realizačních opatření včetně podzákonných norem, aby na území celé země došlo k jednotnému (standardizovanému) postupu dodrţování zákonů a podzákonných norem. Kritériem účinnosti výkonu činnosti státní správy je míra, v jaké jsou dané právní předpisy dodrţovány na území dané země. Orgány státní správy je moţné kategorizovat do několika skupin, kterými jsou 17 : ústřední orgány státní správy, územní orgány státní správy, ostatní státní orgány. Ústřední orgány státní správy představují specializované úřady obvykle v působnosti pro celé území daného státu. Významná část těchto orgánů má v čele některého z členů vlády. Ústřední orgány státní správy jsou nejčastěji tvořeny resortními ministerstvy a ostatnímu ústředními úřady. Územní orgány státní správy jsou pak reprezentovány určitými orgány, které spravují či obsluhují určitou část území dané země, přičemţ výkon těchto činností jim byl svěřen státem. Územní orgány státní správy jsou v praxi nejčastěji reprezentovány 16 Halásková (2007, s ) 17 Tamtéţ, s

14 detašovanými pracovišti různých ústředních orgánů, dále samostatnými orgány, které jsou zřizované na základě zákona či podzákonných norem nebo úřadů územních samospráv (obcí a krajů) vykonávající státní správu v přenesené působnosti. Na tomto místě je nezbytné poznamenat, ţe detašovaná pracoviště ústředních a ostatních orgánů jsou výsledkem dekoncentrace výkonu státní správy, zatímco samostatné územní orgány státní správy představují výsledek decentralizace výkonu státní správy a úřady územních samospráv pak představují vyvrcholen delegace výkonu státní správy. Státní správy vykonávaná územními orgány zahrnuje v praxi především matriční úřady dále stavební úřady, pověřené obecní úřady a úřady s rozšířenou působností. Poslední skupinu orgánů státní správy tvoří ostatní státní orgány, které mají charakter obsluţné instituce či úřadu. V praxi se má nejčastěji na mysli vytváření organizačních sloţek státu, které pro stát zabezpečují realizaci společensky důleţitých činností a aktivit Orgány samosprávy Ve veřejné praxi je moţné se setkat s tím, ţe výkonem veřejné správy jsou pověřeny soukromoprávní subjekty, které buď stát na základě zákonného zmocnění, nebo přímo zákon aprobuje k výkonu veřejné správy, čímţ dochází k vzniku tzv. veřejnoprávních korporací, které pod vlastním jménem mohou zabezpečovat realizaci samosprávy. Samospráva se od státní správy odlišuje především rozdílnými metodami a formami působení na spravované subjekty, přes uplatňované prostředky, které nemají mocenskou povahu. Přenesení výkonu státní správy ze státu na nestátní subjekty, tj. na veřejnoprávní korporace představuje naplnění jednoho ze znaků decentralizace státní moci, kdy je výkon státní správy přenášen na 18 : orgány územní samosprávy (obce a kraje), orgány zájmové samosprávy, právnické a podnikající fyzické osoby. Orgány územní samosprávy neboli také místní správy, místní samospráva realizuje činnosti v rámci své samosprávné působnosti, coţ zahrnuje rozhodování o zásadních otázkách týkajících se rozvoje dané územní jednotky, včetně hospodaření, schvalování obecně závazných vyhlášek vydávaných v samostatné působnosti (viz podkapitola 1.1). 18 Tamtéţ, s

15 Orgány zájmové samosprávy představují druhý moţný směr přesunu funkce státu na nestátní, veřejnoprávní korporace a instituce. Jedná se především o sdruţení občanů zaloţené na bázi společenských věcných zájmů, obvykle pokrývající území celé země nebo jen jednotlivé územněsprávní oblasti. Zájmová samospráva v praxi většinou zahrnuje profesní (stavovské) komory, které sdruţují např. lékaře, stomatology, lékárníky, architekty, daňové poradce, advokáty apod. Tyto profesní komory jsou vţdy zřizovány zákonem, mají charakter samostatných právnických osob, které spravují vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Dalším rysem těchto sdruţení je, ţe mají institut povinného členství. Z ekonomického hlediska příjmy komor tvoří převáţně příspěvky jejich členů, výdaje slouţí k zabezpečení funkcí komory. Dalším druhem zájmové samosprávy je vytváření různých druhů orgánů např. vysokých, středních či základních škol. V praxi se jedná např. o zřizování akademických senátů, rady vysokých škol, různých forem akademií apod. Posláním těchto zájmových samospráv je hájit zájmy členů a vyjadřovat se k zásadním otázkám dalšího rozvoje Informace a veřejná správa V rámci této podkapitoly je pozornost zaměřena na vymezení pojmu informace ve vztahu k veřejné správy, dále na objasnění informačních systémů včetně jejich vyuţití v rámci veřejné správy a v neposlední řadě na objasnění informatizace a elektronizace veřejné správy neboli tzv. e-governmentu Informace a informační systémy ve veřejné správě Příznačným rysem veřejné správy především pak posledních dvou dekád je dynamický nárůst vyuţívání informací v rámci veřejné správy. V tomto ohledu se jedná především o vytváření, předávání a kontrolování toku informací, zejména pak oficiálního (administrativního) charakteru. Na tomto místě je nutné nejprve objasnit pro účely dalšího chápání této problematiky, co se rozumí pod pojmem informace. Důvodem vymezení pojmu informace je, ţe je tento termín běţně vyuţíván v mnoha disciplínách a oborech, z toho důvodu existuje i mnoho definic tohoto pojmu. Pro účely bakalářské práce je informace chápána jako podmnoţina poznatků, která je někým pouţita pro konkrétní 15

16 situace a pro řešení daného problému. Vzhledem ke skutečnosti, ţe informace nejsou často k dispozici, jsou vyhledávány v externích zdrojích, které se běţně označují jako informační systémy, které vybírají (filtrují) informace z uloţených poznatků. Tuto transformaci od poznatků k informacím je moţné chápat jako proces přidávání hodnoty. Podstatný rozdíl mezi poznatky a informacemi spočívá v tom, ţe informace je často pomíjivá, zatímco poznatky jsou trvalé. Jinými slovy lze mezi oběma pojmy vyjádřit také formulaci, ţe informace jsou poznatky v akci nebo ţe informace je jakýkoliv komunikovatelný poznatek. Dalším příznačným rysem informací je, ţe se jedná o informace přímo pouţitelné a zároveň srozumitelné. Neméně důleţitým aspektem informace je její hodnota. Hodnota informace má především subjektivní charakter, pro toho kdo danou informaci vyhledává 19. Např. Keřkovský, Drdla v tomto ohledu stanovují, ţe v rámci podnikatelského sektoru mají informace rozhodující vliv na jejich úspěch. Informace jsou tak chápány jako nezbytný předpoklad pro úspěšnost manaţerských rozhodování, a dále představují významný obchodní arktikl pro vytváření nových příleţitosti pro podnikání 20. Jiní autoři, např. Vymětal 21 uvádí, ţe informace jsou základním faktorem pro další rozvoj společnosti, neboť informace představují: podstatu všech podnikatelských aktivit, faktor, který předurčuje úspěšnost podniku, strategickou surovinu, oporu demokracie, základní podmínku ekonomické a sociální prosperity společnosti, čtvrtý základní výrobní faktor, zdroj moci. Ve vztahu k veřejné správě sehrávají informace stěţejní význam, neboť veřejná správa nejenţe produkuje a vytváří velké mnoţství informací, ale rovněţ je odpovědná za jejich efektivní a srozumitelný přenos směrem k těm, kterých se tyto informace týkají. Především v minulosti měly všechny informace v rámci veřejné správy výhradně písemnou listinnou formu. Významnou komplikací informací v podobě listin nebyl jen jejich kvantitativní objem, ale také zajištění správného archivování, tak aby nedošlo k poničení či ztrátě listinných písemností, které obsahovaly příslušné informace. Teprve aţ v posledních 19 Sklenák a kol. (2001, s. 2-3) 20 Keřkovský, Drdla (2003, s. 29) 21 Vymětal (2010, s. 14) 16

17 letech začaly nové moderní formy informačních a komunikačních technologií prudce vstupovat také do veřejné správy, kde představovaly především významné usnadnění s nakládáním, vytvářením a doručováním informací včetně jejich archivace. V tomto ohledu se jednalo především o přechod z listinné formy informací do jejich elektronické podoby (viz dále). Doprovodným efektem byly také změny informačních systémů, které začaly nabývat také ryze elektronické podoby. Jak jiţ bylo výše uvedeno, informační systémy se pouţívají k ukládání informací a poznatků a následně je moţné pomocí těchto systémů vyhledávat příslušné informace. Elektronické informační systémy umoţňují poměrně jednoduše filtrovat příslušné informace, ve srovnání s listinnými informačními systémy, kde bylo potřebné informace sloţitě vyhledávat. V rámci veřejné správy se nepouţívá jeden informační systém ale soubory informačních systémů, které slouţí výhradně pro výkon veřejné správy. Jejich rozvoj, metodické řízení včetně jejich dalšího rozvíjení zajišťuje vţdy ústřední orgán státní správy, v praxi především pak příslušná ministerstva. Stěţejním posláním informačních systémů veřejné správy (ISVS) je především zjednodušovat a zefektivňovat výkon veřejné správy směrem k veřejnosti. Tuto myšlenku je moţné chápat také tak, ţe informační systémy zaloţené na vyuţívání moderních technologií umoţňují zvládat více administrativní agendy v rámci veřejné správy za méně času, coţ nebylo dříve bez výpočetní techniky moţné. Dalším příznačným rysem ISVS je, ţe musí mít své zakotvení v zákoně, resp. v příslušných právních předpisech. Např. v podmínkách ČR, jak ukáţí následující kapitoly, existuje mnoho právních předpisů, které upravují fungování a metodické řízení jednotlivých ISVS Informatizace a elektronizace veřejné správy Ještě dříve neţ bude přistoupeno k vymezení vývoje informatizace veřejné správy, je nutné se na tomto místě nejprve vyrovnat s dvěma pojmy, a to je informatizace a elektronizace. Pojmem informatizace je moţné chápat jako zavádění informačních a komunikačních technologií do veřejné správy s cílem zvýšit poznatkový potenciál společnosti. Informatizace tak v pravém slova smyslu představuje proces přeměny společnosti ve společnost informační. Pojem elektronizace pak představuje vyuţití informačních a komunikačních technologií ve smyslu komunikovat s ostatními uţivateli pomocí těchto technologií. 17

18 Pokud jde o samotnou informatizaci veřejné správy, pak je nutné ji chápat jako proces modernizace a racionalizace veřejné správy, která je uskutečňována pomocí moderních technologií a postupů, včetně podpory koncepční činnosti správy, řízení veřejných sluţeb a usnadnění rozhodovacích procesů ve veřejné správě. Cílem informatizace veřejné správy je pak napomoci k dosaţení efektivního fungování veřejné správy, a to v tomto smyslu, ţe uţivatel (občan) je schopen rychle a s nízkými náklady řešit své záleţitosti prostřednictvím informačních systémů či informačních technologií směrem k orgánům veřejné správy. Je zřejmé, ţe kromě technologické stránky závisí dosaţení tohoto cíle na mnoha dalších faktorech, jako je např. legislativní rámec, úroveň kvalifikace státních úředníků, komplexní informační vybavenost orgánů veřejné správy včetně zajištění moţnosti rychlé a flexibilní dostupnosti informací apod. 22 Informatizaci veřejné správy je moţné chápat také proces, který rozšiřuje lidské moţnosti a schopnosti, neboť pomáhá efektivněji a rychleji filtrovat informace, dále informace šířit, zveřejňovat a v neposlední řadě je archivovat. Základním pilířem informatizace je pak cílený rozvoj elektroniky, výpočetní techniky, informačních technologií a telekomunikací. Hierarchicky je pak podle Vymětala 23 informatizace nadřazena elektronizaci, neboť informatizace spočívá v prosazování cílů a potřeb organizace. Ty jsou v jejím rámci integrovány s potřebami a hledisky čistě technickými. Právě proto je informatizace řazena na první místo dalšího rozvoje jakékoliv úrovně vládnutí, jak ukazuje také obr. 2. Obr. 2: Vztah mezi informacemi a výsledkem Zdroj: Vymětal 24, vlastní zpracování 22 Herzán (2014, s. 1) 23 Vymětal (2010, s. 15) 24 Tamtéţ 18

19 Z obr. 2 je patrné, ţe základním východiskem je informace, která se následně modifikuje do znalostí, přičemţ znalosti jsou nositelem inovací, inovace vytváří produkt a produkt přináší výsledek. Z obr. 2 je tak patrné, ţe základem jakéhokoliv výsledku jsou informace. Informatizace veřejné správy se vedle generování velkého mnoţství informací, vyznačuje také uchováváním informací v příslušných databázích a informačních systémech, dále souborových serverech, v datových schránkách apod. Přestoţe informatizace veřejné správy má v praxi především vést k zefektivnění a ke zkvalitňování práce veřejné správy je nutné na tomto místě poznamenat, ţe je informatizace spojena i mnoha hrozbami jako jsou např. kybernetické útoky na příslušné datové servery, selhání systémů či rychlejší moţnost ztráty dat neţ v případě písemně vedených informací. Pokud jde o elektronizaci veřejné správy, pak je tento pojen velmi úzce spojen s informatizací veřejné správy, neboť elektronizace veřejné správy je spojena se způsobem uţívání informačních a komunikačních technologií. V tomto ohledu Organizace spojených národů (OSN) pouţívá pro označení elektronizace veřejné správy pojem e-government nebo e-governance. Tyto termíny se do současnosti staly více méně termíny mezinárodními, coţ však neznamená, ţe by byl obsah chápán a přijímán literaturou jednotně. Např. OSN vymezuje e-government jako trvalou povinnost veřejné správy zlepšovat vztah mezi občany a veřejným sektorem prostřednictvím poskytování levných a efektivních sluţeb, informací a znalostí 25. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) pak e-government vymezuje jako vyuţití informačních a komunikačních technologií, především pak Internetu, pro lepší vládnutí 26. Bez ohledu na různorodost terminologie e-governmentu je stěţejní, ţe elektronizace veřejné správy má především zefektivnit činnost veřejné správy s vyuţitím informačních a komunikačních technologií. Cílovým stavem tak má být zajištění anebo podpoření poskytování sluţeb veřejnosti zapojením nových technologií, a to i v oblastech, kde aktivity veřejné správy nabývají při působení na společnost vrchnostenských podob 27. Pokud jde o obecné předpoklady, na kterých e-government byl budován a v současnosti i na těchto předpokladech funguje, pak se jedná o 28 : informační systémy jsou dostupné elektronicky skrze vyuţití Internetu, základem je elektronická komunikace, která je efektivní, je zajištěna ochrana osobních údajů skrze implementaci biometrických údajů, 25 Lidinský (2008, s. 7-8) 26 OECD (2003, s. 11) 27 Špaček (2012, s. 3) 28 Lidinský (2008, s. 7-8) 19

20 zabezpečení ochrany je zaručeno také prostřednictvím elektronického podpisu, elektronické značky apod., všechny informace jsou dostupné na jednom místě a jsou získávány prostřednictvím datových schránek, moţnost elektronického podávání ţádostí, tzn. existence e-podatelny, e-volby apod., dlouhodobé uchování elektronických dokumentů, věrohodnost systému je zabezpečena právní legislativou a zákonnými předpisy 20

21 3. Veřejná správa v ČR V rámci této kapitoly je pozornost zaměřena na objasnění historického vývoje veřejné správy v rámci České republiky, včetně vymezení hlavních pramenů, které tuto problematiku upravují. Součástí této kapitoly je mimo jiné také vymezení nositelů (subjektů) veřejné správy v rámci České republiky Vývoj veřejné správy v ČR Z historického hlediska je moţné vývoj veřejné správy ČR hodnotit aţ po roce 1989, kdy došlo k rozkladu bipolárního rozdělení světa, a česká ekonomika začala procházet transformačním procesem, jehoţ vyvrcholením mělo být ustanovení demokratické trţní ekonomiky. Vzhledem k tomu, ţe transformačním procesem byly zasaţeny všechny sektory ekonomiky, bylo nutné také transformovat českou veřejnou správu. Prvním hlavním obdobím ve vývoji české veřejné správy byla léta , kdy proběhly první svobodné volby v květnu Po volbách byla ustanovena federální vláda, která silně vnímala potřebu hledat koncepční řešení a nové směry ve vývoji České republiky. Po nesnadných jednáních byly přijaty dva dokumenty, a to Scénář ekonomické reformy a Scénář sociální reformy, aby však bylo moţné předloţené dokumenty realizovat bylo nutné nejprve reformovat koncept veřejné správy 29. Komplikující skutečností v tomto ohledu bylo, ţe v 90. letech minulého století existovala federální vláda a dále vláda dvou republik, a to Česka a Slovenska. Další stupně veřejné správy vykonávaly národní výroby příslušného stupně. Prvním krokem reformy veřejné správy bylo zrušení národních výborů a ustanovení decentralizace státní správy z centra také na územní správu. Důleţitým mezníkem ve vývoji české veřejné správy byl aţ rok 1992, kdy byl zřízen Úřad pro legislativu a veřejnou správu, jehoţ úkolem mělo být plnění úkolů spojených s legislativní činností vlády a dále k plnění úkolů vyplývajících z reformy veřejné správy. V červnu roku 1993 Úřad pro legislativu a veřejnou správu předloţil Návrh reformy územní správy v České republice. Díky tomuto dokumentu začala oficiálně existovat také územní samospráva, přičemţ nejmenší jednotkou této samosprávy se stala obec, druhým stupněm se pak staly okresy, resp. okresní úřady jakoţto orgány státní správy s všeobecnou působnosti. Krajské národní výbory byly zrušeny, avšak nebyly v této době nahrazeny ţádnými jinými orgány. Návrh reformy předpokládal, ţe okresní úřady budou 29 Potůček (2007, s. 128) 21

22 koncipovány jako orgány s maximálně dvouletým časovým omezením, neboť se předpokládalo, ţe dojde k vytvoření vyšších samosprávných celků. Nicméně spory o tom, jak má být realizována vyšší samospráva neţ na úrovni okresů zůstal dlouhodobě nevyřešeným problémem, proto okresní úřady nakonec fungovaly mnohem déle, neţ se předpokládalo. K dalšímu významnému posunu ve formování české veřejné správy došlo v roce 1994, kdy byly vládou ČR schváleny Záměry vlády ČR v oblasti reformy veřejné správy 30. Přímo v tomto dokumentu je stanoveno, ţe reforma státní správy a její decentralizace představuje prvořadé úkoly vlády. V tomto směru tak bylo stanoveno, ţe dokument se zaměřuje na vypracování návrhu právní úpravy postavení zaměstnanců ve státní správě a dále na dotvoření vyšších územních samosprávných celků, kterými by měly být země nebo kraje. Dokument dále naráţí na to, ţe významným problémem reformy územní správy je otázka týkající se financování. Zákonná úprava rozpočtových pravidel v té době totiţ nerozlišovala mezi územní samosprávou a územní státní správou v kategorii územních rozpočtů. Celkově pak dokument stanovuje, ţe pro další postup reformy bude klíčové klást důraz na efektivnost, racionalizaci a minimalizaci nákladů včetně toho, ţe vláda se bude muset zaměřit na vytvoření mechanismu, který napomůţe překonávat nefunkční rozdrobenost do malých obcí a s tím spojenou finanční a ekonomickou nesamostatnost a neschopnost plnit základní úkoly samosprávy 31. Dalším posunem bylo v roce 1996 předloţení Zprávy o přípravě reformy ústřední státní správy a o jejím dalším postupu. V tomto dokumentu se navrhovalo především zjednodušení vnitřní organizace ministerstev a její sjednocení pro všechna ministerstva, zkvalitnění kvalifikace státních úředníků a zrušení prováděcích právních předpisů. Přestoţe tento dokument deklaroval vysokou akceschopnost a měl podnítit šíření správných postupů k reformě veřejné správy, nedokázal však odstranit některé problémy, jako byl např. nekoncepční vznik dekoncentralizovaných územních orgánů, které vznikaly především pro potřeby jednotlivých ministerstev či jiných ústředních orgánů nebo nepřinášel výraznější posuny k přípravě zákona o státní sluţbě. V letech je datováno druhé období koaliční vlády, které v oblasti veřejné správy stanovilo další východiska její reformy, které měly vycházet především v dvou hlavních dokumentech, a to z koaliční dohody a programového prohlášení. Koaliční dohoda přitom stanovovala potřebu zřídit regionální samosprávu, dále zrevidovat 30 Úplné znění dokumentu je dostupné z: 31 Poslanecká sněmovna ČR (1993a) 22

23 kompetence všech úrovní a institucí veřejné správy, připravit změnu zákona o rozpočtových pravidlech a připravit zákony o státní sluţbě, majetku státu a základní soukromoprávní kodexy. Pokud jde o programové prohlášení vlády, pak toto prohlášení kladlo důraz na racionalizaci veřejné správy, zlepšení profesionality veřejné správy a dodrţování ústavního pořádku. Komplikující skutečností v realizaci výše uvedených záměrů v oblasti reformy veřejné správy bylo, ţe v roce 1997 podala vláda, v jejímţ čele stál Václav Klaus demisi. Následně byla ustanovena vláda Josefa Tošovského, která vládla od 2. ledna 1998 do 17. července V tomto období se předpokládalo, ţe pád vlády Václava Klause povede k radikálnímu přeskupení politických sil, vyvede zemi z krize a přijme potřebná opatření, která vyţadovala Evropská unie a NATO 32. Z toho důvodu je do jisté míry i logické, ţe veškeré kroky v oblasti reformy veřejné správy byly odsunuty a pozastaveny. Pro toto období je totiţ příznačné, ţe provedené změny se výhradně týkaly personálního charakteru nikoliv však strukturálního. Příkladem můţe být např. provedení personálních úprav ve struktuře a působnosti některých ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy. Jednalo se např. o zrušení Úřadu pro legislativu a veřejnou správu a přenesení pravomocí tohoto Úřadu na Ministerstvo spravedlnosti. K výraznějším posunům v oblasti reformy a restrukturalizace veřejné správy došlo aţ na přelomu let 1998 aţ 1999, kdy Ministerstvo spravedlnosti vypracovalo koncepci reformy veřejné správy, která ustanovila postavení a úkoly orgánů územní samosprávy do souladu s Ústavou a dokumenty Evropské unie. Následně byl přijat ústavní zákon, který vytvořil 14 vyšších územně samosprávných celků, přičemţ tento zákon nabyl účinnosti k 1. lednu Ještě před vstupem v účinnost ústavního zákona vypracovala vláda návrhy zákonů k provedení ústavního zákona o vytvoření krajů. Pro toto období je dále příznačné, ţe v roce 1998 byla jmenována Rada vlády pro státní informační politiku, která se měla zaměřit na otázky týkající se informační společností a moţností jak uplatnit informační technologie ve veřejné správě. V souladu s doporučením Evropské unie byl následně v roce 1999 vládou schválen ambiciózní program pro rozvoj informační společnosti, která se nazývala Státní informační politika Cesta k informované společnosti. Jiţ v rámci této strategie byly stanoveny cíle budování a provozování integrované národní komunikační infrastruktury, které měly zabezpečit propojení jednotlivých oddělení a informačních systémů Pehe.cz (1999) 33 Vláda ČR (1998) 23

24 Následně v roce 2000 začal plně platit ústavní zákon o krajích a obcích, přičemţ vlastní činnost začala krajská zastupitelstva a další krajské orgány vykonávat aţ od 1. ledna 2001, kdy byla také oficiálně ukončena druhá etapa decentralizace státní správy v ČR. Rozhodujícím datem pro druhou fázi reformy státní správy byl 1. leden 2003, kdy ukončilo svou činnost 73 okresních úřadů a jejich kompetence byly přeneseny na 205 úřadů s rozšířenou působností a dále na krajské úřady a na další správní úřady. Tímto byla oficiálně završena decentralizace státní správy, čímţ mimo jiné došlo k celkovému posílení významu samosprávy v rámci ČR a dále došlo také k lepší dostupnosti veřejné správy pro občany. Neméně důleţitým aspektem je, ţe od roku 2000 začala na svém významu nabývat také elektronizace veřejné správy, 3.2. Prameny upravující činnost veřejné správy v ČR Mezi současné základní prameny upravující činnost veřejné správy se řadí především Ústava České republiky, resp. ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, kde je moţné najít základní právní úpravu veřejné správy, která společně s Listinou základních práv a svobod tvoří páteř ústavního systému ČR. Přestoţe Ústava ČR přímo pojem veřejná správa nezmiňuje, je moţné najít určité souvislosti, které se k veřejné správě vztahují. V tomto ohledu se jedná především o hlavu třetí Ústavy ČR, která upravuje moc výkonnou, zejména pak postupy při vytváření, rozhodování a působení vlády, mimo jiné téţ ve vztahu k dalším orgánům státu. Podle Ústavy ČR je zdrojem veškeré státní moci lid (čl. 2) a svou moc vykonává prostřednictvím moci zákonodárné, soudní a výkonné. Vedle hlavy třetí je v hlavě sedmé Ústavy ČR pojednáno o územní samosprávě, která dle Ústavy představuje část veřejné správy. Dále v čl. 79 Ústavy ČR jsou uvedeny některá základní ustanovení, která se přímo dotýkají činnosti veřejné správy, neboť v tomto článku je upraveno 34 : zřizování ministerstev a jiných správních úřadů a jejich pravomoci, které musí být stanoveny zákonem, právní poměry zaměstnanců v ministerstvech a jiných správních úřadech, které jsou dále upraveny v zákoně č. 218/2002 Sb., o sluţbě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (sluţební zákon), 34 Poslanecká sněmovna (1993b) 24

25 stanovení pravomocí ministerstev, jiných správních úřadů a orgánů územní samosprávy vydávat právní předpisy. Dále je oblast veřejné správy upraveny některými články Listiny základních práv a svobod, přičemţ Listina základních práva a svobod je upravena v ústavním zákoně č. 2/1993 Sb. Pokud jde o vztah mezi Listinou základních práv a svobod a veřejnou správou, pak k hlavním článkům, které se dotýkají této oblasti, se řadí čl. 2 odst. 2 a 3, kde se uvádí, ţe 35 : státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Dále se jedná o o čl. 36 odst. 2 a 3, kde se uvádí 36 : Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod. Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Dále je problematika veřejné správy upravena dalšími ústavními zákony, především pak zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků (ve znění ústavního zákona č. 176/2001 Sb.) jako mezník v reorganizaci veřejné správy. Dále je moţné uvést také ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky (ve znění ústavního zákona č. 300/2000 Sb.), který upravuje především moţnosti jednání vlády v krizových situacích, tj. oprávnění vyhlásit nouzový stav v případě ţivelních pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohroţují ţivoty, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost. Dále se k činnosti veřejné správy vztahují všechny ústavní zákony týkající se vymezení státních hranic, které jsou klíčové pro vymezení územní působnosti orgánů veřejné správy působících na celém území České republiky. Důleţitým pramenem vztahujícím se na veřejnou správu je Správní řád 37, který byl po dlouhou dobu upraven zákonem č. 71/1967 Sb., a který vydrţel v platnosti aţ do roku 2004, kdy byl Správní řád z roku 1967 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb. V tomto ohledu Správní řád představuje souhrn právních norem vztahujících se na veřejnou správu, 35 Poslanecká sněmovna (1993c, čl. 2, odst. 2 a 3) 36 Tamtéţ (1993c, čl. 36, odst. 2 a 3) 37 Úplné znění správního řádu je dostupné z: 25

26 její organizaci a činnost. Správní řád upravuje vztahy vznikající při výkonu správy mezi nositeli veřejné správy a mezi fyzickými nebo právnickými osobami. Správní řád je tak součástí práva veřejného, na rozdíl od práva soukromého jsou účastníci právního vztahu ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti. Veřejná moc je v zákonem vymezených případech nadřazená vůči ostatním subjektům práva. Správní řád se vztahuje na řízení, v němţ o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech občanů a organizací v oblasti veřejné správy rozhodují orgány státní správy. Správní řád dále vymezuje také působnost správních orgánů v rámci veřejné správy, které chápe jako okruh činností, které směřují k zabezpečení záleţitostí veřejného zájmu. Správní řád se však nevztahuje na všechny činnosti veřejné správy, ale jen na tu část, v níţ správní orgány uplatňují své pravomoci vůči jiným subjektům v nadřazeném postavení a rozhodují o právech a povinnostech jiných subjektů. Výsledkem této činnosti je právně vynutitelné rozhodnutí 38. Dále je organizace a činnost veřejné správy upravena řadou zákonů. Rozhodující význam má pak především zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (kompetenční zákon), který stanovuje strukturu a působnost centrální správy, tj. ministerstev a jiných ústředních správních úřadů a některých dalších úřadů s celostátní působností. Několik speciálních zákonů pak upravuje zřízení a působnost (příp. jen působnost) dalších celostátně působících správních úřadů různého charakteru. Např. zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů o změně některých zákonů (Úřad na ochranu osobních údajů), zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (Rada pro rozhlasové a televizní vysílání), zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů. Vnitřní organizaci územních samosprávných celků regulují zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, zákon č. 129/2000 Sb., o krajích a zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Uspořádání orgánů tzv. zájmové samosprávy řeší zákony o profesních komorách Subjekty veřejné správy v ČR Pro zajištění uceleného výkladu veřejné správy v rámci České republiky se není moţné obejít bez vymezení subjektů veřejné správy. Na tomto místě je nutné poznamenat, ţe 38 Doleček (2014) 26

27 subjekty veřejné správy jsou nositeli veřejné správy, jejichţ jménem a na jejich odpovědnost je veřejná správa vykonávána. Mezi ústřední nositele veřejné správy v podmínkách České republiky se řadí především státní orgány. V předchozí kapitole bylo uvedeno, ţe státní orgány je moţné členit na ústřední orgány státní správy, dále na územní orgány státní správy a ostatní orgány státní správy. Pokud jde o ústřední orgány státní správy, pak v podmínkách ČR se mezi ústřední orgány státní správy řadí všechna ministerstva, která jsou zřízena zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (dále téţ kompetenční zákon ). Aktuálně v České republice působí tyto ústřední orgány státní správy, v jejichţ čele je člen vlády: Ministerstvo dopravy, Ministerstvo financí, Ministerstvo kultury, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo obrany České republiky, Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy, Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo ţivotního prostředí. Vedle ústředních orgánů státní správy ČR (ministerstev) dále výše uvedený zákon ustanovuje také tzv. ostatní ústřední orgány státní správy, kterými jsou 39 : Úřad vlády České republiky, který zajišťuje odborný, organizační a technické zabezpečení činnosti vlády. V čele tohoto úřadu stojí vedoucí, kterého jmenuje a odvolává vláda ČR. Úřad vlády je právnickou osobu a z ekonomického hlediska hospodaří na principu rozpočtu, neboť má samostatnou kapitolu ve státním rozpočtu. Český báňský úřad je správním orgánem ČR a je činnost je řízena zákonem č. 61/1988 Sb. Tento úřad je pověřen především dohledem nad veškerou hornickou činností a nad činnostmi prováděnými hornickým způsobem. Český statistický úřad byl zřízen 8. ledna 1969 zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy. Jeho hlavním posláním je shromaţďovat statistiky o vývoji ekonomiky, obyvatelstva, srovnání se zahraničím, o vědě a výzkumu apod. Český úřad zeměměřičský a katastrální vznikl jako nový resortní orgán České republiky v roce 1989 zákonem č. 2/1969 Sb., čímţ nahradil činnost předchozí Ústřední správy geodézie a kartografie, která vznikla k 1 lednu 1954 a existovala aţ 39 Halásková (2007, s. 16) 27

28 do konce roku Následně v roce 1994 byl přijat zákon č. 200/1994 Sb., o zeměměřičství, coţ znamenalo, ţe do působnosti Českého úřadu katastrálního přibyla také oblast zeměměřičská. V současnosti Český úřad zeměměřičský a katastrální spravuje geometrické plány, vklady do katastru nemovitostí, vystavuje listy vlastnictví, provádí změny související s vlastnictvím nemovitostí a vykonává další činnosti související s evidencí v katastru a v oblasti zeměměřičství. Energetický regulační úřad byl zřízen 1. ledna 2001 zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů. Energetický regulační úřad dohlíţí nad energetickým průmyslem ČR, a to především v tom smyslu, ţe dohlíţí nad regulací cen, podporuje vyuţívání obnovitelných a druhotných zdrojů energie, podporuje hospodářskou soutěţ v energetických odvětvích a vykonává dohled nad trhy v energetických odvětvích. Pro Energetický regulační úřad je dále příznačné, ţe má svou vlastní kapitolu ve státním rozpočtu a předseda tohoto Úřadu je do funkce jmenován prezidentem republiky na návrh vlády na dobu 6 let. Český telekomunikační úřad byl zřízen zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů s účinností k 1. květnu Tento úřad vykonává činnost ve věcech stanových zákonem, včetně regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací a poštovních sluţeb. Správa státních hmotných rezerv byla zřízena v roce 1953 na základě vládního nařízení č. 46/1953 Sb., kterým byla Správa státních hmotných aktiv zřízena při Úřadu předsednictva vlády Československa. Mezi její kompetence se řadí tvorba, dohled a ochrana státních hmotných rezerv tak, aby byl zajištěn pravidelných chod nejdůleţitější průmyslové výroby a byla posilována obranyschopnost státu. Komise pro cenné papíry vznikla v roce 1998 na základě zákona č. 15/1998 Sb., s účinností od 1. dubna 1958 do března roku Na jejím vzniku participovala především Burza cenných papírů Praha, z důvodů potřebnosti regulace trhu s cennými papíry. Komise měla na starost státní dozor nad kapitálovým trhem, který převzala od Ministerstva financí ČR. Následně od 1. ledna 2006 přešly všechny kompetence a pravomoce této Komise na Českou národní banku. Národní bezpečnostní úřad vykonává státní správu v oblasti ochrany utajovaných informací a dále působí v oblasti bezpečnosti státu. Tento úřad byl zřízen v roce 28