Karel Čapek. O umění a kultuře Od člověka k člověku (Dodatky)

Transkript

1 Karel Čapek O umění a kultuře Od člověka k člověku (Dodatky)

2 Znění tohoto textu vychází z díla O umění a kultuře ; Od člověka k člověku : (Dodatky) tak, jak bylo vydáno v Československém spisovateli v roce 1995 (ČAPEK, Karel. O umění a kultuře ; Od člověka k člověku : (Dodatky). 1. soubor. vyd. Praha : Československý spisovatel, s. Spisy, Dodatky ke svazkům ). Další díla Karla Čapka naleznete online na www stránkách Městské knihovny v Praze: Elektronické publikování díla Karla Čapka je společným projektem Městské knihovny v Praze, Společnosti bratří Čapků, Památníku Karla Čapka a Českého národního korpusu.

3 1909 TÉMATA: HUMOR Veřejný humor je kritika veřejného života. Vážnost je bez konce mocná, a jediné je ještě mocnější než vážnost: nevážnost. Žádná věc není tak vážná, aby nebyla zodpovědna vtipu. Vtip je nejsilnější formou kritiky, neboť věcnou kritiku vyvrátí každý lhář, ale lehké pointy nevyvrátí nikdo. Veřejný humor je odborná kritika veřejného života. * Časový humor má býti zlomkem letopisů, a ne efemérou dnešku. Časový vtip má psáti špičatou kurentkou červenou kroniku současnosti. Politický vtip má býti žhavou jiskrou, jež odletí zpod broušených zbraní. Avšak odkud mají u nás sršeti žhavé jiskry, vraždí-li politika politiku oslí čelistí místo mečem? * Tedy český politický vtip je tvrdý a dřevnatý, raději uráží, než poráží a hledí poraniti spíše hranatostí než hrotitostí. A přece u nás je pro politický humor dosti politického boje, a to dokonce nepočestného. Vždy to bývá nepočestnost, jež je prstí vtipu, kdežto počestnost zrodí nanejvýše sladkou životní moudrost naivity. * Politika bojuje jenom proti politice, socialismus však bojuje proti dnešní společnosti. Je-li tedy socialismus pretendentem světa, má již nyní právo dozoru na tento svět; všechny veliké otázky světa jsou zároveň otázkami socialismu; jeho kritice a kontrole podléhá obecná kultura tak dobře jako světový trh práce a veřejná mravnost, stejně jako výluky a chudoba. Takovou kritickou instancí má býti také sociální humor. Socialistická Assiette au Beurre je drsnou diagnostickou kritikou dnešní mravnosti; Simplicissimus je broušenou kritikou nejširší veřejnosti. U nás Kopřivy jsou nejlepším, ale stále ještě poněkud 3

4 úzkým listem, jenž se rozhlíží do světa jenom z výše vrcholu svého praporu. * Každý národ táhne v noci pod praporem spodničky v řinčivém bakchanálu, všude válí se na loži smích a na jazyku frivolní bonmot veselého nářečí dvou. Dobrá pornografie je metoda bráti hřích lehce, aby nebyl těžkým. Avšak u nás není dosti ducha ani v nepočestnosti. * Přísně umělecká karikatura Simplicissima je nervózní, kyselá a sardonicky ironizující, karikatura Assiette au Beurre křičí vášnivě a tragicky. U nás se nekřičí, u nás se tiše kreslí, pětka za kus. Odmyslíme-li si mladé Kopřivy, je u nás karikatura prebendou malých umělců; a přece dobrý karikaturista má lépe kresliti, hlouběji mysliti a nervověji pracovati než dobrý malíř. Nuže, věc je celkem ta: Až se jednou u nás narodí člověk, jenž bude míti geniální smysl pro veselí, bude jeho prvním úkolem potříti český humor. Stopa TÉMATA: ŘEČ S KLOBOUKEM NA HLAVĚ Mluvíme k vám s kloboukem na hlavě, ale je to pěkný klobouk, jejž před vámi nesmekáme, klobouk tak fashionable, že řeknete: Hle, to jest dandysm. Avšak není to dandysm, je to Goethe, jenž pravil: Man kann dem Publikum keine größere Verachtung zeigen, als wenn man es als Pöbel behandelt. Neboť nutno předem říci, že veškero umění má jediného nepřítele: obecenstvo. 4

5 Říkají, že umění má účel táhnouti obecenstvo k sobě nahoru. Ale to je tlach, a kdo to říká, pomazává umění etickými sirupy, aby je učinil chutnějším. Naopak umění má účel státi nahoře nad obecenstvem a nechati obecenstvo dole. Poněvadž tedy Apollo je naneštěstí nahoře a obecenstvo má tak dalece charakter snoba, že nemůže bohužel bez umění existovati, shledá se jednoduše, že dole je naštěstí chlupatý Marsyas se svou žlutou píšťalkou, pískající Fallovy árie nebo hedvábná pastorália Quidona Marie, je-li libo, anebo vychytralý hlas Arsena Lupina, vše jedno, a darujte nám ostatní jména. Koneckonců publikum je obslouženo a při svém demokratickém charakteru je uspokojeno tím, že se může dívati na umění jako na něco sobě rovného, beze vší nepohodlné úcty, pro rozkoš demokratického charakteru. Denn man kann dem Publikum kein größeres Vergnügen erweisen, als wenn man es als Pöbel behandelt. Tedy publikum má svou zábavu, a píská-li dnes Marsyas podle obecenstva, píská zítra obecenstvo podle Marsye a vždycky se najdou boty, jež tančí podle melodie publika. Poněvadž má publikum, jak dobře známo, instinktivní smysl rozlišiti dobré od špatného, aby si vyvolilo špatné, a poněvadž dále žijeme v demokratické době, kdy jsou si všichni rovni kromě publika, jež podědilo autoritu a nadpráví někdejších pánů, ví již Štech, Hynek a Urbánek Mojmír, čeho je honem potřebí: obecenstvo se respektuje. Man kann dem Publikum keine größere Verachtung zeigen, als wenn man es respektiert. A tak se příčiny seřazují v řetězy. Obecenstvo chce jísti špatně a firmy chtějí jísti dobře. Poptávka rodí nabídku, nabídka rodí reklamu a tato rodí dvojnásobnou poptávku. Business jsou věcí zcela čestnou a vedle toho mají zlaté dno, dno tak dobře zlaté, že je lhostejno, co se nalévá dovnitř. Nuže, hra je vážně špatná, a poněvadž nelze čekati, že bude jednou obecenstvo méně hloupé a že business budou méně business než nyní, je z této špatné hry jediné východisko: 5

6 Dokázati firmám, že mohu pěstovati jakožto umění zboží zcela dobré a čisté bez přílišné ztráty na trhovém obratu; neboť obecenstvo je nasáklé snobismem tak hanebným a bezduchým, že by si nakonec musilo posloužiti uměním, i kdyby bylo zcela dobré a čisté. Stopa * * * V NOVÉ FRANCOUZSKÉ REVUI LA VIE DES LETTRES podává Nicolas Beauduin pokus syntézy současné poezie, který je vlastně programním článkem básnické školy paroxystů čili imperialistické estetiky, kterou Beaudin (jemu věnováno 9. číslo letošního ročníku revue L Essor) zastával již dříve v časopise Les Rubriques Nouvelles. I u nás může býti zajímavo slyšeti energické formulace, ve kterých francouzští básníci vyslovují své směrové napětí. Moderní poezie dle Beauduina usiluje o umění živoucí, úplné, vpravdě syntetické, jež bylo by transpozicí naší průmyslové, obchodní a válečné epochy, našeho epického věku ze železa a zlata, z mašinerie a pohybu, kde moderní člověk ode dne ke dni rozšiřuje svou moc do výšiny entuziasmu. Je to směr exaltace, individualismu a imperialistického rozpětí, aktivní lyrismus, jenž tvoří psychologický stav srovnatelný s povahou heroů, l état riche de la personne. Lyrismus paroxystů je prý vědecký a přináší krásu novou, svobodnou, aktivní a dynamickou; jeho látkou je celý život sociální, opěvaný ve své plnosti, strašlivý moderní mašinism, jenž očím básníka uchváceného formami minulosti a idylickým sněním neposkytuje než ošklivost, velebený v ódách na moderní mocnosti, na nejširší život a na solidaritu lidských snah. Tato nová poezie však nemá vyjadřovat jen síly zevnější, nýbrž i vnitrné; je to 6

7 psychické rozlití a promítnutí vlastního já do světa, takže zevní svět je jen prodloužením nitra, jež je pravou živoucí realitou. V tomto psychismu se paroxysté dovolávají německého estetika vcítění, mnichovského profesora Theodora Lippse; dále přijímají za své Nietzschea, Bergsona, Whitmana, projevy Belgičana Mockela, aktivní lyrism Barresův a Gidův, po stránce veršové techniky Ghéona, Kahna a Souzu; příbuznosti nalézají i v souvislé melodii Debussyho a v posledních výsledcích moderní techniky malířské. Úhrnem imperialistické umění je aktivní lyrism, přímá vize skutečna, patos plnosti, objektivace zářivých stavů duše, úsilí o rozsáhlejší život vše to hesla trochu demagogická, snadno přecházející v pouhé slovní siláctví a ve frenezii čistě vnějškovou; v tom ohledu se paroxysté značně podobají italským futuristům. Nicméně však jsou to pozoruhodné a symptomatické úkazy, že značná část moderního básnictví přivrací se tak silně k hrubým silám současnosti, opouštějíc svou věž ze slonové kosti, svůj poetický ezoterismus, jenž snadno stává se útočištěm duší negativních. Přehled * * * V ČÍSLE MODERNÍ REVUE PÍŠE RUDOLF MEdek o podstatné divergenci mezi snahami nového literárního i výtvarného hnutí a zásadami Moderní revue. Kdokoliv sympatizuje s novými myšlenkami, rád uvítá každý kritický pokus o zaujetí stanoviska vůči nim. Je dobré a prospěšné, vyciťuje-li se, jak jinorodé a naprosto odlišné jsou tyto nové snahy vzhledem k celému nynějšímu dílu Moderní revue. (Skutečně také pro mladé generace neznamená Moderní revue mnohem více než Zvon nebo Dílo.) K ujasnění těchto rozdílů přispěl Medkův článek dostatečně tím spíše, že tento epigon Moderní revue mluví jako její oficiální zástupce. Článek ten 7

8 sdostatek ukázal trudný tradicionalism někdejší radikální generace, jakož i nechuť ke všemu novému a rozkoš verbálního literátství, jež charakterizuje mladé přívržence Moderní revue. Nelze bez humoru čísti, jak mladý zastánce někdejší statečné generace s nářkem vytýká novým pokolením, že se opovažují vyjít na volný vítr, opouštět tradice, jež staly se eklektismem, a pokoušet se o něco nového, místo aby se oháněly slovy o bytostném tvůrčím činu a tragickém napětí k božství jako Rudolf Medek. Rovněž není bez komiky pisatelův nářek, že ony nebezpečné mladé tendence svádějí a obluzují lidi a stávají se tak hotovým neštěstím české literatury. Ale Rudolf Medek kazí veselost i prospěch, jež mohla by jeho polemika přinést, způsobem velmi nízkým; nepolemizuje jen a nevyvrací, nýbrž podezřívá a osobně osočuje lidi, se kterými nemá co jednat. Z čista jasna mluví o jakémsi zákulisí, o pomluvách, klepech, záští a injuriích, a sice způsobem tak kluzkým, že není jasno, míní-li tím osoby nebo snad všechny, kdo se činně účastní mladého vývoje literárního. Osoby, jež Medek ve svém článku uvádí, jsou: S. K. Neumann, Ot. Theer, Fr. Langer, J. Kodíček, K. Čapek, E. Taussig. Má Medek odvahu nařknout některou z těchto osob z pomluv, klepů a nízkostí? Všichni jmenovaní projevili své literární názory i svou nechuť k Moderní revui cestou veřejnou; ke svým averzím mají totéž právo jako Rudolf Medek ke své nepřízni vůči nim; podezřívat je za to z osobní msty, insinuovat jim klepaření, pomluvy a záští je uličnictví, ke kterému se Moderní revue neměla propůjčovat. Místo aby poměr jmenovaných k Moderní revui byl posuzován tak, jak skutečně je, jakožto zásadní a otevřená, veřejně projevená literární divergence, je v Medkově článku zfalšován a potřísněn; lidé Moderní revui nemilí jsou tam strkáni do líbezného sousedství s plagiátory; kritiky jejich jsou líčeny jako akt osobní msty a kolem nich je paušálně rozestřena atmosféra klepů, injurií a nenávisti. Kritika má právo býti nespravedlivá a krutá, útočná a bezohledná, pokud jde o věci přesvědčení; avšak Medkova kritika mladé české literatury je osobně nemravná a nízká a zasluhuje, aby byla dobře podržena v paměti jako svědectví o 8

9 charakteru pisatelově a zahanbující dokument o tom, jak nečisté metody boje se připouštějí, jen když se jedná o potření jiných tendencí uměleckých. Přehled * * * V POSLEDNÍM ČÍSLE ČESKÉ KULTURY POJEDNÁVÁ pan F. X. Šalda o mém literárním přesvědčení, jak je vyčetl z mého referátu o F. V. Krejčího Červenci; avšak vykládá je s takovou neznalostí toho, co jsem psal v kritice o Červenci a jinde, že bude nutno, abych při nejbližší příležitosti opakoval své názory tak, jak si je myslím já, a ne jak je líčí pan Šalda. Pak bude doufám zcela zřejmo, že jsou samy sebou vzdáleny známých přesvědčení páně Šaldových a že jich nemusel zkarikovati, aby s nimi polemizoval. Avšak zdá se, že panu Šaldovi nešlo jen o výklad; přibíjí mne s notorickou prudkostí tím zbytečnější, že zdaleka nepatřím ke generaci, která bavila sebe a ostatní slovním rytířstvím v polemikách, ironiích a útocích. Pro mladé lidi se jeho názorům už dávno známým živosti a novosti nepřidá, říká-li je pan Šalda v afektu a dělá-li s nimi větší hluk, než jaký by byl jeho úměrným a nedivokým myšlenkám přiměřený. Co se týče jeho námitek proti mně, stačí snad říci jen toto: Nelíbí-li se mu způsob mého psaní a myšlení, nestane se mu ani budoucně příjemnějším a bližším; jelikož nehledám pravdy u pana Šaldy, nenajde jí on nikdy ve mně; to, co říkám, je samozřejmě jiné než to, co tvrdíval pan Šalda, neboť zatím udály se jisté přeměny a přehodnocení, se kterými se pan Šalda sotva bude moci usmířiti. Za těchto okolností bylo by všechno další vyjednávání mluvením do větru, či spíše, což je mnohem horší, mluvením do publika. Přehled

10 * * * NA POZNÁMKU, KTEROU PAN F. X. ŠALDA MI ADREsuje v novém čísle České kultury, nemínil bych vůbec reagovati, neboť každý už zná způsoby páně Šaldova polemizování. Nemohu však mlčeti na neskrupulózní prostředky, kterých proti mně použil. Pan Šalda cituje soukromý dopis, kterého jsem já nepsal, aby sugeroval, že jsem mu kdysi lichotil; což je od něho tím nemístnější, že sám to v oné době činil (fejetonem v Národních listech ze dne 1. ledna 1912) mladým autorům, které dnes potírá. Dále pan Šalda pokouší se vzbuditi domnění, že přejímám své názory z cizích revuí, kde prý je již četl. Vyzývám pana Šaldu, aby beze všeho vyhýbání uvedl jména těch revuí, autorů a článků, ve kterých, jak tvrdí, četl mé názory, a aby přesným citováním shodných míst a myšlenek v mých článcích a oněch cizích dokázal, že jeho tvrzení není pouhou pomluvou: když to řekl, vzal na se povinnost dokázati to. Konečně žádám ho, aby vůči mně plnil povinnost kritika a neztotožňoval libovolně má témata s mými názory. Se sympatií nebo s výhradami informoval jsem naši literární veřejnost o moderních směrech a zásadách, jež uvádějí v pohyb literární stav mladé Francie; ale jako pan Šalda není Flaubertem, přestože o něm tolik píše, tak málo smí mne ztotožňovati s kterýmkoliv ze směrů, o kterých jsem kriticky referoval nepřejímaje jich, nýbrž přejímaje jejich prostou existenci jako fakt hodný zájmu. Přehled * * * V POSLEDNÍM ČÍSLE SVÉHO ČASOPISU PAN F. X. ŠALda opět zneužívá veřejnosti k polemice, které ze své strany nehodlám prodlužovati. Již v první své odpovědi jsem projevil, že nečekám od pana Šaldy slušného a věcného dorozumění. Nyní p. Šalda 10

11 potvrzuje to způsobem, kterým konečně přestává věcná kritika nebo diskuse. Tím odpadá mi nutnost opravovat jeho omyly [* Podotýkám jen, že nebyl jsem nikdy v redakci Uměleckého měsíčníku a že nečetl jsem revue a článků, z nichž (dle p. Šaldy) jsem prý mechanicky přejal své názory; věty, které z nich p. Šalda cituje, zřejmě nemají s mými názory společno nic než zálibu pro moderní román určitého typu. Je opravdu nezodpovědné, že p. Šalda zakládá na nich své tvrzení, jež je skutkově ostouzením. Teorii unanimismu jsem přejal, tj. interpretoval dle autentických, mnou výslovně citovaných projevů sama J. Romainse, ježto jednati jinak bylo by falšováním doktríny, jež vůbec není mojí; podati autenticky expozé cizí teorie patří k elementárním požadavkům korektní kritiky, mám-li o ní p. Šaldovi něco říci.] nebo bráti vážně jeho zásadní námitky, jež nejsou toho druhu, aby zabývání se jimi mohlo přinésti sebemenší prospěch. Přecenil jsem polemika p. Šaldu tím, že psal jsem pro něho věcný článek v tomto listu; to, co napsal odpovědí, ukazuje plnou zbytečnost oživovati jej nadále interesem o jeho negativní stanoviska. Nakonec projevuji politování, že p. Šalda dal své polemice ráz skandalizování a soustavného snižování odpůrce, kterýžto jemu vlastní způsob je hanbou českého života literárního. Za takových okolností pokračovati v neprospěšném sporu bylo by pod posláním tohoto listu. Přehled * * * PŘEDNÁŠKA P. A. MERCEREAUA, SPISOVATELE Z PAříže, pořádaná SVU Mánesem dne 24. t. m. jako úvod k mezinárodní výstavě kubistického umění v paviloně Mánesa, podala cenný a pěkný přehled nových tendencí uměleckých na této výstavě 11

12 zastoupených. Vedle krátkého nástinu vývoje umění v 19. století zasluhuje zaznamenání velmi pěkný dogmatický výklad nových snah v jich celé složitosti; je to zároveň tendence realistická, usilující o plnou a mnohostrannou vizi skutečnosti; tendence architektonická, snaha o čistotu a vyváženost formy, o přesnou výstavbu linií, povrchů a objemů; konečně tendence muzikální, touha po harmonii, kolorismu atd. Láska a přesvědčenost, se kterou pan přednášející se zahluboval do této bohaté a plodné povahy nového umění, může býti pro nás tím největším poučením, neboť poměr ke kubismu je u nás buď prostě a bez úvahy negativní, jako se děje všemu novému, nebo vlažně netečný, nebo konečně amatérsky specializovaný na určitou distingovanou složku vybranou z plného vývoje. Vřelá a rozhodná slova francouzského hosta jsou proti tomu nabádavá dvojím směrem: že buď máme míti pro svou negaci k novému umění důvody stejně životní a zralé, jako byly jeho důvody pro klad k novému umění; nebo zadruhé že náš vklad má býti prost vší úzkoprsosti a zaklauzulovanosti, že má se vztahovati ke všemu vážnému hledání a se sympatií přihlížeti ke každé formě touhy po obnově umění. V tomto smyslu neměla by být přednáška p. Mercereaua zapomenuta. Konec přednášky byla historie kubismu vyznačená jmény dobře známými u nás; rozšířenost tohoto umění byla ilustrována výčtem jmen umělců kubistů cizích i českých, pokud totiž jsou zastoupeni na výstavě Mánesa p. přednášečem organizované, výčtem tak dalece neúplným, jak dalece neúplná je výstava sama, jež naprosto nemohla by obsáhnouti veškerý rozkvět nového umění v cizině i u nás. Ostatně současně otevřená výstava Skupiny VU obsahuje právě ta jména, jež by snad někdo postrádal na výstavě Mánesa, takže přítomně máme v Praze skoro úplný průřez skrze seriózní umění kubistické. Tím více včas přišla srdečná a rozumná slova našeho francouzského hosta a přítele. Přehled

13 ZASLÁNO V čísle Uměleckého měsíčníku podniká E. Filla útok na několik autorů, kteří mimo UM vzali hájení mladého umění výtvarného za svou věc: na S. K. Neumanna, arch. Vl. Hofmana, J. Čapka a mne. S pilně sebraným průkazným materiálem chce je usvědčiti z rozporů a přemetů, ale činí tak způsobem, jenž zasluhuje veřejné pozornosti. Cituje, že oni napsali (prohlásili, milostivě uznali) to a to, ale citát, jejž uvádí, napsal a podepsal Jaroslav Kabelka. Ke jménu a na vrub J. Čapka připisuje dva odporující si soudy, ale vědomě zamlčuje, že jeden z nich napsal a podepsal Richard Weiner. Tento způsob usvědčování provádí Filla jenom šestkrát v jediném článku. O jmenovaných tvrdí, že jsou stoupenci futurismu, zatímco oni psali proti futuristickému umění v Přehledu, Lumíru a České revui. Udává, že právě tím provedli harakiri a neslyšné salto mortale ve svém kritickém žonglérství veřejně před publikem, ale zamlčuje, že J. Čapek první u nás, a sice v závěrech článku v UM přede dvěma lety, jejž Filla cituje, a tedy zná, zaujal kritické stanovisko proti futuristické malbě stanovisko, na němž nebylo lze posud měniti. Redakce Volných směrů, insinuuje dále Filla, propagovala futurism, Gleizese, Fauconniera, Mondriana, Šejnosta, Honsu(!); ale zatím ve VS byl Fauconnier nepříznivě kritizován, Gleizes, Mondrian, Šejnost nebyli ani reprodukováni, ani pojednáváni v textu a futuristé nebyli reprodukováni, nýbrž jen (od J. Kabelky) nepříznivě kritizováni. To tedy jsou dokázané lži a musel bych citovati celý článek Fillův, abych uvedl všechny; méně znalému čtenáři jsem však dlužen vysvětlení, že tyto insinuace nejsou lhostejné, nýbrž že mají jmenované autory usvědčiti z nekompetence a z nesmyslů; což se ovšem nejspíše dokáže nesmysly podvrženými. Filla chce dále dokázati napadeným autorům přemety ve stanoviskách: proto cituje Čapky a Arne Nováka, že si v čemsi odporují; udává na S. K. Neumanna, že soudí jinak než třeba podepsaný, nebo na J. Čapka, že se neshoduje s Vl. Hofmanem! To tedy jsou ty rozpory, to je ten materiál, k němuž něčí ruka v 13

14 redakci UM připisuje, že musí býti konečně předložen veřejnosti. To je všechno, co UM odhaluje: celý jeho materiál je juxtaponování citátů pokaždé od různých autorů; ani na jediném místě nemůže ukázati, že by některý z jmenovaných autorů odporoval sám sobě nebo měnil své stanovisko. Zato aspoň cituje špatně a vytrhává z kontextu, co a jak mu je libo; a z toho všeho sestavuje cosi jako žalobu proti uvedeným autorům, žalobu zároveň směšnou i ošklivou ve formě i ve věci. To, co je uvedeno, ji kvalifikuje dostatečně, a sice tak, že odpadá další jednání s původcem polemiky. Ježto však špatné prostředky jsou důkazem špatných zájmů, postavil do velmi divného světla i spolek, za nějž mluvil, i list, jehož redakce mu přispěchala dáti souhlas. To jest doufám zcela jasné a formální; všechno zamlouvání a polemizování by bylo jen vyhýbáním se zodpovědnosti. Potud byl bych hotov a zbývá objasniti tolik: autoři v UM napadení pojímali ve všech svých projevech moderní umění jako širší duchový proud, ve kterém je místo pro všechny osobní snahy, pro každou novou zkušenost; umělec vyjadřující se po svém byl jim vždy cennější než sebeučelivější kopista a každý, byť přečasto nedostatečný výsledek individuální myšlenkové práce jim znamenal více než epigonské kořistění z chef-d oevrů sebelepších. Snad někdo řekne, že připouštějíce příliš mnoho věcí do počtu moderny, snížili její standard; avšak ve skutečnosti nikdy nehájili minus takových výsledků, nýbrž hodnotu a nutnost takového hledání; nikdy nehájili a nechválili, nýbrž jen existenčně uznali a zaznamenali práci menších dělníků vývoje, vždy však přímo a rozhodně oceňujíce dílo Picassa, Braqua, Deraina a snad už nikoho jiného z moderních. Právě pro toto cenění byli nuceni s rostoucím důrazem varovati E. Fillu a jeho komilitony před otrockým imitováním tvorby Picassovy; řada kritiků osobně neangažovaných potvrdila tuto výtku po svém a s eklatantní zřetelností. Filla a jeho druhové nemohli zakrývati své neplodné odvislosti na Picassovi; proto udělali ze své chudoby ctnost; teoreticky postavili se na stanovisko, že jen nejlepší je dobré, ale prakticky stíhali všechno mladé umění, které mohlo býti 14

15 protipříkladem jejich napodobitelské horečky; to byl jejich boj proti ismům. Jejich stanovisko by zasluhovalo respektu, kdyby bylo ryzí, kdyby podle něho vyhodili z výkvětu umění své vlastní dílo jakožto nezdařilé a nepůvodní. Avšak imitátoři jsou zpravidla nejneskromnější a věří, že jsou kongeniální s duchem, jehož zevní rysy mimují. A když jim tu víru kritika nemohla potvrditi, prohlásili to za kampaň proti sobě a vrhli se na kritickou vážnost nepohodlných autorů, nikoliv na jejich stanovisko. To tedy je skutečná situace, a proto byl ztropen celý hluk. A přece je tu otázka stanoviska. Ve filozofii třeba je ještě více ismů než v umění; neznám nic hloupějšího než odsuzovati je všechny jako nesmysly ve jménu jednoho nejlepšího, převzatého a naučeného; každý z nich má mi co říci, i když s ním nebudu souhlasiti, neboť každý je nějakým projevením a řešením života, někdy hlubšího a dokonalejšího, ale vždy opravdového; žádný z nich není zjevením, žádný není tím pravým, ale každý má to pravé, totiž to životné, vydobyté a cenné, co náleží každé původní a nové práci člověka. To platí o umění, jako o filozofii; i tomu stanovisku lze odporovati, ale legitimní odpor proti němu je možný jen potud, pokud je poctivě poznáno. Polemika UM je však cokoliv spíše než legitimní. Byl jsem nucen poukázati na prostředky, kterých se Filla neštítil užít; v jeho článku není řádku, který by nebyl políčkováním pravdy a čestnosti, a v tom sekunduje mu ještě Vincenc Beneš v tomtéž čísle UM. Taková polemika je smutná a zahanbující pro všechny mladé; je smutné, že k ní dala svolení mladá redakce UM, jež sama dovolila si nalhávati cosi o příčinách, proč někteří z napadených přestali svého času býti členy Skupiny. O tom bylo lépe mlčeti: ze Skupiny postupem času vystoupilo deset členů: B. Kubišta, O. Kubín, dr. A. Matějček, V. H. Brunner, arch. Vl. Hofman, arch. J. Chochol, V. Špála, L. Šíma, J. Čapek a podepsaný. Každý z nich mohl by sděliti své zvláštní důvody, proč odešel, a mnohé z nich by divně charakterizovaly společnost Skupiny; o všech pak trvám lze říci, že první pohnutka jejich rozchodu se Skupinou byla nedůvěra v lidi rázu Emila Filly a 15

16 několika jiných. Přichází mi zatěžko takto psáti o lidech, jichž komilitonem jsem býval; není trapnější podívané než na rozeštvané někdejší soudruhy a je to jen škoda pro mladé umění, jež samo sebou je něco jako martyrium pro ty, kdo je na se vzali. Vím také, že mohou z toho mít nejspíše radost ti, kdo nemají mladých v lásce. Avšak větší škodou než to vše by bylo, kdyby mladé umění mělo mravně zahnívati bezcharakterností, konkurenčností a neuměleckým myšlením, které (jako v polemice v UM) pojímá rozpor hledisek v umění jako boj politických stran. Přehled * * * MALÍŘ UMBERTO BOCCIONI, NEJVÝZNAČNĚJŠÍ z italských futuristů, zahynul ve světové válce. Smrt jeho, jako smrt tolika vynikajících mladých umělců všech válčících národů, prošla při dnešní náladě světa nepovšimnuta. Pozornosti však právě dnes zasluhuje jistý detail. Boccioni, jako všichni futuristé, byl veřejně vášnivě a činně zaujat pro italský imperialism. Chceme hlásati válku, manifestoval roku 1912, tuto jedinou hygienu světa, militarismus a patriotismus. Ale když se to vše splnilo měrou vrchovatou, došel Boccioni poznání jiného, které zasluhuje povšimnutí i u nás, kde se tolik mluví o vlivu války, o vlivu této války na kulturu a umění. Z této existence, napsal Boccioni několik dní před smrtí, vyjdu s pohrdáním ke všemu, co není umění. Nic není hroznějšího než umění. Vše, co přítomně vidím, je jen hra proti jedinému správnému tahu štětce, proti harmonickému verši, proti dokonalému akordu. Vše s tím srovnáno je pouze věcí mechanična, zvyku, trpělivosti, paměti. Je jen umění. 16

17 Lumír ÚVODEM Tuto studii o svém rodném bratrovi píši zároveň rád, i s velikými rozpaky. Proč rád, nepotřebuji říkat, a jsem vděčen příležitosti, která mi dovoluje říci mnohé, co mám na srdci. Proč s rozpaky, povím hned: nehněte mne tak přirozené mínění, které ve vás už předem vyvolá tato bratrská studie, že bude totiž ochotnou a velmi stranickou chválou (uvidíte záhy, že jí nepřeháním), jako něco jiného. Člověk, se kterým jsem spojen krví, mnoha lety života a společnou prací, mně není předmětem; je mně příliš člověkem a životem, než abych o něm dovedl přemýšlet klidně a s tak řečenou objektivností. Snad by mi bylo snazší psát o něm román nebo povídku než studii o jeho umění. Ten román či ta povídka nebudou nikdy napsány. Tolik však je mi jasno, že by jejich dějem nemohlo být nic jiného než ustavičná, málomluvná umělecká práce, přerušovaná trudnými chvílemi, cestami a životními událostmi, jež dopadají těžce a zřídka radostně; ale vlastním smyslem a mánií toho života by bylo umění. Jak vidíte, byla by taková povídka skoro jen studií o umění. Smysl umění není však ten, aby bylo vysvětlováno, nýbrž aby bylo požíváno. * Ve starých rodinných časopisech bývalo zvykem, že přívětivá redakce připojovala k obrázkům několik vřelých slov na vysvětlenou. Tak třeba: Dívčí podobizna. Snivě a roztouženě vyzírají její modré oči, jako by někoho nedočkavě vyhlížely. Nyní co to? Z dálky sem zaléhá dusot koňských kopyt; to jistě kýžený miláček letí ke schůzce! Malíř laškovně zachytil úsměv, jejž tento okamžik vykouzlil na rtech dívčiných. 17

18 Takřečený pokrok doby nás přenesl přes takový způsob slovních doprovodů; dnes čteme a píšeme spíše smělými tahy štětce podává umělec výsek prostoru, zachycuje světelný dojem a tak dále. Ale bůhví že bych o obrázcích tohoto alba mluvil raději oním starým způsobem, a ne bez vážné příčiny. Dnes totiž vídáme bezpočtu obrazů, o kterých tak mluviti nelze. Jsou-li to krajiny, je z nich přímo fyzicky cítit stojan, se kterým se malíř rozložil někde na mezi, aby smělými tahy štětce omaloval výsek prostoru ; jsou-li to figurální obrazy, křičí z nich hmotná nuda a lhostejnost placeného nebo platícího modelu. Jinými slovy, většině moderních obrazů schází fabulace, skrytý a poetický moment děje nebo životní události, která je přece něco více než výsek prostoru. Většinou je malíř pramálo zaujat obsahem toho, co maluje; vidí jen, co mu oči přinesou, a maluje smělými tahy štětce to, co zrovna vidí. Chtěl bych zvlášť důrazně poukázat na to, že předmětem obrazů mého bratra jsou lidé, jen lidé a zase lidé; lidské postavy plní jeho obrazy až po okraj, že není už nic vedle nich a za nimi. Většinou jsou to ženy a děti, dále žebráci, námořníci a detektivní figury, tedy vesměs postavy, k nimž ani váš poměr není lhostejný a je jen zrakový. Řada Toalet líčí ženy okrouhlých, plných paží nebo opět dlouhých a štíhlých rukou, které se zvedají k účesu, zadržují košili nebo vraždí blechu; jdou spat, i záleží na tom, vyvolati dojem teplého, spokojeného, důvěrného ticha o samotě. Nepozorujete tu necudné přítomnosti malířovy v pokoji svlékající se ženy; je to spíše, jako by osamělý chodec v noci, pohnut a okouzlen, zahlédl okénkem mladou matku nebo dívku nic netušící; ale dříve než se přiblíží o krok a tento krok dělí právě sen od skutečnosti, lampička zhasla a zbývá jen vzpomínka. Řada Chudých žen připomíná svaté téma Madony: zahaleny v šátcích, s dlouhými umdlenými lícemi, se svým posvátným těhotenstvím, se svou smutnou a trpělivou chudobou nenáležejí žádné době. Mluvím však o jejich chudobě a snad ji každý cítí, a přece tu nejsou cáry a záplaty, které by ji popisovaly. V čem leží ta 18

19 nálada chudoby? Snad by zmizela, kdyby v těch ženách bylo o málo méně vážnosti a utkvělosti, kdyby pohnuly hlavou, pozvedly oči a snažily se promluvit něčím jiným než svou němostí. Žebráci: Se žebrákem je ulice, tvrdá zeď, o kterou se opírá, a chodba, která ho vyhošťuje. Žebráka nutno si představit vážně a velce; nejde přece o to, že je pitoreskní nebo že má zajímavou hlavu! Pro lidovou duši býval žebrák hostem božím, tajemným poslem, který klepe na vrata: I ty můžeš někdy prosit! Pro každou duši je žebrák jednou z nejstarších vzpomínek; kdysi jste se ho báli uctivou a nedůvěřivou hrůzou, byli jste maličtí a nesli jste mu skývu nevědouce, zda vás ukradne, nebo vám požehná. Námořníci znamenají českému člověku robinsonskou poezii dětství; jsou osamělému člověku symbolem osamění, znamením smutku a svobody zároveň. Námořník vyjadřuje i dobrodružství, i touhu po domově, nekonečné lákání světa i loučení se vším drahým: Sbohem, sbohem!, zapomeňte na mne a odpusťte mi; má duše nemá pokoje. Vrahové a Detektivové, aktéři senzačního filmu, vystupují ze tmy prudce a náhle osvětleni, uskakují a řítí se někam znepokojivou a děsnou rychlostí. Vždy mně vyvolávají představu vlaků a motorů, jistoty a strašné energie, zla a rychlosti zároveň. Svatý a dobrý život plyne pomalu. Dobro je holé jako dlaň, kdežto zlo je nahé, rychlé a mechanické jako nůž, nemyslíte-li na plíživé a tajné zlo, jež vám tiskne ruku dlaní zrádcovou. Zde je zlo zlým přízrakem: sama rychlost, sama akce; let ptačích profilů s očima zlého svědomí. Dětí se tu vracejí stále a s nekonečnou činnou rozmanitostí; dětský život je nevyčerpatelný, neboť dítě je nejzaměstnanější člověk. Nikdy nevystihne dítěte ten malíř, který v něm vidí jen model, nebo ten, který se mu směje; ale vystihnout je může ten, kdo v něm vidí sebe. Ty sám s vážnou a trnoucí zvědavostí strkáš prst rybě do huby; ty sám se děsíš bludných, strašidelných stínů a světel, jež vrhá do tmy tvá svítilna; ty sám jsi malý, hluboce zaměstnaný, užaslý a okouzlený; i ty jsi byl dítětem. 19

20 To je jen několik témat mezi mnoha jinými. Ve světě lidí je bezpočtu řemesel, stavů a činností; malíř nechodí však po světě jen proto, aby to vše viděl, nýbrž aby něčím sám byl. Jinak vám nepodá než výseky prostoru, smělé tahy štětce, světelné dojmy a podobné věci, kterými oplývá kterýkoliv referát o kterékoliv výstavě. Ano, záleží na tom, čím malíř je. Je-li tak trochu žebrákem, dítětem, námořníkem, detektivem, chodcem, který nahlíží do oken, je-li trochu tím, co maluje, může v sobě vynajít ještě více; může vylíčit svou vlastní práci v cyklu Řemesel, může se vyzpovídat v řadě Tváří, může konečně pomalu a kus po kuse vyobrazit celý svět, protože je ve svém malování cele člověkem. * Cítím však a uznávám vaše neuspokojení. Vy všichni, kdo pozorujete, jak velice, ano, jak nepokrytě a důsledně se tyto obrázky odlišují od takřečené skutečnosti, od přírody, jak jste si navykli ji vidět, a vy zvláště, kteří přesto máte tolik dobré vůle, abyste v nich neviděli jen bluf a zmatený blud, chtěli byste snad slyšeti, proč to tak malíř dělá, proč tu schází nos nebo oko, kloub, knoflík, proč je to všechno tak jednoduché a geometrické, proč ty bílé a temné plochy, jež se stáčejí nebo vystupují podle podivné a neznámé plastiky; chtěli byste snad slyšeti rozumný, přesvědčující důvod, nějaký skrytý a důmyslný systém, pravidlo nebo subtilní teorii této malby. Je mi líto, ale není zvlášť rozumného důvodu, nedopátral jsem se tajného systému a nevím o žádné teorii. Snad jsem tak zaslepen, že je mi vše to samozřejmé. Jistě však malíř nemaluje proto, že je o něčem rozumově přesvědčen, nýbrž proto, že mu tato podoba, tato linie působí požitek a že přes mnohé zklamání doufá, že bude působiti stejný požitek také jiným. Najdete-li v ní zálibu, nebudete se již ptáti, proč ji malíř udělal. Netanulo mu jistě na mysli než to, uskutečnit něco krásného. Věřím ve dvě věty: Malířství je nápodoba. Malíř má pokud možno dokonale vystihnouti skutečnost. Avšak skutečnost není jen to, co ho zvenčí trkne do zornice; skutečnost je i to, co cítí, jeho 20

21 vzpomínky, obrazy, které se v něm rodí nebo které s sebou přinesl na svět, skutečností je jeho srdce i jeho duše souvisící s duší národa. Zadruhé malířství je umění iluze čili magie. Neobkresluje, nýbrž vykouzluje. Čím více skutečnosti obsáhne jeho dílo, tím je tajemnější. Rembrandtův portrét, fetiš z Oceánie, Alšova kresba i miniatura Vyšehradského kodexu jsou obrazy skutečnosti; v každém případě umělec chtěl podati daleko více než pouhé linie a plochy, a také uskutečnil daleko více. Tak i moderní malíř usiluje, a dokonce s nebývalou vážností, aby vystihl skutečnost. Už jeho témata ukazují, že nežije ve světě forem, nýbrž ve světě lidí. Celé jeho tajemství je, že se nepřibližuje skutečnosti cestou fotografické věrnosti, nýbrž cestou poetického vytváření. Říkává se, že moderní malíř abstrahuje od skutečnosti. Není většího omylu. Jeho postup není ten, že by měl před sebou model nic zlého netušící a nyní jej strašnými mozkovými nástroji ořezával a zjednodušoval, uťal nos, vyloupl oko, zaoblil soustruhem hlavu a tuto hroznou loutku pak vydával za člověka dokonalejšího a umělečtějšího, než je člověk in natura. Naopak. Postup je spíše obrácený a tak málo abstraktní, že bych řekl: to je ten umělecký román, o kterém jsem mluvil zpočátku. Ano, stanouti před něčím, před člověkem, před květinami, před tichou krajinou v obdivu a lásce; nikdy se dosti nedohleděti, nikdy se nenasytiti toho pohledu, prodleti na každém záchvěvu živého těla, na každé vrásce tváře, na každé travičce, na každém světelném bodě oblohy, a to vše vymalovati právě tak, jak to vidíš, tak bohatě, blízce, účastně a přirozeně jak bys nebyl přístupen tomu ideálu! Anebo pozorovati blízce a věrně život člověka: matku s dítětem v pokoji, muže při práci, starce dřímajícího v polostínu, a vše to vymalovati právě tak, jak to vidíš, se vzduchem a světlem, s každou podrobností, kterou objevíš, a přitom lidsky a živě jak bys neměl smyslu pro takovou malířskou práci! Život ti toho nedal; jsi jako cestující ve vlaku, který tiskne čelo k okennímu sklu a nemůže se také dosyta dohleděti; ale vše, co vidí a jsou překrásné věci mezi tím, scény ze života, průhledy do 21

22 lidských oken, den a noc, města a pole, děti, ženy a starci, námořníci a zločinci, všechno nezadržitelně ubíhá; již je pozdě, již nikdy se nevrátí tento pohled! Jsi jako cestující ve vlaku; na protější koleji stojí jiný vlak, snad Orientální expres; z okna první třídy vyhlédne krásná žena, ach, cizinka nevím kterého jazyka, nevím jaké lásky; dítě vystěhovalcovo tiskne nos a rty na špinavou tabuli okenní; ale již se Orientální expres rozjíždí, krásná žena mizí, dítě se s pláčem odvrací a v posledním okně stojí námořník a dává všemu sbohem. Na prázdném nádraží zůstal jen žebrák s kloboukem v ruce; cizinka mu nehodila nic, prchající zločinec se odvrátil a námořník zobracev kapsy hodil starci jen svou medaili. Tu vzdychne si cestující a zamhouří oči; viděl toho tolik, ale nic neprodlelo a nic se nevrátí; vlak ujíždí a ty už neuvidíš toho člověka, který jedl na hromádce štěrku. Tu otevřel cestující oči a vidí na protější lavici chudou ženu; je celá zaklopena šátkem, vypadá jako Madona a hledí do sebe, do svého těhotného a trpělivého nitra. Už nikdy jí nepotkáš; ale můžeš jí proto zapomenout? Moderní malíři, které jsi míval rád a máš rád posud, malíři impresionisté dávno před tebou pocítili ten rychlý a mocný pohyb, který je unášel a dal jim viděti všechny věci ale překrásné a předrahé! jen v rámci prchající vteřiny. Ani oni nemohli prodleti; než aspoň si vynašli způsob, jak zachytit vteřinu tím, že ji vystihli. Tu jsi, letící, světelná, pestrá chvilko! Nemohu s tebou soužít, ale aspoň tě zvěčním. Ty však jsi jako cestující, který touží po něčem více: klid, prodlení a bytí! Zavíráš oči a pohlížíš do sebe: vše, co jsi viděl, se slilo v beztvaré, vniterné bytí; tisíceré zkušenosti zůstaly. Vzpomínáš jedné z nich, a pohne se nesčetné bytí v tobě. Nevzpomínáš žádné z nich, ale bytí v tobě se pohne a rodí ze sebe podobu člověka. Neviděl jsi ho, ale znáš ho. Zrodil se ti z dlouhého a tichého trvání, z dlouhé a skryté přítomnosti, a zde tedy je: vynutil si existenci a trvá na ní. Zde tedy jsi, nový tvore, samobytná lidská podobo, tu jsi, oživlá čáro, která dovedeš obsáhnouti stejně rychlost i klid. Podobáš se náznaku, jenž rychle a jistě, nejstručnější zkratkou zaznamenává 22

23 nový fakt. Podobáš se modle, na níž nekonečné trvání předem smylo podrobnosti. Připomínáš mi první pohled i dlouhou důvěrnou známost, tak blízkou, že nejjednodušší značka stačí, aby mi vyvolala ostatek. Neboť tím dvojím dotýká se nás skutečnost nejsilněji:překvapením prvého pohledu, úžasem z nové a neznámé věci; a známostí, jež shrnuje tisíce pohledů v jediný jednoduchý cit. Tu tedy jsi, tvore překvapující a známý; dáváš mi znamení, abych se na mnohé rozpomenul. Avšak nač jiného bys mne chtěl upomínat než na skutečnost? A proč by ses snažil ji připomínat, kdybys jí nechtěl být? Ano, státi se plnou skutečností!, býti člověkem!, ta touha tě pudila k bytí, ty však jsi zůstal vpolou cestě a stal ses obrazem. Tož aspoň, nemoha dále, se soustředíš s horoucím úsilím, abys jasně a silně se vyjádřil: Jsem! Nemám snad všeho, čeho je třeba k životu tam venku, mezi vámi; nejsem opatřen všemi potřebnými údy a součástkami, a beztak nebyly by mi platny. Nemohu býti, čím bych chtěl, ale jsem; v ploše, která je mi vykázána a kterou přemáhám, a v rámu, který mne ohraničuje, jsem co nejsilněji! Musím být tak přímý a plastický, tak sám, tak intenzivně vztyčený, abych určitě vyplnil své bytí, a každá podrobnost by mne rozptylovala. Zjevuji se tak naléhavě, že jsem skoro přízrakem. Všechno jsem obětoval tomu, abych byl s takovou soustředěnou silou. Ach, že se nemohu státi člověkem! Ženou nebo žebrákem, dítětem nebo námořníkem! Než aspoň jsem, a poznejte, že jsem něco víc než závoj barev. * Obraznost! To slovo zde zapisuji hnedle v čelo. Žádné umění není děláno jenom pro oči nebo pro uši, nýbrž pro básnivou sílu v nás. Neobrací se jen na naši vnímavost, nýbrž také a především na naši tvořivost, a nedovolá-li se jí, zůstává nám zavřeno na sedm zámků. Slyšte, přátelé, božský sen mi přišel ve spánku za vonné noci. Ani o slovo více nemá sladký, flétnový verš řeckého originálu, a přece třpytí se hvězdami, dýše slavným a velikým klidem, nesmírným dojetím noci; ptejte se, v čem to leží, odkud to vše prýští, 23

24 jako božský sen! Ano, neleží to jen ve slovech; je třeba velikého rytmu Iliady, který je nese, a nevímjakého kouzelnictví, aby jediný pohnutý verš stvořil tuto čaromoc jižní noci. Zahučaly hory, zahučaly lesy; kam jste se poděly, moje mladé časy! Několik slov, jen těch několik slov!, hučící, temné, mračné hory, vlhké hlubiny lesů, podzim a jarní tání; hukot mladých, utracených let, hlas veliký a smutný, bezpočtu vzpomínek, nedožitá láska, zklamání i odříkání, touha a beznaděj, celý život a celý osud to vše tu je, vysloveno a zpodobeno až do skutečnosti; vysloveno ale nejenom slovy, vymalováno melodií a vyteskněno táhlou linií hudby. Je něco více než slova a líčení, než tisíceré údaje a podrobnosti, něco silnějšího, mlčelivějšího, prostšího a což já vím! Jen tolik je jisto, že v tom, a v tom jediném tkví sám život, sama poezie, hudba a dodávám i malířství; neboť to nejkrásnější v malířství je opět život, poezie, hudba a obraznost. Melodie i rytmus mluví a vyjadřují. V umění není holé formy, vše je zároveň smysl a obsah. Proč chcete, aby obraz mluvil k vaší duši jen omalovanými předměty? Proč pasete jen po opsaných údajích zevního světa? I v obraze jest rytmus a melodie a zároveň vše, co lze jimi vyjádřiti, věci nevýslovné a plné smyslu. Linie, barvy a světla nejsou němým povrchem těl. Pro smysl obrazu není lhostejno, jakou silou, jakou rychlostí probíhají na něm linie; jsou čáry přísné, zamilované, smutné nebo chudobné, jako jsou taková slova nebo takové melodie. To vše je tisíckrát známo, a přece vás to zaráží, najde-li se malíř, který užívá formálních prostředků v takovém čistém, výrazném a přímém smyslu. Obyčejně se myslí, že forma je abstraktní, umělý výtvor. Ale to je omyl. Zrození všech forem hranatých i oblých, volných i geometrických odpovídají žité a věcné zkušenosti, a moderním formám moderní zkušenosti. Kdyby malíř žil jako pasáček pod šípkovým keřem, díval se na oblaka a hrál na píšťalku, byla by jeho formová řeč bezpochyby jiná; avšak v tomto světě, který se zcela jinak točí a tyčí, jsou i jeho formy tak veliké, holé a silné. A tu snad řeknete: Ale toho my právě nechceme! Ach, utéci z toho nového 24

25 světa a nemít aspoň pro chvíli s ním co dělat! Malíři, udělej mi zelenou krajinu, namaluj mi nahé dívky tančící v lese, vyleptej mi kout Prahy, ale ne té nové, která mne sžírá, nýbrž staré a tiché Prahy, jaká bývala. Nebo mi udělej portrét, černý a uzený, jako by nesl patinu věků! Stvoř mi nějaký klam, odveď mne odtud, otevři mi, malíři, okénko do lepšího a staršího světa, abych si trochu odpočinul! Jak bych té touze nerozuměl! A přece bych řekl: Jak, vy chcete léčit svou duši; chcete, aby vám umění poskytlo okamžik lepšího života, a přitom nemyslíte, že i umění má být vyšší a lepší, svobodnější a čistší? Většina vašich obrazů podává svět v pohledu oka hmotného a všedního; většina moderních obrazů přežvykuje narychlo optickou surovinu světa, bezmyšlenkově, bez zájmu a chuti; a toto zběžné, povrchové, nedbalé umění slove z divného nedopatření realismus. Oč jinak, oč pietněji malovali staří mistři! Pohleďte, zda takový starý obraz nepraví: Modelace, tělesnost věci je dílo svaté a vážné; obrys čili podoba věci je čára nekonečně významná; barva označuje a vyznačuje různé věci; světlo je dar boží. Tento starý, důstojný, ryze věcný názor je pravý opak ducha, jenž oživuje obrazovou fabrikaci našich dnů, tu hroznou a soustavnou ledabylost kresby a malby; přitom mluvím jen o malířské práci, nehledě ke krutější ještě otázce obsahu a smyslu té práce. A tu se odvažuji tvrditi, že nejmodernější umění je daleko blíže poctivosti starého malířství než celá ta staronová, hmotařská malba našich dnů. Blíže technicky i duchem. Modelace, linie a čistá barva tu opět přicházejí ke cti. Ale také přicházejí znovu ke cti vážné a sličné city piety k věcem, prohloubené, vnitrné pozornosti a zvláštní noblesy, která propůjčuje monumentální rys slohové krásy i nejintimnější malbě. Tu tedy, vida to vše, bych řekl: Udělej mi, malíři, obraz člověka nebo krajiny, ale hleď, abys mne nijak neoklamal. Nechci uniknout z tohoto světa ani do přírody, ani do minulosti; nač se nadarmo odvracet? Ukaž mi však, že tento život sám unáší v sobě prvky slohové velikosti a vážnosti; 25

26 že v něm samotném jsou zdroje povznášejících citů, skryté prameny klidu a krásy, neztenčené důstojnosti a pozemské, třeba v bolestech shledané harmonie. Jak to provedeš, je tvá věc! Jen když tvé dílo, věrný obraz skutečnosti, bude oživeno duchem nového idealismu. Album deseti grafických listů Josefa Čapka, Veraikon 1918 DVOJÍ RADOST Viděl jsem ho, kterak se klaněl arcidílům v chrámu umění, zaklínaje se velikými jmény: Při sám Dante, Homér, Michelangelo, Feidias a Šalamoun, při sám Bach, Rembrandt, Dostojevskij a božský Lionardo, pohleďte, jaká je má úcta k Umění! Pozorujte, zda mezi bohy, kterým se já klaním, je jediný malý, nepovedený a pochybný! Zda jsem si nevybral to nejlepší, zda neklečím před nejvyššími podstavci! Já a géniové! Ich gleiche dem Geist, den ich begreife! Dante, rozumím ti! Rodine! Smetano! Sofokle! Jahve! Není krásy než krása arciděl; není umění než umění géniů; není hloubky než v elitě duchů. Vidím jen Veliké a uznávám jen Obecně Platné; umění je bytostný projev velikého, notorického génia; též můj osobní přítel Lukáš Sobíšek je hluboký, tvůrčí duch, a kdo tomu nevěří, je idiot, jenž musí býti vymrskán z Chrámu. Poussin! Sobíšek! Beethoven! Má největší radost a pýcha je, že jsem tak pravověrný a klaním se jen pravým bohům. Požívati umění jest ctíti je. Jediná radost z umění je kult génia. Tu však, publikáne, jenž v pozadí chrámu mručíš svoje Pane, nejsem hoden, často ovšem jsi se vkradl do prázdného chrámu a postával jsi před piedestaly, trochu stísněn vůní kadidla a suchých věnců; nyní však se procházíš po ulicích pozemského Jeruzaléma bez cíle a bojím se, že i bez zamyšlení. Zato tvé oči a uši mají co dělat; musíš chvíli naslouchat u americké vzduchoplavby ohnivému orchestrionu a podívat se u kolotoče na malované grácie, jež je tak málo cítit profesionální modelkou; musíš se překvapen zastavit u 26

27 patníku zalévaného všemi psy, objevuje, že je krásný jako stéla či jako bůh nadmíru primitivní; musíš počkat u hrajících si dětí, až domalují draka; a velmi se ti zalíbil tento divošský drak, když vznesl do výše svou pokojně hroznou tvář. Pak jsi stál u okna diletantova a s pohnutím sledoval jeho naivní a pokorné dílo. U vetešníka našel jsi obrázek bez rámu; nevíš, kdo jej maloval, ale jsi okouzlen kouskem malované cesty, několika stromy či bílým obláčkem. Zvedl jsi z prachu pošlapanou vinětu, prohlížel jsi vývěsní štíty a díval se do výkladů s panenkami, pohlednicemi či s nádobím. Viděl jsi kohosi malovat obraz, kterému nikdo nerozuměl; nevěděl jsi ani, rozumíš-li mu, ale líbil se ti, a smáli se ti, když jsi to řekl. Nyní jdeš domů spokojen a myslíš si: Sláva bohu, viděl jsem dost, dost pěkného. Kupodivu co je krásných věcí na světě. Dnes jsem měl zvláště šťastný den; ale nevím ani, jak se jmenují ulice, ve kterých jsem to vše viděl. Novoročenka 1918 (Knihovna Veraikonu) EVROPA A ASIE Pozoruhodnou knihu vydal (v nákladu Aktion) německý filozof Theodor Lessing, Europa und Asien, cyklus přednášek zrozených z oné nálady bolestí, hanby a hluboké ošklivosti z lidí, v okamžiku, kdy lidé Evropy všem v čele,vůdčí duchové na ohni vlastenecké horečky se roznítili k extázím politického imperialismu. Srpen 1914 strhl závoj. Za kulturní maskou ukazuje se bestie. Chytrá, všechno mohoucí, všechno vědoucí, vše vykonávající, svět přemáhající bestie Evropa. Evropa, její křesťanství, její morálka heroismu, její vývojová etika, její pokrok a štěstí stojí naze přede všema očima. Všichni lidé jsou uvrženi do ohromného, slepého, zuřivého stroje, který je rozemílá a mrzačí. Kdo však jistě zůstane bez úrazu, to jsou kulturní koketky Evropy: její,velcí mužové, vše, co tu nyní mluví a píše, píše a mluví, dělá si,zážitek ze světového 27

28 požáru a vaří své polévky na jeho plamenech a cítí se důležitým. Tato celá pakáž zůstane. Z tohoto lítého zoufalství ohlíží se Lessing po jiném, hlubším, lidštějším světě a nalézá jej v Asii. Snad teprve z trosek Evropy vykvete vysněná země bratrské lásky, o níž Buddha praví: Kdo je nepřítel? Kdo je bratr? Átman není ve Mně ani ve Vás, nýbrž My v Něm. Tuto duši Asie musíme poznati. Ale dříve je nutno odložiti víru, že naše kultura je jediná kultura, naše náboženství jediné náboženství a že naše povolání na zemi jest 900 milionů lidí, kteří myslí a cítí dokonale jinak a daleko životněji než my, vychovati k naší logice, naší politice, naší vědě a zbožňovanému umění. Odtud srovnává Lessing duši evropskou a duši asijskou, aby dal přednost této. Evropský duch je racionelní, účelný duch pořádku; naše skutečnost je omezený a relativní svět vědomí. To, co je nad skutečností, svět metafyzický, jmenuje světový duch, světová vůle, světové vědomí, energie vždy je to činnost, něco aktivního a účelného. Místo přírody postavili jsme ohavný golem, stroj. Slovem život rozumíme moc, štěstí, světovládu, bohatství, sílu, pozemskou filozofii, lidský užitek. Vše je pro nás výkon, čin, akce, funkce jedním slovem vůle. Náš ideál je povinnost. Naše kultura je vítězství mašinerie nad lidskou duší. Naše věda mechanizuje skutečnost. Jakožto lidé činu jsme individualisti. Jsme krutí ke zvířatům. Jsme optimisti pokroku. Jsme typ jednající, známe jen heroismus boje. Všechno vědění obrací život v mašinu. Mašina stala se naším bohem. Modlíme se k pořádku Obdivujeme se hrdinovi, ale loupežné tažení zdá se nám být stejně hrdinným jako Kristova smrt na kříži. Velebíme život, sílu, růst, vývoj násilí. Ale po tom, co roste a žije, co má žíti a růsti, se netážeme Nestojí člověk proti člověku, duše proti duši v lásce či nenávisti. Nikoliv! Nyní táhne organizace proti organizaci, státy proti státům, moc proti moci, uniforma proti uniformě, knoflík proti knoflíku Srpen 1914 roztrhl závoj! Proti tomu rýsuje se Asie Lessingovi jako země hlubokého, podvědomého, elementárního života. Asijské národy koření v nezměnitelném životě, odtud čerpají tajemné, nám nepřístupné síly: 28