ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3 VLTAVA 2/12 ČESK

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3 VLTAVA 2/12 ČESK"

Transkript

1 ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3 VLTAVA 2/12 ČESK

2 2/12 4/11 ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ 2/12 STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3 VLTAVA Od Osudy Federico Fellini: Lavička v parku Den otevřených 31. dveří 12. Rakousko-uherský České filharmonie silvestr Beethoven v 11. Teplicích Víkend s Rudolfem Den s Debussym Firkušným Severský let Čajovny rok

3 STRANA 1 02 KONCERTY PRO EVROPU A Z EVROPY 10 DEN ČESKÉ FILHARMONIE 14 CLAUDE PRŮVODCE SVĚTEM KULTURY strana 38 PROGRAM STANICE ČRO 3 VLTAVA strana 39 KLUB VLTAVA strana 46 PARTNEŘI KLUBU VLTAVA strana IVAN VYSKOČIL DEBUSSY PLÁŇ TORTILLA OSUDY KAREL JUBILANTŮ MAY 17 JOSEF SUK 25 JOSEPH ROTH: LEVIATAN 05 PER OLOV ENQUIST: JINÝ ŽIVOT 11 SCHREINER A GREGOROVÁ 15 JULIA MLČÍ 26 FRÁŇA ŠRÁMEK 06 BERLÍNSKÝ PŘÍBĚH STRÝČKA ÁDY 12 SERGIU CELIBIDACHE 16 MALAQUAIS A DIVNÁ VĚC 27 VLADIVOJNA LA CHIA 30 DEN SECESE VÁŽENÍ POSLUCHAČI, snad jste si již všimli nového vltavského vynálezu zvaného Reflektor. Je to ová adresa kam můžete napsat bezprostřední dojem z právě vysílaného pořadu. Vaše reflexe se objeví na monitoru hlasateli či redaktorovi, který je právě u mikrofonu, a ten ji může poslat dál. Váš postřeh může přečíst do vysílání, okomentovat, použít při pozvánce na další díl pořadu, probrat s hostem. Chceme oslabit známý rozhlasový handicap: poslech Vám připraví zážitek, který nemůžete s nikým sdílet. Přitom tentýž koncert nebo hru spolu s Vámi vnímají tisíce posluchačů! Neváhejte tedy psát, ale vždy během pořadu nebo hned po něm. Na obecnější připomínky funguje i nadále adresa webové diskuse nebo Facebook. A že bude o čem psát! Den secese, Debussyho den, desetiletí pořadu Čajovna Věřím, že vltavský Reflektor pěkně nažhavíte. BEETHOVEN 28 HVOROSTOVSKY V KRUMLOVĚ 31 VIZITKA 29 MINUTOVÉ HRY 34 ROZHOVOR S JANEM BURIANEM LUKÁŠ HURNÍK 24 DNY NOVÉ OPERY V OSTRAVĚ 36 GUSTAV KLIMT

4 LÉTO S HUDBOU STRANA 2 KONCERTY PRO Brittenovo Válečné rekviem v katedrále v Coventry, Claudio Abbado na festivalu v Lucernu a Riccardo Muti v Salcburku, Daniel Barenboim při zahajovacím koncertě olympijských her, Šostakovičova Leningradská symfonie na londýnském festivalu Proms - to jsou jen některé z desítek položek, které se k posluchačům Vltavy dostanou letos na konci jara a v létě z koncertů po celém kontinentu díky našemu členství v Evropské vysílací unii (EBU). Český rozhlas ovšem také naopak dodává do nabídky mezinárodní hudební výměny každoročně kolem stovky koncertů klasické hudby konaných u nás. V posledním období tak objemem hudby dosáhl na druhé místo po britském rozhlase BBC. Programy chystaných tuzemských hudebních přehlídek nás inspirovaly i letos, a tak je v plánu poskytnout zahraničním posluchačům a společně s tím samozřejmě v přímých přenosech i posluchačům českým v rámci rozvrhu Letních festivalů Euroradia vybrané události reprezentující tuzemský hudební život a zdejší interpretační umění. Koncerty se v takovém případě vysílají na Vltavě a do sítě EBU v přímém přenosu a je už na partnerských zahraničních organizacích, zda se připojí, nebo jestli si nahrávku zaznamenají k pozdějšímu Daniel Barenboim a West Eastern Divan Orchestra FOTO BEN EALOVEGA/DECCA

5 LÉTO S HUDBOU STRANA 3 A Z odvysílání. Sami děláme ostatně obojí, podle situace, plánů a možností. Jako první patří do výčtu červnový koncert mezzosopranistky Dagmar Peckové, dirigenta Libora Peška a Českého národního symfonického orchestru na pražském festivalu Prague Proms, koncert s písněmi Gustava Mahlera a Maurice Ravela a Beethovenovou Osudovou. Druhou polovinu programu tvoří ta nejznámější z nejznámějších symfonií, která však zdaleka není na programu koncertů tak často, jak by se mohlo zdát. A první část dá prostor umění pěvkyně, která sice dokáže být v novinových rozhovorech i pěkně hubatá, ale současně umí dát teskným textům i tónům Mahlerových písní nádhernou vážnost, opravdovost a hloubku. Na počátku července zprostředkují rozhlasové mikrofony závěrečný koncert mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl. O přítomnosti rozhlasu budou v tomto případě vědět všichni diváci v auditoriu na nádvoří renesančního zámku, protože bude moderátorka přenosu Jitka Novotná hovořit současně i k nim. Ten večer půjde záměrně o velmi různorodý a značně populární program spektrum hudby, kterou bude hrát Symfonický orchestr Českého rozhlasu s Liborem Peškem, sahá od Pachelbelova Kánonu po Bernsteinovu předehru k opeře-muzikálu Candide, od Chabrierovy Espani po Griegovu Solvejžinu píseň, od Dvořákovy Humoresky po Slavnostní předehru 1812 Petra Iljiče Čajkovského. A právě do ní jsou k závěrečným podpůrným salvám bezprecedentně angažováni praví dělostřelci, přesně tak, jak to opulentní partitura vyžaduje a jak se to v koncertních síních hrát nikdy nemůže. V červenci by Český rozhlas měl nabídnout svým posluchačům i zahraničním partnerům koncert žesťů amsterdamského orchestru Concertgebouw v kostele v Kynšperku nad Ohří v rámci česko-německého přeshraničního festivalu Mitte Europa/Uprostřed Evropy nebo recitál mladého českého basbarytonisty Adama Plachetky zařazený do programu hudebního festivalu ve Znojmě. Plachetka je podle všeho skutečnou vycházející hvězdou šestadvacetiletý český pěvec, od roku 2010 člen vídeňského operního souboru, je v mezinárodním měřítku nyní už víc než jen pouhý příslib. Zpíval jako Masetto v Mozartově Donu Giovannim v londýnské Královské opeře Covent Garden, loni v září nicméně na záskok s velkým ohlasem exceloval ve Vídeňské státní opeře dokonce v titulní roli. Vedle menších úloh se ve Vídni nakonec dostane i ke dvěma dalším zásadním mozartovským postavám svého hlasového oboru ke Guglielmovi a Figarovi. V květnu se podílel na Pražském jaru na koncertním provedení Beethovenovy opery Fidelio, současně jedná po světě o dalších pohostinských smlouvách pro Dona Giovanniho. Ve Znojmě ovšem bude zpívat Händela. A co nabídne Vltava v létě svým posluchačům naopak z evropského hudebního dění? Například hned počátkem června čerstvý záznam provedení Brittenova monumentálního pacifistického Válečného rekviem, díla, které zaznělo poprvé přesně před padesáti lety pod skladatelovou taktovkou při otevření anglikánské katedrály v Coventry, nově postavené na místě gotického chrámu rozbombardovaného za druhé světové války Němci. Stejně jako v roce 1962 i letos uvedl na tomto místě hluboké a očistně končící dílo Symfonický orchestr města Birminghamu. A válečnou dobu zpřítomní ve dnech, kdy si sami budeme připomínat výročí vyvraždění a vypálení Lidic, také druhý závažný koncert z nabídky BBC, a sice záznam provedení oratoria Dítě naší doby (A Child of Our Time) již nežijícího soudobého britského autora Michaela Tippetta, jak zaznělo v březnu v londýnské

6 LÉTO S HUDBOU STRANA 4 Katedrála v Coventry síni Barbican v abonmá Symfonického orchestru BBC. Mezi koncerty, jichž jsou v EBU nabízeny desítky, jsme objevili záznam britského vystoupení Haasova kvarteta s Janáčkovým Smyčcovým kvartetem č. 2 a Smetanovým kvartetem Z mého života, nebo komorní sestavu tvořenou houslisty Pamelou Franckovou a Joshuou Bellem, violoncellistou Stevenem Isserlisem a dalšími instrumentalisty, mající na festivalu ve švýcarském Verbier výhradně českou hudbu Dvořákův Klavírní kvintet a Klavírní kvartet, violoncellovou sonátu od Martinů a houslovou od Janáčka. Zaujalo nás pochopitelně i několik programů letního londýnského festivalu BBC Proms, a to zejména ty, které bude řídit šéfdirigent symfoniků BBC Jiří Bělohlávek k nim patří večer s Dvořákovou Sedmou a Prokofjevovým 1. houslovým koncertem s Vadimem Gluzmanem i večer s monumentálními Písněmi z Gurre, raným dílem Arnolda Schönberga. Jiří Bělohlávek, který bude od podzimu šéfdirigentem České filharmonie, se mimochodem rozloučí s londýnskou šéfovskou funkcí na závěrečném koncertě festivalu, proslulém a kultovním večeru Last Night of the Proms. Bude to v sobotu 8. září, na programu je řada skladeb včetně děl od Josefa Suka a Antonína Dvořáka, mezi sólisty mají být houslistka Nicola Benedetti a tenorista Joseph Calleja a už nyní lze slíbit, pokud se do cesty nepostaví vyšší moc, že bychom rádi i tento koncert zprostředkovali v přímém přenosu. Několik letních koncertů bude ve vysílání patřit do volného programu Severského roku na Vltavě. Měl by se k nim zařadit záznam z Koncertního domu Dánského rozhlasu v Kodani, během něhož zazní Šostakovičův 2. houslový koncert a Brahmsova 1. symfonie, měly by to být ty, v nichž Dánský národní komorní orchestr s Adámem Fischerem hraje Mozartovy a Beethovenovy symfonie, a měl by to být třeba i jeden z koncertů Symfonického orchestru Švédského rozhlasu s dirigentkou Susannou Mälkki. Sem patří i Brucknerova Pátá a Koncert pro bicí nástroje Áskella Mássona v záznamu programu Filharmonie města Turku a dirigenta Petri Sakariho. Na festival BBC Proms se budeme vracet opakovaně, ostatně není divu, tvoří ho na sedmdesát koncertů FOTO ARCHIV a to by bylo, aby se tam neobjevilo něco, čemu při vybírání neodoláme! Tentokrát třeba koncert BBC Symphony s dánským dirigentem Thomasem Dausgaardem, kde je Šostakovičův Violoncellový koncert a Čajkovského Symfonie č. 6, nebo s estonským dirigentem Neemem Järvim, který uvede Poctu Sibeliovi od Erkkiho-Svena Tüüra a od Einara Englunda, Sibeliovu Druhou symfonii a s tím i Koncert pro housle od Balyse Dvarionase. Na BBC Proms zazní pod taktovkou Andrise Nelsonse v podání City of Birmingham Symphony Orchestra i Šostakovičova Symfonie č. 7 Leningradská, od jejíž premiéry uplyne v létě 70 let. Vystoupí tam Berlínští filharmonikové se Simonem Rattlem a Sibeliovou a Debussyho hudbou. A na Proms se uskuteční 27. července i zahajovací koncert olympijských her s Beethovenovou Devátou symfonií. Hrát bude West Eastern Divan Orchestra, dítko dirigenta Daniela Barenboima, bezprecedentně společně tvořené izraelskými a palestinskými mladými hudebníky. Vedle toho je ve vltavských plánech dostat se prostřednictvím EBU 8. srpna na zahajovací koncert Lucernského festivalu, kde má Claudio Abbado řídit Mahlerovu Osmou symfonii, nebo na Salcburský festival, kde Vídeňští filharmonikové s Riccardem Mutim zahrají 15. srpna mimo jiné Berliozovou Slavnostní mši. Spolupráce v rámci Evropské vysílací unie (EBU) účast v programových cyklech a přispívání do systému mezinárodní výměny hudebních pořadů - je jednou ze skutečně významných mezinárodních programových aktivit Českého rozhlasu. Je jí naplňován princip mezinárodní výměny kulturních hodnot, je reflexí aktuálního dění v naší hudební kultuře a současně mimořádně účinnou formou její propagace. Programové nabídky jsou připravovány na základě spolupráce s předními hudebními institucemi, experty a interprety, což současně propaguje aktivity Českého rozhlasu v tuzemských odborných kruzích. Pro zajímavost je v té souvislosti možné zmínit, že Český rozhlas nabídl například v roce 2010 do sítě EBU celkem 238 hudebních pořadů všech žánrů. Klasická hudba z toho tvořila polovinu. Petr Veber

7 OSUDY STRANA 5 PER OLOV ENQUIST: JINÝ ŽIVOT Byl podzim roku 1989 a na švédském velvyslanectví v Praze se konal seminář zakázaných a polozakázaných českých spisovatelů, jejich švédských (nezakázaných) kolegů, českých skandinavistů a švédských bohemistů. Do toho přišel 17. listopad, v jehož důsledku se pochopitelně leccos změnilo, v neposlední řadě program semináře. Domácí i zahraniční účastníci měli například v Divadle E. F. Buriana společně shlédnout představení hry Augusta Strindberga, jelikož však všechna divadla stávkovala, představení odpadlo a místo něj se konala diskuse o stávající politické situaci. Jeden ze švédských hostů, prozaik a dramatik Per Olov Enquist, měl ovšem kvůli poněkud skelnému pohledu a nestabilní chůzi problém s uvaděčem, který se v napjatém ovzduší obával nějakého incidentu. Rezolutně proto prohlásil, že ten pán nesmí dovnitř, a nechal se obměkčit, teprve když jsem ho (lživě) ubezpečil, že dotyčný pán není opilý, ale jen indisponovaný a navíc je to velmi významný spisovatel. Načež jsem spisovatele pro jistotu zavedl na prázdný balkon, kde na něj nebylo příliš vidět. Nebylo a navíc se hned přelomil přes sedadlo (měří 197 cm) a usnul, čímž se mi ulevilo. Ale ne na dlouho. Po chvíli se totiž částečně probral, a jakmile zjistil, co se děje na jevišti a v hledišti pod ním, začal se hlásit o slovo. Několikrát jsem mu zvednutou ruku úspěšně stáhl, jednou jsem však nebyl dost rychlý, takže si ho moderátor všiml a nechal ho promluvit. (Jeho řeč byla, jak jistě chápete, poněkud nesouvislá, a bylo tedy na mně, abych při překladu doplnil to, co v ní chybělo.) Když pak domluvil a vyjasnilo se, o koho vlastně jde, začalo celé divadlo tleskat a během několika málo minut se dostavila ředitelka s velkou kyticí, kterou se pokusila předat vzácnému hostu. Ten ale mezitím upadl zpět do téměř FOTO ZBYNĚK ČERNÍK nevědomého stavu a své okolí včetně paní ředitelky přestal vnímat. Až dodatečně jsem se dozvěděl, že Enquist tehdy neměl jenom příležitostnou špičku, jak se to Švédům v Praze občas stává, ale balancoval na hranici života a smrti. Měl za sebou (neúspěšný) pobyt v protialkoholické léčebně, další ho čekaly a vše nasvědčovalo tomu, že nadějný literát je definitivně na dně a už nikdy nic nenapíše. Pak však nastal obrat Na to na svůj dlouhý, navzdory řadě dílčích porážek nakonec přece jen vítězný zápas s alkoholem i na svůj zvláštní, lihovým oparem zahalený pobyt v sametově revoluční Praze vzpomíná Enquist v memoárech Jiný život, které ve Švédsku hned po svém prvním vydání roku 2008 vzbudily mimořádnou pozornost a staly se skutečným bestsellerem (vyšly zde ve více než dvousettisícovém nákladu). Zdaleka ovšem nejen na to. Beletrizující metodou (píše o sobě ve třetí osobě, což mu umožňuje, aby se sám na sebe díval se zdravým odstupem a občasnou sebeironií) podrobně mapuje celý svůj život od dětství, které strávil v silně náboženském prostředí severošvédského venkova, přes studia v univerzitním městě Uppsale až po dlouhodobé pobyty v zahraničí: v Berlíně, Los Angeles, Paříži a Kodani. To vše na pozadí významných historických a politických událostí, jejichž byl očitým svědkem (protirasistický pochod svobody na jihu Spojených států v polovině šedesátých let, revoluční vření v Západní Evropě roku 1968 a následné teroristické aktivity Frakce Rudé armády v Německu, vražda izraelských sportovců na mnichovské olympiádě v roce 1972 aj.). K nejzajímavějším částem knihy patří pasáže, ve kterých autor popisuje svá setkání a spolupráci s různými osobnostmi kulturního a politického života jako Ingmar Bergman, Max von Sydow, Bibi Anderssonová, Peter Weiss či Olof Palme. Jeden z vrcholů představuje také líčení jeho osobních tragikomických zkušenosti se zkomercionalizovaným divadelním světem newyorské Broadwaye. Jiný život v sobě spojuje faktografickou bohatost autobiografie a vypravěčskou sofistikovanost románu. Výsledkem je inteligentní, poučná, poutavá a nezřídka i zábavná a vtipná četba. Český rozhlas 3 Vltava: Osudy, června 2012 premiéra hod. Zbyněk Černík

8 DOKUMENT STRANA 6 BERLÍNSKÝ PŘÍBĚH STRÝČKA Všude kolem nás se skrývají rodinné historie, které při bližším zkoumání vypadají jako ideální materiál pro nějaký ten bestseller. Takové příběhy se před námi zpravidla otevřou jako japonský vějíř, nečekaně a nasvíceně. Obvykle při rodinných sešlostech, ve stavech únavy, vyčerpání, rezignace a popíjení. Ideální kulisy? Pohřeb, zabíjačka, svatba, setkání po letech, smíření. Jenže co potom s ním? Co s takovým malým, protivným bestsellerem? Copak je na odkrývání tajemství nejpodstatnější příběh samotný? Ne. Vždy jde o pozadí vyprávění, o detaily a lehké záklony těla toho, kdo právě promlouvá. O nepřekonatelnou chuť odejít, obejmout či štípnout. Jde o zámlky, mouchy na bílém ubruse, o kašel a zrychlený dech. O všechno to, co teprve dramatu vdechne život. Neboť dramata, dramata se v různých variacích opakují stále dokola a jsou si rámcově k uzoufání podobná. Tak tedy, tak tedy jinak. Začít zrychleným dechem a mouchou v mucholapce. Zhruba tohle se mi honilo hlavou, když jsem se v Berlíně rozhodla najít svého utajeného strýce Wernera. Válečného levobočka milovaného prastrýce Ády. To bylo totiž tak. Loni byla v Berlíně krutá zima co to povídám. Nebyla ani tak zima, jako spíše lezavo. Typický předvánoční čas. A tehdy mě bratranec Pavel, syn strýčka Ády, poprosil, zda bych zde, v Berlíně, mohla najít jeho nevlastního bratra Wernera. Pět let jsme se neviděli, netuším, co s ním je, úplně se odmlčel, napsal mi Pavel a poslal na Wernera adresu.

9 DOKUMENT STRANA 7 DOPIS A CESTA Věděla jsem, že šedesátník Werner pracoval na letišti, věděla jsem, že se na scéně objevil v den, kdy se Pavlův o rok starší brácha Aleš zabil v Německu na dálnici. To bylo roku Věděla jsem, že se narodil Ádově berlínské milence Elfi W. roku Věděla jsem dost a současně málo na to, abych se rozhodla podniknout tu dobrodružnou výpravu do Berlínské čtvrti Spandau. A to byla geneze radiodokumentu I já jsem Tvůj syn, Adolfe. Milý Pavle, odepsala jsem ještě ten den: ale jak to bylo vlastně se strýcem Ádou? Proč byl za války v Berlíně? A víš vůbec, že to byl můj milovaný strýček? Pavel mi a nemusela jsem ani popíjet na rodinné sešlosti napsal na druhý den dopis. Dopis tak přesný, věcný a stručný, že ho zde odcituji: Milá D., Otec se za války nechal totálně nasadit do Berlína, kde pracoval v jakési projekční kanceláři (co by strojní projektant), během pobytu se seznámil a sblížil s Němkou jménem Elfi. Když se pak přiblížil konec války, využil chaosu a zdrhnul z Berlína do Prahy. Brzy za ním přijela již silně těhotná Elfi se svojí maminkou a také se svatební výbavou (několik kufrů plných především bílého prádla). Otec se s nimi naboural do vinohradského bytu opuštěného po Němcích a tam je do konce války skrýval. Našlo je tam ale české komando vykonávající živelný odsun Němců. Otec u toho nebyl, našel byt prázdný a pak lítal po Praze a hledal Elfi všude tam, kde byli vyhánění Němci shromažďováni. Našel ji nakonec v nějakém sklepě, odvedl ji a Elfi za několik dní porodila ve Smíchovských ženských domovech, které tehdy sloužily jako nemocnice, chlapce, jenž dostal jméno Boleslav, později Werner. Elfi i se synem krátce nato odjela do Berlína, a otec byl po vášnivých rodinných debatách zdržen v Praze. Tuším, že pak byli (otec a Elfi) v jistém korespondenčním kontaktu, ten však ustal s únorem 1948, to si otec založil novou rodinu. Spojení se obnovilo až v prosinci Elfi si zjistila na informacích telefonní číslo na mého otce a zavolala. Během následujících měsíců si vyměnili pár dopisů a domluvili se, že v červnu 1990 Elfi přiletí i se synem na návštěvu do Prahy. Tenhle příběh mi otec poprvé vyprávěl koncem května roku devadesát, když jsem mu přišel oznámit, že můj bratr a jeho syn Aleš tragicky zahynul v Německu na závěr oslav svých narozenin Návštěva se v červnu uskutečnila (po ní následovaly další a též mé návštěvy Wernera v Berlíně) a tehdy otec snesl z temných koutů půdy kufry a předal Elfi netknutou výbavu. Byla tím dojata, ale ty věci už ji nezajímaly, patřily minulosti. K ČERTU! KTERÝ ANDĚL TĚ SEM POSÍLÁ Co všechno patří minulosti? Měla jsem před sebou Wernerovu adresu: Osninweg 3. Týden jsem odolávala a terpve po týdnu se rozhoupala. Hledala jsem Wernerovo telefonní číslo ve zlatých stránkách, na googlu, později odpoledne na úřadě. Jenže žádný muž takového jména na této adrese nebydlel. Jen poblíž nějaký doktor-internista, pekař a malíř pokojů. Tak jsem se vypravila za Wernerem naslepo. V ruce adresu a nahrávací přístroj. Cestou jsem v S-Bahnu potkala albánskou rodinu s pěti dětmi. Chlapci chtěli víc lentilek, bouchali do sedaček a křičeli hrozivě znějící slovo karrados, karrados!. Krátce na to vysvitlo ostré studené slunce, ale zima lezla za nehty. U stanice Olympiastation, kde Lenni Riefenstahlová natočila roku 1938 nemocný film o vítězství sportovního ducha, nastoupila do už prázdného vagonu bláznivá holka s parukou na hlavě. Telefonovala do sušenek, pak sušenky vztekle drobila po zemi a tiše naříkala. Napadlo mě, že se jí zeptám, zda neví, kde bydlí Werner. Jenže jsem se bála. A tak jsem se zeptala aspoň v duchu. A ona mi v duchu odpověděla: Co patří minulosti, nech být, nech být, rozumíš?. Měla pravdu. Jenže já už byla na cestě. Po hodině bloudění S-Bahnem a čtvrtí Spandau jsem stanula před ošklivým panelákem Osninweg 3. Jméno Werner R. na zvonku chybělo. To se dalo čekat. Zeptala jsem se pošťáka na kole. Pošťák se na mě podíval a pomyslel si: zas nějaká Ruska, co tady nervózně postává a vyhlíží nějakého chlapa, číháš tady, pomatená? Četla jsem mu to z očí, z neznatelného pohybu sevřených rtů. Pak mávnul lhostejně rukou a zmizel i s kolem z cesty. Mrzlo. Panelák, kde měl bydlet Werner, byl vážně ošumtělý. Tady, tady že bydlí můj jediný berlínský příbuzný, levoboček mého mrtvého strýčka, malíře, estéta každým coulem? Z domu vyšel nenápadný pán s basou piv, i toho jsem se zeptala a on mi řekl, nevím, ale máma ví všechno a poslal mě za ní nahoru. Ta máma opravdu věděla všechno a poslala mě přes les na jinou adresu, na které přes pět let Werner se ženou bydlí... Cestou v lese jsem potkala kozy. Ptala se i jich: kozičky, kde bydlí Werner? Kozy mečely, hlavně ty malé, asi jim byla zima. Cesta pokračovala až k docela útulnému sídlišti. A tam jsem objevila jejich dům. Werner a Marie R. Otevřela Marie. Údiv. Měli velkou radost, byli zaskočeni, ale srdeční. Marie říkala, že před třemi dny se jí o Ádovi poprvé v životě zdálo. Jen tak. Popisovala sen a Werner seděl v županu u stolu, silnější a plešatější než v mých představách. Staré moučné mimino. Z jedné stěny nás z autoportrétu pozoroval jeho mrtvý otec, strýček Áda, myslím, že se usmíval. Werner byl dojatý, vykřikl: K čertu, který anděl tě sem posílá a zase se odmlčel. Marie chtěla vědět, proč se česká rodina neozývá prý napsali Ádově vdově Zuzaně spoustu dopisů. Ach tak, my nenapsali novou adresu, odpověděla si. Werner mi pak ukazoval své kresby, takové inženýrské, četl mi své aforismy, pokud mohu soudit, takové konvenční. Všechno, až na ten župan, působilo nějak příliš spořádaně; snově a obyčejně zároveň. V koupelně ani smítko prachu, kartáčky elektrické. ALE TOHLE BUDE O NĚČEM JINÉM PŘECE Je tohle, co se v dokumentu I já jsem Tvůj syn, Adolfe objeví? Myslím, že ne. Vím, že ne, vždyť jsem autorkou. Proto to taky bezelstně a potměšile sepisuji. To, co uslyšíte, bude příběh strýčka Ády. Jeho znovuzrození v paměti paní Čížkové, stařičké vdovy tety Zuzany, Ádových příbuzných. Příběh muže mnoha tváří, vzteklého, milovaného strýčka Ády, co jednou v Telči potkal slona a zapomněl čtyřicet pět let na svého syna. Kdyby se mě snad někdo zeptal, co tím vším sleduji, jaký je dramaturgický smysl toho všeho, odpověděla bych, že je to příběh o tom, jak je život složitý. Pak bych se ovšem musela tiše a stydlivě smát do dlaní nad trapnou obyčejností tohoto sdělení. Ale ano, ovšem... Život, ten skutečně žitý, vášnivý život, bývá složitý. Nebo ne? Myslím si neskromně, že právě o tom je tento dokument. Dora Kaprálová

10 DOKUMENT STRANA 8 KULATÉ ST LKY ANEB SETKÁVÁNÍ S IVANEM VYSKOČILEM & SPOL. Pořad Setkání u kulatého stolku vznikl na stanici Praha Českého rozhlasu v první polovině 90. let, v době, kdy novou tvář hledal nejen Český hlas a jeho stanice. Kreativita a snaha začít dělat vě- rozci jinak patřila k 90. létům zcela neodmyslitelně a tak, když jsem se shodou okolností ocitl v rozhlase, který mě v té době začal přitahovat víc než divadelní dramaturgie, dostal jsem od tehdejšího šéfa redakce zábavy Dušana Všelichy nabídku vymyslet si pořad podle svého přání. Tak se zrodily Kulaté stolky s Ivanem Vyskočilem a jeho přáteli, které se pak s menšími proměnami stopáže i vysílacího času vysílaly téměř deset let. Bylo jich natočeno přes 70, ale některé se bohužel nedochovaly. Proč právě kulatý stolek? Byli jsme na počát- ku nové éry a kulatý stůl v intencích Artušových Rytířů kulatého stolu, kde nikdo nemá větší práva než ostatní mi připadal nejen jako symbol, ale i jako obraz a praktický nástroj demokracie. (Mimochodem jsem si všiml, že v současné době nejsou kulaté stoly v módě. Všichni jako by chtěli mít víc pravdu než ten druhý, a tak jsme spíš svědky konfrontačních střetů face to face.) Když jsem Ivana Vyskočila s myšlenkou udělat pro rozhlas takový docela malý kulatý stolek oslovil, pan profesor nejen že přijal, ale pomohl mi i sestavit a postupně vytříbit jakési pevné jádro spolustolovníků obdobné krevní skupiny. Ojedinělý

11 DOKUMENT STRANA 9 poetický, absurdní a až filosofický humor Ivana Vyskočila se mi v té době jevil jako neprávem odstrčený na kulturní periferii, což byl samozřejmě logický důsledek totalitních poměrů. A návrat do centra dění nebyl evidentní, zvlášť když Ivan Vyskočil v té době věnoval většinu své energie rodící se Katedře autorské tvorby a pedagogiky na DAMU. Myslím, že mu docela vyhovovala představa, že půjde o jakousi řízenou improvizaci, která může být i určitým myšlenkovým ventilem. A právě díky jeho smyslu pro improvizaci, jeho pohotovosti, otevřenosti a schopnosti stmelit lidi se brzy podařilo vyprofilovat pořad, který se pak řadu let ve svém principu neměnil, a přitom byl pokaždé nový a dobrodružný v oné radosti z přemýšlení, vymýšlení, vyprávění, duševní ekvilibristiky a smíchu. Setkání u kulatého stolku byl měsíčník. V první fázi se jednalo o pořad čtyřicetiminutový, později se z něj stala hodinovka. A právě z těch hodinovek, vzniklých na sklonku minulého tisíciletí, jsme jich vybrali devět pro letošní vltavské léto. Ivan Vyskočil byl tedy duší pořadu a s ním se u pomyslného kulatého stolku (ve studiu byl ve skutečnosti stolek čtverhranný) pravidelně scházeli: skladatel Jan Klusák, scenárista Jiří Just, spisovatel a muzikant Přemysl Rut a jako jediná žena, scenáristka a výtvarnice Ester Krumbachová. V téhle sestavě jsme točili první pořady, které ještě měly kratší stopáž. Když jsme pak přešli na hodinovky, bylo to už bez Ester Krumbachové, která bohužel zemřela na začátku roku Proto bude její hlas v letošním vltavském výběru chybět. Ale její přínos pro vznik a tradici Kulatých stolků je naprosto nezastupitelný. Její temperament, sardonický humor a svéráznost myšlení zásadním způsobem obohacovaly náš mužský svět. A její odchod byl na pováženou i pro budoucnost našeho pořadu. Zpočátku jsme si nedovedli představit, že bychom bez ní pokračovali. A tak jsme se jednoho dne sešli a natočili Kulatý stolek věnovaný Ester. A stala se neuvěřitelná věc. Ten pásek, na kterém byl záznam našeho povídání, jako by se vypařil. Dal jsem ho do skříně a on tam dva nebo tři dny poté prostě nebyl. Zmizel beze stopy. Nikdy před tím ani potom jsem nic podobného nezažil. Byl jsem z toho pochopitelně zoufalý, ale nikdo z besedníků mi to nikdy nevyčetl a já jsem si uvědomil, že ten pořad měl nejspíš zůstat mezi námi a Ester. A protože to nebyla jediná podivná událost v souvislosti s Esteřiným úmrtím, nabyl jsem přesvědčení, že pokračovala v čarování i po smrti. Jak vlastně pořad vznikal? Většinou jsme se sešli zhruba půl hodiny před natáčením, abychom si mohli dát kávičku, někdy jsme si nachystali i lahvinku vína, vítali se, povídali si o počasí, co kde nového, jak se daří a co choroby a tak podobně. Jako by vůbec o nic nešlo. A při tomhle zcela nezávazném rozmlouvání a rozmlouvání se vznikala atmosféra, rodilo se ladění toho kterého pořadu, jeho tónina, která se přenesla do intimity studia, kde se pak vždycky jaksi zničehonic a s lehkostí, jakou inspiruje osobnost Ivana Vyskočila, vylouplo téma toho kterého pořadu. A ve chvíli, kdy někdo z nás téma zřetelně zformuloval, řekl jsem Stop! Natáčíme! A vzápětí se nad pomyslným kulatým stolkem začala vznášet oblaka myšlenek, nápadů, reflexí, vzpomínek, úvah, příběhů, díky nimž se téma postupně upřesňovalo, obohacovalo, rozvíjelo a postupně dozrávalo. Byla to hotová fontána abstraktních představ, poskytující zcela konkrétní pocit uspokojení. Téma pořadu jsme na návrh Ivana Vyskočila zásadně vymýšleli až na místě, nikdy jsme si ho nezadávali dopředu, což samozřejmě byla také vyskočilovská škola důvěry v kreativitu. A ono skutečně vždy přišlo. Někdy si je někdo přinesl s sebou už trochu nakousnuté, ale ne vždy se takový návrh setkal s porozuměním. Prostě v tu chvíli nerezonoval. Ale jindy se i takové téma ujalo. Pamatuji si, jak jednou přišel Ivan Vyskočil rozčílený, že mu někdo v metru zablokoval možnost stoupat po schodech eskalátoru. A on byl odjakživa zastáncem chození po eskalátoru v zájmu urychlení provozu. Měli jsme pro jeho spravedlivé rozhořčení pochopení a tak se zrodil kulatý stolek na téma eskalátory. Samozřejmě nešlo o pravidla pohybu po pohyblivých schodech, ale o metaforický obraz lidských vztahů, zvláště pak o stoupání a klesání (a předbíhání). Jindy se téma takříkajíc vnutilo samo, například 1. září, když jsme se sešli na konci prázdnin. To datum v životě každého z nás aspoň někdy hrálo významnou roli, takže určitě mělo smysl na to téma vést řeč, jak říkal Ivan Vyskočil. Práce na Kulatých stolcích byla redaktorská radost, ale někdy jsem měl zamotanou nejen hlavu, ale i ruce, protože v té době se ještě točilo na pásy a udělat ze spontánní dvouhodinové debaty pořad ani ne hodinový, navíc ucelený a přehledný, mi většinou zabralo hodně večerů a nocí. Ale čím víc jsem se do práce nořil, tím víc jsem oceňoval ducha tvořivé hry a radosti, ba přímo rozkoše ze společného přemítání, které ze záznamu vyzařovalo. Rozmlouvali jsme po onom dobrém demokratickém způsobu, kde není důležité, kdo má pravdu, ale kdy se pravda vznáší mezi diskutujícími jako montgolfiéra, pod kterou společně přitápíme, aby se vznášela a my s ní. Někdo myšlenku začal, jiný ji nezištně rozvinul a ještě někdo jiný ji dokončil. Byla to čirá radost sdílení, v níž se ego vytrácí, aby bylo nahrazenou tvořivou hrou. A pojem hra byl zcela zásadní. Šlo o stejně vážnou a stejně radostnou hru, jakou prožívají děti. A šlo také o to, vyzvat k podobnému radostnému sdílení rozhlasové posluchače. Tak trochu ve stylu pozapomenutého sousedského přijďte pobejt. Tak jako my jsme chodili jednou měsíčně pobejt do večerní, ztichlé budovy na Vinohradech, a tam jsme si pouštěli pusu na špacír, až se kolikrát ucho divilo, co to huba mluví. V těch chvílích jsem ani nepomyslel na to, že to všechno budu muset sestříhat, vyčistit, vyházet všechny přeřeky a kašlání a koktání a slepé uličky, a někdy také pravé poklady, které se prostě do výsledného celku nevešly. Vzpomínám, jak Ivan Vyskočil na konci natáčení vzdychl a řekl: Chudák Michal. Teď nás bude muset stříhat. Co my jsme to zase všechno semleli! Ale já vím, že ve skutečnosti mě nelitoval, protože tušil, že mě sice čeká úmorná práce, ale že ji budu dělat rád. A některé myšlenky a slovní obraty mi při tom uvízly v hlavě navždycky. A jiné teď zase poslouchám s údivem. Protože všichni pokaždé posloucháme trochu jinak, z různého úhlu pohledu, takže nám někdy připadá důležité to a jindy zase ono. Pro tohle všechno mě upřímně těší, že se výběr z těchto pořadů, které nám pravidelně přinášely radost, letos objeví v letním vltavském vysílání a že snad něco z té radosti zase dopluje po rozhlasových vlnách k posluchačům. Michal Lázňovský

12 DEN RUDOLFINA A TÝDEN CONCERTINA STRANA 10 DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ ČESKÉ FILHARMONIE TÝDEN S CONCERTINEM PRAGA Balustráda s 32 sochami světových skladatelů a výtvarníků, dirigentský salonek, ladírny jednotlivých nástrojových skupin, ale také lodní motor sloužící jako náhradní zdroj elektřiny, systém protipovodňových opatření nebo ohromná vrtule, díky které se o přestávce koncertu nahrne do Dvořákovy síně čerstvý vzduch to je Rudolfinum, jak ho možná neznáte. Navštívit zblízka místa návštěvníkům koncertů nebo výstav běžně nepřístupná můžete díky speciálnímu živému vysílání Českého rozhlasu 3 stanice Vltava v sobotu 9. června 2012 mezi 11. a 23. hodinou. Rozhlasovými průvodci a reportéry budou Tomáš Černý a Pavel Ryjáček. Dnešní sídlo České filharmonie a Galerie Rudolfinum se rozhodla postavit Česká spořitelna pro potřeby pražského kulturního života v roce 1874, kdy slavila půlstoletí svého trvání. Budova zamýšlená od počátku jako chrám umění vznikla na vltavském nábřeží v místech, kde předtím bývala věznice, továrna na louhy a pila. Ne nadarmo se ulice za Rudolfinem dodnes jmenuje Na Rejdišti. Stavba probíhala v letech a slavnostní koncert ji otevřel 7. února Včelu symbol spořivosti a dlouholeté logo České spořitelny najdete jako podpis investora na nejnečekanějších místech Rudolfina. Rozhlasový přenos jistě připomene něco z historie budovy, která se nejmenuje jak si myslí mnozí podle císaře Rudolfa II. Za první republiky se v Rudolfinu scházeli poslanci československého parlamentu, takže třeba v galerijní dvoraně byla jídelna. V době Protektorátu sídlila v budově Německá filharmonie. Hlavním stanem České filharmonie se novorenesanční výtvor architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze stal až po 2. světové válce. V rozhlasových vstupech v sobotu 9. června bude ale řeč také o současnosti a budoucnosti: rozhodně s generálním ředitelem ČF Davidem Marečkem (a možná i s budoucím šéfdirigentem orchestru Jiřím Bělohlávkem). S návštěvníky Dne otevřených dveří se vydáme na prohlídku budovy, v Prezidentském salonku rozezní svou harfu členka České filharmonie Jana Boušková a dojde i na četná překvapení zahraje například cimbálová muzika složená z filharmoniků. Návštěvu Rudolfina zakončí pozdně večerní koncert ve Dvořákově síni, kterým se spojí Den otevřených dveří ČF a probíhající pražská Muzejní noc. (pk) Již po čtyřicáté šesté se počátkem roku sešly v Praze poroty obou kol rozhlasové soutěže mladých hudebníků Concertino Praga, aby vyslechly soutěžní snímky a určily laureáty a další oceněné interprety. Letošní ročník byl zaměřen na komorní hru v souborech od dvou do pěti hráčů. Porota mezinárodního kola soutěže ocenila celkem devět souborů. Absolutním vítězem se stalo trio z Bulharska: Rosen Gamev (housle), Penka Petkova (violoncello) a Joana Lambreva (klavír). Z domácích souborů získalo 2. cenu v mezinárodním kole soutěže duo Vilém Petras (violoncello) a Jakub Škampa (klavír) a trio Julie Svěcená (housle), Libor Suchý (klarinet) a Matyáš Novák (klavír). S mladými interprety se ve dnech od 17. do 23. června budeme každý den setkávat ve vysílání Českého rozhlasu 3 - Vltava. Jejich soutěžní výkony připomeneme v pořadu Půlnoc, ranní Mozaika zase pozve k návštěvě koncertů Jihočeského festivalu Concertino Praga, které se budou konat na zámku v Českém Krumlově, v Bechyni a v Jindřichově Hradci a také v historickém divadle v Třeboni. Záznamy těchto koncertů odvysíláme na přelomu června a července. 17. června vám nabídneme v přímém přenosu galakoncert nejlepších účastníků soutěže z Dvořákovy síně pražského Rudolfina, 22. června se prostřednictvím rozhlasových vln přeneseme do Jindřichova Hradce na závěrečný koncert Jihočeského festivalu Concertino Praga. Oba koncerty začínají v 19 hodin. Tím ale nabídka pořadů o mladých interpretech nekončí. Dopolední Matiné budou věnována soutěžícím, kteří si své vavříny vítězství vydobyli v 90. letech 20. století. Připravila je Stanislava Střelcová, v pořadu také promluví některé osobnosti spojené s touto soutěží. S účastníky soutěže Concertino Praga se budeme moci setkat v odpolední Pauze. V její první polovině nabídneme reportáže z Jihočeského festivalu, které připraví přímo na místě Alena Michálková. Druhá polovina bude věnována především vítězům jednotlivých kategorií na letošním ročníku soutěže. Concertino Praga vstoupí i do prostoru středeční Akademie. Stanislava Střelcová a Eva Ocisková připomenou nedávno zemřelého Vratislava Beránka, rozhlasového redaktora a spoluzakladatele této soutěže. Alena Michálková

13 ROZHLASOVÁ HRA STRANA 11 Norská zimní a česká letní dvě rozhlasové premiéry PPER SCHREINER: NAJEDNOU Na lavičku spícího bezdomovce Haralda si jednoho mrazivého zimního dne přisedne špatně oblečený mladý muž. Nemá čepici, pořádné zimní boty, ani bundu, ale zvednout se a jít domů se mu nechce. Harald, který má s přežíváním na ulici svoje zkušenosti, hned pozná, že jeho nezvaný společník se pro život bezdomovce moc nehodí. Proč nejde domů, když má ještě kam? A co ho na lavičku přivedlo? Na to Pål nedokáže dát jednoduchou odpověď, ale protože oba mají čas, začne Haraldovi vyprávět příběh svého života. Tak začíná rozhlasová hra norského dramatika a scenáristy Pera Schreinera Najednou z roku Její hlavní hrdina Pål rozšířil autorovu početnou galerii lidí, kteří ve vztahu ke každodenní skutečnosti pociťují podivné odcizení. Schreinerovi hrdinové jako by byli do svých momentálních životů kýmsi vrženi a musí je žít takřka proti své vůli. Říci, že Pålovo vyprávění je značně přetržité, naprosto nevystihuje znepokojivou fragmentárnost jeho vzpomínek. Pålovu příběhu chybí právě ty důležité fáze, které by jednotlivé útržky spojily ve smysluplný celek. V jednu chvíli se na ulici otočí za přitažlivou ženou a vzápětí tlačí parkem kočárek, ve kterém spí jejich dítě. Doma ho žena pošle pro dezert do kuchyně a on se v příští chvíli probudí v posteli s přitažlivou sousedkou Sárou. Nemůžeme se divit Haraldovi, že je s chatrným příběhem nespokojený a ptá se, co se stalo mezitím? Per Schreiner (*1965) je zkušený rozhlasový a filmový scenárista, který za svoje hry nasbíral několik cen. Nejúspěšnější se zatím stala rozhlasová hra Den brysomme mannen (Otravný chlap). V roce 2004 za ni Schreiner získal Ibsenovu cenu pro nejlepší norskou hru roku, film, který podle ní natočil režisér Lien Jens, si odvezl ocenění z festivalu v Cannes. U nás je Schreiner znám jako autor vtipné hry o reinkarnaci Zpátky na Luční vrch (režie Ivan Chrz 2007). Komedii Najednou doporučila a přeložila Karolína Stehlíková, která se současné severské dramatice soustavně věnuje. Režie se ujal Petr Mančal a do hlavních rolí obsadil herce Luboše Veselého (Pål) a Oldřicha Kaisera (Harald). Premiéru vysíláme v úterý 19. června 2012 v Klubu rozhlasové hry na Českém rozhlase 3 Vltava. MAGDALENA FRYDRYCH GREGOROVÁ: SEDM ŽIVOTŮ Loňský projekt Vinohradská dvanáctka uvedl v premiéře řadu původních rozhlasových her od zajímavých českých autorů (David Drábek, Martin Františák, Tomáš Zmeškal, Jaroslav Rudiš a Petr Pýcha, Lenka Lagronová). Mezi oslovenými byla i dramaturgyně Klicperova divadla v Hradci Králové, autorka několika divadelních a rozhlasových her, Magdalena Frydrych Gregorová. Hladké zapojení do dvanáctky zbrzdily autorčiny mateřské povinnosti, a tak se její hra Sedm životů dostává k posluchačům až letos v červnu. Což snad nevadí, letní počasí se pro premiéru komedie z rozpáleného maloměsta, ve kterém už pár týdnů z nebe nespadla ani kapka, docela hodí. Kolikrát už jste měli pocit, že se čas snad zastavil? Že váš život ustrnul bez pohybu na mrtvém bodě a nikde ani stopy po větru, který by ho rozhýbal a poslal vás správným směrem? V rozhlasové komedii Magdaleny Frydrych Gregorové takový stav bezčasí zažívá všech sedm postav hry, bez rozdílu věku. Ať už je to čtrnáctiletá Helenka bez opravdové kamarádky, šestnáctiletá Johana, která trpí citovou prázdnotou po smrti matky, její starší bratr Ondra, co je věčně na netu, nebo učitelka mateřské školky Uršula obležená od rána do večera klubkem čtyř - až šestiletých dětí. O nic líp si však nevede ani generace rodičů: otec Johany a Ondřeje Evžen po smrti své ženy ztratil chuť k jídlu i do života, doktorka Zdenka si myslí, že lásku si může vysloužit oddanou domácí péčí. A Evženův soused Václav se upnul k teorii Sedmi životů, takže se řešení svých problémů rozhodl odložit takříkajíc do příštího kola... Magdalena Frydrych Gregorová (*1982) vystudovala činoherní dramaturgii na pražské DAMU. Ještě během studia začala psát divadelní hry, které profesor Jan Vedral doporučil dramaturgům Českého rozhlasu. Tak vznikly rozhlasové inscenace Panenka z porcelánu (režie Dimitrij Dudík 2005), Hřiště (režie Lukáš Trpišovský 2007), Na věky (režie Aleš Vrzák 2007). Za divadelní hru Dorotka získala v roce 2007 Studentskou cenu Evalda Schorma. V sezoně 2008/2009 přesídlila do Hradce Králové a stala se dramaturgyní Klicperova divadla, pro které napsala hru Vltavínky (režie Viktorie Čermáková 2009). Poslední uvedenou hrou M. Frydrych Gregorové jsou Ulity (režie Ewa Zembok 2011). Momentálně je na mateřské dovolené se synem Eliášem. Rozhlasovou inscenaci Sedmi životů připravuje režisérka Natália Deáková s Igorem Barešem, Václavem Vydrou, Ivanou Wojtylovou, Petrem Lněničkou, Petrou Hřebíčkovou, Pavlínou Štorkovou a Rozitou Erbanovou. Renata Venclová Premiéru si poslechněte 26. června 2012 v Klubu rozhlasové hry na Českém rozhlase 3 Vltava.

14 CD LASER STRANA 12 CHARISMATICKÝ SERGIU CELIBIDACHE K 100. VÝROČÍ NAROZENÍ DIRIGENTA Od svých mladých let až do svého stáří vyzařoval silné charisma. Dodnes na něho někteří orchestrální hráči vzpomínají v tom nejlepším světle, ale jak to ostatně bývá u svérázných a mimořádně osobitých umělců i s nepříjemnými pocity a výhradami. Česká filharmonie ho poznala už dříve ještě v éře Karla Ančerla. Sergiu Celibidache s ní vystupoval nejen při festivalových koncertech Pražského jara (v roce 1965 a 1967), ale i v běžných abonomá, v jednom případě dokonce v několika bezprostředně po sobě jdoucích programech. Dle pamětníků jeho hostování sice přineslo oboustranný užitek, avšak celkový výsledek nebyl příliš zdařilý. Autoritativní přístup, který nevychází z osobních ambic dotyčného umělce, ale z jeho intuitivního cítění, jehož výsledkem bývají až nekompromisní požadavky, málokdy dopadá dobře. Podobné vzájemně kontrastní situace se objevovaly i u dalších orchestrů, které Sergiu Celibidache dirigoval. Až teprve kdesi v druhé polovině své pozoruhodné umělecké dráhy se stal mužem více obdivovaným než zatracovaným, ba v samotném jejím závěru milovaným! Na Pražském jaru se objevil ještě v roce 1973 se Slovenskou filharmonií a konečně už se svými Mnichovskými filharmoniky v památném roce Tehdy ovšem poněkud ve stínu osobností obzvláště vítaných Rafaela Kubelíka a Leonarda Bernsteina. Sergiu Celebidache je rodák z méně známého rumunského města Roman nedaleko moldavských hranic. Nejprve studoval klavír a skladbu v nedalekém městě Jasy a poté přešel do Bukurešti, kde velmi bohatě uplatnil svou všestrannost studoval filozofii a matematiku. Už od těch dob a vlastně po celý svůj života se zabýval buddhismem. To ho do značné míry ovlivnilo v jeho vlastním přístupu k hudbě, k jejímu vnímání, prezentaci, což v neposlední řadě vedlo i k jeho pověstnému odmítání zvukových záznamů. V roce 1936 čtyřiadvacetiletý ambiciózní mladý muž odjel studovat filozofii a hudbu do Berlína, kterému zůstal dlouhá léta věrný. V roce 1945 ho čekal životně důležitý zlom! Jako čerstvý absolvent dirigentských studií získal čistě náhodou dirigentský post přímo u Berlínských filharmoniků. Tamější šéf Wilhelm Furtwängler byl podobně jako u nás Václav Talich obviněn z kolaborace s hitlerovským režimem. Furtwänglerův možný nástupce Leo Borchard byl nešťastnou náhodou na ulici zastřelen, a tak se pozornost upnula k neutrálovi, nezatíženému předcházejícími politickými aktivitami Celibidachemu. Stál v jejich čele několik let a uskutečnil s nimi neuvěřitelné čtyři stovky koncertů. Furtwänglera si mladý rumunský ambiciózní dirigent velmi vážil, a když byl tento legendární dirigent počátkem 50. let očištěn, zcela samozřejmě mu uvolnil vedoucí pozici. Furtwängler však již nežil dlouho a po jeho smrti už se s Celibidachem v Berlíně nepočítalo na uvolněné šéfovské místo nastoupil v roce 1954 rovněž očištěný Herbert von Karajan. Tentokráte se s tím Celibidache vyrovnával velmi těžce. Byl uražen a nejen že odmítl do konce svého života tento orchestr dirigovat, ale dokonce se na sedm let odmlčel úplně! Pedagogickou činností se však zabýval po celý život formou kursů a soukromých hodin, které uskutečňoval na prestižních místech Evropy i zámoří. Všichni, kdo měli to štěstí se těchto lekcí zúčastnit, ať už tehdy anebo v budoucnu (z našich dirigentů například Jiří Bělohlávek), je považují pro svůj dirigentský růst za zásadní! Na světová pódia se Sergiu Celibidache vrátil v šedesátých letech. Do tohoto období spadají jeho vzpomínané pražské návštěvy. Pravidelněji se od roku 1961 věnoval Symfonickému orchestru Švédského rozhlasu, později přešel k podobnému rozhlasovému tělesu do Stuttgartu. Jeho vrcholnou životní érou se ovšem stali od roku 1979 Mnichovští filharmonikové. Stal se nejen jejich hudebním ředitelem, ale posléze i generálním hudebním ředitelem celého Mnichova. A byl celou bavorskou metropolí milován! Mnichovští filharmonikové za jeho éry začali být doma jednoznačně upřednostňováni před světově prestižnějším tamějším Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu. Celibidaceho koncerty se mnohdy stávaly doslova hudebními obřady. Nebylo to pouze jeho charismatickou osobností, ale ušlechtilý šedovlasý muž přicházel s hudebními výklady, jež publikum, ale i filharmoniky doslova elektrizovaly.

15 CD LASER STRANA 13 Bohužel vše zůstávalo pouze v sále a jen některé televizní či rozhlasové přenosy dovolily nahlédnout do atmosféry těchto chvil v Herkulově sále mnichovské Rezidence, později v novém moderním filharmonickém sídle Philharmonie am Gasteig. Celibidache zásadně odmítal natáčení. Nahrávky považoval za podřadnou atrapu, jež není schopna přivést posluchače k okamžikům dokonalého momentálního vjemu, k němuž může dojít pouze v momentálním okamžiku formou bezprostředního neopakovatelného prožitku. Toto přesvědčení souviselo do jisté míry i s jeho celoživotním příklonem k budhismu. Je to zásada sice z tohoto hlediska pochopitelná, ale ne každý je jí nadšen. Nemožnost opakovaného poslechu mimořádného výkonu je pro mnohé z nás nepřijatelná! A tak rozhodnutí rodiny po dirigentově smrti (zemřel 1996 ve francouzském La Neuvillesur-Essonne v srpnu roku 1996 v 84 letech) umožnit zveřejnění rozhlasových záznamů těchto koncertů na komerčních nosičích bylo přijato s jásotem! Vydavatelství Deutsche Grammophon získalo práva k vydání Celibidacheho nahrávek stockholmských a stuttgartských, firma EMI pak mnichovských. Název nového připravovaného cyklu Hudební mág z Mnichova prozrazuje, ze které kolekce budeme vybírat. Půjde vesměs o díla všeobecně známá, nicméně Celibidacheho taktovka nám připraví nejednou velké překvapení! Dirigentova pověstně pomalá tempa nás budou pravděpodobně fascinovat v tak náročné a dráždivě se stupňující skladbě, jako je Ravelovo Bolero, s rozpaky je pak pravděpodobně přijmeme ve Smetanově Vltavě. A zcela určitě bude nevšedním zážitkem jeho oblíbený Bruckner (6. symfonie), ale i díla dalších mistrů! Bohuslav Vítek

16 DEN S DEBUSSYM STRANA 14 IMPRESIONISMUS CLAUDA DEBUSSYHO K Kdybyste přijeli do Paříže, vykopali Debussyho a zeptali se ho Excusez-moi Monsieur, jste impresionista?, nejspíš by řekl Merde! a zase by se uložil k spánku, pravil v jednom rozhovoru americký skladatel Steve Reich. Narážel tím na to, jak je zavádějící a ne vždy užitečné zařazovat skladatele do škatulek nejrůznějších ismů. On sám se při tom celoživotně vymezuje vůči zařazení minimalista, které si vysloužil svými ranými skladbami, a nepřipadá mu, že by vystihovalo jeho pozdější tvorbu. Každého, koho zajímá francouzský FOTO WIKIPEDIA.ORG impresionismus, také zajímají rozdíly mezi Debussym, Ravelem a Satiem a totéž platí o minimalismu, dodává. Oba pojmy jsou při tom přejaté z výtvarného umění. Spojení minimal art se začalo užívat v souvislosti s díly malířů Franky Stelly, Sola Lewitta nebo sochaře Richarda Serry. Původně hanlivé oznění impresionismus bylo vyřčeno poté, co Claude Monet vystavil svůj obraz Imprese, východ slunce. V hudbě je impresionismus přitom poměrně vágně definovaný směr. Charakterizuje ho poetika jakési neurčitosti či nahodilosti hudebních gest, rozmlžených kontur a zaostření pozornosti na barvu zvuku. Skladatelé nejenže objevovali nové instrumentační možnosti, ale začali si všímat barvy jednotlivých akordů vyjmutých z kontextu funkční harmonie. Poetiku impresionismu možná nejlépe vystihuje okouzlení jednotlivostmi. Nepsali díla s velkým D, která spasí svět nebo zachytí rozervané emoce, ale nechali na sebe působit jednotlivé motivy, barvy a akordy a při komponování se je nepokoušeli vtěsnat do klasicky stavěných forem. Žádná impresionistická škola nejspíše neexistuje, máme pouze několik impresionistických děl. Sotva bychom totiž ale mohli mluvit o skladatelích, kteří psali výhradně impresionisticky. A Debussy, ač vnímán jako hlavní představitel této estetiky, není výjimkou. Debussyho impresionistu popsal italský spisovatel Antonio Tabucchi v knížce Sny o snech. V kratičkém textu nazvaném Sen Clauda Achilla Debussyho, hudebníka a estéta popisuje imaginární sen, který se měl skladateli zdát v červnu roku Debussy se v něm ocitl na pláži, v ruce láhev šampaňského, kterou zahrabal do písku, a šel se vykoupat do moře, jehož blízkost ho sexuálně vzrušovala. Okamžitě pocítil blahodárný účinek vody, píše Tabucchi. Moře miloval nade všechno a rád by mu věnoval nějakou skladbu. Slunce bylo v nadhlavníku a vodní hladina se třpytila. Debussy plaval rozmáchlými tempy poklidně zpět. Když přišel na pláž, vyhrabal láhev šampaňského a zpola ji vypil. Zdálo se mu, že čas se zastavil, a napadlo ho, že hudba by měla působit přesně tak: zastavit čas. Pokud bychom se na Debussyho dívali pouze touto optikou, vytanula by před námi jeho nejznámější díla jako Odrazy na vodě, Preludium

17 ROZHLASOVÁ HRA STRANA 15 k faunovu odpoledni a zejména Moře, ve kterém se skladatel na hony vzdálil konceptu romantické symfonie a jehož hudba opravdu plyne jiným časem. Názvy jednotlivých částí autor je dokonce nazval skici - odkazují k inspiraci výtvarných uměním Od úsvitu do poledne na moři, Hry vln a Dialog větru a moře. Už těžko bychom s tímto pohledem vystačili, kdybychom se začali zabývat četnými písněmi, ve kterých Debussy navazuje na tradici francouzských melodiés, jaké psali Charles Gounod, Gabriel Fauré, Ernest Chausson, jeho mladší kolega Maurice Ravel nebo později Reynaldo Hahn. A už vůbec by nám nebyl užitečný, kdybychom se obrátili k trojici pozdních sonát pro housle a klavír, violoncello a klavír a flétnu, violu a harfu, ve kterých se Debussy stal de facto skladatelem neoklasickým. Na Debussyho bychom se snad mohli dívat jako na jednoho z prvních skladatelů 20. století, který ovlivnil několik nastupujících generací. Byl vrstevníkem Gustava Mahlera, jehož hudba byla nesmírně důležitá pro skladatele druhé Vídeňské školy a s trochou nadsázky bychom mohli říci, že čím byl pro Arnolda Schönberga Gustav Mahler, tím byl Debussy pro Igora Stravinského. Ruský skladatel byl Debussyho hudbou silně zasažen a se skladatelem se i osobně spřátelil. Jako by takto byly vytyčeny dvě hlavní linie hudby dvacátého století jedna vedoucí od Mahlera k Schönbergovi, druhá od Debussyho k Stravinskému a obě se setkaly až v tvorbě francouzského skladatele a dirigenta Pierra Bouleze. Vůbec nejlepší by možná bylo, kdybychom podle vzoru Steva Reicha nevěnovali příliš mnoho pozornosti tomu, do jakého ismu skladatel patří, a prostě se radovali z jeho hudby a pohled na ni neoklešťovali škatulkami, které ji stejně nemohou vystihnout. 22. srpna uplyne přesně 150 let ode dne, kdy se nedaleko Paříže Claude Debussy narodil. Vltava si tuto příležitost rozhodně nenechá ujít a k poslechu vám nabídne několik pořadů věnovaných jeho mnohovrstevnaté hudbě. Josef Třeštík Julia mlčí Premiéra z Brna Po absurdní lyžařské tragikomedii Traťoliště a zemitém rodinném dramatu Blbouni je černá groteska Julia mlčí v pořadí třetí rozhlasovou hrou Petra Mašky, která vznikla pro cyklus Hry a dokumenty nové generace. Petr Maška Absolvent režie a dramaturgie na divadelní fakultě JAMU je tvůrcem spíše divadelních textů, vznikajících na míru konkrétním projektům. Pro Studio Marta tak byly napsány a uvedeny hry Lešení a Udav se katedrálou, v Divadle Husa na provázku se realizovalo Žároviště. Ačkoliv se jako dramaturg podílel na inscenaci Rodinná slavnost v Divadle Petra Bezruče, intuitivně tíhne k divadlu autorskému. V roce 2010 spoluzaložil alternativní Divadlo D EPOG, pro které napsal scénáře Display Pastrana, Heteronym Nin a Di_sein. Julia mlčí Inspirován skutečným osudem ženy, která se svým manželem procestovala svět coby bizarní exponát varietní show a v pouhých šestadvaceti letech zemřela při porodu, klade autor ve své hře palčivé otázky o člověku jako takovém, je majetkem svého muže, ostatně jako většina žen v 19. století. I když umí jen trochu tančit a pozdraví v několika jazycích, sklízí nebývalý obdiv diváků. Je s ní manipulováno, přesto je šťastná. Je totiž výjimečná. Kdo je Julia Pastrana? Člověk, nebo pouťová atrakce? Lze tváří v tvář Pastraně pochybovat o Darwinově teorii? Co je krutější? Narodit se jako žena, nebo jako žena s opičí podobou? Julia není němá, ale mlčí. Ve hře Petra Mašky za ni totiž odpovídají muži, kterým patřila za života a po smrti. O lidské obludnosti se tak jejich prostřednictvím dozvídáme nejvíc. Původní rozhlasová hra Julia mlčí tematicky vychází z autorského představení Display Pastrana, příběh ženy s vrozenou anomálií však vypráví odlišnými prostředky. V rozhlase debutující režisérka Anna Petrželková spolupracovala na inscenaci s hudebním skladatelem Mariem Buzzi a mistrem zvuku Lukášem Dolejším. Účinkovali: Pavel Zatloukal, Jan Kolařík, Jiří Valůšek, Vladimír Hauser a Petra Bučková. Český rozhlas 3 Vltava: premiéra se vysílá v hod. FOTO WIKIPEDIA.ORG Hana Hložková

18 SCHŮZKY S LITERATUROU STRANA 16 JEAN MALAQUAIS A JEHO JAVÁNCI ANEB ZAPOMENUTÁ RENAUDOTOVA CENA ZA ROK 1939 DIVNÁ VĚC, DIVNÁ VĚC Koncem roku 1998 byl v jižní Francii nedaleko městečka La-Londe-Les-Maures rozptýlen popel Jeana Malaquaise, frankofonního spisovatele polského původu. Malaquais zemřel poté, co dokončil textovou revizi svého druhého románu Planeta bez víza (1. vyd. 1947). Proč si tento muž přál, aby jeho popel byl rozptýlen právě na jihu Francie, tak daleko od rodného Polska? Okolí La-Londe-Les-Maures bylo pro něho ve třicátých letech 20. století významným místem: z prostředí tamního dolu na stříbro mladý autor čerpal materiál pro svůj první román. Zde tento emigrant naslouchal babylónské změti jazyků ze všech koutů dvou kontinentů (a tento jazykový propletenec pak ve své knize zdařile zachytil). Po mnoha letech putování za prací a za zážitky našel v provensálské šachtě prostředí, které ho později inspirovalo k první literární práci. Důl, kde Malaquais fáral spolu s asi dvěma stovkami dalších příležitostných horníků uprchlíků z Německa, Rakouska, Sovětského svazu, Polska, Československa, Itálie atd. - byl trnem v oku místním starousedlíkům: lokální tisk psal o exotické lepře, která vyžaduje přítomnost bezpečnostních sil. Ze života v pestrobarevné společnosti emigrantů vznikla později kniha Les Javanais (Javánci), která získala v roce 1939 Renaudotovu cenu. Její autor už byl v té době mobilizován a pohyboval se s ustupujícími francouzskými jednotkami kdesi v Lotrinsku. Francouzský prozaik polského původu Jean Malaquais (vl. jm. Jan Pavel Malacki) měl vskutku výjimečný osud: narodil se roku 1908 ve Varšavě v židovské rodině, v sedmnácti letech se vydal na cesty, projel a prošel Evropu, Orient a Afriku, nakonec se usadil ve Francii, kde se živil manuálně (fáral, vykládal potraviny v tržnici, byl zedníkem, tesařem, řidičem kamionu). Francouzštinu se naučil četbou v knihovně Sainte-Geneviève. Když se mu koncem roku 1935 náhodou dostal do ruky text, v němž André Gide bědoval nad tím, že je pouhým měšťanem odtrženým od světa práce, napsal známému spisovateli rozhořčený dopis, v němž mu vytknul kýčovité dojetí nad vlastním osudem a poradil mu, ať se drží pera, jinak že bude na světě jen o jednoho dělníka navíc, a o jednoho spisovatele méně... André Gide však oproti očekávání proletářskému pisateli odpověděl a vyzval ho, aby psal. Stal se pak téměř zázrak: Malaquais po čase vydal román s názvem Les Javanais (Javánci, myšleno obyvatelé hornického městečka na jihu Francie, zvaného la Java) a kniha získala roku 1939 významnou Renaudotovu cenu! Jazykově bohatý román z prostředí horníků-emigrantů se stal literární senzací, později byl téměř zapomenut, až v roce 1995 zahájilo jeho reedicí nakladatelství Phébus nové vydávání Malaquaisových děl. Malaquais rukuje do francouzské armády a zažije debakl tzv. podivné války (zážitky zachytí ve Válečném deníku, 1943), uprchne z německého zajetí, přes Paříž se po vyhlášení protižidovských zákonů vydá na jih (pomůže mu Jean Giono), z Marseille odpluje roku 1942 do Ameriky. Žije ve Venezuele, Mexiku, Spojených státech. Spřátelí se s Normanem Mailerem, jehož knihu Nazí a mrtví přeloží do francouzštiny. Po válce se Malaquais vrací do Francie, vydává své největší dílo Planeta bez víza (1947), v roce 1953 vydává bez většího úspěchu román Nešika, publikuje rozsáhlý esej Sören Kierkegaard (1971). Pořad přináší komentované ukázky z chystaného prvního českého vydání románu Javánci. Z vlastního překladu připravila Jovanka Šotolová. Český rozhlas 3 Vltava: Schůzky s literaturou, ve hod. Petr Turek Poslední srpnovou neděli představí vltavská Čajovna ve svém cyklu Hry a dokumenty nové generace již podruhé autorku Terezu Vereckou (1985), tentokrát inscenací původní rozhlasové hry nazvané Divná věc, divná věc. Tereza Verecká je absolventkou oboru Tvorba textu a scénáře na Konzervatoři a VOŠ Jaroslava Ježka a nyní studuje třetím rokem na DAMU činoherní dramaturgii. Publikovala v poetickém almanachu Různobježky; je držitelkou Literarní ceny Vladimíra- Vokolka za rok 2008 v kategorii básníků do 24 let. Aktivně se věnuje také tvorbě písňových textů a jejich překladům. V září 2009 byla v rámci cyklu Hry a dokumenty nové generace uvedena její hra V pasti v režii Martina Tichého. Tragikomedie s výraznými groteskními prvky, jak sama autorka žánrově přibližuje svůj text Divná věc, divná věc, zavede posluchače na rušné nádraží ve velkém městě. I sem doléhají nároky doby včetně tlaku na zvýšení úspěšnosti na trhu práce, a tak je také metař Tomek se svými kolegy povinen absolvovat kurz počítačové gramotnosti. Skrze kuriózní, mnohdy absurdní situace a šťavnaté dialogy ale Tereza Verecká předestírá i kruté paradoxy, které naše současnost vytváří. Hra je mimořádně zajímavá také pestrostí prostředí a zvukových rovin. Jejich řešení představuje nyní výzvu pro režisérku Kateřinu Duškovou, která rozhlasovou inscenaci připravuje. Český rozhlas 3 Vltava: neděle 26. srpna 2012 v hodin Tereza Verecká

19 POCTA STRANA 17 FOTO ARCHIV MARIE SUKOVÉ ROK OD ÚMRTÍ JOSEFA SUKA Nahrávky Josefa Suka jsou přítomny ve vysílání stanice Vltava průběžně. Červencové první výročí úmrtí významného českého houslisty však jistě bude podnětem pro jejich opětovné soustředěnější probírání. Takřka hned od svého debutu, tedy prvního samostatného pražského koncertu v roce 1954, který u kritiky vyvolal velikou senzaci, byl Josef Suk ( ), vnuk skladatele a sekundisty Českého kvarteta Josefa Suka, a tedy pravnuk Antonína Dvořáka, spolu s Českou filharmonií a Smetanovým kvartetem nejen neodmyslitelnou součástí programů desítek ročníků mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, ale spolu s těmito soubory i jakýmsi synonymem pro českou hudební kulturu vůbec. Josef Suk se už za komunistického režimu stal tím, čemu se ve svobodné, komerčními a tržními zákonitostmi prostoupené společnosti říká celebrita. Pokud se někomu s úctou skutečně říkalo Mistře, byl to právě on. V letech největšího Sukova věhlasu se hovořilo a psalo o perfektní technice a brilantním čistém tónu. V šedesátých a sedmdesátých letech byl řazen mezi houslovou elitu a jeho desky potvrzují, že to nebyla propaganda. Roku 1999 převzal platinovou desku Supraphonu za prodaných nosičů a státní vyznamenání Medaili Za zásluhy 1. stupně. Od roku 2000 se Suk logicky stal pro několik ročníků prezidentem festivalu Pražské jaro. V roce 2003 převzal čestný doktorát AMU. Třebaže hrál sólově i v komorním repertoáru Bacha, Mozarta, Beethovena, Debussyho, Berga a na violu Berlioze, Sukovo působení je pochopitelně spojováno především s interpretací české hudby, k níž byl svým původem jakoby předurčen a povolán. Petr Veber

20 VÝROČÍ STRANA 18 Osudy jubilantů léto 2012 V letních měsících uvede literárně-dramatická redakce Českého rozhlasu 3 Vltava rozhlasové vzpomínky několika osobností, letošních jubilantů. Koncem června si připomínáme 100. výročí narození česko-izraelského spisovatele a diplomata Viktora Fischla (narodil se v Hradci Králové), který své pětidílné vyprávění natočil v roce 2001 při své návštěvě v Praze. Vysíláme je od do Na konci června oslaví 70. narozeniny spisovatel, publicista a dlouholetý redaktor Radia Svobodná Evropa Ivan Binar (narozen v Boskovicích). Jeho desetidílné vzpomínání natočené v roce 2007 uvedeme ve dnech Ivan Binar je absolventem Pedagogického institutu v Ostravě, kde studoval češtinu, dějepis a výtvarnou výchovu. Učil na základní škole, byl pedagogem v Domě pionýrů a mládeže v Ostravě, v letech redigoval časopis Tramp. V roce 1972 byl uvězněn za účast a vystupování v satirické hře Petra Podhrázského, Josefa Fraise a Edvarda Schiffauera Syn pluku, napsané na motivy Valentina Katajeva. Po propuštění z vězení pracoval jako závozník, později jako strojník v elektrárně. Počátkem roku 1977 podepsal Chartu 77 a zanedlouho poté se vystěhoval do Rakouska. Zde získal zaměstnání jako restaurátor, nějakou dobu byl ve svobodném povolání a od roku 1983 působil jako redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa do roku 1994 v Mnichově a po přestěhování české redakce v Praze. Koncem července (ve dnech ) si můžeme vyslechnout premiérové desetidílné setkání se spisovatelem a vrchním zemským rabínem Karolem Efraimem Sidonem, natočené a vysílané k jeho sedmdesátinám (narozen v Praze). Po maturitě na jedenáctileté střední škole (1959) pracoval jako dělník a kulisák. V letech studoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Rok externě pracoval v redakci pro mládež v Československém rozhlasu. Od roku 1965 byl dramaturgem animovaných filmů ve Studiu kreslených a loutkových filmů Jiřího Trnky, poté byl redaktorem časopisu Literární listy (Listy). Od roku 1969 byl zaměstnán jako pomocný dělník v podniku Vodní zdroje, od 1973 jako prodavač tisku u Poštovní novinové služby. Po podpisu Charty 77 byl i z tohoto místa propuštěn a stal se topičem. V polovině 70. let se začal učit hebrejsky a studoval židovskou tradici a tóru, společně se skupinou přátel vydával čtvrtletní židovský Kalendář. Konvertoval k židovské víře a přijal další jméno Efraim. V roce 1983 odešel do exilu. Žil v Heidelbergu, kde na Hochschule für jüdische Studien studoval judaistiku. V letech absolvoval rabínský seminář Ariel na Harry Fischel Institute v Jeruzalémě. Od roku 1992 je pražským a vrchním zemským rabínem (s výjimkou období mezi červnem 2004 a listopadem 2005). Ve dnech srpna bude uvedena repríza rozhlasových vzpomínek překladatele a divadelního historika Vladimíra Mikeše. Patří mezi znalce románské literatury a divadla, kteří pracovali v době normalizace bez naděje na vydání nebo uvedení svých překladů i vlastních textů. V nedávných letech připravil pro stanici Vltava dvacetidílný průřez Dantovou Božskou komedií z vlastních nových překladů tuto renesanční fresku jsme vysílali v rámci Italského roku. V dalším roce, Španělském, jsme mohli slyšet jeho Španělské divadlo Zlatého věku, kde autor pojednal nejrůznější plochy a tvarové detaily španělského literárního a divadelního baroka. Jako profesor divadelní fakulty pražské AMU učil řadu dramaturgů a režisérů. Vladimíru Mikešovi bude 11. srpna let. V srpnu (ve dnech ) zazní premiéra pětidílných Osudů natočených k osmdesátinám spisovatele Vladimíra Párala (narozen v Praze). Dětství a dospívání prožil Páral v Brně, kam se rodina přestěhovala záhy po jeho narození. Maturoval na brněnském reálném gymnáziu (1950). Začal studovat na Chemické fakultě Vysokého učení technického v Brně, studia dokončil v roce 1954 na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích. Od roku 1954 pracoval jako technolog národního podniku Kolora Liberec, později jako vedoucí provozu pobočného závodu Kolory v Jablonci nad Jizerou. Po krátkodobém zaměstnání v Západočeských plynárnách v Plzni přešel od roku 1956 do ústecké Chemopharmy jako vědecký pracovník v oboru vývoje a výroby sexuálních hormonů, později také jako směnový mistr a patentový chemik v útvaru vědecko-technických a ekonomických informací. Od začátku roku 1967, s výjimkou let , kdy byl redaktorem Severočeského nakladatelství v Ústí nad Labem, je spisovatelem z povolání. Vladimír Páral je autorem celé řady románů a novel, z nichž většina byla i zfilmována. Na přelomu srpna a září ( ) se v desetidílných Osudech můžete zaposlouchat do vyprávění performera, výtvarníka, básníka, prozaika, esejisty Eugena Brikcia, také jubilanta (narozeného v Praze). Jiří Vondráček

21 VÝROČÍ STRANA 19 NÁVRAT KARLA MAYE 30. března letošního roku uběhlo sto let od smrti Karla Maye. I po tak dlouhé době patří jeho hrdinové v těžké konkurenci nejrůznějších hrdinů do světa dnešních kluků, ať už se s nimi setkali na stránkách knih, nebo prostřednictvím filmu. Karel May se narodil v saském Ernstthalu v rodině chudého tkalce a dětství prožil v bídě. Pravděpodobně kvůli podvýživě trpěl v prvních letech svého života poruchou zraku, který se mu plně vrátil až v pěti letech. Je ale příznačné, že již tuto první dramatickou životní okolnost, stejně jako mnoho pozdějších, někteří autoři zpochybňují. Ve škole se May projevil jako nadaný chlapec. Roku 1861 začal pracovat jako pomocný učitel v chudinské škole, ale brzy byl obviněn z krádeže, odsouzen do vězení a do konce života nesměl vykonávat učitelské povolání. On sám tvrdil, že šlo o nedorozumění, že hodinky, které měl ukrást, byly půjčené. Podobné konflikty se zákonem ho budou provázet po celý život. Dopustil se dalších Karl Friedrich May drobných krádeží, někdy až komických. Jako recidivista ale strávil na nucených pracích a ve vězení mnoho let. Nicméně právě ve vězení se víceméně zrodila jeho kariéra spisovatele. Roku 1875 se stává časopiseckým redaktorem u nakladatele Munchmayera a začíná psát i vlastní povídky. Zaujme další nakladatele a stane se profesionálním spisovatelem. V roce 1875 vyšla jeho povídka Old Firehand, v níž bylo poprvé zmíněno jméno Vinnetou. O tři roky později se v povídce Würgern (Mezi vrahy) objevilo poprvé jméno Old Shatterhand. Víceméně stejný hrdina vystupoval také v knihách situovaných do orientu, zde pod jménem Kara ben Nemsí. Na jeho dobrodružných cestách ho provázel Hadží Halef Omar. May uveřejnil většinu svého díla nejprve na pokračování v časopisech, teprve od roku 1890 vycházely jeho romány knižně. Od roku 1892 vychází u freiburského nakladatele Fehsenfelda pod názvem Sebrané příběhy z cest. Mezi nejlepší a také nejslavnější patří vedle vinnetouovského cyklu romány Ve stínu padišáha, V zemi Mahdiho a dále Poklad na Stříbrném jezeře, Duch Llana Estacada či Petrolejový princ. Kvalita jeho tvorby je kolísavá, ale zájem nakladatelů je trvalý a koncem 19. století FOTO WIKIPEDIA.ORG je May velice slavným autorem. Podniká mnoho cest, stále častěji se ztotožňuje se svými hrdiny. Já jsem vskutku Old Shatterhand či Kara ben Nemsi a prožil jsem to, co vyprávím, tvrdí v době, když prodává fotografie, na kterých pózuje v kostýmu Old Shatterhanda. V roce 1899 se vydal do Orientu. Návštěva dějiště jeho románů pro něj byla bolestnou konfrontací se skutečností. Odrazila se i v jeho další tvorbě. Po návratu do Německa je vytažena na světlo Mayova kriminální minulost. V roce 1910 sepsal svou autobiografii Můj život a mé cíle a v prosinci 1911 nakonec vyhrál soudní spor se svým hlavním nepřítelem, zkrachovalým žurnalistou Rudolfem Lebiusem. Zemřel v 70 letech 30. března 1912 ve své Ville Shatterhand v Radebeulu v důsledku vysílení a prodělaného zápalu plic. Velkou zásluhu na popularitě Maye u nás má Josef Richard Vilímek, který v roce 1888 otiskl v časopise Naší mládeži román Syn lovce medvědů a dále se vydávání Mayovek věnoval. Tisky z nakladatelství Toužimský a Moravec z 30. a 40. let patří díky Burianovým ilustracím k nejkrásnějším vydáním mayovek na světě. Martin Velíšek Na stanici Český rozhlas 3 Vltava se k Mayovu dílu vrátíme během pěti srpnových čtvrtečních večerů. Nejprve čtyřdílným seriálem scenáristy a režiséra T. Vondrovice. Názvy jednotlivých dílů vypovídají jasně o obsahu: Indiánské léto (2. 8.), Rudý gentleman (9. 8.), Ve stínu věčných lovišť (16. 8.), Poslední výstřel (23. 8.). Hlavních postav se zhostili Petr Kostka (Old Shatterhand), Boris Rösner (Vinnetou), Rudolf Hrušínský (Sam Hawkins), Hana Maciuchová (Nšo-či), Alois Švehlík (Tangua), Petr Haničinec (Santer) a další. Ve čtvrtek 30. srpna pak uvedeme dramatizaci románu Syn lovce medvědů. Zde v hlavních rolích uslyšíte Josefa Beka (Dlouhý Davy, vypravěč), Čestmíra Řandu (Tlustý Jemmy), Miroslava Vladyku (Vohkadeh), Lukáše Vaculíka (Martin Bauman). Old Shatterhanda si zahrál Viktor Vrabec, Vinnetoua Václav Mareš.

22 ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ STRANA 20 John Steinbeck: Pláň Tortilla Dne 10. prosince roku 1962 převzal John Steinbeck ve Stockholmu Nobelovu cenu za literaturu za realistické vypravěčské umění s bohatou představivostí, které se pojí se soucitným humorem a pronikavým sociálním vnímáním. Při té příležitosti pronesl projev, při němž se sálem ozýval smích: Děkuji švédské Akademii, že mou práci shledala hodnou této nejvyšší pocty. V hloubi duše možná trochu pochybuji o tom, že si zasloužím být oceněn Nobelovou cenou na úkor všech ostatních mužů pera, mužů, které chovám v nejvyšší úctě a vážnosti na druhou stranu mám velikou radost a jsem ohromně pyšný, že ji mám sám pro sebe. John Ernst Steinbeck se narodil 27. února roku 1902 v kalifornském městečku Salinas. Jeho otec byl úředník německého původu, matka (s irskými kořeny) učitelka. Rodina rozhodně nepatřila k majetným, a tak si malý John už jako školák přivydělával na okolních rančích. Po studiích na střední škole a práci v cukrovaru se zapsal na Stanfordovu universitu, studia však nikdy nedokončil. Jeho život plný neklidu, těkání z místa na místo, přecházení od zaměstnání k zaměstnání, znamenal často boj o holou existenci. Pracoval jako pomocný zedník, malíř, přístavní dělník; začal publikovat v časopisech a v roce 1925, pevně rozhodnut stát se spisovatelem, zamířil jako reportér do New Yorku. Jeho reportáže mu zprvu úspěch nepřinášely byly příliš literátské. Karta se obrátila, když se John Steinbeck po výzvě Rooseveltovy vlády (společně s dalšími 6000 literáty) zapojil do mapování americké situace po hospodářské krizi. Odjíždí do rodné Kalifornie za vystěhovalci, kterým banky zabraly půdu, shromažďuje materiál pro své budoucí romány a povídky, píše reportáže. Skutečného úspěchu dosahuje humorným příběhem mexikánských zlodějíčků, povalečů a pobudů, kteří žijí ze dne na den Plání Tortillou. Rukopis této novely byl nakladateli údajně jedenáctkrát odmítnut. Po uveřejnění se kniha okamžitě stala bestsellerem, zároveň se setkala s odmítnutím většiny recenzentů a v katolickém Irsku byla dokonce zakázána. Pláň Tortillu jsem napsal po důkladném studiu legendy o králi Artušovi, vysvětloval spisovatel svůj záměr. Chtěl jsem jeho příběhy přenést do Monterey a obdařit je přídechem místního koloritu. Odmítal ji jeden nakladatel za druhým, až ji nakonec vydal Pascal Covici. Od mých předchozích knih se odlišovala v jednom: nebyla ignorována. Obchodní komora v Monterey se v obavách z poklesu turistického ruchu odhodlala vydat prohlášení, že jde o lež a že v okolí žádní lidé tak pochybné pověsti nežijí. Obchodní komora mi nejspíš prokázala laskavost; knihy se rozprodala hned dvě vydání. Steinbeck se stává uznávaným autorem a svou pozici potvrzuje dalšími díly románem Bitva, alegorickou novelou O myších a lidech a především grandiózní románovou epopejí Hrozny hněvu. Tento moderní epos o utrpení nejprostších Američanů v době velké hospodářské krize se stal americkou knihou roku 1939, následujícího roku byl oceněn literární Pulitzerovou cenou a úspěšně zfilmován. Hrozny hněvu také ukázaly, jaký vliv na politickou atmosféru a veřejné dění může kniha mít: během vlády prezidenta Franklina D. Roosvelta uspíšila přijetí opatření New Deal Nový úděl. Druhé světové války se John Steinbeck zúčastnil jako zpravodaj. Byl také jedním z 250 novinářů a spisovatelů světa, kteří sledovali Norimberský proces. Trvalé přestěhování do New Yorku, k němuž Steinbecka přimělo jeho třetí manželství, znamenalo odtržení od inspiračního zdroje jeho tvorby, rodné Kalifornie. V Salinasu a Monterey se ještě odehrávají novely Na plechárně a Sladký čtvrtek a v nejrozsáhlejší panoramatické sáze s autobiografickými prvky Na východ od ráje je salinaské údolí dějištěm biblického podobenství o Kainu a Abelovi. Svůj proslov ke Švédské akademii zakončil slovy: Literatura je stará jako sama řeč. Vyrostla z vnitřní lidské potřeby a od té doby se vůbec nezměnila, snad jen v tom, že je nám jí dnes zapotřebí ještě více. Autoři, bardové, spisovatelé nestojí mimo společnost, nejsou od ní odloučeni Odvěký úkol spisovatele se nezměnil. I dnes je jeho úkolem odhalovat naše bolestné chyby a poklesky, vytahovat na světlo naše temné a nebezpečné sny, abychom na sobě mohli pracovat Jsem toho názoru, že spisovatel, který není vnitřně přesvědčen, že se člověk může stát dokonalejším, není věci oddán a nemá v literatuře místo Šest let po udělení Nobelovy ceny za literaturu, 20. prosince roku 1968, John Steinbeck zemřel. Sto desáté výročí jeho narození a padesát let od roku, kdy mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, si připomeneme četbou na pokračování z jeho Pláně Tortily z archivní nahrávky v okouzlujícím podání Jana Pivce. Alena Zemančíková Český rozhlas 3 Vltava: Četba na pokračování, od hod.

23 REPORTÁŽ STRANA 21 DO TEPLIC (A NA JEZEŘÍ) V časných ranních hodinách červencového dne roku 1812 vjíždí do spících ještě ulic lázní Teplic poštovní dostavník, z něhož po únavné noční jízdě vystupuje dvaačtyřicetiletý muž menší postavy, mohutných rozježených kadeří a zamračené tváře. Je skoupý na slovo, což je důsledek toho, že je silně nedoslýchavý. Do policejního protokolu se zapisuje jako Ludwig van Beethoven, Kompositeur aus Wien. Po loňské návštěvě je v Teplicích podruhé. Prožívá plodný rok svého života, který je zanedlouho trvale poznamenán nečekanou a vzrušující událostí: setkáním s Goethem.

24 REPORTÁŽ STRANA 22 Tak popisuje teplický muzikolog Bohumil Plevka událost, která se odehrála právě před 200 lety. Ve městě, jehož lázeňský charakter byl tehdy mnohem jednoznačnější nežli dnes, se potkávaly mnohé osobnosti a poprvé se tu tváří v tvář setkaly také dvě proslulé postavy světové kultury: skladatel Ludwig van Beethoven a kníže německých básníků Johann Wolfgang von Goethe. Věděli o sobě už dlouho předtím a nešetřili slovy vzájemného uznání a respektu. Přesto šlo o setkání nejednoznačné. Oba byli slavní, ale zatímco Beethoven zřejmě Goethovo umění uměl docenit zcela, obráceně to nebylo bez pochyb. K tomu se oba lišili postavením a zejména řečeno dnešním slovem postojem k mocipánům. Goethe byl nejenom básník, ale také tajný rada ve státních službách; jeho smysl pro loajalitu byl vskutku jiný než Beethovenův. I Beethoven samozřejmě musel vycházet s těmi, kdo měli v rukou peníze, ale zjevně mu to činilo problém. Rozdílnost obou povah dobře vystihuje legendární příhoda z teplické promenády. V údajném Beethovenově dopise Bettině Brentanové, německé romantické spisovatelce (a lvici salonů ) je zachycena takto: FOTO PAVEL RYJÁČEK Nejmilejší, dobrá Bettino! Králové a knížata mohou sice udělat profesory a tajné rady a mohou lidi ověšovat tituly a řády, ale velikány udělat nemohou; na dělání duchů, kteří převyšují havěť světa, musí rezignovat a tím je třeba držet je v šachu. Jestliže se sejdou takoví dva jako já a Goethe, pak musí být těmto velkým pánům dáno najevo, co je u našince pokládáno za velké. Potkali jsme včera na cestě domů celou císařskou rodinu, viděli jsme ji zdaleka přicházet Jistě, dávno je známo, že dopis nepsal Beethoven. Připravila si ho adresátka sama. Provedla to ovšem sugestivně, s jistou literární zručností. Jako spisovatelka sice zcela zapadla, avšak přátelství s Goethem a Beethovenem jí zaručilo nesmrtelnost. Jejím zřejmě nejslavnějším literárním dílem je korespondence s Goethem ale stejně jako u dopisu Beethovenova není jasná hranice mezi citacemi a literární stylizací. Prameny zároveň uvádějí, že Beethoven se zmíněnou příhodou občas chlubil, takže reálný základ Zámek Jezeří je cenný nejenom architektonicky: kdysi byl perlou kultury s významem, který rozhodně překračoval naše hranice. Před půlstoletím přestál hrozbu úplného zničení a dnes ho zachraňují desítky obětavců v nejistotě, zda to nebude marné.

25 REPORTÁŽ STRANA 23 má. Navíc je nesporné, že Bettina o obou velikánech věděla mnohé. Její líčení vzato jako popis charakterů působí věrohodně. Berlínský malíř Carl Röhling podle něj vytvořil olejomalbu, kterou zná celý svět. KDO BYLA NESMRTELNÁ? Teplický pobyt Ludwiga van Beethovena však připravil historikům více oříšků. Skladatel totiž v Teplicích (pravděpodobně) napsal tři dopisy, o jejichž adresátce se dodnes vede spor. Do historie vstoupila jako Nesmrtelná milenka. Která to byla? V úvahu připadá nejméně sedm jmen. Nejčastěji se vyskytovala dvě: Antonie Brentanová a Josephina Brunswicková. Podle výzkumu českých badatelů, zejména archiváře Jaroslava Čeledy, šlo ovšem o komtesu Almerii von Esterházyovou. Jenomže němečtí muzikologové české výzkumy uznávají jen velmi neradi, a tak se do dneška oficiálně neví. Každopádně tu máme text, který je v Beethověnově literární tvorbě výjimečný. [Teplice] 6. července ráno [6. / 7. července 1812] Můj anděli, mé všechno, mé já! - Dnes jen několik slov, a to tužkou (Tvojí) - teprve od zítřka bude mé bydlení určeno najisto, jaká mizerná ztráta času pro tohle! Proč ten hluboký žal, kde hovoří nezbytnost. - Může naše láska obstát jinak než obětmi, [než tím,] že nebudeme požadovat všechno, můžeš změnit to, že Ty nejsi docela má a já nejsem docela Tvůj[?]... Tvůj věrný Ludwig Večer v pondělí 6. července Ty trpíš, má nejdražší bytosti. - Právě teď zjišťuji, že se dopisy musí podávat časně zrána. Pondělí - čtvrtek, jediné dny, kdy odtud chodí pošta do K.[arlových Varů]. - Ty trpíš, ach, kde já jsem, jsi Ty se mnou; se sebou a s Tebou rozmlouvám. Učiň, abych mohl žít s Tebou! Jaký život!!!! Takhle!!!!... - Jakkoliv mne miluješ Ty - já přece Tebe miluji víc. - Ale nikdy se přede mnou neukrývej - Dobrou noc! - Jako lázeňský host musím jít spát. Ó, pojď se mnou, pojď se mnou. - Ach, Bože - tak blízko! tak daleko! Není to vpravdě nebeská stavba, naše láska? - Ale také tak pevná jako ta klenba nebeská. (přeložil Miloslav Hronek) Zámek Jezeří Dopisy mají ještě pokračování. Podivné ovšem je, že nebyly nalezeny u adresátky, ale v Beethovenově pozůstalosti. Odeslal je autor vůbec? Soudí se, že ano a že mu byly vráceny zpátky. Ale proč přesně a kým vlastně, to už se nejspíš nikdy nevyjasní. Vydávat se po Beethovenových stopách tedy může být stále napínavé. Přináší to však i neradostná zjištění. Zajímal vůbec Beethoven Tepličany? Jak kdy. Před padesáti lety sice zřídili Dny Ludwiga van Beethovena a později beethovenovský festival, ale v půli sedmdesátých let skladatelovo jméno z názvu akce muselo jít pryč. Pak se sice Beethoven vrátil, avšak preferován byl jiný festival Šostakovičovy Teplice. Šostakovič sice s městem neměl nic společného, ale byl to sovětský autor. Lázeňský dům, který se mohl chlubit Beethovenovými pobyty, pojmenovali pro změnu po Juliu Fučíkovi. Beethovena pak museli hájit dobrovolníci a nadšenci, jak to patří k české povaze. Současníkům se Beethoven jeví především jako dobrá marketingová značka. Objevuje se zejména na turistických prospektech. Lázně už konečně nesou jeho jméno, stejně jako místní restaurant. Ano, to je pokrok. Do jisté míry. Ale jak to nazvat, pokud zůstane jenom u toho? JEZEŘÍ BOLESTNÁ STOPA BUDOVÁNÍ SVĚTLÝCH ZÍTŘKŮ V roce 1999 na veřejnost vyplul objev litoměřického archiváře Jaroslava Macka. Ten zevrubně zkoumal účty podle pravidla, že věci ekonomické bývají FOTO PAVEL RYJÁČEK zaznamenávány zvláště pečlivě a vyslovil domněnku, že světová premiéra Beethovenovy třetí symfonie se neodehrála ani ve Vídni, ani v jiné světové metropoli, ale na severočeském zámku Jezeří. Už o rok dřív! Je to možné? Stoprocentní doklad neexistuje, ale možné by to bylo: Josef František Maximilián, sedmý kníže z Lobkowicz, byl zpěvák, houslista a violoncellista, a také Beethovenův přítel a mecenáš, který s penězi zřejmě zacházel tak, že by dnešní milovníci kultury mohli jen žárlit. Na zámku Jezeří měl tehdy k dispozici orchestr, který světovou premiéru jedné z nejvýznamnějších symfonií provést mohl. Byla to doba, kdy bohatí čeští mecenáši podporovali chudé německé umělce To už je věru dávno, že? A jak vypadá Jezeří v současnosti? Každý, kdo ho spatří, v něm vidí jednu z architektonických dominant Krušných hor. Jenomže po roce 1948 ho dostala k dispozici armáda a pak vandalové. Až těsně pod zámek se přiblížila velkorypadla hnědouhelného revíru a rozsudek zněl podle očekávání: Jezeří musí zmizet, aby nepřekáželo těžbě. Opět museli nastoupit dobrovolníci a nadšenci, v tomto případě navíc mimořádně stateční. Založili Společnost za záchranu Jezeří a podařil se jim (za socialismu!) naprostý zázrak: velkobagry se zastavily a zámek doposud stojí. Jenomže ani zázrak nemá smysl jen sám o sobě důležité je pokračování. A tady váháme. Zámek je sice přístupný a můžete tam zavítat spolu s námi, potěší vás nadšení průvodců i mnoho drobností, které se tu podařily, nicméně celkový stav, ve kterém zámek je, neodpovídá jeho významu. Ba ani zdaleka. A bude někdy? A kdy? Po stopách Ludwiga van Beethovena do Teplic a na zámek Jezeří se vydáme s reportéry Pavlem Ryjáčkem a Tomášem Černým v rámci speciálního vltavského dne, který jsme připravili k připomenutí dvoustého výročí dopisů Nesmrtelné milence. Nabídneme vám zároveň speciální koncert Severočeské filharmonie Teplice, na kterém zazní dvě velmi vzácně prováděné Beethovenovy kantáty, a třeba si poslechnete i nevšední zamyšlení filosofa Jana Patočky Německá duchovnost Beethovenovy doby, které vyšlo v Hudebních rozhledech v roce Pavel Ryjáček

26 SPECIÁLNÍ PROJEKT STRANA 24 FOTO ARCHIV NODO NODO A SCIARRINOVA OPERA Salvatore Sciarrino CČeský rozhlas 3 Vltava se stal mediálním partnerem nového festivalu Dny nové opery Ostrava (New Opera Days Ostrava), a tak v přímém přenosu z Divadla Antonína Dvořáka (i prostřednictvím videopřenosu Nových médií Českého rozhlasu) můžeme být 26. června od svědky provedení opery La porta della lege (Dveře zákona), kterou napsala vůdčí osobnost současné hudby Salvatore Sciarrino. Slovy muzikologa a skladatele Petra Bakly hudbu italského skladatele Salvatore Sciarrina (1947, Palermo) lze nejlépe charakterizovat oxymóronem jako akustické divadlo nočních zvuků. Evokuje napětí a tajemnost nočních šelestů, náhlá zaskřípnutí starého nábytku, vzdálené zvuky moře a nočního hmyzu. Sciarrino je ve svých asociacích vrcholně psychologizující a vědomě manýristický, až dekadentní jakoby ve skladbách tohoto autora cosi neustále viselo ve vzduchu, jakoby předznamenávaly dramatickou akci, která však jako taková bývá jen naznačena nebo úplně zamlčena. Sciarrino je hrdým samoukem a svůj originální a přes bezmála čtyři desítky let téměř neměnný hudební jazyk nalezl již velmi záhy. Po mnoho let patří k největším hvězdám soudobé vážné hudby mimo jiné jako jeden z těch, kdo se zasloužili o nebývalé obohacení palety nástrojových zvuků a zvláštních technik. Operu La porta della legge napsal Salvatore Sciarrino v roce S velkým ohlasem byla provedena v divadlech ve Wuppertalu (Německo), Lincoln Centre v New Yorku a v Bogotě. V Ostravě bude uvedena v české premiéře. Opera o třech scénách (cca 75 minut) je určena třem sólistům a je inspirována povídkou Franze Kafky Před zákonem, která byla napsána v prosinci 1914 a je součástí Kafkovy novely Proces. Před zákonem stojí dveřník. Přijde k němu muž z venkova a prosí, aby ho vpustil do zákona. Avšak dveřník řekne, že ho ted vpustit nemůže. Muž uvažuje a pak se zeptá, zda tedy bude smět vstoupit později. Možná, řekne dveřník, teď však ne. Protože brána k zákonu je jako vždy otevřena a dveřník ustoupí stranou, shýbne se ten muž, aby se podíval bránou dovnitř. Když to dveřník zpozoruje, zasměje se a řekne: Jestliže tě to tak láká, zkus tam vejít přes můj zákaz. Ale pamatuj si: Já jsem mocný. A jsem jen nejnižší dveřník. Sál za sálem však stojí dveřníci, jeden mocnější než druhý. Už na třetího z nich se ani já nemohu podívat. Takových nesnází se muž z venkova nenadál; zákon má být přece přístupný každému a vždy, myslí si, ale když se teď pozorněji dívá na dveřníka v kožichu, na jeho špičatý nos, na dlouhé, černé tatarské vousy, rozhodne se, že přeci jen raději počká, až dostane povolení vstoupit. Dveřník mu dá stoličku a dovolí, aby si sedl stranou u dveří. Tam sedí dny a léta Salvatore Sciarrino využil v této povídce cyklickou formu. Sledujeme muže marně čekajícího před branou zákona, čeká před ní až do své smrti. Scéna se opakuje třikrát: poprvé zpívá postavu

27 ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ STRANA 25 muže barytonista John Janssen, ve druhé scéně kontratenorista Gerson Sales, ve třetí zpívají oba dohromady. Roli dveřníka zpívá bas Martin Js.Ohu. Opera byla napsána pro operní dům Wuppertaler Bühnen, který uvedl její premiéru v roce 2009 v režii Johannese Weiganda. V Ostravě vznikne inscenace právě ve spolupráci s tímto divadlem. Mezinárodní orchestr Ostravská banda diriguje Petr Kotík. NODO (New opera Days Ostrava) slouží rozvoji nové opery a poskytne zázemí a prostor pro tvorbu nových operních děl současných skladatelů (včetně mladých skladatelů, jak je tradicí na Ostravských dnech) a bude platformou pro produkci už vytvořených soudobých operních děl, jejichž uvádění je omezeno požadavky a provozem repertoárových operních domů. V prvním bienále NODO bude během tří dnů realizována Euroopera 5 legendárního Johna Cage s osobnostmi, se kterými Cage na této opeře přímo pracoval. Přijedou tak sopranistka Martha Herr a režisér Andrew Culver. Budou uvedena dvě operní díla Salvatora Sciarrina. Kromě už zmíněné opery La porta della legge také Infinito nerro s Katalin Károlyi (mezzosoprán) v hlavní roli. Objednávku na nové operní dílo získal absolvent Janáčkovy konzervatoře, student JAMU František Chaloupka, rodák z Frýdku-Místku, který už dříve zaujal na Ostravských dnech svými kompozicemi pro velký symfonický orchestr. Jeho vůbec první opera se jmenuje Eva a Lilith a autor ji nastuduje se svým DUNAMI Ensemble. Režijní a scénické realizace posledních dvou děl se ujmou Jiří Nekvasil a David Bazika. Je zřejmé, že se Ostrava stala za poslední roky evropskou křižovatkou soudobé hudby a to nejen velkými koncerty symfonické hudby Janáčkovy filharmonie Ostrava a operními produkcemi Národního divadla moravskoslezského, ale i komorními koncerty orchestru Ostravská banda. Nový festival, byť zatím třídenní se čtyřmi operními produkcemi, chce logicky navázat na dramaturgii ostravské opery v uvádění stěžejních operních děl 20. století a doplňovat program bienále nové a experimentální hudby Ostravské dny. Garantem vysoké interpretační kvality je orchestr Ostravská banda. Pořádá Ostravské centrum nové hudby ve spolupráci s Národním divadlem moravskoslezským. Všechny produkce zaznamená Český rozhlas Ostrava. Renáta Spisarová, hudební redakce ČRo Ostrava Joseph Roth: Leviatan Jako odpůrce nacismu se rakouský spisovatel a berlínský žurnalista Joseph Roth ( ) po roce 1933 nevrátil do Německa a žil v Paříži. Joseph Roth psal elegie za staré Rakousko, za mizející středoevropský svět, ale také prorocké dopisy přátelům plné sympatií, povzbuzení i kritičnosti vůči jejich sebeklamům. Když koncem května 1939 Joseph Roth umíral, samozřejmě nemohl tušit, že je tak ušetřen zážitku spjatého s rychlým pádem Francie na počátku druhé světové války. ZASTAVENÍ PRVNÍ: V městečku Progrody žil kdysi obchodník s korály, široko daleko známý svou poctivostí a vybraným, solidním zbožím. Až ze vzdálených vesnic přijížděly venkovanky, pokaždé když potřebovaly nějakou ozdobu pro mimořádné příležitosti. Přijížděly ve svých rozvrzaných bryčkách k proslulému obchodníku s korály Nissenu Piczenikovi obyčejně ve dnech, kdy se konal trh... Novela Leviatan (jejíž začátek vyšel časopisecky roku 1934, celá vyšla až posmrtně v roce 1940) při prvním čtení zaujme důvěrnou znalostí prostředí a typů a především sugestivním líčením vpádu cizího živlu do všedního života venkovských lidí. Pro kupce Nissena Piczenika jsou korály vším, jsou to živé bytosti a on vlastně touží po spojení s nimi v jejich mořském domově. Vášnivá láska k živým korálům, hlídaným Leviatanem, který spravuje oceán, navozuje atmosféru nebezpečí, jemuž hrdinové podlehnou tím spíše, čím spontánněji se zříkají navyklého pořádku. Jde doslova o život: hrozí trest za provinění proti lidským zákonům a konvencím. ZASTAVENÍ DRUHÉ, OSUDOVÝ OKAMŽIK: A obchodník s korály už spřádal plány na příští jaro, když se v sousedních Sučkách událo něco neobvyklého. V tomto městečku si totiž jednoho dne jakýsi muž otevřel obchod s korály. V kraji ho nikdo neznal. Jmenoval se Jenö Lakatoš a pocházel z daleké země, až z Uher. Lakatoš se v Sučkách spřátelil s řezníkem Nikitou Kolchinem a tak dlouho do něho hučel, až ho umluvil, aby si společně otevřeli obchod s korály. Z výkladní skříně zářily bezvadné červené korály. Vážily sice méně než kameny Nissena Piczenika, byly však také levnější. Ceny si mohl každý přečíst ve výloze. A aby kolem ní nikdo neprošel bez povšimnutí, vyhrával v obchodu celý den fonograf. Halasné melodie bylo slyšet ještě i v okolních vesnicích. V Sučkách nemívali nikdy tak velké trhy jako v Progrodách. Přesto a navzdory žním chodili k panu Lakatošovi sedláci. Poslouchali písničky a kupovali levné korály. Vina, kterou si Nissen Piczenik uvědomuje, je v tom, že podléhá ďáblovu pokušení, že zapře své pravé korály, podvádí zákazníky napřed mísením pravého a nepravého (pravdy a lži), pak už jen nepravým zbožím. Nissen Piczenik se spolčil s ďáblem v lidské podobě, začal podvádět nejen své zákazníky, ale také svého Boha. Starozákonní Bůh je přísný, proto Nissen spočívá na dně oceánu vedle Leviatana, starozákonní obludy. Třídílnou četbu na pokračování z novely rakouského spisovatele z překladu Veroniky Pokorné (Leviatan a jiné prózy, MF 1994) připravil Miroslav Stuchl. Petr Turek Český rozhlas 3 Vltava: Četba na pokračování, od vždy v hod.

28 PÁTEČNÍ VEČER STRANA 26 Zahulil, poseděl, popadl hůl... Muzeum F. Šrámka Letošního prvního července uplyne šedesát let od úmrtí Fráni Šrámka ( ). Mnohostrannou tvorbu kdysi tak všeobecně známého a oblíbeného básníka, anarchistického buřiče i lyrického autora snad nejznámější básnické sbírky Splav, dnes už jen sporadicky připomíná filmová adaptace divadelní hry Měsíc nad řekou či román Stříbrný vítr, v roce 1954 rovněž zfilmovaný. Literární historie připomíná Fráňu Šrámka na samém počátku dvacátého století v situaci významného přechodu od symbolistické a dekadentní moderny k nové umělecké tvorbě, vyznávající krásu a sílu bezprostředního přirozeného života. Oceňuje prostotu Šrámkova básnického jazyka, jeho osobitý lyrismus, který oživil nejen poezii, ale i prózu a dramata. A tím Šrámka jako by pohltil čas. V šrámkovsky laděném monotematickém Pátečním večeru se vydáme s mikrofonem redaktora Miloše Doležala a s autorem těchto řádků FOTO TOMÁŠ MAZAL do básníkovy rodné Sobotky, města básníků, ševců a kantorů, jak ji ve svém fejetonu v roce 1937 nazval Karel Čapek. Sobotku a celý líbezný, mírně rozvlněný kraj se zdviženým prstem Humprechtu a romantickým údolím Plakánku si Šrámek zamiloval. Pravidelně vracel se sem Šrámek (až do roku 1938, kdy mu v Sobotce zemřela matka) o prázdninách, s mladou generací ochotníků inscenoval své hry. Po divadelních zkouškách a představeních se často podnikaly společné euforické noční, ba leckdy i časně ranní vycházky za město. Pravidelné Šrámkovy pěší tůry (denně 20 až 30 km) byly pověstné. Vždy však Šrámek směřoval své výlety tak, aby je mohl ukončit na soboteckém hřbitově. Bylo mu při tom jako po srdci by dlouze smyčcem táh. A tak i my navštívíme při rozhlasovém putování básníkovým krajem sobotecký hřbitov, kde je nejen hrob Šrámkův, ale i hrob bohémského básníka, herce Václava Šolce. Ještě než vejdeme do místa bezpočtukrát Šrámkem frekventovaného, údolí Plakánku, spočineme u studánky zvané Roubenka, místa častého básníkova zastavení. Šrámka si tu připomenem několika lyrickými verši a pak si spolu s ním povzdechneme: Je to moc veliká krása, ale zároveň je to k vytí, srdce na tom uplouvá do nesmírné tesknoty. Na soboteckém náměstí Míru, hned vedle rodného domu Šrámka (na kterém je dnes umístěna Šrámkova busta) se v domě čp.3 nachází Muzeum a archív Fráni Šrámka. Pozoruhodnou expozici vytváří pracovna a obývací pokoj básníkova pražského bytu, přestěhovaný po jeho smrti. Časem a užíváním omšelý, prostý interiér bytu mé své neopakovatelné kouzlo. Dalo by se říci, že Šrámek je někde poblíž. Ve skříni klobouk, hůl, vázanka jen vydat se na cestu. V těchto prostorách velmi zasvěceně a s láskou o Šrámkovi do rozhlasového mikrofonu hovoří bývalá pracovnice muzea i středoškolský profesor a publicista Aleš Fetters. Ve svém vývoji se již od poloviny třicátých let minulého století Šrámek odklání od politické vřavy světa, stahuje se do ústraní, nenápadnosti, k lidové prostotě venkova. Básník sám poznává, co je pro něj důležité: Někdy jdeme pod praporem, někdy jenom za snem. F. X. Šalda v roce 1928 ve stati Fráňa Šrámek čili jak konzervovati meruňky tvrdě dotýká se básníkova díla oněch let, ale nakonec uznává: Šrámek jako osobnost literární je jistě zjev hodný úcty i lásky, básník opravdový a čestný, který vykonal svým dílem, čeho od něj žádala doba. Šrámkova Jarního poutníka ze sbírky Splav nám připomene písničkář Vladimír Veit. Tuto křehkou báseň citlivě zhudebnil a již několik let má ve svém repertoáru. V době nacistické okupace nevycházel Šrámek ze svého bytu na Smíchově, aby neviděl v ulicích milované Prahy německé uniformy. Zesláblý, v roce 1946 jmenován národním umělcem, po dlouhé nemoci umírá v roce 1952 stranou všeho společenského dění. Vltavským Pátečním večerem se pokoušíme přiblížit Šrámka poněkud jiným způsobem, než jen rozšířením čítankového hesla. Pro poznání básníka nutno z kočičí dlažby náměstí odečítat poztrácená slova, z halasu soboteckého hostince rozpoznávat barvité hlasy, vstoupit do protaženého stínu rázovitého chodce, napít se chladivé vody lesní studánky. Z toho všeho básník je utkán. Tomáš Mazal

29 ČAJOVNA STRANA 27 V FOTO MARTIN KÁMEN La Chia v klidnějších vodách aneb S Vladivojnou v kuchyni V Čajovně 16. června se budete moci virtuálně projít po malém domácím podkrovním studiu Vladivojny La Chia, kterou asi znáte jako zpěvačku a také jako autorku Čajoven z Ostravy. Kvůli skoseným stěnám je tu vše tak nějak uprostřed. Nacházíme a prohlížíme si aparáty, bedny, kytary, baskytary, trsátka, klávesy, saxofon, pár etnických nástrojů, mikrofony, počítače, software, paruky, kostýmy, kozačky, cédéčka a třeba i sbírku komiksových panáčků z dětství i z nedávné doby. Pak si sedneme do kuchyně a povídáme. Zde je malá ochutnávka: Hudba k filmu Nevinnost ti přinesla užší nominaci na Českého lva. Rok 2011 byl pro tebe asi hodně bohatý. Začalo to v lednu, kdy byla premiéra Nevinnosti a na konci ledna pak vyšel na cédéčku soundtrack. A potom jsem pracovala na své druhé sólové desce Bohémy, která byla vydána 17. listopadu spolu s knížkou Vladibajek s ilustracemi. S režisérem filmu Nevinnost Janem Hřebejkem jste se už znali nebo tě oslovil jako neznámou? Zjistila jsem, že Honza znal moje desky se skupinou Banana a v podstatě byl asi fanoušek. Ale nejvíc ho prý uchvátila první sólová deska Tajemství lotopu. Napsal mi mail, že ve svém novém filmu cítí podobnou atmosféru, jestli by z toho něco mohl použít. Já jsem mu navrhla, že bych udělala úplně nový materiál. Souhlasil. A udělal dobře. Byla to odlišná práce v porovnání s přípravou vlastní desky? Vlastně asi ani tolik ne. Honza chtěl, aby to bylo v přirozeném písničkovém duchu. Obojí dělám v domácím studiu jako demáče, pokud možno už co nejhotovější, které pak jen dotvoříme v profesionálním studiu. Na rozdíl od alba tady bylo víc instrumentálek, bylo to takové meditativnější. Čím je album Bohémy jiné od předchozí tvorby? S Bananou se to nedá moc srovnávat, protože tam jsme dělali ten materiál s klukama ve zkušebně. Dohromady, vzájemně jsme se inspirovali. A bylo to všechno hodně nahlas. Tady jsem sama, je to v intimní atmosféře. Nedovedu si představit, že bych vzala zboostrovanou kytaru, když nemám za sebou bubny, a přes sluchátka bych tady něco křičela. Na druhé straně cítím, že to expresivnější období zase jednou přijde! Já jsem se z té exprese dostala do nějakých klidnějších vod, objevila jsem obrovskou hlubinu nových věcí, se kterými si člověk může hrát. Bohémy jsou hodně o textech. Jsou tam i zhudebněné básně od Lucky Paulové, protože se mi strašně líbila její sbírka Paměť zrcadla. Ona mi ještě na oplátku otextovala Černou vdovu. Moje texty vznikají postupně. Už teď mám vlastně neplánovaně hotové texty i hudbu na další desku! Jak byly v únoru ty největší mrazy, tak jsem napsala jedenáct nových textů. Jindy mi trvá půl roku napsat čtyři. Takže ta příští bude taky hodně o textech. Součástí cédéčka je knížka Vladibajek a ilustrací k nim. Bajky vznikaly hodně dlouhé období, asi od roku Když jsem cítila určitou atmosféru, tak jsem si sedla a napsala jsem tu bajku hrozně rychle. V tom okamžiku ze mě hovoří spíš nějaké podvědomí. Po měsíci, dvou nebo po půl roce si k tomu znova

30 OSOBNOST STRANA 28 sednu a upravím to do nějaké formy, abych cítila, že to něco sdělí, že tomu sama já rozumím. Podobně to mám i s komiksy nebo s kresbou. Mám pocit, že nejryzejší věci vznikají, když se snažím mozek vypnout a nechat pracovat jenom fantazii s podvědomím. Jaké jsou hlavní linie tvé výtvarné tvorby? Jedna je malování, maluju olejem na plátno, tady funguju taky hodně na tom konceptu podvědomí, nerada si připravuju návrhy. Člověk pak ale čeká třeba 14 dní, než něco pořádně zaschne, aby do toho mohl zase vkročit. Druhá linie je kresba, ta je zase hodně rychlá. Teď jsem se zamilovala do akvarelu barevných tuší. Baví mě, že to, co už uděláte, nemůžete vzít zpátky. S tím olejem se ještě relativně něco dá přemalovat, ale ne. Tematicky tam mám pořád zvířata, postavy, hlavně lidi. Tedy, vypadá to jako člověk, občas. Proč tam není ani jeden hranatý tvar, všechno je hodně, až extrémně zaoblené? No, to je přesně ono, já mám hrozně ráda organické tvary. I v malbách se mi skoro vůbec neobjevují pravé úhly a ostré hrany. Z nich mám úzkost. Četla jsem v jedné knížce takovou teorii, že lidi pocházejí z rostlin. Ta mě fascinovala. Pro mě není důležité, jestli je to pravda nebo ne, ale přijde mi to fascinující. Takže mám hodně prací, kdy něco vyrůstá z květináče nebo kdy naopak rostou květiny z rukou třeba na obalu alba Jungle se skupinou Banana. Sedíme v kuchyni, vaří taky Vladivojna? Jo..., občas vařím. Já vařím dobře, ale spíš minutky, že bych vařila něco dvě hodiny, to se mi asi ještě nepovedlo. Aleš Opekar Český rozhlas 3 Vltava: Čajovna S Vladivojnou v kuchyni, , hod. Vladivojna La Chia připravuje Čajovny z Ostravy každý poslední pátek v měsíci. Vltavský pořad Čajovna letos slaví 10 let. Hvorostovsky oslaví své abrahámoviny v Krumlově Mezinárodně uznávaný ruský barytonista Dmitri Hvorostovsky zahájí v pátek 20. července svým pěveckým recitálem 21. mezinárodní hudební festival Český Krumlov. Za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu řízeného Konstantinem Orbelianem přednese v Pivovarské zahradě árie, operní scény a písně Vincenza Belliniho, Georgese Bizeta, Antona Rubinsteina, Giuseppa Verdiho a dalších. Nedávno vyznamenaný časopiseckou cenou Opera News Awards, rodák ze sibiřského Krasnojarsku, oslaví letos v polovině října své padesátiny, a to je jistě chvíle pro bilancování jeho dosavadní zářivé umělecké kariéry. V roce 1989 zvítězil v prestižní světové soutěži v Cardiffu, kde byl přemožitelem velšského barda Bryna Terfela. Ve finále bezchybně interpretoval Rodrigovu árii Per me giunto z Verdiho Dona Carlose a to nakonec v tvrdé mezinárodní konkurenci rozhodlo. Od počátku své kariéry je ceněn pro robustní zvuk kultivovaného hlasu, muzikalitu, bezešvé legato a mužně soustředěný výraz. Západní debut v Nice Hvorostovskému vynesl angažmá v předních operních domech po celém světě včetně londýnské Královské opery v Covent Garden, newyorské Metropolitní opery, pařížské Národní opery, Bavorské státní opery, milánské La Scaly, Vídeňské státní opery nebo chicagské Lyrické opery. Hvorostovsky je rovněž pravidelným hostem renomovaných mezinárodních hudebních festivalů a obdivovaným recitálovým pěvcem, který je vítán v prestižních koncertních síních od Dálného východu až po Jižní Ameriku. Při svých koncertních vystoupeních spolupracuje Hvorostovsky často s předními světovými orchestry pod vedením dirigentů zvučných jmen, jakými jsou například James Levine, Claudio Abbado, Lorin Maazel, Zubin Mehta, Jurij Těrmikanov nebo Valery Gergiev. Dmitri Hvorostovsky si nadále udržuje silné vazby na své rodné Rusko, jako první operní pěvec v historii vystoupil například na legendárním galakoncertu na moskevském Rudém náměstí a v Moskvě pořádá také koncertní sérii Dmitri Hvorostovsky a jeho přátelé, v rámci níž se po jeho boku představily pěvkyně Renée Fleming, Sumi Jo nebo Sondra Radvanovsky. V České republice se Dmitri Hvorostovsky představil s velkým úspěchem v minulosti již několikrát, a to jak na operních a písňových recitálech, tak ve speciálním představení opery Evžen Oněgin ve Státní opeře Praha v roce Naposledy vystoupil Hvorostovsky v našem hlavním městě 27. srpna 2010 na festivalu Dvořákova Praha, kdy v Rudolfinu zazněly v jeho podání za klavírního doprovodu Ilji Ivariho písně Petra Iljiče Čajkovského. Čeští diváci se s ním však budou moci letos setkat ještě jednou, protože bude 8. prosince účinkovat jako Renato v Maškarním plesu při přenosu z Metropolitní opery do kin v rámci The Met: Live in HD s Season. U příležitosti předání ceny Opera News Award 30. dubna letošního roku o něm přední newyorská

31 ROZHLASOVÁ HRA STRANA 29 kritička Louise Guintherová napsala: Barytonistovou ochrannou známkou jsou stříbrná hříva, tmavý intenzivní pohled a široká ramena, z nichž vyzařuje sex-appeal. Ale nalezneme tu i jistou neprobádanou vznešenost v jeho chůzi, vzezření vrozené důstojnosti, autority a pýchy, které doplňují komplexnost jeho osobnosti, stejně jako hudební instinkt a elegantní smysl pro zpěvní linku pozvedají jeho už tak nádherný pěvecký materiál ještě na vyšší úroveň. Je to svrchovaně sebejistý umělec, který se může pyšnit technickým mistrovstvím, z něhož vyrůstá mocné legato podpořené fenomenální dechovou kontrolou. Při jeho velice oslavovaném debutu v Metropolitní opeře v roce 1995, kdy ztvárnil knížete Jeleckého v Pikové dámě, nechal Hvorostovskij obecenstvo téměř dýchat za sebe, když vzbuzoval obdiv při dlouhých, smyslných frazích, jimiž tvaroval Čajkovského vášnivou melodii. Hvorostovsky si dobyl srdce posluchačů Metropolitní opery už v mládí i jako Valentin z Gounodova Fausta, postupně dorůstal do přísně důstojného Germonta, vroucího hraběte Luny, mocného Renata z Maškarního plesu či světem utrápeného Simona Boccanegry. Jinde byl oslavován jako senzační Rigoletto a není bez zajímavosti, že v Českém Krumlově uslyšíme v jeho podání slavnou árii Cortigiani vil razza dannata. Přes všechna tato verdiovská vítězství zůstává rodný ruský repertoár pro jeho sametový baryton základním lyrickým výrazem, který dokáže rozvinout do plné, zářivé slávy. Ženské osazenstvo krumlovského koncertu se může těšit, že v jeho podání zazní v přídavcích i ruská píseň Oči čornyje, která nechá posluchačům poznat temné hlubiny vášnivé lásky. Český rozhlas 3 Vltava: Přímý přenos z MHF Český Krumlov, pátek v hod. Ivan Ruml CO TRVÁ MINUTU NEBO DVĚ? TŘEBA ROZHLASOVÁ HRA V únoru letošního roku jsme na půdě Českého rozhlasu začali natáčet minutové hry. Dramatické útvary s velmi krátkou stopáží bude od září v různých časech vysílat Vltava, každý týden zařadí tři premiéry. Některé možná následně zájemci uslyší i na jiných veřejnoprávních rozhlasových stanicích a všechny je pak najdou na stránce minutovehry.cz, která odstartuje ve stejnou dobu. Jako bonus budou moci návštěvníci zmíněného webu svým hlasováním ovlivnit, které kusy se znovu objeví v éteru. Formát mini her není nový, například na půdě Deutschlandradio Kultur vznikají řadu let. V českém prostředí s pravidelnou výrobou doposud nebyly žádné zkušenosti. S návrhem na ni loni přišla autorka tohoto článku. Její projekt ihned podpořil grantem generální ředitel ČRo Peter Duhan. Dva úvodní cykly napsali prozaik Miloš Urban a filmový scenárista, režisér a dokumentarista Robert Sedláček. O realizaci Urbanových, někdy lehce absurdních textů se postarali režisérka Natália Deáková a hudební režisér Ladislav Železný. Natáčeli je nejen ve studiu, ale třeba také v klubu Divadla na Vinohradech. Jednu z rolí ztvárnila herečka Jiřina Jirásková, která představovala starou babiznu-čarodějnici. Robert Sedláček své hříčky režíroval sám ve spolupráci se skladatelem Michalem Ratajem a herci Ondřejem Vetchým, Jaromírem Dulavou, Martinem Fingerem či Petrou Špalkovou. Životní situace, v nichž se možná leckdo na moment pozná, event. někoho ze svého okolí, se občas odehrávají na ulici a silnici, takže se také částečně natáčelo venku. V březnu projekt pokračoval fantaskními miniaturami Davida Drábka, v nichž v režii Aleše Vrzáka promlouvají vycpaná zvířata. Zahráli si je Pavla Tomicová, Andrea Elsnerová, Jan Vondráček a David Novotný, ke zdárnému výsledku opět velkou měrou přispěl Ladislav Železný. Mezitím vytvořila svou sérii dramaturgyně brněnského Divadla Reduta Dora Viceníková. Jejím minipříběhům, v nichž jde především o vztahy mezi muži a ženami v podání Dany Černé, Lukáše Hlavicy, Báry Hrzánové a Radka Holuba, vtiskla finální zvukovou podobu režisérka Hana Kofránková. Jednu z her Vltava představila už na konci dubna v rámci svých Skleněných dnů. Dílko nazvané Skleněné peklo (z pera pisatelky tohoto článku) o vánočních ozdobách a chlípném stromku se zřejmě dočká reprízy také na Štědrý den. Mezi dalšími autory jsou dokumentaristka Hana Železná, dramaturgyně Činoherního studia v Ústí nad Labem Johana Součková, komentátor Hospodářských novin Jindřich Šídlo, televizní scenáristka Hana Roguljič, dramatička Tereza Semotamová nebo dramatik Roman Sikora. S posledními třemi jmenovanými spolupracuje brněnské studio Českého rozhlasu, kde se přípravám věnuje zejména dramaturgyně Hana Hložková. Kateřina Rathouská

32 SPECIÁLNÍ PROJEKT STRANA 30 DEN FOTO WIKIPEDIA.ORG NA VLTAVĚ Secese je snad poslední z univerzálních slohů, které výrazně ovlivnily životní způsob celé společnosti. U nás říkáme secese, v Německu a Rakousku je to Jugendstil, Francouzi mají Art Nouveau a Anglie a Spojené státy zase Modern Style. Toto původně protestní hnutí proti historismu a eklekticismu 19. století se vyvinulo jako proces konvergence protikladů soudobého naturalismu a idealistického romantismu a symbolismu. O secesi hovoříme především ve výtvarném umění a architektuře. Opatrně se tento termín objevuje i v souvislosti s hudební kulturou a literaturou tam se však nositeli secesního slohu staly proudy označované jako symbolismus a dekadence. I tam se projevuje to, co vytváří hlavní rysy výtvarné secese: ornamentálnost, lineárnost, plošnost, záliba v lomených barvách, plynulá vlnící se křivka, která vyvolává dojem nenásilného pohybu v ploše, a stylizace. Secese je nakročení k modernímu umění 20. století a jejími tvůrci a hlavními představiteli ve výtvarné oblasti jsou u nás Alfons Mucha, Jan Preisler, Vojtěch Pressig a František Bílek. K nejznámějším a nejtypičtějším představitelům secese pak patří Gustav Klimt, významný rakouský malíř, žijící převážně ve Vídni. Klimt má jako celá řada Vídeňanů a Rakušanů české kořeny: jeho otcem byl Ernst Klimt, zlatník a rytec z Travčic u Litoměřic. Jeho obrazy jsou u nás zastoupeny v Národní galerii v Praze a Galerii výtvarného umění v Ostravě, spolu s bratrem Ernstem se podílel na výzdobě divadla v Karlových Varech. A tak vznikl nápad připojit se k oslavám našich sousedů Dnem secese na Vltavě, který by byl věnovaný jak Gustavu Klimtovi, tak jeho českým uměleckým současníkům. Za Klimtem do Vídně se ve Víkendové příloze stanice Vltava vypraví Jiří Kamen a Eliška Závodná, aby zmapovali především celou řadu výstav, v jejich rámci rakouská metropole v letošním roce prezentuje snad všechna dostupná Klimtova díla. Jedno z nich je však dostupné téměř nepřetržitě: slavný Beethovenův vlys (Beeethoven-Fries) v Domě secese na Friedrichstrasse. Toto monumentální dílo je dlouhé přes 30 metrů, Klimt se tu nechal inspirovat Beethovenovou 9. symfonií a instaloval vlys pro 14. výstavu Sdružení výtvarných umělců rakouské secese, která se konala roku A nebyl to jenom Klimt, koho hudba (a zároveň titánská velikost) fascinovala. Pro českou literaturu doby secese, respektive symbolismu a dekadence, je kult hudby charakteristický. Také její tvůrci nežili ve vzduchoprázdnu přinejmenším tvořili v ovzduší secesní kultury, obklopovali se ve svém soukromí jejími zdobivými plody, jejich díla byla vydávána v secesní grafické úpravě a žila v prostředí secesní architektury příkladem je Obecní dům v Praze. Zdá se být nepravděpodobné, že by tyto skutečnosti neovlivnily samostatnou hudební tvorbu. Nejvýraznějšími představiteli české hudby byli ve zmíněném období Josef Suk, Vítězslav Novák, Otakar Ostrčil, ale také Rudolf Karel, Otakar Zich nebo Josef Bohuslav Foerster. (Janáček se zdá ze všech uvedených kritérií vymykat.) V Praze oněch let zněla díla Gustava Mahlera a zajisté také ne bez poznání místního kulturního ovzduší tu žil a tvořil Alexander Zemlinsky, který v Praze napsal Obecní dům v Praze roku 1922 svou Lyrickou symfonii a o rok dříve uvedl Schönbergovy Písně z Gurre. Obě díla připomene odpolední koncert, v Promenádním koncertě zazní i díla Oskara Nedbala a Josefa Suka, jehož Fantazii pro housle g moll uvede raní pořad Sólo pro Pamelu Frankovou. V odpolední Euphonii se Vlasta Reittererová zamyslí nad hudbou české secese a večer bude patřit Foerstrově opeře Eva. Skladatel ji zkomponoval podle dramatu Gabriely Preissové Gazdina roba a dílo je typickým příkladem operního realizmu a secese přelomu 19. a 20. století. Premiéra byla 1. ledna 1899 v pražském Národním divadle pod taktovkou dirigenta Adolfa Čecha. Ze zlatého fondu Českého rozhlasu jsme vybrali nahrávku z prosince 1948, kdy hlavní role ztvárnili sopranistka Ludmila Červinková (Eva) a tenorista Beno Blachut (Mánek), za dirigentský pult Symfonického orchestr Pražského rozhlasu vystoupil Karel Nedbal. Český rozhlas 3 Vltava: 14. července 2012 Jana Vašatová

33 VIZITKA STRANA 31 PŘEDSTAVUJÍ SE DRAMATURGOVÉ ČESKÉHO ROZHLASU 3 VLTAVA Hudební dramaturg zodpovídá šéfredaktorovi stanice za kvalitu hudebního vysílání. To je v kostce pracovní zátočina hudebního dramaturga na stanici Vltava. Ale aby to nebylo tak lakonické, vybral jsem pro dokreslení několik ukázek z konkrétní dramaturgické agendy, většinou mailové. Hezký den, tak dnes mi přišla zpráva, že přenos, záznam i všechny další natáčecí aktivity byly ze strany paní Uchidy zamítnuty a paní Kožená toto přání respektuje. Takže mne to opravdu moc mrzí, ale záznam koncertu není možný. Taková zpráva naštěstí nepřichází často a samozřejmě nepotěší. Když si Vltava vysní, že by ráda v přímém přenosu anebo ze záznamu odvysílala nějaký koncert, znamená to zařadit ho do dramaturgického plánu, navrhnout interpretům finanční částku za vysílací práva (většinou jak pro české vysílání, tak i pro šíření záznamu v rámci Evropské vysílací unie) a čekat na zprávu z produkce, která interprety kontaktuje. Jde o cca koncertů ročně. Ve většině případů i když někdy bývá vyjednávání docela napínavé slaví rozhlas a jeho posluchači úspěch, v případě letošního pražskojarního recitálu mezzosopranistky Magdaleny Kožené a klavíristky Mitsuko Uchida bohužel ne. Několikaměsíční čekání skončilo necelých 10 dnů před plánovaným přímým přenosem bohužel negativní zprávou. K práci dramaturga ale kromě vybírání koncertů pro vysílání patří plánovaní tzv. studiové výroby = co by bylo dobré nahrát pro rozsáhlý hudební archiv Českého rozhlasu. Jde o to sledovat pozoruhodné interprety, ale zároveň hlídat, aby se pořád nenahrávalo totéž. Aby se spíš zaplňovala bílá místa, k nimž patří třeba hudba Vojtěcha Jírovce nebo Jana Ladislava Dusíka, ale také Jana Nováka, Karla Husy, Viktora Kalabise či Jiřího Herolda. Příští koncert uděláme v hornických prostorách, asi v původní řetízkárně dolu Michal. Co na to říkáš? Tak na jaře, až se oteplí. (A rozhovory k tomu s bývalými horníky...) Zprávy od ostravské kolegyně Renáty Spisarové, ty potěší prakticky bez výjimek vždy. Tahle přišla loni na podzim po úspěšném přenosu z věznice v Ostravě Heřmanicích, kde hrál Janáčkův komorní orchestr, ale zapojil se také sbor vězňů. (Už předtím R. Spisarová zorganizovala přenos z romského ghetta, do nového roku 2012 vskočila organizujíc přímý přenos Věci Makropulos z ostravské opery a během únorového odpočinku v New Yorku natočila vzpomínky Veroniky a Igora Firkušných na svého slavného otce Rudolfa.) Mimochodem pořádání a vysílání koncertů v neobvyklých prostředích, to je jedno z přání šéfredaktora Vltavy Lukáše Hurníka. V roce 2011 se tak kromě koncertu z věznice podařilo odvysílat třeba ještě koncert z rodné světničky Bohuslava Martinů (na věži poličského Kostela sv. Jakuba), mimořádný přenos ze zákulisí Národního divadla

34 VIZITKA STRANA 32 PŘESTAŇTE PROPAGOVAT MAHLERA! při premiéře nového nastudování Jakobína anebo sérii koncertů ve dnech 170. výročí narození Antonína Dvořáka: Pražský filharmonický sbor zpíval v Lužanech Lužanskou mši, Richard Novák přednesl v kapli sychrovského zámku Dvořákovy Biblické písně (na varhany, které kdysi rozezníval sám Dvořák, hrála Irena Chřibková), Bennewitzovo kvarteto hrálo nejslavnějšího českého skladatele v jeho rodném domku v Nelahozevsi a Vltava spolupořádala i koncert ve Dvořákově Památníku na Vysoké u Příbrami. V současnosti jsme všichni zvědaví, jestli se koncem června podaří uskutečnit přenos, který tu ještě nebyl: od podzemního jezírka v krušnohorských štolách... Spolu s kolegy z Redakce vážné hudby se dramaturgicky řeší také výročí hudebních skladatelů a interpretů. Loni se ve velkém slavil Gustav Mahler, Antonín Dvořák nebo 100. ročník Wagnerova Bayreuthu. V letošním roce jsme na Vltavě připomněli výročí Františka Škroupa, Rudolfa Firkušného, Jaroslava Ježka, Zdeňka Lišky, Miloše Sádla, Otakara Jeremiáše, tradičně Mozartovy i Bachovy narozeniny, chystáme se na Den s Debussym v srpnu a Johnem Cagem v září, připomeneme 2 a čtvrt století Mozartova Dona Giovanniho... Jak ukazují následující řádky, ne vždy je ohlas tak docela pozitivní. Ale to je riziko podnikání. Dnes ve večerních hodinách jste hráli Mahlerovu 10. symfonii (Gustav Mahler): Je to hudba vyvolávající bohužel sexuální žádosti nic vznešeného, vykupujícího, čistého! Žádám Vás: přestaňte propagovat Mahlera! Jsou zde opravdu čistí a hodnotní autoři: Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, a hlav. Petr Kadlec Beethoven (Schubert, Händel, Chopin ani Čajkovskij není špatný naopak Le Clair, Liszt o těch by se mělo mluvit a o jejich výročí ne o slizkém Mahlerovi. FOTO TOMÁŠ VODŇANSKÝ V Českém rozhlase jsem začal působit (tehdy ještě externě) v roce 2002 vybíral jsem hudbu pro ranní Mozaiku, připravoval publicistické pořady (Slovo o hudbě, CD Laser), příležitostně moderoval. Vystudoval jsem hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde pokračiji v doktorském studiu. A jednou snad dopíši dizertaci věnovanou závěrečné životní etapě dirigenta Karla Ančerla v kanadském Torontu. Léta byla věnována také spolupráci s Českou filharmonií výstavy o dirigentech Václavu Talichovi, Rafaelu Kubelíkovi a Karlu Ančerlovi, hlavně však hudebně vzdělávací projekty (například cyklus koncertů pro studenty Čtyři kroky do nového světa). Na nich v současnosti spolupracuji s dirigentem Markem Ivanovićem a se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK či Komorní filharmonií Pardubice. Od října 2009 jsem v Českém rozhlase zaměstnán a v současnosti se věnuji hudební dramaturgii vltavského vysílání. Petr Kadlec PPřání editora tohoto listu, abych představil svou profesi, mě vehnalo do podobných rozpaků, jaké jsem zažíval, když jsem se ještě za studií snažil například během autostopu vysvětlit řidiči náklaďáku, co obnáší studovat teatrologii. Použít český název oboru divadelní věda jsem se už vůbec neodvážil. Moje víc jak dvacetiletá zkušenost s vlastní profesí mě naučila, že její existenci si diváci, potažmo posluchači uvědomí v případě

35 VIZITKA STRANA 33 CO VLASTNĚ DĚLÁŠ? VYBÍRÁM REPERTOÁR. nějakého maléru. Pokud vše běží jak má, nebo se dokonce ta která produkce líbí, má tento úspěch řadu jiných otců. Jinak většině lidí připadá naše profese poněkud obskurní. Prostá odpověď na otázku co vlastně děláš vybírám repertoár je nedostačující a bývá žádáno upřesnění. Obávám se, že tomu tak bude i v tomto případě. A přece by to bylo tak prosté sestavuji program vysílání, tedy jeho slovesné části, tečka. Pravda je ale taková, že takhle jednoduché to opravdu není. Minimálně proto, že výběr je limitován nebo určován řadou faktorů. Pozice slovesného dramaturga obsahuje v sobě několik složek. Poměrně výrazná je koordinační a administrativní funkce. Proto nejdůležitějším faktorem při mé práci jsou mí spolupracovníci, z jejichž nápadů a návrhů se program realizuje a sestavuje. A musím říct, že na ně mám velké štěstí, ať už jsou to redaktoři nebo produkční a programoví pracovníci. S redaktory jste se měli možnost už seznámit. Z té druhé skupiny musím jmenovat alespoň Jarmilu Kratochvílovou, vedoucí programového centra, bez jejíž pomoci si praktické sestavování programu neumím představit. Dalším určujícím faktorem je vysílací schéma, ustálené letitou praxí a zkušeností, s jehož inovacemi je třeba zacházet s invencí a zároveň uvážlivě. I když se svým kolegou, hudebním dramaturgem Petrem Kadlecem, máme často na starosti právě vybočení z daných kolejí tvorbu zvláštních schémat, programových změn, které provázejí svátky jako jsou Vánoce, Velikonoce, státní svátky a důležitá kulturní výročí. Právě v tomto čísle avizujeme změny, které pravidelně provází letní vysílání. Martin Velíšek Smutnou příležitostí k podobným změnám jsou úmrtí významných osobností. Samozřejmě nejmilejší částí mojí práce je příprava jednotlivých pořadů. Především jsou to rozhlasové hry, s jejichž dramaturgií jsem v rozhlase začínal. Vedle toho mám dramaturgicky na starosti programové řady Páteční večer, Výročí týdne, FOTO TOMÁŠ VODŇANSKÝ Půlnoc a desetiminutové pořady věnované každoročně jednotlivým světovým kulturním oblastem letos tuto řadu představuje Severský rok. Do Českého rozhlasu jsem nastoupil v roce 2005, do tehdejší Redakce her a dokumentu. V témže roce jsem se stal jejím vedoucím. Měl jsem za sebou praxi dramaturga několika divadel. Nejdříve to bylo Divadlo Petra Bezruče v Ostravě, kam jsem z rodné Prahy odjel bezprostředně po absolvování Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v roce V roce 1988 jsem se vrátil a začal pracovat jako dramaturg Divadla pod Palmovkou, kde jsem se podílel na většině inscenací, které zde do roku 2002 vznikly: například Peer Gynt (H. Ibsen) Kočka na kolejích (J. Topol), Idiot ( F.M. Dostojevskij), Návrat domů (H. Pinter), Platonov (A. P.Čechov), Výstřely na Broadwayi (W. Allen), Amadeus (P. Shaffer). V letech 2003 a 2004 jsem byl v angažmá jako dramaturg Klicperova divadla v Hradci Králové. Kooperoval jsem například na inscenacích Já je někdo jiný, Návrat staré dámy, Akvabely, Konec dobrý, všechno dobré, Petrolejové Lampy, Macbeth. Jako hostující dramturg jsem spolupracoval s Národním divadlem Moravskoslezským, Moravským divadlem Olomouc, s pražským Divadlem v Řeznické. V posledních letech jsem intenzivně spolupracoval s Divadlem na Vinohradech. Jsem autorem řady úprav divadelních her jak pro divadla, tak pro rozhlas a také několika dramatizací. Martin Velíšek

autor in magazín OSA nejen pro autory

autor in magazín OSA nejen pro autory autor in magazín OSA nejen pro autory 2015 1 Aneta Langerová Lena Yellow V + W 110 let Partnerství OSA 2014 Zrušení daně Kolik stojí hudba? Vzpomínka na Petra Hapku Klavír Daniel Wiesner, Karel Růžička,

Více

12/2011 ROČNÍK 20 (14) Nade vším vítězí láska O Jarmile Synkové 8 a 20. 19. konference Člověk a média 12. www.focolare.cz. Pf 2012

12/2011 ROČNÍK 20 (14) Nade vším vítězí láska O Jarmile Synkové 8 a 20. 19. konference Člověk a média 12. www.focolare.cz. Pf 2012 12/2011 ROČNÍK 20 (14) Nade vším vítězí láska O Jarmile Synkové 8 a 20 Mezináboženské setkání v Assisi 4 19. konference Člověk a média 12 Uršula Pospíšilová a její vzpomínky 6 Pf 2012 www.focolare.cz PRO

Více

Herec je vlastně natvrdlý tvor

Herec je vlastně natvrdlý tvor @ 83. Zprav daj Jiráskova Hronova pátek 9.8.2013 : 7 Herec je vlastně natvrdlý tvor Rozhovor s lektory semináře HT jako Herecká tvorba Hanou Frankovou a Janem Hniličkou Před několika lety jsem na přehlídce

Více

KRAJEM svatého ANTONÍNKA

KRAJEM svatého ANTONÍNKA KRAJEM svatého ANTONÍNKA ČASOPIS OSTROŽSKA A HORŇÁCKA Cena 20 Kč LISTOPAD - PROSINEC 2009 UVNITŘ: PODROBNÝ PŘEHLED AKCÍ AŽ DO VÁNOC UVNITŘ: PODROBNÝ PŘEHLED AKCÍ AŽ DO VÁNOC VESELÍ NAD MORAVOU VELKÁ NAD

Více

Když máj střídá apríl a (nejen) v Poděbradech panuje letní pohoda

Když máj střídá apríl a (nejen) v Poděbradech panuje letní pohoda 10. května 2012 Ročník 21 Číslo 10 Cena 9 Kč 104. lázeňská sezona úspěšně zahájena Start další lázeňské sezony provázelo takřka letní počasí a také fotografové Poděbradských novin 2 Nadjezd v Koutecké:

Více

Nemusíme se bát. Možná udělám ještě. Hamleta. sobota neděle pondělí úterý středa čtvrtek

Nemusíme se bát. Možná udělám ještě. Hamleta. sobota neděle pondělí úterý středa čtvrtek sobota neděle pondělí úterý středa čtvrtek ZPRAVODAJ 3 U příležitosti 61. loutkářské Chrudimi. Toto číslo vyšlo v pondělí 2. 7. 2012. Nemusíme se bát Možná udělám ještě Tak se nám to hezky rozjelo. Máme

Více

Minor. Scéna hlavního města Prahy

Minor. Scéna hlavního města Prahy Minor Scéna hlavního města Prahy výroční zpráva za rok 2014 1 1. Poslání koncepce, status Divadlo minor, bývalé Ústřední loutkové divadlo, jehož ředitelem je od 1. října 1998 Ing. Zdenek Pecháček, prošlo

Více

Lze se o kýči seriózně bavit?

Lze se o kýči seriózně bavit? Zpravodaj p r o duchovní hudbu Lze se o kýči seriózně bavit? Nad knihou Tomáše Kulky I Pokračujeme v seriálu o kýči, který jsme začali v minulém čísle textem Přemysla Ruta. Následující díly budou jen vydatným

Více

dějiny vlastně neznáme

dějiny vlastně neznáme rozhovor s ludvíkem kavínem str. 8 koláž o chartě čili chartáž str. 10 alena fialová: komunismus jako omyl v samizdatové tvorbě autorů 70. let str. 12 vladislav reisinger: původní chaos str. 14 próza petra

Více

10. Hudba 20. století 10.1. Charakteristika doby

10. Hudba 20. století 10.1. Charakteristika doby 10. Hudba 20. století 10.1. Charakteristika doby Popsat a vysvětlit 20. století v jedné kapitole je prakticky nemožné. Byla to doba prudkých změn a převratných událostí. Představme si tedy, že století

Více

Budějcká mafie. 1 /únor 2011. z d a r m a www.vednemesicnik.cz vednemesicnik@centrum.cz

Budějcká mafie. 1 /únor 2011. z d a r m a www.vednemesicnik.cz vednemesicnik@centrum.cz z d a r m a www.vednemesicnik.cz vednemesicnik@centrum.cz 1 /únor 2011 Vážení čtenáři, cenzura internetu a vesměs všech médií není, jak jsme si donedávna mysleli, jen záležitostí Kuby, Číny, Severní Korey

Více

Milí p átelé, salesiánky a salesiáni spolupracovníci Milí spolupracovníci Osvobodit se od dvanácti mylných p edstav o odpušt

Milí p átelé, salesiánky a salesiáni spolupracovníci Milí spolupracovníci Osvobodit se od dvanácti mylných p edstav o odpušt 113 5. 4. 2011 Milí přátelé, salesiánky a salesiáni spolupracovníci, možná tyto řádky budete číst na závěr doby postní, možná je budete číst již v době velikonoční. To však není rozhodující. My pro vás

Více

TIMES M A J Á L E S. Retroskop: Hoj, byla noc! strana 6. Dámy pod košem. čtěte na straně 3. strana 7

TIMES M A J Á L E S. Retroskop: Hoj, byla noc! strana 6. Dámy pod košem. čtěte na straně 3. strana 7 TIMES číslo 5 10 Kč červen 2000 Retroskop: Hoj, byla noc! strana 6 strana 7 Dámy pod košem M A J Á L E S 2 0 0 0 čtěte na straně 3 TIMES 1 Studie I. P. Pavlova v pedagogické praxi Tak už i po těch zpytácích

Více

Lidové noviny jako kulturní fenomén 20. století Sborník textů z literárněvědné konference v Knihovně Václava Havla

Lidové noviny jako kulturní fenomén 20. století Sborník textů z literárněvědné konference v Knihovně Václava Havla Lidové noviny jako kulturní fenomén 20. století Sborník textů z literárněvědné konference v Knihovně Václava Havla duben 2013 Příběh Lidových novin V letošním roce si připomeneme 120. výročí založení deníku,

Více

PAMĚŤ MÍST. Konference pořádaná u příležitosti 100. výročí narození Jaroslava Vlacha a 125. výročí Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně

PAMĚŤ MÍST. Konference pořádaná u příležitosti 100. výročí narození Jaroslava Vlacha a 125. výročí Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně PAMĚŤ MÍST Konference pořádaná u příležitosti 100. výročí narození Jaroslava Vlacha a 125. výročí Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně Foto: Jaroslav Hroudný OBSAH: PhDr. Ladislav Valihrach: Milí Žarošáci,

Více

ROMOV V»ESK FOTOGRAFII OD 60. LET 20. STOLETÕ DO SOU»ASNOSTI

ROMOV V»ESK FOTOGRAFII OD 60. LET 20. STOLETÕ DO SOU»ASNOSTI Slezská univerzita Filozoficko přírodovědecká fakulta Institut tvůrčí fotografie Vít Šimánek ROMOV V»ESK FOTOGRAFII OD 60. LET 20. STOLETÕ DO SOU»ASNOSTI Opava, září 2003 Slezská univerzita Filozoficko

Více

Vyhláška možná omezí hlučné práce o nedělích a svátcích

Vyhláška možná omezí hlučné práce o nedělích a svátcích Dnes v čísle: Školáci budou znovu vybírat nejoblíbenějšího učitele (str. 2) Rozhovor se sběratelem stavebnic Merkur (str. 4) Šádková je dvojnásobnou mistryní ČR (str. 8) TÝDENÍK MĚSTA KOPŘIVNICE A JEHO

Více

KRAJEM svatého ANTONÍNKA

KRAJEM svatého ANTONÍNKA KRAJEM svatého ANTONÍNKA ČASOPIS OSTROŽSKA A HORŇÁCKA Cena 20 Kč KVĚTEN - ČERVEN 2010 VELKÁ NAD VELIČKOU UHERSKÝ OSTROH BLATNICE POD SVATÝM ANTONÍNKEM HLUK BLATNIČKA BORŠICE U BLATNICE OSTROŽSKÁ LHOTA

Více

Zpravodaj č. 11, duben 2015. Sdružení rodinných příslušníků zaměstnanců MZV ČR

Zpravodaj č. 11, duben 2015. Sdružení rodinných příslušníků zaměstnanců MZV ČR Zpravodaj č. 11, duben 2015 Sdružení rodinných příslušníků zaměstnanců MZV ČR Vážení čtenáři, ráda bych Vám představila další, jedenácté číslo Zpravodaje. Tentokrát jsme zvolili jako hlavní téma Co dal

Více

číslo 5 květen 2015 www.novy liskovec.cz e mail: liskacek@nliskovec.brno.cz zdarma

číslo 5 květen 2015 www.novy liskovec.cz e mail: liskacek@nliskovec.brno.cz zdarma číslo 5 květen 2015 www.novy liskovec.cz e mail: liskacek@nliskovec.brno.cz zdarma Z obsahu tohoto čísla: strana 3 Poplatek za komunální odpad strana 3 5 Informace z radnice strana 6 Ze života naší čtvrti

Více

Založeno roku 1919. 12. října 2011 Ročník XXII. číslo 36 Cena: 12 Kč

Založeno roku 1919. 12. října 2011 Ročník XXII. číslo 36 Cena: 12 Kč Založeno roku 1919 12. října 2011 Ročník XXII. číslo 36 Cena: 12 Kč Dny otevřených dveří Sociální služby města Velké Meziříčí 12. 10., 9 16 hodin Domov pro seniory 12. 10., 10 17 hodin Wellmez 12. 10.

Více

TÝDEN UMĚLECKÉHO VZDĚLÁVÁNÍ

TÝDEN UMĚLECKÉHO VZDĚLÁVÁNÍ TÝDEN UMĚLECKÉHO VZDĚLÁVÁNÍ A AMATÉRSKÉ TVORBY 17. 25. května 2014 ZÁVĚREČNÁ ZPRÁVA A TÝDEN UMĚLECKÉHO VZDĚLÁVÁNÍ AMATÉRSKÉ TVORBY 1 Úvod Týden uměleckého vzdělávání a amatérské tvorby je týdnem občanské

Více

bude to možná trvat další půlstoletí

bude to možná trvat další půlstoletí oskar mainx o bondyho poemě pražský život str. 6 knihkupci a knihkupectví v liberci str. 8 čtenářka poezie irena dousková str. 11 aleš haman o kubíčkově vypravěči str. 12 kamila přikrylová o klementu bochořákovi

Více

kult. 7,8 DAN BÁRTA kult.cz Vaše denní dávka kultury a zábavy Vaše denní dávka kultury a zábavy Český slavík o ničem nevypovídá

kult. 7,8 DAN BÁRTA kult.cz Vaše denní dávka kultury a zábavy Vaše denní dávka kultury a zábavy Český slavík o ničem nevypovídá Vaše denní dávka kultury a zábavy divadla, filmy, kina, kluby, koncerty výstavy, hudba... www.tamtamycasu.cz Rudolf Šva í ek a CK Livingstone po ádá UNIKÁTNÍ VÝSTAVU NA ZÁMKU VALTICE Nová Guinea Tajemná

Více

KDYBYCH VĚDĚL, ŽE TU MAJ TAK MÁLO, TAK BYCH SEM ANI NEPÁCHNUL...

KDYBYCH VĚDĚL, ŽE TU MAJ TAK MÁLO, TAK BYCH SEM ANI NEPÁCHNUL... * KDYBYCH VĚDĚL, ŽE TU MAJ TAK MÁLO, TAK BYCH SEM ANI NEPÁCHNUL... * PŘÍŠTĚ PŮJDU RADĚJI NA NOVÝ PORG, TAM MAJ URČITĚ VÍC! 2 úvodník/tiráž kousek vpravo a dole stalo se/glosy hodně doprava je potřeba communiquer...

Více

Mateřská dovolená, nebo rodičovský čas? Zkušenosti sedmi českých matek, které pracují a vychovávají své děti v jiných zemích EU

Mateřská dovolená, nebo rodičovský čas? Zkušenosti sedmi českých matek, které pracují a vychovávají své děti v jiných zemích EU Mateřská dovolená, nebo rodičovský čas? Zkušenosti sedmi českých matek, které pracují a vychovávají své děti v jiných zemích EU Kateřina Jonášová, Pavla Frýdlová, Lucie Svobodová Mateřská dovolená, nebo

Více

(včetně dvou vlastních her). Zkoušelo se různě v provizorních podmínkách (včetně opuštěných továrních budov), hrálo se různě po brněnských divadlech

(včetně dvou vlastních her). Zkoušelo se různě v provizorních podmínkách (včetně opuštěných továrních budov), hrálo se různě po brněnských divadlech Jak profouknout zeď Centrum Brna se teď počítá od Kounicovy 22, hlásá sebevědomý slogan nově vzniklého brněnského kulturního centra, primárně ovšem centra divadelního, jehož název navazuje na sokolskou

Více